Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můžu mít jenom dotázek k těm magiím? Máme osudovou akci ve smečce, kde jsme magie do teď hojně využívali. Ale když se teď ztratily, tak už ani my je nesmíme používat? :D

Než mi mohla vlčice odpovědět, přidali se k nám další dva členi. Jedním byla Aseti, kterou jsem dlouho neviděla a tak jsem ji pozdravila mávnutím ocásku a přikývnutím hlavy. Druhý člen byl maličký, ale zdál se být nebojácný. Usmála jsem se na něj s láskou v očích, protože se ve mně probudily mateřské pudy. Trošku mě však překvapila jeho mluva. Nebyla nijak oprsklá, to ne, ale v jeho větě byla spousta cizích slovíček. Vydedukovala jsem, že se jmenuje Alfie, našel ho Newlin a ten šel dělat společnost Amnesii. Takže už není s Derian? Vlčí vztahy musely však jít stranou. "Těší mě Alfie, já jsem Wolfganie."
Než jsem však mohla odpovědět Aseti, ozvala se nová vlčice, představila se jako omega?! Shadow a utekla. Překvapeně jsem se za ní podívala, ale viděla jsem jen, že běhá kolem dokola stromu. Tak buď nemá ráda cizí vlky nebo se ujala záchrany, aby ukázala, že sem chce patřit. Ale omega? Jak se k takovému postavení mám chovat? No to až budu vyprávět Noktovi. Nejdříve jsme však museli zachránit tuhle patálii a jak se zdálo, tak taky Darkii, která strašlivě bolestně sténala, že to bylo slyšet po celé mýtině. Otočila jsem se zpátky k Aseti a malému vlčeti. "Normální to určitě není, musíme zachránit strom. A tím nejspíš i Darkii, protože vypadá, že je se stromem nějak spojená a nejenom díky magii země." Na další její otázky jsem neodpovídala, nebyl na to totiž čas. Teď jsem se však zaměřila na Alfiho (//Alfieho?). "Tak co broučku, půjdeš nám pomoci zachránit strom? Třeba tě napadne něco, co nás ne," řekla jsem veseleji, než jak jsem se cítila. Na tomhle nebylo veselého nic, ale já ho nechtěla děsit. I když, třeba měl víc odvahy, než bych řekla, což vlčata většinou mají.
Vyběhla jsem ke stromu, do kterého se naše nová omega snažila za každou cenu narvat. Byla malá, takže se jí to celkem dařilo, ale stále jsem netušila její pohnutky. Zastavila jsem se u Darkie, abych zkontrolovala, jak na tom je a udělalo se mi zle z toho, jak slabě, nemocně a skoro mrtvě vypadala. Zachvátila mě maličko panika, ale musela jsem být silná. Maple ji milovala a taky se nezdála z toho být zničená. Naopak, snažila se to zachránit. Musíme tě zachránit, ty nesmíš zemřít. Ke stromu jsem se zatím nehrnula, protože bych toho moc nezmohla. Ale něco z toho, co Maple křičela mi v hlavě zůstalo. na koho volala zlatíčko? Na tu vlčici asi ne, jedině že by tam bylo další vlče. Neříkala náhodou Aseti, že jich viděla víc? Že by se jednalo o sourozence Alfa? Sakra, přemýšlej, jak pomůžeš! Magie, magie... Co máš za magie, aby mohly pomoci? Neviditelnost je k ničemu zrovna teď, stejně jako voda a ptáček. Nebo, že bych natlačila vytékající mízu zpátky do stromu? Dá se s ní pracovat jako s vodou? Packou jsem hrábla do rudé tekutiny, ale nic moc jsem z toho nepoznala. Jenže to nemůžu! Vždyť se tam nasoukala nová Shadow a jestli jsem to dobře vydedukovala, tak ještě jedno vlče. My se tam už nevejdeme. Zrak mi padl na ptáčka na noze. Byla jsem ještě trochu vysílená z předvádění nové magie Noktovi, ale co se dalo dělat? Vždycky to přijde, když je jeden trochu unavený. Nemůžou tyhle katastrofy přicházet po jídle nebo spánku?
Zvedla jsem se a odešla kousek stranou. Potřebovala jsem se pořádně soustředit, i když se mi do toho nechtělo. Je sice krásné létat, ale věděla jsem, že pak můžu omdlít, až se vrátím. Pro smečku, strom a Darkii jsem to však byla ochotná podstoupit. A vědět co se uvnitř děje je taky dobrý. Zhluboka jsem se nadechla, pevně zavřela oči a představovala jsem si, jak se mé vědomí vkládá do malého šperku. Přestala jsem ovládat své tělo, které nyní nehybně sedělo a zatřepotala jsem křídly. Prolétla jsem se nad mýtinou, abych si udělala představu, kolik mízy se ze stromu dostalo a kolik nás tu vlastně je. Po této kontrole jsem se snesla nad hlavy postávajících vlků a vrhla jsem se do díry u kmene. Dále jsem postupovala pomalu, protože i moje safírové oči nebyly na tmu úplně stavěné. Měla jsem však maličké tělíčko, takže jsem se hravě prosmýkla kolem těla Shadow, která se do stromu stále ještě cpala. Přiletěla jsem nad hlavu dalšímu vlčeti, které mělo packy ponořené v kombinaci mízy a bláta a nemohlo se samo dostat ven. No jo, jenže teď se sem hrne Shadow a padne přímo na něj. Nechtěla jsem být svědkem toho, jak bude vlče ponořeno do odpudivé hmoty a ani jsem nevěděla, jestli si všimlo, že se k němu z vrchu řítí další vlk, tak jsem mu začala létat před obličejem a mírně otravovat, aby se aspoň o kousek uhlo. Jestli mě za to nebude mít rádo nevadí, hlavně když nebude placatý. Samozřejmě jsem si i všimla podivného zvuku, ale nebyl čas zjišťovat, o co se jedná.

