Gallirea - Příspěvky uživatele

Nevěděla jsem, jak mě napadlo jméno Marion. Bylo dost možné, že jsem kdysi dávno potkala vlčici, která se tak jmenovala. Nebo se mi povedlo zamotat více jmen dohromady. Ale Nokt s ním souhlasil a to bylo důležité. "Já ti ani nevím. Tak mi jednou vyskočilo na mysl a já si ho tam uchovala. Ale kde se tam vzalo, kdo ví," dodala jsem neutrálně. Napnutě jsem čekala, jaká jména napadla jeho. Těšila jsem se jako malá na pohádku. "Kenai..." Chvíli jsem jméno převalovala na jazyku. Bylo zvučné a krásně se vyslovovalo. "Kenai zní dobře," prohlásila jsem s úsměvem.
Jenže k dalšímu řešení jmen jsme se nedostali. Nokt ihned vyskočil na nohy a dělal mi morální oporu. Vlastně i podporu. Dal mi políbení na čumáček, které jsem nestihla opětovat, protože jsem zrovna stiskla čelisti k sobě, jak mnou projela další bolest. Několikrát zopakoval, že všechny bude v pořádku. Seděl kousek ode mě a já nevěděla jestli mám být šťastná nebo zděšená. Nevěděla jsem totiž, jestli to pro něho nebude nepříjemný zážitek. Věřila jsem však, že věděl co dělá. Když tak zavře oči. Dlouhou dobu se nic nedělo, tak jsem začala přemýšlet, jestli jsem se neukvapila a vlčata ještě v bříšku nějakou dobu nezůstanou.
Pak se ovšem dostavila bolest horší než předtím. Zatnula jsem celé tělo. Tohle nebyla věc na kterou by se dalo připravit. Bolest neodcházela a nutila mě zrychleně dýchat. Tak trochu jsem byla přesvědčena, že tohle je konečná a umřu. Vyhledala jsem očima Nokta. "Miluju tě," procedila jsem skrz zatnuté zuby a pevně oči zavřela. Donutila jsem se dýchat pomalu a zhluboka. Nechala jsem své tělo, aby následovalo instinkty. Sama jsem chtěla s bolestí bojovat, ale tělo se tomu podvolilo a ve správnou chvíli mi dalo impuls k tomu, abych zatlačila. Bylo to ohromně bolestivé a vyčerpávající. Kňučela jsem a trochu i pískala bolestí. Vůbec mi nedocházelo, jak těžké to musí byt pro Nokta to jen sledovat. Vykřikla jsem bolestí, když se na svět vykulila první malá kulička. Cítila jsem však, že tam nebyla sama, takže jsem zatlačila znova. Tentokrát už to nebylo doprovázeno tak mučivou bolestí, ale i tak to bylo dost neprijemné. Na svět se vyklubal pořádný cvalík. Ještě poslední zatlačení a na světlo se podívalo i nejmenší klubíčko. Byla jsem vyčerpaná jako snad nikdy v životě. Věděla jsem však, že to není konec, dětičky se museli ihned napít. Překousla jsem šňůru, která je živila po dobu pobytu v mém břiše a čumákem je přisunula k sobě blíž, aby se mohli začít krmit. Jala jsem se sušení jejich malých tělíček a až tehdy mi došlo, že tu celou dobu sedí Nokt. Vyčerpáně jsem se na něho podívala. "Pojď přivítat naše děti. Děkuji že jsi tu byl," řekla jsem vděčně a dal sušila čerstvě narozená vlčátka.

