Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obě vlčice se rozloučily a odešly. Chápala jsem to, jako cizinec bych taky nerada překážela. Asgaar... Asi bych se opravdu měla jít podívat po dalších smečkách. Třeba s Rolandem bych mohla jít. Až se vrátí Maple. Nahradili bychom si společnou procházku a jelikož jsem neměla páru, kolik je po Galli smeček, tak by to mohl být dlouhý výlet. Otočila jsem se za malou vlčicí, která zdravila spíš strom, než úplně mě. Potvrdilo se mi, co jsem si myslela, ale nechala jsem to být. Když měla takovou milující maminku, která jí jistě provází světem, tak ji i naučí využívat všechny ostatní smysly, které potřebovala k přežití.
Otočila jsem se ke své rodině, která se začala scházet. Přiběhla k nám i Feline, která čekala na kraji lesa a na kterou Marion trochu pozapomněla. Ale přiběhla sama, takže jsem na ni stočila zrak a napnula ouška. Táta? Udržela jsem milou tvář, uvnitř mě však všechno ztuhlo. Věděla jsem totiž s kým Feline čekala u kraje lesa. Takže zbývala otázka, zda si byl vědom, co s Marion prováděli, jak říkala Maple a nebo ta druhá, horší možnost. Ale nechtěla jsem nějak předjímat a nechtěla jsem to samozřejmě řešit před mládeží. Podívala jsem se na Nerissu, copak se jí rodilo za plán. Mluvící vydry mě nějak už nepřekvapovaly. Ani jsem si nemyslela, že by si ji vymyslela, tady bylo možné opravdu všechno.
"Copak se ti rodí v hlavičce?" zeptala jsem se vlídně. Pak jsem se otočila na Feline. "Pokud se bude hodně bát, tak se zase vrátí se zeptat. Nebo ho brzy potkáme a řekneme mu, že jsme Nerissu našly," řekla jsem prostě.

Hyetta mi věnovala tak chápavý pohled, že jsem už nebyla z příchodu Marion (tedy hlavně z jejího chování), tak ve stresu. Já a vlci ze smečky jsme na ni byli zvyklí, ale pro cizince to mohl být docela silný zážitek. Že se dospělá vlčice chová jako vlče. Než jsem stačila něco říct, nějak zasáhnout, něco naznačit nebo udělat, přišla k nám ještě Nerissa. Byla celá uplakaná a tak jsem se chtěla začít věnovat i jí, ale ona šla za Marion, pochopitelně. A co bylo pro mě hřejivé? Že se jí Marion začala ptát, co se stalo a věnovala ji pozornost. Lepší zážitek jsem tento den mít nemohla.
Vypadalo to, že jsou spolu v těsném kruhu matka - dcera, tak jsem se zase mohla plněji soustředit na ty dvě. Usmála jsem se, když Hyetta poprosila, zda jim ukážu sever a že půjdou po hranicích. "Nevyháním vás, to určitě ne. Naopak, pokud budete mít cestu kolem, klidně se stavte. Sarumenský hvozd a smečka v něm je nakloněna a otevřena všem slušným, milým a hodným vlkům. Takové tu rádi přivítáme i jen na návštěvu, " nabídla jsem jim možnost se znovu někdy stavit. "Sever je tudy," ukázala jsem packou příslušnou světovou stranu a v hlavě přemýšlela, jestli se mám vydat za Islin na mýtinu nebo na kraj lesa pro Feline a Adirama, které jsem předtím viděla díky svému propojení s ozdobou na noze. "Mějte se fajn," rozloučila jsem se Hyettou a Lalií, protože by bylo neslušné je jen tak odignorovat. Čekala jsem, jak se rozhoupe Marion, jestli budou s Nerissou probírat, co se stalo, nebo půjdeme společně za Feline. Taky jsem trochu čekala, jestli se i ony rozloučí.

