Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 13

// Sarumenský hvozd

Líbilo se mi, jak Nokt ukázal v plné parádě své tělo. Zasmála jsem se s ním, protože v tu chvíli vypadal opravdu nebezpečně. "Každý, kdo by to chtěl zkusit, by se tě lekl a upaloval pryč." Zkontroloval pachy ve vzduchu a také se mu do čenichu skoro žádný čerstvý nedostal. Přikývla jsem na jeho slova, že nemusíme daleko, že to les bez naší přítomnosti na malou chvilku vydrží. "A kdyby ne, tak ti s tím prášením cizích kožichů pomůžu." Uchechtla jsem se. Můj partner stále nevěřil, že se nám dostalo takové cti a důvěry, že z nás Morfeus učinil bety. Moje teorie se mi v hlavě rozvíjela, takže jsem si umínila, že až se dostanu ve vyprávění k části, kdy mi to Morf oznámil, tak se o ni podělím. "Taky se mi o tom ani nesnilo. Už takhle jsem byla více než spokojená a najednou máme zodpovědnost a důvěru..." Myšlenku jsem nedokončila, protože mi za ouškem přistál polibek. Zachvěla jsem se vzrušení, ostatně jako vždy, když se mě "náhodou" dotknul nebo letmě políbil.
Můj začátek, na kterém jsem si dala obzvlášť záležet, zafungoval přesně tak, jak jsem chtěla. Celou dobu ani nedutal a viděla jsem, jak napnutě poslouchá. Když jsem se dostala k potkání Smrti, prozradil mi, že se s ní ještě nesetkal. "To je asi dobře," mírně jsem se při vzpomínce na ni oklepala. Jakmile přišla na řadu největší zápletka, Nokt potřeboval znát další část. Nadechla jsem se, protože se jsem se blížila k tomu, co jsem mu chtěla celou dobu říct. "Nejprve jsem tomu vůbec nevěřila, ale když se Smrt ztratila ve svém černém dýmu, tak jsem se vydala znovu na cestu, abych našla odpověď. Proto mi trvalo dlouho, než jsem se k tobě vrátila. A cestou jsem ani nevěnovala pozornost moc bolesti, protože mi to nešlo do hlavy. Jak by to mohl Život udělat, vždy jsem o něm slyšela jen to nejlepší. Když jsem se k němu konečně vyhrabala, tak mě obklopila jeho radost ze života," nad svým spojením jsem se musela maličko uchechtnout, "ale pak jeho nadšení maličko opadlo, protože už dlouho věděl, proč tam jdu." Znovu jsem ztišila hlas, protože mělo přijít rozuzlení. "Prozradil mi, že to opravdu udělal on, ale jen z toho důvodu, aby Neyteri neodešla nadobro a zůstala s námi alespoň takhle. Že se z ní opravdu stala patronka lesa. A možná, ale jen možná existuje malilinkatá možnost, že by někdy mohla znovu ožít." Konec věty jsem už říkala radostně a mávala přitom ocáskem. "Pak mi nabídl, že mě bolesti zbaví, ale já zdvořile odmítla. Stejnak mi pomohl a nechal mě jít. No a cestou dolů jsem začala přemýšlet o jiné věci. O něčem nebo spíš o někom, koho bych s tebou moc ráda měla." Žaludek se mi houpal jako na té ledové skluzavce, co jsme s Maple sjížděly.
Jenže než jsem pokračovala dál, zaraženě jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se kolem a začichala. Byla tu cítit spousta pachů, ani jsem netušila, že tu je tolik vlků. Některé byly dokonce velmi známé. Ale důvod mého zastavení byla mlha, která se kolem rozprostírala. Zmateně jsem se podívala na svého milého a trochu bojácně se mu přitiskla k boku. Chuť pokračovat ve vyprávění mě docela opustila. "Tahle mlha vypadá dost divně. A to s jednou ve hvozdu žijeme." Se strachem v očích jsem se na něho podívala, když tu moje ouška zachytila hlásek. Naříkavý, prosivý a volal mé jméno. Ale ty hlasy byly dva! "Sly... Slyšíš to? To, není možné..." Pověděla jsem Noktovi roztřeseným hlasem a ač se mi vůbec nechtělo, vkročila jsem do mlhy.
Ta se kolem mě svíjela, otáčela a podivně lepila na chlupy. Hlasy se ozývaly chvíli zleva, chvíli zprava. Moc dobře jsem věděla, komu patří. Jen jsem si nechtěla připustit, že by to mohla být pravda. Najednou do mě udeřil pocit horka, strachu, paniky a v uších mi praskalo dřevo. Néé, prosím. Chtělo se mi plakat, křičet, utíkat pryč, ale nevěděla jsem kudy. Zničehonic se přede mnou objevily dvě siluety vlků, malých a drobných. "Nechala si nás tam. Nechala si nás zemřít!" Kroutila jsem hlavou na znamení že opravdu nenechala. "Já chtěla skočit za vámi, chtěla jsem. Ale neudělala jsi to." Zněly strašně vyčítavě. Rozběhla jsem se, abych jim unikla, v očích mě pálily slzy, které jsem myslela, že už nikdy neucítím. Už, už jsem se chystala, že začnu volat o pomoc mého milého, když se mlha rozestoupila a přede mnou se objevil strom. Veliký, mohutný a s malými jamkami u jeho kořenů. Rychle jsem mrkala, abych se zbavila slz a nedůvěřivě se dívala na vlka, který kolem jamek obcházel. Vypadal taky trochu jako z mlhy. Jestli duch stromu? Nebo jen tohoto místa? "Co to mělo být?" Nechtěla jsem aby můj hlas zněl naštvaně, ale i já sama jsem z něj cítila obvinění. "Jen tvé noční můry. Ale ta mlha je tu pořád, nemá se mnou nic společného. Avšak na krátkou chvíli si za svou odvahu zasloužíš odměnu. Ber, než si to rozmyslím." Hněv odcházel a na jeho místo přicházela zvědavost. Ale i pocit toho, že jsem nebyla statečná a nic si nezasloužím. Přede mnou se nacházely lístečky. Nedůvěřivě jsem do jednoho šťouchla a on skočil do jamky. Jakou kouzlem se v jamce objevily kamínky. Veškerý strach a nedůvěra opadly a já zkusila jinou jamku. Tentokrát vyskočily barevné kamínky, na které je ujetá Smrt. "A to je vážně moje? Můžu si to nechat?" Vlk přikývl a radostně ukazoval tlapkou, abych pokračovala. Až teď mi došla jeho slova, že už tu dlouho nebude, tak ať svou šanci nepromarním. Naházela jsem všechny lístečky namátkou do různých jamek a posbírala dary, které se tam zjevily. S vděkem v očích jsem se podívala na vlka, který mě pozoroval a jakoby pomalu mizel. "Moc, moc děkuji. A nevíš, kudy bych se dostala nejrychleji zpátky ke svému partnerovi? Určitě má o mě strach a neslyším, že by se tou mlhou prodíral." I když, ta mlha může pěkně kecat. Přítomný vlk však jenom mávl tlapkou jedním směrem a ztratil se. Zamrkala jsem a znovu se na místo kde stál, podívala. Jenže nikde nebyl, jamky a strom tu však zůstaly. Že by ta mlha byla nějak halucinogenní a já tu mluvila se stromem? Raději jsem se zhluboka nadechla, přitiskla uši k hlavě a vystartovala takovou rychlostí, až se mlha nestačila hned ze začátku kolem mě omotat. Proběhla jsem nejhorší částí a vyběhla skoro až u hranic hvozdu. Jenže Nokta jsem nikde neviděla. Že on se vydal za mnou. Určitě slyšel, jak tam naříkám. Styděla jsem se za to, co se mnou nepřátelská mlha provedla. Proto jsem si sedla zhruba v místě, kde jsme přišli a bedlivě sledovala, jestli ho někde uvidím. Naštěstí jsem seděla už na hranicích lesa, takže jsem za zády cítila naši přátelskou mlhu, která mi dodávala klid.