Nejspíš jsem si to celé špatně vyložila. On se na mě nezlobil, jen mě nechtěl dráždit. A já ho chápu. Březí vlčice se může chovat nepředvídatelně. Naštve ji pouhá hloupost, rozesmutní kytičky nebo rozesměje ne úplně veselá událost. "Vidíš to a já myslela, že se zlobíš," dodala jsem na vysvětlenou, ale už jsem se k malému nedorozumění nechtěla vracet. Byla by to blbost dál řešit. Zasmála jsem se společně s ním. Sice jsem nevěděla, jestli bych zvládla někomu pořádně vynadat, a bylo jedno o koho by se jednalo, ale přikývla jsem. "Dobře, tak tedy tak jak říkáš. Ale doufám, že to nebude nikdy potřeba. Věřím, že žádnou blbost neuděláš," řekla jsem přesvědčeně a přivřela jsem oči při oblíznutí. Usmála jsem se, když se mu zalíbil můj nápad, ale hned na to jsem se na něj podívala nechápavě a zároveň zvědavě. "Asi nikam neodejdu," podotkla jsem, zatímco jsem sledovala, jak jeho oháňka mizí kdesi v jiných částech jeskyně. Dolehly ke mně zvuky jako kdyby něco táhnul po podlaze. Napnutě jsem sledovala, co vymyslel a když se znovu ukázal v mém zorném poli, začala jsem mávat radostně ocáskem. Miláček se totiž rozhodl, že mi dotáhne zbytek srny, o které jsme v lese mluvili. Žaludek se mi ozval zabručením v očekávání žrádla. "Moc ti děkuji," obdařila jsem svého milého zářivým úsměvem a zabořila zuby do masa. Zpočátku jsem jedla trochu upejpavě, ale to se brzy změnilo na nenasytné hltání.
Zatímco jsem dostávala potřebné živiny do těla, Nokt mi pozoroval bříško. Přežvykovala jsem a sledovala jeho pohled. Cítila jsem lásku kolem nás. "Jistě," přikývla jsem a spokojeně si oddechla. Ležela jsem naprosto uvolněně a radostně zamručela. Pozorovala jsem Noktovo počínání a sladce se na něho dívala. "Počkej až se narodí, to nám zbourají les," zachichotala jsem se. Natočila jsem uši jeho směrem a snažila se zaslechnout, co jim šeptá. Jeho slova však zanikla v mém kožíšku, což mě trochu zamrzelo. Ale věřila jsem, že to bylo něco moc krásného. Podruhé jsem však slova zaslechla a zatetelilo se mi srdce štěstím a láskou. "To ano," zašeptala jsem si pro sebe.
Přišlo mi, že zabírám až příliš mnoho místa. Všimla jsem si toho ve chvíli, kdy se Nokt posunul níž, tak už ležel napůl mimo jeho vyrobeného kožíškového pelíšku. Zastyděla jsem se, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Neměla jsem ani na koho svést, že jsem takhle zvětšila svoji váhu. Protáhla jsem složené tlapky, ale dávala jsem si velký pozor na to, abych ho nenakopla. Cítila jsem velký pohyb v břiše, tak jsem zvedla hlavu, abych se podívala, jestli bude vidět, co se uvnitř břicha děje. Obdivovala jsem milého, že dobrovolně nechal hlavu přesně pod tím malým výtržníkem. Zastříhala jsem ušima, když se mě zeptal na jména. "Mnoo," protáhla jsem, protože jsem měla vybrané jedno jméno, ale nevěděla jsem, jestli se mnou bude Nokt souhlasit. "Mám vymyšlené jméno pro holčičku, ale jestli se nám narodí samí kluci, tak u nich si nevím rady. Líbilo se mi, kdyby se jmenovala Marion," pověděla jsem šeptem. "A ty jsi už o jménech přemýšlel?" Zvědavě jsem mrkla do jeho žlutých očí a čekala, co z něho vypadne. Najednou jsem však ucítila bolest, jakou jsem ještě nezažila. Tělo se mi dostalo do křeče, ale bylo to jenom na krátkou dobu. Snažila jsem se udržet klidnou mysl a hlas. "Lásko, nechci tě nějak děsit, ale chtěla bych tě poprosit, jestli by si se posunul. Myslím, že přišla doba na to, kdy se chtějí vlčata podívat ven." Nesmím panikařit, nesmím panikařit!

// Sarumen

Bylo jediné štěstí, že jsme postupovali tak pomalu. Měla jsem aspoň dostatek času zhluboka dýchat a nedat najevo, jak je pro mě čím dál tím víc namáhavé byť jen chodit. Naštěstí byl Nokt už seznámen s magií neviditelnosti, takže nic nepodotýkal a ani nepanikařil když mi začaly svévolně mizet chlupy. Raději jsem vzdala snahu o to, abych se to pokusila ukočírovat.
Zdálo se, že chápe moje pocity a činy. Vnitřně jsem však cítila, že ho to strašně žere. Možná to byla zvýšená intuice, která mi to našeptávala, kdo ví. Sama jsem byla rozervaná, protože jsem toho vyjetí ohromě litovala. Když jsem sledovala s jakou láskou mi připravoval pohodlné ležení, cítila jsem se ještě víc hrozně. Zvedla jsem však hlavu a chtěla to mírné napětí, které jsem cítila, ukončit. Můj drahý totiž za celou tu dobu neřekl už jediné slovo. Sice se usmíval, když jsem si pomaloučku lehala, ale za tím úsměvem bylo cosi, co mě bolelo u srdce. Ani na mou poznámku o obskakování nereagoval. A ještě k tomu si lehl docela daleko ode mě a hlavu otočil směrem k východu. Podívala jsem se tam taky, ale bylo tam prázdno. Musíš mu to vysvětlit. Nesmíš dovolit, aby tě nenáviděl. Je to ten nejlepší vlk, který tě v životě mohl potkat.
Chvilku se nic nedělo, takže jsem se s heknutím zvedla a přesunula své mohutné tělo před šedobílého vlka. Stále jsem však ležela na kožešinovém pelíšku. Mrzelo mě, že si lehl tak daleko a tak jsem tomu nedorozumění chtěla učinit přítrž. Natáhla jsem k němu tlapky a položila je na ty jeho, které byly položeny ve zvláštním úhlu. Na zlomek vteřiny mě napadlo, jestli si je nevykroutil, ale myšlenku jsem ihned zapudila. Kdyby to bylo nepohodlné, tak by si tak nelehal. Počkala jsem, než ke mně otočil hlavu a upřímně jsem se mu zadívala do jeho medových očí. Ačkoliv bolest nedával najevo, hluboko v jeho nitru jsem ji cítila. "Prosím, nehněvej se na mě. Dlouho si neodpustím, že jsem na tebe byla hnusná. Já jen... Duncan mě vytočil a ty si měl tu smůlu, že si na mě promluvil. Být to kdokoliv jiný, utrhnu se i na něj. Nechci to shazovat na březost, ale nejspíš to bude tím. Nedokážu si představit, že bych na tebe mohla být někdy naštvaná až zlá. Víš já," zhluboka jsem se nadechla, protože mi nikdy nešlo mluvit o svých pocitech na plnou tlamu, "jsem myslela, že mi někdo chce rozkazovat co mám nebo nemám dělat. A než mi pořádně došlo, kdo na mě mluví, nestihla jsem to zarazit. Vím, že ty to se mnou myslíš dobře. Jen jsem byla v ráži." Provinile jsem se mu stále dívala do očí a hledala v nich, jestli mě chápe. "Ale neboj slibuji ti, že už na tebe budu vždy hodná. Ta nejhodnější vlčice." Poslední slova jsem doprovodila polibky na různá místa jeho tváře. Doufala jsem, že mě pochopí. Že se na mě nebude zlobit. "Moc si tvé péče a zájmu vážím. Opravdu. A nějak ti ji vynahradím. Ale teď," odmlčela jsem se, abych ho trochu napnula, "nechceš si položit hlavu na moje bříško? Třeba se ti podaří ucítit jejich pohyb," dodala jsem nevinně s malým úsměvem. Potřebovala jsem cítit teplo jeho těla, abych věděla, že mezi námi není žádné napětí nebo křivda. Že jsme jeden ze druhého šťastní. "Víš, začala jsem se cítit jinak. Nedokážu to popsat slovy, ale mám pocit, že ty malé zbojníky už brzy uvidíme," zašeptala jsem mu do ouška. Na to, že jsem padala hlady jsem dokonale zapomněla.

