Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 5

// Veliká omluva, měla jsem toho moc. :) Ale už to bude dobrý. :)

Vyslechla jsem, co měl Morfeus na srdci. Trochu se mu nezdálo, že jsem myslela, že by vlčátka mohla být problém. Ale už z jeho nadšeného výrazu a slov jsem pochopila, že se na ně moc těší. Možná i trochu víc, než já sama! Potichu jsem se uchechtla, ale pak jsem o tom začala přemýšlet. Možná, že by mu mohli pomoci rozptýlit. Už vidím, jak bude nejlepší strejda, společně s Newlinem, o kterém nepochybuji. Spokojeně jsem švihla ocasem, ale Morf už na mě házel zděšený pohled, když jsem prozradila, že jsem přemýšlela tak o podzimu. Z jeho věty se mi na obličeji objevil úsměv. "Takže vlastně chceš říci, že včera bylo pozdě pro narození?" Řekla jsem to nadneseně a stále s úsměvem, ale ne nijak zle.
I když jsme přešli k členům, stále jsem byla myslí u představy, jak budou vlčátka vypadat a jak se budou jmenovat. Hlavně, aby byla zdravá. Málem jsem přeslechla odpověď na svoji otázku. Rychle jsem se vrátila do reality a úsměv mi trochu povadl. "Myslela jsem si to, ale raději jsem se zeptala. Mít přehled je důležité." Poté mi vyjmenoval členy smečky. Nedala jsem na sobě znát překvapení, ale když je takhle vyjmenoval za sebou, tak až teď mi došlo, jak velká smečka jsme. Tedy vlastně rodina a pár členů. Není divu, že potřeboval bety. Samotnému by se mu smečka vedla špatně. Chvilku jsem zůstala potichu a pečlivě se snažila si přiřadit obličeje ke jménům. "Litai je ta vlčice s rudějším kožíškem? Myslím, že jsem ji na chvilku zahlédla, ale raději se ujišťuju. Jinak ostatní si dokážu přiřadit, takže nebude problém, když je potkám," ujistila jsem našeho alfu a pokračovala po jeho boku dál.
Cítila jsem se dobře a spokojeně. Úsměv jsem mu oplatila a užívala si naší procházky. Když jsem tak zavzpomínala, tak jsme si takhle dlouho nepopovídali a neprošli se. Morfeus byl pro mě jako brácha nebo jak bych chtěla, aby moji bratři byli. Byla jsem vděčná za to, jak to mezi námi bylo. Uslyšela jsem pár velmi tichých krůčků, ale až ve chvíli, kdy se ozvalo tiché Morfeovo jméno. Zastavila jsem se a otočila tím směrem hlavu. Mezi stromy jsem zahlédla fialové tělo vlčice. Naklonila jsem hlavu na stranu. Ty jo, umíš se dobře plížit. A ty jsi... Derian, jo pamatuju si to dobře. Newlinova partnerka. Trochu jsem vykulila oči, protože mě napadla úplně bláznivá myšlenka. Ale když jsem si ji chvíli převalovala v hlavě, tak jsem musela uznat, že ta myšlenka byla naopak geniální. Mohli by mít s Newlinem taky vlčátka. A pak by si hráli a ... musím najít Nokta. Jen doufám, že taky bude souhlasit s vlčátky. Otočila jsem hlavu zpátky na černého vlka. "Zdá se, že jsi žádaný jinde. Z mé strany to bylo zatím vše, takže můžeš jít s Derian," otočila jsem se zpátky na vlčici, ale ta už tam nebyla. Trochu jsem potřásla hlavou, protože plížit se uměla opravdu dobře. Posadila jsem se a čekala, jestli nechce ještě něco dodat Morf.

// Loterie 4

Byla jsem ráda, že dokážu být tomuto vlkovi oporou. Když mě nenapadal jiný způsob, jak mu pomoci nebo ulehčit situaci, aspoň tu bylo přátelství ryzí, ničím nezkažené a nenahraditelné. Podpora, která ho měla udržet s námi a ukázat mu, že stále je v životě pro co žít. Pro děti, pro přátele pro smečku. Usmála jsem se, když s procházkou souhlasil. Pohyb pomůže myšlenkám, aby mohly v klidu proudit.
Po vyřčení mé dlouhé, trochu vyhýbavé otázky zavládlo ticho. Dohromady tak na pět vteřin. Poté zimní ticho protrhlo zvolání, které podpořené ozvěnou pronikalo dál do lesa. Zastavila jsem se a podívala se na Morfea. Jeho obličej měl nevěřícný výraz. Kdybych mohla, začala bych se červenat, ale takhle jsem jen rozpačitě přešlapovala na místě. Už jsem se chystala zeptat, jestli to byla hloupá otázka, když se jeho nevíra překroutila do nadšeného výrazu. Najednou jako kdyby celý ožil. Úlevou jsem vydechla a začala se radostně šklebit taky. Pomalu jsem ani nestíhala zaznamenávat všechny jeho otázky. "Moc děkuji, bála jsem se, že by to mohl být problém," pověděla jsem upřímně. Znovu jsem se dala do pohybu. "No, popravdě, ještě jsme to s Noktem nějak neřešili. Jen mi přišlo dobré se zeptat, když jsme ty bety. Takže jména, uff no kdo ví. Ale Noktoganie a Ganionokt znějí naprosto zajímavě." Chvilku jsem o těch jménech přemýšlela, ale usoudila jsem, že to bych asi dětem neudělala. Co když se za nás budou stydět? Ještě by byli označeni našimi jmény! Ale ne, to je ještě předaleko. Ale Notkovi no navrhnu. Schválně co na to řekne! Rozmýšlela jsem o druhé otázce. "Noo, možná někdy v létě nebo na podzim," řekla jsem tajemně, ale pak mi došlo, co jsem řekla. Nebo spíš význam toho, co jsem pronesla. "I když, na podzim, to by bylo pro chudáky dost náročný, jestli bude zima jako letos." Na důkaz, že je ohromná zima jsem se demostrativně otřásla, i když bylo poměrně tepleji, než v minulých týdnech.
Bylo mi skvěle, protože jsem se utápěla v představách, jak tu budou naše vlčátka běhat, hrát si a budou v milující rodině. Ale pak mi došlo, že toho mnoho nevím o nových členech. A vlastně jsem se začala ztrácet v tom, kdo ke smečce patří a kdo už ne. "Teď se omlouvám, že kazím tu dobrou náladu, ale jak to vlastně je s členy? Co si vybavuju, tak jsem dlouho, předlouho neviděla Setii a Nersie. A vlastně, když o tom tak uvažuju, tak Nateho jsem taky dlouho necítila." Zarazila jsem se, protože jsem mohla pokračovat dál. Sallaré, Andante,... No jo, ale jejich kožichy tu nebyly ještě dýl, než těch, co jsem říkala, takže asi nemá cenu se o nich bavit. Nebo jo? Usoudila jsem, že pro začátek to stačí. Vlastně, jako zástupce alfy bych o tom měla mít přehled. Páni, pořád tomu nemůžu uvěřit. Těším se, až to řeknu Noktovi.

