Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Docela se nám dařilo. Sice jsem neměla žádnou radost z toho, že lovíme, i když jsem ji obvykle měla, ale dařilo se nám. Maple se daňkovi pověsila za rameno, Amnesia na nohu a Jenna, i když byla mírně unavená z použití magie, se mu zakousla do těla kousek ode mě. Našimi společnými silami jsme ho srazily k zemi. Kopal nohama kolem sebe, takže jsme musely dávat pozor, abychom nějaký kopanec neschytaly. Zbývalo finální zakousnutí, které bylo na mě. Nechtěla jsem nechat zvíře zbytečně trpět, nebylo to v mojí povaze. Na malý moment mi však hlavou blesklo, jestli bych nechtěla být na jeho místě. Nemusela bych nic řešit, měla bych klid. Viděla jsem strach v jeho očích, bolest a jakési smíření s osudem.
Uběhlo asi pět vteřin, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Viděla jsem na krku tepnu, která pumpovala zběsile krev do celého těla. Jediným kousnutím jsem ukončila trápení naší kořisti. Krev se rozlila po jeho těle a z jeho očí odešel život. Ještě párkrát cukl nohama a bylo to. Podívala jsem se po ostatních a mírně se usmála. "Myslím, že dobrá práce. Vedlo se nám dobře," podívala jsem se trochu unaveně po ostatních. Přemýšlela jsem, jestli se nevydám na nějaký výlet nebo zůstanu v lese a začnu utužovat vztahy s členy smečky. Už mě ani tak nějak nalákalo dostat z Amnesie nějaké odpovědi. Dostihla mě totiž nějaká letargie.

// Ježčí mýtina

Z mí strany se toho už moc nedozvěděly. V hlavě jsem se snažila uklidnit, zadupat do země všechny ty smutný vzpomínky. Snažila jsem se v sobě probudit chuť lovit, aspoň maličké těšení se. Ale nakonec jsem to vzdala. Hold to musím teď přetrpět. Neměla jsem na nic chuť, ale musela jsem tu být pro svou smečku. A ta měla hlad. S tímto přístupem jsme se dostaly k řece, která tu vesele proudila. Zahleděla jsem se do jejího toku, ale pak jsem rychle zamrkala. Musela jsem se soustředit na to, co říkala Maple. Což mi přineslo, kromě nějaké strategie i jméno nové členky.
Ta nechtěla s ničím otálet, protože nám štěstí přálo. Našly jsme daňka, který přesně odpovídal našim loveckým možnostem. Sice vypadal staře, ale nějaké to maso se na něm přece jen našlo. Moje kamarádka nás seznámila s plánem a vypadala, že rovnou vyrazí. Samozřejmě dala možnost nějakým připomínkám, ale ty se nenašly, takže už se přikrčila k zemi a vyrazila. Hned jsem sebou taky práskla k zemi a plížila se za ní. Musela jsem uznat, že nakonec nějaký ten dobrý pocit z lovu se mi přeci jen ukázal, takže by se mi mohlo lovit mnohem líp. Snažila jsem být potichu a když se Maple zvedla a vyrazila, běžela jsem jí hned v patách. Zaujala jsem svoje místo po jeho boku a občas na něj dělala výpady. Střídala jsem se s Maple, abychom ho uštvaly. Amnesia a Jenna držely svoje pozice, takže se nám ho dařilo hnát tam, kam jsme potřebovaly. Jenže daněk najednou uhnul z plánované trasy a chtěl zdrhnout jinam. Než jsem se stačila po něm otočil a nasměrovat ho jinam, objevila se před ním ohnivá stěna, která ho dohnala zpátky před nás. Ta stěna mě úplně probudila, byla jakýmsi majákem, že bych se měla sebrat. Netušila jsem, kdo ji povolal, ale jelikož rudá vlčice maličko zpomalila, vsadila bych se, že to byla ona. Zavrčela jsem a s novou silou a energií jsem začala skákat daňkovi po krku. Chtěla jsem ho totiž srazit k zemi co nejdřív. Sice mě Život omladil, ale už mi pomalu docházel dech.

// Taky děkuji za akci, pobavila jsem se u vybraných vět, i jsem maličko zatlačila slzičku. :D :))
A taky moc děkuji za odměnu, je více než štědrá :))
Poprosím o 20 opálů. :))

// Sarumen

Chůze mi pomáhala přemýšlet. Byla taková osvobozující. Poprvé za dlouhou, dlouhou dobu jsem byla ráda, že jsem z lesa venku. V lese bylo totiž bolestné zůstávat. Naše lovecká skupina pokračovala dál za Maple. Sice jsme šly bok po boku, ale i tak to trochu vedla.
Chudák Amnesia ode mě slyšela spoustu otázek. Maple mě mírně upozornila, abych toho nechala, protože to pro ni mohlo být traumatizující. Já chtěla, vážně, ale když ono se to ptalo tak nějak samo. Omluvně jsem se podívala na Amnesii, která taky řekla, že klidně po lovu si se mnou promluví, a poté na Maple. "Pardon," šeptla jsem a přátelsky do nich drcla bokem. Rudá vlčice se k nám nepřidala do konverzace. Spíš se rovnou vrhla na plánování lovu. Jasně, máme priority. Snažila jsem se najít tu motivaci, elán a adrenalin k lovu, ale zatím se nic takového nedostavilo. A to ani v případě, že na mě byla uvalena ta největší zodpovědnost v lovu. Strhávání kořisti. Poslouchala jsem, jak se baví o lovu, jako kdyby se nic nedělo. Snažila jsem se navenek tvářit taky normálně, občas jsem přikývla, ale do hovoru se nezapojila. "Na bisona bych si asi netroufla. Je nás fakt málo. Maximálně tak jelena nebo nějakou takovou vysokou zvěř," řekla jsem za chůze. Doufala jsem hlavně, že se nám nepokazí počasí. To by totiž nebylo úplně dobrý.

