Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noktova slova, že máme být opatrní jsem si vzala k srdci. Nedokázala jsem si představit, že by se našim potomkům zkřivil byť jen jeden chloupek. Sice jsme zatím šli ven jen s Cassem, ale i tak jsem byla trochu nervózní. A až půjdeme ven se všemi, tak mi nervozitou upadají všechny chlupy. Zatím jsem si tedy užívala toho, že jsem ven před jeskyni vzala jen jednoho neposedu. Protahovala jsem si končetiny a pobaveně se dívala, jak ho zaujal kámen. Když ke mně otočil hlavu, zavrtala jsem mu čumák za krk, abych ho lehounce pošimrala. Pak jsem packou plácla do malého kamínku, který odletěl asi o půl metru daleko.
Mezitím jsem přemýšlela, jak se jim daří v hloubi místnosti. Zvládnou to, zvládnou to. Uvnitř jsem slyšela nějaké zvuky, z čehož jsem vydedukovala, že Nokt na vlčata mluví. Ale slovům jsem nerozuměla, protože se zvuk divně odrýžel. Než jsem se rozhoupala, jestli mám nebo nemám jít zpátky, ucítila jsem známy pach. Chloupky se mi naježily v obranném postoji, ale hned jsem se uklidnila. Nic se neděje, je to jenom Darkie. Nesmíš být až tak moc starostlivá. Ale tak, opatrnosti není nikdy dost, nejvíc je potřeba, než vyrostou. Zadívala jsem se na Cassiana, který nevypadal, že by si přál jít zpátky do vnitra jeskyně. Dost možná mají hlad i ti dva. Ale přece, když Darkie tam tak vychovaně čeká, za což ji patří hodně plusových bodů, je nezdvořilé ji nechat čekat. Věděla jsem, že ostatní členové vlčata uvidí, ale nějak jsem se s tím nesmířila vnitřně, nebo spíš se na to nepřipravila.
Bylo na čase udělat radikální rozhodnutí. Překročila jsem Cassiana a dvěma rychlými skoky byla u vchodu, kde čekala Morfeova dcera. Zamávala jsem na ni oháňkou a usmála se. "Zdravím Darkie, je od tebe moc milé, že si se stavila. Jen jestli se prosím nebudeš zlobit a ještě chvilku tu počkáš, já ještě nakrmím hladové krky. Máme tři vlčátka, " dodala jsem pyšně a omluvně na ni mrkla. Otočila jsem se na patě a aniž bych čekala na odpověď vydala jsem se zpátky dovnitř. Cestou jsem jemně popadla Cassiana a došla s ním až k Noktovi, který mezitím vytvořil ze svých tlap jakousi ohrádku. Zamilovaně jsem se na něho podívala a do ohrádky položila i největšího neposedu. Oblízla jsem Nokta na tvář a přisedla si k němu. "Řekla bych, že si to zaregistroval, ale i tak ti to řeknu. Přišla nás navštívit Darkie. Ale nevím, jestli má i nějaké přání, chudáka jsem ji odbyla, protože jsem cítila, že i Marion a Kenai mají hlad. A když už jsme u toho," zadívala jsem se do těch jeho nádherných, medových očí, "řekla bych, že neulovím ani zajíce, který by měl tři tlapky. Mohla bych tě ještě otravovat o nějaké jídlo, než se dostanu pořádně do formy." Zakoulela jsem prosebně očima. Opatrně jsem rozbila jeho ohrádku a postupně opusinkovala všechna vlčata. Poté jsem ulehla na bok, aby se mohli nakrmit a u toho se usmívala. Jak na ně, tak na svého miláčka. Doufala jsem, že nějak vymyslí, jak bychom tu mohli uvítat Darkii, protože bych si nepřála být vůči ní nějak nepřátelská.