// Loterie 3

Ticho nás obklopovalo. Nebylo nijak tíživé, bylo to jedno z těch druhů ticha, které uvítáte. Pozorovala jsem zimní, nehybnou krajinu a vnitřně Morfea podporovala. Chvilku jsem si myslela, že ani nezaregistroval můj příchod, ale brzy se zvedl a přidal se k mému sezení a pozorování. Bylo pro mě těžké ho vidět takhle zlomeného. Doufala jsem, že naše rodina, všichni vlci ze smečky ho dokážeme podržet a povzbudit. Moc dobře vím, co cítíš. Ach, jak ti rozumím. Ztráta blízkého vlka je něco, co se nedá během pár dní přejít.
Při zvuku jeho hlasu jsem se na něho otočila. Smutek přetékal z každého proneseného slova. Jeho oči se začaly vpíjet do mých a za leskem stříbra jsem si mohla všimnout jaké emoce prožíval. Díky tomu jsem poznala, že je mou přítomností potěšen, i když bolest převládala. Oči jsou opravdu branou do duše. Když sklopil hlavu k zemi, zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi v očích začaly tvořit. Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale věděla jsem, že ať řeknu cokoliv, nic to nenaplní. "Já vím, " zašeptala jsem pouze, aby věděl, že má moji podporu. Brzy hlavu znovu zvedl a já se neubránila pocitu, že ten lesk v očích byly potlačované slzy. Nemohla jsem však dedukovat dál, protože mi hlavu vrazil do kožichu na krku. Na chviličku mě to překvapilo, ale po odeznění překvapení jsem mu svou hlavu položila na jeho (aspoň tam, kam jsem dosáhla). Brala jsem to jako povzbuzení přítele, ne jako podvádění vůči Noktovi. Opírali jsme si o sebe hlavy a já se mu snažila předat něco ze své energie, aby ho to nabudilo. Nevěděla jsem, jestli to má nějaký účinek, ale jakmile se odtáhl, tak se aspoň pousmál. "Nemusíš se přeci omlouvat. Přátelé se mají podporovat a ty jsi zrovna potřeboval obejmout," snažila jsem se do toho vložit trochu humoru, znovu pro odlehčení jeho trápení.
Zdálo se, že Morfeovi něco šrotuje v hlavě. Pečlivě jsem poslouchala, co se mi chystal říct. Když řekl, jak moc mi důvěřuje, zhoupl se mi žaludek, protože obvykle takový začátek končil nějakou horší zprávou. Navenek jsem však působila uvolněně a na tváři jsem měla lehký úsměv. Nechtěla jsem do jeho mluvení zasahovat. Počkám, jak bude pokračovat a pak zareaguji. Zpráva, která však následovala mi vyrazila dech. Teď už jsem nepůsobila uvolněně, ale opravdu šokovaně. Beta? Já a beta? A Nokt jako beta? Jako vážně? První však co mi přišlo na mysl nebylo, jestli takovou zodpovědnost přijmeme a jak se k tomu postavit, ale že budeme moci mít vlčátka. Prr, holka. Musela jsem sama sebe okřiknout, protože mi došlo, že Morfeus čeká na moji reakci a já si zatím vedu monology v hlavě. Podívala jsem se mu do očí. "Já... My..." Hlas se mi zadrhl, takže jsem si trochu odkašlala a začala znovu. "Předně ti moc děkuji za důvěru. Také jsi pro mě moc důležitý, byl jsi jeden z mých kamarádů, které jsem tady měla, když jsem byla tulákem. Ty jsi byl jedním ze dvou důvodů, abych se na Gallireu vrátila, když jsem se toulala kdo ví kde. Také bych pro tebe skočila do ohně a to víš, že mě děsí. Nikdy by mě však nenapadlo, že já, my dostaneme až takovou důvěru. Moc ti za ni děkuju, i Nokt za ní bude moc rád. Myslím, že můžu prohlásit i za něho, že tu zodpovědnost přijmeme, abychom ti pomohli se smečkou. Jelikož jsme tu skoro všichni jako rodina, tak si myslím, že to bude dobré. A doufám, že nováčci k nám do rodiny také zapadnou," dodala jsem s úsměvem. Opravdu jsem si toho vážila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednou dotáhnu na betu. Alfování mě stejně nikdy nelákalo.
Zvedla jsem se, protože mi začal mrznout zadek. "Projdeme se po hranicích?" Potřebovala jsem trochu pohybu, i když by se dalo očekávat, že po boji s nestvůrným hadem si najdu nějaké místečko na spaní. Vykročila jsem lehkým, výletním krokem a podívala se na černého vlka. "Možná to je předčasné, ale když jsme teď ty bety, myslíš, že bychom s Noktem mohli mít někdy v budoucnu vlčátka?" Zatajila jsem dech, protože jsem se maličko bála, že nám to Morfeus nedovolí. Předčasné to mohlo být v tom, že jsme s Noktem nebyli spolu takovou dobu, ale naprosto přesně jsem uvnitř cítila, že on je ten pravý vlk. Je milý, pozorný, laskavý a prostě nejlepší. Miluji ho a už si svůj život nedokážu představit bez něho.