// V podstatě je nejdůležitější, že šla Wolfi ke stromu, zjistila že situace s Darkií je hodně špatná, zauvažovala nad svými magiemi a jediná, která asi pomůže je její Terrigeneze, kdy se jako ptáček vydala do prostoru pod stromem (snad jsem pochopila dobře, že pod stromem). Tam našla Pippu a snaží se jí kousek posunout, aby na ni nespadla Shadow. :D

// Sarumen

Maličko mě mrzelo, že se mnou Nokt nešel, ale chápala jsem ho. Bylo mi líto od něho odcházet, ale musela jsem trochu uklidnit svoje rozbouřené emoce, které se mi nedařilo držet pod pokličkou. Sice je to moc hezké a nevadí mi dávat najevo své sympatie takhle otevřeně. Ale až takhle moc? Kde se to ve mně vzalo?
Řekla jsem si, že se musím znovu dostat do toho rozvážného klidu a odsunout někam tu pubertální vlčici, kterou jsem se stala. Teď jsem si však užívala klidnou obhlídku našeho území, až jsem se dostala na mýtinu, kde mě pocit klidu a pohody tak nějak opustil. Zamrkala jsem, protože jsem nějak nemohla pobrat výjev, který se mi naskytl. Do očí mi začaly padat kapky deště, ale to bylo jediné normální, co k podzimu patří. V lese mě kryly stromy, takže jsem si nevšimla, že prší. Tady jsem ale dostatečně dobře viděla blesky, které podtrhávaly děsivou scenérii. Můj mozek však odmítal zpracovat to, co viděl. Uprostřed mýtiny byl strom, což bylo jediné v pořádku. Špatně na něm byl krvavý šrám, ze kterého něco vytékalo. Na tu dálku nebylo vidět, o jak velkou ránu se jedná, ale vzhledem ke krvavé lázni kolem to muselo být hodně ošklivé zranění. Nebo bylo malé a o zbytek se postarala voda. Ale to by nebyla Gallirea, aby se jednalo o malou a nevinnou nehodu.
Jenže to nebylo všechno, na co moje oči koukaly. U stromu ležela Maple s Darkií a jejich těla se klepala pláčem? Kus od nich stála postava, kterou jsem neznala. Ale viděla jsem ji se svým ptáčkem v tom jezírku. Došlo mi, že se jedná o vlčici, která se nejspíš stala novou členkou, ale ještě nebyl čas to nějak oznámit nebo se seznámit.
Zaměřila jsem se na vyřešení problému, takže jsem teď potřebovala racionální já. Obešla jsem celou mýtinu, protože jsem nechtěla šlápnout i do trochu zředěné červené tekutiny. Měla jsem totiž za to, že když se toho jen dotkneš, tak tě to zalije smutkem. Aspoň to jsem si vysvětlovala z reakcí všech tří vlčic. Jenže ke stromu se nedalo dostat jinak, než na to stoupnout. Teď by se mi hodila energie, kterou jsem použila na ptáčka. Škoda. Nadechla jsem se a obrnila proti smutku. Rychle jsem doběhla ke stromu, abych se mohla podívat zblízka na ránu. Všimla jsem si, že se jedná o tržnou ránu, ale vsadila bych se, že kouzelně vytvořenou. Něčím zlým. Podívala jsem se pod nohy, protože jsem stále žádný smutek necítila a vyděsila jsem se. Moje nohy stály po kotníky v krvavé louži, ale smutek stále nepřicházel. Zmateně jsem se podívala na vlčice, které byly teď blízko. Zhrozila jsem se, jak zničeně Darkie vypadala. Maple je jistě rozhozená z její milované. A snaží se jí nějak pomoci. Taky bych měla jít pomoci, ale co když je Darkie nějak spojená s životní silou stromu? A co ta vlčice vzadu? Nepomohla by?
Stála jsem na jednom místě a nevěděla co mám dělat. Proto jsem oblízla, co ze stromu vytékalo, abych měla přehled o situaci. Chutnalo to prostě jako míza ze stromu, jen červená. Zaměřila jsem svoji pozornost na vyteklou tekutinu a snažila se ji magií vytáhnout zpátky do stromu. Jenže jsem hýbala spíš napadaným deštěm, než mízou, takže jsem to zase vzdala. Natáhla jsem se proto k nejnižší větvi a utrhla pár listů, které ještě neopadaly. Nacpala jsem je na ránu, jako primitivní náplast a vydala se k ležícím vlčicím. A jak jsem si až teď všimla, tak i ročnímu vlčkovi, kterého jsem rozeznala podle pachu. Divila jsem se, že jsem si ho dřív nevšimla.Asi to je tím hnědým kožichem, A vlastně je to kamarád Marion. Teda ona ho moc nechápala, i když byli stejní. Kdoví, jak zatím dospěl."Nebojte se, zachráníme to. Všechno." Nevěděla jsem, jestli mě vnímali, ale doufala jsem, že aspoň trochu jo. Ještě jsem mohla dojít pro novou vlčici, ale říkala jsem si, že násilím ji sem tahat nebudu. Ale je tam tak sama...
Déšť mi sice něco málo smyl, ale stejně jsem měla tlamu a packy od mízy, takže jsem musela budit opravdu bezpečný dojem. "Ahoj," prohodila jsem přátelsky a zastavila se od ní v dostatečné vzdálenosti, aby mě dobře slyšela, ale abych ji nenarušovala osobní prostor. "Vítám tě, jestli tě Morfeus přijal. A na rovinu říkám, že takhle to tady nevypadá každý den. Jen tak třikrát za rok." Usmála jsem se a otočila se zpátky na strom. Neměla jsem strach, že by mi mohla ublížit, protože její konstrukce těla tomu nenapovídala. A možná maličko samolibě jsem si věřila, že bych ji slyšela dřív, než by mě kousla, kdyby měla takové myšlenky.

