Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

Sice jsem si myslela, že běžím ohromně rychle, protože jsem ani nestačila Maple odpovědět na její konejšivá slova, ale někteří členi tu už byli přede mnou. Zaraženě jsem se zastavila, protože mi došlo, že neběžím vůbec směrem k sídlu Života. To mi však nějak vypadlo z hlavy, protože jsem zaměřila svou pozornost a zlobu na mývala. Položila jsem malého Cassa na zem a probodávala zvíře ostrým pohledem. To je divné? Jak to, že pochoduje po dvou? A vlastně jak to, že má na sobě něco dalšího, než srst? A co ten doutnající kus dřeva? Kdybych měla jasnou mysl, určitě bych se nad tím pozastavila dýl. Já však chtěla někoho, na koho bych mohla být hnusná, křičet na něj, vrčet a kdo ví co všechno dalšího. Přeci jen jsem si ho vyslechla, ale jeho slova žádný význam nedávala.
Mezitím, co mýval blábolil nesmysly, přesunula jsem naše těla blíže ke členům smečky. Jenže, když jsem se ocitla blízko nich, vypařila se mi na chvilinku starost o vlčata z hlavy. Protože uprostřed malého hloučku sedělo vlče. Bylo o trochu starší, než naše, ale bylo stejně roztomilé. Kde se tu bere, bez rodičů? Potřebovala jsem si srovnat myšlenky v hlavě, proto jsem musela začít od začátku. "Zdravím dámy," pozdravila jsem Aseti a vlčici s rudým kožíškem, o které mi Morfeus povídal, ale nemohla jsem si za nic vzpomenout na její jméno. Přisuzovala jsem to momentálnímu duševnímu rozpoložení. Než jsem však přiblížila svoji hlavu k novému drobečkovi, došlo mi, že bych i já měla mývalovi něco odpovědět. "Fajn, další slovo je černo černá tma. Kde jsou naše děti?" Poslední větu jsem zavrčela, jako kdyby za to mohl dotyčný podivný mýval. Věnovala jsem mu poslední zhnusený pohled a začala se zajímat o mrně. Lehla jsem si na břicho, Casse měla u nohou a hlavu jsem přiblížila až k prckovi, který se bojácně tiskl k Maple. Že by Osud Maple a Darkii přivál do cesty vlče? To by bylo prima. "Ahojky drobečku, já jsem Wolfi. Jakpak se jmenuješ?" Snažila jsem se mluvit klidným hlasem, i když jsem se uvnitř třásla vzteky na Život. Ale nechtěla jsem zbylá vlčata děsit svým neklidem, i tak toho muselo na ně být moc.

Netušila jsem, komu bych mohla poděkovat za tak úžasnou rodinu, kterou jsem měla ve své smečce. Vděčně jsem se na Maple usmála. "Je to krásné vědět, že tu máme takovou podporu. Možná, že to jednou, dvakrát... Víckrát využijeme, " dodala jsem spiklenecky.
Naslouchala jsem, co se nového stalo u mé kamarádky. Byla jsem ráda, že potkala svého bratra. Já takové štěstí asi už mít nebudu. Když se dostala k novince o jejím vztahu s Darkií, natočila jsem zvědavě hlavu. Během chvilky jsem ji otočila na druhou stranu. Snažila jsem se to nějak vstřebat. Nebo spíš jsem přemýšlela, jestli jsem o tom někdy přemýšlela, že by to mohlo být možné. Láska je však všemocná. "Páni, to je docela bomba. Samozřejmě gratuluju, hlavně, abyste se měly rády." Na chvilku jsem se odmlčela, protože jsem nechtěla aby to znělo nějak povrchně nebo tak. Na očích ji bylo vidět, že má Maple Darkii moc ráda. "Já nebudu lhát je to trochu šok. Ale samozřejmě, stále si má kamarádka, i Darkie. Jen to musím trochu zpracovat. Jo a je dobře, že si potkala svého bratra. Je dobré vědět, že tu máš kousek rodiny."
Zadívala jsem se na oba malé vlčky, přičemž si nějak vyměnili role. Kenai se vydal na průzkum a Cass usnul. Zamlženým pohledem jsem se dívala na našeho průzkumníka a nechala jsem ho jít. Nepřišlo mi, že bych se měla bát. "To jsou," přitakala jsem Maple. Zamyslela jsem se nad tím, co u mě bylo ještě nového, když tu jsem zaslechla hlas. Ááá Život, tak to bude v pohodě. "Ahoj kámo. Jasně, bez problémů..." Vůbec mi nedocházel smysl jeho slov. Přece si může s našimi vlčátky hrát...
Bylo mi, jako kdybych dostala facku. Cože jsem to sakra udělala? "Slyšela si to? Život si půjčil Marion a Kenaie a už, už je nevrátí. A já mu to dovolila! Jsem příšerná matka! Musíme je získat zpátky." V očích se mi leskl strach, šílenství a naprostá rozhodnost z toho, že mi děti nikdo krást nebude. Zadívala jsem se na spícího Casse. Aspoň ty si nám zůstal. Ne, dost! Takhle nesmím přemýšlet. Jemně jsem ho popadla za krk a vydala jsem se za Životem. Věděla jsem přesně, kde bydlí, ale v tom strachu jsem nemohla pořádně myslet. Nokt. Musím najít moji lásku a určitě to vyřešíme. A omluvím se mu, že jsem je neuhlídala. Brala jsem si to jako osobní selhání. Nedošlo mi, že se o Mari měl starat Newlin. Nechala jsem chudáka Maple stát za mnou, ani jsem se neujistila nebo nezeptala, jestli jde taky. Prostě jsem šla.

