Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Velká gratulace k povýšení. Zasloužíte si to. ^^ :)
Jojo, pečovatel bude potřeba, až si budou chtít rodiče oddechnout. :D A lepšího nikde nenajdeme. Aspoň nam pomůže v dobré výchově. :D

// Hodně dobrý mini osudovky. :D Děkujeme.
^^

// Omlouvám se, napíšu zítra, nejdéle v úterý. :( ^^

Cítila jsem hřejivý pocit z toho, jak tu tak přebýváme jako rodina. Neměla jsem žádnou potřebu vycházet ven, zatím jsem měla vše poblíž tlapky. Hlavně moji největší lásku. Nokt potvrdil, že Setii znal, ale opravdu to bylo kdysi dávno. Můj milovaný poslouchal velmi pozorně, až by se dalo říci, že můj příběh hltal. Zpětně mě napadlo, že jsem něco mohla přibarvit, třeba že přiletěl drak, někoho sežral, něco spálil a zase letěl, ale nebyl to můj styl. I když na pohádky pro prťata se budu muset připravit.
Zavlnila jsem se blahem, když přišel blíž, aby mi dal polibek na nosík a pořádně si prohlédl ozdůbku. Při zvažování možností, jak se ke mně ozdoba dostala jsem nevinně zamrkala. "Přesně tak! Někdo nebo něco mi chtělo udělat radost a tak mi dali tento náramek. A já si vůbec nestěžuji," pověděla jsem s úsměvem.
Spokojeně jsem vydechla a sledovala, jak láskyplně se na naše potomky dívá. Cítila jsem se jako ta nejšťastnější vlčice pod sluncem. "Mno," začala jsem naoko vážně a přísně, jenže mi to dlouho nevydrželo. "Začínají jim růst zoubky a z mého břicha si pomalu dělají kousací hračku. Jinak to jsou andílci." Na ně se prostě nedalo zlobit. Tedy zatím.
Jakmile jsem Noktovu hlavu zmáchala vodou, jeho pohled byl k nezaplacení! Sice měl chudák žízeň a když jsem mu vodu rozlila po hlavě, tak se moc napít nemohl. Ale za ten výraz to stálo. Kdybych se neuměla tak ovládat, tak se válím smíchy po podlaze. Takhle jsem se jen smála od ucha k uchu, když jsem mu pomáhala hlavu usušit. Šťouchl do mě packou, přičemž prohlásil něco o potvoře. Málem jsem nasadila malilinko ublížený výraz (i když jsem věděla, že to myslí dobře a hlavně z legrace), ale napadlo mě něco lepšího. Nechala jsem se kousnout do ucha, což bylo velmi příjemné. "V to doufám," vydechla jsem mu odpověď do ouška a svůdně zamrkala.
Když jsme leželi na jedné hromadě, nasávala jsem do nosu jeho vůni. Nemohla jsem se jeho přítomnosti vůbec nabažit. I po té době, co jsme spolu byli mi to přišlo jako sen a splněné nevyslovené přání. Celá jsem byla naplněna láskou, samozřejmě nejen k Noktovi, ale i k našim vlčátkům, která jedno po druhém zahrnul svou láskou. "I já vás všechny miluju," pošimrala jsem je za krkem a svému milovanému vlepila pusu zespodu na tlamu. Poté se naše zraky stočily na kožíšek Marion. Doufala jsem, že nebude mít problémy z toho, že má jinou bravu, než její bratři. Snažila jsem se tu myšlenku rychle zapudit, protože to byla budoucnost, kterou jsem jí nepřála. My vás ochráníme, všechny, slíbila jsem si v duchu. Natočila jsem uši směrem k Noktovi. "Je to zajímavé, jak si příroda dokáže vyhrát s barvami. Také bych tvého bratra ráda poznala za lepších okolností, než když jsme se viděli naposledy. Snad ho potkáme, aby viděl své synovce a neteř. Určitě z nich bude mít radost!" Tušila jsem, že když ho má Nokt tak rád, tak náklonnost jeho bratra bude stejná. A jestli je povahově stejný jako miláček, tak získají skvělého strejdu.

