Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Krtek už byl dávno minulostí. Skoro všichni přítomní se už rozešli do lesa a možná i někam dál. Mrňata odběhla celkem rychle, až mě to překvapilo. Tak nějak jsem si je chtěla pomuchlat, protože maličké kuličky, i když tihle už byli trochu větší, jsou úplně nejroztomilejší. A naše děti už na to úplně nejsou. Teda Marion ještě jo. Cass, nevím kde je mu konec, a nakonec Kenai o jakýkoliv dotyk nestojí už vůbec. Trochu jsem si začala připouštět, že bychom mohli mít s Noktem další vlče.
Na to jsem však teď nemohla myslet, když se mi před očima odehrávala tragédie. Ještě, než jsem se vydala za bezmocnou Darkií, odchytila jsem si Duncana. Ten mi však řekl, že tímhle jsme si kvit a nic mu nedlužím. Sledovala jsem jeho chvost a získala dojem, že by se naše vztahy mohly přeci jen trochu posunout k lepšímu. Ale asi se nezbavím divného pocitu z tohoto vlka. Věděla jsem, že každý jsme nějaký, ale jemu jsem prostě nějak nevěřila.Bála bych se, že by moje tajemství u něj nemusela být v bezpečí.
To už jsem ale stála u Maple, která ležela u Darkie a mladého vlka, kterého Marion moc nechápala, i když si byli podobní. Kasius. Dívala jsem se na rodinku a cítila se absolutně bezmocně. Moje nejlepší kamarádka mi sice poděkovala, že tu s nimi jsem, ale to byla největší maličkost, co jsem mohla udělat. Napadlo mě, jestli by nepomohl Newlin, který vyléčil Marion rozdrcenou nohu pomocí bublinek. Něco mi však našeptávalo, že tady by nepomohl. Jen co ho uvidím, tak ho o to i tak poprosím. Za zkoušku se nic nedá. Najednou se však Darkie pohnula a lehce dezorientovaně se rozhlížela kolem. "Vystrašila si nás," řekla jsem jí, ale to musela určitě vědět. Pohnuly se ve mě mateřské pudy a přitiskla jsem se k ní. Nemohla jsem jí vynahradit Neyteri, ale aspoň maličko tomu pomoci. I teď, kdy jsem vypadala a vlastně díky Životu byla stejně stará jako ona.
Věděla jsem, že je v dobrých tlapkách. Obklopena svými milujícími, jen možná Morf chyběl. Napadlo mě, jak bych však mohla pomoci. "Nechám vás tu o samotě, ale vím, jak bych mohla pomoci. Půjdeme na lov a doneseme něco pořádnýho k snědku. A taky nějaký zásoby, abychom měli na zimu." Usmála jsem se na ně, ale necítila jsem velkou radost. Spíše obavy, ale musela jsem se pokusit je zaplašit. Podívala jsem se po mýtině, zkontrolovala jsem jestli náhodou magie už nefungují. Voda se okamžitě pohnula směrem, jakým jsem potřebovala. Paráda, aspoň magie fungují. Rozběhla jsem se do lesa s dvěma myšlenkami. Uvidím se s Noktem a vymyslím lov. Pak se však z lesa nehnu ani na krok a budu si jen užívat svého partnera.

// Sarumen

Počet bodů: 1
Směna: 1 bod za 15 mušlí :D

Joo, vím není se čím chlubit. Ale takovéhle akce mě baví. :D Kdybych pak nebyla líná nebo zapomnětlivá je dodělat. :D

I tak moc děkuju, že se takhle vymýšlí a realizují. :))