// Říční eso

Na mém příchodu bylo asi dost vidět, že nejsem ve své kůži. I mé chování tomu dost nasvědčovalo. Všimla jsem si, jak byla Maple chudák celá nesvá, když se mnou mluvila. A já to na ni jen tak vychrlila. Jenže já se o tom dál nechtěla bavit. Nechtěla jsem se v tom vrtat, říkat to vícekrát, vlastně už nikdy. Jenže asi to nikdy nezmizí. Nokt měl pár dobrých přátel a hlavně bratra, kterého bych měla vyhledat a říct mu to. Ale nejprve jsme museli nakrmit smečku. To byla naše nynější priorita. Smutně jsem se usmála na Maple, kterou to také zasáhlo. Jenže na truchlení ještě čas bude. Pokývala jsem hlavou, že děkuji. I Amnesia, se kterou jsme se zase tolik neznaly, vyjádřila svou lítost. I jí jsem věnovala smutný úsměv a zapsala si za uši, že bych měla zlepšit vztahy a informace o dalších členech smečky. Pak by se totiž mohlo stát něco podobného a oni by zmizeli. A já je neznala. Rudá vlčice, která své jméno neopětovala také vyjádřila svoji účast. "Jo, to byl on," dokázala jsem po dlouhé době promluvit.
To jsme se však už daly do pohybu, což bylo dobře. Mluvením bychom totiž nic neulovily. A povídat se dalo ještě celou cestu po lese, než narazíme na nějaké stádo zvěře. Vlčice se hned ptala na taktiku lovu a jestli budu strhávat. Necítila jsem to jako neomalenost nebo hrubost. Byla tu nová, takže neměla zatím nějak velké city k dalším členům smečky. Amnesia mě však dost zaujala. Podle jejích slov, byla opravdu mrtvá, ale zase se vrátila. Má Nokt taky šanci? Jenže moje racionální uvažování mě drželo zkrátka. Co když to má nějaký pravidla? Vrátit se můžeš jen někdy. Jen třeba, když tě zakousne jiný vlk? "To... To jsem nečekala, že by to byla pravda. Vypadáš ale dobře," zhodnotila jsem její stav. "A jak se prosím tě cítíš? Jako duch, nebo živě? Promiň, jestli to jsou vtíravý otázky." Musela jsem se brzdit, abych ji nezasypala otázkami. Docela mě to totiž zajímalo. Jak taková smrt vypadá. Jestli Nokt měl něco podobného, jestli se netrápil, když odcházel. "A to tě prostě jen zakousli? Jen tak?"

// Ježčí mýtina

// Mýtina

Při vkročení do lesa, mě obalila mlha. Stáčela se kolem mě, snažila se mě ukonejšit, ale nebylo to nic platné. Navíc, donesla mi pachy spousty cizích vlků. Musíš se sebrat. Nemůžeš nechat alfy, aby to tu vzaly za tebe. Jinak se můžeš s betováním rozloučit. Na jednu stranu by mi to nevadilo, ale na tu druhou, zase bych neměla žádnou motivaci, co dělat se svým životem. A to já potřebovala, teď opravdu ano. Zarazil mě však pach Amnesie. Tak že by ten šedý hejhula lhal? Ale proč by to někdo dělal? Musela jsem tomu přijít na kloub. Navíc to bylo dost dobré rozptýlení od bolesti.
Vyrazila jsem za Maple, protože ta svolávala na lov. Darkie se starala o ty cizince, ale zdálo se, že už les opouštějí. Minimálně jeden určitě. A jelikož jsem chtěla být prospěšná, tak jsem se více viděla využitelná při lovu večeře, než při dozoru nad narušiteli. A kdyby Darkie potřebovala pomoct, tak by určitě zavolala nebo dala nějak vědět. Kličkovala jsem mezi stromy, nechala se vést svým čumákem a dorazila jsem ke skupince vlčice, které na zavolání přišly. Byla tu naše nová vlčice s rudým kožichem, u které jsem si nebyla jistá jménem. Kývla jsem na ni a snažila se přátelsky usmát, pak jsem však koutkem oka zahlédla další vlčici. Amnesii. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak zase na druhou. V očích jsem měla zájem v hlavě zmatek. A bylo mi doost blbý jen tak na ni vybalit, jestli náhodou neměla být mrtvá. Nakonec jsem koukla na Maple, ale slova nepřicházela.
Povzdechla jsem si a zatřepala hlavou. Musela jsem začít postupně. "Zdravím vás, řekla jsem chraplavě a odkašlala si. Koukla jsem na rudou. "Asi jsme se ještě nepředstavily nebo si to nepamatuju. Jsem Wolfganie, beta téhle smečky." Otočila jsem pozornost na Maple. "Měla, měla bych... Notk on... Něco nás mělo napadnout... Nokt se obětoval pro nás všechny, umřel pro nás." Poslední větu jsem řekla na jeden nádech, ale nedokázala jsem se jí dívat do očí. Měla jsem je zavřené, hlavu skloněnou a znovu se mi po čumáku rozběhly slzy. Hrubě jsem si je setřela a zamrkala, abych je zahnala. Nebyl totiž čas, musela jsem si ověřit ještě jednu věc. A převést řeč jinam. "Ten jak tu řval... Byl to nějaký šedý vlk a, podle Kenaie si to vymyslel, říkal, že zabil Duncana a jeho sestra, že zabila tebe," a otočila jsem se na Amnesii. Můj hlas prozrazoval zájem, protože by to znamenalo, že by se Nokt moh vrátit. Ale bylo dost možné, že si to jen vymyslel.

