Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jezevčí les

Nakonec se mi to podivné, mihotavé světlo ztratilo. Měla jsem nutkání za ním utíkat, ale více jsem si uvědomovala, že bych se měla vrátit do lesa. Přeci jen, takhle dlouhý výlet jsem neplánovala. Musím si vytyčit jasné cíle. První, pomoci Maple a Darkii udržet smečku v chodu. Pořádně ji zabezpečit a celkově zapracovat na členech. Aby byla pohoda v naší smečce. Za druhé, což se dá dobře dělat současně s prvním cílem, najít děti a pořádně si s nimi promluvit. O tom, jak to vidí dál, co se vlastně stalo a tak. Užít si rodinné chvilky. Za třetí, až budou oba cíle splněny, pak si můžu dát nějaký odpočinek. Ale do té doby ne. Nokt by na mě byl pyšný. Při vzpomínce na moji lásku jsem maličko popotáhla, ale více jsem se usmívala. Měli jsme spoustu krásným vzpomínek na sebe a ty jsem si chtěla uchovat. A vzpomínat na ně v dobrém. I Jenna měla své dvě osudové lásky. Teď ne, teď je moc brzy, kdy moje srdce krvácí. Ale možná časem. Byla to divná představa? Nebo to byla ukázka toho, že jsem se přes tu bolest začínala pomalu dostávat. Nemohla jsem soudit, ale věděla jsem jedno. Že by na mě Nokt byl opravdu pyšný. Překonala jsem řeku, která kdovíproč měla kolem sebe písek a cestou se z ní napila. Nedošlo mi, že budu mít písku plnou tlamu, takže jsem si s tím pitím moc nepomohla. Co se to tu stalo? Přece jsem nebyla takovou dobu mimo ne? Nechápala jsem to a doufala, že mě někdo vysvětlí, co se to tu stalo. A proč je to všude kolem jako na poušti, i když teplota tomu neodpovídala.

// Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

// Měním přechod na Říční eso

Jennu i takhle vzdáleně Život dost štval. Rozesmála jsem se a podívala se směrem, kde Život bydlel. "Jsme silné vlčice. Náš jen tak něco nepoloží, " řekla jsem rozhodně.
Ohledne Duncana jsem neřekla už nic, protože jsem toho neměla už víc co říct. Osobně jsem s tím nesouhlasila, ale pokud k tomu měla Darkie dobrý důvod, tak jsem její rozhodnutí musela akceptovat. Bez řečí. Ruda vlčice se mnou souhlasila, že lov jezevců by nebyl úplně nejlepší nápad. Ale její nápad lovu lasic se mi moc taky nezamlouval. Lasičky? Ty se mi moc žrát nechce. To už raději vydru nebo třeba zajíce. Dívala jsem se, jak Jenna vstává a vydává se na cestu. Zamávala jsem ocasem a koukla na ní. "Asi se vydám jinou cestou. Děkuji za společnost a potkáme se zase v lese," rozloučila jsem se a vydala se kousek hlouběji do lesa. Chtěla jsem to vzít středem a udělat ještě malou obhlídku kolem, ale zaujalo mě něco jiného. Mihotavé světlo, které se objevilo v dálce. Mám nebo nemám. Jo nebo ne? V podstatě jsem neměla co ztratit, proto jsem se vydala dál za světlem.