//To je boží sešlost. :DDD
Jinak Wolfi zkontrolovala situaci, domnívala se, že smutek a tyhle negativní emoce má na svědomí vytékající míza, to se nepotvrdilo, tak ji oblízla ze stromu, nalepila na ránu listy, podpořila lehce Maple a Darkii a šla se seznámit se Shadow. :D

Styděla jsem se za svoje náhlé popudy. Bylo to, jako kdybych to nebyla já. Nebo jako byla, ale zbavená veškerých zábran a na povrch vyplulo to, co jsem si uvnitř nejvíce přála. Viděla jsem, jak je z toho Nokt lehce zaražený a, jak sám poznamenal, zmatený. Může za to omlazení od Života? Že bych ztratila logické a veškeré zábrany.
Jenže veškeré vysvětlování a navrhování plánu muselo počkat až poté, co jsem se vrátila jako malý ptáček zpátky a podala jsem hlášení. Ležela jsem totiž pod svým drahým, jen jsem odpočívala a poslouchala. Když miláček dopovídal, začala jsem vše shrnovat. "Ještě bych se nejdřív chtěla omluvit, jestli to na tebe bylo moc hrr. Na mě totiž taky," zachichotala jsem se a pokračovala dál. "Asi mě přepadly hormony nebo nově získaná mladost." Doufala jsem, že se nebude na mě zlobit nebo, že jsem v jeho očích neklesla. "Děkuju, vůbec nevím, kde jsem k takové magii přišla. Jen mi to bere víc energie, než třeba používání vody." Poslouchala jsem, jak se snaří vzpomenout si na jméno fialové vlčice. "No jo, máš pravdu Derian! Tu jsem tu taky neviděla ohromně dlouhou dobu. Trochu se divím, že ji ještě Morf nevykázal, ale třeba mu dala vědět, že tu dlouho nebude. A jestli je ještě s Newlinem? To netuším," řekla jsem smutně, protože jsem neměla vůbec ponětí. Což by se mi jako betě nemělo dít. O novém pachu jsem toho taky chtěla vědět víc, ale to už jsme se zase rozptylovali a náš hovor se přenesl k lovu. "Měla bych se na lov zaměřit před zimou, protože pak by mohlo být už pozdě."
Zvedla jsem se z lehu a znovu Nokta oblízla na čumáček. Měla jsem velké nutkání jít zkontrolovat mýtinu, protože jsem tam snad byla naposledy před zimou. A taky jsem o tom nutkání řekla Noktovi. "Jestli nevadí, tak se zajdu podívat na mýtinu. Ale hned, jak to tam zkontroluju, se k tobě vrátím a můžeme společně obhlídnout hranice a pak naplánovat lov." Naposledy jsem se k němu přitulila a mávla ocáskem na rozloučenou. Vyběhla jsem do přátelské mlhy a blížila se k mýtině.

// Mýtina

Jiskřilo mi v očích, když jsem poslouchala, jak mě můj drahý chválí. Spokojeně jsem si zabručela, ale hned se to změnilo v pozornost. Nepřehnala jsem svůj návrh? Proč nic neříká? Sledovala jsem jeho reakci a vypadal zaskočeně. Ale nemohla jsem se mu divit, vždyť jsem to na něj jen tak vychrlila. Ale neřekl ani rezolutní ne a to se taky počítalo. "Mno, kdyby ne, tak se tě přeci neptám," vysvětlila jsem prostě. Položila jsem si na něj hlavu a poslouchala, jak oddechuje. "Samozřejmě nemusíme hned, ale tak nějak časem, až bude všechno v klidu, bez starostí a tak." Nechtěla jsem to brát zpátky, ale taky mi bylo jasné, že to nejde jen tak nahonem. Musí tomu prostě osud přát a popravdě, VŽDYCKY se najde něco, co by to mohlo zkazit.
Děti, vidina zimy, lov, smečkové povinnosti. Ale mě se nic z toho teď řešit nechtělo. Užívala jsem si jen tenhle okamžik. z čehož mě vytrhlo zavytí , takové smutné a osamělé. Natočila jsem ouška na směr, ze kterého vytí přicházelo. Nadzvedla jsem hlavu, ale tentokrát jsem nezavyla v odpověď. Sice jsme měli celkem intimní chvilku, ale kdo by si ji mohl užívat, když věděl o smutku, který se začal lesem nést. Nejspíš byl čas na předvedení mého kouzla. Ač nerada, zvedla jsem se z Noktova měkkého těla a tajuplně jsem se na něho podívala. "Teď uvidíš kouzlo." Zavřela jsem oči a snažila jsem se veškerou pozornost věnovat malému ptáčkovi na noze. Dlouho se mi nedařilo uklidnit své roztržité myšlenky, když tu malé očičko zamrkalo. Moje mysl se převtělila do kovového tělíčka a ptáček zatřepotal křídly. Vznesla jsem se do vzduchu a přistála Noktovi na hlavě. Chviličku jsem tam pochodovala, až jsem vyletěla vzhůru, směrem za vytím. Zdroj zvuku nebyl daleko, ležela schoulená na zemi, jako opuštěná hračka. Když už jsem si tak létala, vzala jsem to rovnou obhlídkou lesa, abych měla malý přehled o pohybu přítomných vlků. Viděla jsem Darkie a Maple, Morfeuse a cizí vlčici, která se procházela u vody a zrovna v jednom seděla. Netušila jsem, co tam dělá, ale neměla jsem z toho radost. Tentokrát jsem se vrátila rychle, protože jsem se těšila zase na společný dotyk s Noktem.
Jakmile jsem usadila ptáčka na místo na mé noze, otevřela jsem prudce oči. Pocítila jsem náhlou slabost, ale zamaskovala jsem to tím, že jsem si elegantně lehla Noktovi k nohám. "Chceš říct novinky?" Mluvila jsem mírně zpomaleně, ale doufala jsem, že si toho nevšimne. Postačí pár chvil a bude to v pohodě. "V lese jsem viděla Maple a Darkii, k hranicím přišla fialová vlčice, u který si nemůžu vybavit jméno a u vody se promenáduje úplně někdo cizí, ale nevím jestli se jedná o tu vlčici, jak ji k nám vzal Morf do azylu. Což mi připomíná, měli bychom uspořádat lov, zima se blíží." Podala jsem čerstvé informace a oblízla mu čumáček. Přitiskla jsem se mu k tělu a cítil, jak mě jeho teplo pomáhá získat zpátky ubranou energii.

