Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

Tak trochu jsem doufala, ze je mi Feline v patách. Cítila jsem, že tudy před chvilkou šel Roland a žaludek se mi trochu zachvěl. Na tohle shledání jsem se těšila snad celou zimu a nebyla šance. Nebo čas. Protože nás zdržela cesta k Životu, ze které se ještě Marion a Nerissa nevrátily. Snad jsou v pořádku.

Když jsem se blížila k Rolandovi, kterého jsem dobře viděla, přestala jsem tak hnát a maličko si upravila srst. Jenom tak decentně, protože jsem nechtěla vypadat nějak rozcuchaně. Jenže, když jsem se přiblížila, myšlenky na můj vzhled zase rychle odešly. Kolem Rolanda se totiž motaly, ale hlavně křičely malé uzlíčky. Nebyla jsem si jistá, jestli vidím dobře a když jsem přiběhla ještě blíž, tak se mi potvrdilo, co jsem si myslela. Byla to malá liščata. "Ahoj lišande, kde se tu vzala ta malá Rolanďata?" zeptala jsem se a málem jsem se studem propadla. Tak jsem chtěla, aby to znělo hezky a mile, až jsem se takhle ztrapnila. Zatvářila jsem se nevinně a raději s pohledem na ty malé křiklouny jsem se opravila." Tedy, pardon... Ahoj Rolande, nevíš, kde se tu vzala ta malá liščata?" Jen tak dál, jen tak dál.

Na oba jsem se usmívala. Když Kessel povídal, že ho do hvizdu přivedla Islin, usmála jsem se na ni. Začal povídat i, že tu je mnoho let a že určitě nějaké bývalé členy znával. Bylo trochu s podivem, že jsme se někdy nepotkali, ale Gallirea.cz je veliká. "No, z původních a starších členů jsem tu asi jen už já a Maple. Jinak je tu dost nových tváří. Takže kdyby sis na někoho vzpomněl, klidně se zeptej, třeba si je také budu pamatovat, " odpověděla jsem.
Islin pronesla, že by se potřebovala jít napít. Myslela jsem, že půjde normálně k vodě, ale ona zamířila k řece. Nechtěla jsem na ni volat přes půlku lesa, tak jsem se otočila ke Kesselovi." Z tý řeky bych moc nepila, dohlídneš na ni prosím?" Poprosila jsem ho. Ne že by snad byla Islin hloupá nebo nesvéprávná. Jenže její vnímání našeho světa bylo přeci jen maličko jiné. A bála jsem se, aby jí nebylo špatně. A proč jsem nešla já? No, protože jsem zaslechla volání Rolanda a tak moc jsem ho toužila vidět. Měla jsem přeci slíbenou procházku.
Jenže tohle asi tak, že muselo počkat. Ozvalo se totiž jakési zapískání z louky vedle lesa. Podívala jsem se na Feline, jestli to slyšela. "Zatím se rozloučím Kesseli," pokývala jsem hlavou a pobídla Feline, aby běžela za mnou. Říkala jsem si, že by tohle nechtěla propásnout.

// Kopretinová louka

Usmívala jsem se na oba vlky. Kessel, jak se pro mě nový vlk představil, vypadal přátelsky. A když Islin dodala, že ho přijala Maple, tak jsem věděla, že to bude dobrý vlk. Naše alfa měla totiž čich na dobré vlky. Podívala jsem se na Islin a děkovně pokývala hlavou. Věděla jsem, že to co říká, myslí vážně, že se nepřetvařuje. A hlavně, že nečeká hezká slova zpátky jen proto, že je to společensky korektní. Když přijdou, přijdou, když nepřijdou, nepřijdou.
Ale i jí to slušelo, takže proč bych jí nemohla také složit kompliment. "Děkuji, Islin. I tobě to sluší, " usmála jsem se a přemýšlela, jestli tu fialovou čelenku měla už předtím na hlavě nebo ne. "Ano, zima byla dlouhá a krutá. Ale řekla bych, že ve vzduchu cítím mírné oteplení. Takže už by mohlo být definitivně po zimě," dodala jsem a raději si nechala pro sebe, že se bojím, aby zase nepřišly povodně, kdyby se prudce oteplilo.
Poté jsem se podívala na nového vlka." Dovol mi prosím, abych nás představila. Jak jsi mohl slyšet, jsem Wolfganie, zdejší beta. Ráda tě poznávám. A tohle je Feline, moje vnučka, " ukázala jsem packou na Feline. "Co tě do Sarumenu dovedlo?" optala jsem se.

