Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchala jsem, jak Newlin vyprávěl, že myslel, že mlha bude dobrý nápad. Chápala jsem jeho tah, který vypadal, že byl udělaný v rychlosti. Usmívala jsem se, dokud mlha zcela nezmizela, aby mohl můj kamarád vidět úsměv na mé tváři. Tedy, párkrát jsem zamrkala, než si moje oči zase zvykly na svět bez mlhy. Newlin vypadal pořád stejně, jak jsem si ho pamatovala. Veselý, upovídaný, s věncem květin na hlavě. "Taky tě ráda vidím Newline, dala jsem trochu důraz na slovo vidím, i když ne tolik. Stále jsem se usmívala, teď už i na vlčici, která se vážně šíleně bála. Ležela přitisknutá k zemi a sledovala okolí vyděšenýma očima.
Mezitím co jsme se všichni odmlčeli, jsem přemýšlela, jak začít přátelský rozhovor s Bouří. Chtěla jsem nějak zařídit, aby se mě nebála a cítila se aspoň trochu v pohodě. Newlin mezitím začal vyprávět, jak by mohli jít hledat duhu. Už už jsem měla na jazyku, že můžou vyrazit, že se k nim nepřidám, když tu se Bouře zvedla a utíkala tak, že kdyby zrovna nepadal příjemný deštík, tak se jí práší za patami. Až tak jsem vypadala děsivě? Podívala jsem se na mého kamaráda, jak to vezme. "Bouře asi vyrazila hledat tu duhu. Poběžíš za ní?" bylo mi jasné, že jí nějaká duha asi úplně nezajímala, ale nechtěla jsem, aby se můj kamarád cítil špatně. On byl takové sluníčko, tak jsem si nepřála, aby byl smutný z toho, že se jí tu nelíbilo.

Newlin z mých slov pochopil, že jsem písečnou bouři přečkala tady. Pravda, neřekla jsem konkrétně jaký les jsem myslela. Před očima mi znovu probliklo to divné světlo, které jsem v lese viděla. Zatím jsem však o něm mlčela. Možná, že by můj kamarád věděl, o co se jedná a kam to světlo vedlo, na to byl ale čas. Nyní jsem chtěla slyšet aspoň nějakou větu od vlčice, která byla za celou dobu velice potichu. Jako jo, Newlin za ní dokázal mluvit, a sliboval, že je naprosto v pohodě a moc hodná. Na tahle slova jsem se ušklíbla, což naštěstí neviděl, jelikož jsem už poznala vlky, kteří se dokázali velice dobře přetvařovat. V případě Bouře jsem však o tom pochybovala, že by něco hrála. Protože jestli jo, tak ten strach dokázala předvádět naprosto dokonale. Pořád jsem ale nevěděla, čeho přesně se tolik bojí. Jestli mě, mlhy, toho, že je na cizím území, i když jsem řekla, že je to v pohodě. Těžko říct.
"Děkuji za upozornění, teď se raději tedy mimo les neodvažovat nebudu," řekla jsem mile. "Jsem ráda, že se za svou kamarádku můžeš takhle zaručit," slova mi šla maličko hůř vyslovit, protože mi bylo proti srsti mluvit o někomu, kdo mě slyšel, jako kdyby na místě vůbec nebyl. Sice jsem ji neviděla, ale přece jen, bylo to divný. "Ale možná by to chtělo už tu mlhu přeci jen zmírnit, aby z našeho lesa viděla i něco jiného, pokud tedy chce," dodala jsem nakonec. Neslyšela jsem totiž, co odpověděla, když se ji Newlin zeptal, jestli jí mlha nevadí, ale tipovala jsem, že z ní nebyla moc nadšená. Kdo by byl, když na ni není zvyklý.

