Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Říční eso

Dostala jsem se pod kopec, kde měl Život svoji rezidenci. Podívala jsem se na vršky, ale vidět nebyly. Buď za to mohl večer bez měsíce, moje zhoršující se vidění nebo jeho kouzlo. Něco jako lákadlo. Jen pojďte a podívejte se, jak se tady nahoře krásně mám. To jinde neuvidíte. Musela jsem sama se sebou souhlasit. Optimistická nálada mě však přešla už po pár krocích do kopce.
Zastavila jsem se a snažila se popadnout dech. Proč jen moje tělo stárne? Vždyť jsem ještě spoustu věcí nestihla udělat. Rozhodla jsem se tedy jít pomaleji a skládala si v hlavě řeč, kterou k Životu pronesu. Ó mocný vlku, dej mi prosím ještě pár let života. Ty, kdož máš nadvládu nad světem, přidej mi opět sílu. Pořád to nebylo ono, ale cesta mi aspoň utíkala rychleji. Když už jsem byla skoro u hranic jeho říše něco mi došlo. Potutelně jsem se zasmála. Ukradl si mi děti. Dlužíš mi to!

// Vrchol

// Zubří vysočina

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se dostala k vodě. Netušila jsem, že mi cesta zabere tolik času. A přitom jsem jen přecházel přes louku, kde jsme lovili. Měla bych jít domů. Zkontrolovat, co se událo, jestli je les v pořádku a tak. A hlavně KONEČNĚ si užít chvíle se svým miláčkem. Nechápala jsem, proč se nám ještě nepodařilo si spolu nějaký ten čas najít. Vždyť jsme toho ani tolik jako smečka nepodnikali, že by nás to zdrželo na dlouho. Musíme si o tom později promluvit. Jak na sebe mít víc času. A taky o našich dětech, jak je vidíme, co si o nich myslíme a tak. Vždyť kdy naposledy jsme viděli Casse? Proč Kenai odešel z lovu, aniž by si dal aspoň kousek masa? Aspoň, že o Marion stále víme, jen jí musíme víc hlídat, kvůli její naivitě.
Po cestě jsem se napila z řeky, než jsem ji překonala. Svlažilo mi to hrdlo, takže se mi šlo o mnoho lehčeji. Ale po psychické stránce se mi neulevilo. Musela jsem řešit i smečkové povinnosti, kterých nebylo málo. Teď jídlo máme, ale musíme myslet i na pozdější čas. Hlavně na zimu, jestli bude zase krutá jako tahle. Pak se musíme postarat o hranice, aby bylo jasno, že tu je náš domov. Proč je toho sakra moc? Naprosto jsem doufala v pomoc od Života, protože jsem začínala ztrácet přehled o spoustě věcech. Pokračovala jsem tak v chůzi, ale s víc pozitivní náladou. Snad mi ji Život nesebere.

