Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netrvalo dlouho a Marion se mi tiskla k tělu. Byla jsem ráda, že se sama přitiskla, protože už jí to nemohlo tolik bolet, jak sama poznamenala. Hlavně jí pomohly bublinky, které Newlin vyčaroval. "To jsem moc ráda," řekla jsem na adresu skoro zmizelé bolesti. Když mě oslovila, našpicovala jsem uši. Nedívala se na mě, ale to mohl být taky tím, že by se jí špatně dívalo za sebe. Poslouchala jsem, co trápí její malou dušičku. Svou otázkou mě trochu zaskočila. Dobře, jako vlče takové chování mohla brát trochu jinak, než jak to bylo, ale tohle? Ptát se, jestli tu mrchu něčím naštvala?
S odpovědí jsem si dávala na čas, protože jsem ji nechtěla zmást a ranit ještě víc, než byla. Ale jak to takovému citlivému vlčeti povědět. "Jsem přesvědčená, že si nijak tu Styx nenaštvala." Její jméno jsem skoro vyplivla, nešlo mi to se udržet. "Víš, ne všichni vlci jsou hodní, jako je většina tvých tet a strýčků tady v lese. Někteří jsou trošku zlí, někteří více a někteří jsou hrůzostrašně zlí. A ublížit takhle roztomilému vlčeti můžou jen ti třetí, nejvíc zlí. Ti se tváří, jaký jsou kamarádi a pak ti ublíží. Stejně jako Styx. A jestli se někdy vrátí, tak jí provedu přesně to samé, co ona udělala tobě, aby věděla, že tohle se mojí milované dcerušce nedělá." Snažila jsem se to podat tak, aby to Marion pochopila. Jasně, existovala spousta vlastností a hlavně kombinací, ale na to měla ještě malou hlavičku. Třeba Kenai by to pochopil. Ale Marion se to musí dávkovat postupně. A co Cass? U toho si nejsem vůbec jistá, jestli by to chápal.
Bylo mi těžko u srdce, jestli jsem Marion sebrala nějakou iluzi, ale musela to vědět. Na otázku ohledně jídla jí dost výrazně zakručelo v žaludku. Jenže znovu se rozpovídala o té tyrance, ale tentokrát říkala něco, co pravda byla. Utvrdilo mě to v tom, že Styx je vážně duševně nemocná. "V tomhle ti nelhala. V mase je spousta důležitých vitamínů, které by ti moje mlíčko už dát nemohlo. Navíc, netvoří se pořád, ale jednou mi dojde a pak by si umřela hlady. A neboj, věřím, že ti zachutná." Trošku mě zaskočila svoji filozofickou otázkou. "Víš, příroda si tohle zařídila moc dobře. Lovíme a zabíjíme jen ta zvířata, která jsou nemocná a stejně by zemřela. Když bychom je nezabili, umírala by dlouhou, bolestivou smrtí. A není to od nás tím pádem dobré, když jim pomůžeme, aby se netrápila?" Pronesla jsem to povzbudivě, aby věděla, že nezabíjíme kdy se nám zachce a protože můžeme. Ale lovíme proto, abychom udrželi trochu řád na světě. Nechtěla jsem ji však motat hlavu ještě tím, že kdybychom nic nelovili a dali se na travnatou stravu, tak by se mohlo roznést tolik nemocí z těch starých a slabých zvířat... Ne, na to má ještě nějaký čas, než jí to bude někdo učit.
Poslední věta mě taky moc neuspokojila. Čím víc jsem se toho na Styx dozvídala, tím víc mi hlava nebrala, co to je za vlčici. Jako dobře, nemusí mít ráda magie a mohla zažít něco s nimi špatného, ale rovnou vlky dělit na dobré a špatné podle toho jestli je mají nebo ne? Byla jsem trochu v koncích, protože jsem nevěděla, jak dobře bych to mohla popsat. A na názornou ukázku mi nějak nezbývala síla. "Víš, nevěřila bych úplně všemu, co ti Styx navykládala. Možná se jí něco stalo ošklivého a tak nemá ráda magii. Ale rovnou zahazovat všechny vlky na hromadu "zlý", jen proto, že umí použít to, co mu Život nadělil? Dobře, kdyby byl nějaký vlk, který by s magií dělat špatné věci, tak bych taky řekla, že je zlý. Ale copak je strejda Newlin zlý, když ti bublinkami pomohl? Nebo když jste si hráli u Života, byl taky zlý, když vám propůjčil magii a ty si mohla vytvářet ty krásné kytičky? Já mám taky magii a přijde ti, že jsem zlá? I tatínek má magii, ale moc ji nepoužívá a rozhodně taky není zlý. Je to jen o vlku, ne o tom jestli má nebo nemá magii." Postupně jsem zmlkla, protože jsem se tak rozpovídala, že jsem si nebyla jistá, jestli mě Marion ještě vůbec vnímá nebo už to vzdala. Trpělivě jsem čekala, jestli bude mít ještě nějaké otázky nebo už raději žádné, abych ji nezasypávala haldou slov.