// Kopretinová louka

Nějak s Cassem můžu manipulovat, tak to takhle snad nevadí. :D

Jo a odpověď na bonus - Elisa?

// Úkryt

Snažila jsem se se svým potomkem moc nehoupat, ale stálo mě to hodně sil. Protože cítit ve tváři čerstvý vzduch bylo nepopsatelně krásné. Užívala jsem si každý dopad packy na povrch našeho lesa. Sledovala jsem Maple, jak s láskou ukazuje našemu drobečkovi svět. Občas jsem se přiblížila k Noktovi a otřela se o jeho tělo, jen abych cítila, že tu s námi je. To nám však nevydrželo dlouho, protože se musel na chvíli vzdálit. Všem nám věnoval krátké oblíznutí, přičemž jsem si všimla, jak se na poslední chvíli u tetičky Maple zarazil. V očích mi zajiskřilo pobavením. Důvěřovala jsem mu, že moji lásku nezradí, takže jsem to nijak nehrotila. Ale mírně poškádlit bych ho mohla. Tak třeba časem se mi to bude hodit.
Bylo moc hezké, jak nezapomínal na povinnosti i na sebe. Už jsem totiž začínala mít na jazyku, že by si měl nějaké jídlo obstarat i pro sebe. Přivřela jsem oči, když se ke mně Nokt přiblížil. "Já tebe taky," špitla jsem. Nebo spíš snažila jsem se zašeptat, protože jsem celou dobu měla v tlamě Cassiana, který už musel být chudák celý oslintaný. Bylo mi divné, že byl celou dobu potichu, ale možná to bylo tím, že pozoroval a zpracovával spoustu nových podnětů.
Konečně jsem ho položila na zem, aby se mohl taky projít a cítit pot nožičkami něco jiného než tvrdý kámen. Zamávala jsem Notkovi na rozloučenou a začala se věnovat Maple. "Je to paráda. Nikdy bych neřekla, že ti pobyt v jeskyni začne pomalu lézt na mozek." Zazubila jsem se, aby viděla, že jsem to myslela s nadsázkou. "Ono nejhorší je pomyšlení, že bych teď nedopadla ani invalidního zajíce. Právě že je pro mě náročnější si přiznat, že nedokážu splnit smečkové povinnosti, než starost o tyhle pidižvíky." Na chvilku jsem se odmlčela a zadívala se na své dva syny. "Dost možná se to brzy změní, jen co ještě povyrostou. A je něco nového u tebe?" Začala jsem se cítit tak nějak líp, jako kdyby všechny starosti zmizely. Život byl prostě bezva.

Stoprocentně dorazím, jen se přimlouvám za pozdější čas (desátá hodina asi ideál). :D Jelikož nám rozkopali asi všechno co mohli a jsem pohodlný člověk, který nemá rád moc přestupů, tak bych raději volila bus, jenže pak bych potřebovala asi 30 minut na přejezd na hlavák. ;)
Klidně se přizpůsobím většině s výběrem místa. :) No a pak večer zase odjedu, nějakým posledním spojem.