// Sarumenský hvozd

// Loterie 12

Stejně jako Noktisiel jsem i já měla radost, že už mě žebra nebolí. Nebo, že už je to tak neznatelná bolest. Přikývla jsem na znamení, že vše je v pořádku. Přišlo mi, že i můj milý měl trochu výčitky, že jsme nechali běžet Newlina k cizinci samotného. Ale jak se zdálo, poradil si s tím výborně, protože vítr, který se kolem nás prohnal mi naznačil, že narušitel je z lesa venku. Výborně. Spadl ze mě malý kamínek nejistoty, jestli jsme se zachovali správně.
Můj milý s nápadem procházky souhlasil. Za chůze se stejně nejlépe mluví. Radostně jsem pohodila ocáskem a chystala se na cestu. Ještě než jsem však vyrazila, podívala jsem se na mrtvou srnku. Bylo mi líto ji tu jen tak nechat, na druhou stranu, neplánovala jsem jít nějak daleko. Začala jsem se rozhlížet, jestli neuvidím nějakou příhodnou větev, která by rozkousanou mrtvolku přikryla. Jenže moje oči viděly jen sníh, sníh a pro změnu sníh. Nespokojeně a poraženě jsem zamručela. "Chtěla jsem přehodit přes tu srnku aspoň větev, aby tu nebyla tak na očích a nepřilákala nějakého tuláka. Ale asi ji tu budeme muset nechat takhle ležet." Nelíbilo se mi to, ale ještě míň se mi zamlouvala představa, jak rvu celou větev od stromu.
Nakonec jsem přestala úlovek řešit. "Tu chvilku by to tu mohla zvládnout a pak ji odtáhneme." Usmála jsem se na Nokta, protože už musel být celý nedočkavý, co mu povím. Trochu to na něm bylo i vidět a mě to přišlo velmi roztomilé. Vykročila jsem směrem k hranicím. Už, už jsem otevírala tlamu, že mu začnu vyprávět poutavý příběh, možná i s malými úpravami, aby to nebylo tak nudné, ale něco mi v tom zabránilo. Zarazila jsem se a znovu zavětřila, abych se ujistila. "Jestli mě čich neklame, tak se všichni někam rozutekli, dokonce i Morf. A vůbec nevím, jestli tu někdo zůstal. Myslíš, že nebude vadit, když se taky vytratíme?" Vpíjela jsem se do jeho očí a hledala nějakou odpověď. Jelikož jsem ale byla nedočkavá, protože jsem se chtěla velmi brzy dostat k tomu, proč mu to vlastně budu celé vyprávět, odpověděla jsem si sama. "Tak nepůjdeme daleko od hranic, jen tady kousek a pak se hned vrátíme." Ani jsem ho nenechala nic namítnout. Proto jsem byla chvilku ticho, aby měl čas něco namítnout. "A teď přišla chvíle na to, abych ti vypověděla příběh plný nebezpečí, dobrodružství, lásky a nevím čeho všeho dalšího," zašklebila jsem se na něj, ale uvnitř jsem měla malou dušičku, protože jsem byla nervózní. "Vlastně na lovu se nic jiného nepřihodilo, až tedy na moje zranění, kterého si všimla jen Aseti. Když jsme se vrátili do lesa, tak ve mě pořád hlodala otázka, proč se Ney stalo to, co se jí stalo. A jelikož jsem potřebovala odpovědi, tak jsem myslela, že mi je Smrt mohla poskytnout. Ale můžu ti říct, že si příště rozmyslím, jestli cestovat s pohmožděnými žebry. Nebyla to hezká zkušenost." Při vyprávění jsem se na Nokta dívala, protože tu terén nebyl tak nebezpečný. Při vzpomínce na Neyteri se mi oči trochu zaleskly, stále jsem to nestrávila. "Došla jsem ke Smrti a nevím, jestli máš s tou nebezpečnou vlčicí zkušenosti, ale není to úplně nejlepší společnost. A teď přijde to nejzajímavější," ztišila jsem hlas, abych tomu dodala napětí, "ona řekla, že s tím nemá nic společného a ať jdu za Životem. Že to on je tím viníkem." Udělala jsem pomlku, protože tohle byla slova, která děsila a vlk tomu nechtěl věřit. V tichosti jsem překročila hranici lesa a už se moc těšila, až dokončím poutavý příběh.