Potřebovala jsem spát. Ale stejně jsem nespala nijak hluboce, protože nějaká má část prostě musela hlídat. Co kdyby se do jeskyně nahrnulo něco nepředpokládaného. Cizinec, voda, sníh, oheň. Mohla toho být spousta. Marion se začala vrtět, ale to mohlo znamenat, že si jen hledá pohodlnější polohu na spaní. I tak mě to probudilo docela, ale oči jsem nechala zavřené. Čím bych pomohla, kdybych na ni zírala. Ale jako pro matku to bylo nepředstavitelně vysilující, nemoct nijak pomoci. Beznaděj a bezmoc.
Našpicovala jsem uši, když se mě Marion začala dožadovat. Pomalu jsem otevřela oči, ale nebylo z toho, že bych k ní nechtěla. Bylo to z toho, že to bylo vážně obtížné. "Šššš," začala jsem ji utěšovat, protože jsem myslela, že jí to bolí. Zvedla jsem se a přišla k ní blíže. Oblízla jsem jí její čumáček, který už nebyl tak maličký, jako když se narodila, ale pořád byl drobný. "Samozřejmě broučku. Ale řekni, kdyby tě to moc bolelo, já se hned posunu." Řekla jsem a velice opatrně jsem si k ní přilehla. Obtočila jsem se kolem ní skoro jako had. Hlavu jsem měla položenou za tou její a mohla si tak lépe prohlédnout, jak dopadly její uši. Hněv mnou projel jako blesk, ale zase rychle odezněl. Nebyl tu totiž nikdo, na kom bych si ho mohla vybít. "Nemáš hlad? A bolí tě to ještě?" Zeptala jsem se raději místo nějakého dušení hněvem. Ten byl zatím schovaný před všemi, aby mohl bouchnout.

// Sarumen

Uháněla jsem, jak mi jen moje zbídačené tělo dovolovalo. Už jsem vážně byla unavená, ale ještě nebyl čas padnout vyčerpáním, ještě ne. Doufala jsem, že se na mě cizinec Zakar nebude zlobit, že jsem se mu moc nevěnovala a že to vlčice zvládne. Navíc do hvozdu se podle stop v blátě vraceli i Duncan a Newlin. Takže jsem pevně věřila, že to tam všichni zvládnou.
Cestou jsem ucítila pach Kenaie, který se pohyboval po hvozdu. Trošku jsem doufala, že dojde i do úkrytu, abychom si mohli pořádně popovídat a užít si čas spolu. Sice nebyl velkým fanouškem mluvení, ale určitě by mi nějaké nové zážitky mohl povědět. Jistě něco zažil.
Vyškrábala jsem se po kamenech do jeskyně a automaticky zabočila do naší části. Nasála jsem vzduch do plic a překvapilo mě, že se Cass někam vydal také sám. Kdybych se tak nebála o Marion, byla bych nejspokojenější vlčice. Po špičkách jsem došla až k Marion a položila kousek od ní maso. Nejraději bych si taky něco dala, protože jsem toho opravdu moc nestačila polknout po lovu, ale už jsem neměla sílu si pro něco dojít. To je ironie. Jsem slabá, protože jsem nejedla. Ale když si budu odpírat jídlo, budu pořád slabá. Proč je tak těžké žít? Došla jsem se podívat na nějaké kůže, jestli jsou po zimě použitelné. Nějaké jsem nalezla, ale chtělo by to v nich udělat pořádek a hodně jich vyházet. Časem. Popadla jsem ty nejhezčí a dotáhla je k nám. Dceruška stále spala, takže jsem kůže položila před ní a jednu přehodila přes ní. Bála jsem se k ní přitulit, abych ji nezpůsobila bolest, nevěděla jsem totiž kde ještě může být zraněná. Tak jsem jí aspoň teplo předávala v pohodě přikrývky. Znovu mě zamrzelo, že nemám magii ohně, hned by nám bylo tepleji. Takhle jsem si lehla na jednu z kůží, které jsem dala k ní, aby si na ni pak nalezla, přišoupla se tak, abych ji neomezovala a nezraňovala a začala mírně klimbat.

Ještě než jsem se vzdálila od Newlina a Duncana, tak mi žíhaný vlk slíbil, že mi pomůže s bojem proti Styx. Nevěděla jsem, jestli se mám vděčně usmát nebo jen přikývnout, že beru na vědomí. Ono totiž pomyšlení, že bych měla nějakému vlkovi úmyslně působit bolest, se mi dost příčilo. Ale když nebylo zbytí, muselo se takové násilí podstoupit. A to teď bylo potřeba. Duncan se nijak nevyjádřil, ale ani jsem se nedivila. Tak nějak jsem si už všimla, že by se do rvačky připojil, jen kdyby šlo o jeho kůži. Na tuhle by se dost možná přišel jen podívat a u toho pojídal veverku. Na odchodu mi ještě Newlin řekl něco o tom cizinci, co sem přišel. Ani jsem mu nestačila poděkovat nebo jakkoliv zareagovat, jak jsem se to setkání snažila co nejvíce uspíšit. Jen co přijdu do úkrytu, tak mu poděkuju. Za všechno.
To už jsem však stála u dvou vlků a poslouchala, co se tu vlastně dělo. Ono toho tolik nebylo, ale po fiasku se Styx, která všechny převezla a já u toho ani nebyla, jsem nebyla zrovna dvakrát důvěřivá. Proto mě naprosto uspokojilo, když mi vlčice s červeným kožichem prozradila, že by cizince dál nepustila a jsou jen na hranicích. Měla jsem chuť jí poplácat tlapou po zádech, že odvedla dobrou práci, ale udržela jsem se. Zamávala jsem na ni ocasem a mírně pokývala hlavou jako uznání. Hned na to jsem otočila hlavu k Maleovi, který mi byl představen a zároveň se sám představil jako Zakar. No jo, Newlinova přezdívka. Ani mě to nepřekvapuje. Mírně jsem máchla ocasem, aby vlk věděl, že ho nechci nijak ohrozit, i když můj unavený výraz mohl vypovídat o čemkoliv. Ale neměla jsem sílu se tvářit normálně. "Já jsem Wolfganie, beta zdejší smečky. Ano, Newlin je v naší smečce, mám tě od něho pozdravovat. Chtěl přijít osobně, ale šel... Měl ještě něco jiného na práci. Nevím kolik informací si dostal nebo jaké hledáš, ale náš les není pro všechny. Jak sis všiml, stále se tu pohybuje mlha, která své svěřence poslouchá a ochraňuje, vetřelcům hází kořeny pod nohy. Máme tu jedovatá jezírka a jen pár takových, ze kterých se dá v pohodě pít. Máme jen jednu alfu a členů nás tu je," odmlčela jsem se, protože jsem si to musela spočítat. Ale ani po přepočítávání jsem se nemohla dostat k nějakému konkrétnímu číslu. Hodně totiž šlo o to, koho ještě můžu považovat za člena a koho už ne. "Šestnáct, kteří jsou součástí smečky. O jedné si nejsem už úplně jistá, ale to je ti jako informace asi k ničemu." Usmála jsem se podívala se na vlčici s červeným kožichem. Uvažovala jsem, jestli je tu můžu nechat samotné. Začichala jsem ve vzduchu, ale déšť, který jsem teprve teď vzala na vědomí, že mi padá na hlavu, mi znemožňoval cítit jiné pachy než naše. Zadívala jsem se na oba. Pro tuláka tohle počasí bylo za trest, když se neměl kde schovat, ale v tuhle chvíli jsem nebyla svolná někoho nechat přespat v našem úkrytu. Mohla jsem mu maximálně nabídnout úlovek, který se zatím válel kousek dál. Stejně by se už zkazilo. "Víc mě toho nenapadá, co bych mohla říci. Můžu vás tu tedy nechat? Jestli máte hlad, tak kousek odtud jsou zbytky daňků z lovu. Aspoň se nezkazí. Tak se mějte a kdyby něco, tak křič, nebudu daleko." Bylo to mířeno na vlčici, kterou jsem záměrně nejmenovala. Nechtěla jsem se ztrapnit víc, než jsem teď byla. "Tak se mějte."
Popadla jsem maso a utíkala jsem do úkrytu, za svou zraněnou dcerkou.

