Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otáčela jsem se na Jennu, jak se otírá o stromy. Usmála jsem se, jak přispívá k ochraně lesa, aby byl hezky označkovaný. "Potvrzuji," řekla jsem obřadně a poté se zašklebila. Znovu jsem se zamyslela, jestli měl Šedivák obě oči nebo jen jedno. Jenže moje mysl mi s tím nechtěla pomoci. Věděla jsem však, že bych ho stoprocentně poznala, kdybych ho znovu potkala. "Tak to je jedině dobře," odpověděla jsem věcně. Bylo znát, že chová Morfea v úctě, což bylo jedině dobře. Byl to totiž úžasný vlk a byla potřeba mu uchovávat dobré jméno. I když, toho bych se nemusela asi bát. Jeho jméno ho předchází.
Pak jsme se dostali k tomu, co vede vlky k tomu, aby ubližovali mláďatům. Její argument byl zajímavý, jenže dalo se to takhle brát? My se potřebovali nakrmit, oni to dělali pro zvrácenou zábavu. Nebo vážně vlčata žrali? Z téhle představy se mi zvedl žaludek a měla jsem co dělat, abych nevyvrhla žaludeční šťávy. Oklepala jsme se a zvažovala slova. "Jako jo, jak to říkáš, tak to je pravda. I když z toho nejsem šťastná, pokud bych měla lovit mláďata. Jenže tohle je kanibalismus, žrát vlčata. Dobře, neříkám, nějaký druhy zvířat to jistě dělají taky. Ale k nám to asi nepatří. Nebo jo?" Bylo mi z toho morbidního tématu fakt špatně. Jenna se dala do vyprávění, jak a kde se může vzít taková zloba a hořkost. Poslouchala jsem její vyprávění a pokyvovala do toho hlavou. "Pravda. Život není černobílý a něco tě k tomu může dovést."
Na vydry mi neodpověděla, takže jsem se na ně dál nevyptávala. Pak však v jakémsi návalu hysterie prohlásila, že by raději ulovila vlče, než něco pořádného. Zděšeně jsem se na ni podívala a doufala, že to vážně myslela jako lehce nepovedený vtip. Po jejím vzoru jsem přitiskla čumák k zemi a snažila se něco najít. Štípalo mě v něm, ale to jsem přešla s tím, že jsem vdechla moc prachu. "Tak se nechám vést. Kam se tedy vydáme?" Šla jsem z lesa ven, s tím, že pak se zařadím za Jennu a nechám se odvést, kam uzná za vhodné.

// Ježčí mýtina přes Řeku Tenebrae

// Když jdeme do Houštin, tak jsem kratší cestu nenašla :D Ale třeba máš lepší, tak pak když tak změním přechod

// Mýtina

Dorazily jsme do lesa, který nás přivítal ševelením. Byla cítit změna ve vzduchu, která nám hlásila, že se podzim hlásí o slovo. Šla jsem tak, abych na Jennu viděla, ale ona se držela spíš za mnou, než aby se mnou držela krok. Bylo to buď tím, že jí nebylo stále dobře nebo mi dávala najevo, že jsem jí nadřazená. Nedokázala jsem se rozhodnou, jestli mi to je příjemné nebo ne. Ono to bylo asi v mnoha smečkách normální, že se dávala najevo hierarchie, ale u nás to takovým zvykem nebylo.
Raději jsem se zamyslela nad tím, jestli ten, co tu vyřvával měl jen jedno oko. Byla pravda, že jsem si ho moc neprohlížela, protože jsem si přála jen aby zmizel z lesa. Jenže takový nápadný rys, to bych si měla pamatovat. "Noo," protáhla jsem, jak jsem se ještě snažila usilovně přemýšlet, "je pravda, že podle toho bych si ho měla pamatovat. Ale vážně nevím. Viděla jsem z něj spíš šedý zadek, než tvář, protože jsem se k němu plížila zezadu. Co si však vybavuju naprosto přesně, je ten příšerný smrad, který se od něho táhnul." Jen při vzpomínce na něj, jsem se oklepala odporem. A doufala jsem, že to bude jako popis stačit.
"To mě mrzí, že tě napadl. Zdá se, že jeho rodina je zkázou a morem Gallirei," řekla jsem smutně a podívala se znovu před sebe. "Terorizují mladší vlky, ubližují vlčatům. Nechápu, jak se v takovém vlkovi může nahromadit tolik zloby," dodala jsem. Nebyla to až tak výzva ke konverzaci na toto téma, jako spíš postesknutí, proč není svět tak jednoduchý, jak si ho představovala Marion.
Naopak téma Duncan nás stále neopouštělo. Byla jsem však ráda, že máme na něj stejný názor. I když, sama jsem viděla, že když šlo do tuhého, tak dokázal být vlkem na pravém místě. Jen to asi nebyl takový ten smečkový duch, jako spíš zachráním si vlastní zadek a pár vlků okolo, abych ukázal, jak s nimi držím. "Myslím si, že by si to zasloužil. Na nějaký vysoký strom. Až ho budeš věšet, tak řekni, třeba pomůžu," zazubila jsem se a podívala se znovu po našem lese. Chtělo by to tu trochu listí. Jen tak na ozdobu. A taky jídlo, to by se na zimu hodilo. Cítila jsem, že je Maple v lese, společně s Amnesií a nějakými dalšími vlky, které jsem nepoznávala. Podívala jsem se na rudou společnici. "Jak to vidíš s tím jídlem? Jdem na vydry nebo raději něco většího?" Už když jsem to říkala, tak mi moc zvířat v mysli nenaskočilo. Protože na větší zvíře by nás bylo potřeba víc a co je nepatrně větší než vydra? Asi vypasený zajíc, ale ten bude taky rychlejší než vydra. Nechala jsem však výběr na Jenně.

