Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I tady ti moc děkuji za to, co si pro nás pořádala. :) A také ti přeji hodně úspěchů v životě, ať jsi šťastná. :))

// Hezká akcička, děkuji. :)) Odměnu prosím na Aurona. :)

Evidentně jsem se s celým průběhem lovu daňků nepochlubila. Pokrčila jsem rameny s výrazem "já nic, to samo". Neušel mi však Noktův pohled, kterým mi bylo jasně naznačeno, že mám začít vzpomínat, jak to vlastně bylo.
Nejprve jsem však musela dovést do úspěšného konce tento náš skromný lov. Zatímco si povídali o normálních věcech, narazili jsme na stádo srnek. Po mém prozkoumání situace oba souhlasili s mým nápadem. Než jsem stačila něco naznačit nebo odkývat, dala se Maple do akce. Nokt nám popřál hodně štěstí a sám se vydal na lepší místo k finišování lovu. Sama jsem se musela taky dostat na lepší místo, abych mohla odtrhnout mnou vybraný kus od zbytku stáda.
Maple dělala svoji práci dobře, běžela za celým stádem, ale zároveň dorážela jen na tu naši vybranou oběť. Bez dlouhého vypočítávání jsem se vrhla do cesty zaostávajícímu kusu a oddělila ho od zbytku stáda. To se rozběhlo pryč ještě rychleji, jak jsem předpokládala a tak nám tu zůstal jen jeden kus. Maple dorážela na zadní nohy, ze svého úkrytu vyrazil Nokt a šel mu po krku, tak mi zbývaly přední nohy. Vrčela jsem a poskakovala kolem, abych ho vyvedla z rovnováhy. Nechtěla jsem nijak ohrozit ani Maple, ani svého miláčka, takže jsem do běžícího těla nenarazila, ale místo toho jsem mu kousala do nohou. Najednou moje zuby našly cíl a pořádně se do něj zahryzly. Ponaučená z předchozích lovů jsem stisk ihned povolila, protože jsem nechtěla letět společně s ním po hlavě někam do prostoru. Srna sice ještě kousek běžela, ale po nakousnuté noze moc daleko nedoběhla. Nechala jsem už na Noktovi, aby dokonal dílo, protože jsem měla pocit, že je Maple z nás nejvíce unavená a já mu chtěla tu čest přenechat. I tak jsem ale doběhla k srnčím nohám a přidupla je k zemi, aby nikoho z nás nepokopala, než jí ukončíme život. Šeptem jsem se omluvila, za prožitou hrůzu a bolest, protože jsem nerada trápila naši kořist dýl, než bylo nutné. Tohle má Marion asi po mě. "Dobrá práce," řekla jsem uznale.

Wolfganie - b, a, c, f, b, f, d, f, a, f, a, d, d, c, c, e, a, a, b, a, a, b
Jednou správnou volbou je Mechová smečka, ale nepovede se ti špatně ani ve smečce Borůvkové nebo Ragaru. Nejméně vhodným se mi jeví život tuláka.

Awarak - b, e, a, b, a, a, d, f, b, f, c, c, e, a, d, c, a, a, b, a, b, a
Ve své křišťálové kouli vidím Ragarskou smekču.

Auron - c, c, d, c, d, d, f, d, c, d, d, b, f, f, e, d, a, a, b, b, a, a
Jednoznačně Sarumenská smečka, jinou další smečku bych nedoporučila a radši bych zvolila věčné toulání.

Phantasia - a, b, d, b, d, b, b, e, f, a, e, b, c, e, a, b, b, b, a, b, a, a
Nejvhodnější by pro tebe do budoucna byl tulácký život. Ze smeček je nejvhodnější Ragarská smečka.

// Edit: Já se ohromě moc omlouvám, nechápu, jak se mi to stalo. A mrzí mě, že jsem přidělala práci navíc. Už by to mělo být v pořádku.

