Gallirea - Příspěvky uživatele

Morfeus mě přivítal v dobré náladě. Aspoň mi to tak připadalo, podle toho, jak si tak spokojeně seděl a jak mě pozdravil. Stejně jako já doufal, že nám vítr nenadělá víc škody po lese. Podívala jsem se okolo sebe stejně jako on, když jsem zaslechla vytí. Srdce mi poskočilo a začalo tepat rychleji, hned v prvních několika vteřinách. Doufala jsem, že se k nám moje láska přidá a než se tak stalo, nevydržela jsem sedět v klidu. Stále jsem si packou ťukala do země nebo sebou šila.
Naštěstí se k nám přidal, ale neprojevil mi náklonnost jako když jsme šli lovit. Proto jsem se zvedla, ladně k němu přišla a oblízla ho na tváři. Poté jsem si sedla co nejblíže k němu a cítila jeho oporu a podporu v zádech. Hned se mi líp dýchalo. Morf nám zatím ukázal svoji tlapu s puchýřkem?! To slovo se k němu vůbec, ale vůbec nehodilo, nicméně jsem se jen zakřenila. Asi nový styl. "Chudáčku, jak jsme to mohli dopustit?" Řekla jsem to trochu, dobře hodně přehnaně, ale zároveň škádlivě. Morf mě znal, takže věděl, že to bylo čistě kamarádsky. "Příště si to musíme vzít na starosti my, lásko," dodala jsem vážně, ale té vážnosti ubíral můj úšklebek.
Raději jsem se zaměřila na otázku, kterou nám položil. Rozhodla jsem se být naprosto otevřená a upřímná, protože jak už zaznělo Morf mě znal, takže jsem nemusela nic říkat opatrně nebo s přehnaným citem, když nebyl potřeba. Ale vlastně jsem neměla na srdci nic moc citlivého. Nebo že jo? "Popravdě bych za sebe řekla, že se těším, až si užijeme chvilku jen pro sebe s Noktem. Vždyť jsme se od zimy pořádně neviděli, tak by to už chtělo. Jinak, trochu mě trápí, že nevím, co se děje s Cassem," trochu jsem svěsila hlavu, ale hned jsem se zase narovnala. "Jinak se mám dobře a jsem celkem spokojená. Ale víc spokojená budu, až se pomstím tý mrše Styx. Na to je však snad zatím času dost. A teď mě tak napadá, Marion mluvila o nějakých kytičkách, co si mi měl hlídat?" Poslední slovo jsem protáhla s tázavým pohledem. Jestli Morf neví kde jsou, tak je pak můžeme jít s Noktem hledat. Měla jsem toho v hlavě víc, o čem mluvit, ale něco jsem nechtěla rozebírat před partnerem a nejlepším kamarádem najednou.

// Řeka Tenebrae

Pach naší smečky jsem cítila už při překročení řeky. Bylo jasné, že si někdo dal práci s označením hranic. To už je taky doba, co jsme se tu s Kenaiem procházeli a značili je. Další důkaz toho, že čas letí. Vběhla jsem do lesa a okamžitě se zastavila. Mlha mě přišla pozdravit a já si od ní nechala polaskat hlavu a kožich. Vypadalo to, že má radost z toho, že jsem se vrátila. Což jsem měla samozřejmě taky. Chtěla jsem si tu chvíli užít. Naplňována vůní lesa, cítit že tu jsem vítána a doma. Těžko se to popisuje. Abych dala o sobě vědět i obyvatelům, tak jsem po nějaké době zavyla. Nečekala jsem na odpověď, chtěla jsem si někoho najít sama. Mohl to být kdokoliv, i Duncana bych ráda viděla. Měla jsem dobrou a optimistickou náladu a tak jsem ji chtěla někomu předat. Trochu ho tím nakazit, tak jak mi ji předal i Život.
Při cestě do hloubi lesa jsem si všimla ve vzduchu spousty nových pachů. Zastavila jsem se a snažila se to nějak vytřídit, jestli jejich majitelé jen prošli nebo zůstali. Mnoho jich, podle mého úsudku prošlo, ale nějaké mířily přímo do úkrytu. Nechtělo se mi to líbit, proto jsem se rozhodla nejprve najít Morfeuse a zeptat se na situaci. Mohla jsem využít svého ptáčka, ale nechtěla jsem plýtvat energií. Proto jsem zapojila svoje smysly a vydala se po jeho velmi čerstvé stopě, která mě zavedla k hranicím. Ááá, tak sis s tím dal tu práci. "Zdravíčko Morfe," volala jsem na něj už z dálky, aby se mě nelekl. I když o mě musel už dávno vědět. "Pěkná noc, což? Snad nebude foukat až příliš silný vítr, aby nám tu nepopadaly stromy," nějak jsem naši konverzaci začít musela a tak jsem shrnula celou situaci o počasí. S jeho černým kožichem musel tohle léto protrpět. Chudák, ještě že máme takový tmavý les. "Dobrá práce s hranicemi, teď si sem jen tak někdo netroufne jít. Mimochodem, nevíš něco o té spoustě pachů?" I když jsem byla funkčně pod ním, musela jsem ho pochválit, protože udělal dobrou práci. A měla jsem za to, že ho jen tak někdo nepochválí nebo neřekne, že to dělá dobře, protože se to od něj tak nějak už očekává. Ale věděla jsem, jak někdy taková slova zahřejí.