Země se chvěla víc a víc. Měla jsem vážně strach, protože celé to zavánělo pěkným průšvihem. Vrátila jsem hlavu zpátky do díry, abych slyšela odpovědi, ale moc mě neuspokojily. Mladý vlček se totiž rozhodl, že půjde prozkoumat nějakou chodbu, kterou objevil. "Alfie, počkej, ať se někde neztratíte." Netušila jsem, jestli mě vůbec ještě slyšel, protože víc jsem jeho hlásek nezaznamenala. Tu se najednou vedle mě objevila hlava dalšího vlka. Uskočila jsem leknutím, protože jsem vážně nečekala, že se někdo taky nahrne podívat se do díry. Chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomila o koho se jedná. "Duncane?" Můj hlas nebyl plný překvapení, jen trošičku. Tohohle vlka jsem totiž neměla zafixovaného jako někoho, kdo by se hrnul pomáhat.
Zdálo se však, že byl odhodlaný velice pomoci, jelikož moc neváhal a skočil do hlubin. "Hlavně buď opatrný," stačila jsem na něj ještě křiknout. I když naše vztahy nebyly zrovna nejpřátelštější, tak přeci jen mi pomohl zachránit Marion a já mu to ještě nijak neoplatila. Ale taky, nedokázala bych si odpustit, že by se někomu něco stalo, aniž bych mu nějak pomohla. Slovy sotva pomůžeš... Zatřásla jsem hlavou a otočila se na mýtinu. Jediná lehce při smyslech mi přišla Maple, tak jsem se k ní otočila a chtěla jsem nějak vymyslet plán, co s tím uděláme. Jenže... Vše najednou utichlo.
Napjatě jsem se rozhlížela po celé louce, i zpátky do díry jsem hlavu strčila. Jak by se nám teď magie hodily. Najednou se objevila obří kupa a zvětšovala se a zvětšovala. Co to sakra!? Naježila jsem srst a začala vrčet. Jak se však brzy ukázalo, neměla jsem důvod. Obří kupa se přeměnila na ještě většího krtka, který nesl v tlapách vlky z podzemí. Všichni se zdáli v pořádku, ale stejně jsem se za nimi vydala, abych je zkontrolovala. Pohlédla jsem na obra a povzdechla si. Sice nám tu nadělal paseku, ale slíbil, že to napraví. A já mu věřila, takže jsem se jen usmála. "No, musím říct, že si nás dost vyděsil. Hlavně, když to tu bude zase v pořádku. A když se vydáš ještě kus na východ, tak svého známého nalezneš. Spletl si se jen o jeden les. Jen to tam nezbourejte," dodala jsem se smíchem a sledovala, jak se zase zavrtal do země. Ještě jednou jsem prohlédla vytažené vlky. Byli velmi zašpinění, ale zdálo se, že zdraví. Měla jsem toho hodně na srdci k většině z nich, takže jsem začala postupně. Od Duncana. i když nebylo to takové obcházení a okecávání, jako by to bylo se zbytkem smečky. Ale cítila jsem, že by to ani neocenil. "Hele, já vím, že nemáme nejlepší vztahy. Ale chci aby si věděl, že jsem nezapomněla, jak si mi pomohl s Marion. A taky, že když budeš vědět, jak bych ti to mohla splatit, tak si řekni. Snad to bude v mých silách. A dobrá práce dole." Doufala jsem, že si nevymyslí nějakou blbost, ale dlužila jsem mu. Usmála jsem se na něj a vydala se k vlčatům. "Myslím, že jste dole zvládli dobrou práci. Hlavně statečnou. Jmenuji se Wolfganie," řekla jsem směrem k mladé vlčici, nejspíš sestřičce Alfieho."Pokud mě budete potřebovat, tak se nebojte ozvat. Půjdu ještě za ostatními, jestli nepotřebují pomoci."
Došla jsem zpátky ke stromu a cestou sledovala omdlelou Darkii. Zamrazilo mě z toho pohledu, takže jsem doběhla k Maple, abych se podívala, jak bych mohla pomoci. "Maple, nevíš jak bych mohla pomoci?"

Příčná ulice 1.

Vše vypadalo, že by naše snažení mohlo vést k úspěchu. Měla bych přeci jen být poučená, že v této zemi nic není tak jednoduché a hlavně zadarmo. Jako ptáček jsem se snažila malé vlče dostat dál do chodby, ale najednou jsem byla zpátky ve svém těle. Nepochopila jsem, jak se to mohlo stát, ale tím, že to bylo nečekané a rychlé, tak jsem zůstala v transu. Nedokázala jsem pohnout ani čumákem, natož celým tělem. Alespoň oči jsem měla otevřené. Nejspíš abych mohla nehybně sledovat, jak Maple běhá sem a tam, něco mi říká a už zase byla pryč. No to jsem se tedy předvedla. Aseti na mě taky něco křičela, ale já se stále nemohla hýbat a tudíž jí odpovědět.
To je tak, když podceníte svět, ve kterém žijete. Zatímco jsem byla uvězněná ve svém těle, snažila jsem se alespoň ze všech sil přemýšlet. Může za tohle vrácení všeobecně Gallirea nebo to něco, co napadlo strom? Udělal někdo něco s magiemi? A jestli ano, tak kdo a proč? Ale to se může řešit až později, jednu katastrofu po druhé. Raději jsem es začala soustředit na své tělo, abych mohla alespoň utéct, protože hlas Maple nás před něčím varoval. Netušila jsem co se kde odehrává, ale podivných zvuků jsem si všimla.
Zvuky se začaly přibližovat, až mi to bylo vážně nepříjemné. Jenže pořád jsem neměla kontrolu nad svým tělem. Na to přiběhla Maple a snažila se mě dostat svým tělem do bezpečí. Až když se ten prapodivný hluk ozval přímo za našimi zády, lekla jsem se tolik, až jsem vystřelila jako šipka. Kdyby nám tu nešlo o životy, byla bych šťastná vlčice, že se můžu hýbat. I tak jsem se s radostí obrátila na Maple, tu chvilinku malého vítězství jsme si musely dopřát. "Děkuju, nevím, co se to stalo. Nejspíš to rychlé vypadnutí magie," na větší vysvětlovaní nebyl čas, takže jsem se jí letmo přitiskla k boku, aby věděla, že jí jsem vděčná za záchranu a začala jsem mapovat situaci. Ještě jsem si ale zapsala za uši, že se jí musím nějak odměnit. Třeba pořádnou vydrou. Aseti byla ještě daleko, ale už na cestě k nám. Pokusila jsem se udělat něco s vodou, jak radila, ale nic se nestalo. "Magie nefungují!"
Byla to dost prekérní situace, ale co se dalo dělat. Museli jsme se spolehnout na naše mozky. Otočila jsem se k díře a vrazila do ní hlavu. "Nevidíte uvnitř něco, do čeho by se dalo kousnout nebo tak? Jestli ne, tak pojďte rychle sem, my vám když tak nahoru pomůžeme!" Nevěděla jsem, že Maple jim už nějaké instrukce dala. Ale jestli bylo uvnitř tělo, kterému patřily obří drápy, které létaly po povrchu, proč by se do něj nemohli zakousnout?

