Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Celkem ráda bych měla tak praktický pohled na svět, jako měl můj syn. Nehledal v tom žádné kličky, problémy, prostě se podíval na problém a měl pár jasných řešení. Jednoduchých. Jako třeba to, že možná i Nokt cestoval a nestál tupě na jednom místě, jak jsem si možná představovala, aniž bych si to uvědomila. Jak by taky mohl vědět, že ho hledám? Když jsem jako ptáček nemohla pískat ani nic jiného. Poslouchala jsem, co se dá dělat s magií předmětů. Určitě toho bylo více, ale tohle se zdálo jako nejhustější. Nebo se to nejvíc líbilo Kenaiovi, proto to vypíchl jako popis magie. Přikývla jsem, ale to už se mu zalíbil můj nápad s odpočinkem. "Tak zatím," houkla jsem, ale to už se vydal dál do lesa, buď do úkrytu nebo jen ulehnout pod nějaký strom.
Osaměla jsem, ale to se mělo brzy změnit. Neušla jsem ani pár kroků, když jsem zaslechla zavytí své dcerky. Chtěla jsem jí radostně odpovědět, aby mě nemusela hledat, ale to už se ke mně hrnulo něco, co znělo jako obrovské zvíře. Ohlédla jsem se a byla to Marion, která přiskákala do mé blízkosti a posledních pár kroků zdolala tak hrr, až jsem málem upadla. Musela jsem si trochu couvnout, abych ustála její příval energie, ale to už mě zahrnovala svojí láskou a tulila se ke mně. "Ahojky Maričko. Jsem ráda, že už můžeš běhat jako laňka. A taky tě ráda vidím!" Začala jsem se k ní také lísat, otírat si o ní hlavu a čichala jsem její vůni, abych zjistila, jestli nelítá v nějakém průšvihu. Ale jdi, na kluky má času dost! No jo, ještě od čeho jsem starostlivé matky?

Kenai už neměl další otázky ohledně fungování smečky. Jen mi prozradil, že nechce zklamat. Nevěděla jsem však, jak bych mu na to měla odpovědět. O fyzické projevy moc nestál, ale tak trochu jsem doufala, že si rád poslechne, že věřím, že mě nezklame. "Věřím, že nezklameš," odpověděla jsem prostě, bez nějakých klišé a okecávání kolem. Tak nějak jsem vytušila, že on na to není. Tedy aspoň jsem doufala, že jsem to vytušila správně. Ač to byl můj syn, tak přeci jen jsem nemohla ani o jednom ze svých dětí říct, že jim plně rozumím. Mohla jsem se jen a pouze domnívat.
O Smrti a Životu jsme už taky toho moc nemuseli namluvit. To nejdůležitější jsem řekla, a přemítat nad tím, čím si zasloužil zvláštní pozornost od Smrti by taky nikam nevedlo. Přemítala jsem však nad tím, jestli bych jí měla jít poděkovat nebo by měl tuto cestu měl Kenai podstoupit sám. Ale i když jsem myslela, že už magie opustíme úplně, přeci jen se náš hovor kolem nich motal dál. "Neviditelnost mi přijde jako užitečná hlavně při lovu. Když to ještě zkombinuješ se vzduchem, tak si pro kořist naprosto vymazaný ze světa. Ale kdo by si to chtěl takhle zjednodušovat?" Byla to řečnická otázka, ani jsem nečekala, že by mi na ni odpověděl.
"Bylo to naprosto dokonalé. Stačilo pár máchnutí křídly a dostala jsem se dál, než kdybych tam zkusila běžet. A vidíš toho o tolik víc! Jenže nejspíš to je problémem v měření vzdáleností nebo to ještě nemám tak dobře naučený. Protože jsem měla pocit, že táta je jen kousek od místa kde jsem startovala a už tady jdeme hodnou chvíli a pořád nic," shrnula jsem svoje pocity z létání. Byla škoda, že jsem to svému synovi nemohla ukázat. Přála bych totiž každému koho mám ráda, aby si to zkusil.
Kenai mi prozradil, že se neptal na svou magii. Asi ani na tu darovanou od smrti. Nejspíš mu to nepřipadalo důležitý.[/mysl[/i] Pak ale vyslovil svou domněnku, že nejspíš dostal do vínku magii předmětů. Zastavila jsem se a uvažovala, co s takovou magií jde vlastně dělat. "No vidíš to, o takové magii jsem asi ani neslyšela a to tu žiju už hodně dlouho. Až ji bude lépe ovládat, tak mi prosím ukážeš, co se s ní dá dokázat?" Jaksi jsem přešla přes fakt, že použil slovo odnesl a ne unesl. Už jsem se totiž přes to přenesla a zpětně jsem si uvědomila, že to bylo od Života vlastně hezké. Jen způsob provedení byl krapet nešťastný. "Pokud na tebe jde dřímota, tak si běž ještě odpočinout. Než seženu vlky na lov, tak to chvilku potrvá. A neboj, bez tebe nepůjdeme.