Musela jsem se usmát. Byla pravda, že tráva nestudila do tlapek, ale podle teplot to ještě mohlo nějakou dobu trvat, než se objeví mech, tráva a dost možná i zvířata. Situace v úkrytu by mě dost zajímala, nicméně situace venku byla taky důležitá. Alespoň, co se týkalo nějakého přehledu.
Feline byla stále zvědavá na magie. Taky jsem se těšila, až jí budu moci ukázat, co všechno umím. Nebo, co se budu učit. Trochu nervózně jsem těkla očima směrem, odkud jsme přišly. Pak jsem zase svou pozornost věnovala vnučce. Snad Marion a Nerrisa jsou v pořádku. "Dědeček měl magii předmětů. Ale co přesně byla tahle magie zač, to ani on sám nevěděl. Neuměl ji pořádně používat," prozradila jsem a pomalu se vydala za Islin a dalším vlkem, kterého jsem nějak neidentifikovala. "Můžeš mít snad jakoukoliv magii. Nikdy jsem nepochopila, jak se tu magie dědí. Možná, že nějakou vážně výjimečnou, tu můžeš zdědit po rodičích, ale z těch základních si tě nějaká vybere," zamyslela jsem se a dlouze jsem se zahleděla Feline do očí. "Stále jsou zlaté, takže těžko říct, jakou magii budeš mít," řekla jsem s úsměvem a pomalu dorazila k vlkům, kteří se také procházeli. Doufala jsem, že jsem je nějak nevyděsila." Zdravíčko, " pozdravila jsem je vesele. Měla jsem celkem dobrou náladu, možná že to mohla i nová energie od Života, vlitá do žil.

// Přidaly jsme se k Islin a Kesselovi :))

Zhluboka jsem dýchala, abych zjistila, jak na tom v lese jsme. Zdálo se, že se hodně vlků stáhlo do úkrytu, což bylo pochopitelné. Maple jsem necítila, takže bylo dobře, že jsem se vrátila. Bylo tu cítit pár cizích pachů, ale naštěstí se zdálo, že ti komu patří, nedělají problémy. Tedy aspoň zatím.
Podívala jsem se na Feline. "No, ještě si nějakou chvíli počkáme, než zem roztaje. Snad nebudou záplavy, když je takové množství sněhu," dodala jsem ustaraně. I takovou katastrofu jsem tu zažila a nebylo to nic moc. Usmála jsem se, když se mě zeptala, jestli umím zmizet celá. "No, možná by bylo dobré to zjistit, jestli jde nechat zmizet celé tělo. Ale trénink je lepší v létě, nebo spíš kdykoliv mimo zimu. Hrozně to vyčerpává a když je i nedostatek jídla, tak je velký hazard zkoušet nové magie, " dodala jsem i s malým ponaučením.
Slyšela jsem tichounké vytí, každé z jiného směru. Jedno patřilo Islin, druhé jsem nepoznávala. Do toho se mě Feline zeptala jestli máme nějaké jídlo v úkrytu. To byl dobrý dotaz, na který jsem neznala odpověď." To by bylo dobré zjistit. Také by bylo dobré zjistit, kdo to tady všechno vyje. Chceš jít se mnou nebo půjdeš omrknout to jídlo?" nabídla jsem vnučce a zatím, co se rozhodovala jsem zavyla dostatečně nahlas, aby všichni věděli, že jsem doma a že se k nim co nejdříve dostanu.