Lichotka od Maple mě potěšila. Sama jsem totiž měla pocit, že toho moc pro smečku nedělám. Nebo spíš, že to není ta správná práce pro betu. Maple to však viděla jinak, takže jsem se mohla trošičku uvolnit. Naše konverzace se stočila na děsivý lov minulou zimu. Teď už to byla úsměvná historka, ale tehdy mi smíchu nebylo.
Mlaskla jsem a do toho švihla ocasem, jak jsem přemýšlela, kdo tam vlastně byl. Navíc se mi nezdálo, že by se jednalo o iluzi. Ty kopance vážně bolely, ale nevěděla jsem, jak dobře může taková iluze vypadat. Nebo jak moc hmotná může být. "Pamatuju si na Aseti a na jednu vlčici, ale ta byla tmavá a dokázala ovládat sníh a led. Ale víc si toho nepamatuju, dostala jsem kopanec do hlavy, takže to mám trochu v mlze," přiznala jsem opatrně. Nevěděla jsem totiž, jestli jsem se Noktovi s tímhle zraněním pochlubila. Nechtěla jsem mu se starým zraněním, které nemělo žádné trvalé následky (snad) motat hlavu. Vždyť to bylo už před rokem. Omluvně jsem se na Maple usmála, protože jsem neměla moc co víc dodat. Vlastně, mohla jsem zodpovědět druhou část otázky. Začala jsem však trochu obecněji, než s přímým popisem. "Jak byla krutá zima, tak zmizela veškerá potrava. No a jednou se k nám dostala slabá vůně daňků, samozřejmě normálních. No a kdo by si nedal čerstvé maso, viď. Tak jsme se tam s Aseti vydaly a našly stádo, které přilákalo i různý tuláky. Kusů však bylo dost, tak jsme je ulovili společnými silami a chtěli si rozdělit úlovek. No a ti daňci vstali a šli tvrdě po nás. Vypadalo to spíš na legrácku od Smrti než od někoho s iluzí. Ale kdo ví, je to už dlouho."
Zavřela jsem na chvilku tlamu a soustředila se na pach srnek, abychom ho neztratili. Oba dva se vyjádřili negativně na moji otázku ohledně cizinců. Přikývla jsem. Nokt se mezitím dal do řeči s Maple. Poslouchala jsem na půl ucha, přeci jen je neslušný poslouchat cizí rozhovory. I tak jsem zaslechla věci, které mě potěšily. Je důležité vědět, jak se mají ostatní členi smečky, jestli jsou spokojení nebo ne. Usmála jsem se, protože jsem souhlasila s miláčkem. Pak se Maple zeptala na nás a já se otočila na Nokta. Oplatila jsem mu úsměv a trochu se o něj otřela. "Naprosto souhlasím. Lehneme si do úkrytu a tam budeme chvilku jen odpočívat," prohlásila jsem nadšeně. Vidina společných chvil mě tak nabudila, že jsem se plně začala soustředit na lov. Protože čím dřív srnku ulovíme, tím dřív budeme všichni s těmi, které milujeme.
Upřela jsem oči před sebe a zrychlila svůj krok. Podmínky nám stěžoval, ale i ulehčoval sníh. Křupal nám pod nohama, takže jsme museli být slyšet. Snažila jsem se našlapovat opatrně. Ještě se z nebe sypal další a další, což zase snižovalo viditelnost. Naštěstí většinu držely stromy. Dobré však bylo, že jsem sledovala stopy větší skupiny srnek. Nebyly ani trochu zapadané sněhem, takže tudy prošly chvilku před námi. Zastavila jsem se a zhluboka oddechovala. Tušila jsem, že za dalším stromem už bude náš cíl. Kývla jsem na Maple a Nokta a nenápadně vyhlídla zpoza stromu. Zprvu se mi zdálo, že tam nikdo není a že jsem se spletla, ale všimla jsem nepatrného pohybu. Opatrně jsem vykoukla víc a viděla stádo o šesti kusech. Porovnávala jsem všechny mezi sebou a s našimi schopnostmi. Jednalo se o samice nebo mladé, nejspíš letošní srnce. Žádný z nich nevypadal nějak mohutně, tudíž se mohli zdát jako lehký cíl. Avšak nebylo moudré je podceňovat. I taková srnka dokáže pořádně kopnout. Našla jsem jeden kus, který by byl pro nás jako dělaný. Slabý, stejně by nevydržel celou zimu. Zbytek stáda byl i trochu vzdálen, byli připraveni ho obětovat.
Zalezla jsem zase za strom. "Jsou tam, za stromem. Je jich tam šest, pokud jsem dobře viděla. Jeden vypadá slabě, přímo pro nás. Musíme však na něj vyběhnout a odříznout od stáda. Sice stojí kousek opodál, ale bude se snažit běžet s nimi. Takže jeden je vyplaší a poběží mu za nohama. Druhý vyběhne z boku a odřízne ho od stáda. No a třetí mu skočí po krku. Kdo se na co cítíte?" Sama jsem měla malý plán v hlavě, ale chtěla jsem jim dát šanci si vybrat. Nemusela jsem je mít dobře přečtené.

