Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Procitla jsem ze sna. Netušila jsem, jak jsem usnula, ale poslední, co jsem si pamatovala, bylo to, že tu byla spousta vlků. Teď jsem však necítila nikoho. Byla jsem tu sama. Ještě pár minutek... Spokojeně jsem si zamručela a snažila se usnout dál. Bylo tu příjemně, chládek mě obklopoval ze všech stran, nikdo ode mě nic nepotřeboval, nerušil mě. Zívla jsem a donutila se otevřít aspoň jedno očko. Nemohla jsem přece prospat celý zbytek života! Zamrkala jsem a protáhla si pořádně tlapky. Pocítila jsem, že nejspíš tu ležím déle, než jsem si myslela. Ztuhlé klouby a svaly mi to prozradily víc než dost. Stárnu? To snad ne!
Okamžitě jsem byla vzhůru, protože mě to dost vyděsilo. Opatrně jsem si stoupla na tlapky a pocit stárnutí byl pryč. Ale i tak jsem z toho byla mírně vedle. Co to sakra bylo? Měla bych se s tím někomu svěřit. Jako první mě napadl Nokt, ale netušila jsem kde přesně se nachází. Umínila jsem si, že ho musím najít. Nejlíp okamžitě. Pak se mi začalo vybavovat vše, co se zde odehrálo, než jsem usnula. Marion a Kenai zranění od Styx. Ta vlčice, která tu dlouho nebyla a zase jsme se viděly, a říkala, že se jmenuje... Jmenuje... Alesia, Antesia, Amnesia! "Konec válení, musíš se podívat do lesa, zjistit stav zásob a stav mých kamarádů. Snad se za můj spánek nic nestalo." Můj hlas byl od dlouhého spánku hrubý, tak jsem doufala, že se to brzy změní.

// Sarumen

// Můj ty Tondo kolenatej, vážně moc děkuji. ^^
Nezklamu. :))

Ahojky, přicházím pomalu ze záhrobí, kam mě zakopaly otázky na státnice. A to rovnou s prosbou o čtvrtý charakter. ^^
Takže když se podíváte na moji aktivitu nyní, tak to není tak valné, přiznávám, ALE! jsem rozhodnuta všechny své tři miláčky rozpohybovat. Auron toho chudák stále moc nezažil, to se však změní. Vím že toto může být bráno jako plané sliby. I si připadám trochu troufale, že tu takhle prosím, ale jestli to bude jako při dalších konkurzech, že jste zaregistrovali prosbu a budete sledovat aktivitu, tak i za to budu ráda. Potřebovala bych totiž nějakou vlčici na filtrování špatných nálad. :D To je vlastně důvod, proč se hlásím, protože někde to že sebe musím dostat a v reálném světě mi to moc nejde. :D
Děkuji za zvážení. :))

I tady ti moc děkuji za parádní akci, dobře jsem si odpočinula. :))
A moc gratuluji všem umístěným, umí odpočívat líp než já. :DDD

A poprosím o kytičky. :)

- Přidáno

Než jsem se dostala k mini výslechu Kenaie, stalo se toho mnohé. Marion dostala od svého staršího brášky nějaký dáreček , který jsem ani pořádně neviděla, protože si ho schovala na tajné místečko a dokud se s tím nebude chtít sama pochlubit, tak nebudu špízovat. Během naší chvilkové otevřenosti nám všem v jeskyni prozradila, že nás má všechny také moc ráda.
Hrdě jsem se na ni podívala a hned jsem věnovala pozornost Cassovi, který vypadal smutně, že jsem mu nedovolila odejít samotnému ven. Ale jeho zdrcený obličejík se změnil na sluníčkový, když mu Newlin potvrdil, že ho rád vezme ven. K tomu mi ještě stihl složit kompliment, posléze i všem v jeskyni. Jelikož správně vyhodnotil, že nejstaršímu skoro ročnímu vlčkovi se moc chtít pobíhat po venku nebude, vyčaroval mu přímo u čumáčku keřík s borůvkami. Než jsem stačila něco podotknout, tak už vybíhal ven. Cass se ještě zdržel, protože nás přišel pozdravit Kasius, kterého jsem k nám pozvala. To se k nám přidala ještě jedna vlčice, kterou jsem neviděla hooodně dlouhou dobu. Ani jméno jsem si nevybavila. Jediné, co jsem věděla s jistotou bylo, že jednou jsem se složila před jejíma nohama únavou. A teď jsem k tomu stavu nebyla daleko.
Kasius vyslovil přání, že by šel klidně ven, takže jsem předpokládala, že se přidá k Newlinovi a Cassovi, který se s ním vlastně ještě neviděl. Jejich představení proběhlo v nervózním tónu, ale to se časem určitě vytříbí. Můj syn mi poděkoval a upaloval za strejdou Newlinem. Usmála jsem se a zamávala mu ocasem na cestu. Menšího vlčka jsem nechala, aby se věnoval Marion a otočila jsem se na příchozí vlčici, které se tedy začal věnovat i Kasius. "Zdravím, nejspíš jsme se dlouho neviděly. Jsem Wolfganie," betu jsem vynechala, nepotřebovala jsem se tím pořád vytahovat. "Je to tu šrumec, co?" Usmála jsem se na ní a konečně se vydala si lehnout ke svému druhému synovi, kterému jsem otázku už položila. A odpověď se mi pramálo líbila. Ještě míň se mi líbil jeho dodatek, že se o ní postará, zřejmě až zesílí. Podívala jsem se starostlivě a zvedla se od něho. "Neboj, z toho si vrásky nedělám. A už tě nechám spát," zašeptala jsem mu do ucha a otřela si hlavu o tu jeho. Utrhla jsem jednu borůvku z Newlinova keře a snědla ji. Nebylo to nic extra, ale celkem se to dalo sníst. Znovu jsem se vrátila k vlčici. "Můžu pro tebe něco udělat?" Řekla jsem mile, ale trochu jsem doufala, že nebude potřebovat velkou pomoc. Samozřejmě, že bych jí pomohla, ale ohromně jsem se těšila na spánek. Ale nechtělo se mi usínat s ní ve vchodu, protože jsem ji skoro neznala, což byla ohromná ostuda.