Jenna jen potvrdila to, čeho jsem se začínala bát. Nedivila jsem se jí, když to mohlo napadnout mě, která tu žila už pěkných pár let a měla ke smečce silný cit, tak to mohlo napadnout i ji, která v ní tak dlouho nebyla. Sice jsem se dozvěděla, že má jisté pouto k lesu jako takovému, ale to by měla i kdyby tu smečka nebyla. Při mém mluvení mi dávala najevo, že mě poslouchá, kolik slov však fyzicky slyšela, to byla jiná otázka. Stále jí nebylo dobře a já neměla ponětí, čím bych mohla pomoci.
Poslouchala však, když jsem mluvila o tom, že tu někdo hledal Duncana. Ušklíbla jsem se, protože tohle jméno dokázalo ve všech vyvolat nějaký pocit nebo emoci. Bylo jedno o jakou šlo, ale tenhle vlk měl hodně známých po světě. Ovšem to, jestli žije nebo ne, to byla jiná otázka. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to Jenně neříkala, ale opakování, matka moudrosti. "To je dobrá otázka, jestli žije. Protože před lovem do lesa přišel nějaký šedivák, který na něj vyřvával, že zabil Duncana a jeho sestra zabila Amnesii. Jenže, jak jsme si všimly, Amnesia je v lese, celkem živá a zdravá. Takže jestli se Duncan taky vrátil nebo ne, je otázkou. Ale pro jeho vlastní dobro doufám, že se nevrátil, jinak ho tam pošlu znovu," řekla jsem s nevraživostí v hlase. Musel mi totiž vysvětlit několik věcí, hlavně takových, které se týkaly Styx a jejich sympatií.
Jak promluvila o Elwen, tak mi došla jedna věc. Ten les, který byl vedle Sarumenu, byl ten stejný les, do kterého jsme s Andantem přišli... Nebylo proto divu, že jsem nakonec zakotvila v Sarumenu. "Měly jste to tu dobře chráněné," řekla jsem uznale, protože takovéhle přemýšlení se mi líbilo. Hlavně proto, že mě by to nejspíš jen tak nenapadlo. Pokud však máte dobré vztahy s alfou, tak proč by ne? Nakonec jsme se dostaly k vodě. Pamatovala si správně, že tu byla jedovatá jezírka i tůňky. "Morfeus nás učil, že většina je jedovatých, ale některé jsou s pitnou vodou. A u nich se zdržují vydry. Můžeme je jít zkusit chytit?" navrhla jsem opatrně. Byla to i částečná odpověď na to, že potřebuje jíst. Zasmála jsem se na adresu toho, že by si chytila Duncana. "To se musíš postavit do řady," řekla jsem se smíchem a pomalu vedle jejího boku šla zpátky do lesa. Ať se rozhodne jakkoliv, i kdyby na vydry jít nechtěla, tak jsem to chtěla vzít přes les. Zkontrolovat hranice a tak.

// Sarumen

Ahojky, na poslední chvíli, ale hlásím se. :D

Přijato!
Herní
1.
2.
3. Dojít k jezevci a popovídat si s Noktem o tom, že už se nikdy nevrátí (min 30 řádků a napsat do postu, že se jedná o plnění akce a nemá být tedy post hodnocen v rámci rozcestníku)
4. Nasbírat barevné listí a ozdobit s ním Sarumen s pomocí magie nebo bez ní (min 3 posty).

Neherní
1.
2.
3. Upéct duchy (pusinky, které jsou jako duchové ozdobeny) (Splnění: fotografie + recept)
4. Sepsat text (min. 50 slov) na téma podzim na Gallirei, každé slovo bude začínat na poslední písmeno slova předcházejícího. (Splnění: sepsání)

Bonusy
1.
2.