// Narrské kopce

Poledne je dobrý, taky mi to trvá 2,5 - 3 hodiny se do Prahy dostat. :D

// Zubří vysočina

Byla jsem ráda, že jsem Amny nijak neublížila. Sama přiznala, že se nejspíš lekla, takže jsem se na ni usmála. Vyslechla si moje poznatky a když byla na řadě ona, povzbudivě jsem na ní kývala hlavou, aby se nebála mi případnou kritiku říct do očí. Sice se o kritiku nejednalo, ale i tak jsem byla ráda, že na mě měla zpětnou vazbu.
Vydala jsem se středem lesa zpátky na lovné území a otočila se na svoji společnici, abych se jí na něco zeptala. Nakonec jsem se však v úžasu zastavila, protože jsem ji někde cestou ztratila. Chvilku jsem stála na místě a pozorovala okolí, abych zjistila, odkud přijde. Jenže ona se ne a ne ukázat. Nasála jsem okolní pachy a ty mi prozradily, že se za námi do lesa vydala i Maple, Marion a miláček. To musí být velký les, když jsem je minula. Nevěděla jsem, co tam tak mohli jít řešit, ale vydedukovala jsem si, že Amnesii musel jeden z nich odchytit. Proto tak dlouho nešla.
Nakonec jsem se vydala dál, protože jsem netušila, kdy bychom se potkali. Navíc, domů dojdou. A tam všechno Noktovi povyprávím. Úplně všecičko. Teď jsem však měla čas na srovnání myšlenek a vykonání nějakých povinností. I když to byly trochu sobecké povinnosti, i tak jsem je měla v plánu udělat. Dobře, přiznávám, byla to jen jedna věc a zdaleka to nebyla povinnost, ale líp se to tak zdůvodňovalo. Než jsem se však vydala dál, šla jsem se podívat na místo, kde jsme nechali náš úlovek. Sama jsem měla ještě trochu hlad, navíc po tom cvičném souboji. Jenže když jsem tam došla, maso nikde nebylo. Zbyla po něm poválená tráva, zkropená jeho krví, ale víc nic. Že by ho někdo vzal už domů? Zmateně jsem se podívala k zemi a prošla to ve dvou kruzích. Hledala jsem nějakou stopu po tom, že by byl zbytek masa odtáhnut. Nikde však nebylo ani stéblo trávy pochroumané. Nedávalo mi to smysl, protože přece neexistovala síla, která by tak těžkou věc zvedla a odnesla sama pryč. A přitom se ještě sama vznášela, jelikož kolem nebyly žádné cizí stopy, jen naše. Nebo někdo takovou magii ovládá?
Raději jsem se smířila s tím, že jsem prohloupila, když jsem si nedala větší kus masa předtím a pomalými kroky jsem se vydala k Životu. Šla jsem však obezřetně, abych náhodou nevyplašila zbytek stáda, které tu zůstalo. Nevěděla jsem totiž, jestli ta vlčata už byla odvedena nebo se tu potulují nebo čekají na své rodiče. Měla bych si udělat přehled o událostech. Až po dlouhé době mi došlo, že mi kožíšek namáčí kapičky vody. Buď jsem si jí předtím vůbec nevšímala nebo to na chvilku ustalo. Každopádně horko bylo stále, takže jsem nevnímala déšť jako něco nepřátelského. Něco jiného by to bylo během podzimu, to je pravda. I tak mám ale pocit, že letošní rok nějak moc prší. Doufám, že se nám nezatopí les, když máme u jeho hranic řeku. Na obloze se občas zablesklo, ale to už mi dávno strach nenahánělo. Jen jsem občas přikrčila hlavu k zemi, jak se nad krajinou ozval bublavý zvuk hromu. Totiž to že jsem se nebála, ještě neznamenalo, že mi to nevadí. Někteří živočichové na tom musí být ještě hůř. Hlavně ti, kteří slyší mnohem líp než my. Snažila jsem se rozvzpomenout, kteří by to tak mohli být, ale nikdo mě nenapadl. Ale těch, kteří takovou bouřku třeba neslyší nebo jen velmi minimálně, tak těch mě napadla spousta. Tak to jsou třeba takový ryby. Nebo nějaký žížaly v zemi. Možná i krtek. A co taková spousta brouků, slyší stejně jako my nebo zvuky nevnímají? Nad těmito úvahami jsem strávila celou cestu z této pastviny.

// Říční eso

// Souboj (3/2)

Měla jsem trochu pocit, že Amnesia vede souboje dva. Jeden se mnou a jeden sama se sebou. Kdykoliv jsem měla maličkou chvilku oddechu, pozorovala jsem, jak se bude chovat. A v jejích očích jsem viděla stále jakousi bojácnost nebo snad nervozitu. Proto jsem to chtěla už brzy ukončit. Já si svoje problémy v hlavě srovnala a jí jsem nechtěla dál stresovat. Ještě víc jsem se o ní začala bát, když pod mou vahou vypískla. Ale statečně mě stačila pochválit. Ihned jsem z ní slezla a omluvně se usmála. "Díky. A omlouvám se, doufám, že jsem ti neublížila. Co myslíš, asi bychom už mohly s cvičením skončit?" Doufala jsem, že bude mít aspoň trochu radost. A taky jsem věřila v to, že se něco naučila.
Měla jsem nápad, jak bychom naše cvičení měly pořádně zakončit. Ale nejdřív jsem počkala, až se zvedla ze země. "Ráda bych ti řekla, že sis vedla dobře. Máš chytrou hlavu a celkem rychlé reakce. Jen si musíš dávat pozor na boky, mít jakýsi větší přehled o situaci. Kde se tvůj nepřítel pohybuje. A co je hlavní, musíš si věřit. Vím, líp se to říká, ale věřím že tobě se to povede," dokončila jsem s úsměvem a vydala se zpátky, odkud jsme přišly. "A teď si dáme ještě kus masa a pokud něco zbylo, tak to vezmeme domů. Teď se neboj odpovědět, já se zlobit nebudu. Myslíš, že bych taky měla něco zlepšit?" Nebála jsem se, že mi odpoví nějakou kritiku. Ona ji vidět mohla a já si jí nemusela uvědomit. Proto bylo dobré si poslechnout objektivní názor.