Než se mi dostalo jakéhokoliv pozdravení, oslovení, dokonce i pohledu, obklopila nás mlha tak hustá, že jsem měla co dělat, abych viděla na strom, který stál vedle mě. Netušila jsem, jestli se jednalo o naši smečkovou mlhu nebo Newlinovu magii. Či dokonce té cizí vlčice. Její strach to však přehlušit nedokázalo. Nemusela jsem na to mít magii, bylo to cítit, jako když se kořist bojí, že jí najdeme a sežereme. To se tak bojí... Mě? Nevěřila jsem tomu, že bych zněla nějak naštvaně nebo dokonce příkře. Či zle. Však Newlin mě nakonec pozdravil jeho veselým způsobem, kterým mi to tak nějak objasnil. Sice ne všechno, ale aspoň část. Vlčice - Bouře. Venku je písečná bouře. Jo, to jsem pochopila, když všude ležel písek, že se tu něco takovýho prohnalo.
Packou jsem se podrbala za uchem, protože toho bylo jako obvykle hodně. I tak jsem se usmívala, protože mi jeho upovídanost dost chyběla. Tedy do té doby, než se zeptal, jak se mám. On to neví. Nechtěla jsem mu však o Noktově smrti říkat, ne takhle. Když jsem mluvila do bílé tmy a ještě když u toho ležela pro mě neznámá vlčice. "Poslyš Mráčku, tedy Newline," opravila jsem se smíchem, "mlha mi nevadí, hlavně jestli nevadí tvé kamarádce. Písečnou bouři jsem přečkala v lese, ale musela být tedy silná, když je všude hromada písku. Máte štěstí, že jste ji ustáli v pohodě. A Bouře," mluvila jsem k vlčici, tedy směrem, kde jsem ji nějak tušila, "pokud si tu s dobrým úmyslem a jako Newlinův doprovod, nevidím jediný problém v tom, aby si tu byla. Jen se od něj zbytečně nevzdaluj, ano?" prohodila jsem s veselým tónem, aby věděla, že se na ni nezlobím za to, že sem jen tak napochodovala. Byla přeci v doprovodu Newlina. Kdyby přišla sama, bylo to něco jiného. Měla jsem v plánu pokračovat na tu mýtinu, ale ještě jsem chtěla nějakou odpověď od vlčice, že okey budu tu v pohodě.

// Řeka Tenebrae

Dorazila jsem k hranicím a zastavila se na nich. Přeci jen nade mnou strach trochu vítězil. Co když to tu bude jiný? Co když už tu nikdo nebude? Všichni odešli a jsem tu sama. Dobře, ten poslední strach nebyl úplně opodstatněný, protože jsem cítila pach Newlina, který sem musel přiběhnout pár chvilek přede mnou. Jenže to bylo tak nějak všechno. Nějaké další pachy se linuly z hloubi lesa, ale kolem hranic to nebylo značené kdovíjak dlouho. Takhle by si sem mohl nakráčet kdokoliv a začít si to přivlastňovat. To teda ne.
Než jsem se pustila do čehokoliv jiného, otřela jsem se o strom. A o další a o další. Na pár jsem jich udělala škrábance a našla své starší, které jsem udělala ve vzteku a beznaději. Kůra na nich už nikdy nenaroste, budou tu jako ohyzdná vzpomínka na to, jak jsem se přestala kontrolovat a pohltil mě žal. Omlouvám se, pomyslela jsem si směrem ke stromu a raději šla k dalším. U některých jsem počůrala kořeny, o nějaké otřela své tělo, které by potřebovalo trochu vysportovat. Ano, cítila jsem na sobě, že mám trochu ochablé svaly. Ale ještě to nebylo nic, s čím by se nedalo něco dělat. Další z cílů. Zapracovat na sobě, abych mohla dělat i ochranáře i lovce. Abych mohla konečně pomstít své děti za to, že si z nich Styx udělala hračky. A ublížila jim. Znovu se ve mě probouzel vztek, ale velké kusy kůry jsem naštěstí netrhala ze stromů. Dál jsem raději pokračovala v obchůzce po území, značkování hranic a prohlížení, jak moc lesu ublížil ten písečný příval. Naštěstí to vypadá dobře. Nic moc písku to sem nepřiválo.
Když jsem byla s obchůzkou hranic hotová, chtěla jsem se vydat na mýtinu a do úkrytu. Čistě proto, abych zkontrolovala, jak to vypadá se zásobou kožešin, celkově v úkrytu, jestli tam nejsou nějaké hnijící zbytky masa a tak. Jenže do nosu mě zašimral ještě jeden pach, který jsem neznala. Sice šel ze stejného místa, co Newlin, ale musela jsem to zkontrolovat. Protože jsem už nebyla taková naivní cácorka, jako kdysi. Ne, teď už se vlci museli podrobovat prohlídce. I když jsem netušila, jestli s tím budou Maple a Darkie souhlasit. Rozběhla jsem se po lese a našla Newlina v doprovodu nějaké vlčice. Ta neznámá ležela na zemi a vypadala, že je strachy bez sebe. Okey, tohle asi nebude úplně hrozba. Přiblížila jsem se pomalu, abych ji ještě víc nevyděsila a usmála jsem se. "Ahoj Newline. Zdravím neznámá, jsem Wolfganie, beta téhle smečky. Můžeme ti nějak pomoci?" Snažila jsem se, abych vypadala v pohodě a klidu, protože vypadalo to, že se jedná o nějakou Newlinovu kamarádku. Ale jako samozvaný ochránce bych měla vědět, kdo se po území pohybuje. Ale neměla jsem v plánu ji nějak grilovat a propalovat pohledem nebo slovy.