// Skalisko

// Ohnivé jezero

Newlin se mi hned snažil pomoci. Správně vytušil moji situaci, že jsem nebyla se silami na tom úplně dobře, takže se nabídl, že Marion vezme. Opatrně si ji přesunul na svá záda, s čímž jsem mu pomohla a moc jsem si přála, aby to moji dcerušku nebolelo. Duncan se k nám přidal, vypadalo to totiž, že pak mají s Newlinem ještě někam namířeno. Žíhaná kamarád už vymýšlel, jak budou všichni závodit v chůzi po předních tlapkách. "Na to se těším, až ji to naučíš. Bude to určitě zábava," řekla jsem s unaveným úsměvem. Černý vlk prohodil něco o tom, že kdyby měla útočnice hlad, tak by to bylo horší. Zhnuseně jsem nakrčila čumák. Nedokázala jsem si představit, že na světě existují takový mrchy a zrůdy. "Tím chceš říct, že by dokázala Marion i sníst? Z toho se mi chce zvracet. Až ji jednou potkám, bude litovat toho dne, kdy vztáhla tlapu na moji dcerušku." Řekla jsem to tak do větru a přitom sledovala zem pod nohama. Potlačila a uzamkla jsem všechen hněv, který jsem proti té cizí vlčici cítila. Chtěla jsem si ho totiž nechat na příležitost, kdy ji urvu kus masa z těla.
Vešli jsme do hvozdu a já se zaradovala... Asi na pět vteřin, než jsem ucítila pach Styx, který tu ještě zůstával. Představovala jsem si, jak se jako hniloba zakousává do stromů, keřů, trávy. Prosím, zkus to nějak zahnat, poprosila jsem naši mlhu. Neměla jsem totiž sílu na jakékoliv používání magie. Prošli jsme kolem místa, kde jsme nechali náš úlovek. Nějaké kusy masa tu ještě zůstaly. Čichla jsem k nim, jestli ještě nebylo zkažené. Bylo trochu mražené, ale ještě se jíst dalo. Kus jsem ho proto urvala a podívala jsem se na Marion. Věděla jsem, že bude mít hlad, takže jsem jí nějaké to jídlo musela vzít. Byl nejvyšší čas na zkoušku masa. Po cestě jsem ji po očku sledovala, ale naštěstí nevypadala, že by nějak trpěla.
Až teď mi došlo, že se po hvozdu rozpínají další pachy, které rozhodně nepatřili domácím. A k tomu všemu tu nejvyšší vlci byly Maple a Darkie. Morf a Nokt byli taky někde mimo hvozd. Ne, že bych jim nevěřila, že by se o to nepostaraly, ale jako vizitka smečky to nebylo nic moc. Měla jsem dilema, dost velké. Dívala jsem se střídavě na Newlina, Marion a někam do dálky, kde se pohyboval cizinec. Rodina pokrevní nebo rodina smečková? Proč? "Newline, vezmeš prosím Marion až do jeskyně? Já tam za ní hned přijdu a pokud budeš chtít jít někam jinam, tak hned budeš moci. Ale mám i povinnosti jako beta a když tu Morf ani Nokt není, musím se postarat o toho cizince. I když se mi vůbec nechce." Nečekala jsem na odpověď, popadla jsem kus masa a s těžkým srdcem odběhla za cizincem. Cestou jsem ucítila pach Kenaie a trochu se mi zlepšila nálada. Přiběhla jsem k vlčici s rudým kožichem, u které jsem si nepamatovala jméno a opravdu se mi nechtělo vybavit. Byla jsem totiž skoro vyplá. Druhý vlk byl tím cizincem, který tu zatím jen tak postával. Pustila jsem si maso k nohám. "Zdravím, můžu nějak pomoci?" Otázku jsem položila směrem k oběma, protože jsem nevěděla, co se tu dělo a jak moc to je pod kontrolou.

