Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Díky za minulou akci a také děkuji za odměnu. :) A přihlašuji Wolfi, Awaraka mám totiž na něco jiného. :D * Snad Nokt odpustí*

A přidávám i můj výtvor a jak tak koukám, tak jsem ho pojala hooodně sadisticky, omlouvám se. :D :D

No jak to říct, do konce roku bych potřebovala zlepšit přísun jídla do naší smečky. Na to by se mi hodily nohy navíc, jenže komu je tak vezmeme? Už vím, vlkovi, který se mi v dobrém světle neukázal a tím vlkem je Duncan. Budu ale hodná, vzala bych si od něj jen nohy dvě, ať má ještě šanci trochu důstojně žít. Takže tím bych získala šest nohou, ale pomohlo by mi to v rychlosti? Budu doufat, že jo.
Jenže, co s tím, když stihnu každou rychlou zvěř, když mi bude trvat dlouho, než nějakou zakousnu. A než bych jednu skolila, zbytek stáda uteče. Nene, to chce ještě něčí hlavu, ať můžu kousat na obě strany. Tím pádem bych svoji kousek posunula a musela bych nabrat ještě někde trochu materiálu na krky, aby se mi prodloužil, jako mají draci. A tím vlkem nebo spíš vlčicí bude Amnesie, protože jak se moc neprojevuje, tak mi nebude přebírat velení nad tělem. A materiál na krk vezmu z jejího těla, stejně bude bez hlavy k ničemu. Takže budu mít prodloužený krk se dvěma hlavami a šest nohou. Tím budu produktivnější ve shánění jídla a už nikdy nebudeme cítit hlad. Snad ale nebudu muset jíst za dva.

Poslouchala jsem poslední Životovy omluvy a nějak jsem neměla co říct. Veškerá zloba ze mě vyprchala, protože jsem pochopila, jak musel být opravdu osamocený. Je pravda, že vlci k němu přijdou, prohodí pár slov a zase se vydají dál. I když má obrovskou plochu, která může být rájem, i tak to je opuštěný kraj, kde bydlí sám a sám. Podívala jsem se na něj a jen s povzdechem kývla hlavou. Až sem s odstupem času přijdu, budu vědět co povědět. Teď ale ne, nemám co bych řekla.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Maple a nové vlčátko se vydali zpátky k domovu. Litai je brzy následovala, ale já se začala rozhlížet po svých miláčcích. Kenai se vyloupl v mojí blízkosti a nesl si něco v tlamičce. Podíval se na mě těmi jeho moudrými očky, usmál se a sedl si mi k nohám, poblíž jeho bratra. "Zlatíčko moje," zašeptala jsem a oblízla ho po hlavě. Mávala jsem ocáskem a celého ho očichala, abych zjistila, jestli mu něco nechybí, nepřebývá a jestli je celkově v pořádku. Při očichávání jsem se ho letmo dotýkala a občas mu uhladila neposednou srst. Nevadilo mi, že mi nic neřekl, ani že neprojevuje více náklonnosti. Když jsem si vzpomněla, že v jeskyni skoro celou dobu prospal, tak mi jeho úsměv projel tělem jako blesk a dodal mi potřebnou energii a pohodu. Zařekla jsem se, že slzy uroním až někde v tichosti, teď na to nebyla vhodná příležitost.
Nechala jsem kontroly, abych mu zase dopřála dostatečný odstup a očima propátrávala okolí, abych našla Marion. Brzy jsem ji uviděla, tak jsem se usmála, ale úsměv mi trochu zmrzl, když se jako první rozběhla za Newlinem. Nebudu lhát, zamrzelo mě to až do morku kostí, ale přikládala jsem to tomu, že Newlina viděla dřív než mě. Newlin byl hodný a mluvil se Životem nejdéle z nás a jak jsem se na něj tak dívala, znovu vyrostl do své původní podoby a ještě mu k tomu na hlavě rozkvetl věnec krásných květin. Než jsem však stačila říct, že má hezkou ozdobu, stihla to udělat Litai a už spolu odcházeli. "Mari, holčičko moje. Pojď sem ke mně, abychom mohli jít za tatínkem," zavolala jsem na svoji dceru. Už jsem se těšila, až se společně vydáme zpátky do lesa a konečně si odpočineme. Věřila jsem, že jsou všichni unavení. Jakmile jsme se s mojí dcerunkou očichaly a přivítaly, vydali jsme se domů.

// Sarumen

Taky se hlásím. :)

Ahoj, tak ještě já se přidám s rozdáváním hlasů. :)

Kategorie missák
Tollpihe - líbí se mi jeho odstíny kožíšku a roztomilý puntík nad okem. Navíc mi přijde jako skromný a ohromně roztomilý vlček.
Storm - myslím, že na stará kolena (jak sám sebe představuje), by si zasloužil dostat cenu Missáka. Má přeci jen nejvíce zkušeností a zážitků, takže by si zasloužil dostat alespoň cenu za nejhezčího vlka.