// Úplně v pohodě. :)

// Loterie 2

Šílený. Absolutně šílený. To bylo to jediné, co mě napadalo k tomu, že jsme byli s Newlinem uvnitř hada. Nejprve jsem si myslela, že bychom mohli najít jeho srdce a prokousnout ho. Jenže, když jsem tu tak v krku stála, došlo mi, že toho o anatomii hadů vím žalostně málo. Arthell sebou už ani moc necukal, jako kdyby mu docházely síly. Ani se nedivím, když nás je tolik, co mu způsobují zranění. Podívala jsem se za sebe a počítala, kolik sil budu muset použít, abych nás vynesla zpátky nahoru. Krk měl had dlouhý a nechutně oslintaný. Celkově jsem byla ráda, že nevidím skoro žádné detaily, ze kterých by mi bylo špatně. S úšklebkem jsem se podívala na Newlina, který se tulil!? s nějakou růžovoučkou věcí. Z hlavy se mi vypařilo, co se mi snažil říct, když oddaně slintal svůj jed na ten hadí. Třeba jenom špatně vidím.
Přišlo mi, že se kolem vše bortí. Ale takovým mazlavým způsobem. Že by to tulení mělo takový destrukční účinek? Neodvažovala jsem si tipnout, co nakonec potvoru zničilo. Nejspíš to byla kombinace našich útoků. Každopádně, z hada se stal doslova mastný flek,který odtekl zpátky do řeky, odkud prvně přišel. Zhrozila jsem se, aby se někde nezformoval znovu do své strašlivé podoby. Druhý šok jsem zažila, když jsem se podívala na svého kamaráda a do očí mi začal stékat kus hada. No fuj. Zhnuseně jsem se snažila černý sliz oklepat z kožíšku. Zase jako promočená myš. Konečně jsem měla jasný pohled, bez kousíčků hada a mohla jsem rozdávat úsměvy všem kolem. "Zvládli jsme to," přisadila jsem si k veselí ostatních, abych měla pocit, že jsem aspoň něco řekla. Všimlajsem si, že se les sám od sebe uzdravoval. Padlé stromy se znovu zasadily a vše zničené jedem obrostlo. Než jsem však měla možnost prohlédnout si zbytek vlků, zaslechla jsem svoje jméno. Otočila jsem za tím krásným hlasem hlavu, ale to už se ke mně řítil Nokt. Můj ocásek začal nabírat takovou rychlost, že bych mohla brzy vzlétnout. "Ach drahý, jsem v pořádku," odpovídala jsem mu mezi polibky, které jsem mu vracela. Vůbec mu nevadilo, že vypadám tak nedůstojně. Celou si mě prohlédl a já se trochu zachvěla, protože jsem si stejnak přišla maličko trapně, že mě takhle vidí. Poté přišel blíž a opřel mi čelo o moje. Přivřela jsem víčka, jho slova zněla tak hezky. "Já o tebe taky," odpověděla jsem šeptem, ale nebyla jsem si jistá, jestli má slova nezanikla v okolním hluku. Zasmála jsem se, když řekl, že jsme si kvit. Vzpomněla jsem si totiž na příhodu s myškami, kterou měl jistě na mysli. Šťouchnutí jsem mu oplatila. "Neváhala bych to udělat znovu," prohlásila jsem důležitě, ale můj milý se už přitočil k Morfeovi s tím, že jde obhlédnout okolí, jestli se had přeci jen někde neukázal. Chtěla jsem mu říct, ať dává pozor, ale už byl pryč.
Podívala jsem se na žíhaného kamaráda, který si nás prohlížel. Až teď mi došlo, že jsme se vlastně nikomu nepochlubili nebo ani nesvěřili. Nebyl čas. Začala jsem se ošívat pod jeho pohledem, ale Newlin vypadal šťastně. Měl z nás opravdovou radost, stejnou jakou jsem sama pociťovala. Usmála jsem se na něho a chtěla něco podotknout, ale on se najednou zarazil, jako by si na něco vzpomněl a rozeběhl se pryč. D? Derian? No jo ,nebyli oni nějak spolu? Dívala jsem se za jeho vzdalujícím se kožichem a přemýšlela, kam budu svoje kroky směřovat. Ostatní smečkovníci se totiž vydali různými směry. Viděla jsem Aseti, jak zamyšleně stojí na místě. Chtěla jsem se k ní rozejít, ale můj pohled upoutal Morfeus, který si lehl opodál. Byl tam tak sám, opuštěný a smutný. Vydala jsem se za ním, protože jako jeho kamarádka jsem ho tam nemohla takhle nechat. On mi taky pomohl, když jsem to potřebovala. Přišla jsem k němu a sedla si vedle něho. Nepromluvila jsem, nevěděla jsem co říct a někdy bylo ticho trávené s kamarádem lepší, než spousta prostoduchých slov.

// Já taky. ^^

// Taky moc děkuji. :) Docela jsem se pobavila. :D Jinak, je dobře, že jste mě přeskočili, stejně budu mít čas na psaní až tak v pátek. :D