// Doufám, že jsem pochopila, že stojíte u sebe Zakare a Litai :D

Ohromně, ale ohromně se mi ulevilo, že to, co Newlin provozoval Marion pomohlo. Byla chudák zmatená z toho, co pak Newlin udělal, že se vlastně schoval. Ona ještě nechápala, že dospělí vlci toho řeší víc, než jen sluncem zalitý život. A bohužel to pocítila až moc ostře. Doufala jsem, že z toho nebude mít doživotní trauma. Teď jsem se jí na to nechtěla ptát, neměla na to ani sílu, ale časem se s ní budu muset o tom popovídat.
Zatím jen ležela na zemi, ale už se dokázala i usmívat. A nejednalo se o žádný křečovitý úsměv typu "jsem v pohodě", ale o upřímný úsměv. Newlin se zatím rozpovídal o tom co se stalo. Svůj hněv jsem postupně přesměrovala na "hnusnou Styx", jejíž pach rozeznám kdekoliv. Ale z toho, co mi můj kamarád vyprávěl jsem nedokázala přijít na to, že by někdo udělal zásadní chybu. Zvlášť jestli se ta vlčice zdála být v pohodě. Moment. Vlčice? Tohle udělala vlčice? Svině jedna, ta nemůže mít nějaký mateřský pudy. Počkej, až tě najdu. Duncan už nic jiného nepřidal. Dívala jsem se, jestli k tomu přeci jen bude chtít něco dodat, ale nestalo se tak. Jen se obořil na Newlina, aby neříkal kraviny. S tím jsem jednoznačně souhlasila, ale ještě jsem nic neříkala. Potřebovala jsem si to srovnat v hlavě a taky trochu uklidnit všechny rozbouřený emoce. Vylezla jsem aspoň z vody a oblízla Marion tělo. Černý vlk už jen dodal, že přišel pozdě, takže tu Styx nechytil při činu.
Nadechla jsem se a položila tlapu Newlinovi na záda. "Newli, nemůžeš za to. Jak si řekl, ta vlčice nebude vůbec hodná. Navíc přelstila evidentně všechny, když i Morf na mě křičel, že bude Mari v pořádku. A ty sis určitě taky ničeho nevšiml, když si ji vodil po lese," u toho jsem se podívala na Duncana, aby věděl, že ani jeho nijak neobviňuji. Ne, že bych chtěla sesazovat Newlinův intelekt, ale byl občas jako takové roztomilé velké vlče, které nevidí krutost světa. Ale přišlo mi, že Duncan dokáže rozeznat hajzly, aniž bych ho za jednoho považovala. Měl ten všeobecný přehled, co mívá dospělý vlk. Ale Newlin na tom byl hůř, protože byl citlivější. A když ji neprohlédl, tak to znamenalo, že to je mrcha, která se umí přetvářet. A jakou měl pak šanci Newlin? "Stejně bych měla vinit sebe, protože jsem byla na lovu dlouho. Ale vlčata se občas ztrácí, jak mi řekl Morf. Jen tohle mělo katastrofický konec, protože si Marion našla špatnou kamarádku. Hodně špatnou. A souhlasím s Duncanem, neplácej hlouposti, si nejlepší pečovatel. Marion o tobě krásně povídala, když si ji hlídal. A pořád můj kamarád a nejlepší strejda pro Maričku i Kenaie, Cassa i nového Kasia."
Duncan, který vypadal, že smečkové povinnosti zase na chvíli opustí, protože svoji úlohu už splnil, se nás zeptal, jestli chceme doprovodit do lesa. Na očích jsem mu však viděla, že to bylo myšleno spíš ze zdvořilosti, než že by chtěl. Ale i tak si u mě připsal další plusové bodíky. Asi jsme se prostě ještě neměli šanci pořádně seznámit. Asi nebudeme nejlepšími přáteli, ale jako spolusmečkovníci bychom spolu mohli vycházet. Podívala jsem se na dcerušku, která taky chtěla jít domů. Přivinula jsem se k ní. "Půjdeme domů zlatíčko." Lehla jsem si na zem a opatrně pod ní strčila hlavu. Nasoukala jsem si ji na záda a snažila jsem se být co nejvíce opatrná, abych ji nezpůsobila větší bolest. Byla už docela váha, takže jsem maličko na svých zraněných nohou poklesla, ale hned jsem se zase narovnala. Až teď se mi začala ozývat všechna zranění, ale ještě jsem nemohla klesnout. Ještě ne. Zadívala jsem se na Duncana. "Děkujeme za nabídku, jsi hodný. Ale je to na tobě, klidně můžeš jít svou objevovací cestou dál. Ještě jednou ti děkuji. A co ty Newline? Jdeš taky?" Šla jsem pomalu, takže mě mohli oba hned doběhnout. Nejvíce jsem se snažila moc sebou neházet, abych neshodila Mari ze zad. Skoro jsem se rozbrečela, když jsem si vzpomněla, jak si hrála na sovičku. Vždyť to bylo před pár dny. Je to hrůza, jak se může v mžiku všechno změnit.

