Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Já taky prosím. Zítra nebo pozítří doběhnu. :) :D

Objednávka před slevou

ID - M05/Vzduch - 20 mušliček, 40 pomněnek, 40 vlčích máků, 120 kopretin
ID - V01/Taktika lovu/2 - 10 safírů
ID - V02/Taktika lovu/1 - 50 opálů

Celkem tedy: 20 mušliček (zůstane 50), 40 pomněnek (zůstane 0), 40 vlčích máků (zůstane 0), 120 kopretin (zůstane 9), 10 safírů (zůstane 15), 50 opálů (zůstanou 4)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Objednávka po slevě 30%

ID - M05/Vzduch - 14 mušliček, 40 pomněnek, 100 kopretin
ID - V01/Taktika lovu/2 - 7 safírů
ID - V02/Taktika lovu/2 - 18 safírů, 2 ametysty, 50 opálů

Celkem tedy: 14 mušliček (zůstane 56), 40 pomněnek (zůstane 0), 100 kopretin (zůstane 29), 25 safírů (zůstane 0), 50 opálů (zůstanou 4), 2 ametysty (zůstanou 2 - počítám do toho už i objednávku u Smrti)

Doufám, že to mám dobře. O:)

// Narrské kopce

Vítr tu naštěstí nefoukal tak silný jako když jsem šla ke Smrti. Nebyl tu cítit ani chlad nebo něco, co by bylo podlé. Už při příchodu se kolem mě vznášelo přátelství a jakási pozitivní energie. Všechna zloba či zmatenost ze mě pomalu odpadávala, jako by to byla jen maličká ošklivá vzpomínka, něco s čím nemá cenu se znepokojovat. Ale nechtěla jsem, aby to zmizelo, přeci jen, potřebovala jsem znát odpovědi.
Cítila jsem, že jsem sledována, ale nikoho jsem neviděla. Stejně jako u Smrti jsem se pořádně narovnala, abych nedělala nám vlkům ostudu. I když mi bolestivě tepalo v boku. "Zdravím tě mocný Živote. Prosím, ukážeš se mi?" "Sleduju tě od chvíle, kdy jsi sem vstoupila," ozval se hlas, ve kterém byl slyšet smích. Brzy na to se přede mnou objevil ohromný bílý vlk. Neměl příchod stejně ohromný a strach nahánějící jako Smrt, ale kouzlo z toho bylo cítit také. Na jeho tváři byl vidět úsměv, stejný jako byl slyšet v hlase. Když jsem ho tak viděla stát přede mnou, nedokázala jsem si představit, že by nám se zlým úmyslem proměnil Neyteri v sochu.
Něco z mých myšlenek, možná postoje nebo pohybu se muselo promítnou, protože jeho zářivý úsměv se změnil na smutný. "Vím, s čím jsi za mnou přišla. Vítr a sníh jsou rychlejší než tvé tlapky, ale tím ti nechci nějak křivdit." Začal tak zeširoka, ale jeho upřímný pohled mi stačil, abych povolila svůj pevný postoj. Poslouchala jsem s napnutýma ušima, ale Život nepokračoval. Nejspíš jsem měla pokračovat, jinak jsem nevěděla, proč otálí. "Tak tím pádem i víš, co mi řekla tvá sestra. Ale já tomu nevěřím." Jeho pohled se stále neměnil. "Vím a nechci aby si ve mě ztratila víru, ale opravdu jsem to byl já. Jen to nebylo tak, jak si možná myslíš."
Nemohla jsem uvěřit svým uším, ale sedla jsem si a čekala. Tohle jsem potřebovala vysvětlit. "Víš, ty jsi to vlastně v Sarumenu řekla správně. Takhle s vámi může být stále, jen okolo vás. Kdyby si ji vzala Smrt, tak by byla nadobro pryč. Tak jsem zasáhl a nechal vám její sochu a přítomnost u vás. Při jeho slovech mi tekly slzy po tvářích. Věděla jsem, že pokud měl v tom tlapky Život, nemohlo to být se zlým úmyslem. "Děkuji," špitla jsem pouze a tlapkou si otírala slzy. Život ke mně přišel a zbytek slz mi otřel svou ohromnou tlapou. "Cítím že tě trápí ještě něco." Nevěděla jsem, co tím myslí, tak jsem se na něho podívala se zmatkem v očích. "Jediné, co mě teď trápí je ještě zranění z lovu, ale s tím mi asi pořádně nepomůžeš. Nebo, asi ano, ale o to bych tě nemohla žádat." Život se usmál. Víc nemusel dělat, i to mi zvedlo náladu. "Vlastně, ještě jednu otázku mám. Byl tu i někdo jiný z naší smečky? Vím, že tu byl Newlin a Darkie, ale ještě někdo si k tobě přišel pro radu?" Život se zatvářil zamyšleně. Kdo ví, jestli mě napínal nebo opravdu přemýšlel, protože tu bylo víc živo než u Smrti. V duchu jsem se zasmála nad svým slovním obratem. "Chodí za mnou mnoho vlků, ale když ti řeknu že tu kromě těch, které jsi vyjmenovala byli ještě dva, jedna tvá kamarádka a tvůj milý, tak by ti to takhle mohlo stačit."
Možná nesměl prozradit, kdo všechno k němu chodí pro radu, ale i tak jsem mu byla vděčná, že mi to řekl. Protože takhle jsem věděla, že nejsem jediná, kdo občas potřebuje provětrat hlavu. Usmála jsem se na něho a pomalu se zvedla. "Moc ti děkuji za tvůj čas Živote. A někdy se za tebou zase stavím." Kývla jsem hlavou a vydala se zpátky pod kopec. Cítila jsem, jak se kolem mě znovu omotává magie, ale jen lehce, jakoby na rozloučenou. "Měj se hezky," zašeptal mi do ucha, až mě to zalechtalo. Šla jsem opatrně, ale musela jsem přiznat, že mě žebra už tak nebolela. Jen lehké píchnutí, ale ne otupující bolest.