// Zubří vysočina

// Souboj (2/2)

Doufala jsem, že jsem se jí nijak nedotkla, když jsem se smála. Ale bylo to prostě roztomilé, že by se vždy odstartovalo, než se do sebe vlci pustí. Ale to asi fungovalo jen u přátelských soubojů, cvičení pro vlčata nebo... No, už mě nenapadala nějaká situace nebo. I tak jsem se rozhodla, že to Amny po cvičení vysvětlím a pokusím se s ní navázat více přátelský vztah.
To však teď muselo jít stranou, protože můj výpad mě stál dost sil. Zatím to však vidět nebylo, ale vnitřně jsem to cítila. Stále jsem se však nezadýchala, takže to bylo v pohodě. Bylo jasné, že mi můj výpad oplatí a taky, že se tak stalo. Přiblížila se mi k ocasu, ale ten naštěstí minula. Než jsem však stačila někam odskočit, otočit se nebo něco jiného, ucítila jsem tlak na stehně. Překvapeně jsem zpomalila, abych si neudělala nějaká zranění. Snažila jsem se z toho vzpamatovat, protože jsem netušila, kde se tam ukázala. Rychle jsem se snažila něco vymyslet, ale můj mozek stále zpracovával nastalou situaci. Dobře, nepanikař, je to přátelské. Potřebovala jsem uvolnit nohu, ale taky jsem musela brát v potaz, že nesmím ublížit. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem neměla vůbec pokračovat v pohybu, protože při normálním souboji bych byla bez kusu masa v noze. Okamžitě jsem zastavila a otočila se k jejím uším. Ty jsem měla nejvíc na dosah. "Dobrá práce," stihla jsem zašeptat a co nejjemněji jsem švihla zadkem, abych ji ze sebe sklepala. Kdybych totiž vystřelila pryč nebo škubla na druhou stranu, mohla jsem přijít zase o dost velký kus masa. Jakmile pustila, otočila jsem se a se zdviženými chlupy, které mi měly dodat velikost, jsem se vydala zpříma proti ní, abych ji zatlačila do nějakého rohu, kterých tu moc nebylo, pravda. Dělala jsem malé krůčky a doufala, že ona bude dělat větší. Jakmile byla dost daleko, tak jsem se rozběhla a menší kličkou se dostala zase k jejímu boku. Trochu jsem se u toho zase zadýchala a už mi to nešlo moc zakrýt. Chtěla jsem to proto zase rychle ukončit, aby si toho nevšimla. Proto jsem skočila s packami napřed, abych ji povalila k zemi. Ovšem, mohla mi klidně pláchnout.

// Zubří vysočina

// Souhlasím, bez sázky ^^
// Souboj (1/2)

Šly jsme klidným tempem. Rozhlížela jsem se zvědavě kolem sebe, protože v těchto končinách jsem nejspíš ještě nebyla. Maple nám ještě popřála hodně štěstí a aby se nám nic nestalo. Nokt mi toho nestihl moc říct, ale to bylo tím, že jsem mu moc prostoru nedala. Říkala jsem si, že se pak musím postarat o nápravu. Teď jsem však svou pozornost znovu zaměřila na nadcházející událost. Začínala jsem z toho být totiž krapet nervózní. Co když se ztrapním?
Cestou jsme toho moc nenamluvily. Buď nebyla Amnesia jedna z těch, co by rády mluvily nebo jsme neměly společné téma. Chtěla jsem něco nadhodit, ale nějak se mi na mysl nic nedostávalo. Takže jsme pokračovaly v tichu, až jsme se dostaly na místo, které se k cvičnému boji hodilo. Postavily jsme se proti sobě a mě došlo, jak absurdní to je. Hlavně, když se mě kamarádka zeptala, jestli to nějak odpočítáme nebo jak vlastně začneme. Upřímně mě to rozesmálo, ale brzy jsem se srovnala. Třeba jsem ji pomohla se trochu uvolnit. "Promiň, to se nehodilo, se smát. Ale nějak mě to pobavilo při představě, že by to tak bylo v normálním životě. Avšak je to jen trénink, tak my si to můžeme odpočítat." Doufala jsem, že si to nevezme nějak osobně, protože jsem se smála té představě. "Tři, dva, jedna. Teď." Slovo teď jsem zavrčela, abych přeci jen dodala trochu důstojnosti tomuto tréninku. Přikrčila jsem se do bojové pozice a odhalila tesáky. Jelikož jsme se však nehýbaly, byla jsem první, která začala. Vydala jsem se do boku, ale moc jsem se nepřiblížila, protože mě Amny napodobila. Proto jsem v nečekané chvíli vyrazila a dvěma skoky se ocitla u jejího boku. Zacvakala jsem zuby u jejího boku, ale ani chloupek jsem jí utrhla. Snažila jsem se dostat zase do bezpečné vzdálenosti, aby se po mě nestihla ohnat.

