Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pro dcerušku cokoliv. ^^ Napsala jsem totiž ve stejnou chvíli, ale zase jsem to smazala a počkám si až budu na řadě. :D

Nikdo si nedokáže představit, jak mi bylo hrozně. A nijak to nesouviselo s tím, že jsem nedokázala popadnout dech. Ani jsem netušila, co bych tak mohla dělat. Snažila jsem se nadechovat mělce, ale veškeré systémy v těle po mě chtěli, abych se nadechla zhluboka. Ironie. Ležela jsem před naším úlovkem a neměla moc přehled, co se děje za ním. Stalo se to tak rychle, že se toho nemohlo moc udát, ale když vám dochází kyslík, tak se to zdá jako celá věčnost. Ale jak jsem říkala, dech nebyl jediný problém. Postupně mi docházelo, že už nejsem tak pružná, jako když mi bylo míň let. Nejsem tak rychlá, dochází mi dech a celkově no prostě všechno! Dost možná jsem v hlavě přeháněla, možná za to mohla bolest nádechů, ale věděla jsem, že nejsem už přínos smečce. Že by jim bylo líp, kdybych byla mladší nebo tu nebyla vůbec. Ale co děti? Co Nokt? Co tvoji kamarádi? Nemůžeš je tu nechat. Trpěla jsem nějakou krizí? Ano trpěla. Ale netušila jsem, jestli to můžu někomu říct.
O to horší můj pocit méněcennosti byl, když za mnou přiběhla Maple a stále nade mnou se starostlivým výrazem. Jsem beta, já bych se měla starat o ni. Z hlediska kamarádství to od ní bylo vážně hezké. Ale takhle jsem teď nefungovala. Chtěla jsem říct, že dobrý, ale vyšlo ze mě jen chrčení. Tak jsem se jen usmála, ale už se mi dařilo svůj dech trochu dostat pod kontrolu. Povedlo se mi aspoň si sednout, abych nepůsobila tak zranitelně. Párkrát jsem si odkašlala, ale otočila jsem se od Maple. Styděla jsem se totiž, co za zvuky jsem vydávala, ale nakonec jsem se mohla zhlu-bo-ka nadechnout a bylo to v pohodě. Otočila jsem se zpátky, svoje pocity pečlivě uzamčené, protože jsem se nechtěla hned rozbrečet nad svým věkem. To k nám přišla i Amny a donesla nám kus z bizona. Můj úsměv se rozšířil a na chvíli jsem zapomněla na temné myšlenky. "Už," trochu jsem si ještě zachrčela, abych dostala z krku suchý pocit, "je to lepší. Moc vám děkuji za starostlivost, jste hodné. A nebyla to jen moje zásluha, kdybyste ho takhle dobře nenahnali, tak by se mi to nepovedlo. Byl to jen šílený nápad, ale naštěstí vyšel. Možná by nám utekl, kdybych ho nezpomalila." Z počátku jsem se na ně usmívala, ale poslední větu jsem řekla zkroušeně, protože to byla moje vina. Mírně jsem i uhnula pohledem, protože mě to pořád trápilo. Zaslechla jsem, jak na mě Morf zavolal, když odcházel někam s kusy masa. Podívala jsem se, kam míří a zjistila jsem, že tam je i Newlin a Kenai. "Už je to v pohodě, jen jsem chvíli lapala po dechu," zakřičela jsem na něj odpověď, ale mžourala jsem do dálky, abych přišla na to, co tam dělají. Vidím špatně do dálky!
Otočila jsem se zpátky k vlčicím. "Nevíte co tam mají?" Položila jsem otázku jen tak do placu, ale hned jsem přikyvovala slovům Amnesie, když chválila Maple. "Správně. Byla to krásná ukázka spolupráce." Podívala jsem se na svoji porci masa, kterou mi jedna z nich donesla. Bohužel jsem nezaregistrovala, která to byla, ale jelikož šedobílá měla tlamu od krve, usoudila jsem, že to byla ona. "Děkuji. Je to od tebe milé," řekla jsem s úsměvem a podívala se jí do očí. Mrkla jsem na Maple a pustila se do svého kusu. Jedla jsem nejprve pomalu, protože jsem měla ještě trochu bolavý krk od dušení se, ale pak jsem to zhltla, ani jsem netušila jak. Potřebovala jsem však mluvit s Noktem, protože jsem se rozhodla, že s ním to chci probrat. Jenže tu nikde nebyl a mě to přišlo až moc intimní, než abych to probírala s kamarádkami, mezi které jsem začala počítat i Amnesii. Nebo bylo tohle téma, které probírají jen kamarádky? "Kolik je vám vlastně let? Já si totiž začala při tom lovu připadat strašně stará a tak by mě zajímalo, jestli to je z nedostatku vody nebo je to pravda." Pronesla jsem to jen tak, jako kdybych se ptala, jestli mají raději slunce nebo déšť. Taková mírná konverzace. Uvnitř jsem se však děsila toho, co mi řeknou, Že se cítí dobře, protože jsou mladší než já. Nebo že mi řeknou, že to je i na mě vidět, že jsem už starší ročník. Že by deset let byla konečná a pak už to bylo jen horší a horší?a