// Sarumen

Moje dcerurška mě ihned poznala. Bylo to dobré znamení, protože neměla žádný otřes mozku a nebyla v bezvědomí. Jen plakala a já nevěděla, jak bych ji mohla ulevit víc. Ohromně mě však překvapila její otázka, jestli ji stále chci. Na pár chvil mě to odzbrojilo, protože jsem si nedokázala představit, kde vzala takovou blbost, že už bych ji nechtěla. Přiblížila jsem svoji hlavu k jejímu oušku. "Samozřejmě, že tě stále chci. Miluji tě nadevše, stejně jako tatínka a tvé brášky. Nikdy tě nikomu nedám." V budoucnu možná jednou jo, když si ji namluví hodný vlk, ale to bylo ještě hoodně daleko. Zatím jsme tu měli jiné problémy.
Duncan mi odpověděl jednoduchou větou, na což jsem ještě kývla, abych dala najevo, že jsem to zaregistrovala. Musela jsem si totiž srovnat priority, ale doufám, že mu bylo jasné, že jakmile bude Mari lépe, vyzpovídám ho, jestli o tom náhodou něco neví. Aspoň hrubý popis toho hajzla, protože pach nezapomenu. Zadívala jsem se na Newlina, protože začal Maričku uklidňovat po svém, za což jsem byla vděčná. Když však řekl koukej, nedalo mi to a začala jsem se taky dívat. Z vody se vznesla bublina a Newlin ji komentoval tím, že ji nesu já a určitě mému vlčátku pomůže. Nechápala jsem, co se děje, ale nechtěla jsem zkazit hru. Proto jsem držela čumák těstě u bubliny, kdyby se Mari opravdu dívala a sledovala jsem bublinovou trajektorii až k hlavě. Na místo, kam bublina dopadla jsem dala své holčičce pusu. "Ta je taky léčivá, jako ty bublinky, co strejda Newlin našel a my ti je podáváme," zašeptala jsem. Chápala jsem Newlinovi strategii. U vlčat bylo totiž dobré, že věřili nejvíc tomu, co bylo čarovné a magické. A když tu tak kouzlil s léčivými bublinami, o kterých jsem neměla tušení, že ovládá, tak to ji mohlo uzdravit bolavou dušičku. Pohladila jsem ji packou pod bradou a nechala odpočívat. Doufala jsem, že jí to, co můj žíhaný kamarád přivolal, pomohlo aspoň od toho nejhoršího. Bála jsem se však, že uši ji nedokáže už nic spravit.
Newlin se nám omluvil a plácl sebou na zem. Nechtěla jsem nějak věřit, že by za to mohl. Nebo prostě, nevěděla jsem co přesně se stalo, takže jsem nemohla učinit žádný soud. Ale Duncan mu hned řekl, že to nebyla jeho chyba, takže o tom incidentu musel vědět něco víc. Sice se chvilku na to pustil do šedého vlka, který bůhví proč stále seděl na zadku na stejném místě a nikam mezitím neodešel, ale říkala jsem si, že to asi není ten násilník. Protože by si tu tak v klidu neseděl. Sundala jsem tlapkou Newlinovi tlapy z jeho obličeje, takže je měl ode mě trochu mokré a krvavé. "Jee, pardon. Teď mě ale Newline poslouchej. Ještě nemůžu říct přesně, jestli to je nebo není tvoje chyba. Protože nemám ani páru co se stalo. Jestli ale víte něco konkrétního o tom incindentu, tak mi to... Prosím... Řekněte." Mluvila jsem i na Duncana, ale u posledních slov jsem se musela hodně přemáhat, abych si udržela jasnou hlavu. Nemohla jsem je z ničeho vinit, než budu znát fakta, ale měla jsem chuť něco seřvat, nakopnout, kousnout. Poprvé v životě jsem si přála, abych měla magii ohně a mohla něco zapálit. A pak toho, co provedl tuhle odpornost bezbrannému vlčeti.

// Vysvětli to matce. :D Ty to skoro vždycky přehání. :D

// Kopretinka

Svůj krok jsem stále zrychlovala. Musela jsem totiž poznat pravdu co nejdřív. Jenže když jsem se dívala pod tlapky, tak jsem zjistila, že krev pokračuje až sem. To znamenalo dvě věci, buď tekla z Duncana nebo z Mari. Prosím ať to není Mari. Prosím ať to není Mari. Ne že bych Duncanovi přála něco zlého, ale prostě v tuhle chvíli jsem v to doufala. Třeba se ten cizák pokusil Mari ublížit a Duncan zasáhl. Doufala jsem, že to bylo takhle, protože v jinou možnost jsem ani věřit nechtěla. Asi bych se totiž sesypala, kdybych zjistila, že k něčemu takovému došlo.
U jezera stál Newlin ještě s nějakým šedým vlkem, ale těm jsem nevěnovala moc pozornosti. Moje oči se upíraly na Duncana a na malé tělíčko, které se nehýbalo a leželo u jezera. Vykulila jsem oči a běžela ještě rychleji, než předtím. Už ale z dálky jsem slyšela Duncanův naštvaný hlas, který se dožadoval odpovědí. Hledal i mě, jenže jak jsem rychle utíkala, nemohla jsem zvolat, tady jsme. Já to způsobila. Jen já. Všichni mají právo se na mě hněvat, jestli je to špatný. Všichni a nejvíc Mari. Skočila jsem a zdolala tím pár metrů, které mě od mého malého drobečka dělily. Dopadla jsem na mělčinu, ale voda ještě byla z půlky led, takže se nikam nerozstříkla. Jen mě rozpadlý led trochu pořezal přední tlapky, ale na to jsem neměla čas koukat. Dívala jsem se z hrůzou v očích na to, jak vypadá moje dcera. Krk nějaký nateklý, přední noha podivně nepevná a ty uši? Sice nejhorší krev byla omytá, ale i tak to mírně krvácelo. A vypadalo to, jako kdyby je měla prokousnuté a zlomené.
Kdybych mohla, zhroutila bych se a vyčítala si to. Ale na výčitky bylo času dost později. Celá jsem se rozechvěla vztekem, protože jsem neznala vlka, který by byl schopen takové zrůdnosti. Hlas jsem však nechala mírný, protože by Mari nijak nepomohlo, kdyby ze mě cítila nepřátelství. "Holčičko moje, zlatíčko, řekni něco. Neboj, maminka je u tebe a nedopustí, aby se ti ještě někdy něco stalo." Povolala jsem vodu a nechala ji, aby vymyly zbytky krve z uší. Také, aby ji to ochladilo. Oblízla jsem jí čumáček, aby věděla, že jsem u ní. Podívala jsem se na Duncana. Mohla jsem na něho být hnusná a vrčet, aby se k ní už nepřibližoval. Ale došlo mi, že to on ji sem donesl a to vůbec nemusel. Mohl ji nechat na pospas nějakým dravcům. "Děkuju za ni." Nechtěla jsem mu vůbec vysvětlovat, proč jsem u ní nebyla. Ani se mu zpovídat. Na to jsem mu tolik nevěřila. Uvnitř mě to však začalo pomalu sžírat. Utrhnu tomu hnusákovi hlavu. Zničím toho zmrda.

