Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem čekala, že mě Kenai pozdraví jen svým pohledem a pokýváním hlavy. Nemýlila jsem se, přeci jen, bylo zde hodně vlků, kteří mu bránili v tom, aby se projevil nějak víc. Ale i tak se moje srdce tetelilo štěstí, že jsem ho viděla. Zato Marion, ta to vzala za ně za oba. Měla ohromnou radost z našeho shledání, kterou jsem také sdílela. Mávala jsem oháňkou a čechrala jí kožíšek tam, kam jsem dosáhla, když se mi svým čumákem vrtala v tom mém. Nasávala jsem její vůni, protože jsem se potřebovala přesvědčit, že je v pořádku. "Taky se mi po tobě stýskalo," zašeptala jsem jí zpátky. Vypadala mnohem živěji, než když jsem dorazila. Hned se jala zpovídání vydry, jako bylo její jméno a jméno kamarádky, kterou ztratila. Uchichtla jsem se, protože jméno nám už Lady Mlhahule dávno prozradila, ale neměla jsem šanci to Marion připomenout. Otázky a svoje návrhy začali říkat i ostatní vlci a já poslouchala, co říkají. Všichni měli docela podobné nápady a byla jsem ráda, že všichni přistupovali k vydře přátelsky. Pohledem jsem zabrousila k odrostlému vlčeti, které se docela podobalo Amis. Že by to byl ztracený brácha? Bylo by to hezké, ale neměla jsem jak teorii potvrdit, protože Amis byla kdoví kde. Snad jsem ji neztratila někde cestou.

K dalším myšlenkám jsem se ale nedostala. Naše milá vydra prohlásila něco o prohledávání vzpomínek. Než jsem stačila tuto informaci vstřebat, tak začala ječet a vydávat děsivé skřeky. Plácla jsem sebou na zem a přikryla si uši packami. Nic jiného se dělat nedalo, protože řev to byl tedy parádní. Zavřela jsem oči v domnění, že by mi to mohlo nějak pomoci. Na čumáku mi přistálo cosi jako písek, až jsem začala kýchat. Při posledním kýchnutí však řev ustal. Zvědavě jsem otevřela jedno oko, v domnění, že jsem nadobro přišla o sluch. Ale nejspíš tomu tak nebylo. Fascinovaně jsem otevřela i druhé oko a nestačila se divit. Kouř, zvuky lesa, déšť, to všechno zmizelo. Místo toho kolem nás proudil vlahé větřík, podivní tvorové létali vzduchem a my se nacházeli na kousku země, který létal v oblacích. Jsme mrtví? Pohlédla jsem na vlky, co na to říkají. Jenna nevypadala nadšeně, mě neznámý vlk zase naopak nadšeně. Amnesia byla připláclá břichem k zemi a nevypadala, že by se ještě někdy chtěla pohnout. Ostatní byli více než překvapení. Nebo tak aspoň vypadali.
Já byla překvapená neméně. Jeden by snadno zapomněl, proč tu jsme. Byla tu taková idylka a klid, skoro jako u Života. Nedělalo by mi problém se tu natáhnout a jen tu tak relaxovat. To jsem však nesměla. Potřebovali jsme se dostat dál. Jenna s vlkem už k sobě lákali ty létající tvory, ale nevypadalo to, že by se jim chtělo. Zadívala jsem se na mezeru mezi ostrovy. Kdybych mohla přeletět jako pták, tak by to bylo krásné. Pohled jsem stočila na ozdůbku na tlapce. Nevěděla jsem ale, jak by mi mohla pomoci. Raději jsem se pokusila najít nějaké stromy, že bych je třeba vodou pokácela, ale ani ty tu nebyly. Zkusila jsem dojít až ke kraji, jak moc vysoko se nacházíme. Nenašla jsem však odvahu na to, abych strčila čumák přes kraj. Aby se mi tolik netočila hlava, tak jsem se zaměřila na další břeh. Představila jsem si obří katapult, který jsme kdysi použili ve hvozdu. Jak se tam postupně střílíme a měkce přistáváme na druhé straně. Usmála jsem se pro sebe a otočila se zpátky na ostatní. A vykulila jsem oči. Ten katapult tam stál. Vážně, přesně takový, jaký jsem viděla jednou u nás ve hvozdu, i když už jsem nevěděla, na co jsme ho použili. Ale byl tam. Hezky připravený na to, aby nás odpálil na druhou stranu. Co to? Čekala jsem, jestli i ostatní vidí, co se tu objevilo nebo jsem se jen definitivně zbláznila.

