Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ježčí mýtina

Cesta proběhla asi v klidu, nemohla jsem to říct přesně. Cítila jsem se totiž jako kus nepodstatného dýmu. Obláček páry mezi velkými mraky. Jakmile jsem ucítila pod tlapkami pevnou půdu, i když se tedy jednalo o písek, málem jsem se rozbrečela štěstím. Možná za to taky mohlo vyčerpání, že jsem to všechno teď brala tak přecitlivěle. Nebo kombinace všech možných věcí.
Rychle jsem se nadechovala, abych si užila proud vzduchu, který mi plnil plíce. Snažila jsem se odhadnout, ve které části hor jsme, ale nedařilo se mi to. Jako kdyby se mi to všechno motalo a splývalo dohromady, prostě nic nebylo povědomé. Nejspíš to bylo způsobené proměnou v páru. Hlava mi ještě plně nepracovala a mýval nám už povídal další veršovaný text a k tomu nějakou hádanku. Většinou mi takové věci šly, jenže s tou pomotanou myslí to vůbec nešlo. Jako první se toho ujala Litai a nadhodila, že by to mohl být mech. Jenže, jak sama pak dodala, s vlčaty to nemělo nic společného. Přešlapovala jsem na místě, abych si rozproudila krev, ale nijak se to nedařilo. "Vlče to také není, hebká sice jsou, ale nezáří a ani nejsou osamocení. Sníh taky ne, ten není hebký, ale zbylé dvě věci se k němu hodí. Ach to je tak těžké." Jediné, co jsem mohla dělat bylo zírat na mývala, protože jsem byla totálně vygumovaná.

Divila jsem se, kde máme zbytek smečky, ale nebyl čas to moc zkoumat. Museli jsme přece najít pravého mývala, vyprášit mu kožich za to, jak nás tu zdržoval a donutit ho, aby nás konečně pustil za vlčaty. Přiběhla nám na pomoc Maple, která se mi zdála být mírně rozhozená. Možná jsem si to jen nalhávala a viděla jsem neklid všude kolem sebe. Aby taky ne, pomyslela jsem si zoufale, ale sebrala jsem svou vnitřní sílu a přiblížila se k ní. "Neboj, určitě je zachráníme," pronesla jsem klidným hlasem. Byla jsem totiž přesvědčená, že si zamilovala hnědé vlče a šílí strachy, co se s ním děje. Nebo jsem to prožívala já a snažila se před sebou postavit pevnou hradbu, za kterou žádný vlk neuvidí. A své vnitřní pocity přiřazovala na ostatní vlky, abych jim sama nemusela čelit...
Donutila jsem se věnovat pozornost slovům, která Maple řekla. Podívala jsem se na stejného mývala jako ona, ale tak propastný rozdíl jsem v jeho šklebu neviděla. To už k nám přiběhl i Newlin, který se jaksi zmenšil? Zírala jsem na něj s otevřenou tlamou. Mluvil jako on, poznával nás, jen jeho tělo bylo jaksi malinké. Zajímavá kamufláž. Raději jsem to nijak nekomentovala, třeba si to ani neuvědomil. On nás však pochválil, že jsme šikovné a spokojeně čekal co na to mýval. Já si osobnš moc šikovná nepřišla, ale byla jsem zase potichu. Zničehonic se zvedl oblak kouře a zůstal jen náš trýznitel. Pověděl znovu rýmovanou odpověď a natáhl k nám tlapky. Už předtím jsem si vštípila jméno rudé vlčice, které Newlin vykřikoval. Litai mývalovi nedůvěřovala a já se vůbec nedivila. Popadla jsem Cassa a beze slova podala zvířeti svou tlapku. Propalovala jsem ho však pohledem, aby se nepokusil udělat nějakou jinou boudu. Poté nás obalil kouřem a my stoupali vzhůru. Byl to dost divný pocit, protože mi zmizela možnost kontrolovat nohy a tělo. Jako kdybych se rozplynula do toho kouře.