// Sarumen

V hlavě jsem si představovala, jak cizinci vysvětlím, že moje dcera nemůže jen tak chodit pryč. Navíc jsem vůbec nechápala, jak jí to mohl dovolit kdokoliv, kdo u toho byl. Já myslela, že jsme smečka. Ale tak, přeci by ji nenechali jít s někým zlým. V tom jim můžu věřit. Nebo snad ne? Poprvé za dobu, co jsem ve smečce jsem maličko zapochybovala. Hned jsem to však utnula, zakopala ten protivný hlásek, který se mi v hlavě začal usazovat, hluboko pod optimismus, který jsem musela cítit. Nechtěla jsem, aby poznala, jaký potvory můžou po světě chodit. Jenže mě začala jímat hrůza, když jsem se blížila k místu, které vypadalo jako místo po boji?
Začala jsem zběsile čmuchat, protože jsem si nechtěla přiznat, jak to vypadá. Sedla jsem si a vytřeštěně zírala na krev, kterou jsem viděla. V hlavě jsem se snažila uspořádat si obrázek, jak se to mohlo stát a čí byla ta krev. Věděla jsem naprosto tři věci. Ten cizí pach, se kterým odešla Mari, se pak vydal na východ, ale Mari a Duncan, kterého jsem rozpoznala až teď, se vydali na západ. To mi vůbec nedávalo smysl, hlavně s tou krví. Musela jsem se rychle dostat za dceruškou, abych zjistila, jestli je v pořádku. A jak bylo možné, že se jí ujal zrovna Duncan. Já myslela, že jede vlastní ligu a nechce se nějak moc s ostatními přátelit. Bože, co když je to úchyl? Musím je hned najít!

// Ohnivé jezero

// Zlatavý les (přes potok)

Cestou jsem z Aseti nevymáčkla žádné slovo, což mohlo dokazovat hodně věcí. Buď byla tak soustředěná na tažení kořisti, že nemohla mluvit, nebo se mou komunikovat nechtěla a nebo bylo zraněná a bolelo ji jen to, že jsme táhli vítězný pokrm. Rozhodla jsem se, že jakmile svou kořist pustíme, tak se zeptám zda je v pořádku. Táhly jsme obě podvědomě k místu, kde jsme předtím zanechali vydru a malou lasičku. Než jsme tam však došly, do čumáku mě udeřilo tolik cizích pachů, že jsem si na chvilku nebyla jistá, jestli jsme v našem lese. Naštěstí se to pak ustálilo, ale i tak jsem si musela sehnat informace, co se za posledních pár dní stalo.
Dorazily jsme na místo určení, kde stála většina vlků, kteří se určitě přišli nažrat. Dokonce se sem dostavila dvě vlčata. Bohužel ani jedno naše, ale jedno jsem znala již z dřívějška. Zajímalo mě, kde se tu vzalo to druhé, ale musela jsem zjišťovat všechno hezky postupně. Nejprve jsem si urvala kus masa, protože mě kručelo v žaludku. Žvýkala jsem a všem, kteří se tu zdržovali, kývla na pozdrav. Zhluboka jsem se nadechla, abych zjistila, kdo tu byl a je, když tu jsem ucítila Maričku. O ní jsem totiž měla největší strach, protože Kenai se určitě umí o sebe postarat a Cass. No, doufala jsem, že tu krutou zimu přežil, i když trochu ve stavu hibernace. Ale Mari, ta byla moc důvěřivá. A jak jsem to tak očichávala, přišlo mi, že odešla s někým cizím. Podívala jsem se na Morfa, protože byl můj alfa, na nic jiného nebyl čas. Začínala jsem totiž mít špatný pocit. "Já jdu za Mari. Sice bych ji měla věřit, ale ona je taková zranitelná... Za chvilku přijdu." Na nikoho jiného jsem nepromluvila, jen jsem se rozpačitě usmála a utíkala jsem za pachem své dcerky a toho cizince.

// Kopretinová louka

// Promiň Aseti, umírá mi dcera

Vlčice se obě shodly, že jim bude stačit mládě. Trochu jsem si oddychla. Nebyl ani čas na nějaké představování nebo pořádné loučení. Pokývala jsem hlavou a mile se na ně usmála, abych ukázala, že jsem vděčná za pomoc a tak. Nejvíc jsem se však už těšila, jak si na chvilku lehnu a budu jen spááát. Postupně se mi to totiž všechny bolístky a rány, které jsem schytala, začaly ozývat. a to probouzení nebylo nic pěkného.
Byla jsem proto ráda, že se vlčice se svou kořistí vydaly už od nás pryč, takže jsem nemusela hrát, jak jsem v pohodě. Ale zase, měla bych budit dojem, že je vše v pohodě. I před Aseti i před všemi svými kamarády a parťáky. Jen před Noktem můžu ukázat, jak jsem na tom. Ach, jak mi chybí. Aseti se s tím nepárala, popadla naši zaslouženou kořist a už se vydala do lesa. Ani mi nedala možnost ji poděkovat. Ihned jsem čapla volné místo na daňkovi a pomáhala jí ho táhnout k nám domů. "Bchyla fi dobchá. Můhef fi pak dátch lepchí macho." Měla jsem tendenci ji prostě pochválit. To se prostě musí při podařeném lovu. "Neftalo se ti nict vážnécho?" To byla druhá otázka, kterou jsem musela položit. Jako zástupce Morfa se o tohle musím starat. Navíc, je to kamarádka, takže mě to zajímá i tak.

