Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Brzy přiběhla do našeho kruhu i Maple, která větev přinesla, takže moje nabídka nebyla již podstatná. Navíc Darkie mi řekla, abych si klidně odpočinula. Maličká vypadala o něco lépe, než když se přibatolila do lesa, za což jsem byla ráda. Obě dvě se zeptaly na Nokta, což mě začalo nahlodávat ještě víc, kde vlastně je a proč se ještě s tou srnkou nevrátil. Nemůže být přeci zraněný. Nebo snad jo? Jsem hrozná partnerka. Znovu se mi do hlavy snažily usadit depresivní myšlenky. Potřebovala jsem se něčím zaměstnat, na smutek bude dost času později. Navíc, Darkie poukázala na to, jak málo je naše smečka zásobená. Cítila jsem se zahanbeně, že jsem zanedbala další povinnost. Ale na co tu máme další vlky. Otázka však byla, kdo tu všechno zůstane teď, když Morf už není? Byla to zapeklitá situace.
Podívala jsem se na všechny přítomné. "Musíme na tom začít pracovat. Pořádně postavit smečku na nohy. Rozdělit přesně pravomoce, úkoly a tak. jakmile si to sedne, budeme nejlíp fungující smečka tady. Plus taky nejlepší," mrkla jsem na obě alfy. Přišly k tomu všemu skoro náhodou, takže jako jedné z nejstarších (teď omlazené, ale i tak), bylo mou povinností jim pomoci s různými úkoly a vším co k vedení smečky náleží. Ne, že bych jim do toho chtěla mluvit, to ne, ale radit, popostrkovat, než se v tom sami zorientují, to jsem udělat mohla.
Zaslechla jsem nějaké hulákání z lesa. Nakrčila jsem čumák, protože mi nepřišlo vůbec povědomé. "Jdu se podívat, kdo to tam řve a případně ho vypakovat pryč. A máš pravdu Darkie, vezmu Kenaie a půjdeme najít Nokta. A myslím, že by s lovem mohl začít pomáhat, už je na to starý dost. " Usmála jsem se na ně a mávla ocasem. "Tak se zatím mějte, i ty maličká," pověděla jsem jemně malé vlčí slečně a vydala se do lesa.
Venku před úkrytem jsem začala trochu rozumět slovům. Co že to udělal? Zaaaaabiiiil - Zabil Dun... Zbytek věty jsem slyšet nepotřebovala. Sice jsme s Duncanem nebyli úplní kamarádi, ale aby ho někdo zabíjel. Jako vážně zabil? Rozzuřila jsem se a rozeběhla se za cizincem. Ať si mě ani nepřeje, jestli to myslí vážně.

// Sarumen

// Sarumen

Snažila jsem se rychle doběhnout do úkrytu a obhlídnout situaci. Potřebovala jsem totiž vědět, že je tu vše v pořádku. Navíc jsem to slíbila, že se sem dostanu se všemi ostatními, kteří sem chtěli jít. Měla jsem však v plánu další úkoly. Jako popadnout kožešinu a jít ji položit na svého malého (no dobře, už velkého) synka. Sice byl mladý, takže by mu sníh neměl tolik vadit, ale jeden nikdy neví. Promrznout může kdokoliv. Navíc je škoda, že už není tak maličký jako pár měsíců po narození. To bych ho mohla čapnout a donést do úkrytu. Takhle se musíme zařídit nejlíp, jak je to v našich silách.
Cesta do úkrytu mi nezabrala mnoho času. Ani jsem se nenadála a už jsem stála před vchodem. Tam jsem se však zarazila. U sochy naší milované Neyteri se objevila nová socha. Párkrát jsem rychle zamrkala. Vypadali spolu totiž tak spokojeně a šťastně. To bude dobrý. Otočila jsem hlavu na druhou stranu, protože jsem neměla teď sílu na další projevy emocí. Šla jsem po pachu Darkie a zjistila jsem, že se rozhodla využít nejprostornější jeskyni. Až teď mi došlo, že jsem měla vzít asi nějaké dřevo na to, aby mohla Maple rozdělat oheň. Jako kdysi Morf. Našla jsem ji na vyčarovaném mechu s malou u pacek. Beze slova jsem zamířila pro kožešiny a trochu se jimi prohrabala. Chtělo by je vyházet. Našla jsem jednu ještě celkem použitelnou, tak jsem se s ní vrátila k těm dvěma a položila ji blízko maličké. Nechtěla jsem ji přikrývat hned, aby se znovu nepolekala. "Ještě něco mám zařídit? Třeba donést dřevo, než dojde Maple, aby měla z čeho vytvořit oheň?" Zeptala jsem se vstřícně. Nerada jsem totiž byla nevyužitá.