S povzdechem jsem se otočila zpátky na břicho. Žádné z vlčat se nepřiplazilo, že by chtělo najíst a ani Nokt se toho nechytil. Nevadí, třeba jindy. Co se však ujalo bylo vysvětlení, proč bych si na chvilku chtěla odskočit. Nechala jsem si dát pusinku na čumáček a hned jsem ji opětovala. "Děkuju, že mi rozumíš," zašeptala jsem. Znovu jsem se utvrdila v tom, že Nokt je ten nejbáječnější vlk, kterého jsem mohla potkat. Možná by to pro někoho byla ohraná písnička, ale já si byla jistá, že mě se neohraje nikdy.
Na tváři jsem měla spokojený úsměv, když se naše zraky stočily na mrňouse. Pokýváním hlavy jsem mu dala za pravdu. "To jo, ale aby nás pak neměl až moc na háku." Nechtěla jsem však tak předvídat. Důležité bylo, abychom si užívali každý okamžik a to co přijde nechali prostě přijít. Kluci spinkali, ale naše pištidlo se znovu snažilo získat pozornost. Měla jsem větší a větší podezření, že se obrací jen na tatínka a já sem jí vhodná jen na jídlo. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Pozorovala jsem a hlavně poslouchala, co se nám snaží říct. Tatínkovi to došlo dřív než mě a tak znovu pošimral Marion na bříšku. Přimhouřila jsem šibalsky oči. Tak takhle na tebe musím. Než jsem však mohla svoji teorii o šimrání na bříšku vyzkoušet, Cassian vykvikl a někam na svých nemotorných nožkách vyrazil. Jeho zběsilý úprk neměl dlouhého trvání, protože se mu tlapičky zamotaly. Zůstal vykuleně sedět na místě a volal mě. Srdce mi poskočilo radostí, protože už to znělo jako máma.
Vstala jsem z našeho chumlu a opatrně vytančila až k němu. "Copak broučku? Kam si se vydal?" Pro jistotu jsem ho rychle prohlédla a očichala, jestli se mu nic nestalo. Přiblížila jsem k němu hlavu a oblízla tu jeho malou makovičku. Doufala jsem, že jsem pochopila, co naznačoval. Ohlédla jsem se za sebe, kde si Nokt lehl vedle zbývajících mrňat. Rychle jsem k němu přiskočila a přitiskla čelo na to jeho. "Cass to vyřešil za mě. Když se tak rozběhl, tak ho vezmu jen ven před úkryt a tím se protáhnu. Věřím, že to tu zvládnete. A pak by si nám mohl něco sehnat k jídlu? Nebo ještě uvidím, jak dlouho se mu tam bude líbit. To pak doladíme." Na pohyb jsem se těšila jako malé vlče na vánoce, takže jsem začala mluvit trochu rychleji. Laškovně jsem Noktovi stiskla ucho, oblízla Marion i Kenaie a obrátila pozornost na Cassiana, který pořád seděl směrem ke vchodu.
Chtěla jsem ho čapnout za kůži na krku, ale zaslechla jsem, jak mu kručí v bříšku. Usmála jsem se a plácla sebou na bok, aby se mohl nakrmit. Hned jak skončil jsem ho jemně vzala a opatrně donesla až ke vchodu do jeskyně. Ovanul nás příjemný vítr. Skoro jsem zapomněla, jaký je venku vzduch. Trochu toho větru by mohlo zavanout i dovnitř. Položila jsem Cassiana na zem a sledovala jeho reakce. Než se však rozkoukal, tak jsem si pořádně protáhla hřbet a párkrát si poskočila. Cítila jsem se trochu slabě, což bylo asi nedostatkem pohybu. Jako lovec bych se měla zase dostat do formy. Možná pro to jídlo pošlu raději Nokta, nevím jestli by mi všechno neuteklo. Po očku jsem však sledovala nejodhodlanější vlče, jestli nemá v úmyslu chodit moc ke kraji. Přeci jen, pro jeho malé tělíčko by bylo ještě nebezpečné seskakovat ze skály. Byla jsem ráda, že se chtěl podívat ven, tedy jestli jsem dobře rozuměla jeho pohybům.

1. místo - 4
2. místo - 3
3. místo - 9

Tipovačku raději zkoušet nebudu. :D

// Díky za akci :)

