Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumenský hvozd

Zdálo se, že se k našemu mini lovu nikdo jiný nepřidal. Neměla jsem jim to za zlé, ono to bylo jaksi narychlo. Ale nemohli jsme nechat pojít smečku hlady. Jen tím, že jsme šli ve třech se naše vyhlídky na dobrou kořist trochu rozplývaly. Budeme rádi, když skolíme jednu nebo dvě srnky. A to jsem velký optimista.
Zatím jsem se však nechtěla nechat něčím takovým rozházet. Hold budeme muset víc jídlem šetřit a pak jít možná ještě jednou na lov. jen to nesmí skočit zase zombie zvířaty. Jednou stačilo. Podívala jsem se na oba vlky, kteří mě doprovázeli. Vrátila jsem se k slovům, co říkala Maple. Se smíchem jsem se na ni podívala. "No, přes zbytek roku se docela i obslouží sami. Ale přeci jen je mou povinností na to myslet, když mě tím Morf pověřil. A hlavně, nechci začít loňskou zimu, kdy jsme šli na lov a pak bojovali se zombie daňky. Teď ani nevím, ale neměj mi to prosím za zlé, byla si tam taky?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Vážně jsem si nemohla vzpomenout. Opatrně jsem našlapovala, jelikož se na nás snesla velmi hustá mlha, ze které mi na čumáček přistávala jedna vločka za druhou. Ne, že by se jednalo o nějakou obří sněhovou bouři, ale spíš o předzvěst zimy. Avšak v kombinaci s mlhou to nebylo kdoví jak povzbudivé. Výborně, lov si v tomhle. Budeme rádi aspoň za srnku.
Začichala jsem ve vzduchu, a ucítila nějaké vlčí pachy, které se tu rozprostíraly. Ovšem, o smečku se nejednalo, protože to bychom si všimli už u příchodu do lesa. Navíc, dělat si smečku hned vedle další smečky. Zastavila jsem krok a trochu se opřela o Nokta. "Jestli se nám podaří ulovit aspoň srnku, bude to velká výhra," zodpověděla jsem mu konečně otázku a oblízla mu čumák. Potřebovala jsem se soustředit na to, jestli se mi do čumáku dostane aspoň náznak pachu kopytníka. Nebo zajíce. Čehokoliv, co se dalo lovit. Ani svoji magii s létajícím ptáčkem jsem nemohla použít, protože bych akorát narazila do stromu. Maličko pobouřeně jsem si dupla, protože takhle jsem si to teda vůbec nepředstavovala.
Znovu jsem vystrčila čumák vysoko do vzduchu a nasála vzduch do plic. Slabý, opravdu slaboučký závan srnčího pachu mi do něj přeci jen doputoval. Pokud jsem si ho ovšem nevyfantazírovala. "Musíme tudy. Snad se nám do toho nebudou motat ti, co tu už jsou. Maximálně bychom je mohli využít na lov, ale nevím, nějak se mi nechce lovit s cizinci." Ještě by nám úlovek ukradli. Ale zase, jsme silnější, teda asi. Při sledování pachu jsem otáčela hlavu z Nokta na Maple, jak to vidí oni. Šli jsme pomalu, protože jsme si museli hlídat stromy, proto jsem měla čas otáčet hlavou.

// Já se omlouvám, škola, úklid, cukroví... :D Ještě týden a zlepší se to. :D

Rozmýšlela jsem, za který charakter mám házet, ale myslím, že Wolfi, jakožto znalá hodně vlků, jich taky může co nejvíc obdarovat. A neboj, velkou silou nehází, jen to láskyplně nahazuje. :))

První zmrzlé ouško lišky Wolfi háže své dcerušce, aby měla svačinku na těch svých cestách. :))
Druhé zmrzlé ouško lišky háže směrem ke svému aktivnímu synovi. Z toho by snad nemusel mít nějaké výčitky. :))
Třetí zmrzlé ouško lišky dostane Alfredo, jelikož si Wolfi získal svým slušným chováním. :D
Čtvrté zmrzlé ouško lišky je pro Aseti, aby se probudila ze svého spánku a začala pořádně hrát.

První sobí paroh dostane (Wolfi se bojí, že kdyby házela, tak by mohla někoho trefit, kam by nechtěla), Morfeus, jelikož je to nejlepší alfák a velmi dobrý přítel.
Druhý sobí paroh přistrčí k Maple, protože se jedná o nejlepší kamarádku, kterou si Wolfi dokázala najít i mimo smečku (a pak se k nim Maple i tak přidala)
Třetí sobí paroh je pro Newlina, aby měl radost, jakou dokáže jen on.

2x Vlčíškův bobek háže svou největší silou na jedinou vlčici, kterou ze srdce nesnáší (a to ji ani neměla tu "čest" potkat) a to Styx. Doufá, že se jí trefí aspoň do oka, ucha nebo třeba do tlamy!