// Jelikož se mi blíží termín, tak s omluvou přeskakuji Derian. ^^

Měla jsem přimhouřené oči, protože mě naše konverzace nějak zmáhala. Ale ani za nic jsem si to nechtěla přiznat. Když Nokt pozdravil příchozí vlčici, došlo mi, že jsem tak neučinila. V hlavě jsem si vynadala, ale pravdou bylo, že ani ona se nenamáhala s pozdravem. Takže jsme si vlastně byly kvit a dál jsem to nemusela řešit. Doufala jsem, že se za to na mě nebude zlobit. Do čumáku mě udeřil pach, který mě donutil oči otevřít. Věděla jsem hned o koho se jedná, ale jeho jméno mi nechtělo vytanout na mysl. Však já si vzpomenu.
Otočila jsem hlavu po své lepší polovičce a opětovala mu pohled do jeho krásných očí. Usmála jsem se na něho. Pak jsem se ale na oko zatvářila zadumaně. "Jestli ti to dovolím? Mno, tak asi jo, to by asi šlo." Konec věty jsem už dodala s úsměvem, který se mi na tvář vrátil. Přišlo mi, že z nekonečného štěstí možná i zářím. Nebo mi problikávají chlupy, nebyla jsem ještě se svou novou magií úplně sžitá. Chtěla jsem ho poškádlit tím, že si vysloužil dovolení tím příslibem jídla, ale přišlo mi to až moc soukromé. Jakmile navrhl, že by zbytek území mohli označkovat naši přátelé, radostně jsem se na ně podívala. "To byste byli moc hodní, kdybyste doobešli hranice. Většinu jsme stihli, ale na zbytek se už necítím." Tón hlasu jsem měla prosebný, protože by nám tím velice pomohli. A tak nějak jsem tušila, že se můžu na oba spolehnout.
Zničehonic se k nám přidal mladý vlček. Srst se mi malinko naježila, už jak se blížil. Nevěděla jsem proč, chtěla jsem mu dát šanci a ho hned podle chování odsoudit, ale možná jsem byla teď přeci jen trochu přecitlivělá. Ještě než jsem stačila odpovědět na pozdrav, skočil Newlin ochranářsky přede mě. Bylo to od něho tak šlechetné a já jsem byla vděčná, že ho můžu označit za jednoho z nejlepších přátel. Zdálo se však, že kromě zpočátku hloupých řečí nemá v úmyslu vyvolávat konflikty. Žíhaný vlk se proto stáhl, takže jsem na nováčka viděla pořádně. Nakrčila jsem čumák, když mě označil za tlustou. Být psychicky nevyrovnaná, už po něm dávno skočím, prolétlo mi myslí. Naštěstí mě nijak jeho poznámky víc z míry nevyvedly. Možná i proto, že velmi brzy pochopil, odkud vítr fouká. "Zdravím," bylo jediné, co jsem mohla podotknout. Zbytek už totiž zařídili Newlin a můj miláček. První jmenovaný potom začal mluvit něco o čápech, což mi přišlo na jednu stranu roztomilé a na druhou trochu dětinské. V duchu jsem však doufala, že ví, jak se k vlčatům přijde. Vždyť je přeci taky chtěli.
Konečně mi naskočilo jméno toho hnědého vlka. Ale chudák si zadělal na problém. Oči se mi zúžily po tom, co označil Newlina za blázna. "Newlin není blázen," zasyčela jsem jedovatě a přidala k tomu zavrčení. "Je to velmi statečný vlk. Díky němu se z hada stal ohavný sliz, a tak nás přestal terorizovat." Propalovala jsem Duncana očima. Nevím co za mou reakcí stálo. Jestli hormony nebo něco jiného. Ale přátele jsem si nechtěla nechat urážet. Miláček ho však nevědomě zachránil, když vykročil a řekl, že musím odpočívat. Upřímně jsem na něj však málem vyštěkla, že si nenechám říkat, co mám dělat. Včas jsem se však zarazila, protože jsem věděla, že to myslí dobře. Proto jsem se jen zvedla a věnovala dva pohledy. Duncanovi omluvný, který se však mísil s výzvou. Newlinovi a Derian jsem věnovala přátelský. "Tak se zatím mějte," dodala jsem a mávla na rozloučenou ocasem.