// Narrské kopce přes Prstové hory

Tento přestup jsem měla ještě před kalamitou a po domluvě a dovolení od Maple (děkuji ) ho takto využívám

Dostat se do lesa bylo dost těžké. Všude spousty sněhu, zima a tak. Takhle krutou zimu si nepamatuji. Musím se podívat na stav zásob. Ale teď bude těžké někde něco ulovit. Celou cestu jsem se otáčela po holkách, jestli mě následují. Razila jsem jim cestu skrz závěje a těšila jsem se na náš les.
I když, náš les nebyl tou největší výhrou. Samozřejmě, byli jsme dost na jihu, což mohlo znamenat trochu tepleji než ve vyšších lesech. Ale i tak, stromy tu rostly trochu dál od sebe a mlha, ač kouzelná, tomu moc nepřidávala. Bylo tu o poznání chladněji, než mimo les. Ale naštěstí pro nás, nás mlha obklopila jen okolo a ne skrz nás. Takže to byla nevýhoda pro cizince. Kdo by však v tomhle chodil mimo jakýkoliv úkryt? Někdo bez domova.
Cestou jsem moc nemluvila, protože jsem se soustředila na to, abychom dorazily rychle domů. Za hranicemi lesa jsem si vydechla a otočila se na Feline, která měla další otázky. "Až bude teplo, tak můžeme jít k jezeru a tam ti ukážu různé triky s vodou," slíbila jsem a snažila si vybavit, co mi Život řekl. "No, řekl mi dvě věty, jednu o jeho magiích a jednu o magiích jeho sestry, Smrti. " odpověděla jsem a přeříkala, co jsem slyšela." To co vidíš, nemusí být tím, co cítíš. A druhá věta bum, prásk a nejsi vidět." Pokrčila jsem rameny. "To nejsi vidět, to tuším. Jednou se mi povedlo zneviditelnit ocas, až jsem vyděsila dědu Noktisiela. Takže v mé krvi koluje magie neviditelnosti. Ale ten zbytek? Budu nad ti muset déle přemýšlet," shrnula jsem, ale dala jsem Feline prostor k tomu, aby se taky vyjádřila. Nerissu jsem nikde neviděla, ale doufala jsem, že zamířila k úkrytu." A jaký Život je. Řekla bych, že osamělý, protože vždy zapomenu, že když se k němu vydám, tak mě to ohromně láká u něho zůstat. A buď jsem k němu vždy zašla v jedno roční období a nebo mi selhává paměť. Ale i když byl celý bílý, tak jeho oči byly ledově modré, ale přesto vlídné. A ze zad se mu sypaly vločky, " popisovala jsem jako krásný obrázek.

Loterie 12 (2/5)

// Vrchol

Z kopce to šlo mnohem rychleji než do kopce. V hlavě mi probíhaly ony dvě věty, ohledně magií. Nechápala jsem ani jednu. No, i když. Moment, neměla jsem náhodou magii neviditelnosti? Jednou mi zmizl ocas nebo to byla tlapka? Nokta jsem tím strašně vyděsila. Což mohla být ta druhá věta, protože Život měl pod tlapkou magie spjaté se zemí. Nebo aspoň tak jsem si to myslela. Neměla jsem svou teorii nijak potvrzenou a nahoru jsem se teď nehodlala vrátit. To až zase za nějaký čas. Holky jsem našla docela rychle. Marion se pomalu chystala jít také nahoru. Kývla jsem na ni hlavou. "Půjdeme s holkama domů. Přijde mi, že se docela ochlazuje. Tak ať se schováme do lesa," řekla jsem jí, pocuchala ji na krku a kývla jsem na vnučky, že můžeme vyrazit.

// Sarumen přes Prstové hory

Objednávka

Magie
ID - M03/Vzduch - 5* = 250 květin

Barvírna
Mám návrh u Maple, která mi ho vyčíslila na 40 květin a 150 mušlí

Elixír života
Omladit na 4 roky, takže jestli dobře počítám, tak prosím o 4 elixíry = 40 křišťálů a 40 mušliček

Celkem
290 květin (v úkrytu zbyde 576 květin)
190 mušliček (v úkrytu zbyde 216 mušliček)
40 křišťálů (v úkrytu zbyde 116 křišťálů)

Děkuji

Loterie 11 (1/5)

