Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní Galtavar

Když už se dál nedalo jít podél lesa, přišla jsem k řece. Jenže jsem byla na špatné straně a krásný, klidný přechod jsem neviděla široko daleko. Jenže, na druhou stranu jsem potřebovala. Jedině jít dál a doufat, že tam bude lepší místo pro překonání. Nerada bych si smáchala kožíšek ve vodě, když takhle mrzne. Mohla bych domů dojít jako zmrzlina. Vzhledem k tomu, že jsem začínala být dlouhou cestou, skoro bez přestávky, mírně unavená, nechtělo se mi riskovat a dělat kaskadérské kousky. Nepociťovala jsem však únavu na spaní. Jen takovou tu únavu, kdy si na chvilku sednete nebo lehnete a po nějakém čase je vám zase dobře. Ale to není teď. Ještě musím vydržet a dojít za Životem.
Stále jsem pokračovala po proudu řeky, až jsem narazila na místo, kde se různě členila. Díky tomu byla někde mělčí a někde zase hlubší. Nechtělo se mi do ní ani strkat tlapku, ale pořád jsem si říkala, že to je lepší, než tam spadnout celá nebo to někde přeplavat. Zhluboka jsem se nadechla, dech zadržela, abych necítila žádnou bolest (aspoň jsem si to tak říkala) a proběhla jsem. Na druhé straně řeky jsem zase vydechla a mávala nejdřív jednou a pak druhou přední tlapou, abych z ní dostala vodu. Štípaly opravdu hodně. Pak jsem zamávala zadními a vydala se dál. Jen jsem doufala, že mě nikdo neviděl, jak tu mávám tlapami, protože to mohl být komický pohled.

// Středozemní pláň (přes Medvědí řeku)

// Jedlový pás

Z lesa jsem se dostala na holou pláň. V létě to tu muselo být úrodné pro mnoho drobných savců a vysoké zvěře. Nyní tu však bylo pusto a prázdno. Jelikož to tu nekryly žádné stromy, ledový vítr tu hnal napadaný sníh přes celou délku louky. Bylo mi z toho trochu zimovřivě, jen jsem se na to dívala. Chudáci ti, co nemají úkryt nebo někde mrznou sami a v zapomnění. Byla jsem ráda za naši smečku. A za všechny vlky v ní. Byli jsme jedna velká rodina, která si pomáhá. Věděla jsem, že mnohým můžu důvěřovat, ale ne všichni u mě měli možnost číst, jako v otevřené knize. nebo spíš, ne všem bych to dovolila. Ale doufala jsem, že se to změní.
Držela jsem se raději při okraji lesa, i když to taky nemusela být výhra. Sníh, který napadal na větve stromů se zdál být pro některé jedince až příliš těžký a tak se pod jeho tíhou lámaly. Bylo mi stromů líto, ale více jsem byla v pozoru, aby se náhodou větev nezlomila, když pod ní půjdu. Kdo ví, jak divný smysl pro humor ta Smrt má. A kam až sahá její moc. Ne že bych ji chtěla přidávat zásluhy za přírodní koloběh. Ale, nic není vyloučeno.

// Řeka Mahtaë

// Stará zřícenina

Nožky mi kmitaly po novém sněhu. Za tu dobu, kterou jsem strávila u Smrti ho napadla opravdu veliká hromada. Ale vítr se naštěstí uklidnil. Cesta z kopce mě neprovázela takovými bolestmi. Škoda, že celý svět není z kopce. Bylo by to mnohem jednodušší, alespoň teď. Pod kopcem jsem se zastavila a přemýšlela, která cesta bude nejvýhodnější. Musela jsem se ještě stavit za Životem, protože mě obvinění Smrti vrtalo hlavou. Sice je podlá a nepřející, ale proč by svalovala vinu na někoho jiného? Moc se mi to nezdá, za tím bude ještě něco jiného. Jelikož jsem však nevěděla přesně, kde bratr Smrti žije, mohla jsem si cestu zvolit stejnou, jako ta, kterou jsem sem přišla. Vím, že je někde u našeho hvozdu, ale kde?

