Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Oddechovka parádní. :)) Beru prosím mušlličky. :))

// Řeka Tenebrae

Za Maple dorazil Star, který si s ní chtěl také povídat. Nechala jsem je tedy debatovat spolu a zaměřila jsem se na Marion. Ta běhala kolem břehu, než jsme přes řeku přešli a něco tam hledala. Nebo jen přemýšlela, to těžko říct. Taky jsem se trochu zamyslela, než jsem překonala řeku. Ne o něčem konkrétním, jen jsem tak nechala myšlenky plynout. Zaslechla jsem Stara, jak se pohoršuje nad tím, že z krásného bílého sněhu se stalo cosi, co není vůbec krásné a nadýchané. Usmála jsem se a znovu věnovala pozornost své dceři, která se řítila za námi s něčím v tlamě, takže dost huhlala. Stály jsme s Maple dost blízko sebe, tak nemusela běhat za každou zvlášť. Podívala jsem se na zem, co tam Marion upustila a trochu nejistě se usmála. Hlavně úsměv, je to krásné gesto.
Netušila jsem, co budu s takovou pozorností dělat, ale nemohla jsem to jen tak obejít. Tím bych zlomila Marion srdíčko a to jsem opravdu nemohla. "Moc děkuju zlatíčko," prohlásila jsem nakonec už pevným hlasem, který prozrazoval poděkování a chválu. Zbytek pocitů jsem šikovně zastřela, protože to přece bylo od ní hezké. I když jsem z toho byla trochu v rozpacích. Zavrtala jsem jí hlavu do kožichu na krku a zase se vzdálila. Čapla jsem svou šišku, trochu omluvně koukna na Maple a chtěla se vydat dál. Jenže Marion sebou plácla na zem, jako při hraní a začala trochu hlasitěji zjišťovat, jak to bude s lovem. Zamrkala jsem a šišku zase položila. Tímhle stylem ji dost brzo zničím. Měla bych na ni být opatrnější a schovat ji někde v úkrytu. "Marion," začala jsem velice důležitým hlasem, tak abych ji zaujala a aby neměla čas na dělání dalších pohybů, "lov začne velice brzy. Budu ti postupně dávat úkoly, které zvládneš levou zadní. A první z těch úkolů je, aby si se na chvilku zastavila, ztišila a velice zhluboka se nadechla," mrkla jsem na ni a názorně předvedla, co a jak má udělat. "Tak, řekni mi, co cítíš?" zašeptala jsem. Takové stopování totiž bude potřebovat i ve chvílích, kdy bude lovit sama. A než se sem dostane ještě Zorea, tak jsme zatím mohly trénovat.

// Tak já tedy píšu, když stejně nemáme pořadí :D

// Mýtina přes Sarumen

Ještě předtím, než jsem srovnala krok s Maple, přitulila se ke mně Marion. Abych pravdu řekla, bylo trochu obtížné jít, když se na mě lepila, ale bylo to tak spontánní, tak hezké, že jsem se nás snažila udržet. Jinak bychom se rozplácly, udělaly pár kotrmelců a tím si uřízly trochu ostudy. Nic takového se však nestalo, ustály jsme to v pohodě a Marion mě zavalila vlnou krásných slov, jak jsem v jejím životě nepostradatelnou součástí. Jestli Kenai nedisponuje empatií, Cassian nás opustil, tak Marion všechnu tu vlčecí lásku zvládala za všechny tři. Usmívala jsem se na ni a vrtěla oháňkou. Netušila jsem však, co by to mělo být za věc, kterou mi chtěla dát. "Kdybych si o to řekla, tak to nebude překvapení," vysvětlila jsem jí jemně. "Jsem ráda, že mi dáváš takhle svoji přítomnost a tulení, to se nikdy neomrzí," oblízla jsem jí čumáček. "A je mi naprosto jasné, že jakmile někde něco uvidíš, a je jedno jestli to bude kamínek, větvička, vyčaruješ kytičku, nebo cokoliv jiného, tak hned sama poznáš, že to je to něco, co bych od tebe měla dostat. Protože Kenai ti taky dal kamínek sám od sebe, ne? Že jsi neřekla chci takový a takový." Doufala jsem, že mě pochopila, nechtěla jsem ji snad odmítat. Ale takový dárek byl hezčí, než když si ho nadiktujete.
"Ty mi děláš jenom radost," řekla jsem jí při dalším tulení a zamáčkla slzu, kterou to ve mě vyvolalo. To se stalo předtím, než jsem se vydala mluvit s Maple. Přidala se k nám i Amnesia, za což jsem byla ráda, protože se tak často nezapojovala. Jenže při otázkách mi Maple přišla jakási zamyšlená, v očích ztracená. Nechtěla jsem však na ni tlačit, aby se mi svěřila, každý jsme měli právo na nějaký vnitřní boj, ať se jednalo o cokoliv. "Maple, víš že jsme tu pro tebe, viď že jo?" zkusila jsem to opatrně na kamarádku. Do kožichu se mi opřel chladný vzduch, ale nebyl takový, že by zmrazil řeku znovu na led. Měli bychom sebou hnout. Našli jsme vhodné místo na překonání řeky a ocitli se v lese, kde měl lov proběhnout. Nadechla jsem se zhluboka, abych měla přehled, kde co může být. Ale byli jsme zatím jen na kraji, takže jsem cítila spíš jen vlky, kteří tu prošli, než abych cítila nějakou tu zvěř. Marion se ke mně zase vrátila, tak jsem se na ní usmála. "Nezapomeň dělat radost i ostatním," pověděla jsem tajemně. "Třeba i něco Maple můžeš donést, bude taky mít radost," zašeptala jsem tak, aby mě dotyčná neslyšela. Doufala jsem, že by jí to mohlo zvednout náladu, Marion by měla ještě větší radost a upevnila vztahy ve smečce.

