Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevnímala jsem, co se děje u ostatních. Byla jsem totiž schopná udržet jen jednu myšlenku, aby mě tak nebolela hlava. Ta myšlenka a vlastně i veškeré soustředění se týkalo Aseti. Ta se po mě ohnala a mohla jsem si za to sama. Vlci v tranzu se neměli takhle krutě probouzet. Ale to mi bylo jedno, začínalo nám jít totiž o život. Mávla jsem nad tím packou, bylo mi špatně jen z představy, že bych měla mluvit. Věnovala jsem letmý pohled na ohnivou stěnu a otočila jsem se na daňky. "Jo, jo," bylo to jediné, co se mi podařilo vyprodukovat, když se mě Aseti ptala ,jestli to zvládnu. Z dálky jsem slyšela Morfea, ale netušila jsem odkud, vše se tak divně rozléhalo. Chtěla jsem se začít šplhat někam za ním, ale najednou se plameny začaly stáčet a barvit.
Zastavila jsem se v pohybu, protože jsem si myslela, že to je mnou a mým zraněním, ale dělo se to dál. Zaslechla jsem hlas Smrti, která nás pobízela k jakési hře. Než jsem se však stačila nějak zorientovat, bylo to pryč. Nebrala jsem nějak vážně to co říkala, protože jsem na to neměla sílu. Chtěla jsem si jen někam lehnout a spát, ale asi mi to nemělo být dopřáno. Stihla jsem zaregistrovat jen to, že daňci, kteří měli stát na nohou leželi a najednou se zase zvedli. S šílenýma očima a zelenou barvou kolem sebe se k nám začali přibližovat. Bylo to vážně strašidelné, hlavně když jsem měla půlku pohledu zamlženého. Ale to co bývalo mládětem se začalo pohybovat až moc rychle. Samice si skoro brousily kopyta o kmeny stromů. A my tam stáli jako na podnose.
Jedna cizí vlčice na nás něco pokřikovala a Aseti jí odpovídala, za což jsem byla ráda. Já na nějakou kloudnou větu neměla sílu. Jediné co jsem mohla bylo postavit se před Aseti, abych ji bránila, když jsem byla v hierarchii výš než ona a bylo mou povinností ji ubránit. Hrdě jsem zvedla bradu, abych ukázala, že jsem stále v pořádku. Zkusila jsem vytvořit před námi vytvořit hradbu z vody, ale nešlo to. Buď jsem na to byla slabá, nebo nás Smrt takhle oslabila. Vyhrnula jsem aspoň pysky a odhalila zuby. Zkusila jsem z posledních sil vytvořit ze sněhu kolem nás vodu, abych jim znemožnila nás dostat tak rychle. Tím pádem jsme se mohli líp bránit a připravit na útok, když se jim budou kopyta nořit do vody. Nemůžou... Přece... Běhat... Po vodě.

"Jsem král, já můžu všechno." prohlásil lenochod a nechal lva shodit z útesu. Všichni si oddychli, že už jim nebezpečí nehrozí a byli šťastní. Nějaká ta oběť se musí podstoupit pro dobro lidu.

Král začal maličko panikař, ale pak dostal bravurdní nápad. Předložil bývalému králi spoustu zvířat, která byla vytvořená z plodů matky přírody. Žádné maso, jen čistá vegetariánská strava. Jeho věhlas znovu stoupl.

Veškeré plánování bylo v troskách. Začalo to tím, že se nedostal na to místo kam jsem chtěla, protože vrstva sněhu moc křupala. Tím by stádo odehnal dřív, než bychom měli šanci něco udělat.Přikývla jsem, že rozumím a věřila tomu, že se nám s Aseti povede aspoň jeden kus odehnat jeho směrem. Když tak pak odtáhne mrtvolu, říkala jsem si v duchu, když jsme s Aseti běžely z kopce dolů. Dobře, nedalo se říct, že jsme běžely, protože se nám sníh pod packama prolamoval, ale po chvilce vyvažování se přeci jen náš pohyb dal nazvat během.
Stádo udělalo přesně to, co jsem očekávala. Takže tahle část byla aspoň podle plánu. Jenže jsem nepočítala s tím, že se budou bránit i samice. Zahnaly jsme totiž do kouta tři kusy, dvě samice a jedno mládě. Ta která stála blíž k nám, se najednou postavila na zadní (což jsem jsem si neuvědomila, že vysoká umí) a jelikož jsem nestačila zastavit nebo se nějak obrátit, tak mě nakopla přímo pod bradu. Secvakly mi zuby a já doklouzala do závěje sněhu, kam jsem zahučela hlavou napřed. Byla to totiž strašná rána, takže mi v hlavě hučelo, před očima tančily hvězdičky, i když jsem je měla zavřené a celý svět se se mnou houpal. Bylo možný, že jsem se kousla do jazyka, protože jsem v tlamě cítila krev.
Snažila jsem se vytáhnout hlavu ze sněhu, protože přeci nejsem pštros. Navíc jsem zaslechla, že i Aseti utržila nějakou ránu, tak jsem chtěla vědět, jak na tom je. Nakonec se mi to podařilo, ale nedokázala jsem se udržet pevně na nohou, pořád jsem se kymácela. Vše okolo vypadalo, jako bych koukala pod vodou. A každý pohyb hlavou byl utrpení. Nechtěla jsem se však vzdát, ještě ne.
Otočila jsem se celá, abych viděla, kde je moje spolusmečkovnice, ale všimla jsem si, že hledí někam do dáli a byla úplně v tranzu. Co to dělá? Nesmíme tu jen tak stát, vždyť nám všichni utečou. Snažila jsem se zaostřit na to, co sleduje a po pár vteřinách mi to došlo. Oheň? Tolik moc, co tu dělá? Nešlo mi dát dohromady ani kloudnou myšlenku. Šťouchala jsem do Aseti dokud na mě neotočila hlavu. "Nikdy... Nikdy už nikdo neumře v ohni. Ohlídám tě! Teď lo, lo, lovíme." Každé slovo bylo utrpení, ale musela jsem ji nějak odtrhnout od toho ohně. Kdybych byla více při smyslech, tak bych to asi taky řešila, ale v mé bolavé hlavě se víc než jedna myšlenka nedala udržet. Svou rozechvělou chůzí jsem začala chodit kolem těch tří daňku, kteří se stále k sobě tiskli. Co budeme s vámi dělat?