// Narrské kopce

// Kopretinová louka

V hlavě jsem Života provrtala už tolikrát, že to přestala být zábava. Raději jsem se upnula na záchranu našich miláčků a jednoho nového vlčátka, které se k nám zatoulalo. Ohlédla jsem se po Noktovi, protože jsem potřebovala jeho podporu, jenže on tam nebyl. Zmateně jsem se zastavila a začala se po něm rozhlížet. Snad se mi v té mlze neudusil! Co bych si bez něho počala! A kde jsou vlastně všichni ostatní? Viděla jsem sem přece běžet víc kožíšků z naší smečky. Moment... Tamhle je jeden rudý, ta patří k nám a už řeší další hlavolam toho prokletého mývala.
Pomalu jsem došla k rudé vlčici a položila si k nohám Cassa. Vděčně jsem se na ni podívala, že mě v tom nenechala, ale už jsem hned zaměřila oči na scénu před námi. Mýval tu nebyl jeden, ale hned deset. Jasně, proč by ne. Jen do nás. Rozčilovalo mě, jak si pohazovali dýmkou a čas od času se ušklíbli. Vlčice se rozešla kolem kroužku mývalů a něco hledala. Možná něco, co by je od sebe odlišovalo. Já se nechtěla moc hýbat, abych zase nemusela chudáka Cassiana tahat a dívala jsem se ze svého místa. Když se rudá vrátila, prohlásila, že jeden má kratší ocas a druhý jiné proužky. Naklonila jsem hlavu na stranu. Cožpak se takhle neliší všechna zvířata? Že každé má něco jiného? Nebo si mýval udělal duplikáty a toho pravého najdeme, že mu něco bude chybět? "Myslím, že na to jdeš dobře! Akorát bych se zaměřila i na zbytek jeho věcí. Kromě toho klacku, který si pořád předávají." Něco, co všichni mají a jeden ne. Mhouřila jsem oči a snažila se na to přijít.

Událo se toho strašně moc a ohromě rychle. Jo, snažila jsem se apspoň zeregistrovat, kdo všechno ještě přiběhl a odhadoval slova, která mýval bez přelomení jazyka vypouštěl z pusy. Byla jsem moc šťastná, že přiběhl i Nokt. Ihned jsem se zvedla od hnědého vlčete a vděčně vdechovala vůni partnerova těla. Byla to moje osobní uklidňující vůně, něco, na co jsem se mohla spolehnout, že bude po mém boku, když bude potřeba. A teď jsem ho rozhodně potřebovala. Doufala jsem, že unesení vlčat brzy skončí, protože čím déle to trvalo, tím v horším rozpoložení jsem byla. "Já tebe taky," zašeptala jsem mu na oplátku. "Ještě víc." Nechtěla jsem, aby ode mě zvedal hlavu, ale i on se zapojil do slovních přesmyček a uhádl poslední slovo. Pyšně jsem se na něj zadívala a lehouce se dotýkala jeho boku. Cítila jsem se pak silnější.
Přála jsem si, aby to bylo všechno, aby mýval zamával podivnou tyčkou ve vzduchu, tlesknul nebo něco takovýho a vrátil nám děti. Jenže to jsem se spletla. On se zadíval na Kasiuse, jak se vlče představilo, obalil ho do vodní bubliny (i když z toho jsem podezřívala spíš Života, že si pro něj přišel, protože ho mýval zavolal), která se začala vznášet a odlétala pryč. Snažila jsem se svou vodní magií přitáhnout kouli zpátky, jenže jsem docílala akorát toho, že mi zmizela přední noha. Byla jsem zkrátka moc rozrušená. Což možná bylo i dobře, protože jsem to vůbec neřešila. Moc jsem nevnímala, co nám říkal, jen jsem viděla, jak se zasmál a zmizel. Napnula jsem krk, abych ho zkusila najít, ale on na louce už vůbec nebyl. Otřásla jsem se, protože kolem nás proběhl studený vítr a já cítila, že můžu jít dál. Jako kdyby nás nějaká síla naváděla. Třeba nás Život k sobě sám vede a má to logické vysvětlení, než to, že si chce naše děti nechat. Ztrápeně jsem se podívala na Maple, která se už vydala dál, protože únos hnědého vlčete nesla velmi těžce. Třeba si ho s Darkií nechají, to by bylo pěkné. Snažila jsem se upínat na dobré věci, abych se z toho nezbláznila. Ještě, že to Cass všechno prospí, aspoň nebude mít pošramoceného ducha a bude bez následků. Bála jsem se totiž toho, že Mari a Kenai budou mít trauma, ze kterého se už nevzpamatují.
Dívala jsem se za mizejícím Newlinem a vlčicí s rudým kožichem. Litai, pamatuju si, jak mi o ni Morf vyprávěl. Musím se s ní pak sejít a řádně se představit. Žďuchla jsem svou neviditelnou nohou do Nokta a oblízla mu tvář. "Asi bychom měli pokračovat za nimi. Těším se, až dostanu Života do pracek a pořádně mu vynadáme. Nebo provedeme něco strašlivého." V očích se mi leskla touha po pomstě a v duchu jsem si představovala, jak ho topím v nějakém vodním vězení. Pak ho Maple bude provrtávat ohněm, já topit a ostatní také použijí všechnu svou magii. Žůžo. Sice to nebyly pěkné představy, ale aspoň se mi ukázala noha zpátky.