Ráda jsem si poslechla informace o Noktově bratrovi. Přemýšlela jsem, jestli tuhle informaci náhodou taky neznám. Jenže moje hlava toho obsahovala tolik, že jsem se nedopátrala jestli jsem to kdysi věděla nebo ne. "Je to zodpovědnost, ale někdo to dělat musí. Stále mi připadá zvláštní že to Morfeus svěřil zrovna nám. A to je taky jeden z důvodů, že to beru tak svědomitě, protože ho nechci zklamat."
Trochu zmateně jsem reagovala na jeho otázku ohledně vlčat. Pak mi došlo, že moje vysvětlení nebylo úplně nejšťastněji zvolené. Zkusila jsem to proto znovu. "Ale ne, takhle jsem to nemyslela. Prostě, aby mohl mít pár ve smečce vlčátka, tak je dobré mít svolení od alfy. No a čím výš v žebříčku jsi, tím spíš ti to dovolí. Taky se ho ptát nemusíš, ale tím si koleduješ o vyhazov ze smečky, pokud by s tím alfa nesouhlasil. On totiž musí promyslet, jestli smečka dokáže uživit tolik členů a další faktory." Doufala jsem, že jsem malé nedorozumění uvedla na pravou míru.
Během chvíle ticha jsem uvažovala o spoustě věcech. Jestli bude léto tak kruté, jako zima, jestli se mají Marion a Cass dobře, kde přesně jsem Nokta viděla. Užívala jsem si naší procházku, když tu mi Kenai položil další otázku a to ohledně magií. Zvědavě jsem ho sledovala, abych zjistila co z něho vypadne. Vykulila jsem oči, když mi prozradil co mu řekl Život. "Smrt že někomu věnovala magii? Promiň, že mě to tak překvapilo, ale asi si jedním z mála takových šťastlivců." Na chvilku jsem zmlkla, abych si to srovnala. Mohla jsem být maximálně pyšná na to, že má Kenai od Smrti darovanou magii. Jen aby ji pak nechtěla zpátky. "No, párkrát jsem Smrt navštívila. Nebyla to teda návštěva, kterou bych doporučovala, její sídlo je temné a strašidelné. Ale nabízí magie jiné, než Život. Požádala jsem ji o neviditelnost a ona mi vyhověla. Ale bohužel jsem ji ještě nějak neovládla. Jednou jsem dokázala to, že mi zmizel ocas, ale to bylo tak všechno." Usmála jsem se a demonstrativně zamávala oháňkou, že už je zpátky na svém místě. "Vlci obvykle mají takové ty klasické magie, jako je ovládání ohně, vody, země, vzduchu a třeba myšlenky. Pak mívají ty trochu nevšední, jako je ta neviditelnost, pak jsem viděla vlčici, která ovládala počasí a nebo jen elektřinu. No a pak si můžeš poprosit o nějakou magii, kterou máš jen a jen ty. Nikdo jiný ji vůbec nemá. Já jsem třeba před chvílí zjistila, že dokážu oživit tohohle ptáčka a můžu v jeho malém tělíčku lítat. Ale kde jsem k tomu přišla, to vážně netuším. Jen jsem si na sto procent jistá, že to nikdo jiný nemá." Při svém dlouhém proslovu jsem čumákem ukázala na ozdůbku na tlapce. "A Život ti prozradil o jakou magii se jedná nebo tě nechá, aby si na to přišel sám?"

Bylo mi líto, že mu nemůžu nijak pomoci s bolestí. Ale ještě jsem o žádné léčivé magii neslyšela. Měla bych se zastavit u Života, ten by něco takového mohl mít. Nic jsem však nepodotkla, protože bych s tím nic nezměnila. Jen jsem na něj hodila poslední soucitný pohled a dál se v tom nevrtala.
Na mém obličeji se objevil úsměv, když Kenai potvrdil, že se se mnou vydá hledat Nokta. Byla jsem ráda, že si nejsou cizí, jako se to v nějakých rodinách dělo. Už jsem si ani nevybavila, kdy jsme byli všichni pospolu. Poté mi prozradil, že se potkal s jeho bratrem. V hlavě jsem zavzpomínala na jeho jméno, ale nevzpomněla jsem si. "To je škoda, tatínek by měl určitě radost, kdyby tu jeho bratr byl." Jasně, že jsem byla zvědavá, kde ho potkal, ale věděla jsem, že bych ho mohla zbytečným doptáváním se akorát otrávit. Kdyby chtěl, tak by mi to vyprávěl sám.
Proto jsem byla překvapená, když se zeptal, co znamená být beta. Obdivně jsem se na něj podívala, protože takové otázky bych od ročního vlka nečekala. Po otření o strom což jsem udělala, jen abych získala čas, jsem mu odpověděla. "U mě doma nás učili, že beta je od toho, aby chránila smečku a rovnala rozbroje uvnitř. Jako velcí bojovníci smečky. Ale popravdě, vypadáme s tátou jako rváči?" Pousmála jsem se nad tou představou, i když jsem nepochybovala, že bychom smečku ochránili. "Ale tady to v praxi znamená, že se převážně staráme o hranice smečky, o dostatečné zásoby jídla pro smečku a jako zástupci alfy. Víc jsme toho zatím neměli na práci." Doufala jsem, že jsem to shrnula správně, protože my toho vážně neměli moc na práci. Nebo spíš se pro nás nic nezměnilo, než když jsme byli na nižší funkci. "Dokážu si představit smečku, kde jsou bety fakt ty drsní vlci, kteří se tváří jako nejstrašnější drsňáci a s ostatními se moc nebaví. Ale my máme štěstí, že tu jsme jako jedna rodina. Kdyby se však někdo pokoušel do vás navážet nebo si viděl, jak někdo šikanuje dalšího, tak dej vědět. A vlastně ještě jednu věc to obnáší nebo spíš dovoluje. Mohli jsme mít vás." Maminkovsky jsem se o něj otřela, nějak mě to vzalo.
Pak už jsme se dostali k lovu. Znovu toho Kenai moc neřekl, ale rád se přidá. Překvapeně jsem se na něho podívala, že už lovit byl. Samozřejmě, že jsem byla ráda, že ho Nokt vzal na lov, ale překvapilo mě to. Vidíš, nejsi na to sama, jak si měla poslední měsíce pocit. O Styx a mé prosbě jsem se toho moc nedozvěděla. Jen tedy to, že byl můj syn u Života. Na to jsem neměla už co říct. Jen jsem pokývala hlavou, že beru na vědomí a dál se v tom vážně patlat nebudu. Zkusmo jsem začichala ve vzduchu. Kde jen ten Nokt je? Vždyť jsem ho tady někde viděla.