// Za jezevcem

// Taky bych ji viděla jako šedočernou :D

Tak přeci ho nakonec zná. Pro jednou jsem zase něco nepochopila. Jenna to totiž nemyslela tak, že by neznala Života, jen nevěděla, že umí omlazovat. "Pardon, jen jsem to špatně pochopila, " usmála jsem se omluvně. "Dřív se o tom taky nezmínil. Myslím, že to provede jen u těch, kdo to vážně potřebuje nebo možná chce. Já se ho taky přímo neptala, jen jsem si tak posteskla, že to dřív s tou fyzickou bývalo lepší a ráda bych to zase zažila. No a tak se stalo. Nebo se to naučil nedávno, protože ho s tím každý otravoval. " Myšlenka to byla velká, ale na takové filozofování nebyla vhodná chvíle.
Popravdě jsem nevěděla, jak an tom Duncan, co se týče pozic byl. Měla jsem za to, že to nejspíš řešili, když jsem byla krapet mimo. A jelikož jsem jednou cítila jeho pach kolem stromů... "Tak já to říkat nebudu, ale myslím si že nějakou vyšší pozici má. A je dost možný, že to je gamma. " Ač to znělo neuvěřitelně, tak tomu tak nejspíš bylo.
Jenna ještě dodala, že i když jsme byly na lovu, tak má celkem hlad. Rozhlédla jsem se po okolí a konečně mi došlo, co to tu je za zvířata." Pravda, už taky začínám mít pomyšlení na jídlo. A konečně vím, co to tu žije. Jezevci. A ty bych teda nelovila. Půjdeme se po něčem podívat nebo zvolis samostatnou cestu?" Její přítomnost mi nevadila, ale bála jsem se, aby moje nevadila jí.

Jenna byla velice překvapená, že tu žije vlk, který vrací mladí. Její překvapení mě překvapilo, protože když ji bylo zhruba tolik, kolik bylo mě, tak bych skoro předpokládala, že bude znát veškerá zákoutí Gallirei. Ale jak se zdálo, i ji mohlo lecco překvapit. Tak jako mě. "Žije blízko našeho lesa, na vrcholcích hor. Je velmi příjemný a milý, ale vždycky mám pocit, že se mě tam snaží zdržet, co nejdyl, to jde. Možná i nechat. Myslím si, že tam je strašně osamělý. Ale hlavně je o mnoho příjemnějším společníkem než jeho sestra Smrt." Shrnula jsem informace, které jsem o Životu měla. Mohla jsem ho i popsat jako vzhledově, ale to by možná Jenně nějak nepomohlo.
Co se našeho věčně nepřítomného člena týkalo, musela jsem s Jemnou souhlasit. Sice jsem myslela, že naše vztahy jsou od té pohromy na mýtině v normálu, ale když se šedivák zmínil o tom, že měl nějaké dočinění se Styx a zranění uší Marion. "Nejsi zlá, vidím to naprosto stejně. A jestli se vrátil, tak se bude modlit, abych ho neposlala zpátky." Pronesla jsem možná o trochu agresivněji, než jsem se chtěla. Ale byla to pravda.
Rudá vlčice se ještě zmínila o tom puchu, který se tu všude linul." Nemůžu si vzpomenout, jak se těm zvířatům říká. Ale vím, že jsem je už určitě někdy viděla." Tělo mám sice mladší, ale ta mysl se mohla taky klidně omladit. Nevadilo by mi to Na trénink paměti jsem však byla sama. Ale zase jsem to mohla dělat všude. Trénovat jména rostlin, zvířat a pak všeho dalšího v okolí. Proboha, já zním jako stará babka. To jsem to dopracovala. Zasmála bych se sama sobě, ale ještě jsem se udržela. Jenna by si mohla myslet, že mi dokonale hrabe.