// Narrské kopce

// Kopretinová louka

Pořád jsem se otáčela na náš hvozd. Začínala jsem opravdu pociťovat únavu, chtěla jsem se jen chvilku válet. Avšak stále mi v hlavě šrotovala otázka ohledně Neyteri. Opravdu by byl Život tak krutý? To mi k němu vůbec nesedí. Je to celé zamotané. Trochu jsem se propadala do čerstvého sněhu, ale statečně jsem pokračovala dál. Těšila jsem se hlavně na to, jak budu toto dobrodružství vyprávět. Nebyla jsem si však jistá jestli Nokt už měl čest se Smrtí i Životem. Protože ono vyprávění není tak přesné, když neznáte hlavní aktéry příběhu. I když bych mu takové setkání vůbec nepřála. Podívala jsem se na vrchol kopce, který se přede mnou tyčil. Podle informací by tu měl žít Život. Tak doufám, že jsem si nespletla kopce.

// Vrchol

// Středozemní pláň

Když jsem se dostala konečně na louku, která byla tak blízko domova, oddechla jsem si. Trochu mě udivilo, že i tady není převlkováno, ale zřejmě tolik milovníků velmi čerstvého vzduchu mezi námi nebylo. Zasněně jsem se podívala na hranice našeho temného hvozdu. Cítila jsem, jak mě volá, jako kdybych mu chyběla. Málem jsem tomu volání podlehla, ale čekal mě ještě jeden úkol. A ten byl stejně důležitý, jako navrácení se v pořádku domů. I když i tom by se dalo polemizovat. Zahleděla jsem se na vršky, kde podle slov ostatních, měl žít Život. Neuměla jsem si ho představit. Sice jsem s ním měla tu čest v minulosti, když nám pomohl vyhnat jeho sestru, ale co když se změnil? Přeci jen, bylo to už dávno. I před jeho návštěvou jsem byla nervózní, ale rozhodně méně, než před návštěvou zříceniny a její obyvatelky.