// Mám čekat na Flynna nebo můžu psát? :)

Můžu mít jenom dotázek k těm magiím? Máme osudovou akci ve smečce, kde jsme magie do teď hojně využívali. Ale když se teď ztratily, tak už ani my je nesmíme používat? :D

Než mi mohla vlčice odpovědět, přidali se k nám další dva členi. Jedním byla Aseti, kterou jsem dlouho neviděla a tak jsem ji pozdravila mávnutím ocásku a přikývnutím hlavy. Druhý člen byl maličký, ale zdál se být nebojácný. Usmála jsem se na něj s láskou v očích, protože se ve mně probudily mateřské pudy. Trošku mě však překvapila jeho mluva. Nebyla nijak oprsklá, to ne, ale v jeho větě byla spousta cizích slovíček. Vydedukovala jsem, že se jmenuje Alfie, našel ho Newlin a ten šel dělat společnost Amnesii. Takže už není s Derian? Vlčí vztahy musely však jít stranou. "Těší mě Alfie, já jsem Wolfganie."
Než jsem však mohla odpovědět Aseti, ozvala se nová vlčice, představila se jako omega?! Shadow a utekla. Překvapeně jsem se za ní podívala, ale viděla jsem jen, že běhá kolem dokola stromu. Tak buď nemá ráda cizí vlky nebo se ujala záchrany, aby ukázala, že sem chce patřit. Ale omega? Jak se k takovému postavení mám chovat? No to až budu vyprávět Noktovi. Nejdříve jsme však museli zachránit tuhle patálii a jak se zdálo, tak taky Darkii, která strašlivě bolestně sténala, že to bylo slyšet po celé mýtině. Otočila jsem se zpátky k Aseti a malému vlčeti. "Normální to určitě není, musíme zachránit strom. A tím nejspíš i Darkii, protože vypadá, že je se stromem nějak spojená a nejenom díky magii země." Na další její otázky jsem neodpovídala, nebyl na to totiž čas. Teď jsem se však zaměřila na Alfiho (//Alfieho?). "Tak co broučku, půjdeš nám pomoci zachránit strom? Třeba tě napadne něco, co nás ne," řekla jsem veseleji, než jak jsem se cítila. Na tomhle nebylo veselého nic, ale já ho nechtěla děsit. I když, třeba měl víc odvahy, než bych řekla, což vlčata většinou mají.
Vyběhla jsem ke stromu, do kterého se naše nová omega snažila za každou cenu narvat. Byla malá, takže se jí to celkem dařilo, ale stále jsem netušila její pohnutky. Zastavila jsem se u Darkie, abych zkontrolovala, jak na tom je a udělalo se mi zle z toho, jak slabě, nemocně a skoro mrtvě vypadala. Zachvátila mě maličko panika, ale musela jsem být silná. Maple ji milovala a taky se nezdála z toho být zničená. Naopak, snažila se to zachránit. Musíme tě zachránit, ty nesmíš zemřít. Ke stromu jsem se zatím nehrnula, protože bych toho moc nezmohla. Ale něco z toho, co Maple křičela mi v hlavě zůstalo. na koho volala zlatíčko? Na tu vlčici asi ne, jedině že by tam bylo další vlče. Neříkala náhodou Aseti, že jich viděla víc? Že by se jednalo o sourozence Alfa? Sakra, přemýšlej, jak pomůžeš! Magie, magie... Co máš za magie, aby mohly pomoci? Neviditelnost je k ničemu zrovna teď, stejně jako voda a ptáček. Nebo, že bych natlačila vytékající mízu zpátky do stromu? Dá se s ní pracovat jako s vodou? Packou jsem hrábla do rudé tekutiny, ale nic moc jsem z toho nepoznala. Jenže to nemůžu! Vždyť se tam nasoukala nová Shadow a jestli jsem to dobře vydedukovala, tak ještě jedno vlče. My se tam už nevejdeme. Zrak mi padl na ptáčka na noze. Byla jsem ještě trochu vysílená z předvádění nové magie Noktovi, ale co se dalo dělat? Vždycky to přijde, když je jeden trochu unavený. Nemůžou tyhle katastrofy přicházet po jídle nebo spánku?
Zvedla jsem se a odešla kousek stranou. Potřebovala jsem se pořádně soustředit, i když se mi do toho nechtělo. Je sice krásné létat, ale věděla jsem, že pak můžu omdlít, až se vrátím. Pro smečku, strom a Darkii jsem to však byla ochotná podstoupit. A vědět co se uvnitř děje je taky dobrý. Zhluboka jsem se nadechla, pevně zavřela oči a představovala jsem si, jak se mé vědomí vkládá do malého šperku. Přestala jsem ovládat své tělo, které nyní nehybně sedělo a zatřepotala jsem křídly. Prolétla jsem se nad mýtinou, abych si udělala představu, kolik mízy se ze stromu dostalo a kolik nás tu vlastně je. Po této kontrole jsem se snesla nad hlavy postávajících vlků a vrhla jsem se do díry u kmene. Dále jsem postupovala pomalu, protože i moje safírové oči nebyly na tmu úplně stavěné. Měla jsem však maličké tělíčko, takže jsem se hravě prosmýkla kolem těla Shadow, která se do stromu stále ještě cpala. Přiletěla jsem nad hlavu dalšímu vlčeti, které mělo packy ponořené v kombinaci mízy a bláta a nemohlo se samo dostat ven. No jo, jenže teď se sem hrne Shadow a padne přímo na něj. Nechtěla jsem být svědkem toho, jak bude vlče ponořeno do odpudivé hmoty a ani jsem nevěděla, jestli si všimlo, že se k němu z vrchu řítí další vlk, tak jsem mu začala létat před obličejem a mírně otravovat, aby se aspoň o kousek uhlo. Jestli mě za to nebude mít rádo nevadí, hlavně když nebude placatý. Samozřejmě jsem si i všimla podivného zvuku, ale nebyl čas zjišťovat, o co se jedná.