// Osamělý strom

// Loterie 11

Velmi se mi zamlouvalo, že Nokt přistoupil na můj provokativní tón. Přišlo mi, že se mu moje laškování líbí, z čehož jsem měla radost. Oplatil mi stejně a tajuplně slíbil, že mi bude k dispozici. Projelo mnou lehké zašimrání a malé zhoupnutí žaludku. Ale navenek jsem se usmívala jako sluníčko.
Úsměv mi trochu pohasl, když jsme miláčkovi prozradila, že jsem byla zraněna a on se o mě dodatečně začal strachovat. Ale zdálo se, že ho rozesmála moje poznámka o mojí šikovnosti. Na obličeji se mi usadil omluvný výraz. "Teď už jsem v pořádku. Když ono toho bylo tolik a já tě do toho nechtěla děsit. A myslím, že to až tolik vážné nebylo. Ale Život mi pomohl." Zahleděla jsem se do jeho očí a nechávala se do nich vtáhnout. Zahřála mě informace, že on je v pořádku. Pomalu jsem se odlepila od jeho očí a studovala každičký detail na jeho těle. Každou barevnou skvrnku, každou odchylku, vše co jsem na něm milovala. Ať se jednalo o jeho černý proužek na čumáku nebo částečné zaslepení oka, které jsem považovala za známku odvahy. I když mi zatím neprozradil, jak se mu to stalo.
Nebylo lehké necítit touhu se k němu tisknout nebo si představovat společné chvíle, kde se necháme unášet jen vzájemnou blízkostí. Ale museli jsme vyřešit ještě spoustu dalších věcí. Naštěstí nám s jednou pomohl Newlin. Tedy po společné diskuzi o přezdívkách, která naštěstí dopadla dobře, i když se na ni Nokt moc netvářil. Ale bylo hezké, že jsme pro něho milí. Protože on byl pro mě také velmi milý. Poté mi přizvukoval k našemu postavení o betách a o tom, že vše zařídí. "Ty jsi taky milý," nestihla jsem ani doříct a už pelášil pryč, zjistit co se nám tu potuluje za cizího vlka. Bodl mě osten výčitky, že si to vzal na sebe, ale věděla jsem, že je šikovný a kdyby byl v úzkých, tak zavyje o pomoc.
Začala jsem se plně věnovat tomu, co mi říkal můj partner. Byl v šoku, stejně jako já, když mi to Morf nabídl nebo spíš oznámil s nabídkou. Až když se začal ptát proč my, tak mi to začalo šrotovat v hlavě. Bohužel jsem neznala na tuto otázku odpověď. No, možná znala, ale nechtěla jsem se v tom tak docela vrtat. Tedy ne teď, protože to byla jen moje teorie a hlavně dost uhozená. Ale když položil otázku ohledně jara, které Newlin nezapomněl zdůraznit, tak jsem odpověď měla. Chtěla jsem se tvářit nějak aspoň trochu tajemně, ale tvář jsem měla zjihlou. "No, on tím myslel... Víš to je tak... Nechceš se projít?" Nadhodila jsem nakonec mile. Nemohla jsem na něj jen tak vybafnout hele, Morf z nás udělal bety, tak jsme řešili vlčátka, souhlasíš? Ne, musela jsem začít od začátku, až od toho lovu. Tam se to nějak celý zformovalo. Koukla jsem na srnku a zhodnotila, co bychom s ní mohli provést. Vymyslela jsem krásný plán, proto jsem došla k Noktovu uchu a velmi smyslně jsem mu do něj začala šeptat. "Půjdeme se projít a já ti všechno povyprávím, co se stalo od lovu, až po teď, i to co znamená, že se nemá zapomenout na jaro. A pak bychom mohli vzít tvůj úlovek do úkrytu a nějaký čas tam spolu pobýt a užít si spolu čas." Stále jsem šeptala a v pauzách mezi větami mu trochu ožužlala ucho. Jen tak, abych ho navnadila na procházku. Neochotně jsem se odtáhla a kousek poodešla. Pak jsem se na něj podívala, mrkla, trochu natřásla boky a provokativně švihla ocáskem. Při celé této sváděcí technice jsem se cítila tak šťastně a trochu rozechvěle. Ale bavilo mě to, protože jsem se cítila milována.

// Dáme procházku ke stromu? :D

// Zkusím odepsát ještě dnes. :) Ale neslibuju to. :D

// Loterie 10

Noktova oháňka se sice netřepotala jako ta moje, ale v očích jsem viděla, že má stejnou radost z našeho shledání jako já. Vrátil mi polibek přímo na čelo, u kterého jsem slastně přivřela oči. Když jsem měla hlavu v jeho kožíšku, vdechovala jsem jeho vůni, jako kdyby to byla moje soukromá droga. Zdálo se mi, že ho mrzí jeho delší procházka. Když se mi díval do očí, tak se mi omlouval. Chtěla jsem se naoko zlobit, ale moc mi to nešlo. Proto jsem raději svou snahu vzdala. "Nezlobím se, ale neboj, nějak si to vyberu," pronesla jsem laškovně, což mi šlo mnohem líp. Poté se mě partner zeptal, jestli jsem v pořádku. Možná si tím trochu naběhl, protože mě toho byla spousta. Ale zachovala jsem chladnou hlavu, protože tím narážel na náš boj s obřím hadem a ne na předchozí zranění. I když s tím jsem se mu taky nepochlubila. Stejně na tom není nic k chlubení. Jenže na druhou stranu, měl by vědět, že jsem prostě trdlo. Ani jsem mu nevyprávěla, jak jsem byla za Smrtí a Životem. A je na to teď vhodná chvíle? Nakonec jsem zavrtěla hlavou, že ne, ale s odpovědí jsem si dala načas. Až se mohlo zdát, že něco tajím. Proto jsem to raději uvedla na prvou míru, aby si o mě nedělal starost. "Malilinko mě ještě pobolívají žebra, ale to je staré zranění. Jak jsme byli se smečkou lovit." Nechtěla jsem to řešit dál, protože už to bylo v podstatě v pořádku. Doufala jsem, že jsem mu nenasadila brouka do hlavy. "Jen nějak nebyl čas se s tím pochlubit nebo spíš poukázat na to, že jsem prostě trdlo, co se plete srnkám ke kopytům," snažila jsem se to odlehčit s úsměvem.
Raději jsem se zaměřila zpátky na srnku, která se tu válela. Trošku se mi sbíhaly sliny na to, abych si kousek odtrhla, ale pořád tu byla další spousta věcí, co jsem chtěla řešit. "Ty taky nejsi zraněný, viď že ne?" Trklo mě to po docela dlouhé době, ale upřímně jsem se lekla. Neviděla jsem však na jeho těle žádné zranění, ani jeho tělo nebylo v nějakém zvláštním postavení, které by mi napovědělo, že je zraněný. Při začátku jeho věty jsem se na něho podívala s velkým chtíčem v očích. Uvnitř jsem planula touhou se k němu znovu přitisknout. Přišlo mi, že by chtěl to stejné, když jsem zaslechla přicházející kroky. Zničehonic se u nás z mlhy vyloupl Newlin. Rychle jsem mrkla na mého milého, který se zdál trochu ztuhlý. Viděla jsem, jak se mu vytrácí z očí to, co chtěl navrhnout. Přešla jsem k němu a šťouchla ho do boku, také trochu zklamaná, že to neřekl. Otočila jsem se na Newlina a na chvilku vyvalila oči. Když mi došlo, co řekl, vyprskla jsem smíchy. "Newline," říkala jsem mezi záchvaty smíchu, "tvoje přezdívky jsou skoro vždycky dobrý, ale tohle je trochu moc. Pak bude vedle sebe stát Derian a Nokt a když řekneš Milý, tak se to tvé milé moc líbit nebude. Zůstala bych u Nosiela," dořekla jsem a mrkla na partnera, jestli to takhle bude lepší. I tak jsem se pořád musela uchechtávat, protože to prostě bylo vtipný. Nokt nabídl srnku příchozímu, ale stejně jsem se k ní vydala taky a kus si urvala. U kousání jsem mlaskala a málem jsem zapomněla, že jsme se chtěli jít podívat, co to je za cizí pach. Teda, že jsem se ptala, jestli tam půjdeme. Až když se na mě miláček díval tak, že mu obočí dělalo z obličeje divnou masku, mi došlo, že vlastně o našem povýšení není. Polkla jsem sousto a začala se tvářit vážně. "Slyšel si to dobře. Morfeus v nás moc věří a učinil z nás bety." Ani vážná tvář mi nešla dobře, takže ke konci věty můj obličej zdobil znovu úsměv. Když jsem se slyšela to říkat, stále jsem to nechápala. Podívala jsem se na žíhaného vlka a pak zpátky na šedého. Tak moc jsem chtěla dělat něco jiného, ale muselo to počkat. "A teď vážně, co s tím cizincem?"