// Loterie 1

Z výšky jsem měla krásný přehled o ostatních. Tedy, ne že bych měla moc čas pozorovat co přesně dělají ostatní, ale přeci jsem jsem měla dost velké tušení, kdo kde co dělal. Snažila jsem se hadovi zastrčit klacek do oka, kterým ještě viděl, ale na to se až moc mrskal. Nevím, jestli to bylo tím, že se chránil a nebo že ho bolely zásahy, které mu uštědřovali ostatní.
Viděla jsem Nokta, jak se různě objevoval, šťoural do příšery klackem a ještě mu nadával. Byla jsem pyšná, že ho můžu nazývat svým partnerem. Najednou se u mě objevila Darkie a něco nesla v tlamě. Raději jsem zamávala na hada klacíkem, aby si ji nevšímal a ona toho parádně využila, protože to tomu slizounovi hodila do pootevřené tlamy. Nevěděla jsem co to je, ale určitě nic moc dobrého. Kývla jsem na ni, protože to vypadalo, že začínáme mít navrch. Zničehonic se u nás ukázala Maple a zadívala se na moji primitivní zbraň. Z té se začaly valit plameny, až jsem ji chtěla zahodit. Ale statečně jsem vylepšenou zbraň držela v zubech, hlavně díky tomu, že mě Maple ujistila, že mi plameny neublíží a má je plně pod kontrolou. Usmála jsem se na ni, jak jen mi to pochodeň v hubě umožnila. Stejně jsem si ho ale trochu posunula, ohněm dál ode mě. Cítila jsem se trochu bezpečněji, takže jsem lítala kolem hlavy a krku. Kdykoliv jsem měla příležitost, tak jsem hada popálila. Ale ne tolik, aby mu začal kapat jed.
Všimla jsem si, jak se Aseti neohroženě zakousla do hadova těla. Nevěděla jsem, proč to udělala, ale po jejím zásahu vypadal had ještě zničeněji, než po našich zásazích. Že by od hvozdu dostala nějaké jedovaté zuby? Had sklonil hlavu a chtěl sežrat Morfea nebo Duncana. Náš alfa mu na hlavu vyslal ohnivou kouli a zmizel. A Duncan? Přiletěl k mému boku a vrhl se na hada, který zvedl popálenou hlavu a kopal ho do čumáku. Chtěla jsem mu pomoci, takže jsem znovu zaměstnávala jeho zatím zdravé oko, aby nechtěl Duncana sežrat. Ten se však už vznesl vzhůru a vše sledoval. Nechala jsem ho být, protože mi přišlo, že svoji část pomoci prakticky splnil.
Vyvalila jsem ale oči nad tím, co provedl Newlin. Ten se znovu neohroženě vydal k hadově hlavě, ale tentokrát skočil dovnitř. Zůstala jsem stát ve vzduchu a zmateně sledovala, jak se had kroutí, ale Newlinova liána zůstává stále na svém místě, bezpečně ukotvená za zub. A nic se jí nedělo, nijak nezčernala a neodumřela. On už nemůže produkovat jed.Mrkla jsem a v koutku hadovi tlamy se objevil kámen, který mu znemožňoval hubu zase zavřít. Raději jsem se podívala na jeho starou ránu od ohnivého šípu, ale už ani z ní se nevalila krev smíchaná s jedem. Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Jestliže se Newlin nevznesl ani neteleportoval, tak by mohl mít stejnou schopnost jako Aseti. Jed. Teda, pokud jsem si to dobře vyvodila. A mohl by hada kousnout. Do srdce! Tím by se jed rozšířil nejrychleji. A já ho vynesu ven. Ale přeci jen, co když na to nebudu stačit. Rozhodla jsem se rychle. Mocně jsem se napřáhla a zabodla hořící klacek hadovi do čela, takže vypadal jako jednorožec. Potřebovala jsem jednoho vlka, kterému bych řekla plán. Byl šílený a možná nevyjde, ale když ho bude znát ještě někdo, tak bude větší šance v úspěch.
Snažila jsem se pohledem vyhledat Nokta, ale ten se stále náhodně vyskytoval na různých místech. Maple to samé. Na Duncana jsem si nevzpomněla, protože byl moc vysoko, takže jsem ho neviděla. Můj pohled padl na Darkii. Doletěla jsem k ní, v očích horečnatý výraz. "Darkie, budu potřebovat tvou pomoc a vlastně pomoc všech, kteří se teď umí přesouvat nebo létat. Nebo možná všech. Newlin ještě nevylezl z hadova krku, tak mě napadlo, že bych mu pomohla dolů, až k netvorovu srdci. Tím bychom toho hada mohli definitivně vyřídit. Jenže, nevím kolik síly budu muset vynaložit na to, abychom se odtamtud dostali. Prosím, že nám pomůžete?" Kývala jsem rychle hlavou, protože v hlavě jsem si už sestavovala plán, že to bude muset být rychlá akce. Přeci jen, jed se neroznese po celém těle hned a to bude náš čas na útěk. Možná to nahlas nedávalo smysl, ale cítila jsem, že to vyjde. Vyletěla jsem zpátky k tlamě, která byla díky kameni stále otevřená. Podívala jsem se na liánu a ta stále dobře držela na svém místě. Raději jsem zkontrolovala i zuby, ale žádný jed jsem neviděla. I kdyby Newlin neměl jed, kousanec do srdce asi ta potvora jen tak nerozdýchá. Nadechla jsem se a vletěla do otevřené tlamy.
Jeho vnitřek nebyl nic moc na koukání se. Následovala jsem liánu a brzy jsem viděla svého kamaráda, jak brzdí tlapkami o jazyk a snaží se nesklouznout dolů. Nebylo tu tolik místa, abych ho obletěla, proto jsem na něj začala mluvit ze shora. "Nebrzdi Newline! Sjedeme až dolů a kousneme ho do srdce nebo jiného orgánu, který potkáme, nevím jak to hadi v těle mají. Když ho poraníme zevnitř, tak už nás ohrožovat nebude! A já tě pak s pomocí ostatních vytáhnu nahoru." Při řeči mi došlo, že se asi úplně k srdci nedostaneme, protože nebude po cestě hadovým tělem, ale jakékoli poranění uvnitř ho nadobro vyřadí. Je to šílenství.

// Večer to tu bude :)

// Pokud by se mohl přidat i Awarak, tak bych vám byla vděčná. ^^ *nenápadně se vnucuje* :D

