Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ohromně, ale ohromně se mi ulevilo, že to, co Newlin provozoval Marion pomohlo. Byla chudák zmatená z toho, co pak Newlin udělal, že se vlastně schoval. Ona ještě nechápala, že dospělí vlci toho řeší víc, než jen sluncem zalitý život. A bohužel to pocítila až moc ostře. Doufala jsem, že z toho nebude mít doživotní trauma. Teď jsem se jí na to nechtěla ptát, neměla na to ani sílu, ale časem se s ní budu muset o tom popovídat.
Zatím jen ležela na zemi, ale už se dokázala i usmívat. A nejednalo se o žádný křečovitý úsměv typu "jsem v pohodě", ale o upřímný úsměv. Newlin se zatím rozpovídal o tom co se stalo. Svůj hněv jsem postupně přesměrovala na "hnusnou Styx", jejíž pach rozeznám kdekoliv. Ale z toho, co mi můj kamarád vyprávěl jsem nedokázala přijít na to, že by někdo udělal zásadní chybu. Zvlášť jestli se ta vlčice zdála být v pohodě. Moment. Vlčice? Tohle udělala vlčice? Svině jedna, ta nemůže mít nějaký mateřský pudy. Počkej, až tě najdu. Duncan už nic jiného nepřidal. Dívala jsem se, jestli k tomu přeci jen bude chtít něco dodat, ale nestalo se tak. Jen se obořil na Newlina, aby neříkal kraviny. S tím jsem jednoznačně souhlasila, ale ještě jsem nic neříkala. Potřebovala jsem si to srovnat v hlavě a taky trochu uklidnit všechny rozbouřený emoce. Vylezla jsem aspoň z vody a oblízla Marion tělo. Černý vlk už jen dodal, že přišel pozdě, takže tu Styx nechytil při činu.
Nadechla jsem se a položila tlapu Newlinovi na záda. "Newli, nemůžeš za to. Jak si řekl, ta vlčice nebude vůbec hodná. Navíc přelstila evidentně všechny, když i Morf na mě křičel, že bude Mari v pořádku. A ty sis určitě taky ničeho nevšiml, když si ji vodil po lese," u toho jsem se podívala na Duncana, aby věděl, že ani jeho nijak neobviňuji. Ne, že bych chtěla sesazovat Newlinův intelekt, ale byl občas jako takové roztomilé velké vlče, které nevidí krutost světa. Ale přišlo mi, že Duncan dokáže rozeznat hajzly, aniž bych ho za jednoho považovala. Měl ten všeobecný přehled, co mívá dospělý vlk. Ale Newlin na tom byl hůř, protože byl citlivější. A když ji neprohlédl, tak to znamenalo, že to je mrcha, která se umí přetvářet. A jakou měl pak šanci Newlin? "Stejně bych měla vinit sebe, protože jsem byla na lovu dlouho. Ale vlčata se občas ztrácí, jak mi řekl Morf. Jen tohle mělo katastrofický konec, protože si Marion našla špatnou kamarádku. Hodně špatnou. A souhlasím s Duncanem, neplácej hlouposti, si nejlepší pečovatel. Marion o tobě krásně povídala, když si ji hlídal. A pořád můj kamarád a nejlepší strejda pro Maričku i Kenaie, Cassa i nového Kasia."
Duncan, který vypadal, že smečkové povinnosti zase na chvíli opustí, protože svoji úlohu už splnil, se nás zeptal, jestli chceme doprovodit do lesa. Na očích jsem mu však viděla, že to bylo myšleno spíš ze zdvořilosti, než že by chtěl. Ale i tak si u mě připsal další plusové bodíky. Asi jsme se prostě ještě neměli šanci pořádně seznámit. Asi nebudeme nejlepšími přáteli, ale jako spolusmečkovníci bychom spolu mohli vycházet. Podívala jsem se na dcerušku, která taky chtěla jít domů. Přivinula jsem se k ní. "Půjdeme domů zlatíčko." Lehla jsem si na zem a opatrně pod ní strčila hlavu. Nasoukala jsem si ji na záda a snažila jsem se být co nejvíce opatrná, abych ji nezpůsobila větší bolest. Byla už docela váha, takže jsem maličko na svých zraněných nohou poklesla, ale hned jsem se zase narovnala. Až teď se mi začala ozývat všechna zranění, ale ještě jsem nemohla klesnout. Ještě ne. Zadívala jsem se na Duncana. "Děkujeme za nabídku, jsi hodný. Ale je to na tobě, klidně můžeš jít svou objevovací cestou dál. Ještě jednou ti děkuji. A co ty Newline? Jdeš taky?" Šla jsem pomalu, takže mě mohli oba hned doběhnout. Nejvíce jsem se snažila moc sebou neházet, abych neshodila Mari ze zad. Skoro jsem se rozbrečela, když jsem si vzpomněla, jak si hrála na sovičku. Vždyť to bylo před pár dny. Je to hrůza, jak se může v mžiku všechno změnit.