// Pokud je to místy zmatené, tak se omlouvám, nějak mi to nemyslí a bylo toho hodně na co reagovat. :D

Májovka

Čekala jsem, co mi Morf odpoví na moji vizi o pokračování života Styx. Ale on mě zcela ignoroval a odešel si někam za roh do jeskyně. Nevěřícně jsem na něj zírala, ale nebylo mi to moc platné. Po chvilce se totiž vydal ven. Zajímalo by mě, proč tam šel. Že by kontroloval stav kožešin? No už jich tam moc není použitelných, to je pravda. Rozhodla jsem se, že to nechám na později, ale že si s Morfem budu muset promluvit znovu.
Marion měl ohromnou radost, že se tu všichni ukázali, ale nejvíce z Newlina. Aby taky ne, když spolu strávili asi nejvíc času. Pozorovala jsem, jak se snaží postavit na nohy ještě dřív, než mě oslovila, abych se dívala. Byla jsem připravena přiskočit a podepřít ji, ale nezdálo se, že by to potřebovala.Už nebyla prcek, takže věděla, jak má rozložit váhu, aby neupadla na čumáček. Zavrtěla jsem ocáskem, když začala vymýšlet, co by asi mohli všichni tři podniknout. Tedy jestli pod pojmem kluci byli zahrnutí jen její bratři. Přistoupila jsem k masu a čichla k němu. Zhnuseně jsem se od něho odtáhla a kopla jsem ho ke vchodu do jeskyně. "Mari, budeš si muset počkat. Bráchové si taky musí odpočinou, věřím že si toho prožili dost. Jen co naberou dost sil, tak půjdeme na nějaký menší lov. Půjde s vámi třeba tatínek, strejda Newlin nebo já."
Když byla řeč o Newlinovi, tak můj žíhaný kamarád se mi snažil rozmluvit mrzačení Styx. Musela jsem uznat, že mluvil rozumně, ale tohle byla jiná situace. "Asi máš pravdu Newline. Zaslepil mě vztek. Ale jestli jí potkám, tak se budu asi muset hodně krotit, abych ji nezranila. Pokusím se však pamatovat si na tvoje slova, že jsme lepší než ona," řekla jsem povzbudivě, aby si nemyslel, že jsem nějaká krvežíznivá vlčice. Poté se začal věnovat znovu vlčatům, takže jsem měla chviličku času na... Vlastně jsem nevěděla na co přesně jsem měla čas. Cítila jsem se nevyužitá, když jsem neměla co dělat, ale naštěstí mě zachránil Newlin. Vyčaroval trávu u nás v jeskyni a hned tu bylo o něco útulněji. Pak mi prozradil, že je Nokt v lese a já mu odpověděla vděčným úsměvem.
Byla jsem spokojená. Jo, možná to bylo sobecké a na jednu stranu hnusné, že jsem za tohle ráda, ale byla jsem v tu chvíli šťastná. Jsme tu skoro všichni. Podívala jsem se na svoje děti a nevadilo mi, že s námi byl i Newlin.
"Ráda bych vám řekla, že jsem pyšná na to, že jste naše děti. Mám pro každého z vás stejně velkou porci lásky, pochopení a času. Kdykoliv vás bude cokoliv trápit, nemusíte se bát a hned za mnou nebo tatínkem přijít. Jen jsem chtěla, abyste to věděli,“ při svém kraťoučkém proslovu jsem se střídavě dívala na své malé, dobře trochu větší broučky. Mávala jsem radostně ocasem a pak se podívala na Newlina, který tu zrovna v moji sentimentální chvilku byl. „Newline, ty jsi pro nás nepostradatelný přítel. Máme tě moc rádi, tak hlavně zůstaň takhle veselý a s námi i nadále.“
Netušila jsem, jestli mě někdo vnímal, protože Kenai mluvil s Marion a zdálo se, že velmi intenzivně. Cassian však vypadal, že se od nás zase chystá odejít. Zastoupila jsem mu cestu a mírně ho zastrčila zpátky. "Ještě počkej dobrodruhu. Vím, že máš hlad, ale ještě budeš muset počkat na nějaký doprovod. Takže, až bude moci jít i Kenai, tak pak vyrazíme. Jedině snad v případě, jestli tě chce vzít sebou strejda Newlin," spiklenecky jsem na něj mrkla, protože jsem si všimla, že náš nejmladší syn jeho povídání přímo žere. Nechala jsem ho, ať se rozhodne, jak uzná za vhodné. Jestli si poprosí o pomoc nebo počká. Já se vydala do zadní části jeskyně, ale cestou jsem odkopla smrduté maso ven. Došla jsem tam a našla Kasiuse, jak tu opuštěné spí. I když možná jen spánek předstíral. "Jestli je ti tu samotnému smutno, tak se k nám klidně přidej. Marion by tvoji přítomnost určitě uvítala." Pozvala jsem ho k nám a já se zase vydala zpátky do jeskyně, kde Kenai prohlásil, že tu klidně zůstane sám. Přišla jsem k němu a otřela jsem se mu hlavou o tu jeho. Přilehla jsem si k jeho tělíčku a sledovala dění v jeskyni. "Chceš se mi svěřit, co se ti stalo nebo až se prospíš?" Nemohla jsem pravdu z něho páčit násilím, to bylo proti mojí povaze. Proto jsem mu dala na výběr.

