Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Až když se ozvala uraženým tónem, který možná trochu hrála, mi došlo, že moje povzbuzení nevyšlo tak, jak jsem zamýšlela. Třeba příště. Měla jsem pocit, že jsem čím dál tím víc neobratnější v povzbuzujících konverzacích. A taky jsem doufala, že se to jednou zlepší. Naštěstí se Jenně můj nápad na jídlo líbil. Zasmála jsem se spolu s ní, ale stejně se mi pořád nelíbila, jak zvláštně nakláněla hlavu.
Zajímala se odění v lese a já se mohla tak akorát stydět. Za tu dobu, co jsem v lese byla, jsem mluvila se spoustou cizinců, ale s nikým z našich. "No, popravdě jsem alfy ani nepotkala. Celou dobu jsem stála u hranic a zodpovídala otázky snad tak pěti vlků, kteří většinou nezávisle na sobě přišli. Takže jsem raději obešla hranice a šla si dát odpočinek. Možná bychom měly aspoň jednu po cestě za potravou najít a zeptat, co nového. Jak se střídali cizinci na hranicích, tak zamořili celý les směsicí pachů. Teď už by to mohlo být lepší," uvažovala jsem nahlas, že nám i pachy mohly hodně prozradit. Z Jenny vypadlo něco o otrávené vodě. Zděšeně jsem se na ni zadívala. "Ty jsi pila z nějaký jižní tůně? Nebo mluvíš o jiný vodě? Každopádně, co s tím budeme dělat?" Začala jsem uvažovat, jestli by moje magie pomohla s tím, že bych ji vytáhla jed z krve. Sice tekutina jako tekutina, ale takhle to asi nefunguje. Chtělo by to Newlinovu magii.

// I tady se moc omlouvám, snad už to bude s aktivitou lepší :))

Jak jsem tak trochu doufala, moje společnost jí nevadila. Usmála jsem se na ni, ale ona měla zavřené oči. Pozorně jsem se na Jennu zadívala, protože se mi moc nezdála její reakce. Přeci, kdyby chtěla spát já rušila, tak mi to řekne hned. Oči rudé vlčice však nezůstaly zavřené dlouho. Znovu je otevřela a sedla si, jenže celkově se mi moc nelíbila. Bylo to, jako kdyby s něčím bojovala, nebylo jí úplně dobře nebo tak něco. Nechtěla jsem však být šťoural, takže jsem počkala, jestli se nesvěří sama. Dozvěděla jsem se však jen to, že byla u Ohnivého jezera, když její skupinku přepadla písečná bouře. Naklonila jsem hlavu na stranu a chystala se něco říct.
Jenna se však rozhodla, že půjde na průzkum. Seskočila ze skalky a šla. Její krok mi přišel nejistý, k čemuž dopomohlo i podlomení tlapek. Chtěla jsem pomoci, ale nevypadala, že by o to vyloženě stála. Udělala si kolečko po mýtině, snažila se něco chytit v trávě, zavrčela na strom, takže to byla asi veverka a vracela zpátky ke mně. Nijak jsem nekomentovala její stav, nic mi do toho nebylo. Když však prohlásila, že staří vlci už asi neumí lovit, tak jsem už přeci jen promluvila. "Neřekla bych, že to je tím. Veverky jsou rychlý potvůrky, do kterých se skoro nikdo nepouští, aspoň z vlků, které znám. Mám však pocit, že by ti jídlo bodlo. Nechci se vnucovat, ale budeš chtít pomoci něco ulovit? Je pravda, že bych sama taky něčím nepohrdla," mlsně jsem se oblízla a v hlavě si začala skládat mapu, kde se vyskytují nějací malí tvorové, kteří by se dali dobře chytat. A nebylo by to tak daleko, aby to Jenna došla. Kolik jí tak může být? Popravdě jsem se starými vlky nepřišla do kontaktu už hooodně dlouho. Měla jsem skoro až pocit, že Na Galli žádní staří nejsou. A teď jsem měla před sebou živoucí důkaz. A jako správná beta se postarám!

