Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 2

Všichni jsme se vrhli do uspávání kořenů. No dobře, Jenna používala oheň na to, aby je umlčela nadobro. Jako na jednu stranu jsem to chápala, už po nás nepůjdou, na tu druhou mi to přišlo kruté. Jak jsem si totiž všimla, tak kořeny, které jsme uspali se po nějaké chvíli znovu probudily a šly po nás. Začalo mě vysilovat, zpívat poněkolikáté jednu a tu stejnou melodii. Amnesia se o mě bála, abych se nenakazila od Marion, což bylo nejspíš pozdě. Nebo jsem jen už neměla dostatek energie na tohle dobrodružství. Kdy jsem asi tak naposledy spala? Nová vlčice se mi znovu představila, na což jsem ji už neodpovídala. Nebyl totiž pořádně čas. Moje dcerka se ke zpěvu až tolik nepřidala, za to si všimla, že průchod, kterým jsme sem vešli zmizel. Stejně tak jako Kenai. Doufala jsem, že je v pořádku a že ho Lady Mlhahule dostala z tohoto světa pryč, abychom se s ním někde zase potkali.
"Neboj, neboj neumřeme tu. To by Lady Mlhahule nedovolila," hlesla jsem mezi přestávkami na Marion, ta však už neměla depresi a paniku. Zaměřila svoji pozornost na Stara, který s nápadem přišel. Tak snad jsem ji zase nevystrašila. "Měly bychom vyrazit," pokývala jsem hlavou směrem k Zor, která navrhla, že bychom měli jít. Popostrčila jsem Marion, štěkla na Jennu, ať vyrazí s námi, abychom ji tu nezapomněli. Očima jsem prohlédla jestli vyrazili všichni a vydala se jako poslední naší skupinky. Cestou jsem hlídala kořeny, aby na nás znovu nezaútočily a trochu popoháněla ty, kteří se flákali. Velice brzy jsme se dostali ven z lesa a já si oddechla. Na chvilku, protože před námi byla další překážka. Most, který měl nejspíš to nejlepší za sebou. Jestli by nebylo lepší si vymyslet nový most, který nás unese. Má však tahle magie tady takový dosah? Než jsem to mohla zjistit, Zorea už se vydala na most. Nakrčila jsem šumák, chtěla jsem jít totiž jako první, aby se do nebezpečí nedostal nikdo jiný. Zatajila jsem dech, když jsem zaslechla zapraskat dřevo. Brzy na to se rozlomilo a Zorea se snažila vytáhnout ven. Sakra. Chtěla jsem se rozběhnout, abych ji pomohla, ale to svůj boj prohrála. Začala padat a mě zůstala jen otevřená tlama a v očích děs. Naštěstí ona panice nepropadla nebo pomohl pud sebezáchovy a zachránila se. Sledovala jsem, jak se pomalu a postupně dostala zpátky na most a o poznání opatrněji došla na druhou stranu. Pak se pokusila škody, které po sobě zanechala vyplést kořeny. To se jí povedlo, ale dala mi i odpověď na otázku, jestli bychom si nemohli udělat nový most. Nejspíš to byla velká vzdálenost, ale kořeny byly slabé.
Museli jsme tedy jít přes most. "Viděli jste, musíme jít velice opatrně. Žádný blbosti," šlehla jsem pohledem po vlčatech, aby je nenapadla nějaká volovina. Poté jsem opatrně nanášela svou váhu na každé prkýnko a došlo mi, že nejvíc pevné jsou po stranách. Držela jsem se tedy na straně a odvážila se jít i rychleji. Snažila jsem se moc nedupat, abych neuvolnila žádná další prkna. Dívala jsem se jen před sebe a najednou jsem byla na druhé straně u Zor. Oddechla jsem si, ale zase jsem mohla dech zatajit. Bála jsem se totiž o všechny, kteří ještě nepřešli. "To zvládnete," křikla jsem na ně a v duchu si přála to stejné.