// Říční eso

Jenně se nepozdávala moje stavba těla s tím, kolik mi už bylo. Aspoň jsem měla potvrzení, že omlazení od Života mi vážně prospělo. Hlavně, cítila jsem se mladá, ale nevěděla jsem, jestli mě tak vnímají i ostatní. Povedla mi, že Duncana potkala už před nějakou dobou, takže klidně mohl do té doby zemřít. Měla jsem z toho v hlavě zmatek.
Chtěla jsem pokračovat v dalším vyprávění, ale to se za mnou Jenna opozdila, až nakonec zavyla že se ještě zdrží. Zvědavě jsem se otočila, ale přes následnou tmu jsem neviděla ani její oči, natož celou postavu nebo postavu někoho dalšího. Krátce jsem zavyla nazpátek, že počkám, protože jsem neměla nic jiného na práci. Zadívala jsem se po lese, kam jsem vkročila. Byl to jeden z listnatých lesů, nepřišel mi ničím zvláštní. Jediné divné na něm byl ten smrad. Dlouhou dobu jsem přemýšlela, kterému zvířeti tohle může patřit. Dlouho jsem nic podobného necítila. Od nás jsem zvyklá na vydry, ale tohle smrdí jinak. Nakonec jsem toho nechala, protože dokud mě to neohrožovalo, tak jsem to nemusela řešit. Mohla jsem o něčem přemýšlet, ale já si chtěla jen užít noční ticho a klid.
Netrvalo to dlouho a už jsem zaslechla něco kroky. Čenich mi potvrdil, že se jedná o Jennu, tak jsem vstala a usmála se. Krátce jsem štěkla, aby mě nemusela ve tmě tak dlouho hledat. Když byla u mě, tak jsem pokračovala v rozhovoru, jako kdyby se nic nedělo. "Možná je to tím, že jsem byla u Života a ten mi dopřál ještě další léta. Nebo spíš ubral mému tělu to, co jsem už prožila. Cítím se tak na čtyři, možná pět let. Ale ve skutečnosti, no ani to nepočítám," dodala jsem se smíchem. Pak jsem však zvážněla, protože tohle opravdu vážně bylo." Amnesia říkala, že mrtvá byla, ale že se zase vrátila. Možná měl Duncan něco podobného..." Nechala jsem zbytek viset ve vzduchu.

// Nevím jestli se Helios přidal (nevadí mi to), tak jsem to takhle neurčitě nechala otevřené :D

Packy jsem z vody už vytáhla. Vzduch okolo nás totiž tak nějak zhoustnul, jako kdyby se blížila bouřka. I obloha takové předpovědi dost pomáhala. Zatím nás však dešťové kapky nesmáčely, takže jsme mohly sedět u řeky. "Uvidím, jestli jsem už dostatečně silná na to, abych je odrážela. Že jejich slova nepotřebuju, protože mi stejně nic nepřinesou," řekla jsem a chtěla to téma už nějak uzavřít. To, že přišla o své dvě spřízněné duše jsem nechala bez povšimnutí. Teda, vnitřně jsem bojovala sama se sebou, že bych ji ráda řekla, že mě to mrzí. Ale když jsme se shodly na tom, že říkat taková slova je jen ztrátou času... Navíc, zdálo se, že už se s těmito ranami osudu už nějak vyrovnala. Kéž bych taky tak jednou dopadla.
Náš hovor ohledně bývalé Temné smečky nebyl dlouhý. Nejspíš jsem ji překvapila, že býval alfu znám. Je už mrtvá? Zemřela stářím nebo prostě odešla někam pryč? "No, já neměla moc příležitostí k poznání členů smečky. Velice brzy po mém příchodu se smečka rozpadla." Více jsem si prohlédla srst Jenny. Zahlédla jsem v jejím rudém kožichu prosvítat stříbrnou. Kdyby mě Život neomladil, tak bych taky už měla šediny? Stará jsem na to dost. Ale díky němu si ještě můžu protáhnout život na tomto světě. Sama. Bezva... Rychle jsem se vrátila zpátky do reality, abych nesklouzla do chmurných myšlenek. Naše myšlenky totiž teď patřily Morfeusovi, vlkovi, který bude chybět mnoha a mnoha dalším vlkům. "Pravda. I když si to sám kolikrát nepřipustil, byl to skvělý vlk," řekla jsem tiše. Všimla jsem si však, že když o něm mluvím, tak mi na tváři vyvstane úsměv. Sice mi bylo těžko o něm mluvit, ale už se to obešlo bez slz a pofňukávání. Jenna mi ještě dovysvětlila trochu krutější realitu, než jakou jsem chtěla vidět. Není všechno růžové. Musíš se podívat pravdě do očí. A ta pravda tu stojí před tebou. S pevným výrazem jsem jí četla v očích. Naštěstí její tvrdý výraz brzy vystřídalo uvolnění. Zdálo se, že mi chce dělat ještě společnost. Postavila jsem se na nohy a po jejím vzoru si taky pořádně protáhla hřbet. Nemám žádnou vyhlídnutou cestu. Proto bych se vydala třeba tudy. Chvilková odloučenost od smečky snad vadit nebude." Stejně jsem tam teď byla až moc dlouho. Chviličku to beze mě vydrží.
Při chůzi jsem se otočila na Jennu. "Takže ty si už Duncana potkala? A kdy to asi bylo? Protože jeden šedý hejhula po lese hulákal, že ho zabil. Ale jelikož se Amnesia tak nějak vrátila, tak je dost možné, že Duncan taky." Aspoň bych se mohla zeptat, jak to tehdy bylo s Marion.