// Sarumen

Než se Jenna od nás vzdálila, poznamenala, že je malá Amis bystrá. Usmála jsem se, ale poté jsem se znovu soustředila na náš pomyslný deštník. Rudá vlčice se z pod něj vysmýkla a vydala se do středu lesa rychleji než my. Tak moc jsem se za ní chtěla rozběhnout, potřebovala jsem zjistit, co se děje, ale musela jsem svoje tempo přizpůsobit malé vlčí dámě. Všimla jsem si totiž, že za mnou trochu zaostává, takže jsem se párkrát nadechla a šla pomaleji. Moc dobře jsem slyšela její otázky, ale teď nebyla vhodná doba na zodpovězení. Před déšť, vítr, kroupy a všechen další rámus by mohla slyšet každé páté slovo a pak by měla v hlavě ještě větší zmatek, než měla teď.

Konečně jsme došly na mýtinu a viděly Jennu, jak se sem taky dostala. Kroupy ustaly, takže jsem mohla zrušit náš štít. "Podívej, tohle je velká část naší smečky," řekla jsem vesele, aby věděla, že nebude sama. "A je tam taky moje dcera, jak jsem ti o ní říkala, ta je moc hodná. Pak i můj syn, je taky hodný. u nás ve smečce jsou skoro všichni hodní," zaváhala jsem, ale musela jsem ji začít připravovat na skutečný život. "Ten ne úplně nejhodnější vlk tu však teď není, takže se nemáš čeho bát." Šly jsme dále ke skupince vlků. Tak jsem se těšila, až poňuchlám kožichy svých dětí. Všimla jsem si i menšího vlčete, které stálo se skupinkou. Plus jeden vlk, kterého jsem v lese cítila, ale neměla jsem s ním tu čest. "Jakže si říkala, že tvůj bráška vypadá?" Byly jsme ještě daleko, ale to vlče mělo podobnou barvu a věkově si museli být dost podobní.
Pak jsem si však všimla postavičky, která pochodovala před skupinkou a začala vyprávět, co se stalo. Lady Mlhahule. Pobídla jsem Amis, aby šla potichu za mnou a společně s Jennou jsme došly až ke skupince a zaslechly, co se děje. Nechtěla jsem rušit její proslov, ale jakmile skončila, přiblížila jsem se k Marion. Nechtěla jsem ji děsit, takže jsem si nejprve tiše odkašlala, než jsem promluvila. "Já ti rozhodně pomůžu. Nechci aby si byla smutná naše milá vydro," řekla jsem laskavě a poté se podívala na svou dcerku. "Ahoj, zlatíčko," řekla jsem mile a oblízla ji její krásnou hlavinku. Otočila jsem se na svého synka a šťouhla do něj čumákem. Pak jsem se znovu zadívala na Lady Mlhahuli. Na představování s neznámými bude ještě spousta času později. Teda aspoň jsem v to doufala.

// Narrské kopce (přes řeku Tenebrae)

