Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já vím no, je to zamotaný. A aby se člověk zavděčil všem je taky nadlidský úkol. Ale snažím se najít nějakou alternativu. :D
Jedině opravdu pevně zadat - vlk, který měl méně než 50 herních příspěvků ještě může být obnoven. Chápu, je to víc na hlídání a psaní dalších seznamů, ale myslím že to je menší práce, než jak jsme navrhovaly předtím. Sice je to víc práce, než to celoplosně zakázat, to je jasný, ale zase si myslím, že se to pořád dá. :)

Přesně tenhle kompromis mě napadl, když jsem večer usínala. Je trochu hloupé oživovat vlka, který měl už odehráno třeba rok nebo dva. Ale takový vlk, který tu byl maximálně 2 měsíce toho zase nestihl tolik prožít a sebrat, takže by mu to mohlo být dovoleno. Ale s podmínkou, že jakmile se ho ten někdo znovu vzdá, tak pac a pusu, už by další šanci nedostal. Aspoň takhle bych udělala ten kompromis.

Je pravda, že jsem na znaky a speciální magie nevzpomněla. V tom pak musí být guláš. A máš pravdu, jako "nový" majitel by speciální magii mít neměl. Z čehož vyplývá ten problém. Chápu to, i když chápu i rozhořčení Haruhi.
A nezávidím to hlídání, ale se vzkazy se to aspoň dá ještě poznat. Horší je, když to pak zjistíš podle stylu psaní. A to taky neschvaluju (je to totiž docela "dobrá" zkratka k tomu mít vylepšenýho vlka a nezasloužit se o to). Samozřejmě vaše rozhodnutí budu respektovat, ale i tak to je trochu krutý (nic ve zlém). :D

Tady musím souhlasit s Haruhi.
Na jednu stranu chápu, že to musí být na hlavu všechno dohledávat, resetovat a tak. Ale na tu druhou stranu hráči, kteří vložili důvěru za to nemůžou, že to ty druhé omrzelo. Osobně bych nebyla tak moc drsná v těch rodinných příslušnících. Souhlasím s tím, že by měli mít vše od nuly (inventář, magii, vlastnosti), se vzpomínkami by se to dalo taky nějak udělat (ztráta paměti, dlouhé vzpomínání, někdo má třeba zálohy o postavě,...). Třeba bych nedovolila, aby se ten vlk "obnovoval" 3x a víckrát (jednou ho někdo měl - nedopadlo to, podruhé se ho ujme někdo jiný - dobře, ale pokud by ho i podruhé opustil, tak pak potřetí by už neměl možnost se vrátit). Nevím jak moc by to bylo složité nebo ne, ale myslím, že by se to dalo považovat za určitý kompromis mezi několikanásobným oživováním a nekompromisním zákazem.
Jinak s pravidly ohledně smazání vlka a návratu mohu souhlasit.