// Jezevčí les

Čekala jsem, že mi začne říkat, jak to přebolí, že to bude časem dobrý. Její slova mě však překvapila. Vůbec jsem netušila, že by mohla taky něco takového zažít. Podívala jsem se na ni s vděkem, protože možná taková slova jsem potřebovala slyšet. Navíc jsem měla před očima živý důkaz, že to jednou půjde žít relativně v pohodě. Ale teď je to moc čerstvé. Aspoň, že jsem se dostala už z tý letargie. "Děkuji ti za to. Myslím, že mi to pomohlo víc, než všechna utěšující slova," řekla jsem upřímně.
Rudá vlčice se nepotřebovala nejspíš ochlazovat nebo neměla ráda vodu, jako já neměla moc v lásce oheň. Byly to přeci jen opačné živly. Nebo měla zkrátka lepší srst na přicházející léto. Poslouchala jsem její velice krátký příběh o tom, jak tu je dlouho. Při zmínce o Temné smečce jsem naklonila hlavu na stranu a nastražila pořádně ouška. Jméno lesa jsem si nepamatovala, ale ta smečka mi něco říkala. "Temná smečka? Ta, jak ji kdysi vedla eee... Taková vlčice, je to strašně dlouho... Elwen?" vykřikla jsem nakonec. Byla to velmi malá pravděpodobnost, že by se jednalo o tu stejnou smečku, ale zeptat jsem se musela. Bylo by to totiž přinejmenším vtipné. Potom jsem konečně slyšela i jak se jmenuje naše nová členka. Usmála jsem se na ni, že ji ráda poznávám.
Svěřila se mi, že ji Morf zachránil před Smrtí a to ji přivedlo k nám. Při vzpomínce na našeho statečného alfáka se mi maličko zaleskly oči, ale rychle jsem zamrkala. Ne abych to skryla, ale abych se nedostala do nějaké melancholické nálady. "Jo Morfeus byl dobrý a statečný vlk." Pak na mě Jenna vypálila otázku, která nebyla nijak jako ošklivá, ale spíš drzá. Ale docela mě pobavila, i když bych se měla zastat Maple a Darkie. Ale bylo mi jasný, že takhle mohly na někoho působit. "Znala jsem se s Morfeusem ještě dřív, než si založili s Neyteri smečku. Vlastně, než se dali dohromady. Byli jsme velmi dobří přátelé. A pak, když Neyteri zemřela a hrozilo, že by byl na celou smečku sám, tak nám nabídl, jestli bychom mu nepomohli se smečkou. A ty dvě trubky," na slově trubky jsem si dala obzvlášť záležet, "si myslím, že mě budou potřebovat víc, než kdy dřív. Sice se naše smečka teď zdá chaotická a že ji vedou až moc hodné vlčice, ale chce to čas. A spoustu silných jedinců," dokončila jsem svoji mluvu, kterou jsem měla převážně k sobě. Zavřela jsem tlamu a zadívala se na Jennu, jestli má ještě nějaké otázky.