// Vrchol Narrských kopců

Utíkala jsem s takovou radostí, že jsem se ani nestačila zadýchat. Možná se přeci jen moc sleduju a tak stará ještě nejsem. Nebo za to může únava a stres, poslední dobou jsem si moc neodpočinula. Přemýšlela jsem, jestli mi návštěva u Života dala to, že se budu sama sebe víc vážit. Asi nakonec nezáleží na tom, jestli mě omladí nebo ne. Hlavně, že budu se svými nejbližšími. Jako na jednu stranu bych se nezlobila, kdyby mi pomohl. Na tu druhou jsem to však už nevnímala jako prioritu, najít pomoc na stáří. Co jsem však věděla přesně bylo to, že si musím odchytit Nokta, stůj co stůj. Už to bylo moc dlouho, co jsem cítila jeho dotyk a těch pár chvil u lovu se nepočítalo. Teda jako počítalo, ale i tak jsem toho chtěla víc. Mnohem. Páni, co všechno vlastně neví? Těšila jsem se něj, ale nejprve jsem se musela dostat do smečky. Za prvé jsem doufala, že tam bude, za druhé jsem chtěla dát vědět Morfovi, že jsem v pořádku. A taky prohlídnout les.
Na nic jsem proto nečekala, překonala jsem řeku jako největší profík v plavání a běžela jsem domů. Domů.

// Sarumen

Objednávka

// Netušila jsem jestli se to vejde do jednoho, tak posílám zvlášť (a doufám, že jsem to s tím elixírem pochopila dobře :D)

Elixír mládí - omladit o 7 let na 4 roky >> 70 křišťálů

ID - V01/ síla/ 1* (abych měla celá procenta) >> 5 pomněnek
ID - V01/ obratnost/ 1* (abych měla celá procenta) >> 5 pomněnek
ID - V01/ taktika lovu/ 3* (abych měla celá procenta) >> 15 pomněnek

ID - V03/ Marion/ síla/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Kenai/ obratnost/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Cassian/ rychlost/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Noktisiel/ rychlost/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Rayster/ taktika lovu/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Newlin/ vytrvalost/ 1* >> 15 pomněnek

Celkově tedy prosím ubrat 70 křišťálů (zůstane 71) a 115 pomněnek (zůstane 166)