// Mírná krize, abych se mohla jít k Životu omladit. :DD

Netušila jsem, jestli to byla věčnost nebo jen krátký okamžik. Od mého pokynu to mám všechno rozmazané. Nebo spíš měla jsem před očima jen hnědý zadek zvířete a v uších dusot. Byla to směs jeho nohou, našich nohou a mého srdce, plné adrenalinu. V rychlosti jsem si prohlédla, jestli jsou všichni na svém místě. Takovýhle přehled byl velmi důležitý, aby se náhodou něco nestalo. Naštěstí se nám povedlo bizona odříznout od jeho stáda, které se rozběhlo zděšeně pryč. Snad nezabijeme matku od mláděte. Zamrkala jsem, protože tohle jsem si nemohla pustit do hlavy. Mohlo by se mi totiž dost vymstít.
Jak jsme běželi kolem křovisek, vyběhl odtamtud můj miláček a kousl zvíře do slabin. Měla jsem pocit, že ho to akorát rozběsnilo, ale nijak nezpomalilo. Naopak jsem si sama všimla, že můj dech mi začíná docházet. Tak mě to překvapilo, že jsem na chviličku zpanikařila a přibrzdila. Což jsem samozřejmě neměla dělat, protože se ode mě dost vzdálili. A u toho jsem si všimla, že se Newlin vydal někam úplně jinam. Zmateně jsem ho pozorovala, když jsem se snažila doběhnout naháněcí skupinku. To tam něco má nebo je to jeho taktika? Nemohla jsem se ho jít zeptat, protože bychom tím zkazili celý lov. Doufala jsem, že ví co dělá a snažila jsem se ještě víc zrychlit. Můj dech se však zkracoval, takže nezbývalo udělat nic jiného než to, že jsem vše vsadila na jednu kartu. Vyskočila jsem s otevřenou tlamou a snažila jsem se zakousnout se zvířeti do zadní nohy. Moje zuby zacvakaly naprázdno, ale já se nechtěla vzdát. Nemůžu to zkazit, nemůžu! Sáhla jsem si na dno svých sil, vyvinula obrovskou rychlost a skočila znovu.
Tentokrát zuby našly cíl. Sice jsem mu nohu potrhala, takže dál běžet nemohl, ale nestačila jsem seskočit pryč. Setrvačná síla mě vymrštila přes hlavu zvířete a já skončila před ním. Vyrazila jsem si dech, jinak se mi nic jiného nestalo. Ležela jsem na zemi a snažila se alespoň trochu nadechnout. Jsem stará? To byla jediná myšlenka, kterou jsem měla v hlavě. Doufala jsem, že ostatní ho skolí brzo, aby netrpěl. Styděla jsem se za svůj výkon a to dost.