// Tmavé smrčiny

// Shrnutí pro Stara: post o tom, jak jsem mluvila s Marion, Maple a zase Marion a došla do Tmavých smrčin. :D

Smečkování úkol 17 (2/2)

Maple toho měla více než dost na starosti. Proto jsem se ani nedivila, že mi neodpověděla hned. Jen mě napůl ucha vyslechla a už odpovídala na otázky vlčatům, zdravila další příchozí, které její vytí přilákalo. Nechtěla jsem proto už víc do ní hučet a nechala si to na cestu. Tak nějak mi totiž došlo, že se bude jednat o lov. O to víc jsem byla ráda, když se k nám přidala Marion, která si svoji cestu do lesa rozmyslela. Pak mě trochu zamrzelo, že tu s námi není Kenai, který by si měl zlepšovat lovecké dovednosti a zvyšovat sebevědomí, když je tím smečkovým lovcem. Kdo vlastně bude hlídat les? Vyposlechla jsem si, co říkala Maple a jak nás rozdělila. Zazubila jsem se na všechny přítomné a starostlivě se podívala na nejmladší členy. Než jsem stačila zareagovat, tak už odešli zpátky. Musíme se s nimi pak setkat a poznat je blíže. Pomalu jsem vyrazila za Maple, ale než jsem se s ní dala znovu do hovoru ohledně novinek (protože naše putování jí určitě shrne někdo jiný, třeba ten mladý vlček vypadal dost natěšeně na mluvení), otočila jsem se ještě na Maričku, která měla nějaké otázky. "Lady Mlhahule je ta vydra, které jsme pomáhali. Pamatuješ na to hezké, co se tam dělo, že ano? Na ty kytičky, které vyrostly, když si chtěla," řekla jsem jemně. Měla jsem podezření, že její mysl vše negativní vytěsňovala a nechávala si jen to dobré. Což bylo milé u vlčat, ale u dospívající slečny to bylo trochu alarmující. Jestli si někdy přivede nějakého vlka, tak ho musím DŮKLADNĚ otestovat. Protože pokud by jí ublížil nebo na ni nedával pozor, tak bych mu utrhla uši. Dobře, asi bych se na takové chování nesnížila, ale trestu by neušel.
Doběhla jsem Maple až u řeky, která si pomalinku navyšovala svoji hladinu. Nebude trvat dlouho a začnou zase záplavy. Pokud to ovšem bude roztávat nějak postupně a rovnoměrně, tak by se tolik vody vylít z koryt nemuselo. "Maple," začala jsem oslovením, aby mě brala na vědomí, že s ní chci mluvit, "po lovu si klidně s Darkií dejte na pár dní oraz nebo někam vyražte. Jelikož jsem teď byla na výpravě v hlavě naší patronky, tak tohle všechno zbylo na vás. Jak hlídání, tak svolání lovu a tak. Chtěla bych to nějak vynahradit." Maličko provinile jsem se na ni dívala. Měla jsem totiž pocit, že jsem svoje povinnosti posledních pár dní zanedbávala. "Kdo vlastně teď bude hlídat les? A kolik členů vlastně máme? Nějak se v tom ztrácím. Mám však pocit, že převážně jde o malá nebo odrostlá vlčata."

// Tenebrae (přes Sarumen)

Smečkování úkol 17 (1/2)

Marion se brzy začala ošívat. Zřejmě ji odpočinek stačil nebo odezněla cestovní nevolnost. "Jsem," zašeptala jsem nazpátek a ještě jednou ji oblízla ucho. Nevěděla jsem však, jak jí odpovědět na to, co se stalo. Tak nějak jsem se mohla jen domýšlet, co přesně se stalo a taky jsem nevěděla, jestli má na mysli celou naši pouť nebo jen tu část, kde jsme všichni omdleli. "Stalo se to, že jsme zachránili naši opatrovnici vydru, která chrání náš les. Vrátili mlhu zpátky na její místo v lese a celí unavení se vrátili domů," shrnula jsem jednoduše. Moje dceruška však nebyla stále ve své kůži. Byla zamlklá, bez elánu v pohybu a jiskry v oku. A pak se mě zeptala, jestli jí něco je.
Takovou otázku jsem nečekala, ale přisuzovala jsem to ještě pomatení ze snového světa. "Jen se neboj, řekla bych, že jsme obě v pořádku, jen pořádně vyčerpané. Takové cestování do mysli vydry není jen tak. Nějakou energii to stojí," řekla jsem jemně a drcla ji do hlavy. "Kenai šel napřed," řekla jsem neurčitě. Bolelo mě, že jsem ho tu neviděla. Byla pravda, že jsem ho neviděla skoro celou dobu, co jsme v tom podivném světě byli, takže bylo možné, že ho Mlhahule propustila dřív, než jsme to vyřešili. A on se vydal někam na toulky. Nechtěla jsem ale zbytečně Marion zatěžovat, ona za to nemohla. To jaký byl jsem připisovala sobě a své výchově. Ani na Nokta jsem to nemohla hodit, no protože... Rychle jsem potřásla hlavou. Tyhle myšlenky jsem si mohla dovolit až budu někde sama a v ústraní. Radostně jsem přikývla na návrh Marion, že bychom se mohly projít do lesa. Zvedla jsem se a protáhla si nohy, poté hřbet a ještě jednou nohy. Chtěla jsem udělat krok za ní, ale zaslechla jsem vytí, které se linulo z hrdla naší alfy. Jako beta bych ji měla spravit o tom, co se událo nového. Podívala jsem se na mizející Marion, pak na přicházející Maple a nerozhodně šlapala na místě.
Nakonec jsem se rozhodla zastavit na chvilku za Maple. Přeci jen, musela jsem dostát svému postavení. Všimla jsem si, že sebou má odrostlá vlčata, který brzy bude tak rok. Mile jsem se usmívala mávala oháňkou. "Zdravíčko vespolek," hlesla jsem vesele. "Jen jsem ti chtěla podat hlášení, že jsme byli na velké výpravě za Mlhahulí a snažili se navrátit mlhu do lesa. Doufám, že tam je," zazubila jsem se. "Stalo se něco nového, zatímco jsme byli pryč? A vlastně, proč jsi vyla?" Možná, že jsem spěchala, ale nechtěla jsem nechat Marion dlouho čekat. Poté jsem se otočila ještě na mládež. "Jsem Wolfganie, beta téhle smečky," řekla jsem mile a přátelsky. Podivovala jsem se jen nad tím, kolik vlčat se tu objevovalo poslední dobou.