Přemýšlela jsem, jak špatné je, že se nám tu alfy moc nezdržovaly. Jako chápala jsem, že každý občas potřebuje vypnout a v případě Darkie, která na tom nebyla se zdravím úplně nejlíp... Ale aby nikomu nic neřekly a jen tak se vypařily? Něco mi na tom nehrálo. "Pořád doufám v to, že potřebuje jen čas na to, aby se sebrala," řekla jsem váhavým tónem. Nechtěla jsem přemýšlet nad následky toho, kdyby se nesebrala. To by mohlo znamenat konec smečky. Tuhle variantu jsem si však nechtěla připustit. Ještě je brzo na takový hrůzostrašný scénáře.
Mírně jsem se pousmála. Nepřemýšlela jsem nad tím, co je mohlo přivést. "Jedna vlčice chtěla vědět, jestli tu žije Duncan. Druhý vlk, ještě mladý, ji doprovázel, ale nezapomněl poznamenat, že je z Asgaaru a syn tamnějších alf. Nevím jestli se chlubil nebo je tak naučený. Ptal se na takové ty klasické věci, kdo je alfa a... To je vlastně všechno," říkala jsem, zatímco jsem přemýšlela nad těmi dalšími. Smutný, stalo se to celkem nedávno a já už nevím. "Pak vím, že jsem někoho cítila, ale toho se někdo ujal a na druhé straně lesa se objevila vlčice, která byla celá zmatená. Tvrdila, že se ztratila, takže jsem ji vyprovodila zase pryč. A to je vlastně všechno. Ale nevím, že se sem všichni najednou nahrnuli, často nepotkáš ani živáčka," dodala jsem s pokrčením rameny. "Třeba si dělali přehled o smečkách." Bylo to jediné vysvětlení, které mě napadlo.
Snažila jsem se pochopit, jak to Jenna myslela. Copak neví, že máme v lese pár tůní, ze kterých se dá pít? "Přímo jezero ne, ale pitná voda je v malých tůňkách na severu." Možná to znělo jako mimo téma, že si každá mlela svou, ale vážně jsem nevěděla, jak jinak to může myslet. Měla jsem ale o ni strach. Vypadala opravdu špatně. Škoda, že se neumím dobře vyznat v bylinkách. Třeba by ji něco pomohlo.

Až když se ozvala uraženým tónem, který možná trochu hrála, mi došlo, že moje povzbuzení nevyšlo tak, jak jsem zamýšlela. Třeba příště. Měla jsem pocit, že jsem čím dál tím víc neobratnější v povzbuzujících konverzacích. A taky jsem doufala, že se to jednou zlepší. Naštěstí se Jenně můj nápad na jídlo líbil. Zasmála jsem se spolu s ní, ale stejně se mi pořád nelíbila, jak zvláštně nakláněla hlavu.
Zajímala se odění v lese a já se mohla tak akorát stydět. Za tu dobu, co jsem v lese byla, jsem mluvila se spoustou cizinců, ale s nikým z našich. "No, popravdě jsem alfy ani nepotkala. Celou dobu jsem stála u hranic a zodpovídala otázky snad tak pěti vlků, kteří většinou nezávisle na sobě přišli. Takže jsem raději obešla hranice a šla si dát odpočinek. Možná bychom měly aspoň jednu po cestě za potravou najít a zeptat, co nového. Jak se střídali cizinci na hranicích, tak zamořili celý les směsicí pachů. Teď už by to mohlo být lepší," uvažovala jsem nahlas, že nám i pachy mohly hodně prozradit. Z Jenny vypadlo něco o otrávené vodě. Zděšeně jsem se na ni zadívala. "Ty jsi pila z nějaký jižní tůně? Nebo mluvíš o jiný vodě? Každopádně, co s tím budeme dělat?" Začala jsem uvažovat, jestli by moje magie pomohla s tím, že bych ji vytáhla jed z krve. Sice tekutina jako tekutina, ale takhle to asi nefunguje. Chtělo by to Newlinovu magii.

// I tady se moc omlouvám, snad už to bude s aktivitou lepší :))