// Sarumenský hvozd (přes potok)

Šli jsme svižným tempem. Trochu jsem zpomalila, abych šla přibližně na stejné úrovni jako zbytek družiny, ale i tak jsem pořád vypadala, jako kdybych je vedla. Nebyla jsem na tuto pozici tak úplně zvyklá, ale chtěla jsem si dát záležet, abych nám to nezvorala. Tato krutá zima měla jednu neskonalou výhodu. Její vládou se zapříčinilo to, že voda v řece zamrzla do tlustého ledu. Samozřejmě, že jsem našlapovala opatrně a vyplatilo se to. Jednou jsem totiž zaslechla malilinké rupnutí, což mě utvrdilo v tom, že zima polevuje. Možná proto se vrátila zvěř. Cítí jaro.
V mysli jsem se vrátila k tomu, co mi říkala Aseti. Ona vypadala, že by se k tématu "něco v kožichu" už vracet nechtěla, já ale hořela zvědavostí, Musela jsem to však utlumit, ale slíbila jsem si, že se jí pak na to zeptám. Zatím jsme překročili hranice lesa a ejhle! Těch pachů byla hromada. Horší však bylo, že v té hromadě byly i vlčí pachy. Mohlo mi to dojít, vidina jídla po několika měsících. Zastavili jsme a Morf... Jen konstatoval, to co jsem cítila. Čekala jsem, že nás nějak rozřadí, vymyslí taktiku, ale on jen na mě jen hleděl. Cítila jsem, jak mi věří, že mi to vlastně dal celé do tlapek. Stáhl se mi žaludek, ale nechtěla jsem nás zklamat. Jednalo se o celou smečku. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila identifikovat pachy, jestli třeba vlky neznám. To by nám totiž mohlo dát trochu obrázek o tom, jestli se budou rvát nebo se nějak domluvíme.
Bohužel jsem ani jednoho neznala, ale zjistila jsem, že máme výhodu. Stáli jsme blíž u stáda. Tlapkou jsem zkusila sníh a pořádně do něho dupla, abych zjistila, jak moc se proboříme. Packa se mi trochu sklouzla, což mě utvrdilo v tom, že to bude nebezpečné. "Dobře, mám plán," střídavě jsem se dívala z jednoho na druhého a veškerá nervozita šla stranou. "Musíme si dát především pozor na led, takže..." Moje slova přerušilo přijití dalšího vlka. Šel až k nám a se všemi navázal oční kontakt. Zašrotovalo mi v hlavě. To je Duncan? Ani se u nás nezastavil a pokračoval dál. Vydala jsem se za ním v jeho stopách, abych nedělala hluk. Brzy našel druhou skupinku, která sestávala z vlka, vlčice a vlčete. Duncan se začal kolem vlčice točit...
Dál jsem na nic nečekala a ani jsem toho nechtěla víc vidět a vrátila se za Aseti a Morfem. "Asi se nám Duncan snaží pomoci v lovu, svým způsobem," říkala jsem ve spěchu. "Morfe, až najdeme stádo, tak se schováš někde za stromem a my s Aseti se ti pokusíme nahnat nějaký nejslabší kus. Si totiž těžší než my a mohl by si se více propadat, což by ti vzalo hodně síly." Nečekala jsem na námitky a vydala se po pachu za stádem. Jakmile jsme ho objevili, kývla jsem na Morfa, aby se šel schovat na druhou stranu duny. "Skočíme tam a támhle, jak je to nejpřístupnější místo, tam ho budeme hnát. Oni to možná vyskáčou, ale my vylezeme jen tam." Řekla jsem mu ještě a už otočila hlavu k Aseti. "My skočíme dovnitř a pokusíme se odříznout tu samici, jak je nejvíc hubená. Stádo se ji bude snažit ochránit, ale já se je pokusím vodou trochu zastrašovat, aby po nás nešli. Tvůj úkol bude hlídat ji z druhé strany, aby se nevyšplhala po tom návalu někde jinde, kde na ni Morf nebude čekat." Možná to byl krkolomný plán. Ale nic lepšího mě teď nenapadlo. Mohla jsem třeba ale doufat v to, ž se rozběhnou i směrem k těm dvěma vlkům, aby z toho taky něco měli. Vlastně tu nejtěžší práci za ně odvedeme my. "Teď, "šeptla jsem a vyběhla zpoza stromu. Zvířata se samozřejmě polekala a bezhlavě začala utíkat všemi směry. My však přišli jen pro jeden kus.