// Říční eso přes ježčí mýtinu

Přešla jsem přes louku, která většinou bývá loukou a ne písečnou dunou a kroutila nad tím zmateně hlavou. Vítr sice už odnášel částečky písku pryč, ale ještě jich tu dost zůstávalo. Do čumáku mě udeřily známé pachy. Jednalo se o Alfreda, který byl kamarád Marion a o jeho sestřičku. Nemohla jsem si vzpomenout na její jméno, ale to teď asi nevadilo. Ti už taky musí být velcí. Jestlipak budou chtít u nás zůstat nebo se vydají na samostatnou cestu. Jenže když odejdou, kdo u nás zůstane? Marion, Kenai, jestli se mu bude chtít, Newlin, Amnesia, Duncan, jestli teda se vrátil stejně jako Amny. No a Jenna. A ještě někdo? To budeme chudá smečka, měli bychom začít dělat nějaký nábor nebo přesvědčovat vlky, aby u nás zůstali. Jenže, co když se jen snažíme udržet něco, co nemá budoucnost? Ne! Takhle nesmíš přemýšlet! Rázně jsem dupla, až se voda rozstříkla kolem. Podívala jsem se proč a bylo to z důvodu, že jsem stála uprostřed další řeky. Podívala jsem se na břeh, kam jsem mířila a poznala ho. Náš les. Můj domov. Měla jsem trochu strach jít zpátky, útroby se mi trochu kroutily a svíraly. Na druhou stranu, těšila jsem se do známého prostředí, kde jsem věděla, co mě čeká. Kde je jaký strom, keř, kde jsou tůňky, ze kterých se dá pít (a snad nejsou plné písku). Přešla jsem tedy zbytek, co mi zbýval a vlítla jsem do lesa. Těšení se přebilo smutek a strach.