Pozlaceného divočáka dostane největší láska v jejím životě. Nokt ♥.

Maple s Darkií nevypadaly, že by se nějak zlobily na moji dcerku a její blechy. Oddychla jsem si a )plně si oddychla. Přeci jen bylo jednodušší s nimi mluvit, když věděly, co se děje. Jen Darkie se maličko zarazila, když jsem jí navrhla, že by mohla strávit zase nějaký čas s Morfem. Trochu jsem se nad tím pozastavila, ale nechala jsem to být. Místo toho jsem se radostně usmála a přikývla na její návrh, že by mohla pohlídat hranice a případně se ujmout došlých vlčat. Stále jsem zapomínala, že je naší pečovatelkou, tak nějak jsem brala jako fakt, že každý tu dělá všechno.
"Ano, to je dobrý nápad," řekla jsem povzbudivě. Pak jsem se otočila na Maple. "To bychom asi..." Nestihla jsem to doříct, protože jsem ucítila někoho, koho jsem moc moc chtěla vidět. "Noktee," vykřikla jsem nadšeně a přitulila se k němu. Při oblíznutí čumáku jsem si uvědomila jeden nepatrný fakt. Právě jsem svého milého infikovala blechami. Ajaj. "Mnoo," začala jsem pomalu a odtáhla se. To, že má blechy, jsem mu chtěla pošeptat až později. "Právě jsme se rozhodovaly, že vyrazíme na lov, aby se neopakovala loňská zima." Zazubila jsem se a pohlédla na vlčice. "Tak vyrazíme a cestou nabereme Amnesii, cítím, že je zpátky ve hvozdu. Ale nevím, jestli říkat i Morfovi, když tu má nejspíš společnost." Přemýšlela jsem za pochodu a otáčela se z vlka na vlka.
Nakonec jsem pohledem skončila na Maple. "Tak zavyjeme a kdo se přidá, tak nás může následovat. Ale i ve třech se nám podaří získat srnku nebo dvě, z vedlejšího lesa. Teda ty dvě jsou optimistický, ale tak doufat můžeme." Zaklonila jsem hlavu a táhle i nahlas zavyla, abych dala všem přítomným najevo, že odcházíme lovit. Po zmlknutí jsem švihla ocasem a vydala se směrem do vedlejšího lesa. Když jsem míjela Darkii, tak jsem na ni mrkla, jako povzbuzení, že to zvládne. Pak jsem se přitočila k Maple a zašeptala směrem k ní. "Neboj, budeme brzy zpátky." Moje kamarádka totiž vypadala, že se jí moc nechce, ale sami s Noktem to neodlovíme. No, i když... Ne, ve třech máme víc šancí.
Srovnala jsem krok tak, abychom šli aspoň nějak vedle sebe a otřela se bokem o svého milého. "Možná jsem ti to měla říct dřív, ale mám blechy, který máš už asi i ty. Poděkuj naší dcerušce," dodala jsem nevinně se sklopenýma ušima. Věřila jsem však, že se blechy třem dobrodruhům povede vymýtit.

// Tmavé smrčiny (přes řeku)

// Když se ještě někdo zúčastní lovu, tak budu ráda. :)) Aspoň neumřeme hlady. :D

// Rozhodně originální a opravdu velmi rychlé. :D Díky :)) Jen jsem čekala, že aspoň jednu věc seženu, takže děkuji za cenu útěchy. :D

