Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kamenná pláž

Stopy se brzy vytratily blízko břehu. Jak sem cákal voda z rychlejšího proudu, neměl sníh šanci tu zůstat dýl. Nevěděla jsem, jestli je mám stále hledat nebo jít konečně na vlastní pěst. Jenže jsem neměla už moc přehled, kde se přesně zřícenina nachází. A opravdu tam chceš jít? Víš, že je mocná a ty nejsi v nejlepší kondici. Maso mi sice dodalo sílu, ale to bylo tak všechno. Možná jsem měla dát Noktovi možnost mi to rozmluvit. Někdy jsem byla horká hlava. Nebylo to tak často, ale když už se mi to stalo, tak to obvykle stálo za to. Měla jsem jít opravdu k tomu Životu.
Konečně jsem objevila Newlinovi a Allarié stopy. Vedly na jinou stranu, než jsem potřebovala. Vážně asi nešli za Smrtí. Ale co když tam je něco parádního? Váhala jsem, jestli se mám za nimi vydat. Ale nechtěla jsem vypadat jako že snad dolejzám. Jenže zvědavost mě táhla za nimi. Znovu jsem se tedy vydala po jejich stopách a doufala, že to bude stát za to.

// Východní Galtavar

// Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

Celá zabraná v úvahách o vlčátkách jsem si neuvědomila, že mě stopy zavedly k pláži. Co tady dělám? A co tu dělali oni? Zastavila jsem těsně od vody a zírala přes moře. Teda, myslela jsem si, že to je moře, protože množství vody tomu odpovídalo. Jen jsem si nebyla jistá, jestli chci zkoušet slanost. Mohla bych použít magii vody. Ale ani žízeň nemám, sněhu je kolem dostatek. Znovu jsem začala pociťovat bolest v boku, ale už jsem jí dokázala odsunout do pozadí. Aspoň k něčemu tahle cesta byla. Ohlédla jsem se za sebe, ale když už jsem se dostala tak daleko, tak jsem nechtěla přestávat.
Vydala jsem se pomalu po břehu a hledala další stopy, které by mi ukazovaly kudy se vydali vlci, které jsem skoro stopovala. Docela jsem si zvykla, že mi vyhrnovali cestu. Konečně jsem je zahlédla, jak se vinou krajinou dál. Jenže byly jen jedny. A navíc jsem si všimla, že vedou tam, odkud jsem přišla. Nejspíš patří té vlčici, kterou jsem potkala. Popošla jsem ještě kousek a konečně jsem objevila ony dvoje stopy, které pokračovaly konečně správným směrem. Aspoň se to tak zdálo. Vykročila jsem dál a doufala, že už to nebude nějaká zacházka.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Kopretinová louka

Stopy stále vedly správným směrem. A stále byly dvoje, což znamenalo, že mí spolusmečkovníci měli někam namířeno. Ale co tak můžou pronásledovat? Nebo šli taky navštívit Smrt? Vrtalo mi hlavou, kam se tak mohli vydat. Měli však přede mnou velký náskok a mě se je nechtělo dobíhat. Buď je cestou potkám a nebo ne. Jen doufám, že mě jejich stopy nedovedou někam, kam nepotřebuju.
Nedávala jsem velký pozor na cestu a nevšimla si, že zem je pokrytá ledem. V jedné vyšlápnuté stopě mi podjela tlapka a já měla co dělat, abych to ustála. Celé tělo mi ječelo bolestí a kdybych neměla dostatek důstojnosti, ječela bych taky. Tak a dost, přece nemůžu být taková citlivka. No tak tě nakopla srnka, pár týdnů to bude bolet, ale tohle už přeháníš. Noktisiel by určitě nechtěl, aby si byla takhle slabá a nechala se ovládnout bolestí. Vem si, jak by na to koukala vaše vlčata, kdybyste nějaký měli... Jak jsem byla v ráži sebenadávání, dostala jsem se k vlčatům, což mě utnulo. Vrátila jsem se k té myšlence. Možná, že nebyla tak scestná, jak se mohlo zdát. Ale zase, jsme spolu teprve chviličku. Měla bych se nenápadně zeptat, jak to má s vlčaty, jestli by je třeba chtěl. Na tváři se mi usadil snivý výraz, jak jsem si představila roztomilá vlčátka a nás jako rodinu. A ta představa se rýsovala skoro sama, nebylo to nic vynuceného. On je ten pravý, cítím to v kostech. Trochu jsem zapomněla na bolest a nechala se zaplavit pocitem, že jsem milována a že miluji toho správného vlka.