// Ježčí mýtina

Gratuluji. :)

// Mě se to taky líbí, jsem ráda, že jsem se zúčastnila. :D Sice je tempo pomalejší, ale mě to nějak nevadí (ale neměla bych problém i s rychlejším). :D Námět je fakt dobrý.

// Sarumen

Sice jsem si myslela, že běžím ohromně rychle, protože jsem ani nestačila Maple odpovědět na její konejšivá slova, ale někteří členi tu už byli přede mnou. Zaraženě jsem se zastavila, protože mi došlo, že neběžím vůbec směrem k sídlu Života. To mi však nějak vypadlo z hlavy, protože jsem zaměřila svou pozornost a zlobu na mývala. Položila jsem malého Cassa na zem a probodávala zvíře ostrým pohledem. To je divné? Jak to, že pochoduje po dvou? A vlastně jak to, že má na sobě něco dalšího, než srst? A co ten doutnající kus dřeva? Kdybych měla jasnou mysl, určitě bych se nad tím pozastavila dýl. Já však chtěla někoho, na koho bych mohla být hnusná, křičet na něj, vrčet a kdo ví co všechno dalšího. Přeci jen jsem si ho vyslechla, ale jeho slova žádný význam nedávala.
Mezitím, co mýval blábolil nesmysly, přesunula jsem naše těla blíže ke členům smečky. Jenže, když jsem se ocitla blízko nich, vypařila se mi na chvilinku starost o vlčata z hlavy. Protože uprostřed malého hloučku sedělo vlče. Bylo o trochu starší, než naše, ale bylo stejně roztomilé. Kde se tu bere, bez rodičů? Potřebovala jsem si srovnat myšlenky v hlavě, proto jsem musela začít od začátku. "Zdravím dámy," pozdravila jsem Aseti a vlčici s rudým kožíškem, o které mi Morfeus povídal, ale nemohla jsem si za nic vzpomenout na její jméno. Přisuzovala jsem to momentálnímu duševnímu rozpoložení. Než jsem však přiblížila svoji hlavu k novému drobečkovi, došlo mi, že bych i já měla mývalovi něco odpovědět. "Fajn, další slovo je černo černá tma. Kde jsou naše děti?" Poslední větu jsem zavrčela, jako kdyby za to mohl dotyčný podivný mýval. Věnovala jsem mu poslední zhnusený pohled a začala se zajímat o mrně. Lehla jsem si na břicho, Casse měla u nohou a hlavu jsem přiblížila až k prckovi, který se bojácně tiskl k Maple. Že by Osud Maple a Darkii přivál do cesty vlče? To by bylo prima. "Ahojky drobečku, já jsem Wolfi. Jakpak se jmenuješ?" Snažila jsem se mluvit klidným hlasem, i když jsem se uvnitř třásla vzteky na Život. Ale nechtěla jsem zbylá vlčata děsit svým neklidem, i tak toho muselo na ně být moc.