// Marion, Alfredo a Thoran

Usmála jsem se za odbíhající Marion. Měla jsem dobrý pocit z vlků, kterými teď byla obklopena, takže jsem se o ni nebála. Spíš jsem se bála o Alfieho a Thorana, že by je mohla umluvit k smrti. Byla jako Newlin, prostě mluvila a mluvila a na vás bylo, jestli to dokážete všechno pochytit nebo si z toho vezmete jen tu nejdůležitější část. Zamyšleně jsem se podrbala, protože malí paraziti začali konat svou práci.
Uslyšela jsem, jak se ke mně někdo blíží a střihla jsem tím směrem uchem. Pak jsem otočila celou hlavu a nahodila úsměv, protože jsem moc dobře věděla, o koho se jedná. Jen mě jich bylo líto, pokud by se dostaly až moc blízko. Ještě jsem v rychlosti přemýšlela, jestli jim o blechách mám říkat, ale to už se objevily až u mě. Pozdě. Můj úsměv maličko zkřečovatěl, ale už se nedalo nic dělat. Ani couvání by nepomohlo. "To je od vás hezké. Ještě jsem nikoho nesehnala," dodala jsem maličko zkroušeně. Pohledem jsem přelétla Darkii, protože to bylo od ní hezké. Ale nemohla jsem toho po ní tolik chtít, zvlášť když jsem viděla, jak je slabá. Jenže, zase mi bylo hloupý jí říct, sorry nemůžeš nic udělat. Avšak v rychlosti mě nic nenapadalo. "Ráda bych zlanařila Kenaie, Nokta a zkusila bych najít Newlina a Amnesii. Budu moc ráda Maple, když se připojíš a tobě Darkie bych navrhla, že by si to tu s Morfem mohla pohlídat. Aspoň si užijete společné chvíle." Doufala jsem, že jsem neťala do tématu, které bylo tabu. Protože bych se i vsadila, že Morf svou dceru dlouho neviděl, hlavně to v jakém je stavu. Ještě tu však byla jedna věc na probrání. "A musím vám říct neveselou zprávu. Máme tu invazi blech. Nevím kde se vzaly, ale cítím jak mi lezou v kožichu. A bohužel jsem reagovala příliš pozdě a bylo mi hloupý před vámi couvat, takže, noo, asi už na vás taky naskákaly. Ale co je pozitivní, Marion, Alfie a ten cizí vlk se vydali zničit bleší invazi," dodala jsem nadějně a začichala ve vzduchu, abych se pokusila najít aspoň někoho ze jmenovaných na lov. Měla jsem maličko výčitky z toho, že jsem o blechách trošičku kecala, ale doufala jsem, že se na mě moc zlobit nebudou.

// Sorry, máte blechy. :D

Alfieho ocásek se už dávno ztratil mezi stromy, když jsem se konečně zklidnila. Ještě jsem přemýšlela nad tím, co Marion povídala o chytrosti a zapomínání. Věděla jsem, že to s pamětí má občas pomotaný, ale neměla jsem ji za nějakou hloupou vlčici. Ani jednodušší, jak by někdo mohl namítnout. Ne, prostě byla svá, hodná a šikovná. Musím jí to říkat častěji. Navíc mě o svém dobré srdci přesvědčila, když se o mě začala bát.
Přisuzovala jsem její zapomnění, proč vlastně pláču, k rozhození, že mě tak musela vidět. Na druhého vlka jsem se raději ani nezadívala, dokud sám nezačal mluvit. Poslouchala jsem jak mi Marička říkala samé krásné věci. Musela jsem se usmát. "Dobře broučku, když tu se mnou budeš, tak už plakat nebudu," slíbila jsem jí. Konečně jsem sebrala odvahu a podívala jsem se i na Thorana. Bála jsem se, že si o mě bude myslet bůh ví co, ale nezdálo se. Jakmile totiž začala Marion hledat Alfieho, hned jí to začal vysvětlovat a vůbec se nad tím nepozastavil a v klidu jí vše vysvětlil. Jako pravý kamarád. Vděčně jsem na něho kývla a skromně sklopila oči. Podle mého jsem totiž nic neudělala, než se jen ztrapnila a dala najevo, že i Beta může být slabá.
"Vážně, není za co. Jen na sebe dávejte pozor, až budete svět zachraňovat od blech," řekla jsem jim na rozloučenou a oblízla Marion čumák. Roste tak rychle. Zaslechla jsem výt Kenaie, jak ohlašoval svůj návrat, z čehož jsem měla radost. Jen jsem nevěděla, jestli bych za ním měla jít nebo jestli mám začít shánět další vlky na lov. Proč je to všechno tak složitý.

// Omlouvám se, jestli to nedává smysl, či je to krátký. Nějak není dneska den. ://