Potřásla jsem hlavou na jeho nevinný pohled. Nemůžu říct, že jsem byla ve vlčecím období andílek, ale nemohla jsem geny brát jen na sebe. Už jsem se na naše malé drobečky těšila. No možná jen na jednoho, ale podle váhy a objemu svého těla bych tipovala, že to nebude jen jeden drobeček. A jestli jo, tak to bude ohromný cvalík.
Nokt se svými slovy snažil můj strach rozptýlit. Zašklebila jsem se na něho, protože to od něho bylo hezké. S ním bych se nebála do té společnosti zajít. Přivřela jsem oči, když mi na čele přistály polibky. Hned na to jsem ale očima zakoulela, když mi radil, abych se nestresovala. Tobě se to řekne. Nemohla jsem říci, že bych byla v permanentním stresu, ale občas se přese mě taková vlnka přenesla. Naštěstí jsem po svém boku měla vlka, který je uměl umlčet a rozehnat. Vrátila jsem mu otření hlavou a přidala polibek na čumák.
Spokojeně jsem si povzdechla, abych dala najevo, že si jaro užívám, a vydala se za ním svým šnečím pohybem. Měla jsem pocit, že předpovídaná nemotornost se dostavila, musela jsem se totiž pořádně dívat, kam dávám tlapky, protože mi začaly mírné kopečky dělat velké problémy. Přisuzovala jsem to nezvyku takové váhy svého těla. Řeč se stočila na jeho bratra, kterého jsem neměla moc času poznat. "Bohužel zůstalo jen u vidění. Neměla jsem čas se s ním nějak víc spřátelit nebo si povídat víc, než pozdrav. Ale vypadal jako milý vlk, jen takový uzavřený nebo smutný." Lovila jsem z paměti, tak jsem doufala, že mi nekecá a nevkládá vzpomínky, které jsem nikdy neměla. Nedivila bych se.
Trochu jsem se styděla, jak jsem se hned rozbrečela. Ale Nokt mě naštěstí ihned rozveselil. On věděl, jak mi zvednout náladu. Dost povzbudivé bylo i to, že se nijak neušklíbl nebo neošil. Jen pronesl tiše mé jméno a tím mi poskytl dostatečnou oporu. Jak já toho vlka milovala. Nedalo se to vůbec vyjádřit slovy. Nakonec jsme se společně smály tomu, jak roztomilé by bylo vlčátko poctěné hnědou barvou.
Než jsem se však nadechla, abych nadhodila nějaké nové téma, vyřešilo se to za mě. Teda dalo by se to tak říci. Přihnal se k nám chlupatý a mluvící hurikán. Brzy mi došlo, že se jedná o Newlina, ještě dřív, než spustil příval slov. Radostně jsem se na něho zazubila, tohoto vlka jsem totiž vždy ráda viděla. Jelikož mě začínaly pobolívat nohy i od našeho tempa, raději jsem se posadila. S ním to je totiž vždy na dlouho. Přivřela jsem soustředěním oči, jak jsem se snažila pochytat všechna slova, která na nás pálil. Občas jsem se podívala na Nokta, ale chvilkovou nepozorností mi spousta slovíček unikla, tak jsem se hned otočila zpátky. Had jasný. Pak jsme se viděli u Morfa. Vločka? Nic mi to neříká. Ledové, barevné jezero? Okey. Bylo to těžké, ale dalo se to nějak poskládat. Když si všiml mého narostlého břicha, začal přemýšlet, co jsem tak mohla sníst. Dost mě to pobavilo, takže jsem se začala hihňat, skoro jako on. Mrkla jsem na Nokta, co tomu říká a když jsem se chtěla ujmout vysvětlení, Newlinovi to došlo samo. "Ahoj Newline," vymáčkla jsem konečně ze sebe, protože mi došlo, že jsem ho chudáka ani ještě nepozdravila. "Myslím, že naposledy jsme se viděli u," na chvilku jsem se odmlčela, protože mi na mysl vyplula vzpomínka, kdy jsme se nakonec viděli, "u té mrtvé srnky a cítili jsme toho vetřelce! Jak to nakonec dopadlo? Nebylo to těžké ho vyhnat nebo co tu chtěl dělat?" Teď jsem naopak já zasypala žíhaného vlka otázkami. Nechala jsem mu chvilku na odpověď a u toho vrátila Noktovi úsměv ohledně čápa. "Přesně tak, na čápa." Při otázce na jména jsem trochu znejistěla. Myslím, že by bylo dobré mít nějaká jména už vymyšlená. "Na jménech ještě musíme zapracovat," podpořila jsem svého milého s úsměvem. Líbilo se mi, jak Newlin prosil, aby měl některý z potomků stejnou ozdobu, jako má Nokt nad čumákem. Uchichtla jsem se a tiše jsem svým nenarozeným dětem pošeptala, aby si někdo vzal jeho ťupku. Dojalo mě jeho tvrzení, že budeme nejlepší rodiče. Zůstala jsem raději zticha, protože jsem se bála, že bych se, dnes už poněkolikáté, rozplakala. Sice dojetím, ale i tak. Aspoň jsem přitakala pokýváním hlavy a pro pocit opory jsem se o Nokta opřela. Začínalo toho na mě být nějak moc.
Chtěla jsem vymyslet, s čím by mohl pomoci, protože se tvářil, že by moc chtěl být užitečný. A já mu chtěla přání splnit, když tak hezky prosil. Do toho však přiběhla Derian a začala projevovat náklonnost k němu. Měla jsem z nich radost, ale píchl mě maličký osten žárlivosti, že je taková hezká a hubená. Rychle jsem však tyto myšlenky zapudila. Dost mi pomohlo, když jsem se podívala na Nokta a jeho hřejivý pohled. Hned mě však napadlo, co by mohl Newlin udělat, takže jsem mu mohla splnit přání. "Jak říkal Nokt, my teď nic nepotřebujeme, moc děkujeme. Ale budeš úplně nejskvělosuprovější, když se budeš věnovat Derian. A budeme všichni šťastní." Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to krásně vymyslela. Tu mi však do břicha vystřelila bolest, jak se ti malí neposedové prali nebo co to tam dělali. Navíc jsem se začínala cítit unaveně a pomalu se ke mně snášel hlad. Otočila jsem se ke své lásce. "Miláčku, nevadilo by, kdybych šla zpátky do úkrytu? Připadám si strašně unavená. Ale velkou část hranic jsme prošli, takže už ti toho moc zbývat nebude. A kdyby náhodou si cestou potkal nějakou vydru, zajíce, myš, prostě něco co se dá jíst, tak se zlobit nebudu. Ale není to podmínkou, v úkrytu je ještě tak půlka srnky." Poslední větu jsem řekla tak nějak do placu, kdyby náhodou Derian a Newlin měli hlad. Zvedat se mi ale ještě nechtělo, tak jsem počkala, jestli to nebude Noktovi vadit. Bylo jasné, že kdyby chtěl, abych to s ním doobešla, tak půjdu.