Mrzelo mě vidět Nokta, jak má o svého bratra strach. Samozřejmě to od něho bylo moc krásné, ale neměla jsem ráda, když si s něčím dělal starosti. "Tak snad brzy najdeš něco, čím by si mu pomohl," řekla jsem povzbudivě a věnovala mu polibek na špičku čumáčku.
Naši caparti se zatím zařizovali jak uznali za vhodné. Cass si bez okolků vytvořil ze svého bratříčka polštářek, vyvalil pupek a usnul. Že jsme tu ze sebe s jeho tatínkem dělali blábolivé ťunti mu vůbec nevadilo. Pobaveně jsem potřásla hlavou a maličko ho čumákem z Kenaie posunula. Měla jsem trochu strach z toho, že by mu to nemuselo sednout a po mouše by vykašlal i nějaké to jídlo. A z toho, jak se zatím projevovali mi přišlo, že je Kenai bude typ vlka "mouchy snězte si mě", takže by svého bratra na sobě nechal. Při posouvání jsem oba oblízla po hlavičce.
Mezitím se Nokt věnoval Marion, která se začala neřízeně smát. Její změny nálad se mi velmi líbily, zdálo se, že z nich bude největší ďáblice. Maličko jsem ji však podezřívala, že více lpí na miláčkovi, než na mě. Ale nedělala jsem si z toho těžkou hlavu, každé mládě má právo se více lpět na jednom z rodičů. Jen si musíme dát pozor, aby to nebylo až nezdravé. Také se snažila opakovat po Noktovi slovo táta.
Oblízla jsem jí hlavičku a zaculila jsem se na tatínka. "Nejkrásnější." Úsměv mi však trochu opadl, když mi došla jeho slova. "Já vím, já vím. Jsou na to ještě maličcí. Já jen, že mi začíná připadat jeskyně trochu malá. Asi bych potřebovala sama krátkou procházku." Zadívala jsem se do jeho nažloutlých očí a snažila se mu předat svoje emoce. Že bych potřebovala ven, ale nechci je opouštět. A že jsem na chvilku myslela na sebe, než na naše potomky, což nebylo přípustné. Tedy nemělo by být. Zajímavý byl ovšem i můj vývoj, hlavně u věcí, které jsem dřív dělala automaticky nebo snad bezmyšlenkovitě a teď jsem musela hledat kompromisy. Vážně se těším, až budete umět pořádně chodit.
Sledovala jsem Nokta, jak pošimral Marion, která se také rozplácla na zemi s packami ve vzduchu. Brzy se otočil ke mně s otázkou ohledně jídla. Svou otázku doplnil polibkem a tak úžasným úsměvem, že mi v očích naskočily uličnické jiskřičky. "Mmm, jídlo říkáš? No, rozhodně jím nepohrdnu, ale jestli se ti vyloženě nechce, tak nemusíš chodit." Nahodila jsem laškovný úsměv a stejně jako naše děti si lehla na záda a odhalila tak břicho. Volně jsem mávala postupně všemi packami, protože jsem chtěla dát najevo spokojenost. Snažila jsem se pohladit Nokta tlapou po tváři a přitom čekala, jestli jeden z prďolů bude chtít nakrmit. Jak teď budeme vytvářet romantiku, to jsem teda zvědavá, běželo mi hlavou pobaveně.

Zatetelila jsem se radostí z jeho pochvaly a pusinky. Neměla jsem důvod pociťovat negativní emoce. Vše bylo prostě dokonalé. Natočila jsem ouška Noktovým směrem, když vyprávěl o svém bratrovi. Naklonila jsem hlavu na stranu, jak jsem přemýšlela. "Myslím, že máš pravdu. A navíc bych řekla, že by ho dokázala rozveselit. Přeci jen, takové malé chlupaté kuličky by mohli potěšit pohledem i největšího pesimistu." Netušila jsem, jak moc velký smutek má jeho bratr v sobě, ale doufala jsem, že by ho naši potomci uměli potěšit.
Víc úvah jsem nestihla, protože se jeden prcek začal neklidně vrtět. Mateřské pudy zafungovaly a já se okamžitě začala pídit po tom, co se děje. Než jsem však stačila zasáhnout, Nokt velice lehounce drcnul do nebožáka, aby mu pomohl s kašláním. Chudák Kenai ještě párkrát zachrchlal a vyplivl černou věcičku. Zvědavě jsem přiblížila hlavu a zjistila, že se jedná o mouchu. Tep se mi uklidnil, protože jsem se bála větší pohromy. Po tatíkově vzoru jsem synkovi upravila poprskaný obličejík. "Opatrně miláčku," pošeptala jsem mu do ouška mírně.
Vzápětí jsem uslyšela vypísknutí, které se začalo formovat do slov. Podívala jsem se na Cassiana a chtěla ho podpořit v dalším mluvení, ale nejspíš o to ztratil zájem. Začal totiž okusovat ucho Marion, které to evidentně moc nevadilo. Tělo se mi zavlnilo smíchem. "Lásko, přijde mi, že začínají být pěkně neposední," špitla jsem směrem k Noktovi, když tu se ozval opravdový brek. Lekla jsem se, že se Cassian moc zakousl Marion do ucha, ale ten se už věnoval něčemu jinému. Překvapeně jsem se zadívala na malý obličejíček, který byl zmáčený slzami. Co se jí jen tak mohlo stát? Zajímalo by mě, co se jim jen honí v hlavě. Její ztrápený výraz se na mě upínal, bohužel jsem nedokázala rozluštit, co se za ním skrývá. Oblízla jsem jí po hlavě, ale to už sledovala Nokta, který se jí snažil naučit první slova. Usmívala jsem se, jak protahoval hlásky a u toho mával tlapkou ze sebe na mě. Drcla jsem do kluků, aby taky dávali pozor a snažila se partnerovi pomoci. "Máma. Má-ma" mávala jsem tlapkou u sebe. "Tá-ta. Táta," přesunula jsem tlapu zase zpátky.
Dívala jsem se, jak je to baví, ale přišlo mi, že je brzy zájem přešel. Jsou na to ještě malí. Políbila jsem Nokta na tvář. "Myslíš, že je brzy je vzít na chvilku ven? Jen je maličko protáhnout a vzít zase zpátky." Samotné by mi nevadilo na chvilku protáhnout tlapy.