// Sarumenský hvozd

Zdálo se, že se k našemu mini lovu nikdo jiný nepřidal. Neměla jsem jim to za zlé, ono to bylo jaksi narychlo. Ale nemohli jsme nechat pojít smečku hlady. Jen tím, že jsme šli ve třech se naše vyhlídky na dobrou kořist trochu rozplývaly. Budeme rádi, když skolíme jednu nebo dvě srnky. A to jsem velký optimista.
Zatím jsem se však nechtěla nechat něčím takovým rozházet. Hold budeme muset víc jídlem šetřit a pak jít možná ještě jednou na lov. jen to nesmí skočit zase zombie zvířaty. Jednou stačilo. Podívala jsem se na oba vlky, kteří mě doprovázeli. Vrátila jsem se k slovům, co říkala Maple. Se smíchem jsem se na ni podívala. "No, přes zbytek roku se docela i obslouží sami. Ale přeci jen je mou povinností na to myslet, když mě tím Morf pověřil. A hlavně, nechci začít loňskou zimu, kdy jsme šli na lov a pak bojovali se zombie daňky. Teď ani nevím, ale neměj mi to prosím za zlé, byla si tam taky?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Vážně jsem si nemohla vzpomenout. Opatrně jsem našlapovala, jelikož se na nás snesla velmi hustá mlha, ze které mi na čumáček přistávala jedna vločka za druhou. Ne, že by se jednalo o nějakou obří sněhovou bouři, ale spíš o předzvěst zimy. Avšak v kombinaci s mlhou to nebylo kdoví jak povzbudivé. Výborně, lov si v tomhle. Budeme rádi aspoň za srnku.
Začichala jsem ve vzduchu, a ucítila nějaké vlčí pachy, které se tu rozprostíraly. Ovšem, o smečku se nejednalo, protože to bychom si všimli už u příchodu do lesa. Navíc, dělat si smečku hned vedle další smečky. Zastavila jsem krok a trochu se opřela o Nokta. "Jestli se nám podaří ulovit aspoň srnku, bude to velká výhra," zodpověděla jsem mu konečně otázku a oblízla mu čumák. Potřebovala jsem se soustředit na to, jestli se mi do čumáku dostane aspoň náznak pachu kopytníka. Nebo zajíce. Čehokoliv, co se dalo lovit. Ani svoji magii s létajícím ptáčkem jsem nemohla použít, protože bych akorát narazila do stromu. Maličko pobouřeně jsem si dupla, protože takhle jsem si to teda vůbec nepředstavovala.
Znovu jsem vystrčila čumák vysoko do vzduchu a nasála vzduch do plic. Slabý, opravdu slaboučký závan srnčího pachu mi do něj přeci jen doputoval. Pokud jsem si ho ovšem nevyfantazírovala. "Musíme tudy. Snad se nám do toho nebudou motat ti, co tu už jsou. Maximálně bychom je mohli využít na lov, ale nevím, nějak se mi nechce lovit s cizinci." Ještě by nám úlovek ukradli. Ale zase, jsme silnější, teda asi. Při sledování pachu jsem otáčela hlavu z Nokta na Maple, jak to vidí oni. Šli jsme pomalu, protože jsme si museli hlídat stromy, proto jsem měla čas otáčet hlavou.

// Já se omlouvám, škola, úklid, cukroví... :D Ještě týden a zlepší se to. :D

Rozmýšlela jsem, za který charakter mám házet, ale myslím, že Wolfi, jakožto znalá hodně vlků, jich taky může co nejvíc obdarovat. A neboj, velkou silou nehází, jen to láskyplně nahazuje. :))

První zmrzlé ouško lišky Wolfi háže své dcerušce, aby měla svačinku na těch svých cestách. :))
Druhé zmrzlé ouško lišky háže směrem ke svému aktivnímu synovi. Z toho by snad nemusel mít nějaké výčitky. :))
Třetí zmrzlé ouško lišky dostane Alfredo, jelikož si Wolfi získal svým slušným chováním. :D
Čtvrté zmrzlé ouško lišky je pro Aseti, aby se probudila ze svého spánku a začala pořádně hrát.

První sobí paroh dostane (Wolfi se bojí, že kdyby házela, tak by mohla někoho trefit, kam by nechtěla), Morfeus, jelikož je to nejlepší alfák a velmi dobrý přítel.
Druhý sobí paroh přistrčí k Maple, protože se jedná o nejlepší kamarádku, kterou si Wolfi dokázala najít i mimo smečku (a pak se k nim Maple i tak přidala)
Třetí sobí paroh je pro Newlina, aby měl radost, jakou dokáže jen on.