// Tak jo, trochu to rozjedeme a ukončíme :D

Newlin se nakonec uklidnil, jako mávnutím kouzelného proutku. Tak jak to u něho bylo zvykem. Usmála jsem se na něj a už se zaměřila na lov. Musela jsem se přeci jen soustředit, protože zvířata před námi nebyli žádní zajíci. Tam když jste udělali špatný pohyb, tak jsme byli maximálně bez večeře, ale tady to bylo jiné. Pokud by nás zaslechli a vyběhli proti nám všichni najednou, mohli by nás i ušlapat. Ostatní se také dostali do režimu lovu, protože se drželi jako správní lovci při zemi, po větru a šeptali. Napětí a adrenalin se dali jen krájet. Newlin ještě poprosil, asi nejspíš kohokoliv, kdo ho slyšel, jestli bychom nelovili jen jednoho bizona. Nokt mu vyhověl a když jsme je měli na dohled, tak vybral i kterého. Nikdo proti tomuto rozhodnutí nic nenamítal, protože když se nám to povede, tak masa bude spousta jak pro nás, tak i pro ty, kteří zůstali v lese nebo se do něj brzy vrátí.
Přikývla jsem na srozumění, že vidím, který to bude a se svojí loveckou skupinkou jsem se vydala kousek dál, tak abychom si při nahánění nevadili a lovci mohli dát poslední ránu. Můj miláček se nabídl, že bude finišovat lov a Amnesia poprosila, jestli může nahánět, že si se svou silou tolik jistá. Podívala jsem se na Kenaie a hodnotila jeho sílu. V hlavě jsem si to rychle spočítala. Myslím, že pro první větší lov by neměl dávat poslední ránu. Jeho mrštnost se bude hodit pro nahánění. Předpokládala jsem, že i Morf bude dávat poslední ránu, takže jsem si to vzala na sebe. "Já se k tobě přidám, když bude potřeba," zašeptala jsem směrem k Noktovi, ale nijak jsem mu teď lásku neprojevovala. Nemohla jsem nás nijak rozptylovat, ale v hloubi duše jsem se těšila, až pro sebe budeme mít pár chvil. "Synku, budeš taky nahánět, společně s Amnesií. Musíte ho udržet od stáda, ale pozor na jeho nohy, kdyby náhodou kopal," dala jsem ještě rychlé instrukce Kenaiovi. Než jsem dala pokyn k vyběhnutí, došlo mi, že na nás neprší. Zašrotovalo mi to v hlavě, protože takhle najednou to bylo podobné, jako když Nerssie ovládla počasí. Přelétla jsem očima naši loveckou skupinku, ale nikdo se k tomu nehlásil. Na všech bylo vidět jen odhodlání a mírná nervozita z lovu. Vypustila jsem to proto z hlavy, ale později jsem to potřebovala zjistit, abych dotyčnému poděkovala. Přikrčila jsem se ještě víc k zemi, jako před startem a nechala své tělo prostoupit adrenalinem. "Teď," vydala jsem krátký povel a vyběhla z našeho úkrytu. Věděla jsem, že každý bude na svém místě, takže jsem se mohla věnovat svému úkolu. Hnát a když tak pomoci s poslední ranou.

Hlasuji pro víkendy v září.

Hlasuji pro všední dny v srpnu.