Zatímco jsem čekala na to, až se Aseti protáhne a co mi odpoví ohledně lovu, promítala jsem si situaci, která se stala před chvílí. Ještě teď jsem se usmívala při vzpomínce, jak mi Morf plácl sníh do obličeje. On se výborně bavil, což bylo dobře, ale musela jsem vymyslet dokonalou pomstu. Tím mě však rozptýlil se starostmi o dcerušku. Opravdu nemohla jít někam daleko. Třeba ji našel i Nokt a jsou teď spolu.
Trochu jsem se zastyděla, že jsem Aseti nenabídla žádnou potravu. Brala jsem automaticky, že je najedená a schopná jít na další lov, ale naštěstí tu byl Morf a postaral se o ni. Zapsala jsem si za uši že se musím víc zajímat o stav svých přátel a spolusmečkovníků. Aseti se mi přiznala, že byly lasičky dvě, ale ona zvládla ulovit jen jednu. Asi si myslela, že si moji pochvalu nezaslouží, ale já to tak neviděla. "To vůbec nevadí, jsi šikovná, že si se do toho vůbec pustila. Málokdo by si na lasičky troufl, zvlášť když jsou mnohem lehčí než my a běhá se jim po zmrzlém sněhu lehčeji." Pozornost jsem však zaměřila na její slova o tom, že měla něco v kožichu. "V kožichu? A viděla si, co to bylo?" Potřebovala jsem to vědět a bylo mi dost hloupé se jí do kožichu dívat. Mohla bych jí tím narušit její soukromí. Morf mě mezitím vybídl, abych naši malou skupinku vedla. Nejprve jsem však našla větev, která byla hustě rostlá a přikryla jsem naši skrovnou kořist. Aspoň bude maličko chráněná před mrazem. Dobře, asi to moc nepomůže, ale pro ten pocit. Poté jsem začichala ve vzduchu a neomylně s hlavou vztyčenou jsem vyrazila za vůní zvěře a vidinou velké hostiny. Cestou jsem ještě mrkla na Aseti, jestli je v pořádku, abych ji netáhla do něčeho, co by ji mohlo ublížit.

// Zlatavý les (přes potok)

To nevadí, zvířat máme plno, proto lvovi nabídl zajíce, ať se bývalý král poměje. Stejně je tu přezvířatováno.