// Narrské kopce

Stačilo mi ujít pár krůčků v království Života a hned mi bylo lépe. Jeho přítomnost byla jak balzám na duši i tělo. Můj vypočítavý úsměv nahradil upřímný, jako kdybych se vítala s dávným přítelem, kterého jsem dlouho neviděla. Snažila jsem se pamatovat si na svoji taktiku, ale věděla jsem, že to k ničemu nebude. Nejen, že mě jeho životní síla naladila na jeho pozitivní vlnu, ale taky proto, že jsem zkrátka taková nebyla. Odhodila jsem proto svůj neblahý pokus být někým jiným a soustředila jsem se na to, kým jsem byla. Protože jsem si tak nějak myslela, že Život přetvářku nerad vidí. Musíš si přiznat, že už nejsi nejmladší. A když se s tím smíříš, třeba ti nějak poradí nebo pomůže.
Neviděla jsem ho hned při svém příchodu. Napadlo mě, jestli ho možná neruším takhle v noci. Chodí vůbec spát? Možná jsem na takovou věc měla myslet už dole pod kopcem, ale teď už to bylo jedno. Šla jsem dál po jeho teritoriu a obdivovala se krásou tohoto místa. Vypadalo to, že tady se stále něco děje. Různí podivní tvorečkové, které jsem snad nikdy neviděla, pilně přelétávali kolem květů nebo jen běhali po zemi a zkrátka si užívali toho, že jsou na světě.
Tak moc jsem zůstala zahleděna na ten pohyb pod mými tlapkami, že jsem si neuvědomila, že mě Život už nějakou tu dobu pozoruje. Tiše tam kousek ode mě stál a čekal až ho vezmu na vědomí. "Je úžasné se jen tak na chvilku zastavit a sledovat to, co?" Ihned jsem mu pokývala hlavou na pozdrav, ale nad jeho slovy jsem se zamyslela. Jak jen to myslel? "Takhle se taky někdy zastavíš a sleduješ nás ze svého domova?" Zkusila jsem se zeptat, protože za zeptání se snad nic nedává. Pousmál se, ale nic k tomu neřekl. Dost možná to tak myslel. Místo toho se však zaměřil na mě. "Copak tě sem přivádí? CO přesně tě sem přivádí? Ah, rovnou k věci. Měla jsem chuť mu říct, že když nás takhle sleduje, tak by to přeci mohl vědět, ale nejspíš to chtěl slyšet. Možná, že mě chce vyzkoušet. Zjistit jestli to chci doopravdy nebo jestli jsem si tím jistá.
Pohled jsem měla zaražený do země a mlčela jsem. On si sedl kousek ode mne, jako nejlepší přítel a mlčel tam se mnou. Tak moc jsem si začala přát, abych sem vůbec nechodila. Zjistila jsem totiž jak moc ta pravda bolí a to jsem ještě neřekla nahlas. Potřebuji tě Nokte, kde jen tě mám? Uvědomila jsem si, že jsem to asi měla nejprve probrat se svým milovaným, ale neměli jsme na sebe chvíli klidu. To se musí změnit. "Já," začala jsem šeptem. Hlas mi dokonce zadrhával. "Mám problém. Nebo spíš prosbu. Prosbu a problém zároveň," kličkovala jsem a snažila se uhnout. Zvedla jsem hlavu a viděla, že se Život na mě dívá. Ty jeho moudré oči, to vědění a pochopení v nich. Dodalo mi to sílu pokračovat dál. "Stárnu. Začínám to cítit na sobě víc a víc. Nejsem schopná daleko běžet, špatně vidím do dálky. Zadýchala jsem se jen při cestě sem za tebou. Já vím, že to ke koloběhu života patří. Ale nejsem na to připravena, ještě ne. Musím... Chci toho ještě tolik zažít. Užít si ještě nějaká dobrodružství. Ale nezvládnu to. Co když nepřežiju další zimu? Co by pak bylo s mým miláčkem a našimi dětmi?" Z očí mi tekly slzy a kapaly mi do kožichu. Mě to však bylo jedno. Sledovala jsem, jak na mě zareaguje, ale Život nedělal nic. Jen tam tak seděl a poslouchal mě. Ani utěšit se mě nesnažil. Možná chtěl, abych si tím prošla. Kdo se měl v pohnutkách bohů vyznat?
Rychle jsem mrkala a zhluboka dýchala, abych se uklidnila. Místo toho jsem však začínala být nervózní z toho, že mi neodpovídal. Pak mi to však došlo. On mi neměl ještě na co odpovědět, když jsem ho zatím jen zavalila svými problémy a s otázkou žádnou jsem nepřišla. V hlavě jsem si promítla svou rodinu. "Můžeš zařídit, aby měla Marion magii země?" Zarazila jsem se a začala se sama sobě smát. Vždyť já jsem jdu ale z jiného důvodu a vypadne ze mě tohle? Jako taky jsem se na to chtěla zeptat, ale teď si o mě musí myslet, že jsem totálně pitomá. Začala jsem kontrolovat reakci Života, ale on se smál na celé kolo. Jeho úsměv byl zářivější než měsíční úplněk. "Jsem rád, že sis zachovala myšlenky i na druhé. Někdy je dobré si postěžovat na svoje problémy, ale maličko jsem se bál, že se z tebe stala sobecká vlčice. Naštěstí tomu tak není a já jsem za to rád. Jeho pochvala mě zahřála natolik, že bych se i naučila se svým věkem žít. Už mi to totiž tolik nevadilo. On však pokračoval dál, takže jsem našpicovala uši, abych nepřeslechla jediné slovíčko. I když se sluchem jsem problémy ještě neměla, teda aspoň jsem si to myslela. "Nejspíš bych mohl pomoci i tobě. Ale je to nevratný proces a uvědom si, že tu budeš strašit pak ještě hodně dlouho. Nejspíš jsem se měla urazit, ale mě to naopak přišlo legrační. "No jo, kdyby se to zvrtlo, tak bych ti mohla pomáhat." On se však na mě podíval tak káravě, že jsem si přála, abych to nikdy nevypustila z tlamy.
Raději jsme to oba přešli a Život už se zase usmíval. "Jen se nebude jednat o to, že bych ti dal nějaké roky navíc nebo novou sílu. Nic takového. Já ti ty roky uberu. Budeš zase mladá, plná chuti do života. Veškeré neduhy stáří zmizí. A neboj, vše si budeš pamatovat. Znělo to tak úžasně, až jsem málem začala slintat. Mělo to však určitě nějaký háček a já se bála s čím Život přijde. "Je mi to líto, ale na takový úkon budu potřebovat spoustu speciálních kamínků. Nejsem jako moje sestra, která musím mít všechno blýskavého, ale tohle prostě za kytičky neudělám. Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem čekala nějakou smlouvu na to, že po smrti mu tu budu sloužit. Nebo jeho sestře. Ale kameny? Ech, těch jsem měla celou fůru. "Kameny? Jen to? A jaký potřebuješ? Nebo víš co, nechám ti tu všechno, co by si mohl potřebovat a ty, když už budeš v tom kouzlení by si mohl prosím pomoci mým dětem trochu zesílit. Šlo by to? Aaa, něco pro Nokta, aby se taky cítil líp." V tu chvíli bych obdarovala každého, kdo by šel zrovna kolem. Život zvedl packu, aby mě zarazil. "Tak mi tu něco nechej a já uvidím, co se s tím dá dělat." Nadšeně jsem mu poděkovala. Radostně a možná i trochu zběsile se s ním rozloučila a rozběhla se dolů z kopce.