Snažila jsem se označovat území, seč jsem mohla. Tu jsem se otřela o strom, tady jsem trochu něco počůrala. Prostě klasika. A i když jsem měla jasný cíl, přeci jen mi ho někdo změnil. Věděla jsem o něm dřív, než se mi ukázal. Měla jsem radost, že se ke mně přidal. Zamávala jsem ocáskem nazpátek a když se mi otřel o kožich, přitiskla jsem k němu na chvilku hlavu. "Ahoj Kenai." Byla jsem potichu a jen si ho přeměřovala pohledem. Zdálo se mi, že za dobu mého spánku musel neuvěřitelně vyrůst. Nebo prostě jsem ho měla stále zafixovaného jako maličkou kuličku chlupů, kterou už dávno nebyl.
"Ráda tě vidím. Jak je na tom tvoje tlapa? Doufám, že je to lepší a jen hrdinsky neskrýváš bolest. " Tón mého hlasu mohl znít maličko káravě, ale bylo to spíš rýpnutí než nesouhlas s tím, že by svou bolest nedával najevo. Protože i já jsem raději svou bolest maskovala, než přiznala okolí, že na tom jsem špatně. Usmála jsem se na něj a pohodila hlavou kamsi do dálky. "Jsem zrovna na cestě za tatínkem, nechceš se přidat? Určitě bude mít radost, že tě uvidí. A cestou mi můžeš pomoci se značením." Nebyla jsem si jistá, jestli to spadá do jeho kompetencí, ale co. Nikdo by mi nemohl nic říct a pokud by se to Morfeusovi nelíbilo, tak bych to okomentovala tím, že se moje děti musí naučit všem povinnostem, které pobyt ve smečce obnáší. Pomalu jsem se zase rozešla a přemítala nad dvěma tématy. Jedno bylo zřejmé a to rozmluva, aby pomstu Styx přenechal na mě a ne aby se do toho pouštěl sám. Druhé bylo o něco veselejší a to lov. Teda aspoň jsem doufala, že to pro něj nebude takový morální problém, jako pro Marion.
"Říkala jsem si, že bychom jako smečka měli jít lovit a byla bych moc ráda, kdyby si se k nám přidal. Nenutím tě, aby si přímo lovil, ale taky tě od toho nebudu zrazovat. Pokud to budeš i jen pozorovat z dálky, tak to pro tebe bude taky přínosné a já budu vědět, že máš základy pro to, kdyby si se někdy od smečky vzdálil. Ale volba je na tobě, myslím, že už ti nemůžu nic přikazovat, ale pouze doporučovat." Věděla jsem, že je Kenai moudrý a rozumný. Hlavně nad věcmi přemýšlel. To u Marion a Cassa jsem zatím nechtěla povolovat výchovu. I když, žádnou moc neprošli. Raději jsem takové myšlenky zahnala a pronesla jsem svou druhou otázku. "A když jsme u těch doporučení, prosím, nemsti se Styx za to co tobě a Marion udělala. Pokud o tom nechceš mluvit, nevadí. Tím větší vztek na ni budu mít a ztrestám ji za to sama. A jestli budeš mít nadále to přání se do ní pustit, tak až za dýl, až ještě nabereš trochu svalové hmoty." Podívala jsem se na něj se strachem v očích, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě pochopil. Pokračovala jsem stejným pomalým tempem dál a čekala na jeho odpovědi.

