Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlasuji pro všední dny v srpnu.

Hlasuji pro Brno

Hlasuji pro Prahu

// Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Ostatní si povídali mezi sebou, ale já byla ráda za ticho, ve kterém jsme šli vedle sebe ráda. Užívala jsem si jejich přítomnosti a poslouchala na půl ucha, o čem si povídali před námi. Evidentně řešili partnery a magie. Usmála jsem se pro sebe, i když se mě na nic neptali. Dorazili jsme na jakousi louku, kde se na nás Morf obrátil, jak budeme postupovat dál. Nevím, jestli nás tím chtěl vyzkoušet nebo to patřilo k naší práci, ale nevadilo mi to.
Než jsme se však dostali k nějakému plánování, tak se ozvala Amnesia. Vypadala nerozhodně, skoro až zakřiknutě. A ještě vyplašeněji, když jsme se na ni podívali. Ale překonala strach a prozradila nám, co tu potkala. Maple se tím zdála nadšená, že by to mohlo být zajímavé. I Amnesii povzbudila, že to zvládneme levou zadní. Já zase chtěla pochválit její informaci, že se nebála a řekla nám ji, ale to se sem přiřítil Newlin a vykřikoval něco o smrti. Schoval se za Morfa a klepal se za ním. Nokt i Amnesia se ho snažili uchlácholit a Maple se někam vydala. Možná, že hledat stopy. Škoda, že nemůžu použít tu magii, kterou jsem objevila. Vzalo by mi to moc energie a nebyla bych k použití.
Jenže jak jsem se kolem sebe rozhlídla, tak se lovící morálka trochu rozpadla. Musela jsem s tím něco udělat. Nebyla jsem tak zdrženlivá jako Amny. Bylo dost možné, že mu chtěla dát prostor, ale na to nebyl čas. Musel se sebrat! Nokt na něj taky mluvil, dosti starostlivě. Došla jsem až k Newlinovi, zvedla mu tlapkou hlavu a podívala jsem se mu do očí. "Newline," řekla jsem klidným, ale důrazným hlasem, "ničeho se neboj, my tebe ani sebe nedáme. Jsme silní a je nás víc. Hlavně, Život si dává pozor, aby Smrt nebyla nespravedlivá." Doufala jsem, že se sebere a uklidní. Povzbudivě jsem na něj mrkla a zase od něho odstoupila. Bylo to, jako mluvit s vlčetem, ale můj kamarád byl tak trochu jako vlče.
Podívala jsem se na Maple, která nám oznámila, že nějaké stopy našla a už se po nich pomalu vydávala. To je dobře, že se do toho dala. Nezlobila jsem se na Newlina, protože vypadal opravdu vystrašeně. Ale byla jsem ráda, že tu zůstal někdo, kdo se nenechal rozptýlit. Vydala jsem se za ní a snažila se poskládat si něco o životě bizonů. Jsou to obři, pokud si dobře vzpomínám. Ale matky jsou dost zuřivý, hlavně, když se snažíte lovit mládě. Lepší je oddělit jeden kus a na ten se zaměřit. Přelétla jsem nás pohledem a na chvilku se zarazila u svého syna. Nebude to pro něho příliš? Maličko jsem zaváhala, jestli byl dobrý nápad ho brát zrovna na tohle zvíře. Ale je mladší než my, takže bude obratnější, kdyby se to zvrtlo. V rychlosti jsem spočítala naše možnosti a schopnosti. Pokud s námi bude lovit i Morf, tak bych k němu viděla Maple a Newlina. K nám bych vzala Amnesii. Nebo jestli by to chtěli holky obráceně, tak by to taky šlo. Ale snad se nebude jen dívat... Néé, co blbneš, Morf vždy s námi lovil, když jsme šli pro jídlo. Vnitřně jsem si vynadala, co mě to napadlo, nejspíš jsem byla ještě trochu rozhozená z toho, co říkal Newlin o smrti. Tak jsem svoji prvotní úvahu řekla nahlas, přičemž jsem pozorovala stopy. "Otázkou zůstává jestli si budeme troufat na dvě zvířata. To bych nás rozdělila takhle - já, Nokt, Kenai a Amnesia a druhá skupina Morf, Maple a Newlin. Nebo jestli se chcete holky prohodit, tak můžete. A pokud bychom šli jen na jedno zvíře, tak bych taky nechala tyhle skupinky, jen každá půjde z jiný strany." Svůj hlas jsem postupně ztišovala na šepot, abych nevyplašila zvířata, která se před námi vyloupla. Doufala jsem, že všichni s mým návrhem budou souhlasit. Jediné, co nám trochu sráženo šance byl neustávající déšť. Bude to risk.