// Řeka Tenebrae (přes kopce)

// Říční eso

Dostala jsem se pod kopec, kde měl Život svoji rezidenci. Podívala jsem se na vršky, ale vidět nebyly. Buď za to mohl večer bez měsíce, moje zhoršující se vidění nebo jeho kouzlo. Něco jako lákadlo. Jen pojďte a podívejte se, jak se tady nahoře krásně mám. To jinde neuvidíte. Musela jsem sama se sebou souhlasit. Optimistická nálada mě však přešla už po pár krocích do kopce.
Zastavila jsem se a snažila se popadnout dech. Proč jen moje tělo stárne? Vždyť jsem ještě spoustu věcí nestihla udělat. Rozhodla jsem se tedy jít pomaleji a skládala si v hlavě řeč, kterou k Životu pronesu. Ó mocný vlku, dej mi prosím ještě pár let života. Ty, kdož máš nadvládu nad světem, přidej mi opět sílu. Pořád to nebylo ono, ale cesta mi aspoň utíkala rychleji. Když už jsem byla skoro u hranic jeho říše něco mi došlo. Potutelně jsem se zasmála. Ukradl si mi děti. Dlužíš mi to!

// Vrchol

// Zubří vysočina

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se dostala k vodě. Netušila jsem, že mi cesta zabere tolik času. A přitom jsem jen přecházel přes louku, kde jsme lovili. Měla bych jít domů. Zkontrolovat, co se událo, jestli je les v pořádku a tak. A hlavně KONEČNĚ si užít chvíle se svým miláčkem. Nechápala jsem, proč se nám ještě nepodařilo si spolu nějaký ten čas najít. Vždyť jsme toho ani tolik jako smečka nepodnikali, že by nás to zdrželo na dlouho. Musíme si o tom později promluvit. Jak na sebe mít víc času. A taky o našich dětech, jak je vidíme, co si o nich myslíme a tak. Vždyť kdy naposledy jsme viděli Casse? Proč Kenai odešel z lovu, aniž by si dal aspoň kousek masa? Aspoň, že o Marion stále víme, jen jí musíme víc hlídat, kvůli její naivitě.
Po cestě jsem se napila z řeky, než jsem ji překonala. Svlažilo mi to hrdlo, takže se mi šlo o mnoho lehčeji. Ale po psychické stránce se mi neulevilo. Musela jsem řešit i smečkové povinnosti, kterých nebylo málo. Teď jídlo máme, ale musíme myslet i na pozdější čas. Hlavně na zimu, jestli bude zase krutá jako tahle. Pak se musíme postarat o hranice, aby bylo jasno, že tu je náš domov. Proč je toho sakra moc? Naprosto jsem doufala v pomoc od Života, protože jsem začínala ztrácet přehled o spoustě věcech. Pokračovala jsem tak v chůzi, ale s víc pozitivní náladou. Snad mi ji Život nesebere.