// Skalisko

Mírným klusem jsem dorazila do středu lesa. Bylo tu ticho a jaksi pusto a prázdno. Všichni se rozběhli mimo smečku, asi aby zažili nějaká nová dobrodružství. Upřímně jsem doufala, že na to nebudou mít destruktivní vzpomínky nebo upomínky, jako byly třeba uši Marion. Při té vzpomínce se mi začala vařit krev v žilách, proto jsem musela svoji pozornost přesměrovat kamkoliv jinam. Zhluboka jsem se nadechla, abych poznala, jestli jsem skutečně v lese sama samotinká nebo tu někdo se mnou je.
Do čumáku se mi dostal pach Morfeuse jako první, takže jsem hádala, že je někde blízko. Snažila jsem se ještě někoho zachytit, protože se mi zdálo trochu na hlavu, že by tu nechali alfu samotného. Jenže les byl veliký a ne ze všech směrů ke mně zrovna vanul vítr. Hrcla jsem si na zadek a přemýšlela, jak bych dokázala prohlédnout celý les, aniž bych ho musela celý obíhat. Ne že bych byla líná, ale zabralo by to příliš mnoho času tu někoho nahánět. Intuitivně jsem se zadívala na malého ptáčka, kterého jsem měla na noze. Netušila jsem, kde bych vzala takovou magii, ale věděla jsem, že tam je, stejně jako jsem věděla, že potřebuju dýchat, abych neumřela.
"Leť," řekla jsem mu, ale šperk zůstával dál na svém místě. Vím, že to v sobě mám, jen nevím odkud. No tak, soustřeď se!
Pevně jsem zavřela oči a představovala jsem si, že jsem ptáček. Nevím, jak dlouho jsem na místě seděla, ale najednou jsem se na sebe dívala. Překvapeně jsem zamrkala a stále jsem se dívala na své velké tělo. Zkusila jsem popoběhnout a tělo se nehýbalo. Bylo to tak zvláštní. Zamávala jsem křídly a trochu popoletěla. Začala jsem závidět ptákům, kteří tohle dělali celý život. Byli tak svobodní a volní. Znovu jsem zamávala křidélky a vznesla jsem se. Viděla jsem vše z ptačí perspektivy a měla celý náš les jako na dlani. Tu byla veverka, tamhle ležel Morf. Pár mávnutí a byla jsem u jezírek. Tam jsem viděla jen pár vyder, ale žádného vlka. Letěla jsem podél našich hranic a viděla Nokta. Zaradovala jsem se a letěla v malém tělíčku zpátky ke svému tělu. Přihopsala jsem k němu, ale na chvilku jsem se zarazila. Moje tělo bylo ohromné a hromotlucké, ptáčkovo maličké a štíhlounké. Zavřela jsem oči a znovu se soustředila na vrácení své mysli do svého těla.
Během chviličky jsem se znovu ocitla ve svém těle. Byla jsem z toho trochu vykulená, kdo by taky nebyl. Chtěla jsem udělat krok, ale zamotala se mi hlava, tak jsem ještě chvilku počkala. Zatím jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli se tu náhodou někdo neukázal. Znovu jsem se zkusila rozejít a už to bylo o trochu lepší. Měla jsem sice hlad o mnoho větší, než předtím, ale už při východu z jeskyně jsem byla přesvědčená, že musíme uspořádat lov. Teď jsem to vzala k jezírkům, abych svlažila hrdlo a označováním stromů dala najevo cizincům, že se nachází na území smečky. Můj cíl však byl jasný. Dojít k Noktovi.

Procitla jsem ze sna. Netušila jsem, jak jsem usnula, ale poslední, co jsem si pamatovala, bylo to, že tu byla spousta vlků. Teď jsem však necítila nikoho. Byla jsem tu sama. Ještě pár minutek... Spokojeně jsem si zamručela a snažila se usnout dál. Bylo tu příjemně, chládek mě obklopoval ze všech stran, nikdo ode mě nic nepotřeboval, nerušil mě. Zívla jsem a donutila se otevřít aspoň jedno očko. Nemohla jsem přece prospat celý zbytek života! Zamrkala jsem a protáhla si pořádně tlapky. Pocítila jsem, že nejspíš tu ležím déle, než jsem si myslela. Ztuhlé klouby a svaly mi to prozradily víc než dost. Stárnu? To snad ne!
Okamžitě jsem byla vzhůru, protože mě to dost vyděsilo. Opatrně jsem si stoupla na tlapky a pocit stárnutí byl pryč. Ale i tak jsem z toho byla mírně vedle. Co to sakra bylo? Měla bych se s tím někomu svěřit. Jako první mě napadl Nokt, ale netušila jsem kde přesně se nachází. Umínila jsem si, že ho musím najít. Nejlíp okamžitě. Pak se mi začalo vybavovat vše, co se zde odehrálo, než jsem usnula. Marion a Kenai zranění od Styx. Ta vlčice, která tu dlouho nebyla a zase jsme se viděly, a říkala, že se jmenuje... Jmenuje... Alesia, Antesia, Amnesia! "Konec válení, musíš se podívat do lesa, zjistit stav zásob a stav mých kamarádů. Snad se za můj spánek nic nestalo." Můj hlas byl od dlouhého spánku hrubý, tak jsem doufala, že se to brzy změní.

// Sarumen

// Můj ty Tondo kolenatej, vážně moc děkuji. ^^
Nezklamu. :))

Ahojky, přicházím pomalu ze záhrobí, kam mě zakopaly otázky na státnice. A to rovnou s prosbou o čtvrtý charakter. ^^
Takže když se podíváte na moji aktivitu nyní, tak to není tak valné, přiznávám, ALE! jsem rozhodnuta všechny své tři miláčky rozpohybovat. Auron toho chudák stále moc nezažil, to se však změní. Vím že toto může být bráno jako plané sliby. I si připadám trochu troufale, že tu takhle prosím, ale jestli to bude jako při dalších konkurzech, že jste zaregistrovali prosbu a budete sledovat aktivitu, tak i za to budu ráda. Potřebovala bych totiž nějakou vlčici na filtrování špatných nálad. :D To je vlastně důvod, proč se hlásím, protože někde to že sebe musím dostat a v reálném světě mi to moc nejde. :D
Děkuji za zvážení. :))

I tady ti moc děkuji za parádní akci, dobře jsem si odpočinula. :))
A moc gratuluji všem umístěným, umí odpočívat líp než já. :DDD

A poprosím o kytičky. :)