Chudák Mari ani nedostala odpověď na svoje otázky ohledně Života. Doufala, že by jí mohl pomoci, ale já si tak jistá nebyla. A nechtěla jsem ji tahat k němu a zase zpátky, takže jsem se rozhodla, ještě než jsem usla, že bych tam mohla dojít sama. Nebo někoho pošlu, třeba Nokta, haha. Svůj nápad jsem však měla těsně před usnutím, takže jsem ho své dcerce nemohla prozradit. Měla jsem to však v plánu, hned jak se probudím.
Probuzení se mi mělo stát docela brzy, takže jsem se moc neprospala. Jeskyně jsou totiž dokonalé v tom, že odráží hlasy. A když se k vám vydá skupina vlků, tak i kdyby byli ticho, tak jejich kroky je prozradí. A když něco řeší, tak nepomůže ani když začnou šeptat. Směsice hlasů se k nám nesla a já zacukala čumáčkem na znamení probuzení. Třeba projdou. Třeba jdou jen spát. Nechala jsem očka zavřená a čekala, až se vlci dostanou dál do jeskyně. Jenže oni mířili k nám, ale ani tak jsem se nedonutila oči otevřít. Raději jsem poslouchala, abych o něco důležitého nepřišla. Když mě však zašimraly velmi, velmi známé pachy, byl to nadvlčí úkol. Já však vydržela a tím jsem získala sluchový obrázek o tom, co se dělo. Nejvíc se od stěn odrážel Newlinův hlas, což mě nepřekvapovalo. Vyprávěl nějaký svůj dobrodružný příběh, ale jelikož slova zkreslovala ozvěna, vyrozuměla jsem jen něco o písku. Na jeho slova však navazovala slova Casse, za což jsem byla ráda. Zní vesele, takže moje obavy o něj byly zbytečné. Už, už jsem chtěla otevřít oči, když tu mě zarazil zvuk kroků. Byly lehké, takže to musel být jedině Kenai, ale něco se mi na jeho chůzi nezdálo. Přišlo mi, že jednu tlapku nějak divně tahá? Srdce mi poskočilo strachem, ale znovu, než jsem stačila něco udělat, přivál k nám silný poryv vzduchu, jak druhý synek přiběhl a lehl si k nám. Jak pozorné od nich všech, že nás nechali spát.
Konečně jsem otevřela oči, ale zívnutí mě neminulo. Rychle jsem se zvedla a obhlédla situaci, jestli jsem vše slyšela správně. Cassian u nás opravdu ležel a zdálo se, že usíná. Kenai seděl kousek dál a něco hlídal. Newlin a Morf stáli více u vchodu, což bylo pochopitelné, když už teď tu nebylo skoro k hnutí. Moje první kroky vedly ke Cassovi, protože byl nejblíž. "Ahojky zlatíčko," zašeptala jsem mu do ucha a oblízla mu čumák. Rychle jsem ho prohlédla, ale nezdálo se, že by nějak strádal nebo měl nějaké zranění. Opatrně jsem překročila ležící Marion, u které jsem pochybovala, že ještě spí při takovém povyku. Došla jsem ke Kenaiovi a očichala ho, přitom jsem mávala oháňkou. "Ahoj broučku," pověděla jsem mu a také ho počastovala letmým oblíznutím. Tušila jsem, že to úplně neocení, ale zatím jsem nevěděla, jak mu jinak dávat najevo mateřskou lásku. "Až tu bude větší klid, tak mi prozradíš, co se ti stalo." Nebyla to otázka, ale oznámení, že bez vysvětlení to nepřejdu.
Cestou k východu jsem ještě oblízla Marion, aby věděla, že jsem na ni nezapomněla a došla k dvojici vlků. Nadechla jsem se, ale nevěděla jsem, jak začít a co bych měla říct. Netušila jsem, jestli Morf ví, co se stalo Marion nebo jestli mu to ještě Newlin nestihl říct. To mi přišlo nepravděpodobný, ale kdo ví. "Ahoj," bylo tak nějak jediný, co jsem dokázala vyslovit. Usmála jsem se na Newlina, aby věděl, že jsem mu vděčná. Pak jsem se podívala na Morfa a můj pohled ztvrdl. "Zmrzačíme Styx. Za to co provedla Marion. Takhle nebude ubližovat ani Marion, ani nedej bože jiným vlčatům." Myslela jsem to naprosto vážně, ale zatím jsem tu zlost zase v sobě potlačila a uzamkla. Pak jsem se zase usmála. "Děkuji, že jste je sem dovedli. Neviděli jste v lese Nokta?" Potřebovala jsem od něho obejmout, uklidnit, povzbudit. Už mi vážně chyběla jeho přítomnost.