// Narrské kopce

Cesta k Životu mi zabrala vice času, než jsem myslela. Začínala jsem na sobě pociťovat větší únavu a bolesti. Jako kdyby se stáří chtělo dostat ke slovu. No jo. Kdy vlastně jsem přišla na Gallireu. Kdy jsem se přesně narodila? Ten čas letí. Vůbec mě nenapadlo se nad něčím takovým pozastavit, protože to nebylo třeba. Jenže teď, při cestě na vrchol hor jsem jasně cítila, jak mi dochází síly. Ale to jsem ještě nechtěla. Nebo nepřála jsem si to. Chtěla jsem si tu ještě pár let užít.
Přestala jsem myslet na věk a na bolesti nohou a zastavila jsem se. Tady nahoře nebyla zima tak krutá. Byl zde jen mírný sněhový poprašek, navzdory písku okolo. Což bylo podivné, protože na pouští by sníh čekal málokdo. Ale tady se tak nějak přirozeně míchal sníh a písek, že by vlk čekal, že to tak prostě má být všude. Bylo to však proti logice přírody. Jenže tady jsi u Života. Tady to může být jakkoliv.
Popadla jsem dech a pokračovala dál. Nechtěla jsem volat, nechtěla jsem totiž rušit to ticho, co tu panovalo. Životova magie tu byla všude nasáklá a já cítila, jak se mi už teď nechce odejít. Ale držela jsem si před očima svou rodinu. Svou smečku. A taky povinnosti, které jsem ke smečce měla. "Ale Wolfganie... Jaképak povinnosti. Život není povinnost, život je dar, který se má užít naplno, " prohlásil Život. Neviděla jsem, kde je. Cítila jsem jeho přítomnost všude okolo sebe. Usmála jsem se a zastavila se. Nemělo cenu jít dál, když už mě oslovil." Já život žiju a užívám si. Ale občas je potřeba něco splnit, abych se měla za čím ohlídnout," odpověděla jsem, ale reakce na moji odpověď byla... Smích. Rozpustilý smích, který byl nakažlivý. Čím víc se blížil tím míň se mi dařilo myslet na Marion a vnučky. Na celý Sarumen. Tím víc mě přepadala touha tu zůstat. "Co tě ke mně přivádí? " zeptal se, když se zastavil až u mě. Musel to vědět, ale nejspíš mu dělalo dobře, když se s vlky mohl bavit dýl. Dávat jim otázky, říkat hádanky a prostě si s nimi hrát. A povídat. Zadívala jsem se na něj. Buď jsem tu dlouho nebyla a nepamatovala jsem si, jak vypadá. A nebo se měnil, tak jak se každý časem mění. Byl lehce domodra a jeho oči byly ledové jako zamrzlé jezero. Ale přesto hřejivé a vlídné. Nechápala jsem to, ale v těch očích se mohl ztratit každý. Zamrkala jsem a dala se do smíchu. "Popravdě jsem se přišla zeptat jakou magii vlastně mám. A také se trochu zlepšit v magiích. Ale cestou sem mě přepadla taková únava a bolest, až mi došlo, že bych asi potřebovala být mladší? " zakončila jsem otázkou. Život povytáhl obočí. "A to se mě ptáš nebo o to mě prosíš? Přijde mi, že nejsi úplně rozhodnutá, " zasmál se a rozpustile si poskočil.
Věděla jsem, že tu jsem dlouho. Už se mi ani nechtělo moc jít domu, ale zvedla jsem se. Jednak proto, abych svým slovům dala váhu a druhak proto, abych nezapomněla, že chci jít." O to tě moc a moc prosím. Přenechám ti tu kytičky a mušličky, které jsem našla. I něco navíc. Ale moc prosím, zkus mi nějak přidat zase více sil do života. Ať si ho ještě můžu užít i s povinnostmi, a hlavně bez nich. A víš něco o mých magiích?" položila jsem otázku nevinně. Život zakroutil hlavou z jedné strany a z druhé strany, ale tvářil se neutrálně. Nakonec se zasmál a šibalsky přimhouřil oči. "S léty si nedělej starosti. Když slíbíš, že si život budeš i užívat a ne jen přežívat. Nebo se ubíjet starostmi." dodal naoko přísně a zamával ocasem. Důrazně jsem pokývala hlavou na znamení, že nebudu jen řešit strasti, ale i radosti. "Co se týče tvých schopností, s tím jsem trochu v koncích. Cítím přítomnost své sestry a to se pak rádi špatně. Ale mohu ti trochu poradit. To co vidíš, nemusí být tím, co cítíš, " řekl a podíval se na mě stylem, jestli jsem pochopila. Naštěstí jsem měla tolik slušnosti, že jsem nechala tlamu zavřenou, ale naprosto jsem nechápala, co tím chtěl říct. "Tak ti poradím ještě jednou, jo? Když nám to tak jde. Tentokrát ty magie od sestry. Bum, prášek a nejsi vidět. " Zmateně jsem se usmála a pokývala hlavou, že děkuji. Tohle zmatení mi pomohlo k tomu, abych se probudila z mámení a pomalu jsem začala couvat k odchodu. "Moc, moc děkuji za tvou radu a pomoc," řekla jsem rychle a poklonila se na rozloučenou. "Raději běžte rovnou domů. Mimo les to nebude bezpečné," zašeptal Život vážně a tím jsem kontakt s ním ztratila. Rychle jsem se vydala z kopců dolů, kde čekaly holky.