Ahojky.
Tak já to jdu také zkusit, i když tento příspěvek bude spíše sebekritický, než chválihodný. :D
Ale aspoň budu třeba v merku pro slotík v pozdějších měsících.
Tákže, co se aktivity týče: snažím se být aktivní za své miláčky co nejvíce, ale ne vždy to vyjde podle představ. Teď jsme se stěhovali, do toho škola, práce. Ale i tak se snažím svoje charaktery někam posouvat.
Mám vymyšleného dalšího vlka? Úplně ne, ale pokud bych slotík dostala, tak bych ráda měla nějakého zlatavě nebo hnědě zbarveného, protože šedočerných mám spoustu. :D A raději bych, aby byl vlčetem, protože jsem si neužila žádný vlčecí vzhled. A jeho povaha by měla být trochu agresivní, protože to pro mě bude výzva. Všechny charaktery jsou v konečném výsledku aspoň trochu hodný, i když k tomu třeba dojdou oklikou. A já bych ráda zkusila někoho, kdo bude fakt hajzlík. :D
Chápu, pokud se u mě rozhodnete to hned nesplnit, ale budu ráda, když budu aspoň v hledáčku. :))

Starostlivě jsem se dívala na Kenae, jestli je opravdu v pořádku. Opětoval mi slova, že mě rád vidí. Uvolnila jsem se a láskyplně ho pozorovala. Zdálo se, že je velmi, velmi utahaný. Navíc mi moje slova o počasí potvrdil. Tak odtud vítr vane. Chtěla jsem si s ním víc povídat, ale bohužel, teď na to nebyl vhodný čas. Podívala jsem se směrem, kterým se díval a viděla jsem, že se Darkie ujala vlčete a běžela s ním do úkrytu. I Kasius se zvedl a vydal se za nimi. Měla jsem obrovské nutkání tu zůstat se svým synem, abychom si užili spolu krásné chvíle. Ale na druhou stranu jsem slíbila, že půjdu pomoci. A jelikož se Maple zatím od cizince na hranicích nevracela, měla jsem povinnost to jít zkontrolovat. Tak se mrknu a když tam nebude potřeba nic dělat, tak se zase vrátím. A můžu sebou vzít i jednu kůži, aby neležel na studeném sněhu. Není to zdravé. "Tak si zatím odpočiň. Já se na ně půjdu mrknout a přinesu ti nějakou kůži, kterou můžeme postrádat, aby si neležel na studeném." Starostlivě jsem mu oblízla ucho a rozběhla se za malou skupinkou, která se už začala ubytovávat v úkrytu. To jsem si teda myslela, vzhledem k tomu, že jsem je neviděla.

// Úkryt

// Napíšu zítra, takže jestli chceš Eowyn, klidně napiš :))

Ahoj, s Wolfi poprosím o tento obchod:

7 lístků za posty od 18.1. - 12.2. (omlouvám se, špatně jsem si označila číslo 2, mám ho tam 2x) :D

Nákup

80 mušlí -> 8 lístků
60 pomněnek -> 6 lístků
100 kopretin -> 10 lístků
40 křišťálů - > 20 lístků

Celkem lístků = 51
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Chtěla bych věnovat 10 lístků
Marion
Kenai
Noktisiel
Lilac
Elora
Aithér
Duncan
Ilenia
Wizku
Rowena

Tudíž mi po darování zůstane 41 lístků, se kterými bych chtěla jít do loterie.