Už jsem si mohla zapamatovat, že Jenna není vodomil. Zbývalo nám však překovat už jen jednu řeku a měly jsme štěstí, že nebyla nijak rozbouřená. Sice se obloha chystala, že nám předvede pořádný déšť, ale to bychom už měly být v bezpečí lesa. Cestou jsem se začala zlobit sama na sebe, protože jsem řekla Amis spoustu informací v domnění, že jim bude rozumět. Jenže, ukázalo se, že některým z toho nerozumí. Já aspoň vyrozuměla, že se narodila mimo Gallireu. Ohlédla jsem se na ni s lítostí v očích. "Promiň, nechtěla jsem ti nějak moc poplést hlavičku," srovnala jsem s ní krok, abych nebyla pořád otočená dozadu. "Víš, tahle země se jmenuje Gallirea, kde jsou možná i různá kouzla pomocí magie," mrkla jsem na ni a pokračovala dál. "Ale řekla bych, že si se nejspíš narodila mimo Gallireu, což ale není vůbec na škodu." Na nose mi přistála první kapka, která byla pouhou předzvěstí dalšího přívalu kapek. Zamračila jsem se na oblohu, ale magii jsem zatím nechtěla používat. Šetřila jsem síly na lov.
Amis shrnula svoje poznatky o alfách, na což jsem jí nadšeně přikyvovala hlavou, aby věděla, že to říká naprosto správně. "Přesně tak, jak říkáš." Jenna se ozvala na to, že se bojí být sama. Chápala jsem její poznámku, ale na malé vlče to bylo až moc. Ale nemohla jsem to mít za zlé ani jedné z nich. Rudá to nemyslela zle, jen prostě měla takové zkušenosti. Amis zase byla příliš mladá, než aby to chápala. Viděla svět ještě v těch růžových barvách, tak jako Marion. "Nemyslím si, že budeš sama," řekla jsem veselým tónem. Záměrně jsem se však vyhla frázi, jako my budeme tvá rodina. Mohlo se totiž stát, že za pár měsíců odejde a co pak? Zradíme my její slib nebo ona nás? Tak jako Cass? Začínala jsem jí totiž mít ráda, což se mi stává docela často.
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale jen co jsme překročily hranice lesa, slova se mi vypařila z tlamy. Náš les totiž nevypadal jako náš les. Stromy byly prohnuté až k zemi, na hlavu nám padaly už i kroupy, nejenom kapky deště. Vítr skučel, totální apokalypsa. Vycenila jsem zuby, tohle se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Jenže, co teď? Jít hledat pomoc, dovést Amis do úkrytu, kde bude v bezpečí nebo se vydat na mýtinu, kde se to zdálo nejhorší? Sakra, co teď? "Obvykle to tu je mnohem klidnější, to mi věř," snažila jsem se překřičet vítr. "Schovej se mi k boku, budeš aspoň trochu v bezpečí." Podívala jsem se na Jennu a kývla na ni, jestli se připojí k druhému boku Amis. Pak jsem pomocí magie vody vytvořila alespoň malou stříšku, kterou jsem se snažila udržet přívaly vody a krup od nás trochu dál. Proti větru to nepomohlo, ale aspoň nám na hlavy netloukly kroupy. "Pojďme zjistit, co se děje," zakřičela jsem a pomalu se vydala na mýtinu. Doufala jsem, že stříška vydrží nápory i mou energii.

// Mýtina

// Nevěděla jsem, jestli jde Amis s námi, tak se když tak odpoj, jestli chceš. :D

// Houštiny (přes Kaňon)

Snažila jsem se volit takové tempo, které by mladá slečna mohla zvládnout. Samozřejmě jsem očkem sledovala i Jennu, která se mi zdála už mnohem lepší, než když jsme vyrazily z lesa, ale ještě nebyla stoprocentní. Lesem jsme se prodraly celkem rychle, ale u řeky jsem si dávala větší pozor, kudy jdeme, což mělo takový výsledek, že jsem zpomalila. Amis se nám rozpovídala, o jejích životních trampotách, jak svého brášku našla a zase ztratila. Byla z velmi početné rodiny. Moje myšlenky se vrátily daleko do minulosti, do dob, kdy jsem s bratry taky prováděli samé lumpárny a život byl dokonalý. Pak do dob, kdy jsem je hledala a bylo to moje životní poslání. Snad budeš mít víc štěstí, než já. "Takže to znamená, že je bráška v téhle zemi s tebou. Chápu to dobře?" Potřebovala jsem si to ujasnit, protože ztratit ho mohla taky někde za hranicemi Gallirey a to bychom ho hledaly dost těžko. Pokud by však byl někde tady, tak je jeho najití dost pravděpodobné.
Svůj monolog zakončila Amis smutnou otázkou, co kdyby zůstala sama. Na to jsem se k ní otočila a podívala se jí do očí. "Až přijdeme do lesa, tak najdeme naše alfy. Jsou moc hodné, takže když hezky poprosíš, tak by si u nás mohla třeba i zůstat a to by si pak nebyla sama. Mám dceru, která je sice maličko starší, ale myslím, že by se s tou mohla kamarádit," řekla jsem vesele a procházela kolem vrcholů, kde žil Život. Už brzy se za tebou zase vydám. Poslala jsem mu myšlenkami vzkaz a nasadila maličko rychlejší tempo. Nechtěla jsem totiž, abychom tu dýchaly zbytečně dlouho zkažený vzduch.