// Velká gratulace k povýšení. Zasloužíte si to. ^^ :)
Jojo, pečovatel bude potřeba, až si budou chtít rodiče oddechnout. :D A lepšího nikde nenajdeme. Aspoň nam pomůže v dobré výchově. :D

// Hodně dobrý mini osudovky. :D Děkujeme.
^^

// Omlouvám se, napíšu zítra, nejdéle v úterý. :( ^^

Cítila jsem hřejivý pocit z toho, jak tu tak přebýváme jako rodina. Neměla jsem žádnou potřebu vycházet ven, zatím jsem měla vše poblíž tlapky. Hlavně moji největší lásku. Nokt potvrdil, že Setii znal, ale opravdu to bylo kdysi dávno. Můj milovaný poslouchal velmi pozorně, až by se dalo říci, že můj příběh hltal. Zpětně mě napadlo, že jsem něco mohla přibarvit, třeba že přiletěl drak, někoho sežral, něco spálil a zase letěl, ale nebyl to můj styl. I když na pohádky pro prťata se budu muset připravit.
Zavlnila jsem se blahem, když přišel blíž, aby mi dal polibek na nosík a pořádně si prohlédl ozdůbku. Při zvažování možností, jak se ke mně ozdoba dostala jsem nevinně zamrkala. "Přesně tak! Někdo nebo něco mi chtělo udělat radost a tak mi dali tento náramek. A já si vůbec nestěžuji," pověděla jsem s úsměvem.
Spokojeně jsem vydechla a sledovala, jak láskyplně se na naše potomky dívá. Cítila jsem se jako ta nejšťastnější vlčice pod sluncem. "Mno," začala jsem naoko vážně a přísně, jenže mi to dlouho nevydrželo. "Začínají jim růst zoubky a z mého břicha si pomalu dělají kousací hračku. Jinak to jsou andílci." Na ně se prostě nedalo zlobit. Tedy zatím.
Jakmile jsem Noktovu hlavu zmáchala vodou, jeho pohled byl k nezaplacení! Sice měl chudák žízeň a když jsem mu vodu rozlila po hlavě, tak se moc napít nemohl. Ale za ten výraz to stálo. Kdybych se neuměla tak ovládat, tak se válím smíchy po podlaze. Takhle jsem se jen smála od ucha k uchu, když jsem mu pomáhala hlavu usušit. Šťouchl do mě packou, přičemž prohlásil něco o potvoře. Málem jsem nasadila malilinko ublížený výraz (i když jsem věděla, že to myslí dobře a hlavně z legrace), ale napadlo mě něco lepšího. Nechala jsem se kousnout do ucha, což bylo velmi příjemné. "V to doufám," vydechla jsem mu odpověď do ouška a svůdně zamrkala.
Když jsme leželi na jedné hromadě, nasávala jsem do nosu jeho vůni. Nemohla jsem se jeho přítomnosti vůbec nabažit. I po té době, co jsme spolu byli mi to přišlo jako sen a splněné nevyslovené přání. Celá jsem byla naplněna láskou, samozřejmě nejen k Noktovi, ale i k našim vlčátkům, která jedno po druhém zahrnul svou láskou. "I já vás všechny miluju," pošimrala jsem je za krkem a svému milovanému vlepila pusu zespodu na tlamu. Poté se naše zraky stočily na kožíšek Marion. Doufala jsem, že nebude mít problémy z toho, že má jinou bravu, než její bratři. Snažila jsem se tu myšlenku rychle zapudit, protože to byla budoucnost, kterou jsem jí nepřála. My vás ochráníme, všechny, slíbila jsem si v duchu. Natočila jsem uši směrem k Noktovi. "Je to zajímavé, jak si příroda dokáže vyhrát s barvami. Také bych tvého bratra ráda poznala za lepších okolností, než když jsme se viděli naposledy. Snad ho potkáme, aby viděl své synovce a neteř. Určitě z nich bude mít radost!" Tušila jsem, že když ho má Nokt tak rád, tak náklonnost jeho bratra bude stejná. A jestli je povahově stejný jako miláček, tak získají skvělého strejdu.