Hlasuji pro Brno

Hlasuji pro Prahu

// Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Ostatní si povídali mezi sebou, ale já byla ráda za ticho, ve kterém jsme šli vedle sebe ráda. Užívala jsem si jejich přítomnosti a poslouchala na půl ucha, o čem si povídali před námi. Evidentně řešili partnery a magie. Usmála jsem se pro sebe, i když se mě na nic neptali. Dorazili jsme na jakousi louku, kde se na nás Morf obrátil, jak budeme postupovat dál. Nevím, jestli nás tím chtěl vyzkoušet nebo to patřilo k naší práci, ale nevadilo mi to.
Než jsme se však dostali k nějakému plánování, tak se ozvala Amnesia. Vypadala nerozhodně, skoro až zakřiknutě. A ještě vyplašeněji, když jsme se na ni podívali. Ale překonala strach a prozradila nám, co tu potkala. Maple se tím zdála nadšená, že by to mohlo být zajímavé. I Amnesii povzbudila, že to zvládneme levou zadní. Já zase chtěla pochválit její informaci, že se nebála a řekla nám ji, ale to se sem přiřítil Newlin a vykřikoval něco o smrti. Schoval se za Morfa a klepal se za ním. Nokt i Amnesia se ho snažili uchlácholit a Maple se někam vydala. Možná, že hledat stopy. Škoda, že nemůžu použít tu magii, kterou jsem objevila. Vzalo by mi to moc energie a nebyla bych k použití.
Jenže jak jsem se kolem sebe rozhlídla, tak se lovící morálka trochu rozpadla. Musela jsem s tím něco udělat. Nebyla jsem tak zdrženlivá jako Amny. Bylo dost možné, že mu chtěla dát prostor, ale na to nebyl čas. Musel se sebrat! Nokt na něj taky mluvil, dosti starostlivě. Došla jsem až k Newlinovi, zvedla mu tlapkou hlavu a podívala jsem se mu do očí. "Newline," řekla jsem klidným, ale důrazným hlasem, "ničeho se neboj, my tebe ani sebe nedáme. Jsme silní a je nás víc. Hlavně, Život si dává pozor, aby Smrt nebyla nespravedlivá." Doufala jsem, že se sebere a uklidní. Povzbudivě jsem na něj mrkla a zase od něho odstoupila. Bylo to, jako mluvit s vlčetem, ale můj kamarád byl tak trochu jako vlče.
Podívala jsem se na Maple, která nám oznámila, že nějaké stopy našla a už se po nich pomalu vydávala. To je dobře, že se do toho dala. Nezlobila jsem se na Newlina, protože vypadal opravdu vystrašeně. Ale byla jsem ráda, že tu zůstal někdo, kdo se nenechal rozptýlit. Vydala jsem se za ní a snažila se poskládat si něco o životě bizonů. Jsou to obři, pokud si dobře vzpomínám. Ale matky jsou dost zuřivý, hlavně, když se snažíte lovit mládě. Lepší je oddělit jeden kus a na ten se zaměřit. Přelétla jsem nás pohledem a na chvilku se zarazila u svého syna. Nebude to pro něho příliš? Maličko jsem zaváhala, jestli byl dobrý nápad ho brát zrovna na tohle zvíře. Ale je mladší než my, takže bude obratnější, kdyby se to zvrtlo. V rychlosti jsem spočítala naše možnosti a schopnosti. Pokud s námi bude lovit i Morf, tak bych k němu viděla Maple a Newlina. K nám bych vzala Amnesii. Nebo jestli by to chtěli holky obráceně, tak by to taky šlo. Ale snad se nebude jen dívat... Néé, co blbneš, Morf vždy s námi lovil, když jsme šli pro jídlo. Vnitřně jsem si vynadala, co mě to napadlo, nejspíš jsem byla ještě trochu rozhozená z toho, co říkal Newlin o smrti. Tak jsem svoji prvotní úvahu řekla nahlas, přičemž jsem pozorovala stopy. "Otázkou zůstává jestli si budeme troufat na dvě zvířata. To bych nás rozdělila takhle - já, Nokt, Kenai a Amnesia a druhá skupina Morf, Maple a Newlin. Nebo jestli se chcete holky prohodit, tak můžete. A pokud bychom šli jen na jedno zvíře, tak bych taky nechala tyhle skupinky, jen každá půjde z jiný strany." Svůj hlas jsem postupně ztišovala na šepot, abych nevyplašila zvířata, která se před námi vyloupla. Doufala jsem, že všichni s mým návrhem budou souhlasit. Jediné, co nám trochu sráženo šance byl neustávající déšť. Bude to risk.