Romantické

Svět se pro mě zastavil. Existoval pro mě jen Nokt a nikdo jiný. Přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčně. Obklopoval mě jeho pach, jeho tělo, no prostě bylo to tak krásné. Zapomněla jsem na všechny strasti a na všechno špatné, co jsem mu chtěla říct. Protože to prozatím mohlo počkat. Daňci nás už neohrožovali a Styx tu zatím taky nebyla, aby mi připomněla tu hrůzu, kterou jsem prožívala se svými dětmi, když jsme leželi v jeskyni. Když mi oplatil slova, která dokazoval každou volnou chvíli, kterou jsme pro sebe měli, celá jsem se chvěla vzrušením. Cítila jsem jemné brnění v podbřišku, přesně takové, jako ten první den, kdy jsem si uvědomila, že ho miluju. Bylo až k nevíře, že nám to stále vydrželo v takové rovině, ale vůbec jsem si nestěžovala. Bylo to jako prožívat zamilovávání znovu a znovu. Kdo nezažil, nemohl tomu rozumět, co se mezi námi odehrávalo. "Já tě taky moc ráda vidím. A dlouho se tě nepustím," zašeptala jsem mu na oplátku. To jen aby věděl, že ho teď nenechám toulat se po lese nebo světě nebo kde byl. Ale že si ho budu, tak trochu sobecky držet u těla.
Jenže žádná pohádka netrvá věčně a mezi kapkami deště, který jsem zaregistrovala až ve chvíli, kdy došlo k našemu vyrušení, se objevila spousta členů ze smečky, s Morfem v čele. Nechtělo se mi opouštět teplo a blízkost Noktova kožichu, ale co se dalo dělat. Když už jsem je viděla, uvědomila jsem si, že jsem vlastně šla členům naproti, abychom mohli jít lovit. Než jsem se úplně odtáhla, tak jsem ještě věnovala svému milému na tvář polibek. Byla jsem ráda, že Nokt pozdravil jako první, protože mi aspoň potvrdil, že jsem si na jméno proužkaté vlčice vzpomněla správně. "Zdravím Morfe, Amnesie, Maple a Kenai," řekla jsem všem zdvořile, ale s obrovským úsměvem. Nechtěla jsem, aby se někdo cítil odstrčeně, když nás tu chvilku tak pozorovali. Fakt, že Nokt nepozdravil moji nejlepší kamarádku a našeho syna, mi došel až po chvilce, takže jsem do něj nenápadně šťouchla, aby to mohl napravit. Jak, to už bylo na něm.
Otočila jsem se na Morfa, který nám dal pár otázek a informací, než se zase rozešel. Dobrá a zamilovaná nálada mě stále neopouštěla, takže i na mém slovním projevu to bylo dost znát. "Tak to je dobře, že má Maple stejné nápady jako já," zazubila jsem se na svou kamarádku. "Je vidět, že by smečka za žádných okolností nestrádala," dodala jsem a tím Maple pochválila. "A taky jsem ráda, že si potkal Kenaie, který ti prozradil můj plán, takže můžeme rovnou vyrazit." Tím jsem vlastně odpověděla na alfovu otázku, jestli se přidáme. Vyrazil přes řeku, takže jsme se za něj zařadili a vyrazili jsme. Po jednom boku šel Nokt, o kterého jsem se cestou párkrát otřela, abych se ujistila, že mi zase někam nezmizí. Na druhé straně šel můj syn, na kterého jsem se pyšně dívala, protože jsem věděla, že o fyzickou náklonnost nemá tak valný zájem. Nevadilo mi to, protože jsem byla nadšená z toho, že šel s námi. Cestou jsem neměla potřebu mluvit, protože jsem nechtěla rušit to krásné kouzlo, že jsme byli spolu. A ze všech jsem cítila lásku a přátelství, ne jako ve smečce, ale jako v rodině.