// Sarumenský hvozd (přes řeku Tenebrae)

Možná, že jsem byla trochu víc hrr na vlče, které se choulilo v křoví. Trochu mi to dala Jenna najevo, když začala taky mluvit trochu diplomatičtěji. Jenže když jsem viděla vlče, tak se ve mně seply mateřský pudy a už jsem měla tendenci se o něho starat. Maličkou jsem couvla na úroveň Jenny, abych dala mladé slečně, jak jsem se dozvěděla, trochu prostoru. Její tvář prozrazovala velkou nejistotu, ale také zvědavost.
Pomaličku se vysoukala z pod keře ven a malými krůčky přišla až ke mně. Měla jsem co dělat, abych se hned nepustila do jejího očišťování. Ale to jsem si nemohla dovolit. Sice byla malá, ale měla svoji důstojnost a přeci jen, neznala jsem ji tak moc. Důležité však bylo, že nevypadala zraněně, takže ji Styx a jí podobní nedostali do spárů. "Je mi líto, ale žádného takového vlčka jsem nepotkala," řekla jsem smutně a koukla na Jennu, jestli neměla větší štěstí. Pak jsem se znovu mile usmívala, aby se nás nebála a měla pocit bezpečí. "Jistě, pojď s námi. Přes pláně půjdeme trochu rychleji, abychom nemusely dýchat ten divný kouř, který se všude ukázal. Pokud však nebudeš moci, tak si klidně řekni, pomůžeme ti nebo zpomalíme," dívala jsem se střídavě na Jennu a Amis, jak se představila. Doufala jsem, že na ni nejsem nějak hrr, ale potřebovala co nejdřív jídlo. Stejně jako Jenna. A můj plán byl, že až dorazíme do hvozdu, tak jim oběma seženu pořádné, tučné vydry. Není to sice nejsytější jídlo, ale lepší než nic. "Můžeme vyrazit?" Zeptala jsem se ještě a otočila se zpět k domovu. "A neboj, až trochu zesílíš, tak se podíváme i po bráškovi." Dala jsem jí tak trochu slib, že jí pomůžu nebo pomůžeme, ale uvidí se, jestli se přidá i Jenna.

// Narrské kopce (přes Kaňon řeky)

// Děkuji za tuto akcičku, taky mám ráda takový hledačky. :)) :D
Poprosím o drahokamy. :))