Snažila jsem se uklidnit. Vážně snažila. Zhluboka jsem dýchala a soustředila se na dvě věci. První, abych konečně dokázala držet tlamu zavřenou, aspoň malou chvilku. Druhé soustředění bylo na to, co mi říkal Morf. Opravdu mě to uklidnilo, i jsem se usmála, při jeho zmínce o tom, že někdy neuhlídal ani jedno z jeho dětí. Na chvilku jsem odbočila myšlenkami k tomu, že má vlastně děti dvě, ale já tu potkávám jen Darkii. Zaklepala jsem hlavou a pozorně se dívala na alfákovi názornou ukázku, jak se co nejefektivněji zbavit blech. Bohužel mi mou domněnku o tom, že náhlé poblouznění říkat vše, způsobili oni drobní tvorečci nepotvrdil. Ale já si myslela svoje.
Vydechla jsem a už vyrovnaným tónem a s úsměvem na tváři jsem mu odpověděla. "Dobře, tak já zkusím tolik nepanikařit. Když ono to je tím, že mi Marička přijde až moc důvěřivá. Třeba takový Kenai, když už se na to dívám s chladnou hlavou, tak ten by se nenechal jen tak někým zlákat ke zlu. O toho se nebojím. Ale co když chudák naše princezna narazí na někoho zlého? Ale všechno popořádku, začnu tím, že se pokusím sesypat ze sebe ty potvory. Aspoň většinu." Plácla jsem sebou na záda a začala si drbat kožíšek. Pořádně jsem se převalovala z jedné strany na druhou, možná až trochu přehnaně, ale to mi bylo jedno. Bylo to totiž tak příjemné! Brzy by se ze mě stala sněhová koule, ale až tak daleko jsem to nechtěla nechat zajít. Postavila jsem se na tlapky a prohlídla si své dílo ve sněhu. Chtěla jsem totiž vidět, jestli nějaký blechy zmrazil ten chlad. A opravdu! Malé černé tečky se tam válely úplně bez života. "Ha! Měl jsi pravdu Morfe, měl si pravdu," radostně jsem k němu přiskočila a mírně jsem do něho žďuchla. Samozřejmě přátelsky, nic jiného jsem v tom nehledala. Podívala jsem se na svůj kožíšek, který se začínal pomalu měnit na mokrý chuchvalec chlupů. Musela jsem si pospíšit s druhou fází sundávání blech, protože se sníh díky mému tělesnému teplu na mě rozpouštěl. Poodešla jsem pár kroků stranou, abych snad nenahodila Morfa nějakou koulí nebo vodou a mocně jsem se oklepala. Kapičky rozpuštěného sněhu, i kousky celého sněhu ze mě odlétaly na všechny strany, ale já se cítila nepopsatelně krásně. Jako kdyby ze mě něco doopravdy upadlo, už ani tu tlamu jsem nemusela tak často otevírat.
Když už se mi z klepání motala mírně hlava, tak jsem se párkrát proběhla kolem dokola. Jednak abych se podívala, jestli tam Mari opravdu někde není a druhak, abych si dosušila srst. Zastavila jsem se u Morfa a podívala se na něj. "Děkuji. To... Tohle jsem asi potřebovala, někoho, kdo mě uklidní a trochu usměrní. A myslím, že je to lepší nebo vidíš ještě někde něco poskakovat? Vlastně spíš, vidíš na mě ještě spoustu blech?" Trochu jsem se bála, že odpoví ano, ale v hloubi duše jsem věděla, že jsem se jich zbavila. Aspoň většiny. Bylo ale zapotřebí jednat. Udělat si nějaký plán co a jak dál. Podívala jsem se na náš úlovek. "Mohli bychom je donést někam do středu lesa. Když jsem tu tak zmateně pobíhala, dostal se mi do nosu pach mrtvého zvířete. Možná někdo přeci jen něco ulovil. Donesla bych tam ty vydry a uvidíme co dál." Najednou se mi do čumáku dostal pach živých zvířat, větších než vydry. Nebyl z našeho lesa, ale nebyl ani nijak slabý. Jako kdyby někde v sousedním lese něco takového žilo. "Cítíš to?" Začichala jsem ještě jednou a určila směr. "Co kdybychom se tam šli podívat. Budu Maričce věřit, že se nezatoulá příliš daleko a pokud tu nebude až se vrátíme, tak se po ní půjdu podívat i s kusem masa, protože si myslím, že bude hladová." Podívala jsem se na Morfa, protože jsem potřebovala něco, čím mi dá najevo, že se rozhoduji správně. I když to mi nemohl asi nikdo říct, co je správné a co ne.
Vzala jsem proto svůj úlovek a snažila se najít ten první pach, který mi prozradil, že tu je další kousek potravy. Kličkovala jsem mezi stromy a občas se ohlédla po Morfovi, jestli mi je v patách. Velký černý vlk však nebyl mezi stromy vidět, ale cítila jsem, že jde za mnou. Brzy jsem viděla nějaké tělo, jak vyčerpaně leží uprostřed malé mýtinky. Mohutným skokem jsem se k němu dostala a zabrzdila těsně u něho. Tedy vlastně ní, protože jak mi prozradilo bílé ouško, jednalo se o Aseti. A nemýlila jsem se, u ní ležela malá lasička. Sice by dospělému nedala ani na tři kousnutí, ale pro vlče to byla dobrá svačinka. Škoda, že tu žádné poblíž nebylo. Upustila jsem vydry na její lasičku, takže už to vypadalo jako malá večeře pro jednoho. Přiblížila jsem hlavu až k ní, protože jsem potřebovala vědět, jestli žije. "Aseti?" Mírně jsem do ní šťouchla packou a pak udělala dva kroky dozadu, kdyby její první reflex byl skočit po tom, kdo ji budí. Jakmile se pohnula, začala jsem mávat ocasem. "Aseti, jsi v pořádku? Jsi šikovná, že se ti podařilo chytit takovou malou rychlou věc jako je lasička. To je teď v tom sněhu nesmírně obtížné." Musela jsem ji pochválit, protože udělala správnou a obdivuhodnou věc. Málokterému vlkovi by se to povedlo. "Máš dostatek síly ještě na menší procházku a lov? Ucítili jsme, že se tu někde pohybuje menší stádečko, tak bychom ho mohli prozkoumat, jestli by se dalo něco ulovit." V očích jsem měla malé jiskřičky, jak jsem se na další lov těšila. Aspoň nějak pomůžu smečce. Čím bych jí byla nápomocná, kdybych se psychicky zhroutila. Ne, to už se nesmí stát. Až o dost později mi došlo, že si to můžu myslet a neříkám to nahlas. To byla taková nesmírná úleva.

Naštěstí lenochod není lhostejný ke svým poddaným, tak nabídl lvovi svoji družinu ke svačině, aby mu zlepšil náladu.

Jupí! Lenost se stane národním sportem.