// Kamená pláž (přes Náhorní plošinu)

// Sarumen

Snažila jsem se rozvzpomenout si, kudy se ke Smrti jde. Ucítila jsem ve vzduchu, že tudy nedávno prošel můj kamarád Newlin. Začichala jsem pořádně a rozeznala ještě jeden pach. Pach vlčice, která patřila k nám do smečky a taky jsem ji dlouho neviděla. Myslím že Allairé? Nebyla jsem si jistá, ale skoro bych na to vsadila.
Rozhlédla jsem se po rozlehlé louce, která byla přikrytá zimní peřinou. Byl to tak krásný pohled. Skoro všude neporušený sníh, který dával důvod k odpočinku spoustě rostlinám a zvířatům. Tady by se daly dobře hledat stopy, kdybychom chtěli někoho lovit. Bylo to možná lepší místo pro lov, než les, ale to nás teď nemuselo trápit, když jsme měli lov úspěšně za sebou.
Vyhlídla jsem si jedny stopy, ve kterých jsem kráčela. Nemusela jsem tak vynakládat příliš energie na prorážení sněhu, do kterého bych se jinak nořila. Také jsem si tím ulevovala od bolesti. V dálce jsem zahlídla tmavý bod, který se podobal vlku. Neměla jsem zrovna náladu na seznámení nebo na povídání, takže jsem se dál držela svých vyšlápnutých stop a užívala si to ticho, které se kolem rozprostíralo. Cestička mě však vedla blíž a blíž k neznámému vlkovi. Když jsem se dostala blíž, zjistila jsem, že se jedná o vlčici. Neznala jsem ji, takže jsem jen pokývala hlavou a dál nevzrušeně kráčela. Tělo jsem však držela zase rovné, abych nevypadala moc zranitelně.

// Středozemní pláň (přes řeku)

// Tmavé smrčiny (přes řeku)

Nečekala jsem, že dostat se přes řeku bude jednoduché, ale ono to bylo přímo obtížné. Naštěstí jsem si kožíšek nezmáchala, ale bylo to jen taktak. Kus srny jsem stále pevně svírala v tlamě. Byla jsem ráda, že se mi podařil utrhnout tak pěkný kus, který mě nijak nezatěžkával. Bylo dost možné, že jsem byla v lepší kondici, než jsem si o sobě myslela. Bolest v boku se však stále stupňovala. To se mi za tou Smrtí půjde těžko. Ale musím tam jít. Musím zjistit, jestli ona poskytuje magii neviditelnosti. Protože ta se mi opravdu zalíbila. A jestli ne ona, tak pak zbývá Život. A nebo to Newlin umí sám od sebe a ani neví jak. Kdybych měla volnou tlamu, tak se uchechtnu, ale takhle jsem se mohla jen usmát do mršiny.
Začichala jsem ve vzduchu a snažila se určit, kterým směrem bych se měla vydat za svým milým. Vítr mi přinesl jeho pach od hranic. V duchu jsem zaúpěla, protože to byl docela kus. Ale co bych pro svého druha neudělala. Plahočila jsem se sněhem a přemítala, kde se ho tu za takovou chvilku tolik vzalo. Mlha se kolem mě svíjela a svými mrazivými jehličkami se mi zapichovala do těla. Naštěstí byl můj kožich i na takové zimy dobře připraven.
Viděla jsem Noktovu postavu až když jsem se dostala dostatečně blízko. Ucítila jsem i ten divný pach, kterého jsem si všimla, když jsme se vydali na lov. Nejspíš dělá průvodce. Upustila jsem maso před něho a vlepila mu pusu na čumák. "To jsem ti přinesla z lovu lásko. Nevím, jestli jsi potkal Newlina, který ti to třeba už říkal, ale lov se nám povedl, ulovili jsme dvě srnky. Já si jen potřebuji dojít za Smrtí, ale neboj pokusím se vrátit co nejdřív." Zářivě jsem se na něj usmála a dala mu ještě jeden polibek. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě bolí bok od nakopnutí, protože mi to přišlo jako potupa, že jsem se nechala tak hloupě zranit. Opřela jsem se mu čelem o jeho čelo a pokračovala v cestě. Když už jsem si myslela, že jsem z dohledu, povolila jsem postoj a zkroutila se do výhodnější pozice na cestu. Auu.