// Krutý. :D

Můj strach byl hodně iracionální. I když, on to asi nebyl strach, ale trochu zakořeněná pýcha v tom, že si vše dokážu obstarat sama a nikoho k tomu nepotřebuju. Nyní jsem však byla nesmírně ráda, že mám tak dokonalého partnera, který pro nás udělá vše, co na očích uvidí. Ani jsem mu nestihla opětovat políbení, jak rychle z jeskyně vystřelil. Jediné, co jsem mohla udělat bylo, že jsem sklapla pusu, kterou jsem měla mírně dokořán. Tak ho celého opusinkuji, až se vrátí.
Mezitím, než se partner vrátil, jsem si pořádně prohlížela naše drobečky. Musela jsem uznat, že už jich byl celkem kus. Přikrčila jsem se k zemi a mávala ocáskem. Nevěděla jsem jestli je upoutal pohyb, ale zvědavě začali pozorovat pohybující se chvost. Radostně jsem jim všem oblízla kožíšky a kousek poodešla. Chtěla jsem zkusit, jestli mě budou následovat nebo jestli jsou na to jejich nožky ještě moc maličké. Všichni tři se vydali mým směrem ale daleká cesta to nebyla. Dalo by se říci, že skončila hned v počátku. Marion se postavila na nožky a snažila se rozejít. Nemotorně se jí však zamotaly do sebe a už ležela na zemi. Její bratři na tom nebyli o nic lépe. Jejich snaha se setkala s neúspěchem, když o svou sestřičku zakopli a stala se ze všech valná hromada.
Se smíchem jsem je šla od sebe oddělit, když jsem si všimla, že se mezi sebou začali kousat. Ne, že by to byl nějaký velký boj, ale občas z nich někdo vykvikl, jak se jeho tělo setkalo se zoubky sourozence. "Rostete jako z vody. Jen doufám, že si své kousací schopnosti neschováváte i pro mě." Při zvuku mého hlasu se na mě podívali tři páry očí, ale nepřišlo mi, že by chápali smysl věty. Lehla jsem si a hned jejich rvačce byl konec. Nebyla jsem daleko, takže se mohli v pohodě připlazit až ke zdroji jídla. Bohužel nevyslyšeli moje prosby nebo možná právě proto, že slyšeli jak doufám, že to neudělají, si ze mě vytvořili kousací hračku. Zasyčela jsem bolestí, ale naštěstí pro mě, jejich tlamičky ještě neměly takovou sílu ve stisku. Zatím.
Zkoumavě jsem se na všechny tři dívala, hlavně na barvu jejich kožíšků. Že by Marion zdědila po Noktových předcích hnědou barvu? Neměla jsem však příležitost to zkoumat dál, protože se k nám jako blesk přiřítil Noktisiel. Zářivě jsem se na něho usmála a věnovala mu spoustu pusinek na hlavu, kam až jsem dosáhla. Málem jsem začala slintat, jak mě pohled na čerstvé maso upoutal. Byla jsem tak zahleděná na jídlo, až jsem se skoro lekla, když se mě miláček otřel o ocas. Bylo ale štěstí, že to udělal, protože jsem se aspoň znovu začala ovládat. "Myslím, že to zatím bude stačit, moc ti děkuji," stihla jsem říct a už jsem neomaleně do sebe házela kusy zajíce. Jeho čerstvá krev mi vlila energii do žil. Zdálo se, že Kenai ucítil vůni krve, protože se skoro "rozeběhl" po mase. Rozesmála jsem se a drapla ho za kožich, abych ho trochu usměrnila. "To je pro tebe ještě moc brzo broučku," zamumlala jsem a položila ho zpátky k sourozencům, kteří se už dokrmili a nyní odpočívali. Došlo mi, že už tolik času netráví spánkem, ale spíš prozkoumáváním jeskyně. Uvažovala jsem, jestli jim dát na hraní kost, nápad jsem však zavrhla. Nepřišlo mi to jako dobrá hračka.