- Přidáno

Než jsem se dostala k mini výslechu Kenaie, stalo se toho mnohé. Marion dostala od svého staršího brášky nějaký dáreček , který jsem ani pořádně neviděla, protože si ho schovala na tajné místečko a dokud se s tím nebude chtít sama pochlubit, tak nebudu špízovat. Během naší chvilkové otevřenosti nám všem v jeskyni prozradila, že nás má všechny také moc ráda.
Hrdě jsem se na ni podívala a hned jsem věnovala pozornost Cassovi, který vypadal smutně, že jsem mu nedovolila odejít samotnému ven. Ale jeho zdrcený obličejík se změnil na sluníčkový, když mu Newlin potvrdil, že ho rád vezme ven. K tomu mi ještě stihl složit kompliment, posléze i všem v jeskyni. Jelikož správně vyhodnotil, že nejstaršímu skoro ročnímu vlčkovi se moc chtít pobíhat po venku nebude, vyčaroval mu přímo u čumáčku keřík s borůvkami. Než jsem stačila něco podotknout, tak už vybíhal ven. Cass se ještě zdržel, protože nás přišel pozdravit Kasius, kterého jsem k nám pozvala. To se k nám přidala ještě jedna vlčice, kterou jsem neviděla hooodně dlouhou dobu. Ani jméno jsem si nevybavila. Jediné, co jsem věděla s jistotou bylo, že jednou jsem se složila před jejíma nohama únavou. A teď jsem k tomu stavu nebyla daleko.
Kasius vyslovil přání, že by šel klidně ven, takže jsem předpokládala, že se přidá k Newlinovi a Cassovi, který se s ním vlastně ještě neviděl. Jejich představení proběhlo v nervózním tónu, ale to se časem určitě vytříbí. Můj syn mi poděkoval a upaloval za strejdou Newlinem. Usmála jsem se a zamávala mu ocasem na cestu. Menšího vlčka jsem nechala, aby se věnoval Marion a otočila jsem se na příchozí vlčici, které se tedy začal věnovat i Kasius. "Zdravím, nejspíš jsme se dlouho neviděly. Jsem Wolfganie," betu jsem vynechala, nepotřebovala jsem se tím pořád vytahovat. "Je to tu šrumec, co?" Usmála jsem se na ní a konečně se vydala si lehnout ke svému druhému synovi, kterému jsem otázku už položila. A odpověď se mi pramálo líbila. Ještě míň se mi líbil jeho dodatek, že se o ní postará, zřejmě až zesílí. Podívala jsem se starostlivě a zvedla se od něho. "Neboj, z toho si vrásky nedělám. A už tě nechám spát," zašeptala jsem mu do ucha a otřela si hlavu o tu jeho. Utrhla jsem jednu borůvku z Newlinova keře a snědla ji. Nebylo to nic extra, ale celkem se to dalo sníst. Znovu jsem se vrátila k vlčici. "Můžu pro tebe něco udělat?" Řekla jsem mile, ale trochu jsem doufala, že nebude potřebovat velkou pomoc. Samozřejmě, že bych jí pomohla, ale ohromně jsem se těšila na spánek. Ale nechtělo se mi usínat s ní ve vchodu, protože jsem ji skoro neznala, což byla ohromná ostuda.

// Pokud je to místy zmatené, tak se omlouvám, nějak mi to nemyslí a bylo toho hodně na co reagovat. :D

