Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Moc a moc se omlouvám

Čas pro nás neexistoval. Byl jen on a já. Kolem nás se mohlo vystřídat několik dní i nocí, možná i celý rok nebo to bylo opravdu jen pár dní. Možná ani to ne. Ale já byla na obláčku. Cítila jsem se tak, jak už hodně dlouho ne. Jenna měla pravdu, blesklo mi hlavou moudro od rudé vlčice. Kdo ví, kde jí byl konec. To jsem však nechtěla teď rozvádět. Nebo o tom jakkoliv přemýšlet. Byla jsem prosycena štěstím. "Já tebe," zašeptala jsem zpátky zamilovaně, ale bohužel na slovo "taky" mi nezbyl čas.
Najednou jsme se totiž propadli. Zmateně jsem sebou škubla, v zoufalé snaze se osvobodit, utéct, uhnout a pomoci Rolandovi. Ale jak rychle se pod námi země pohnula, tak rychle se zase zpevnila. A ne jen na hlínu, ale na kámen. "Zatím jo, " houkla jsem naštvaně, jak jsem hledala příčinu téhle situace. Byla jsem tak rozčilená. Kdo má potřebu ničit krásné chvíle dvěma vlkům? To je nějaký primitiv nebo co? Kontrolovala jsem své packy a Rolandovi packy, snažila se vysoukat ven, ale nic nešlo.
A pak se zjevila ona. Nevěděla jsem kdo to je, ale byla děsivá a nádherná. Viděla jsem, jak se zubí na Rolanda, jak na něj mrká. Chtěla jsem vyskočit a srazit jí ten škleb z tváře. Nedošlo mi, na koho se dívám. Protože to nemohlo být možné. Ve chvíli kdy promluvila, mi došlo na koho se dívám. To není možné. Vždyť zemřela. Viděli jsme to. Ani smrt tady není definitivní? Měla bych se bát. Moje tělo by mělo rezignovat, byli jsme lapeni jako zajíci v pasti. Podívala jsem se na Rolanda. Nechtěla jsem ho vidět umírat. Podruhé už jsem nechtěla tuhle situaci zažít. Věnovala jsem mu úsměv. Věřila jsem, že ať udělala cokoliv, že práva láska překoná jakoukoliv magii. Hrdě jsem se podívala na Styx. Do jejích očí. Chápu, že chová zášť. Ale mohla si za to sama. Já ji dala možnost odejít. "Styx," pronesla jsem ledově klidně. I když jsem byla zavřená v kameni. I když jsem byla snadný cíl. Nebála jsem se o sebe. Ale chtěla jsem ochránit Rolanda. "Vítej opět mezi živými. Jestli si chceš vyřídit účty, tak prosím. Ale jen se mnou. Rolanda nech jít. Ale nečekala jsem, že budeš až tak zákeřná, napadneš nás ze zálohy a pak se budeš naparovat. I když, vlastně... Jo čekala, " řekla jsem provokativně. Jo, byl to hazard. Ale mohla nás v okamžiku poslat na smrt. Chtěla jsem proto její pozornost stáhnout na sebe, aby Roland mohl vyváznout. A pokud se mrtví mohli vracet, tak to nebylo tak špatné. Sice jsem neznala cenu vykoupení, ale věřím, že by to nebylo tak hrozný. Když se i ona mohla vrátit.