// Narrské kopce (přes řeku)

// Řeka Mahtaë

Pokračovala jsem podél jednoho z ramen řeky. Nebyla to volba naslepo, protože tady jsem krajinu začínala už poznávat. I když byla přikrytá sněhovou pokrývkou. Myslela jsem si, že vítr a chlad zažene vlky do lesů, skal nebo někam jinam, než na otevřené pláně. Ale jak se zdá, tak jsem se mýlila. Tolik cizích vlků jsem snad viděla naposledy, když jsme byly na tom podivném setkání. Jak jsme nakonec sjížděli s Maple tu horu v kmeni. To bychom mohli udělat i ve smečce. A jako soutěž. A nebo jenom s Noktem pro zábavu. Byla jsem však svým nápadem nadšená. Do čenichu se mi donesl pach, který mě z nápadu trochu vytrhl. Byl mi totiž povědomý, že jsem dotyčného vlka nedávno potkala.
Otočila jsem hlavu tím směrem a uviděla v dálce vlka. Chvilku jsem musela zapátrat v paměti, kam nebo s kým bych si ho měla spojit. Pak se mi však rozsvítilo. No jasně, to je ten kamarád Darkie, brácha mého milého. Teda, ono se to neřeklo úplně přesně, že jsou bráchové, ale myslím si to. Brzy mě v čumáčku zašimral více známý pach. Podívala jsem se na druhou stranu a zahlédla Aseti, jak se baví s nějakým floutkem. Vlk vypadal mladě, ale něco na něm bylo, že se mi už z dálky zdál nesympatický. Aseti se však zdála být naprosto neohrožená. Proto jsem na ni jen kývla hlavou, usmála se a pokračovala za cílem promluvit si s Životem. Až budu mít návštěvu za sebou, tak jí vyhledám a vysvětlím, proč jsem se teď nemohla zdržet. Navíc, nevím jestli by ten mladý vlk stál i o mou společnost. Trochu zmučeně jsem se zadívala na cestu před sebou, ale dobrá zpráva byla, že už mi ji tolik nezbývalo ušlapat. A pak aspoň dva týdny v klidu, aby se mohl bok uzdravit. Opravdu jen doufám, že žebra nejsou zlomená. To bych pak mohla být ve velkém průšvihu.

// Kopretinová louka

// Západní Galtavar

Když už se dál nedalo jít podél lesa, přišla jsem k řece. Jenže jsem byla na špatné straně a krásný, klidný přechod jsem neviděla široko daleko. Jenže, na druhou stranu jsem potřebovala. Jedině jít dál a doufat, že tam bude lepší místo pro překonání. Nerada bych si smáchala kožíšek ve vodě, když takhle mrzne. Mohla bych domů dojít jako zmrzlina. Vzhledem k tomu, že jsem začínala být dlouhou cestou, skoro bez přestávky, mírně unavená, nechtělo se mi riskovat a dělat kaskadérské kousky. Nepociťovala jsem však únavu na spaní. Jen takovou tu únavu, kdy si na chvilku sednete nebo lehnete a po nějakém čase je vám zase dobře. Ale to není teď. Ještě musím vydržet a dojít za Životem.
Stále jsem pokračovala po proudu řeky, až jsem narazila na místo, kde se různě členila. Díky tomu byla někde mělčí a někde zase hlubší. Nechtělo se mi do ní ani strkat tlapku, ale pořád jsem si říkala, že to je lepší, než tam spadnout celá nebo to někde přeplavat. Zhluboka jsem se nadechla, dech zadržela, abych necítila žádnou bolest (aspoň jsem si to tak říkala) a proběhla jsem. Na druhé straně řeky jsem zase vydechla a mávala nejdřív jednou a pak druhou přední tlapou, abych z ní dostala vodu. Štípaly opravdu hodně. Pak jsem zamávala zadními a vydala se dál. Jen jsem doufala, že mě nikdo neviděl, jak tu mávám tlapami, protože to mohl být komický pohled.