Pyšně jsem stála nad úlovkem a čekala kdy a odkud ke mně dceruška přijde. Zatím přišel jen Morf, naštěstí také s ulovenou zvěří. "Paráda, aspoň trochu jídla do žaludku." Usmála jsem se na něj a také se zakousla do vydry. Vybrala jsem si tu nejvíc vychrtlou, aby zůstalo co nejvíce masa pro ostatní. Při žvýkání jsem přemýšlela nad Morfovou otázkou. "Mno, hrála si na sovu, tak pořád doufám, že nás odněkud pozoruje. Ale máš pravdu, je to divné, že se tak dlouho neukázala." Tuto větu jsem říkala s malými přestávkami, protože jsem u toho trhala maso z vydry. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale ani jeden z keřů nevypadal, že by ukrýval moji Maričku.
Začínala jsem z toho být krapet nervózní, ale to se změnilo, když do mé blízkosti přistoupil Morf. Zprvu jsem se usmívala, protože jsem čekala naivně a trochu sobecky pochvalu, ale jak mi prozradil, že vidí, že mi cosi skáče v kožichu, no, nejraději bych se propadla do země studem. "Blechy? Já... Já mám blechy? Dostaň je ze mě, pryč vy malý mršky." Začala jsem se zběsile drbat a poskakovat, jenže v ten okamžik se do popředí dostal zdravý rozum nebo spíš jen takové osvícení. Ihned jsem toho nechala a začala uvažovat, jak jinak než nahlas. "Ale moment, to by možná všechno vysvětlovalo." Začala jsem tím, že jsem si brblala pod vousy, ale jak se moje řeč chýlila ke konci, vypadala jsem jako větší a větší blázen, koulela jsem očima a zrychlovala. "Když jsme odcházeli od Života, tak se tam po louce pohybovaly nějaký malý tečky. Já si naivně myslela, že to byl nějaký klam, protože to hned zmizelo, ale teď už vám, že to tak nebylo. Byly to blechy, skočily na mě a od tý doby mám prostě chuť všechno jen říkat, žvanit, mlet a prostě tak! Takže nejsem blázen, ale jen nakažená od těch blech, potvory jedny." Dupla jsem nohou a rázně se oklepala. "Koukni se prosím, už tam žádná není? Nebo aspoň míň? Ale ne, pořád tam jsou, protože pořád mluvím nahlas." Nemohla jsem s určitostí vědět, že za to můžou tito paraziti, ale myslela jsem si to.
Abych se trochu odreagovala, tak jsem udělala obchůzku keřů. U toho jsem volala různé fráze jako: "Mari, už to není hra. Pojď ke mně, bude hamání. Zlatíčko kde jsi?" Jenže i při prohlídce posledního keře, kde jsem si myslela, že je, tak tam nebyla. S očima rozšířenýma strachem jsem se vrátila k Morfovi. "Ona," polkla jsem, "ona tu není. Jsem špatná matka, ani jedno vlče nedokážu uhlídat. A to jsem se otočila jen na chvilinku. A ani Kenai nás nedošel a to byl za námi je kousíček. Cass je v jeskyni, ale i to mi dělá starosti, prootže už týdny nepromluvil, jen se tak plouží, ještě aby nám umřel. Nezasloužím si být betou, já si nezasloužím mít ani děti." Byla jsem zoufalá. A to pořádně. Přitiskla jsem nos k zemi a snažila se ji vystopovat, ale ani to mi nešlo. Nejspíš z rozčilení a strachu. Jediné, co se mi dostalo do nosu byl pach jiné mrtvé kořisti, snad lasičky nebo co to bylo. Nerozhodně jsem přešlápla na místě. Musela jsem zachovat chladnou hlavu, ale netušila jsem, co bych měla dělat. "Morfe, co mám dělat?" Jindy by mi to hrdost? nedovolila, protože jsem přece byla beta, která měla udělovat rozkazy a vždy si vědět rady. Ale já byla v koncích.

Zdálo se, že se na mě Morf nezlobí. Že mě chápe. Však on už tu byl tak dlouhou dobu, že věděl, jak je zdejší magie zrádná. Byla jsem ráda a doufala jsem, že se k tomu, co se událo nebudeme vracet. Pokud to však někdy někdo vytáhne, bylo samozřejmé, že to vysvětlím. Ale sama od sebe se k tomu vracet nebudu. Jen jsem se na Morfa usmála a pokývala hlavou, protože jsem chtěla být aspoň chvilku ticho. Nechápala jsem, jak to Newlin může vydržet.
Marička se zdála, že si stále hraje na sovu. Nechtěla jsem jí její hru kazit, děti si mají rozvíjet fantazii. Pak nejsou v stresu a nějak rozpolcení. Naštěstí však chápala, že má být potichu, proto její houkání trochu ustávalo. Jen se mi na zádech postavila na zadní, což trochu zabolelo, protože se mi do kůže zaryla drápky. Byla jsem však ráda, že má takové nadšení pro lov. Také jsem se dostala do takového toho loveckého tranzu, protože jsem se potřebovala maximálně soustředit. Derian asi neměla takovou náladu na lov, protože mi neodpověděla na otázku. Morf se také začal soustředit na něco za námi. Vypočítávala jsem si, kudy poběžím, když tu se mi Mari připlížila k uchu a něco zašeptala. Je hloupý, že jsem ji moc neposlouchala, ale už jsem byla zabraná do taktiky lovu. "Jasně, ukaž. Určitě to bude krásné," promluvila jsem potichu. Bylo to sice napůl huby, ale na to byla ještě maličká, aby postřehla, že jí skoro nevěnuju pozornost. Ucítila jsem, jak mi ze zad zmizela její váha, tak jsem na ni mrkla (zase jen na půl oka, ale i tak jsem mrkla). "To se ti povedlo," zamumlala jsem povzbudivě. Packou jsem dala znamení, aby se potichu dívala a vystartovala jsem po vydrách.
Jedna vypadala, jako kdyby byla v posledním tažení, ale ta druhá byla celkem čilá, ne jak se zdálo. Tu vychrtlejší a zmrzlejší jsem jedním kousancem zbavila trápení. "Ta druhá tu snad s ní byla, aby ji ulehčila poslední hodiny života. To je tak krásné, i když je to naše potrava. Tak jí splním přání a zemřou spolu. Ale i tak se mi to líbí, jak jsou mezi sebou i vydry takhle empatické. Měla bych se více zaměřovat na to, jak je to v přírodě vymyšlený, ale asi až na jaře. I když cítím, že se začíná konečně oteplovat." Pochválila jsem počasí, ale vzápětí mi došlo, že druhá vydra mi mezitím utíká. "Sakra, to jsem ale ukázka pro moji dcerušku." Otočila jsem se ke keři, kde jsem dcerku nechala, ale neviděla jsem ji. "To je šikulka, jak se krásně umí schovat. Ani ji nevidím." Vydala jsem se po pachové stopě, kterou vydra zanechávala. Než jsem se vykecala, tak mi trochu utekla, ale brzy jsem ji našla. Snažila se podhrabat pod nějakou hromadu klacků a sněhu, ale na mě si nepřišla. Po špičkách jsem se k ní přiblížila a a rafla ji za ocas. Jenže to nebyl životně důležitý orgán, takže se potvůrka trochu bránila. Otočila se a začala škrábat jak pominutá. Naštěstí mi na oči nedosáhla, ale pár chlupů z náprsenky mi přeci jen vytrhala. Možná mě i jednou, nebo dvakrát škrábla do čumáku, ale to jsem neuměla v návalu adrenalinu vyhodnotit. Přemýšlela jsem, co s ní provedu, tak mě napadla jediná věc, ale byla vážně krutá. Pořádně jsem se rozpřáhla a práskla s ní o kmen stromu. Nebyla mrtvá, ale její řádění ustalo. Rychle jsem ji pustila a zakousla, abych ji taky ušetřila trápení z rozdrcených kostí a pomalé smrti udušením vlastní krví. Bylo na ní víc masa, než na té promrzlé, takže by to aspoň pro jedno vlče dát mohlo. Chňapla jsem ji do tlamy a vrátila se za tou první mrtvou. Když jsem měla ucpanou pusu, neměla jsem tendenci něco pořád mlet. A byla jsem ráda, aspoň chvíle ticha. Našla jsem mrtvolku první vydry a rázem jsem měla dvě. Nechtěla jsem se jich vzdát, takže jsem si jimi ucpala mluvící nástroj a rozhlížela se, jestli tu náhodou nečmuchá ještě nějaká. A samozřejmě jsem si užívala nastalé ticho. Jen mi bylo divné, že za mnou Mari nepřišla, když jsem dolovila. "Tcheba si chraje na sovišku a pozochuje me." Nakrčila jsem čumák, protože ani teď, i když jsem měla plnou pusu se mi nedařilo zůstat potichu.