Hledaly jsme zdroj toho pachu. Jenna se do hledání pustila s vervou, až jsem se bála, že by mohla vlče sežrat. Teda, doufala jsem, že si dělala legraci, no ale v hladu jeden nikdy neví, kde je hranice mezi legrací a vážným slovem. Měla však lepší postřeh než já, protože si všimla odrostlejšího vlčete, které se krčilo v křoví. Dobře, zase se tolik nekrčilo, spíš tam tak odevzdaně leželo a dívalo se na nás očima plnýma strachu. Tak to s lovem už nevypadá tak nadějně. Budou nám muset stačit vydry v lese. Pokud neutekly.
Pomalu jsem se přiblížila ke keři, ale ne tak blízko, aby se necítilo ohroženě. Stále jsem nevěděla, jestli je to samec nebo samice, ale myslím, že to bylo v danou chvíli jedno. "Ahoj. Nemusíš se nás bát, " řekla jsem laskavým hlasem. Koutkem oka jsem pozorovala Jennu, jestli náhodou nemá nějaké postranní úmysly a nechystá se dát si svačinku. To by si ovšem musela nejprve poradit se mnou, což bych nerada. Zdálo se však, že nemá takovou krizi prázdného žaludku, takže jsem mohla být v klidu. "Nechceš jít s námi do lesa? Mohly bychom zkusit ulovit nějakou vydru, odpočineš si a pak vymyslíme co dál." Dívala jsem se zkoumavě na jeho reakci a stále se vlídně usmívala. "Jsem Wolfganie, " dodala jsem nakonec a nechala Jennu, aby se představila sama. Nevěděla jsem totiž, jestli by jí vadilo, kdybych to vzala za ji nebo ne.

// Narrské kopce (přes Kaňon řeky)

Měly jsme štěstí, že jsme nalezly hráz, přes kterou se dalo celkem bez problémů přejít. Nemusely jsme si zbytečně máchat packy ve vodě, i když mi to nevadilo. Ale nebylo počasí přímo na koupání, tudíž se to velice hodilo. To však neměnilo nic na faktu, že se příroda zbláznila. V povětří létal nějaký sajrajt, který mě nutil kýchat a kašlat. Slzely mi z něho oči a celkově měl štiplavý nádech. Nebe bylo pošmourné, šedé a bezvýrazné. Jenna poukázala na to, že kolem prolétly sovy, které prostě zákonitě ve dne vždy spaly. A teď bezhlavě prchaly za hejny a hejny dalších ptáků. Cestou jsme potkaly i různá stáda, menší i větší, které se více bály toho něčeho, co je nutilo prchat ze svých domovů, než nás. Viděla jsem jim to totiž na očích. Jediné, co bylo ještě jakž takž v normálu byl fakt, že se teplota snižovala, což k podzimu patří. Ale ten zbytek, no nic moc.
Na její poznámku o Životu jsem se musela usmát. "Třeba tam bude mít lepší počasí, než je tady dole. Možná bych si tam taky mohla zajít, nadýchat se čerstvého vzduchu," usmála jsem se a zastavila na kraji houštin. Byl tu o trochu lepší vzduch, než na holých pláních. Tady to aspoň trochu zachytávaly stromy. Nadechla jsem se o trochu víc a úlevně vydechla, že chvilku nemám líce plné bordelu. Zafrkala jsem, abych to dostala i z čumáku a... Začichala jsem pořádně znovu. "Necítíš něco?" Byl to takový jednoznačný pach vlčete. Vzpomněla jsem si, na moje tři kuličky, ze kterých jsou už statní vlci. Pak mi došlo, že Jenna možná nezná tuhle vůni a trochu jsem se zastyděla. Nechtěla jsem to tedy nějak víc rozebírat a čichala dál, abych ho lokalizovala. Mohlo totiž být ztracené, zatoulané, zraněné nebo kdo ví co ještě.

// Sarumenský hvozd (přes řeku Tenebrae)

Naštěstí jsme se z tématu žraní vlastního druhu dostaly velice rychle. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych něco podobného kdy řešila. Jakmile jsme vyšly z lesa ven, do čumáku mě udeřil štiplavý zápach. Rozkašlala jsem se, protože jsem to nečekala. Stromy nás dobře chránily, ale tady nás neochrání nic. Podívala jsem se na oblohu, kde jsem viděla hejno ptáků, na které mě Jenna upozornila. "Přijde mi to zvláštní. Nepamatuju se, že by jich tolik letělo východ." Udivovalo mě to, ale možná za to mohl ten divný kouř, který byl všude okolo. "Tak to abychom sebou pohly, než nám je někdo sežere," řekla jsem vesele a rozběhla se dál. Doufala jsem, že najdeme brzy nějaký úkryt nebo les, kde bychom byly z dosahu dýmu. Jestlipak je nahoře u Života taky takové počasí. Nebo je díky svým kouzlům chráněný?