Snažila jsem se Nokta doběhnout, ale měla jsem pocit, že musím vážit aspoň tunu. naštěstí měl stále šnečí tempo, takže jsem moc běhat nemusela a brzy se k němu přidala. Měla jsem svěšenou hlavu, protože mi bylo líto, co se málem stalo. I když jsem si nebyla jistá, jestli si toho všiml. "Omlouvám se," zašeptala jsem, ale hned se mi na tváři objevil vlídný a vděčný úsměv, když se mě začal vyptávat. "Cítím se nádherně, i když teď trochu provinile, že jsem tak jednoduše vyletěla na Duncana. A pak i málem na tebe, moc mě to mrzí. Já vážně nechtěla. Ale jinak se cítím báječně. Je to prostě krásné. Jediné co mě bolí jsou trochu nohy. A břicho, jak mě občas kopnou. Jo a taky trochu záda, jak nejsem zvyklá tahat tolik kilo na sobě. Ale jinak nic," dodala jsem honem, aby se o mě chudáček nebál. Mírně jsem do něho za chůze šťouchla tlapkou. "Tak proto nejsem vůbec nervózní, vše si za mě vybral ty. To je tak milé," doufala jsem, že mě pochopí. Nevím proč, ale nervozitu jsem pociťovala jen na začátku. Jinak se ke mně nedostavila. Jeho otázky však přicházeli velmi rychle, skoro jako déšť. Přidala jsem do kroku a stanula jsem před jeho tváří. "Lásko to bude dobrý. Ještě nic necítím, tak se zatím budeme jenom válet." Řekla jsem povzbudivě a dala mu pusu na čelo.
Pokračovali jsme v cestě a brzy, i na to že jsme šli pomalu, jsme se dostali pod vchod do úkrytu. Umučeně jsem se podívala na Nokta a poté zpět na vchod. Sice mi s laskavostí přenechal možnost jít první, ale nebyla to úplně výhra. Kdo vymyslel mít úkryt na skále? Uškrtím tě Morfe. Pomalým a naprosto vyčerpávajícím způsobem jsem se dostala na vršek. Mohla jsem se únavou zhroutit před vchodem, ale byla jsem statečná a došourala se do naší jeskyně. Málem jsem se rozplácla, ale myslela jsem na naše nenarozené děti, takže jsem se včas zarazila a lehla si pěkně pomalu. "Posluhování se mi teď bude hodit," prohlásila jsem unaveným hlasem, ale stále se zářivým úsměvem. Bylo mi jasné, že to můj drahý nemusel dělal. Ale dělal a chtěl mi být oporou a služebníkem. To je pravá láska.

// Úkryt

// Snad nevadí, že jsem to vzala i trošku s úkrytem. To aby bylo na co navazovat. :D

// Počkám na Derian do soboty? Abych to stihla do úkrytu. :D :D

Škoda, že tu nejdou dávat něco jako like. :D Tak svůj palec nahoru vyjádřím tímto komentářem.

Já vím no, je to zamotaný. A aby se člověk zavděčil všem je taky nadlidský úkol. Ale snažím se najít nějakou alternativu. :D
Jedině opravdu pevně zadat - vlk, který měl méně než 50 herních příspěvků ještě může být obnoven. Chápu, je to víc na hlídání a psaní dalších seznamů, ale myslím že to je menší práce, než jak jsme navrhovaly předtím. Sice je to víc práce, než to celoplosně zakázat, to je jasný, ale zase si myslím, že se to pořád dá. :)

Přesně tenhle kompromis mě napadl, když jsem večer usínala. Je trochu hloupé oživovat vlka, který měl už odehráno třeba rok nebo dva. Ale takový vlk, který tu byl maximálně 2 měsíce toho zase nestihl tolik prožít a sebrat, takže by mu to mohlo být dovoleno. Ale s podmínkou, že jakmile se ho ten někdo znovu vzdá, tak pac a pusu, už by další šanci nedostal. Aspoň takhle bych udělala ten kompromis.