Nastavila jsem svoji tvář ranním slunečním paprskům. Byla jsem tak nějak uklidněná, na nějaký čas. Ale bylo to jen slabé, maličká maska, která se mohla kdykoliv zhroutit. Sluníčko však zakryly mraky, nezdálo se však, že by z nich mohl padat nějaký déšť. Podívala jsem se na mýtinu. Nikdy už se na ni nebudu dívat stejnýma očima. Nikdy tu už nebudu nejšťastnější. Šťastná, to ano, tomu bych věřila. Ale to největší štěstí odešlo a podle toho, jak jsem se cítila, tak už nikdy přijít nemohl stav euforie, blaha a krásy. Tyto stavy byly pro mě nejspíš už nedosažitelné. Ale nemohla jsem se nechat polapit tou příšerou, která se mě snažila strhnout k bláznovství. Musela jsem se držet tlapami na zemi a zvládnout nastalou situaci. Měla jsem tu přeci kamarády a své milované děti, pro které jsem tu musela být.
Z lesa jsem zaslechla hlas Maple, která svolávala vlky na lov. Sakra, to je přece moje práce. Nemůže za mě brát tyto povinnosti, musím se sebrat. Vrazila jsem si imaginární facku a vyrazila do lesa. V mém pohybu však scházela jakákoliv radost. A možná ještě dlouho bude. Žaludek se mi stahoval nervozitou, protože jsem je musela spravit o všech těch nových zprávách. A žádná není dobrá.

// Sarumen

Začala jsem být unavená z toho, jak jsem tu na sebe křičela. Ze svého monologu, kde nebylo jasné, který z mých pocitů vyhrává. Byla to sobeckost? Chtíč? Zdravý rozum? Neměla jsem ponětí. Věděla jsem ale, že bych se měla sebrat. A u toho smutnit. Být prospěšná pro smečku, ale u toho vzpomínat. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Neměla bych to tu označkovat taky? Aby si to tady nenárokoval někdo jiný? Sice to bylo nad mé chápání, jak by se někdo dokázal bez povšimnutí dostat až sem, ale proč by ne. Stávaly se i divnější věci. A smutnější.

// Značkování

Napila jsem se z kaluže a vykročila k hranicím s lesem. Naštěstí byla tahle mýtina o dost menší než náš les,tak jsem nemusela toho tolik vyčůrat. A mohla jsem vypustit dost páry tím, že drápy otrhám kůru ze stromů. Ten kdo by sem zabloudil určitě pozná, že nám to tu patří. Otřela jsem se o první strom, protože tomu jsem nechtěla urvat kůru. Další v pořadí však to štěstí neměl. Rýhy po mém označení zářily do krajiny jako jizvy v mém srdci. Zhodnotila jsem pohledem své dílo, v duchu se omluvila stromu i těm dalším, co je zhyzdím a vydala se dál.
Sem tam jsem očůrala kořeny, otřela se o kůru a díky tomu, že se mi moje srst měnila ze zimní na letní, tak jsem nemusela tolik brousit drápy. Ale i tak po mém řádění a značkování bylo dost stromů poničených. Trochu mě hlodalo svědomí, že jsem si svou bolest a zlost vybila na něčem, co se neumělo a nemohlo bránit. Raději bychom měli jít lovit. Tam bych se taky pořádně vybila. Další značení stromů a stromků jsem raději už dělala jen za pomocí moči a zimní srsti. Byl to takový blahodárný pocit, když jsem se zbavovala kožichu, který už na mě držel jen silou vůle.
Chození od stromku ke stromku mi sice dodávalo pocit, že jsem nějak užitečná, ale vnitro mi to nezcelilo. Ani jsem nic takového neočekávala, takhle brzy, ale aspoň náznak toho, že by se to mohlo alespoň malinko zlepšovat, by se mi hodil. Takhle jsem totiž ještě víc propadala zoufalství a špatné náladě. A neměla žádné vyhlídky na to, že by to mohlo být někdy lepší. Což možná už ani nebude. Neměla jsem už co čůrat, protože jsem poslední dobou toho moc nevypila. Došla jsem proto ke kaluži a vychlemtala spoustu vody. Bylo mi jasné, že to mým tělem tak rychle neprojde, ale umřít na žízeň by byla poslední kapka od osudu. Nebo možná výsměch. Naštěstí mi však zůstal ještě celý bok zimní srsti a drápy jsem stále měla ostré, takže jsem mohla použít tyto značkovací zbraně. A také jsem tak konala.
Zabralo mi to nakonec o trochu víc času, než jsem doufala, ale byla jsem na svoje dílo pyšná. Až tedy na těch pár stromů, které padly mému smutku. Doufala jsem, že se z toho nějak vzpamatují, abych nebyla za tu, co ničí náš domov. Protože pak by se mohlo stát, že nebudu mít žádný domov. Musela jsem ale uznat, že se mi trošililinku ulevilo. Jen nepatrně. Stejně si však myslím, že by mi mohl pomoct lov. Zarýt zuby do nějaké kořisti a zacloumat jí krkem.