// Houštiny (přes Kaňon řeky)

// Pravda, je to lepší. :D
Takže měním přechod jako má Jenna Narrské kopce (přes řeku Tenebrae)

Otáčela jsem se na Jennu, jak se otírá o stromy. Usmála jsem se, jak přispívá k ochraně lesa, aby byl hezky označkovaný. "Potvrzuji," řekla jsem obřadně a poté se zašklebila. Znovu jsem se zamyslela, jestli měl Šedivák obě oči nebo jen jedno. Jenže moje mysl mi s tím nechtěla pomoci. Věděla jsem však, že bych ho stoprocentně poznala, kdybych ho znovu potkala. "Tak to je jedině dobře," odpověděla jsem věcně. Bylo znát, že chová Morfea v úctě, což bylo jedině dobře. Byl to totiž úžasný vlk a byla potřeba mu uchovávat dobré jméno. I když, toho bych se nemusela asi bát. Jeho jméno ho předchází.
Pak jsme se dostali k tomu, co vede vlky k tomu, aby ubližovali mláďatům. Její argument byl zajímavý, jenže dalo se to takhle brát? My se potřebovali nakrmit, oni to dělali pro zvrácenou zábavu. Nebo vážně vlčata žrali? Z téhle představy se mi zvedl žaludek a měla jsem co dělat, abych nevyvrhla žaludeční šťávy. Oklepala jsme se a zvažovala slova. "Jako jo, jak to říkáš, tak to je pravda. I když z toho nejsem šťastná, pokud bych měla lovit mláďata. Jenže tohle je kanibalismus, žrát vlčata. Dobře, neříkám, nějaký druhy zvířat to jistě dělají taky. Ale k nám to asi nepatří. Nebo jo?" Bylo mi z toho morbidního tématu fakt špatně. Jenna se dala do vyprávění, jak a kde se může vzít taková zloba a hořkost. Poslouchala jsem její vyprávění a pokyvovala do toho hlavou. "Pravda. Život není černobílý a něco tě k tomu může dovést."
Na vydry mi neodpověděla, takže jsem se na ně dál nevyptávala. Pak však v jakémsi návalu hysterie prohlásila, že by raději ulovila vlče, než něco pořádného. Zděšeně jsem se na ni podívala a doufala, že to vážně myslela jako lehce nepovedený vtip. Po jejím vzoru jsem přitiskla čumák k zemi a snažila se něco najít. Štípalo mě v něm, ale to jsem přešla s tím, že jsem vdechla moc prachu. "Tak se nechám vést. Kam se tedy vydáme?" Šla jsem z lesa ven, s tím, že pak se zařadím za Jennu a nechám se odvést, kam uzná za vhodné.

// Ježčí mýtina přes Řeku Tenebrae

// Když jdeme do Houštin, tak jsem kratší cestu nenašla :D Ale třeba máš lepší, tak pak když tak změním přechod