Měla jsem radost, že mě sem Roland vzal. Bylo to tu opravdu kouzelné. Pokývala jsem hlavou na jeho slova ohledně vrby, že tu už musí být dlouhou dobu.
Pak ovšem Roland pověděl něco, co mi chtěl říct už delší dobu. Začal povídat a při každém jeho slově se mi na tváří zračil větší a větší úsměv. A také větší a větší úleva, že to není něco tak vážného, jak se to možná na první pohled zdálo, když jeho obličej zvážněl. Každé jeho slovo bylo jako rajská hudba pro moje uši. Říkal něco, co jsem už ani nedoufala, že někdy uslyším. A cítila jsem něco co jsem si myslela, že už nikdy neucítím. Byl mi jedno okolní svět. Bylo mi jedno, že na nás padají kapky, které nezachytily větve, že za větvemi vrby je možná někdo, koho bych nečekala a pozoruje nás jako noční můra. Ne, tenhle okamžik mi nemohlo nic zkazit.
"Rolande," zašeptala jsem jeho jméno. "Já, já to cítím naprosto stejně. Vždy když tě vidím, je den hezčí, barevnější a moje srdce je naplněné štěstím. Když slyším tvůj hlas, je to jako hudba. Mě srdce to vidí úplně stejně jako tvé. Cítím se krásně v tvé přítomnosti a ráda bych, abychom byli stále spolu, " zopakovala jsem jeho slova, natáhla se vlepila mu pusu na čumák. Poté jsem se přitulila k jeho krku, což jsem chtěla udělat už dlouhou dobu. Svět přestal existovat úplně a já byla nejšťastnější na světě.

// Středozemní pláň přes Ronherský potok

Počasí jednoznačně prohlásilo, že procházka se konat nebude. Pokud vám tedy nevadí promoknout. Přemýšlela jsem, že bych nám udělala něco jako bublinu na ochranu před deštěm, ale po té vlně jsem si ještě netroufla na takovou parádičku.
"Jsem ráda, že jsme jim pomohli. A také jsem si nevšimla, že by se jí něco stalo. Vypadala ale ohromně smutně," přikývla jsem na adresu bílé vlčice. Doufala jsem však, že bude v pořádku. Že se o ní když tak druhý vlk postará. Až když jsme prošli mezi prvními stromy, došlo mi, kde jsme. Na chvilinku jsem zastavila a závětřila. Kdysi tu bývala smečka, ale to už bylo dost dávno. Teď tu pachy vlků byly jen sporadicky, nebyl tu žádný stálý. "To se těším. Mám ráda přírodní schovky, " zavrtěla jsem ocasem. Držela jsem se blízko u Rolanda, který neomylně mířil dál a dál lesem. Dobře, občas se maličko zarazil, když nejspíš hledal cestu, ale mě přišlo, jako když přesně ví, kam jde. Nebo jsem se spíš zaměřovala na jeho chůzi, dech a vůni, než na cokoliv jiného.
Moc jsem nevěnovala pozornost okolí, když tu se zastavil u jedné vrby. Byla mohutná a nejspíš i pořádně letitá. Až po nějaké chvíli mi došlo, na co přesně to koukám. Naklonila jsem hlavu na stranu, když jsem přemýšlela, kde se tu asi mohla vzít. Nevěděla jsem totiž, že jich tu je více, dokonce celý hájek, jen o pár území dál. Brala jsem ji jako něco výjimečného. Roland se oklepal a pak prošel skrz větve dovnitř. Na tváři se mi rozlil úsměv z toho poznání. Následovala jsem jeho příkladu a vlezla dovnitř za ním. Přivítalo mě přítmí, které dodávalo místu příjemnou atmosféru. A také relativní sucho. Což se nedalo říct o mně. Což ale bylo v plánu. Energie jsem měla dost na to, abych nám z kožichů vytáhla přebytečné kapky vody a poslala je k jejich kolegům do lesa. Sice tu na nás také trochu kapalo, ale ne tolik, abychom byli promáchaní.
"Je to tu kouzelné, " řekla jsem popravdě a usmívala se. Úsměv mi však trochu zmizel, když se mi zadíval do očí a zvážněl. Sledovala jsem jeho oko, jeho výraz, byla jsem zcela soustředěná na to, co řekne. "Poslouchám, " zašeptala jsem nervózně." I já mám pak něco na srdci, " dodala jsem ještě tišeji.