// Sarumenský hvozd (přes potok)

// Mám u sebe druhé mládě z vodní koule a toho prvního daňka, co už zůstal mrtvý. Nechávám Kayu A Kaleu si vybrat, kterou kořist si chtějí nechat. :D

Začala jsem o plánu pochybovat na začátku, když se na mě tmavá vlčice podívala a nevěřila mým slovům. Trochu mě to zarazilo, ale když vlčice nakonec přikývla, tak jsem se uklidnila. Možná, že svoji magii teprve objevila. A já ji chudáka zavalila plánováním. Nenapadlo mě to, ale naštěstí všechny vlčice se do svého úkolu pustily s vervou. Vlčice? Jé, to jsem si nevšimla, že to je béžová vlčice a ne vlk. Ještě, že jsem neřekla nic určitého. Rychle jsem se začala také soustředit, abych nebyla za ostudu.
Béžová krásně hlídala, Aseti lámala krky, já dělala vodní vězení a tmavá vlčice udělala nový led pod samicí daňka, která zeleně hořela. Vykulila jsem oči, ale nemohla jsem se tím nechat rozházet. Bylo jasné, že Smrt prohrávala, takže se nás snažila všemožně zastrašit. Chystala jsem si vodní kouli, když se po ní vrhla tmavá vlčice. Krásně vytvořila led pod kopyty hořící stvůry, která se začala klouzat po ledu. Jenže svojí snahou zamrazila do ledu i Aseti, která zůstala na pospas jedoucí kouli ohně. Tmavá vlčice vypadala docela vyčerpaně, protože padla k zemi, ale tím se od ní začaly šířit prasklinky. Než jsem se vůbec stačila pohnout, tak se Aseti začala pomalu vytrhávat z ledové krusty, ale daněk na tom byl o hodně hůř. Samici se propadl zadek a setrvačností se převrátila na záda. Najednou se už však nehýbala, takže si asi zlomila vaz, jak radil Život. Jenže tahle se začala podivně rozpouštět po popraskaném ledu. Zhnuseně jsem se na tu scenérii dívala a pak se rozhlédla kolem sebe.
Zdálo se, že to tu pomalu doznívá. Duncan už dokonce táhl jednu mrtvolu domů! A byl to vážně Newlin? Oddychla jsem si a pomalu to na sebe nechala dopadnout, ale ještě ne úplně. Šla jsem pomalu k těm třem, protože mi přišlo, že Aseti je ještě docela pod vlivem adrenalinu. Očima jsem však ještě prohledávala okolí, jestli se na nás ještě něco nepřiřítí. Ale jak jsem se tak rozhlížela, tak jsem už nic živého a pobíhajícího neviděla. Přišla jsem tedy k vlčicím. "Aseti, nekousej ji prosím. Už je po všem, rozhlédni se." Jemně jsem packou do ní ťukla, aby neudělala něco unáhleného. Poté jsem se otočila k vlčicím. "Děkuji za pomoc v boji. Kořist si určitě rozdělíme. Spravedlivě." Myslela jsem to upřímně, ale nevěděla jsem jak. Museli jsme myslet i na ty dva, které jsem už dlouho neviděla. Rozhlížela jsem se a viděla mrtvolu prvního daňka, kterého zabil Morf. "Bude vám stačit to mládě? Nebo raději nějakou větší samici?" Možná jsem byla naivní se ještě takhle ptát a z mojí nerozhodnosti mohl těžit kdokoliv jiný, ale když já se nemohla rozhodnout. Proto jsem raději přitáhla mrtvolu daňka, což jsem zjistila, že byl samec k mláděti, aby mi ji nemohl nikdo jiný ukrást a usmála jsem se na ně. "Takže? Myslím, že by vám mohlo to mládě stačit, zima je už na ústupu. A nás je přeci jen víc ve smečce." Nemyslela jsem to nijak zle, jen jsem chtěla, aby viděly, že jim i tak dávám možnost výběru. A pokud by mi chtěl někdo jiný ukrást náš úlovek, byla jsem připravena si ho bránit.

// Omlouvám se Kaleo, já se špatně podívala a myslela, že si samec. :D :D Ale už jsem to napravila. :D