Derian nejprve vypadala, že mě moc neposlouchá, což jsem jí neměla za zlé. Ono, když vypustíte milion slov za vteřinu, tak se těžko v nich hledá to důležité. Ale jak se zdálo, tu nejdůležitější věc z toho postřehla. A to, jestli by pohlídala vlčata, zatím co půjdu s Morfem lovit. V duchu jsem se zatetelila, ale pak mi došlo, že to poblouznění k Morfovi už necítím. Prostě to mávnutím proutku zmizelo. Za což jsem byla vděčná, ale taky jsem se styděla. Musela jsem se Morfovi hned omluvit, jen co se k tomu dostanu.
Do toho všeho se domů vrátila Darkie, jak jsem poznala z jejího vytí. Držela jsem tlamu na uzdě, abych byla opravdu chvilku zticha a mohla vnímat, co se kolem mě děje. Ale obojí bylo vyčerpávající. I to mluvení, i potlačování mluvení. Přemýšlela jsem, jestli se Morf nebude chtít vydat za svou dcerou, ale zatím vypadal trochu nepřítomně. Bála jsem se, aby náhodou neumrzl, i když už teploty začaly klesat. Už už jsem se nadechovala, že něco konečně řeknu, ale to se vrátila i Maple a čapla malého Kase a odnesla ho. Nejspíš k Darkii.
To se mi na záda vyšlhala Mary a začala něco říkat o sově. Dokonce začala i houkat. Musím uznat, že byla velice roztomilá, tak jsem jí v její hře nechala. Přeci to nemůže nikomu ublížit. To se rozešel i Morf a Derian mu šla také po boku. Vydala jsem se po druhém boku a šla jsem nesmírně opatrně, aby měla Marička co největší pohodlí. Ale už jsem nedokázala mít zavřenou pusu, musela jsem mluvit. "Ta nejkrásnější, to si piš!" Tím jsem potvrdila její domněnku o peříčkách jejích bratrů. Brala jsem to tak, že srsti říká peříčka. "On šel jen s tetičkou Maple, nejspíš za tetičkou Darkií. Taky by se se možná bála, kdybych ti najednou utekla. Takže tě určitě nenechal, jako strejda Newlin, který si tě vůůůbec nevšiml. Ale ten to taky neudělal určitě schválně." Dávala jsem důraz na slova s u, abych Mary (// nevím kdy mám použít y a i :D tak to tak nějak dávám podle citu) ukázala, že i já umím houkat jako sova. A taky jsem chtěla urovnat zmatek v její malé hlavičce. Držela se mých zad a začala volat, jestli je vůbec zdravá. Otočila jsem na ni hlavu a usmála se. "Nejzdravější, nemusíš se bát."
Konečně jsem se odhodlala promluvit k Morfovi. On nás už mezitím varoval, ať jsme potichu, že se blížíme k místu, kde se vydry vyskytují. Ztišila jsem tedy hlas, ale musela jsem to Morfovi říct. Teď nebo nikdy. "Morfe," začala jsem tiše, "já se moc omlouvám za své poblouznění. Mám pocit, že na mě něco vlezlo nebo dýchlo, abych se chovala tak neomluvitelně, jak jsem se chovala. Jsem věrná vlčice, ale tohle bylo divné. Že se nezlobíš?" Podívala jsem se prosebně na něj a nevadilo mi, že mě u toho slyšela Derian. Nepamatuji si, jestli byla přesně u toho, jak jsem se chovala, ale to už jsem neřešila. To už nás ale náš alfa upozornil na párek vyder, které vypadaly jako na posledním tažení. Úplně jsem je litovala. Do toho jsem zaslechla Noktův hlas a srdce mi poskočilo radostí. Začala jsem šeptat. "Dceruško, tatínek se konečně vrátil, doufám, že má u sebe i tvé bratry, protože se o ně začínám o ně bát. Ale teď mám na tebe velikáánskou prosbu. Vidíš tamhle ty tvory, jak se plouží po sněhu? To jsou vydry a my je jíme. Teď je půjdeme se strejdou a tetou ulovit a ty ochutnáš poprvé masíčko. To bude prima viď? Ale je důležité, aby si jako hodná sovička jen koukala a vůbec nehoukala. To by je na nás mohlo upozornit a mohli by se snažit utéct a to přece vůbec nechceme. Tak vydržíš to?" Snažila jsem se to podat vesele a jako hru, aby si myslela, že být potichu je teď ta největší zábava. Podívala jsem se na Derian. "Chceš jít po té vpravo nebo vlevo? Ať neběžíme po stejné." Pochopila jsem totiž, že Morf čeká, až si vybereme, protože jinak by se už dávno do toho vrhnul. Já to chtěla mít co nejdřív za sebou, protože jsem se ohromě těšila na svého miláčka.