Zaslechla jsem jménu bílé vlčice. Rue. Pořád vypadala dost sklíčeně, ale doufala jsem, že ji druhý vlk pomůže. Vypadal jako její velký kamarád nebo alespoň někdo, kdo ví, jak s ní mluvit. Roland mě ujišťoval, že jsem si vedla opravdu dobře. Srdce mi poskočilo, když jsem ta slova slyšela. Usmála jsem se na něj a už jen pokývala hlavou.
Přiběhla za mnou Feline a udělala to, co jsem tak moc doufala, že udělá. Chtěla se vydat na průzkum okolí. Usmála jsem se na ni vesele a než jsem stihla cokoliv říct, byla už na odchodu. "Tak hlavně opatrně a netoulej se dlouho, " křikla jsem za ní a ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Zdálo se, že se naše skupina mohla rozdělit. Kde je Vento? pomyslela jsem si zmateně, ale věřila jsem mu, že se zase brzy ukáže.
Teď už jsem mohla celou svou pozornost věnovat pouze a jen Rolandovi. Cítila jsem brnění po celém těle, jak jsem mu chtěla konečně říct, co jsem v sobě nosila takovou dlouhou dobu. Možná, že to bylo vidět v očích, v jeho oku jsem také něco podobného zahlédla. Pokud jsem si to jen nenamlouvala. Při jeho slovech jsem se zadívala na oblohu a než jsem stačila potvrdit jeho slova, dopadla mi do kožichu první kapka. "Tak to abychom vyrazili co nejdříve. Maple nás jistě chvilku oželí, " odpověděla jsem jemně a zařadila se po jeho boku. Na stranu, kde měl oko. Trochu mnou projela vlna výčitek, že kvůli mému sporu se Styx, přišel o oko. Ale na výčitky jsem měla čas ještě dlouho. Teď jsem se chtěla věnovat přítomnosti. Teď jsem se chtěla věnovat jen jemu.

// Zlatavý les přes Ronherský potok

Trochu jsem to s trasou vodní stěny nevychytala a smetla i Rolanda. Sevřel se mi žaludek, protože mi to bylo dost líto. Naštěstí hned vstal a oklepal se, takže se zdál být v pořádku. Vlk s modrými znaky se prohnal kolem jako modrá šipka, dost podobná těm, které předtím házel a už se vracel s malým, ukradeným liščetem.
Když jsem se přesvědčila, že šakali utekli, rychle jsem se podívala na toho drobečka. Zdálo se, že je v pořádku, až na pár oděrek. Mohlo to však dopadnout mnohem, mnohem hůř. Feline mohla ustoupit z cesty mámě lišce, která se samozřejmě hned vrhla ke svým dětem. Udělali jsme jim ještě eskortu až ke kraji lesa, kam se všichni hned rozběhli. Ani jsme je neofoukali, jak rychle zmizeli, ale máma liška nám ještě pohledem poděkovala. Brzy jsme slyšeli radostné štěkání, takže byla naše mise hotová.
Usmívala jsem se na všechny kolem a pohled mi zastavil na bílé vlčici. Byla ohromně smutná, ani pochvala od Rolanda ji moc nepomohla. I když jsem chtěla jít hned za ním, protože mě za ním táhlo všechno v mém těle, šla jsem nejprve k ní. I vlk s odznaky k ní zašel. "Byla jsi úžasná. Všichni jste byli. Každý přispěl k záchraně nějakým dílem," zhodnotila jsem situaci a věnovala vlčici povzbudivý úsměv. Netušila jsem, co ji vykolejilo, ale přišlo mi, že slov chvály není nikdy dost. "A došlo mi, že jsem udělala velkou chybu. Neznáme se oficiálně, takže pro pořádek. Jmenuji se Wolfganie, zkráceně Wolfi. Jsem beta v Sarumenu. A děkuji za pomoc liškám, " řekla jsem a nechala bílou vlčici s vlkem.
To už totiž ke mně šel Roland. Tedy on udělal jen malé krůčky, ale mě přišlo, že překonává obří vzdálenost. Čím byl blíž, tím víc se mi stahovalo hrdlo a všechno v těle mě lechtalo a nadnášelo. Jeho dech mě zašimral a v břiše se mi vznášelo takové hejno motýlů, že jsem zapomněla jak krásný to je pocit. "O sobě bych to netvrdila, ale ty jsi byl úžasný, " poukázala jsem na kapičky vody, které z něho ještě padaly. "Být skvělá, tak tě nesejmu vlnou, " pronesla jsem do země, ale drcla jsem ho bokem do jeho boku. Tak moc jsem si přála jít v klidu na tu procházku. Pak mi došlo, že tu je ještě Feline. Trefí odtud domů? Nebo ji tam dovedeme a pak půjdeme?