// Sarumen

Moje dcerurška mě ihned poznala. Bylo to dobré znamení, protože neměla žádný otřes mozku a nebyla v bezvědomí. Jen plakala a já nevěděla, jak bych ji mohla ulevit víc. Ohromně mě však překvapila její otázka, jestli ji stále chci. Na pár chvil mě to odzbrojilo, protože jsem si nedokázala představit, kde vzala takovou blbost, že už bych ji nechtěla. Přiblížila jsem svoji hlavu k jejímu oušku. "Samozřejmě, že tě stále chci. Miluji tě nadevše, stejně jako tatínka a tvé brášky. Nikdy tě nikomu nedám." V budoucnu možná jednou jo, když si ji namluví hodný vlk, ale to bylo ještě hoodně daleko. Zatím jsme tu měli jiné problémy.
Duncan mi odpověděl jednoduchou větou, na což jsem ještě kývla, abych dala najevo, že jsem to zaregistrovala. Musela jsem si totiž srovnat priority, ale doufám, že mu bylo jasné, že jakmile bude Mari lépe, vyzpovídám ho, jestli o tom náhodou něco neví. Aspoň hrubý popis toho hajzla, protože pach nezapomenu. Zadívala jsem se na Newlina, protože začal Maričku uklidňovat po svém, za což jsem byla vděčná. Když však řekl koukej, nedalo mi to a začala jsem se taky dívat. Z vody se vznesla bublina a Newlin ji komentoval tím, že ji nesu já a určitě mému vlčátku pomůže. Nechápala jsem, co se děje, ale nechtěla jsem zkazit hru. Proto jsem držela čumák těstě u bubliny, kdyby se Mari opravdu dívala a sledovala jsem bublinovou trajektorii až k hlavě. Na místo, kam bublina dopadla jsem dala své holčičce pusu. "Ta je taky léčivá, jako ty bublinky, co strejda Newlin našel a my ti je podáváme," zašeptala jsem. Chápala jsem Newlinovi strategii. U vlčat bylo totiž dobré, že věřili nejvíc tomu, co bylo čarovné a magické. A když tu tak kouzlil s léčivými bublinami, o kterých jsem neměla tušení, že ovládá, tak to ji mohlo uzdravit bolavou dušičku. Pohladila jsem ji packou pod bradou a nechala odpočívat. Doufala jsem, že jí to, co můj žíhaný kamarád přivolal, pomohlo aspoň od toho nejhoršího. Bála jsem se však, že uši ji nedokáže už nic spravit.
Newlin se nám omluvil a plácl sebou na zem. Nechtěla jsem nějak věřit, že by za to mohl. Nebo prostě, nevěděla jsem co přesně se stalo, takže jsem nemohla učinit žádný soud. Ale Duncan mu hned řekl, že to nebyla jeho chyba, takže o tom incidentu musel vědět něco víc. Sice se chvilku na to pustil do šedého vlka, který bůhví proč stále seděl na zadku na stejném místě a nikam mezitím neodešel, ale říkala jsem si, že to asi není ten násilník. Protože by si tu tak v klidu neseděl. Sundala jsem tlapkou Newlinovi tlapy z jeho obličeje, takže je měl ode mě trochu mokré a krvavé. "Jee, pardon. Teď mě ale Newline poslouchej. Ještě nemůžu říct přesně, jestli to je nebo není tvoje chyba. Protože nemám ani páru co se stalo. Jestli ale víte něco konkrétního o tom incindentu, tak mi to... Prosím... Řekněte." Mluvila jsem i na Duncana, ale u posledních slov jsem se musela hodně přemáhat, abych si udržela jasnou hlavu. Nemohla jsem je z ničeho vinit, než budu znát fakta, ale měla jsem chuť něco seřvat, nakopnout, kousnout. Poprvé v životě jsem si přála, abych měla magii ohně a mohla něco zapálit. A pak toho, co provedl tuhle odpornost bezbrannému vlčeti.