// Mýtina

Dorazily jsme do lesa, který nás přivítal ševelením. Byla cítit změna ve vzduchu, která nám hlásila, že se podzim hlásí o slovo. Šla jsem tak, abych na Jennu viděla, ale ona se držela spíš za mnou, než aby se mnou držela krok. Bylo to buď tím, že jí nebylo stále dobře nebo mi dávala najevo, že jsem jí nadřazená. Nedokázala jsem se rozhodnou, jestli mi to je příjemné nebo ne. Ono to bylo asi v mnoha smečkách normální, že se dávala najevo hierarchie, ale u nás to takovým zvykem nebylo.
Raději jsem se zamyslela nad tím, jestli ten, co tu vyřvával měl jen jedno oko. Byla pravda, že jsem si ho moc neprohlížela, protože jsem si přála jen aby zmizel z lesa. Jenže takový nápadný rys, to bych si měla pamatovat. "Noo," protáhla jsem, jak jsem se ještě snažila usilovně přemýšlet, "je pravda, že podle toho bych si ho měla pamatovat. Ale vážně nevím. Viděla jsem z něj spíš šedý zadek, než tvář, protože jsem se k němu plížila zezadu. Co si však vybavuju naprosto přesně, je ten příšerný smrad, který se od něho táhnul." Jen při vzpomínce na něj, jsem se oklepala odporem. A doufala jsem, že to bude jako popis stačit.
"To mě mrzí, že tě napadl. Zdá se, že jeho rodina je zkázou a morem Gallirei," řekla jsem smutně a podívala se znovu před sebe. "Terorizují mladší vlky, ubližují vlčatům. Nechápu, jak se v takovém vlkovi může nahromadit tolik zloby," dodala jsem. Nebyla to až tak výzva ke konverzaci na toto téma, jako spíš postesknutí, proč není svět tak jednoduchý, jak si ho představovala Marion.
Naopak téma Duncan nás stále neopouštělo. Byla jsem však ráda, že máme na něj stejný názor. I když, sama jsem viděla, že když šlo do tuhého, tak dokázal být vlkem na pravém místě. Jen to asi nebyl takový ten smečkový duch, jako spíš zachráním si vlastní zadek a pár vlků okolo, abych ukázal, jak s nimi držím. "Myslím si, že by si to zasloužil. Na nějaký vysoký strom. Až ho budeš věšet, tak řekni, třeba pomůžu," zazubila jsem se a podívala se znovu po našem lese. Chtělo by to tu trochu listí. Jen tak na ozdobu. A taky jídlo, to by se na zimu hodilo. Cítila jsem, že je Maple v lese, společně s Amnesií a nějakými dalšími vlky, které jsem nepoznávala. Podívala jsem se na rudou společnici. "Jak to vidíš s tím jídlem? Jdem na vydry nebo raději něco většího?" Už když jsem to říkala, tak mi moc zvířat v mysli nenaskočilo. Protože na větší zvíře by nás bylo potřeba víc a co je nepatrně větší než vydra? Asi vypasený zajíc, ale ten bude taky rychlejší než vydra. Nechala jsem však výběr na Jenně.

Jenna jen potvrdila to, čeho jsem se začínala bát. Nedivila jsem se jí, když to mohlo napadnout mě, která tu žila už pěkných pár let a měla ke smečce silný cit, tak to mohlo napadnout i ji, která v ní tak dlouho nebyla. Sice jsem se dozvěděla, že má jisté pouto k lesu jako takovému, ale to by měla i kdyby tu smečka nebyla. Při mém mluvení mi dávala najevo, že mě poslouchá, kolik slov však fyzicky slyšela, to byla jiná otázka. Stále jí nebylo dobře a já neměla ponětí, čím bych mohla pomoci.
Poslouchala však, když jsem mluvila o tom, že tu někdo hledal Duncana. Ušklíbla jsem se, protože tohle jméno dokázalo ve všech vyvolat nějaký pocit nebo emoci. Bylo jedno o jakou šlo, ale tenhle vlk měl hodně známých po světě. Ovšem to, jestli žije nebo ne, to byla jiná otázka. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to Jenně neříkala, ale opakování, matka moudrosti. "To je dobrá otázka, jestli žije. Protože před lovem do lesa přišel nějaký šedivák, který na něj vyřvával, že zabil Duncana a jeho sestra zabila Amnesii. Jenže, jak jsme si všimly, Amnesia je v lese, celkem živá a zdravá. Takže jestli se Duncan taky vrátil nebo ne, je otázkou. Ale pro jeho vlastní dobro doufám, že se nevrátil, jinak ho tam pošlu znovu," řekla jsem s nevraživostí v hlase. Musel mi totiž vysvětlit několik věcí, hlavně takových, které se týkaly Styx a jejich sympatií.
Jak promluvila o Elwen, tak mi došla jedna věc. Ten les, který byl vedle Sarumenu, byl ten stejný les, do kterého jsme s Andantem přišli... Nebylo proto divu, že jsem nakonec zakotvila v Sarumenu. "Měly jste to tu dobře chráněné," řekla jsem uznale, protože takovéhle přemýšlení se mi líbilo. Hlavně proto, že mě by to nejspíš jen tak nenapadlo. Pokud však máte dobré vztahy s alfou, tak proč by ne? Nakonec jsme se dostaly k vodě. Pamatovala si správně, že tu byla jedovatá jezírka i tůňky. "Morfeus nás učil, že většina je jedovatých, ale některé jsou s pitnou vodou. A u nich se zdržují vydry. Můžeme je jít zkusit chytit?" navrhla jsem opatrně. Byla to i částečná odpověď na to, že potřebuje jíst. Zasmála jsem se na adresu toho, že by si chytila Duncana. "To se musíš postavit do řady," řekla jsem se smíchem a pomalu vedle jejího boku šla zpátky do lesa. Ať se rozhodne jakkoliv, i kdyby na vydry jít nechtěla, tak jsem to chtěla vzít přes les. Zkontrolovat hranice a tak.