Májovka

Čekala jsem, co mi Morf odpoví na moji vizi o pokračování života Styx. Ale on mě zcela ignoroval a odešel si někam za roh do jeskyně. Nevěřícně jsem na něj zírala, ale nebylo mi to moc platné. Po chvilce se totiž vydal ven. Zajímalo by mě, proč tam šel. Že by kontroloval stav kožešin? No už jich tam moc není použitelných, to je pravda. Rozhodla jsem se, že to nechám na později, ale že si s Morfem budu muset promluvit znovu.
Marion měl ohromnou radost, že se tu všichni ukázali, ale nejvíce z Newlina. Aby taky ne, když spolu strávili asi nejvíc času. Pozorovala jsem, jak se snaží postavit na nohy ještě dřív, než mě oslovila, abych se dívala. Byla jsem připravena přiskočit a podepřít ji, ale nezdálo se, že by to potřebovala.Už nebyla prcek, takže věděla, jak má rozložit váhu, aby neupadla na čumáček. Zavrtěla jsem ocáskem, když začala vymýšlet, co by asi mohli všichni tři podniknout. Tedy jestli pod pojmem kluci byli zahrnutí jen její bratři. Přistoupila jsem k masu a čichla k němu. Zhnuseně jsem se od něho odtáhla a kopla jsem ho ke vchodu do jeskyně. "Mari, budeš si muset počkat. Bráchové si taky musí odpočinou, věřím že si toho prožili dost. Jen co naberou dost sil, tak půjdeme na nějaký menší lov. Půjde s vámi třeba tatínek, strejda Newlin nebo já."
Když byla řeč o Newlinovi, tak můj žíhaný kamarád se mi snažil rozmluvit mrzačení Styx. Musela jsem uznat, že mluvil rozumně, ale tohle byla jiná situace. "Asi máš pravdu Newline. Zaslepil mě vztek. Ale jestli jí potkám, tak se budu asi muset hodně krotit, abych ji nezranila. Pokusím se však pamatovat si na tvoje slova, že jsme lepší než ona," řekla jsem povzbudivě, aby si nemyslel, že jsem nějaká krvežíznivá vlčice. Poté se začal věnovat znovu vlčatům, takže jsem měla chviličku času na... Vlastně jsem nevěděla na co přesně jsem měla čas. Cítila jsem se nevyužitá, když jsem neměla co dělat, ale naštěstí mě zachránil Newlin. Vyčaroval trávu u nás v jeskyni a hned tu bylo o něco útulněji. Pak mi prozradil, že je Nokt v lese a já mu odpověděla vděčným úsměvem.
Byla jsem spokojená. Jo, možná to bylo sobecké a na jednu stranu hnusné, že jsem za tohle ráda, ale byla jsem v tu chvíli šťastná. Jsme tu skoro všichni. Podívala jsem se na svoje děti a nevadilo mi, že s námi byl i Newlin.
"Ráda bych vám řekla, že jsem pyšná na to, že jste naše děti. Mám pro každého z vás stejně velkou porci lásky, pochopení a času. Kdykoliv vás bude cokoliv trápit, nemusíte se bát a hned za mnou nebo tatínkem přijít. Jen jsem chtěla, abyste to věděli,“ při svém kraťoučkém proslovu jsem se střídavě dívala na své malé, dobře trochu větší broučky. Mávala jsem radostně ocasem a pak se podívala na Newlina, který tu zrovna v moji sentimentální chvilku byl. „Newline, ty jsi pro nás nepostradatelný přítel. Máme tě moc rádi, tak hlavně zůstaň takhle veselý a s námi i nadále.“
Netušila jsem, jestli mě někdo vnímal, protože Kenai mluvil s Marion a zdálo se, že velmi intenzivně. Cassian však vypadal, že se od nás zase chystá odejít. Zastoupila jsem mu cestu a mírně ho zastrčila zpátky. "Ještě počkej dobrodruhu. Vím, že máš hlad, ale ještě budeš muset počkat na nějaký doprovod. Takže, až bude moci jít i Kenai, tak pak vyrazíme. Jedině snad v případě, jestli tě chce vzít sebou strejda Newlin," spiklenecky jsem na něj mrkla, protože jsem si všimla, že náš nejmladší syn jeho povídání přímo žere. Nechala jsem ho, ať se rozhodne, jak uzná za vhodné. Jestli si poprosí o pomoc nebo počká. Já se vydala do zadní části jeskyně, ale cestou jsem odkopla smrduté maso ven. Došla jsem tam a našla Kasiuse, jak tu opuštěné spí. I když možná jen spánek předstíral. "Jestli je ti tu samotnému smutno, tak se k nám klidně přidej. Marion by tvoji přítomnost určitě uvítala." Pozvala jsem ho k nám a já se zase vydala zpátky do jeskyně, kde Kenai prohlásil, že tu klidně zůstane sám. Přišla jsem k němu a otřela jsem se mu hlavou o tu jeho. Přilehla jsem si k jeho tělíčku a sledovala dění v jeskyni. "Chceš se mi svěřit, co se ti stalo nebo až se prospíš?" Nemohla jsem pravdu z něho páčit násilím, to bylo proti mojí povaze. Proto jsem mu dala na výběr.

Chudák Mari ani nedostala odpověď na svoje otázky ohledně Života. Doufala, že by jí mohl pomoci, ale já si tak jistá nebyla. A nechtěla jsem ji tahat k němu a zase zpátky, takže jsem se rozhodla, ještě než jsem usla, že bych tam mohla dojít sama. Nebo někoho pošlu, třeba Nokta, haha. Svůj nápad jsem však měla těsně před usnutím, takže jsem ho své dcerce nemohla prozradit. Měla jsem to však v plánu, hned jak se probudím.
Probuzení se mi mělo stát docela brzy, takže jsem se moc neprospala. Jeskyně jsou totiž dokonalé v tom, že odráží hlasy. A když se k vám vydá skupina vlků, tak i kdyby byli ticho, tak jejich kroky je prozradí. A když něco řeší, tak nepomůže ani když začnou šeptat. Směsice hlasů se k nám nesla a já zacukala čumáčkem na znamení probuzení. Třeba projdou. Třeba jdou jen spát. Nechala jsem očka zavřená a čekala, až se vlci dostanou dál do jeskyně. Jenže oni mířili k nám, ale ani tak jsem se nedonutila oči otevřít. Raději jsem poslouchala, abych o něco důležitého nepřišla. Když mě však zašimraly velmi, velmi známé pachy, byl to nadvlčí úkol. Já však vydržela a tím jsem získala sluchový obrázek o tom, co se dělo. Nejvíc se od stěn odrážel Newlinův hlas, což mě nepřekvapovalo. Vyprávěl nějaký svůj dobrodružný příběh, ale jelikož slova zkreslovala ozvěna, vyrozuměla jsem jen něco o písku. Na jeho slova však navazovala slova Casse, za což jsem byla ráda. Zní vesele, takže moje obavy o něj byly zbytečné. Už, už jsem chtěla otevřít oči, když tu mě zarazil zvuk kroků. Byly lehké, takže to musel být jedině Kenai, ale něco se mi na jeho chůzi nezdálo. Přišlo mi, že jednu tlapku nějak divně tahá? Srdce mi poskočilo strachem, ale znovu, než jsem stačila něco udělat, přivál k nám silný poryv vzduchu, jak druhý synek přiběhl a lehl si k nám. Jak pozorné od nich všech, že nás nechali spát.
Konečně jsem otevřela oči, ale zívnutí mě neminulo. Rychle jsem se zvedla a obhlédla situaci, jestli jsem vše slyšela správně. Cassian u nás opravdu ležel a zdálo se, že usíná. Kenai seděl kousek dál a něco hlídal. Newlin a Morf stáli více u vchodu, což bylo pochopitelné, když už teď tu nebylo skoro k hnutí. Moje první kroky vedly ke Cassovi, protože byl nejblíž. "Ahojky zlatíčko," zašeptala jsem mu do ucha a oblízla mu čumák. Rychle jsem ho prohlédla, ale nezdálo se, že by nějak strádal nebo měl nějaké zranění. Opatrně jsem překročila ležící Marion, u které jsem pochybovala, že ještě spí při takovém povyku. Došla jsem ke Kenaiovi a očichala ho, přitom jsem mávala oháňkou. "Ahoj broučku," pověděla jsem mu a také ho počastovala letmým oblíznutím. Tušila jsem, že to úplně neocení, ale zatím jsem nevěděla, jak mu jinak dávat najevo mateřskou lásku. "Až tu bude větší klid, tak mi prozradíš, co se ti stalo." Nebyla to otázka, ale oznámení, že bez vysvětlení to nepřejdu.
Cestou k východu jsem ještě oblízla Marion, aby věděla, že jsem na ni nezapomněla a došla k dvojici vlků. Nadechla jsem se, ale nevěděla jsem, jak začít a co bych měla říct. Netušila jsem, jestli Morf ví, co se stalo Marion nebo jestli mu to ještě Newlin nestihl říct. To mi přišlo nepravděpodobný, ale kdo ví. "Ahoj," bylo tak nějak jediný, co jsem dokázala vyslovit. Usmála jsem se na Newlina, aby věděl, že jsem mu vděčná. Pak jsem se podívala na Morfa a můj pohled ztvrdl. "Zmrzačíme Styx. Za to co provedla Marion. Takhle nebude ubližovat ani Marion, ani nedej bože jiným vlčatům." Myslela jsem to naprosto vážně, ale zatím jsem tu zlost zase v sobě potlačila a uzamkla. Pak jsem se zase usmála. "Děkuji, že jste je sem dovedli. Neviděli jste v lese Nokta?" Potřebovala jsem od něho obejmout, uklidnit, povzbudit. Už mi vážně chyběla jeho přítomnost.