Nějak se to na mě všechno podepsalo. Krutá a dlouhá zima, zabijáčtí vlci a vlastně i daňci. Neschopnost pomoci své dcerce. Pevně jsem doufala, že se její bratři Styx vyhnou obloukem. Není pro matku nic horšího, než vidět, jak její dítě trpí a nemoci s tím nic dělat. Marion mi jednu slzu, z těch mnoha, které se mi valily po tváři slízla. Začala se hned ušklíbat, jak je to nechutné a mě to pobavilo. Slzy to ale nezastavilo. A Marion to nechápala. Nedivila jsem se, na to měla ještě malou hlavičku. Začala vymýšlet důvody mého smutku. Musela jsem se konečně sebrat. Otřela jsem si packami tvář, aby nebyla uslzená a párkrát se zhluboka nadechla. "Neboj, proto nejsem smutná. Už se na tvůj dáreček těším, jen co budeš moci chodit, tak pro ni půjdeme." Usmála jsem se na ni. "Mě je jen líto, že ti nemůžu pomoci nějakým kouzlem. Nebo abych si tvoje zranění vzala na sebe a tobě bylo hned dobře." Ani jsem nějak nečekala, že to pochopí. Tohle bylo něco, co prostě děti nechápou v mládí, ale až postupem času. "Vím," zašeptala jsem jí, když mi řekla, že jsem její nejmilejší maminka.
Neměla jsem moc ponětí, co se děje ve smečce. Jestli si vlčice s rudým kožichem poradila s cizincem Zakarem. Jestli se od té doby nestalo něco dalšího. Pobavila mě představa, jak všichni jdeme plavat. "To bude paráda." Jen jsem nevěděla, co odpovědět na její nápad, že bychom šly za Životem a poprosily ho, aby pomohl. Bála jsem se, že tady by Život nepomohl. Neměla jsem proto žádný důkaz, ale tak nějak jsem to cítila. "Víš, Život je moc hodný, ale bojím se, že tady nám by nepomohl. Víš myslím si, že on se do průběhu života vlků úplně nevměšuje. Ale jestli nás sem někdo přijde navštívit, tak se ho zeptáme, co si o tom myslí. Třeba to někdo ví mnohem lépe, než já." Opravdu by byl Život takhle shovívavý? Spíš bych řekla, že tohle nechává na přirozeném vývoji. "Myslím, že teď pomůže jen trpělivost, kdy se to vyléčí samo." Bylo to smutné, ale byla to pravda. Neznala jsem totiž žádného vlka, který by léčení dokázal nějak urychlit nebo zvrátit.
Dlouze jsem zívla. Víčka se mi pomalu klížila, opravdu jsem potřebovala spát. Podívala jsem se na Marion. Ona vypadala už celkem odpočatě, jak by taky ne, když jen ležela. "Zlatíčko, nevadí, když si jen na chviličku zavřu oči? Zatím můžeš hlídat, jestli někdo nepřijde. A kdyby přišel, tak mě klidně hnedka probuď." Doufala jsem, že to chvilku vydrží, když nebudu vzhůru. "Zatím se můžeš zkusit dotknout toho masa." Usmála jsem se a podívala se na kousek, který tu stále ležel. Asi bude nejvyšší čas ho sežrat, aby se nezkazil. Naposledy jsem jí přivinula hlavu k její a položila si tu svoji na tlapky. Bohužel mi nezbývalo moc energie na to, abych se k ní nějak víc přisunula. Když bude chtít, tak se přisune, aspoň uvidí, jak moc to ještě bolí. To byla moje poslední myšlenka, než se mi očka zavřela nadobro a já se propadla do bezesného spánku.

Nechala jsem Marion, aby si to všechno hezky srovnala. Byla jsem však ráda, že se tak hodně zajímá o svět kolem sebe. Právem jsem na ní byla pyšná. Stejně tak na své dva syny, kteří se toulali někde v okolí lesa. Přála jsem si však, aby taky nenaletěli nějakému zlounovi, protože bylo dost možné, že vlků s povahou Styx nebude málo.
Pořád jsem se snažila si vybavit, jestli mi kdy někdy Nokt prozradil jakou magii vlastní. Potřásla jsem hlavou, abych se vrátila do reality, protože Marion měla další otázky. To vážně není unavená? Já bych si klidně zdřímla. Ale nevadilo mi na její hloubavé otázky odpovídat. "Plavání je dobrá věc, to se nikdy neztratí. Pamatuju si, že když jsem byla mladší, tak jsem taky učila jedno vlče plavat." Zavzpomínala jsem na svého kamaráda Andanteho. Netušila jsem, jak se asi má, ale upřímně jsem doufala, že se má dobře. "Takže až bude lepší počasí a voda trochu opadne a tebe samozřejmě už nebude nic bolet, tak se můžeme vydat k nějakému jezeru. Vezmeme i tatínka a brášky a jako rodina se naučíme plavat." Představa rodinného výletu se mi velmi líbila. Doufala jsem, že se nikdo z rodiny nebude zdráhat. "Neboj, ještě jsem tady nenarazila na jezero, kde by bydlely piraně nebo žily příšery jako v pohádkách," řekla jsem pobaveně. "Největší nebezpečí hrozí na souši, třeba od medvědů. Ale neboj, nepůjdeme se učit plavat tam, kde jsou medvědi," řekla jsem hned, aby se náhodou nezačala bát předčasně.
Když mi prozradila, že tu chce zůstat navždycky, oblízla jsem jí čumáček, zároveň i proto, abych jí oplatila její pusinku. Počítala jsem s tím, že jednou, možná v budoucnu bude chtít jít poznávat svět. Ale zatím jsem se toho nemusela bát a za to jsem byla vděčná. Jakmile začala mluvit o Kasiusovi, zasmála jsem se opravdu nahlas. Hlavně s jejím závěrečným zhodnocením. "No jo broučku, ale taková vlčata často bývají. Snaží se všechno prozkoumat, jsou rychlá a akční. Ty jsi stejná a to je dobře. Je důležité si umět ten život trochu užít. Takže si myslím, že by si mu ještě měla dát šanci."
Podrbala jsem jí packou opatrně na hlavě, když mi oznamovala, jak bude v lovení zajíců nejlepší. Důležitě jsem pokývala hlavou, abych jí dala najevo, že o jejích slovech nepochybuji. Zastříhala jsem ušima a pozorně poslouchala, jak si začala stěžovat, že jí nebaví ležení. Naprosto jsem jí chápala, ale to, že má bolavé především rameno jsem zaznamenala poprvé. Bylo mi jasné, že nějaké vnitřní zranění má, ale netušila jsem jaké. Ještě, že to nejsou žebra. Kosti v noze srostou, ale zlomená žebra by bal horší. Jenže než jsem Marion stačila uklidnit nebo odpovědět na otázku, kdy bude mít vyléčené zranění, začala mi vyprávět něco o květině. Pozorně jsem naslouchala a tudíž jsem se dozvěděla, jak se mohla objevit u jezera se vším tím zmrzačením. Poskládala jsem si děj událostí a chvilku tak neodpovídala. Opravdu vyšlo najevo, že za to nemohl nikdo. Mohla jsem za to jedině sama, že jsem nepřiběhla dřív. Vypustila jsem zadržovaný dech a snažila jsem se dívat na Marion vesele. Moc mi to nešlo. "Ráda bych, abych uměla léčit. To bych se ti jen bolístky dotkla a byla by pryč. Moc mě to mrzí dceruško, že jsem tě neuhlídala a nechala Styx aby ti to provedla. Že se na mě nezlobíš? A za Životem můžeme jít klidně taky všichni i s tatínkem, určitě nebude proti." Na chvilku jsem zmlkla, protože jak mi chtěla udělat radost dárkem od Života... Nebudu lhát, rozbrečelo mě to. "Jsi moc hodná. Mám si pro kytičku dojít hned? Doufám taky, že ji strejda Morf ještě pořád hlídá, když ti to slíbil. Nebo počkáme, až ti bude trošku líp a dojdeme pro ni spolu. Aspoň si procvičíš trošku nožku." Položila jsem si hlavu těsně k její a oddechovala jí za krk. Nevěděla jsem totiž, jak se líp k ní přivinout, aby na mě pořád viděla. "Kéž bych věděla, jestli tu je někdo, kdo by tě mohl vyléčit," promluvila jsem tlumeně do její srsti. Doufala jsem, že aspoň trochu tuší, jak moc jí mám ráda.