Wau děkuji a všem ostatním moc gratuluji. ^^

Mohla jsem děkovat osudu nebo vlčím bohům za tak úžasného vlka. V duchu jsem uvažovala, komu všemu mám být vděčná, že jeho kroky vedli do našeho hvozdu. Na svůj dřívější styl života jsem měla přátel dost, ale nikoho takhle blízkého. Dokud se z nás nestali partneři.
Vděčně jsem se na něho dívala a užívala si každý jeho dotyk nebo polibek.
Chudák se vyděsil z mého uskočení. Kdo by taky zůstal v klidu, když vedle vás zničehonic někdo takhle skočí. Jakmile jsem získala stabilitu, musela jsem se začít smát. Oba jsme totiž museli vypadat ohromně směšně. Ještě že to nikdo neviděl. Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu. "Ještě se nenarodili a už zlobí. To by mě zajímalo, po kom to mají," dodala jsem škádlivě. Znovu se mě dotkl a mě se z hrdla vydralo slastné zamručení. Poté se mi snažil přiblížit, jak budu vypadat. Sice jsem si tim tak nějak počítala, ale od něho to znělo strašně. Tedy ve smyslu významu, ne že by to říkal špatným tónem. V očích se mi hromadil strach. "Kulatá? Veliká a nemotorná?" Zašeptala jsem zděšeně. Nepomohlo ani políbení za ouško. Hypnotizována jeho pohledem jsem mu oplácela pohled. Věřila jsem jeho slibu. Tak moc pro mě znamenal. "Já ti věřím, " řekla jsem už klidnějším hlasem, ale vnitřní nejistota z toho, že budu tlustá a nemotorná přetrvala. Březost pro mě na chvilku ztratila na kouzle. Pak jsem však ucítila další pohyb a kouzlo se vrátilo.
Přišlo mi, že se snažl pochopit jak se cítím, ale těžko říct, jestli se mu to podařilo. Když to nešlo skoro ani mě, jak by to měl zvládnout on. Natočila jsem hlavu na druhou stranu než Nokt. "Nevím jestli to je nebo není dobře. Co když se to nebude hodit? Začnu se smát někde, kde má být vlk ticho nebo něco horšího. Raději bych se neměla teď z lesa vůbec vzdalovat a mluvit jen s tebou. Aspoň už víš, co ode mě čekat." Osobně bych se skryla někam daleko od společnosti, abych nemusela mít hrůzu z toho, co plácnu za hloupost.
Proto jsem uvítala, když jsme se dali do pomalého pokračování v naší vycházce. Tam jsem aspoň neměla čas nad úvahami, jak bych se mohla před ostatními v bouři emocí ztrapnit. Vděčně jsem na mého milého mrkla, protože se mi jeho starost moc líbila. Bohužel nebo bohudík, šlo o to, z jaké strany jste se dívali, jsem nebyla typ vlčice, která by vyžadovala pozornost z toho, že by si stěžovala, že něco nemám nebo mě bolí. Ale i tak to bylo moc hezké. Přikývla jsem a pozorně poslouchala, co má Nokt ještě na srdci. Jednalo se o barvu našich budoucích vlčátek. Pozorně jsem poslouchala. "To je dobře, že tu je taky. Myslím, že jsem ho potkala. Byl s Darkií v úkrytu." Nechtěla jsem pokračovat s důvodem, proč tam byl, proto jsem si zkoušela vzpomenout na jeho barvu kožichu. Moc mi to ale nešlo, proto jsem se spokojila s tím, že má hnědou barvu. "My v rodině neměli jinou barvu. Jenom šedou a černou." Při vzpomínání na rodinu mi začaly po tváři téct slzy, jak jsem si uvědomila, že mi moc chybí. Naštěstí mi pomohla představa, jak máme hnědá vlčátka. Takže jsem se smála a plakala zároveň. "Máš pravdu, to by bylo vtipný. Nebo kdyby to vlče mělo všechny barvy. To by bylo originální." Nakonec jsem se už jen smála a opřela se o partnerův bok. Bylo mi zkrátka dobře.