// Loterie 9

Společně jsme se na sebe zubili, až do mého malého zakolísání. Chudák Newlin se vyděsil a začal mít o mě strach. Asi jsem se zatvářila až moc vážně. Zakroutila jsem neznatelně nad sebou hlavou. Bylo to od něho ohromně pozorné, ale cítila jsem se hloupě. Chtěla jsem mu svoji chvilkovou zamyšlenost vysvětlit, ale on se záhadným způsobem dostal ke kouzlení, pak boji s Allairé a pak jsem se ztratila. Moje mysl totiž pořád přemítala, proč spolu bojovali a ještě za pomoci magií. Živě jsem si představila, jak po sobě metají vodu, oheň a kdo ví co ještě. Když jsem se vrátila zpátky do poslouchání, tak už se ptal, koho jsme potkali. Vloček a rampouchů tu je kolem dost. To měli být nějak speciální, abych si je zapamatovala? Možná jsem měla dávat pozor celou dobu. Dost jsem uvažovala, jestli se mám vracet k první položené otázce. Ale byla to slušnost, když se tak vyděsil, Navíc, Morf by se toho mohl chytit, že mi něco je, takže jsem starosti musela udusit už v zárodku. "Jsem v pořádku. Jen jsem si vzpomněla, že mě kopla srna do žeber, jak jsme byli na lovu. Jenže pak jsem byla u Smrti a u Života, pak se tu objevila ta hadí potvora a až teď mi došlo, že jsem tu bolest dlouho necítila. Tak jsem jen potřebovala zkusit, jestli mě to ještě bolí nebo ne. A koukej," názorně jsem předvedla protažení, ale stejně jsem si pořád dávala pozor na to, abych to nepřehnala, "už je to tak dobrý, že to skoro necítím." Při vysvětlování jsem se usmívala, ale stejně jsem cítila i trochu hanby, když jsem se k tomu přiznala. "A tím jsem vlastně odpověděla na tvou otázku. Potkala jsem krátce za sebou Smrt i Život. A pak Arrrthela nebo jak se jmenoval. A tvoje magiování s Allarié mohlo být zajímavé. Někdy byste nám mohli kousek ukázat," to už jsem se zase usmívala na celé kolo, protože taková malá magická soutěž by nemusela být k zahození.
Možná jsem ještě něco chtěla dodat, ale k mým ouškům dolehl hlas vytí, který mi tak chyběl. Nokt. Tělem mi projela vlna jemného šimrání, když jsem si uvědomila, že stojí někde u hranic. Musela jsem ho vidět a to okamžitě. Zvedla jsem se a omluvně koukla na oba společníky. "Prosím, omluvte mě. Jdu přivítat svého milého, brzy si zase takhle popovídáme, bylo to super," oddrmolila jsem rychle a ani nečekala na reakci. Vystřelila jsem od nich jako namydlený blesk. Raději jsem tempo zvolnila hned na začátku, protože jsem se nechtěla rozplácnout o první strom, který bych potkala. Tím bych byla smečce dost platná. Běžela jsem směrem, ze kterého jsem slyšela Noktův hlas. Jenže, jak byl hvozd veliký, tak jsem běžela mírně šikmo a vyběhla jsem o pár desítek metrů jinde. Chtěla jsem se tedy k němu rozběhnout z boku, ale včas jsem si uvědomila, že jsem na straně jeho špatného oka. Proto jsem se o kus vrátila a již mírným krokem k němu přišla z čela. Ocásek se mi třepotal tak rychle, až odletoval sníh ze země. Dlouho jsem však elegantní nezůstala. "Miláčku," hlesla jsem jen a poslední kus, který nás dělil jsem přeskočila a vlepila mu pusu na čumák. A líci. A druhou líci. Zavrtala jsem mu hlavu do kožichu na krku. "Už jsem se trochu začínala bát, že tě něco přepadlo," řekla jsem mu přidušeně do krku. Donutila jsem se odtáhnout, protože toho bylo tolik, co jsem mu chtěla říct. Nedokázala jsem se udržet v klidu, oči mi těkaly, protože jsem nevěděla, čím začít. Jak jsem tak přejížděla očima kolem, všimla jsem si, že za ním trčí do vzduchu kus kopyta. Zvědavě jsem se posunula a spočinula pohledem na celkem velkém kusu srny. Pochvalně a hrdě jsem se zadívala zpátky na svého milého. "Dobrá práce," řekla jsem jen. Chtěla jsem pokračovat, ale do nosu se mi dostal cizí pach. Otočila jsem tím směrem hlavu a srst se mi naježila. Možná jsem i trochu zavrčela, protože jsem nechtěla být rušena, když jsem toho potřebovala tolik říct."Půjdeme se podívat na toho cizince, co překročil hranice? Jako bety bychom se o to měli postarat mezi prvními." Nějak mi nedošlo, že to Nokt ještě neví. Já už naše povýšení brala jako samozřejmost.