// Narrské kopce

Loterie 5 (1/5)

Ani jsme se nenadály a přišel sníh. Takže jsem ani nestihla odpovědět Marion na otázku, která vlastně byla spíš konstatování. Podívala jsem se na Feline. "Ano, myslím, že mi to rád zodpoví, " odpověděla jsem jí. Bylo to zvláštní pomyšlení, že bych šla za Životem jenom proto, abych ho poprosila o odpověď, co ovládám za magie. Věděla jsem, že má rád návštěvy, ale takhle mu plýtvat časem? Musela jsem se pořádně připravit. Jelikož se k tomu nikdo neměl (i když vnučky asi nepůjdu hned až na vrchol), řekla jsem si, že půjdu jako první já. Ale Feline mě ještě zdržela s otázkou ohledně magie vody. Usmála jsem se na ni a pohléhla i na Nerrisu. "Umím přivolat vodu odkudkoliv, takže když nejsem unavená, můžu se napít vždycky, i v tom nejparnějším létě. Ale čím dál je voda, kterou volám, tím víc mi to bere energii. Poté umím vyrobit různé předměty z vody, které drží tvar, dokud se na ně soustředím," vyjmenovávala jsem přednosti magie vody. Na víc jsem si teď nevzpomněla, ale věděla jsem, že jakmile výročím vzhůru, tak mi dojde i ten zbytek." Je toho určitě víc, ale je mi jasné, že si vzpomenu cestou. Takže když tomu tak bude, tak vám to pak dopovím, " a usmála jsem se a vydala se pomalu za Životem. "Hned jsem zpět," zamávala jsem ocasem a začala šplhat vzhůru.

// Vrchol

// Sarumen (přes Prstové hory)

Bylo to jako vést školku na výlet. Nebo prostě vlčata na výlet. Jenže ve skutečnosti jsme šly dvě dospělé a dvě skoro puberťačky. Nejvíc jako vlče se chovala Marion. Pousmála jsem se a lehce zakroutila hlavou. Věděla jsem, jak moc má ráda Života. Srovnala jsem se všemi krok, takže jsem šla o trošičku vepředu, abych je vedla, ale zároveň tak, abych na ně viděla. Na výzvu s otázkami se chytla Feline. Na chvilku jsem svraštila čelo, jak jsem se snažila spočítat, kolikrát jsem u života už byla. Nedopočítala jsem se. "Ano, už hodněkrát. Ale mrzí mě, že i když mě obdaroval novými magiemi, tak nejlíp umím ovládat jen tu vodu. Zbytek jsem netrénovala. Ale návštěvu můžu využít k tomu, abych se ho zeptala, jaké magie mi vlastně dal. Protože si je upřímně ani nepamatuji," dodala jsem stydlivě. Nechtěla jsem, aby si myslely, že mít víc magií je normální. Ne, chtěla jsem, aby to braly jako dárek, který Život rozdává. A že je špatné, když ho nepoužíváme.
Po očku jsem koukla na Nerissu, jestli se chce taky na něco zeptat. Stály jsme už pod kopcem, na který se stačilo vyšplhat a byly jste u Života. "Tak, když půjdeme tudy nahoru, dostaneme se k Životu. Akorát si myslím, že nebude rád, když půjdeme všechny najednou, má rád společnost jednotlivých vlků, dodala jsem. Hlavně, nechtěla jsem se zase tak rychle odpojit. Jestli chtěla jít Marion první nebo ještě něco dodat, klidně jsem mohla ještě počkat.