Noc se překlenula v den, den se přehoupnul do noci. Neměla jsem ponětí, co je za denní dobu. Ani jsem netušila, jak dlouho tu tak stojím, s hlavou opřenou do stromu. Jelikož mě však po zádech skrz holé větve ohřívaly sluneční paprsky, usoudila jsem, že bude něco kolem poledne. Jenže, k čemu mi to bylo? K čemu jsem potřebovala vědět, jaký je den? Nezáleželo na tom. Nezáleželo mi na ničem. Byla jsem sama. Ani děti se ke mně nerozhodly přidat, ale nemohla jsem jim to mít za zlé. Každý se se svým smutkem musel vypořádat sám. Osobně jsem nevěděla, co mi pomůže. Stále jsem totiž měla před očima, jak postava mé životní lásky odchází, jak se vzdaluje a já za ním nemůžu jít. I kdybych rozdrápala strom na tisíc malých polínek a třísek, stejně by mi to ze žalu nijak neulehčilo. Teda, aspoň takový jsem měla pocit. Nicméně, zrovna na jediném stromě na mýtině jsem si to zkoušet nechtěla.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla kolem. Za tu dobu, co jsem tu byla, jsem přišla na to, že mi stání a přemýšlení nepomáhá. Zkusila jsem proto pomalu jít a soustředit se jen na svoje tlapy. Na místo, kam jednu po druhé hezky položím, jako kdyby na tom závisel můj život. Ale ani to mi od smutku a starostí nepomohlo. Akorát mi došlo, že budu muset obeznámit všechny ve smečce s touto smutnou událostí a skutečností. I o Amnesii a o Duncanovi. Jenže mi došla jiná věc, která mě donutila zastavit. Bylo to tím, že byl můj mozek úplně mimo? Nebo, jak je možné, že se jsem při příchodu Newlina do hvozdu, cítila i Amnesii? Že by si ten šedivák vymýšlel, jak říkal Kenai? Nebo to bylo tím, že jsem byla vystresovaná. Moje racionální část se začala vzdalovat, místo ní však přicházela ta nebezpečnější, bláznivá, posedlá chtíčem to všechno napravit. Co když opravdu umřela, ale zase se vrátila. Mohl by se Nokt taky vrátit? Jen s nějakým neduhem, ale mohl by tu být zase se mnou? Teda, námi?Směr, kterým se moje mysl ubírala, se mi začal líbit. Ovšem upozaděný rozum se snažil převzít kontrolu. Dostat informace na pravou míru. Nene, to bylo jen tím nervovým vypětím. Co je mrtvé, zůstane mrtvé. Odnesl si ho netvor, obětoval se pro nás všechny. Kdyby si ho vytáhla zpátky, tak by si všechny ohrozila. JSI SOBEC. "Já ale chci být sobec. Proč bych nemohla, proč? Rozdávám se všem a sama bych si nemohla něco přát. Ještě pár let se svým milovaným?" Zastavila jsem se u kaluže, která tu zůstala po sněhu a dešti. Dívala jsem se na svůj odraz a hádala se sama se sebou. A vůbec mě netrápilo, že chtíč vyhrává. JÁ ho totiž chci zpátky.

// Sarumen

Déšť ustal, vrátil se chlad, ale mě to bylo úplně jedno. Běžela jsem, přes slzy jsem neviděla kam. Packy mi podkluzovaly na rozmáčené půdě. Že to bylo nebezpečné? Mohla jsem uklouznout, zranit se, zabít se. Bylo mi to fuk. Celý můj život se totiž scvrkl na jedinou vzpomínku, jediný bod a to, jak Nokt, statečný a nebojácný vlk, odchází vstříc tomu něčemu, co mě o něj připravilo. Jen aby nás chránil. Jen aby my byli v bezpečí. K čemu to? K čemu je mi život bez něho? Všechny plány, to co jsem si představovala, že bychom mohli spolu ještě zažít bylo pryč. Racionální hlásek, ten co mě ještě udržoval na nohou mi šeptal, že tu mám děti. Že mě potřebují, nemůžu jim utéct, nemůžu je tu nechat. Že bych byla sobec.
Jenže já chtěla být sobecká. Od té doby, co jsme se stali betami jsme tu byli pro všechny. Starali se o ně. A já toho měla dost. Potřebovala jsem se někde schovat, žít jen sama, život tuláka, který jsem žila předtím... Ne, dost, taková já nejsem. Nemůžu předtím utéct. Jsou moje rodina, není to povinnost, je to pomáhání rodině. Mohla jsem je však všechny považovat za rodinu? Tu nejbližší jo, ale co ta širší? Co třeba Duncan? Doufám, že si v pekle.
Vysílená jsem se zastavila u stromu, který jsme tu na podzim zachraňovali. Byla to už dávná doba, to byl tehdy svět ještě v pořádku. Strom měl na sobě ještě neznatelnou jizvu, ale jinak se zdál být v pořádku. Jeho míza, která tu byla rozlitá všude, zmizela. Opřela jsem o něj hlavu a nechala slzy dopadat na jeho kůru. Čas všechno spraví, vyléčí. Byla jsem jako ten strom. Taky ho to muselo děsně bolet, když byl zraněný, ale teď už je v pořádku. Bála jsem se, že moje srdce ale v pořádku už nikdy nebude. Rozbilo se na milion kousků a většinu si odnesl Nokt. Zbylo mi jen pro děti a ty, kterým věřím. Cítila jsem, jak uvnitř mě něco umírá. Ještě jsem nedokázala říct, co to je, ale věděla jsem, že nebudu taková jako dřív. Jestli to je přechodné nebo napořád, to jsem nevěděla. Jasně jsem věděla jen to, že to tak je.
Stála jsem u stromu a poslouchala vítr, který mu vanul ve větvích. Nevěděla jsem, jestli moje tvář je mokrá z nových slz nebo těch, co jsem už vyplakala. Nechtělo se mi nikam dál, proto jsem tu zůstala stát. Buď si pro mě někdo přijde nebo se vrátím sama.