2x Vlčíškův bobek háže svou největší silou na jedinou vlčici, kterou ze srdce nesnáší (a to ji ani neměla tu "čest" potkat) a to Styx. Doufá, že se jí trefí aspoň do oka, ucha nebo třeba do tlamy!

Pozlaceného divočáka dostane největší láska v jejím životě. Nokt ♥.

Maple s Darkií nevypadaly, že by se nějak zlobily na moji dcerku a její blechy. Oddychla jsem si a )plně si oddychla. Přeci jen bylo jednodušší s nimi mluvit, když věděly, co se děje. Jen Darkie se maličko zarazila, když jsem jí navrhla, že by mohla strávit zase nějaký čas s Morfem. Trochu jsem se nad tím pozastavila, ale nechala jsem to být. Místo toho jsem se radostně usmála a přikývla na její návrh, že by mohla pohlídat hranice a případně se ujmout došlých vlčat. Stále jsem zapomínala, že je naší pečovatelkou, tak nějak jsem brala jako fakt, že každý tu dělá všechno.
"Ano, to je dobrý nápad," řekla jsem povzbudivě. Pak jsem se otočila na Maple. "To bychom asi..." Nestihla jsem to doříct, protože jsem ucítila někoho, koho jsem moc moc chtěla vidět. "Noktee," vykřikla jsem nadšeně a přitulila se k němu. Při oblíznutí čumáku jsem si uvědomila jeden nepatrný fakt. Právě jsem svého milého infikovala blechami. Ajaj. "Mnoo," začala jsem pomalu a odtáhla se. To, že má blechy, jsem mu chtěla pošeptat až později. "Právě jsme se rozhodovaly, že vyrazíme na lov, aby se neopakovala loňská zima." Zazubila jsem se a pohlédla na vlčice. "Tak vyrazíme a cestou nabereme Amnesii, cítím, že je zpátky ve hvozdu. Ale nevím, jestli říkat i Morfovi, když tu má nejspíš společnost." Přemýšlela jsem za pochodu a otáčela se z vlka na vlka.
Nakonec jsem pohledem skončila na Maple. "Tak zavyjeme a kdo se přidá, tak nás může následovat. Ale i ve třech se nám podaří získat srnku nebo dvě, z vedlejšího lesa. Teda ty dvě jsou optimistický, ale tak doufat můžeme." Zaklonila jsem hlavu a táhle i nahlas zavyla, abych dala všem přítomným najevo, že odcházíme lovit. Po zmlknutí jsem švihla ocasem a vydala se směrem do vedlejšího lesa. Když jsem míjela Darkii, tak jsem na ni mrkla, jako povzbuzení, že to zvládne. Pak jsem se přitočila k Maple a zašeptala směrem k ní. "Neboj, budeme brzy zpátky." Moje kamarádka totiž vypadala, že se jí moc nechce, ale sami s Noktem to neodlovíme. No, i když... Ne, ve třech máme víc šancí.
Srovnala jsem krok tak, abychom šli aspoň nějak vedle sebe a otřela se bokem o svého milého. "Možná jsem ti to měla říct dřív, ale mám blechy, který máš už asi i ty. Poděkuj naší dcerušce," dodala jsem nevinně se sklopenýma ušima. Věřila jsem však, že se blechy třem dobrodruhům povede vymýtit.

// Tmavé smrčiny (přes řeku)

// Když se ještě někdo zúčastní lovu, tak budu ráda. :)) Aspoň neumřeme hlady. :D

// Rozhodně originální a opravdu velmi rychlé. :D Díky :)) Jen jsem čekala, že aspoň jednu věc seženu, takže děkuji za cenu útěchy. :D