Pořád mi bylo líto, že jsem tak nějak odignorovala Nicose a nového vlka. A taky jsem měla pocit, že se to tu vlky jenom hemží. Ale nikde se neozývalo žádné varovné vytí ani vrčení, mlha byla klidná, což značilo bezpečí. Jít s rodinku na procházku jsem si moc přála. Přeci jen, neměla jsem moc času si s nimi čas užít a už to byly zase o kus velké slečny. Podívala jsem se na Nerissu, protože jsem moc nechápala její změny nálad. Ale možná k tomu má trochu předpoklady? Po Marion? Ale snad její nálady nebudou smutné, když nálady její maminky byly veselé... Jemně jsem se na ni usmála. "Budu tě hlídat jako oko v hlavě. A určitě se na tebe nebudeme zlobit, nemáme důvod. A hlavně, setkání s panem Životem je velká věc. A to se vyplatí zažít společně," to už jsem mluvila k oběma vnučkám.
Měla jsem radost (i když bych neměla mít, protože jsem toho vlka pořádně neznala, že jo), že Marion se příliš nehrne do znovu setkání s Adiramem. Dospívá a moudří. Měla popravdě na čase. Nečekala jsem, že by se z ní stala taková ta dospělá vlčice, ale bylo vidět, že role mámy ji v něčem vychovala líp, než by se to podařilo mě.
Podívala jsem se na všechny tři a pak se otočila k odchodu. Rozhlédla jsem se po lese a věřila tomu, že se za tu chvilku nic nestane. "Můžeme vyrazit?" zeptala jsem se a pomalu se vydala k hranicím. Na nich jsem se zastavila a cítila jsem, že Islin označila území, takže jsem se o to teď nemusela starat. Díky, poslala jsem v duchu poděkování a už se plně věnovala holkám. "Chcete se na něco zeptat? Na cokoliv," nabídla jsem jim. Pokud měly palčivou otázku, byla jsem rozhodnutá jim odpovědět.

// Narrské kopce přes Prstové hory

// Eehh, pardon, reaguju na všechny se zpožděním - na Marion, Feline, Nerrisu, Nicose a Shahira - fakt se moc a moc omluvám

Tak nějak jsem sledovala dění kolem sebe. V jednu chvíli chtěla Nerrisa někam jít, pak tedy že nakonec ne. Usmála jsem se na ni, ale to se tu mezitím zjevili Nicos a další vlk. Nicos se divil, že máme vlčata a Shahir, jak se nový vlk představil, rovnou donesl dárečky. Šla mi z toho hlava kolem. Ani jsem nestačila nějak reagovat, představit se, odpovědět na otázku, jestli jsem viděla Danii - kterou jsem viděla naposledy jako puberťačku, nejspíš.
Cítila jsem se trapně. A taky jako, že beta toho moc nedělám. Nebo jako, že teď jsem jako beta zklamala. Byla jsem tak moc a moc vděčná Maple, že je tak úžasnou alfou a také, že naše smečka je spíše jako rodina, která se o všechno postará a každý zaskočí za každého. Protože jsem slyšela vytí vlka, ale na druhou brzy mi pach a mlha napověděly, že je o něho postaráno.
A tak jsem mohla zúčastněně/nezúčastněně sledovat pohyb v mém okolí. Pak si je musím odchytit a nějak jim to vysvětlit a taky se rovnou představit. Ale na to je asi čas. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to v lese žije. Tedy vlastně na všechny strany jsem byla ráda, že to v lese žije. Jen mě mrzelo, že jsem promeškala Adirama. Měla jsem na něj pár otázek.
Ale otázka Feline mě provedla zpátky do centra dění. A pomohla mi se soustředit na jednu chvíli. "Můžeme někam kousek jít. Abych se zažilo před zimou nějaké dobrodružství," dodala jsem. Ohlídla jsem se po dvou vlcích, ale oba už šli svou cestou. I když ten nový se chudák tvářil smutně, že jsme se mu nevěnovaly víc. Měla jsem nutkání za ním běžet a říct mu, že není nudný. Jen přišel ve chvíli, kdy jsme se potkaly jako rodina dohromady a po dlouhé době. Ale cítila jsem, že na to teď není vhodný okamžik. Bude lepší, když mu to vysvětlím v klidu. Doufám. "Tak, kam si uděláme procházku?" zeptala jsem se. Kousek za hranice by to asi nemuselo vadit, protože jsem věděla, že v lese je plno vlků, kteří to tu chvilku zvládnou.