Měla jsem utěšovat Marion. Bylo mojí povinností se o ně postarat, zmírnit jim bolest, být tu pro ně, ta silná a neohrožená maminka, která se o všechno postará. Jenže já nemohla. Byla jsem sobec, který se přilepil k Notkovu kožichu a jen do sebe nasával jeho vůni. Nemůžeš mi odejít. Netušila jsem jestli je pro mě těžší vidět to, jak trpí, jak se to snaží brát statečně nebo jak se s tím vyrovnávají naše děti. Sebe jsem už nebrala na vědomí, já jsem totiž byla uvnitř zničená. Roztrhaná na tisíc kusů, které se pomalu měnily v prach.
Zvedla jsem hlavu na nebe, ze kterého se objevilo pár slunečních paprsků. (//Vím, že je herně noc, ale nechtěla jsem to nechat bez povšimnutí, pak to uvedu na pravou míru ^^) Nejprve slabých, které nabíraly na síle, až mi prohřívaly zmáčený kožich. Ono prší? Bizarnější myšlenka mě nenapadla, než že pršelo. Podívala jsem se s vděčností na našeho synka, protože jsem si poskládala dohromady, že to vytvořil on. Závěrečnou krásnou vzpomínku. Slzy se mi z očí rozkutálely nanovo. Ani jsem nezaslechla Kenaiova slova, že se o nás postará. Byla jsem teď ke svému okolí hluchá.
Uslzenýma očima jsem si prohlížela každý detail svého milého. Jeho mírně zakalené oko, všechny chlupy od čumáku až po špičku ocasu, jen abych si ho zapamatovala. Ještě více jsem se škytavě rozplakala, když mi věnoval ten nejsladší úsměv, který mohl. Takového jsem si ho chtěla zapamatovat. Milujícího, silného vlka, který si vybral mě. Ze všech možných, jen mě. Skrze slzy jsem se usmála. "Jsem taková díky tobě. Ty jsi to ve mě našel," zašeptala jsem mu do ucha. Strašně mě naštvalo, když prohlásil, že to něco neporazíme. Ne, že by nechtěl, ale asi jsme nemohli. Nezlobila jsem se ale na něj, jak by se mohlo zdát. Hodně vlků jedná v takových chvílích zkratkovitě, já nebyla výjimkou, ale pustit se do něj, že to vzdal? Že se nechce postavit proti tomu zmocněnci a jít bojovat? Nebo pustit nás ostatní, abychom bojovali? Na to bude času dost později, až mi to dojde, časem. Jenže teď, teď jsem měla před očima jeden z důvodů mé radosti a mého štěstí. A nechtěla jsem přijít o ty poslední minutky, které nám zbývaly.
Mezitím nám Nokt kladl na srdce, že nemáme plakat při vzpomínání. Jak bych mohla na tebe myslet, aniž bych plakala? Nahlas jsem toho moc neřekla, nechtěla jsem to kazit. Přivřela jsem oči, když se mi opřel o čelo. "Nikdy z mého srdce nezmizíš. Navždy tam zůstaneš, zašeptala jsem. Když mluvil k našim dětem, opřela jsem si hlavu o jeho hřbet. Samozřejmě opatrně, abych ho ještě více nezranila, ale doufala jsem, že ho tam třeba ještě takhle zdržím. Že tam zůstane. Rozešel se k našim potomkům, tak jsem hlavu musela zvednout. Vtiskla jsem si tento pohled do paměti. Šťastná rodinka. Pak se vrátil zpátky ke mně. S otazníky v očích jsem se na něj dívala. Nerozmyslel sis to náhodou? Přitiskl se mi k tělu, takže se mi naskytla možnost ještě nasát jeho pach. "Já... Já ti děkuju. Za krásné chvíle," zlomil se mi hlas, nešlo to pokračovat dál. Dokázala jsem tam jen tak stát a plakat. I on plakal, teď už čisté slzy, bez krve. "Setkáme se," nechala jsem si dát polibek na tvář a i ho opětovala. Vpíjel se mi do očí a já do těch jeho. Nechtěla jsem, aby to skončilo, aby to skončilo takhle.
Jenže láska mého života, vlk bez kterého nedokážu žít se otočil a odcházel. A zpátky pohled neobrátil. Nee, stůj, vydala jsem se za ním, nemohla jsem ho nechat odejít. Jenže jestli mě držela mlha, sám les nebo to něco, vzdaloval se mi rychleji, než jsem se dokázala pohybovat. Přes slzy jsem neviděla na cestu a pak. Pak už tam nebyl. Zmizel, odešel nám ze života, jeho šedý kožíšek se stal součástí lesa, součástí něčeho většího. Vrátila jsem se zpátky k dětem. Už byla dávno noc, sluneční paprsky byly tentam a já si přišla ztracená. I v přítomnosti Marion a Kenaie. Statečně, bez mnoha slz jsem položila hlavu nejprve jednomu, poté druhému na krk, ale pak už mě statečnost opustila. "Pro-promiňte," vyhrkla jsem a rozběhla se lesem pryč. Musela jsem se totiž vyplakat někde mimo zraky ostatních vlků, prožít si tu bolest sama a smířit se s jedním faktem. Už ho nikdy ve fyzické podobě, tak jak jsem ho milovala, neuvidím.