Netušila jsem, komu bych mohla poděkovat za tak úžasnou rodinu, kterou jsem měla ve své smečce. Vděčně jsem se na Maple usmála. "Je to krásné vědět, že tu máme takovou podporu. Možná, že to jednou, dvakrát... Víckrát využijeme, " dodala jsem spiklenecky.
Naslouchala jsem, co se nového stalo u mé kamarádky. Byla jsem ráda, že potkala svého bratra. Já takové štěstí asi už mít nebudu. Když se dostala k novince o jejím vztahu s Darkií, natočila jsem zvědavě hlavu. Během chvilky jsem ji otočila na druhou stranu. Snažila jsem se to nějak vstřebat. Nebo spíš jsem přemýšlela, jestli jsem o tom někdy přemýšlela, že by to mohlo být možné. Láska je však všemocná. "Páni, to je docela bomba. Samozřejmě gratuluju, hlavně, abyste se měly rády." Na chvilku jsem se odmlčela, protože jsem nechtěla aby to znělo nějak povrchně nebo tak. Na očích ji bylo vidět, že má Maple Darkii moc ráda. "Já nebudu lhát je to trochu šok. Ale samozřejmě, stále si má kamarádka, i Darkie. Jen to musím trochu zpracovat. Jo a je dobře, že si potkala svého bratra. Je dobré vědět, že tu máš kousek rodiny."
Zadívala jsem se na oba malé vlčky, přičemž si nějak vyměnili role. Kenai se vydal na průzkum a Cass usnul. Zamlženým pohledem jsem se dívala na našeho průzkumníka a nechala jsem ho jít. Nepřišlo mi, že bych se měla bát. "To jsou," přitakala jsem Maple. Zamyslela jsem se nad tím, co u mě bylo ještě nového, když tu jsem zaslechla hlas. Ááá Život, tak to bude v pohodě. "Ahoj kámo. Jasně, bez problémů..." Vůbec mi nedocházel smysl jeho slov. Přece si může s našimi vlčátky hrát...
Bylo mi, jako kdybych dostala facku. Cože jsem to sakra udělala? "Slyšela si to? Život si půjčil Marion a Kenaie a už, už je nevrátí. A já mu to dovolila! Jsem příšerná matka! Musíme je získat zpátky." V očích se mi leskl strach, šílenství a naprostá rozhodnost z toho, že mi děti nikdo krást nebude. Zadívala jsem se na spícího Casse. Aspoň ty si nám zůstal. Ne, dost! Takhle nesmím přemýšlet. Jemně jsem ho popadla za krk a vydala jsem se za Životem. Věděla jsem přesně, kde bydlí, ale v tom strachu jsem nemohla pořádně myslet. Nokt. Musím najít moji lásku a určitě to vyřešíme. A omluvím se mu, že jsem je neuhlídala. Brala jsem si to jako osobní selhání. Nedošlo mi, že se o Mari měl starat Newlin. Nechala jsem chudáka Maple stát za mnou, ani jsem se neujistila nebo nezeptala, jestli jde taky. Prostě jsem šla.

// Kopretinová louka

Nějak s Cassem můžu manipulovat, tak to takhle snad nevadí. :D

Jo a odpověď na bonus - Elisa?

// Úkryt

Snažila jsem se se svým potomkem moc nehoupat, ale stálo mě to hodně sil. Protože cítit ve tváři čerstvý vzduch bylo nepopsatelně krásné. Užívala jsem si každý dopad packy na povrch našeho lesa. Sledovala jsem Maple, jak s láskou ukazuje našemu drobečkovi svět. Občas jsem se přiblížila k Noktovi a otřela se o jeho tělo, jen abych cítila, že tu s námi je. To nám však nevydrželo dlouho, protože se musel na chvíli vzdálit. Všem nám věnoval krátké oblíznutí, přičemž jsem si všimla, jak se na poslední chvíli u tetičky Maple zarazil. V očích mi zajiskřilo pobavením. Důvěřovala jsem mu, že moji lásku nezradí, takže jsem to nijak nehrotila. Ale mírně poškádlit bych ho mohla. Tak třeba časem se mi to bude hodit.
Bylo moc hezké, jak nezapomínal na povinnosti i na sebe. Už jsem totiž začínala mít na jazyku, že by si měl nějaké jídlo obstarat i pro sebe. Přivřela jsem oči, když se ke mně Nokt přiblížil. "Já tebe taky," špitla jsem. Nebo spíš snažila jsem se zašeptat, protože jsem celou dobu měla v tlamě Cassiana, který už musel být chudák celý oslintaný. Bylo mi divné, že byl celou dobu potichu, ale možná to bylo tím, že pozoroval a zpracovával spoustu nových podnětů.
Konečně jsem ho položila na zem, aby se mohl taky projít a cítit pot nožičkami něco jiného než tvrdý kámen. Zamávala jsem Notkovi na rozloučenou a začala se věnovat Maple. "Je to paráda. Nikdy bych neřekla, že ti pobyt v jeskyni začne pomalu lézt na mozek." Zazubila jsem se, aby viděla, že jsem to myslela s nadsázkou. "Ono nejhorší je pomyšlení, že bych teď nedopadla ani invalidního zajíce. Právě že je pro mě náročnější si přiznat, že nedokážu splnit smečkové povinnosti, než starost o tyhle pidižvíky." Na chvilku jsem se odmlčela a zadívala se na své dva syny. "Dost možná se to brzy změní, jen co ještě povyrostou. A je něco nového u tebe?" Začala jsem se cítit tak nějak líp, jako kdyby všechny starosti zmizely. Život byl prostě bezva.