// Marion, Alfredo a Thoran

Usmála jsem se za odbíhající Marion. Měla jsem dobrý pocit z vlků, kterými teď byla obklopena, takže jsem se o ni nebála. Spíš jsem se bála o Alfieho a Thorana, že by je mohla umluvit k smrti. Byla jako Newlin, prostě mluvila a mluvila a na vás bylo, jestli to dokážete všechno pochytit nebo si z toho vezmete jen tu nejdůležitější část. Zamyšleně jsem se podrbala, protože malí paraziti začali konat svou práci.
Uslyšela jsem, jak se ke mně někdo blíží a střihla jsem tím směrem uchem. Pak jsem otočila celou hlavu a nahodila úsměv, protože jsem moc dobře věděla, o koho se jedná. Jen mě jich bylo líto, pokud by se dostaly až moc blízko. Ještě jsem v rychlosti přemýšlela, jestli jim o blechách mám říkat, ale to už se objevily až u mě. Pozdě. Můj úsměv maličko zkřečovatěl, ale už se nedalo nic dělat. Ani couvání by nepomohlo. "To je od vás hezké. Ještě jsem nikoho nesehnala," dodala jsem maličko zkroušeně. Pohledem jsem přelétla Darkii, protože to bylo od ní hezké. Ale nemohla jsem toho po ní tolik chtít, zvlášť když jsem viděla, jak je slabá. Jenže, zase mi bylo hloupý jí říct, sorry nemůžeš nic udělat. Avšak v rychlosti mě nic nenapadalo. "Ráda bych zlanařila Kenaie, Nokta a zkusila bych najít Newlina a Amnesii. Budu moc ráda Maple, když se připojíš a tobě Darkie bych navrhla, že by si to tu s Morfem mohla pohlídat. Aspoň si užijete společné chvíle." Doufala jsem, že jsem neťala do tématu, které bylo tabu. Protože bych se i vsadila, že Morf svou dceru dlouho neviděl, hlavně to v jakém je stavu. Ještě tu však byla jedna věc na probrání. "A musím vám říct neveselou zprávu. Máme tu invazi blech. Nevím kde se vzaly, ale cítím jak mi lezou v kožichu. A bohužel jsem reagovala příliš pozdě a bylo mi hloupý před vámi couvat, takže, noo, asi už na vás taky naskákaly. Ale co je pozitivní, Marion, Alfie a ten cizí vlk se vydali zničit bleší invazi," dodala jsem nadějně a začichala ve vzduchu, abych se pokusila najít aspoň někoho ze jmenovaných na lov. Měla jsem maličko výčitky z toho, že jsem o blechách trošičku kecala, ale doufala jsem, že se na mě moc zlobit nebudou.

// Sorry, máte blechy. :D

Alfieho ocásek se už dávno ztratil mezi stromy, když jsem se konečně zklidnila. Ještě jsem přemýšlela nad tím, co Marion povídala o chytrosti a zapomínání. Věděla jsem, že to s pamětí má občas pomotaný, ale neměla jsem ji za nějakou hloupou vlčici. Ani jednodušší, jak by někdo mohl namítnout. Ne, prostě byla svá, hodná a šikovná. Musím jí to říkat častěji. Navíc mě o svém dobré srdci přesvědčila, když se o mě začala bát.
Přisuzovala jsem její zapomnění, proč vlastně pláču, k rozhození, že mě tak musela vidět. Na druhého vlka jsem se raději ani nezadívala, dokud sám nezačal mluvit. Poslouchala jsem jak mi Marička říkala samé krásné věci. Musela jsem se usmát. "Dobře broučku, když tu se mnou budeš, tak už plakat nebudu," slíbila jsem jí. Konečně jsem sebrala odvahu a podívala jsem se i na Thorana. Bála jsem se, že si o mě bude myslet bůh ví co, ale nezdálo se. Jakmile totiž začala Marion hledat Alfieho, hned jí to začal vysvětlovat a vůbec se nad tím nepozastavil a v klidu jí vše vysvětlil. Jako pravý kamarád. Vděčně jsem na něho kývla a skromně sklopila oči. Podle mého jsem totiž nic neudělala, než se jen ztrapnila a dala najevo, že i Beta může být slabá.
"Vážně, není za co. Jen na sebe dávejte pozor, až budete svět zachraňovat od blech," řekla jsem jim na rozloučenou a oblízla Marion čumák. Roste tak rychle. Zaslechla jsem výt Kenaie, jak ohlašoval svůj návrat, z čehož jsem měla radost. Jen jsem nevěděla, jestli bych za ním měla jít nebo jestli mám začít shánět další vlky na lov. Proč je to všechno tak složitý.

// Omlouvám se, jestli to nedává smysl, či je to krátký. Nějak není dneska den. ://