// Sarumen

// Jezevčí les

Nakonec se mi to podivné, mihotavé světlo ztratilo. Měla jsem nutkání za ním utíkat, ale více jsem si uvědomovala, že bych se měla vrátit do lesa. Přeci jen, takhle dlouhý výlet jsem neplánovala. Musím si vytyčit jasné cíle. První, pomoci Maple a Darkii udržet smečku v chodu. Pořádně ji zabezpečit a celkově zapracovat na členech. Aby byla pohoda v naší smečce. Za druhé, což se dá dobře dělat současně s prvním cílem, najít děti a pořádně si s nimi promluvit. O tom, jak to vidí dál, co se vlastně stalo a tak. Užít si rodinné chvilky. Za třetí, až budou oba cíle splněny, pak si můžu dát nějaký odpočinek. Ale do té doby ne. Nokt by na mě byl pyšný. Při vzpomínce na moji lásku jsem maličko popotáhla, ale více jsem se usmívala. Měli jsme spoustu krásným vzpomínek na sebe a ty jsem si chtěla uchovat. A vzpomínat na ně v dobrém. I Jenna měla své dvě osudové lásky. Teď ne, teď je moc brzy, kdy moje srdce krvácí. Ale možná časem. Byla to divná představa? Nebo to byla ukázka toho, že jsem se přes tu bolest začínala pomalu dostávat. Nemohla jsem soudit, ale věděla jsem jedno. Že by na mě Nokt byl opravdu pyšný. Překonala jsem řeku, která kdovíproč měla kolem sebe písek a cestou se z ní napila. Nedošlo mi, že budu mít písku plnou tlamu, takže jsem si s tím pitím moc nepomohla. Co se to tu stalo? Přece jsem nebyla takovou dobu mimo ne? Nechápala jsem to a doufala, že mě někdo vysvětlí, co se to tu stalo. A proč je to všude kolem jako na poušti, i když teplota tomu neodpovídala.

// Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

// Měním přechod na Říční eso

Jennu i takhle vzdáleně Život dost štval. Rozesmála jsem se a podívala se směrem, kde Život bydlel. "Jsme silné vlčice. Náš jen tak něco nepoloží, " řekla jsem rozhodně.
Ohledne Duncana jsem neřekla už nic, protože jsem toho neměla už víc co říct. Osobně jsem s tím nesouhlasila, ale pokud k tomu měla Darkie dobrý důvod, tak jsem její rozhodnutí musela akceptovat. Bez řečí. Ruda vlčice se mnou souhlasila, že lov jezevců by nebyl úplně nejlepší nápad. Ale její nápad lovu lasic se mi moc taky nezamlouval. Lasičky? Ty se mi moc žrát nechce. To už raději vydru nebo třeba zajíce. Dívala jsem se, jak Jenna vstává a vydává se na cestu. Zamávala jsem ocasem a koukla na ní. "Asi se vydám jinou cestou. Děkuji za společnost a potkáme se zase v lese," rozloučila jsem se a vydala se kousek hlouběji do lesa. Chtěla jsem to vzít středem a udělat ještě malou obhlídku kolem, ale zaujalo mě něco jiného. Mihotavé světlo, které se objevilo v dálce. Mám nebo nemám. Jo nebo ne? V podstatě jsem neměla co ztratit, proto jsem se vydala dál za světlem.

// Za jezevcem

// Taky bych ji viděla jako šedočernou :D

Tak přeci ho nakonec zná. Pro jednou jsem zase něco nepochopila. Jenna to totiž nemyslela tak, že by neznala Života, jen nevěděla, že umí omlazovat. "Pardon, jen jsem to špatně pochopila, " usmála jsem se omluvně. "Dřív se o tom taky nezmínil. Myslím, že to provede jen u těch, kdo to vážně potřebuje nebo možná chce. Já se ho taky přímo neptala, jen jsem si tak posteskla, že to dřív s tou fyzickou bývalo lepší a ráda bych to zase zažila. No a tak se stalo. Nebo se to naučil nedávno, protože ho s tím každý otravoval. " Myšlenka to byla velká, ale na takové filozofování nebyla vhodná chvíle.
Popravdě jsem nevěděla, jak an tom Duncan, co se týče pozic byl. Měla jsem za to, že to nejspíš řešili, když jsem byla krapet mimo. A jelikož jsem jednou cítila jeho pach kolem stromů... "Tak já to říkat nebudu, ale myslím si že nějakou vyšší pozici má. A je dost možný, že to je gamma. " Ač to znělo neuvěřitelně, tak tomu tak nejspíš bylo.
Jenna ještě dodala, že i když jsme byly na lovu, tak má celkem hlad. Rozhlédla jsem se po okolí a konečně mi došlo, co to tu je za zvířata." Pravda, už taky začínám mít pomyšlení na jídlo. A konečně vím, co to tu žije. Jezevci. A ty bych teda nelovila. Půjdeme se po něčem podívat nebo zvolis samostatnou cestu?" Její přítomnost mi nevadila, ale bála jsem se, aby moje nevadila jí.