// Krutý. :D

Můj strach byl hodně iracionální. I když, on to asi nebyl strach, ale trochu zakořeněná pýcha v tom, že si vše dokážu obstarat sama a nikoho k tomu nepotřebuju. Nyní jsem však byla nesmírně ráda, že mám tak dokonalého partnera, který pro nás udělá vše, co na očích uvidí. Ani jsem mu nestihla opětovat políbení, jak rychle z jeskyně vystřelil. Jediné, co jsem mohla udělat bylo, že jsem sklapla pusu, kterou jsem měla mírně dokořán. Tak ho celého opusinkuji, až se vrátí.
Mezitím, než se partner vrátil, jsem si pořádně prohlížela naše drobečky. Musela jsem uznat, že už jich byl celkem kus. Přikrčila jsem se k zemi a mávala ocáskem. Nevěděla jsem jestli je upoutal pohyb, ale zvědavě začali pozorovat pohybující se chvost. Radostně jsem jim všem oblízla kožíšky a kousek poodešla. Chtěla jsem zkusit, jestli mě budou následovat nebo jestli jsou na to jejich nožky ještě moc maličké. Všichni tři se vydali mým směrem ale daleká cesta to nebyla. Dalo by se říci, že skončila hned v počátku. Marion se postavila na nožky a snažila se rozejít. Nemotorně se jí však zamotaly do sebe a už ležela na zemi. Její bratři na tom nebyli o nic lépe. Jejich snaha se setkala s neúspěchem, když o svou sestřičku zakopli a stala se ze všech valná hromada.
Se smíchem jsem je šla od sebe oddělit, když jsem si všimla, že se mezi sebou začali kousat. Ne, že by to byl nějaký velký boj, ale občas z nich někdo vykvikl, jak se jeho tělo setkalo se zoubky sourozence. "Rostete jako z vody. Jen doufám, že si své kousací schopnosti neschováváte i pro mě." Při zvuku mého hlasu se na mě podívali tři páry očí, ale nepřišlo mi, že by chápali smysl věty. Lehla jsem si a hned jejich rvačce byl konec. Nebyla jsem daleko, takže se mohli v pohodě připlazit až ke zdroji jídla. Bohužel nevyslyšeli moje prosby nebo možná právě proto, že slyšeli jak doufám, že to neudělají, si ze mě vytvořili kousací hračku. Zasyčela jsem bolestí, ale naštěstí pro mě, jejich tlamičky ještě neměly takovou sílu ve stisku. Zatím.
Zkoumavě jsem se na všechny tři dívala, hlavně na barvu jejich kožíšků. Že by Marion zdědila po Noktových předcích hnědou barvu? Neměla jsem však příležitost to zkoumat dál, protože se k nám jako blesk přiřítil Noktisiel. Zářivě jsem se na něho usmála a věnovala mu spoustu pusinek na hlavu, kam až jsem dosáhla. Málem jsem začala slintat, jak mě pohled na čerstvé maso upoutal. Byla jsem tak zahleděná na jídlo, až jsem se skoro lekla, když se mě miláček otřel o ocas. Bylo ale štěstí, že to udělal, protože jsem se aspoň znovu začala ovládat. "Myslím, že to zatím bude stačit, moc ti děkuji," stihla jsem říct a už jsem neomaleně do sebe házela kusy zajíce. Jeho čerstvá krev mi vlila energii do žil. Zdálo se, že Kenai ucítil vůni krve, protože se skoro "rozeběhl" po mase. Rozesmála jsem se a drapla ho za kožich, abych ho trochu usměrnila. "To je pro tebe ještě moc brzo broučku," zamumlala jsem a položila ho zpátky k sourozencům, kteří se už dokrmili a nyní odpočívali. Došlo mi, že už tolik času netráví spánkem, ale spíš prozkoumáváním jeskyně. Uvažovala jsem, jestli jim dát na hraní kost, nápad jsem však zavrhla. Nepřišlo mi to jako dobrá hračka.
Všimla jsem si, že se můj milý uložil znovu ke vchodu, jako ochranářský rytíř, ale tentokrát neležel tak daleko. Zvažovala jsem, že bych se za ním přiblížila i s vlčaty, když ke mně otočil hlavu. Zbystřila jsem a natočila uši jeho směrem. Cítila jsem se polichoceně, když mi pochválil ozdůbku na tlapě. "Máš pravdu, nevyprávěla. A jsi vlastně první, kdo se zajímá, kde jsem k ní přišla." Ztišila jsem hlas, abych dodala příběhu tajemný nádech. Víš, jak se tu občas dějí divné věci. Byla zima a teď si vlastně nevybavím, jestli si už u nás ve smečce byl nebo ne. Ale mám pocit, že pouze krátce. Vyšly jsme se Setií z lesa... A znal si vlastně Setii? No, měly jsme namířeno jen kousek na procházku. Možná nás táhla nějaká neznámá síla na ono místo. A nebyly jsme tam sami! Byl tam s námi ještě jeden vlk, který se nám ani nestačil představit," zjistila jsem, že moje paměť je nějaká děravá, což mi trochu ubralo na dramatičnosti povídky, jak jsem musela stále vzpomínat, co se dělo. "když tu se z něho stala obří sněhová koule, která nás chtěla zledovatět. Jenže, než se stalo něco dál nebo jsme to mohly nějak vyřešit... Teď si tak říkám, jestli tam nebyl ještě Newlin... Tak se ten vlk proměnil zpátky a všichni se rozutekli domů. Já šla jako poslední a v místě, kde se ten vlk změnil zpátky do svého kožichu, ležela na zemi tahle ozdoba." Podívala jsem se na ni a hned jsem pohled otočila zpět na Nokta. "Nikdo se k ní nehlásil, tak jsem si ji zkusila nasadit a ona mi byla! Myslím, že bych si ji už asi nedokázala sundat. Sama určitě ne. A když nad tím tak uvažuju, tak to bylo naposledy, kdy jsem Setii viděla." Tento fakt mi došel až teď, takže jsem na chvilku zmlkla a snažila se dát si dohromady časové posloupnosti, abych mohla svá slova potvrdit nebo vyvrátit. Nedařilo se mi to, takže jsem to pustila z hlavy.
Jelikož jsem začala mít žízeň (a rozhodně to nebylo z toho, že bych se chtěla předvést), tak jsem se začala soustředit na vlhkost okolo nás a stahovala jsem si k sobě kapky vody. Sice mi to chvilku dalo, ale brzy jsem jich měla dost na vydatné napití. V tu chvíli mě napadla jiná věc. "Máš žízeň?" Zeptala jsem se nevině. Jenže, než mi přišla odpověď, tak jsem zbytek vody poslala směrem na Noktovu hlavu. Kdybych to měla převést na množství, tak toho bylo tolik, jako kdybych hrábla tlapou do vody a postříkala ho. Takhle to ovšem byla větší legrace. No, i když u tůňky by to sranda taky určitě byla. S rozpustilým úsměvem na tváři jsem vstala od našich vlčat a šla jsem mu těch zbývajících pár kapek láskyplně oblízat. Hned, jak jsem s jeho úpravou byla spokojená, jsem obrátila pozornost na drobečky, protože se začali postupně ozývat, že jsou chudáčci zanedbávaní. Postupně jsem nanosila naše děti blíže k němu a společně s nimi si k Noktovi přilehla. "Už jim začaly růst zoubky, tak pozor na ně. Budou to asi pořádní kousači. A všimla jsem si, že Marion bude mít kožíšek po nějakých tvých předcích, všiml sis toho taky?"