Jak jsem tak trochu doufala, moje společnost jí nevadila. Usmála jsem se na ni, ale ona měla zavřené oči. Pozorně jsem se na Jennu zadívala, protože se mi moc nezdála její reakce. Přeci, kdyby chtěla spát já rušila, tak mi to řekne hned. Oči rudé vlčice však nezůstaly zavřené dlouho. Znovu je otevřela a sedla si, jenže celkově se mi moc nelíbila. Bylo to, jako kdyby s něčím bojovala, nebylo jí úplně dobře nebo tak něco. Nechtěla jsem však být šťoural, takže jsem počkala, jestli se nesvěří sama. Dozvěděla jsem se však jen to, že byla u Ohnivého jezera, když její skupinku přepadla písečná bouře. Naklonila jsem hlavu na stranu a chystala se něco říct.
Jenna se však rozhodla, že půjde na průzkum. Seskočila ze skalky a šla. Její krok mi přišel nejistý, k čemuž dopomohlo i podlomení tlapek. Chtěla jsem pomoci, ale nevypadala, že by o to vyloženě stála. Udělala si kolečko po mýtině, snažila se něco chytit v trávě, zavrčela na strom, takže to byla asi veverka a vracela zpátky ke mně. Nijak jsem nekomentovala její stav, nic mi do toho nebylo. Když však prohlásila, že staří vlci už asi neumí lovit, tak jsem už přeci jen promluvila. "Neřekla bych, že to je tím. Veverky jsou rychlý potvůrky, do kterých se skoro nikdo nepouští, aspoň z vlků, které znám. Mám však pocit, že by ti jídlo bodlo. Nechci se vnucovat, ale budeš chtít pomoci něco ulovit? Je pravda, že bych sama taky něčím nepohrdla," mlsně jsem se oblízla a v hlavě si začala skládat mapu, kde se vyskytují nějací malí tvorové, kteří by se dali dobře chytat. A nebylo by to tak daleko, aby to Jenna došla. Kolik jí tak může být? Popravdě jsem se starými vlky nepřišla do kontaktu už hooodně dlouho. Měla jsem skoro až pocit, že Na Galli žádní staří nejsou. A teď jsem měla před sebou živoucí důkaz. A jako správná beta se postarám!

// Sarumen

Vyrazila jsem na mýtinu. Dostala jsem trochu facku od horkého večera. Z chládku v lese jsem nečekala, že bych tu mohla narazit na opravdu ještě pořádné letní počasí. Zadívala jsem se k západu a prohlížela si barevnou oblohu. Chtěla jsem chvilku nic neřešit a jen si užívat života. S prázdnou hlavou. Docela se mi to dařilo, ale hlásek, vtíravý a neodbytný mi stále hlásil, co je třeba zařídit, co je třeba udělat, co bych měla řešit. Povzdechla jsem si a poprvé si připustila, jestli se mi líbí být betou. Jako jo, bylo to dobré, měla jsem to ráda, ale stálo mi to za to? Ale kuš, stojí. Nesmíš být tak sobecká. A navíc, vždyť můžeš vyrazit do okolí po domluvě. Nejsi tu přece vázaná.
Nejspíš mi jen bylo líto, že nemám svou práci pořádně s kým sdílet. S kým si ji rozdělit. Ale jednou to překonám a budu nejlepší beta všech bet! Přehlušila jsem hlásek pochybností o betovaní a vydala jsem se přímo za Jennou. Potřebovala jsem se zeptat, jestli viděla úkryt. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem se už ptala nebo ne. A pak jsem ji chtěla maličko zlanařit na lov, který byl potřeba uskutečnit. Když jsem se blížila, všimla jsem si, že má zavřené oči. Nechtěla jsem ji budit nebo vylekat, takže jsem zpomalila tempo, ale schválně jsem dupala, aby měla čas si mě všimnout. Když už jsem byla u ní, tak jsem počkala, až bude mít otevřené oči. Jakmile se tak stalo, zazubila jsem se na ni. "Zdravím, dlouho jsme se neviděly. Nebude ti vadit společnost?" Dřepla jsem si ke kameni a dívala se střídavě na ni a na strom.