Mezitím, než jsem nějak zaregistrovala, že se ke mně přeci jen někdo posadil, uběhla asi velká doba. Nebe potemnělo a vyloupl se na něm měsíc se spoustou hvězd. Přemýšlela jsem, jestli je některá hvězda i můj Nokt. Tak moc mi chyběl. Začala jsem se ochlazovat vypláznutým jazykem, protože noc nepřinesla nějakou výraznou změnu v teplotě. Zrovna jsem uvažovala nad tím, že bych se v proudící vodě ochladila, když tu jsem zaslechla hlas, který mi oznamoval, že si přisedne. Maličko jsem sebou škubla, protože jsem se lekla, ale hned jsem se uklidnila. Na tváři se mi objevil úsměv, jen takový maličký, protože jsem na víc neměla sílu, ale i tak tam byl.
Pozorovala jsem, jak se uvelebila na břehu a ležela tam. Nemluvila, jen tak pozorovala okolí. Přišla mi jako docela rozumná vlčice, ne žádné pobrkané mládě. Vtipné, tělo mám mladé slečny, ale ta mysl už to vidí jinak. Nezapřela jsem uběhlá léta. Ještě jsem nějakou dobu sledovala hvězdy, než jsem promluvila. "Asi jsme ještě neměly pořádně příležitost se představit. Jsem Wolfganie, osamocená beta naší smečky, jak sis nejspíš stihla všimnout. Omlouvám se, jestli jsem si ně patřičně nevšímala, bylo to až moc čerstvé. I teď to strašně bolí, ale můžu aspoň nějak fungovat," ukončila jsem mluvení a nechala chvilku ticha. Ještě, než se taky stačila formálně představit, jsem měla ještě jednu neodbytnou otázku. "Nechci být neuctivá, ale podle tvého chování bych řekla, že už tu nějaký rok jsi. To jsi byla celou dobu tulačka? Nebo se smečka rozpadla a ty si hledala nový domov?" Potřebovala jsem nějaké rozptýlení a cizí příběhy a rány osudu by mi mohly pomoci. Neměla jsem ani za zlé, že se Amnesia rozhodla jít pomoci Maple. Pak se jim musím oběma omluvit. Amnesii za svoje chování a Maple za to, že jsem nepomohla s odtahem kořisti. Než se rudá vlčice rozpovídala, smočila jsem si přední tlapky do chladivé vody. Bylo to velmi osvěžující.

Nebylo pochyb o tom, že jsme si dobře zalovily. Tedy, soudila jsem tak podle reakcí ostatních. Mě to nic moc nepřineslo. Maple nás pochválila a jelikož mi bylo hloupé jen tak stát, tak jsem jejím směrem poslala vlídný úsměv. "Jojo, chtělo se mu zdrhnout, ale nevyšlo mu to." Bylo to suché konstatování evidentního, ale aspoň něco jsem řekla. Maple nás vyzvala, abychom se případně zakously, jestli máme hlad. Jako asi jsem mohla si něco málo odtrhnout, ale necítila jsem hlad. Vnitřně jsem se snažila probudit, nějak vyburcovat k aktivitě, ale nešlo mi to. Jíst se ale musí. Jenže měla jsem pocit, že tohle jídlo bude více potřeba ve smečce. Moje osobní potřeby šly stranou.
Ale slova mojí kamarádky mě zaujala a maličko probudila. Dala nám v podstatě volnost, že si když tak můžeme vyrazit trochu oddechnout. Musela jsem uznat, že přesně to jsem potřebovala. Samozřejmě jsem jí chtěla pomoci s odtažením, ale když nás propustila... Nepodceňovala jsem jí, že by to nezvládla. Chvilku se ve mě pocity trochu praly, ale nakonec vyhrálo toulání. "Já si chvilku ptořebuju provětrat hlavu. Ale neboj, vrátím se, jednou," zvolala jsem za vzdalující se Maple. Ta totiž spěchala zpátky do lesa, což jsem chápala. Snad mě slyšela. Nevěděla jsem, jak se rozhodnou zbylé dvě vlčice. Kdyby se chtěly přidat, tak by mi to nevadilo. Vyrazila jsem proto ke břehu, abych si umyla tlamu, napila se a počkala, jestli se ke mně přidají nebo ne. Nechtěla jsem je nutit.