Jenna byla velice překvapená, že tu žije vlk, který vrací mladí. Její překvapení mě překvapilo, protože když ji bylo zhruba tolik, kolik bylo mě, tak bych skoro předpokládala, že bude znát veškerá zákoutí Gallirei. Ale jak se zdálo, i ji mohlo lecco překvapit. Tak jako mě. "Žije blízko našeho lesa, na vrcholcích hor. Je velmi příjemný a milý, ale vždycky mám pocit, že se mě tam snaží zdržet, co nejdyl, to jde. Možná i nechat. Myslím si, že tam je strašně osamělý. Ale hlavně je o mnoho příjemnějším společníkem než jeho sestra Smrt." Shrnula jsem informace, které jsem o Životu měla. Mohla jsem ho i popsat jako vzhledově, ale to by možná Jenně nějak nepomohlo.
Co se našeho věčně nepřítomného člena týkalo, musela jsem s Jemnou souhlasit. Sice jsem myslela, že naše vztahy jsou od té pohromy na mýtině v normálu, ale když se šedivák zmínil o tom, že měl nějaké dočinění se Styx a zranění uší Marion. "Nejsi zlá, vidím to naprosto stejně. A jestli se vrátil, tak se bude modlit, abych ho neposlala zpátky." Pronesla jsem možná o trochu agresivněji, než jsem se chtěla. Ale byla to pravda.
Rudá vlčice se ještě zmínila o tom puchu, který se tu všude linul." Nemůžu si vzpomenout, jak se těm zvířatům říká. Ale vím, že jsem je už určitě někdy viděla." Tělo mám sice mladší, ale ta mysl se mohla taky klidně omladit. Nevadilo by mi to Na trénink paměti jsem však byla sama. Ale zase jsem to mohla dělat všude. Trénovat jména rostlin, zvířat a pak všeho dalšího v okolí. Proboha, já zním jako stará babka. To jsem to dopracovala. Zasmála bych se sama sobě, ale ještě jsem se udržela. Jenna by si mohla myslet, že mi dokonale hrabe.

// Říční eso

Jenně se nepozdávala moje stavba těla s tím, kolik mi už bylo. Aspoň jsem měla potvrzení, že omlazení od Života mi vážně prospělo. Hlavně, cítila jsem se mladá, ale nevěděla jsem, jestli mě tak vnímají i ostatní. Povedla mi, že Duncana potkala už před nějakou dobou, takže klidně mohl do té doby zemřít. Měla jsem z toho v hlavě zmatek.
Chtěla jsem pokračovat v dalším vyprávění, ale to se za mnou Jenna opozdila, až nakonec zavyla že se ještě zdrží. Zvědavě jsem se otočila, ale přes následnou tmu jsem neviděla ani její oči, natož celou postavu nebo postavu někoho dalšího. Krátce jsem zavyla nazpátek, že počkám, protože jsem neměla nic jiného na práci. Zadívala jsem se po lese, kam jsem vkročila. Byl to jeden z listnatých lesů, nepřišel mi ničím zvláštní. Jediné divné na něm byl ten smrad. Dlouhou dobu jsem přemýšlela, kterému zvířeti tohle může patřit. Dlouho jsem nic podobného necítila. Od nás jsem zvyklá na vydry, ale tohle smrdí jinak. Nakonec jsem toho nechala, protože dokud mě to neohrožovalo, tak jsem to nemusela řešit. Mohla jsem o něčem přemýšlet, ale já si chtěla jen užít noční ticho a klid.
Netrvalo to dlouho a už jsem zaslechla něco kroky. Čenich mi potvrdil, že se jedná o Jennu, tak jsem vstala a usmála se. Krátce jsem štěkla, aby mě nemusela ve tmě tak dlouho hledat. Když byla u mě, tak jsem pokračovala v rozhovoru, jako kdyby se nic nedělo. "Možná je to tím, že jsem byla u Života a ten mi dopřál ještě další léta. Nebo spíš ubral mému tělu to, co jsem už prožila. Cítím se tak na čtyři, možná pět let. Ale ve skutečnosti, no ani to nepočítám," dodala jsem se smíchem. Pak jsem však zvážněla, protože tohle opravdu vážně bylo." Amnesia říkala, že mrtvá byla, ale že se zase vrátila. Možná měl Duncan něco podobného..." Nechala jsem zbytek viset ve vzduchu.