// Sarumen

Vyrazila jsem na mýtinu. Dostala jsem trochu facku od horkého večera. Z chládku v lese jsem nečekala, že bych tu mohla narazit na opravdu ještě pořádné letní počasí. Zadívala jsem se k západu a prohlížela si barevnou oblohu. Chtěla jsem chvilku nic neřešit a jen si užívat života. S prázdnou hlavou. Docela se mi to dařilo, ale hlásek, vtíravý a neodbytný mi stále hlásil, co je třeba zařídit, co je třeba udělat, co bych měla řešit. Povzdechla jsem si a poprvé si připustila, jestli se mi líbí být betou. Jako jo, bylo to dobré, měla jsem to ráda, ale stálo mi to za to? Ale kuš, stojí. Nesmíš být tak sobecká. A navíc, vždyť můžeš vyrazit do okolí po domluvě. Nejsi tu přece vázaná.
Nejspíš mi jen bylo líto, že nemám svou práci pořádně s kým sdílet. S kým si ji rozdělit. Ale jednou to překonám a budu nejlepší beta všech bet! Přehlušila jsem hlásek pochybností o betovaní a vydala jsem se přímo za Jennou. Potřebovala jsem se zeptat, jestli viděla úkryt. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem se už ptala nebo ne. A pak jsem ji chtěla maličko zlanařit na lov, který byl potřeba uskutečnit. Když jsem se blížila, všimla jsem si, že má zavřené oči. Nechtěla jsem ji budit nebo vylekat, takže jsem zpomalila tempo, ale schválně jsem dupala, aby měla čas si mě všimnout. Když už jsem byla u ní, tak jsem počkala, až bude mít otevřené oči. Jakmile se tak stalo, zazubila jsem se na ni. "Zdravím, dlouho jsme se neviděly. Nebude ti vadit společnost?" Dřepla jsem si ke kameni a dívala se střídavě na ni a na strom.

Vlčice nakonec moji nabádku přijala. Nepromluvila však ani slovo, kromě poděkování, ale já ji nenutila. Popravdě se mi ani moc nechtělo mluvit. Pokud by však nějakou otázku měla, tak bych ji neodbyla. Prošla mojí ukázanou cestou a ani se neotočila. Byla venku bez pozdravu, než by se řeklo švec. Jojo, měj se a děkujeme za návštěvu, řekla jsem si v hlavě ironicky a opřela se o strom. Přemýšlela jsem totiž, že bych si vyrazila na poznávací túru po smečkách taky, ale měla jsem tu práci. Jak jsem se tak opírala o kmen, tak jsem z něho poznala, že hranice začínají být znovu nezřetelné. To je jasný, že si to sem pak každý nakráčí, jak mu je libo. Bylo na mě, abych se o hranice postarala. A pak o nějaké jídlo. Akorát na jídlo byli potřeba další vlci. Jakmile se první listí začne barvit, vyrazíme pro jídlo. Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla zkontrolovat i stav kůží v úkrytu. Bývala to práce Nokta, takže bylo logické, že se jí zhostím.
Nejdřív však hranice. Přišlo mi, že když jsem stála dlouho o stromu, tak by se na něm mohl můj pach uchytit. Proto jsem si ho dál nevšímala a vydala se na další putování po okraji lesa. Tak jako už mnohokrát jsem si tu otřela hřbet, tady obrousila drápy a někde trochu učůrla. Nově jsem přidala, že jsem u některých kořenů trochu zahrabala, buď abych je přikryla hlínou nebo některé naopak vyhrabala. Přišlo mi to totiž jako zpestření a navíc jako odrazení od nebezpečných cest. Aby se nám tu totiž nepotulovali cizinci a ještě někam nespadli. Pak by nám tu jejich mrtvoly smrděly. Ale zase by byli dobrý odstrašující případ. Zaslechla jsem vytí, které oznamovalo, že se Jenna vrátila do hvozdu. Trochu jsem se rozradostnila, ale dál si hleděla svojí práce. Dělala jsem ji důkladně, aby na mě byly alfy pyšné.
Cestou jsem se dostala k tůňkám, takže jsem věděla, že jsem zhruba v půlce cesty. Jelikož mi došel jeden značkovací prostředek, rychle jsem doplnila spoustu tekutin, abych mohla ve značkování močí pokračovat. Sice mi bylo jasné, že se tekutiny projeví až za nějaký čas, ale zbytek hranic bych už mohla možná dočůrat. Jak tohle mají ti samci jednodušší. Trochu jsem jim teď jejich nástroj záviděla, protože s ním mohli značkovat o mnoho výš. My holky bychom musely vylézt pomalu na strom, abychom ho označkovaly tak vysoko. Žádné kaskadérské kousky jsem však v plánu neměla. Raději jsem se držela klasiky drbání, škrábání a nyní i hrabání. Tu a tam jsem zuby ukousla mladé i staré větve, protože mi docházely nápady, jak ještě hranice více označit.
Nakonec jsem se dostala ke stromu, od kterého jsem začala. Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to hezky zvládla. Hlavně jsem ale byla ráda, že jsem si pročistila hlavu. Když jsem to totiž vzala kolem a kolem, tak jsem na nic podstatného nemyslela a bylo mi vážně dobře. Otočila jsem se do středu hvozdu. Ještě je potřeba označit mýtina. Nebo aspoň ji zkontrolovat. Vydala jsem se tím směrem, v hlavě pořád tu stejnou prázdnotu. Ale ne letargii.