// Loterie 1

Byl to neskutečný maglajz. Kameny se na nás valily, ale kamenná stříška je nepropustila dál. Bylo s podivem, že nápor vydržela. Pravda, několik kamenů padlo vedle, ale rozhodně to bylo menší zlo, než kdyby na nás popadaly všechny. Většina vlků, kteří tu byli, se schovali společně se mnou. Jen vlčata uletěla na svých koních, kteří je ještě neopustili a vzali sebou i Amnesii. Rychle jsem se rozhlédla, jestli se někomu něco nestalo. Černobílý vlk ani nepromluvil, nejspíš byl v šoku. Jenna byla ve své kůži a ostatní vypadali v rámci možností dobře. Tedy skoro všichni. Podívala jsem se se strachem v očích na Marion, která rozhodně ve své kůži nebyla. Byla celá malátná, usmrkaná a přišla mi mírně mimo. "Holčičko," přiskočila jsem k ní a nebrala ohledy na to, že můj kožich bude brzy jeden velký zašmodrchaný nevábný kus. Protože jak jsem znala svoji dceru, tak mi nos do kožichu občas utře. To však bylo teď vedlejší.
Packou jsem jí přejela po tváři a přiložila svůj čumák na její. Měla ho horký a suchý (když zrovna z něj netekla nudle), oči kalné a přivřené. "To se nám to dobrodružství moc nevyplatilo viď. Neboj, něco ti na to najdeme, aspoň vodu na opláchnutí a svlažení hrdla, aby si nebyla dehydratovaná." V duchu jsem doufala, že to nebude nechutná voda, jako ta na ostrovech a snažila se najít nějakou prohlubeň, kam bych vodu přivolala. Najednou se nějaká zhmotnila přímo u mých tlapek, i s vodou. začínalo mi postupně docházet, že to, co si představím, se taky uskuteční. Ostatní už pokračovali dál, nějakou dírou ve skále, kterou našla Amny. Doufala jsem, že se jim tam neděje něco strašlivého a že se za nimi brzy dostanu. "Pojď, napij se dceruško, aby si měla sílu. Brzy půjdeme domů." Slibovala jsem něco, co jsem nevěděla, jestli tak bude, ale snad ano.
Když měla Marion dostatek sil na přesun, pomalu jsme bok po boku došly ke skalnímu otvoru. Tady musela jít bez opory, protože průrva byla malá. Popostrčila jsem jí, aby šla jako první, aspoň jsem ji tak měla na očích. A měla jistotu, že se někde za mnou nezhroutí. Vylezly jsme do podivného lesa. Podivnost spočívala v tom, že stromy dosahovaly neuvěřitelné výšky. Mohla bych si krk vykroutit a nedohlédla bych na vrcholky. Zaslechla jsem proudící rozhovor, ale byl jakýsi namáhavý, jako kdyby někdo s něčím bojoval. Periferně jsem viděla plameny, které olizovaly kořeny stromů, které se pohybovaly. Ajaj. Musela jsem ochránit smečku, ale musela jsem ochránit hlavně svoji dcerku. A zdálo se, že smečka si ví rady docela dobře. "Pojď, musíme se dostat k ostatním. Společně to určitě zvládneme a brzy půjdeme domů." Popostrkovala jsem Marion směrem k hlasům, které jsem slyšela a cestou sledovala jakýkoliv nebezpečný pohyb. Pár kořenů se vydalo naším směrem a já měla asi tak dvě vteřiny na to, abych vymyslela, jak se proti nim chránit. Jako první mě napadla bublina, přes kterou by se k nám nedostaly. Jako na povel se kolem nás vytvořila, ale nebyla tak pevná jako střecha. Pár kořenů se po ní svezlo, ale dotěrně se k nám snažily dostat další a další. Zaslechla jsem Stara, jak si něco pobrukoval a kořeny usínaly. To by šlo.
Přes znovu a znovu vytváření bublin jsme došly až k Amnesii a vlčici, která se u nás zjevila. Amny se jí zrovna představovala, takže byla nejspíš členkou smečky? Naštěstí se zrovna představila zpátky, takže jsem už věděla její jméno. Zorea. Zor."Ahoj," pozdravila jsem trochu udýchaně a usmála se na ni. "Jsem Wolfganie, zkráceně Wolfi a mrzí mě, že se setkáváme v tak nepřívětivé situaci. Co kdybychom jim zkusili taky zpívat? Zdá se, že to zabírá. Nebo jestli máte jiné nápady, tak sem s nimi," řekla jsem povzbudivě a hned zkusila uspat další kořen, který mi šel po zadních tlapkách. Ten to ihned vzdal, ale můj hlas byl nejspíš slabý, protože neodešel nějak daleko. Položila jsem Marion na zem a dala ji pusu na čelo. "Odpočívej, jdu jim zkusit zpívat." Doufala jsem, že bude Marion brzy líp, protože i z takových malých rýmiček může být něco horšího. A to bych vážně nerada.