Usmívala jsem se na obě vlčice. Hyetta vypadala unešena a okouzlena naším lesem. Stále víc mi však bylo divné, že Lalie neřekla ani ťuk a hlavně - zvědavě se kolem sebe nerozhlížela a nečenichala, tak jako většina vlčat. Bylo mi však nezdvořilé se na to jakkoliv vyptávat, tak jsem to nechala být.
O Marion jsme věděly ještě dřív, než se její kožich ukázal mezi stromy. Hyetta si svou malou dcerku schovala k nohám, skoro pod sebe. Nedivila jsem se jí a usmála se na ni. V těch několika okamžicích ticha se ještě malá vlčice stihla zeptat, co znamená beta. Vysvětlení jsem nechala na její mamce, protože já měla co dělat, abych ustála nápor velké vod... Své dcery.
Ta se chovala, no jako Marion. Nemohla za to, ale návštěvě se to mohlo zdát přeci jenom divné. Že by dospělá vlčice, která rozhodně už není malé vlče, se chová jako malé vlče. Omluvně jsem na Hyettu pohlédla a chvilku se věnovala své dceři. "Taky tě zdravím, " přitulila jsem se k ní a pak jsem se jí snažila trochu tlapkami usměrnit, aby neomezovala prostor cizinek. "Asi nemusíš vyprávět celý svůj život. Pár základních informací stačí, pokud se tě nezeptají na detaily," snažila jsem se zastavit proud slov své dcery. Poté jsem se obrátila zpět na návštěvu. "Snad vás moje dcera příliš nepolekala a nezahltila slovy. Jestli máte ještě nějaké otázky nebo přání, klidně se ptejte. " vybídla jsem je. Pak jsem se otočila zase na Marion. "Nebyl s tebou ještě někdo broučku? A kde Nerrisa a Feline? " zeptala jsem se naprosto klidně. V hlavě mě však šrotovala spousta myšlenek a variant, co dělat dál.

Vlčice se mi představila jako Hyetta a svou dceru představila jako Lalii. Byla to hezká jména a čím víc vlčice mluvila, tím více jsem se usmívala. Všimla jsem si, že jedno její oko je stříbrné a nebo má takovou zvláštní barvu. Což nebylo nic divného, hodně vlků tu dokázalo žít s jedním okem a postarali se o sebe. Prozradila mi, že jsou členky v Asgaaru, ale že při svém průzkumu narazily na náš les. "Toho si cením. Někteří vlci se ani nenamáhají zastavit a dát o sobě vědět. Udělaly jste dobře a já vás ráda poznávám," řekla jsem mile. Bylo mi trochu divné, že malá Lalie tak nějak kouká na jedno místo a nic neříká. Byla jiná, než vlčata, která jsem za svůj život potkala. O mnoho klidnější. Ale co, každý jsme nějaký.
Když Hyetta okomentovala náš les a začala obdivovat naši houževnatost, trochu jsem zašoupala po zemi nohou. Byla to pochvala a kompliment, na který jsem nevěděla, jak přesně reagovat. "Je pravda, že to zde není pro každého. Naštěstí mlha reaguje na své členy, takže jim ukáže nejlepší cestu," dodala jsem trochu rozpačitě. Věděla jsem, že tohle říct můžu. Nebylo to totiž to jediné, co mlha dokázala, takže i kdyby to řekly v dalších smečkách, tak si tím neuškodíme. Ale věřila jsem, že takové nejsou, tedy aspoň se tak nezdály. Asi bych se měla jít podívat i do ostatních smeček.
Lesem se nesl dusot nohou a já věděla naprosto přesně, kdo za něj je zodpovědný. "Prosím nelekněte se, ale za chvilku se přiřítí moje dcera. Je trochu jako velká voda, ale je hodná," upozornila jsem je, aby se nevyděsily, ze třeba padají stromy, začalo zemětřesení nebo tak něco.

// Feline

Povídání s Feline bylo opravdu hezké. Připomnělo mi to krásné chvíle s Noktem. Byla potřeba o něm mluvit, občas si ho připomenout. Nemohlo se totiž dělat, že nikdy nežil. To by se akorát urazila jeho čest a památka.
Zdálo se, že moje vnučka už nemá další otázky. Trošku mě mrzelo, že tohle neslyšela i Nerissa, ale řekla jsem si, že jednou jí to budu taky vyprávět. Pokud ovšem nebude Feline rychlejší. Pak ovšem vystřelila otázku, kterou jsem asi měla očekávat, protože v dětské hlavičce se zrodí spousta nápadů. Ale nečekala jsem ji. "Noooo," protáhla jsem a začala pátrat v paměti, kdo mě to tenkrát navedl k místu, kde se dalo mluvit s mrtvými. "Jednou jsem našla místo, kde byl tvor... myslím, že to byl jezevec... který mě odvedl na takovou mýtinu, kde jsem potkala tvého dědečka. Ale je to tak strašně dávno, že si nejsem jistá, jestli bych to místo ještě našla," odpověděla jsem smutně. A hlavně nevím, jestli bych tam ještě chtěla jít. Ovšem pravý důvod smutku jsem neřekla. Nechtěla jsem jí to kazit, že jsem smutná z toho, že už bych se nechtěla s Noktovým duchem vidět a ne ze toho, že bych to místo nenašla. Měla jsem trochu výčitky, jenže... Moc se mi nechtělo projít znovu tu bolest ze ztráty.