// Vysvětli to matce. :D Ty to skoro vždycky přehání. :D

// Kopretinka

Svůj krok jsem stále zrychlovala. Musela jsem totiž poznat pravdu co nejdřív. Jenže když jsem se dívala pod tlapky, tak jsem zjistila, že krev pokračuje až sem. To znamenalo dvě věci, buď tekla z Duncana nebo z Mari. Prosím ať to není Mari. Prosím ať to není Mari. Ne že bych Duncanovi přála něco zlého, ale prostě v tuhle chvíli jsem v to doufala. Třeba se ten cizák pokusil Mari ublížit a Duncan zasáhl. Doufala jsem, že to bylo takhle, protože v jinou možnost jsem ani věřit nechtěla. Asi bych se totiž sesypala, kdybych zjistila, že k něčemu takovému došlo.
U jezera stál Newlin ještě s nějakým šedým vlkem, ale těm jsem nevěnovala moc pozornosti. Moje oči se upíraly na Duncana a na malé tělíčko, které se nehýbalo a leželo u jezera. Vykulila jsem oči a běžela ještě rychleji, než předtím. Už ale z dálky jsem slyšela Duncanův naštvaný hlas, který se dožadoval odpovědí. Hledal i mě, jenže jak jsem rychle utíkala, nemohla jsem zvolat, tady jsme. Já to způsobila. Jen já. Všichni mají právo se na mě hněvat, jestli je to špatný. Všichni a nejvíc Mari. Skočila jsem a zdolala tím pár metrů, které mě od mého malého drobečka dělily. Dopadla jsem na mělčinu, ale voda ještě byla z půlky led, takže se nikam nerozstříkla. Jen mě rozpadlý led trochu pořezal přední tlapky, ale na to jsem neměla čas koukat. Dívala jsem se z hrůzou v očích na to, jak vypadá moje dcera. Krk nějaký nateklý, přední noha podivně nepevná a ty uši? Sice nejhorší krev byla omytá, ale i tak to mírně krvácelo. A vypadalo to, jako kdyby je měla prokousnuté a zlomené.
Kdybych mohla, zhroutila bych se a vyčítala si to. Ale na výčitky bylo času dost později. Celá jsem se rozechvěla vztekem, protože jsem neznala vlka, který by byl schopen takové zrůdnosti. Hlas jsem však nechala mírný, protože by Mari nijak nepomohlo, kdyby ze mě cítila nepřátelství. "Holčičko moje, zlatíčko, řekni něco. Neboj, maminka je u tebe a nedopustí, aby se ti ještě někdy něco stalo." Povolala jsem vodu a nechala ji, aby vymyly zbytky krve z uší. Také, aby ji to ochladilo. Oblízla jsem jí čumáček, aby věděla, že jsem u ní. Podívala jsem se na Duncana. Mohla jsem na něho být hnusná a vrčet, aby se k ní už nepřibližoval. Ale došlo mi, že to on ji sem donesl a to vůbec nemusel. Mohl ji nechat na pospas nějakým dravcům. "Děkuju za ni." Nechtěla jsem mu vůbec vysvětlovat, proč jsem u ní nebyla. Ani se mu zpovídat. Na to jsem mu tolik nevěřila. Uvnitř mě to však začalo pomalu sžírat. Utrhnu tomu hnusákovi hlavu. Zničím toho zmrda.

// Sarumen

V hlavě jsem si představovala, jak cizinci vysvětlím, že moje dcera nemůže jen tak chodit pryč. Navíc jsem vůbec nechápala, jak jí to mohl dovolit kdokoliv, kdo u toho byl. Já myslela, že jsme smečka. Ale tak, přeci by ji nenechali jít s někým zlým. V tom jim můžu věřit. Nebo snad ne? Poprvé za dobu, co jsem ve smečce jsem maličko zapochybovala. Hned jsem to však utnula, zakopala ten protivný hlásek, který se mi v hlavě začal usazovat, hluboko pod optimismus, který jsem musela cítit. Nechtěla jsem, aby poznala, jaký potvory můžou po světě chodit. Jenže mě začala jímat hrůza, když jsem se blížila k místu, které vypadalo jako místo po boji?
Začala jsem zběsile čmuchat, protože jsem si nechtěla přiznat, jak to vypadá. Sedla jsem si a vytřeštěně zírala na krev, kterou jsem viděla. V hlavě jsem se snažila uspořádat si obrázek, jak se to mohlo stát a čí byla ta krev. Věděla jsem naprosto tři věci. Ten cizí pach, se kterým odešla Mari, se pak vydal na východ, ale Mari a Duncan, kterého jsem rozpoznala až teď, se vydali na západ. To mi vůbec nedávalo smysl, hlavně s tou krví. Musela jsem se rychle dostat za dceruškou, abych zjistila, jestli je v pořádku. A jak bylo možné, že se jí ujal zrovna Duncan. Já myslela, že jede vlastní ligu a nechce se nějak moc s ostatními přátelit. Bože, co když je to úchyl? Musím je hned najít!

// Ohnivé jezero

// Zlatavý les (přes potok)

Cestou jsem z Aseti nevymáčkla žádné slovo, což mohlo dokazovat hodně věcí. Buď byla tak soustředěná na tažení kořisti, že nemohla mluvit, nebo se mou komunikovat nechtěla a nebo bylo zraněná a bolelo ji jen to, že jsme táhli vítězný pokrm. Rozhodla jsem se, že jakmile svou kořist pustíme, tak se zeptám zda je v pořádku. Táhly jsme obě podvědomě k místu, kde jsme předtím zanechali vydru a malou lasičku. Než jsme tam však došly, do čumáku mě udeřilo tolik cizích pachů, že jsem si na chvilku nebyla jistá, jestli jsme v našem lese. Naštěstí se to pak ustálilo, ale i tak jsem si musela sehnat informace, co se za posledních pár dní stalo.
Dorazily jsme na místo určení, kde stála většina vlků, kteří se určitě přišli nažrat. Dokonce se sem dostavila dvě vlčata. Bohužel ani jedno naše, ale jedno jsem znala již z dřívějška. Zajímalo mě, kde se tu vzalo to druhé, ale musela jsem zjišťovat všechno hezky postupně. Nejprve jsem si urvala kus masa, protože mě kručelo v žaludku. Žvýkala jsem a všem, kteří se tu zdržovali, kývla na pozdrav. Zhluboka jsem se nadechla, abych zjistila, kdo tu byl a je, když tu jsem ucítila Maričku. O ní jsem totiž měla největší strach, protože Kenai se určitě umí o sebe postarat a Cass. No, doufala jsem, že tu krutou zimu přežil, i když trochu ve stavu hibernace. Ale Mari, ta byla moc důvěřivá. A jak jsem to tak očichávala, přišlo mi, že odešla s někým cizím. Podívala jsem se na Morfa, protože byl můj alfa, na nic jiného nebyl čas. Začínala jsem totiž mít špatný pocit. "Já jdu za Mari. Sice bych ji měla věřit, ale ona je taková zranitelná... Za chvilku přijdu." Na nikoho jiného jsem nepromluvila, jen jsem se rozpačitě usmála a utíkala jsem za pachem své dcerky a toho cizince.