Moc děkuji za akci, byla skvělá. Jsem ráda, že jsme lišky zachránili. :))
Já bych prosila o procenta nad rámec vrozených dovedností, s to do obratnosti.
Děkuji :))

e) Napadnout šakala magií (čím více hvězd v magii, tím větší úspěšnost)

I když jsme bojovali, vrčeli a házeli na šakaly vodní šipky, oni se odmítali vzdát. Asi nečekali takovou odezvu, že budeme chránit lišky, ale ani zuby, drápy a zvuky je od toho neodradily. Chvilku to vypadalo, že máme navrch, ale jeden šakal se kolem nás protáhl a čapl jedno lišče. Proboha, to ne. Přestala jsem s vrčením. Nebylo to tak, že bych nechtěla bojovat, ale myslela jsem si, že to bude stačit. A jelikož nestačilo, přišla řada na mě. Zdálo se mi totiž, že je vlk už z používání magie unavený.
Navíc, ostatní šakali se otočili a běželi také pryč. Začala jsem na ně soustředit svou mysl, abych po nich mohla hodit nějaké vodní překážky, které je zadrží. A lišče osvobodí. Jenže, nečekala jsem, že se za nimi vydá i Roland. Ihned jsem s nějakým osnováním plánu skončila, protože jsem se bála, že bych strhla i jeho. Pomyslela jsem si o něm, že je statečný a že nedbá na svou bezpečnost, ale rychle jsem se zase začala soustředit na záchranu malé lištičky. Tak moment. Rozběhla jsem se také za nimi, ale jen proto, abych měla lepší výhled. Napůl jsem doufala, že Roland pochopí. Povolala jsem magii vody. Táhla jsem veškeré kapky do vodní stěny, kterou jsem začala stavět před šakaly. Ty to znejistilo, a změnili směr, což jsem předpokládala. Posouvala jsem vodní stěnu společně s nimi a jakmile byla příležitost, vymrštila jsem vodní proud proti šakalovi s liščetem přesně ve chvíli, kdy ho skolil Roland. Všechny zalila voda. Doufala jsem, že jsou Roland a lišče v pořádku. Kumpány zloděje jsem už neviděla, takže jsem mohla doufat, že je voda odmrštila dál. Běžela jsem na místo, připravena k dalšímu použití magie.

d) Hlasitě štěkat a vrčet a šakaly vystrašit (taktika)

// Borovicová školka

Šli jsme v docela velkém chumlu vlků a lišek. Máma liška byla pořád ostražitá, což se dalo pochopit. Ale šla s námi bez větších protestů. Snažila jsem se jí pohledem naznačit, že od nás nebezpečí nehrozí. Což zřejmě pochopila.
Liščata běhala okolo nás, až se mi zdálo, že zaběhla docela daleko. Snažila jsem se je mít pořád pod dohledem a zároveň poslouchat, co si ostatni povídají. Usmála jsem se radostně na Rolanda, že se mu můj nápad líbí. Tím jsem přestala malá liščata sledovat. Jenže než jsem začala přemýšlet dál, jestli bychom z nich raději nesmyli pachy vodou, zaslechla jsem varovné štěknutí od mámy lišky. Rychle jsem hledala, co se kde děje a viděla, jak se k nám blíží šakalové. Jedno lišče bylo docela daleko od nás, jedno blíž, ale přesto daleko. Zbytek se držel u mámy a kňučelo strachy. Feline hlídala, aby pro ně nešla máma, bílá vlčice táhla to blíž, vlk s modrými odznaky házel šipky z vody a Roland se vrhnul do boje s šakaly. Podívala jsem se na Venta a pohledem ho poprosila o to druhé lišče. Já skočila před všechny, pohledem sledovala Rolanda a vnitřek se mi sviral strachem o něj. Otevřela jsem tlamu a vydávala ze sebe štěkání a vrčení. Snažila jsem se udělat bordel, aby si mysleli, že nás je víc.