Kategorie miss
Ilenia - jelikož obdivuji její energii, kterou vynaloží na odklízení bordelu po ostatních vlcích
Maple - vysloužila si můj hlas díky barvitému popisu jejího kožíšku. Miluju hebkost činčil!

Kategorie missče
Marion - moje milovaná holčička je přeci samozřejmě nejkrásnější, takže je jasné, že jí musím dát svůj hlas. Bez jakýkoliv dalších okecávání
Gavriil - musím být fér a dát hlas ještě dalšímu vlčeti. Zaujal mě jeho kožich, který mi připomíná políčka šachovnice, prostě s ním si příroda vyhrála a tak mu také dávám hlas.

// Za mě úplně v pohodě. ^^:)

// Stále si stojím za tím, co jsem hádala v prvním příspěvku, Elisa? :D Jinak, moc děkujeme za akci a obdivuji tvoji trpělivost s námi. ^^

// EDIT OSUD: Vedle jak ta jedle! :D

// Narrské kopce

Upalovala jsem, co mi nohy stačily, ale samozřejmě jsem se snažila být i jemná, abych Cassovi nepřivodila mořskou nemoc. I tak mě ale předběhla Maple, ale nijak mi to nevadilo. Zastavila jsem se na okraji louky a ohromeně sledovala krajinu kolem sebe. Kdyby se ve mě nemísilo naštvání, smutek, radost, únava, nervozita a spousta dalších emocí, které jsem třeba ani pojmenovat neuměla, tak bych si myslela, že jsem se ocitla v ráji. Aspoň že naši drobečkové byli na takovém krásném místě a ne někde vystrčení na sněhu a mrazu. Do těla mi totiž vnikalo příjemné teplo, ale mohla jsem si to i jenom namlouvat.
Viděla jsem všechna tři unesená vlčata, jak jsou v pohodě, bezstarostná, až mě to trochu bodlo u srdce. To jim ani trochu nechybíme? Nebáli se a nehledali nás? Přemýšlela jsem převážně o našich dětech, protože nově nalezené vlče jsme znali příliš krátkou dobu, než abychom mu stihli přirůst k srdci. Mohlo jít o kouzlo Života, že nás nějak vytlačil z jejich malých hlaviček. Tím jsem se uklidňovala, když jsem tam tak stále stála. Viděla jsem totiž, že si ještě něco s Životem vyprávějí, tak jsem jim do toho nechtěla zasahovat. I když jsem se ohromně těšila, až si oba dva přivinu ke svému tělu a už nikdy se od nich nehnu.

Dívala jsem se, jak se i ostatní snaží vymyslet řešení hádanky. Mýval z nás začínal být dost nervózní, což mě začalo štvát, protože on neměl vůbec právo na to, aby pociťoval nějakou nervozitu. To nám tady šla hlava kolem, ze všeho. A to se k tomu všemu přidal hlas Života, vlka, kterého kdybych potkala osobně, tak bych mu tak akorát vyprášila kožich. Poslouchala jsem, co nám všechno vypráví a jako jo, chápala jsem ho, ale zase na druhou stranu, kde vzal tu drzost brát děti zrovna nám? Podívala jsem se na Nokta, jenomže on tam vůbec nebyl, což jsem v tom zmatku a přebíhání zapomněla.
Když Život dokončil svůj proslov, cítila jsem, jak ze mně spadla jakási clona nebo vnitřní zmatení. Nechápala jsem, proč jsme z lesa nešli za životem hned, když ho máme za rohem. Ale když jsem se pohroužila do vnitra, do jádra své duše, tak jsem zjistila, že se na Života vlastně tolik nezlobím. Ale i tak mu asi něco málo řeknu, ale už to nebude tak plné nenávisti. Jenom taková rada do života. Sledovala jsem, jak se vlčice s rudým kožichem už vydala za našimi vlčaty. Já se pomalu vydala za ní s Cassem v tlamě a na mývala jsem si už ani nevzpomněla. Jen jsem se těšila, až to budeme mít všechno za sebou. Pak nás čeká lov a spááánek.