// Kopretinová louka

// A druhá omluva, chtěla bych stihnout 21. úkol :)

Žvýkala jsem své sousto a pozorovala okolní dění. Maple se však k odpovědi zatím neměla, takže jsem se nedozvěděla, kde přišla ke svému novému kožíšku. Podívala jsem se na zbytky rozežrané srny. Svůj žaludek jsem měla již nasycený, takže jsem se rozhodla, že urvu kus, který se mi zdál nejhezčí a donesu ho Noktovi. Sice to není ten největší a nejlepší kus, ale lepší něco než nic. "Děkuji za možnost se najíst. Vezmu kousek Noktovi a vydám se zpátky do lesa. Zatím se mějte," usmála jsem se na ně. Bylo mi trochu hloupé, že jsem nepočkala na Morfeovo vyjádření, ale potřebovala jsem si ještě něco zařídit.
Zaměřila jsem se na velký kus a pokusila se ho urvat. Zabolela mě žebra, ale nakonec se mi to podařilo. S maličko bolestným úšklebkem jsem ho čapla do tlamy a vydala se zpátky k lesu. Kdoví jestli tam ten zrzoun ještě bude. Možná, že už ho vyhnali. Bolest se stále nezmírňovala, takže jsem musela jít opravdu pomalu. Naštěstí mě maso nijak neomezovalo v pohybu.

// Sarumen přes řeku

// Veliká omluva všem čekajícím, Vánoce mi dávají časově zabrat. A taky bych dala akci po Vlčíškovi. :)

Newlin mi vysmekl obdivný pohled a přitom na mě hrnul mimo jiné i slova o tom, že jsem génius. Usmála jsem se na něj, protože mě to opravdu zahřálo. Po mé prosbě se vydal k srnce a znaleckým okem se na ni díval. Teda nevím, co přesně přeměřoval, ale vypadal u toho tak zamyšleně a odborně, že jsem se musela na Aseti zakřenit. Ve chvilce ticha, kdy nosič srnek zřejmě odhadoval tíhu, jsem k ní otočila hlavu. "Děkuji za tvou starost, snad to nebude nic vážného," pověděla jsem s vděkem v očích, protože bylo hezké, že se o mě takhle zajímala. "Neboj, Morfeusovi povím pravdu, jak šikovní jste byli." Přišlo mi, že za její zamlklostí je něco takového, že se bojí, jestli jednala správně. Nebo jen nebyla tak hovorná jako Newlin. Když byl blízko, tak se pak těžko odhadovalo, jestli mlčení druhého vlka je normální nebo už dlouhé. Ale to ničemu nevadilo.
Jak sebral srnku, začal mluvit. Znělo to legračně, ale pravý smysl se mi pochytit nepodařilo. Jde to těžko, když pořádně nerozumíte. Pomalu jsem se vydala za ním. Při každém kroku mi do boku vystřelila hodně nepříjemná bolest. No paráda. A to jsem chtěla jít ke Smrti a k Životu. Žíhaný vlček se na nás otočil a jelikož jsem nevěděla, co říkal, tak jsem jen přikývla. Podívala jsem se na Aseti, jestli dokázala rozšifrovat co říkal. Trochu jsem zaostávala, ale naštěstí druhá skupinka nebyla daleko. A zdálo se, že se jim dařilo. Maple s Darkií si dopřávaly zaslouženého úlovku a Morfeus je sledoval. Než jsem stačila otevřít tlamu, kterou jsem měla stále od krve, Newlin se dal do vyprávění. Hezky to všechno shrnul a už si to mašíroval se srnkou do lesa. Já si mezitím otřela tlamu do sněhu a opatrnými kroky se blížila k Morfeovi. "Vše již zaznělo, jsou to oba šikovní lovci. Jen jsem srnce poškodila kůži víc, než jsem chtěla, takže asi nebude použitelná do úkrytu. Nebo možná jen část." Mlsně jsem se zadívala na rozežranou srnku, která ležela na zemi.
Než jsem se však stačila nějak pohnout, protože nás Morfeus vyzval, abychom si dali, proběhla kolem zrzavá čára, něco prohodila a mířila k lesu. Srst se mi naježila, než jsem však něco stačila říct, ozvala se Maple. Podívala jsem se na ni a zarazila jsem se. Nemá jinou bravu kožíšku? Že by se jí měnil na zimu? I když, to asi ne, minulý rok jsme se spolu potkaly a takhle nevypadala. Pak se jí zeptám. Ale musím říct, že jí to takhle sluší asi víc. Alfa nás uklidnil, že v lese je Nokt a Litai, takže se nemusíme obávat. Navíc, šel tam i Newlin. Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, kdo je Litai. To bude asi ten cizí pach, který jsem cítila, když jsme odcházeli. Evidentně nová členka. Srst mi zase klesla zpátky a já se konečně mohla zakousnout do srny. Čumákem jsem ještě šťouchla do Aseti, aby neotálela a taky si dala.
Všichni nám ustoupili z cesty, tak jsem opatrně dokráčela k masu a zabořila jsem do ní zuby. Krev byla už trochu vychladlá, ale chuti to neubíralo. Utrhla jsem si kus masa a snažila se moc nehýbat, abych si zbytečně do těla nevysílala bolest. Mezitím se Darkie taky zaměřila na nový vzhled Maple. Zvědavě jsem natočila ouška jejich směrem a u toho si dopřála další kus masa. To jsem zvědavá, jak miláčkovi donesu ten nejlepší kus, když mi bude trvat věčnost se tam dostat samotný.