Maličké tělíčko se začalo pomaličku probouzet k životu. Vděčně jsem se podívala na Maple, že ohřála vzduch a také na Darkii, že ji našla. Jenže maličká, jak jsem už si konečně všimla, se začala celá třást a bát. Došlo mi, že jsem se chovala asi moc hrr, jenže to byl instinkt. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem pro ni cizí a obtěžuju její osobní prostor. I Darkie se na mě podívala takovým pohledem, abych jí dala trochu prostor. Zastyděla jsem se za svoje chování a pokývala hlavou na Darkii, která se zastavila v přiměřené vzdálenosti. Mluvila k vlčeti hezky a mile, tak jsem ještě chviličku počkala, než jsem se posunula. Jakmile skončila, tak jsem odolala nutkání jí oblíznout, protože Maple ji už očistila a zvedla se. "Promiň maličká, nechtěla jsem tě vystrašit. Jen jsem se bála, že už se neprobudíš, tak jsem ti chtěla předat nějaké své teplo," promluvila jsem tiše a po vzoru své nové alfy pomalu a zřetelně. Protože jsem soudila podle jejího špatného vyslovování, že bude mladičká, strašně moc mladičká. Ustoupila jsem pár kroků a lehla si do vyčarované trávy, aby ze mě neměla takový strach.
To se k nám přidal i Kasius, který vyrostl do silného vlka, za tu dobu, co jsem ho neviděla. Usmála jsem se na něj, když pozdravil nejspíš naši novou malou členku a přilehl si. "Ahoj Kasi, ráda tě vidím," zašeptala jsem a usmála se na něj. Všimla jsem si, že na nás přestaly padat ty ostré kusy sněhu, až mě to donutilo zvednout hlavu, co se to děje. Protože to bylo podivné, takhle zničeho nic. Nadechla jsem a konečně jsem ucítila, že se tu v lese pohybuje i Kenai. Vysvětlovalo by to, s kým si povídal Kasius. Srdce mi radostně zaplesalo. Podívala jsem se na naši skupinku a usoudila, že nás je tu zatím víc než dost. Tu jsem ucítila v nose cizí pach a slyšela, jak se k nám nese lesem cizí hlas. Chtěla jsem se tam vydat, ale už se toho ujala Maple. Došla mi však jiná věc, kterou jsem mohla udělat. Pomalu, abych malou nevylekala, jsem se zvedla a udělala pár kroků k Darkii. "Napadlo mě, že bych šla ještě rychle oběhnout hranice a pak bychom mohli dojít do úkrytu, jak říkala Maple. Malá už by to mohla zvládnout, když ji pomůžeme. A Nokt by mohl konečně dotáhnout tu srnu, kterou jsme ulovili." Mrkla jsem na ni, jestli ji nevadí, že je teď opustím, ale smečkové povinnosti mě volaly. Navíc bych mohla najít svého synka.