// Takže pokud se nemýlím, hraje naše lovící skupinka v pořadí: Morf, Mary, Wolfi, Derian? :D

Bylo toho kolem mě spousta a já měla stále tu povídavou náladu. Něco mě prostě nutilo povídat všechno co jsem viděla a slyšela a bylo to tak polehčující! Už jsem chápala Newlina, že nám vždy všechno povídal.
Největší radost z našeho příchodu měl malý vlček, který oslovil dcerušku princezno. Bylo to od něho moc roztomilé. Během svého drmolení jsem si skoro nevšimla, že mi Marion vylezla na záda. Vlastně mi to došlo, až když přistáli společně na zemi. Ještě předtím ale vyslovila slůvka, která mě trochu zmátla, ale mávla jsem nad tím pobaveně tlapkou. "Maple má pravdu, jsi krásná sovička. Ale u Života si ještě sovou nebyla, myslím, že to je důsledek toho, že vám chybí hřejivá přítomnost Života. Což mi připomíná, že jsem chtěla pozdravit Derian, ahoj Derian, máš krásnou a hřejivou ohnivou kouli. Vždy jsem obdivovala vlky, kteří umí ovládat oheň," řekla jsem obdivně, ale i tak jsem se ze zvyku posunula o kousek dál. I po těch letech byly vzpomínky stále živé. A také jsem tím chtěla dát nepřímo najevo obdiv Morfovi, který se ode mě chudák odsunul. "Musím být opatrnější, nesmím ho odradit," šeptala jsem si pod vousy, protože jsem ze záhadného důvodu říkala nahlas i to, co jsem si myslela.
Abych to zamaskovala, tak jsem se aspoň ohlédla po Kasiusovi, který se znovu představil Marion, kdyby náhodou zapomněla jeho jméno. "To jsem ráda, že se tam i tobě líbilo. Určitě jste se toho spoustu naučili a teď vás můžeme taky něco naučit, něco co Život nestihl. Budete pro?" S radostí jsem se k nim sklonila a oběma počechrala chloupky na hlavičkách. "Trošku jsem ti pobořila peříčka, musím ti je upravit," obrátila jsem se k Mari, protože jsem s ní chtěla hrát její hru. Oblízla jsem ji hlavičku a spokojeně zamručela. Hned na to jsem se otočila k dospělákům, protože na mě měli taky pár otázek a já toho měla spoustu co říct. "Kenai šel za námi, určitě nás brzy dožene a Cass, no Cass, nesla jsem ho celou dobu sebou a pak šli všichni po svých, takže se určitě někde zdrželi, u něčeho zajímavého, neboj se. A s lovem určitě pomůžu," zvolala jsem radostně, ale hned na to jsem se lekla, co se s mojí kamarádkou stalo, protože vypadala, jako kdyby jí projel blesk. Byla jak v jiném světě. Dokonce začala hrabat do zmrzlé země, až se dostala k hlíně, což jí muselo sebrat spoustu energie. "Maple, Maple jsi v pořádku?" Ale ani mě neposlouchala, najednou vyběhla od nás pryč. Jediné, co jsem zaslechla bylo Darkie.
Nepřítomně jsem hleděla do místa, kde se Maple ztratila v mlze. Potřásla jsem hlavou, aby si srovnala myšlenky, protože mi došlo, že jsem neodpověděla na všechno, co jsem chtěla. "Derian, je moc dobře, že si přišla, protože budeme mít dalšího vlka na lovení, když nás Maple tak zničehonic opustila. Ale mám za to, že běžela na pomoc Darkie, aspoň si šeptla její jméno. A věřím, že toho společně spoustu ulovíme. Jenže, když se nám ztratil cestou z kopců i Newlin, který ale vím, že sem běžel a jeho by od tebe nic nerozdělilo, takže to muselo být něco důležitého, tak nemáme nikoho, kdo pohlídá vlčata. Takže vlastně si můžeš vybrat, jestli chceš jít lovit se mnou nebo s Morfem nebo hlídat vlčata nebo si můžeš vybrat vlastní alternativu." Řekla jsem dlouhou větu snad na jeden nádech, ale chtěla jsem dát Derian možnost si vybrat, i když měl hlavní slovo Morf. Ale přišlo mi, že dřív byla taková upovídanější a teď toho moc nenamluví, tak jsem chtěla, aby se cítila více v pohodě. A navíc, když si zvolí možnost hlídání, mohla bych strávit více času s Morfem, v což jsem tajně doufala.