Postupně se probírali i další členové smečky. Jennu jsem však nikde neviděla. Buď už odešla někam za jídlem nebo se vůbec nevrátila. Maličko se mi stáhl žaludek strachem, ale nechtěla jsem si něco takového připustit. Určitě je v pořádku. Dívala jsem se na Marion, kdy se vzbudí ona. Trochu zamžikala očima, zavolala mě a hned zase usnula. Tento výlet jí nejspíš dost vyčerpal, takže jsem si k ní přilehla a zahřívala. Začala jsem ji i čistit hlavu, uši, zkrátka vše, kam jsem jazykem dosáhla. Chtěla jsem jen, aby měla pohodlí a cítila se v bezpečí. Začala jsem i broukat melodii, zcela jinou, než jakou jsme použili ve snovém světě. To, abych jí nepřidělávala nějaké starosti nebo přivodila špatné vzpomínky. Něco tam ale bylo docela dobré. Vlastně tak první polovina výletu byla dobrá. Ten zbytek se pak trochu pokazil. Ale hlavně, že jsme Mlhahuli zachránili, les jsme zachránili a doufám, že nikdo nepřišel k újmě. Přemýšlela jsem, co podnikneme dál. Chtělo toho udělat hodně, jen jsem nevěděla čím začít. Však ono se to nějak vyvrbí a uvidím, co budeme dělat.

// Reakce na události minulého osudu i posledního osudu

Bavilo mě poskakovat a běhat za ostatními. Byla jsem tak bezstarostná a bylo mi šumafuk, kam jdeme nebo kam se vlci vydali. Jednou jsem tu nebyla za tu, která je následovala, takže jsem následovala já je. Marion vybrala cestu a tak jsem se držela jejího obřího těla. Motala jsem se pod nohy, prostě jako malé vlče. Ani jsem nevěděla za čím jdeme, hlavně, že jsme byli v pohybu. Jenže i tahle zábava se začínala podivně zvrhávat. Každý vlk měl nějakou nepřirozenou věc a mě to začínalo docházet postupně. Ale takovým stylem, že jsem měla pocit, že mi to došlo a pak kousek zdravého rozumu odešel. Tak třeba Zorea začala mizet. A místo toho, abych ji nějak uklidňovala, strachovala se nebo něco podobného, začala jsem se jí smát jako blázen. Totéž se dělo u ostatních účastníků naší výpravy. Musíme se odsud dostat. A to hned!
S posledními zbytečky zdravého rozumu jsem se ještě držela naší skupinky, až jsme dorazili k nějakému dalšímu tvorovi. Jelikož jsem však pořád měla mozek vlčete, tak jsem ho moc neposlouchala. Takže ještě štěstí, že poslouchali ostatní. Jediné, co jsem postřehla bylo, že kolem vytryskla spousta barev, až mě z toho začala bolet hlava. Zavřela jsem oči a přepadla mě taková únava, že jsem z toho upadla do bezvědomí. Teda asi, protože všechno zčernalo.
Než jsem se pořádně dala do pořádku a probrala z náhlé únavy, která ze mě opadávala, jako listí na podzim, tak jsem kolem sebe slyšela hlasy. Poznala jsem v nich Stara a Zor a také lady Mlhahuli. Vlčice jí vysvětlila, jak to s mlhou vlastně je. Vlček se zase strachoval o svého kamaráda, kterého poznal ve snovém světě. Dávání se do kupy mi zabralo víc času, než bych čekala, takže když už jsem byla v plné síle, tak jsem zahlédla jen obláček třpytek vycházejících ze stromu, což znamenalo jen to, že vydra dostala informace a šla zařídit mlhu zpátky. Vlci se postupně začali rozcházet na všechny strany, ale já ještě odejít nechtěla. Chtěla jsem počkat na Maričku, abychom si užily společné chvilky.

// Jako tahle osudovka WAU. ♥ Fakt moc za ni děkuju, musela dát ohromnou práci a toho si moc vážím. :)) Mrzí mě, že jsem ke konci měla míň času, ale zkoušky mě nějak totálně sešrotovaly. A chápu to tak, že odměnu už mám? :DDD Já jak mám hodně vlků, tak nemám přehled, kdo má kolik hvězdiček. :D

Loterie 4

Náš boj byl vytrvalý a začal přinášet výsledky. Dračí nestvůra postupně polevovala, začínala z nás mít strach. Doufala jsem, že jsem ji moc svými čáry máry neublížila. Jen ji vyřadila na tak dlouho, abychom mohli všichni utéct. Marion se nelíbilo že drakovi ubližujeme. "Víš holčičko, " zafuněla jsem a poskočila kousek vedle, "ani mě se to nelíbí. Ale neboj, my ho chceme jen zdržet, abychom mohli utéct." Aspoň tak jsem si to vysvětlovala a vlastně se tím i omlouvala. Sama sobě i drakovi.
Drak nakonec pod našimi útoky padl a svíjel se na zemi. Vyběhla jsem za Zoreou, cestou okoukla, jestli běží všichni s námi a pak se zadívala na javor. Ten jakoby nás lákal, táhl k sobě. Doslova. Cítila jsem, jak mě pohlcuje, stahuje do svých útrob. Padala jsem dlouhým, nekonečným pádem, nevěděla jsem jak dlouho letíme a kdy bude konec. Ten přišel nečekaně, ale nebyl bolestný. Byl podivně gumový. Zamrkala jsem a snažila se zastavit motání hlavy. Motala se mi tak moc, že jsem měla pocit, že se všechno pohybuje. Ten fialový kouř, který byl vedle mě, byl najednou naproti mě. Nahoře bylo dole a dole bylo nahoře. A všechno se zvětšovalo, Marion byla aspoň tak desetkrát větší, než normálně. Zorea měla velká a barevná křídla, Star strašně zestárl no a já? Já měla pocit jako když jsem byla malinké vlčátko.
Všechno bylo naprosto boží. Skákala jsem na svých gumových nožkách, vrtala se v barevných kamíncích a foukala do obláčků dýmu, který pořád měnil barvu. "Juuu, to je legrace. Pojďte to taky zkusit," vyzívala jsem všechny a bylo mi úplně jedno, proč jsme sem šli. Hlavně že tu byla sranda a tu jsem zažívala. "Chyť mě," zavolala jsem na Marion a skákala od ní dál. To aby neměla tak lehké mě chytit.