Možná to bylo v takové chvíli nehodné, ale při oblíznutí od Nokta jsem přivřela slastně oči. Bylo tak hezké slyšet, že se o mě bojí. Samozřejmě i já se bála o něho, co kdybych ho ztratila? Jeho slova jsem tedy nebrala na lehkou váhu. Dobře, kdyby to bylo až moc špatné, tak se stáhnu. Ale nahlas jsem to neřekla, na to mě svazovala povinnost ke smečce. Nokt se chytil mých slov a začal také uvažovat o taktice. Podívala jsem se na něj a jemně přikývla, že by se nám mohl hodit oheň. Jenže jediný vlk, o kterém jsem věděla, že ho umí ovládat byl Morf a já se bála, že sám na o stačit nebude. Pomalu jsem začínala formovat v hlavě i vodní zbraně, které by se taky mohly hodit. Jen jsem navenek ještě nic nedělala, protože okolo se toho dělo až moc a já nechtěla někomu zbytečně ublížit.
Nejenom, že jsem ze všech stran slyšela, že se nevzdáme, dokonce jsem z dálky zaslechla zoufalé vytí, které patřilo nejspíš Allairé. Byla chudák na druhé straně pokácených stromů, které si had postavil jako hradbu. Když tak nám aspoň bude hlídat záda, pokud tahle potvora nepřišla sama. A třeba se aspoň ona zachrání a unikne smrti. Darkie nevypadala, že by se jí dotklo, že její kořeny padly tak rychle. Naopak, snažila se nás povzbudit a dodat větší motivaci, abychom to nevzdali. S vděkem jsem se na ní podívala. Jenže jsem se brzy vyděsila, protože kolem mě začaly lítat ohnivé předměty. A to až moc blízko mě. Kdyby byly takové změny možné, kožíšek by mi zbělal strachy. Přinutila jsem se podívat, kdo ovládá tak ohromnou ohnivou sílu a nestačila jsem se divit. Byla to moje kamarádka Maple, která neohroženě metala po hadovi šípy. Nenápadně jsem o krok ustoupila, protože jsem oheň v lásce neměla. Ale to neznamenalo, že bych přestala mít ráda i tuto vlčici s medovým pohledem. V duchu jsem jí fandila, aby zasáhla co nejvíc částí hada. Ale tomu to zřejmě nijak nevadilo, protože jakýmsi vodním kouzlem nebo máchnutím ocasu oheň zase uhasil. Ale naštěstí se mu oko zahojit nepodařilo. S úsměvem jsem kývla na Maple. "Dobrá práce," pochválila jsem jí. Jenže, když jsem si všimla, že to, co mu kape z oka není jen krev, ale podobný jed, jako měl v zubech, začal mě zaplavovat strach o ostatní vlky. "Držte se zpátky, on má snad jed v celém těle!" Zakřičela jsem a sama udělala ještě krok dozadu, abych se vyhnula jeho smrtelným slzám.
Ale zřejmě jsem to neřekla dost rychle, protože ten nováček se vydal v kruzích k monstru a ještě mu docela nadával. Namyšlený puberťák. Nevím jaká přesně byla jeho strategie, ale odlákal tak hadovu pozornost. Přičemž jsem si všimla, že Newlin jako neohrožená, šedá, dělová koule vyběhl na hada a začal mu svazovat tlamu. Kroutila jsem nad jeho pošetilostí nebo odvahou hlavou. Sama bych se k takovému kroku neodhodlala. Najednou jsem slyšela trochu odporné křupání kostí a když jsem se po zvuku otočila, protože jsem se bála, že na někoho spadl strom, uviděla jsem, že se Morfeus zvětšil. Šla z něho přímo hrůza a děs. Když ještě k tomu vytvořil hořící hradbu ze stromů, tak jsem myslela, že se had otočí a s křikem uteče. Což se bohužel nestalo.
Zdálo se, že z nějakých našich činů je lehce zaskočen, ale to bylo tak všechno. S ohněm si poradil jako s otravným hmyzem a dál se nás snažil terorizovat. Zničehonic se objevil ještě jeho druhý ocas a rozdělil nás. Já zůstala s Noktem a Aseti. Rychle jsem se na ně podívala, jestli jsou v pořádku. Zdálo se, že ano, ale mě docházely nápady. Najednou se kolem nás prohnal svěží větřík, který byl prosáklý magií. Cítila jsem, jak se do mých žil vlilo nové kouzlo. Potěšeně jsem se usmála. Hvozd chce abychom se bránili. Na mé tváři se usadil výraz, který byl napůl odhodlaný a napůl naštvaný, aby se mě Arrthel víc bál. Neměla jsem tušení, jestli i ostatní mají stejnou magii nebo každý dostal nějakou jinou, ale říkala jsem si, že se to brzy dozvím. Ještě, než jsem se rozhodla něco udělat, doběhla jsem k Noktovi a vlepila mu pusu na čumák. "Miluju tě," zašeptala jsem mu do ouška a kousek od něj ustoupila. "Za náš domov!" vykřikla jsem a vyskočila do vzduchu. Jelikož jsem uměla najednou létat, tak můj plán byl, že budu poskakovat a poletovat kolem jeho hlavy a tím ho rozptylovat. Cestou jsem ještě urvala kus ohořelé větve, která zbyla z hradby stromů. Přiletěla jsem k hadovu zdravému oku a mávala před ním větví. Pokud má aspoň trochu pudu sebezáchovy, tak si bude oko chránit a tím pádem můžou ostatní něco vymyslet. Škoda, že neumím ovládat oheň, teď by se to hodilo. Díky adrenalinu jsem necítila ani bolest žeber, ani únavu.

Ahoj,
dlouho jsem rozmýšlela, jestli sem napíšu nebe ne. Přeci jen jsem si vědoma toho, že bych mohla být za chudáka Awaraka trochu akčnější. I když, snažím se účastnit i s ním různých akcí. Přeci jen mi to nedalo a prosím o třetí charakter. Ráda bych totiž vdechla život jednomu vlkovi z inzerátů (možná vlčici, ještě si tím nejsem úplně jistá). A i kdyby mi to nevyšlo, tak díky větě, že budeš stalkovat ty, kterým to nevyšlo, bych malou šancičku ještě přeci jen mohla mít. :D
No a vychvalovat Wolfi? Myslím, že za ni hraju docela dobře (vždyť z ní už je beta, sice to herně ještě neví, ale je to tak), má partnera a možná v blízké budoucnosti i vlčátka. :D O její neaktivitu se nebojím.
A co se týče mé hry obecně, to že mám problém s čárkami, vím moc dobře, ale pořád se snažím s tím něco dělat. I se snažím o kvalitní a dlouhé příspěvky a v neposlední řadě se tu snažím objevovat minimálně každý den, abych o něco nepřišla. Přítel někdy až protáčí oči, že jsem zase na "vlcích". :D Ale když já bych bez této hry zatím nedokázala žít (a doufám, že to tak bude ještě dlouho platit). No a to je k mé žádosti vše, děkuji za posouzení. :)