// Loterie 8

Přišlo mi, že energie, elán a nadšení pomaloučku z Morfeuse vyprchávaly. Uvědomil si, že by to mohl být moc velký zápřah? Nebo ho ranila poznámka o Neyteri? Pravdou je, že bych se měla u její sochy taky na chvilku zastavit a poprosit ji. Stále je mojí alfou. Snažila jsem se dát do hlasu konejšivý tón. V očích jsem měla jiskřičky rozhodnutí. "Opravdu to zvládneme. Jsme přeci silná rodina," řekla jsem s úsměvem a dívala jsem se alfě do očí. Přece bych ti nelhala. Pak jsem svoji hlavu otočila na Newlina,který toho začal povídat opravdu hodně, protože pochopil moji narážku. Uvažovala jsem, jestli mu mám moji momentální situaci vysvětlovat nebo by to nebylo moc efektivní.
Nakonec jsem se rozhodla, že se mu to pokusím nějak nastínit a hlavně se pokusit odpovědět na otázky, které byly obsaženy v jeho vyprávění. Doufala jsem, že jsem postřehla všechno důležité. Nebo aspoň to nejdůležitější. "Ráda bych je měla s Noktem, ale on ještě neví, že bych je ráda měla. Tak doufám, že si je taky tak moc přeje, jako já. A budou přesně taková jak si říkal! A budou si s těmi vašimi hrát. A vyrůstat. A kamarádit!" Slova se ze mě hrnula bez nějakého přičinění. Možná na mě dopadla trochu newlinovské upovídanosti, ale teď mi to opravdu nevadilo. Měla jsem radost, že i on potvrdil, že to všechno zvládneme. Bála jsem se, aby si přikyvováním něco neudělal s krkem. Rychle jsem mrkla na Morfa, jestli to slyšel a už se trochu uklidnil. Měla jsem maličko výčitky, že jsme ho nepřibrali do konverzace, ale zdálo se, že je uchýlený ve své hlavě. Bodl mě malý trn, že se tu tak radujeme a on přitom pořád drží smutek. Ale přeci jsi viděla, že z toho má radost. Že bude strýček, který bude rozptýlen od ztráty družky malými vlčátky. Třeba... Třeba se Neyteri vrátí skrze vlčátko. Možná byla poslední myšlenka přitažená za chlupy, ale možné bylo vše.
Radostně jsem začala mávat ocáskem, i když se můj kamarád dostal k otázce, kdy bychom je chtěli. Tedy, on se k ní dostával dost dlouho a různě ji poopravoval, ale základní myšlenku jsem z toho pochopila. "Nooo," protáhla jsem trochu začátek. "Nejprve jsem si říkala, že podzim by mohl být takový dobrý, možná že i léto, ale když o tom tak přemýšlím a hlavně, když jsi tak vychválil tu louku a kopretiny, tak je pravda, že by o to ti drobečci neměli být ochuzení. Takže jo, jaro je fajn roční období. Vlastně spousta mláďat se rodí na jaře. A aspoň bude všude spousta jídla, takže smečka nebude trpět hlady," zubila jsem se od ucha k uchu. Možná ze mě mluvila ta část, která se více zaměřuje na plnění povinností, ale dokázala jsem si živě představit, jak to bude báječné. Hlavně se nenechat zase zranit. Zarazila jsem se, protože na zranění z minulého lovu jsem si dlouho nevzpomněla. Zkusila jsem se protáhnout, jestli se žebra ozvou. Trošku, ale zcela neznatelně mě v nich píchlo, ale jinak se zdálo, že je vše v pořádku. Oddechla jsem si a poděkovala Životu, že mi trochu pomohl. Teda, aspoň jsem si myslela, že v tom měl packy on.

// Loterie 7

Tiše jsem seděla a jen se usmívala. Smutek nebo spíš rozladěnost zmizela stejně rychle, jako se objevila. Ty snad hledáš problémy tam kde nejsou. Musela jsem se pokárat a pak se sama sobě tiše zasmát. Samozřejmě, že to smečka zvládne. A Morfeus to rozhodl zcela správně. Raději jsem ještě důrazně kývla, aby nebylo pochyb o tom, že s ním souhlasím a že nebude problém, aby to smečka zvládla. Mrknutí jsem alfě oplatila a přidala k tomu šibalský úsměv. Najednou mi tak nějak došlo, že jsem dlouho neviděla Nokta. Začala jsem o něj mít trochu strach. Snad se znovu neobjevil ten had a neublížil mu. Na venek jsem však nechtěla nic dát najevo, abych nekazila radost přítomným vlkům. A že měli velikou radost. Se smíchem jsem pozorovala, jak se po sobě válí. Tedy spíš, jak fialová vlčice skočila radostně po Newlinovi, jako kdyby byla tím vlčetem. Žíhaný vlk nám moc děkoval, i když osobně mi přišlo, že jsem na tom neměla tolik zásluh. Nechala jsem to však být a jen se radovala s nimi. Najednou se Derian vyřítila někam mezi stromy s tím, že se jde seznámit. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo za ní zmateně koukal. Pravda, nějaký hluk jsem za námi zaslechla, ale nepřikládala jsem tomu takový význam. Naštěstí Newlin vykřikl jména vlků, kteří se za námi procházeli. Nebo kdo ví, co tam dělali.
Měla jsem v plánu se Newlinovi zmínit, že možná tu bude víc malých uzlíků. Ale přeci jen jsem nevěděla jakou reakci bude mít Nokt. Začala jsem se víc a víc těšit, až mu to řeknu. Kde jen je? Zaměřila jsem svoji pozornost na to, co Newlin říkal. Bylo to trochu složitější, protože toho bylo hodně, ale nakonec jsem z toho pochopila, že se jedná o tom, jak má rád Maple a Darkii a jak rychle druhá jmenovaná vyrostla. Vážně jsem přikývla hlavou. "Je to hrůza, jak ten čas letí. Ale je z ní dobrá a hodná vlčice, kterou má určitě každý z nás rád. A taky je nebojácná, když se dokázala postavit tý příšeře, co nás tu ohrožovala," dívala jsem se střídavě na Morfeuse i Newlina. "A Maple je taky dobrá kamarádka. A vy taky určitě budete mít nebojácný potomky Newline. A rozhodně nebudou hloupí," konejšila jsem ho, protože jsem si vzpomněla, že o tom mluvil. I když bylo možný, že už na to v přívalu slov zapomněl. "A myslím, že mě až tak moc děkovat nemusíš," dodala jsem s úsměvem. "Ale můžu slíbit, že se postarám o to, aby smečka měla zásoby, protože to bude důležité. Tedy, jestli zrovna taky nebudu mít starosti s vlastními vlčátky," řekla jsem tajuplně. Moje přesvědčení, že to zatím nebudu moc rozšiřovat mi moc dlouho nezůstalo. Nejspíš mě nakazila okolní radost.