Loterie 3

Událo se toho strašně moc, od doby kdy jsem přešla podivný most. S očima plnýma strachu jsem sledovala, jestli se k nám dostanou všichni v pořádku. Ani jsem si nepovšimla, že mi Jenna vytrhla chomáč chlupů z oháňky, když mě chytala, abych neletěla rovnou za Zor. Jenže v té chvíli mi hlavou běžela jen myšlenka na to, abych dovedla zase všechny zpátky. Měla jsem za ně prostě zodpovědnost a netušila jsem, jak by se na mě alfy dívaly, že jsem někoho ztratila nebo nechala zranit. Všimla jsem si, že zadržela Marion, aby se za mnou nenahrnula. Kdo ví, kolik by toho most totiž vydržel. Marion však pochopila nebo jí někdo znovu vysvětlil, že v tomto světě je možné všechno, co si představí. A tak místo toho, aby šla po vlastních packách přes nebezpečný most, vymyslela si mráček a ten jí přenesl až na naši stranu. Zavrtěla jsem oháňkou a polaskala ji v kožíšku. "Krásně si to vymyslela. Možná by to měli zkusit všichni, kteří jsou ještě na druhé straně," pochválila jsem ji a znovu přenesla zrak na skupinku zbývajících vlků.
Jenže, to co jsem viděla, to nebylo zrovna nejlepší. Popravdě, bylo to dost na prd. Možná ještě víc, ale všechna sprostá slova jsem si nechala v duchu. "To snad ne," zašeptala jsem zděšeně. Jenna totiž při přechodu přes most šlápla do volného místa, které bylo mezi vytvořenými kořeny. Noha ji propadla a najednou padala celá. Padala a padala, něco na nás vykřikla a byla pryč!? Ani se nesnažila se zachránit. Než jsem stihla nějak zareagovat, neviděla jsem z ní ani chlup. Zamrkala jsem, ale Jenna se pořád nevracela. Všechno se ve mně svíralo, protože se stalo to, co jsem nechtěla. Marion to ovšem nějak nevadilo, spíš bych řekla, že to ani nespatřila. Byla zrovna zaujatá vymýšlením toho, co se tady dalo zajistit a vytvořit. Představila si macatého daňka a jámu plnou vody. Byla jsem stále však v šoku z toho, co se stalo naší rezavé člence, takže jsem ani neuvažovala nad tím, jestli jídlo pozřené tady má nějaký význam v našem světě. Ovšem mojí dcerce to výrazně pomohlo, tak jsem se snažila usmívat a aby měla radost, utrhla jsem si kousek daňka také. Měl překvapivě dobrou chuť, ale to bylo všechno, co jsem z něho pociťovala. Stále jsem se snažila vymyslet, jak Jenně pomoci nebo jestli se z toho dostala. Přiběhla i vlčata a malý vlček mi zadýchaně a roztřeseně položil hlavu do srsti. Pronesl i otázku, jestli bude zrzavá v pořádku. Než jsem stačila odpovědět, vzala si to na starost Zorea. Zmohla jsem se jen na úsměv a pokývání hlavy.

Jenomže museli jsme pokračovat dál. Dostali jsme se do míst, kde byla mlha. Nejprve jsem se chtěla zaradovat, ale už jsem byla poučená. A taky že jsem se nemýlila. Tahle mlha nebyla hezká a příjemná jako naše v lese. Tahle mě štípala na kůži, v očích, všude. Lechtala v nose a nutila moje oči slzet. Představila jsem si však, jak mě ovívá příjemný vítr a odhání tuhle nepříjemnou mlhu. Ona to nakonec vzdala a zmizela nám z dohledu. Objevil se před námi nějaký palác, který nevypadal podezřele, tak jsme vyrazili po schodech nahoru. Doufala jsem, že už to bude poslední zastávka. Což mi potvrdil výjev, který se nám naskytl po vyběhnutí schodů. Viděli jsme obří javor, který byl nejspíš náš, ale kolem něho se obtáčel obří drak, který rozhodně k nám nepatřil. A měl takový výraz, jako já, když jsem zjistila, že Styx zranila Marion. Nezdálo se, že by se nám povedlo s ním nějak debatovat nebo diskutovat. Teď by se hodila Jenna. Nikomu se nechtělo do útoku, který byl nevyhnutelný. Jinak se totiž staneme jeho svačinou, což dokazovalo jeho vrčení a pouštění dýmu. Pak se do toho ale vlčice pustily a já je nechtěla v tom nechat. Amnesia mu chytila nohy a Zorea mu začala házet na hlavu kameny. Vymyslela jsem si ledové šípy, které jsem začala posílat na jeho tlamu. Měla jsem totiž v plánu, že jakmile ji otevře, tak mu zničím jeho plameny a neusmaží nás za živa. Pak mě však napadla ještě jedna věc. Do šípů jsem si představila něco jako smůlu, abych mu tu tlamu rovnou zalepila, plus abych mu zalepila tlapy a oči. Smůla se dá umejt, tak by snad netrpěl dlouho. Možná, že to nebyl dobrý plán, ale mě to tak přišlo. Nerada se uchyluji k násilí.