Byla jsem skoro v transu a pozorovala jsem hada, jak se svýma podivnýma očima rozhlíží po hvozdě. Jeho tyrkysový, dlouhý a rozeklaný jazyk mu občas kmitl v puse, jako kdyby přemýšlel, co provede tentokrát. Jako kdyby nestačil vodní příval. Stále z nás kapala voda, ale já cítila malé zadostiučinění, že se hadovi nepovedlo nás odplavit z lesa ven. Když mě ještě Noktisiel pochválil, že jsem to provedla dobře, tak pocit stoupl. Oplatila jsem mu pochvalu malým drcnutím do čumáku, ale to už se začal vzdalovat a svým mohutným hlasem také zavyl, aby ostatní opravdu věděli, že jsou tu teď potřeba. Obdivně jsem se podívala jeho směrem, protože jsem netušila, že jeho hlas může mít takovou sílu.
Otočila jsem mokrou hlavu směrem na Darkii, která mi položila otázku, než na nás dopadla vlna a já jí ještě neodpověděla. Nemohla jsem však přiznat, že zranění, které se zdálo díky Životu skoro zanedbatelné a málo bolavé, se mi teď rozlévalo celý tělem. Nebylo by to v tuhle situaci úplně povzbuzující. Proto jsem to trochu zlehčila. "Cítím se trochu slabě, ale není to nic, co bych nezvládla. Děkuji za optání." Oplatila jsem jí úsměv, ale ten se brzy změnil na výraz, který měl varovat hada, že jestli tu chce nějak škodit, tak si nevybral dobrý les. Jenže, jemu to bylo očividně jedno, protože zrovna jakoby mimochodem ukousl strom a zahodil ho někam pryč. Pocítila jsem maličký osten strachu, ale vztek a zuřivost se ve mě rozvířily víc. Výhružně jsem zavrčela a chlupy se mi naježily, jak jen to mokrá srst dovolila. Černobílé vlčici se to také nelíbilo a najednou se had válel přichycený kořeny na zemi. Teď jsem se vděčně podívala na Darkii já. "To je asi pravda, ale doufám, že ho to zdrží aspoň do doby, než přijdou další vlci. Upřímně si myslím, že bychom ho ve třech nesložili." Jako na zavolanou přiběhla Maple. Moc ráda jsem ji nejdřív slyšela a následně i viděla její medový kožíšek. Stále nevím, jestli jí tu změnu provedl Život, ale asi ano. To bude ta kamarádka, která u něho byla. Zatřepala jsem hlavou, až mi z ní odletělo několik kapek. Nemohla jsem se nechat rozptýlit, když jsme měli být na pozoru před vetřelcem. Než jsem stačila příchozí vlčici odpovědět, vytvořil se kolem nás tak teplý vzduch, že jsem začala hledat, kdo vlastní soukromé sluníčko. Jak rychle teplo přišlo, tak zase odešlo, ale výsledkem bylo, že voda se z nás vypařila. Další vděčný pohled padl na Maple. "Teď je to mnohem lepší, děkujeme," pověděla jsem s malým úsměvem. Přišlo mi, že to bylo dobré shrnutí na její otázku. Jenže na druhou otázku jsem odpověď neznala. "Snad brzo přijdou. Zatím budeme hlídat každý jeho pohyb." Ve čtyrech však máme větší šanci.
Stále jsem stála po boku svých přátel a výhružně si měřila hada, když se k nám dostavili dva vlci. Po očku jsem sledovala, kdo to přišel a skoro jsem přestala dýchat. Přišla Aseti, kterou jsem ráda viděla, ale v jejích patách přiběhl ten vlk, kterého jsem s ní viděla na pláni. Co ten tu chce? Brzy nám však osvětlila, že se jedná o nového člena. Neměla jsem moc času to nějak rozebírat nebo nad tím přemýšlet. "Ahoj Aseti a Duncane, přišli jsi právě v čas. Zatím Darkie drží vetřelce v šachu a v nynějším počtu bychom ho mohli zvládnout vyhnat zpátky tam, odkud se připlazil." Najednou se kolem nás prohnal proud vzduchu, za který byla asi zodpovědná Aseti, protože se hned omluvila. Otočila jsem na ni hlavu a lehce se usmála. Na to, že nám tu hrozí smrtelné nebezpečí, rozdávám až nějak moc úsměvů. Když už jsem nedávala pozor na hada, rychle jsem zhodnotila mladého vlka. Nebyla jsem si jistá, jestli to pro něho není příliš nebezpečné. Ono koneckonců to bylo nebezpečné i pro Darkii. Ale zase to může být dobrá zkouška, jestli je pro náš les hoden. Stejně jsem si umínila, že tyto dva mladší vlky bych měla chránit nejvíc. A samozřejmě Nokta. Nový člen smečky však nevypadal takovou zkouškou moc nadšen. I když, kdo byl takovou návštěvou potěšen. "Bohužel sis vybral na příchod do smečky špatný den. Kdoví proč se tenhle obří plaz rozhodl k nám taky přidat, ale s tím, že mu tu asi překážíme. Doufám, že nám pomůžeš v boji proti němu." Dívala jsem se na Duncana a svá slova myslela naprosto vážně. Samozřejmě, že měl volbu, mohl se otočit a běžet do úkrytu, ale tohle byla dobrá příležitost, jak ukázat, že o smečku stojí. Trochu jsem ho i litovala, jak se mu to nešťastně sešlo.
V dálce jsem zaslechla vytí, které odpovídalo na naše předchozí. Morfeus. Podívala jsem se na hada pohledem, který říkal, že to má spočítané. I tak jsem ho však hlídala. Náš alfa vypadal dost rozlobeně. Aby ne, když mu tady plaz začal ničit les, který tak miloval. Na jeho otázku jsem neznala odpověď a měla jsem za to, že ani ostatní ji znát nebudou. Cítila jsem, jak se misky vah naklonily na naši stranu, protože teď naše šance byli mnohem vyšší. I když Mofr s hadem mluvil stylem, jako kdyby ho znal. Že by nějaké nevyřízené účty? Nebo se mi to jen zdálo. Jako poslední dorazil k naší skupince Newlin. Nevím, kde vzal jméno Litai, ale bylo dost možné, že si novou členku spletl s novým členem. Ale nebyl čas, abych to nějak vysvětlila nebo uváděla na pravou míru. Můj kamarád se okamžitě přidal k ochraně stromů a poté svou magií pomohl Darkii držet hada na místě. Tenhle had však byl stejně ohebný, jako ostatní hadi, takže se úplně jednoduše otočil a kořeny, které se zdály silnější než dvě vlčí tlapy vedle sebe překousl s takovou lehkostí, až mě zamrazilo v zádech. Vem si, jak lehce by překousl vlka. Jenže až teď jsem si všimla, co se s kořeny stalo. On je nepřekousl, ale napustil jeden tak silným, až zčernaly na uhel a rozložily se, jako se to stává hodně tlejícímu listí. Tak to je teda průšvih. Had se na nás díval z jeho impozantní výšky a já přemýšlela, jestli ten jed umí i plivat nebo ho má jen v zubech. Začala jsem v hlavě vytvářet plán, jak bych mu mohla nějaké vodní kopí prohnat hrdlem, pokud by to bylo možné, když tu promluvil. Jeho hlas byl tak pronikavý, až jsem málem ustoupila vzad. Nemohla jsem tam však ostatní nechat, takže jsem si jen přitiskla uši k hlavě. Když domluvil, jeho jazyk se k nám pomalu blížil. V různých směrech a někdy až nepřirozených a podivných pohybech. Nemohla jsem mluvit za ostatní, ale doufala jsem, že to cítí stejně. "Nevzdám se. Budu se bít za svůj domov a za své přátele. Ani ty Artheli mi v tom nezabráníš. Nebojím se tě." Poslední věta nebyla tak úplně pravda, ale to se přeci nepříteli nevykládá. Začala jsem rychle tvořit nový plán, že bych mu po tom jazyku švihla nějakým ostrým vodním předmětem, ale chtělo by, aby to udělalo víc vlků. "Co myslíte, požijeme na něj naše magie? Nebo máte jiný nápad?" šeptla jsem na ostatní. I když to možná had slyšel, tak kdybychom byli rychlejší než on, nemusel by mít proti nám žádnou šanci. Umřít nebo sloužit se mi rozhodně nechce.