18. 9. 2024 - značkování Sarumenu; Wolfi http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-225406
Další značkování: 18. 11. 2024

Značkopost

Roland na mě mluvil, ale já byla nějak mimo. Ostatně poslední dobou se mi to stávalo docela často. Že by to bylo podzimem? Změna ročního období? Nebo se mi pomalu ozývá stáří a já jsem lehce mimo? Asi bych mohla zajít za Životem, jestli mi s tím pomůže,
Tak nějak jsem zaregistrovala, že Roland odešel s ostatními na lov. Koutkem oka jsem zahlédla bílou vlčici, jak běží splnit zadaný úkol. Kousek od mých nohou spala Kiana. Osiřela jsem, ale nebylo to špatné. Mohla jsem totiž zregenerovat síly, které jsem získala v úkrytu a donutit myšlenky, aby se sjednotily a já začala zase fungovat, jako plnohodnotný člen smečky. Jako beta. Jako babička, matka a přítelkyně. Ano, to jsem přesně chtěla. Vrátit se nohama na zem a zpátky do reality.
Mohla jsem to dokázat třeba označkováním území. Můj čich mi napovídal, že už by bylo potřeba obejít náš les. Sice mi bylo trochu líto, že jsem nešla s ostatními na lov. Doufala jsem, že se nikomu nic nestane a jejich počínání bude úspěšné. Šla jsem strom od stromu, někde si přidřepla, někde se otřela o strom a někde jsem zaryla drápy do kůry. Bylo příjemné si udělat procházku. I když jsem se víc těšila na procházku s Rolandem. Byla jsem zvědavá, co naše společné chvíle přinesou. U potůčku jsem se zastavila, abych si svlažila hrdlo a vydala jsem se na další túru.
Když jsem pomalu dokončovala obchůzku a chtěla jsem se podívat, co dělá Kiana, do čenichu mě udeřilo tolik pachů, že to bylo, jako kdyby někdo vypustil do lesa všechny vlky současně. Navíc jsem slyšela ze všech stran vytí. Což bylo docela špatné, jelikož jsem tu byla momentálně sama, kdo se jich všech mohl ujmout. Mohla jsem využít svého šperku a to jsem také udělala. Jako malý ptáček jsem se vydala za všemi těmi hlasy, abych zjistila, kde mě je nejvíc třeba. Viděla jsem Islin, která se vracela s kořistí a nějakým cizím vlkem a mluvila o mě a Maple. Nemohla jsem se zdržet, ale věděla jsem, že ona počká. I když ni to bylo hloupé. Dalšími vlky byla Marion, moje dvě vnučky a nějaký cizinec. Ne moment! Tenhle vlk tu už jednou byl, znala jsem ho. A někoho hledal.[/i] Mezitím, co jsem si je prohlížela, jsem přemýšlela nad jeho jménem. Ale usoudila jsem, že i oni počkají. Nejvíce urgentní tedy byl poslední hlas, ke kterému jsem se vydala. Byly to dvě vlčice, tedy dospělá samice a malá vlčice. Jestli to byla matka a dcera? Teta a neteř? Dvě cizinky? To jsem se měla brzy dozvědět.[/magie] Vrátila jsem se do svého těla a zhluboka se nadechla. Cítila jsem, jak mi les vrací síly. Nebýt odpočinutá, tak tohle nedám. Zvedla jsem hlavu k nebi a dala všem najevo, že tu jsem.
Ale jako první jsem zamířila k těm dvěma (Hyetta a Lalie). Protože ani jednu z nich jsem neznala, takže měli prioritu číslo jedna. Cestou jsem doznačkovala, co bylo potřeba. Tentokrát jsem nevyskočila z mlhy jako nějaký přízrak. Nechtěla jsem totiž mladou vlčici vyděsit. Ne, přišla jsem jako normální vlk z hlubin lesa. "Zdravím a vítám vás v Sarumenském lese. Jsem zdejší beta, Wolfganie. Čemu vděčíme za vaši návštěvu?