// Loterie 2

Všichni jsme se vrhli do uspávání kořenů. No dobře, Jenna používala oheň na to, aby je umlčela nadobro. Jako na jednu stranu jsem to chápala, už po nás nepůjdou, na tu druhou mi to přišlo kruté. Jak jsem si totiž všimla, tak kořeny, které jsme uspali se po nějaké chvíli znovu probudily a šly po nás. Začalo mě vysilovat, zpívat poněkolikáté jednu a tu stejnou melodii. Amnesia se o mě bála, abych se nenakazila od Marion, což bylo nejspíš pozdě. Nebo jsem jen už neměla dostatek energie na tohle dobrodružství. Kdy jsem asi tak naposledy spala? Nová vlčice se mi znovu představila, na což jsem ji už neodpovídala. Nebyl totiž pořádně čas. Moje dcerka se ke zpěvu až tolik nepřidala, za to si všimla, že průchod, kterým jsme sem vešli zmizel. Stejně tak jako Kenai. Doufala jsem, že je v pořádku a že ho Lady Mlhahule dostala z tohoto světa pryč, abychom se s ním někde zase potkali.
"Neboj, neboj neumřeme tu. To by Lady Mlhahule nedovolila," hlesla jsem mezi přestávkami na Marion, ta však už neměla depresi a paniku. Zaměřila svoji pozornost na Stara, který s nápadem přišel. Tak snad jsem ji zase nevystrašila. "Měly bychom vyrazit," pokývala jsem hlavou směrem k Zor, která navrhla, že bychom měli jít. Popostrčila jsem Marion, štěkla na Jennu, ať vyrazí s námi, abychom ji tu nezapomněli. Očima jsem prohlédla jestli vyrazili všichni a vydala se jako poslední naší skupinky. Cestou jsem hlídala kořeny, aby na nás znovu nezaútočily a trochu popoháněla ty, kteří se flákali. Velice brzy jsme se dostali ven z lesa a já si oddechla. Na chvilku, protože před námi byla další překážka. Most, který měl nejspíš to nejlepší za sebou. Jestli by nebylo lepší si vymyslet nový most, který nás unese. Má však tahle magie tady takový dosah? Než jsem to mohla zjistit, Zorea už se vydala na most. Nakrčila jsem šumák, chtěla jsem jít totiž jako první, aby se do nebezpečí nedostal nikdo jiný. Zatajila jsem dech, když jsem zaslechla zapraskat dřevo. Brzy na to se rozlomilo a Zorea se snažila vytáhnout ven. Sakra. Chtěla jsem se rozběhnout, abych ji pomohla, ale to svůj boj prohrála. Začala padat a mě zůstala jen otevřená tlama a v očích děs. Naštěstí ona panice nepropadla nebo pomohl pud sebezáchovy a zachránila se. Sledovala jsem, jak se pomalu a postupně dostala zpátky na most a o poznání opatrněji došla na druhou stranu. Pak se pokusila škody, které po sobě zanechala vyplést kořeny. To se jí povedlo, ale dala mi i odpověď na otázku, jestli bychom si nemohli udělat nový most. Nejspíš to byla velká vzdálenost, ale kořeny byly slabé.
Museli jsme tedy jít přes most. "Viděli jste, musíme jít velice opatrně. Žádný blbosti," šlehla jsem pohledem po vlčatech, aby je nenapadla nějaká volovina. Poté jsem opatrně nanášela svou váhu na každé prkýnko a došlo mi, že nejvíc pevné jsou po stranách. Držela jsem se tedy na straně a odvážila se jít i rychleji. Snažila jsem se moc nedupat, abych neuvolnila žádná další prkna. Dívala jsem se jen před sebe a najednou jsem byla na druhé straně u Zor. Oddechla jsem si, ale zase jsem mohla dech zatajit. Bála jsem se totiž o všechny, kteří ještě nepřešli. "To zvládnete," křikla jsem na ně a v duchu si přála to stejné.

// Loterie 1

Byl to neskutečný maglajz. Kameny se na nás valily, ale kamenná stříška je nepropustila dál. Bylo s podivem, že nápor vydržela. Pravda, několik kamenů padlo vedle, ale rozhodně to bylo menší zlo, než kdyby na nás popadaly všechny. Většina vlků, kteří tu byli, se schovali společně se mnou. Jen vlčata uletěla na svých koních, kteří je ještě neopustili a vzali sebou i Amnesii. Rychle jsem se rozhlédla, jestli se někomu něco nestalo. Černobílý vlk ani nepromluvil, nejspíš byl v šoku. Jenna byla ve své kůži a ostatní vypadali v rámci možností dobře. Tedy skoro všichni. Podívala jsem se se strachem v očích na Marion, která rozhodně ve své kůži nebyla. Byla celá malátná, usmrkaná a přišla mi mírně mimo. "Holčičko," přiskočila jsem k ní a nebrala ohledy na to, že můj kožich bude brzy jeden velký zašmodrchaný nevábný kus. Protože jak jsem znala svoji dceru, tak mi nos do kožichu občas utře. To však bylo teď vedlejší.
Packou jsem jí přejela po tváři a přiložila svůj čumák na její. Měla ho horký a suchý (když zrovna z něj netekla nudle), oči kalné a přivřené. "To se nám to dobrodružství moc nevyplatilo viď. Neboj, něco ti na to najdeme, aspoň vodu na opláchnutí a svlažení hrdla, aby si nebyla dehydratovaná." V duchu jsem doufala, že to nebude nechutná voda, jako ta na ostrovech a snažila se najít nějakou prohlubeň, kam bych vodu přivolala. Najednou se nějaká zhmotnila přímo u mých tlapek, i s vodou. začínalo mi postupně docházet, že to, co si představím, se taky uskuteční. Ostatní už pokračovali dál, nějakou dírou ve skále, kterou našla Amny. Doufala jsem, že se jim tam neděje něco strašlivého a že se za nimi brzy dostanu. "Pojď, napij se dceruško, aby si měla sílu. Brzy půjdeme domů." Slibovala jsem něco, co jsem nevěděla, jestli tak bude, ale snad ano.
Když měla Marion dostatek sil na přesun, pomalu jsme bok po boku došly ke skalnímu otvoru. Tady musela jít bez opory, protože průrva byla malá. Popostrčila jsem jí, aby šla jako první, aspoň jsem ji tak měla na očích. A měla jistotu, že se někde za mnou nezhroutí. Vylezly jsme do podivného lesa. Podivnost spočívala v tom, že stromy dosahovaly neuvěřitelné výšky. Mohla bych si krk vykroutit a nedohlédla bych na vrcholky. Zaslechla jsem proudící rozhovor, ale byl jakýsi namáhavý, jako kdyby někdo s něčím bojoval. Periferně jsem viděla plameny, které olizovaly kořeny stromů, které se pohybovaly. Ajaj. Musela jsem ochránit smečku, ale musela jsem ochránit hlavně svoji dcerku. A zdálo se, že smečka si ví rady docela dobře. "Pojď, musíme se dostat k ostatním. Společně to určitě zvládneme a brzy půjdeme domů." Popostrkovala jsem Marion směrem k hlasům, které jsem slyšela a cestou sledovala jakýkoliv nebezpečný pohyb. Pár kořenů se vydalo naším směrem a já měla asi tak dvě vteřiny na to, abych vymyslela, jak se proti nim chránit. Jako první mě napadla bublina, přes kterou by se k nám nedostaly. Jako na povel se kolem nás vytvořila, ale nebyla tak pevná jako střecha. Pár kořenů se po ní svezlo, ale dotěrně se k nám snažily dostat další a další. Zaslechla jsem Stara, jak si něco pobrukoval a kořeny usínaly. To by šlo.
Přes znovu a znovu vytváření bublin jsme došly až k Amnesii a vlčici, která se u nás zjevila. Amny se jí zrovna představovala, takže byla nejspíš členkou smečky? Naštěstí se zrovna představila zpátky, takže jsem už věděla její jméno. Zorea. Zor."Ahoj," pozdravila jsem trochu udýchaně a usmála se na ni. "Jsem Wolfganie, zkráceně Wolfi a mrzí mě, že se setkáváme v tak nepřívětivé situaci. Co kdybychom jim zkusili taky zpívat? Zdá se, že to zabírá. Nebo jestli máte jiné nápady, tak sem s nimi," řekla jsem povzbudivě a hned zkusila uspat další kořen, který mi šel po zadních tlapkách. Ten to ihned vzdal, ale můj hlas byl nejspíš slabý, protože neodešel nějak daleko. Položila jsem Marion na zem a dala ji pusu na čelo. "Odpočívej, jdu jim zkusit zpívat." Doufala jsem, že bude Marion brzy líp, protože i z takových malých rýmiček může být něco horšího. A to bych vážně nerada.