Nechala jsem Marion dostatek času na přemýšlení. Na zpracování toho, co jsem jí všechno řekla. Mezitím jsem koukala do ústí jeskyně, jestli se tam třeba neukáže Noktova hlava. Měla jsem tolik věcí, které jsem mu chtěla říci. Co se všechno stalo. O našem lovu, o tom, jak jsme to skoro nevyhráli. O mrše Styx. O cizincích, kteří se nám procházeli po hranicích lesa. No, bylo toho dost a dost.
Lehce jsem se usmála, i když mě nemohla dceruška vidět. Já bych taky chtěla být malá. "Jsi mladá vlčí slečna, takže si vyrostla. Už je ti skoro rok, takže nejsi malé vlčátko." Trochu jsem se zarazila, když se zeptala jestli někdy musí odejít. Netušila jsem kde k takové věci přišla, ale rychle jsem se jí to snažila rozmluvit. Nechtěla jsem aby někdy odešla, ale pokud by si to přála... Ne, teď bylo ještě brzo. "Pokud si to budeš přát, nebudeš muset nikdy odejít. A co Kasius, ten je přeci tvůj kamarád. A neboj, nějakou kamarádku ti najdeme." Řekla jsem jí to povzbudivě a doufala jsem, že se trochu rozveselí. "Dospělá budeš tak za dva roky, ale není kam spěchat. Já taky všemu nerozumím a to jsem dospělá nějaký ten rok. A myslím, že nebudu všemu rozumět nikdy a ani se o to nechci pokusit. Neboj, zmatenost brzy přejde, asi to chce ještě odpočívat." Přivinula jsem se znovu k její hlavě.
Chvilku bylo ticho, ale brzy se v té malé hlavičce zrodila další otázka. Jednalo se o lov, konkrétně o lov zajíců. Nevím, kde přišla zrovna na tyhle tvory, ale nemohla jsem její otázky nechat nezodpovězené. "Zajíčka? Ti se hodně obtížně chytají, protože jsou to rychlí uličníci. Když už nějakého chytneme, tak si můžeš být jistá, že bude rád, protože se nebude trápit. Takže nebudeš zlá a neboj nebude je to bolet." Nikdy jsem o tom neuvažovala, prostě jsem lovila automatiky, ale když jsem to jen popisovala, tak to bylo víc než divný. Přišlo mi to jako vražda. Opravdu musím jít spát. Mám divný myšlenky. Marion se začala podivně vrtět a kroutit, až jsem se lekla, že se něco stalo, ale ona. Ona mě chtěla jen vidět. Usmála jsem se nahlas a opatrně se vysoukala, abych ji nepraštila. Protáhla jsem si tělo a přesunula si kůži před ní, takže jsem znovu koukala na její obličej a ležely jsme přesně naproti sobě. Překvapilo mě však, s jakou dospělostí začala mluvit o magiích. "Ano, přesně tak. Sama rozhodneš, jestli s ní budeš pomáhat nebo škodit." Najednou se jí tlamička rozjela ostošest. Netušila jsem na co a jak jí mám odpovědět. Tak jsem to zkusila od jejích první otázky. "Netuším, co budeš mít za magii, ale bojím se, že kytičky ne. Jestli se magie dědí, tak budeš mít buď vodu nebo...ehm, nějakou jinou." Až teď mi došlo, že netuším, co Nokt má za magii. Bylo to hodně blbý, to uznávám. "Ale pokud by si chtěla kytičky, tak můžeš jít poprosit Života a on ti určitě tuhle magii dá." Musela jsem ji trochu povzbudit, když bylo jasný, že zemi mít nebude. Teda asi. Teď však přišla ta horší část. Netušila jsem, jak přesně tohle mám vysvětlit. Ani jsem si nevzpomínala, jestli to kdy někdy někdo vysvětloval mě. "S tatínkem jsme se poznali tady ve smečce. A nejsme s tatínkem kamarádi jako ty a Newlin, ale jsme víc než kamarádi. My se máme tak rádi, že jste se narodili vy tři - ty , Kenai a Cass. Ale když budeš mít štěstí, tak můžeš najít vlčátko, jako k nám přišel Kass, ale nebude tvoje, protože má někde svoji maminku a tatínka. Ale s ním můžeš být kamarádka." Měla jsem tak zamotaný jazyk, že jsem netušila, jestli to pochopila Marion. "Ještě nějaká otázka tíží tvé srdíčko?" Usmívala jsem se a byla jsem docela vzhůru, protože mě zajímalo, co ji ještě mohlo napadnout.