Je pravda, že jsem na znaky a speciální magie nevzpomněla. V tom pak musí být guláš. A máš pravdu, jako "nový" majitel by speciální magii mít neměl. Z čehož vyplývá ten problém. Chápu to, i když chápu i rozhořčení Haruhi.
A nezávidím to hlídání, ale se vzkazy se to aspoň dá ještě poznat. Horší je, když to pak zjistíš podle stylu psaní. A to taky neschvaluju (je to totiž docela "dobrá" zkratka k tomu mít vylepšenýho vlka a nezasloužit se o to). Samozřejmě vaše rozhodnutí budu respektovat, ale i tak to je trochu krutý (nic ve zlém). :D

Tady musím souhlasit s Haruhi.
Na jednu stranu chápu, že to musí být na hlavu všechno dohledávat, resetovat a tak. Ale na tu druhou stranu hráči, kteří vložili důvěru za to nemůžou, že to ty druhé omrzelo. Osobně bych nebyla tak moc drsná v těch rodinných příslušnících. Souhlasím s tím, že by měli mít vše od nuly (inventář, magii, vlastnosti), se vzpomínkami by se to dalo taky nějak udělat (ztráta paměti, dlouhé vzpomínání, někdo má třeba zálohy o postavě,...). Třeba bych nedovolila, aby se ten vlk "obnovoval" 3x a víckrát (jednou ho někdo měl - nedopadlo to, podruhé se ho ujme někdo jiný - dobře, ale pokud by ho i podruhé opustil, tak pak potřetí by už neměl možnost se vrátit). Nevím jak moc by to bylo složité nebo ne, ale myslím, že by se to dalo považovat za určitý kompromis mezi několikanásobným oživováním a nekompromisním zákazem.
Jinak s pravidly ohledně smazání vlka a návratu mohu souhlasit.

Potřásla jsem hlavou na jeho nevinný pohled. Nemůžu říct, že jsem byla ve vlčecím období andílek, ale nemohla jsem geny brát jen na sebe. Už jsem se na naše malé drobečky těšila. No možná jen na jednoho, ale podle váhy a objemu svého těla bych tipovala, že to nebude jen jeden drobeček. A jestli jo, tak to bude ohromný cvalík.
Nokt se svými slovy snažil můj strach rozptýlit. Zašklebila jsem se na něho, protože to od něho bylo hezké. S ním bych se nebála do té společnosti zajít. Přivřela jsem oči, když mi na čele přistály polibky. Hned na to jsem ale očima zakoulela, když mi radil, abych se nestresovala. Tobě se to řekne. Nemohla jsem říci, že bych byla v permanentním stresu, ale občas se přese mě taková vlnka přenesla. Naštěstí jsem po svém boku měla vlka, který je uměl umlčet a rozehnat. Vrátila jsem mu otření hlavou a přidala polibek na čumák.
Spokojeně jsem si povzdechla, abych dala najevo, že si jaro užívám, a vydala se za ním svým šnečím pohybem. Měla jsem pocit, že předpovídaná nemotornost se dostavila, musela jsem se totiž pořádně dívat, kam dávám tlapky, protože mi začaly mírné kopečky dělat velké problémy. Přisuzovala jsem to nezvyku takové váhy svého těla. Řeč se stočila na jeho bratra, kterého jsem neměla moc času poznat. "Bohužel zůstalo jen u vidění. Neměla jsem čas se s ním nějak víc spřátelit nebo si povídat víc, než pozdrav. Ale vypadal jako milý vlk, jen takový uzavřený nebo smutný." Lovila jsem z paměti, tak jsem doufala, že mi nekecá a nevkládá vzpomínky, které jsem nikdy neměla. Nedivila bych se.
Trochu jsem se styděla, jak jsem se hned rozbrečela. Ale Nokt mě naštěstí ihned rozveselil. On věděl, jak mi zvednout náladu. Dost povzbudivé bylo i to, že se nijak neušklíbl nebo neošil. Jen pronesl tiše mé jméno a tím mi poskytl dostatečnou oporu. Jak já toho vlka milovala. Nedalo se to vůbec vyjádřit slovy. Nakonec jsme se společně smály tomu, jak roztomilé by bylo vlčátko poctěné hnědou barvou.
Než jsem se však nadechla, abych nadhodila nějaké nové téma, vyřešilo se to za mě. Teda dalo by se to tak říci. Přihnal se k nám chlupatý a mluvící hurikán. Brzy mi došlo, že se jedná o Newlina, ještě dřív, než spustil příval slov. Radostně jsem se na něho zazubila, tohoto vlka jsem totiž vždy ráda viděla. Jelikož mě začínaly pobolívat nohy i od našeho tempa, raději jsem se posadila. S ním to je totiž vždy na dlouho. Přivřela jsem soustředěním oči, jak jsem se snažila pochytat všechna slova, která na nás pálil. Občas jsem se podívala na Nokta, ale chvilkovou nepozorností mi spousta slovíček unikla, tak jsem se hned otočila zpátky. Had jasný. Pak jsme se viděli u Morfa. Vločka? Nic mi to neříká. Ledové, barevné jezero? Okey. Bylo to těžké, ale dalo se to nějak poskládat. Když si všiml mého narostlého břicha, začal přemýšlet, co jsem tak mohla sníst. Dost mě to pobavilo, takže jsem se začala hihňat, skoro jako on. Mrkla jsem na Nokta, co tomu říká a když jsem se chtěla ujmout vysvětlení, Newlinovi to došlo samo. "Ahoj Newline," vymáčkla jsem konečně ze sebe, protože mi došlo, že jsem ho chudáka ani ještě nepozdravila. "Myslím, že naposledy jsme se viděli u," na chvilku jsem se odmlčela, protože mi na mysl vyplula vzpomínka, kdy jsme se nakonec viděli, "u té mrtvé srnky a cítili jsme toho vetřelce! Jak to nakonec dopadlo? Nebylo to těžké ho vyhnat nebo co tu chtěl dělat?" Teď jsem naopak já zasypala žíhaného vlka otázkami. Nechala jsem mu chvilku na odpověď a u toho vrátila Noktovi úsměv ohledně čápa. "Přesně tak, na čápa." Při otázce na jména jsem trochu znejistěla. Myslím, že by bylo dobré mít nějaká jména už vymyšlená. "Na jménech ještě musíme zapracovat," podpořila jsem svého milého s úsměvem. Líbilo se mi, jak Newlin prosil, aby měl některý z potomků stejnou ozdobu, jako má Nokt nad čumákem. Uchichtla jsem se a tiše jsem svým nenarozeným dětem pošeptala, aby si někdo vzal jeho ťupku. Dojalo mě jeho tvrzení, že budeme nejlepší rodiče. Zůstala jsem raději zticha, protože jsem se bála, že bych se, dnes už poněkolikáté, rozplakala. Sice dojetím, ale i tak. Aspoň jsem přitakala pokýváním hlavy a pro pocit opory jsem se o Nokta opřela. Začínalo toho na mě být nějak moc.
Chtěla jsem vymyslet, s čím by mohl pomoci, protože se tvářil, že by moc chtěl být užitečný. A já mu chtěla přání splnit, když tak hezky prosil. Do toho však přiběhla Derian a začala projevovat náklonnost k němu. Měla jsem z nich radost, ale píchl mě maličký osten žárlivosti, že je taková hezká a hubená. Rychle jsem však tyto myšlenky zapudila. Dost mi pomohlo, když jsem se podívala na Nokta a jeho hřejivý pohled. Hned mě však napadlo, co by mohl Newlin udělat, takže jsem mu mohla splnit přání. "Jak říkal Nokt, my teď nic nepotřebujeme, moc děkujeme. Ale budeš úplně nejskvělosuprovější, když se budeš věnovat Derian. A budeme všichni šťastní." Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to krásně vymyslela. Tu mi však do břicha vystřelila bolest, jak se ti malí neposedové prali nebo co to tam dělali. Navíc jsem se začínala cítit unaveně a pomalu se ke mně snášel hlad. Otočila jsem se ke své lásce. "Miláčku, nevadilo by, kdybych šla zpátky do úkrytu? Připadám si strašně unavená. Ale velkou část hranic jsme prošli, takže už ti toho moc zbývat nebude. A kdyby náhodou si cestou potkal nějakou vydru, zajíce, myš, prostě něco co se dá jíst, tak se zlobit nebudu. Ale není to podmínkou, v úkrytu je ještě tak půlka srnky." Poslední větu jsem řekla tak nějak do placu, kdyby náhodou Derian a Newlin měli hlad. Zvedat se mi ale ještě nechtělo, tak jsem počkala, jestli to nebude Noktovi vadit. Bylo jasné, že kdyby chtěl, abych to s ním doobešla, tak půjdu.