// Feline

Dojalo mě, jak těžce moje slova nesla. Až jsem se na sebe zlobila, že jsem jí to vyprávěla. Jenže, pro mě to bylo dávno, uzavřená kapitola, už to nebyl můj smysl života, pro který bych dýchala. Jenže pro malou a křehkou duši vlčete to muselo být strašné. Styděla jsem se a slzy, které jsem viděla u Feline v očích jsem sama cítila taky. "Promiň, já tě nechtěla takhle děsit. Vůbec mi nedošlo, jak strašně to zní, protože já už to vnímám jako uzavřenou věc. Promiň, promiň, moc promiň, " mluvila jsem jí do kožíšku a tiskla se k jejímu malému tělíčku. Které už nebylo tak úplně malé, ale přesto drobné. Její slova mě tak moc zahřála, že jsem se neudržela a slzy mi tekly více.
Po této emotivní chvilce jsem se konečně dokázala usmát." Doufám, že ještě budeš chtít něco vyprávět. Že jsem tě moc nevystrašila. Ale jsi moc statečná a šikovná. Hodná po mamince," řekla jsem. Chtěla jsem dodat rozumná po tatínkovi, ale nevěděla jsem, kdo jejich tatínek. Takže jsem o tom taktně pomlčela. Marion byla taky rozumná, někdy, ale jako její nejlepší vlastnost bych to nenazvala.

// Feline

Měla jsem radost, že se tak zajímá o svoje kořeny. V tomhle byla po Marion, i když nebyla jsem si jistá, že jí to v hlavě zůstalo. U Feline jsem se nebála, tam bylo více než zřejmé, že tyto informace hlavě zůstaly. Jestli se pak o ně podělí se sestrou nebo jestli mě čeká další povídací kolečko, kdo ví. Pak ale přišla další otázka mířená na rodinu. Jen na tu vzdálenější, tedy pro Feline vzdálenější. Bylo to už tak dávno, kdy jsem o nich přemýšlela a vzpomínala na ně. "Moji rodiče byli moc hodní. A spravedliví. Vedli smečku daleko odsud, ani bych tam už nedošla," začala jsem pomalu. Věděla jsem, jak se zde krajina mění. Takže mi bylo jasné, že do bývalé, rodné smečky, bych jen tak nedošla. Už ne. Začala jsem rodiči, protože to bylo jednodušší. Rychlejší a srozumitelnější. Ale jak to říct se sourozenci. "Sourozence jsem měla dva. Byli to bráchové a já je měla ráda. Užívali jsme si legrace, blbli a zlobili rodiče," pokračovala jsem nostalgicky. Nechtělo se mi popisovat, kolik bylo ve smečce vlčat a co přesně se stalo. Tedy jak přesně jsem přišla ke své jizvě. Tak jsem se to snažila nějak vyprávět jednodušeji, ne tak tragicky. "Jednoho dne jsme šli na lov a objevil se u nás oheň. Bylo tam pár dalších nezkušených lovců, kteří zpanikařili a strašlivou shodou okolností shodili mé bratry do toho ohně. Nechtěla jsem se vzdát a hledala je, protože nikde nebyla jejich těla. Ostatní mi to rozmlouvali, poprali se se mnou - proto mám tu jizvu. Tak jsem nechala marného hledání do doby, než jsem byla dost silná na to, abych je šla hledat sama. I když to bylo o pár let později, stále jsem měla naději. Bratry jsem sice nenašla, ale našla jsem Gallireu. Ale stejně stále věřím, že někde žijí nebo alespoň žili," dodala jsem. Protože to byla pravda, opravdu jsem tomu věřila. Podívala jsem se na Feline a doufala, že jsem ji nějak netraumatizovala. A taky jsem doufala, že si z toho nezapamatuje, že je oheň špatný. Jako neměla jsem ho kdovíjak v lásce, ale v zimě se občas hodil.