// Nevím jestli se Helios přidal (nevadí mi to), tak jsem to takhle neurčitě nechala otevřené :D

Packy jsem z vody už vytáhla. Vzduch okolo nás totiž tak nějak zhoustnul, jako kdyby se blížila bouřka. I obloha takové předpovědi dost pomáhala. Zatím nás však dešťové kapky nesmáčely, takže jsme mohly sedět u řeky. "Uvidím, jestli jsem už dostatečně silná na to, abych je odrážela. Že jejich slova nepotřebuju, protože mi stejně nic nepřinesou," řekla jsem a chtěla to téma už nějak uzavřít. To, že přišla o své dvě spřízněné duše jsem nechala bez povšimnutí. Teda, vnitřně jsem bojovala sama se sebou, že bych ji ráda řekla, že mě to mrzí. Ale když jsme se shodly na tom, že říkat taková slova je jen ztrátou času... Navíc, zdálo se, že už se s těmito ranami osudu už nějak vyrovnala. Kéž bych taky tak jednou dopadla.
Náš hovor ohledně bývalé Temné smečky nebyl dlouhý. Nejspíš jsem ji překvapila, že býval alfu znám. Je už mrtvá? Zemřela stářím nebo prostě odešla někam pryč? "No, já neměla moc příležitostí k poznání členů smečky. Velice brzy po mém příchodu se smečka rozpadla." Více jsem si prohlédla srst Jenny. Zahlédla jsem v jejím rudém kožichu prosvítat stříbrnou. Kdyby mě Život neomladil, tak bych taky už měla šediny? Stará jsem na to dost. Ale díky němu si ještě můžu protáhnout život na tomto světě. Sama. Bezva... Rychle jsem se vrátila zpátky do reality, abych nesklouzla do chmurných myšlenek. Naše myšlenky totiž teď patřily Morfeusovi, vlkovi, který bude chybět mnoha a mnoha dalším vlkům. "Pravda. I když si to sám kolikrát nepřipustil, byl to skvělý vlk," řekla jsem tiše. Všimla jsem si však, že když o něm mluvím, tak mi na tváři vyvstane úsměv. Sice mi bylo těžko o něm mluvit, ale už se to obešlo bez slz a pofňukávání. Jenna mi ještě dovysvětlila trochu krutější realitu, než jakou jsem chtěla vidět. Není všechno růžové. Musíš se podívat pravdě do očí. A ta pravda tu stojí před tebou. S pevným výrazem jsem jí četla v očích. Naštěstí její tvrdý výraz brzy vystřídalo uvolnění. Zdálo se, že mi chce dělat ještě společnost. Postavila jsem se na nohy a po jejím vzoru si taky pořádně protáhla hřbet. Nemám žádnou vyhlídnutou cestu. Proto bych se vydala třeba tudy. Chvilková odloučenost od smečky snad vadit nebude." Stejně jsem tam teď byla až moc dlouho. Chviličku to beze mě vydrží.
Při chůzi jsem se otočila na Jennu. "Takže ty si už Duncana potkala? A kdy to asi bylo? Protože jeden šedý hejhula po lese hulákal, že ho zabil. Ale jelikož se Amnesia tak nějak vrátila, tak je dost možné, že Duncan taky." Aspoň bych se mohla zeptat, jak to tehdy bylo s Marion.