// Reakce na velrybu, Marion, Stara a předchozí post

Cesta byla trochu drncavá, což mi moc nepomáhalo. Žaludek se mi po té divné vodě ještě zcela nezklidnil, takže jsem měla packy zaražené v mechu a doufala, že buď budu blinkat rychle a bude mi líp a nebo vůbec, ale rychle to přejde. Marion se tady nelíbilo, ale neměla jsem pro ni odpověď, jak a kdy půjdeme odsud pryč. Jediné, co jsem mohla dělat bylo konejšit ji packou, než s námi velryba přistane. Docela by mě zajímalo, jak taková velryba vypadá. Jasně, byla to obří ryba, ale měla taky dvě oči, tlamu, spoustu ploutví? I když to bylo v této situaci podivné, vzpomněla jsem si na to, jak jsem učila lovit Andanteho. Možná jsem si to i přivolala, protože malé vlče, které bylo bratrem Amis se ke mně přiřítilo a začalo na mě pokřikovat. "Jo, jsem WolfGAnie," řekla jsem s malinkým důrazem na slabiku ga. Měla jsem mžitky před očima, takže jsem trochu víc mrkala, abych zahnala vlnu nevolnosti a snažila se na vlče trochu víc zaostřit pohled. "Teta Maple možná maličko přeháněla," pousmála jsem se, ale pravdou byl, že mi to lichotilo. "Další dobrý lovec se nám však bude hodit. Jakmile budeme zpátky v lese... tak si zalovíme," polkla jsem obsah žaludku a raději nechala tlamu už zavřenou.
Naštěstí jsme se však brzy zastavili u dalšího okraje. Velryba nastavila obří ploutev, takže jsme se mohli jako na klouzačce dostat z jejího hřbetu. Marion ještě počkala na potvrzení, že může jít, takže jsem na ní povzbudivě kývla hlavou. Společně jsme sjeli po zadku až na zem, která se naštěstí neklepala. Otočila jsem se na velrybu, abych si ji mohla prohlédnout. Opravdu to byla taková větší, velká, obří ryba. Nechtěla bych ji naštvat. Ještě jsem se na ni chvilku dívala, než zmizela pryč. Podívala jsem se do mlhy, která byla na naší cestě dál. Měla jsem pocit, že se jedná o naši mlhu. Přivítala jsem ji, jako kdyby se mi po ní velice stýskalo, což vlastně byla pravda. Mlha nás obklopila, laskala, až se nakonec rozestoupila. Jenže místo, kde jsme se objevili, nebylo tak přátelské a přívětivé, jako to minulé. Cítila jsem úzkost z okolí, temnotu a chlad. Šedé kamenné stěny se nad nás nakláněly, měla jsem pocit, že jsou blíž a blíž. Pocitu chladu a toho, že tu nemáme co dělat napomáhal i fakt, že začalo sněžit. Stáli jsme teprve na vrcholku a už bych odsud zase odešla. Jediná cesta byla dolů, po nějakých výčnělcích, které nevypadaly zrovna dvakrát bezpečně. Vlče bylo neposedné, pořád by něco podnikalo, tu skákalo, tu házelo koule na Amnesii, tu zase něco jiného. Jenně se jeho chování nelíbilo, i když z počátku se snažila být milá. Chápala jsem to, nebylo to bezpečné ani pro jednoho z nás, ale řekla bych, že se jí spíš nelíbilo to, že tolik mluví, než to, že by mohlo spadnout. Reakce Marion mě však zarazila a to dost. Musela být strašně vystresovaná, když se tak utrhla na mladého vlčka. Sice pak začala mluvit mile, ale i tak. "Souhlasím s Amnesií, měli bychom držet při sobě. Neblbnout u kraje," koukla jsem na vlče, "nechtít někoho sežrat, co kdyby ti po něm bylo zle, jako nám po tý vodě," podívala jsem se na Jennu, "a raději nekřičet, kdyby tu bylo něco, co nám chce ublížit." To jsem svůj pohled věnovala černobílému vlčkovi, u kterého jsem také zatím neznala jméno. Někdo však musel už vzít rozum do hrsti a dát tomu trochu řád.