Maličko jsem podezřívala Nokta, že mě vlastně poslouchal na půl ucha. Přinejmenším se mnou nesdílel stejnou nenávist vůči Styx. Může za to, že neviděl, jak jsou naše děti zmrzačené? Bylo to dost možné. Nebo se do toho nechtěl motat, protože mu nepřišlo dobré plýtvat tolik energie nenávistí. Moje teorie se začaly čím dál víc vzdalovat, až se zarazily. Nebo jen nechce, aby se mi něco stalo? Bylo to tak sobecké si myslet, ale tak moc krásné. Celá jsem se z toho uvolnila a pozorovala svého miláčka tím nejzamilovanějším pohledem, jakého jsem byla schopná. Bylo mu líto, že tu nebyl, no nebudu lhát, mě taky. Ale byl tu teď a to bylo důležité.
Naoko nazlobeně jsem do něho packou strčila, když mi složil kompliment a přitom měl dát najevo, že mě celou dobu vnímal. Pak to však zachránil, takže jsem se na něj mohla dál dívat zamilovaně. Chtěla jsem mu věnovat nějaký polibek, ale byl rychlejší. Při jeho dotyku mě zašimralo v břiše. Bylo úžasné, že jsem z jeho přítomnosti měla stejné pocity, jako když jsme se dotkli poprvé. Tedy v zamilovaném smyslu. A stále se mi to velmi líbilo.
Nadechovala jsem jeho vůni rychlými nádechy, jako kdyby mě měl opustit. Věděla jsem, že nikam nejde, ale nemohla jsem si pomoci, bylo to tak opojné. "Já tě taky miluju. Víc a víc, jestli to je ještě možné. Nedokážu si svůj život bez tebe představit. Zemřela bych steskem, kdyby si ode mě odešel." Nebylo to nijak depresivní, byl to prostě fakt. Chtěla jsem ještě něco vtipného podotknout, ale zrovna zavyla Maple. Usmála jsem se na Nokta a maličko se odtáhla, aby chudák neohluchnul a zavyla jsem v odpověď, aby věděla, že jsme tu taky. Hned jsem se však přitiskla zpátky, ale už jsem nechtěla jen sedět. Zakousla jsem se Noktovi do kožichu pod krkem a stáhla ho k zemi. No dobře, pokusila jsem se o to, ale přeci jen to byl samec, takže jsem neměla moc šancí. Ale mohl upadnout dobrovolně, protože jsme se ocitli na zemi v těsně přitisknutém objetí. Celé tělo se mi začalo chvět z jeho těsné blízkosti. Bylo to však krásné chvění, nechtěla jsem, aby skončilo. "Lásko? Co kdybychom si zopakovali tvoření vlčat?" Při těch slovech jsem byla jako na trní, mým tělem projížděla elektrika a v břiše mi poletovalo ohromné hejno motýlků.

Co se času týče, ve všední dny odpoledne až večer, o víkendu zatím kdykoliv. Co se týče platformy, tak jediná mě napadla Google Meet a to jen z důvodu že jsme na to teď měli školení. :D jinak se v těchto digitálních volajících sférách nepohybuju. Ale zájem bych měla. :D