// Nemám problém s dvěma dny. :)

Edit - // Trochu se stydím, že to mám tak dlouhý. :D Příště se polepším. :D

// Přiznám se, že jsem příspěvek psala trochu ve spěchu, protože jsme šli na návštěvu a já už nesměla dlouho zdržovat. :D Proto se omlouvám za nedostatečnou kvalitu a teď to snad bude lepší. :)

// Narrské kopce

Šla jsem s hlavou vztyčenou, protože tu vítr naštěstí nefoukal tak silný jako když jsem šla ke Smrti. Zdálo se, že se Život nebaví tím, že by do návštěv náhodně vypouštěl silné poryvy. Nebyl tu cítit ani chlad, který obklopoval zříceninu a se zimou toho moc společného neměl. Ani v okolí nebylo nic, co by bylo podlé nebo se zákeřně tvářilo. Už při příchodu se kolem mě vznášelo přátelství a jakási pozitivní energie. Všechna zloba či zmatenost ze mě pomalu opadávala, jako by to byla jen maličká ošklivá vzpomínka, něco s čím nemá cenu se znepokojovat. Ale nechtěla jsem, aby to zmizelo, přeci jen, potřebovala jsem znát odpovědi.
Ale jeden pocit jsem však měla a to hravost. Protože co chvíli mě pohladil vítr po tváři, štípl mrazík do tlapky nebo jemný vánek polechtal v uchu. Cítila jsem, že jsem sledována, ale nikoho jsem neviděla. Stejně jako u Smrti jsem se pořádně narovnala, abych nedělala nám vlkům ostudu. I když mi bolestivě tepalo v boku. "Zdravím tě mocný Živote. Prosím, ukážeš se mi? Nebo si tu se mnou budeš pohrávat," narážela jsem tím zrovna na malý vzdušný vír, který sebou unášel spoustu roztomilých vloček a pomalu se ke mně blížil. "Sleduju tě od chvíle, kdy jsi sem dorazila," ozval se hlas, ve kterém byl slyšet smích. Brzy na to se přede mnou objevil ohromný bílý vlk. Neměl příchod stejně rafinovaný a strach nahánějící jako Smrt, ale kouzlo z toho bylo cítit také. Jestli použil neviditelnost nebo jen svou přirozeně bílou barvu, aby splynul s okolím, to jsem netušila. Rozhodně však vypadal přátelsky. Na jeho tváři byl vidět úsměv, stejně milý, jako byl slyšet v hlase. Když jsem ho tak viděla stát přede mnou, nedokázala jsem si představit, že by nám se zlým úmyslem proměnil Neyteri v sochu. Nebo že by celkově choval nějaké zákeřné pohnutky proti ostatním vlkům.
Něco z mých myšlenek musel zaznamenat. Možná, že byl vševědoucí, což v jeho rodině asi nebylo nic neobvyklého a tím škádlením mě chtěl udobřit, či rozveselit. Jeho zářivý a veselý úsměv mu povadl a změnil se na smutný. "Vím, s jakým břemenem jsi za mnou přišla. Vítr a sníh jsou rychlejší než tvé tlapky," po tomto prohlášení jsem na něho vrhla trochu nabručený pohled, který měl podotknout, že si jsem vědoma chyby a za tu teď pykám bolestí a menší rychlostí. "Ale tím ti nechci nějak křivdit." Kdybych nepřišla s tak důležitou záležitostí, tak bych se nejspíš zasmála, protože i to "nabručení" bylo tak naoko. Jenže na žerty nebyla zrovna správná chvíle. Začal zeširoka, ale jeho upřímný pohled se smutkem v očích mi stačil, abych povolila svůj pevný postoj. Poslouchala jsem s napnutýma ušima, ale Život nepokračoval. Nejspíš jsem měla pokračovat já, jinak jsem nevěděla, proč otálí. "Tak tím pádem i víš, co mi řekla tvá sestra. Ale já tomu nevěřím. Nevěřím, že by si byl ty ten krutý, když jsem se tu po pár minutách strávených s tebou cítila vesele a šťastně." Jeho pohled se stále neměnil. "Vím a nechci aby si ve mě ztratila víru, ale opravdu jsem to byl já. Jen to nebylo tak, jak to nejspíš vypadá."
Nemohla jsem uvěřit svým uším, ale sedla jsem si a čekala. Tohle jsem rozhodně potřebovala vysvětlit. "Zkusím ti to říci nějak zkráceně. Pro vaši alfu si přišla moje sestra. Bez ohlášení, bez nějakého vysvětlení, prostě se rozhodla dojít do Sarumenu a potrestat vás za to, že jste se ji postavili v minulosti. Jenže to bylo příliš kruté a tak jsem zasáhl a proměnil Neyteri v sochu dřív, než se jí mohla zmocnit Smrt. Takhle se její laskavost, statečnost a síla rozletěly po hvozdu a černá vlčice nad ní nemá žádnou moc. Ty jsi to vlastně v lese řekla správně," dodal tiše. Při jeho slovech mi tekly slzy po tvářích. A proudem. Věděla jsem, že pokud měl v tom tlapky Život, nemohlo to být se zlým úmyslem. V duchu jsem si přehrávala, co se stalo. Jak se neohrožená Neyteri připravuje položit život na ochranu lesa. Dala svou životní energii, abychom my mohli žít ve stínech stromů, které tak milovala. Musíme pořád ctít její památku a pomáhat Morfeovi co nejvíc to půjde. "Děkuji," špitla jsem pouze a tlapkou si otírala slzy.
Život ke mně přišel a zbytek slz mi otřel svou ohromnou tlapou. Povzbudivě se na mě usmál. "Cítím že tě trápí ještě něco." Nevěděla jsem, co tím myslí, tak jsem se na něho podívala se zmatkem ve vlhkých očích. "Jediné, co mě teď ještě trápí, je zranění z lovu, ale s tím mi asi pořádně nepomůžeš. Nebo, asi ano, ale o to bych tě nemohla žádat. Byla to moje hloupost a za tu se musí pykat." Život se usmál. Víc nemusel dělat, i to mi zvedlo náladu. "Vlastně, ještě jednu otázku mám. Ona to není přímo otázka, ale jen zvědavost. Byl tu i někdo jiný z naší smečky? Vím, že tu byl Newlin a Darkie, ale ještě někdo si k tobě přišel pro utěšení a povzbuzení?" Život se zatvářil zamyšleně. Kdo ví, jestli mě napínal schválně nebo opravdu přemýšlel, protože tu bylo víc živo než u Smrti. V duchu jsem se zasmála nad svým slovním obratem. "Chodí za mnou mnoho vlků. Když ti řeknu že tu kromě těch, které jsi vyjmenovala byli ještě dva, tvá kamarádka a tvůj milý, tak by ti to takhle mohlo stačit."
Možná nesměl nebo ani nechtěl prozradit, kdo všechno k němu chodí pro radu, protože nějací vlci by to mohli vzít jako známku slabosti (což jsem absolutně nechápala). Ale i tak jsem mu byla vděčná, za to, co mi řekl. Protože takhle jsem věděla, že nejsem jediná, kdo občas potřebuje provětrat hlavu. A měli jsme další téma na povídání v lese. Usmála jsem se na něho a pomalu se zvedla. "Moc ti děkuji za tvůj čas Živote. A někdy se za tebou zase stavím." Kývla jsem hlavou a vydala se zpátky pod kopec. Cítila jsem, jak se kolem mě znovu omotává magie, ale jen lehce, jakoby na rozloučenou. "Měj se hezky," zašeptal mi do ucha, až mě to zalechtalo. Ještě, než jsem se dostala z dosahu magie, na mě přistála malá kupička sněhu. Rychle jsem se ohlédla, ale nikoho jsem neviděla. Ani za mnou, vedle mě, nade mnou, nikde. No počkej, to si s tebou příště vyřídím. Šla jsem opatrně, ale musela jsem přiznat, že mě žebra už tak nebolela. Jen lehké píchnutí, ale ne otupující bolest.