Sdílela jsem radost z Mariččiných úspěchů. Přeci jen, každý pamatuje na dobu, kdy poprvé objevil magii.To, jestli v dobrém nebo zlém byla už jiná otázka. Marion však z toho byla nadšená a tak jsem mohla být taky. Tížilo by mě, kdyby ji něco trápilo. Vyslovila úvahu, že magii dostala nejspíš od Života. I pro mě to bylo jediné logické vysvětlení, protože já zemi neuměla ovládat vůbec a Nokt nejspíše také ne. Musím se ho pak na to zeptat.
Když Thoran připomněl, proč vlastně dorazili, naše dcerka se toho chytila jako uragán. Snažně mi vysvětlovala, jak moc potřebují slzu a pak Alfieho sestru. Ten statečně prohlásil, že ji ještě dokáže vystopovat a už se vydal na cestu. Ještě se mi mile omluvil za to, že k nám dotáhli blechy. Přívětivě jsem se na něj usmála, ale to už ho mlha pohltila a on se vydal za sestřičkou. Otočila jsem se tedy zpátky na Marion a Thorana, kdy první zmíněná už nechtěla dávat jména blechám. Oddychla jsem si, protože takový mazlíčky bych tedy doma nechtěla.
Musela jsem se zasmát, když dceruška prohlásila, že maminky ví všechno. Kéž by zlatíčko, kéž by. "Bylo by hezké, kdybych věděla všechno. Jenže nemyslíš, že by pak byla na světě nuda, kdybych všechno znala. Takhle můžu říct, že vím skoro všechno, a to co nevím, se ještě můžu nějakým způsobem dozvědět," mrkla jsem na ni. V koutku duše jsem doufala, že jsem u ní právě neklesla. Měla jsem však za to, že ne. Pro mě cizí vlk už nějakou dobu nemluvil, což nebylo nic divného. Ono toho nebylo moc, co by mohl dodat. Marion totiž obstarala i list, do kterého jsem mohla slzu uronit. Položila mi ho k nohám a já se na ni mile usmála. Jenže, co teď? Bylo mnoho pocitů, které mnou zmítaly, jako strach o své blízké, strach o smečku, naštvanost na Styx, radost z blízkosti mé rodiny. Jenže smutek tam tak nějak neměl místo a nebyla jsem jedna z těch, které si ve smutných věcech libují.
Pak se však Marion optala na svého bratra. "Nevím broučku kam šel. Byl tu, ale zase se někam odebral. Ale aspoň, že se tu občas ukáže, ne jako Cassian... Který od nás asi utekl," dodala jsem zkroušeně. Měla jsem ráda všechny své děti, ale ke Cassovi jsem tolik mateřské lásky, no, necítila. Nebo jako jo, ale prostě, jak s námi trávil málo času a stal se z něj celkem brzy samostatný vlk, tak se mi k němu nepodařilo vytvořit tak pevný vztah, jako k Marion a Kenaiovi. Jenže ani tohle mě nedonutilo k slzám, až jsem si začala říkat, jestli nejsem špatná matka. Což mě víc štvalo a hryzalo na duši, než abych to dala najevo venkovně. A oni potřebovali moji slzu. Snažila jsem se vzpomenout si na nějaké smutné události. Jakékoliv. Ať to byla ztráta Neyteri nebo ztráta Andanteho, mého učně a kdysi nejlepšího přítele. Stálo to však nestačilo. Musela jsem se ponořit ještě dál ve svých vzpomínkách. Dostala jsem se tak hluboko, až jsem přestala vnímat okolní svět.
Byl to den jako každý jiný, ale pro nás něčím výjimečný. Konečně jsme se totiž měli zúčastnit lovu, abychom se to naučili. A nikdo ráno netušil, že to bude nejhorší den v životě. Rychle jsem se ve svých vzpomínkách dostala k nejhoršímu dni celého mého života. Důvodu, proč jsem vlastně odešla ze své rodné smečky. Oheň. Všude samý oheň. A šílenství, chaos, křik a děs. A bratři... Moji milovaní bratři, padající do toho pekelného žáru... Už dlouho jsem na tento den nevzpomínala. O to víc, mě zasáhl jeho obsah, kdysi prožitá hrůza... Začala jsem se třást po celém těle a z očí mi vytryskly slzy. Nebylo mi to hloupé před cizím vlkem, protože jsem okolí vůbec nevnímala. Stála jsem na místě a plakala. Jak jsem jednou uvolnila to napětí, to "musení" nad vším se vybrečet, nešlo zastavit. Brzy jsem se však probudila a sklonila hlavu nad list, aby do něj napadalo co nejvíce slz. K čemu by jim byl můj pláč, kdybychom ho nezachytili. Snažila jsem se uklidnit, ale vůbec to nešlo. Když už jsem měla pocit, že v listu je spousta mých slz, došla jsem k Marion a svoji uslzenou hlavu jsem položila na její záda. Potřebovala jsem cítit někoho blízkého, přitisknout se k někomu, koho mám ráda a cítit jeho pach. Byla nejblíž a doufala jsem, že jsem nějak nepřitížila její vlčecí dušičce. "Omlouvám se, já vím, že jste chtěli jen slzu... Ale to tak nějak samo, pardon," zakuckala jsem se a odtáhla od své dcery. Na tváři mi byly vidět potůčky po slzách, ale další už se nekutálely ven. Popotáhla jsem a roztřeseně vydechla. "Takže ještě jste říkali, že potřebujete chlup jednorožce, jo? Jenže ten fakt nevím, kde seženete. Mam... Maminka mi vyprávěla, že jednorožec je kůň, který má na hlavě roh. Avšak za celý svůj život, jsem nic takového tady nepotkala. Snad si z vás ti jezevci jen vystřelili." Dýchala jsem stále trhaně, ale čím dýl jsem mluvila, tím lepší to bylo. Nikdy bych neřekla, jak mě to dokáže rozhodit. Asi mám v sobě víc smutku, než jsem si myslela a potřebuju ho vyplavit. Pokusila jsem se na ně usmát a čekala, jestli ještě budu nějak nápomocná.