Romantické

Svět se pro mě zastavil. Existoval pro mě jen Nokt a nikdo jiný. Přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčně. Obklopoval mě jeho pach, jeho tělo, no prostě bylo to tak krásné. Zapomněla jsem na všechny strasti a na všechno špatné, co jsem mu chtěla říct. Protože to prozatím mohlo počkat. Daňci nás už neohrožovali a Styx tu zatím taky nebyla, aby mi připomněla tu hrůzu, kterou jsem prožívala se svými dětmi, když jsme leželi v jeskyni. Když mi oplatil slova, která dokazoval každou volnou chvíli, kterou jsme pro sebe měli, celá jsem se chvěla vzrušením. Cítila jsem jemné brnění v podbřišku, přesně takové, jako ten první den, kdy jsem si uvědomila, že ho miluju. Bylo až k nevíře, že nám to stále vydrželo v takové rovině, ale vůbec jsem si nestěžovala. Bylo to jako prožívat zamilovávání znovu a znovu. Kdo nezažil, nemohl tomu rozumět, co se mezi námi odehrávalo. "Já tě taky moc ráda vidím. A dlouho se tě nepustím," zašeptala jsem mu na oplátku. To jen aby věděl, že ho teď nenechám toulat se po lese nebo světě nebo kde byl. Ale že si ho budu, tak trochu sobecky držet u těla.
Jenže žádná pohádka netrvá věčně a mezi kapkami deště, který jsem zaregistrovala až ve chvíli, kdy došlo k našemu vyrušení, se objevila spousta členů ze smečky, s Morfem v čele. Nechtělo se mi opouštět teplo a blízkost Noktova kožichu, ale co se dalo dělat. Když už jsem je viděla, uvědomila jsem si, že jsem vlastně šla členům naproti, abychom mohli jít lovit. Než jsem se úplně odtáhla, tak jsem ještě věnovala svému milému na tvář polibek. Byla jsem ráda, že Nokt pozdravil jako první, protože mi aspoň potvrdil, že jsem si na jméno proužkaté vlčice vzpomněla správně. "Zdravím Morfe, Amnesie, Maple a Kenai," řekla jsem všem zdvořile, ale s obrovským úsměvem. Nechtěla jsem, aby se někdo cítil odstrčeně, když nás tu chvilku tak pozorovali. Fakt, že Nokt nepozdravil moji nejlepší kamarádku a našeho syna, mi došel až po chvilce, takže jsem do něj nenápadně šťouchla, aby to mohl napravit. Jak, to už bylo na něm.
Otočila jsem se na Morfa, který nám dal pár otázek a informací, než se zase rozešel. Dobrá a zamilovaná nálada mě stále neopouštěla, takže i na mém slovním projevu to bylo dost znát. "Tak to je dobře, že má Maple stejné nápady jako já," zazubila jsem se na svou kamarádku. "Je vidět, že by smečka za žádných okolností nestrádala," dodala jsem a tím Maple pochválila. "A taky jsem ráda, že si potkal Kenaie, který ti prozradil můj plán, takže můžeme rovnou vyrazit." Tím jsem vlastně odpověděla na alfovu otázku, jestli se přidáme. Vyrazil přes řeku, takže jsme se za něj zařadili a vyrazili jsme. Po jednom boku šel Nokt, o kterého jsem se cestou párkrát otřela, abych se ujistila, že mi zase někam nezmizí. Na druhé straně šel můj syn, na kterého jsem se pyšně dívala, protože jsem věděla, že o fyzickou náklonnost nemá tak valný zájem. Nevadilo mi to, protože jsem byla nadšená z toho, že šel s námi. Cestou jsem neměla potřebu mluvit, protože jsem nechtěla rušit to krásné kouzlo, že jsme byli spolu. A ze všech jsem cítila lásku a přátelství, ne jako ve smečce, ale jako v rodině.

// Zubří vysočina (přes Říční eso)

Moje modrá očka se dívala po krajině. Kolem mě probíhali vlci a z nějakého zvláštního důvodu mě i zdravili. Pokývala jsem jim hlavou na pozdrav, ale než jsem stačila odpovědět i pouhé "ahoj", už zase mizeli v dálce. Nakonec se moje čekání vyplatilo, protože kolem mě proběhla naše spolusmečkovnice, u které jsem si pořád nepamatovala přesně její jméno. Amnesia, asi? Musela jsem si s ní jednou popovídat, to jsem věděla jistě. Ještě kolem mě proběhl Newlin, ale ani si mě nevšiml a už si to pelášil do lesa. Aha, moje strategie jít jim naproti nebyla úplně šťastná.
Už už jsem se zvedala, že se za nimi vydám dál, teda vlastně zpátky do lesa, když tu jsem uslyšela svoje jméno. A říkal ho hlas, který jsem potřebovala ze všeho nejvíce slyšet. Nokt! Ouška se mi našpicovala a já se začala rozhlížet, odkud se ke mně dostane. Tu jsem ho spatřila, jak se ke mně řítí, tak jsem se aspoň postavila, protože běžet mu naproti by mohlo znamenat karambol nás obou. Ocásek se mi rozjel na obě strany tak rychle, že z něho byla jen rozmazaná čára. "Miláčkuu," zavolala jsem na něho, ale to už mi brzdil před nohama. Přilítla mi na tvář spousta pusinek a ani já nezůstala pozadu. Oplácela jsem mu polibky na veškeré volné místo na jeho tváři, protože jsem se nemohla nabažit jeho vůně. V hlavě mi však běžela spousta věcí, které jsem mu musela říct, protože jsem si myslela, že o nich neví. Jak smečka málem pošla hlady, tak jsme šli pro daňky a z nich se stali zombíci. Že mě tam lehce přizabili. Pak že Cass vypadal jako když umře, ale vykřesal se z toho. Pak o Styx, to byla kapitola sama pro sebe. O kytičce, kterou mi Marion přinesla a pořád ležela někde v lese. Ale bylo toho tolik, že jsem dokázala říct jediné. "Miluju tě," řekla jsem mu s hlavou zabořenou do kožichu, takže můj hlas byl trochu tlumený. Ale byla jsem si jistá, že mě slyšel.