// Reakce na nový osud

Jenna se rozhodla jít po výčnělcích dolů. Tady jsme byli hrozně na ráně, mohl nás kdokoliv shodit. Proto jsem se vydala za ní i za dalšími, kteří se tak rozhodli. Doufala jsem, že tomu tady přijdeme co nejrychleji na kloub. A nehodlala jsem se nějak dělit od skupiny. Pomalu jsme dorazili dolů, i když cesta byla přesně tou věcí, kterou jsem si už nemínila dlouho zopakovat. Packy se klouzaly, kamení se místy drolilo. Prostě taková cesta, kam pošlete svého nepřítele a ne kam vezmete rodinu na výlet.
Rezavá vlčice prohlásila něco o tom, že vidí pohybující se stín. Mohlo se jednat o nějaké překouknutí, z hladu se to stává. Nebo z toho, když je jednomu špatně. Tady to ovšem přehlídnutí nebylo, protože jsem jasně viděla siluetu vlka, který se k nám buď blížil nebo pokračoval dál. To bylo těžké určit, vzhledem k tomu, že mi smysly pořád nesloužily tak jak by měly. Černobílý vlk taky něco zřejmě viděl, protože to začal koktat. Měla jsem za to, že to bylo něco jiného než silueta vlka, protože i já jsem měla pocit, že nás něco sleduje. Mohlo za to ovšem třeba to nepřívětivé prostředí. Jenže najednou jsem zaslechla lomoz padajícího kamení. Dovolila jsem si pár vteřin na to, abych se podívala vzhůru, ale rychle jsem se podívala zpátky. Museli jsme uhnout a to hned. Vlček si lehnul břichem k zemi, což nebyl vůbec dobrý nápad. "Sakra, hni se," přiběhla jsem k němu a vší silou mu strčila bokem do jeho zadnice. Mohla jsem ho podebrat čumákem, ale tam pořád hrozilo, že by to můj žaludek nedal a pozvracela bych mu krásný kožich. A to by mě asi rád neměl. Takhle jsem to mohla aspoň hodit někam bokem, kdyby bylo nejhůř. Tlačila jsem do vlka a hledala jedno z vlčat, který bych mohla čapnout do tlamy a odhodit pryč. Nejblíž jsem měla jen Marion a tu už jsem neunesla. U ní jsem mohla udělat to, že jsem jí štípla do stehna, aby uskočila od těch největších kamenů dál. Nikoho jiného jsem ale po packách neměla. Chtělo by to nějaký úkryt, něco co by ty kameny zastavilo. Představila jsem si obří kamenný blok, který se nad námi rozprostřel, aby pochytal ty kameny. Najednou se setmělo ještě víc, protože se stalo přesně to, co jsem si představila. Vytvořila se nad námi jakási stříška, která zachytávala první dopadající kameny. Nebyla ale nějak moc bytelná, takže s každým dopadnutým kamenem hrozilo její zřícení. "Pohněte sebou," křikla jsem ještě a přidala do kroku. Moc jsem si přála, aby byli všichni v pořádku.

Moje dcerka měla velikou radost, že jsem se vydala za ní. "Neboj, nebudeš sama," řekla jsem vesele a vybavila si, jak jsem podobný rozhovor vedla s Amis docela nedávno. Obě měly strach, že zůstanou samy. Už jen proto jsem se nesměla sesypat, ale jít pomalými krůčky dál. Což se mi nejspíš dařilo. "Netuším, taky doufám, že se vydal do toho lesa. Aby tak zůstal někde na tom prvním ostrově," zamyslela jsem se a otočila se zpátky na malou tečku, ze které jsme se sem všichni dostali. Ale je to snový svět, určitě mu tady nic nehrozí. Nevšímala a nevnímala jsem vlčata až do chvíle, než jsme s Marion dorazily za nimi k vodopádu.
Bylo to tu úžasné, voda úplně lákala k tomu, abychom se v ní vykoupali, dováděli a prostě všechno. Nějak mě neznepokojovalo, že se blýská ještě víc, než obvykle. Když tady mohou létat ryby ve vzduchu, proč by nemohla voda házet takové odlesky? Pokývala jsem s úsměvem hlavou na poznámku Maričky a sledovala dovádění vkčat. Brzy Amis ve své radosti zvolala, ať se taky přiblížíme k vodě, že je parádní. Nač se nechat dlouho pobízet? Strčila jsem čumák do vody a pořádně se napila.
Voda mě příjemně osvěžila, měla však takovou zvláštní chuť. Nikdy jsem nic podobného necítila v tlamě. Nějak jsem to neřešila, byl čas se dostat dál. O pár kroků později na mě však dolehla tak blesková únava, že to nebylo možné. Bylo dost pravděpodobné, že jsem si i zakníkala, protože mě překvapilo, jak strašně se mi zamotala hlava. Žaludek mi dělal kotrmelce a kdybych měla co, tak bych určitě už zvracela. Můj žaludek však nebyl tak sytý na to, aby mě něco podobného potkalo. Nebo to nebylo tak hrozné. Otrava z vody? Nedůvěřivě jsem se zadívala na vodu a pak láskyplně na Marion, která se mě snažila konejšit. Bylo to od ní tak krásné, až mi to vehnalo slzy do očí. "To bude dobré broučku. Nejspíš tu mají vadnou vodu." Na chvilku jsem se odmlčela, jinak bych viděla svoje žaludeční šťávy venku a to se mi nechtělo. "Možná proto tady ryby žijí ve vzduchu. S takovou vodou bych taky nechtěla nic mít," vstala jsem a zamotala se mi hlava znovu. Párkrát jsem polka, abych zažehnala pocit zvracení, což pomohlo jen na chvíli a chtěla se vydat k mostu, o kterém Marion mluvila. Oči mi však padly právě na moji dcerku, protože měla problém s koordinací. Pořád a pořád se otáčela jen jedním směrem, do toho druhého jí to prostě nešlo. Podezřívala jsem taky vodu, ale nebylo by to už moc? Přisuzovat vodě takový účinek?
Nakonec jsme se nějakým záhadným způsobem, kdy jsme s navzájem podpíraly, dostaly přes most a ke zbytku družiny. Vlčata jsme měly za patami, takže to bylo v pohodě. Jen svého synka jsem nikde neviděla, ale mohlo za to houpání, které jsem cítila. Plácla jsem sebou na zem, abych aspoň zamezila motání hlavy, ale houpání neustávalo. Naopak, stále více a více se zvětšovalo a zrychlovalo. Dokonce jsem cítila i slabé otřesy, které se zvětšovaly. "Co se to..." nedokončila jsem větu, když mi došlo, že se pohybujeme. Celý les letěl někam pryč s námi v něm. Když jsem přes rozostřené vidění trochu přeci jen zaostřila, tak jsem si všimla, že ostrov má konec. A tím koncem byl ocas nějaké obří ryby. Jenna toho tvora nazvala jako velrybu, což i odpovídalo. Velká opravdu byla. Amnesia se jí začala omlouvat a Marion vypadala dost zmateně. Došla/doplížila jsem se k ní (podle toho, jak se mi zrovna motala hlava) a přitulila si ji k sobě, abych ji uklidnila. Škoda, že neumím mluvit se zvířaty. Znovu mě napadlo, jestli bych neměla použít svůj náramek, abych se jako malý ptáček letěla podívat na náš koráb z jiného úhlu. Ale netušila jsem, jestli bych na to měla sílu a jestli tady vůbec fungují magie. Nechala jsem si foukat příjemný větřík do tváře, protože mi to aspoň trochu pomáhalo proti nevolnosti. Všude kolem nás létali tvorové, ale nijak se nebáli obří ryby. Což znamenalo, že to nebyl dravec, nebo jen příležitostný, který sem tam něco lupne, ale jelikož mu ostatní pomáhají s udržováním lesíka na hřbetě, tak neměl důvod je žrát. O velrybách jsem toho totiž tolik nevěděla a zvlášť o těch v alternativním světě. Zkusila jsem přes svou nevolnost něco říct. "Jestli mi rozumíš, tak mi prosím odpovíš? Kam nás to neseš?" Víc jsem toho ze sebe nedostala, ale doufala jsem, že nám nějak odpoví.