B. Liščí nory

"Vůbec nevím jestli takhle funguje, ale jestli ji někdo má, může to zkusit," otočila jsem se ke zbytku skupinky v reakci na otázku od Feline. Vento se toho chytil a i bílá vlčice přidala svůj nápad. Byla celá nesmělá, tak jsem se na ni široce usmála, aby se nebála.
Roland a Feline drželi malé lišky dál, takže jsme mohli něco zkusit. Bílá vlčice a vlk s modrými pruhy také ovládali vodu, což umožnilo rozložit síly potřebné na přivolání a manipulaci s vodou. Dávala jsem pozor, aby voda nezměnila směr a nezaplavila lišku. Voda správně podemlela kmen a teď bylo na čase vytvořit led. Byl to Vento, který se do toho pustil a kdybych nehlídala vodu, určitě bych na něj obdivně zamrkala. Nechala jsem si to však až po práci a zbytkem vody do kmene zatlačila, aby se odsunul stranou. Tak vznikla dostatečně velká mezera na to, aby máma liška proběhla ven.
Jakmile byla mimo nebezpečí, nechala jsem vodu odtéct pryč. Mezitím, co se liščí rodinka vítala, tak jsem poplácala Venta po rameni a packou mu prohrábla srst na čele. "Dobrá práce synku," řekla jsem něžně, protože mateřský pud se prostě projevil. Poté jsem se otočila i na ty dva, které jsem stále neznala jménem (a to byla hanba). "Zvládli jsme to dobře, díky za pomoc," zazubila jsem se a podívala se na Feline, posléze i na Rolanda a modrého vlka, kteří navrhovali, že bychom měli pomoci liškám najít nové místo k životu. "Myslím, že máte pravdu. A také bych řekla, že tam nemůžeme nastoupit jako doprovodná eskorta v takovém počtu, protože by to ostatní lišky mohlo vyděsit a pak by byli na tyhle moc zlé. Možná, kdybychom je magií vzduchu tak nějak ofoukali od našich pachů? " dodala jsem.

// Za Osudem

// Kopretinová louka přes Plamínek

Za našeho odborného dozoru se všichni přes potok dostali. Liščata nás neúnavně lákala dál, až jsme našli příčinu jejich křiku. Cítila jsem v lese i další vlky, ale doufala jsem, že buď si půjdou po svých nebo nám když tak pomůžou. Pokud by měli nepřátelské úmysly, bylo by to v současné situaci trochu nepříjemné.
Sledovala jsem Rolanda, jak hrábnul do země u převráceného stromu a konečně jsem si dala dvě a dvě dohromady. Za stromem byla nora a v noře byla máma liška. I když byla liška predátor, jako my, bylo mi malých liščat líto. Nemohli jsme je nechat svému osudu. Kdo bychom byli, kdybychom se teď otočili zády. Ne, to jim nemůžeme udělat. Mají právo dostat šanci žít.
Mohli jsme jen doufat, že je máma liška v pořádku a jen se nemůže dostat ven. Po vzoru Rolanda jsem přišla ke kmeni a obhlídla ho. Země byla zmrzlá a kmen těžký. Roland odvedl liščata kousek dál a nadhodil magie. Znovu jsem se zadívala na noru, kmen a zem a vodu zavrhla. "Vodu použít nemůžeme. Mohla by se dostat do nory a máma liška by se mohla utopit a to nechceme. I když, kdybychom se nesnažili ten kmen podemlít a udělat novou díru do zmrzlé země, ale použili vodu na okraj kmene abychom ho odtlačili... To by se nám možná mohlo podařit a mámu lišku by to neohrozilo. Nemá někdo ještě magii vzduchu? Že bychom spojili magie a udělali pořádnou odtlačovací sílu? Nevím jestli na to voda a zbytek vlčích tel bude stačit, " dokončila jsem trochu smutně a obcházela kmen s nadějí, že někdo tu magii vzduchu bude mít. Zároveň jsem hledala nejlepší místo, kde by mohli všichni tlačit a odtlačit kmen. Stačí kousek, aby se máma liška mohla protáhnout.

D) Vymyšlený plán použít magii plus zbytek vlků k odtačení kmene.