// Já se hlásím. :)

Byla jsem ráda za každý letmý dotyk, který jsme si předali. Vždy mnou projela vlna pozitivní energie a dodalo mi to pocit bezpečí a toho, že je vše v naprostém pořádku. Na zasněné představy však nebyl pořádně čas, musela jsem se soustředit na přítomnost. A co by sis vlastně chtěla představovat lepšího? Máš vše, co sis v těch nejbujnějších představách přála. Takže to hlavně nepropásni.
Tak nějak jsem zaregistrovala, že Newlin vzal naši malou princezničku ven. Však on jí pobyt venku neuškodí. A Nokt mi odsouhlasil pasování Newlina na hlídače Marion. Usmála jsem se na návrh Maple, že vyveze Kenaie. Radostně jsem přikývla, abych potvrdila miláčkovo svolení. "A ani my nejsme proti," dodala jsem raději, i když to přikývnutí mohlo být dostačující. Něžně jsem vzala našeho flegmatika do zubů a usadila jsem ho tetičce Maple na záda. Když jsem se ujistila, že jen tak neupadne (pokud by se nějak moc vrtěl, tak by sletěl, ale zrovna u Kenaie jsem se toho nebála) a přátelsky jsem do Maple drcla hlavou (ale vážně jen malinko). Moje největší láska se na chvilku zadíval ještě na Casse. Jeho nenadálá mlčenlivost mě trochu iritovala, ale doufala jsem, že to nebude nic závažného. Škádlivě jsem po Noktovi klapla tlamou, když do mě žďuchnul. Jelikož stihnul uhnout dřív, než jsem ho mohla maličkou kousnout, tak jsem ho aspoň obdarovala ocáskovým poplácáním. V tu chvíli jsem se cítila spíš jako nevyblázněné vlče, smíchané s naprosto zamilovanou vlčicí, než zodpovědná matka, ale asi to bylo občas potřeba. Těšila jsem se, až si společně s Noktem jen sami v klidu někde lehneme a užijeme si sami sebe. Popadla jsem znovu Casse do zubů a vyšla za ostatními ven. Měla bych začít přemýšlet o nějakých zásobách na zimu. A také je potřeba zkontrolovat hranice a stav smečky.

// Sarumen

Raději Praha. :D Líp se tam dostanu, když teď máme rozkopanou půlku vlakové cesty. :D Ale i když, Brno by se taky dalo. ^^ A nejlíp za mě listopad nebo pak až leden, říjen a prosinec jsou bezkonkurenčně plné. :D