// V podstatě je nejdůležitější, že šla Wolfi ke stromu, zjistila že situace s Darkií je hodně špatná, zauvažovala nad svými magiemi a jediná, která asi pomůže je její Terrigeneze, kdy se jako ptáček vydala do prostoru pod stromem (snad jsem pochopila dobře, že pod stromem). Tam našla Pippu a snaží se jí kousek posunout, aby na ni nespadla Shadow. :D

// Sarumen

Maličko mě mrzelo, že se mnou Nokt nešel, ale chápala jsem ho. Bylo mi líto od něho odcházet, ale musela jsem trochu uklidnit svoje rozbouřené emoce, které se mi nedařilo držet pod pokličkou. Sice je to moc hezké a nevadí mi dávat najevo své sympatie takhle otevřeně. Ale až takhle moc? Kde se to ve mně vzalo?
Řekla jsem si, že se musím znovu dostat do toho rozvážného klidu a odsunout někam tu pubertální vlčici, kterou jsem se stala. Teď jsem si však užívala klidnou obhlídku našeho území, až jsem se dostala na mýtinu, kde mě pocit klidu a pohody tak nějak opustil. Zamrkala jsem, protože jsem nějak nemohla pobrat výjev, který se mi naskytl. Do očí mi začaly padat kapky deště, ale to bylo jediné normální, co k podzimu patří. V lese mě kryly stromy, takže jsem si nevšimla, že prší. Tady jsem ale dostatečně dobře viděla blesky, které podtrhávaly děsivou scenérii. Můj mozek však odmítal zpracovat to, co viděl. Uprostřed mýtiny byl strom, což bylo jediné v pořádku. Špatně na něm byl krvavý šrám, ze kterého něco vytékalo. Na tu dálku nebylo vidět, o jak velkou ránu se jedná, ale vzhledem ke krvavé lázni kolem to muselo být hodně ošklivé zranění. Nebo bylo malé a o zbytek se postarala voda. Ale to by nebyla Gallirea, aby se jednalo o malou a nevinnou nehodu.
Jenže to nebylo všechno, na co moje oči koukaly. U stromu ležela Maple s Darkií a jejich těla se klepala pláčem? Kus od nich stála postava, kterou jsem neznala. Ale viděla jsem ji se svým ptáčkem v tom jezírku. Došlo mi, že se jedná o vlčici, která se nejspíš stala novou členkou, ale ještě nebyl čas to nějak oznámit nebo se seznámit.
Zaměřila jsem se na vyřešení problému, takže jsem teď potřebovala racionální já. Obešla jsem celou mýtinu, protože jsem nechtěla šlápnout i do trochu zředěné červené tekutiny. Měla jsem totiž za to, že když se toho jen dotkneš, tak tě to zalije smutkem. Aspoň to jsem si vysvětlovala z reakcí všech tří vlčic. Jenže ke stromu se nedalo dostat jinak, než na to stoupnout. Teď by se mi hodila energie, kterou jsem použila na ptáčka. Škoda. Nadechla jsem se a obrnila proti smutku. Rychle jsem doběhla ke stromu, abych se mohla podívat zblízka na ránu. Všimla jsem si, že se jedná o tržnou ránu, ale vsadila bych se, že kouzelně vytvořenou. Něčím zlým. Podívala jsem se pod nohy, protože jsem stále žádný smutek necítila a vyděsila jsem se. Moje nohy stály po kotníky v krvavé louži, ale smutek stále nepřicházel. Zmateně jsem se podívala na vlčice, které byly teď blízko. Zhrozila jsem se, jak zničeně Darkie vypadala. Maple je jistě rozhozená z její milované. A snaží se jí nějak pomoci. Taky bych měla jít pomoci, ale co když je Darkie nějak spojená s životní silou stromu? A co ta vlčice vzadu? Nepomohla by?
Stála jsem na jednom místě a nevěděla co mám dělat. Proto jsem oblízla, co ze stromu vytékalo, abych měla přehled o situaci. Chutnalo to prostě jako míza ze stromu, jen červená. Zaměřila jsem svoji pozornost na vyteklou tekutinu a snažila se ji magií vytáhnout zpátky do stromu. Jenže jsem hýbala spíš napadaným deštěm, než mízou, takže jsem to zase vzdala. Natáhla jsem se proto k nejnižší větvi a utrhla pár listů, které ještě neopadaly. Nacpala jsem je na ránu, jako primitivní náplast a vydala se k ležícím vlčicím. A jak jsem si až teď všimla, tak i ročnímu vlčkovi, kterého jsem rozeznala podle pachu. Divila jsem se, že jsem si ho dřív nevšimla.Asi to je tím hnědým kožichem, A vlastně je to kamarád Marion. Teda ona ho moc nechápala, i když byli stejní. Kdoví, jak zatím dospěl."Nebojte se, zachráníme to. Všechno." Nevěděla jsem, jestli mě vnímali, ale doufala jsem, že aspoň trochu jo. Ještě jsem mohla dojít pro novou vlčici, ale říkala jsem si, že násilím ji sem tahat nebudu. Ale je tam tak sama...
Déšť mi sice něco málo smyl, ale stejně jsem měla tlamu a packy od mízy, takže jsem musela budit opravdu bezpečný dojem. "Ahoj," prohodila jsem přátelsky a zastavila se od ní v dostatečné vzdálenosti, aby mě dobře slyšela, ale abych ji nenarušovala osobní prostor. "Vítám tě, jestli tě Morfeus přijal. A na rovinu říkám, že takhle to tady nevypadá každý den. Jen tak třikrát za rok." Usmála jsem se a otočila se zpátky na strom. Neměla jsem strach, že by mi mohla ublížit, protože její konstrukce těla tomu nenapovídala. A možná maličko samolibě jsem si věřila, že bych ji slyšela dřív, než by mě kousla, kdyby měla takové myšlenky.