Vlčice nakonec moji nabádku přijala. Nepromluvila však ani slovo, kromě poděkování, ale já ji nenutila. Popravdě se mi ani moc nechtělo mluvit. Pokud by však nějakou otázku měla, tak bych ji neodbyla. Prošla mojí ukázanou cestou a ani se neotočila. Byla venku bez pozdravu, než by se řeklo švec. Jojo, měj se a děkujeme za návštěvu, řekla jsem si v hlavě ironicky a opřela se o strom. Přemýšlela jsem totiž, že bych si vyrazila na poznávací túru po smečkách taky, ale měla jsem tu práci. Jak jsem se tak opírala o kmen, tak jsem z něho poznala, že hranice začínají být znovu nezřetelné. To je jasný, že si to sem pak každý nakráčí, jak mu je libo. Bylo na mě, abych se o hranice postarala. A pak o nějaké jídlo. Akorát na jídlo byli potřeba další vlci. Jakmile se první listí začne barvit, vyrazíme pro jídlo. Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla zkontrolovat i stav kůží v úkrytu. Bývala to práce Nokta, takže bylo logické, že se jí zhostím.
Nejdřív však hranice. Přišlo mi, že když jsem stála dlouho o stromu, tak by se na něm mohl můj pach uchytit. Proto jsem si ho dál nevšímala a vydala se na další putování po okraji lesa. Tak jako už mnohokrát jsem si tu otřela hřbet, tady obrousila drápy a někde trochu učůrla. Nově jsem přidala, že jsem u některých kořenů trochu zahrabala, buď abych je přikryla hlínou nebo některé naopak vyhrabala. Přišlo mi to totiž jako zpestření a navíc jako odrazení od nebezpečných cest. Aby se nám tu totiž nepotulovali cizinci a ještě někam nespadli. Pak by nám tu jejich mrtvoly smrděly. Ale zase by byli dobrý odstrašující případ. Zaslechla jsem vytí, které oznamovalo, že se Jenna vrátila do hvozdu. Trochu jsem se rozradostnila, ale dál si hleděla svojí práce. Dělala jsem ji důkladně, aby na mě byly alfy pyšné.
Cestou jsem se dostala k tůňkám, takže jsem věděla, že jsem zhruba v půlce cesty. Jelikož mi došel jeden značkovací prostředek, rychle jsem doplnila spoustu tekutin, abych mohla ve značkování močí pokračovat. Sice mi bylo jasné, že se tekutiny projeví až za nějaký čas, ale zbytek hranic bych už mohla možná dočůrat. Jak tohle mají ti samci jednodušší. Trochu jsem jim teď jejich nástroj záviděla, protože s ním mohli značkovat o mnoho výš. My holky bychom musely vylézt pomalu na strom, abychom ho označkovaly tak vysoko. Žádné kaskadérské kousky jsem však v plánu neměla. Raději jsem se držela klasiky drbání, škrábání a nyní i hrabání. Tu a tam jsem zuby ukousla mladé i staré větve, protože mi docházely nápady, jak ještě hranice více označit.
Nakonec jsem se dostala ke stromu, od kterého jsem začala. Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to hezky zvládla. Hlavně jsem ale byla ráda, že jsem si pročistila hlavu. Když jsem to totiž vzala kolem a kolem, tak jsem na nic podstatného nemyslela a bylo mi vážně dobře. Otočila jsem se do středu hvozdu. Ještě je potřeba označit mýtina. Nebo aspoň ji zkontrolovat. Vydala jsem se tím směrem, v hlavě pořád tu stejnou prázdnotu. Ale ne letargii.

// Mýtina

Jak jsem poznala, jednalo se o vlčici. Byla dlouho ticho, takže jsem si jí prohlížela a čekala na nějakou odpověď. Mezitím se mi k čumáku donesl další pach. Kdyby tu se mnou nestála tahle cizinka, tak bych nad tím protočila oči. Jenže nechtěla jsem, aby si myslela, že to je na ni, takže jsem jen trpělivě čekala. Nakonec ze sebe vysoukala odpověď, která by se dala považovat za vysvětlení. Vzhledem k tomu, že začala couvat a vypadala, že okamžitě odchází. Usmála jsem se na ni a mírně se uvolnila. zatím nevypadala jako hrozba, takže jsem nemusela mít svaly připravené. Od kdy jsem tak opatrná? Ne, že by to bylo něco špatného, ale nepoznávala jsem se.
"To se občas stane všem, že se zamyslíme a tlapy nás donesou někam, kam by neměly. Pozor na nějaké smečky, kde mají ostřejší hlídače. Nemuselo by se to vyplatit, mrkla jsem na ni, ale ona už byla skoro otočená a namířená pryč. "Počkej," houkla jsem, "pojď tudy, tam se budeš škrábat přes strašný kořeny," mávla jsem tlapou na druhou stranu. Nejen, že to bylo blíž ven, ale hlavně nehrozilo, že by se zranila. Ten kdo tu není zvyklý chodit a běhat s tím může mít ze začátku problémy. Tak jako já. Samozřejmě jsem ji do toho nechtěla nutit. Mohla jít kudy chtěla, hlavně pokud to bude ven. Ovšem, jestli sem třeba přišla s otázku, zda se může přidat... To bych ji zavedla rovnou k alfám. Nebo za někým na návštěvu. Ale myšlenky jsem číst neuměla, tak jsem nevěděla. Dívala jsem se na vlčici a čekala, jak se rozhodne.