// Jestli někoho vynechám, fakt se moc omlouvám. :D

V jednu chvíli jsme tu byli my, šťastná rodinka a teta Darkie, kterou jsem ráda viděla a nebylo to jen z toho důvodu, že nám (dobře, respektive mě) donesla jídlo. Spokojeně jsem si odfrkla a pobaveně sledovala, jak se Mari snaží sesmolit nějaká slova. Pozorně je poslouchala, jestli v jejím žvatlání není něco, čeho by se dalo chytit. Jediné, co jsem jí rozuměla bylo, že mám jít blízko k ní. Chtěla jsem k ní přiblížit hlavu, ale do toho přišla Maple. Další vlčice, kterou ráda vidím. Byla mou kamarádkou a já si oddychla, že se ukázala. Tím dala najevo, že ve smečce chce stále zůstat, být její součástí. Usmála jsem se na ni, ale ona první pozornost věnovala dceři Morfeuse. Naklonila jsem hlavu, protože se k ní měla více, než jen kamarádky. Spíš s láskou, jako když se já tisknu k Noktovi. Celou moji myšlenku potvrdila Darkie, když jí přitisknutí oplatila. Tak to bych nečekala, ale tak, proč by ne. Láska nezná hranic. "Zdravím Maple. Děkujeme," zazubila jsem se na ni a sledovala, jak se věčně ospalý Kenai zvedl a velmi rozvážně šel pozdravit další svoji tetičku.
Kdybych měla čas ho pochválit, tak bych něco pronesla, jenže jsem ucítila další pach a to našeho alfy. Zacukaly mi koutky radostí, ale také jsem začala dostávat strach, že se nám tu z toho stane hooodně přeplněná místnost. Brzy se dostavil Morf a já měla pocit, že nemůžu dýchat. Bylo tu najednou moc vlků a já ležela až vzadu u zdi. Nejspíš jsem měla malý záchvat klaustrofobie, ale Morf za to nemohl. Bylo nás tu prostě už moc. Ze všech sil jsem se však snažila tvářit, že je vše v pořádku. Dívala jsem se na tlamu našeho alfy, abych zjistila, co má na srdci. Nejspíš šlo o to, že na chvíli les opouštěl a byla nám tak svěřena naše betovská povinnost, společně s Darkií a dost možná i Maple, ale to jsem nemohla tvrdit jistě. Pozorovala jsem, jak pohladil naše dětičky po hlavách, rozloučil se a zase odešel. "Spolehni se," zašeptala jsem. Ucítila jsem i Derian, ale ta až dovnitř nešla. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na tu druhou jsem byla ráda. I tak jsem ještě nenašla dostatek vzduchu. Už jsem se dost těšila ven.
Můj nejúžasnější Nokt se zatím staral o Mari a porozuměl jí lépe než já, že chce pozdravit Darkii. Brzy se ke mně otočil a přitiskl se na malou chvíli k mému tělu. Vděčně jsem vdechovala jeho vůni, která mě uklidňovala z klaustrofobického pocitu. Mou zanechanou rybu ještě rozdělil na půlku, takže jsem se mohla doládovat. "Děkuju ti, dám si. Ale neměl by si se zanedbávat." Nokt se mě ještě optal, jestli už bychom mohli vlčátka vzít ven. než jsem stačila ale odpovědět. že si myslím, že to zvládnou, doběhl další návštěvník a přiřítil se jako velká voda. Ááá, Newlin, To je dobře, taky jsem ho dlouho neviděla. "Ahoj Newline," pozdravila jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli můj pozdrav nezanikl v jeho povídání. Ve zkratce, tedy já si to zkrátila a poskládala z toho, co jsem pochytila, že hledal nějakou veverku, potkal vlka, který se jmenoval jinak, než si ho pojmenoval a že máme krásná vlčátka. Pak se střídavě točil na naše malé ratolesti a na Darkii. Zaslechla jsem otázku, jak to, že Marion má jiné barvy, ale než jsem se nad tím vůbec mohla zamyslet, tak už začal prosit, že by chtěl být strejda a kdo by tu s ním chtěl zůstat. Otevřela jsem tlamu a hned ji zase zavřela. Trochu jsem vypadala jako ryba na suchu. Do toho se probudila naše malá hvězdička a začala toho žvatlat opravdu hodně. Jen Cass byl podivně potichu, ale já se mu vlastně ani nedivila. Přišlo mi, že se pohybuju ve zpomaleném filmu, protože se ozvala Darkie s tím, že to jde ven obhlídnout a jestli si s našimi dětmi bude moci někdy hrát. Potřebuju ven, do klidu, všechno to vydýchat.
V hlavě se mi zrodil báječný plán. Sice jsem nestihla Darkii odpovědět, ale v duchu jsem si slíbila, že si s dětmi bude moci pohrát. Došla jsem pomalu k Newlinovi. "Můžeš být strejda Newlin, vlastně se do tvých hlídacích a schopných pacek přihlásila naše princeznička Marion. Dávám ti důvěru, že s tebou zažije dobrodružství," při těchto slovech jsem mu položila packu na rameno. Poté jsem hodila pohled na Nokta. "Souhlasíš s tím lásko, že Newlina pasujeme na rytíře - ochránce pro Mari?" Usmála jsem se na Nokta, poté i na Newlina a vydala jsem se pro Kenaie. Po cestě mi došlo, že jsme neodpověděli na otázku Darkie ohledně jmen. Tak pak venku. "Půjdeš s námi ven Maple?" Doufala jsem, že mi v hlase není tak moc slyšet, jak moc se tam těším. Otočila jsem se ještě na Newlina. "Myslím, že když si bude přát jít ven, tak ji tam klidně vem, ale když se bude vzpouzet, tak asi zůstaňte v jeskyni." Mrkla jsem na miláčka, jestli k tomu chce něco říct a ještě jsem nabídla Mari mlíčko k jídlu, aby tu netrpěla hlady. Oblízla jsem ji po hlavičce. "Moc strejdu nezlob," pošeptala jsem jí do ouška. Poté jsem opatrně vzala Casse a významně mrkla na Nokta, jestli je připravený vyrazit.