Docela se nám dařilo. Sice jsem neměla žádnou radost z toho, že lovíme, i když jsem ji obvykle měla, ale dařilo se nám. Maple se daňkovi pověsila za rameno, Amnesia na nohu a Jenna, i když byla mírně unavená z použití magie, se mu zakousla do těla kousek ode mě. Našimi společnými silami jsme ho srazily k zemi. Kopal nohama kolem sebe, takže jsme musely dávat pozor, abychom nějaký kopanec neschytaly. Zbývalo finální zakousnutí, které bylo na mě. Nechtěla jsem nechat zvíře zbytečně trpět, nebylo to v mojí povaze. Na malý moment mi však hlavou blesklo, jestli bych nechtěla být na jeho místě. Nemusela bych nic řešit, měla bych klid. Viděla jsem strach v jeho očích, bolest a jakési smíření s osudem.
Uběhlo asi pět vteřin, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Viděla jsem na krku tepnu, která pumpovala zběsile krev do celého těla. Jediným kousnutím jsem ukončila trápení naší kořisti. Krev se rozlila po jeho těle a z jeho očí odešel život. Ještě párkrát cukl nohama a bylo to. Podívala jsem se po ostatních a mírně se usmála. "Myslím, že dobrá práce. Vedlo se nám dobře," podívala jsem se trochu unaveně po ostatních. Přemýšlela jsem, jestli se nevydám na nějaký výlet nebo zůstanu v lese a začnu utužovat vztahy s členy smečky. Už mě ani tak nějak nalákalo dostat z Amnesie nějaké odpovědi. Dostihla mě totiž nějaká letargie.

// Ježčí mýtina

Z mí strany se toho už moc nedozvěděly. V hlavě jsem se snažila uklidnit, zadupat do země všechny ty smutný vzpomínky. Snažila jsem se v sobě probudit chuť lovit, aspoň maličké těšení se. Ale nakonec jsem to vzdala. Hold to musím teď přetrpět. Neměla jsem na nic chuť, ale musela jsem tu být pro svou smečku. A ta měla hlad. S tímto přístupem jsme se dostaly k řece, která tu vesele proudila. Zahleděla jsem se do jejího toku, ale pak jsem rychle zamrkala. Musela jsem se soustředit na to, co říkala Maple. Což mi přineslo, kromě nějaké strategie i jméno nové členky.
Ta nechtěla s ničím otálet, protože nám štěstí přálo. Našly jsme daňka, který přesně odpovídal našim loveckým možnostem. Sice vypadal staře, ale nějaké to maso se na něm přece jen našlo. Moje kamarádka nás seznámila s plánem a vypadala, že rovnou vyrazí. Samozřejmě dala možnost nějakým připomínkám, ale ty se nenašly, takže už se přikrčila k zemi a vyrazila. Hned jsem sebou taky práskla k zemi a plížila se za ní. Musela jsem uznat, že nakonec nějaký ten dobrý pocit z lovu se mi přeci jen ukázal, takže by se mi mohlo lovit mnohem líp. Snažila jsem být potichu a když se Maple zvedla a vyrazila, běžela jsem jí hned v patách. Zaujala jsem svoje místo po jeho boku a občas na něj dělala výpady. Střídala jsem se s Maple, abychom ho uštvaly. Amnesia a Jenna držely svoje pozice, takže se nám ho dařilo hnát tam, kam jsme potřebovaly. Jenže daněk najednou uhnul z plánované trasy a chtěl zdrhnout jinam. Než jsem se stačila po něm otočil a nasměrovat ho jinam, objevila se před ním ohnivá stěna, která ho dohnala zpátky před nás. Ta stěna mě úplně probudila, byla jakýmsi majákem, že bych se měla sebrat. Netušila jsem, kdo ji povolal, ale jelikož rudá vlčice maličko zpomalila, vsadila bych se, že to byla ona. Zavrčela jsem a s novou silou a energií jsem začala skákat daňkovi po krku. Chtěla jsem ho totiž srazit k zemi co nejdřív. Sice mě Život omladil, ale už mi pomalu docházel dech.