// Narrské kopce

Poledne je dobrý, taky mi to trvá 2,5 - 3 hodiny se do Prahy dostat. :D

// Zubří vysočina

Byla jsem ráda, že jsem Amny nijak neublížila. Sama přiznala, že se nejspíš lekla, takže jsem se na ni usmála. Vyslechla si moje poznatky a když byla na řadě ona, povzbudivě jsem na ní kývala hlavou, aby se nebála mi případnou kritiku říct do očí. Sice se o kritiku nejednalo, ale i tak jsem byla ráda, že na mě měla zpětnou vazbu.
Vydala jsem se středem lesa zpátky na lovné území a otočila se na svoji společnici, abych se jí na něco zeptala. Nakonec jsem se však v úžasu zastavila, protože jsem ji někde cestou ztratila. Chvilku jsem stála na místě a pozorovala okolí, abych zjistila, odkud přijde. Jenže ona se ne a ne ukázat. Nasála jsem okolní pachy a ty mi prozradily, že se za námi do lesa vydala i Maple, Marion a miláček. To musí být velký les, když jsem je minula. Nevěděla jsem, co tam tak mohli jít řešit, ale vydedukovala jsem si, že Amnesii musel jeden z nich odchytit. Proto tak dlouho nešla.
Nakonec jsem se vydala dál, protože jsem netušila, kdy bychom se potkali. Navíc, domů dojdou. A tam všechno Noktovi povyprávím. Úplně všecičko. Teď jsem však měla čas na srovnání myšlenek a vykonání nějakých povinností. I když to byly trochu sobecké povinnosti, i tak jsem je měla v plánu udělat. Dobře, přiznávám, byla to jen jedna věc a zdaleka to nebyla povinnost, ale líp se to tak zdůvodňovalo. Než jsem se však vydala dál, šla jsem se podívat na místo, kde jsme nechali náš úlovek. Sama jsem měla ještě trochu hlad, navíc po tom cvičném souboji. Jenže když jsem tam došla, maso nikde nebylo. Zbyla po něm poválená tráva, zkropená jeho krví, ale víc nic. Že by ho někdo vzal už domů? Zmateně jsem se podívala k zemi a prošla to ve dvou kruzích. Hledala jsem nějakou stopu po tom, že by byl zbytek masa odtáhnut. Nikde však nebylo ani stéblo trávy pochroumané. Nedávalo mi to smysl, protože přece neexistovala síla, která by tak těžkou věc zvedla a odnesla sama pryč. A přitom se ještě sama vznášela, jelikož kolem nebyly žádné cizí stopy, jen naše. Nebo někdo takovou magii ovládá?
Raději jsem se smířila s tím, že jsem prohloupila, když jsem si nedala větší kus masa předtím a pomalými kroky jsem se vydala k Životu. Šla jsem však obezřetně, abych náhodou nevyplašila zbytek stáda, které tu zůstalo. Nevěděla jsem totiž, jestli ta vlčata už byla odvedena nebo se tu potulují nebo čekají na své rodiče. Měla bych si udělat přehled o událostech. Až po dlouhé době mi došlo, že mi kožíšek namáčí kapičky vody. Buď jsem si jí předtím vůbec nevšímala nebo to na chvilku ustalo. Každopádně horko bylo stále, takže jsem nevnímala déšť jako něco nepřátelského. Něco jiného by to bylo během podzimu, to je pravda. I tak mám ale pocit, že letošní rok nějak moc prší. Doufám, že se nám nezatopí les, když máme u jeho hranic řeku. Na obloze se občas zablesklo, ale to už mi dávno strach nenahánělo. Jen jsem občas přikrčila hlavu k zemi, jak se nad krajinou ozval bublavý zvuk hromu. Totiž to že jsem se nebála, ještě neznamenalo, že mi to nevadí. Někteří živočichové na tom musí být ještě hůř. Hlavně ti, kteří slyší mnohem líp než my. Snažila jsem se rozvzpomenout, kteří by to tak mohli být, ale nikdo mě nenapadl. Ale těch, kteří takovou bouřku třeba neslyší nebo jen velmi minimálně, tak těch mě napadla spousta. Tak to jsou třeba takový ryby. Nebo nějaký žížaly v zemi. Možná i krtek. A co taková spousta brouků, slyší stejně jako my nebo zvuky nevnímají? Nad těmito úvahami jsem strávila celou cestu z této pastviny.