Wau děkuji a všem ostatním moc gratuluji. ^^

Mohla jsem děkovat osudu nebo vlčím bohům za tak úžasného vlka. V duchu jsem uvažovala, komu všemu mám být vděčná, že jeho kroky vedli do našeho hvozdu. Na svůj dřívější styl života jsem měla přátel dost, ale nikoho takhle blízkého. Dokud se z nás nestali partneři.
Vděčně jsem se na něho dívala a užívala si každý jeho dotyk nebo polibek.
Chudák se vyděsil z mého uskočení. Kdo by taky zůstal v klidu, když vedle vás zničehonic někdo takhle skočí. Jakmile jsem získala stabilitu, musela jsem se začít smát. Oba jsme totiž museli vypadat ohromně směšně. Ještě že to nikdo neviděl. Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu. "Ještě se nenarodili a už zlobí. To by mě zajímalo, po kom to mají," dodala jsem škádlivě. Znovu se mě dotkl a mě se z hrdla vydralo slastné zamručení. Poté se mi snažil přiblížit, jak budu vypadat. Sice jsem si tim tak nějak počítala, ale od něho to znělo strašně. Tedy ve smyslu významu, ne že by to říkal špatným tónem. V očích se mi hromadil strach. "Kulatá? Veliká a nemotorná?" Zašeptala jsem zděšeně. Nepomohlo ani políbení za ouško. Hypnotizována jeho pohledem jsem mu oplácela pohled. Věřila jsem jeho slibu. Tak moc pro mě znamenal. "Já ti věřím, " řekla jsem už klidnějším hlasem, ale vnitřní nejistota z toho, že budu tlustá a nemotorná přetrvala. Březost pro mě na chvilku ztratila na kouzle. Pak jsem však ucítila další pohyb a kouzlo se vrátilo.
Přišlo mi, že se snažl pochopit jak se cítím, ale těžko říct, jestli se mu to podařilo. Když to nešlo skoro ani mě, jak by to měl zvládnout on. Natočila jsem hlavu na druhou stranu než Nokt. "Nevím jestli to je nebo není dobře. Co když se to nebude hodit? Začnu se smát někde, kde má být vlk ticho nebo něco horšího. Raději bych se neměla teď z lesa vůbec vzdalovat a mluvit jen s tebou. Aspoň už víš, co ode mě čekat." Osobně bych se skryla někam daleko od společnosti, abych nemusela mít hrůzu z toho, co plácnu za hloupost.
Proto jsem uvítala, když jsme se dali do pomalého pokračování v naší vycházce. Tam jsem aspoň neměla čas nad úvahami, jak bych se mohla před ostatními v bouři emocí ztrapnit. Vděčně jsem na mého milého mrkla, protože se mi jeho starost moc líbila. Bohužel nebo bohudík, šlo o to, z jaké strany jste se dívali, jsem nebyla typ vlčice, která by vyžadovala pozornost z toho, že by si stěžovala, že něco nemám nebo mě bolí. Ale i tak to bylo moc hezké. Přikývla jsem a pozorně poslouchala, co má Nokt ještě na srdci. Jednalo se o barvu našich budoucích vlčátek. Pozorně jsem poslouchala. "To je dobře, že tu je taky. Myslím, že jsem ho potkala. Byl s Darkií v úkrytu." Nechtěla jsem pokračovat s důvodem, proč tam byl, proto jsem si zkoušela vzpomenout na jeho barvu kožichu. Moc mi to ale nešlo, proto jsem se spokojila s tím, že má hnědou barvu. "My v rodině neměli jinou barvu. Jenom šedou a černou." Při vzpomínání na rodinu mi začaly po tváři téct slzy, jak jsem si uvědomila, že mi moc chybí. Naštěstí mi pomohla představa, jak máme hnědá vlčátka. Takže jsem se smála a plakala zároveň. "Máš pravdu, to by bylo vtipný. Nebo kdyby to vlče mělo všechny barvy. To by bylo originální." Nakonec jsem se už jen smála a opřela se o partnerův bok. Bylo mi zkrátka dobře.