Čekala jsem, jestli ještě přidají nějaké další otázky nebo si budou chtít nějak popovídat. Vlčice beze jména mě pobavila, když nabídla, že Duncanovi vyprší kožich, pokud ho potká dřív. Pokud žije. "Máš mé požehnání," řekla jsem se smíchem. Opravdu by si to zasloužil, nicméně nechtěla jsem znít, jakože jsem cizinku navedla na to, aby zatočila s naším členem. Pohled jsem stočila na Nemesise, jestli mu tyto stručné informace stačí nebo jestli je chce nějak rozvést. Nejprve si převalil moje jméno, jako kdyby si ho chtěl lépe zapamatovat. Pravda, na jména jsem taky už nebyla machr. Protože jsem potkala spoustu vlků. Ale ta zvučná a pro mě něčím zajímavá a důležitá, jsem si pamatovala. I když jsem o nich třeba jen někdy, někde slyšela. Na jeho otázku jsem jen přikývla hlavou. Bylo nezvyklé aby smečku vedly dvě samice, ale pokud se jim to dařilo, tak proč by ne? Řekla bych, že to bylo to, co ho zmátlo, protože ani jedno jméno neznělo jako pro samce. Byl velice zamyšlený, ale na další otázky se nedostalo. Vlčice vypadala, že má celkem na spěch a Nemesis nechtěl zůstat pozadu. Důvod mi i lehce nastínil. Zakřenila jsem se na něj a mávla na ně packou. "Mějte se," houkla jsem za nimi.
Mohla jsem jim nabídnout, že když budou mít cestu kolem, můžou se stavit. Mmm, ale jednou bych se měla vydat taky navštívit další smečky. Byla to ostuda, že jsem neměla moc velký přehled. Do konce roku bych to měla napravit. Chtěla jsem dělat smečkové věci, jak to pojmenovala cizinka, když tu jsem uslyšela vytí. Překvapeně jsem se za tím hlasem otočila. Co tu všichni tak najednou chtějí? Užuž jsem se tím směrem chtěla rozběhnout, ale poryv větru mě zastavil. Cítila jsem totiž, že se k cizinci vydala Darkie. Nebo Maple. To už jsem dokonale nedokázala vyčenichat, protože jejich pachy šly ze stejného místa. Hlavní ale bylo, že bylo o toho cizáka postaráno.

// Pro Zarrayu

Znovu jsem se rozhodla, že něco půjdu dělat. Zkontrolovat stav kožešin, jídla, hranic nebo čehokoliv jiného. Jenže jsem neměla příležitost. Trvalo mi to dlouho, ale když jsem pomalu procházela lesem, vítr se změnil a já cítila zase jiný pach. Zastavila jsem se a zkontrolovala odkud to vychází. Jenže jak se vítr měnil, tak jsem si nebyla jistá, kdo kde je. Ten komu však patřil byl docela daleko od hranic. Byla jsem nerozhodná, ale svoji ptačí magii jsem na to nechtěla použít. Co kdybych energii ještě potřebovala? Povzdechla jsem si a vydala se za pachem. Měla bych tu orientaci zase procvičit. Takhle jim budu k ničemu. Co to ale všechny napadlo, že sem přijdou. Copak je den otevřených smeček? Nebo máme slabě označené hranice? Musela jsem to pak prohlídnout. Ale jedno po druhém.
Běžela jsem za pachem, mlha se mi rozestupovala a ukazovala cestu. Brzy jsem se ocitla v blízkosti cizince. Mohla jsem bafnout z mlhy, udělat trochu tajemný příchod, ale to bych udělala u někoho známého. Proto jsem nechala mlhu, aby se rozestoupila a odhalila moji přítomnost u vlčice? Nebyla jsem si tím úplně jistá, protože jestli to byla vlčice, tak dost velká. Což o to, na obránce by se přesně hodil/hodila. Raději jsem promluvila neutrálně, abych nezpůsobila nějaký trapas. "Zdravím." řekla jsem pevným hlasem, který měl špetku laskavosti. Nevěděla jsem však jak se postavit k tomu, že o sobě ani nedal/nedala vědět. "Jak ti možná došlo, jsi na území smečky. Přivádí tě něco konkrétního?" Volila jsem slova a vnitřně se poplácala po ramenou. A doufala jsem, že zjistím, jestli to je opravdu vlčice.