Hlasuji pro:
srpen 28.8., 29.8.
září všechny soboty (pátky nejsou úplně jistý, ale třeba mě z práce pustí :D)

Černobílá vlčice se dívala svýma modrýma očkama na taktéž černobílou vlčici, která však měla očka fialovo žlutá. Wolfganie si toho nikdy nevšimla. Možná to bylo proto, protože neměly pořádně příležitost se spolu víc poznat. Ovšem teď situace napovídala, že by se to mohlo změnit. A začaly u vyzvídání věku a Wolfganie se nechtěla nechat zahanbit, když už jí to společnice prozradila. "Brzy mi bude jedenáct," řekla prostě. Při vyslovení toho čísla nahlas jen v duchu zaúpěla. Nechtěla to stále přiznat, ale opravdu jí věk doháněl. Pomaloučku, polehoučku, ale bylo to tak. Kéž by se s tím dalo aspoň něco dělat. Její plán bylo dojít za Životem, jestli nebude mít nějaký nápad. Smrt by ji těžko pomohla s jejím trápení, alespoň tak, jak si vlčice přála. Bylo jí jasné, že by se Smrt ani na chvilku nerozmýšlela a vzala by ji z pozemského života, ani by nemrkla. Ale jak bylo napsáno, tohle přesně Wolfganie nechtěla. Raději budu stará, než mrtvá. Jenže byla tu věc, kterou ještě nikomu neřekla. Zatím si ji jen nepatrně přála, starala se o myšlenku, jako o maličké vlčátko, které potřebuje její teplo a pozornost. Víc jí však na světlo nevystavovala. Nejprve si musela promluvit s Životem!
Ovšem ze všeho nejdřív měly s Amnesií na práci jiné věci. A to přátelský souboj, který měl prozradit, jak na tom naše černobílá vlčice je. Třeba jen zbytečně panikaří a vše zveličuje. Jenže, co když jí čekají poslední roky života a ukáže se to právě při tomto souboji. Nechtěla Amny podceňovat, věřila, že je schopná bojovnice. Jen se bojí to dát najevo. Takže to je jako výuka, jak na nepřítele. S tímto odůvodněním se na kamarádku usmála, aby jí dodala odvahy, když už takovou věc navrhla. "Cítím. Kdyby nás přepadli vlci se zlými úmysly, taky by se neptali jestli jsme připravení. Proto je tohle skvělý čas na prověření." Možná do svých slov dala víc optimismu, než bylo potřebné, ale doufala, že si toho vlčice nevšimne. Nebo to bude brát jen jako povzbuzení pro ni a ne pro Wolfganii.
Ta, ještě než se vydaly někam kousek dál, se přitočila ke svému životnímu partnerovi a jejich dceři. "Ahojky Marion," pozdravila ji, aby si nepřipadala neviditelná. Pak se hlavou opřela o svého partnera a oblízla mu tvář. "Miláčku, hned se vrátím. Jen... Jen si musím něco dokázat pokud se to tak dá říct. Neboj, pak ti všechno vysvětlím," řekla mu jemně, ale důrazně. To jen aby věděl, že jí může naprosto důvěřovat, že nebude dělat šílenosti, ale že o tom nechce mluvit hned. Až bude lepší čas. Rozloučila se s oběma s vydala se za Amnesií.