// Mýtina

//Skupina s Noktem

Ještě, než se to všechno tak strašně podělalo, jsem se Kenaiovi vyprávěla, co se stalo. Teda, co se podle toho šediváka stalo. Nejprve mi však řekl, že mu nevadí, že jsem na něj zapomněla. Byl to tak dospělý a vyspělý syn! Snažil se mě povzbudit, i se mu zamlouval nápad s tím, že by se stal lovcem... Jenže, opravdu se mu to zamlouvalo? Nebylo to totiž poznat, protože jeho tón hlasu byl stále stejný. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je to tak v pořádku, jestli se chce stát mým pobočníkem, když se Darkie stala alfou. Ale nebyl na to čas, protože. No protože se svět spiknul proti mě.

Našli jsme Nokta, který byl strašně vysílený, hubený, vypadal příšerně, ale nesl to tak statečně! Měla bych se vedle něho stydět. On stál statečně, pravda, maličko se o mě opíral, ale i tak byl statečný, že mu nic není, je šťastný a stejný kecy, který bych řekla taky, či něco podobného, kdybych byla na jeho místě. Ale nebyla a nevěděla jsem o žádném jiném způsobu, jak zabránit tomu, co se mělo odehrát. Chovala jsem se jako hysterka, místo toho, abych si užívala nejspíš poslední chviličky s ním. Jenže neuvažovala jsem rozumně. Do toho se jako tornádo přiřítila Marion a já musela být i pro ni silná. Jelikož ještě nedospěla tak, jako Kenai. Netušila, co se tu děje. Byla na to chudák příliš mladá, příliš nevinná. Kdežto Kenai to chápal a byl mi velkou oporou, když svoji bolest cítil vnitřně. Bylo to na něm vidět a bylo to hnusný si myslet, jenže tak nějak mi to pomáhalo být silnější a klidnější. I když mi tu láska mého života umírala před očima.
Neměla jsem sílu nějak reagovat na Marion ani na Kenaie, měla jsem oči jen pro Nokta. Snažil se nám vysvětlit, proč je v takovém stavu. Co se vlastně stalo. Přidržovala jsem ho ve vzpřímené pozici, aby se neskácel k zemi. Nebědovala jsem, to mělo přijít později. Zvítězil poslední zbyteček zdravého rozumu, kdy jsem se chtěla obalit Notkovým pachem nejvíc, jak jsem mohla. Jeho hlasem, jeho tělem, vším co bylo jeho. Abych si ho správně pamatovala. Stále jsem však nepochopila, co přesně bylo to TO, co ho zničilo a chtělo nám ho sebrat. "Nemůžeme se tomu společně postavit? Společně to TO zvládneme," popotahovala jsem a z očí mi kapaly slzy. Víc jsem nedokázala emoce potlačit. "My tě máme taky rádi," zachrčela jsem a podívala se po našich dětech. "I Cass," hlas se mi zlomil. "Miluju tě," zašeptala jsem mu zpátky. Nechtěla jsem se s tím smířit. Prostě nechtěla. Měla jsem pocit, že se mi Smrt směje do tváře, když mi ho bere. Moje racionální část, ta co byla upozaděná, cítila, že se do lesa vrátil Newlin a Amnesia? Byla jsem ještě víc zmatená než doteď, ale odsunula jsem to stranou. Chtěla jsem, aby chvíle s Noktem trvala donekonečna. Aby se z nás staly sochy a byli bychom navěky spolu.

// Doufám, že jsem nikoho nepřeskočila, je vás tu hodně. :D
Omlouvám se za dlouhý post. :D
A doufám, že jsem nepoužila nějak moc velkou manipulaci. :D