// Značkování

Vyběhla jsem opačným směrem, než ze kterého se neslo volání cizince či cizinky. Potřebovala jsem si to všechno srovnat. A taky překontrolovat, jestli je tu náš pach ještě zřejmý. Doběhla jsem k prvnímu stromu, který označoval konec lesa a přičichla k němu. Cítila jsem Duncanův pach, ale už se pomaličku ztrácel. Hned jsem se tedy pustila do práce a otřela se celým tělem o strom. Ach Nokte, kde se jen touláš. Začínala jsem se bát, že ta srna na něj byla moc. Jenže, copak to šlo nechat les napospas veverkám a cizí vlčici? U dalšího stromu jsem si přidřepla a trochu ho počůrala. Musela jsem si to dobře vypočítat a čůrat jen občas, protože les byl opravdu veliký. Jenže, co když se mu cestou něco stalo? Přepadli ho tuláci a teď leží někde celý od krve? Můj mozek mi začal produkovat ohavnější a ohavnější obrázky, až jsem samým žalem vyryla drápy do dalších několika stromů obrovské rýhy. Snažila jsem se uklidnit, takže jsem vrazila hlavu do sněhu. Tím jak se mi dostal do čumáku, jsem měla najednou jiné starosti, než myslet na to, jak Nokt někde leží neschopen se hýbat. Určitě je v pořádku. A brzy se vrátí.
Pokračovala jsem v cestě kolem hranic a tu a tam zanechala kousek svých chlupů, pár škrábanců, menších než zpočátku a také jsem u nějakých stromů zanechala svoji pachovou stopu v podobě očůrání stromu. Když jsem byla takhle sama, tak jsem měla spoustu času na přemýšlení o událostech posledních dní. Neměla jsem čas se s ním rozloučit. Ale já bych moc chtěla. Znovu mi oči zaplnily slzy, ale i tak jsem dál pokračovala ve značkování hranic, aby si sem někdo nenakráčel jen tak a nezačal si to tu nárokovat. Poškrábala jsem si hřbet o další strom a podívala se na své dílo. Kousky kožichu se mi na něm uchytily, takže jsem mohla jít dál. Po dlouhém čase jsem se konečně dostala na začátek svého putování. Všude jsem cítila svůj pach, takže jsem se mohla klidně vrátit.
Pospíchala jsem, ale než jsem se dostala až k Darkii, Kasiusovi a maličkému vlčátku, vzala jsem to oklikou ke svému synovi. Protáhla jsem se přes pár kořenů a keřů bez listí a našla jsem ho, jak napůl bezvládně leží na sněhu a z čumáku mu teče krev. "Zlatíčko," vyhrkla jsem rychle a ihned ho začala kontrolovat, co se mu přesně stalo. Žádná jiná zranění jsem na něm nenašla. Přičichla jsem mu k čumáku a zjistila, že krev je už trochu zaschlá. Chtěla, tak moc jsem chtěla mu ji očistit, ale zastavila jsem se. Protože jsem věděla, že jeho projevy citů nejsou tak stejné, jako u nás ostatních. Všechny city si vzala Marion a tobě nic nenechala. "Jsi v pořádku? Tak moc ráda tě vidím," řekla jsem a aspoň mu oblízla čelo. Moje oháňka se mírně kývala ze strany na stranu a láskyplně jsem ho sledovala. "Vím, že asi nechceš, protože tam bude hodně vlků, ale nechceš jít do úkrytu? Sice se to počasí zlepšilo," na slovo zlepšilo jsem použila otázkový tón, abych zjistila, jestli s tím nemá něco společného, "ale i tak, je tam větší teplo." Když nebude chtít, tak jen odběhnu pomoci Darkii s vlčetem a vrátím se sem za ním. "Pokud se ti nechce, tak jen pomůžu Darkii s tou maličkou a vrátila bych se za tebou." To, že se tu vlastně schovává a měl nás celou dobu na očích mi nepřišlo nijak divné. Hold jsou takoví vlci, kteří nemusí velké skupinky.