// Feline
Srpen 2

Feline byla velice vnímavá vlčí slečna. Poslouchala se zájmem mé vyprávění o Noktovi. Bylo hezké si o něm popovídat a zavzpomínat na něj. Už to ovšem nebylo s tak obří bolestí. Nebo s hořkou pachutí, že už se nikdy nezamiluji. Ne, bylo to hezké a překonané.
"Byl velice statečný. A měl by vás moc rád. A tím, že o něm mluvíme, tak ho s námi udržujeme," odpovela jsem jí. Pak přišla ještě jedna otázka ohledně jejího dědečka. "Tak to je velice dobrá otázka," zamyslela jsem se nad odpovědí. Protože ono to bylo tak nějak samovolné. "Tvůj dědeček se přidal sem do Sarumenu. Měl problém s okem, ale i tak se stal lovcem. No a po pár společných lovech jsme si začali víc a víc povídat a zjistili jsme, že si rozumíme, máme toho hodně společného a je nám spolu dobře, " rozpovídala jsem se. Trochu jsem si přelehla a podívala jsem se na Feline, jestli má ještě nějakou otázku nebo nějaké jiné téma k hovoru.

// Feline

Srpen 1

Bylo jasné, že takové otázky přijdou. Nevadilo mi to. Bylo a je pro mě důležité, aby se nezapomnělo na ty, kteří od nás odešli. Ať z vlastní vůle nebo stářím, tím že se obětovali nebo tak. Hlavně jsem byla ráda, že se Feline o svoji rodinu zajímá. Nechtěla jsem nic přehánět ani nic skrývat. Mluvila jsem tak, jak tomu bylo. Takže když přišla očekávaná otázka na Nokta, trochu se mi stáhlo hrdlo. Na tváři jsem však měla zasněný úsměv. Taková ta nostalgie. "Ne, on zemřel. Náš les napadla nějaká příšera, ani sama nevím, co to bylo zač. A tvůj dědeček se jí nebál, sám se jí šel postavit, aby nás chránil. Jenže tahle ochrana ho stála mnoho sil, vlastně všechny jeho síly. Rozloučil se s námi a šel se obětovat za to, abychom my mohli dál žít v Sarumenu," vypjala jsem hrdě hruď, aby věděla, že udělal dobrou věc. I přes to, že to bolelo, dokázala jsem již hledět dál." Máš ještě něco na srdíčku, zlatíčko? "

// Feline

Spokojeně jsem si vykračovala lesem. Udělala jsem si takovou malou procházku, než se někde zastavím ve stínu. Na nic jsem nemyslela, užívala jsem si, že nemusím řešit nic ohledně smečky.
Za sebou jsem uslyšela lámání malých větviček a cupitání drobných nožek. Při zavolání mého jména jsem se zatetelila radostí a otočila jsem se. Pořád jsem si nezvykla na oslovení "babi". Přitulila jsem se ke svojí vnučce. "Ano Feli, takové horko je v létě normální. Proto je nejlepší takové počasí trávit ve stínu nebo u vody," řekla jsem vesele. Při zmince o vodě jsem se na chvilku zasnila, že bych se šla klidně ochladit do vody.
Přišla ovšem další záplava otázek, jak bylo zvykem u vlčat. Proto jsem napodobila Feline a lehla si do stínu k ní. Začala jsem vzpomínat a u toho se usmívala. "Vaše maminka byla stejně roztomilá jako vy. Byla hodná, veselá a to jí zůstalo do teď. A její bráškové... Kenai byl už od mala takový tichý, hloubavý, přemýšlel o všem o světě. To mu zůstalo do dospělosti. A Cassian. Ten byl taky jako vy a maminka. Ale měl toulavé tlapky už od mala. Moc se v lese nezdržoval a nakonec se vydal na průzkum a už se nevrátil. Takže doufám, že se má dobře. A to samé i Kenai, protože jsem ho už taky dlouho neviděla," řekla jsem jemně. Neměla jsem ponětí kde byli moji dva synové. Byla jsem však ráda, že mi v lese zůstala Marion.
Když se Feline zmínila o Noktisielovi, oči se mi trochu zalily slzami." Máš hodně podobný kožíšek jako dědeček. On ho měl trochu tmavší, ale jinak jsi barevně na tom jako on. A byl úžasný. Hodný, milý, maminka má hodně vlastností jako měl on. Takže věřím, že i vy budete hodné," přitulila jsem se k Feline. Užívala jsem si čas s vnučkou.