// Loterie 6

Zatímco jsem seděla a čekala, jestli mě Morf bude ještě potřebovat nebo jestli bude mít nějakou doplňující informaci, vrátila jsem se v duchu k našemu rozhovoru. Vlastně už jen odpovědi na můj postřeh. Musela jsem se usmát nad jeho slovy. Rychle jsem ještě vstřebala odpověď na moji otázku ohledně naší nové členky Litai. Tedy poměrně nové, už tu nějaký čas byla. Černý vlk mi potvrdil, že se opravdu jedná o vlčici s rudým kožichem. Tím jsem měla v členech jasno, tedy teoreticky. Mohlo se stát, že někomu budu jeho jméno hádat déle, zvlášť pokud jsem se s nimi viděla jen krátce. No jo, pamatovák na jména nebyla nikdy pořádně moje silná stránka.
Morf však neviděl důvod, abych neslyšela, co má Derian, a vlastně i Newlin, kterého jsem si konečně všimla, na srdci. Přikývla jsem tedy, zvedla se ze sněhu a vydala se po boku alfy k nim. Usmála jsem se oba a pokývla na pozdrav. Morf začal mým povýšením a posadil se u nich. Trochu jsem znervózněla, protože mi to přišlo jako vychloubání a to nebyl můj styl. Ale vlastně, to řekl Morf, ne ty. A nemusíš tu chodit kolem všech a říkat, 'čau, jak se vede, hele ze mě je beta.' Takhle se to roznese po lese rychle a nemusíš se tím nijak chlubit, uklidnila jsem se vnitřně a uznala, že to byl dobrý nápad říct to Newlinovi s Derian. Náš alfa se posadil, ale já zůstala stát. Přeci jen, vypadal velmi urozeně a obdivuhodně, což podtrhovala i jeho koruna.
Usmála jsem se na oba vlky. "Mluvím i za Nokta, moc děkujeme," věnovala jsem oběma přátelský úsměv. Na Newlina jsem se zazubila, hlavně na označení, že se z nás stali polomorfové. Pootočila jsem se Derian a oplatila jí veselé mávnutí ocasem. Nakonec to nebyl tak špatný pocit slyšet i od ostatních, že jsem beta. Ale samozřejmě jsem se nechtěla nijak povyšovat nebo měnit chování. Nebyl to můj styl. Tak ještě chvilku si to užiju a pak se o tom třeba ještě mluvit nebude. Naklonila jsem hlavu na stranu a poslouchala, co chtěli probrat. Cítila jsem mírnou nervozitu, která se začala vznášet kolem. Když jsem je oba střídavě pozorovala, tak jsem si až teď všimla, že její oči mají různou barvu. Na chvilku jsem si vzpomněla na Nersiie, ale tahle vlčice měla oči přívětivé. Jak jsem si tak přemýšlela, tak jsem málem přeslechla tu nejdůležitější část věty. Potřásla jsem hlavou a úsměv mi malilinko ztuhl, protože se mi v hlavě začala honit spousta myšlenek. Takže jsem si to myslela dobře! Teda vlastně můj nápad byl stejný jako to, co chtěli probrat. Vlčata společně! No jo, ale to pak Newlin nemůže být pečovatel. Ale tak, jako celá smečka bychom to zvládli! Ale zase, nebude nás najednou moc? Abychom netrpěli hladem. Ale lovců tu je hodně a byl by to můj úkol je všechny zásobovat. Ale jak by se to všechno zvládlo? A co když.... Musela jsem ten příval myšlenek zastavit. Úsměv jsem měla stále, už i odtuhlý, ale nezáviděla jsem Morfovi momentální situaci. Jenže když jsem o tom racionálně uvažovala... Jsou spolu déle, než my. Možná mají právo na to, aby byli první. Navíc, když by se to rozložilo na celý rok, tak Derian řekla, že by rádi na jaře, takže jestli myslela tohle jaro a my tenhle podzim, tak by to mohlo být tak akorát. Asi by se to zvládlo i najednou. Možná se mi v očích maličko zatřpytily slzy z toho, když jsem si uvědomila, že mají větší právo na vlčata než my, ale přála jsem jim, aby to Morf dovolil. Otočila jsem k němu hlavu. "To zvládneme," řekla jsem jen. Myslela jsem to tak, že by se smečka dovedla postarat o spoustu malých vlčátek. Ale jak to pochopí, to nechám na něm.

// Loterie 5

// Veliká omluva, měla jsem toho moc. :) Ale už to bude dobrý. :)

Vyslechla jsem, co měl Morfeus na srdci. Trochu se mu nezdálo, že jsem myslela, že by vlčátka mohla být problém. Ale už z jeho nadšeného výrazu a slov jsem pochopila, že se na ně moc těší. Možná i trochu víc, než já sama! Potichu jsem se uchechtla, ale pak jsem o tom začala přemýšlet. Možná, že by mu mohli pomoci rozptýlit. Už vidím, jak bude nejlepší strejda, společně s Newlinem, o kterém nepochybuji. Spokojeně jsem švihla ocasem, ale Morf už na mě házel zděšený pohled, když jsem prozradila, že jsem přemýšlela tak o podzimu. Z jeho věty se mi na obličeji objevil úsměv. "Takže vlastně chceš říci, že včera bylo pozdě pro narození?" Řekla jsem to nadneseně a stále s úsměvem, ale ne nijak zle.
I když jsme přešli k členům, stále jsem byla myslí u představy, jak budou vlčátka vypadat a jak se budou jmenovat. Hlavně, aby byla zdravá. Málem jsem přeslechla odpověď na svoji otázku. Rychle jsem se vrátila do reality a úsměv mi trochu povadl. "Myslela jsem si to, ale raději jsem se zeptala. Mít přehled je důležité." Poté mi vyjmenoval členy smečky. Nedala jsem na sobě znát překvapení, ale když je takhle vyjmenoval za sebou, tak až teď mi došlo, jak velká smečka jsme. Tedy vlastně rodina a pár členů. Není divu, že potřeboval bety. Samotnému by se mu smečka vedla špatně. Chvilku jsem zůstala potichu a pečlivě se snažila si přiřadit obličeje ke jménům. "Litai je ta vlčice s rudějším kožíškem? Myslím, že jsem ji na chvilku zahlédla, ale raději se ujišťuju. Jinak ostatní si dokážu přiřadit, takže nebude problém, když je potkám," ujistila jsem našeho alfu a pokračovala po jeho boku dál.
Cítila jsem se dobře a spokojeně. Úsměv jsem mu oplatila a užívala si naší procházky. Když jsem tak zavzpomínala, tak jsme si takhle dlouho nepopovídali a neprošli se. Morfeus byl pro mě jako brácha nebo jak bych chtěla, aby moji bratři byli. Byla jsem vděčná za to, jak to mezi námi bylo. Uslyšela jsem pár velmi tichých krůčků, ale až ve chvíli, kdy se ozvalo tiché Morfeovo jméno. Zastavila jsem se a otočila tím směrem hlavu. Mezi stromy jsem zahlédla fialové tělo vlčice. Naklonila jsem hlavu na stranu. Ty jo, umíš se dobře plížit. A ty jsi... Derian, jo pamatuju si to dobře. Newlinova partnerka. Trochu jsem vykulila oči, protože mě napadla úplně bláznivá myšlenka. Ale když jsem si ji chvíli převalovala v hlavě, tak jsem musela uznat, že ta myšlenka byla naopak geniální. Mohli by mít s Newlinem taky vlčátka. A pak by si hráli a ... musím najít Nokta. Jen doufám, že taky bude souhlasit s vlčátky. Otočila jsem hlavu zpátky na černého vlka. "Zdá se, že jsi žádaný jinde. Z mé strany to bylo zatím vše, takže můžeš jít s Derian," otočila jsem se zpátky na vlčici, ale ta už tam nebyla. Trochu jsem potřásla hlavou, protože plížit se uměla opravdu dobře. Posadila jsem se a čekala, jestli nechce ještě něco dodat Morf.