Čekala jsem, jak se na mě Nokt bude dívat, jestli se bude ptát a tak. Jenže, než se k tomu mohl dostat, zaslechla jsem křik naší dcerušky. Otočila jsem za tím hlukem hlavu, ale to už se z křoví vyřítila Marion a radostí do mě strčila. Nečekala jsem, že bude mít takovou páru, málem mě srazila k zemi. Tulila se ke mně a já jí tulení oplácela. Vždyť jsem ji neviděla takovou dlouhou dobu. Otírala jsem si o ní hlavu, očima ji zkoumala, jestli nemá nějaká viditelná zranění.
Naštěstí se nic takového neukázalo, takže jsem se mohla ponořit do záplavy slov. Pochopila jsem, že se ujala Alfiho, za což si vysloužila mé uznání. Také konečně poznáme Thorana, jak o něm kdysi mluvila, že se jí ztratil. Byla jsem ráda, že ho poznáme, i když jsem si nebyla jistá, že je úplně vhodné si ho sem takhle brát. I když, jestli se projeví jako dobrý vlk, tak by to asi nemuselo vadit. "Jsi moc šikovná, že jste se takhle skamarádili. Kytičku? A ona vyrostla, že sis to přála? Paráda." Že by měla magii země? Ale kde by ji vzala... Počkat, jakou má vlastně Nokt. Chvilku jsem přestala vnímat, cože v houštinách vlastně dělali. Pozornost jsem však navázala, když pronesla něco o blechách a vších. Oči se mi rozšířily děsem. Dech se mi zrychlil a celé tělo mě začalo svědět. Nejspíš to nebylo tím, že by mě malí parazité začali hned kousat. Spíš to bylo způsobené podvědomě. A jak hrdě o nich Marion mluví.
To se k nám přidali i zbylí dva vlci, kterým moje dcerka nejspíš utekla. Zůstali v uctivé vzdálenosti, buď že nám chtěli dodat soukromí nebo jen nechtěli přenést další breberky. Což už je asi jedno. Přišla jsem si jako prašivá, ale i tak jsem se na Marion stále usmívala. "Teda, ti vám dali úkoly. Chlupy ze zadku jednorožce." Zamyslela jsem se nad tím. O jednorožcích jsem slyšela v pohádkách od svojí maminky, ale že by někde žili. A ještě k tomu tady? Marion ještě mluvila o svých malých drobných kamarádech a znovu se ke mně natiskla. Oblízla jsem jí čumáček a přitiskla tvář k tváři. Blechy, fuj. "Zlatíčko, určitě jim jména nedávej. Oni tě určitě poslouchat na jméno nebudou."
Konečně jsem zvedla oči k příchozím. Usmála jsem se na oba vlky, uvnitř jsem však zůstala obezřetná. Jak jsem totiž vyrozuměla, Styx taky vypadala mile a vyklubala se z ní potvora. "Zdravím Thorane a Alfie. Když se nepotuluješ sám a jdete ve skupině, tak je to dobrý. Jen se sám nikam nevydávej," řekla jsem mile. Jeho zvláštní přání mě vážně rozesmálo. "No, moji slzu získáte líp, než ty chlupy jednorožce. To je fakt. Navíc, vaše mise je ušlechtilá, protože blechy a vši nejsou nic hezkého a v dlouhodobém hledisko nezdravého," řekla jsem směrem k Marion. Měla jsem totiž zato, že oba vlci to věděli moc dobře, ale jen naše dceruška si s těmi nevítanými návštěvníky chtěla hrát. "Když mi chvilku dáte, tak se rozpláču, ale do čeho slzu naberete. Nebo spíš, kam bych ji měla vyplakat?" Rozhlédla jsem se po našem jehličnatém hvozdu. Nevěděla jsem, jestli si něco přinesli nebo jak to chtějí řešit. A uronit slzu jsem nebrala jako projev slabosti.
Ze zamyšlení mě vytrhl hlas současně nejmladšího člena. "Zoubek taky jako ingredienci? Bohužel tě zklamu, naposledy jsem ji viděla, jak jde z mýtiny do lesa s Duncanem v patách. A ten vlk se raději potuluje mimo smečku, než v ní. Takže mohou být kdekoliv," odvětila jsem smutně. Nerada jsem ho zklamala, ale nemohla jsem pomoci jinak. Stále jsem se rozhlížela, kam bych tak mohla tu slzu uronit. Protože na čumáku, v srsti nebo na tlapce by se nesla špatně.