// Taky se omlouvám, začala jsem chodit do dvou prací, tak si to musí nějak sednout. 8)
PS: Omluva za délku! :D :D

// Awarak přiběhne. ^^

Ještě než mě přepadl hluboký spánek, navrhla jsem jméno pro třetího vlčka. Nokt souhlasil s oběma mými návrhy, přitom jméno Cass ještě vylepšil. Jelikož se mi však klížila víčka, neměla jsem pořádně sílu na rozhodnutí. Až se prospím, učiníme rozhodnutí. Vymýšlet jména byla celkem zábava, ale také velká zodpovědnost. Co když se jim nebudou líbit a pak nás za to budou nenávidět? Před usnutím mi hlavou probíhaly různé scénáře. Vyčerpaně jsem se usmála, když mi šťouch do packy. Neviděla jsem, kam se přesunul, ale podle zvuku bych odhadovala, že někam ke vchodu. To už jsem se však začala propadat do krajin snů.
Bohužel jsem v něm nevydržela příliš dlouho. Nebo možná jo, čas při spánku plyne úplně jinak. Každopádně jsem si vyspalá do růžova nepřišla, když mě probudila bolest nohy, jak jsem si na ní celou dobu ležela. Nechtěla jsem však sebou moc hýbat, protože naši potomci zrovna tak krásně spinkali. Do končetiny jsem ale už dostávala křeče, které byly čím dál tím víc horší. Neochotně jsem otevřela oči, protože mi bylo jasné, že se spánkem můžu rozloučit. Snažila jsem se v hlavě vymyslet dokonalý plán, jak se vysunout zpod vlčat a zároveň je neprobudit. Risk je zisk, není na co čekat. Bolest se stále stupňovala, takže mi nezbývalo nic jiného, než to nějak zkusit. Miláčka jsem volat nechtěla, jelikož by mi stejně neměl jak pomoci. Tedy nejspíš. Alespoň jsem však ze svého místa viděla, že drží stráž u vchodu do jeskyně. Prostoupila mě pýcha, jak je prostě nejlepší a nejúžasnější. Spal vůbec?
Zapudila jsem veškeré myšlenky, protože jsem potřebovala dokonalé soustředění na svůj úkol. Opatrně a pomalu jsem své tělo vysouvala z pod vlčat, která si z něho udělala krásný polštářek. Docela se mi to vedlo, ale když už mi zbýval opravdu kousíček, jako na potvoru se všichni tři probudili. Netušila jsem, jestli se vzbudil jeden a nějakou reakcí se to dostalo dál. Teď už to bylo vlastně jedno. S něžností jsem je sesunula z těla a postavila se na nohy. Málem se pode mnou podlomily, hlavně ta přeleželá. Vše však bylo brzy v pořádku. "Šššš, nebojte. Maminka si jen musí protáhnout tlapky," šeptala jsem našim malým miminkům, která začala tiše kňučet a dožadovat se pozornosti. Protřepávala jsem nohy a hlavou se postupně dotýkala všech tří miniaturních čumáčků. Rvalo mi srdce, jak pískali, ale trochu rozproudit krev jsem potřebovala. Jak jsem je tak pozorovala, měla jsem pocit, že za dobu spánku trochu povyrostli.
Pohled jsem otočila na jejich tatínka, jestli spí nebo jestli slyšel náš pohyb. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se o ně neumím postarat nebo je snad zanedbávám. To vůbec ne! Jenže, kdybych ještě chvíli takhle ležela, mohla bych vlčice se třemi funkčními nohami. A to by určitě nechtěl. "Lásko," zavolala jsem na něj tiše, přičemž jsem si dovolila udělat pár kroků po jeskyni. "Myslím, že Cassian zní mnohem lépe než Worgin. Jméno dědečka mi přijde takové hrubé, když se podíváš na ten jeho krásný malý obličejíček." Rozplývání se se nedalo zabránit. Všichni byli tak sladcí. Už jsem znovu nad nimi stála a přímo cítila, jak se dožadují svého krmení. Uvnitř jsem však cítila, že by bylo potřeba, abych taky něco zakousla já. Jinak by se mohlo stát, že mi mléko dojde a představa, že by trpěli hlady se mi ani trochu nezamlouvala. A i když se Nokt jako obětavý partner nabízel, že mi jídlo obstará, bylo mi proti srsti ho tak rychle vyhánět pryč. Vodu si přivolám, ale jídlo? Bohužel nebylo zbytí. "Nokte mohu tě poprosit o nějaké to jídlo? Bojím se, že zásoby mlíka pro naše drobečky brzy dojdou." Napadlo mě, že bych je mohla přirovnat k malým pijavičkám, ale jen co jsem si to pomyslela, už mi to přišlo jako hnusné přirovnání. Aspoň nebudou podvyživení a bude vidět, že se v Sarumenu máme dobře. Dívala jsem se na něho s prosebným kukučem, který za pár měsíců budou používat i naši potomci. Aspoň jsem si myslela, že to vypadá přesně jako výraz nevinného vlčete.