// Říční eso

// Souboj (3/2)

Měla jsem trochu pocit, že Amnesia vede souboje dva. Jeden se mnou a jeden sama se sebou. Kdykoliv jsem měla maličkou chvilku oddechu, pozorovala jsem, jak se bude chovat. A v jejích očích jsem viděla stále jakousi bojácnost nebo snad nervozitu. Proto jsem to chtěla už brzy ukončit. Já si svoje problémy v hlavě srovnala a jí jsem nechtěla dál stresovat. Ještě víc jsem se o ní začala bát, když pod mou vahou vypískla. Ale statečně mě stačila pochválit. Ihned jsem z ní slezla a omluvně se usmála. "Díky. A omlouvám se, doufám, že jsem ti neublížila. Co myslíš, asi bychom už mohly s cvičením skončit?" Doufala jsem, že bude mít aspoň trochu radost. A taky jsem věřila v to, že se něco naučila.
Měla jsem nápad, jak bychom naše cvičení měly pořádně zakončit. Ale nejdřív jsem počkala, až se zvedla ze země. "Ráda bych ti řekla, že sis vedla dobře. Máš chytrou hlavu a celkem rychlé reakce. Jen si musíš dávat pozor na boky, mít jakýsi větší přehled o situaci. Kde se tvůj nepřítel pohybuje. A co je hlavní, musíš si věřit. Vím, líp se to říká, ale věřím že tobě se to povede," dokončila jsem s úsměvem a vydala se zpátky, odkud jsme přišly. "A teď si dáme ještě kus masa a pokud něco zbylo, tak to vezmeme domů. Teď se neboj odpovědět, já se zlobit nebudu. Myslíš, že bych taky měla něco zlepšit?" Nebála jsem se, že mi odpoví nějakou kritiku. Ona ji vidět mohla a já si jí nemusela uvědomit. Proto bylo dobré si poslechnout objektivní názor.

// Zubří vysočina

// Souboj (2/2)

Doufala jsem, že jsem se jí nijak nedotkla, když jsem se smála. Ale bylo to prostě roztomilé, že by se vždy odstartovalo, než se do sebe vlci pustí. Ale to asi fungovalo jen u přátelských soubojů, cvičení pro vlčata nebo... No, už mě nenapadala nějaká situace nebo. I tak jsem se rozhodla, že to Amny po cvičení vysvětlím a pokusím se s ní navázat více přátelský vztah.
To však teď muselo jít stranou, protože můj výpad mě stál dost sil. Zatím to však vidět nebylo, ale vnitřně jsem to cítila. Stále jsem se však nezadýchala, takže to bylo v pohodě. Bylo jasné, že mi můj výpad oplatí a taky, že se tak stalo. Přiblížila se mi k ocasu, ale ten naštěstí minula. Než jsem však stačila někam odskočit, otočit se nebo něco jiného, ucítila jsem tlak na stehně. Překvapeně jsem zpomalila, abych si neudělala nějaká zranění. Snažila jsem se z toho vzpamatovat, protože jsem netušila, kde se tam ukázala. Rychle jsem se snažila něco vymyslet, ale můj mozek stále zpracovával nastalou situaci. Dobře, nepanikař, je to přátelské. Potřebovala jsem uvolnit nohu, ale taky jsem musela brát v potaz, že nesmím ublížit. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem neměla vůbec pokračovat v pohybu, protože při normálním souboji bych byla bez kusu masa v noze. Okamžitě jsem zastavila a otočila se k jejím uším. Ty jsem měla nejvíc na dosah. "Dobrá práce," stihla jsem zašeptat a co nejjemněji jsem švihla zadkem, abych ji ze sebe sklepala. Kdybych totiž vystřelila pryč nebo škubla na druhou stranu, mohla jsem přijít zase o dost velký kus masa. Jakmile pustila, otočila jsem se a se zdviženými chlupy, které mi měly dodat velikost, jsem se vydala zpříma proti ní, abych ji zatlačila do nějakého rohu, kterých tu moc nebylo, pravda. Dělala jsem malé krůčky a doufala, že ona bude dělat větší. Jakmile byla dost daleko, tak jsem se rozběhla a menší kličkou se dostala zase k jejímu boku. Trochu jsem se u toho zase zadýchala a už mi to nešlo moc zakrýt. Chtěla jsem to proto zase rychle ukončit, aby si toho nevšimla. Proto jsem skočila s packami napřed, abych ji povalila k zemi. Ovšem, mohla mi klidně pláchnout.