Oplývala jsem bláznivou a dobrou náladou. Nemohl mi to pokazit ani fakt, že se kolem nás trochu ochladilo. Nebyla to citelná změna, ale na mokré hlavě to bylo znát. Můj milý nevypadal, že by byl pobouřen mým stylem pití. Což mi udělalo nesmírnou radost. Přišlo mi, že sám očekává, co se mi v hlavě vytvoří za nápadíček, kterým bych ho mohla obdarovat. Proto jsem na jednu stranu byla ráda, že jsem ho do té tůňky nestrčila, protože mi po polibku věnoval krásný úsměv. Zahřál mě u srdce, ale rošťákovskou náladu mi neubral. Byla jsem ta nejšťastnější vlčice v pod sluncem. Aspoň mi to tak přišlo.
Naštěstí jsem už nic dalšího nepřidala, ale měla jsem pocit, že jsem ho trochu vyvedla z míry, když mi uniklo uchechtnutí. Pokývala jsem hlavou a vydala se po jeho boku pryč od vody. Sledovala jsem, jak brzy začal plnit svoji povinnost značkováním stromů. Nechápala jsem proč, ale cítila jsem ostych, že bych si přidřepla k zemi a přidala se ke značkování. Nevím, kde byla chyba, neměla jsem se proč stydět, ale prostě mi to nešlo. Zachránilo mě však vytí, které se ozvalo z dálky. Sice na mě Nokt hned mrkl a potvrdil mi mou domněnku. Začal však čichat ve vzduchu a to byla příležitost, abych přidala svůj pach k našim hranicím. Pořádně jsem označila kus půdy, ale to už se na mě partner otočil s řečnickou otázkou. Díky tomu jsem přišla na to, že pocit studu byl opravdu jen pocit a příště s označkováváním nebudu mít problémy. Cítila jsem se trochu nevyrovnaně a zmateně, ale to jsem přisuzovala míchání betovských povinností s menšími povinnostmi nižších členů. "Myslím, že by vyla třeba výhružněji. Nebo prostě s jiným tónem. Ale máš pravdu, také necítím nezvaného hosta," přitakala jsem a cítila se nesmírně důležitě. Zatím nám to jde dobře.
Pocit přetrvával do chvíle, než mi Nokt začal promlouvat ke zvětšujícímu se bříšku. Začala jsem se hihňat, protože mě jeho čumák velice šimral. "Musím je pochválit, skoro je necítím." Ani jsem to nedořekla a ucítila jsem malý kopanec v boku. Byl to tak podivný pocit, až jsem leknutím poskočila do boku, čímž jsem skoro Nokta povalila. (//Doufám, že nějak nepředbíhám dobu a je to už možné, že cítí pohyb :D) S očima navrch hlavy jsem se na něho podívala. "Omlouvám se... Cítil si to? Oni, ono, někdo z nich se pohnul a nakopnul mě." Snažila jsem se uklidnit, ale chtěla jsem je cítit znovu. Až teď mi začalo pomalu docházet, že se naše spojení povedlo a budou z něho vlčátka. Nebo možná jen jedno. Rozzářenýma očima jsem se podívala na nejlepšího vlka na světě. "Je to úžasné. Také se těším, hrozně moc." Odmlčela jsem se a podívala na své tělo. "Já nevím. Možná jedno nebo dvě. Asi nikdy jsem neviděla žádnou březí vlčici, takže nevím, jak moc přiberou ani při kolika vlčatech." Zakroutila jsem posmutněle hlavou, protože jsem neměla lepší odpověď. A bohužel jsem neměla nějaký vnitřní hmat, kterým bych mohla určit kolik mláďátek nosím. "Ať holky nebo kluci, hlavně když budou zdraví a budou se tu mít dobře. Jo a budou nás mít rádi," řekla jsem už zase s úsměvem a s vrtícím ocasem jsem mu věnovala další polibek. Měla jsem pocit, že jich nikdy není dost.
Jeho další otázka mě trochu zarazila. Neuměla jsem totiž přesně říci, jak se cítím. Žádnou radikální změnu jsem nepociťovala. Tedy ne do teď, když jsem se na to nesoustředila. Ale když už toto téma nakousl... "Mnoo, mám pocit, že jsem s emocemi na houpačce. Dost času bych se pořád jen hihňala, vymýšlela hlouposti a měla až opojnou radost ze života. Ale pak se mi to hned změní, ať pohled na kytičku nebo slovo z věty a jsem smutná a chce se mi brečet. Ale netrvá to nějak dlouho." Snažila jsem se mu popsat své pocity, ale nebylo to zrovna jednoduché. Zvlášť když jsem měla pocit, že jsem se takhle cítila odjakživa, takže mi to nepřišlo ničím jiné. Mlaskla jsem, když se ptal na mé potřeby nebo únavu. Bylo to od něho velmi pozorné a milé a já si toho ohromně vážila. "Myslím, že výšlap za Životem nebo Smrtí by byl hodně namáhavý, ale takováhle procházka mě zatím nijak neunavuje. I když, když o tom tak přemýšlím, tak bychom mohli jít o trochu pomaleji. Mám pocit, že se mi hůř dýchá. Teda jako víc se zadýchávám," dodala jsem hned na vysvětlenou, protože po vyslovení to i mě samotné znělo děsivě. "Nic jiného však nepotřebuji, ale moc děkuji. Půjdeme dál?" Vyrazila jsem mírným tempem a doufala, že nám tuto pohodu nic nenaruší.