Tak nějak jsem byla ráda, že už je porod za mnou. Ne, že bych se radostí nerozplývala nad našimi dětmi, ale ta bolest a spousta energie, kterou jsem k tomu vynaložila, byla docela velká. Naštěstí byl celý proces už minulostí a my se mohli kochat krásnými malými tělíčky.
Vůbec jsem si neuvědomovala, že na mě Nokt mluvil. Až zpětně jsem si začala uvědomovat, že po dobu, co jsem měla zavřené oči, jsem slyšela zvuky. Tak to byl miláček. A pomáhal mi! Ani jsem nevěděla, co všechno mi říkal, ale po pohledu na něj mi přišlo, že to pro něho bylo ještě složitější a náročnější než pro mě. Zase jsem však měla důkaz (a ne, že bych ještě nějaké potřebovala), že je to ten nejlepší vlk, partner, přítel a nyní i otec na světě. Bezprostředně po porodu mi totiž přišel dodat sílu krátkým dotykem našich čel a hřejivými slovy.
Teď už znovu však stál kousek dál a jen nás pozoroval. Posledním olíznutím jsem upravila kožíšek a láskyplně pozorovala, jak se krmí. Jeden mrňousek se nejspíš rozhodl, že se půjde podívat už ven. Jeho cestu jsem zarazila už v zárodku a čapla ho za kůži na krku. Přivinula jsem ho zpátky k tělu a zadívala se na svého milého. Na tváři jsem měla usazený výraz štěstí, který se však brzy změnil na zděšení. "Miláčku," začala jsem rychle, "my jsme nedořešili ta jména!" Pohled jsem stočila na vlčátka, protože až teď jsem se konečně podívala, jakého pohlaví vlastně jsou. "Páni, samička a dva samečci. Takže nám už zbývá jen jedno jméno pro kluka," prohlásila jsem už o něco klidněji a pozorovala jsem tři namačkané balíčky vedle sebe. Vypadala spokojeně, jak si tak ležela a oddechovala. "Napadá tě nějaké třetí jméno?" Zkoumavě jsem se zadívala do partnerových očí, ale začínala mě přemáhat únava. Zívla jsem si a začala lehce klimbat. "Napadlo mě jméno Worgin po dědečkovi, ale to je asi hloupý. Nebo Cass?" Druhé jméno byl název hory, která byla poblíž mého domova. Mamka nám o ní vyprávěla spoustu příběhů. A teď, když jsem byla na pokraji spánku se mi to nějak vybavilo. Otočila jsem tělo kolem vlčat, ale než jsem úplně odpadla, podívala jsem se ještě na Nokta. "Na chvilku si schrupnu. Hned ale budu čilá." Na poslední slovo bych moc nesázela, ale to jsem nechtěla přiznat. Jelikož seděl tak daleko, že jsem na něho nedosáhla, mohla jsem mu jen věnovat ten nejzamilovanější pohled, jaký jsem mohla. Byla bych moc ráda, kdyby si k nám přilehnul, ale nestihla jsem mu to už říct. Bylo by to pro mě už moc složitý. Ale pochopila bych, kdyby se držel dál. Některé samice jsou velmi háklivé na svůj osobní prostor. Ale tohle mi zrovna nevadí.