To byla ostuda! Tolik jsem se za sebe styděla. Bylo jediné štěstí, že to Roland vzal s takovým humorem. Oddechla jsem si, ale i tak jsem si pečlivě kontrolovala, co mu odpovím. Protože jsem byla schopná plácnout něco ve smyslu, že by mi nevadilo, kdyby kolem nás nějaká malá Rolanďata chodila. Jenže to byla taaaaaaaaak daleká budoucnost, která byla i taaaaaaak nejistá, že jsem byla naprosto ticho s touto myšlenkou. Raději jsem se trochu stydlivě usmála. "No, ano. To máš pravdu."
Bylo štěstí, že přiběhli další členové smečky. Vlk s modrými znaky, který mi nebyl vůbec povědomý, ale bylo možné, že mi o něm Maple vyprávěla. Pak světlá vlčice, kterou jsem už měla šanci potkat a pokud jsem si správně pamatovala, tak se jmenovala Rue. A poté přiběhl Vento, můj adoptivní syn a jak mi tak nějak došlo, i Rolandův. Nad tím nebyl čas dumat nějak víc, ale zapsala jsem si tuto informaci za uši.
Neměla jsem šanci jim pořádně odpovědět, stačila jsem jen všechny nově příchozí pozdravit. Skoro všichni se totiž ptali po liščí mamince a to začala ta drobotina vyvádět ještě víc. Nebyla šance na nějaké hlubší a významnější rozhovory, protože bylo zcela evidentní, kam máme jít. "Tak pojďme, třeba budeme vědět víc," dodala jsem k řečnické otázce od Rolanda a dávala jsem pozor, aby všichni ve zdraví přešli přes celkem dravě proudící říčku. Nebýval tady jen takový maličký potůček? Snad jsou u Tenebrae v pořádku. Jestli ten sníh takhle rychle taje, snad tu nebudeme mít zase nějakou potopu.

// Borovicová školka přes Plamínek

// Sarumen

Tak trochu jsem doufala, ze je mi Feline v patách. Cítila jsem, že tudy před chvilkou šel Roland a žaludek se mi trochu zachvěl. Na tohle shledání jsem se těšila snad celou zimu a nebyla šance. Nebo čas. Protože nás zdržela cesta k Životu, ze které se ještě Marion a Nerissa nevrátily. Snad jsou v pořádku.

Když jsem se blížila k Rolandovi, kterého jsem dobře viděla, přestala jsem tak hnát a maličko si upravila srst. Jenom tak decentně, protože jsem nechtěla vypadat nějak rozcuchaně. Jenže, když jsem se přiblížila, myšlenky na můj vzhled zase rychle odešly. Kolem Rolanda se totiž motaly, ale hlavně křičely malé uzlíčky. Nebyla jsem si jistá, jestli vidím dobře a když jsem přiběhla ještě blíž, tak se mi potvrdilo, co jsem si myslela. Byla to malá liščata. "Ahoj lišande, kde se tu vzala ta malá Rolanďata?" zeptala jsem se a málem jsem se studem propadla. Tak jsem chtěla, aby to znělo hezky a mile, až jsem se takhle ztrapnila. Zatvářila jsem se nevinně a raději s pohledem na ty malé křiklouny jsem se opravila." Tedy, pardon... Ahoj Rolande, nevíš, kde se tu vzala ta malá liščata?" Jen tak dál, jen tak dál.