Sledovala jsem Newlina, jak se v běhu otočil a za hlasitého komentování se vydal na správnou stranu. Musela jsem se pousmát, protože u toho vydával zajímavé zvuky. Podívala jsem se na Aseti, co na to říká, ale ona se již pevně soustředila na nalezené stopy. Přidala jsem se za oba vlky a pomalu je předbíhala, abych byla na svém místě včas. Najednou se za mnou ozvaly podivné zvuky. V běhu jsem se otočila, protože jsem se bála, že se něco stalo. Byl to však můj spolulovec, který předváděl řeč jelenů a srnek? To někdo ovládá? Trochu jsem pochybovala, že by tomu dialektu rozuměli. Ale za jeho odvahu mluvit cizí řečí jsem ho obdarovala uznaným pohledem. "Raději to zkoušet nebudu, aby nakonec neutekli před mým hlasem," řekla jsem v běhu.
To už jsme ale doběhli ke stádu, které bylo schované za křovím. Snažila jsem se rychle přesunout na výhodnější místo, to už ale s jeleno-srnkovitou řečí mezi kořist skočil Newlin. Trošku jsem protočila oči, protože tohle jsem v plánu neměla. Nicméně Aseti si všimla kusu, který zaostával za stádem. A dokonce ji začala hnát mým směrem. Tak si sice prohodili role, ale nakonec to nebylo na škodu. Čas byl jen na tuto myšlenku a už jsem startovala z křoví, kam jsem stačila doběhnout, abych nadběhla lovené zvěři. Skočila jsem srně po krku, ale ona stačila uhnout, takže jsem se jí zakousla jen do hřbetu. Stisk jsem však měla silný, takže mě nemohla jen tak setřást. Snažila jsem se ji strhnout k zemi, ale měla docela dost síly, takže se mnou běžela ještě kousek. Do cesty se jí však připletl kořen a ona o něj zakopla. To byla naše šance, jak ji skolit. Koutkem oka jsem viděla, jak se ke mně blíží Aseti s Newlinem, ale nebyl čas čekat. Srnka se snažila zvednout a kopala kolem sebe nohama. Dávala jsem si pozor na její kopyta, protože jsem věděla, že by to mohlo být bolestivé. Přiskočila jsem k ní a zakousla se do krku, než se znovu zvedne. Moje zuby jí protrhly tepnu a její tělo se začalo svíjet v posledních záchvěvech odcházejícího života. Jenže jsem stála špatně a její poslední škubnutí vymrštilo její kopyto přímo mě do boku. Zakníkla jsem, protože to zabolelo. Nebyla jsem si jistá, jestli mi i nezlomila žebro, ale uklidňovala jsem se tím, že srna nemá takovou sílu jako jelen, takže to bude jen namožené. Ale pár týdnů o tom budu vědět.
Když její oči vyhasly, tak jsem konečně uvolnila sevření. Zašklebila jsem se, protože bok mě opravdu bolel a taky, že můj prvotní plán, že ji moc neponičím kožich se moc nepovedl. Otočila jsem se na mé přátele. "Sice jsem si to představovala malinko jinak, ale aspoň jste mi ukázali, že se umíte přizpůsobit jiným úkolům. Dobrá práce od obou," usmívala jsem se při těchto slovech a byla na ně opravdu pyšná. Dobrý tým. Chtěla jsem ještě udělat radost Newlinovi. "Byli jsme dobrý tým kulatých jahůdek. A Newline mohla bych tě poprosit, vezmeš tu srnku na místo setkání?" Pohlédla jsem na něj s prosbou v očích, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych ji utáhla. A Aseti jsem říkat nechtěla, když jsme byly obě vlčice a Newlin takový silný vlk. Snad z nás budou mít radost.