Nevěděla jsem, jak mě napadlo jméno Marion. Bylo dost možné, že jsem kdysi dávno potkala vlčici, která se tak jmenovala. Nebo se mi povedlo zamotat více jmen dohromady. Ale Nokt s ním souhlasil a to bylo důležité. "Já ti ani nevím. Tak mi jednou vyskočilo na mysl a já si ho tam uchovala. Ale kde se tam vzalo, kdo ví," dodala jsem neutrálně. Napnutě jsem čekala, jaká jména napadla jeho. Těšila jsem se jako malá na pohádku. "Kenai..." Chvíli jsem jméno převalovala na jazyku. Bylo zvučné a krásně se vyslovovalo. "Kenai zní dobře," prohlásila jsem s úsměvem.
Jenže k dalšímu řešení jmen jsme se nedostali. Nokt ihned vyskočil na nohy a dělal mi morální oporu. Vlastně i podporu. Dal mi políbení na čumáček, které jsem nestihla opětovat, protože jsem zrovna stiskla čelisti k sobě, jak mnou projela další bolest. Několikrát zopakoval, že všechny bude v pořádku. Seděl kousek ode mě a já nevěděla jestli mám být šťastná nebo zděšená. Nevěděla jsem totiž, jestli to pro něho nebude nepříjemný zážitek. Věřila jsem však, že věděl co dělá. Když tak zavře oči. Dlouhou dobu se nic nedělo, tak jsem začala přemýšlet, jestli jsem se neukvapila a vlčata ještě v bříšku nějakou dobu nezůstanou.
Pak se ovšem dostavila bolest horší než předtím. Zatnula jsem celé tělo. Tohle nebyla věc na kterou by se dalo připravit. Bolest neodcházela a nutila mě zrychleně dýchat. Tak trochu jsem byla přesvědčena, že tohle je konečná a umřu. Vyhledala jsem očima Nokta. "Miluju tě," procedila jsem skrz zatnuté zuby a pevně oči zavřela. Donutila jsem se dýchat pomalu a zhluboka. Nechala jsem své tělo, aby následovalo instinkty. Sama jsem chtěla s bolestí bojovat, ale tělo se tomu podvolilo a ve správnou chvíli mi dalo impuls k tomu, abych zatlačila. Bylo to ohromně bolestivé a vyčerpávající. Kňučela jsem a trochu i pískala bolestí. Vůbec mi nedocházelo, jak těžké to musí byt pro Nokta to jen sledovat. Vykřikla jsem bolestí, když se na svět vykulila první malá kulička. Cítila jsem však, že tam nebyla sama, takže jsem zatlačila znova. Tentokrát už to nebylo doprovázeno tak mučivou bolestí, ale i tak to bylo dost neprijemné. Na svět se vyklubal pořádný cvalík. Ještě poslední zatlačení a na světlo se podívalo i nejmenší klubíčko. Byla jsem vyčerpaná jako snad nikdy v životě. Věděla jsem však, že to není konec, dětičky se museli ihned napít. Překousla jsem šňůru, která je živila po dobu pobytu v mém břiše a čumákem je přisunula k sobě blíž, aby se mohli začít krmit. Jala jsem se sušení jejich malých tělíček a až tehdy mi došlo, že tu celou dobu sedí Nokt. Vyčerpáně jsem se na něho podívala. "Pojď přivítat naše děti. Děkuji že jsi tu byl," řekla jsem vděčně a dal sušila čerstvě narozená vlčátka.