// Zubří vysočina (přes Říční eso)

Moje modrá očka se dívala po krajině. Kolem mě probíhali vlci a z nějakého zvláštního důvodu mě i zdravili. Pokývala jsem jim hlavou na pozdrav, ale než jsem stačila odpovědět i pouhé "ahoj", už zase mizeli v dálce. Nakonec se moje čekání vyplatilo, protože kolem mě proběhla naše spolusmečkovnice, u které jsem si pořád nepamatovala přesně její jméno. Amnesia, asi? Musela jsem si s ní jednou popovídat, to jsem věděla jistě. Ještě kolem mě proběhl Newlin, ale ani si mě nevšiml a už si to pelášil do lesa. Aha, moje strategie jít jim naproti nebyla úplně šťastná.
Už už jsem se zvedala, že se za nimi vydám dál, teda vlastně zpátky do lesa, když tu jsem uslyšela svoje jméno. A říkal ho hlas, který jsem potřebovala ze všeho nejvíce slyšet. Nokt! Ouška se mi našpicovala a já se začala rozhlížet, odkud se ke mně dostane. Tu jsem ho spatřila, jak se ke mně řítí, tak jsem se aspoň postavila, protože běžet mu naproti by mohlo znamenat karambol nás obou. Ocásek se mi rozjel na obě strany tak rychle, že z něho byla jen rozmazaná čára. "Miláčkuu," zavolala jsem na něho, ale to už mi brzdil před nohama. Přilítla mi na tvář spousta pusinek a ani já nezůstala pozadu. Oplácela jsem mu polibky na veškeré volné místo na jeho tváři, protože jsem se nemohla nabažit jeho vůně. V hlavě mi však běžela spousta věcí, které jsem mu musela říct, protože jsem si myslela, že o nich neví. Jak smečka málem pošla hlady, tak jsme šli pro daňky a z nich se stali zombíci. Že mě tam lehce přizabili. Pak že Cass vypadal jako když umře, ale vykřesal se z toho. Pak o Styx, to byla kapitola sama pro sebe. O kytičce, kterou mi Marion přinesla a pořád ležela někde v lese. Ale bylo toho tolik, že jsem dokázala říct jediné. "Miluju tě," řekla jsem mu s hlavou zabořenou do kožichu, takže můj hlas byl trochu tlumený. Ale byla jsem si jistá, že mě slyšel.

// Sarumen (přes řeku Tenebrae)

Radostně jsem překonala řeku a doběhla na mýtinu. Byla krásná noc, ani moc horko, žádná zima a pofukoval lehký větřík. Jediné, co kazilo idylické počasí bylo nehorázné dusno, které panovalo. Hmm, žene se bouře. Jestli bude lejt jako z konve, tak to ten lov nebude moc optimální. Vzpomněla jsem si, jak jsme byli lovit taky za extrémní bouřky, ale Nerssie ovládla svou magií hromy a blesky, takže jen mírně pršelo. Kdepak asi je konec téhle vlčice. Nevzpomněla jsem si na ni opravdu dlouhou dobu. Ne, že bychom byli nějaké extra kamarádky, ale nic jsem proti ní neměla. Najednou mi začala naskakovat v mysli další a další jména všech vlků, kteří naší smečkou prošli nebo tam i chvíli byli, ale už se pak neukázali.
Zůstala jsem stát zhruba uprostřed, protože mi došlo, že vyběhnout jen tak na náhodnou mýtinu nebyl úplně ten nejlepší nápad. Vždyť můžou přijít z jakéhokoliv směru. Měla bych se nad tím nejdřív zamyslet, než něco udělám. I tak jsem si tam sedla s tím, že chvilku počkám. Třeba budu mít štěstí a někdo kolem proběhne.

Mezi vším tím tulením a poskakováním jsem si ani neuvědomila, že Marion začala Morfovi říkat "pane". Došlo mi to až ve chvíli, kdy už se vzdalovala a začala to hulákat na půlku lesa. Nadechla jsem se, ale pak jsem vzduch zase vyfoukla z plic. Musím jí to říct, až se znovu uvidíme, pokud to ovšem Morf neudělá dřív.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Padla tma a já nebyla o nic blíž ani Noktovi, ani shánění členů na lov. Jediné, co jsem věděla bylo, že Kenai spal někde v lese, o kousek dál zase byl Morf a někde tady přede mnou se schovávala láska mého života. Představila jsem si, jak se tu možná snažíme jeden druhého nahnat a zachichotala jsem se. No nic, musím vyjít ven, třeba se budou někde schovávat. Nebo už půjdou ze svých toulek domů a já je aspoň popoženu, aby mrskly zadky. Neměla jsem v plánu jít někam daleko. Jen kousek. Do čumáku se mi dostalo pár nových pachů, ale zdálo se, že jejich nositelé jen procházeli. A ke všemu se jich ujal Morfeus, takže jsem nemusela mít strach na chvilku se ztratit. I tak jsem na hranicích zavyla, abych dala najevo, že odcházím, ale brzy se vrátím.