// Sarumen (přes řeku Tenebrae)

Radostně jsem překonala řeku a doběhla na mýtinu. Byla krásná noc, ani moc horko, žádná zima a pofukoval lehký větřík. Jediné, co kazilo idylické počasí bylo nehorázné dusno, které panovalo. Hmm, žene se bouře. Jestli bude lejt jako z konve, tak to ten lov nebude moc optimální. Vzpomněla jsem si, jak jsme byli lovit taky za extrémní bouřky, ale Nerssie ovládla svou magií hromy a blesky, takže jen mírně pršelo. Kdepak asi je konec téhle vlčice. Nevzpomněla jsem si na ni opravdu dlouhou dobu. Ne, že bychom byli nějaké extra kamarádky, ale nic jsem proti ní neměla. Najednou mi začala naskakovat v mysli další a další jména všech vlků, kteří naší smečkou prošli nebo tam i chvíli byli, ale už se pak neukázali.
Zůstala jsem stát zhruba uprostřed, protože mi došlo, že vyběhnout jen tak na náhodnou mýtinu nebyl úplně ten nejlepší nápad. Vždyť můžou přijít z jakéhokoliv směru. Měla bych se nad tím nejdřív zamyslet, než něco udělám. I tak jsem si tam sedla s tím, že chvilku počkám. Třeba budu mít štěstí a někdo kolem proběhne.

Mezi vším tím tulením a poskakováním jsem si ani neuvědomila, že Marion začala Morfovi říkat "pane". Došlo mi to až ve chvíli, kdy už se vzdalovala a začala to hulákat na půlku lesa. Nadechla jsem se, ale pak jsem vzduch zase vyfoukla z plic. Musím jí to říct, až se znovu uvidíme, pokud to ovšem Morf neudělá dřív.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Padla tma a já nebyla o nic blíž ani Noktovi, ani shánění členů na lov. Jediné, co jsem věděla bylo, že Kenai spal někde v lese, o kousek dál zase byl Morf a někde tady přede mnou se schovávala láska mého života. Představila jsem si, jak se tu možná snažíme jeden druhého nahnat a zachichotala jsem se. No nic, musím vyjít ven, třeba se budou někde schovávat. Nebo už půjdou ze svých toulek domů a já je aspoň popoženu, aby mrskly zadky. Neměla jsem v plánu jít někam daleko. Jen kousek. Do čumáku se mi dostalo pár nových pachů, ale zdálo se, že jejich nositelé jen procházeli. A ke všemu se jich ujal Morfeus, takže jsem nemusela mít strach na chvilku se ztratit. I tak jsem na hranicích zavyla, abych dala najevo, že odcházím, ale brzy se vrátím.