// Mýtina

// Monolog a závěr pro Nokta

Doběhla jsem zpátky do lesa a přemýšlela jsem nad spoustou věcí. Jakmile jsem vkročila mezi stromy, pachy které se na mě nahrnuly mi v mém rozhodování zrovna dvakrát nepomohly. Zastavila jsem se a pořádně nasála do plic vzduch. Potřebovala jsem si udělat nějaký plán. Tak jo, koho tu cítíme. Nejvíc Nokt, nejspíš se nikam nevydal a čeká na mě. Ach, to je miláček. Dále je tu celkem vydatně cítit Morf, takže bych mu mohla říct o tom, že bych chtěla pár vlků vzít na lov. A taky, co se dělo u stromu. A taky, no... O tom, co se stalo Darkii. Ale neměla bych to spíš ututlat. Jenže, jako otec by to určitě chtěl vědět. Prožívala jsem morální dilema. Určitě bych měla o Darkii informovat, ale zase co když už to udělal někdo jiný, kdo to taky viděl, že se složila. Pak bych byla jen někdo, kdo opakuje zprávy a tím Morfovi přitěžuje. Ale co když se strachuje a já mu můžu říct, že se Darkie se už probudila. Rozhodla jsem se, že počkám jak se bude Morf tvářit a když tak ze mě bude posel špatných zpráv.
Raději jsem analyzovala další pachy, které byly nejčerstvější. Kenai. Můj milovaný syn. Naposledy jsem ho viděla, když jsme byli na posledním lovu. A pak někam odešel a nikdo nevíme proč. Měla bych si s ním promluvit, jak se mu tady líbí, jestli ho něco netrápí a taky jestli půjde na další lov. Je to moje rodičovská povinnost, i když on o to moc nestojí. Jednou za čas to však bude muset vydržet. Rázně jsem dupla packou, protože jsem si přála pro své nejdražší jen to nejlepší.
Zatím jsem nevěděla, jak si uspořádám potkání všech vlků, které bych chtěla. Podle toho, odkud se pachy ke mně plížily, jsem zjistila, že jsou všichni v různých částech lesa. Jeden pach jsem však identifikovat nemohla, nebo spíš dlouho mi trvalo, než jsem si to dala dohromady. Derian? Zrovna jsem o ní s Noktem mluvili, jak to mezi sebou s Newlinem mají. Ale to je poslední starost, kterou bych chtěla momentálně vyzvídat. V zimě bude času dost. Pak se lesem nesly pachy vlků, kteří byli na odchodu a nebo dlouho pryč. Srdce mi poskočilo, když jsem poznala, že se tu na chvilku ohřála i má dcerka. Zdá se, že je v pořádku. Vlčata byla v packách nejspíš našich vlků, protože jejich pachy taky mířily z lesa ven. Stejně tak i Duncanův.
Potřásla jsem hlavou, musela jsem se vymanit ze svého monologu a někam se posunout. A tak jsem nechala rozhodnout své srdce a vydala se za svým milovaným partnerem. Musela jsem se s ním poradit. O všem. Vyrazila jsem a běžela po lese. Vyhýbala jsem se stromům a kořenům, podlézala jsem větve a blížila se za láskou svého života. "Noktééé," volala jsem na něj už z dálky a řítila se k němu jako neřízená střela. Přibrzdila jsem těsně vedle něho, s úsměvem přes celý obličej. Ocásek mi kmital ze strany na stranu a já mu vlepila obří pusinku na jeho čumák. Pak jsem zpomalila svoje pohyby a přitulila jsem se k němu. Potřebovala jsem totiž jen cítit jeho přítomnost, to že tu je pro mě a se mnou. "Chceš vyprávět, co se nám na mýtině stalo? Nebo ti stačí jen informace, že už je to v pořádku?" Nebyla jsem si totiž jistá, jestli by to chtěl všechno vyprávět.