// Dřív jsem to nestihla, hezké počasí je hezké počasí. :D :)

Zatetelila jsem se štěstím, když mi přistál polibek na tváři. "Určitě," potvrdila jsem jeho slova. Když se zmínil o povinnosti k Morfovi, sklopila jsem smutně uši, ale neměla jsem co říci. Cítila jsem to totiž stejně. Nakonec jsem se jen přidala k jeho úsměvu.
Skoro jsem vyprskla smíchy, když si Nokt uvědomil svoji žízeň. Stejné pocity jsem totiž zažívala taky. Ale nemuseli jsme trpět dlouho. Kdybych mohla, zatleskala bych, jenže jsem k tomu neměla správně tvarované tělo, takže jsem jen radostně švihla ocasem a po vzoru partnera začala pít krásnou, nejedovatou vodu. Akorát jsem ji nevydržela pít tak hezky a spořádaně jako on. Brzy jsem ji chlemtala pořádnými doušky, až stříkala všude kolem. Ani ryba by se nemusela stydět za takové cákání jako já. Kdybych mohla, strčila bych hlavou celou pod vodu a jen ji do sebe vdechovala. Jenže to mělo taky chybku v plánu, ani na tohle jsem neměla správnou konstrukci těla. Spokojeně jsem zvedla totálně zmáchanou hlavu a oklepáním se snažila dostat přebytečnou vodu pryč. "Naprostá paráda." Zubila jsem se na celé kolo, že jsem skoro nezaznamenala, jak se obloha zatáhla. No co, tak aspoň mi nebude vadit, když zmoknu.
Otočila jsem se na svého milého. Doufala jsem, že se nezděsil toho, jak jsem si začala s vodou hrát. Napadla mě spousta věcí, které bych teď mohla provést. Od plácnutí packou v tůňce, abych ho mírně zmáčela až po "náhodné" strčení, že by přistál ve vodě. Nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Místo vymýšlení dalších lumpáren jsem mu přišla dát polibek na čenich. "Jsem připravena vyrazit, lásko." Bohužel jsem se neudržela a začala se mírně chichotat. Evidentně mě totiž neopustila představa toho, jak se Nokt nedobrovolně koupe ve vodě. Že by za to mohly hormony? Možná to dělá to jaro. Raději jsem pomalu vykročila od vody pryč, aby se něco z mých představ nestalo realitou. Zhoupla jsem se v bocích a mírně mu narazila do boku. Náraz, který nebyl nijak veliký, přišel však dřív, než jsem čekala. Zkoumavě jsem se zadívala na svoje tělo. Nezdálo se mi, že by se nějak radikálně změnilo. Z myšlenek mě vytrhlo zavytí, které nám ohlašovalo, že jeho původce odchází z lesa. Chtěla jsem odpovědět, ale než jsem nabrala do plic vzduch, slyšela jsem nezaměnitelné křičení Newlina. Nechala jsem vzduch z plic uniknout, protože by mě nebylo stejně slyšet. Snažila jsem se poskládat, kterému členovi hlas patřil. "Myslíš, že to byla Allairé, kdo odcházel? Nejsem si tím zcela jistá." Odmlčela jsem se a přitom se prosmýkla blízko kolem stromu, abych na něm zanechala svoji značku.