// Hraju jen s Noktem

Čekala jsem, jestli nám Morf ještě něco řekne, že by bylo potřeba udělat. Očima jsem stále však těkala ke kytičkám, které vypadaly moc hezky. Morf mi však osvětlil nebo vlastně připomněl, že jsme vlastně přišli my za ním, takže nám žádnou práci dávat nemusí. Uchechtla jsem se tomu, protože měl přeci jen pravdu. Ale asi jak jsem se těšila na osamělé chvilky s Noktem, tak jsem se potřebovala vymluvit na nějakou činnost. Morf nás nakonec zaúkoloval hlídat les, protože si potřeboval odběhnout. Usmála jsem se a zamávala ocáskem, ale to bylo všechno, co jsem stihla, protože už si to mašíroval pryč.
Chvíli jsem se ještě za ním dívala, jestli si to přeci jen nerozmyslí a nevrátí se, ale zdálo se, že se k ničemu takovému nechystal. Zachytila jsem ve vzduchu, že se vrátil ze svých toulek Duncan, ale neměla jsem v úmyslu ho jít pozdravit. Hlásit by se měl on nám, ne my si ho hledat. Otočila jsem se na svého milovaného vlka a pozorovala jsem ho. Na jazyku jsem měla všechno, co jsem mu chtěla od zimy vyprávět, ale nemohla jsem se rozhodnout, čím chci začít. Tak jsem tam jen stála, dívala se na něj a usmívala se. Takovým tím zamilovaným úsměvem, na který měl právo pouze on a naše děti. "Ach Nokte," bylo to jediné, co ze mě vypadlo, když jsem se k němu přiblížila a zarazila mu svoji hlavu do kožichu. Nasávala jsem jeho vůni do plic, jako kdybych měla poslední okamžiky na světě a chtěla jsem si před smrtí zapamatovat jeho pach. Jenže já se už vlastně necítila tak unavená a stará jako na lovu. Ne, cítila jsem, jak mi tělem proudí nová energie, přesně taková, jako když jsem byla mladá. Zvedla jsem hlavu a zkusmo jsem se nadívala do dálky. A ono to bylo lepší! Život mě vyslyšel. V duchu jsem mu poděkovala a znovu se zaměřila na miláčka. "Jak je to dlouho, co jsme si naposledy užívali chvilky jen pro sebe? Tak moc mi to scházelo." Lehla jsem si na zem, přesně pod jeho hlavu, takže když jsem tu svoji zvedla, koukala jsem mu na spodek tlamy. Rovnou jsem mu tam poslala jedno oblíznutí. "Víš že jsme byli s pár vlky lovit v zimě daňky? A že se z nich staly oživlé mrtvoly? A málem nás složily, ale naštěstí se tam objevilo dost jiných vlků, takže jsme je společně porazili a zase se z nich stali normální daňci. A víš proč tak bažím po pomstě na Styx? Protože ublížila Marion a Kenaiovi. A to dost, takže zaslouží pomstu. Aaaa..." Zamyslela jsem se, co jsem mu to vlastně chtěla ještě říct. Už takhle toho musel hodně zpracovat, protože jsem toho vychrlila opravdu hodně. To že mě ti daňci málem zabili, o tom raději pomlčím. Stačí novinky o našich dětech. "A teď jak jsme byli lovit, jsem si uvědomila jak jsem stará a bála jsem se, že se ti už nebudu líbit. A sama jsem na sobě pociťovala příznaky stáří, ale tak mě to vyděsilo, že jsem šla za Životem, jestli by nevěděl co s tím, ale u něj jsem se s tím nějak smířila a bylo mi líp. Ale teď na sobě cítím, že jsem mladší a plná energie. Jako kdyby mi bylo znovu čtyři nebo pět let. A je to nádhera." To nejdůležitější jsem snad řekla. Zavřela jsem tlamu a dala mu taky prostor, aby mi mohl říct, co on zažíval za tu dobu, co jsme byli od sebe odloučení.

Morf moje popichování buď moc nepochopil nebo jsem to trochu přehnala a nebo to prostě přijal. Čekala jsem, co z něho nakonec vypadne, ale vypadal, že ho potěšila moje poznámka o tom, že si příště vezmeme hranice na starost my. Co jsem to zase slíbila? Trochu se mi zamotala hlava z představy, jak se škrábu o každý druhý strom, ale co už. Jednou jsem byla beta, tak jsem to musela splňovat. Nerada bych totiž, aby byl ze mě... nás Morf zklamaný. Koukla jsem se na Nokta, jestli mu nevadí, že jsem se k značkování hranic zavázala i za něho, ale nevypadal, že by ho to nějak žralo. Zmiňoval se totiž, že našeho syna také dlouho neviděl. Ale zato tu cítil někoho cizího. Našpicovala jsem uši na to, co nám k tomu Morf řekne, protože k mé předchozí otázce o cizích vlcích moc sdílný nebyl. Ale na druhou stranu, já ji taky nepoložila extra chytře.
Na to jsem si však měla ještě chvilku počkat, protože se náš alfák zmiňoval o svém synovi, který v tomto věku také vyrazil do světa. Počkat! Ty máš dvě děti? A kde teda tvůj syn je? Na to jsem dočista zapomněla. To znamená, že by se Cass už vrátit taky nemusel???? Nahlas jsem však z toho nic neřekla. Nemohla jsem ze sebe dělat nějakou hysterku, to až pak maximálně před miláčkem, kterého jsem už teď litovala, že mě uvidí jančit. Moje tvář však zůstala absolutně klidná, když jsem pronášela svoje slova. "Hlavně aby byl v pořádku, ať je kdekoliv." Hlas se mi trochu třásl, ale statečně jsem se usmívala dál. Morf mě ještě nabádal, abych se Styx vyhla a Nokt se vůbec nevyptával, co mi provedla. Jen jsem pokrčila rameny na Morfa a hodila významný pohled na Nokta, aby věděl, že na ni půjdeme spolu. Ale taky si to klidně mohl přebrat jako "dávej pozor, na to co se říká". A nebo si mě ani nevšiml, protože vypadal jaksi zasněně. Mrzelo mě, že mu ten klid v duši seberu. A nebo to vidíš moc černě a hrotíš to. Třeba tě uklidní a budeš stejně zasněná jako on. Což mu moc sluší. Netušila jsem, proč se ve mě mlátí tolik protichůdných pocitů, ale nechala jsem to být. Podívala jsem se Morfa, jak se snaží najít dárek od Marion. Čekala jsem, že mu po chvilce hledání řeknu, že to je jedno, protože jsem měla za to, že už dávno uschly. Bylo vtipné ho sledovat, jak se snaží je najít. Jaké bylo moje překvapení, když je s vítězoslavným úsměvem nesl. Otevřela jsem tlamu a zavřela ji, až když s nimi přišel až ke mně. "Páni, to... Koukám. Děkuji." Zajíkla jsem se a opatrně sledovala, jestli z nich něco nevyskočí. Život umí vážně kouzla. Zamrkala jsem a zvedla hlavu k Morfovi. "Budeš nás ještě na něco potřebovat?" Jak já se těšila na chvilku samoty s Noktem.