// Loterie 4

Byla jsem ráda, že dokážu být tomuto vlkovi oporou. Když mě nenapadal jiný způsob, jak mu pomoci nebo ulehčit situaci, aspoň tu bylo přátelství ryzí, ničím nezkažené a nenahraditelné. Podpora, která ho měla udržet s námi a ukázat mu, že stále je v životě pro co žít. Pro děti, pro přátele pro smečku. Usmála jsem se, když s procházkou souhlasil. Pohyb pomůže myšlenkám, aby mohly v klidu proudit.
Po vyřčení mé dlouhé, trochu vyhýbavé otázky zavládlo ticho. Dohromady tak na pět vteřin. Poté zimní ticho protrhlo zvolání, které podpořené ozvěnou pronikalo dál do lesa. Zastavila jsem se a podívala se na Morfea. Jeho obličej měl nevěřícný výraz. Kdybych mohla, začala bych se červenat, ale takhle jsem jen rozpačitě přešlapovala na místě. Už jsem se chystala zeptat, jestli to byla hloupá otázka, když se jeho nevíra překroutila do nadšeného výrazu. Najednou jako kdyby celý ožil. Úlevou jsem vydechla a začala se radostně šklebit taky. Pomalu jsem ani nestíhala zaznamenávat všechny jeho otázky. "Moc děkuji, bála jsem se, že by to mohl být problém," pověděla jsem upřímně. Znovu jsem se dala do pohybu. "No, popravdě, ještě jsme to s Noktem nějak neřešili. Jen mi přišlo dobré se zeptat, když jsme ty bety. Takže jména, uff no kdo ví. Ale Noktoganie a Ganionokt znějí naprosto zajímavě." Chvilku jsem o těch jménech přemýšlela, ale usoudila jsem, že to bych asi dětem neudělala. Co když se za nás budou stydět? Ještě by byli označeni našimi jmény! Ale ne, to je ještě předaleko. Ale Notkovi no navrhnu. Schválně co na to řekne! Rozmýšlela jsem o druhé otázce. "Noo, možná někdy v létě nebo na podzim," řekla jsem tajemně, ale pak mi došlo, co jsem řekla. Nebo spíš význam toho, co jsem pronesla. "I když, na podzim, to by bylo pro chudáky dost náročný, jestli bude zima jako letos." Na důkaz, že je ohromná zima jsem se demostrativně otřásla, i když bylo poměrně tepleji, než v minulých týdnech.
Bylo mi skvěle, protože jsem se utápěla v představách, jak tu budou naše vlčátka běhat, hrát si a budou v milující rodině. Ale pak mi došlo, že toho mnoho nevím o nových členech. A vlastně jsem se začala ztrácet v tom, kdo ke smečce patří a kdo už ne. "Teď se omlouvám, že kazím tu dobrou náladu, ale jak to vlastně je s členy? Co si vybavuju, tak jsem dlouho, předlouho neviděla Setii a Nersie. A vlastně, když o tom tak uvažuju, tak Nateho jsem taky dlouho necítila." Zarazila jsem se, protože jsem mohla pokračovat dál. Sallaré, Andante,... No jo, ale jejich kožichy tu nebyly ještě dýl, než těch, co jsem říkala, takže asi nemá cenu se o nich bavit. Nebo jo? Usoudila jsem, že pro začátek to stačí. Vlastně, jako zástupce alfy bych o tom měla mít přehled. Páni, pořád tomu nemůžu uvěřit. Těším se, až to řeknu Noktovi.

// Loterie 3

Ticho nás obklopovalo. Nebylo nijak tíživé, bylo to jedno z těch druhů ticha, které uvítáte. Pozorovala jsem zimní, nehybnou krajinu a vnitřně Morfea podporovala. Chvilku jsem si myslela, že ani nezaregistroval můj příchod, ale brzy se zvedl a přidal se k mému sezení a pozorování. Bylo pro mě těžké ho vidět takhle zlomeného. Doufala jsem, že naše rodina, všichni vlci ze smečky ho dokážeme podržet a povzbudit. Moc dobře vím, co cítíš. Ach, jak ti rozumím. Ztráta blízkého vlka je něco, co se nedá během pár dní přejít.
Při zvuku jeho hlasu jsem se na něho otočila. Smutek přetékal z každého proneseného slova. Jeho oči se začaly vpíjet do mých a za leskem stříbra jsem si mohla všimnout jaké emoce prožíval. Díky tomu jsem poznala, že je mou přítomností potěšen, i když bolest převládala. Oči jsou opravdu branou do duše. Když sklopil hlavu k zemi, zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi v očích začaly tvořit. Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale věděla jsem, že ať řeknu cokoliv, nic to nenaplní. "Já vím, " zašeptala jsem pouze, aby věděl, že má moji podporu. Brzy hlavu znovu zvedl a já se neubránila pocitu, že ten lesk v očích byly potlačované slzy. Nemohla jsem však dedukovat dál, protože mi hlavu vrazil do kožichu na krku. Na chviličku mě to překvapilo, ale po odeznění překvapení jsem mu svou hlavu položila na jeho (aspoň tam, kam jsem dosáhla). Brala jsem to jako povzbuzení přítele, ne jako podvádění vůči Noktovi. Opírali jsme si o sebe hlavy a já se mu snažila předat něco ze své energie, aby ho to nabudilo. Nevěděla jsem, jestli to má nějaký účinek, ale jakmile se odtáhl, tak se aspoň pousmál. "Nemusíš se přeci omlouvat. Přátelé se mají podporovat a ty jsi zrovna potřeboval obejmout," snažila jsem se do toho vložit trochu humoru, znovu pro odlehčení jeho trápení.
Zdálo se, že Morfeovi něco šrotuje v hlavě. Pečlivě jsem poslouchala, co se mi chystal říct. Když řekl, jak moc mi důvěřuje, zhoupl se mi žaludek, protože obvykle takový začátek končil nějakou horší zprávou. Navenek jsem však působila uvolněně a na tváři jsem měla lehký úsměv. Nechtěla jsem do jeho mluvení zasahovat. Počkám, jak bude pokračovat a pak zareaguji. Zpráva, která však následovala mi vyrazila dech. Teď už jsem nepůsobila uvolněně, ale opravdu šokovaně. Beta? Já a beta? A Nokt jako beta? Jako vážně? První však co mi přišlo na mysl nebylo, jestli takovou zodpovědnost přijmeme a jak se k tomu postavit, ale že budeme moci mít vlčátka. Prr, holka. Musela jsem sama sebe okřiknout, protože mi došlo, že Morfeus čeká na moji reakci a já si zatím vedu monology v hlavě. Podívala jsem se mu do očí. "Já... My..." Hlas se mi zadrhl, takže jsem si trochu odkašlala a začala znovu. "Předně ti moc děkuji za důvěru. Také jsi pro mě moc důležitý, byl jsi jeden z mých kamarádů, které jsem tady měla, když jsem byla tulákem. Ty jsi byl jedním ze dvou důvodů, abych se na Gallireu vrátila, když jsem se toulala kdo ví kde. Také bych pro tebe skočila do ohně a to víš, že mě děsí. Nikdy by mě však nenapadlo, že já, my dostaneme až takovou důvěru. Moc ti za ni děkuju, i Nokt za ní bude moc rád. Myslím, že můžu prohlásit i za něho, že tu zodpovědnost přijmeme, abychom ti pomohli se smečkou. Jelikož jsme tu skoro všichni jako rodina, tak si myslím, že to bude dobré. A doufám, že nováčci k nám do rodiny také zapadnou," dodala jsem s úsměvem. Opravdu jsem si toho vážila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednou dotáhnu na betu. Alfování mě stejně nikdy nelákalo.
Zvedla jsem se, protože mi začal mrznout zadek. "Projdeme se po hranicích?" Potřebovala jsem trochu pohybu, i když by se dalo očekávat, že po boji s nestvůrným hadem si najdu nějaké místečko na spaní. Vykročila jsem lehkým, výletním krokem a podívala se na černého vlka. "Možná to je předčasné, ale když jsme teď ty bety, myslíš, že bychom s Noktem mohli mít někdy v budoucnu vlčátka?" Zatajila jsem dech, protože jsem se maličko bála, že nám to Morfeus nedovolí. Předčasné to mohlo být v tom, že jsme s Noktem nebyli spolu takovou dobu, ale naprosto přesně jsem uvnitř cítila, že on je ten pravý vlk. Je milý, pozorný, laskavý a prostě nejlepší. Miluji ho a už si svůj život nedokážu představit bez něho.