Po Noktově vzoru jsem se taky cestou otírala o pár stromů. Všimla jsem si, že se na jejich kůře drží naše chomáče zimní srsti. Byl to příjemný pocit, když jsem cítila, že tímto způsobem shazuji přebytečné chlupy, který by mě mohly v létě až moc zahřívat. Partner souhlasil s mým návrhem o obchůzce teritoria a brzy poté i se zastávkou na pití. Vděčně jsem se na něho usmála, protože jak už nebyl kolem sníh, nedala se voda tak snadno získat. Mohla bych si ji sice přivolat magií, ale když tu je, tak proč bych se vysilovala. Energie se mi bude na lepší věci, než přivolávání vody.
Než jsme vyrazili, zkusil mi odpovědět na moji otázku ohledně našich povinností. Přišlo mi, že si taky není zcela jistý, ale jeho odpověď, kterou jsem pozorně poslouchala, mě zcela uklidnila. I když se mohlo zdát, že nezná přesnou odpověď. Něco takového jsem potřebovala slyšet. Pokývala jsem hlavou na vyjádření souhlasu. "Děkuji. Jsem ráda, že máme podobný pohled. Sama jsem totiž nedokázala přesně vymyslet, co bychom měli jako druzí nejvýše postavení vlci dělat." Udělala jsem krátkou pauzu, u které jsem vyšla směrem k vodě. "Myslím, že máš pravdu. Budeme se držet toho, co jsi vyjmenoval a možná bych tam jen doplnila, že se můžeme občas zeptat ostatních členů, jestli jim něco nechybí nebo tak. Samozřejmě v přiměřeném množství, aby to zase nevypadalo, že se vtíráme." Bude to těžší než jsem myslela. Byla jsem však přesvědčena, že kdybychom dělali něco špatně, Morf by nám řekl. Obešla jsem obloukem vyvrácený strom a znovu se připojila k boku svého milého. Přemýšlela jsem o jeho slovech o usměrňování vlků. "Takže, když si bude ten mladý vlk, který nám pomáhal s bojem proti hadovi moc vyskakovat, tak ho můžeme srovnat? To bude paráda," řekla jsem škodolibě, protože mi jeho přístup už od začátku nesedl. Je ale pravdou, že jsem ho tu naposledy zahlédla, když probíhal přes území a pak se někam vypařil. Uvidíme, jestli se k nám ještě vrátí. Zbytek cesty k tůním jsem byla potichu a užívala si krásného dne.