// Ono to pořadí je takový lehce míchatelný bych řekla. :D Snad o sáhnu všechno, jsem trochu líná dohledávat na telefonu. :D

Nokt to velmi dobře se zbylými vlčaty zvládal. Přijala jsem jeho polibek s přivřenýma očima. "Ty jsi taky moje všechno," opětovala jsem mu pošeptání. Nedokázala jsem si představit, co bych si bez něho počala. Z přední části jeskyně jsem zaslechla Darkii, jak na nás něco křičí. Natočila jsem tím směrem uši, ale to už jsem slyšela tlumené kroky, jak odešla. Vážně říkala něco o jídle? Ona je vlastně taky lovec! Musím ji pak pořádně poděkovat. Než se Morfeusova dcera vrátí, věnovala jsem pozornost našim potomkům. Zdalo se, že Kenaie dokáže probudit jen vidina jídla. Když jsem ležela na boku a čekala, než se všichni nakrmí, přičemž Cassian na mě házel zamračené pohledy a nejedl, nemohla jsem se na ně vynadívat. Byli tak roztomilí, krásní, maličcí a tak heboučtí tou mladičkou srstí. Jednoho by to dovedlo k slzám.
Se skleněným a náramně spokojeným pohledem jsem se dívala na Nokta. Chtěla jsem mu říci něco na způsob, jak jsem šťastná, že ho mám, ale to už se vrátila Darkie a měla plnou tlamu ryb! Udiveně jsem se na ni zadívala. V mém pohledu byla i spousta respektu. "Dobrá práce, moc děkujeme." Kluky nová vlčice nějak nezajímala. Nebo nevím jak Casse, ten se možná ještě snažil dělat uraženého, že jsem ho vzala zpátky do vnitra jeskyně. Kenai však měl absolutně na háku všechno, co se kolem něho dělo. Trochu jsem se strachovala jestli to je takhle správně. Jeho sourozenci byli samý pohyb, žvatlaní a zvědavost. On však jen ležel, spal a jedl. Určitě je v pořádku. Kdyby nebyl, tak by ani nejedl. Takže klid. Zato Marion byla jako u vytržení z Darkie. Pritiskla jsem uši k hlavě, když začala pískat a nahnula jsem se až k ní. "Pssst malička. Teta se na tebe dojde podívat, uvidíš." Jenže bylo dost těžké vysvětlit malému vlčeti, že pláčem by se nemělo ničeho dosahovat. I když, třeba ji to v životě pomůže, ale nerada bych aby z ní byla plačka. Snad z toho vyroste.
Mialcek se snažil naší dcerku také uchlácholit a než jsem se stihla zvednout, šel i on Darkii pozdravit. Já jsem zatím všem třem upravila kožíšky, aby vypadali k světu.
V duchu jsem se plácla tlapkou do hlavy. Taky jsem se měla zeptat na smečku a na to, jak se daří samotné Darkii. Jsem to ale nepozorná beta. Vynadala jsem sama sobě a zapsala si za uši, že bych se měla více starat i o ostatní že smečky. Ale rodina je také důležitá. Nokt od návštěvy převzal úlovek a donesl všechen až přede mě. Vděčně jsem se usmála a políbila ho že spodu na krk. "Děkuji lásko." Bylo mi hloupé to všechno sníst, takže jsem hravě spořádala čtyři ryby a jednu nechala, aby s emohl najíst i Nokt. Sice vlka jeho postavy jedna ryba nemohla nasytit, ale prostě jsem to nechtěla všechno naládovat do sebe. Jen jsem se mlsně olízla a čekala, jestli Darkie přijde blíž.