//To je boží sešlost. :DDD
Jinak Wolfi zkontrolovala situaci, domnívala se, že smutek a tyhle negativní emoce má na svědomí vytékající míza, to se nepotvrdilo, tak ji oblízla ze stromu, nalepila na ránu listy, podpořila lehce Maple a Darkii a šla se seznámit se Shadow. :D

Styděla jsem se za svoje náhlé popudy. Bylo to, jako kdybych to nebyla já. Nebo jako byla, ale zbavená veškerých zábran a na povrch vyplulo to, co jsem si uvnitř nejvíce přála. Viděla jsem, jak je z toho Nokt lehce zaražený a, jak sám poznamenal, zmatený. Může za to omlazení od Života? Že bych ztratila logické a veškeré zábrany.
Jenže veškeré vysvětlování a navrhování plánu muselo počkat až poté, co jsem se vrátila jako malý ptáček zpátky a podala jsem hlášení. Ležela jsem totiž pod svým drahým, jen jsem odpočívala a poslouchala. Když miláček dopovídal, začala jsem vše shrnovat. "Ještě bych se nejdřív chtěla omluvit, jestli to na tebe bylo moc hrr. Na mě totiž taky," zachichotala jsem se a pokračovala dál. "Asi mě přepadly hormony nebo nově získaná mladost." Doufala jsem, že se nebude na mě zlobit nebo, že jsem v jeho očích neklesla. "Děkuju, vůbec nevím, kde jsem k takové magii přišla. Jen mi to bere víc energie, než třeba používání vody." Poslouchala jsem, jak se snaří vzpomenout si na jméno fialové vlčice. "No jo, máš pravdu Derian! Tu jsem tu taky neviděla ohromně dlouhou dobu. Trochu se divím, že ji ještě Morf nevykázal, ale třeba mu dala vědět, že tu dlouho nebude. A jestli je ještě s Newlinem? To netuším," řekla jsem smutně, protože jsem neměla vůbec ponětí. Což by se mi jako betě nemělo dít. O novém pachu jsem toho taky chtěla vědět víc, ale to už jsme se zase rozptylovali a náš hovor se přenesl k lovu. "Měla bych se na lov zaměřit před zimou, protože pak by mohlo být už pozdě."
Zvedla jsem se z lehu a znovu Nokta oblízla na čumáček. Měla jsem velké nutkání jít zkontrolovat mýtinu, protože jsem tam snad byla naposledy před zimou. A taky jsem o tom nutkání řekla Noktovi. "Jestli nevadí, tak se zajdu podívat na mýtinu. Ale hned, jak to tam zkontroluju, se k tobě vrátím a můžeme společně obhlídnout hranice a pak naplánovat lov." Naposledy jsem se k němu přitulila a mávla ocáskem na rozloučenou. Vyběhla jsem do přátelské mlhy a blížila se k mýtině.