// Ježčí mýtina (přes řeku Tenebrae)

O zraněné pacce se Mari ani jednou nezmínila, takže to znamenalo, že ji má v pořádku. Navíc se mi zdálo, že na tu nešťastnou událost zapomněla, protože měla spoustu nových zážitků. Dobře pro ni. Jenže se z ní jakýmsi záhadným způsobem stal Newlin, protože toho na mě vychrlila tolik, že jsem nestíhala nic říkat. Jen jsem přikyvovala jako Kenai a měnila svoji tvář podle toho, jak to bylo potřeba. Když mluvila o jezerech, tak jsem se smála, když jsem postřehla, že její kamarád se někde ztratil, tak jsem svou tvář zkroutila do zděšení. Opravdová hrůza mě pojala, když mi Marion vyprávěla o magii stínů. Vykulila jsem oči, jak mi popisovala, že ji ten cizí vlk chtěl hodit do vody. "Tak o takové magii jsem neslyšela, to asi musela být nějaká jeho osobní, kterou nikdo jiný nemá."
Jakmile se ke mně zase přitiskla, tak jsem jí to oplatila. Marion zastoupila svou horlivostí a radostí z mateřské lásky i Kenaie. Nějak se jeho projev dostal do Marion. Vnitřně jsem se ušklíbla, aby neměla Marion pocit, že jsem tak reagovala na něco o čem mi povídala. "Já tě mám taky ráda a jsem moc ráda, že se ti tu líbí." Chtěla jsem ji opravit ve skloňování spojení Sarumenská smečka, ale nedala mi k tomu prostor, protože se začala vyptávat na podobné věci jako Kenai. Byla jsem ráda, že se takhle zajímají o chod smečky, i když u Marion jsem se celkem divila. Skoro jsem vyprskla smíchy nad popisem Morfa. Zdálo se, že Marion má spooouustu otázek, ale pak už z ní nevycházel žádný zvuk. Položila jsem ji packu na hlavu a pohladila ji. "To je dobře, že se zajímáš o naši smečku. Alfa je Morf, ten černý velký vlk. Myslím, že popis divňous by úplně neuvítal," řekla jsem se smíchem. "To, že jsme s tatínkem beta pár znamená, že nám může rozkazovat pouze alfa. Máme na práci zajistit smečce jídlo, označit hranice a hlídat les, kdyby nás někdo napadl. Ale to jsme zatím nemuseli řešit." Doufala jsem, že jsem jí to dobře vysvětlila. "Bety jsme, protože se tak rozhodl Morf, naše alfa. Asi v nás viděl nejlepší volbu. A pod námi jsou gammy, delty, kappy a omegy. Ale naše smečka nemá nikoho na pozici omegy. V praxi to znamená, že Morf je král, my jsme jeho rytíři a všichni ostatní jsou naši poddaní. Ale ty jsi samozřejmě naše princeznička," zakončila jsem a pocuchala Marion čumákem kožíšek.

Celkem ráda bych měla tak praktický pohled na svět, jako měl můj syn. Nehledal v tom žádné kličky, problémy, prostě se podíval na problém a měl pár jasných řešení. Jednoduchých. Jako třeba to, že možná i Nokt cestoval a nestál tupě na jednom místě, jak jsem si možná představovala, aniž bych si to uvědomila. Jak by taky mohl vědět, že ho hledám? Když jsem jako ptáček nemohla pískat ani nic jiného. Poslouchala jsem, co se dá dělat s magií předmětů. Určitě toho bylo více, ale tohle se zdálo jako nejhustější. Nebo se to nejvíc líbilo Kenaiovi, proto to vypíchl jako popis magie. Přikývla jsem, ale to už se mu zalíbil můj nápad s odpočinkem. "Tak zatím," houkla jsem, ale to už se vydal dál do lesa, buď do úkrytu nebo jen ulehnout pod nějaký strom.
Osaměla jsem, ale to se mělo brzy změnit. Neušla jsem ani pár kroků, když jsem zaslechla zavytí své dcerky. Chtěla jsem jí radostně odpovědět, aby mě nemusela hledat, ale to už se ke mně hrnulo něco, co znělo jako obrovské zvíře. Ohlédla jsem se a byla to Marion, která přiskákala do mé blízkosti a posledních pár kroků zdolala tak hrr, až jsem málem upadla. Musela jsem si trochu couvnout, abych ustála její příval energie, ale to už mě zahrnovala svojí láskou a tulila se ke mně. "Ahojky Maričko. Jsem ráda, že už můžeš běhat jako laňka. A taky tě ráda vidím!" Začala jsem se k ní také lísat, otírat si o ní hlavu a čichala jsem její vůni, abych zjistila, jestli nelítá v nějakém průšvihu. Ale jdi, na kluky má času dost! No jo, ještě od čeho jsem starostlivé matky?