// Loterie 6

Pomalu se mi dařilo zastavit příval slz. Sice jsem uvnitř cítila jakousi prázdnotu, která se mi rozlézala vnitřkem, nahlodávala kosti jako nějaká plíživá nemoc, která mě jednou sežere. Ani moje znovu získaná mladost mi nepomáhala. I tak jsem se snažila sebrat. Popotáhla jsem a vděčně se opřela o Maple, která se mi rozhodla být oporou, kterou jsem teď nutně potřebovala. Spokojeně jsem vydechla a můj smutek se maličko rozplynul. Přeci jen, když máte kolem sebe milující rodinu a přátelé, je mnohem snazší prožívat nějaké hoře. A ještě, když se k nám přidala Darkie, položila jsem hlavu střídavě na hřbet Maple a poté Darkii. Poté jsem hlavu znovu zvedla a pousmála se. Prvotní šok mě už opustil, ale až bude chvilku čas, tak se s tím budu muset ještě nějak srovnat. Pokud to vůbec bude možné.
Když jsme se od sebe zase odtrhly, tak jsem měla v plánu obhlídnout les, ale zdálo se, že žádná procházka nebude. Darkie totiž zaznamenala nějaký cizí pach, který mi trochu unikl. Nejspíš za to mohl plný čumák, že jsem ho skoro necítila. Zmateně jsem se na Darkii podívala, když zmínila, že se jedná o vlče. Než jsem se nějak vzpamatovala, tak moje nová alfa už vyběhla za pachem. Otočila jsem se na Maple s otazníky v očích. "Poběžíme za ní?" Ale než jsem se nějak rozběhla, už se k nám Darkie vracela s něčím v tlamě. Zaostřila jsem, jestli to je opravdu to vlče, o kterém černobílá vlčice mluvila. Zděsila jsem se, protože vlčátko vypadalo strašně maličké a vyčerpané. A jak bezvládně viselo z tlamy... Muselo být v bezvědomí. Darkie ho položila blíž k Maple, jestli by mu pomohla. Napadlo mě, že ho chce zahřát a tak jsem se cítila trochu nevyužitě. Ale napadla mě jedna věc, která by mohla pomoci. "Maple, můžeš ohřát vzduch a všechny tři se k němu můžeme přitulit. Musíme ho probudit, aby zvládl přenos do úkrytu," řekla jsem rychle a ani jsem si nevšimla, že se jedná o mladou vlčici. Ani jsem nepřemýšlela, jestli si to můžu dovolit, prostě jsem jednala instinktivně. Vrhla jsem se k bezvládnému tělíčku a obtočila se kolem něj. Hlavně aby přežil.

// Ráda se přihlásím jako porotce. :)

//Super 19. odpoledne očekávej tedy vzkazík s obrázky. Pokyny k hodnocení pošlu asi dřív A děkuju. Elisa

// Loterie 5

Sledovala jsem očima plnýma strachu vlky kolem. Newlin a Amnesia vypadali celkem v pohodě, ale Maple a Darkie byly úplně zničené. Všimla jsem si zaschlé krve na hřbetě Darkie, i krvavých stop ve sněhu kousek od ní. Co se tady sakra stalo? Byli jsme všichni zvědaví, dokonce i náš nejupovídanější člen mlčel.
Vysvětlení se zhostila Maple, protože Darkie evidentně nemohla. Pozorně jsem sledovala její tlamu, aby mi ani hláska neunikla. Měla jsem pocit, jako kdyby samotný les zatajil dech z toho, co jsme se měli dozvědět. Morfeus - cože? Ta slova na mě dolehla, věděla jsem přesně, že jsem se nepřeslechla, ale mozek to nemohl nějak zpracovat. Vidění se mi rozostřilo, dech zrychlil, byla jsem úplně mimo.
Sklopila jsem hlavu k zemi a plakala. Bylo mi jedno, že mě vidí, i když to byly moje nové alfy. Jenže Morfeus pro mě znamenal mnoho. Nebyla to láska, co jsem k němu cítila, byl to můj nejlepší kamarád, něco jako starší brácha o kterého jsem přišla, zase. Regulérně jsem fňukala, horké slzy mi kapaly k zemi a rozpouštěly sníh. Moje tlapky najednou nebyly na studeném sněhu, ale na trávníku, který někdo z přítomných vyčaroval. To jsem však nevnímala. Darkie, Newlin i Amnesia něco říkali, ale neměla jsem kapacitu nějak vnímat jejich slova. Zvedla jsem hlavu jen v momentě, kdy Newlin a Amnesia utekli. Ale mě se nešlo hnout z místa. Potřebovala jsem nějaký kožich, do kterého bych se mohla vyplakat. Je s Neyteri, je mu dobře. Sama si viděla, jak se trápil. Ale i tak, PROČ?
Měla jsem dostatek rozumu, abych se nesložila úplně. Nebo spíš sebeovládání než rozumu. Popotáhla jsem a utřela si nudle do tlapy, kterou jsem utřela do sněhu. Moje uslzené oči se podívaly na Maple i Darkii. "Já," zachrčela jsem uplakaným hlasem a zkusila jsem to znovu. "Já tu zůst... Zůstanu," zalkla jsem se, ale myslela jsem to vážně. Nechtěla jsem tuhle rodinu opustit a teď nás holky budou potřebovat víc než kdy dřív. Doufala jsem, že Nokt bude mít stejný názor. Ani jsem nezaregistrovala, že se do lesa vrátil Kenai, protože jsem přes plný nos necítila vůbec nic.