// Západní Galtavar

Objednávka před slevou

ID - M01/Neviditelnost - 20 křišťálů + 200 oblázků (mám jednu hvězdičku z akce, tudíž hned na začátku budu mít 2) :)

ID - M02/Neviditelnost/3 - 60 ametystů (zůstane 70) - tím by hvězdiček mělo být 5

ID - M03/Neviditelnost/2 - 70 ametystů, 10 Opálů (zůstane 0 ametystů, 44 opálů)

Celkově ubrat: 20 křišťálů (zůstane 44), 200 oblázků (zůstane 87), 130 ametystů (zůstane 0), 10 opálů (zůstane 44) + 4 opály za křivdu pro Smrt

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Objednávka po slevě 30% z Galliready

ID - M01/Neviditelnost - 14 křišťálů + 140 oblázků (mám jednu hvězdičku z akce, tudíž hned na začátku budu mít 2) :)

ID - M02/Neviditelnost/3 - 42 ametystů (zůstane 88) - tím by hvězdiček mělo být 5

ID - M03/Neviditelnost/2 - 80 ametystů (zůstane 8 ametystů)

Celkově ubrat: 14 křišťálů (zůstane 50), 140 oblázků (zůstane 147), 122 ametystů (zůstane 8) + 4 ametysty za křivdu pro Smrt :D