// Mýtina

Jak jsem poznala, jednalo se o vlčici. Byla dlouho ticho, takže jsem si jí prohlížela a čekala na nějakou odpověď. Mezitím se mi k čumáku donesl další pach. Kdyby tu se mnou nestála tahle cizinka, tak bych nad tím protočila oči. Jenže nechtěla jsem, aby si myslela, že to je na ni, takže jsem jen trpělivě čekala. Nakonec ze sebe vysoukala odpověď, která by se dala považovat za vysvětlení. Vzhledem k tomu, že začala couvat a vypadala, že okamžitě odchází. Usmála jsem se na ni a mírně se uvolnila. zatím nevypadala jako hrozba, takže jsem nemusela mít svaly připravené. Od kdy jsem tak opatrná? Ne, že by to bylo něco špatného, ale nepoznávala jsem se.
"To se občas stane všem, že se zamyslíme a tlapy nás donesou někam, kam by neměly. Pozor na nějaké smečky, kde mají ostřejší hlídače. Nemuselo by se to vyplatit, mrkla jsem na ni, ale ona už byla skoro otočená a namířená pryč. "Počkej," houkla jsem, "pojď tudy, tam se budeš škrábat přes strašný kořeny," mávla jsem tlapou na druhou stranu. Nejen, že to bylo blíž ven, ale hlavně nehrozilo, že by se zranila. Ten kdo tu není zvyklý chodit a běhat s tím může mít ze začátku problémy. Tak jako já. Samozřejmě jsem ji do toho nechtěla nutit. Mohla jít kudy chtěla, hlavně pokud to bude ven. Ovšem, jestli sem třeba přišla s otázku, zda se může přidat... To bych ji zavedla rovnou k alfám. Nebo za někým na návštěvu. Ale myšlenky jsem číst neuměla, tak jsem nevěděla. Dívala jsem se na vlčici a čekala, jak se rozhodne.

Čekala jsem, jestli ještě přidají nějaké další otázky nebo si budou chtít nějak popovídat. Vlčice beze jména mě pobavila, když nabídla, že Duncanovi vyprší kožich, pokud ho potká dřív. Pokud žije. "Máš mé požehnání," řekla jsem se smíchem. Opravdu by si to zasloužil, nicméně nechtěla jsem znít, jakože jsem cizinku navedla na to, aby zatočila s naším členem. Pohled jsem stočila na Nemesise, jestli mu tyto stručné informace stačí nebo jestli je chce nějak rozvést. Nejprve si převalil moje jméno, jako kdyby si ho chtěl lépe zapamatovat. Pravda, na jména jsem taky už nebyla machr. Protože jsem potkala spoustu vlků. Ale ta zvučná a pro mě něčím zajímavá a důležitá, jsem si pamatovala. I když jsem o nich třeba jen někdy, někde slyšela. Na jeho otázku jsem jen přikývla hlavou. Bylo nezvyklé aby smečku vedly dvě samice, ale pokud se jim to dařilo, tak proč by ne? Řekla bych, že to bylo to, co ho zmátlo, protože ani jedno jméno neznělo jako pro samce. Byl velice zamyšlený, ale na další otázky se nedostalo. Vlčice vypadala, že má celkem na spěch a Nemesis nechtěl zůstat pozadu. Důvod mi i lehce nastínil. Zakřenila jsem se na něj a mávla na ně packou. "Mějte se," houkla jsem za nimi.
Mohla jsem jim nabídnout, že když budou mít cestu kolem, můžou se stavit. Mmm, ale jednou bych se měla vydat taky navštívit další smečky. Byla to ostuda, že jsem neměla moc velký přehled. Do konce roku bych to měla napravit. Chtěla jsem dělat smečkové věci, jak to pojmenovala cizinka, když tu jsem uslyšela vytí. Překvapeně jsem se za tím hlasem otočila. Co tu všichni tak najednou chtějí? Užuž jsem se tím směrem chtěla rozběhnout, ale poryv větru mě zastavil. Cítila jsem totiž, že se k cizinci vydala Darkie. Nebo Maple. To už jsem dokonale nedokázala vyčenichat, protože jejich pachy šly ze stejného místa. Hlavní ale bylo, že bylo o toho cizáka postaráno.