Noktova slova, že máme být opatrní jsem si vzala k srdci. Nedokázala jsem si představit, že by se našim potomkům zkřivil byť jen jeden chloupek. Sice jsme zatím šli ven jen s Cassem, ale i tak jsem byla trochu nervózní. A až půjdeme ven se všemi, tak mi nervozitou upadají všechny chlupy. Zatím jsem si tedy užívala toho, že jsem ven před jeskyni vzala jen jednoho neposedu. Protahovala jsem si končetiny a pobaveně se dívala, jak ho zaujal kámen. Když ke mně otočil hlavu, zavrtala jsem mu čumák za krk, abych ho lehounce pošimrala. Pak jsem packou plácla do malého kamínku, který odletěl asi o půl metru daleko.
Mezitím jsem přemýšlela, jak se jim daří v hloubi místnosti. Zvládnou to, zvládnou to. Uvnitř jsem slyšela nějaké zvuky, z čehož jsem vydedukovala, že Nokt na vlčata mluví. Ale slovům jsem nerozuměla, protože se zvuk divně odrýžel. Než jsem se rozhoupala, jestli mám nebo nemám jít zpátky, ucítila jsem známy pach. Chloupky se mi naježily v obranném postoji, ale hned jsem se uklidnila. Nic se neděje, je to jenom Darkie. Nesmíš být až tak moc starostlivá. Ale tak, opatrnosti není nikdy dost, nejvíc je potřeba, než vyrostou. Zadívala jsem se na Cassiana, který nevypadal, že by si přál jít zpátky do vnitra jeskyně. Dost možná mají hlad i ti dva. Ale přece, když Darkie tam tak vychovaně čeká, za což ji patří hodně plusových bodů, je nezdvořilé ji nechat čekat. Věděla jsem, že ostatní členové vlčata uvidí, ale nějak jsem se s tím nesmířila vnitřně, nebo spíš se na to nepřipravila.
Bylo na čase udělat radikální rozhodnutí. Překročila jsem Cassiana a dvěma rychlými skoky byla u vchodu, kde čekala Morfeova dcera. Zamávala jsem na ni oháňkou a usmála se. "Zdravím Darkie, je od tebe moc milé, že si se stavila. Jen jestli se prosím nebudeš zlobit a ještě chvilku tu počkáš, já ještě nakrmím hladové krky. Máme tři vlčátka, " dodala jsem pyšně a omluvně na ni mrkla. Otočila jsem se na patě a aniž bych čekala na odpověď vydala jsem se zpátky dovnitř. Cestou jsem jemně popadla Cassiana a došla s ním až k Noktovi, který mezitím vytvořil ze svých tlap jakousi ohrádku. Zamilovaně jsem se na něho podívala a do ohrádky položila i největšího neposedu. Oblízla jsem Nokta na tvář a přisedla si k němu. "Řekla bych, že si to zaregistroval, ale i tak ti to řeknu. Přišla nás navštívit Darkie. Ale nevím, jestli má i nějaké přání, chudáka jsem ji odbyla, protože jsem cítila, že i Marion a Kenai mají hlad. A když už jsme u toho," zadívala jsem se do těch jeho nádherných, medových očí, "řekla bych, že neulovím ani zajíce, který by měl tři tlapky. Mohla bych tě ještě otravovat o nějaké jídlo, než se dostanu pořádně do formy." Zakoulela jsem prosebně očima. Opatrně jsem rozbila jeho ohrádku a postupně opusinkovala všechna vlčata. Poté jsem ulehla na bok, aby se mohli nakrmit a u toho se usmívala. Jak na ně, tak na svého miláčka. Doufala jsem, že nějak vymyslí, jak bychom tu mohli uvítat Darkii, protože bych si nepřála být vůči ní nějak nepřátelská.