// Loterie 4

//Přibíhám ke skupince Darkie, Maple, Newlin a Amnesia :))

Výborně jsem se bavila. Zdálo se však, že veverky už moc nebavilo po nás házet šišky. V podstatě ani neměly už co házet. Soudila jsem to podle toho, jak se kolem nás válela hrooomada šišek. Zastavila jsem své počínání a pohlédla na Maple. Ta mě prohlásila vítězem, na což jsem jí odpověděla úsměvem a radostným mávnutím ocasu. "Ale ty sis taky vedla dobře, bez tebe by se tu ještě proháněly ve větvích," pověděla jsem vesele a loupla okem na vršky stromů, jestli se tam náhodou ještě někde nějaká neskrývá. Maple měla stejný nápad, takže na ně rovnou křikla. Její slova jsem potvrdila mocným pokýváním hlavy. Seznámila mě se svými plány, na což jsem reagovala úsměvem a dalším pokýváním. "Jasan, já se podívám ještě po lese."
Sledovala jsem odbíhající kamarádku a a zhluboka se nadechla. Začao mě maličko trápit, kde asi tak může být Nokt s naším menším úlovkem. Snad se mu cestou nic nestalo. Neměla jsem od něj tak utíkat. Chtěla jsem se rozběhnout zpátky za ním, čistě jen abych zkontrolovala, jestli je v pořádku, ale něco mě drželo. Nedokázala jsem určit co přesně. Jak to je možné? Já myslela, že se les jen chce bránit těl veverkám. Začalo mi postupně docházet, že to vůbec spolu nesouviselo. Že veverky mě rozptýlily natolik, že jsem necítila smutnou atmosféru celého lesa.
Nezbylo mi nic jiného, než že jsem se vydala ve stopách Maple, abych se podívala, jestli je Darkie v pořádku. Protože nikdo jiný mě nenapadl, kdo by mohl být v nebezpečí. Přece by se jí nemohlo nic stát ne? Tak dlouho jsme pryč nebyli. Můj krok se zrychloval, přeskakovala jsem vyčnívající kořeny, které ještě sníh nedokázal zasypat. Vidění se mi mlžilo, jak mi mozek generoval nové a nové katastrofy, které by mohly náš les tak vykolejit. Brala jsem ho totiž jako živou bytost, možná díky mlze a Lady Mlhahuli. Už jsem měla obě vlčice na dohled, takže jsem zpomalila do klusu. Byla jsem ráda, že vypadá všechno v pořádku, ale stále jsem nechápala tu depresi. Došla jsem až k nim a zaznamenala několik věcí. První, byli tu i Newlin a vlčice s puntíky na hřbetě. Amnesia, asi. Dlouhou dobu tu nebyli. Druhá věc byla spousta stop ve sněhu na tak málo vlků. A další, rudá krev na sněhu? "Co se stalo?" Hlesla jsem bez pozdravu. Něco bylo špatně, ale hodně špatně.

// Loterie 3
# Veverky 9 (pokud dobře počítám :D)