Nejspíš jsem si to celé špatně vyložila. On se na mě nezlobil, jen mě nechtěl dráždit. A já ho chápu. Březí vlčice se může chovat nepředvídatelně. Naštve ji pouhá hloupost, rozesmutní kytičky nebo rozesměje ne úplně veselá událost. "Vidíš to a já myslela, že se zlobíš," dodala jsem na vysvětlenou, ale už jsem se k malému nedorozumění nechtěla vracet. Byla by to blbost dál řešit. Zasmála jsem se společně s ním. Sice jsem nevěděla, jestli bych zvládla někomu pořádně vynadat, a bylo jedno o koho by se jednalo, ale přikývla jsem. "Dobře, tak tedy tak jak říkáš. Ale doufám, že to nebude nikdy potřeba. Věřím, že žádnou blbost neuděláš," řekla jsem přesvědčeně a přivřela jsem oči při oblíznutí. Usmála jsem se, když se mu zalíbil můj nápad, ale hned na to jsem se na něj podívala nechápavě a zároveň zvědavě. "Asi nikam neodejdu," podotkla jsem, zatímco jsem sledovala, jak jeho oháňka mizí kdesi v jiných částech jeskyně. Dolehly ke mně zvuky jako kdyby něco táhnul po podlaze. Napnutě jsem sledovala, co vymyslel a když se znovu ukázal v mém zorném poli, začala jsem mávat radostně ocáskem. Miláček se totiž rozhodl, že mi dotáhne zbytek srny, o které jsme v lese mluvili. Žaludek se mi ozval zabručením v očekávání žrádla. "Moc ti děkuji," obdařila jsem svého milého zářivým úsměvem a zabořila zuby do masa. Zpočátku jsem jedla trochu upejpavě, ale to se brzy změnilo na nenasytné hltání.
Zatímco jsem dostávala potřebné živiny do těla, Nokt mi pozoroval bříško. Přežvykovala jsem a sledovala jeho pohled. Cítila jsem lásku kolem nás. "Jistě," přikývla jsem a spokojeně si oddechla. Ležela jsem naprosto uvolněně a radostně zamručela. Pozorovala jsem Noktovo počínání a sladce se na něho dívala. "Počkej až se narodí, to nám zbourají les," zachichotala jsem se. Natočila jsem uši jeho směrem a snažila se zaslechnout, co jim šeptá. Jeho slova však zanikla v mém kožíšku, což mě trochu zamrzelo. Ale věřila jsem, že to bylo něco moc krásného. Podruhé jsem však slova zaslechla a zatetelilo se mi srdce štěstím a láskou. "To ano," zašeptala jsem si pro sebe.
Přišlo mi, že zabírám až příliš mnoho místa. Všimla jsem si toho ve chvíli, kdy se Nokt posunul níž, tak už ležel napůl mimo jeho vyrobeného kožíškového pelíšku. Zastyděla jsem se, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Neměla jsem ani na koho svést, že jsem takhle zvětšila svoji váhu. Protáhla jsem složené tlapky, ale dávala jsem si velký pozor na to, abych ho nenakopla. Cítila jsem velký pohyb v břiše, tak jsem zvedla hlavu, abych se podívala, jestli bude vidět, co se uvnitř břicha děje. Obdivovala jsem milého, že dobrovolně nechal hlavu přesně pod tím malým výtržníkem. Zastříhala jsem ušima, když se mě zeptal na jména. "Mnoo," protáhla jsem, protože jsem měla vybrané jedno jméno, ale nevěděla jsem, jestli se mnou bude Nokt souhlasit. "Mám vymyšlené jméno pro holčičku, ale jestli se nám narodí samí kluci, tak u nich si nevím rady. Líbilo se mi, kdyby se jmenovala Marion," pověděla jsem šeptem. "A ty jsi už o jménech přemýšlel?" Zvědavě jsem mrkla do jeho žlutých očí a čekala, co z něho vypadne. Najednou jsem však ucítila bolest, jakou jsem ještě nezažila. Tělo se mi dostalo do křeče, ale bylo to jenom na krátkou dobu. Snažila jsem se udržet klidnou mysl a hlas. "Lásko, nechci tě nějak děsit, ale chtěla bych tě poprosit, jestli by si se posunul. Myslím, že přišla doba na to, kdy se chtějí vlčata podívat ven." Nesmím panikařit, nesmím panikařit!