Stejný pohled, který na mě vlčice vrhala, když jsem mluvila, jsem vrhala já na ní, když mi říkala, že tu Duncan stoprocentně byl. A ještě to tu značkoval. Na konci jara, možná už začátek léta. Všechno tohle mi strašně splývalo dohromady, protože... No protože si tu Smrt posbírala vlky jako ztracená vlčata. Možná proto jsme byli mimo. Jenže, kdy se přišel Šedivák posmívat, že nám zabil Amny a Duncana? Byl snad Duncan stejně jako Amnesia někde a pak se vrátili? Opravdu se mohou vlci vracet jen když je zakousne jiný vlk? Byla to velká záhada, ale potřebovala bych víc informací, víc času na poskládání složití skládačky. Ale hlavně, měli jsme tu návštěvu, které jsem se musela věnovat. Nemohla jsem se zastavit a přemýšlet. Mladý vlk vypadal, že se dobře baví.
"Je pravda, že v tu dobu jsme to jako smečka měli složité," volila jsem slova opatrně, protože jsem nechtěla nějak dát najevo, že jsme jako smečka asi nejchudší, co se počtu vlků týká. "Takže jsem jeho přítomnost nebo spíš letmý skok do domova nepostřehla. Ale od té doby se tu neukázal. Takže teď to není pro něj taková doba, co tu nebyl, ale taky to není pár dní zpět. Mrzí mě, že si na něj zbytečně čekala. Klidně mu pak trochu ostřeji připomenu, že má plnit svoje sliby," nabídla jsem vlčici. Víc jsem toho pro ni udělat nemohla. Bylo dost možné, že si to s ním bude chtít vyřídit sama.
Moje pozornost padla na vlka, který se jal toho, že se představí. Pozorně jsem ho poslouchala a pokývala hlavou. "Ještě jednou tě zdravím Nemesisi synu alf Asgaaru," řekla jsem oficiálně. Tahle jména jsem si totiž dokázala spojit s tím, že se jedná o alfy, i když jsem je osobně neznala. "Jsem Wolfganie, beta Sarumenské smečky. Tvůj cíl je šlechetný. Našimi alfami jsou Darkie a Maple. Nejsme až tak početná smečka, ale řekla bych, že to ničemu nevadí. A teď jsi aspoň chytřejší o naší existenci." Usmála jsem se a doufala, že není nějaký špion, který si dělá poznámky, která smečka stojí za přepadnutí. Ale zase jsem mu toho tolik konkrétního o nás neřekla.

Slova se ujala tmavší vlčice. Dívala jsem se na ni a poslouchala co z ní vypadne. Slova o Duncanovi mi poskakovala v hlavě, ale na obličeji jsem nedala nic znát. Stále jsem tam měla vlídný úsměv. Nedivím se, že by Duncan někam nepřišel. Ale jak na tom teď je? Je opravdu mrtvý nebo to byl jen výmysl? A patří sem ještě vůbec? Snažila jsem se vymyslet nějakou kloudnou odpověď, abych vlčici nedala nějaké naděje, které by nebyly na místě nebo abych nějak pošramotila pověst Duncana. Pokud to tedy bylo možné.
Pak se ke slovu dostal mladý vlk. Přišlo mi, že je velice mladý, dokonce mladší než moje děti. Podívala jsem se za tlapou, kam ukazoval. Věděla jsem, že tam někde tahle smečka je, ale přišlo mi, že jsem nikoho z jejich členů neznala. Dalo by se říct, že jsem neznala moc vlků z cizích smeček. Což bych měla napravit. Chviličku jsem přemýšlela, jestli mám odpovědět tak jak promluvili nebo jinak. Ale bylo by to neuctivé, kdybych upřednostnila druhý dotaz. Takže jsem se otočila k vlčici. Jména jsem neřešila, asi nebyla úplně podstatná. "Pravdou je, že tento les je Duncanův domov. Jenže se tu neukázal tak dlouhou dobu, že si už nejsem jistá, že tomu tak bude až se k nám uráčí zase vrátit." Povzdechla jsem si, ale dál jsem to nějak nerozváděla. Nechtěla jsem zbytečně roznášet nějaké drby, které ani nebyly pravdou. Pak jsem pohled stočila na vlka. "Snad budu znát odpovědi na tvé otázky, sousede," usmála jsem se na něj.

// Promiň Newlii, nějak jsem to nestíhala o:)

Newlin mě znovu zavalil slovy, ale nevadilo mi to. Slíbil, že další lov bude na svém místě a pomůže nám. Přemýšlela jsem, jaké hnědoušky myslel. Pak mi však připlula vzpomínka, jak jsme lovili něco jako zubry nebo bizony nebo co to bylo za potvory. A do toho se Newlinovi moc nechtělo. jestli to tedy bylo ono. "Dobře, hnědoušky nebudeme lovit, když to jsou tvoji kamarádi," řekla jsem mile. Přece ho nebudu stavět do obtížných situací, aby se cítil špatně. "Taky jsem Setii hooodně dlouho neviděla. Nejspíš odešla někam pryč, za lepším, aniž by se rozloučila," řekla jsem zamyšleně. Ani jsem netušila jak byla stará, takže bylo možné, že někde v tichosti zemřela. Morbidní představa.
Pak jsme se dostali k té neveselé novince, kterou Newlin zřejmě nevěděl. Bylo vidět, že neví jak se má chovat, jak se dívat, prostě cokoliv. Smutně jsem se usmála, když řekl slova, co Jenna předpovídala. Ano sice nepomáhají, ale jsou přeci jen milá a slyšet je od přítele pro mě hodně znamenalo. Pak však začal Newlin mluvit a mluvil stejně rychle jako obvykle, ale i tak jsem vnímala každé slovo. Začala jsem se skrz deroucí se slzy usmívat, protože to bylo tak krásné. "Máš pravdu. Bude tu vždy se mou... Vlastně s námi," řekla jsem se směsicí smutku a radosti zároveň. Také mi řekl, že by se třeba mohl vrátit, což už pro mě nebyla tak překvapivá informace. "Něco jsem už slyšela od Amny. Že ji zabili a ona se vrátila? Třeba to je podmíněný tím, že tě zakousne jiný vlk?" Řekla jsem s popotahování. Poslední věta však byla nejkrásnější. Zadívala jsem se na Newlina s jemným náznakem radosti. "Budu ho vidět v našich dětech. Děkuji ti Newline," řekla jsem dojatě a chtěla ještě něco dodat. Pak mi však do čumáku dorazila směsice pachů, což se mi moc nelíbilo. Teda takhle, ty naše se mi líbily, ale těch cizích bylo nějak moc. Podívala jsem na Newlina, jak se na to dívá. "Asi bych to měla jít zkontrolovat. Půjdu k hranicím, chceš jít taky?" Musela jsem sklepat smutek, takže jsem se oklepala a ještě jednou na něj koukla. Jenže jsem nemohla čekat, protože se ozvalo i zavytí.