Sdílela jsem radost z Mariččiných úspěchů. Přeci jen, každý pamatuje na dobu, kdy poprvé objevil magii.To, jestli v dobrém nebo zlém byla už jiná otázka. Marion však z toho byla nadšená a tak jsem mohla být taky. Tížilo by mě, kdyby ji něco trápilo. Vyslovila úvahu, že magii dostala nejspíš od Života. I pro mě to bylo jediné logické vysvětlení, protože já zemi neuměla ovládat vůbec a Nokt nejspíše také ne. Musím se ho pak na to zeptat.
Když Thoran připomněl, proč vlastně dorazili, naše dcerka se toho chytila jako uragán. Snažně mi vysvětlovala, jak moc potřebují slzu a pak Alfieho sestru. Ten statečně prohlásil, že ji ještě dokáže vystopovat a už se vydal na cestu. Ještě se mi mile omluvil za to, že k nám dotáhli blechy. Přívětivě jsem se na něj usmála, ale to už ho mlha pohltila a on se vydal za sestřičkou. Otočila jsem se tedy zpátky na Marion a Thorana, kdy první zmíněná už nechtěla dávat jména blechám. Oddychla jsem si, protože takový mazlíčky bych tedy doma nechtěla.
Musela jsem se zasmát, když dceruška prohlásila, že maminky ví všechno. Kéž by zlatíčko, kéž by. "Bylo by hezké, kdybych věděla všechno. Jenže nemyslíš, že by pak byla na světě nuda, kdybych všechno znala. Takhle můžu říct, že vím skoro všechno, a to co nevím, se ještě můžu nějakým způsobem dozvědět," mrkla jsem na ni. V koutku duše jsem doufala, že jsem u ní právě neklesla. Měla jsem však za to, že ne. Pro mě cizí vlk už nějakou dobu nemluvil, což nebylo nic divného. Ono toho nebylo moc, co by mohl dodat. Marion totiž obstarala i list, do kterého jsem mohla slzu uronit. Položila mi ho k nohám a já se na ni mile usmála. Jenže, co teď? Bylo mnoho pocitů, které mnou zmítaly, jako strach o své blízké, strach o smečku, naštvanost na Styx, radost z blízkosti mé rodiny. Jenže smutek tam tak nějak neměl místo a nebyla jsem jedna z těch, které si ve smutných věcech libují.
Pak se však Marion optala na svého bratra. "Nevím broučku kam šel. Byl tu, ale zase se někam odebral. Ale aspoň, že se tu občas ukáže, ne jako Cassian... Který od nás asi utekl," dodala jsem zkroušeně. Měla jsem ráda všechny své děti, ale ke Cassovi jsem tolik mateřské lásky, no, necítila. Nebo jako jo, ale prostě, jak s námi trávil málo času a stal se z něj celkem brzy samostatný vlk, tak se mi k němu nepodařilo vytvořit tak pevný vztah, jako k Marion a Kenaiovi. Jenže ani tohle mě nedonutilo k slzám, až jsem si začala říkat, jestli nejsem špatná matka. Což mě víc štvalo a hryzalo na duši, než abych to dala najevo venkovně. A oni potřebovali moji slzu. Snažila jsem se vzpomenout si na nějaké smutné události. Jakékoliv. Ať to byla ztráta Neyteri nebo ztráta Andanteho, mého učně a kdysi nejlepšího přítele. Stálo to však nestačilo. Musela jsem se ponořit ještě dál ve svých vzpomínkách. Dostala jsem se tak hluboko, až jsem přestala vnímat okolní svět.
Byl to den jako každý jiný, ale pro nás něčím výjimečný. Konečně jsme se totiž měli zúčastnit lovu, abychom se to naučili. A nikdo ráno netušil, že to bude nejhorší den v životě. Rychle jsem se ve svých vzpomínkách dostala k nejhoršímu dni celého mého života. Důvodu, proč jsem vlastně odešla ze své rodné smečky. Oheň. Všude samý oheň. A šílenství, chaos, křik a děs. A bratři... Moji milovaní bratři, padající do toho pekelného žáru... Už dlouho jsem na tento den nevzpomínala. O to víc, mě zasáhl jeho obsah, kdysi prožitá hrůza... Začala jsem se třást po celém těle a z očí mi vytryskly slzy. Nebylo mi to hloupé před cizím vlkem, protože jsem okolí vůbec nevnímala. Stála jsem na místě a plakala. Jak jsem jednou uvolnila to napětí, to "musení" nad vším se vybrečet, nešlo zastavit. Brzy jsem se však probudila a sklonila hlavu nad list, aby do něj napadalo co nejvíce slz. K čemu by jim byl můj pláč, kdybychom ho nezachytili. Snažila jsem se uklidnit, ale vůbec to nešlo. Když už jsem měla pocit, že v listu je spousta mých slz, došla jsem k Marion a svoji uslzenou hlavu jsem položila na její záda. Potřebovala jsem cítit někoho blízkého, přitisknout se k někomu, koho mám ráda a cítit jeho pach. Byla nejblíž a doufala jsem, že jsem nějak nepřitížila její vlčecí dušičce. "Omlouvám se, já vím, že jste chtěli jen slzu... Ale to tak nějak samo, pardon," zakuckala jsem se a odtáhla od své dcery. Na tváři mi byly vidět potůčky po slzách, ale další už se nekutálely ven. Popotáhla jsem a roztřeseně vydechla. "Takže ještě jste říkali, že potřebujete chlup jednorožce, jo? Jenže ten fakt nevím, kde seženete. Mam... Maminka mi vyprávěla, že jednorožec je kůň, který má na hlavě roh. Avšak za celý svůj život, jsem nic takového tady nepotkala. Snad si z vás ti jezevci jen vystřelili." Dýchala jsem stále trhaně, ale čím dýl jsem mluvila, tím lepší to bylo. Nikdy bych neřekla, jak mě to dokáže rozhodit. Asi mám v sobě víc smutku, než jsem si myslela a potřebuju ho vyplavit. Pokusila jsem se na ně usmát a čekala, jestli ještě budu nějak nápomocná.