// Středozemní pláň (přes Medvědí řeku)

// Jedlový pás

Z lesa jsem se dostala na holou pláň. V létě to tu muselo být úrodné pro mnoho drobných savců a vysoké zvěře. Nyní tu však bylo pusto a prázdno. Jelikož to tu nekryly žádné stromy, ledový vítr tu hnal napadaný sníh přes celou délku louky. Bylo mi z toho trochu zimovřivě, jen jsem se na to dívala. Chudáci ti, co nemají úkryt nebo někde mrznou sami a v zapomnění. Byla jsem ráda za naši smečku. A za všechny vlky v ní. Byli jsme jedna velká rodina, která si pomáhá. Věděla jsem, že mnohým můžu důvěřovat, ale ne všichni u mě měli možnost číst, jako v otevřené knize. nebo spíš, ne všem bych to dovolila. Ale doufala jsem, že se to změní.
Držela jsem se raději při okraji lesa, i když to taky nemusela být výhra. Sníh, který napadal na větve stromů se zdál být pro některé jedince až příliš těžký a tak se pod jeho tíhou lámaly. Bylo mi stromů líto, ale více jsem byla v pozoru, aby se náhodou větev nezlomila, když pod ní půjdu. Kdo ví, jak divný smysl pro humor ta Smrt má. A kam až sahá její moc. Ne že bych ji chtěla přidávat zásluhy za přírodní koloběh. Ale, nic není vyloučeno.

// Řeka Mahtaë

// Stará zřícenina

Nožky mi kmitaly po novém sněhu. Za tu dobu, kterou jsem strávila u Smrti ho napadla opravdu veliká hromada. Ale vítr se naštěstí uklidnil. Cesta z kopce mě neprovázela takovými bolestmi. Škoda, že celý svět není z kopce. Bylo by to mnohem jednodušší, alespoň teď. Pod kopcem jsem se zastavila a přemýšlela, která cesta bude nejvýhodnější. Musela jsem se ještě stavit za Životem, protože mě obvinění Smrti vrtalo hlavou. Sice je podlá a nepřející, ale proč by svalovala vinu na někoho jiného? Moc se mi to nezdá, za tím bude ještě něco jiného. Jelikož jsem však nevěděla přesně, kde bratr Smrti žije, mohla jsem si cestu zvolit stejnou, jako ta, kterou jsem sem přišla. Vím, že je někde u našeho hvozdu, ale kde?

// Západní Galtavar

Objednávka před slevou

ID - M01/Neviditelnost - 20 křišťálů + 200 oblázků (mám jednu hvězdičku z akce, tudíž hned na začátku budu mít 2) :)

ID - M02/Neviditelnost/3 - 60 ametystů (zůstane 70) - tím by hvězdiček mělo být 5

ID - M03/Neviditelnost/2 - 70 ametystů, 10 Opálů (zůstane 0 ametystů, 44 opálů)

Celkově ubrat: 20 křišťálů (zůstane 44), 200 oblázků (zůstane 87), 130 ametystů (zůstane 0), 10 opálů (zůstane 44) + 4 opály za křivdu pro Smrt

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Objednávka po slevě 30% z Galliready

ID - M01/Neviditelnost - 14 křišťálů + 140 oblázků (mám jednu hvězdičku z akce, tudíž hned na začátku budu mít 2) :)

ID - M02/Neviditelnost/3 - 42 ametystů (zůstane 88) - tím by hvězdiček mělo být 5

ID - M03/Neviditelnost/2 - 80 ametystů (zůstane 8 ametystů)

Celkově ubrat: 14 křišťálů (zůstane 50), 140 oblázků (zůstane 147), 122 ametystů (zůstane 8) + 4 ametysty za křivdu pro Smrt :D