// Narrské kopce

// Narrské kopce

Hnala jsem, jako kdybych měla vítr v zádech. Sice mi celou cestu foukal do obličeje, ale to bylo vedlejší. Nohy se mi bořily do napadaného prašanu, takže energie, kterou mi dodal Život, rychle mizela. Ale snažila jsem se běžet jako o život. Takticky jsem si však vybrala delší trasu, protože jsem nemohla riskovat, že mě ta potvora uvidí dřív, než o ní spravím smečku.
Bez dechu jsem překročila hranice smečky. Zastavila jsem se kousek od hranic a bolestivě dýchala. Snažila jsem se podle čichu určit, kde by se kdo mohl nacházet, ale byla jsem moc vyděšená, než abych je dokázala lokalizovat. Proto jsem hlasitě zavyla, ale ne stylem, že jsem doma, spíš stylem, pozor nebezpečí. Utíkala jsem dál a při každém dopadu tlapky na zem škubla svalem v obličeji, jak mě to bolelo.
Brzy jsem zachytila pach Darkie a Nokta. Přemohla jsem bolest a pokusila se je rychle najít. Nestáli daleko, takže jsem k nim zamířila a skoro smykem zastavila u nich. "Rychle... Nebezpečí... Had... Z vody..." Mezi jednotlivými slovy jsem nabírala dech a širokýma očima přeskakovala z jednoho na druhého. Najednou jsem za jejich hlavami zahlédla vodní clonu, která se řítila hvozdem. Vykulila jsem oči a rychle přemýšlela, jak nás před tím chránit. Měla jsem na to jen pár vteřin, ale plně jsem se soustředila na vodu kolem sebe a vytvořila kolem nás ochranný štít. Vlna se však přihnala dřív, než jsem vytvořila plnou ochranu. Voda nás zmáčela, ale nesmetla, jako kdyby nás zasáhla v plné síle. "To byl určitě ten had, kterého jsem viděla, jak se sem plíží vodou. Musíme se proti němu postavit." Osobně jsem si však sedla, abych přeci jen trochu síly pro boj získala. Z kožíšku mi crčela voda, ale adrenalin nedovolil, abych cítila zimu.

// Vrchol

Cupitala jsem od Života s vetší energií, než s jakou jsem se plahočila do kopce. Opravdu bylo setkání s ním takové povzbuzující. Jen jsem se divila, že žije na kopcích sám. I u Smrti mě to celkem udivovalo. Sice byla zlá a proradná, ale musela být i osamělá. Ale opravdu jsem se těšila do našeho lesa.
Blížila jsem se k domovu, když tu jsem v řece zahlédla divný pohyb, který mě znepokojil. Vypadalo to jako had, ale přitom to had být nemohl. Byl totiž obří, zvláštně barevný a s ostny. To není možné. Vždyť ta voda je strašně ledová. Koukala jsem s otevřenou pusou, jak se pomalu plíží k hvozdu. Musím jít a varovat je. Rozběhla jsem se a ohromnou rychlostí překonala řeku. Myslela jsem si, že mi Život od bolesti pomohl, což sice byla pravda, ale ne tak moc, jak jsem si představovala. Po pár velkých skocích mi tělem projela ostrá bolest. Musela jsem ale vytrvat, protože šlo o náš les a mé přátele.

// Sarumen přes řeku