Kenai už neměl další otázky ohledně fungování smečky. Jen mi prozradil, že nechce zklamat. Nevěděla jsem však, jak bych mu na to měla odpovědět. O fyzické projevy moc nestál, ale tak trochu jsem doufala, že si rád poslechne, že věřím, že mě nezklame. "Věřím, že nezklameš," odpověděla jsem prostě, bez nějakých klišé a okecávání kolem. Tak nějak jsem vytušila, že on na to není. Tedy aspoň jsem doufala, že jsem to vytušila správně. Ač to byl můj syn, tak přeci jen jsem nemohla ani o jednom ze svých dětí říct, že jim plně rozumím. Mohla jsem se jen a pouze domnívat.
O Smrti a Životu jsme už taky toho moc nemuseli namluvit. To nejdůležitější jsem řekla, a přemítat nad tím, čím si zasloužil zvláštní pozornost od Smrti by taky nikam nevedlo. Přemítala jsem však nad tím, jestli bych jí měla jít poděkovat nebo by měl tuto cestu měl Kenai podstoupit sám. Ale i když jsem myslela, že už magie opustíme úplně, přeci jen se náš hovor kolem nich motal dál. "Neviditelnost mi přijde jako užitečná hlavně při lovu. Když to ještě zkombinuješ se vzduchem, tak si pro kořist naprosto vymazaný ze světa. Ale kdo by si to chtěl takhle zjednodušovat?" Byla to řečnická otázka, ani jsem nečekala, že by mi na ni odpověděl.
"Bylo to naprosto dokonalé. Stačilo pár máchnutí křídly a dostala jsem se dál, než kdybych tam zkusila běžet. A vidíš toho o tolik víc! Jenže nejspíš to je problémem v měření vzdáleností nebo to ještě nemám tak dobře naučený. Protože jsem měla pocit, že táta je jen kousek od místa kde jsem startovala a už tady jdeme hodnou chvíli a pořád nic," shrnula jsem svoje pocity z létání. Byla škoda, že jsem to svému synovi nemohla ukázat. Přála bych totiž každému koho mám ráda, aby si to zkusil.
Kenai mi prozradil, že se neptal na svou magii. Asi ani na tu darovanou od smrti. Nejspíš mu to nepřipadalo důležitý.[/mysl[/i] Pak ale vyslovil svou domněnku, že nejspíš dostal do vínku magii předmětů. Zastavila jsem se a uvažovala, co s takovou magií jde vlastně dělat. "No vidíš to, o takové magii jsem asi ani neslyšela a to tu žiju už hodně dlouho. Až ji bude lépe ovládat, tak mi prosím ukážeš, co se s ní dá dokázat?" Jaksi jsem přešla přes fakt, že použil slovo odnesl a ne unesl. Už jsem se totiž přes to přenesla a zpětně jsem si uvědomila, že to bylo od Života vlastně hezké. Jen způsob provedení byl krapet nešťastný. "Pokud na tebe jde dřímota, tak si běž ještě odpočinout. Než seženu vlky na lov, tak to chvilku potrvá. A neboj, bez tebe nepůjdeme.