Snad jsem to spočítala dobře. :D

// Jedlový pás

Zatřásla jsem se zimou. Možná že ten chlad dole měl co dělat s počasím. Není možné, aby od ní šlo tak velké zlo. Svíral se mi žaludek, ale statečně jsem šlapala dál. Pamatovala jsem si, jak jsem tu byla naposledy. Sice to bylo jen mlhavě, ale pamatovala. To už je skoro rok, co jsem poprosila o zlepšení magie vody. A ani nevím, jestli mi nějak vyhověla. Noktův obraz jsem si stále nesla v hlavě jako pomyslný štít. Přála jsem si, aby tu byl se mnou. Ale rozhodně jsem ho nemohla sem táhnout. Po Gallireře existuje spousta jiných míst, kam se dá zajít na romantickou procházku.
Raději jsem se ani nijak nedívala kolem sebe. Ono vlastně nebylo na co. Z nebe se stále sypal bílý sníh, takže vše leželo pod velmi těžkou peřinou. Ani velké kameny, které jsem si pamatovala vidět nebylo. I když ono to může být tím větrem, že nejsou vidět, než množstvím. Ale kdo ví. Moc dlouho jsem tuto teorii nemohla rozvádět, protože se změnil směr a mě veškerý čerstvý sníh zaletěl do obličeje, jako malé rozzuřené dýky. Sklonila jsem hlavu, ale stále jsem tvrdohlavě pokračovala dál. Když už jsem tu, tak tu návštěvu také dokončím. Náhle vítr ustal, takže jsem si dovolila zvednout hlavu. Ve předu se vše zdálo v pořádku, ale na boku jsem zaregistrovala pohyb. Podívala jsem se tím směrem, protože jsem si myslela, že mi Smrt přišla naproti a chtěla jsem na ní být připravená. Bohužel to byl poryv větru, který sebou nesl jemné krystalky sněhu. Nestihla jsem se mu nějak uhnout a zasáhl mě takovou silou, až mě povalil na zem. Zakňučela jsem bolestí, protože se mi opřel do zraněného boku. Počkala jsem, až se vítr přežene a opatrně vstala. Než jsem udělala krok, raději jsem se rozhlédla. A dobře jsem udělala, protože se na mě z druhé strany řítil další vítr. Pokud jsem nechtěla skončit na bolavém boku, musela jsem se rychle někam schovat. Snažila jsem se rychle schovat za kámen, ale v prašanu se těžko běhalo. S vypětím sil a bolestí jsem se dostala za kámen, do kterého udeřil vzduch možná silnější, než byl předtím.
Je to zimou nebo ten vítr ovládá ona? "Chceš mě zabít hned, abych po tobě nic nemohla chtít?" houkla jsem zpoza kamene. Nemyslela jsem, že by mi odpověděla. Přeci jen, nebyla jsem až tak blízko jejího sídla. "Copak se čertíš. Taky si chci užít trochu zábavy." Hlas se vznášel všude kolem mě. Nevěděla jsem kam se dívat. Ale pokud budu slabá, tak mi nepomůže. Vylezla jsem z provizorního úkrytu, který mi kámen nabízel, i když se mi do toho moc nechtělo. Hlavu jsem držela vzpřímenou a pokaždé jsem si pečlivě nohu ukotvila do sněhu, aby mě nějaký další průvan nemohl rozházet. Byl to sice delší a obtížnější způsob, ale když jsem si přišla pro odpovědi, tak jsem to musela vydržet. Vítr mi do těla narážel ze všech stran. "No tak ale, tohle není žádná zábava." Vichr ustal a přede mnou se zjevilo černé mračno, které se po chvíli zformovalo do podoby vlčice. Na její tváři byl rozmrzelý výraz, jako kdybych ji připravila o jedinou zábavu. "Nevím, co má být vtipného na tom, házet vlky do sněhu." Působila jsem klidně, ale uvnitř jsem měla malou dušičku. Černá vlčice se znuděně podívala na svou tlapku. "Měla by si to taky někdy vyzkoušet. Jenže k tomu by si musela mít odvahu," protáhla.