// Úkryt

Vyběhla jsem do západu slunce. Chvíli jsem se kochala pohledem zapadajícího slunce, které se prolínalo větvemi stromů. Spokojeně jsem si odfrkla a chtěla jsem se rozejít k hranicím. Pach, který jsem však cítila, mi prozradil, že už mě někdo předběhl. Tak třeba příště.
Otočila jsem se proto směrem ke skupince vlků, které jsem cítila. Byl mezi nimi i Roland, což znamenalo, že ještě komunikoval s potencionálním členem. Vydala jsem se tedy k nim.
Netrvalo dlouho a mezi stromy jsem je viděla. Ta velká skupina čítala přesně dva vlky a vlče. Bylo tedy pravděpodobné, že tu bylo víc vlků předtím a zůstali tu jen tihle tři - Roland, Kiana a nová tvář. Pomalu jsem k nim šla, s úsměvem na tváři. Všimla jsem si, že se jedná o vlčici, která vypadala dost nervózně. Takže by ji určitě nepřidalo, kdybych přišla s přísným nebo neutrálním výrazem. "Ahoj," pozdravila jsem a čekala, jak se to vyvine dál. Nechtělo se mi vyzvídat, v jaké části rozhovoru jsem je vyrušila. Doufala jsem, že mi to jeden nebo druhý poví sám.

Slova Maple se ke mně nešla jako z hodně velké dálky. Nebyla jsem si úplně jistá, že nějaká vůbec řekla, protože jsem padla vyčerpáním. Jestli se mi něco zdálo, netuším. Ale když jsem se probudila, cítila jsem se čerstvá jako rybička. Měla jsem síly a elánu na rozdávání.
Netušila jsem, kolik uběhlo času. Všimla jsem si, že i Tonres odešel, takže jsem spala buď hodně dlouho nebo on spal krátce. Bylo však na čase podívat se do lesa, zkontrolovat hranice a zjistit, jestli se k nám měl přidat další člen nebo kdo to na hranicích byl a vyl. A taky jak se s cizincem Roland popasoval. A pak jít na procházku, hihi.

// Les

"Už je to dlouho, ale jsem ráda, že jsem našla cestu zpět. Nevím, jak by se mi jinde dařilo," řekla jsem popravdě. Opravdu to byla dávná doba, kdy jsem opustila svět Gallirei. Teď už bych však mimo ni nešla. Tady mi bylo nejlíp.
Trochu se mi ulevilo, když jsem zjistila, jka na tom je Lilith. Tedy, že tu sice je, ale vlastně ani není, takže nebylo nic divného, že jsem ji neznala. Stejně jsem se však trochu styděla. "Makadi," zopakovala jsem po Maple. Byla pravda, že jeho křídla byla obří a svým způsobem možná jako anděl vypadal. "Vůbec se ti nedivím. Viděla jsem ho jenom zběžně a opravdu je takový zvláštní. Ale tvářil se v pohodě, tak doufám, že to tam bude, " usmála jsem se na Maple.
Když jsme se dostaly zpátky k Rolandovi, znovu jsem se tak trochu nervózně ošila. Bylo prostě takové hezké, zvláštní a celkově dobré. Ale ještě to byla daleka cesta, museli jsme nejprve zjistit, jak si kdo stojí, jak to každý vnímá a tak. Prostě takové ty začátky. Sledovala jsem pohled Maple, který sice mířil z úkrytu ven, ale přišlo mi že spíš zavadil o Tonrese. Usmála jsem se pro sebe. Ano, i ona si zaslouží být šťastná.
Nabídla mi, že se půjdeme podívat, jak to Rolandovi jde. Tak moc jsem chtěla jít, abych o nic nepřišla, ale i jsem věděla, že si musím dát šlofíka. Jinak bych nikam nedošla. "Nezlob se, přijdu za chvilku. Musím si dát pořádný spánek, protože vlastně od toho útoku Styx jsem se pořádně neprospala," usmála jsem se omluvně. "Pak přijdu," hlesla jsem ještě za mizející Maple a položila si hlavu na tlapky. Během pár vteřin jsem byla totálně tuhá.