Celkový počet bodů: 10
Směnárna:
10 bodů > 50 drahých kamenů
Celkem: 50 drahých kamenů (pokud možno opálů). :D

Hodnocení
Akce se mi líbila, rozložení úkolů bylo podle mě různorodé a každý se v nějakém určitě našel. Je mojí hloupostí, že jsem se nezúčastnila více etap a úkolů, ale i tak mám ráda takovýhle druh akcí. Těším se na zimní kalendář, pokud bude. :D

Morfeus mě přivítal v dobré náladě. Aspoň mi to tak připadalo, podle toho, jak si tak spokojeně seděl a jak mě pozdravil. Stejně jako já doufal, že nám vítr nenadělá víc škody po lese. Podívala jsem se okolo sebe stejně jako on, když jsem zaslechla vytí. Srdce mi poskočilo a začalo tepat rychleji, hned v prvních několika vteřinách. Doufala jsem, že se k nám moje láska přidá a než se tak stalo, nevydržela jsem sedět v klidu. Stále jsem si packou ťukala do země nebo sebou šila.
Naštěstí se k nám přidal, ale neprojevil mi náklonnost jako když jsme šli lovit. Proto jsem se zvedla, ladně k němu přišla a oblízla ho na tváři. Poté jsem si sedla co nejblíže k němu a cítila jeho oporu a podporu v zádech. Hned se mi líp dýchalo. Morf nám zatím ukázal svoji tlapu s puchýřkem?! To slovo se k němu vůbec, ale vůbec nehodilo, nicméně jsem se jen zakřenila. Asi nový styl. "Chudáčku, jak jsme to mohli dopustit?" Řekla jsem to trochu, dobře hodně přehnaně, ale zároveň škádlivě. Morf mě znal, takže věděl, že to bylo čistě kamarádsky. "Příště si to musíme vzít na starosti my, lásko," dodala jsem vážně, ale té vážnosti ubíral můj úšklebek.
Raději jsem se zaměřila na otázku, kterou nám položil. Rozhodla jsem se být naprosto otevřená a upřímná, protože jak už zaznělo Morf mě znal, takže jsem nemusela nic říkat opatrně nebo s přehnaným citem, když nebyl potřeba. Ale vlastně jsem neměla na srdci nic moc citlivého. Nebo že jo? "Popravdě bych za sebe řekla, že se těším, až si užijeme chvilku jen pro sebe s Noktem. Vždyť jsme se od zimy pořádně neviděli, tak by to už chtělo. Jinak, trochu mě trápí, že nevím, co se děje s Cassem," trochu jsem svěsila hlavu, ale hned jsem se zase narovnala. "Jinak se mám dobře a jsem celkem spokojená. Ale víc spokojená budu, až se pomstím tý mrše Styx. Na to je však snad zatím času dost. A teď mě tak napadá, Marion mluvila o nějakých kytičkách, co si mi měl hlídat?" Poslední slovo jsem protáhla s tázavým pohledem. Jestli Morf neví kde jsou, tak je pak můžeme jít s Noktem hledat. Měla jsem toho v hlavě víc, o čem mluvit, ale něco jsem nechtěla rozebírat před partnerem a nejlepším kamarádem najednou.

// Řeka Tenebrae

Pach naší smečky jsem cítila už při překročení řeky. Bylo jasné, že si někdo dal práci s označením hranic. To už je taky doba, co jsme se tu s Kenaiem procházeli a značili je. Další důkaz toho, že čas letí. Vběhla jsem do lesa a okamžitě se zastavila. Mlha mě přišla pozdravit a já si od ní nechala polaskat hlavu a kožich. Vypadalo to, že má radost z toho, že jsem se vrátila. Což jsem měla samozřejmě taky. Chtěla jsem si tu chvíli užít. Naplňována vůní lesa, cítit že tu jsem vítána a doma. Těžko se to popisuje. Abych dala o sobě vědět i obyvatelům, tak jsem po nějaké době zavyla. Nečekala jsem na odpověď, chtěla jsem si někoho najít sama. Mohl to být kdokoliv, i Duncana bych ráda viděla. Měla jsem dobrou a optimistickou náladu a tak jsem ji chtěla někomu předat. Trochu ho tím nakazit, tak jak mi ji předal i Život.
Při cestě do hloubi lesa jsem si všimla ve vzduchu spousty nových pachů. Zastavila jsem se a snažila se to nějak vytřídit, jestli jejich majitelé jen prošli nebo zůstali. Mnoho jich, podle mého úsudku prošlo, ale nějaké mířily přímo do úkrytu. Nechtělo se mi to líbit, proto jsem se rozhodla nejprve najít Morfeuse a zeptat se na situaci. Mohla jsem využít svého ptáčka, ale nechtěla jsem plýtvat energií. Proto jsem zapojila svoje smysly a vydala se po jeho velmi čerstvé stopě, která mě zavedla k hranicím. Ááá, tak sis s tím dal tu práci. "Zdravíčko Morfe," volala jsem na něj už z dálky, aby se mě nelekl. I když o mě musel už dávno vědět. "Pěkná noc, což? Snad nebude foukat až příliš silný vítr, aby nám tu nepopadaly stromy," nějak jsem naši konverzaci začít musela a tak jsem shrnula celou situaci o počasí. S jeho černým kožichem musel tohle léto protrpět. Chudák, ještě že máme takový tmavý les. "Dobrá práce s hranicemi, teď si sem jen tak někdo netroufne jít. Mimochodem, nevíš něco o té spoustě pachů?" I když jsem byla funkčně pod ním, musela jsem ho pochválit, protože udělal dobrou práci. A měla jsem za to, že ho jen tak někdo nepochválí nebo neřekne, že to dělá dobře, protože se to od něj tak nějak už očekává. Ale věděla jsem, jak někdy taková slova zahřejí.