// Kopretinová louka

// Promiň Aseti, umírá mi dcera

Vlčice se obě shodly, že jim bude stačit mládě. Trochu jsem si oddychla. Nebyl ani čas na nějaké představování nebo pořádné loučení. Pokývala jsem hlavou a mile se na ně usmála, abych ukázala, že jsem vděčná za pomoc a tak. Nejvíc jsem se však už těšila, jak si na chvilku lehnu a budu jen spááát. Postupně se mi to totiž všechny bolístky a rány, které jsem schytala, začaly ozývat. a to probouzení nebylo nic pěkného.
Byla jsem proto ráda, že se vlčice se svou kořistí vydaly už od nás pryč, takže jsem nemusela hrát, jak jsem v pohodě. Ale zase, měla bych budit dojem, že je vše v pohodě. I před Aseti i před všemi svými kamarády a parťáky. Jen před Noktem můžu ukázat, jak jsem na tom. Ach, jak mi chybí. Aseti se s tím nepárala, popadla naši zaslouženou kořist a už se vydala do lesa. Ani mi nedala možnost ji poděkovat. Ihned jsem čapla volné místo na daňkovi a pomáhala jí ho táhnout k nám domů. "Bchyla fi dobchá. Můhef fi pak dátch lepchí macho." Měla jsem tendenci ji prostě pochválit. To se prostě musí při podařeném lovu. "Neftalo se ti nict vážnécho?" To byla druhá otázka, kterou jsem musela položit. Jako zástupce Morfa se o tohle musím starat. Navíc, je to kamarádka, takže mě to zajímá i tak.

// Sarumenský hvozd (přes potok)

// Mám u sebe druhé mládě z vodní koule a toho prvního daňka, co už zůstal mrtvý. Nechávám Kayu A Kaleu si vybrat, kterou kořist si chtějí nechat. :D

Začala jsem o plánu pochybovat na začátku, když se na mě tmavá vlčice podívala a nevěřila mým slovům. Trochu mě to zarazilo, ale když vlčice nakonec přikývla, tak jsem se uklidnila. Možná, že svoji magii teprve objevila. A já ji chudáka zavalila plánováním. Nenapadlo mě to, ale naštěstí všechny vlčice se do svého úkolu pustily s vervou. Vlčice? Jé, to jsem si nevšimla, že to je béžová vlčice a ne vlk. Ještě, že jsem neřekla nic určitého. Rychle jsem se začala také soustředit, abych nebyla za ostudu.
Béžová krásně hlídala, Aseti lámala krky, já dělala vodní vězení a tmavá vlčice udělala nový led pod samicí daňka, která zeleně hořela. Vykulila jsem oči, ale nemohla jsem se tím nechat rozházet. Bylo jasné, že Smrt prohrávala, takže se nás snažila všemožně zastrašit. Chystala jsem si vodní kouli, když se po ní vrhla tmavá vlčice. Krásně vytvořila led pod kopyty hořící stvůry, která se začala klouzat po ledu. Jenže svojí snahou zamrazila do ledu i Aseti, která zůstala na pospas jedoucí kouli ohně. Tmavá vlčice vypadala docela vyčerpaně, protože padla k zemi, ale tím se od ní začaly šířit prasklinky. Než jsem se vůbec stačila pohnout, tak se Aseti začala pomalu vytrhávat z ledové krusty, ale daněk na tom byl o hodně hůř. Samici se propadl zadek a setrvačností se převrátila na záda. Najednou se už však nehýbala, takže si asi zlomila vaz, jak radil Život. Jenže tahle se začala podivně rozpouštět po popraskaném ledu. Zhnuseně jsem se na tu scenérii dívala a pak se rozhlédla kolem sebe.
Zdálo se, že to tu pomalu doznívá. Duncan už dokonce táhl jednu mrtvolu domů! A byl to vážně Newlin? Oddychla jsem si a pomalu to na sebe nechala dopadnout, ale ještě ne úplně. Šla jsem pomalu k těm třem, protože mi přišlo, že Aseti je ještě docela pod vlivem adrenalinu. Očima jsem však ještě prohledávala okolí, jestli se na nás ještě něco nepřiřítí. Ale jak jsem se tak rozhlížela, tak jsem už nic živého a pobíhajícího neviděla. Přišla jsem tedy k vlčicím. "Aseti, nekousej ji prosím. Už je po všem, rozhlédni se." Jemně jsem packou do ní ťukla, aby neudělala něco unáhleného. Poté jsem se otočila k vlčicím. "Děkuji za pomoc v boji. Kořist si určitě rozdělíme. Spravedlivě." Myslela jsem to upřímně, ale nevěděla jsem jak. Museli jsme myslet i na ty dva, které jsem už dlouho neviděla. Rozhlížela jsem se a viděla mrtvolu prvního daňka, kterého zabil Morf. "Bude vám stačit to mládě? Nebo raději nějakou větší samici?" Možná jsem byla naivní se ještě takhle ptát a z mojí nerozhodnosti mohl těžit kdokoliv jiný, ale když já se nemohla rozhodnout. Proto jsem raději přitáhla mrtvolu daňka, což jsem zjistila, že byl samec k mláděti, aby mi ji nemohl nikdo jiný ukrást a usmála jsem se na ně. "Takže? Myslím, že by vám mohlo to mládě stačit, zima je už na ústupu. A nás je přeci jen víc ve smečce." Nemyslela jsem to nijak zle, jen jsem chtěla, aby viděly, že jim i tak dávám možnost výběru. A pokud by mi chtěl někdo jiný ukrást náš úlovek, byla jsem připravena si ho bránit.