// Promiň, promiň, mělo by to být lepší (začátek prázdnin) :D

Možná nebyl nejlepší nápad ležet, protože to hodně svádělo ke spánku. Ale momentální rozhovor mě znovu probudil, takže jsem na spánek nemyslela. Tedy zatím. Maple to cítila stejně jako já, že sice tyto vlky asi už neuvidíme nebo v brzké době je neuvidíme, ale stále byli tak nějak součástí Sarumenu. "Souhlasím. Pokud by se tu ještě někdy ukázali, tak je přijmeme zpátky. Protože stát se může cokoliv. Sama jsem asi na dva roky zabloudila mimo svět Gallirei, ale pak jsem zase našla cestu domů," zavzpomínala jsem si na dobu, která snad už ani nebyla možná.
"To ano. Držíme původního ducha lesa, předáváme poznatky, moudra a zvláštnosti, které se tu udály," řekla jsem zasněně. Nebylo to nostalgické, ani smutné. Jen prostě kouzelné, magické? Tak nějak bych svůj hlas definovala. Na slova, že smečka krásně drží při sobě, jsem mohla pouze pokrývat hlavou. Měla jsem z toho radost, jaké dobré členy tu máme.
Meple doladila jména vlků, na která jsem zapomněla. Stara jsem znala, věděla jsem jak voní, i že jsem ho dlouho neviděla. Světluška mi už byla trochu cizí. Nedokázala bych ji popsat, možná podle pachu bych věděla. Ale jméno mi něco říkalo, takže jsem si dala za úkol, že se s ní aspoň pozdravím, i když Maple tvrdila, že byla trochu zasněná. Ale co to třetí jméno? Nehledal Lilith jeden vlk? Jak on se jmenoval? Adiram? "Lilith?" zopakovala jsem se svraštěným obočím. "Tak tady jsem jako beta zklamala. Já ji neznám... Nebo spíš mi její jméno nic neříká, " podívala jsem se na Maple se směsí zděšení, pobavení a překvapením. Věděla jsem, že se Maple nebude zlobit a vezme to v legraci. Teda aspoň jsem v to doufala, pokud nebyla členem už třeba přes rok... To by bylo trochu blbý.
"Ten nový zájemce, to je ten vlk s těmi obřími křídly?" chtěla jsem si aspoň něco ujasnit a snažit se udržet si přehled. Když už jsem měla takový trapas s tím, že neznám nějakého našeho člena. Vento se mezitím vytratil na průzkum. Mávla jsem na něj packou, ale bylo možné, že mě už neviděl, jak pospíchal.
Kdyz se Maple zmínila o vlkovi, který Marion dopomohl k vlčatům, musela jsem uznat, že to klidně mohl být nějaký ťunťa. Ono, mluvit takhle o své dceři není úplně ideální. A spousta rodičů by se asi pohoršils nad tím, že byl jejich potomek označen za ňoumu. Jenže Marion byla... Marion. Ale i přesto jsem ji měla moc ráda, to se rozhodne neměnilo a nezměnilo. "Dobře, domluveno," usmála jsem se na Maple.
Pak ovšem přišla ještě jedna otázka. Kdybych mohla, tak bych byla červená až po špičku ocasu. Takhle mě polil pot a musela jsem se tak nějak culit. "No jo. Ale asi bych to spíš pojmenovala jako procházku o zjištění citů toho druhého. Jestli to bude jen přátelské vyjití nebo začátek něčeho nového... Nevím. Ale tak nějak přišel čas, abych se posunula dál a nechala Nokta v minulosti, jako pěknou vzpomínku. Je ovšem jasné, že ze srdce ho nikdy nedostanu a ani se o to nepokusím," rozmluvila jsem se upřímně. Spánek mě nadobro přešel. A navíc, kdo jiný, než Maple by mě mohla přesně chápat?

Krásná akce, jdu tisknout. :D Omalovánky já ráda, ale stále klasicky, pastelkami. :))
Co se lovu týče, letíme na začátku září na týden do Řecka, takže nevím nevím, podle toho, jak by se to vyvíjelo (ale Wolfi je připravena jít vždy) :D