S povzdechem jsem se otočila zpátky na břicho. Žádné z vlčat se nepřiplazilo, že by chtělo najíst a ani Nokt se toho nechytil. Nevadí, třeba jindy. Co se však ujalo bylo vysvětlení, proč bych si na chvilku chtěla odskočit. Nechala jsem si dát pusinku na čumáček a hned jsem ji opětovala. "Děkuju, že mi rozumíš," zašeptala jsem. Znovu jsem se utvrdila v tom, že Nokt je ten nejbáječnější vlk, kterého jsem mohla potkat. Možná by to pro někoho byla ohraná písnička, ale já si byla jistá, že mě se neohraje nikdy.
Na tváři jsem měla spokojený úsměv, když se naše zraky stočily na mrňouse. Pokýváním hlavy jsem mu dala za pravdu. "To jo, ale aby nás pak neměl až moc na háku." Nechtěla jsem však tak předvídat. Důležité bylo, abychom si užívali každý okamžik a to co přijde nechali prostě přijít. Kluci spinkali, ale naše pištidlo se znovu snažilo získat pozornost. Měla jsem větší a větší podezření, že se obrací jen na tatínka a já sem jí vhodná jen na jídlo. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Pozorovala jsem a hlavně poslouchala, co se nám snaží říct. Tatínkovi to došlo dřív než mě a tak znovu pošimral Marion na bříšku. Přimhouřila jsem šibalsky oči. Tak takhle na tebe musím. Než jsem však mohla svoji teorii o šimrání na bříšku vyzkoušet, Cassian vykvikl a někam na svých nemotorných nožkách vyrazil. Jeho zběsilý úprk neměl dlouhého trvání, protože se mu tlapičky zamotaly. Zůstal vykuleně sedět na místě a volal mě. Srdce mi poskočilo radostí, protože už to znělo jako máma.
Vstala jsem z našeho chumlu a opatrně vytančila až k němu. "Copak broučku? Kam si se vydal?" Pro jistotu jsem ho rychle prohlédla a očichala, jestli se mu nic nestalo. Přiblížila jsem k němu hlavu a oblízla tu jeho malou makovičku. Doufala jsem, že jsem pochopila, co naznačoval. Ohlédla jsem se za sebe, kde si Nokt lehl vedle zbývajících mrňat. Rychle jsem k němu přiskočila a přitiskla čelo na to jeho. "Cass to vyřešil za mě. Když se tak rozběhl, tak ho vezmu jen ven před úkryt a tím se protáhnu. Věřím, že to tu zvládnete. A pak by si nám mohl něco sehnat k jídlu? Nebo ještě uvidím, jak dlouho se mu tam bude líbit. To pak doladíme." Na pohyb jsem se těšila jako malé vlče na vánoce, takže jsem začala mluvit trochu rychleji. Laškovně jsem Noktovi stiskla ucho, oblízla Marion i Kenaie a obrátila pozornost na Cassiana, který pořád seděl směrem ke vchodu.
Chtěla jsem ho čapnout za kůži na krku, ale zaslechla jsem, jak mu kručí v bříšku. Usmála jsem se a plácla sebou na bok, aby se mohl nakrmit. Hned jak skončil jsem ho jemně vzala a opatrně donesla až ke vchodu do jeskyně. Ovanul nás příjemný vítr. Skoro jsem zapomněla, jaký je venku vzduch. Trochu toho větru by mohlo zavanout i dovnitř. Položila jsem Cassiana na zem a sledovala jeho reakce. Než se však rozkoukal, tak jsem si pořádně protáhla hřbet a párkrát si poskočila. Cítila jsem se trochu slabě, což bylo asi nedostatkem pohybu. Jako lovec bych se měla zase dostat do formy. Možná pro to jídlo pošlu raději Nokta, nevím jestli by mi všechno neuteklo. Po očku jsem však sledovala nejodhodlanější vlče, jestli nemá v úmyslu chodit moc ke kraji. Přeci jen, pro jeho malé tělíčko by bylo ještě nebezpečné seskakovat ze skály. Byla jsem ráda, že se chtěl podívat ven, tedy jestli jsem dobře rozuměla jeho pohybům.

1. místo - 4
2. místo - 3
3. místo - 9

Tipovačku raději zkoušet nebudu. :D

// Díky za akci :)

Mrzelo mě vidět Nokta, jak má o svého bratra strach. Samozřejmě to od něho bylo moc krásné, ale neměla jsem ráda, když si s něčím dělal starosti. "Tak snad brzy najdeš něco, čím by si mu pomohl," řekla jsem povzbudivě a věnovala mu polibek na špičku čumáčku.
Naši caparti se zatím zařizovali jak uznali za vhodné. Cass si bez okolků vytvořil ze svého bratříčka polštářek, vyvalil pupek a usnul. Že jsme tu ze sebe s jeho tatínkem dělali blábolivé ťunti mu vůbec nevadilo. Pobaveně jsem potřásla hlavou a maličko ho čumákem z Kenaie posunula. Měla jsem trochu strach z toho, že by mu to nemuselo sednout a po mouše by vykašlal i nějaké to jídlo. A z toho, jak se zatím projevovali mi přišlo, že je Kenai bude typ vlka "mouchy snězte si mě", takže by svého bratra na sobě nechal. Při posouvání jsem oba oblízla po hlavičce.
Mezitím se Nokt věnoval Marion, která se začala neřízeně smát. Její změny nálad se mi velmi líbily, zdálo se, že z nich bude největší ďáblice. Maličko jsem ji však podezřívala, že více lpí na miláčkovi, než na mě. Ale nedělala jsem si z toho těžkou hlavu, každé mládě má právo se více lpět na jednom z rodičů. Jen si musíme dát pozor, aby to nebylo až nezdravé. Také se snažila opakovat po Noktovi slovo táta.
Oblízla jsem jí hlavičku a zaculila jsem se na tatínka. "Nejkrásnější." Úsměv mi však trochu opadl, když mi došla jeho slova. "Já vím, já vím. Jsou na to ještě maličcí. Já jen, že mi začíná připadat jeskyně trochu malá. Asi bych potřebovala sama krátkou procházku." Zadívala jsem se do jeho nažloutlých očí a snažila se mu předat svoje emoce. Že bych potřebovala ven, ale nechci je opouštět. A že jsem na chvilku myslela na sebe, než na naše potomky, což nebylo přípustné. Tedy nemělo by být. Zajímavý byl ovšem i můj vývoj, hlavně u věcí, které jsem dřív dělala automaticky nebo snad bezmyšlenkovitě a teď jsem musela hledat kompromisy. Vážně se těším, až budete umět pořádně chodit.
Sledovala jsem Nokta, jak pošimral Marion, která se také rozplácla na zemi s packami ve vzduchu. Brzy se otočil ke mně s otázkou ohledně jídla. Svou otázku doplnil polibkem a tak úžasným úsměvem, že mi v očích naskočily uličnické jiskřičky. "Mmm, jídlo říkáš? No, rozhodně jím nepohrdnu, ale jestli se ti vyloženě nechce, tak nemusíš chodit." Nahodila jsem laškovný úsměv a stejně jako naše děti si lehla na záda a odhalila tak břicho. Volně jsem mávala postupně všemi packami, protože jsem chtěla dát najevo spokojenost. Snažila jsem se pohladit Nokta tlapou po tváři a přitom čekala, jestli jeden z prďolů bude chtít nakrmit. Jak teď budeme vytvářet romantiku, to jsem teda zvědavá, běželo mi hlavou pobaveně.