// Jezevčí les

Čekala jsem, že mi začne říkat, jak to přebolí, že to bude časem dobrý. Její slova mě však překvapila. Vůbec jsem netušila, že by mohla taky něco takového zažít. Podívala jsem se na ni s vděkem, protože možná taková slova jsem potřebovala slyšet. Navíc jsem měla před očima živý důkaz, že to jednou půjde žít relativně v pohodě. Ale teď je to moc čerstvé. Aspoň, že jsem se dostala už z tý letargie. "Děkuji ti za to. Myslím, že mi to pomohlo víc, než všechna utěšující slova," řekla jsem upřímně.
Rudá vlčice se nepotřebovala nejspíš ochlazovat nebo neměla ráda vodu, jako já neměla moc v lásce oheň. Byly to přeci jen opačné živly. Nebo měla zkrátka lepší srst na přicházející léto. Poslouchala jsem její velice krátký příběh o tom, jak tu je dlouho. Při zmínce o Temné smečce jsem naklonila hlavu na stranu a nastražila pořádně ouška. Jméno lesa jsem si nepamatovala, ale ta smečka mi něco říkala. "Temná smečka? Ta, jak ji kdysi vedla eee... Taková vlčice, je to strašně dlouho... Elwen?" vykřikla jsem nakonec. Byla to velmi malá pravděpodobnost, že by se jednalo o tu stejnou smečku, ale zeptat jsem se musela. Bylo by to totiž přinejmenším vtipné. Potom jsem konečně slyšela i jak se jmenuje naše nová členka. Usmála jsem se na ni, že ji ráda poznávám.
Svěřila se mi, že ji Morf zachránil před Smrtí a to ji přivedlo k nám. Při vzpomínce na našeho statečného alfáka se mi maličko zaleskly oči, ale rychle jsem zamrkala. Ne abych to skryla, ale abych se nedostala do nějaké melancholické nálady. "Jo Morfeus byl dobrý a statečný vlk." Pak na mě Jenna vypálila otázku, která nebyla nijak jako ošklivá, ale spíš drzá. Ale docela mě pobavila, i když bych se měla zastat Maple a Darkie. Ale bylo mi jasný, že takhle mohly na někoho působit. "Znala jsem se s Morfeusem ještě dřív, než si založili s Neyteri smečku. Vlastně, než se dali dohromady. Byli jsme velmi dobří přátelé. A pak, když Neyteri zemřela a hrozilo, že by byl na celou smečku sám, tak nám nabídl, jestli bychom mu nepomohli se smečkou. A ty dvě trubky," na slově trubky jsem si dala obzvlášť záležet, "si myslím, že mě budou potřebovat víc, než kdy dřív. Sice se naše smečka teď zdá chaotická a že ji vedou až moc hodné vlčice, ale chce to čas. A spoustu silných jedinců," dokončila jsem svoji mluvu, kterou jsem měla převážně k sobě. Zavřela jsem tlamu a zadívala se na Jennu, jestli má ještě nějaké otázky.