Oplývala jsem bláznivou a dobrou náladou. Nemohl mi to pokazit ani fakt, že se kolem nás trochu ochladilo. Nebyla to citelná změna, ale na mokré hlavě to bylo znát. Můj milý nevypadal, že by byl pobouřen mým stylem pití. Což mi udělalo nesmírnou radost. Přišlo mi, že sám očekává, co se mi v hlavě vytvoří za nápadíček, kterým bych ho mohla obdarovat. Proto jsem na jednu stranu byla ráda, že jsem ho do té tůňky nestrčila, protože mi po polibku věnoval krásný úsměv. Zahřál mě u srdce, ale rošťákovskou náladu mi neubral. Byla jsem ta nejšťastnější vlčice v pod sluncem. Aspoň mi to tak přišlo.
Naštěstí jsem už nic dalšího nepřidala, ale měla jsem pocit, že jsem ho trochu vyvedla z míry, když mi uniklo uchechtnutí. Pokývala jsem hlavou a vydala se po jeho boku pryč od vody. Sledovala jsem, jak brzy začal plnit svoji povinnost značkováním stromů. Nechápala jsem proč, ale cítila jsem ostych, že bych si přidřepla k zemi a přidala se ke značkování. Nevím, kde byla chyba, neměla jsem se proč stydět, ale prostě mi to nešlo. Zachránilo mě však vytí, které se ozvalo z dálky. Sice na mě Nokt hned mrkl a potvrdil mi mou domněnku. Začal však čichat ve vzduchu a to byla příležitost, abych přidala svůj pach k našim hranicím. Pořádně jsem označila kus půdy, ale to už se na mě partner otočil s řečnickou otázkou. Díky tomu jsem přišla na to, že pocit studu byl opravdu jen pocit a příště s označkováváním nebudu mít problémy. Cítila jsem se trochu nevyrovnaně a zmateně, ale to jsem přisuzovala míchání betovských povinností s menšími povinnostmi nižších členů. "Myslím, že by vyla třeba výhružněji. Nebo prostě s jiným tónem. Ale máš pravdu, také necítím nezvaného hosta," přitakala jsem a cítila se nesmírně důležitě. Zatím nám to jde dobře.
Pocit přetrvával do chvíle, než mi Nokt začal promlouvat ke zvětšujícímu se bříšku. Začala jsem se hihňat, protože mě jeho čumák velice šimral. "Musím je pochválit, skoro je necítím." Ani jsem to nedořekla a ucítila jsem malý kopanec v boku. Byl to tak podivný pocit, až jsem leknutím poskočila do boku, čímž jsem skoro Nokta povalila. (//Doufám, že nějak nepředbíhám dobu a je to už možné, že cítí pohyb :D) S očima navrch hlavy jsem se na něho podívala. "Omlouvám se... Cítil si to? Oni, ono, někdo z nich se pohnul a nakopnul mě." Snažila jsem se uklidnit, ale chtěla jsem je cítit znovu. Až teď mi začalo pomalu docházet, že se naše spojení povedlo a budou z něho vlčátka. Nebo možná jen jedno. Rozzářenýma očima jsem se podívala na nejlepšího vlka na světě. "Je to úžasné. Také se těším, hrozně moc." Odmlčela jsem se a podívala na své tělo. "Já nevím. Možná jedno nebo dvě. Asi nikdy jsem neviděla žádnou březí vlčici, takže nevím, jak moc přiberou ani při kolika vlčatech." Zakroutila jsem posmutněle hlavou, protože jsem neměla lepší odpověď. A bohužel jsem neměla nějaký vnitřní hmat, kterým bych mohla určit kolik mláďátek nosím. "Ať holky nebo kluci, hlavně když budou zdraví a budou se tu mít dobře. Jo a budou nás mít rádi," řekla jsem už zase s úsměvem a s vrtícím ocasem jsem mu věnovala další polibek. Měla jsem pocit, že jich nikdy není dost.
Jeho další otázka mě trochu zarazila. Neuměla jsem totiž přesně říci, jak se cítím. Žádnou radikální změnu jsem nepociťovala. Tedy ne do teď, když jsem se na to nesoustředila. Ale když už toto téma nakousl... "Mnoo, mám pocit, že jsem s emocemi na houpačce. Dost času bych se pořád jen hihňala, vymýšlela hlouposti a měla až opojnou radost ze života. Ale pak se mi to hned změní, ať pohled na kytičku nebo slovo z věty a jsem smutná a chce se mi brečet. Ale netrvá to nějak dlouho." Snažila jsem se mu popsat své pocity, ale nebylo to zrovna jednoduché. Zvlášť když jsem měla pocit, že jsem se takhle cítila odjakživa, takže mi to nepřišlo ničím jiné. Mlaskla jsem, když se ptal na mé potřeby nebo únavu. Bylo to od něho velmi pozorné a milé a já si toho ohromně vážila. "Myslím, že výšlap za Životem nebo Smrtí by byl hodně namáhavý, ale takováhle procházka mě zatím nijak neunavuje. I když, když o tom tak přemýšlím, tak bychom mohli jít o trochu pomaleji. Mám pocit, že se mi hůř dýchá. Teda jako víc se zadýchávám," dodala jsem hned na vysvětlenou, protože po vyslovení to i mě samotné znělo děsivě. "Nic jiného však nepotřebuji, ale moc děkuji. Půjdeme dál?" Vyrazila jsem mírným tempem a doufala, že nám tuto pohodu nic nenaruší.