// Ježčí mýtina (přes řeku Tenebrae)

O zraněné pacce se Mari ani jednou nezmínila, takže to znamenalo, že ji má v pořádku. Navíc se mi zdálo, že na tu nešťastnou událost zapomněla, protože měla spoustu nových zážitků. Dobře pro ni. Jenže se z ní jakýmsi záhadným způsobem stal Newlin, protože toho na mě vychrlila tolik, že jsem nestíhala nic říkat. Jen jsem přikyvovala jako Kenai a měnila svoji tvář podle toho, jak to bylo potřeba. Když mluvila o jezerech, tak jsem se smála, když jsem postřehla, že její kamarád se někde ztratil, tak jsem svou tvář zkroutila do zděšení. Opravdová hrůza mě pojala, když mi Marion vyprávěla o magii stínů. Vykulila jsem oči, jak mi popisovala, že ji ten cizí vlk chtěl hodit do vody. "Tak o takové magii jsem neslyšela, to asi musela být nějaká jeho osobní, kterou nikdo jiný nemá."
Jakmile se ke mně zase přitiskla, tak jsem jí to oplatila. Marion zastoupila svou horlivostí a radostí z mateřské lásky i Kenaie. Nějak se jeho projev dostal do Marion. Vnitřně jsem se ušklíbla, aby neměla Marion pocit, že jsem tak reagovala na něco o čem mi povídala. "Já tě mám taky ráda a jsem moc ráda, že se ti tu líbí." Chtěla jsem ji opravit ve skloňování spojení Sarumenská smečka, ale nedala mi k tomu prostor, protože se začala vyptávat na podobné věci jako Kenai. Byla jsem ráda, že se takhle zajímají o chod smečky, i když u Marion jsem se celkem divila. Skoro jsem vyprskla smíchy nad popisem Morfa. Zdálo se, že Marion má spooouustu otázek, ale pak už z ní nevycházel žádný zvuk. Položila jsem ji packu na hlavu a pohladila ji. "To je dobře, že se zajímáš o naši smečku. Alfa je Morf, ten černý velký vlk. Myslím, že popis divňous by úplně neuvítal," řekla jsem se smíchem. "To, že jsme s tatínkem beta pár znamená, že nám může rozkazovat pouze alfa. Máme na práci zajistit smečce jídlo, označit hranice a hlídat les, kdyby nás někdo napadl. Ale to jsme zatím nemuseli řešit." Doufala jsem, že jsem jí to dobře vysvětlila. "Bety jsme, protože se tak rozhodl Morf, naše alfa. Asi v nás viděl nejlepší volbu. A pod námi jsou gammy, delty, kappy a omegy. Ale naše smečka nemá nikoho na pozici omegy. V praxi to znamená, že Morf je král, my jsme jeho rytíři a všichni ostatní jsou naši poddaní. Ale ty jsi samozřejmě naše princeznička," zakončila jsem a pocuchala Marion čumákem kožíšek.

Celkem ráda bych měla tak praktický pohled na svět, jako měl můj syn. Nehledal v tom žádné kličky, problémy, prostě se podíval na problém a měl pár jasných řešení. Jednoduchých. Jako třeba to, že možná i Nokt cestoval a nestál tupě na jednom místě, jak jsem si možná představovala, aniž bych si to uvědomila. Jak by taky mohl vědět, že ho hledám? Když jsem jako ptáček nemohla pískat ani nic jiného. Poslouchala jsem, co se dá dělat s magií předmětů. Určitě toho bylo více, ale tohle se zdálo jako nejhustější. Nebo se to nejvíc líbilo Kenaiovi, proto to vypíchl jako popis magie. Přikývla jsem, ale to už se mu zalíbil můj nápad s odpočinkem. "Tak zatím," houkla jsem, ale to už se vydal dál do lesa, buď do úkrytu nebo jen ulehnout pod nějaký strom.
Osaměla jsem, ale to se mělo brzy změnit. Neušla jsem ani pár kroků, když jsem zaslechla zavytí své dcerky. Chtěla jsem jí radostně odpovědět, aby mě nemusela hledat, ale to už se ke mně hrnulo něco, co znělo jako obrovské zvíře. Ohlédla jsem se a byla to Marion, která přiskákala do mé blízkosti a posledních pár kroků zdolala tak hrr, až jsem málem upadla. Musela jsem si trochu couvnout, abych ustála její příval energie, ale to už mě zahrnovala svojí láskou a tulila se ke mně. "Ahojky Maričko. Jsem ráda, že už můžeš běhat jako laňka. A taky tě ráda vidím!" Začala jsem se k ní také lísat, otírat si o ní hlavu a čichala jsem její vůni, abych zjistila, jestli nelítá v nějakém průšvihu. Ale jdi, na kluky má času dost! No jo, ještě od čeho jsem starostlivé matky?