Netrvalo dlouho a Marion se mi tiskla k tělu. Byla jsem ráda, že se sama přitiskla, protože už jí to nemohlo tolik bolet, jak sama poznamenala. Hlavně jí pomohly bublinky, které Newlin vyčaroval. "To jsem moc ráda," řekla jsem na adresu skoro zmizelé bolesti. Když mě oslovila, našpicovala jsem uši. Nedívala se na mě, ale to mohl být taky tím, že by se jí špatně dívalo za sebe. Poslouchala jsem, co trápí její malou dušičku. Svou otázkou mě trochu zaskočila. Dobře, jako vlče takové chování mohla brát trochu jinak, než jak to bylo, ale tohle? Ptát se, jestli tu mrchu něčím naštvala?
S odpovědí jsem si dávala na čas, protože jsem ji nechtěla zmást a ranit ještě víc, než byla. Ale jak to takovému citlivému vlčeti povědět. "Jsem přesvědčená, že si nijak tu Styx nenaštvala." Její jméno jsem skoro vyplivla, nešlo mi to se udržet. "Víš, ne všichni vlci jsou hodní, jako je většina tvých tet a strýčků tady v lese. Někteří jsou trošku zlí, někteří více a někteří jsou hrůzostrašně zlí. A ublížit takhle roztomilému vlčeti můžou jen ti třetí, nejvíc zlí. Ti se tváří, jaký jsou kamarádi a pak ti ublíží. Stejně jako Styx. A jestli se někdy vrátí, tak jí provedu přesně to samé, co ona udělala tobě, aby věděla, že tohle se mojí milované dcerušce nedělá." Snažila jsem se to podat tak, aby to Marion pochopila. Jasně, existovala spousta vlastností a hlavně kombinací, ale na to měla ještě malou hlavičku. Třeba Kenai by to pochopil. Ale Marion se to musí dávkovat postupně. A co Cass? U toho si nejsem vůbec jistá, jestli by to chápal.
Bylo mi těžko u srdce, jestli jsem Marion sebrala nějakou iluzi, ale musela to vědět. Na otázku ohledně jídla jí dost výrazně zakručelo v žaludku. Jenže znovu se rozpovídala o té tyrance, ale tentokrát říkala něco, co pravda byla. Utvrdilo mě to v tom, že Styx je vážně duševně nemocná. "V tomhle ti nelhala. V mase je spousta důležitých vitamínů, které by ti moje mlíčko už dát nemohlo. Navíc, netvoří se pořád, ale jednou mi dojde a pak by si umřela hlady. A neboj, věřím, že ti zachutná." Trošku mě zaskočila svoji filozofickou otázkou. "Víš, příroda si tohle zařídila moc dobře. Lovíme a zabíjíme jen ta zvířata, která jsou nemocná a stejně by zemřela. Když bychom je nezabili, umírala by dlouhou, bolestivou smrtí. A není to od nás tím pádem dobré, když jim pomůžeme, aby se netrápila?" Pronesla jsem to povzbudivě, aby věděla, že nezabíjíme kdy se nám zachce a protože můžeme. Ale lovíme proto, abychom udrželi trochu řád na světě. Nechtěla jsem ji však motat hlavu ještě tím, že kdybychom nic nelovili a dali se na travnatou stravu, tak by se mohlo roznést tolik nemocí z těch starých a slabých zvířat... Ne, na to má ještě nějaký čas, než jí to bude někdo učit.
Poslední věta mě taky moc neuspokojila. Čím víc jsem se toho na Styx dozvídala, tím víc mi hlava nebrala, co to je za vlčici. Jako dobře, nemusí mít ráda magie a mohla zažít něco s nimi špatného, ale rovnou vlky dělit na dobré a špatné podle toho jestli je mají nebo ne? Byla jsem trochu v koncích, protože jsem nevěděla, jak dobře bych to mohla popsat. A na názornou ukázku mi nějak nezbývala síla. "Víš, nevěřila bych úplně všemu, co ti Styx navykládala. Možná se jí něco stalo ošklivého a tak nemá ráda magii. Ale rovnou zahazovat všechny vlky na hromadu "zlý", jen proto, že umí použít to, co mu Život nadělil? Dobře, kdyby byl nějaký vlk, který by s magií dělat špatné věci, tak bych taky řekla, že je zlý. Ale copak je strejda Newlin zlý, když ti bublinkami pomohl? Nebo když jste si hráli u Života, byl taky zlý, když vám propůjčil magii a ty si mohla vytvářet ty krásné kytičky? Já mám taky magii a přijde ti, že jsem zlá? I tatínek má magii, ale moc ji nepoužívá a rozhodně taky není zlý. Je to jen o vlku, ne o tom jestli má nebo nemá magii." Postupně jsem zmlkla, protože jsem se tak rozpovídala, že jsem si nebyla jistá, jestli mě Marion ještě vůbec vnímá nebo už to vzdala. Trpělivě jsem čekala, jestli bude mít ještě nějaké otázky nebo už raději žádné, abych ji nezasypávala haldou slov.