Čekala jsem, jak se na mě Nokt bude dívat, jestli se bude ptát a tak. Jenže, než se k tomu mohl dostat, zaslechla jsem křik naší dcerušky. Otočila jsem za tím hlukem hlavu, ale to už se z křoví vyřítila Marion a radostí do mě strčila. Nečekala jsem, že bude mít takovou páru, málem mě srazila k zemi. Tulila se ke mně a já jí tulení oplácela. Vždyť jsem ji neviděla takovou dlouhou dobu. Otírala jsem si o ní hlavu, očima ji zkoumala, jestli nemá nějaká viditelná zranění.
Naštěstí se nic takového neukázalo, takže jsem se mohla ponořit do záplavy slov. Pochopila jsem, že se ujala Alfiho, za což si vysloužila mé uznání. Také konečně poznáme Thorana, jak o něm kdysi mluvila, že se jí ztratil. Byla jsem ráda, že ho poznáme, i když jsem si nebyla jistá, že je úplně vhodné si ho sem takhle brát. I když, jestli se projeví jako dobrý vlk, tak by to asi nemuselo vadit. "Jsi moc šikovná, že jste se takhle skamarádili. Kytičku? A ona vyrostla, že sis to přála? Paráda." Že by měla magii země? Ale kde by ji vzala... Počkat, jakou má vlastně Nokt. Chvilku jsem přestala vnímat, cože v houštinách vlastně dělali. Pozornost jsem však navázala, když pronesla něco o blechách a vších. Oči se mi rozšířily děsem. Dech se mi zrychlil a celé tělo mě začalo svědět. Nejspíš to nebylo tím, že by mě malí parazité začali hned kousat. Spíš to bylo způsobené podvědomě. A jak hrdě o nich Marion mluví.
To se k nám přidali i zbylí dva vlci, kterým moje dcerka nejspíš utekla. Zůstali v uctivé vzdálenosti, buď že nám chtěli dodat soukromí nebo jen nechtěli přenést další breberky. Což už je asi jedno. Přišla jsem si jako prašivá, ale i tak jsem se na Marion stále usmívala. "Teda, ti vám dali úkoly. Chlupy ze zadku jednorožce." Zamyslela jsem se nad tím. O jednorožcích jsem slyšela v pohádkách od svojí maminky, ale že by někde žili. A ještě k tomu tady? Marion ještě mluvila o svých malých drobných kamarádech a znovu se ke mně natiskla. Oblízla jsem jí čumáček a přitiskla tvář k tváři. Blechy, fuj. "Zlatíčko, určitě jim jména nedávej. Oni tě určitě poslouchat na jméno nebudou."
Konečně jsem zvedla oči k příchozím. Usmála jsem se na oba vlky, uvnitř jsem však zůstala obezřetná. Jak jsem totiž vyrozuměla, Styx taky vypadala mile a vyklubala se z ní potvora. "Zdravím Thorane a Alfie. Když se nepotuluješ sám a jdete ve skupině, tak je to dobrý. Jen se sám nikam nevydávej," řekla jsem mile. Jeho zvláštní přání mě vážně rozesmálo. "No, moji slzu získáte líp, než ty chlupy jednorožce. To je fakt. Navíc, vaše mise je ušlechtilá, protože blechy a vši nejsou nic hezkého a v dlouhodobém hledisko nezdravého," řekla jsem směrem k Marion. Měla jsem totiž zato, že oba vlci to věděli moc dobře, ale jen naše dceruška si s těmi nevítanými návštěvníky chtěla hrát. "Když mi chvilku dáte, tak se rozpláču, ale do čeho slzu naberete. Nebo spíš, kam bych ji měla vyplakat?" Rozhlédla jsem se po našem jehličnatém hvozdu. Nevěděla jsem, jestli si něco přinesli nebo jak to chtějí řešit. A uronit slzu jsem nebrala jako projev slabosti.
Ze zamyšlení mě vytrhl hlas současně nejmladšího člena. "Zoubek taky jako ingredienci? Bohužel tě zklamu, naposledy jsem ji viděla, jak jde z mýtiny do lesa s Duncanem v patách. A ten vlk se raději potuluje mimo smečku, než v ní. Takže mohou být kdekoliv," odvětila jsem smutně. Nerada jsem ho zklamala, ale nemohla jsem pomoci jinak. Stále jsem se rozhlížela, kam bych tak mohla tu slzu uronit. Protože na čumáku, v srsti nebo na tlapce by se nesla špatně.