// Potkáni 2 vlci - zbývají 4.

Stále jsme za sebou slyšely dech yettiho. "Srhmvá, páuuváá," ozývalo se čím dál blíž a nám z toho tuhla krev v žilách. Šílenou rychlostí jsme uháněly mezi stromy, ale nebylo to nic platné. Skok, hop, přemet, kotrmelec, žjova, to je jízda. Sice se mi takový úprk neměl líbit, ale něco v tom přeskakování větví a keřů přeci bylo. Svist okolo mé hlavy mě trochu vrátil na zem. Šíleně jsem se lekla a změnila směr, až jsme se s mamkou srazily. Šermovaly jsme tlapkami ve vzduchu ve snaze se osvobodit. "Sákra, teď nás jistě dostane. Sežere nás za živa a z kůží si udělá čepici." "Svropuvá, íhá." Strachy jsme se přestaly hýbat, protože tento kvílivý zvuk se ozval za blízkým stromem. Strnuly jsme, čekáme a najednou vžum! Skočil před nás maličký yettíček, který nemohl být větší než zajíc. S ustupujícím šokem jsme si vymotaly tlapky a postavily se na ně. Se zájmem jsme si mužíčka prohlíželi. Stále jsme nemohly uvěřit tomu, že něco tak malého má sílu urvat větev a křičet jako pominutý. "Sisí, vlcí, noháá, bolíí," gestikuloval a poskakoval ten malý tvoreček. Snažily jsme se porozumět jeho zvláštnímu nářečí, ale bylo to těžké. S opatrností jsem se vydala blíž a podívala se na jeho nohu, která byla oproti tělu nepochopitelně veliká. Snaha se vyplatila a můj ostříží zrak mi napověděl, že v jeho noze je zabodnutý veliký trn. Stáhla jsem se z jeho dosahu a veškeré zjištění jsem předala mamce. Sledovala maličkého yettiho se smutkem v očích. Soucitně se k němu naklonila. "S tím ti určitě pomůžeme," řekla vlídně. Sledoval naše pohyby a nevím, jestli nám rozuměl, ale když to maminka řekla, začal poskakovat ještě víc. "Suviá, jopá, hurá, vlcí pomůžou." Slzy se mu koulely po tvářích, ale to mohlo být tím, že si při každém skoku zarazil trn hlouběji do nohy. "Stop, nebo ho ven už nevytáhneme. Stačí už," sykla jsem a mužík se zastavil, jako kdyby mu došly baterie. Sevřela jsem opatrně zuby trn, když poslušně natáhl nohu a s citem mu ho vytahovala. "Sssss, auuváá, grrr," nadával, ale držel. S úlevou jsem mu celý trn vyoperovala a odhodila strannou. "Supéér, hodní vlcíí," poděkoval nám s úsměvem a za jeho podivných skřeků odpochodoval pryč. "Snad ho ještě někdy potkáme, nakonec nebyl tak zlý," posteskla si mamča a my se vrátili k původnímu plánu. Stopovat soby.

// To je tak slaďoulinké.

// Po vzorečku Mapleičky jsem to takhle rozdělánkovala, protože ve slovenčtince bych to nedalánkovala. :D

Ale když jsem se k Newlínkovi přibližánkovala, zjistilánkovala jsem, že mu chybánkují tlapičky. Rozhlížánkovala jsem se po lesíčku, ale nikde nebyly. "Newlínku, co jsi to provádínkoval? Kde máš nožičky?" Už jsem viďánkovala, jak nebudu schopňoučká vysvětlínkovat Morfískovi, že můj svěřeneček ztratínkoval částečky tělíčka. A jestli to je magiečka, tak tu nutně potřebánkuju.
Při hledáníčku zmizelých tlapiček jsem si všimánkovala stopiček, které jsme potřebínkovali. "Podívánkujte se sem. Vypadá to na maličké stádečko. To bychom mohli využínkovat. Když jich je malinkato, tak se lehce zaměřánkujeme jen na tu nejslaboučtější. Tak pojďme a cestičkou třeba nalezánkujeme Newlínkovi nožičky." Čeníšek jsem přitiskánkovala k zemičce a stopínkovala stádečko. Ale ty pacičky jsem opravdu neviďánkovala!