Zatetelila jsem se radostí z jeho pochvaly a pusinky. Neměla jsem důvod pociťovat negativní emoce. Vše bylo prostě dokonalé. Natočila jsem ouška Noktovým směrem, když vyprávěl o svém bratrovi. Naklonila jsem hlavu na stranu, jak jsem přemýšlela. "Myslím, že máš pravdu. A navíc bych řekla, že by ho dokázala rozveselit. Přeci jen, takové malé chlupaté kuličky by mohli potěšit pohledem i největšího pesimistu." Netušila jsem, jak moc velký smutek má jeho bratr v sobě, ale doufala jsem, že by ho naši potomci uměli potěšit.
Víc úvah jsem nestihla, protože se jeden prcek začal neklidně vrtět. Mateřské pudy zafungovaly a já se okamžitě začala pídit po tom, co se děje. Než jsem však stačila zasáhnout, Nokt velice lehounce drcnul do nebožáka, aby mu pomohl s kašláním. Chudák Kenai ještě párkrát zachrchlal a vyplivl černou věcičku. Zvědavě jsem přiblížila hlavu a zjistila, že se jedná o mouchu. Tep se mi uklidnil, protože jsem se bála větší pohromy. Po tatíkově vzoru jsem synkovi upravila poprskaný obličejík. "Opatrně miláčku," pošeptala jsem mu do ouška mírně.
Vzápětí jsem uslyšela vypísknutí, které se začalo formovat do slov. Podívala jsem se na Cassiana a chtěla ho podpořit v dalším mluvení, ale nejspíš o to ztratil zájem. Začal totiž okusovat ucho Marion, které to evidentně moc nevadilo. Tělo se mi zavlnilo smíchem. "Lásko, přijde mi, že začínají být pěkně neposední," špitla jsem směrem k Noktovi, když tu se ozval opravdový brek. Lekla jsem se, že se Cassian moc zakousl Marion do ucha, ale ten se už věnoval něčemu jinému. Překvapeně jsem se zadívala na malý obličejíček, který byl zmáčený slzami. Co se jí jen tak mohlo stát? Zajímalo by mě, co se jim jen honí v hlavě. Její ztrápený výraz se na mě upínal, bohužel jsem nedokázala rozluštit, co se za ním skrývá. Oblízla jsem jí po hlavě, ale to už sledovala Nokta, který se jí snažil naučit první slova. Usmívala jsem se, jak protahoval hlásky a u toho mával tlapkou ze sebe na mě. Drcla jsem do kluků, aby taky dávali pozor a snažila se partnerovi pomoci. "Máma. Má-ma" mávala jsem tlapkou u sebe. "Tá-ta. Táta," přesunula jsem tlapu zase zpátky.
Dívala jsem se, jak je to baví, ale přišlo mi, že je brzy zájem přešel. Jsou na to ještě malí. Políbila jsem Nokta na tvář. "Myslíš, že je brzy je vzít na chvilku ven? Jen je maličko protáhnout a vzít zase zpátky." Samotné by mi nevadilo na chvilku protáhnout tlapy.