Krtek už byl dávno minulostí. Skoro všichni přítomní se už rozešli do lesa a možná i někam dál. Mrňata odběhla celkem rychle, až mě to překvapilo. Tak nějak jsem si je chtěla pomuchlat, protože maličké kuličky, i když tihle už byli trochu větší, jsou úplně nejroztomilejší. A naše děti už na to úplně nejsou. Teda Marion ještě jo. Cass, nevím kde je mu konec, a nakonec Kenai o jakýkoliv dotyk nestojí už vůbec. Trochu jsem si začala připouštět, že bychom mohli mít s Noktem další vlče.
Na to jsem však teď nemohla myslet, když se mi před očima odehrávala tragédie. Ještě, než jsem se vydala za bezmocnou Darkií, odchytila jsem si Duncana. Ten mi však řekl, že tímhle jsme si kvit a nic mu nedlužím. Sledovala jsem jeho chvost a získala dojem, že by se naše vztahy mohly přeci jen trochu posunout k lepšímu. Ale asi se nezbavím divného pocitu z tohoto vlka. Věděla jsem, že každý jsme nějaký, ale jemu jsem prostě nějak nevěřila.Bála bych se, že by moje tajemství u něj nemusela být v bezpečí.
To už jsem ale stála u Maple, která ležela u Darkie a mladého vlka, kterého Marion moc nechápala, i když si byli podobní. Kasius. Dívala jsem se na rodinku a cítila se absolutně bezmocně. Moje nejlepší kamarádka mi sice poděkovala, že tu s nimi jsem, ale to byla největší maličkost, co jsem mohla udělat. Napadlo mě, jestli by nepomohl Newlin, který vyléčil Marion rozdrcenou nohu pomocí bublinek. Něco mi však našeptávalo, že tady by nepomohl. Jen co ho uvidím, tak ho o to i tak poprosím. Za zkoušku se nic nedá. Najednou se však Darkie pohnula a lehce dezorientovaně se rozhlížela kolem. "Vystrašila si nás," řekla jsem jí, ale to musela určitě vědět. Pohnuly se ve mě mateřské pudy a přitiskla jsem se k ní. Nemohla jsem jí vynahradit Neyteri, ale aspoň maličko tomu pomoci. I teď, kdy jsem vypadala a vlastně díky Životu byla stejně stará jako ona.
Věděla jsem, že je v dobrých tlapkách. Obklopena svými milujícími, jen možná Morf chyběl. Napadlo mě, jak bych však mohla pomoci. "Nechám vás tu o samotě, ale vím, jak bych mohla pomoci. Půjdeme na lov a doneseme něco pořádnýho k snědku. A taky nějaký zásoby, abychom měli na zimu." Usmála jsem se na ně, ale necítila jsem velkou radost. Spíše obavy, ale musela jsem se pokusit je zaplašit. Podívala jsem se po mýtině, zkontrolovala jsem jestli náhodou magie už nefungují. Voda se okamžitě pohnula směrem, jakým jsem potřebovala. Paráda, aspoň magie fungují. Rozběhla jsem se do lesa s dvěma myšlenkami. Uvidím se s Noktem a vymyslím lov. Pak se však z lesa nehnu ani na krok a budu si jen užívat svého partnera.

// Sarumen

Počet bodů: 1
Směna: 1 bod za 15 mušlí :D

Joo, vím není se čím chlubit. Ale takovéhle akce mě baví. :D Kdybych pak nebyla líná nebo zapomnětlivá je dodělat. :D

I tak moc děkuju, že se takhle vymýšlí a realizují. :))

Země se chvěla víc a víc. Měla jsem vážně strach, protože celé to zavánělo pěkným průšvihem. Vrátila jsem hlavu zpátky do díry, abych slyšela odpovědi, ale moc mě neuspokojily. Mladý vlček se totiž rozhodl, že půjde prozkoumat nějakou chodbu, kterou objevil. "Alfie, počkej, ať se někde neztratíte." Netušila jsem, jestli mě vůbec ještě slyšel, protože víc jsem jeho hlásek nezaznamenala. Tu se najednou vedle mě objevila hlava dalšího vlka. Uskočila jsem leknutím, protože jsem vážně nečekala, že se někdo taky nahrne podívat se do díry. Chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomila o koho se jedná. "Duncane?" Můj hlas nebyl plný překvapení, jen trošičku. Tohohle vlka jsem totiž neměla zafixovaného jako někoho, kdo by se hrnul pomáhat.
Zdálo se však, že byl odhodlaný velice pomoci, jelikož moc neváhal a skočil do hlubin. "Hlavně buď opatrný," stačila jsem na něj ještě křiknout. I když naše vztahy nebyly zrovna nejpřátelštější, tak přeci jen mi pomohl zachránit Marion a já mu to ještě nijak neoplatila. Ale taky, nedokázala bych si odpustit, že by se někomu něco stalo, aniž bych mu nějak pomohla. Slovy sotva pomůžeš... Zatřásla jsem hlavou a otočila se na mýtinu. Jediná lehce při smyslech mi přišla Maple, tak jsem se k ní otočila a chtěla jsem nějak vymyslet plán, co s tím uděláme. Jenže... Vše najednou utichlo.
Napjatě jsem se rozhlížela po celé louce, i zpátky do díry jsem hlavu strčila. Jak by se nám teď magie hodily. Najednou se objevila obří kupa a zvětšovala se a zvětšovala. Co to sakra!? Naježila jsem srst a začala vrčet. Jak se však brzy ukázalo, neměla jsem důvod. Obří kupa se přeměnila na ještě většího krtka, který nesl v tlapách vlky z podzemí. Všichni se zdáli v pořádku, ale stejně jsem se za nimi vydala, abych je zkontrolovala. Pohlédla jsem na obra a povzdechla si. Sice nám tu nadělal paseku, ale slíbil, že to napraví. A já mu věřila, takže jsem se jen usmála. "No, musím říct, že si nás dost vyděsil. Hlavně, když to tu bude zase v pořádku. A když se vydáš ještě kus na východ, tak svého známého nalezneš. Spletl si se jen o jeden les. Jen to tam nezbourejte," dodala jsem se smíchem a sledovala, jak se zase zavrtal do země. Ještě jednou jsem prohlédla vytažené vlky. Byli velmi zašpinění, ale zdálo se, že zdraví. Měla jsem toho hodně na srdci k většině z nich, takže jsem začala postupně. Od Duncana. i když nebylo to takové obcházení a okecávání, jako by to bylo se zbytkem smečky. Ale cítila jsem, že by to ani neocenil. "Hele, já vím, že nemáme nejlepší vztahy. Ale chci aby si věděl, že jsem nezapomněla, jak si mi pomohl s Marion. A taky, že když budeš vědět, jak bych ti to mohla splatit, tak si řekni. Snad to bude v mých silách. A dobrá práce dole." Doufala jsem, že si nevymyslí nějakou blbost, ale dlužila jsem mu. Usmála jsem se na něj a vydala se k vlčatům. "Myslím, že jste dole zvládli dobrou práci. Hlavně statečnou. Jmenuji se Wolfganie," řekla jsem směrem k mladé vlčici, nejspíš sestřičce Alfieho."Pokud mě budete potřebovat, tak se nebojte ozvat. Půjdu ještě za ostatními, jestli nepotřebují pomoci."
Došla jsem zpátky ke stromu a cestou sledovala omdlelou Darkii. Zamrazilo mě z toho pohledu, takže jsem doběhla k Maple, abych se podívala, jak bych mohla pomoci. "Maple, nevíš jak bych mohla pomoci?"