Poslechla jsem si, co cizí návštěvník povídal. Nejspíš doprovodil malé dobrodruhy (kteří už tak malí nebyli, oproti tomu, kdy jsem je viděla naposledy) zpátky k nám. Alfredo nevypadal, že by byl v nejlepší formě. Nijak jsem se neprojevovala a seděla dál jako zařezaná. Jelikož to měla Darkie v tlapkách, tak jsem nemusela nijak zasahovat. Z letargie mě pořádně probudil až Kenai, který si k nám přisednul a pořádně mě objal. Vděčně jsem se mu zabořila do krku, ale v ten moment mi došlo, jak jsem ho úplně vytěsnila, když přiběhl ten zablešenec a vyřvával tu o smrti našich členů. Jsem příšerná matka. Bylo mi tak strašně líto, že jsem na něj zapomněla, i když jsem mu slíbila, že k němu dojdu. Takže jeden smutek překryl další. Ohromě jsem si však vážila, že si k nám přisedl, protože mi bylo jasné, že ho to stálo spoustu sil. Když jste totiž takoví, že máte raději samotu, tak dojít do společnosti je utrpení. Nenápadně jsem popotáhla a kousek se posunula. "Až trochu v soukromí zlato," zašeptala jsem a pohodila hlavou směrem k cizinci. Nemusel totiž vědět, jak bídně na tom smečka, co se týče členů, je.
Pohled jsem stočila na Afreda, který se na mě usmíval, tak jsem mu úsměv vrátila. Sice trochu posmutnělý, ale vrátila. Přimlouval se za Kessela, jak vlka oslovil, aby tu mohl zůstat, protože mu pomohl dostat se domů. Pohled jsem stočila na Darkii, která v tomhle měla hlavní slovo. Osobně bych ho nechala vydechnout aspoň někde u hranic, do úkrytu bych ho netahala, ne teď když je tam Maple s malou a zranitelnou vlčicí. Vlk se však zdál, že by problémy nedělal, vypadal spíš unaveně. Přesto mě reakce naší nové alfy překvapila. Teda jenom mírně. Chápala jsem, proč mu to nemůže dovolit. Mladí ještě nevěděli o tom, co se stalo a jak se věci změnily, když tu nebyli. I tak mi bylo vlka líto. Nepoučitelná. Naivní. Když ho Darkie s celkem milými slovy poslala pryč, zvedla jsem se a ještě se k vlkovi přitočila. Měla jsem totiž potřebu něco říct. "Za jiné situace by ti i dovolila tu nabrat sílu. Nezlob se prosím. Pokud by si se však rád přidal do naší smečky, tak to zkus za pár dní. Až se situace trochu uklidní a emoce nebudou tak rozbouřené. Těšilo mě," pronesla jsem už více nahlas. Nevěděla jsem, jestli je dobře, abych ho zvala. Ale určitě neměl nic společného s bandou Styx, protože tak rozhodně nesmrděl.
Darkie na mě měla otázku, která logicky přijít musela. Koukla jsem na Kenaie, jestli se také přidá, protože jsem mu něco chtěla říci. A doufala jsem, že se dokážeme vzdálit. Jenže jak to udělat, když jsme měli následovat naši alfu hlouběji, aby náhodou Kessel nezaslechl, co jsme si chtěli povídat. Navíc, jak podotkla mladá vlčí slečna, by si měl jít Alfredo lehnout do úkrytu, aby se jeho kašel, který nezněl moc dobře, nezhoršil. Rozhodla jsem se, že o smrti dvou našich členů se zatím zmiňovat nebudu. "Byl to nějaký floutek, přišel si tu zahulákat a zase zdrhnul," řekla jsem jakoby nic, ale upřeně jsem se dívala Darkii do očí. Prosím, pochop, že to je horší, než říkám, ale že to nechci říkat před ostatními. Netušila jsem, jak se bude na mě dívat, když ji nechám na popsání té hrozné novinky samotnou. Doufala jsem, že jí to pak vysvětlím. "Jestli se nebudeš zlobit, tak oběhneme území, aby se nám sem nepromenádovali cizinci. Pak k tobě zase doběhnu a přetlumočím, co ten hejsek vyřvával." Omluvně jsem se usmála a pak kývla na svého synka, jestli půjde se mnou.

// Značkování

Oddělili jsme se od skupinky a vydali se k hranicím lesa, abychom mohli začít označovat území. Cestou jsem si třídila myšlenky, abych věděla jak mám začít a co všechno chci vlastně říct. Postavila jsem se ke stromu, podrápala ho a otočila se. "Broučku," trochu jsem se zarazila, protože už nebyl tak malý, ale to mi nezabraňovalo ho tak oslovovat, "Nejdřív se ti chci omluvit, že jsem se za tebou nevrátila. V úkrytu jsem probírala kůže a měla už pro tebe jednu najitou, aby si nespal na zemi," u povídání jsem se pomalu přesouvala okolo stromů a občas se o nějaký otřela. To řešíme vždy důležité věci u značkování? "Jenže pak tady vyřvával nějaký pobuda, tak jsem ho šla zpacifikovat, protože jsem si v úkrytu přišla navíc. No a on, on..." Hlas se mi zadrhnul, tak jsem vztekle praštila tlapama do stromu, až odlítl kus kůry. Nadechla jsem, abych se uklidnila. "A on si v klidu prohodil, že chladnokrevně zakousl Duncana. Což mě samozřejmě vykolejilo, ale nechtěla jsem mu věřit. Pak však ještě vyprávěl, že se Duncan tahal se Styx, zatímco ona tebe a Marion mrzačila. Sice u toho přímo nebyl, ale musel o tom vědět. A pak ještě řekl, že nějaká jeho sestra zabila ještě Amnesii." Smutně jsem zakroutila hlavou a skoro bez síly jsem se opřela o dalších pár stromů. Bylo mi Kenaie strašně líto, protože tohle všechno bych naložila na ramena Nokta, aby mi s tím jako partner pomohl. Jenže už se dlouho neobjevil a já o něj měla strach. A neměla jsem nikoho dalšího, komu bych se vypovídala. "Navíc se strašně bojím o to, kde je táta. Už tu měl dávno být." Zamrkala jsem, nemohla jsem se chovat jako třasořitka. Obešla jsem strom a ten očůrala, ale tak, aby mě syn neviděl. Bylo mi to trochu hloupý. Když jsem zpoza stromu vylezla, tak jsem na něj koukla. "Ale abych nebyla zase depresivní. Darkii napadlo, že bych tě mohla přizvat jako pomocného lovce. Ještě by ti to teda musela nějak oficiálně oznámit, protože to byl zatím jen nápad. Ale říkala jsem si, že by si byl třeba rád. Co ty na to?" Snažila jsem se vypadat vyrovnaněji, protože jsem mu na jeho mladá ramena nemohla všechno naházet.
Pochodovali jsme dál, tu jsem se otřela, tu poškrábala strom drápy (mírně, aby žádná kůra už nikam nelétala), až jsme se dostali k hranicím lesa, kam jsme šli lovit. Zastavila jsem se a srdce mi začalo splašeně bít. Nokt. Jeho pach bych poznala kdekoliv. Podívala jsem se na stopy, abych viděla, kam směřuje. Nelíbily se mi však kapky krve, které ty stopy doprovázaly, takže z radosti se mi okamžitě uvnitř těla usídlil strach. Podívala jsem se na Kenaie a beze slova vyrazila po stopách (naštěstí jsme byli se značkováním celkem u konce).