Nějak se to na mě všechno podepsalo. Krutá a dlouhá zima, zabijáčtí vlci a vlastně i daňci. Neschopnost pomoci své dcerce. Pevně jsem doufala, že se její bratři Styx vyhnou obloukem. Není pro matku nic horšího, než vidět, jak její dítě trpí a nemoci s tím nic dělat. Marion mi jednu slzu, z těch mnoha, které se mi valily po tváři slízla. Začala se hned ušklíbat, jak je to nechutné a mě to pobavilo. Slzy to ale nezastavilo. A Marion to nechápala. Nedivila jsem se, na to měla ještě malou hlavičku. Začala vymýšlet důvody mého smutku. Musela jsem se konečně sebrat. Otřela jsem si packami tvář, aby nebyla uslzená a párkrát se zhluboka nadechla. "Neboj, proto nejsem smutná. Už se na tvůj dáreček těším, jen co budeš moci chodit, tak pro ni půjdeme." Usmála jsem se na ni. "Mě je jen líto, že ti nemůžu pomoci nějakým kouzlem. Nebo abych si tvoje zranění vzala na sebe a tobě bylo hned dobře." Ani jsem nějak nečekala, že to pochopí. Tohle bylo něco, co prostě děti nechápou v mládí, ale až postupem času. "Vím," zašeptala jsem jí, když mi řekla, že jsem její nejmilejší maminka.
Neměla jsem moc ponětí, co se děje ve smečce. Jestli si vlčice s rudým kožichem poradila s cizincem Zakarem. Jestli se od té doby nestalo něco dalšího. Pobavila mě představa, jak všichni jdeme plavat. "To bude paráda." Jen jsem nevěděla, co odpovědět na její nápad, že bychom šly za Životem a poprosily ho, aby pomohl. Bála jsem se, že tady by Život nepomohl. Neměla jsem proto žádný důkaz, ale tak nějak jsem to cítila. "Víš, Život je moc hodný, ale bojím se, že tady nám by nepomohl. Víš myslím si, že on se do průběhu života vlků úplně nevměšuje. Ale jestli nás sem někdo přijde navštívit, tak se ho zeptáme, co si o tom myslí. Třeba to někdo ví mnohem lépe, než já." Opravdu by byl Život takhle shovívavý? Spíš bych řekla, že tohle nechává na přirozeném vývoji. "Myslím, že teď pomůže jen trpělivost, kdy se to vyléčí samo." Bylo to smutné, ale byla to pravda. Neznala jsem totiž žádného vlka, který by léčení dokázal nějak urychlit nebo zvrátit.
Dlouze jsem zívla. Víčka se mi pomalu klížila, opravdu jsem potřebovala spát. Podívala jsem se na Marion. Ona vypadala už celkem odpočatě, jak by taky ne, když jen ležela. "Zlatíčko, nevadí, když si jen na chviličku zavřu oči? Zatím můžeš hlídat, jestli někdo nepřijde. A kdyby přišel, tak mě klidně hnedka probuď." Doufala jsem, že to chvilku vydrží, když nebudu vzhůru. "Zatím se můžeš zkusit dotknout toho masa." Usmála jsem se a podívala se na kousek, který tu stále ležel. Asi bude nejvyšší čas ho sežrat, aby se nezkazil. Naposledy jsem jí přivinula hlavu k její a položila si tu svoji na tlapky. Bohužel mi nezbývalo moc energie na to, abych se k ní nějak víc přisunula. Když bude chtít, tak se přisune, aspoň uvidí, jak moc to ještě bolí. To byla moje poslední myšlenka, než se mi očka zavřela nadobro a já se propadla do bezesného spánku.