// Doufám, že jsem někoho nevynechala. Je toho hodně. :D

Pyšně jsem pozorovala svoji dcerku a poslouchala, jak krásně mluví. Sama to také vypíchla, že ji to mimo jiné Život naučil. "Kytičky jsou krásné, zvlášť teď, když je všude bílo a šedo a barvy zmizely pod vrstvou sněhu. Krásné, krásné." Bylo krásně vidět, jak Mari nestíhá moje slova, ale to, že jsem se jí věnovala ji naplňovalo radostí. "Aspoň někoho zajímá, co říkám a je na něm vidět, že to slyší rád. Ale má vás ráda všechny i když, i když vás nevidím všechny." U svých slov jsem se rozhlížela kolem sebe, za sebe, dokonce jsem se i zvedla, abych se podívala, jestli na někom nesedím. "Kenai šel za námi, myslíš že jsme mu utekly? Neměly bychom se za ním vrátit? Néé, on to určitě zvládne, vždyť jsme šli jen z kopce, takže nemohl zabloudit."
Zase jsem si sedla a natočila hlavu na stranu, protože jsem nevěděla, na co přesně se chce zeptat. Kdo že tu ještě chybí. Ale když vyslovila bratr, tak mi to došlo. "Zlatíčko, ty si zapomněla, jak se jmenuje tvůj bratříček? No je pravda, že se dlouho neprojevil mluvením, asi bude trochu opožděný, když vás učil Život a jeho ne, ale myslím, že to brzo dožene a měla jsem ho celou dobu u sebe. Ale možná, že se vrátil zpátky do jeskyně. To je pěkně blbý, že nevím, kde mám děti," zakroutila jsem nad sebou hlavou, "a jeho jméno je přece Cassian. Jéé ty si vlastně říkala, že máš hlad, tak na tady máš mléčný bar. A ne, že mě kousneš," dodala jsem škádlivě a u toho si lehla na bok. Zatím, co se dceruška krmila jsem se rozhlížela po stromech. "Vidíš to? Nikde žádná barva. Jen bílá, černá, šedá. A zima, třeskutá zima. Není ti zima broučku?"
Zvedla jsem se ze země a nasála vzduch do plic. Cítila jsem Allarié, Maple, to nové vlče, u kterého jsem si zatím nepamatovala jméno a Morfeuse. Měla jsem pocit, že dneska voní nějak lépe. "Nechceš jít za ostatními členy? Je tam i to hnědé vlče, které s vámi bylo u Života, mohli byste si hrát. Víš, jak to zjistíš? Musíš se pořádně nadechnout a pak vytřídit co cítíš. Zkusíš to nebo teď nechceš? Jestli nechceš, to nevadí, zkusíme to jindy." S tímto jsem se vydala dále do hvozdu, abych potkala další členy smečky a pozdravila je. Chvíli jsme šly za ticha, tedy z mé strany. Brzy jsme viděly vlky, za kterými jsme šly a tak jsem zrychlila krok. "Ahooj všichni, tak jak se tady máte. Je to strašná zima, že jo? Měli bychom jít něco ulovit, ale nemluvili jste tu teď o tom? Myslím, že jsem to slyšela, když jsme sem přicházely. Ahojky maličký, jak se ti u Života líbilo?" To jsem se otočila na hnědé vlče, ale brzy jsem svou pozornost přemístila na Morfa. "Zdravím šéfe, prosím, nezlob se na nás, že jsme tu s Noktem nebyli, museli jsme zachraňovat vlčata, která si Život přivlastnil, ale už se na něj nezlobím. Jako na Život, ale neviděl si mého partnera? Někde jsme ho cestou ztratili, ale to skoro celou smečku. Ježiš, musíme je jít najít!" Přecházela jsem od jednoho k druhému a cítila se trochu jako Newlin. "Škoda, že tu není Newlin, byli bychom dobrá mluvící dvojka. Je to vážně dobrý říkat všechno a nic netajit. A vůbec, Morfe nezačal si cvičit? Přijde mi, že máš mohutnější svaly a vlastně celkově si pořádný kus vlka. Moc se mi líbí tvoje koruna, je taková ostrá a ledová. A říkala jsem ti už, že krásně voníš?" Cítila jsem se trochu přihlouple, že jsem mu to všechno tak vyklopila, ale bylo to tak polehčující, že to bylo venku.

// Nokte promiň. :D Doufám, že všechno a všemi bude zapomenuto! xD