// Mýtina

Jiskřilo mi v očích, když jsem poslouchala, jak mě můj drahý chválí. Spokojeně jsem si zabručela, ale hned se to změnilo v pozornost. Nepřehnala jsem svůj návrh? Proč nic neříká? Sledovala jsem jeho reakci a vypadal zaskočeně. Ale nemohla jsem se mu divit, vždyť jsem to na něj jen tak vychrlila. Ale neřekl ani rezolutní ne a to se taky počítalo. "Mno, kdyby ne, tak se tě přeci neptám," vysvětlila jsem prostě. Položila jsem si na něj hlavu a poslouchala, jak oddechuje. "Samozřejmě nemusíme hned, ale tak nějak časem, až bude všechno v klidu, bez starostí a tak." Nechtěla jsem to brát zpátky, ale taky mi bylo jasné, že to nejde jen tak nahonem. Musí tomu prostě osud přát a popravdě, VŽDYCKY se najde něco, co by to mohlo zkazit.
Děti, vidina zimy, lov, smečkové povinnosti. Ale mě se nic z toho teď řešit nechtělo. Užívala jsem si jen tenhle okamžik. z čehož mě vytrhlo zavytí , takové smutné a osamělé. Natočila jsem ouška na směr, ze kterého vytí přicházelo. Nadzvedla jsem hlavu, ale tentokrát jsem nezavyla v odpověď. Sice jsme měli celkem intimní chvilku, ale kdo by si ji mohl užívat, když věděl o smutku, který se začal lesem nést. Nejspíš byl čas na předvedení mého kouzla. Ač nerada, zvedla jsem se z Noktova měkkého těla a tajuplně jsem se na něho podívala. "Teď uvidíš kouzlo." Zavřela jsem oči a snažila jsem se veškerou pozornost věnovat malému ptáčkovi na noze. Dlouho se mi nedařilo uklidnit své roztržité myšlenky, když tu malé očičko zamrkalo. Moje mysl se převtělila do kovového tělíčka a ptáček zatřepotal křídly. Vznesla jsem se do vzduchu a přistála Noktovi na hlavě. Chviličku jsem tam pochodovala, až jsem vyletěla vzhůru, směrem za vytím. Zdroj zvuku nebyl daleko, ležela schoulená na zemi, jako opuštěná hračka. Když už jsem si tak létala, vzala jsem to rovnou obhlídkou lesa, abych měla malý přehled o pohybu přítomných vlků. Viděla jsem Darkie a Maple, Morfeuse a cizí vlčici, která se procházela u vody a zrovna v jednom seděla. Netušila jsem, co tam dělá, ale neměla jsem z toho radost. Tentokrát jsem se vrátila rychle, protože jsem se těšila zase na společný dotyk s Noktem.
Jakmile jsem usadila ptáčka na místo na mé noze, otevřela jsem prudce oči. Pocítila jsem náhlou slabost, ale zamaskovala jsem to tím, že jsem si elegantně lehla Noktovi k nohám. "Chceš říct novinky?" Mluvila jsem mírně zpomaleně, ale doufala jsem, že si toho nevšimne. Postačí pár chvil a bude to v pohodě. "V lese jsem viděla Maple a Darkii, k hranicím přišla fialová vlčice, u který si nemůžu vybavit jméno a u vody se promenáduje úplně někdo cizí, ale nevím jestli se jedná o tu vlčici, jak ji k nám vzal Morf do azylu. Což mi připomíná, měli bychom uspořádat lov, zima se blíží." Podala jsem čerstvé informace a oblízla mu čumáček. Přitiskla jsem se mu k tělu a cítil, jak mě jeho teplo pomáhá získat zpátky ubranou energii.