Mezitím, než jsem nějak zaregistrovala, že se ke mně přeci jen někdo posadil, uběhla asi velká doba. Nebe potemnělo a vyloupl se na něm měsíc se spoustou hvězd. Přemýšlela jsem, jestli je některá hvězda i můj Nokt. Tak moc mi chyběl. Začala jsem se ochlazovat vypláznutým jazykem, protože noc nepřinesla nějakou výraznou změnu v teplotě. Zrovna jsem uvažovala nad tím, že bych se v proudící vodě ochladila, když tu jsem zaslechla hlas, který mi oznamoval, že si přisedne. Maličko jsem sebou škubla, protože jsem se lekla, ale hned jsem se uklidnila. Na tváři se mi objevil úsměv, jen takový maličký, protože jsem na víc neměla sílu, ale i tak tam byl.
Pozorovala jsem, jak se uvelebila na břehu a ležela tam. Nemluvila, jen tak pozorovala okolí. Přišla mi jako docela rozumná vlčice, ne žádné pobrkané mládě. Vtipné, tělo mám mladé slečny, ale ta mysl už to vidí jinak. Nezapřela jsem uběhlá léta. Ještě jsem nějakou dobu sledovala hvězdy, než jsem promluvila. "Asi jsme ještě neměly pořádně příležitost se představit. Jsem Wolfganie, osamocená beta naší smečky, jak sis nejspíš stihla všimnout. Omlouvám se, jestli jsem si ně patřičně nevšímala, bylo to až moc čerstvé. I teď to strašně bolí, ale můžu aspoň nějak fungovat," ukončila jsem mluvení a nechala chvilku ticha. Ještě, než se taky stačila formálně představit, jsem měla ještě jednu neodbytnou otázku. "Nechci být neuctivá, ale podle tvého chování bych řekla, že už tu nějaký rok jsi. To jsi byla celou dobu tulačka? Nebo se smečka rozpadla a ty si hledala nový domov?" Potřebovala jsem nějaké rozptýlení a cizí příběhy a rány osudu by mi mohly pomoci. Neměla jsem ani za zlé, že se Amnesia rozhodla jít pomoci Maple. Pak se jim musím oběma omluvit. Amnesii za svoje chování a Maple za to, že jsem nepomohla s odtahem kořisti. Než se rudá vlčice rozpovídala, smočila jsem si přední tlapky do chladivé vody. Bylo to velmi osvěžující.

Nebylo pochyb o tom, že jsme si dobře zalovily. Tedy, soudila jsem tak podle reakcí ostatních. Mě to nic moc nepřineslo. Maple nás pochválila a jelikož mi bylo hloupé jen tak stát, tak jsem jejím směrem poslala vlídný úsměv. "Jojo, chtělo se mu zdrhnout, ale nevyšlo mu to." Bylo to suché konstatování evidentního, ale aspoň něco jsem řekla. Maple nás vyzvala, abychom se případně zakously, jestli máme hlad. Jako asi jsem mohla si něco málo odtrhnout, ale necítila jsem hlad. Vnitřně jsem se snažila probudit, nějak vyburcovat k aktivitě, ale nešlo mi to. Jíst se ale musí. Jenže měla jsem pocit, že tohle jídlo bude více potřeba ve smečce. Moje osobní potřeby šly stranou.
Ale slova mojí kamarádky mě zaujala a maličko probudila. Dala nám v podstatě volnost, že si když tak můžeme vyrazit trochu oddechnout. Musela jsem uznat, že přesně to jsem potřebovala. Samozřejmě jsem jí chtěla pomoci s odtažením, ale když nás propustila... Nepodceňovala jsem jí, že by to nezvládla. Chvilku se ve mě pocity trochu praly, ale nakonec vyhrálo toulání. "Já si chvilku ptořebuju provětrat hlavu. Ale neboj, vrátím se, jednou," zvolala jsem za vzdalující se Maple. Ta totiž spěchala zpátky do lesa, což jsem chápala. Snad mě slyšela. Nevěděla jsem, jak se rozhodnou zbylé dvě vlčice. Kdyby se chtěly přidat, tak by mi to nevadilo. Vyrazila jsem proto ke břehu, abych si umyla tlamu, napila se a počkala, jestli se ke mně přidají nebo ne. Nechtěla jsem je nutit.