Chvíli se rozhostilo ticho, protože jsem nevěděla, co chci přesně říct. A Smrt to očividně přestávalo bavit. "Jestli mě tu zdržuješ jen proto, aby si mi řekla, že není legrace házet vlky do sněhu..." Její hlas se až nebezpečně stával rozčileným. "Ne, tak kvůli tomu jsem nepřišla. Měla bych na tebe otázku. Dost důležitou. Proč jsi z naší alfy udělala kus kamene?" Poprvé za dobu, co jsme tu proti sobě stály jsem v jejích očích zahlédla stopu zvědavosti? V hlase však byla znát nuda. "Jak mám vědět, kdo je přesně tvoje alfa? Víš, kolik se jich tu promenádovalo za dobu mého života?" Měla jsem pocit, že to ví až moc dobře, ale chtěla mě prostě vyprovokovat. "Neyteri. Alfa Sarumenské smečky. Partnerka Morfa. Všichni jsme ji měli rádi a ona teď stráží náš les v podobě sochy." Teď se můj hlas začínal až moc zvedat do křiku. Smrt měla na tváři stále ten stejný výraz. "Takže ve vašem lese zůstala, co po mě chceš?" Slovo vašem pronesla s jedem v hlase. Asi stále nezapomněla, jak jsme ji s Lady Mlhahulí vyhnali v minulosti ze Sarumenu. To však teď nebylo podstatné.
Do očí se mi draly slzy. "Jen mi prosím řekni, proč? Proč musela odejít?" Teď už se však na její tváři objevil vztek. "Já s tím nemám co dělat, chápeš? Jdi se zeptat bratra, proč z vaší alfy udělal kus šutru. A mě s tím dej už pokoj. Mám na práci lepší věci, než se tady s tebou zdržovat." Zase se kolem ní začala tvořit ta podivná mračna. Byla jsem v šoku a nemohla uvěřit, že by Život byl něčeho takového schopný. Měla bych se za ním také stavit, sice ho neznám, ale vše co jsem slyšela bylo jen dobré. Tohle by neudělal. "Počkej prosím. Nechtěla jsem tě z něčeho vinit nebo urazit. Chtěla jsem se zeptat, jestli nevíš, kde bych mohla získat neviditelnost." Mračno se nerozptýlilo, ale ani nezhmotnilo. Mohlo to znamenat více věcí. "Proč by si chtěla být neviditelná? Aby si před vším utekla? Před bolestí se neskryješ. Ale možná bych o tom mohla uvažovat, pokud mi něco dáš. I za to křivé obvinění!" A mračno bylo fuč. I tak jsem ale pokračovala v mluvení, protože jsem si byla jistá, že mě poslouchá. "Omluvám se, nechtěla jsem vás z něčeho vinit. A moc děkuji za to, že se nad tím zamyslíte i za odpověď, kterou jste mi dala. Samozřejmě, že vám tu za to něco nechám. Děkuji a nashledanou." Nečekala jsem na nic a rychle, avšak opatrně jsem se vypravila zpátky do lesa. Za tu dobu, co jsme si tu se Smrtí vyměňovaly názory jsem si nevzpomněla, jak moc jsem se bála, jak moc mě bolí žebra a jak moc se těším, až si mě Nokt k sobě přivine.