Ráda jsem si poslechla informace o Noktově bratrovi. Přemýšlela jsem, jestli tuhle informaci náhodou taky neznám. Jenže moje hlava toho obsahovala tolik, že jsem se nedopátrala jestli jsem to kdysi věděla nebo ne. "Je to zodpovědnost, ale někdo to dělat musí. Stále mi připadá zvláštní že to Morfeus svěřil zrovna nám. A to je taky jeden z důvodů, že to beru tak svědomitě, protože ho nechci zklamat."
Trochu zmateně jsem reagovala na jeho otázku ohledně vlčat. Pak mi došlo, že moje vysvětlení nebylo úplně nejšťastněji zvolené. Zkusila jsem to proto znovu. "Ale ne, takhle jsem to nemyslela. Prostě, aby mohl mít pár ve smečce vlčátka, tak je dobré mít svolení od alfy. No a čím výš v žebříčku jsi, tím spíš ti to dovolí. Taky se ho ptát nemusíš, ale tím si koleduješ o vyhazov ze smečky, pokud by s tím alfa nesouhlasil. On totiž musí promyslet, jestli smečka dokáže uživit tolik členů a další faktory." Doufala jsem, že jsem malé nedorozumění uvedla na pravou míru.
Během chvíle ticha jsem uvažovala o spoustě věcech. Jestli bude léto tak kruté, jako zima, jestli se mají Marion a Cass dobře, kde přesně jsem Nokta viděla. Užívala jsem si naší procházku, když tu mi Kenai položil další otázku a to ohledně magií. Zvědavě jsem ho sledovala, abych zjistila co z něho vypadne. Vykulila jsem oči, když mi prozradil co mu řekl Život. "Smrt že někomu věnovala magii? Promiň, že mě to tak překvapilo, ale asi si jedním z mála takových šťastlivců." Na chvilku jsem zmlkla, abych si to srovnala. Mohla jsem být maximálně pyšná na to, že má Kenai od Smrti darovanou magii. Jen aby ji pak nechtěla zpátky. "No, párkrát jsem Smrt navštívila. Nebyla to teda návštěva, kterou bych doporučovala, její sídlo je temné a strašidelné. Ale nabízí magie jiné, než Život. Požádala jsem ji o neviditelnost a ona mi vyhověla. Ale bohužel jsem ji ještě nějak neovládla. Jednou jsem dokázala to, že mi zmizel ocas, ale to bylo tak všechno." Usmála jsem se a demonstrativně zamávala oháňkou, že už je zpátky na svém místě. "Vlci obvykle mají takové ty klasické magie, jako je ovládání ohně, vody, země, vzduchu a třeba myšlenky. Pak mívají ty trochu nevšední, jako je ta neviditelnost, pak jsem viděla vlčici, která ovládala počasí a nebo jen elektřinu. No a pak si můžeš poprosit o nějakou magii, kterou máš jen a jen ty. Nikdo jiný ji vůbec nemá. Já jsem třeba před chvílí zjistila, že dokážu oživit tohohle ptáčka a můžu v jeho malém tělíčku lítat. Ale kde jsem k tomu přišla, to vážně netuším. Jen jsem si na sto procent jistá, že to nikdo jiný nemá." Při svém dlouhém proslovu jsem čumákem ukázala na ozdůbku na tlapce. "A Život ti prozradil o jakou magii se jedná nebo tě nechá, aby si na to přišel sám?"