// Pro Zarrayu

Znovu jsem se rozhodla, že něco půjdu dělat. Zkontrolovat stav kožešin, jídla, hranic nebo čehokoliv jiného. Jenže jsem neměla příležitost. Trvalo mi to dlouho, ale když jsem pomalu procházela lesem, vítr se změnil a já cítila zase jiný pach. Zastavila jsem se a zkontrolovala odkud to vychází. Jenže jak se vítr měnil, tak jsem si nebyla jistá, kdo kde je. Ten komu však patřil byl docela daleko od hranic. Byla jsem nerozhodná, ale svoji ptačí magii jsem na to nechtěla použít. Co kdybych energii ještě potřebovala? Povzdechla jsem si a vydala se za pachem. Měla bych tu orientaci zase procvičit. Takhle jim budu k ničemu. Co to ale všechny napadlo, že sem přijdou. Copak je den otevřených smeček? Nebo máme slabě označené hranice? Musela jsem to pak prohlídnout. Ale jedno po druhém.
Běžela jsem za pachem, mlha se mi rozestupovala a ukazovala cestu. Brzy jsem se ocitla v blízkosti cizince. Mohla jsem bafnout z mlhy, udělat trochu tajemný příchod, ale to bych udělala u někoho známého. Proto jsem nechala mlhu, aby se rozestoupila a odhalila moji přítomnost u vlčice? Nebyla jsem si tím úplně jistá, protože jestli to byla vlčice, tak dost velká. Což o to, na obránce by se přesně hodil/hodila. Raději jsem promluvila neutrálně, abych nezpůsobila nějaký trapas. "Zdravím." řekla jsem pevným hlasem, který měl špetku laskavosti. Nevěděla jsem však jak se postavit k tomu, že o sobě ani nedal/nedala vědět. "Jak ti možná došlo, jsi na území smečky. Přivádí tě něco konkrétního?" Volila jsem slova a vnitřně se poplácala po ramenou. A doufala jsem, že zjistím, jestli to je opravdu vlčice.

Stejný pohled, který na mě vlčice vrhala, když jsem mluvila, jsem vrhala já na ní, když mi říkala, že tu Duncan stoprocentně byl. A ještě to tu značkoval. Na konci jara, možná už začátek léta. Všechno tohle mi strašně splývalo dohromady, protože... No protože si tu Smrt posbírala vlky jako ztracená vlčata. Možná proto jsme byli mimo. Jenže, kdy se přišel Šedivák posmívat, že nám zabil Amny a Duncana? Byl snad Duncan stejně jako Amnesia někde a pak se vrátili? Opravdu se mohou vlci vracet jen když je zakousne jiný vlk? Byla to velká záhada, ale potřebovala bych víc informací, víc času na poskládání složití skládačky. Ale hlavně, měli jsme tu návštěvu, které jsem se musela věnovat. Nemohla jsem se zastavit a přemýšlet. Mladý vlk vypadal, že se dobře baví.
"Je pravda, že v tu dobu jsme to jako smečka měli složité," volila jsem slova opatrně, protože jsem nechtěla nějak dát najevo, že jsme jako smečka asi nejchudší, co se počtu vlků týká. "Takže jsem jeho přítomnost nebo spíš letmý skok do domova nepostřehla. Ale od té doby se tu neukázal. Takže teď to není pro něj taková doba, co tu nebyl, ale taky to není pár dní zpět. Mrzí mě, že si na něj zbytečně čekala. Klidně mu pak trochu ostřeji připomenu, že má plnit svoje sliby," nabídla jsem vlčici. Víc jsem toho pro ni udělat nemohla. Bylo dost možné, že si to s ním bude chtít vyřídit sama.
Moje pozornost padla na vlka, který se jal toho, že se představí. Pozorně jsem ho poslouchala a pokývala hlavou. "Ještě jednou tě zdravím Nemesisi synu alf Asgaaru," řekla jsem oficiálně. Tahle jména jsem si totiž dokázala spojit s tím, že se jedná o alfy, i když jsem je osobně neznala. "Jsem Wolfganie, beta Sarumenské smečky. Tvůj cíl je šlechetný. Našimi alfami jsou Darkie a Maple. Nejsme až tak početná smečka, ale řekla bych, že to ničemu nevadí. A teď jsi aspoň chytřejší o naší existenci." Usmála jsem se a doufala, že není nějaký špion, který si dělá poznámky, která smečka stojí za přepadnutí. Ale zase jsem mu toho tolik konkrétního o nás neřekla.