// Zubří vysočina

// Souhlasím, bez sázky ^^
// Souboj (1/2)

Šly jsme klidným tempem. Rozhlížela jsem se zvědavě kolem sebe, protože v těchto končinách jsem nejspíš ještě nebyla. Maple nám ještě popřála hodně štěstí a aby se nám nic nestalo. Nokt mi toho nestihl moc říct, ale to bylo tím, že jsem mu moc prostoru nedala. Říkala jsem si, že se pak musím postarat o nápravu. Teď jsem však svou pozornost znovu zaměřila na nadcházející událost. Začínala jsem z toho být totiž krapet nervózní. Co když se ztrapním?
Cestou jsme toho moc nenamluvily. Buď nebyla Amnesia jedna z těch, co by rády mluvily nebo jsme neměly společné téma. Chtěla jsem něco nadhodit, ale nějak se mi na mysl nic nedostávalo. Takže jsme pokračovaly v tichu, až jsme se dostaly na místo, které se k cvičnému boji hodilo. Postavily jsme se proti sobě a mě došlo, jak absurdní to je. Hlavně, když se mě kamarádka zeptala, jestli to nějak odpočítáme nebo jak vlastně začneme. Upřímně mě to rozesmálo, ale brzy jsem se srovnala. Třeba jsem ji pomohla se trochu uvolnit. "Promiň, to se nehodilo, se smát. Ale nějak mě to pobavilo při představě, že by to tak bylo v normálním životě. Avšak je to jen trénink, tak my si to můžeme odpočítat." Doufala jsem, že si to nevezme nějak osobně, protože jsem se smála té představě. "Tři, dva, jedna. Teď." Slovo teď jsem zavrčela, abych přeci jen dodala trochu důstojnosti tomuto tréninku. Přikrčila jsem se do bojové pozice a odhalila tesáky. Jelikož jsme se však nehýbaly, byla jsem první, která začala. Vydala jsem se do boku, ale moc jsem se nepřiblížila, protože mě Amny napodobila. Proto jsem v nečekané chvíli vyrazila a dvěma skoky se ocitla u jejího boku. Zacvakala jsem zuby u jejího boku, ale ani chloupek jsem jí utrhla. Snažila jsem se dostat zase do bezpečné vzdálenosti, aby se po mě nestihla ohnat.

Hlasuji pro:
srpen 28.8., 29.8.
září všechny soboty (pátky nejsou úplně jistý, ale třeba mě z práce pustí :D)