Stoprocentně dorazím, jen se přimlouvám za pozdější čas (desátá hodina asi ideál). :D Jelikož nám rozkopali asi všechno co mohli a jsem pohodlný člověk, který nemá rád moc přestupů, tak bych raději volila bus, jenže pak bych potřebovala asi 30 minut na přejezd na hlavák. ;)
Klidně se přizpůsobím většině s výběrem místa. :) No a pak večer zase odjedu, nějakým posledním spojem.

// Já se hlásím. :)

Byla jsem ráda za každý letmý dotyk, který jsme si předali. Vždy mnou projela vlna pozitivní energie a dodalo mi to pocit bezpečí a toho, že je vše v naprostém pořádku. Na zasněné představy však nebyl pořádně čas, musela jsem se soustředit na přítomnost. A co by sis vlastně chtěla představovat lepšího? Máš vše, co sis v těch nejbujnějších představách přála. Takže to hlavně nepropásni.
Tak nějak jsem zaregistrovala, že Newlin vzal naši malou princezničku ven. Však on jí pobyt venku neuškodí. A Nokt mi odsouhlasil pasování Newlina na hlídače Marion. Usmála jsem se na návrh Maple, že vyveze Kenaie. Radostně jsem přikývla, abych potvrdila miláčkovo svolení. "A ani my nejsme proti," dodala jsem raději, i když to přikývnutí mohlo být dostačující. Něžně jsem vzala našeho flegmatika do zubů a usadila jsem ho tetičce Maple na záda. Když jsem se ujistila, že jen tak neupadne (pokud by se nějak moc vrtěl, tak by sletěl, ale zrovna u Kenaie jsem se toho nebála) a přátelsky jsem do Maple drcla hlavou (ale vážně jen malinko). Moje největší láska se na chvilku zadíval ještě na Casse. Jeho nenadálá mlčenlivost mě trochu iritovala, ale doufala jsem, že to nebude nic závažného. Škádlivě jsem po Noktovi klapla tlamou, když do mě žďuchnul. Jelikož stihnul uhnout dřív, než jsem ho mohla maličkou kousnout, tak jsem ho aspoň obdarovala ocáskovým poplácáním. V tu chvíli jsem se cítila spíš jako nevyblázněné vlče, smíchané s naprosto zamilovanou vlčicí, než zodpovědná matka, ale asi to bylo občas potřeba. Těšila jsem se, až si společně s Noktem jen sami v klidu někde lehneme a užijeme si sami sebe. Popadla jsem znovu Casse do zubů a vyšla za ostatními ven. Měla bych začít přemýšlet o nějakých zásobách na zimu. A také je potřeba zkontrolovat hranice a stav smečky.

// Sarumen

Raději Praha. :D Líp se tam dostanu, když teď máme rozkopanou půlku vlakové cesty. :D Ale i když, Brno by se taky dalo. ^^ A nejlíp za mě listopad nebo pak až leden, říjen a prosinec jsou bezkonkurenčně plné. :D