// Pro Nemasise a Lilith

Usmála jsem se na Newlina a vyrazila za vytím i pachy. Měla jsem to tu nachozené, takže mi to netrvalo moc dlouho. Jako první se na cizince vyvalila mlha a až po ní já. Byl to takový dramatický příchod, což jsem ani nechtěla. "Zdravím vás," řekla jsem mile, ale pevně. Stopy po mém nedávném smutku byly tytam. "Asi jste poznali, že jste na území smečky. Děkuji za to, že jste se tu neprocházeli, ale dali o sobě vědět. S čím vám můžu pomoci?" Pohled jsem přesouvala z vlka na vlka a čekala, co z nich vypadne.

Můj kamarád volal na Bouři zarmouceně, ale nerozběhl se hned za ní. Nevěděla jsem, jestli to je mnou nebo mu došlo, že tahle vlčice nejspíš smečky neměla v lásce. Neměla jsem ani jak bych Newlina rozveselila nebo ho přivedla na jiné myšlenky. On to celkem i hezky zhodnotil, i když asi neměl úplně ponětí, co se odehrálo. "Je hezké, že jste si tak popovídali. Jen asi neměla moc dobré zkušenosti s bývalou smečkou? Třeba jí náš les připomněl něco ošklivého, o čem nerada mluví. Ale jsem si jistá, že venku to bude zase ta hodná a pohodová Bouře, kterou si poznal, " řekla jsem povzbudivě. Sama jsem teda měla představu, že se možná bála zdejších vlků nebo mlhy, než toho, že je ve smečce jako celkově. Tak jako tak, byla pryč a Newlin tu stál opuštěný a zmatený.
To se ovšem brzy změnilo, jak je u Newlina zvykem. Nahrnul na mě salvu slov, ze který mi šla hlava kolem. Snažila jsem se všechny pochytat, aby mi to aspoň trochu dávalo smysl. Pochopila jsem, že má moc rád Amnesii, ale asi tak, že se stali partnery? A co Derian? Myšlenka mi projela hlavou jako blesk, ale nechala jsem to být, Byl přeci jen dospělý, takže věděl co má dělat. Teda snad. Usmívala jsem se, ale můj úsměv trochu povadal, když mi došlo, o čem ho musím informovat. A vůbec se mi do toho nechtělo. Buď silná. Jako Jenna. "Amny byla se mnou a Maple a Jennou na lovu. Máme novou členku, jmenuje se Jenna, potkal si ji? Má rudý kožich, jako měla Setia. Naposledy jsem Amny viděla, když šla pomoci Maple s úlovkem. A není to tak dlouho." Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Než jsem však stačila něco říct, tak jsem se zvedla a položila hlavu Newlinovi na krk. Bylo to přátelské gesto a mě těch pár chvilek pomohlo k tomu, abych ze sebe dostala tu nepříjemnou skutečnost. "Newlinku," zamumlala jsem a zase se od něho odtáhla, "já tě mám taky moc ráda. I tě moc ráda vidím. Ale stala se tady taková špatná věc. A nevím, jestli o tom víš. Na hvozd se hnala nějaká příšera a Nokt... Můj statečný Nokt... Se kvůli nám všem obětoval, abychom tu mohli žít dál. Už se nevrátí," zlomil se mi hlas. Nebyla jsem ještě tak statečná a smířená s tím, že ho už nikdy neuvidím. Oči se mi zalily slzami, ale i tak jsem se na Newlina snažila usmívat. Aby viděl, že se snažím být v pořádku.