// Sarumen

Bylo jediné štěstí, že jsme postupovali tak pomalu. Měla jsem aspoň dostatek času zhluboka dýchat a nedat najevo, jak je pro mě čím dál tím víc namáhavé byť jen chodit. Naštěstí byl Nokt už seznámen s magií neviditelnosti, takže nic nepodotýkal a ani nepanikařil když mi začaly svévolně mizet chlupy. Raději jsem vzdala snahu o to, abych se to pokusila ukočírovat.
Zdálo se, že chápe moje pocity a činy. Vnitřně jsem však cítila, že ho to strašně žere. Možná to byla zvýšená intuice, která mi to našeptávala, kdo ví. Sama jsem byla rozervaná, protože jsem toho vyjetí ohromě litovala. Když jsem sledovala s jakou láskou mi připravoval pohodlné ležení, cítila jsem se ještě víc hrozně. Zvedla jsem však hlavu a chtěla to mírné napětí, které jsem cítila, ukončit. Můj drahý totiž za celou tu dobu neřekl už jediné slovo. Sice se usmíval, když jsem si pomaloučku lehala, ale za tím úsměvem bylo cosi, co mě bolelo u srdce. Ani na mou poznámku o obskakování nereagoval. A ještě k tomu si lehl docela daleko ode mě a hlavu otočil směrem k východu. Podívala jsem se tam taky, ale bylo tam prázdno. Musíš mu to vysvětlit. Nesmíš dovolit, aby tě nenáviděl. Je to ten nejlepší vlk, který tě v životě mohl potkat.
Chvilku se nic nedělo, takže jsem se s heknutím zvedla a přesunula své mohutné tělo před šedobílého vlka. Stále jsem však ležela na kožešinovém pelíšku. Mrzelo mě, že si lehl tak daleko a tak jsem tomu nedorozumění chtěla učinit přítrž. Natáhla jsem k němu tlapky a položila je na ty jeho, které byly položeny ve zvláštním úhlu. Na zlomek vteřiny mě napadlo, jestli si je nevykroutil, ale myšlenku jsem ihned zapudila. Kdyby to bylo nepohodlné, tak by si tak nelehal. Počkala jsem, než ke mně otočil hlavu a upřímně jsem se mu zadívala do jeho medových očí. Ačkoliv bolest nedával najevo, hluboko v jeho nitru jsem ji cítila. "Prosím, nehněvej se na mě. Dlouho si neodpustím, že jsem na tebe byla hnusná. Já jen... Duncan mě vytočil a ty si měl tu smůlu, že si na mě promluvil. Být to kdokoliv jiný, utrhnu se i na něj. Nechci to shazovat na březost, ale nejspíš to bude tím. Nedokážu si představit, že bych na tebe mohla být někdy naštvaná až zlá. Víš já," zhluboka jsem se nadechla, protože mi nikdy nešlo mluvit o svých pocitech na plnou tlamu, "jsem myslela, že mi někdo chce rozkazovat co mám nebo nemám dělat. A než mi pořádně došlo, kdo na mě mluví, nestihla jsem to zarazit. Vím, že ty to se mnou myslíš dobře. Jen jsem byla v ráži." Provinile jsem se mu stále dívala do očí a hledala v nich, jestli mě chápe. "Ale neboj slibuji ti, že už na tebe budu vždy hodná. Ta nejhodnější vlčice." Poslední slova jsem doprovodila polibky na různá místa jeho tváře. Doufala jsem, že mě pochopí. Že se na mě nebude zlobit. "Moc si tvé péče a zájmu vážím. Opravdu. A nějak ti ji vynahradím. Ale teď," odmlčela jsem se, abych ho trochu napnula, "nechceš si položit hlavu na moje bříško? Třeba se ti podaří ucítit jejich pohyb," dodala jsem nevinně s malým úsměvem. Potřebovala jsem cítit teplo jeho těla, abych věděla, že mezi námi není žádné napětí nebo křivda. Že jsme jeden ze druhého šťastní. "Víš, začala jsem se cítit jinak. Nedokážu to popsat slovy, ale mám pocit, že ty malé zbojníky už brzy uvidíme," zašeptala jsem mu do ouška. Na to, že jsem padala hlady jsem dokonale zapomněla.

// Jelikož se mi blíží termín, tak s omluvou přeskakuji Derian. ^^

Měla jsem přimhouřené oči, protože mě naše konverzace nějak zmáhala. Ale ani za nic jsem si to nechtěla přiznat. Když Nokt pozdravil příchozí vlčici, došlo mi, že jsem tak neučinila. V hlavě jsem si vynadala, ale pravdou bylo, že ani ona se nenamáhala s pozdravem. Takže jsme si vlastně byly kvit a dál jsem to nemusela řešit. Doufala jsem, že se za to na mě nebude zlobit. Do čumáku mě udeřil pach, který mě donutil oči otevřít. Věděla jsem hned o koho se jedná, ale jeho jméno mi nechtělo vytanout na mysl. Však já si vzpomenu.
Otočila jsem hlavu po své lepší polovičce a opětovala mu pohled do jeho krásných očí. Usmála jsem se na něho. Pak jsem se ale na oko zatvářila zadumaně. "Jestli ti to dovolím? Mno, tak asi jo, to by asi šlo." Konec věty jsem už dodala s úsměvem, který se mi na tvář vrátil. Přišlo mi, že z nekonečného štěstí možná i zářím. Nebo mi problikávají chlupy, nebyla jsem ještě se svou novou magií úplně sžitá. Chtěla jsem ho poškádlit tím, že si vysloužil dovolení tím příslibem jídla, ale přišlo mi to až moc soukromé. Jakmile navrhl, že by zbytek území mohli označkovat naši přátelé, radostně jsem se na ně podívala. "To byste byli moc hodní, kdybyste doobešli hranice. Většinu jsme stihli, ale na zbytek se už necítím." Tón hlasu jsem měla prosebný, protože by nám tím velice pomohli. A tak nějak jsem tušila, že se můžu na oba spolehnout.
Zničehonic se k nám přidal mladý vlček. Srst se mi malinko naježila, už jak se blížil. Nevěděla jsem proč, chtěla jsem mu dát šanci a ho hned podle chování odsoudit, ale možná jsem byla teď přeci jen trochu přecitlivělá. Ještě než jsem stačila odpovědět na pozdrav, skočil Newlin ochranářsky přede mě. Bylo to od něho tak šlechetné a já jsem byla vděčná, že ho můžu označit za jednoho z nejlepších přátel. Zdálo se však, že kromě zpočátku hloupých řečí nemá v úmyslu vyvolávat konflikty. Žíhaný vlk se proto stáhl, takže jsem na nováčka viděla pořádně. Nakrčila jsem čumák, když mě označil za tlustou. Být psychicky nevyrovnaná, už po něm dávno skočím, prolétlo mi myslí. Naštěstí mě nijak jeho poznámky víc z míry nevyvedly. Možná i proto, že velmi brzy pochopil, odkud vítr fouká. "Zdravím," bylo jediné, co jsem mohla podotknout. Zbytek už totiž zařídili Newlin a můj miláček. První jmenovaný potom začal mluvit něco o čápech, což mi přišlo na jednu stranu roztomilé a na druhou trochu dětinské. V duchu jsem však doufala, že ví, jak se k vlčatům přijde. Vždyť je přeci taky chtěli.
Konečně mi naskočilo jméno toho hnědého vlka. Ale chudák si zadělal na problém. Oči se mi zúžily po tom, co označil Newlina za blázna. "Newlin není blázen," zasyčela jsem jedovatě a přidala k tomu zavrčení. "Je to velmi statečný vlk. Díky němu se z hada stal ohavný sliz, a tak nás přestal terorizovat." Propalovala jsem Duncana očima. Nevím co za mou reakcí stálo. Jestli hormony nebo něco jiného. Ale přátele jsem si nechtěla nechat urážet. Miláček ho však nevědomě zachránil, když vykročil a řekl, že musím odpočívat. Upřímně jsem na něj však málem vyštěkla, že si nenechám říkat, co mám dělat. Včas jsem se však zarazila, protože jsem věděla, že to myslí dobře. Proto jsem se jen zvedla a věnovala dva pohledy. Duncanovi omluvný, který se však mísil s výzvou. Newlinovi a Derian jsem věnovala přátelský. "Tak se zatím mějte," dodala jsem a mávla na rozloučenou ocasem.