// Dřív jsem to nestihla, hezké počasí je hezké počasí. :D :)

Zatetelila jsem se štěstím, když mi přistál polibek na tváři. "Určitě," potvrdila jsem jeho slova. Když se zmínil o povinnosti k Morfovi, sklopila jsem smutně uši, ale neměla jsem co říci. Cítila jsem to totiž stejně. Nakonec jsem se jen přidala k jeho úsměvu.
Skoro jsem vyprskla smíchy, když si Nokt uvědomil svoji žízeň. Stejné pocity jsem totiž zažívala taky. Ale nemuseli jsme trpět dlouho. Kdybych mohla, zatleskala bych, jenže jsem k tomu neměla správně tvarované tělo, takže jsem jen radostně švihla ocasem a po vzoru partnera začala pít krásnou, nejedovatou vodu. Akorát jsem ji nevydržela pít tak hezky a spořádaně jako on. Brzy jsem ji chlemtala pořádnými doušky, až stříkala všude kolem. Ani ryba by se nemusela stydět za takové cákání jako já. Kdybych mohla, strčila bych hlavou celou pod vodu a jen ji do sebe vdechovala. Jenže to mělo taky chybku v plánu, ani na tohle jsem neměla správnou konstrukci těla. Spokojeně jsem zvedla totálně zmáchanou hlavu a oklepáním se snažila dostat přebytečnou vodu pryč. "Naprostá paráda." Zubila jsem se na celé kolo, že jsem skoro nezaznamenala, jak se obloha zatáhla. No co, tak aspoň mi nebude vadit, když zmoknu.
Otočila jsem se na svého milého. Doufala jsem, že se nezděsil toho, jak jsem si začala s vodou hrát. Napadla mě spousta věcí, které bych teď mohla provést. Od plácnutí packou v tůňce, abych ho mírně zmáčela až po "náhodné" strčení, že by přistál ve vodě. Nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Místo vymýšlení dalších lumpáren jsem mu přišla dát polibek na čenich. "Jsem připravena vyrazit, lásko." Bohužel jsem se neudržela a začala se mírně chichotat. Evidentně mě totiž neopustila představa toho, jak se Nokt nedobrovolně koupe ve vodě. Že by za to mohly hormony? Možná to dělá to jaro. Raději jsem pomalu vykročila od vody pryč, aby se něco z mých představ nestalo realitou. Zhoupla jsem se v bocích a mírně mu narazila do boku. Náraz, který nebyl nijak veliký, přišel však dřív, než jsem čekala. Zkoumavě jsem se zadívala na svoje tělo. Nezdálo se mi, že by se nějak radikálně změnilo. Z myšlenek mě vytrhlo zavytí, které nám ohlašovalo, že jeho původce odchází z lesa. Chtěla jsem odpovědět, ale než jsem nabrala do plic vzduch, slyšela jsem nezaměnitelné křičení Newlina. Nechala jsem vzduch z plic uniknout, protože by mě nebylo stejně slyšet. Snažila jsem se poskládat, kterému členovi hlas patřil. "Myslíš, že to byla Allairé, kdo odcházel? Nejsem si tím zcela jistá." Odmlčela jsem se a přitom se prosmýkla blízko kolem stromu, abych na něm zanechala svoji značku.