Marion byla z tohoto místa naprosto nadšená. Kenay nic neříkal, ale doufala jsem, že se mu tu taky líbí. Ostatní to tu prozkoumávali, dokonce i Amnesia vypadala trochu lépe. Moje dceruška prozkoumávala všechna zákoutí. Neměla jsem však odpověď na její otázky, což mě maličko mrzelo. "Víš, myslím si, že se nám Lady Mlhahule, ta vydra, snaží ukázat, co se jí stalo. Nebo jestli tady žije a chce nás s tímto místem seznámit? Kdo ví. Každopádně je to tu krásné viď?" zakončila jsem vesele a prohlížela si svoji vzpomínku, která se zde zhmotnila. Ostatním se jejich snaha nalákat velké i malé tvory začala dařit. Říkala jsem si, že nebude na škodu si taky zkusit přilákat nějaké takové zvířátko. Protože létat s katapultem se mi rozhodně nechtělo.
Dceruška se nadšeně vrhala po květinách a všechny je zkoumala. Bylo to roztomilé, takže jsem na ni koutkem oka občas pohlédla, jestli je v pořádku a sama se vydala blíže k okraji. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem jen mávala packou, mile se usmívala a snažila se přilákat pozornost nějaké placaté ryby, která si jen tak plula ve vzduchu. Marion mě ještě upozornila na jednorožce, což mě natolik zaujalo, že jsem přestala s máváním a šla k ní, abych se podívala směrem, kam koukala ona. "Máš pravdu," zašeptala jsem, protože jsem se bála, že by snad mohli všichni utéct, kdybych mluvila moc nahlas. Jenže když se mě zeptala, jak jsme se tu všichni ocitli, tak jsem jen pokrčila rameny. Netušila jsem to. Ale věděla jsem, že by se tu Noktovi líbilo. Třeba v nějakém takovém světě žije. V klidu a míru, ve světě, kde je plno barevných tvorů.
Jak jsem se tak zamyslela, tak jsem jen hleděla na siluety vlků, jak se ztrácí dál a dál až na nějaký vzdálený ostrov, který byl odsud strašně maličký. Marion tam začala hopsat po kytičkách a několikrát se po mě ptala. Slyšela jsem totiž její hlásek, jak se pomalu vzdaloval, jak mě hledá. No nic, nemá smysl tady dál okounět. Nechala jsem se prostoupit představou, že se Nokt ocitl na podobném místě a začala se ještě usilovněji snažit přilákat k sobě nějakou dopravu.
Nakonec ta podivná placatá ryba opravdu přiletěla a aniž bych ji nějak říkala, připravila se tak, že jsem mohla přímo nastoupit. Na nic jsem nečekala a opatrně jí vylezla na hřbet. Dala se do pohybu, mávala svými ploutvemi a mě se jen tajil dech. Původní ostrov jsme nechali brzy za sebou, ale mě přecházel zrak z toho, jak krásné to bylo tady okolo. Barvy, všude barvičky, létající, běhající a plazící se zvířata, která reálně nemohla existovat. A přesto tu byla, žila v míru a nebála se. Já se tedy bála, že se ryba otočí nebo nějak sebou hrkne, ale nic takového nepřišlo. Ladně se mnou přeletěla všechny ty kusy země, až se dostala k poslednímu. Tam znovu zaparkovala, jako prvně a dala mi spoustu času na to, abych ji slezla ze zad. "Moc ti děkuji za svezení," řekla jsem mile a sledovala, jak si letí zpátky ke svému hejnu. Nebylo mi ani divné, že nepotřebuje ke svému životu vodu. Brala jsem to jako fakt.
Svou pozornost jsem začala věnovat tomu, co jsem měla před sebou. Jednalo se o rozcestí, kde bylo z pachů patrné, že se vlci už rozdělili. Pár jich šlo do lesa, který byl nějaký až moc temný na to, že tohle bylo přebarvené místo. Druhá cesta vedla k vodopádům, které padaly kamsi do prázdna. Chvilku nerozhodně jsem přešlapovala na místě, ale nakonec jsem zvolila cestu k vodopádům. Přeci jen, voda mi byla dosti blízká a navíc, šla tam i Marion. Doufala jsem, že se k nám přidá i Kenai, ale nemohla jsem mu to rozkazovat. Měl svou hlavu, svoji volbu. Navíc, do lesa jich mířilo míň, takže by tam měl větší klid. Vlastně, šla tam Jenna a Amny, což je větší ekvivalent klidu než Marion a dvě vlčata. Otázkou ovšem zůstává, co ten černobílý vlk, jestli je taky klidnější povahy nebo ještě rozjařený mladík. "Maričko, počkej na mě," zavolala jsem na svou dcerku a přidala do kroku, abych ji dohnala a mohla s ní jít bok po boku. Když jsem jí doběhla, počechrala jsem jí srst na krku a přitiskla se jí k boku. Pak jsem se znovu začala dívat na naše okolí, kdyby náhodou přicházelo nebezpečí. Což jste nikdy nemohli vědět.

// Taky jdu k vodopádům :))