// Úkryt

Elegance se nevytratila při seskoku ze skály, za což jsem byla moc ráda. Vypadalo by totiž blbě, kdybych se snažila mít ladné pohyby a skončila bych čumákem zarytým v zemi. To se naštěstí nestalo a já mohla pokračovat po boku svého milého do vnitra hvozdu. Konečně jsem mu mohla i odpovědět na otázku, která byla sice řečnická, ale nebylo slušné na ni neodpovědět. Pootočila jsem hlavu a všimla si chtíče v jeho očích, který se však snažil setřást pryč. Jemně jsem se pousmála. To by ode mě nebylo fér, kdybych ho chtěla znovu hned svést. Máme přeci povinnosti. Ale doufám, že bychom to mohli brzy zopakovat. "Myslím, že to je slušnost a Morf bude rád. Uvidí, že to myslíme vážně." Věřila jsem úsudku našeho alfy, když z nás udělal bety. A my bychom se mu špatně odvděčili, pokud bychom to brali na lehkou váhu. Nebo svou úlohu neplnili svědomitě. "Začneme obchůzkou hranic a obnovením pachů? Přeci jen, je to taková nejjednodušší práce a aspoň si rozehřejeme svaly. A to neříkám z lenosti." Poslední větu jsem řekla se smíchem, protože se mohlo zdát, že taková obchůzka našeho teritoria mohla být něco jako odsouvání povinností. Ale musela jsem uznat, že nevím, co taková funkce bety zahrnuje.
Chvilku jsme šli mlčky a já si užívala zpěv ptáků, kteří se budili do nového dne. Odněkud z hloubi lesa se k nám přidala mlha. Cítila jsem, jak se k nám přitiskla a brzy pokračovala svou cestou. Začichala jsem ve vzduchu a mnoho čerstvých pachů jsem necítila. "Nevadí, kdybychom to vzali nejdřív k vodě? Přeci jen, dělání vlčátek nebere tělu jídlo, ale i vodu." Mrkla jsem na něho a čekala na odpověď. Nechtěla jsem totiž být vlčice, která vznese otázku, ale hned očekává, že bude po jejím. Pokud bude chtít jít nejdřív po hranicích, tak se k němu přidám. Ještě, než mi však mohl odpovědět, napadla mě jiná otázka, která byla důležitější, než jestli se půjdeme napít. "Poslyš, víš vůbec, co jako bety máme přesně dělat? Já si nejsem vůbec jistá a trochu se bojím, že mi to nepůjde. O tebe se nebojím, tobě to půjde skvěle." V očích se mi začal objevovat strach. Nepanikařila jsem přímo a hodně, ale pomalu to tak začalo vypadat. Aniž bych si toho všimla nebo chtěla, začala mi srst různě mizet a znovu se objevovat.

Zlaté Noktisielovi za ouško
Stříbrné Newlinovi do tlapky
Oranžové Maple do hrudi
Modré 2x Winter na oba boky, kde se budou krásně vyjímat
Zelené 2x Aseti (aby ji jedno místo nebolelo, tak se trefuju do trupu a ocasu), 1x Morfeusovi do hlavy
Žluté 2x Lylwelin do předních nohou, 2x Fiér na hřbet

// Povedená akce, chválím. :) A taky moc děkuju za vajíčka, jste moc hodní, že jste si vzpomněli. ^^

// Pokusím se zítra, moc práce, omlouvám se. ^^

Můj předpoklad byl správný. Nokt se vyspal doslova dorůžova. Byla jsem šťastná za něj, protože pro mě bylo důležité, aby se měl dobře. Nic ho netrápilo a byl v pohodě. Cítila jsem z toho vnitřní uspokojení. Vlastně, ze všeho co se nám pár posledních měsíců dělo. Užívala jsem si každého okamžiku, kdy jsme mohli být spolu.
Pomalu jsem se dostávala z přemýšlivého stavu. Ukončila jsem protahování a naopak sledovala styl protahování partnera. Uchechtla jsem se nad tím, že mu vyhládlo, ale záhy to ztratilo efekt, jelikož se můj žaludek rozhodl, že se přidá k hodování. "Tak lákavou nabídku neodmítnu," pronesla jsem vesele a hned se přidala k trhání masa. Díky stále nízkým teplotám se maso uchovalo celkem v pořádku. Nevěděla jsem však, jak dlouho tu ještě takhle vydrží. Pomalu jsem žvýkala své sousto, když Noktisiel navrhl návrat. Bylo mi jasné, že to jednou přijde, ale přeci jen, nechtělo se mi to tu opouštět. Kdo ví, kolik času na sebe budeme mít. Co když nás někdo bude potřebovat, náhodou začne hořet les, podíváme se do budoucnosti... Musela jsem počítat se všemi variantami katastrof, a tak se mi nechtělo opouštět naše bezpečné útočiště. Jen běž, ještě tady strávíš dostatek času. A neboj, Nokt ti nikam neuteče. Doufám. Trhla jsem hlavou, jak jsem nechtěla nad takovou hloupostí pozastavovat. Místo toho jsem důležitě přikývla na jeho slova o betách. "Pravda, teď už to bude o velké zodpovědnosti a starostech. Měli bychom to tam jít zkontrolovat," povzdechla jsem si přehnaně. Hned na to jsem se uculila a utrhla si další kus masa. Polkla jsem a otočila hlavu na svého krásného vlka. Hřálo mě u srdíčka, jak se o mě staral. "Cítím se báječně! Jdeme udělat obchůzku a podívat se, jak les po zimě ožívá."
Na procházku jsem se těšila jako malé vlče. Nechtěla jsem neukázněně vyběhnout, proto jsem jen mírně vyklusala ven a nadechovala se čerstvého vzduchu. Nechala jsem se laskat od podvečerního vánku a uvažovala, jak dlouho jsme s Noktem v jeskyni byli. Zavětřila jsem ve vzduchu, jen tak ze zvyku. Nečekala jsem, že bych cítila něco, co by tu být nemělo a naštěstí tomu tak bylo. Podívala jsem se zpátky do nitra jeskyně. "Kde to vázne lásko," pronesla jsem laškovně a jakmile se objevil poblíž mě, drcla jsem mu hravě do boku. "Cítíš to? Jaro je tu!" Na jednu stranu mi bylo líto, že je sníh pryč, ale na tu druhou jsem byla za jaro ráda. Letošní zima byla opravdu tuhá. Oblízla jsem čumák sobě, poté dala letmý polibek i Noktovi a slezla jsem ze skály do lesa. Snažila jsem se působit elegantně, abych se mu stále líbila. Než ztloustnu.