Všimla jsem si, že se můj milý uložil znovu ke vchodu, jako ochranářský rytíř, ale tentokrát neležel tak daleko. Zvažovala jsem, že bych se za ním přiblížila i s vlčaty, když ke mně otočil hlavu. Zbystřila jsem a natočila uši jeho směrem. Cítila jsem se polichoceně, když mi pochválil ozdůbku na tlapě. "Máš pravdu, nevyprávěla. A jsi vlastně první, kdo se zajímá, kde jsem k ní přišla." Ztišila jsem hlas, abych dodala příběhu tajemný nádech. Víš, jak se tu občas dějí divné věci. Byla zima a teď si vlastně nevybavím, jestli si už u nás ve smečce byl nebo ne. Ale mám pocit, že pouze krátce. Vyšly jsme se Setií z lesa... A znal si vlastně Setii? No, měly jsme namířeno jen kousek na procházku. Možná nás táhla nějaká neznámá síla na ono místo. A nebyly jsme tam sami! Byl tam s námi ještě jeden vlk, který se nám ani nestačil představit," zjistila jsem, že moje paměť je nějaká děravá, což mi trochu ubralo na dramatičnosti povídky, jak jsem musela stále vzpomínat, co se dělo. "když tu se z něho stala obří sněhová koule, která nás chtěla zledovatět. Jenže, než se stalo něco dál nebo jsme to mohly nějak vyřešit... Teď si tak říkám, jestli tam nebyl ještě Newlin... Tak se ten vlk proměnil zpátky a všichni se rozutekli domů. Já šla jako poslední a v místě, kde se ten vlk změnil zpátky do svého kožichu, ležela na zemi tahle ozdoba." Podívala jsem se na ni a hned jsem pohled otočila zpět na Nokta. "Nikdo se k ní nehlásil, tak jsem si ji zkusila nasadit a ona mi byla! Myslím, že bych si ji už asi nedokázala sundat. Sama určitě ne. A když nad tím tak uvažuju, tak to bylo naposledy, kdy jsem Setii viděla." Tento fakt mi došel až teď, takže jsem na chvilku zmlkla a snažila se dát si dohromady časové posloupnosti, abych mohla svá slova potvrdit nebo vyvrátit. Nedařilo se mi to, takže jsem to pustila z hlavy.
Jelikož jsem začala mít žízeň (a rozhodně to nebylo z toho, že bych se chtěla předvést), tak jsem se začala soustředit na vlhkost okolo nás a stahovala jsem si k sobě kapky vody. Sice mi to chvilku dalo, ale brzy jsem jich měla dost na vydatné napití. V tu chvíli mě napadla jiná věc. "Máš žízeň?" Zeptala jsem se nevině. Jenže, než mi přišla odpověď, tak jsem zbytek vody poslala směrem na Noktovu hlavu. Kdybych to měla převést na množství, tak toho bylo tolik, jako kdybych hrábla tlapou do vody a postříkala ho. Takhle to ovšem byla větší legrace. No, i když u tůňky by to sranda taky určitě byla. S rozpustilým úsměvem na tváři jsem vstala od našich vlčat a šla jsem mu těch zbývajících pár kapek láskyplně oblízat. Hned, jak jsem s jeho úpravou byla spokojená, jsem obrátila pozornost na drobečky, protože se začali postupně ozývat, že jsou chudáčci zanedbávaní. Postupně jsem nanosila naše děti blíže k němu a společně s nimi si k Noktovi přilehla. "Už jim začaly růst zoubky, tak pozor na ně. Budou to asi pořádní kousači. A všimla jsem si, že Marion bude mít kožíšek po nějakých tvých předcích, všiml sis toho taky?"