Bylo mi líto, že mu nemůžu nijak pomoci s bolestí. Ale ještě jsem o žádné léčivé magii neslyšela. Měla bych se zastavit u Života, ten by něco takového mohl mít. Nic jsem však nepodotkla, protože bych s tím nic nezměnila. Jen jsem na něj hodila poslední soucitný pohled a dál se v tom nevrtala.
Na mém obličeji se objevil úsměv, když Kenai potvrdil, že se se mnou vydá hledat Nokta. Byla jsem ráda, že si nejsou cizí, jako se to v nějakých rodinách dělo. Už jsem si ani nevybavila, kdy jsme byli všichni pospolu. Poté mi prozradil, že se potkal s jeho bratrem. V hlavě jsem zavzpomínala na jeho jméno, ale nevzpomněla jsem si. "To je škoda, tatínek by měl určitě radost, kdyby tu jeho bratr byl." Jasně, že jsem byla zvědavá, kde ho potkal, ale věděla jsem, že bych ho mohla zbytečným doptáváním se akorát otrávit. Kdyby chtěl, tak by mi to vyprávěl sám.
Proto jsem byla překvapená, když se zeptal, co znamená být beta. Obdivně jsem se na něj podívala, protože takové otázky bych od ročního vlka nečekala. Po otření o strom což jsem udělala, jen abych získala čas, jsem mu odpověděla. "U mě doma nás učili, že beta je od toho, aby chránila smečku a rovnala rozbroje uvnitř. Jako velcí bojovníci smečky. Ale popravdě, vypadáme s tátou jako rváči?" Pousmála jsem se nad tou představou, i když jsem nepochybovala, že bychom smečku ochránili. "Ale tady to v praxi znamená, že se převážně staráme o hranice smečky, o dostatečné zásoby jídla pro smečku a jako zástupci alfy. Víc jsme toho zatím neměli na práci." Doufala jsem, že jsem to shrnula správně, protože my toho vážně neměli moc na práci. Nebo spíš se pro nás nic nezměnilo, než když jsme byli na nižší funkci. "Dokážu si představit smečku, kde jsou bety fakt ty drsní vlci, kteří se tváří jako nejstrašnější drsňáci a s ostatními se moc nebaví. Ale my máme štěstí, že tu jsme jako jedna rodina. Kdyby se však někdo pokoušel do vás navážet nebo si viděl, jak někdo šikanuje dalšího, tak dej vědět. A vlastně ještě jednu věc to obnáší nebo spíš dovoluje. Mohli jsme mít vás." Maminkovsky jsem se o něj otřela, nějak mě to vzalo.
Pak už jsme se dostali k lovu. Znovu toho Kenai moc neřekl, ale rád se přidá. Překvapeně jsem se na něho podívala, že už lovit byl. Samozřejmě, že jsem byla ráda, že ho Nokt vzal na lov, ale překvapilo mě to. Vidíš, nejsi na to sama, jak si měla poslední měsíce pocit. O Styx a mé prosbě jsem se toho moc nedozvěděla. Jen tedy to, že byl můj syn u Života. Na to jsem neměla už co říct. Jen jsem pokývala hlavou, že beru na vědomí a dál se v tom vážně patlat nebudu. Zkusmo jsem začichala ve vzduchu. Kde jen ten Nokt je? Vždyť jsem ho tady někde viděla.

Snažila jsem se označovat území, seč jsem mohla. Tu jsem se otřela o strom, tady jsem trochu něco počůrala. Prostě klasika. A i když jsem měla jasný cíl, přeci jen mi ho někdo změnil. Věděla jsem o něm dřív, než se mi ukázal. Měla jsem radost, že se ke mně přidal. Zamávala jsem ocáskem nazpátek a když se mi otřel o kožich, přitiskla jsem k němu na chvilku hlavu. "Ahoj Kenai." Byla jsem potichu a jen si ho přeměřovala pohledem. Zdálo se mi, že za dobu mého spánku musel neuvěřitelně vyrůst. Nebo prostě jsem ho měla stále zafixovaného jako maličkou kuličku chlupů, kterou už dávno nebyl.
"Ráda tě vidím. Jak je na tom tvoje tlapa? Doufám, že je to lepší a jen hrdinsky neskrýváš bolest. " Tón mého hlasu mohl znít maličko káravě, ale bylo to spíš rýpnutí než nesouhlas s tím, že by svou bolest nedával najevo. Protože i já jsem raději svou bolest maskovala, než přiznala okolí, že na tom jsem špatně. Usmála jsem se na něj a pohodila hlavou kamsi do dálky. "Jsem zrovna na cestě za tatínkem, nechceš se přidat? Určitě bude mít radost, že tě uvidí. A cestou mi můžeš pomoci se značením." Nebyla jsem si jistá, jestli to spadá do jeho kompetencí, ale co. Nikdo by mi nemohl nic říct a pokud by se to Morfeusovi nelíbilo, tak bych to okomentovala tím, že se moje děti musí naučit všem povinnostem, které pobyt ve smečce obnáší. Pomalu jsem se zase rozešla a přemítala nad dvěma tématy. Jedno bylo zřejmé a to rozmluva, aby pomstu Styx přenechal na mě a ne aby se do toho pouštěl sám. Druhé bylo o něco veselejší a to lov. Teda aspoň jsem doufala, že to pro něj nebude takový morální problém, jako pro Marion.
"Říkala jsem si, že bychom jako smečka měli jít lovit a byla bych moc ráda, kdyby si se k nám přidal. Nenutím tě, aby si přímo lovil, ale taky tě od toho nebudu zrazovat. Pokud to budeš i jen pozorovat z dálky, tak to pro tebe bude taky přínosné a já budu vědět, že máš základy pro to, kdyby si se někdy od smečky vzdálil. Ale volba je na tobě, myslím, že už ti nemůžu nic přikazovat, ale pouze doporučovat." Věděla jsem, že je Kenai moudrý a rozumný. Hlavně nad věcmi přemýšlel. To u Marion a Cassa jsem zatím nechtěla povolovat výchovu. I když, žádnou moc neprošli. Raději jsem takové myšlenky zahnala a pronesla jsem svou druhou otázku. "A když jsme u těch doporučení, prosím, nemsti se Styx za to co tobě a Marion udělala. Pokud o tom nechceš mluvit, nevadí. Tím větší vztek na ni budu mít a ztrestám ji za to sama. A jestli budeš mít nadále to přání se do ní pustit, tak až za dýl, až ještě nabereš trochu svalové hmoty." Podívala jsem se na něj se strachem v očích, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě pochopil. Pokračovala jsem stejným pomalým tempem dál a čekala na jeho odpovědi.