Slova se ujala tmavší vlčice. Dívala jsem se na ni a poslouchala co z ní vypadne. Slova o Duncanovi mi poskakovala v hlavě, ale na obličeji jsem nedala nic znát. Stále jsem tam měla vlídný úsměv. Nedivím se, že by Duncan někam nepřišel. Ale jak na tom teď je? Je opravdu mrtvý nebo to byl jen výmysl? A patří sem ještě vůbec? Snažila jsem se vymyslet nějakou kloudnou odpověď, abych vlčici nedala nějaké naděje, které by nebyly na místě nebo abych nějak pošramotila pověst Duncana. Pokud to tedy bylo možné.
Pak se ke slovu dostal mladý vlk. Přišlo mi, že je velice mladý, dokonce mladší než moje děti. Podívala jsem se za tlapou, kam ukazoval. Věděla jsem, že tam někde tahle smečka je, ale přišlo mi, že jsem nikoho z jejich členů neznala. Dalo by se říct, že jsem neznala moc vlků z cizích smeček. Což bych měla napravit. Chviličku jsem přemýšlela, jestli mám odpovědět tak jak promluvili nebo jinak. Ale bylo by to neuctivé, kdybych upřednostnila druhý dotaz. Takže jsem se otočila k vlčici. Jména jsem neřešila, asi nebyla úplně podstatná. "Pravdou je, že tento les je Duncanův domov. Jenže se tu neukázal tak dlouhou dobu, že si už nejsem jistá, že tomu tak bude až se k nám uráčí zase vrátit." Povzdechla jsem si, ale dál jsem to nějak nerozváděla. Nechtěla jsem zbytečně roznášet nějaké drby, které ani nebyly pravdou. Pak jsem pohled stočila na vlka. "Snad budu znát odpovědi na tvé otázky, sousede," usmála jsem se na něj.

// Promiň Newlii, nějak jsem to nestíhala o:)

Newlin mě znovu zavalil slovy, ale nevadilo mi to. Slíbil, že další lov bude na svém místě a pomůže nám. Přemýšlela jsem, jaké hnědoušky myslel. Pak mi však připlula vzpomínka, jak jsme lovili něco jako zubry nebo bizony nebo co to bylo za potvory. A do toho se Newlinovi moc nechtělo. jestli to tedy bylo ono. "Dobře, hnědoušky nebudeme lovit, když to jsou tvoji kamarádi," řekla jsem mile. Přece ho nebudu stavět do obtížných situací, aby se cítil špatně. "Taky jsem Setii hooodně dlouho neviděla. Nejspíš odešla někam pryč, za lepším, aniž by se rozloučila," řekla jsem zamyšleně. Ani jsem netušila jak byla stará, takže bylo možné, že někde v tichosti zemřela. Morbidní představa.
Pak jsme se dostali k té neveselé novince, kterou Newlin zřejmě nevěděl. Bylo vidět, že neví jak se má chovat, jak se dívat, prostě cokoliv. Smutně jsem se usmála, když řekl slova, co Jenna předpovídala. Ano sice nepomáhají, ale jsou přeci jen milá a slyšet je od přítele pro mě hodně znamenalo. Pak však začal Newlin mluvit a mluvil stejně rychle jako obvykle, ale i tak jsem vnímala každé slovo. Začala jsem se skrz deroucí se slzy usmívat, protože to bylo tak krásné. "Máš pravdu. Bude tu vždy se mou... Vlastně s námi," řekla jsem se směsicí smutku a radosti zároveň. Také mi řekl, že by se třeba mohl vrátit, což už pro mě nebyla tak překvapivá informace. "Něco jsem už slyšela od Amny. Že ji zabili a ona se vrátila? Třeba to je podmíněný tím, že tě zakousne jiný vlk?" Řekla jsem s popotahování. Poslední věta však byla nejkrásnější. Zadívala jsem se na Newlina s jemným náznakem radosti. "Budu ho vidět v našich dětech. Děkuji ti Newline," řekla jsem dojatě a chtěla ještě něco dodat. Pak mi však do čumáku dorazila směsice pachů, což se mi moc nelíbilo. Teda takhle, ty naše se mi líbily, ale těch cizích bylo nějak moc. Podívala jsem na Newlina, jak se na to dívá. "Asi bych to měla jít zkontrolovat. Půjdu k hranicím, chceš jít taky?" Musela jsem sklepat smutek, takže jsem se oklepala a ještě jednou na něj koukla. Jenže jsem nemohla čekat, protože se ozvalo i zavytí.

// Pro Nemasise a Lilith

Usmála jsem se na Newlina a vyrazila za vytím i pachy. Měla jsem to tu nachozené, takže mi to netrvalo moc dlouho. Jako první se na cizince vyvalila mlha a až po ní já. Byl to takový dramatický příchod, což jsem ani nechtěla. "Zdravím vás," řekla jsem mile, ale pevně. Stopy po mém nedávném smutku byly tytam. "Asi jste poznali, že jste na území smečky. Děkuji za to, že jste se tu neprocházeli, ale dali o sobě vědět. S čím vám můžu pomoci?" Pohled jsem přesouvala z vlka na vlka a čekala, co z nich vypadne.