Snad jsem to spočítala dobře. :D

// Jedlový pás

Zatřásla jsem se zimou. Možná že ten chlad dole měl co dělat s počasím. Není možné, aby od ní šlo tak velké zlo. Svíral se mi žaludek, ale statečně jsem šlapala dál. Pamatovala jsem si, jak jsem tu byla naposledy. Sice to bylo jen mlhavě, ale pamatovala. To už je skoro rok, co jsem poprosila o zlepšení magie vody. A ani nevím, jestli mi nějak vyhověla. Noktův obraz jsem si stále nesla v hlavě jako pomyslný štít. Přála jsem si, aby tu byl se mnou. Ale rozhodně jsem ho nemohla sem táhnout. Po Gallireře existuje spousta jiných míst, kam se dá zajít na romantickou procházku.
Raději jsem se ani nijak nedívala kolem sebe. Ono vlastně nebylo na co. Z nebe se stále sypal bílý sníh, takže vše leželo pod velmi těžkou peřinou. Ani velké kameny, které jsem si pamatovala vidět nebylo. I když ono to může být tím větrem, že nejsou vidět, než množstvím. Ale kdo ví. Moc dlouho jsem tuto teorii nemohla rozvádět, protože se změnil směr a mě veškerý čerstvý sníh zaletěl do obličeje, jako malé rozzuřené dýky. Sklonila jsem hlavu, ale stále jsem tvrdohlavě pokračovala dál. Když už jsem tu, tak tu návštěvu také dokončím. Náhle vítr ustal, takže jsem si dovolila zvednout hlavu. Ve předu se vše zdálo v pořádku, ale na boku jsem zaregistrovala pohyb. Podívala jsem se tím směrem, protože jsem si myslela, že mi Smrt přišla naproti a chtěla jsem na ní být připravená. Bohužel to byl poryv větru, který sebou nesl jemné krystalky sněhu. Nestihla jsem se mu nějak uhnout a zasáhl mě takovou silou, až mě povalil na zem. Zakňučela jsem bolestí, protože se mi opřel do zraněného boku. Počkala jsem, až se vítr přežene a opatrně vstala. Než jsem udělala krok, raději jsem se rozhlédla. A dobře jsem udělala, protože se na mě z druhé strany řítil další vítr. Pokud jsem nechtěla skončit na bolavém boku, musela jsem se rychle někam schovat. Snažila jsem se rychle schovat za kámen, ale v prašanu se těžko běhalo. S vypětím sil a bolestí jsem se dostala za kámen, do kterého udeřil vzduch možná silnější, než byl předtím.
Je to zimou nebo ten vítr ovládá ona? "Chceš mě zabít hned, abych po tobě nic nemohla chtít?" houkla jsem zpoza kamene. Nemyslela jsem, že by mi odpověděla. Přeci jen, nebyla jsem až tak blízko jejího sídla. "Copak se čertíš. Taky si chci užít trochu zábavy." Hlas se vznášel všude kolem mě. Nevěděla jsem kam se dívat. Ale pokud budu slabá, tak mi nepomůže. Vylezla jsem z provizorního úkrytu, který mi kámen nabízel, i když se mi do toho moc nechtělo. Hlavu jsem držela vzpřímenou a pokaždé jsem si pečlivě nohu ukotvila do sněhu, aby mě nějaký další průvan nemohl rozházet. Byl to sice delší a obtížnější způsob, ale když jsem si přišla pro odpovědi, tak jsem to musela vydržet. Vítr mi do těla narážel ze všech stran. "No tak ale, tohle není žádná zábava." Vichr ustal a přede mnou se zjevilo černé mračno, které se po chvíli zformovalo do podoby vlčice. Na její tváři byl rozmrzelý výraz, jako kdybych ji připravila o jedinou zábavu. "Nevím, co má být vtipného na tom, házet vlky do sněhu." Působila jsem klidně, ale uvnitř jsem měla malou dušičku. Černá vlčice se znuděně podívala na svou tlapku. "Měla by si to taky někdy vyzkoušet. Jenže k tomu by si musela mít odvahu," protáhla.
Chvíli se rozhostilo ticho, protože jsem nevěděla, co chci přesně říct. A Smrt to očividně přestávalo bavit. "Jestli mě tu zdržuješ jen proto, aby si mi řekla, že není legrace házet vlky do sněhu..." Její hlas se až nebezpečně stával rozčileným. "Ne, tak kvůli tomu jsem nepřišla. Měla bych na tebe otázku. Dost důležitou. Proč jsi z naší alfy udělala kus kamene?" Poprvé za dobu, co jsme tu proti sobě stály jsem v jejích očích zahlédla stopu zvědavosti? V hlase však byla znát nuda. "Jak mám vědět, kdo je přesně tvoje alfa? Víš, kolik se jich tu promenádovalo za dobu mého života?" Měla jsem pocit, že to ví až moc dobře, ale chtěla mě prostě vyprovokovat. "Neyteri. Alfa Sarumenské smečky. Partnerka Morfa. Všichni jsme ji měli rádi a ona teď stráží náš les v podobě sochy." Teď se můj hlas začínal až moc zvedat do křiku. Smrt měla na tváři stále ten stejný výraz. "Takže ve vašem lese zůstala, co po mě chceš?" Slovo vašem pronesla s jedem v hlase. Asi stále nezapomněla, jak jsme ji s Lady Mlhahulí vyhnali v minulosti ze Sarumenu. To však teď nebylo podstatné.
Do očí se mi draly slzy. "Jen mi prosím řekni, proč? Proč musela odejít?" Teď už se však na její tváři objevil vztek. "Já s tím nemám co dělat, chápeš? Jdi se zeptat bratra, proč z vaší alfy udělal kus šutru. A mě s tím dej už pokoj. Mám na práci lepší věci, než se tady s tebou zdržovat." Zase se kolem ní začala tvořit ta podivná mračna. Byla jsem v šoku a nemohla uvěřit, že by Život byl něčeho takového schopný. Měla bych se za ním také stavit, sice ho neznám, ale vše co jsem slyšela bylo jen dobré. Tohle by neudělal. "Počkej prosím. Nechtěla jsem tě z něčeho vinit nebo urazit. Chtěla jsem se zeptat, jestli nevíš, kde bych mohla získat neviditelnost." Mračno se nerozptýlilo, ale ani nezhmotnilo. Mohlo to znamenat více věcí. "Proč by si chtěla být neviditelná? Aby si před vším utekla? Před bolestí se neskryješ. Ale možná bych o tom mohla uvažovat, pokud mi něco dáš. I za to křivé obvinění!" A mračno bylo fuč. I tak jsem ale pokračovala v mluvení, protože jsem si byla jistá, že mě poslouchá. "Omluvám se, nechtěla jsem vás z něčeho vinit. A moc děkuji za to, že se nad tím zamyslíte i za odpověď, kterou jste mi dala. Samozřejmě, že vám tu za to něco nechám. Děkuji a nashledanou." Nečekala jsem na nic a rychle, avšak opatrně jsem se vypravila zpátky do lesa. Za tu dobu, co jsme si tu se Smrtí vyměňovaly názory jsem si nevzpomněla, jak moc jsem se bála, jak moc mě bolí žebra a jak moc se těším, až si mě Nokt k sobě přivine.