// Já si myslím, že nevadí. :D Jedno pidikolečko se zvládne a druhé ve speciálním území. o:)

12. úkolíček - první částečka

Jéminkote. Tak ony to byly jahůdky a ne jablíčka. Zděšoulince jsem pouslouchánkovala Newlinka a tentokrát jsem si dávinkovala pozoríček, abych se neztratínkovala. "Týmeček kulaťoučkých jahůdek je báječňoučké jméníčko!" Vykřiklánkovala jsem upřímňoučce. Protože to opravdu byl mocinky krásňoučký názevčíček. Newlinkův eláneček mě srhánkoval k tomu myslánkovat růzňoučké hloupůstky. Ale to jsem si přeci nesměnkovala dovolánkovat.
Podívala jsem se svými modroučkými očičky na Asetinku, jestli i ona pochopinkala, co jsem myslánkovala. Protože Newloušek to zřejmě pochopínkoval, jen jsem si nebyla chviličku jisťoučká, po kterých nožičkách nakonec vlastně půjďánkuje. Najednou se rozešínkoval nějakým směroučkem, kde jsem stopičky srneček a jelínečků vůbec neviďánkovala. "Počkánkuj Newliňáčku, tam tím směříčkem nejsou žádné stopičky, které by nám říkankovali, že tam je kořístka," říkankovala jsem a vyšlánkovala za ním, abych se raději přesvědčánkovala.

// Mám od Asetinky vzkázankovat, že napísánkuje jen co si bude jisťoulinká, že jim nekolabujínkuje internetíček. :D Doufám, že můžou být až takový zdrobněliny a skoro všude. Ráda bych stihla dva příspěvky. ^^

// Tento úkol můžu taky splnit s oběma vlky nebo jen s jedním? Raději se ptám. :)

// Řeka Tenebrae

Brzy jsme se zastavili. Rozhlédla jsem se po lese a přemýšlela, jestli jsem tu někdy byla. Po vzoru Morfea jsem začichala ve vzduchu a podivila se, kolik zvěře tu žije. Všichni zůstanou tady a k nám už nikdo nedokráčí. Zbabělci.
Poslouchala jsem Morfa a s pevnými pohledem mu přikývla na potvrzení, že vím co mám dělat. Ve skutečnosti jsem byla lehce na pochybách. Nevěděla jsem, kam se kdo bude hodit. S Aseti jsme lovily vydru a mela jsem aspoň trochu v paměti, jak jí to jde. A Newlinovi jsem věřila, takže to určitě dopadne dobře.
Pokývala jsem hlavou na ostatní. "Vám také hodně štěstí, " usmála jsem se a vydala se kousek stranou, aby jsme si vzájemně nelezli do cesty.
Šedý vlk zatím mluvil. Ze začátku jsem chápala, že vymýšlel jméno skupiny, ale jak do toho začal motat jeleny, bylo to v háji. Až když se zeptal, jak se chceme jmenovat, zaskočeně jsem se na něho podívala. "Ehm... To s těmi jablky nebo co to bylo znělo dobře," řekla jsem a doufala, že to byla jablka. "Když z toho ti jeleni budou jeleni." Podívala jsem se na drúhlu skupinu, ale oni již šli po stopách, které byli na kraji hvozdu. Nemohla jsem po mých svěřencích chtít, aby dělali nebezpečnou práci. Proto mělo být zakousnutí mojí prací. "A teď pozorně poslouchejte. Jsme tři, takže nějaký slabý kus zvládneme. Jelikož vás mám na starosti, tak nesmím dopustit, aby se vám něco stalo. Proto, Aseti, až najdeme ten slabý kus, tak rozeženeš stádo, aby ho nechranili. Nějakým hlukem nebo pohybem. Newlin ji půjde po nohou a já vyběhnu z úkrytu a prokousnu kořisti hrdlo. Nějaké otázky nebo námitky? " Doufala jsem, že to je dobrý plán a všechno se povede jak má.