// Jestli někoho vynechám, fakt se moc omlouvám. :D

V jednu chvíli jsme tu byli my, šťastná rodinka a teta Darkie, kterou jsem ráda viděla a nebylo to jen z toho důvodu, že nám (dobře, respektive mě) donesla jídlo. Spokojeně jsem si odfrkla a pobaveně sledovala, jak se Mari snaží sesmolit nějaká slova. Pozorně je poslouchala, jestli v jejím žvatlání není něco, čeho by se dalo chytit. Jediné, co jsem jí rozuměla bylo, že mám jít blízko k ní. Chtěla jsem k ní přiblížit hlavu, ale do toho přišla Maple. Další vlčice, kterou ráda vidím. Byla mou kamarádkou a já si oddychla, že se ukázala. Tím dala najevo, že ve smečce chce stále zůstat, být její součástí. Usmála jsem se na ni, ale ona první pozornost věnovala dceři Morfeuse. Naklonila jsem hlavu, protože se k ní měla více, než jen kamarádky. Spíš s láskou, jako když se já tisknu k Noktovi. Celou moji myšlenku potvrdila Darkie, když jí přitisknutí oplatila. Tak to bych nečekala, ale tak, proč by ne. Láska nezná hranic. "Zdravím Maple. Děkujeme," zazubila jsem se na ni a sledovala, jak se věčně ospalý Kenai zvedl a velmi rozvážně šel pozdravit další svoji tetičku.
Kdybych měla čas ho pochválit, tak bych něco pronesla, jenže jsem ucítila další pach a to našeho alfy. Zacukaly mi koutky radostí, ale také jsem začala dostávat strach, že se nám tu z toho stane hooodně přeplněná místnost. Brzy se dostavil Morf a já měla pocit, že nemůžu dýchat. Bylo tu najednou moc vlků a já ležela až vzadu u zdi. Nejspíš jsem měla malý záchvat klaustrofobie, ale Morf za to nemohl. Bylo nás tu prostě už moc. Ze všech sil jsem se však snažila tvářit, že je vše v pořádku. Dívala jsem se na tlamu našeho alfy, abych zjistila, co má na srdci. Nejspíš šlo o to, že na chvíli les opouštěl a byla nám tak svěřena naše betovská povinnost, společně s Darkií a dost možná i Maple, ale to jsem nemohla tvrdit jistě. Pozorovala jsem, jak pohladil naše dětičky po hlavách, rozloučil se a zase odešel. "Spolehni se," zašeptala jsem. Ucítila jsem i Derian, ale ta až dovnitř nešla. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na tu druhou jsem byla ráda. I tak jsem ještě nenašla dostatek vzduchu. Už jsem se dost těšila ven.
Můj nejúžasnější Nokt se zatím staral o Mari a porozuměl jí lépe než já, že chce pozdravit Darkii. Brzy se ke mně otočil a přitiskl se na malou chvíli k mému tělu. Vděčně jsem vdechovala jeho vůni, která mě uklidňovala z klaustrofobického pocitu. Mou zanechanou rybu ještě rozdělil na půlku, takže jsem se mohla doládovat. "Děkuju ti, dám si. Ale neměl by si se zanedbávat." Nokt se mě ještě optal, jestli už bychom mohli vlčátka vzít ven. než jsem stačila ale odpovědět. že si myslím, že to zvládnou, doběhl další návštěvník a přiřítil se jako velká voda. Ááá, Newlin, To je dobře, taky jsem ho dlouho neviděla. "Ahoj Newline," pozdravila jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli můj pozdrav nezanikl v jeho povídání. Ve zkratce, tedy já si to zkrátila a poskládala z toho, co jsem pochytila, že hledal nějakou veverku, potkal vlka, který se jmenoval jinak, než si ho pojmenoval a že máme krásná vlčátka. Pak se střídavě točil na naše malé ratolesti a na Darkii. Zaslechla jsem otázku, jak to, že Marion má jiné barvy, ale než jsem se nad tím vůbec mohla zamyslet, tak už začal prosit, že by chtěl být strejda a kdo by tu s ním chtěl zůstat. Otevřela jsem tlamu a hned ji zase zavřela. Trochu jsem vypadala jako ryba na suchu. Do toho se probudila naše malá hvězdička a začala toho žvatlat opravdu hodně. Jen Cass byl podivně potichu, ale já se mu vlastně ani nedivila. Přišlo mi, že se pohybuju ve zpomaleném filmu, protože se ozvala Darkie s tím, že to jde ven obhlídnout a jestli si s našimi dětmi bude moci někdy hrát. Potřebuju ven, do klidu, všechno to vydýchat.
V hlavě se mi zrodil báječný plán. Sice jsem nestihla Darkii odpovědět, ale v duchu jsem si slíbila, že si s dětmi bude moci pohrát. Došla jsem pomalu k Newlinovi. "Můžeš být strejda Newlin, vlastně se do tvých hlídacích a schopných pacek přihlásila naše princeznička Marion. Dávám ti důvěru, že s tebou zažije dobrodružství," při těchto slovech jsem mu položila packu na rameno. Poté jsem hodila pohled na Nokta. "Souhlasíš s tím lásko, že Newlina pasujeme na rytíře - ochránce pro Mari?" Usmála jsem se na Nokta, poté i na Newlina a vydala jsem se pro Kenaie. Po cestě mi došlo, že jsme neodpověděli na otázku Darkie ohledně jmen. Tak pak venku. "Půjdeš s námi ven Maple?" Doufala jsem, že mi v hlase není tak moc slyšet, jak moc se tam těším. Otočila jsem se ještě na Newlina. "Myslím, že když si bude přát jít ven, tak ji tam klidně vem, ale když se bude vzpouzet, tak asi zůstaňte v jeskyni." Mrkla jsem na miláčka, jestli k tomu chce něco říct a ještě jsem nabídla Mari mlíčko k jídlu, aby tu netrpěla hlady. Oblízla jsem ji po hlavičce. "Moc strejdu nezlob," pošeptala jsem jí do ouška. Poté jsem opatrně vzala Casse a významně mrkla na Nokta, jestli je připravený vyrazit.