// Jedlový pás

// Cedrový háj (přes Západní Galtavar)

Už při příchodu k hranicím lesa jsem cítila chlad, který s okolní teplotou neměl co dočinění. Pára se mi srážela u tlamy, ale to mě neodrazovalo. Potřebovala jsem vědět, jestli to byla Smrt, která si vzala Neyteri. Nechtěla jsem si to připustit a po celou cestu jsem se přesvědčovala, že to je kvůli sobeckým důvodům, jako je magie neviditelnosti. Neříkám, taky bych ji chtěla ovládat, ale čím jsem byla dál od domova, tím víc mi docházelo, že to nebylo jen kvůli tomu. To, co se stalo naší alfě jsem prostě nepřenesla tak jednoduše, jak jsem se mohla tvářit. Stejně jako s tou bolestí. Byl to můj zlozvyk, zatajovat bolest. Jen mě mrzelo, že jsem ji zatajila i před Noktem. Jenže jsem potřebovala tu dlouhou chůzi k tomu, abych si to rozložila v hlavě. Stejně jako Nokt. Ach, až mu budu o tomhle vyprávět. Doufala jsem, že se na mě zlobit nebude, ale sama jsem na důvod návštěvy Smrti přišla až cestou. Zapřísahala jsem se, že až se vrátím, tak mu to všechno řeknu. I to, že mě nakopla srna. Ale ono mě to už tolik nebolí. Nebo jsem si prostě zvykla. V hlavě jsem si vybavila miláčkův hřejivý úsměv a vlídný pohled. Měla jsem jeho obraz jako štít před zlem a chladem, které se táhly od zříceniny.

// Stará zřícenina

// Moc gratuluji k povýšení, všichni jste tvrdě pracovali. :) A obrázky jsou krásné. :D
A co se našeho povýšení týče, no prostě wau, ještě teď valím oči na monitor a nemůžu tomu uvěřit. :D Budu dělat, co bude v mé moci, abych obstála coby beta. Moc děkuji, i za přání. :)
Vlčátka? Bylo by to hezké, co Nokte? O:)
A také Veselé Vánoce. ^^

// Východní Galtavar

Myslela jsem si, že když se vydám hned přes řeku, tak si ulehčím cestu. Musela jsem však sejít pořádný kus po proudu, abych se dostala pohodlně a bezpečně na druhou stranu. Kus cesty jsem se vracela, ale nyní jsem už byla na správné straně řeky a také jsem šla správným směrem. Nyní, když jsem nepronásledovala dva členy ze smečky, jsem si mohla jít klidnějším tempem. Stále jsem nechápala, proč jsem šla přímo za nimi a ne rovnou za Smrtí. Že by jediným důvodem bylo ulehčení cesty, se mi nechtělo věřit. I když, proč ne.
Když jsem byla blíž stromům, všimla jsem si, že mezi nimi protéká potůček. Vypadal lákavěji, než velká řeka, přes kterou jsem přešla, takže jsem do něj strčila čumák a opatrně se napila. Sice byla velice chladná, takže mě štípala v tlamě, ale byla lahodná. Zvedla jsem hlavu od vody a vydala se dál. Možná to bylo únavou nebo chladným vzduchem, ale žebra mě bolela o trošku míň. Rozhodně jsem se však těšila, až se dostanu zpátky do našeho lesa.

// Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

// Řeka Mahtaë (sever)

Bok jsem měla v jednom ohni. Teď už se nedalo moc předstírat, že mi nic není. Byla jsem ráda, že mě nikdo nevidí. Všimla jsem si, že stop kolem přibývalo. Některé vedly na toto místo a některé zase pryč. To tu je nějaký sraz nebo co? Viděla jsem Newlina a Allarié, jak leží a oddychují. Tak nešli za Smrtí. Přemýšlela jsem, jestli mám za nimi jít a jen říct, že jsem se spletla a nebo se raději otočím, aby si mě ani nevšimli. Zvolila jsem tu druhou možnost, protože tohle bych vysvětlovala jen těžko. Začala jsem rozhlížet, kde je ten správný les a uviděla jsem ho. Zřícenina sice vidět nebyla, ale sálala z ní tajemná a zlá energie. Tak když už jsem tady, tak tam jdu. Nejsem srab. S tím jsem se otočila na místě a vydala se na návštěvu vlčice, za kterou by někdo se zdravým rozumem jen tak nešel. A není to sobecký chtít něco, co mají jen někteří?

// Cedrový háj (přes řeku)

// Kamenná pláž

Stopy se brzy vytratily blízko břehu. Jak sem cákal voda z rychlejšího proudu, neměl sníh šanci tu zůstat dýl. Nevěděla jsem, jestli je mám stále hledat nebo jít konečně na vlastní pěst. Jenže jsem neměla už moc přehled, kde se přesně zřícenina nachází. A opravdu tam chceš jít? Víš, že je mocná a ty nejsi v nejlepší kondici. Maso mi sice dodalo sílu, ale to bylo tak všechno. Možná jsem měla dát Noktovi možnost mi to rozmluvit. Někdy jsem byla horká hlava. Nebylo to tak často, ale když už se mi to stalo, tak to obvykle stálo za to. Měla jsem jít opravdu k tomu Životu.
Konečně jsem objevila Newlinovi a Allarié stopy. Vedly na jinou stranu, než jsem potřebovala. Vážně asi nešli za Smrtí. Ale co když tam je něco parádního? Váhala jsem, jestli se mám za nimi vydat. Ale nechtěla jsem vypadat jako že snad dolejzám. Jenže zvědavost mě táhla za nimi. Znovu jsem se tedy vydala po jejich stopách a doufala, že to bude stát za to.

// Východní Galtavar

// Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

Celá zabraná v úvahách o vlčátkách jsem si neuvědomila, že mě stopy zavedly k pláži. Co tady dělám? A co tu dělali oni? Zastavila jsem těsně od vody a zírala přes moře. Teda, myslela jsem si, že to je moře, protože množství vody tomu odpovídalo. Jen jsem si nebyla jistá, jestli chci zkoušet slanost. Mohla bych použít magii vody. Ale ani žízeň nemám, sněhu je kolem dostatek. Znovu jsem začala pociťovat bolest v boku, ale už jsem jí dokázala odsunout do pozadí. Aspoň k něčemu tahle cesta byla. Ohlédla jsem se za sebe, ale když už jsem se dostala tak daleko, tak jsem nechtěla přestávat.
Vydala jsem se pomalu po břehu a hledala další stopy, které by mi ukazovaly kudy se vydali vlci, které jsem skoro stopovala. Docela jsem si zvykla, že mi vyhrnovali cestu. Konečně jsem je zahlédla, jak se vinou krajinou dál. Jenže byly jen jedny. A navíc jsem si všimla, že vedou tam, odkud jsem přišla. Nejspíš patří té vlčici, kterou jsem potkala. Popošla jsem ještě kousek a konečně jsem objevila ony dvoje stopy, které pokračovaly konečně správným směrem. Aspoň se to tak zdálo. Vykročila jsem dál a doufala, že už to nebude nějaká zacházka.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Kopretinová louka