// Omlouvám se Kaleo, já se špatně podívala a myslela, že si samec. :D :D Ale už jsem to napravila. :D

Bylo to dost na pytel. Nejenže jsem skoro ztrácela vědomí, zdálo se, že ty bestie jsou neporazitelné. Moje jezírko a tím pádem vodní příkop nepřinesly takové bezpečí, jak moje zmučená mysl doufala. Mládě tím proběhlo absolutně bez problémů a vrazilo mi do nohou, čímž mě poslal k zemi. Popravdě na to nepotřeboval takovou sílu. Spadla bych i při menším nárazu. Ležela jsem tam na zemi a začínala jsem se propadat do temné nicoty. Byla to moc lákavá nabídka, nemusela bych se starat o bolest, zombie daňky, o nic. Jen jsem si tu mohla v klidu umřít. Do uší mi ale zaznělo zmučené vytí bolestí od Aseti a tím mě tak nějak vracela do reality.
Vsát jsem ale nemohla. Nohy mě bolely, hlava mi třeštila, byla to vážně hrůza. Ale pak, pak jsem zaslechla hlas, který se rozléval všude a byl jako hojivý balzám (i když bych to před pár dny nepřiznala, když nám ukradl vlčata). Vyzýval nás, ať to ještě nevzdáme a taky nám radil, jak si s těmi potvorami poradit. Ach Živote, ale jak to máme provést, když je z nás víc jak polovina na konci svých sil? Nejspíš to nebylo zapříčiněno mou otázkou, ale náhle se mi do žil vlila spousta nové energie. Nejhorší bolest pominula, takže jsem se necítila jako vlk na konci života. Sice to nebylo stoprocentní, ale už se s tím dalo něco dělat, než nečinně přihlížet.
Postavila jsem se na nohy a rozhlédla se kolem. Vodní příkop? Vážně jsem měla něco s mozkem. Povzdechla jsem si nad svou hloupostí a rychle začala přemýšlet nad novými možnostmi. Zlomit vaz, zlomit vaz. Aseti, která už naštěstí byla taky opět na nohou, mi řekla svůj nápad. Rozhlédla jsem se, kde jsou ty příšerky, aby nás nenapadly a pak jsem se zahleděla na oheň, který hořel na stromech. "Bojím se, že to by jim neublížilo. Za normálních okolností by to byl dobrý nápad, ale myslím, že bychom to akorát zhoršily. Staly by se z nich zombie hořící koule a pak by se jim těžko lámal vaz. Ale vnukla si mi nápad," řekla jsem, protože její poslední poznámka, že bychom se mohly s někým spojit mi opravdu přivodila myšlenku.
Ale opravdu jsme na to potřebovaly víc vlků. "Pojď, navedeme ty co po nás jdou tamhle za těmi vlky, kteří stojí nahoře."(//Kaleo a Kaya) Rozběhla jsem se na vrchol duny a byl to krásný pocit, zase běžet. Když jsme však vyběhly nahoru, teprve tam jsme mohly vidět, jak je to všechno horší, než jsem myslela. Morf a Duncan byli dost daleko od nás, ale zdáli se být v pohodě. Doufala jsem, že se nemýlím. Od těch dvou, které jsem chtěla trochu zneužít na svůj plán s táhla ledová plocha, která se mi do plánu hodila ještě víc. Byla jsem však přesvědčená, že tu bývalo víc vlků, ale po zbylých dvou nebylo ani památky. Jen největší z daňků stál na místě, snad jako by něco hlídal. Posledních pár kroků jsem se snažila zdolat co nejrychleji. Když jsem však přišla blíže, všimla jsem si, že vlčice je sice při síle, ale vlk se sotva držel na nohou. Ten to taky schytal.
Nebyl čas na představování, šla jsem tedy rovnou k věci. "Nevadí, že vás a vaši ledovou plochu trochu zneužijeme? A prosím, vyslechněte si můj plán. Bylo by dobrý udělat ji úplně kolem nás, aby se na nás nemohli jen tak přiřítit. Takže bych to udělala takhle. Ty," kývla jsem hlavou na béžového vlka, "budeš hlídat odkud kdo běží. Ty," to jsem se podívala na vlčici, o které jsem předpokládala, že led vytvořila, protože vlk byl na pokraji sil a led by asi jen tak nevytvořil, "dokázala by si jim ten led dávat pryč a zase vracet, aby neměli šanci se pořádně rozběhnout? Já toho daňka, co bude nejblíž zavřu do vodní koule, aby nemohl dýchat a nebyl tolik živý a pohyblivý a Aseti," to jsem kývla na svoji smečkovnici, "jim skočí na záda a zláme vaz. Nebo jestli si chcete přerozdělit role, tak klidně, ale myslela jsem, že bychom to takhle mohli dát. Tady totiž už nejde o lov jako takový, ale o samotnou touhu přežít." Nevím, jestli se ve mě projevila nějaká skoro vůdčí vlčice, ale měla jsem za to, že to byl dobrý plán. Ale nechtěla jsem jim to přikazovat, protože byli cizí, takže jsem je o to mohla jen poprosit. Než se však mohl kdokoliv nějak vyjádřit, malý daňčí spratek se za námi rozběhl. Přestala jsem se soustředit na cokoliv jiného a zavřela ho do vodní koule, která omezila jeho pohyb. Bylo to vysilující, ale ne tak, jak by to bylo před chvílí, takže jsem byla za zásah Života ráda.