Na oba jsem se usmívala. Když Kessel povídal, že ho do hvizdu přivedla Islin, usmála jsem se na ni. Začal povídat i, že tu je mnoho let a že určitě nějaké bývalé členy znával. Bylo trochu s podivem, že jsme se někdy nepotkali, ale Gallirea.cz je veliká. "No, z původních a starších členů jsem tu asi jen už já a Maple. Jinak je tu dost nových tváří. Takže kdyby sis na někoho vzpomněl, klidně se zeptej, třeba si je také budu pamatovat, " odpověděla jsem.
Islin pronesla, že by se potřebovala jít napít. Myslela jsem, že půjde normálně k vodě, ale ona zamířila k řece. Nechtěla jsem na ni volat přes půlku lesa, tak jsem se otočila ke Kesselovi." Z tý řeky bych moc nepila, dohlídneš na ni prosím?" Poprosila jsem ho. Ne že by snad byla Islin hloupá nebo nesvéprávná. Jenže její vnímání našeho světa bylo přeci jen maličko jiné. A bála jsem se, aby jí nebylo špatně. A proč jsem nešla já? No, protože jsem zaslechla volání Rolanda a tak moc jsem ho toužila vidět. Měla jsem přeci slíbenou procházku.
Jenže tohle asi tak, že muselo počkat. Ozvalo se totiž jakési zapískání z louky vedle lesa. Podívala jsem se na Feline, jestli to slyšela. "Zatím se rozloučím Kesseli," pokývala jsem hlavou a pobídla Feline, aby běžela za mnou. Říkala jsem si, že by tohle nechtěla propásnout.

// Kopretinová louka

Usmívala jsem se na oba vlky. Kessel, jak se pro mě nový vlk představil, vypadal přátelsky. A když Islin dodala, že ho přijala Maple, tak jsem věděla, že to bude dobrý vlk. Naše alfa měla totiž čich na dobré vlky. Podívala jsem se na Islin a děkovně pokývala hlavou. Věděla jsem, že to co říká, myslí vážně, že se nepřetvařuje. A hlavně, že nečeká hezká slova zpátky jen proto, že je to společensky korektní. Když přijdou, přijdou, když nepřijdou, nepřijdou.
Ale i jí to slušelo, takže proč bych jí nemohla také složit kompliment. "Děkuji, Islin. I tobě to sluší, " usmála jsem se a přemýšlela, jestli tu fialovou čelenku měla už předtím na hlavě nebo ne. "Ano, zima byla dlouhá a krutá. Ale řekla bych, že ve vzduchu cítím mírné oteplení. Takže už by mohlo být definitivně po zimě," dodala jsem a raději si nechala pro sebe, že se bojím, aby zase nepřišly povodně, kdyby se prudce oteplilo.
Poté jsem se podívala na nového vlka." Dovol mi prosím, abych nás představila. Jak jsi mohl slyšet, jsem Wolfganie, zdejší beta. Ráda tě poznávám. A tohle je Feline, moje vnučka, " ukázala jsem packou na Feline. "Co tě do Sarumenu dovedlo?" optala jsem se.

Musela jsem se usmát. Byla pravda, že tráva nestudila do tlapek, ale podle teplot to ještě mohlo nějakou dobu trvat, než se objeví mech, tráva a dost možná i zvířata. Situace v úkrytu by mě dost zajímala, nicméně situace venku byla taky důležitá. Alespoň, co se týkalo nějakého přehledu.
Feline byla stále zvědavá na magie. Taky jsem se těšila, až jí budu moci ukázat, co všechno umím. Nebo, co se budu učit. Trochu nervózně jsem těkla očima směrem, odkud jsme přišly. Pak jsem zase svou pozornost věnovala vnučce. Snad Marion a Nerrisa jsou v pořádku. "Dědeček měl magii předmětů. Ale co přesně byla tahle magie zač, to ani on sám nevěděl. Neuměl ji pořádně používat," prozradila jsem a pomalu se vydala za Islin a dalším vlkem, kterého jsem nějak neidentifikovala. "Můžeš mít snad jakoukoliv magii. Nikdy jsem nepochopila, jak se tu magie dědí. Možná, že nějakou vážně výjimečnou, tu můžeš zdědit po rodičích, ale z těch základních si tě nějaká vybere," zamyslela jsem se a dlouze jsem se zahleděla Feline do očí. "Stále jsou zlaté, takže těžko říct, jakou magii budeš mít," řekla jsem s úsměvem a pomalu dorazila k vlkům, kteří se také procházeli. Doufala jsem, že jsem je nějak nevyděsila." Zdravíčko, " pozdravila jsem je vesele. Měla jsem celkem dobrou náladu, možná že to mohla i nová energie od Života, vlitá do žil.

// Přidaly jsme se k Islin a Kesselovi :))