// Skalisko

Mírným klusem jsem dorazila do středu lesa. Bylo tu ticho a jaksi pusto a prázdno. Všichni se rozběhli mimo smečku, asi aby zažili nějaká nová dobrodružství. Upřímně jsem doufala, že na to nebudou mít destruktivní vzpomínky nebo upomínky, jako byly třeba uši Marion. Při té vzpomínce se mi začala vařit krev v žilách, proto jsem musela svoji pozornost přesměrovat kamkoliv jinam. Zhluboka jsem se nadechla, abych poznala, jestli jsem skutečně v lese sama samotinká nebo tu někdo se mnou je.
Do čumáku se mi dostal pach Morfeuse jako první, takže jsem hádala, že je někde blízko. Snažila jsem se ještě někoho zachytit, protože se mi zdálo trochu na hlavu, že by tu nechali alfu samotného. Jenže les byl veliký a ne ze všech směrů ke mně zrovna vanul vítr. Hrcla jsem si na zadek a přemýšlela, jak bych dokázala prohlédnout celý les, aniž bych ho musela celý obíhat. Ne že bych byla líná, ale zabralo by to příliš mnoho času tu někoho nahánět. Intuitivně jsem se zadívala na malého ptáčka, kterého jsem měla na noze. Netušila jsem, kde bych vzala takovou magii, ale věděla jsem, že tam je, stejně jako jsem věděla, že potřebuju dýchat, abych neumřela.
"Leť," řekla jsem mu, ale šperk zůstával dál na svém místě. Vím, že to v sobě mám, jen nevím odkud. No tak, soustřeď se!
Pevně jsem zavřela oči a představovala jsem si, že jsem ptáček. Nevím, jak dlouho jsem na místě seděla, ale najednou jsem se na sebe dívala. Překvapeně jsem zamrkala a stále jsem se dívala na své velké tělo. Zkusila jsem popoběhnout a tělo se nehýbalo. Bylo to tak zvláštní. Zamávala jsem křídly a trochu popoletěla. Začala jsem závidět ptákům, kteří tohle dělali celý život. Byli tak svobodní a volní. Znovu jsem zamávala křidélky a vznesla jsem se. Viděla jsem vše z ptačí perspektivy a měla celý náš les jako na dlani. Tu byla veverka, tamhle ležel Morf. Pár mávnutí a byla jsem u jezírek. Tam jsem viděla jen pár vyder, ale žádného vlka. Letěla jsem podél našich hranic a viděla Nokta. Zaradovala jsem se a letěla v malém tělíčku zpátky ke svému tělu. Přihopsala jsem k němu, ale na chvilku jsem se zarazila. Moje tělo bylo ohromné a hromotlucké, ptáčkovo maličké a štíhlounké. Zavřela jsem oči a znovu se soustředila na vrácení své mysli do svého těla.
Během chviličky jsem se znovu ocitla ve svém těle. Byla jsem z toho trochu vykulená, kdo by taky nebyl. Chtěla jsem udělat krok, ale zamotala se mi hlava, tak jsem ještě chvilku počkala. Zatím jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli se tu náhodou někdo neukázal. Znovu jsem se zkusila rozejít a už to bylo o trochu lepší. Měla jsem sice hlad o mnoho větší, než předtím, ale už při východu z jeskyně jsem byla přesvědčená, že musíme uspořádat lov. Teď jsem to vzala k jezírkům, abych svlažila hrdlo a označováním stromů dala najevo cizincům, že se nachází na území smečky. Můj cíl však byl jasný. Dojít k Noktovi.