Potřebovala jsem spát. Ale stejně jsem nespala nijak hluboce, protože nějaká má část prostě musela hlídat. Co kdyby se do jeskyně nahrnulo něco nepředpokládaného. Cizinec, voda, sníh, oheň. Mohla toho být spousta. Marion se začala vrtět, ale to mohlo znamenat, že si jen hledá pohodlnější polohu na spaní. I tak mě to probudilo docela, ale oči jsem nechala zavřené. Čím bych pomohla, kdybych na ni zírala. Ale jako pro matku to bylo nepředstavitelně vysilující, nemoct nijak pomoci. Beznaděj a bezmoc.
Našpicovala jsem uši, když se mě Marion začala dožadovat. Pomalu jsem otevřela oči, ale nebylo z toho, že bych k ní nechtěla. Bylo to z toho, že to bylo vážně obtížné. "Šššš," začala jsem ji utěšovat, protože jsem myslela, že jí to bolí. Zvedla jsem se a přišla k ní blíže. Oblízla jsem jí její čumáček, který už nebyl tak maličký, jako když se narodila, ale pořád byl drobný. "Samozřejmě broučku. Ale řekni, kdyby tě to moc bolelo, já se hned posunu." Řekla jsem a velice opatrně jsem si k ní přilehla. Obtočila jsem se kolem ní skoro jako had. Hlavu jsem měla položenou za tou její a mohla si tak lépe prohlédnout, jak dopadly její uši. Hněv mnou projel jako blesk, ale zase rychle odezněl. Nebyl tu totiž nikdo, na kom bych si ho mohla vybít. "Nemáš hlad? A bolí tě to ještě?" Zeptala jsem se raději místo nějakého dušení hněvem. Ten byl zatím schovaný před všemi, aby mohl bouchnout.

// Sarumen

Uháněla jsem, jak mi jen moje zbídačené tělo dovolovalo. Už jsem vážně byla unavená, ale ještě nebyl čas padnout vyčerpáním, ještě ne. Doufala jsem, že se na mě cizinec Zakar nebude zlobit, že jsem se mu moc nevěnovala a že to vlčice zvládne. Navíc do hvozdu se podle stop v blátě vraceli i Duncan a Newlin. Takže jsem pevně věřila, že to tam všichni zvládnou.
Cestou jsem ucítila pach Kenaie, který se pohyboval po hvozdu. Trošku jsem doufala, že dojde i do úkrytu, abychom si mohli pořádně popovídat a užít si čas spolu. Sice nebyl velkým fanouškem mluvení, ale určitě by mi nějaké nové zážitky mohl povědět. Jistě něco zažil.
Vyškrábala jsem se po kamenech do jeskyně a automaticky zabočila do naší části. Nasála jsem vzduch do plic a překvapilo mě, že se Cass někam vydal také sám. Kdybych se tak nebála o Marion, byla bych nejspokojenější vlčice. Po špičkách jsem došla až k Marion a položila kousek od ní maso. Nejraději bych si taky něco dala, protože jsem toho opravdu moc nestačila polknout po lovu, ale už jsem neměla sílu si pro něco dojít. To je ironie. Jsem slabá, protože jsem nejedla. Ale když si budu odpírat jídlo, budu pořád slabá. Proč je tak těžké žít? Došla jsem se podívat na nějaké kůže, jestli jsou po zimě použitelné. Nějaké jsem nalezla, ale chtělo by to v nich udělat pořádek a hodně jich vyházet. Časem. Popadla jsem ty nejhezčí a dotáhla je k nám. Dceruška stále spala, takže jsem kůže položila před ní a jednu přehodila přes ní. Bála jsem se k ní přitulit, abych ji nezpůsobila bolest, nevěděla jsem totiž kde ještě může být zraněná. Tak jsem jí aspoň teplo předávala v pohodě přikrývky. Znovu mě zamrzelo, že nemám magii ohně, hned by nám bylo tepleji. Takhle jsem si lehla na jednu z kůží, které jsem dala k ní, aby si na ni pak nalezla, přišoupla se tak, abych ji neomezovala a nezraňovala a začala mírně klimbat.

Ještě než jsem se vzdálila od Newlina a Duncana, tak mi žíhaný vlk slíbil, že mi pomůže s bojem proti Styx. Nevěděla jsem, jestli se mám vděčně usmát nebo jen přikývnout, že beru na vědomí. Ono totiž pomyšlení, že bych měla nějakému vlkovi úmyslně působit bolest, se mi dost příčilo. Ale když nebylo zbytí, muselo se takové násilí podstoupit. A to teď bylo potřeba. Duncan se nijak nevyjádřil, ale ani jsem se nedivila. Tak nějak jsem si už všimla, že by se do rvačky připojil, jen kdyby šlo o jeho kůži. Na tuhle by se dost možná přišel jen podívat a u toho pojídal veverku. Na odchodu mi ještě Newlin řekl něco o tom cizinci, co sem přišel. Ani jsem mu nestačila poděkovat nebo jakkoliv zareagovat, jak jsem se to setkání snažila co nejvíce uspíšit. Jen co přijdu do úkrytu, tak mu poděkuju. Za všechno.
To už jsem však stála u dvou vlků a poslouchala, co se tu vlastně dělo. Ono toho tolik nebylo, ale po fiasku se Styx, která všechny převezla a já u toho ani nebyla, jsem nebyla zrovna dvakrát důvěřivá. Proto mě naprosto uspokojilo, když mi vlčice s červeným kožichem prozradila, že by cizince dál nepustila a jsou jen na hranicích. Měla jsem chuť jí poplácat tlapou po zádech, že odvedla dobrou práci, ale udržela jsem se. Zamávala jsem na ni ocasem a mírně pokývala hlavou jako uznání. Hned na to jsem otočila hlavu k Maleovi, který mi byl představen a zároveň se sám představil jako Zakar. No jo, Newlinova přezdívka. Ani mě to nepřekvapuje. Mírně jsem máchla ocasem, aby vlk věděl, že ho nechci nijak ohrozit, i když můj unavený výraz mohl vypovídat o čemkoliv. Ale neměla jsem sílu se tvářit normálně. "Já jsem Wolfganie, beta zdejší smečky. Ano, Newlin je v naší smečce, mám tě od něho pozdravovat. Chtěl přijít osobně, ale šel... Měl ještě něco jiného na práci. Nevím kolik informací si dostal nebo jaké hledáš, ale náš les není pro všechny. Jak sis všiml, stále se tu pohybuje mlha, která své svěřence poslouchá a ochraňuje, vetřelcům hází kořeny pod nohy. Máme tu jedovatá jezírka a jen pár takových, ze kterých se dá v pohodě pít. Máme jen jednu alfu a členů nás tu je," odmlčela jsem se, protože jsem si to musela spočítat. Ale ani po přepočítávání jsem se nemohla dostat k nějakému konkrétnímu číslu. Hodně totiž šlo o to, koho ještě můžu považovat za člena a koho už ne. "Šestnáct, kteří jsou součástí smečky. O jedné si nejsem už úplně jistá, ale to je ti jako informace asi k ničemu." Usmála jsem se podívala se na vlčici s červeným kožichem. Uvažovala jsem, jestli je tu můžu nechat samotné. Začichala jsem ve vzduchu, ale déšť, který jsem teprve teď vzala na vědomí, že mi padá na hlavu, mi znemožňoval cítit jiné pachy než naše. Zadívala jsem se na oba. Pro tuláka tohle počasí bylo za trest, když se neměl kde schovat, ale v tuhle chvíli jsem nebyla svolná někoho nechat přespat v našem úkrytu. Mohla jsem mu maximálně nabídnout úlovek, který se zatím válel kousek dál. Stejně by se už zkazilo. "Víc mě toho nenapadá, co bych mohla říci. Můžu vás tu tedy nechat? Jestli máte hlad, tak kousek odtud jsou zbytky daňků z lovu. Aspoň se nezkazí. Tak se mějte a kdyby něco, tak křič, nebudu daleko." Bylo to mířeno na vlčici, kterou jsem záměrně nejmenovala. Nechtěla jsem se ztrapnit víc, než jsem teď byla. "Tak se mějte."
Popadla jsem maso a utíkala jsem do úkrytu, za svou zraněnou dcerkou.