//Blýskavý les

Pomalu jsem ukusovala ze svého kusu masa a doufala jsem, že jsem své milé společnice neuvedla do rozpaků. Než však měly čas něco odpovědět, přiběhl ke mně můj miláček. Trochu jsem se zastyděla, že jsem na něj vůbec nepomyslela, když jsem skákala po noze zubra. Sobče! Zanadávala jsem si v duchu, ale víc jsem nestihla, protože jsem se zaměřila na Nokta. "Je to dobrý, jsem v pořádku," zašeptala jsem mu do ouška, když se přiblížil. Nevadilo mi, že máme diváky, já bych se chovala stejně, ne-li hůř. "Někdo to břemeno šílenosti nést musí," mrkla jsem na něho koketně, uvnitř mě to však žralo. Kdybych totiž měla rozum, tak bych to nedělala. Ale tohle mohlo vypadat, jako kdyby mi bylo všechno jedno. "Neboj, já bych tě tu nenechala," řekla jsem nevinně a také se o něho otřela. Polibky byly samozřejmostí, zasypala jsem mu jimi celou hlavu. "Já tebe taky."
V dálce jsem zaslechla hlas naší dcerky, ale než jsem jí stačila odpovědět nebo jakkoliv zareagovat, tak se jí ujal Nokt. Měla jsem radost, protože spolu moc času ještě nestrávili. Teď však měli příležitost. Znovu jsem se otočila na vlčice, s malým omluvným úsměvem, když se k nám na chviličku přitočil Morf . Sdělil nám, že se vrací do lesa a kdyby něco zbylo, tak to máme přitáhnout domů. Kývla jsem hlavou, že rozumím, ale to už byl na cestě domů. Poté promluvila Amnesia. Nejprve mi objasnila, co odvedlo Newlinovu pozornost. Další ztracená vlčata? Pak vypadala vážně zmateně z mé otázky. Kdo by taky nebyl? "Na deset vypadáš vážně dobře," pochválila jsem ji. Jen o rok mladší, ale přijde mi, že je na tom stejně jako já. Je to celé divné. Její další věta mě zaujala. "Jako takový přátelský a hravý souboj? Nebo to myslíš jinak?" Vlastně by se mi to hodilo, protože jsem mohla natrénovat na den, až potkám Styx. Zkoumavě jsem se na vlčici dívala a poslouchala, co z ní vypadne.

// Pro dcerušku cokoliv. ^^ Napsala jsem totiž ve stejnou chvíli, ale zase jsem to smazala a počkám si až budu na řadě. :D