// Sarumen

Cítila jsem se naprosto spokojeně. Hlavně jsem měla i pocit bezpečí, když jsem měla svého partnera za zády. Bylo to tak uklidňující, že jsem usnula velice rychle. Tělo leželo uvolněně a mysl nepotřebovala nic řešit. Prostě ideální stav na odpočinek. Kdybych měla ještě sílu myslet, přemítala bych nad tím, jak je takové tvoření vlčátek dobré pro tělo a klid na duši. A hlavně pro ten krásný pocit samotný. Tolik kladů bych nespočítala ani na žraní jakéhokoliv úlovku.
Ale na tohle všechno jsem byla až moc unavená. Neprobudil mě ani jemný vánek, který k nám donesl vůni jara. Neprobudilo mě ani sluníčko, protože v našem koutku jeskyně bylo stále šero. Mohla jsem spát možná celý večer nebo celé dny. V tuto chvíli mi to bylo jedno, protože jsem potřebovala odpočinek. A neposlouchat své tělo není moudrý nápad. Již jednou jsem se zhroutila z vyčerpání.
Nevím, jestli se Nokt probudil nebo taky celý čas prospal. Mám za to, že by mě neprobudil, ani kdyby se mnou třásl. Jenže i tělo si dokáže samo říci, když už bylo spánku dost. Procitla jsem do nového dne? Večera? Tělo mě už začínalo lehce pobolívat, jak jsem dlouhé hodiny ležela v jedné poloze. Ale neměnila bych. Užívala jsem si každou minutku, kdy jsme se mohli společně jeden druhého dotýkat. Opatrně jsem si protáhla tlapky, když jsem si všimla, že je vzhůru i můj miláček. Otočila jsem na něho hlavu a na nose mi přistál polibek. Jemně jsem se usmála. "Dobré ránko můj princi," oplatila jsem mu oblíznutí a přidala opření čumáku o jeho hlavu. "Naprosto překrásně, žádná noční můra mě neobtěžovala. A co ty? Vypadáš velmi svěže," pronesla jsem a zadívala se na jeho tělo. Přišlo mi, že má energie na rozdávání, viděla jsem i malé plamínky akčnosti v jeho očích. Nebo jsem si to jen představovala, to byla druhá možnost. Nebo jsem jen citlivější vůči emocím? Jak vlastně poznám, že se nám povedlo to oč jsme se snažili a budeme rodiči? Začala jsem si klást různé otázky, ke kterým se přidal zamyšlený výraz. Pomalu jsem se zvedla, abych Noktovi uvolnila místo a nemusel se kolem mě složitě protahovat. Zamyšlení ale neodešlo, a i při protahování těla jsem byla trochu zamlklá.