// Vrchol Narrských kopců

Utíkala jsem s takovou radostí, že jsem se ani nestačila zadýchat. Možná se přeci jen moc sleduju a tak stará ještě nejsem. Nebo za to může únava a stres, poslední dobou jsem si moc neodpočinula. Přemýšlela jsem, jestli mi návštěva u Života dala to, že se budu sama sebe víc vážit. Asi nakonec nezáleží na tom, jestli mě omladí nebo ne. Hlavně, že budu se svými nejbližšími. Jako na jednu stranu bych se nezlobila, kdyby mi pomohl. Na tu druhou jsem to však už nevnímala jako prioritu, najít pomoc na stáří. Co jsem však věděla přesně bylo to, že si musím odchytit Nokta, stůj co stůj. Už to bylo moc dlouho, co jsem cítila jeho dotyk a těch pár chvil u lovu se nepočítalo. Teda jako počítalo, ale i tak jsem toho chtěla víc. Mnohem. Páni, co všechno vlastně neví? Těšila jsem se něj, ale nejprve jsem se musela dostat do smečky. Za prvé jsem doufala, že tam bude, za druhé jsem chtěla dát vědět Morfovi, že jsem v pořádku. A taky prohlídnout les.
Na nic jsem proto nečekala, překonala jsem řeku jako největší profík v plavání a běžela jsem domů. Domů.

// Sarumen

Objednávka

// Netušila jsem jestli se to vejde do jednoho, tak posílám zvlášť (a doufám, že jsem to s tím elixírem pochopila dobře :D)

Elixír mládí - omladit o 7 let na 4 roky >> 70 křišťálů

ID - V01/ síla/ 1* (abych měla celá procenta) >> 5 pomněnek
ID - V01/ obratnost/ 1* (abych měla celá procenta) >> 5 pomněnek
ID - V01/ taktika lovu/ 3* (abych měla celá procenta) >> 15 pomněnek

ID - V03/ Marion/ síla/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Kenai/ obratnost/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Cassian/ rychlost/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Noktisiel/ rychlost/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Rayster/ taktika lovu/ 1* >> 15 pomněnek
ID - V03/ Newlin/ vytrvalost/ 1* >> 15 pomněnek

Celkově tedy prosím ubrat 70 křišťálů (zůstane 71) a 115 pomněnek (zůstane 166)