// Úplně v pohodě. :)

// Loterie 2

Šílený. Absolutně šílený. To bylo to jediné, co mě napadalo k tomu, že jsme byli s Newlinem uvnitř hada. Nejprve jsem si myslela, že bychom mohli najít jeho srdce a prokousnout ho. Jenže, když jsem tu tak v krku stála, došlo mi, že toho o anatomii hadů vím žalostně málo. Arthell sebou už ani moc necukal, jako kdyby mu docházely síly. Ani se nedivím, když nás je tolik, co mu způsobují zranění. Podívala jsem se za sebe a počítala, kolik sil budu muset použít, abych nás vynesla zpátky nahoru. Krk měl had dlouhý a nechutně oslintaný. Celkově jsem byla ráda, že nevidím skoro žádné detaily, ze kterých by mi bylo špatně. S úšklebkem jsem se podívala na Newlina, který se tulil!? s nějakou růžovoučkou věcí. Z hlavy se mi vypařilo, co se mi snažil říct, když oddaně slintal svůj jed na ten hadí. Třeba jenom špatně vidím.
Přišlo mi, že se kolem vše bortí. Ale takovým mazlavým způsobem. Že by to tulení mělo takový destrukční účinek? Neodvažovala jsem si tipnout, co nakonec potvoru zničilo. Nejspíš to byla kombinace našich útoků. Každopádně, z hada se stal doslova mastný flek,který odtekl zpátky do řeky, odkud prvně přišel. Zhrozila jsem se, aby se někde nezformoval znovu do své strašlivé podoby. Druhý šok jsem zažila, když jsem se podívala na svého kamaráda a do očí mi začal stékat kus hada. No fuj. Zhnuseně jsem se snažila černý sliz oklepat z kožíšku. Zase jako promočená myš. Konečně jsem měla jasný pohled, bez kousíčků hada a mohla jsem rozdávat úsměvy všem kolem. "Zvládli jsme to," přisadila jsem si k veselí ostatních, abych měla pocit, že jsem aspoň něco řekla. Všimlajsem si, že se les sám od sebe uzdravoval. Padlé stromy se znovu zasadily a vše zničené jedem obrostlo. Než jsem však měla možnost prohlédnout si zbytek vlků, zaslechla jsem svoje jméno. Otočila jsem za tím krásným hlasem hlavu, ale to už se ke mně řítil Nokt. Můj ocásek začal nabírat takovou rychlost, že bych mohla brzy vzlétnout. "Ach drahý, jsem v pořádku," odpovídala jsem mu mezi polibky, které jsem mu vracela. Vůbec mu nevadilo, že vypadám tak nedůstojně. Celou si mě prohlédl a já se trochu zachvěla, protože jsem si stejnak přišla maličko trapně, že mě takhle vidí. Poté přišel blíž a opřel mi čelo o moje. Přivřela jsem víčka, jho slova zněla tak hezky. "Já o tebe taky," odpověděla jsem šeptem, ale nebyla jsem si jistá, jestli má slova nezanikla v okolním hluku. Zasmála jsem se, když řekl, že jsme si kvit. Vzpomněla jsem si totiž na příhodu s myškami, kterou měl jistě na mysli. Šťouchnutí jsem mu oplatila. "Neváhala bych to udělat znovu," prohlásila jsem důležitě, ale můj milý se už přitočil k Morfeovi s tím, že jde obhlédnout okolí, jestli se had přeci jen někde neukázal. Chtěla jsem mu říct, ať dává pozor, ale už byl pryč.
Podívala jsem se na žíhaného kamaráda, který si nás prohlížel. Až teď mi došlo, že jsme se vlastně nikomu nepochlubili nebo ani nesvěřili. Nebyl čas. Začala jsem se ošívat pod jeho pohledem, ale Newlin vypadal šťastně. Měl z nás opravdovou radost, stejnou jakou jsem sama pociťovala. Usmála jsem se na něho a chtěla něco podotknout, ale on se najednou zarazil, jako by si na něco vzpomněl a rozeběhl se pryč. D? Derian? No jo ,nebyli oni nějak spolu? Dívala jsem se za jeho vzdalujícím se kožichem a přemýšlela, kam budu svoje kroky směřovat. Ostatní smečkovníci se totiž vydali různými směry. Viděla jsem Aseti, jak zamyšleně stojí na místě. Chtěla jsem se k ní rozejít, ale můj pohled upoutal Morfeus, který si lehl opodál. Byl tam tak sám, opuštěný a smutný. Vydala jsem se za ním, protože jako jeho kamarádka jsem ho tam nemohla takhle nechat. On mi taky pomohl, když jsem to potřebovala. Přišla jsem k němu a sedla si vedle něho. Nepromluvila jsem, nevěděla jsem co říct a někdy bylo ticho trávené s kamarádem lepší, než spousta prostoduchých slov.

// Já taky. ^^

// Taky moc děkuji. :) Docela jsem se pobavila. :D Jinak, je dobře, že jste mě přeskočili, stejně budu mít čas na psaní až tak v pátek. :D