// Mýtina

// Monolog a závěr pro Nokta

Doběhla jsem zpátky do lesa a přemýšlela jsem nad spoustou věcí. Jakmile jsem vkročila mezi stromy, pachy které se na mě nahrnuly mi v mém rozhodování zrovna dvakrát nepomohly. Zastavila jsem se a pořádně nasála do plic vzduch. Potřebovala jsem si udělat nějaký plán. Tak jo, koho tu cítíme. Nejvíc Nokt, nejspíš se nikam nevydal a čeká na mě. Ach, to je miláček. Dále je tu celkem vydatně cítit Morf, takže bych mu mohla říct o tom, že bych chtěla pár vlků vzít na lov. A taky, co se dělo u stromu. A taky, no... O tom, co se stalo Darkii. Ale neměla bych to spíš ututlat. Jenže, jako otec by to určitě chtěl vědět. Prožívala jsem morální dilema. Určitě bych měla o Darkii informovat, ale zase co když už to udělal někdo jiný, kdo to taky viděl, že se složila. Pak bych byla jen někdo, kdo opakuje zprávy a tím Morfovi přitěžuje. Ale co když se strachuje a já mu můžu říct, že se Darkie se už probudila. Rozhodla jsem se, že počkám jak se bude Morf tvářit a když tak ze mě bude posel špatných zpráv.
Raději jsem analyzovala další pachy, které byly nejčerstvější. Kenai. Můj milovaný syn. Naposledy jsem ho viděla, když jsme byli na posledním lovu. A pak někam odešel a nikdo nevíme proč. Měla bych si s ním promluvit, jak se mu tady líbí, jestli ho něco netrápí a taky jestli půjde na další lov. Je to moje rodičovská povinnost, i když on o to moc nestojí. Jednou za čas to však bude muset vydržet. Rázně jsem dupla packou, protože jsem si přála pro své nejdražší jen to nejlepší.
Zatím jsem nevěděla, jak si uspořádám potkání všech vlků, které bych chtěla. Podle toho, odkud se pachy ke mně plížily, jsem zjistila, že jsou všichni v různých částech lesa. Jeden pach jsem však identifikovat nemohla, nebo spíš dlouho mi trvalo, než jsem si to dala dohromady. Derian? Zrovna jsem o ní s Noktem mluvili, jak to mezi sebou s Newlinem mají. Ale to je poslední starost, kterou bych chtěla momentálně vyzvídat. V zimě bude času dost. Pak se lesem nesly pachy vlků, kteří byli na odchodu a nebo dlouho pryč. Srdce mi poskočilo, když jsem poznala, že se tu na chvilku ohřála i má dcerka. Zdá se, že je v pořádku. Vlčata byla v packách nejspíš našich vlků, protože jejich pachy taky mířily z lesa ven. Stejně tak i Duncanův.
Potřásla jsem hlavou, musela jsem se vymanit ze svého monologu a někam se posunout. A tak jsem nechala rozhodnout své srdce a vydala se za svým milovaným partnerem. Musela jsem se s ním poradit. O všem. Vyrazila jsem a běžela po lese. Vyhýbala jsem se stromům a kořenům, podlézala jsem větve a blížila se za láskou svého života. "Noktééé," volala jsem na něj už z dálky a řítila se k němu jako neřízená střela. Přibrzdila jsem těsně vedle něho, s úsměvem přes celý obličej. Ocásek mi kmital ze strany na stranu a já mu vlepila obří pusinku na jeho čumák. Pak jsem zpomalila svoje pohyby a přitulila jsem se k němu. Potřebovala jsem totiž jen cítit jeho přítomnost, to že tu je pro mě a se mnou. "Chceš vyprávět, co se nám na mýtině stalo? Nebo ti stačí jen informace, že už je to v pořádku?" Nebyla jsem si totiž jistá, jestli by to chtěl všechno vyprávět.