// Narrské kopce

Stačilo mi ujít pár krůčků v království Života a hned mi bylo lépe. Jeho přítomnost byla jak balzám na duši i tělo. Můj vypočítavý úsměv nahradil upřímný, jako kdybych se vítala s dávným přítelem, kterého jsem dlouho neviděla. Snažila jsem se pamatovat si na svoji taktiku, ale věděla jsem, že to k ničemu nebude. Nejen, že mě jeho životní síla naladila na jeho pozitivní vlnu, ale taky proto, že jsem zkrátka taková nebyla. Odhodila jsem proto svůj neblahý pokus být někým jiným a soustředila jsem se na to, kým jsem byla. Protože jsem si tak nějak myslela, že Život přetvářku nerad vidí. Musíš si přiznat, že už nejsi nejmladší. A když se s tím smíříš, třeba ti nějak poradí nebo pomůže.
Neviděla jsem ho hned při svém příchodu. Napadlo mě, jestli ho možná neruším takhle v noci. Chodí vůbec spát? Možná jsem na takovou věc měla myslet už dole pod kopcem, ale teď už to bylo jedno. Šla jsem dál po jeho teritoriu a obdivovala se krásou tohoto místa. Vypadalo to, že tady se stále něco děje. Různí podivní tvorečkové, které jsem snad nikdy neviděla, pilně přelétávali kolem květů nebo jen běhali po zemi a zkrátka si užívali toho, že jsou na světě.
Tak moc jsem zůstala zahleděna na ten pohyb pod mými tlapkami, že jsem si neuvědomila, že mě Život už nějakou tu dobu pozoruje. Tiše tam kousek ode mě stál a čekal až ho vezmu na vědomí. "Je úžasné se jen tak na chvilku zastavit a sledovat to, co?" Ihned jsem mu pokývala hlavou na pozdrav, ale nad jeho slovy jsem se zamyslela. Jak jen to myslel? "Takhle se taky někdy zastavíš a sleduješ nás ze svého domova?" Zkusila jsem se zeptat, protože za zeptání se snad nic nedává. Pousmál se, ale nic k tomu neřekl. Dost možná to tak myslel. Místo toho se však zaměřil na mě. "Copak tě sem přivádí? CO přesně tě sem přivádí? Ah, rovnou k věci. Měla jsem chuť mu říct, že když nás takhle sleduje, tak by to přeci mohl vědět, ale nejspíš to chtěl slyšet. Možná, že mě chce vyzkoušet. Zjistit jestli to chci doopravdy nebo jestli jsem si tím jistá.
Pohled jsem měla zaražený do země a mlčela jsem. On si sedl kousek ode mne, jako nejlepší přítel a mlčel tam se mnou. Tak moc jsem si začala přát, abych sem vůbec nechodila. Zjistila jsem totiž jak moc ta pravda bolí a to jsem ještě neřekla nahlas. Potřebuji tě Nokte, kde jen tě mám? Uvědomila jsem si, že jsem to asi měla nejprve probrat se svým milovaným, ale neměli jsme na sebe chvíli klidu. To se musí změnit. "Já," začala jsem šeptem. Hlas mi dokonce zadrhával. "Mám problém. Nebo spíš prosbu. Prosbu a problém zároveň," kličkovala jsem a snažila se uhnout. Zvedla jsem hlavu a viděla, že se Život na mě dívá. Ty jeho moudré oči, to vědění a pochopení v nich. Dodalo mi to sílu pokračovat dál. "Stárnu. Začínám to cítit na sobě víc a víc. Nejsem schopná daleko běžet, špatně vidím do dálky. Zadýchala jsem se jen při cestě sem za tebou. Já vím, že to ke koloběhu života patří. Ale nejsem na to připravena, ještě ne. Musím... Chci toho ještě tolik zažít. Užít si ještě nějaká dobrodružství. Ale nezvládnu to. Co když nepřežiju další zimu? Co by pak bylo s mým miláčkem a našimi dětmi?" Z očí mi tekly slzy a kapaly mi do kožichu. Mě to však bylo jedno. Sledovala jsem, jak na mě zareaguje, ale Život nedělal nic. Jen tam tak seděl a poslouchal mě. Ani utěšit se mě nesnažil. Možná chtěl, abych si tím prošla. Kdo se měl v pohnutkách bohů vyznat?
Rychle jsem mrkala a zhluboka dýchala, abych se uklidnila. Místo toho jsem však začínala být nervózní z toho, že mi neodpovídal. Pak mi to však došlo. On mi neměl ještě na co odpovědět, když jsem ho zatím jen zavalila svými problémy a s otázkou žádnou jsem nepřišla. V hlavě jsem si promítla svou rodinu. "Můžeš zařídit, aby měla Marion magii země?" Zarazila jsem se a začala se sama sobě smát. Vždyť já jsem jdu ale z jiného důvodu a vypadne ze mě tohle? Jako taky jsem se na to chtěla zeptat, ale teď si o mě musí myslet, že jsem totálně pitomá. Začala jsem kontrolovat reakci Života, ale on se smál na celé kolo. Jeho úsměv byl zářivější než měsíční úplněk. "Jsem rád, že sis zachovala myšlenky i na druhé. Někdy je dobré si postěžovat na svoje problémy, ale maličko jsem se bál, že se z tebe stala sobecká vlčice. Naštěstí tomu tak není a já jsem za to rád. Jeho pochvala mě zahřála natolik, že bych se i naučila se svým věkem žít. Už mi to totiž tolik nevadilo. On však pokračoval dál, takže jsem našpicovala uši, abych nepřeslechla jediné slovíčko. I když se sluchem jsem problémy ještě neměla, teda aspoň jsem si to myslela. "Nejspíš bych mohl pomoci i tobě. Ale je to nevratný proces a uvědom si, že tu budeš strašit pak ještě hodně dlouho. Nejspíš jsem se měla urazit, ale mě to naopak přišlo legrační. "No jo, kdyby se to zvrtlo, tak bych ti mohla pomáhat." On se však na mě podíval tak káravě, že jsem si přála, abych to nikdy nevypustila z tlamy.
Raději jsme to oba přešli a Život už se zase usmíval. "Jen se nebude jednat o to, že bych ti dal nějaké roky navíc nebo novou sílu. Nic takového. Já ti ty roky uberu. Budeš zase mladá, plná chuti do života. Veškeré neduhy stáří zmizí. A neboj, vše si budeš pamatovat. Znělo to tak úžasně, až jsem málem začala slintat. Mělo to však určitě nějaký háček a já se bála s čím Život přijde. "Je mi to líto, ale na takový úkon budu potřebovat spoustu speciálních kamínků. Nejsem jako moje sestra, která musím mít všechno blýskavého, ale tohle prostě za kytičky neudělám. Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem čekala nějakou smlouvu na to, že po smrti mu tu budu sloužit. Nebo jeho sestře. Ale kameny? Ech, těch jsem měla celou fůru. "Kameny? Jen to? A jaký potřebuješ? Nebo víš co, nechám ti tu všechno, co by si mohl potřebovat a ty, když už budeš v tom kouzlení by si mohl prosím pomoci mým dětem trochu zesílit. Šlo by to? Aaa, něco pro Nokta, aby se taky cítil líp." V tu chvíli bych obdarovala každého, kdo by šel zrovna kolem. Život zvedl packu, aby mě zarazil. "Tak mi tu něco nechej a já uvidím, co se s tím dá dělat." Nadšeně jsem mu poděkovala. Radostně a možná i trochu zběsile se s ním rozloučila a rozběhla se dolů z kopce.

// Řeka Tenebrae (přes kopce)