Můj kamarád volal na Bouři zarmouceně, ale nerozběhl se hned za ní. Nevěděla jsem, jestli to je mnou nebo mu došlo, že tahle vlčice nejspíš smečky neměla v lásce. Neměla jsem ani jak bych Newlina rozveselila nebo ho přivedla na jiné myšlenky. On to celkem i hezky zhodnotil, i když asi neměl úplně ponětí, co se odehrálo. "Je hezké, že jste si tak popovídali. Jen asi neměla moc dobré zkušenosti s bývalou smečkou? Třeba jí náš les připomněl něco ošklivého, o čem nerada mluví. Ale jsem si jistá, že venku to bude zase ta hodná a pohodová Bouře, kterou si poznal, " řekla jsem povzbudivě. Sama jsem teda měla představu, že se možná bála zdejších vlků nebo mlhy, než toho, že je ve smečce jako celkově. Tak jako tak, byla pryč a Newlin tu stál opuštěný a zmatený.
To se ovšem brzy změnilo, jak je u Newlina zvykem. Nahrnul na mě salvu slov, ze který mi šla hlava kolem. Snažila jsem se všechny pochytat, aby mi to aspoň trochu dávalo smysl. Pochopila jsem, že má moc rád Amnesii, ale asi tak, že se stali partnery? A co Derian? Myšlenka mi projela hlavou jako blesk, ale nechala jsem to být, Byl přeci jen dospělý, takže věděl co má dělat. Teda snad. Usmívala jsem se, ale můj úsměv trochu povadal, když mi došlo, o čem ho musím informovat. A vůbec se mi do toho nechtělo. Buď silná. Jako Jenna. "Amny byla se mnou a Maple a Jennou na lovu. Máme novou členku, jmenuje se Jenna, potkal si ji? Má rudý kožich, jako měla Setia. Naposledy jsem Amny viděla, když šla pomoci Maple s úlovkem. A není to tak dlouho." Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Než jsem však stačila něco říct, tak jsem se zvedla a položila hlavu Newlinovi na krk. Bylo to přátelské gesto a mě těch pár chvilek pomohlo k tomu, abych ze sebe dostala tu nepříjemnou skutečnost. "Newlinku," zamumlala jsem a zase se od něho odtáhla, "já tě mám taky moc ráda. I tě moc ráda vidím. Ale stala se tady taková špatná věc. A nevím, jestli o tom víš. Na hvozd se hnala nějaká příšera a Nokt... Můj statečný Nokt... Se kvůli nám všem obětoval, abychom tu mohli žít dál. Už se nevrátí," zlomil se mi hlas. Nebyla jsem ještě tak statečná a smířená s tím, že ho už nikdy neuvidím. Oči se mi zalily slzami, ale i tak jsem se na Newlina snažila usmívat. Aby viděl, že se snažím být v pořádku.

Poslouchala jsem, jak Newlin vyprávěl, že myslel, že mlha bude dobrý nápad. Chápala jsem jeho tah, který vypadal, že byl udělaný v rychlosti. Usmívala jsem se, dokud mlha zcela nezmizela, aby mohl můj kamarád vidět úsměv na mé tváři. Tedy, párkrát jsem zamrkala, než si moje oči zase zvykly na svět bez mlhy. Newlin vypadal pořád stejně, jak jsem si ho pamatovala. Veselý, upovídaný, s věncem květin na hlavě. "Taky tě ráda vidím Newline, dala jsem trochu důraz na slovo vidím, i když ne tolik. Stále jsem se usmívala, teď už i na vlčici, která se vážně šíleně bála. Ležela přitisknutá k zemi a sledovala okolí vyděšenýma očima.
Mezitím co jsme se všichni odmlčeli, jsem přemýšlela, jak začít přátelský rozhovor s Bouří. Chtěla jsem nějak zařídit, aby se mě nebála a cítila se aspoň trochu v pohodě. Newlin mezitím začal vyprávět, jak by mohli jít hledat duhu. Už už jsem měla na jazyku, že můžou vyrazit, že se k nim nepřidám, když tu se Bouře zvedla a utíkala tak, že kdyby zrovna nepadal příjemný deštík, tak se jí práší za patami. Až tak jsem vypadala děsivě? Podívala jsem se na mého kamaráda, jak to vezme. "Bouře asi vyrazila hledat tu duhu. Poběžíš za ní?" bylo mi jasné, že jí nějaká duha asi úplně nezajímala, ale nechtěla jsem, aby se můj kamarád cítil špatně. On byl takové sluníčko, tak jsem si nepřála, aby byl smutný z toho, že se jí tu nelíbilo.