// Nokt

Běžela jsem jako o závod, ale nemusela jsem běžet daleko. Uviděla jsem před sebou vlčí tělo, které už z dálky vypadalo strašně. "Ne," zašeptala jsem a posledních pár metrů doslova doskákala až před svého milovaného. Pohled na něj byl však strašlivý. Vydával sípavé zvuky, z očí mu kanuly krvavé slzy. Už jsem to nevydržela, veškeré depresivní informace, které se na mě od půlky zimy valily, se provalily ven. "Lásko, lásko moje, slyš... Slyšíš mě? Co... Co se ti stalo. Kdo ti to udělal.... Néé, ty mě nesmíš opustit. Ty ne," bědovala jsem, hlas mi přeskakoval, z očí se mi řinuly potoky slz... Ale já to nevnímala. Můj celý svět se srazil na jeden jediný bod. Na moji největší lásku, která mi tu umírala před očima. "Co můžu dělat," šeptala jsem. V duchu jsem prosila Život aby mi ho tu nechal. Smrt aby mi ho tu nechala. Všechny přírodní síly a duchy, které jsem znala, aby mi ho tu nechali. Nakonec jsem si sedla a zavrtala si hlavu do jeho kožichu. Snažila se pochytit co nejvíc vůně, obalit se jeho pachem. Vemte si raději mě. Ne jeho. Mě!

Dlouze jsem se dívala na cizího vlka. Tak dlouho, že se vydal na úprk (prostě odešel). Byla jsem ráda, protože se mi od pohledu vůbec nelíbil. Navíc, všechna ta slova, která vypustil z tlamy, brala mě z nich hrůza. Než jsem si to všechno přebrala, tak už byl dávno v trapu. Zamrkala jsem až když jsem uslyšela cizí vytí. Zhluboka jsem se nadechla, ale nijak jsem nechvátala. Potřebovala jsem si to všechno srovnat. Fakt zabil Duncana? Jakože prostě ho zakousl? Asi jsme žili ve sluníčkovém světle moc dlouho. Začaly těžké časy, ale proč Duncan? A že se paktoval se Styx, tou mrchou, která mi poranila děti? Dupla jsem tlapou do země, protože jsem se nemohla rozhodnout čemu věřit. Navíc, jestli to byla pravda, tak mi Duncana bylo líto míň. Jako jo, clk by měl umřít na stáří nebo nemoc, jako naše alfy, protože vražda je fakt hnus. A Amnesia? Newlinova kamarádka. Vždyť jsme se viděly nedávno, u toho, když Morf... Morf... Oči se mi zalily slzami, ale šla jsem k nějakému novému vlkovi, takže jsem se musela sebrat.
Ucítila jsem, že se do lesa vrátil Alfredo a jeho sestřička, u které jsem si zrovna nemohla vzpomenout na jméno. Došlo mi, že se taky budou muset dozvědět o těch smutných událostech. Jedno po druhém, jedno po druhém. Donesl se mi do čumáku pach Darkie, což bylo dobré. Mohla jsem jí totiž seznámit s novinkami. Přiběhla jsem k celkem početné skupince, kde jediným neznámým vlkem byl takový nahnědlý jedinec. Posadila jsem se u nich a snažila se tvářit, že je vše v pořádku. Byla jsem potichu, ale očima jsem kontrolovala situaci.

// Úkryt

Pach toho cizince mi vletěl do čumáku jako hejno včel. Páchl, teda možná jsem si to sama vsugerovala tím, co o sobě tvrdil, smrtí. Měl divný, štiplavý pach, takový, ze kterého byste zvraceli. Pomoz mi, vyslala jsem k mlze prosbu, aby mi vybírala tu nejkratší a nejbezpečnější cestu až na hranice, kde se onen zlosyn zdržoval. To, že jsem chtěla vzít kůži pro svého syna na zahřátí jsem zapomněla. To, že jsem chtěla jít hledat svého partnera, jsem taky vytěsnila z hlavy. Protože prvotní bylo dostat tohohle otrapu z lesa pryč. A hlavně zjistit, jak to bylo doopravdy, protože tohle tedy nebylo jen tak. Věděla jsem, že se tu začali pohybovat podivné existence, když dokázali ublížit Marion i Kenaiovi. Tušila jsem, že se jednou takoví vlci objeví, ale hlavu jsem si z nich nelámala. Jenže už to tady nebyl jen takový ten pohádkový kraj. Začalo se to zvrhávat do temné reality a to se mi sakra nelíbilo.
Smrad, který se táhl od cizince se mi zdál silnější. Také jsem ho dokázala vidět, i když on mě ještě ne. Mohl mě však slyšet, protože jsem si nedávala pozor na hlučnost. Mlha mě však dokázala skrýt před jeho zrakem. Doběhla jsem k němu zezadu, takže jsem si mohla prohlédnout jeho zadek, který byl jako tisíc jiných, které jsem kdy potkala. Neměl nějaký rys, podle kterého bych ho mohla poznat. I když, teď si ho už budu pamatovat. Obešla jsem ho, abych měla lepší pozici na manévrování a případný boj, kdyby k němu došlo a konečně se ohlásila. Jo a taky ukázala, vyloupla jsem s mlhy dost blízko u něho, ale daleko, aby po mě mohl hned skočit. "Co tu řveš, tohle není tvůj les. Proč bychom ti měli věřit, že si zabil Duncana." Pysky jsem měla vysoko, jak jsem byla naštvaná. Na písmena R a Ř jsem tím pádem dávala větší důraz. Nejspíš jsem ho měla hned kousnout a vyhodit, ale potřebovala jsem vědět, jak to je. Jestli ho opravdu zabil nebo si jen z nás přišel dělat hnusnou legraci.