// Taky se omlouvám, začala jsem chodit do dvou prací, tak si to musí nějak sednout. 8)
PS: Omluva za délku! :D :D

// Awarak přiběhne. ^^

Ještě než mě přepadl hluboký spánek, navrhla jsem jméno pro třetího vlčka. Nokt souhlasil s oběma mými návrhy, přitom jméno Cass ještě vylepšil. Jelikož se mi však klížila víčka, neměla jsem pořádně sílu na rozhodnutí. Až se prospím, učiníme rozhodnutí. Vymýšlet jména byla celkem zábava, ale také velká zodpovědnost. Co když se jim nebudou líbit a pak nás za to budou nenávidět? Před usnutím mi hlavou probíhaly různé scénáře. Vyčerpaně jsem se usmála, když mi šťouch do packy. Neviděla jsem, kam se přesunul, ale podle zvuku bych odhadovala, že někam ke vchodu. To už jsem se však začala propadat do krajin snů.
Bohužel jsem v něm nevydržela příliš dlouho. Nebo možná jo, čas při spánku plyne úplně jinak. Každopádně jsem si vyspalá do růžova nepřišla, když mě probudila bolest nohy, jak jsem si na ní celou dobu ležela. Nechtěla jsem však sebou moc hýbat, protože naši potomci zrovna tak krásně spinkali. Do končetiny jsem ale už dostávala křeče, které byly čím dál tím víc horší. Neochotně jsem otevřela oči, protože mi bylo jasné, že se spánkem můžu rozloučit. Snažila jsem se v hlavě vymyslet dokonalý plán, jak se vysunout zpod vlčat a zároveň je neprobudit. Risk je zisk, není na co čekat. Bolest se stále stupňovala, takže mi nezbývalo nic jiného, než to nějak zkusit. Miláčka jsem volat nechtěla, jelikož by mi stejně neměl jak pomoci. Tedy nejspíš. Alespoň jsem však ze svého místa viděla, že drží stráž u vchodu do jeskyně. Prostoupila mě pýcha, jak je prostě nejlepší a nejúžasnější. Spal vůbec?
Zapudila jsem veškeré myšlenky, protože jsem potřebovala dokonalé soustředění na svůj úkol. Opatrně a pomalu jsem své tělo vysouvala z pod vlčat, která si z něho udělala krásný polštářek. Docela se mi to vedlo, ale když už mi zbýval opravdu kousíček, jako na potvoru se všichni tři probudili. Netušila jsem, jestli se vzbudil jeden a nějakou reakcí se to dostalo dál. Teď už to bylo vlastně jedno. S něžností jsem je sesunula z těla a postavila se na nohy. Málem se pode mnou podlomily, hlavně ta přeleželá. Vše však bylo brzy v pořádku. "Šššš, nebojte. Maminka si jen musí protáhnout tlapky," šeptala jsem našim malým miminkům, která začala tiše kňučet a dožadovat se pozornosti. Protřepávala jsem nohy a hlavou se postupně dotýkala všech tří miniaturních čumáčků. Rvalo mi srdce, jak pískali, ale trochu rozproudit krev jsem potřebovala. Jak jsem je tak pozorovala, měla jsem pocit, že za dobu spánku trochu povyrostli.
Pohled jsem otočila na jejich tatínka, jestli spí nebo jestli slyšel náš pohyb. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se o ně neumím postarat nebo je snad zanedbávám. To vůbec ne! Jenže, kdybych ještě chvíli takhle ležela, mohla bych vlčice se třemi funkčními nohami. A to by určitě nechtěl. "Lásko," zavolala jsem na něj tiše, přičemž jsem si dovolila udělat pár kroků po jeskyni. "Myslím, že Cassian zní mnohem lépe než Worgin. Jméno dědečka mi přijde takové hrubé, když se podíváš na ten jeho krásný malý obličejíček." Rozplývání se se nedalo zabránit. Všichni byli tak sladcí. Už jsem znovu nad nimi stála a přímo cítila, jak se dožadují svého krmení. Uvnitř jsem však cítila, že by bylo potřeba, abych taky něco zakousla já. Jinak by se mohlo stát, že mi mléko dojde a představa, že by trpěli hlady se mi ani trochu nezamlouvala. A i když se Nokt jako obětavý partner nabízel, že mi jídlo obstará, bylo mi proti srsti ho tak rychle vyhánět pryč. Vodu si přivolám, ale jídlo? Bohužel nebylo zbytí. "Nokte mohu tě poprosit o nějaké to jídlo? Bojím se, že zásoby mlíka pro naše drobečky brzy dojdou." Napadlo mě, že bych je mohla přirovnat k malým pijavičkám, ale jen co jsem si to pomyslela, už mi to přišlo jako hnusné přirovnání. Aspoň nebudou podvyživení a bude vidět, že se v Sarumenu máme dobře. Dívala jsem se na něho s prosebným kukučem, který za pár měsíců budou používat i naši potomci. Aspoň jsem si myslela, že to vypadá přesně jako výraz nevinného vlčete.