Nevnímala jsem, co se děje u ostatních. Byla jsem totiž schopná udržet jen jednu myšlenku, aby mě tak nebolela hlava. Ta myšlenka a vlastně i veškeré soustředění se týkalo Aseti. Ta se po mě ohnala a mohla jsem si za to sama. Vlci v tranzu se neměli takhle krutě probouzet. Ale to mi bylo jedno, začínalo nám jít totiž o život. Mávla jsem nad tím packou, bylo mi špatně jen z představy, že bych měla mluvit. Věnovala jsem letmý pohled na ohnivou stěnu a otočila jsem se na daňky. "Jo, jo," bylo to jediné, co se mi podařilo vyprodukovat, když se mě Aseti ptala ,jestli to zvládnu. Z dálky jsem slyšela Morfea, ale netušila jsem odkud, vše se tak divně rozléhalo. Chtěla jsem se začít šplhat někam za ním, ale najednou se plameny začaly stáčet a barvit.
Zastavila jsem se v pohybu, protože jsem si myslela, že to je mnou a mým zraněním, ale dělo se to dál. Zaslechla jsem hlas Smrti, která nás pobízela k jakési hře. Než jsem se však stačila nějak zorientovat, bylo to pryč. Nebrala jsem nějak vážně to co říkala, protože jsem na to neměla sílu. Chtěla jsem si jen někam lehnout a spát, ale asi mi to nemělo být dopřáno. Stihla jsem zaregistrovat jen to, že daňci, kteří měli stát na nohou leželi a najednou se zase zvedli. S šílenýma očima a zelenou barvou kolem sebe se k nám začali přibližovat. Bylo to vážně strašidelné, hlavně když jsem měla půlku pohledu zamlženého. Ale to co bývalo mládětem se začalo pohybovat až moc rychle. Samice si skoro brousily kopyta o kmeny stromů. A my tam stáli jako na podnose.
Jedna cizí vlčice na nás něco pokřikovala a Aseti jí odpovídala, za což jsem byla ráda. Já na nějakou kloudnou větu neměla sílu. Jediné co jsem mohla bylo postavit se před Aseti, abych ji bránila, když jsem byla v hierarchii výš než ona a bylo mou povinností ji ubránit. Hrdě jsem zvedla bradu, abych ukázala, že jsem stále v pořádku. Zkusila jsem vytvořit před námi vytvořit hradbu z vody, ale nešlo to. Buď jsem na to byla slabá, nebo nás Smrt takhle oslabila. Vyhrnula jsem aspoň pysky a odhalila zuby. Zkusila jsem z posledních sil vytvořit ze sněhu kolem nás vodu, abych jim znemožnila nás dostat tak rychle. Tím pádem jsme se mohli líp bránit a připravit na útok, když se jim budou kopyta nořit do vody. Nemůžou... Přece... Běhat... Po vodě.

"Jsem král, já můžu všechno." prohlásil lenochod a nechal lva shodit z útesu. Všichni si oddychli, že už jim nebezpečí nehrozí a byli šťastní. Nějaká ta oběť se musí podstoupit pro dobro lidu.