Stopy stále vedly správným směrem. A stále byly dvoje, což znamenalo, že mí spolusmečkovníci měli někam namířeno. Ale co tak můžou pronásledovat? Nebo šli taky navštívit Smrt? Vrtalo mi hlavou, kam se tak mohli vydat. Měli však přede mnou velký náskok a mě se je nechtělo dobíhat. Buď je cestou potkám a nebo ne. Jen doufám, že mě jejich stopy nedovedou někam, kam nepotřebuju.
Nedávala jsem velký pozor na cestu a nevšimla si, že zem je pokrytá ledem. V jedné vyšlápnuté stopě mi podjela tlapka a já měla co dělat, abych to ustála. Celé tělo mi ječelo bolestí a kdybych neměla dostatek důstojnosti, ječela bych taky. Tak a dost, přece nemůžu být taková citlivka. No tak tě nakopla srnka, pár týdnů to bude bolet, ale tohle už přeháníš. Noktisiel by určitě nechtěl, aby si byla takhle slabá a nechala se ovládnout bolestí. Vem si, jak by na to koukala vaše vlčata, kdybyste nějaký měli... Jak jsem byla v ráži sebenadávání, dostala jsem se k vlčatům, což mě utnulo. Vrátila jsem se k té myšlence. Možná, že nebyla tak scestná, jak se mohlo zdát. Ale zase, jsme spolu teprve chviličku. Měla bych se nenápadně zeptat, jak to má s vlčaty, jestli by je třeba chtěl. Na tváři se mi usadil snivý výraz, jak jsem si představila roztomilá vlčátka a nás jako rodinu. A ta představa se rýsovala skoro sama, nebylo to nic vynuceného. On je ten pravý, cítím to v kostech. Trochu jsem zapomněla na bolest a nechala se zaplavit pocitem, že jsem milována a že miluji toho správného vlka.

// Kamená pláž (přes Náhorní plošinu)

// Sarumen

Snažila jsem se rozvzpomenout si, kudy se ke Smrti jde. Ucítila jsem ve vzduchu, že tudy nedávno prošel můj kamarád Newlin. Začichala jsem pořádně a rozeznala ještě jeden pach. Pach vlčice, která patřila k nám do smečky a taky jsem ji dlouho neviděla. Myslím že Allairé? Nebyla jsem si jistá, ale skoro bych na to vsadila.
Rozhlédla jsem se po rozlehlé louce, která byla přikrytá zimní peřinou. Byl to tak krásný pohled. Skoro všude neporušený sníh, který dával důvod k odpočinku spoustě rostlinám a zvířatům. Tady by se daly dobře hledat stopy, kdybychom chtěli někoho lovit. Bylo to možná lepší místo pro lov, než les, ale to nás teď nemuselo trápit, když jsme měli lov úspěšně za sebou.
Vyhlídla jsem si jedny stopy, ve kterých jsem kráčela. Nemusela jsem tak vynakládat příliš energie na prorážení sněhu, do kterého bych se jinak nořila. Také jsem si tím ulevovala od bolesti. V dálce jsem zahlídla tmavý bod, který se podobal vlku. Neměla jsem zrovna náladu na seznámení nebo na povídání, takže jsem se dál držela svých vyšlápnutých stop a užívala si to ticho, které se kolem rozprostíralo. Cestička mě však vedla blíž a blíž k neznámému vlkovi. Když jsem se dostala blíž, zjistila jsem, že se jedná o vlčici. Neznala jsem ji, takže jsem jen pokývala hlavou a dál nevzrušeně kráčela. Tělo jsem však držela zase rovné, abych nevypadala moc zranitelně.