Newlin z mých slov pochopil, že jsem písečnou bouři přečkala tady. Pravda, neřekla jsem konkrétně jaký les jsem myslela. Před očima mi znovu probliklo to divné světlo, které jsem v lese viděla. Zatím jsem však o něm mlčela. Možná, že by můj kamarád věděl, o co se jedná a kam to světlo vedlo, na to byl ale čas. Nyní jsem chtěla slyšet aspoň nějakou větu od vlčice, která byla za celou dobu velice potichu. Jako jo, Newlin za ní dokázal mluvit, a sliboval, že je naprosto v pohodě a moc hodná. Na tahle slova jsem se ušklíbla, což naštěstí neviděl, jelikož jsem už poznala vlky, kteří se dokázali velice dobře přetvařovat. V případě Bouře jsem však o tom pochybovala, že by něco hrála. Protože jestli jo, tak ten strach dokázala předvádět naprosto dokonale. Pořád jsem ale nevěděla, čeho přesně se tolik bojí. Jestli mě, mlhy, toho, že je na cizím území, i když jsem řekla, že je to v pohodě. Těžko říct.
"Děkuji za upozornění, teď se raději tedy mimo les neodvažovat nebudu," řekla jsem mile. "Jsem ráda, že se za svou kamarádku můžeš takhle zaručit," slova mi šla maličko hůř vyslovit, protože mi bylo proti srsti mluvit o někomu, kdo mě slyšel, jako kdyby na místě vůbec nebyl. Sice jsem ji neviděla, ale přece jen, bylo to divný. "Ale možná by to chtělo už tu mlhu přeci jen zmírnit, aby z našeho lesa viděla i něco jiného, pokud tedy chce," dodala jsem nakonec. Neslyšela jsem totiž, co odpověděla, když se ji Newlin zeptal, jestli jí mlha nevadí, ale tipovala jsem, že z ní nebyla moc nadšená. Kdo by byl, když na ni není zvyklý.

Než se mi dostalo jakéhokoliv pozdravení, oslovení, dokonce i pohledu, obklopila nás mlha tak hustá, že jsem měla co dělat, abych viděla na strom, který stál vedle mě. Netušila jsem, jestli se jednalo o naši smečkovou mlhu nebo Newlinovu magii. Či dokonce té cizí vlčice. Její strach to však přehlušit nedokázalo. Nemusela jsem na to mít magii, bylo to cítit, jako když se kořist bojí, že jí najdeme a sežereme. To se tak bojí... Mě? Nevěřila jsem tomu, že bych zněla nějak naštvaně nebo dokonce příkře. Či zle. Však Newlin mě nakonec pozdravil jeho veselým způsobem, kterým mi to tak nějak objasnil. Sice ne všechno, ale aspoň část. Vlčice - Bouře. Venku je písečná bouře. Jo, to jsem pochopila, když všude ležel písek, že se tu něco takovýho prohnalo.
Packou jsem se podrbala za uchem, protože toho bylo jako obvykle hodně. I tak jsem se usmívala, protože mi jeho upovídanost dost chyběla. Tedy do té doby, než se zeptal, jak se mám. On to neví. Nechtěla jsem mu však o Noktově smrti říkat, ne takhle. Když jsem mluvila do bílé tmy a ještě když u toho ležela pro mě neznámá vlčice. "Poslyš Mráčku, tedy Newline," opravila jsem se smíchem, "mlha mi nevadí, hlavně jestli nevadí tvé kamarádce. Písečnou bouři jsem přečkala v lese, ale musela být tedy silná, když je všude hromada písku. Máte štěstí, že jste ji ustáli v pohodě. A Bouře," mluvila jsem k vlčici, tedy směrem, kde jsem ji nějak tušila, "pokud si tu s dobrým úmyslem a jako Newlinův doprovod, nevidím jediný problém v tom, aby si tu byla. Jen se od něj zbytečně nevzdaluj, ano?" prohodila jsem s veselým tónem, aby věděla, že se na ni nezlobím za to, že sem jen tak napochodovala. Byla přeci v doprovodu Newlina. Kdyby přišla sama, bylo to něco jiného. Měla jsem v plánu pokračovat na tu mýtinu, ale ještě jsem chtěla nějakou odpověď od vlčice, že okey budu tu v pohodě.