Král začal maličko panikař, ale pak dostal bravurdní nápad. Předložil bývalému králi spoustu zvířat, která byla vytvořená z plodů matky přírody. Žádné maso, jen čistá vegetariánská strava. Jeho věhlas znovu stoupl.

Veškeré plánování bylo v troskách. Začalo to tím, že se nedostal na to místo kam jsem chtěla, protože vrstva sněhu moc křupala. Tím by stádo odehnal dřív, než bychom měli šanci něco udělat.Přikývla jsem, že rozumím a věřila tomu, že se nám s Aseti povede aspoň jeden kus odehnat jeho směrem. Když tak pak odtáhne mrtvolu, říkala jsem si v duchu, když jsme s Aseti běžely z kopce dolů. Dobře, nedalo se říct, že jsme běžely, protože se nám sníh pod packama prolamoval, ale po chvilce vyvažování se přeci jen náš pohyb dal nazvat během.
Stádo udělalo přesně to, co jsem očekávala. Takže tahle část byla aspoň podle plánu. Jenže jsem nepočítala s tím, že se budou bránit i samice. Zahnaly jsme totiž do kouta tři kusy, dvě samice a jedno mládě. Ta která stála blíž k nám, se najednou postavila na zadní (což jsem jsem si neuvědomila, že vysoká umí) a jelikož jsem nestačila zastavit nebo se nějak obrátit, tak mě nakopla přímo pod bradu. Secvakly mi zuby a já doklouzala do závěje sněhu, kam jsem zahučela hlavou napřed. Byla to totiž strašná rána, takže mi v hlavě hučelo, před očima tančily hvězdičky, i když jsem je měla zavřené a celý svět se se mnou houpal. Bylo možný, že jsem se kousla do jazyka, protože jsem v tlamě cítila krev.
Snažila jsem se vytáhnout hlavu ze sněhu, protože přeci nejsem pštros. Navíc jsem zaslechla, že i Aseti utržila nějakou ránu, tak jsem chtěla vědět, jak na tom je. Nakonec se mi to podařilo, ale nedokázala jsem se udržet pevně na nohou, pořád jsem se kymácela. Vše okolo vypadalo, jako bych koukala pod vodou. A každý pohyb hlavou byl utrpení. Nechtěla jsem se však vzdát, ještě ne.
Otočila jsem se celá, abych viděla, kde je moje spolusmečkovnice, ale všimla jsem si, že hledí někam do dáli a byla úplně v tranzu. Co to dělá? Nesmíme tu jen tak stát, vždyť nám všichni utečou. Snažila jsem se zaostřit na to, co sleduje a po pár vteřinách mi to došlo. Oheň? Tolik moc, co tu dělá? Nešlo mi dát dohromady ani kloudnou myšlenku. Šťouchala jsem do Aseti dokud na mě neotočila hlavu. "Nikdy... Nikdy už nikdo neumře v ohni. Ohlídám tě! Teď lo, lo, lovíme." Každé slovo bylo utrpení, ale musela jsem ji nějak odtrhnout od toho ohně. Kdybych byla více při smyslech, tak bych to asi taky řešila, ale v mé bolavé hlavě se víc než jedna myšlenka nedala udržet. Svou rozechvělou chůzí jsem začala chodit kolem těch tří daňku, kteří se stále k sobě tiskli. Co budeme s vámi dělat?

// Sarumenský hvozd (přes potok)