// Středozemní pláň (přes řeku)

// Tmavé smrčiny (přes řeku)

Nečekala jsem, že dostat se přes řeku bude jednoduché, ale ono to bylo přímo obtížné. Naštěstí jsem si kožíšek nezmáchala, ale bylo to jen taktak. Kus srny jsem stále pevně svírala v tlamě. Byla jsem ráda, že se mi podařil utrhnout tak pěkný kus, který mě nijak nezatěžkával. Bylo dost možné, že jsem byla v lepší kondici, než jsem si o sobě myslela. Bolest v boku se však stále stupňovala. To se mi za tou Smrtí půjde těžko. Ale musím tam jít. Musím zjistit, jestli ona poskytuje magii neviditelnosti. Protože ta se mi opravdu zalíbila. A jestli ne ona, tak pak zbývá Život. A nebo to Newlin umí sám od sebe a ani neví jak. Kdybych měla volnou tlamu, tak se uchechtnu, ale takhle jsem se mohla jen usmát do mršiny.
Začichala jsem ve vzduchu a snažila se určit, kterým směrem bych se měla vydat za svým milým. Vítr mi přinesl jeho pach od hranic. V duchu jsem zaúpěla, protože to byl docela kus. Ale co bych pro svého druha neudělala. Plahočila jsem se sněhem a přemítala, kde se ho tu za takovou chvilku tolik vzalo. Mlha se kolem mě svíjela a svými mrazivými jehličkami se mi zapichovala do těla. Naštěstí byl můj kožich i na takové zimy dobře připraven.
Viděla jsem Noktovu postavu až když jsem se dostala dostatečně blízko. Ucítila jsem i ten divný pach, kterého jsem si všimla, když jsme se vydali na lov. Nejspíš dělá průvodce. Upustila jsem maso před něho a vlepila mu pusu na čumák. "To jsem ti přinesla z lovu lásko. Nevím, jestli jsi potkal Newlina, který ti to třeba už říkal, ale lov se nám povedl, ulovili jsme dvě srnky. Já si jen potřebuji dojít za Smrtí, ale neboj pokusím se vrátit co nejdřív." Zářivě jsem se na něj usmála a dala mu ještě jeden polibek. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě bolí bok od nakopnutí, protože mi to přišlo jako potupa, že jsem se nechala tak hloupě zranit. Opřela jsem se mu čelem o jeho čelo a pokračovala v cestě. Když už jsem si myslela, že jsem z dohledu, povolila jsem postoj a zkroutila se do výhodnější pozice na cestu. Auu.

// Kopretinová louka

// A druhá omluva, chtěla bych stihnout 21. úkol :)

Žvýkala jsem své sousto a pozorovala okolní dění. Maple se však k odpovědi zatím neměla, takže jsem se nedozvěděla, kde přišla ke svému novému kožíšku. Podívala jsem se na zbytky rozežrané srny. Svůj žaludek jsem měla již nasycený, takže jsem se rozhodla, že urvu kus, který se mi zdál nejhezčí a donesu ho Noktovi. Sice to není ten největší a nejlepší kus, ale lepší něco než nic. "Děkuji za možnost se najíst. Vezmu kousek Noktovi a vydám se zpátky do lesa. Zatím se mějte," usmála jsem se na ně. Bylo mi trochu hloupé, že jsem nepočkala na Morfeovo vyjádření, ale potřebovala jsem si ještě něco zařídit.
Zaměřila jsem se na velký kus a pokusila se ho urvat. Zabolela mě žebra, ale nakonec se mi to podařilo. S maličko bolestným úšklebkem jsem ho čapla do tlamy a vydala se zpátky k lesu. Kdoví jestli tam ten zrzoun ještě bude. Možná, že už ho vyhnali. Bolest se stále nezmírňovala, takže jsem musela jít opravdu pomalu. Naštěstí mě maso nijak neomezovalo v pohybu.

// Sarumen přes řeku