// Sarumen

Ahojky, na poslední chvíli, ale hlásím se. :D

Přijato!
Herní
1.
2.
3. Dojít k jezevci a popovídat si s Noktem o tom, že už se nikdy nevrátí (min 30 řádků a napsat do postu, že se jedná o plnění akce a nemá být tedy post hodnocen v rámci rozcestníku)
4. Nasbírat barevné listí a ozdobit s ním Sarumen s pomocí magie nebo bez ní (min 3 posty).

Neherní
1.
2.
3. Upéct duchy (pusinky, které jsou jako duchové ozdobeny) (Splnění: fotografie + recept)
4. Sepsat text (min. 50 slov) na téma podzim na Gallirei, každé slovo bude začínat na poslední písmeno slova předcházejícího. (Splnění: sepsání)

Bonusy
1.
2.

Přemýšlela jsem, jak špatné je, že se nám tu alfy moc nezdržovaly. Jako chápala jsem, že každý občas potřebuje vypnout a v případě Darkie, která na tom nebyla se zdravím úplně nejlíp... Ale aby nikomu nic neřekly a jen tak se vypařily? Něco mi na tom nehrálo. "Pořád doufám v to, že potřebuje jen čas na to, aby se sebrala," řekla jsem váhavým tónem. Nechtěla jsem přemýšlet nad následky toho, kdyby se nesebrala. To by mohlo znamenat konec smečky. Tuhle variantu jsem si však nechtěla připustit. Ještě je brzo na takový hrůzostrašný scénáře.
Mírně jsem se pousmála. Nepřemýšlela jsem nad tím, co je mohlo přivést. "Jedna vlčice chtěla vědět, jestli tu žije Duncan. Druhý vlk, ještě mladý, ji doprovázel, ale nezapomněl poznamenat, že je z Asgaaru a syn tamnějších alf. Nevím jestli se chlubil nebo je tak naučený. Ptal se na takové ty klasické věci, kdo je alfa a... To je vlastně všechno," říkala jsem, zatímco jsem přemýšlela nad těmi dalšími. Smutný, stalo se to celkem nedávno a já už nevím. "Pak vím, že jsem někoho cítila, ale toho se někdo ujal a na druhé straně lesa se objevila vlčice, která byla celá zmatená. Tvrdila, že se ztratila, takže jsem ji vyprovodila zase pryč. A to je vlastně všechno. Ale nevím, že se sem všichni najednou nahrnuli, často nepotkáš ani živáčka," dodala jsem s pokrčením rameny. "Třeba si dělali přehled o smečkách." Bylo to jediné vysvětlení, které mě napadlo.
Snažila jsem se pochopit, jak to Jenna myslela. Copak neví, že máme v lese pár tůní, ze kterých se dá pít? "Přímo jezero ne, ale pitná voda je v malých tůňkách na severu." Možná to znělo jako mimo téma, že si každá mlela svou, ale vážně jsem nevěděla, jak jinak to může myslet. Měla jsem ale o ni strach. Vypadala opravdu špatně. Škoda, že se neumím dobře vyznat v bylinkách. Třeba by ji něco pomohlo.