Nechala jsem Marion, aby si to všechno hezky srovnala. Byla jsem však ráda, že se tak hodně zajímá o svět kolem sebe. Právem jsem na ní byla pyšná. Stejně tak na své dva syny, kteří se toulali někde v okolí lesa. Přála jsem si však, aby taky nenaletěli nějakému zlounovi, protože bylo dost možné, že vlků s povahou Styx nebude málo.
Pořád jsem se snažila si vybavit, jestli mi kdy někdy Nokt prozradil jakou magii vlastní. Potřásla jsem hlavou, abych se vrátila do reality, protože Marion měla další otázky. To vážně není unavená? Já bych si klidně zdřímla. Ale nevadilo mi na její hloubavé otázky odpovídat. "Plavání je dobrá věc, to se nikdy neztratí. Pamatuju si, že když jsem byla mladší, tak jsem taky učila jedno vlče plavat." Zavzpomínala jsem na svého kamaráda Andanteho. Netušila jsem, jak se asi má, ale upřímně jsem doufala, že se má dobře. "Takže až bude lepší počasí a voda trochu opadne a tebe samozřejmě už nebude nic bolet, tak se můžeme vydat k nějakému jezeru. Vezmeme i tatínka a brášky a jako rodina se naučíme plavat." Představa rodinného výletu se mi velmi líbila. Doufala jsem, že se nikdo z rodiny nebude zdráhat. "Neboj, ještě jsem tady nenarazila na jezero, kde by bydlely piraně nebo žily příšery jako v pohádkách," řekla jsem pobaveně. "Největší nebezpečí hrozí na souši, třeba od medvědů. Ale neboj, nepůjdeme se učit plavat tam, kde jsou medvědi," řekla jsem hned, aby se náhodou nezačala bát předčasně.
Když mi prozradila, že tu chce zůstat navždycky, oblízla jsem jí čumáček, zároveň i proto, abych jí oplatila její pusinku. Počítala jsem s tím, že jednou, možná v budoucnu bude chtít jít poznávat svět. Ale zatím jsem se toho nemusela bát a za to jsem byla vděčná. Jakmile začala mluvit o Kasiusovi, zasmála jsem se opravdu nahlas. Hlavně s jejím závěrečným zhodnocením. "No jo broučku, ale taková vlčata často bývají. Snaží se všechno prozkoumat, jsou rychlá a akční. Ty jsi stejná a to je dobře. Je důležité si umět ten život trochu užít. Takže si myslím, že by si mu ještě měla dát šanci."
Podrbala jsem jí packou opatrně na hlavě, když mi oznamovala, jak bude v lovení zajíců nejlepší. Důležitě jsem pokývala hlavou, abych jí dala najevo, že o jejích slovech nepochybuji. Zastříhala jsem ušima a pozorně poslouchala, jak si začala stěžovat, že jí nebaví ležení. Naprosto jsem jí chápala, ale to, že má bolavé především rameno jsem zaznamenala poprvé. Bylo mi jasné, že nějaké vnitřní zranění má, ale netušila jsem jaké. Ještě, že to nejsou žebra. Kosti v noze srostou, ale zlomená žebra by bal horší. Jenže než jsem Marion stačila uklidnit nebo odpovědět na otázku, kdy bude mít vyléčené zranění, začala mi vyprávět něco o květině. Pozorně jsem naslouchala a tudíž jsem se dozvěděla, jak se mohla objevit u jezera se vším tím zmrzačením. Poskládala jsem si děj událostí a chvilku tak neodpovídala. Opravdu vyšlo najevo, že za to nemohl nikdo. Mohla jsem za to jedině sama, že jsem nepřiběhla dřív. Vypustila jsem zadržovaný dech a snažila jsem se dívat na Marion vesele. Moc mi to nešlo. "Ráda bych, abych uměla léčit. To bych se ti jen bolístky dotkla a byla by pryč. Moc mě to mrzí dceruško, že jsem tě neuhlídala a nechala Styx aby ti to provedla. Že se na mě nezlobíš? A za Životem můžeme jít klidně taky všichni i s tatínkem, určitě nebude proti." Na chvilku jsem zmlkla, protože jak mi chtěla udělat radost dárkem od Života... Nebudu lhát, rozbrečelo mě to. "Jsi moc hodná. Mám si pro kytičku dojít hned? Doufám taky, že ji strejda Morf ještě pořád hlídá, když ti to slíbil. Nebo počkáme, až ti bude trošku líp a dojdeme pro ni spolu. Aspoň si procvičíš trošku nožku." Položila jsem si hlavu těsně k její a oddechovala jí za krk. Nevěděla jsem totiž, jak se líp k ní přivinout, aby na mě pořád viděla. "Kéž bych věděla, jestli tu je někdo, kdo by tě mohl vyléčit," promluvila jsem tlumeně do její srsti. Doufala jsem, že aspoň trochu tuší, jak moc jí mám ráda.