Snažila jsem se Nokta doběhnout, ale měla jsem pocit, že musím vážit aspoň tunu. naštěstí měl stále šnečí tempo, takže jsem moc běhat nemusela a brzy se k němu přidala. Měla jsem svěšenou hlavu, protože mi bylo líto, co se málem stalo. I když jsem si nebyla jistá, jestli si toho všiml. "Omlouvám se," zašeptala jsem, ale hned se mi na tváři objevil vlídný a vděčný úsměv, když se mě začal vyptávat. "Cítím se nádherně, i když teď trochu provinile, že jsem tak jednoduše vyletěla na Duncana. A pak i málem na tebe, moc mě to mrzí. Já vážně nechtěla. Ale jinak se cítím báječně. Je to prostě krásné. Jediné co mě bolí jsou trochu nohy. A břicho, jak mě občas kopnou. Jo a taky trochu záda, jak nejsem zvyklá tahat tolik kilo na sobě. Ale jinak nic," dodala jsem honem, aby se o mě chudáček nebál. Mírně jsem do něho za chůze šťouchla tlapkou. "Tak proto nejsem vůbec nervózní, vše si za mě vybral ty. To je tak milé," doufala jsem, že mě pochopí. Nevím proč, ale nervozitu jsem pociťovala jen na začátku. Jinak se ke mně nedostavila. Jeho otázky však přicházeli velmi rychle, skoro jako déšť. Přidala jsem do kroku a stanula jsem před jeho tváří. "Lásko to bude dobrý. Ještě nic necítím, tak se zatím budeme jenom válet." Řekla jsem povzbudivě a dala mu pusu na čelo.
Pokračovali jsme v cestě a brzy, i na to že jsme šli pomalu, jsme se dostali pod vchod do úkrytu. Umučeně jsem se podívala na Nokta a poté zpět na vchod. Sice mi s laskavostí přenechal možnost jít první, ale nebyla to úplně výhra. Kdo vymyslel mít úkryt na skále? Uškrtím tě Morfe. Pomalým a naprosto vyčerpávajícím způsobem jsem se dostala na vršek. Mohla jsem se únavou zhroutit před vchodem, ale byla jsem statečná a došourala se do naší jeskyně. Málem jsem se rozplácla, ale myslela jsem na naše nenarozené děti, takže jsem se včas zarazila a lehla si pěkně pomalu. "Posluhování se mi teď bude hodit," prohlásila jsem unaveným hlasem, ale stále se zářivým úsměvem. Bylo mi jasné, že to můj drahý nemusel dělal. Ale dělal a chtěl mi být oporou a služebníkem. To je pravá láska.

// Úkryt

// Snad nevadí, že jsem to vzala i trošku s úkrytem. To aby bylo na co navazovat. :D

// Počkám na Derian do soboty? Abych to stihla do úkrytu. :D :D

Škoda, že tu nejdou dávat něco jako like. :D Tak svůj palec nahoru vyjádřím tímto komentářem.