Nikdo si nedokáže představit, jak mi bylo hrozně. A nijak to nesouviselo s tím, že jsem nedokázala popadnout dech. Ani jsem netušila, co bych tak mohla dělat. Snažila jsem se nadechovat mělce, ale veškeré systémy v těle po mě chtěli, abych se nadechla zhluboka. Ironie. Ležela jsem před naším úlovkem a neměla moc přehled, co se děje za ním. Stalo se to tak rychle, že se toho nemohlo moc udát, ale když vám dochází kyslík, tak se to zdá jako celá věčnost. Ale jak jsem říkala, dech nebyl jediný problém. Postupně mi docházelo, že už nejsem tak pružná, jako když mi bylo míň let. Nejsem tak rychlá, dochází mi dech a celkově no prostě všechno! Dost možná jsem v hlavě přeháněla, možná za to mohla bolest nádechů, ale věděla jsem, že nejsem už přínos smečce. Že by jim bylo líp, kdybych byla mladší nebo tu nebyla vůbec. Ale co děti? Co Nokt? Co tvoji kamarádi? Nemůžeš je tu nechat. Trpěla jsem nějakou krizí? Ano trpěla. Ale netušila jsem, jestli to můžu někomu říct.
O to horší můj pocit méněcennosti byl, když za mnou přiběhla Maple a stále nade mnou se starostlivým výrazem. Jsem beta, já bych se měla starat o ni. Z hlediska kamarádství to od ní bylo vážně hezké. Ale takhle jsem teď nefungovala. Chtěla jsem říct, že dobrý, ale vyšlo ze mě jen chrčení. Tak jsem se jen usmála, ale už se mi dařilo svůj dech trochu dostat pod kontrolu. Povedlo se mi aspoň si sednout, abych nepůsobila tak zranitelně. Párkrát jsem si odkašlala, ale otočila jsem se od Maple. Styděla jsem se totiž, co za zvuky jsem vydávala, ale nakonec jsem se mohla zhlu-bo-ka nadechnout a bylo to v pohodě. Otočila jsem se zpátky, svoje pocity pečlivě uzamčené, protože jsem se nechtěla hned rozbrečet nad svým věkem. To k nám přišla i Amny a donesla nám kus z bizona. Můj úsměv se rozšířil a na chvíli jsem zapomněla na temné myšlenky. "Už," trochu jsem si ještě zachrčela, abych dostala z krku suchý pocit, "je to lepší. Moc vám děkuji za starostlivost, jste hodné. A nebyla to jen moje zásluha, kdybyste ho takhle dobře nenahnali, tak by se mi to nepovedlo. Byl to jen šílený nápad, ale naštěstí vyšel. Možná by nám utekl, kdybych ho nezpomalila." Z počátku jsem se na ně usmívala, ale poslední větu jsem řekla zkroušeně, protože to byla moje vina. Mírně jsem i uhnula pohledem, protože mě to pořád trápilo. Zaslechla jsem, jak na mě Morf zavolal, když odcházel někam s kusy masa. Podívala jsem se, kam míří a zjistila jsem, že tam je i Newlin a Kenai. "Už je to v pohodě, jen jsem chvíli lapala po dechu," zakřičela jsem na něj odpověď, ale mžourala jsem do dálky, abych přišla na to, co tam dělají. Vidím špatně do dálky!
Otočila jsem se zpátky k vlčicím. "Nevíte co tam mají?" Položila jsem otázku jen tak do placu, ale hned jsem přikyvovala slovům Amnesie, když chválila Maple. "Správně. Byla to krásná ukázka spolupráce." Podívala jsem se na svoji porci masa, kterou mi jedna z nich donesla. Bohužel jsem nezaregistrovala, která to byla, ale jelikož šedobílá měla tlamu od krve, usoudila jsem, že to byla ona. "Děkuji. Je to od tebe milé," řekla jsem s úsměvem a podívala se jí do očí. Mrkla jsem na Maple a pustila se do svého kusu. Jedla jsem nejprve pomalu, protože jsem měla ještě trochu bolavý krk od dušení se, ale pak jsem to zhltla, ani jsem netušila jak. Potřebovala jsem však mluvit s Noktem, protože jsem se rozhodla, že s ním to chci probrat. Jenže tu nikde nebyl a mě to přišlo až moc intimní, než abych to probírala s kamarádkami, mezi které jsem začala počítat i Amnesii. Nebo bylo tohle téma, které probírají jen kamarádky? "Kolik je vám vlastně let? Já si totiž začala při tom lovu připadat strašně stará a tak by mě zajímalo, jestli to je z nedostatku vody nebo je to pravda." Pronesla jsem to jen tak, jako kdybych se ptala, jestli mají raději slunce nebo déšť. Taková mírná konverzace. Uvnitř jsem se však děsila toho, co mi řeknou, Že se cítí dobře, protože jsou mladší než já. Nebo že mi řeknou, že to je i na mě vidět, že jsem už starší ročník. Že by deset let byla konečná a pak už to bylo jen horší a horší?a

// Mírná krize, abych se mohla jít k Životu omladit. :DD

Netušila jsem, jestli to byla věčnost nebo jen krátký okamžik. Od mého pokynu to mám všechno rozmazané. Nebo spíš měla jsem před očima jen hnědý zadek zvířete a v uších dusot. Byla to směs jeho nohou, našich nohou a mého srdce, plné adrenalinu. V rychlosti jsem si prohlédla, jestli jsou všichni na svém místě. Takovýhle přehled byl velmi důležitý, aby se náhodou něco nestalo. Naštěstí se nám povedlo bizona odříznout od jeho stáda, které se rozběhlo zděšeně pryč. Snad nezabijeme matku od mláděte. Zamrkala jsem, protože tohle jsem si nemohla pustit do hlavy. Mohlo by se mi totiž dost vymstít.
Jak jsme běželi kolem křovisek, vyběhl odtamtud můj miláček a kousl zvíře do slabin. Měla jsem pocit, že ho to akorát rozběsnilo, ale nijak nezpomalilo. Naopak jsem si sama všimla, že můj dech mi začíná docházet. Tak mě to překvapilo, že jsem na chviličku zpanikařila a přibrzdila. Což jsem samozřejmě neměla dělat, protože se ode mě dost vzdálili. A u toho jsem si všimla, že se Newlin vydal někam úplně jinam. Zmateně jsem ho pozorovala, když jsem se snažila doběhnout naháněcí skupinku. To tam něco má nebo je to jeho taktika? Nemohla jsem se ho jít zeptat, protože bychom tím zkazili celý lov. Doufala jsem, že ví co dělá a snažila jsem se ještě víc zrychlit. Můj dech se však zkracoval, takže nezbývalo udělat nic jiného než to, že jsem vše vsadila na jednu kartu. Vyskočila jsem s otevřenou tlamou a snažila jsem se zakousnout se zvířeti do zadní nohy. Moje zuby zacvakaly naprázdno, ale já se nechtěla vzdát. Nemůžu to zkazit, nemůžu! Sáhla jsem si na dno svých sil, vyvinula obrovskou rychlost a skočila znovu.
Tentokrát zuby našly cíl. Sice jsem mu nohu potrhala, takže dál běžet nemohl, ale nestačila jsem seskočit pryč. Setrvačná síla mě vymrštila přes hlavu zvířete a já skončila před ním. Vyrazila jsem si dech, jinak se mi nic jiného nestalo. Ležela jsem na zemi a snažila se alespoň trochu nadechnout. Jsem stará? To byla jediná myšlenka, kterou jsem měla v hlavě. Doufala jsem, že ostatní ho skolí brzo, aby netrpěl. Styděla jsem se za svůj výkon a to dost.