Přišlo mi, že jsem Maple lehce zaskočila, stejně jako sebe, svou kanibalitou. Asi za to může moje nová mladost. Jinak si to vysvětlit neumím. Naštěstí jsem to pro sebe i pro ni zachránila návrhem udělání si soutěž z lovu. Začala jsem také vrtět vesele oháňkou. "Jo víc jo? No počkej," výskla jsem si a už se soustředila na hru.
Jenže se mi dlouho nedařilo žádnou trefit. Moje názorná ukázka, co se z nich stane je asi vyděsila natolik, že před mými vodními útoky uskakovaly víc a víc. Ale nezabránilo jim to v házení šišek po našich tělech. Mrkla jsem očkem po Maple, jak se daří jí. Zdálo se mi, že vyhrává, takže jsem musela vymyslet jinou taktiku. Stála jsem a nechala na sebe házet šišky. Pak jsem vytvořila vodní šíp a poslala přímo na jednu nejdrzejší veverku. Ta se tomu vyhla, ale aspoň jsem je donutila k menšímu ústupu. Rozutekly se po větvích a schovaly za kmeny stromů. Začala jsem po nich házet menší a nezřetelnější tvary, protože mě tak nevysilovaly a měly stejný zahánějící účinek.
Když mě do čumáku trefila další šiška, neovládla jsem se a z vlhkosti vzduchu vytvořila vodní vlnku, která srazila veverku k zemi. Musela jsem jí zase dorazit, ale místo toho jsem jí jen opatrně popadla, zacukala s ní a opravdu opatrně odhodila blíž k hranicím našeho lesa. Veverka zděšeně pískala nebo co to bylo za zvuk a upalovala pryč. Za ní se hnala asi její největší grupa kamarádek. Uchechtla jsem se a otočila na Maple. "Počítá se zahnání asi deseti veverek jako deset skolených nebo ne?" Tím by totiž moje číslo výrazně narostlo.
Jenže to mi na zádech znovu přistála šiška, tak jsem se otočila do větví a hledala, která veverka to byla. Měla jsem dojem, že všechny strnuly na místě. Mohla jsem si je aspoň přepočítat a od začátku našeho vyhánění jich tu zbývalo už jen pár. "Osobně myslím, že kdyby na nás nic neházely, tak bychom je tu už mohly nechat," řekla jsem zvýšeným hlasem, aby mě dobře slyšely i ty malé potvůrky. Otázka však byla, jestli mi rozumí.

// Loterie 2

Maple mě osvětlila situaci, která teda úplně v pořádku nebyla. Naštěstí se jednalo jen o veverky. Ovšem, to štěstí z toho vymizelo, když po nás začaly mrskat šišky a kusy kůry. Ještě mi stačila objasnit, čí byl cizí pach, který tu už však nebyl. Není úplně dobrý, když si tu chodí někdo bez hlídání. A ještě pálí veverky. I když... "Jasně, pomůžu ti. Vezmeme je magiemi a vyženeme z lesa ven. Ale zase trochu je přismahnout není tak špatný nápad. Můžeme je pak mít jako jednohubky," uchechtla jsem se. Netušila jsem, kde se ve mě vzalo takové chování, až jsem se sebe lekla. Raději jsem to uvedla na pravou míru. "Ale šla bych jen po těch, co nás trefí tou šiškou nebo něčím takovým, ty co nás netrefí bych jen vyhnala. Můžeme si z toho udělat takovou soutěž," prohodila jsem vesele.
Stísněnost jsem už necítila, nejspíš se jen hvozd bránil nájezdu veverek. Chviličku jsem sledovala, jak Maple používá magie velice přirozeně a trochu se zastyděla, že já ty svoje skoro nepoužívám. Na tom bych měla zapracovat. Stoprocentně jsem věděla, že mimo vody mám ještě neviditelnost, ale ta mi tady fakt nemohla pomoci. Navíc jsem ji použila tak maximálně dvakrát. Proto jsem všechno soustředila do vody a různých vodních útvarů. Tu jsem na veverku použila vodní sprchu, na další hodila vodní kouli a na třetí zase vodní šipky. Najednou mě trefila do oka šiška. Zavrčela jsem, ale veverky se míhaly tak rychle, že jsem nevěděla která to byla. Náhodně jsem jednu srazila k zemi a překvapenou ji ukončila trávení. Buď je to víc naštvalo nebo ze strachu, ale začala se na nás snášet spousta šišek. Házela jsem svoje vodní koule dál a dál, ale žádnou jsem už nesejmula. To není žádná legrace ale! Demonstrativně jsem tu chycenou sežrala, aby viděly, že si z nás nemají dělat legraci.