Tak nějak jsem byla ráda, že už je porod za mnou. Ne, že bych se radostí nerozplývala nad našimi dětmi, ale ta bolest a spousta energie, kterou jsem k tomu vynaložila, byla docela velká. Naštěstí byl celý proces už minulostí a my se mohli kochat krásnými malými tělíčky.
Vůbec jsem si neuvědomovala, že na mě Nokt mluvil. Až zpětně jsem si začala uvědomovat, že po dobu, co jsem měla zavřené oči, jsem slyšela zvuky. Tak to byl miláček. A pomáhal mi! Ani jsem nevěděla, co všechno mi říkal, ale po pohledu na něj mi přišlo, že to pro něho bylo ještě složitější a náročnější než pro mě. Zase jsem však měla důkaz (a ne, že bych ještě nějaké potřebovala), že je to ten nejlepší vlk, partner, přítel a nyní i otec na světě. Bezprostředně po porodu mi totiž přišel dodat sílu krátkým dotykem našich čel a hřejivými slovy.
Teď už znovu však stál kousek dál a jen nás pozoroval. Posledním olíznutím jsem upravila kožíšek a láskyplně pozorovala, jak se krmí. Jeden mrňousek se nejspíš rozhodl, že se půjde podívat už ven. Jeho cestu jsem zarazila už v zárodku a čapla ho za kůži na krku. Přivinula jsem ho zpátky k tělu a zadívala se na svého milého. Na tváři jsem měla usazený výraz štěstí, který se však brzy změnil na zděšení. "Miláčku," začala jsem rychle, "my jsme nedořešili ta jména!" Pohled jsem stočila na vlčátka, protože až teď jsem se konečně podívala, jakého pohlaví vlastně jsou. "Páni, samička a dva samečci. Takže nám už zbývá jen jedno jméno pro kluka," prohlásila jsem už o něco klidněji a pozorovala jsem tři namačkané balíčky vedle sebe. Vypadala spokojeně, jak si tak ležela a oddechovala. "Napadá tě nějaké třetí jméno?" Zkoumavě jsem se zadívala do partnerových očí, ale začínala mě přemáhat únava. Zívla jsem si a začala lehce klimbat. "Napadlo mě jméno Worgin po dědečkovi, ale to je asi hloupý. Nebo Cass?" Druhé jméno byl název hory, která byla poblíž mého domova. Mamka nám o ní vyprávěla spoustu příběhů. A teď, když jsem byla na pokraji spánku se mi to nějak vybavilo. Otočila jsem tělo kolem vlčat, ale než jsem úplně odpadla, podívala jsem se ještě na Nokta. "Na chvilku si schrupnu. Hned ale budu čilá." Na poslední slovo bych moc nesázela, ale to jsem nechtěla přiznat. Jelikož seděl tak daleko, že jsem na něho nedosáhla, mohla jsem mu jen věnovat ten nejzamilovanější pohled, jaký jsem mohla. Byla bych moc ráda, kdyby si k nám přilehnul, ale nestihla jsem mu to už říct. Bylo by to pro mě už moc složitý. Ale pochopila bych, kdyby se držel dál. Některé samice jsou velmi háklivé na svůj osobní prostor. Ale tohle mi zrovna nevadí.