// Tak jo, trochu to rozjedeme a ukončíme :D

Newlin se nakonec uklidnil, jako mávnutím kouzelného proutku. Tak jak to u něho bylo zvykem. Usmála jsem se na něj a už se zaměřila na lov. Musela jsem se přeci jen soustředit, protože zvířata před námi nebyli žádní zajíci. Tam když jste udělali špatný pohyb, tak jsme byli maximálně bez večeře, ale tady to bylo jiné. Pokud by nás zaslechli a vyběhli proti nám všichni najednou, mohli by nás i ušlapat. Ostatní se také dostali do režimu lovu, protože se drželi jako správní lovci při zemi, po větru a šeptali. Napětí a adrenalin se dali jen krájet. Newlin ještě poprosil, asi nejspíš kohokoliv, kdo ho slyšel, jestli bychom nelovili jen jednoho bizona. Nokt mu vyhověl a když jsme je měli na dohled, tak vybral i kterého. Nikdo proti tomuto rozhodnutí nic nenamítal, protože když se nám to povede, tak masa bude spousta jak pro nás, tak i pro ty, kteří zůstali v lese nebo se do něj brzy vrátí.
Přikývla jsem na srozumění, že vidím, který to bude a se svojí loveckou skupinkou jsem se vydala kousek dál, tak abychom si při nahánění nevadili a lovci mohli dát poslední ránu. Můj miláček se nabídl, že bude finišovat lov a Amnesia poprosila, jestli může nahánět, že si se svou silou tolik jistá. Podívala jsem se na Kenaie a hodnotila jeho sílu. V hlavě jsem si to rychle spočítala. Myslím, že pro první větší lov by neměl dávat poslední ránu. Jeho mrštnost se bude hodit pro nahánění. Předpokládala jsem, že i Morf bude dávat poslední ránu, takže jsem si to vzala na sebe. "Já se k tobě přidám, když bude potřeba," zašeptala jsem směrem k Noktovi, ale nijak jsem mu teď lásku neprojevovala. Nemohla jsem nás nijak rozptylovat, ale v hloubi duše jsem se těšila, až pro sebe budeme mít pár chvil. "Synku, budeš taky nahánět, společně s Amnesií. Musíte ho udržet od stáda, ale pozor na jeho nohy, kdyby náhodou kopal," dala jsem ještě rychlé instrukce Kenaiovi. Než jsem dala pokyn k vyběhnutí, došlo mi, že na nás neprší. Zašrotovalo mi to v hlavě, protože takhle najednou to bylo podobné, jako když Nerssie ovládla počasí. Přelétla jsem očima naši loveckou skupinku, ale nikdo se k tomu nehlásil. Na všech bylo vidět jen odhodlání a mírná nervozita z lovu. Vypustila jsem to proto z hlavy, ale později jsem to potřebovala zjistit, abych dotyčnému poděkovala. Přikrčila jsem se ještě víc k zemi, jako před startem a nechala své tělo prostoupit adrenalinem. "Teď," vydala jsem krátký povel a vyběhla z našeho úkrytu. Věděla jsem, že každý bude na svém místě, takže jsem se mohla věnovat svému úkolu. Hnát a když tak pomoci s poslední ranou.

Hlasuji pro víkendy v září.