// Zapadlý kout

Taky bych chtěla Newlinovi moc poděkovat, obrázek je krásný. :) A ráda bych se omluvila Starlingovi, já na to dočista zapomněla. ALe neboj, svou chybu jsem napravila. :) Snad dobře. :D

// Ježčí mýtina

Cesta proběhla asi v klidu, nemohla jsem to říct přesně. Cítila jsem se totiž jako kus nepodstatného dýmu. Obláček páry mezi velkými mraky. Jakmile jsem ucítila pod tlapkami pevnou půdu, i když se tedy jednalo o písek, málem jsem se rozbrečela štěstím. Možná za to taky mohlo vyčerpání, že jsem to všechno teď brala tak přecitlivěle. Nebo kombinace všech možných věcí.
Rychle jsem se nadechovala, abych si užila proud vzduchu, který mi plnil plíce. Snažila jsem se odhadnout, ve které části hor jsme, ale nedařilo se mi to. Jako kdyby se mi to všechno motalo a splývalo dohromady, prostě nic nebylo povědomé. Nejspíš to bylo způsobené proměnou v páru. Hlava mi ještě plně nepracovala a mýval nám už povídal další veršovaný text a k tomu nějakou hádanku. Většinou mi takové věci šly, jenže s tou pomotanou myslí to vůbec nešlo. Jako první se toho ujala Litai a nadhodila, že by to mohl být mech. Jenže, jak sama pak dodala, s vlčaty to nemělo nic společného. Přešlapovala jsem na místě, abych si rozproudila krev, ale nijak se to nedařilo. "Vlče to také není, hebká sice jsou, ale nezáří a ani nejsou osamocení. Sníh taky ne, ten není hebký, ale zbylé dvě věci se k němu hodí. Ach to je tak těžké." Jediné, co jsem mohla dělat bylo zírat na mývala, protože jsem byla totálně vygumovaná.

Divila jsem se, kde máme zbytek smečky, ale nebyl čas to moc zkoumat. Museli jsme přece najít pravého mývala, vyprášit mu kožich za to, jak nás tu zdržoval a donutit ho, aby nás konečně pustil za vlčaty. Přiběhla nám na pomoc Maple, která se mi zdála být mírně rozhozená. Možná jsem si to jen nalhávala a viděla jsem neklid všude kolem sebe. Aby taky ne, pomyslela jsem si zoufale, ale sebrala jsem svou vnitřní sílu a přiblížila se k ní. "Neboj, určitě je zachráníme," pronesla jsem klidným hlasem. Byla jsem totiž přesvědčená, že si zamilovala hnědé vlče a šílí strachy, co se s ním děje. Nebo jsem to prožívala já a snažila se před sebou postavit pevnou hradbu, za kterou žádný vlk neuvidí. A své vnitřní pocity přiřazovala na ostatní vlky, abych jim sama nemusela čelit...
Donutila jsem se věnovat pozornost slovům, která Maple řekla. Podívala jsem se na stejného mývala jako ona, ale tak propastný rozdíl jsem v jeho šklebu neviděla. To už k nám přiběhl i Newlin, který se jaksi zmenšil? Zírala jsem na něj s otevřenou tlamou. Mluvil jako on, poznával nás, jen jeho tělo bylo jaksi malinké. Zajímavá kamufláž. Raději jsem to nijak nekomentovala, třeba si to ani neuvědomil. On nás však pochválil, že jsme šikovné a spokojeně čekal co na to mýval. Já si osobnš moc šikovná nepřišla, ale byla jsem zase potichu. Zničehonic se zvedl oblak kouře a zůstal jen náš trýznitel. Pověděl znovu rýmovanou odpověď a natáhl k nám tlapky. Už předtím jsem si vštípila jméno rudé vlčice, které Newlin vykřikoval. Litai mývalovi nedůvěřovala a já se vůbec nedivila. Popadla jsem Cassa a beze slova podala zvířeti svou tlapku. Propalovala jsem ho však pohledem, aby se nepokusil udělat nějakou jinou boudu. Poté nás obalil kouřem a my stoupali vzhůru. Byl to dost divný pocit, protože mi zmizela možnost kontrolovat nohy a tělo. Jako kdybych se rozplynula do toho kouře.