Příčná ulice 1.

Vše vypadalo, že by naše snažení mohlo vést k úspěchu. Měla bych přeci jen být poučená, že v této zemi nic není tak jednoduché a hlavně zadarmo. Jako ptáček jsem se snažila malé vlče dostat dál do chodby, ale najednou jsem byla zpátky ve svém těle. Nepochopila jsem, jak se to mohlo stát, ale tím, že to bylo nečekané a rychlé, tak jsem zůstala v transu. Nedokázala jsem pohnout ani čumákem, natož celým tělem. Alespoň oči jsem měla otevřené. Nejspíš abych mohla nehybně sledovat, jak Maple běhá sem a tam, něco mi říká a už zase byla pryč. No to jsem se tedy předvedla. Aseti na mě taky něco křičela, ale já se stále nemohla hýbat a tudíž jí odpovědět.
To je tak, když podceníte svět, ve kterém žijete. Zatímco jsem byla uvězněná ve svém těle, snažila jsem se alespoň ze všech sil přemýšlet. Může za tohle vrácení všeobecně Gallirea nebo to něco, co napadlo strom? Udělal někdo něco s magiemi? A jestli ano, tak kdo a proč? Ale to se může řešit až později, jednu katastrofu po druhé. Raději jsem es začala soustředit na své tělo, abych mohla alespoň utéct, protože hlas Maple nás před něčím varoval. Netušila jsem co se kde odehrává, ale podivných zvuků jsem si všimla.
Zvuky se začaly přibližovat, až mi to bylo vážně nepříjemné. Jenže pořád jsem neměla kontrolu nad svým tělem. Na to přiběhla Maple a snažila se mě dostat svým tělem do bezpečí. Až když se ten prapodivný hluk ozval přímo za našimi zády, lekla jsem se tolik, až jsem vystřelila jako šipka. Kdyby nám tu nešlo o životy, byla bych šťastná vlčice, že se můžu hýbat. I tak jsem se s radostí obrátila na Maple, tu chvilinku malého vítězství jsme si musely dopřát. "Děkuju, nevím, co se to stalo. Nejspíš to rychlé vypadnutí magie," na větší vysvětlovaní nebyl čas, takže jsem se jí letmo přitiskla k boku, aby věděla, že jí jsem vděčná za záchranu a začala jsem mapovat situaci. Ještě jsem si ale zapsala za uši, že se jí musím nějak odměnit. Třeba pořádnou vydrou. Aseti byla ještě daleko, ale už na cestě k nám. Pokusila jsem se udělat něco s vodou, jak radila, ale nic se nestalo. "Magie nefungují!"
Byla to dost prekérní situace, ale co se dalo dělat. Museli jsme se spolehnout na naše mozky. Otočila jsem se k díře a vrazila do ní hlavu. "Nevidíte uvnitř něco, do čeho by se dalo kousnout nebo tak? Jestli ne, tak pojďte rychle sem, my vám když tak nahoru pomůžeme!" Nevěděla jsem, že Maple jim už nějaké instrukce dala. Ale jestli bylo uvnitř tělo, kterému patřily obří drápy, které létaly po povrchu, proč by se do něj nemohli zakousnout?

// Mám čekat na Flynna nebo můžu psát? :)