Maličko jsem podezřívala Nokta, že mě vlastně poslouchal na půl ucha. Přinejmenším se mnou nesdílel stejnou nenávist vůči Styx. Může za to, že neviděl, jak jsou naše děti zmrzačené? Bylo to dost možné. Nebo se do toho nechtěl motat, protože mu nepřišlo dobré plýtvat tolik energie nenávistí. Moje teorie se začaly čím dál víc vzdalovat, až se zarazily. Nebo jen nechce, aby se mi něco stalo? Bylo to tak sobecké si myslet, ale tak moc krásné. Celá jsem se z toho uvolnila a pozorovala svého miláčka tím nejzamilovanějším pohledem, jakého jsem byla schopná. Bylo mu líto, že tu nebyl, no nebudu lhát, mě taky. Ale byl tu teď a to bylo důležité.
Naoko nazlobeně jsem do něho packou strčila, když mi složil kompliment a přitom měl dát najevo, že mě celou dobu vnímal. Pak to však zachránil, takže jsem se na něj mohla dál dívat zamilovaně. Chtěla jsem mu věnovat nějaký polibek, ale byl rychlejší. Při jeho dotyku mě zašimralo v břiše. Bylo úžasné, že jsem z jeho přítomnosti měla stejné pocity, jako když jsme se dotkli poprvé. Tedy v zamilovaném smyslu. A stále se mi to velmi líbilo.
Nadechovala jsem jeho vůni rychlými nádechy, jako kdyby mě měl opustit. Věděla jsem, že nikam nejde, ale nemohla jsem si pomoci, bylo to tak opojné. "Já tě taky miluju. Víc a víc, jestli to je ještě možné. Nedokážu si svůj život bez tebe představit. Zemřela bych steskem, kdyby si ode mě odešel." Nebylo to nijak depresivní, byl to prostě fakt. Chtěla jsem ještě něco vtipného podotknout, ale zrovna zavyla Maple. Usmála jsem se na Nokta a maličko se odtáhla, aby chudák neohluchnul a zavyla jsem v odpověď, aby věděla, že jsme tu taky. Hned jsem se však přitiskla zpátky, ale už jsem nechtěla jen sedět. Zakousla jsem se Noktovi do kožichu pod krkem a stáhla ho k zemi. No dobře, pokusila jsem se o to, ale přeci jen to byl samec, takže jsem neměla moc šancí. Ale mohl upadnout dobrovolně, protože jsme se ocitli na zemi v těsně přitisknutém objetí. Celé tělo se mi začalo chvět z jeho těsné blízkosti. Bylo to však krásné chvění, nechtěla jsem, aby skončilo. "Lásko? Co kdybychom si zopakovali tvoření vlčat?" Při těch slovech jsem byla jako na trní, mým tělem projížděla elektrika a v břiše mi poletovalo ohromné hejno motýlků.

Co se času týče, ve všední dny odpoledne až večer, o víkendu zatím kdykoliv. Co se týče platformy, tak jediná mě napadla Google Meet a to jen z důvodu že jsme na to teď měli školení. :D jinak se v těchto digitálních volajících sférách nepohybuju. Ale zájem bych měla. :D

// Hraju jen s Noktem

Čekala jsem, jestli nám Morf ještě něco řekne, že by bylo potřeba udělat. Očima jsem stále však těkala ke kytičkám, které vypadaly moc hezky. Morf mi však osvětlil nebo vlastně připomněl, že jsme vlastně přišli my za ním, takže nám žádnou práci dávat nemusí. Uchechtla jsem se tomu, protože měl přeci jen pravdu. Ale asi jak jsem se těšila na osamělé chvilky s Noktem, tak jsem se potřebovala vymluvit na nějakou činnost. Morf nás nakonec zaúkoloval hlídat les, protože si potřeboval odběhnout. Usmála jsem se a zamávala ocáskem, ale to bylo všechno, co jsem stihla, protože už si to mašíroval pryč.
Chvíli jsem se ještě za ním dívala, jestli si to přeci jen nerozmyslí a nevrátí se, ale zdálo se, že se k ničemu takovému nechystal. Zachytila jsem ve vzduchu, že se vrátil ze svých toulek Duncan, ale neměla jsem v úmyslu ho jít pozdravit. Hlásit by se měl on nám, ne my si ho hledat. Otočila jsem se na svého milovaného vlka a pozorovala jsem ho. Na jazyku jsem měla všechno, co jsem mu chtěla od zimy vyprávět, ale nemohla jsem se rozhodnout, čím chci začít. Tak jsem tam jen stála, dívala se na něj a usmívala se. Takovým tím zamilovaným úsměvem, na který měl právo pouze on a naše děti. "Ach Nokte," bylo to jediné, co ze mě vypadlo, když jsem se k němu přiblížila a zarazila mu svoji hlavu do kožichu. Nasávala jsem jeho vůni do plic, jako kdybych měla poslední okamžiky na světě a chtěla jsem si před smrtí zapamatovat jeho pach. Jenže já se už vlastně necítila tak unavená a stará jako na lovu. Ne, cítila jsem, jak mi tělem proudí nová energie, přesně taková, jako když jsem byla mladá. Zvedla jsem hlavu a zkusmo jsem se nadívala do dálky. A ono to bylo lepší! Život mě vyslyšel. V duchu jsem mu poděkovala a znovu se zaměřila na miláčka. "Jak je to dlouho, co jsme si naposledy užívali chvilky jen pro sebe? Tak moc mi to scházelo." Lehla jsem si na zem, přesně pod jeho hlavu, takže když jsem tu svoji zvedla, koukala jsem mu na spodek tlamy. Rovnou jsem mu tam poslala jedno oblíznutí. "Víš že jsme byli s pár vlky lovit v zimě daňky? A že se z nich staly oživlé mrtvoly? A málem nás složily, ale naštěstí se tam objevilo dost jiných vlků, takže jsme je společně porazili a zase se z nich stali normální daňci. A víš proč tak bažím po pomstě na Styx? Protože ublížila Marion a Kenaiovi. A to dost, takže zaslouží pomstu. Aaaa..." Zamyslela jsem se, co jsem mu to vlastně chtěla ještě říct. Už takhle toho musel hodně zpracovat, protože jsem toho vychrlila opravdu hodně. To že mě ti daňci málem zabili, o tom raději pomlčím. Stačí novinky o našich dětech. "A teď jak jsme byli lovit, jsem si uvědomila jak jsem stará a bála jsem se, že se ti už nebudu líbit. A sama jsem na sobě pociťovala příznaky stáří, ale tak mě to vyděsilo, že jsem šla za Životem, jestli by nevěděl co s tím, ale u něj jsem se s tím nějak smířila a bylo mi líp. Ale teď na sobě cítím, že jsem mladší a plná energie. Jako kdyby mi bylo znovu čtyři nebo pět let. A je to nádhera." To nejdůležitější jsem snad řekla. Zavřela jsem tlamu a dala mu taky prostor, aby mi mohl říct, co on zažíval za tu dobu, co jsme byli od sebe odloučení.