// Tmavé smrčiny (přes řeku)

// Loterie 2

Skákala jsem a motala se sněhem. Snažila jsem se jít ve šlépějích Maple, ale měla přede mnou náskok a vítr už její stopy stačil zakrývat. Kdybych měla čas, tak bych se jistě zastavila nad nádherou sněhu, slunečních paprsků odrážejících se od sněhové pokrývky a celé té krásy. Já však ten čas neměla. Snažila jsem se seč mohla, abych nedošla pozdě, kam, to jsem vlastně nevěděla. Brodění ve sněhu mi bralo dost energie, ale já se nevzdávala.
Konečně jsem viděla první stromy našeho hvozdu. Už při vstupu do něj mi bylo jaksi úzko. Nedovedla jsem to pochopit či správně identifikovat, ale přišlo mi, že celý les i naše ochranná mlha jsou z něčeho smutní. Že jim někdo odešel. Vnímala jsem to tak intenzivně, že mi vhrkly slzy do očí. Co se to sakryš děje? Žila jsem tu dlouho, takže jsem dokázala s lesem i mlhou komunikovat. Ne sice tak dobře, jako kdybych měla magii země, ale byly jsme spolu ve spojení. Dobře, ne takovém jako byl Morf, ale i tak byly.
Zastavila jsem se a pořádně se nadechla. Mezitím, co jsem oddechovala, identifikovala jsem pachy, které se tu nesly lesem. Takže Darkie, Duncan, Maple, Morf a cizí pach. Rozhodla jsem se, že svoje kroky budu směřovat k Maple. Abych zjistila, jestli se jí podařilo nějak zažehnat krizi. Ten cizí pach jsem poznávala, byl tu i předtím, když jsme vyrazili na lov. Takže to byl nejspíš ten hlas, který nás volal. Nebo prostě kohokoliv, kdo byl poblíž. Ale co je s Morfem? Co když náš volal, že se mu něco stalo. Úzkost se ještě zvýšila, stahovalo se mi hrdlo podivnou předtuchou. I tak jsem se rychle vydala za Maple.
Naštěstí jsem chytla druhý dech, takže nebylo nic těžkého se promotat hustým lesem, až jsem ji konečně našla. Ve vzduchu se ještě pohyboval pach kouře, což mi do lesa vůbec nešlo. Také na pár stromech chyběl sníh a cítila jsem smrad seškvařených chlupů. Zastavil se mi dech, když jsem si vybavila okamžiky před tou nehodou. Oheň tu sice už nebyl, ale i tak to bylo dosti podobné. Zatřásla jsem hlavou a donutila se dýchat normálně. "Co se stalo Maple? Vypadá to, že už to je v pohodě?"

// Loterie 1

Usmívala jsem se na oba své společníky. Byla jsem moc ráda, že se nám lov podařil. Sice to nebyl extra úlovek, budeme muset minimálně ještě jednou nebo dvakrát na lov vyrazit, co si budeme povídat. Ale pro zahnání hladu by to mohlo stačit. Aspoň něco málo. Kriticky jsem přeměřovala srnu, když tu jsme z lesa slyšeli vytí. Překvapeně jsem tím směrem otočila hlavu, protože to nebylo žádné známé. Naopak bylo velice, velice neznámé.
Mrkla jsem na Nokta a Maple, co na to říkají, ale to už se Maple balila s tím, že to jde zkontrolovat. "Počkej," stihla jsem na ni ještě houknout, ale neměla jsem šanci. Věděla jsem, že si dělá starosti o Darkii, jelikož na tom zdravotně nebyla úplně nejlíp. Ale nehádala bych, že stihne pelášit takhle rychle. Zadívala jsem se do očí Noktovi. "Lásko, zvládneš ji dotáhnout domů sám? Je mi divný, že jsem neslyšela Morfa, jen prostě cizí hlas. A je naší povinností les ohlídat." Nedala jsem mu skoro žádný prostor na nějaké protesty. Rychle jsem mu vlepila pusinku na obě dvě tváře, ukousla si malé sousto na cestu a vyběhla za Maple. V hlavě jsem viděla různé scénáře, co se asi tak mohlo stát a proč se nehlásí nikdo z našich. Někdo by měl zase označkovat hranice. Aby si naše území nenárokoval někdo další.

// Sarumen přes řeku