Šli jsme svižným tempem. Trochu jsem zpomalila, abych šla přibližně na stejné úrovni jako zbytek družiny, ale i tak jsem pořád vypadala, jako kdybych je vedla. Nebyla jsem na tuto pozici tak úplně zvyklá, ale chtěla jsem si dát záležet, abych nám to nezvorala. Tato krutá zima měla jednu neskonalou výhodu. Její vládou se zapříčinilo to, že voda v řece zamrzla do tlustého ledu. Samozřejmě, že jsem našlapovala opatrně a vyplatilo se to. Jednou jsem totiž zaslechla malilinké rupnutí, což mě utvrdilo v tom, že zima polevuje. Možná proto se vrátila zvěř. Cítí jaro.
V mysli jsem se vrátila k tomu, co mi říkala Aseti. Ona vypadala, že by se k tématu "něco v kožichu" už vracet nechtěla, já ale hořela zvědavostí, Musela jsem to však utlumit, ale slíbila jsem si, že se jí pak na to zeptám. Zatím jsme překročili hranice lesa a ejhle! Těch pachů byla hromada. Horší však bylo, že v té hromadě byly i vlčí pachy. Mohlo mi to dojít, vidina jídla po několika měsících. Zastavili jsme a Morf... Jen konstatoval, to co jsem cítila. Čekala jsem, že nás nějak rozřadí, vymyslí taktiku, ale on jen na mě jen hleděl. Cítila jsem, jak mi věří, že mi to vlastně dal celé do tlapek. Stáhl se mi žaludek, ale nechtěla jsem nás zklamat. Jednalo se o celou smečku. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila identifikovat pachy, jestli třeba vlky neznám. To by nám totiž mohlo dát trochu obrázek o tom, jestli se budou rvát nebo se nějak domluvíme.
Bohužel jsem ani jednoho neznala, ale zjistila jsem, že máme výhodu. Stáli jsme blíž u stáda. Tlapkou jsem zkusila sníh a pořádně do něho dupla, abych zjistila, jak moc se proboříme. Packa se mi trochu sklouzla, což mě utvrdilo v tom, že to bude nebezpečné. "Dobře, mám plán," střídavě jsem se dívala z jednoho na druhého a veškerá nervozita šla stranou. "Musíme si dát především pozor na led, takže..." Moje slova přerušilo přijití dalšího vlka. Šel až k nám a se všemi navázal oční kontakt. Zašrotovalo mi v hlavě. To je Duncan? Ani se u nás nezastavil a pokračoval dál. Vydala jsem se za ním v jeho stopách, abych nedělala hluk. Brzy našel druhou skupinku, která sestávala z vlka, vlčice a vlčete. Duncan se začal kolem vlčice točit...
Dál jsem na nic nečekala a ani jsem toho nechtěla víc vidět a vrátila se za Aseti a Morfem. "Asi se nám Duncan snaží pomoci v lovu, svým způsobem," říkala jsem ve spěchu. "Morfe, až najdeme stádo, tak se schováš někde za stromem a my s Aseti se ti pokusíme nahnat nějaký nejslabší kus. Si totiž těžší než my a mohl by si se více propadat, což by ti vzalo hodně síly." Nečekala jsem na námitky a vydala se po pachu za stádem. Jakmile jsme ho objevili, kývla jsem na Morfa, aby se šel schovat na druhou stranu duny. "Skočíme tam a támhle, jak je to nejpřístupnější místo, tam ho budeme hnát. Oni to možná vyskáčou, ale my vylezeme jen tam." Řekla jsem mu ještě a už otočila hlavu k Aseti. "My skočíme dovnitř a pokusíme se odříznout tu samici, jak je nejvíc hubená. Stádo se ji bude snažit ochránit, ale já se je pokusím vodou trochu zastrašovat, aby po nás nešli. Tvůj úkol bude hlídat ji z druhé strany, aby se nevyšplhala po tom návalu někde jinde, kde na ni Morf nebude čekat." Možná to byl krkolomný plán. Ale nic lepšího mě teď nenapadlo. Mohla jsem třeba ale doufat v to, ž se rozběhnou i směrem k těm dvěma vlkům, aby z toho taky něco měli. Vlastně tu nejtěžší práci za ně odvedeme my. "Teď, "šeptla jsem a vyběhla zpoza stromu. Zvířata se samozřejmě polekala a bezhlavě začala utíkat všemi směry. My však přišli jen pro jeden kus.

Zatímco jsem čekala na to, až se Aseti protáhne a co mi odpoví ohledně lovu, promítala jsem si situaci, která se stala před chvílí. Ještě teď jsem se usmívala při vzpomínce, jak mi Morf plácl sníh do obličeje. On se výborně bavil, což bylo dobře, ale musela jsem vymyslet dokonalou pomstu. Tím mě však rozptýlil se starostmi o dcerušku. Opravdu nemohla jít někam daleko. Třeba ji našel i Nokt a jsou teď spolu.
Trochu jsem se zastyděla, že jsem Aseti nenabídla žádnou potravu. Brala jsem automaticky, že je najedená a schopná jít na další lov, ale naštěstí tu byl Morf a postaral se o ni. Zapsala jsem si za uši že se musím víc zajímat o stav svých přátel a spolusmečkovníků. Aseti se mi přiznala, že byly lasičky dvě, ale ona zvládla ulovit jen jednu. Asi si myslela, že si moji pochvalu nezaslouží, ale já to tak neviděla. "To vůbec nevadí, jsi šikovná, že si se do toho vůbec pustila. Málokdo by si na lasičky troufl, zvlášť když jsou mnohem lehčí než my a běhá se jim po zmrzlém sněhu lehčeji." Pozornost jsem však zaměřila na její slova o tom, že měla něco v kožichu. "V kožichu? A viděla si, co to bylo?" Potřebovala jsem to vědět a bylo mi dost hloupé se jí do kožichu dívat. Mohla bych jí tím narušit její soukromí. Morf mě mezitím vybídl, abych naši malou skupinku vedla. Nejprve jsem však našla větev, která byla hustě rostlá a přikryla jsem naši skrovnou kořist. Aspoň bude maličko chráněná před mrazem. Dobře, asi to moc nepomůže, ale pro ten pocit. Poté jsem začichala ve vzduchu a neomylně s hlavou vztyčenou jsem vyrazila za vůní zvěře a vidinou velké hostiny. Cestou jsem ještě mrkla na Aseti, jestli je v pořádku, abych ji netáhla do něčeho, co by ji mohlo ublížit.

// Zlatavý les (přes potok)