// Taky děkuji za akci, pobavila jsem se u vybraných vět, i jsem maličko zatlačila slzičku. :D :))
A taky moc děkuji za odměnu, je více než štědrá :))
Poprosím o 20 opálů. :))

// Sarumen

Chůze mi pomáhala přemýšlet. Byla taková osvobozující. Poprvé za dlouhou, dlouhou dobu jsem byla ráda, že jsem z lesa venku. V lese bylo totiž bolestné zůstávat. Naše lovecká skupina pokračovala dál za Maple. Sice jsme šly bok po boku, ale i tak to trochu vedla.
Chudák Amnesia ode mě slyšela spoustu otázek. Maple mě mírně upozornila, abych toho nechala, protože to pro ni mohlo být traumatizující. Já chtěla, vážně, ale když ono se to ptalo tak nějak samo. Omluvně jsem se podívala na Amnesii, která taky řekla, že klidně po lovu si se mnou promluví, a poté na Maple. "Pardon," šeptla jsem a přátelsky do nich drcla bokem. Rudá vlčice se k nám nepřidala do konverzace. Spíš se rovnou vrhla na plánování lovu. Jasně, máme priority. Snažila jsem se najít tu motivaci, elán a adrenalin k lovu, ale zatím se nic takového nedostavilo. A to ani v případě, že na mě byla uvalena ta největší zodpovědnost v lovu. Strhávání kořisti. Poslouchala jsem, jak se baví o lovu, jako kdyby se nic nedělo. Snažila jsem se navenek tvářit taky normálně, občas jsem přikývla, ale do hovoru se nezapojila. "Na bisona bych si asi netroufla. Je nás fakt málo. Maximálně tak jelena nebo nějakou takovou vysokou zvěř," řekla jsem za chůze. Doufala jsem hlavně, že se nám nepokazí počasí. To by totiž nebylo úplně dobrý.

// Říční eso

Na mém příchodu bylo asi dost vidět, že nejsem ve své kůži. I mé chování tomu dost nasvědčovalo. Všimla jsem si, jak byla Maple chudák celá nesvá, když se mnou mluvila. A já to na ni jen tak vychrlila. Jenže já se o tom dál nechtěla bavit. Nechtěla jsem se v tom vrtat, říkat to vícekrát, vlastně už nikdy. Jenže asi to nikdy nezmizí. Nokt měl pár dobrých přátel a hlavně bratra, kterého bych měla vyhledat a říct mu to. Ale nejprve jsme museli nakrmit smečku. To byla naše nynější priorita. Smutně jsem se usmála na Maple, kterou to také zasáhlo. Jenže na truchlení ještě čas bude. Pokývala jsem hlavou, že děkuji. I Amnesia, se kterou jsme se zase tolik neznaly, vyjádřila svou lítost. I jí jsem věnovala smutný úsměv a zapsala si za uši, že bych měla zlepšit vztahy a informace o dalších členech smečky. Pak by se totiž mohlo stát něco podobného a oni by zmizeli. A já je neznala. Rudá vlčice, která své jméno neopětovala také vyjádřila svoji účast. "Jo, to byl on," dokázala jsem po dlouhé době promluvit.
To jsme se však už daly do pohybu, což bylo dobře. Mluvením bychom totiž nic neulovily. A povídat se dalo ještě celou cestu po lese, než narazíme na nějaké stádo zvěře. Vlčice se hned ptala na taktiku lovu a jestli budu strhávat. Necítila jsem to jako neomalenost nebo hrubost. Byla tu nová, takže neměla zatím nějak velké city k dalším členům smečky. Amnesia mě však dost zaujala. Podle jejích slov, byla opravdu mrtvá, ale zase se vrátila. Má Nokt taky šanci? Jenže moje racionální uvažování mě drželo zkrátka. Co když to má nějaký pravidla? Vrátit se můžeš jen někdy. Jen třeba, když tě zakousne jiný vlk? "To... To jsem nečekala, že by to byla pravda. Vypadáš ale dobře," zhodnotila jsem její stav. "A jak se prosím tě cítíš? Jako duch, nebo živě? Promiň, jestli to jsou vtíravý otázky." Musela jsem se brzdit, abych ji nezasypala otázkami. Docela mě to totiž zajímalo. Jak taková smrt vypadá. Jestli Nokt měl něco podobného, jestli se netrápil, když odcházel. "A to tě prostě jen zakousli? Jen tak?"

// Ježčí mýtina