// Narrské kopce

// Kopretinová louka

V hlavě jsem Života provrtala už tolikrát, že to přestala být zábava. Raději jsem se upnula na záchranu našich miláčků a jednoho nového vlčátka, které se k nám zatoulalo. Ohlédla jsem se po Noktovi, protože jsem potřebovala jeho podporu, jenže on tam nebyl. Zmateně jsem se zastavila a začala se po něm rozhlížet. Snad se mi v té mlze neudusil! Co bych si bez něho počala! A kde jsou vlastně všichni ostatní? Viděla jsem sem přece běžet víc kožíšků z naší smečky. Moment... Tamhle je jeden rudý, ta patří k nám a už řeší další hlavolam toho prokletého mývala.
Pomalu jsem došla k rudé vlčici a položila si k nohám Cassa. Vděčně jsem se na ni podívala, že mě v tom nenechala, ale už jsem hned zaměřila oči na scénu před námi. Mýval tu nebyl jeden, ale hned deset. Jasně, proč by ne. Jen do nás. Rozčilovalo mě, jak si pohazovali dýmkou a čas od času se ušklíbli. Vlčice se rozešla kolem kroužku mývalů a něco hledala. Možná něco, co by je od sebe odlišovalo. Já se nechtěla moc hýbat, abych zase nemusela chudáka Cassiana tahat a dívala jsem se ze svého místa. Když se rudá vrátila, prohlásila, že jeden má kratší ocas a druhý jiné proužky. Naklonila jsem hlavu na stranu. Cožpak se takhle neliší všechna zvířata? Že každé má něco jiného? Nebo si mýval udělal duplikáty a toho pravého najdeme, že mu něco bude chybět? "Myslím, že na to jdeš dobře! Akorát bych se zaměřila i na zbytek jeho věcí. Kromě toho klacku, který si pořád předávají." Něco, co všichni mají a jeden ne. Mhouřila jsem oči a snažila se na to přijít.

Událo se toho strašně moc a ohromě rychle. Jo, snažila jsem se apspoň zeregistrovat, kdo všechno ještě přiběhl a odhadoval slova, která mýval bez přelomení jazyka vypouštěl z pusy. Byla jsem moc šťastná, že přiběhl i Nokt. Ihned jsem se zvedla od hnědého vlčete a vděčně vdechovala vůni partnerova těla. Byla to moje osobní uklidňující vůně, něco, na co jsem se mohla spolehnout, že bude po mém boku, když bude potřeba. A teď jsem ho rozhodně potřebovala. Doufala jsem, že unesení vlčat brzy skončí, protože čím déle to trvalo, tím v horším rozpoložení jsem byla. "Já tebe taky," zašeptala jsem mu na oplátku. "Ještě víc." Nechtěla jsem, aby ode mě zvedal hlavu, ale i on se zapojil do slovních přesmyček a uhádl poslední slovo. Pyšně jsem se na něj zadívala a lehouce se dotýkala jeho boku. Cítila jsem se pak silnější.
Přála jsem si, aby to bylo všechno, aby mýval zamával podivnou tyčkou ve vzduchu, tlesknul nebo něco takovýho a vrátil nám děti. Jenže to jsem se spletla. On se zadíval na Kasiuse, jak se vlče představilo, obalil ho do vodní bubliny (i když z toho jsem podezřívala spíš Života, že si pro něj přišel, protože ho mýval zavolal), která se začala vznášet a odlétala pryč. Snažila jsem se svou vodní magií přitáhnout kouli zpátky, jenže jsem docílala akorát toho, že mi zmizela přední noha. Byla jsem zkrátka moc rozrušená. Což možná bylo i dobře, protože jsem to vůbec neřešila. Moc jsem nevnímala, co nám říkal, jen jsem viděla, jak se zasmál a zmizel. Napnula jsem krk, abych ho zkusila najít, ale on na louce už vůbec nebyl. Otřásla jsem se, protože kolem nás proběhl studený vítr a já cítila, že můžu jít dál. Jako kdyby nás nějaká síla naváděla. Třeba nás Život k sobě sám vede a má to logické vysvětlení, než to, že si chce naše děti nechat. Ztrápeně jsem se podívala na Maple, která se už vydala dál, protože únos hnědého vlčete nesla velmi těžce. Třeba si ho s Darkií nechají, to by bylo pěkné. Snažila jsem se upínat na dobré věci, abych se z toho nezbláznila. Ještě, že to Cass všechno prospí, aspoň nebude mít pošramoceného ducha a bude bez následků. Bála jsem se totiž toho, že Mari a Kenai budou mít trauma, ze kterého se už nevzpamatují.
Dívala jsem se za mizejícím Newlinem a vlčicí s rudým kožichem. Litai, pamatuju si, jak mi o ni Morf vyprávěl. Musím se s ní pak sejít a řádně se představit. Žďuchla jsem svou neviditelnou nohou do Nokta a oblízla mu tvář. "Asi bychom měli pokračovat za nimi. Těším se, až dostanu Života do pracek a pořádně mu vynadáme. Nebo provedeme něco strašlivého." V očích se mi leskla touha po pomstě a v duchu jsem si představovala, jak ho topím v nějakém vodním vězení. Pak ho Maple bude provrtávat ohněm, já topit a ostatní také použijí všechnu svou magii. Žůžo. Sice to nebyly pěkné představy, ale aspoň se mi ukázala noha zpátky.

// Ježčí mýtina

Gratuluji. :)

// Mě se to taky líbí, jsem ráda, že jsem se zúčastnila. :D Sice je tempo pomalejší, ale mě to nějak nevadí (ale neměla bych problém i s rychlejším). :D Námět je fakt dobrý.