// Skalisko

// Ohnivé jezero

Newlin se mi hned snažil pomoci. Správně vytušil moji situaci, že jsem nebyla se silami na tom úplně dobře, takže se nabídl, že Marion vezme. Opatrně si ji přesunul na svá záda, s čímž jsem mu pomohla a moc jsem si přála, aby to moji dcerušku nebolelo. Duncan se k nám přidal, vypadalo to totiž, že pak mají s Newlinem ještě někam namířeno. Žíhaná kamarád už vymýšlel, jak budou všichni závodit v chůzi po předních tlapkách. "Na to se těším, až ji to naučíš. Bude to určitě zábava," řekla jsem s unaveným úsměvem. Černý vlk prohodil něco o tom, že kdyby měla útočnice hlad, tak by to bylo horší. Zhnuseně jsem nakrčila čumák. Nedokázala jsem si představit, že na světě existují takový mrchy a zrůdy. "Tím chceš říct, že by dokázala Marion i sníst? Z toho se mi chce zvracet. Až ji jednou potkám, bude litovat toho dne, kdy vztáhla tlapu na moji dcerušku." Řekla jsem to tak do větru a přitom sledovala zem pod nohama. Potlačila a uzamkla jsem všechen hněv, který jsem proti té cizí vlčici cítila. Chtěla jsem si ho totiž nechat na příležitost, kdy ji urvu kus masa z těla.
Vešli jsme do hvozdu a já se zaradovala... Asi na pět vteřin, než jsem ucítila pach Styx, který tu ještě zůstával. Představovala jsem si, jak se jako hniloba zakousává do stromů, keřů, trávy. Prosím, zkus to nějak zahnat, poprosila jsem naši mlhu. Neměla jsem totiž sílu na jakékoliv používání magie. Prošli jsme kolem místa, kde jsme nechali náš úlovek. Nějaké kusy masa tu ještě zůstaly. Čichla jsem k nim, jestli ještě nebylo zkažené. Bylo trochu mražené, ale ještě se jíst dalo. Kus jsem ho proto urvala a podívala jsem se na Marion. Věděla jsem, že bude mít hlad, takže jsem jí nějaké to jídlo musela vzít. Byl nejvyšší čas na zkoušku masa. Po cestě jsem ji po očku sledovala, ale naštěstí nevypadala, že by nějak trpěla.
Až teď mi došlo, že se po hvozdu rozpínají další pachy, které rozhodně nepatřili domácím. A k tomu všemu tu nejvyšší vlci byly Maple a Darkie. Morf a Nokt byli taky někde mimo hvozd. Ne, že bych jim nevěřila, že by se o to nepostaraly, ale jako vizitka smečky to nebylo nic moc. Měla jsem dilema, dost velké. Dívala jsem se střídavě na Newlina, Marion a někam do dálky, kde se pohyboval cizinec. Rodina pokrevní nebo rodina smečková? Proč? "Newline, vezmeš prosím Marion až do jeskyně? Já tam za ní hned přijdu a pokud budeš chtít jít někam jinam, tak hned budeš moci. Ale mám i povinnosti jako beta a když tu Morf ani Nokt není, musím se postarat o toho cizince. I když se mi vůbec nechce." Nečekala jsem na odpověď, popadla jsem kus masa a s těžkým srdcem odběhla za cizincem. Cestou jsem ucítila pach Kenaie a trochu se mi zlepšila nálada. Přiběhla jsem k vlčici s rudým kožichem, u které jsem si nepamatovala jméno a opravdu se mi nechtělo vybavit. Byla jsem totiž skoro vyplá. Druhý vlk byl tím cizincem, který tu zatím jen tak postával. Pustila jsem si maso k nohám. "Zdravím, můžu nějak pomoci?" Otázku jsem položila směrem k oběma, protože jsem nevěděla, co se tu dělo a jak moc to je pod kontrolou.

// Doufám, že jsem pochopila, že stojíte u sebe Zakare a Litai :D