// Jedlový pás

// Cedrový háj (přes Západní Galtavar)

Už při příchodu k hranicím lesa jsem cítila chlad, který s okolní teplotou neměl co dočinění. Pára se mi srážela u tlamy, ale to mě neodrazovalo. Potřebovala jsem vědět, jestli to byla Smrt, která si vzala Neyteri. Nechtěla jsem si to připustit a po celou cestu jsem se přesvědčovala, že to je kvůli sobeckým důvodům, jako je magie neviditelnosti. Neříkám, taky bych ji chtěla ovládat, ale čím jsem byla dál od domova, tím víc mi docházelo, že to nebylo jen kvůli tomu. To, co se stalo naší alfě jsem prostě nepřenesla tak jednoduše, jak jsem se mohla tvářit. Stejně jako s tou bolestí. Byl to můj zlozvyk, zatajovat bolest. Jen mě mrzelo, že jsem ji zatajila i před Noktem. Jenže jsem potřebovala tu dlouhou chůzi k tomu, abych si to rozložila v hlavě. Stejně jako Nokt. Ach, až mu budu o tomhle vyprávět. Doufala jsem, že se na mě zlobit nebude, ale sama jsem na důvod návštěvy Smrti přišla až cestou. Zapřísahala jsem se, že až se vrátím, tak mu to všechno řeknu. I to, že mě nakopla srna. Ale ono mě to už tolik nebolí. Nebo jsem si prostě zvykla. V hlavě jsem si vybavila miláčkův hřejivý úsměv a vlídný pohled. Měla jsem jeho obraz jako štít před zlem a chladem, které se táhly od zříceniny.

// Stará zřícenina

// Moc gratuluji k povýšení, všichni jste tvrdě pracovali. :) A obrázky jsou krásné. :D
A co se našeho povýšení týče, no prostě wau, ještě teď valím oči na monitor a nemůžu tomu uvěřit. :D Budu dělat, co bude v mé moci, abych obstála coby beta. Moc děkuji, i za přání. :)
Vlčátka? Bylo by to hezké, co Nokte? O:)
A také Veselé Vánoce. ^^

// Východní Galtavar

Myslela jsem si, že když se vydám hned přes řeku, tak si ulehčím cestu. Musela jsem však sejít pořádný kus po proudu, abych se dostala pohodlně a bezpečně na druhou stranu. Kus cesty jsem se vracela, ale nyní jsem už byla na správné straně řeky a také jsem šla správným směrem. Nyní, když jsem nepronásledovala dva členy ze smečky, jsem si mohla jít klidnějším tempem. Stále jsem nechápala, proč jsem šla přímo za nimi a ne rovnou za Smrtí. Že by jediným důvodem bylo ulehčení cesty, se mi nechtělo věřit. I když, proč ne.
Když jsem byla blíž stromům, všimla jsem si, že mezi nimi protéká potůček. Vypadal lákavěji, než velká řeka, přes kterou jsem přešla, takže jsem do něj strčila čumák a opatrně se napila. Sice byla velice chladná, takže mě štípala v tlamě, ale byla lahodná. Zvedla jsem hlavu od vody a vydala se dál. Možná to bylo únavou nebo chladným vzduchem, ale žebra mě bolela o trošku míň. Rozhodně jsem se však těšila, až se dostanu zpátky do našeho lesa.

// Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

// Řeka Mahtaë (sever)

Bok jsem měla v jednom ohni. Teď už se nedalo moc předstírat, že mi nic není. Byla jsem ráda, že mě nikdo nevidí. Všimla jsem si, že stop kolem přibývalo. Některé vedly na toto místo a některé zase pryč. To tu je nějaký sraz nebo co? Viděla jsem Newlina a Allarié, jak leží a oddychují. Tak nešli za Smrtí. Přemýšlela jsem, jestli mám za nimi jít a jen říct, že jsem se spletla a nebo se raději otočím, aby si mě ani nevšimli. Zvolila jsem tu druhou možnost, protože tohle bych vysvětlovala jen těžko. Začala jsem rozhlížet, kde je ten správný les a uviděla jsem ho. Zřícenina sice vidět nebyla, ale sálala z ní tajemná a zlá energie. Tak když už jsem tady, tak tam jdu. Nejsem srab. S tím jsem se otočila na místě a vydala se na návštěvu vlčice, za kterou by někdo se zdravým rozumem jen tak nešel. A není to sobecký chtít něco, co mají jen někteří?

// Cedrový háj (přes řeku)