Černobílá vlčice se dívala svýma modrýma očkama na taktéž černobílou vlčici, která však měla očka fialovo žlutá. Wolfganie si toho nikdy nevšimla. Možná to bylo proto, protože neměly pořádně příležitost se spolu víc poznat. Ovšem teď situace napovídala, že by se to mohlo změnit. A začaly u vyzvídání věku a Wolfganie se nechtěla nechat zahanbit, když už jí to společnice prozradila. "Brzy mi bude jedenáct," řekla prostě. Při vyslovení toho čísla nahlas jen v duchu zaúpěla. Nechtěla to stále přiznat, ale opravdu jí věk doháněl. Pomaloučku, polehoučku, ale bylo to tak. Kéž by se s tím dalo aspoň něco dělat. Její plán bylo dojít za Životem, jestli nebude mít nějaký nápad. Smrt by ji těžko pomohla s jejím trápení, alespoň tak, jak si vlčice přála. Bylo jí jasné, že by se Smrt ani na chvilku nerozmýšlela a vzala by ji z pozemského života, ani by nemrkla. Ale jak bylo napsáno, tohle přesně Wolfganie nechtěla. Raději budu stará, než mrtvá. Jenže byla tu věc, kterou ještě nikomu neřekla. Zatím si ji jen nepatrně přála, starala se o myšlenku, jako o maličké vlčátko, které potřebuje její teplo a pozornost. Víc jí však na světlo nevystavovala. Nejprve si musela promluvit s Životem!
Ovšem ze všeho nejdřív měly s Amnesií na práci jiné věci. A to přátelský souboj, který měl prozradit, jak na tom naše černobílá vlčice je. Třeba jen zbytečně panikaří a vše zveličuje. Jenže, co když jí čekají poslední roky života a ukáže se to právě při tomto souboji. Nechtěla Amny podceňovat, věřila, že je schopná bojovnice. Jen se bojí to dát najevo. Takže to je jako výuka, jak na nepřítele. S tímto odůvodněním se na kamarádku usmála, aby jí dodala odvahy, když už takovou věc navrhla. "Cítím. Kdyby nás přepadli vlci se zlými úmysly, taky by se neptali jestli jsme připravení. Proto je tohle skvělý čas na prověření." Možná do svých slov dala víc optimismu, než bylo potřebné, ale doufala, že si toho vlčice nevšimne. Nebo to bude brát jen jako povzbuzení pro ni a ne pro Wolfganii.
Ta, ještě než se vydaly někam kousek dál, se přitočila ke svému životnímu partnerovi a jejich dceři. "Ahojky Marion," pozdravila ji, aby si nepřipadala neviditelná. Pak se hlavou opřela o svého partnera a oblízla mu tvář. "Miláčku, hned se vrátím. Jen... Jen si musím něco dokázat pokud se to tak dá říct. Neboj, pak ti všechno vysvětlím," řekla mu jemně, ale důrazně. To jen aby věděl, že jí může naprosto důvěřovat, že nebude dělat šílenosti, ale že o tom nechce mluvit hned. Až bude lepší čas. Rozloučila se s oběma s vydala se za Amnesií.

//Blýskavý les

Pomalu jsem ukusovala ze svého kusu masa a doufala jsem, že jsem své milé společnice neuvedla do rozpaků. Než však měly čas něco odpovědět, přiběhl ke mně můj miláček. Trochu jsem se zastyděla, že jsem na něj vůbec nepomyslela, když jsem skákala po noze zubra. Sobče! Zanadávala jsem si v duchu, ale víc jsem nestihla, protože jsem se zaměřila na Nokta. "Je to dobrý, jsem v pořádku," zašeptala jsem mu do ouška, když se přiblížil. Nevadilo mi, že máme diváky, já bych se chovala stejně, ne-li hůř. "Někdo to břemeno šílenosti nést musí," mrkla jsem na něho koketně, uvnitř mě to však žralo. Kdybych totiž měla rozum, tak bych to nedělala. Ale tohle mohlo vypadat, jako kdyby mi bylo všechno jedno. "Neboj, já bych tě tu nenechala," řekla jsem nevinně a také se o něho otřela. Polibky byly samozřejmostí, zasypala jsem mu jimi celou hlavu. "Já tebe taky."
V dálce jsem zaslechla hlas naší dcerky, ale než jsem jí stačila odpovědět nebo jakkoliv zareagovat, tak se jí ujal Nokt. Měla jsem radost, protože spolu moc času ještě nestrávili. Teď však měli příležitost. Znovu jsem se otočila na vlčice, s malým omluvným úsměvem, když se k nám na chviličku přitočil Morf . Sdělil nám, že se vrací do lesa a kdyby něco zbylo, tak to máme přitáhnout domů. Kývla jsem hlavou, že rozumím, ale to už byl na cestě domů. Poté promluvila Amnesia. Nejprve mi objasnila, co odvedlo Newlinovu pozornost. Další ztracená vlčata? Pak vypadala vážně zmateně z mé otázky. Kdo by taky nebyl? "Na deset vypadáš vážně dobře," pochválila jsem ji. Jen o rok mladší, ale přijde mi, že je na tom stejně jako já. Je to celé divné. Její další věta mě zaujala. "Jako takový přátelský a hravý souboj? Nebo to myslíš jinak?" Vlastně by se mi to hodilo, protože jsem mohla natrénovat na den, až potkám Styx. Zkoumavě jsem se na vlčici dívala a poslouchala, co z ní vypadne.