Morf moje popichování buď moc nepochopil nebo jsem to trochu přehnala a nebo to prostě přijal. Čekala jsem, co z něho nakonec vypadne, ale vypadal, že ho potěšila moje poznámka o tom, že si příště vezmeme hranice na starost my. Co jsem to zase slíbila? Trochu se mi zamotala hlava z představy, jak se škrábu o každý druhý strom, ale co už. Jednou jsem byla beta, tak jsem to musela splňovat. Nerada bych totiž, aby byl ze mě... nás Morf zklamaný. Koukla jsem se na Nokta, jestli mu nevadí, že jsem se k značkování hranic zavázala i za něho, ale nevypadal, že by ho to nějak žralo. Zmiňoval se totiž, že našeho syna také dlouho neviděl. Ale zato tu cítil někoho cizího. Našpicovala jsem uši na to, co nám k tomu Morf řekne, protože k mé předchozí otázce o cizích vlcích moc sdílný nebyl. Ale na druhou stranu, já ji taky nepoložila extra chytře.
Na to jsem si však měla ještě chvilku počkat, protože se náš alfák zmiňoval o svém synovi, který v tomto věku také vyrazil do světa. Počkat! Ty máš dvě děti? A kde teda tvůj syn je? Na to jsem dočista zapomněla. To znamená, že by se Cass už vrátit taky nemusel???? Nahlas jsem však z toho nic neřekla. Nemohla jsem ze sebe dělat nějakou hysterku, to až pak maximálně před miláčkem, kterého jsem už teď litovala, že mě uvidí jančit. Moje tvář však zůstala absolutně klidná, když jsem pronášela svoje slova. "Hlavně aby byl v pořádku, ať je kdekoliv." Hlas se mi trochu třásl, ale statečně jsem se usmívala dál. Morf mě ještě nabádal, abych se Styx vyhla a Nokt se vůbec nevyptával, co mi provedla. Jen jsem pokrčila rameny na Morfa a hodila významný pohled na Nokta, aby věděl, že na ni půjdeme spolu. Ale taky si to klidně mohl přebrat jako "dávej pozor, na to co se říká". A nebo si mě ani nevšiml, protože vypadal jaksi zasněně. Mrzelo mě, že mu ten klid v duši seberu. A nebo to vidíš moc černě a hrotíš to. Třeba tě uklidní a budeš stejně zasněná jako on. Což mu moc sluší. Netušila jsem, proč se ve mě mlátí tolik protichůdných pocitů, ale nechala jsem to být. Podívala jsem se Morfa, jak se snaží najít dárek od Marion. Čekala jsem, že mu po chvilce hledání řeknu, že to je jedno, protože jsem měla za to, že už dávno uschly. Bylo vtipné ho sledovat, jak se snaží je najít. Jaké bylo moje překvapení, když je s vítězoslavným úsměvem nesl. Otevřela jsem tlamu a zavřela ji, až když s nimi přišel až ke mně. "Páni, to... Koukám. Děkuji." Zajíkla jsem se a opatrně sledovala, jestli z nich něco nevyskočí. Život umí vážně kouzla. Zamrkala jsem a zvedla hlavu k Morfovi. "Budeš nás ještě na něco potřebovat?" Jak já se těšila na chvilku samoty s Noktem.

Celkový počet bodů: 10
Směnárna:
10 bodů > 50 drahých kamenů
Celkem: 50 drahých kamenů (pokud možno opálů). :D

Hodnocení
Akce se mi líbila, rozložení úkolů bylo podle mě různorodé a každý se v nějakém určitě našel. Je mojí hloupostí, že jsem se nezúčastnila více etap a úkolů, ale i tak mám ráda takovýhle druh akcí. Těším se na zimní kalendář, pokud bude. :D