Bylo to dost na pytel. Nejenže jsem skoro ztrácela vědomí, zdálo se, že ty bestie jsou neporazitelné. Moje jezírko a tím pádem vodní příkop nepřinesly takové bezpečí, jak moje zmučená mysl doufala. Mládě tím proběhlo absolutně bez problémů a vrazilo mi do nohou, čímž mě poslal k zemi. Popravdě na to nepotřeboval takovou sílu. Spadla bych i při menším nárazu. Ležela jsem tam na zemi a začínala jsem se propadat do temné nicoty. Byla to moc lákavá nabídka, nemusela bych se starat o bolest, zombie daňky, o nic. Jen jsem si tu mohla v klidu umřít. Do uší mi ale zaznělo zmučené vytí bolestí od Aseti a tím mě tak nějak vracela do reality.
Vsát jsem ale nemohla. Nohy mě bolely, hlava mi třeštila, byla to vážně hrůza. Ale pak, pak jsem zaslechla hlas, který se rozléval všude a byl jako hojivý balzám (i když bych to před pár dny nepřiznala, když nám ukradl vlčata). Vyzýval nás, ať to ještě nevzdáme a taky nám radil, jak si s těmi potvorami poradit. Ach Živote, ale jak to máme provést, když je z nás víc jak polovina na konci svých sil? Nejspíš to nebylo zapříčiněno mou otázkou, ale náhle se mi do žil vlila spousta nové energie. Nejhorší bolest pominula, takže jsem se necítila jako vlk na konci života. Sice to nebylo stoprocentní, ale už se s tím dalo něco dělat, než nečinně přihlížet.
Postavila jsem se na nohy a rozhlédla se kolem. Vodní příkop? Vážně jsem měla něco s mozkem. Povzdechla jsem si nad svou hloupostí a rychle začala přemýšlet nad novými možnostmi. Zlomit vaz, zlomit vaz. Aseti, která už naštěstí byla taky opět na nohou, mi řekla svůj nápad. Rozhlédla jsem se, kde jsou ty příšerky, aby nás nenapadly a pak jsem se zahleděla na oheň, který hořel na stromech. "Bojím se, že to by jim neublížilo. Za normálních okolností by to byl dobrý nápad, ale myslím, že bychom to akorát zhoršily. Staly by se z nich zombie hořící koule a pak by se jim těžko lámal vaz. Ale vnukla si mi nápad," řekla jsem, protože její poslední poznámka, že bychom se mohly s někým spojit mi opravdu přivodila myšlenku.
Ale opravdu jsme na to potřebovaly víc vlků. "Pojď, navedeme ty co po nás jdou tamhle za těmi vlky, kteří stojí nahoře."(//Kaleo a Kaya) Rozběhla jsem se na vrchol duny a byl to krásný pocit, zase běžet. Když jsme však vyběhly nahoru, teprve tam jsme mohly vidět, jak je to všechno horší, než jsem myslela. Morf a Duncan byli dost daleko od nás, ale zdáli se být v pohodě. Doufala jsem, že se nemýlím. Od těch dvou, které jsem chtěla trochu zneužít na svůj plán s táhla ledová plocha, která se mi do plánu hodila ještě víc. Byla jsem však přesvědčená, že tu bývalo víc vlků, ale po zbylých dvou nebylo ani památky. Jen největší z daňků stál na místě, snad jako by něco hlídal. Posledních pár kroků jsem se snažila zdolat co nejrychleji. Když jsem však přišla blíže, všimla jsem si, že vlčice je sice při síle, ale vlk se sotva držel na nohou. Ten to taky schytal.
Nebyl čas na představování, šla jsem tedy rovnou k věci. "Nevadí, že vás a vaši ledovou plochu trochu zneužijeme? A prosím, vyslechněte si můj plán. Bylo by dobrý udělat ji úplně kolem nás, aby se na nás nemohli jen tak přiřítit. Takže bych to udělala takhle. Ty," kývla jsem hlavou na béžového vlka, "budeš hlídat odkud kdo běží. Ty," to jsem se podívala na vlčici, o které jsem předpokládala, že led vytvořila, protože vlk byl na pokraji sil a led by asi jen tak nevytvořil, "dokázala by si jim ten led dávat pryč a zase vracet, aby neměli šanci se pořádně rozběhnout? Já toho daňka, co bude nejblíž zavřu do vodní koule, aby nemohl dýchat a nebyl tolik živý a pohyblivý a Aseti," to jsem kývla na svoji smečkovnici, "jim skočí na záda a zláme vaz. Nebo jestli si chcete přerozdělit role, tak klidně, ale myslela jsem, že bychom to takhle mohli dát. Tady totiž už nejde o lov jako takový, ale o samotnou touhu přežít." Nevím, jestli se ve mě projevila nějaká skoro vůdčí vlčice, ale měla jsem za to, že to byl dobrý plán. Ale nechtěla jsem jim to přikazovat, protože byli cizí, takže jsem je o to mohla jen poprosit. Než se však mohl kdokoliv nějak vyjádřit, malý daňčí spratek se za námi rozběhl. Přestala jsem se soustředit na cokoliv jiného a zavřela ho do vodní koule, která omezila jeho pohyb. Bylo to vysilující, ale ne tak, jak by to bylo před chvílí, takže jsem byla za zásah Života ráda.

Nevnímala jsem, co se děje u ostatních. Byla jsem totiž schopná udržet jen jednu myšlenku, aby mě tak nebolela hlava. Ta myšlenka a vlastně i veškeré soustředění se týkalo Aseti. Ta se po mě ohnala a mohla jsem si za to sama. Vlci v tranzu se neměli takhle krutě probouzet. Ale to mi bylo jedno, začínalo nám jít totiž o život. Mávla jsem nad tím packou, bylo mi špatně jen z představy, že bych měla mluvit. Věnovala jsem letmý pohled na ohnivou stěnu a otočila jsem se na daňky. "Jo, jo," bylo to jediné, co se mi podařilo vyprodukovat, když se mě Aseti ptala ,jestli to zvládnu. Z dálky jsem slyšela Morfea, ale netušila jsem odkud, vše se tak divně rozléhalo. Chtěla jsem se začít šplhat někam za ním, ale najednou se plameny začaly stáčet a barvit.
Zastavila jsem se v pohybu, protože jsem si myslela, že to je mnou a mým zraněním, ale dělo se to dál. Zaslechla jsem hlas Smrti, která nás pobízela k jakési hře. Než jsem se však stačila nějak zorientovat, bylo to pryč. Nebrala jsem nějak vážně to co říkala, protože jsem na to neměla sílu. Chtěla jsem si jen někam lehnout a spát, ale asi mi to nemělo být dopřáno. Stihla jsem zaregistrovat jen to, že daňci, kteří měli stát na nohou leželi a najednou se zase zvedli. S šílenýma očima a zelenou barvou kolem sebe se k nám začali přibližovat. Bylo to vážně strašidelné, hlavně když jsem měla půlku pohledu zamlženého. Ale to co bývalo mládětem se začalo pohybovat až moc rychle. Samice si skoro brousily kopyta o kmeny stromů. A my tam stáli jako na podnose.
Jedna cizí vlčice na nás něco pokřikovala a Aseti jí odpovídala, za což jsem byla ráda. Já na nějakou kloudnou větu neměla sílu. Jediné co jsem mohla bylo postavit se před Aseti, abych ji bránila, když jsem byla v hierarchii výš než ona a bylo mou povinností ji ubránit. Hrdě jsem zvedla bradu, abych ukázala, že jsem stále v pořádku. Zkusila jsem vytvořit před námi vytvořit hradbu z vody, ale nešlo to. Buď jsem na to byla slabá, nebo nás Smrt takhle oslabila. Vyhrnula jsem aspoň pysky a odhalila zuby. Zkusila jsem z posledních sil vytvořit ze sněhu kolem nás vodu, abych jim znemožnila nás dostat tak rychle. Tím pádem jsme se mohli líp bránit a připravit na útok, když se jim budou kopyta nořit do vody. Nemůžou... Přece... Běhat... Po vodě.