// Ono to pořadí je takový lehce míchatelný bych řekla. :D Snad o sáhnu všechno, jsem trochu líná dohledávat na telefonu. :D

Nokt to velmi dobře se zbylými vlčaty zvládal. Přijala jsem jeho polibek s přivřenýma očima. "Ty jsi taky moje všechno," opětovala jsem mu pošeptání. Nedokázala jsem si představit, co bych si bez něho počala. Z přední části jeskyně jsem zaslechla Darkii, jak na nás něco křičí. Natočila jsem tím směrem uši, ale to už jsem slyšela tlumené kroky, jak odešla. Vážně říkala něco o jídle? Ona je vlastně taky lovec! Musím ji pak pořádně poděkovat. Než se Morfeusova dcera vrátí, věnovala jsem pozornost našim potomkům. Zdalo se, že Kenaie dokáže probudit jen vidina jídla. Když jsem ležela na boku a čekala, než se všichni nakrmí, přičemž Cassian na mě házel zamračené pohledy a nejedl, nemohla jsem se na ně vynadívat. Byli tak roztomilí, krásní, maličcí a tak heboučtí tou mladičkou srstí. Jednoho by to dovedlo k slzám.
Se skleněným a náramně spokojeným pohledem jsem se dívala na Nokta. Chtěla jsem mu říci něco na způsob, jak jsem šťastná, že ho mám, ale to už se vrátila Darkie a měla plnou tlamu ryb! Udiveně jsem se na ni zadívala. V mém pohledu byla i spousta respektu. "Dobrá práce, moc děkujeme." Kluky nová vlčice nějak nezajímala. Nebo nevím jak Casse, ten se možná ještě snažil dělat uraženého, že jsem ho vzala zpátky do vnitra jeskyně. Kenai však měl absolutně na háku všechno, co se kolem něho dělo. Trochu jsem se strachovala jestli to je takhle správně. Jeho sourozenci byli samý pohyb, žvatlaní a zvědavost. On však jen ležel, spal a jedl. Určitě je v pořádku. Kdyby nebyl, tak by ani nejedl. Takže klid. Zato Marion byla jako u vytržení z Darkie. Pritiskla jsem uši k hlavě, když začala pískat a nahnula jsem se až k ní. "Pssst malička. Teta se na tebe dojde podívat, uvidíš." Jenže bylo dost těžké vysvětlit malému vlčeti, že pláčem by se nemělo ničeho dosahovat. I když, třeba ji to v životě pomůže, ale nerada bych aby z ní byla plačka. Snad z toho vyroste.
Mialcek se snažil naší dcerku také uchlácholit a než jsem se stihla zvednout, šel i on Darkii pozdravit. Já jsem zatím všem třem upravila kožíšky, aby vypadali k světu.
V duchu jsem se plácla tlapkou do hlavy. Taky jsem se měla zeptat na smečku a na to, jak se daří samotné Darkii. Jsem to ale nepozorná beta. Vynadala jsem sama sobě a zapsala si za uši, že bych se měla více starat i o ostatní že smečky. Ale rodina je také důležitá. Nokt od návštěvy převzal úlovek a donesl všechen až přede mě. Vděčně jsem se usmála a políbila ho že spodu na krk. "Děkuji lásko." Bylo mi hloupé to všechno sníst, takže jsem hravě spořádala čtyři ryby a jednu nechala, aby s emohl najíst i Nokt. Sice vlka jeho postavy jedna ryba nemohla nasytit, ale prostě jsem to nechtěla všechno naládovat do sebe. Jen jsem se mlsně olízla a čekala, jestli Darkie přijde blíž.