// Řeka Tenebrae

Dorazila jsem k hranicím a zastavila se na nich. Přeci jen nade mnou strach trochu vítězil. Co když to tu bude jiný? Co když už tu nikdo nebude? Všichni odešli a jsem tu sama. Dobře, ten poslední strach nebyl úplně opodstatněný, protože jsem cítila pach Newlina, který sem musel přiběhnout pár chvilek přede mnou. Jenže to bylo tak nějak všechno. Nějaké další pachy se linuly z hloubi lesa, ale kolem hranic to nebylo značené kdovíjak dlouho. Takhle by si sem mohl nakráčet kdokoliv a začít si to přivlastňovat. To teda ne.
Než jsem se pustila do čehokoliv jiného, otřela jsem se o strom. A o další a o další. Na pár jsem jich udělala škrábance a našla své starší, které jsem udělala ve vzteku a beznaději. Kůra na nich už nikdy nenaroste, budou tu jako ohyzdná vzpomínka na to, jak jsem se přestala kontrolovat a pohltil mě žal. Omlouvám se, pomyslela jsem si směrem ke stromu a raději šla k dalším. U některých jsem počůrala kořeny, o nějaké otřela své tělo, které by potřebovalo trochu vysportovat. Ano, cítila jsem na sobě, že mám trochu ochablé svaly. Ale ještě to nebylo nic, s čím by se nedalo něco dělat. Další z cílů. Zapracovat na sobě, abych mohla dělat i ochranáře i lovce. Abych mohla konečně pomstít své děti za to, že si z nich Styx udělala hračky. A ublížila jim. Znovu se ve mě probouzel vztek, ale velké kusy kůry jsem naštěstí netrhala ze stromů. Dál jsem raději pokračovala v obchůzce po území, značkování hranic a prohlížení, jak moc lesu ublížil ten písečný příval. Naštěstí to vypadá dobře. Nic moc písku to sem nepřiválo.
Když jsem byla s obchůzkou hranic hotová, chtěla jsem se vydat na mýtinu a do úkrytu. Čistě proto, abych zkontrolovala, jak to vypadá se zásobou kožešin, celkově v úkrytu, jestli tam nejsou nějaké hnijící zbytky masa a tak. Jenže do nosu mě zašimral ještě jeden pach, který jsem neznala. Sice šel ze stejného místa, co Newlin, ale musela jsem to zkontrolovat. Protože jsem už nebyla taková naivní cácorka, jako kdysi. Ne, teď už se vlci museli podrobovat prohlídce. I když jsem netušila, jestli s tím budou Maple a Darkie souhlasit. Rozběhla jsem se po lese a našla Newlina v doprovodu nějaké vlčice. Ta neznámá ležela na zemi a vypadala, že je strachy bez sebe. Okey, tohle asi nebude úplně hrozba. Přiblížila jsem se pomalu, abych ji ještě víc nevyděsila a usmála jsem se. "Ahoj Newline. Zdravím neznámá, jsem Wolfganie, beta téhle smečky. Můžeme ti nějak pomoci?" Snažila jsem se, abych vypadala v pohodě a klidu, protože vypadalo to, že se jedná o nějakou Newlinovu kamarádku. Ale jako samozvaný ochránce bych měla vědět, kdo se po území pohybuje. Ale neměla jsem v plánu ji nějak grilovat a propalovat pohledem nebo slovy.

// Říční eso přes ježčí mýtinu

Přešla jsem přes louku, která většinou bývá loukou a ne písečnou dunou a kroutila nad tím zmateně hlavou. Vítr sice už odnášel částečky písku pryč, ale ještě jich tu dost zůstávalo. Do čumáku mě udeřily známé pachy. Jednalo se o Alfreda, který byl kamarád Marion a o jeho sestřičku. Nemohla jsem si vzpomenout na její jméno, ale to teď asi nevadilo. Ti už taky musí být velcí. Jestlipak budou chtít u nás zůstat nebo se vydají na samostatnou cestu. Jenže když odejdou, kdo u nás zůstane? Marion, Kenai, jestli se mu bude chtít, Newlin, Amnesia, Duncan, jestli teda se vrátil stejně jako Amny. No a Jenna. A ještě někdo? To budeme chudá smečka, měli bychom začít dělat nějaký nábor nebo přesvědčovat vlky, aby u nás zůstali. Jenže, co když se jen snažíme udržet něco, co nemá budoucnost? Ne! Takhle nesmíš přemýšlet! Rázně jsem dupla, až se voda rozstříkla kolem. Podívala jsem se proč a bylo to z důvodu, že jsem stála uprostřed další řeky. Podívala jsem se na břeh, kam jsem mířila a poznala ho. Náš les. Můj domov. Měla jsem trochu strach jít zpátky, útroby se mi trochu kroutily a svíraly. Na druhou stranu, těšila jsem se do známého prostředí, kde jsem věděla, co mě čeká. Kde je jaký strom, keř, kde jsou tůňky, ze kterých se dá pít (a snad nejsou plné písku). Přešla jsem tedy zbytek, co mi zbýval a vlítla jsem do lesa. Těšení se přebilo smutek a strach.

// Sarumen