// Reakce na velrybu, Marion, Stara a předchozí post

Cesta byla trochu drncavá, což mi moc nepomáhalo. Žaludek se mi po té divné vodě ještě zcela nezklidnil, takže jsem měla packy zaražené v mechu a doufala, že buď budu blinkat rychle a bude mi líp a nebo vůbec, ale rychle to přejde. Marion se tady nelíbilo, ale neměla jsem pro ni odpověď, jak a kdy půjdeme odsud pryč. Jediné, co jsem mohla dělat bylo konejšit ji packou, než s námi velryba přistane. Docela by mě zajímalo, jak taková velryba vypadá. Jasně, byla to obří ryba, ale měla taky dvě oči, tlamu, spoustu ploutví? I když to bylo v této situaci podivné, vzpomněla jsem si na to, jak jsem učila lovit Andanteho. Možná jsem si to i přivolala, protože malé vlče, které bylo bratrem Amis se ke mně přiřítilo a začalo na mě pokřikovat. "Jo, jsem WolfGAnie," řekla jsem s malinkým důrazem na slabiku ga. Měla jsem mžitky před očima, takže jsem trochu víc mrkala, abych zahnala vlnu nevolnosti a snažila se na vlče trochu víc zaostřit pohled. "Teta Maple možná maličko přeháněla," pousmála jsem se, ale pravdou byl, že mi to lichotilo. "Další dobrý lovec se nám však bude hodit. Jakmile budeme zpátky v lese... tak si zalovíme," polkla jsem obsah žaludku a raději nechala tlamu už zavřenou.
Naštěstí jsme se však brzy zastavili u dalšího okraje. Velryba nastavila obří ploutev, takže jsme se mohli jako na klouzačce dostat z jejího hřbetu. Marion ještě počkala na potvrzení, že může jít, takže jsem na ní povzbudivě kývla hlavou. Společně jsme sjeli po zadku až na zem, která se naštěstí neklepala. Otočila jsem se na velrybu, abych si ji mohla prohlédnout. Opravdu to byla taková větší, velká, obří ryba. Nechtěla bych ji naštvat. Ještě jsem se na ni chvilku dívala, než zmizela pryč. Podívala jsem se do mlhy, která byla na naší cestě dál. Měla jsem pocit, že se jedná o naši mlhu. Přivítala jsem ji, jako kdyby se mi po ní velice stýskalo, což vlastně byla pravda. Mlha nás obklopila, laskala, až se nakonec rozestoupila. Jenže místo, kde jsme se objevili, nebylo tak přátelské a přívětivé, jako to minulé. Cítila jsem úzkost z okolí, temnotu a chlad. Šedé kamenné stěny se nad nás nakláněly, měla jsem pocit, že jsou blíž a blíž. Pocitu chladu a toho, že tu nemáme co dělat napomáhal i fakt, že začalo sněžit. Stáli jsme teprve na vrcholku a už bych odsud zase odešla. Jediná cesta byla dolů, po nějakých výčnělcích, které nevypadaly zrovna dvakrát bezpečně. Vlče bylo neposedné, pořád by něco podnikalo, tu skákalo, tu házelo koule na Amnesii, tu zase něco jiného. Jenně se jeho chování nelíbilo, i když z počátku se snažila být milá. Chápala jsem to, nebylo to bezpečné ani pro jednoho z nás, ale řekla bych, že se jí spíš nelíbilo to, že tolik mluví, než to, že by mohlo spadnout. Reakce Marion mě však zarazila a to dost. Musela být strašně vystresovaná, když se tak utrhla na mladého vlčka. Sice pak začala mluvit mile, ale i tak. "Souhlasím s Amnesií, měli bychom držet při sobě. Neblbnout u kraje," koukla jsem na vlče, "nechtít někoho sežrat, co kdyby ti po něm bylo zle, jako nám po tý vodě," podívala jsem se na Jennu, "a raději nekřičet, kdyby tu bylo něco, co nám chce ublížit." To jsem svůj pohled věnovala černobílému vlčkovi, u kterého jsem také zatím neznala jméno. Někdo však musel už vzít rozum do hrsti a dát tomu trochu řád.

// Reakce na nový osud

Jenna se rozhodla jít po výčnělcích dolů. Tady jsme byli hrozně na ráně, mohl nás kdokoliv shodit. Proto jsem se vydala za ní i za dalšími, kteří se tak rozhodli. Doufala jsem, že tomu tady přijdeme co nejrychleji na kloub. A nehodlala jsem se nějak dělit od skupiny. Pomalu jsme dorazili dolů, i když cesta byla přesně tou věcí, kterou jsem si už nemínila dlouho zopakovat. Packy se klouzaly, kamení se místy drolilo. Prostě taková cesta, kam pošlete svého nepřítele a ne kam vezmete rodinu na výlet.
Rezavá vlčice prohlásila něco o tom, že vidí pohybující se stín. Mohlo se jednat o nějaké překouknutí, z hladu se to stává. Nebo z toho, když je jednomu špatně. Tady to ovšem přehlídnutí nebylo, protože jsem jasně viděla siluetu vlka, který se k nám buď blížil nebo pokračoval dál. To bylo těžké určit, vzhledem k tomu, že mi smysly pořád nesloužily tak jak by měly. Černobílý vlk taky něco zřejmě viděl, protože to začal koktat. Měla jsem za to, že to bylo něco jiného než silueta vlka, protože i já jsem měla pocit, že nás něco sleduje. Mohlo za to ovšem třeba to nepřívětivé prostředí. Jenže najednou jsem zaslechla lomoz padajícího kamení. Dovolila jsem si pár vteřin na to, abych se podívala vzhůru, ale rychle jsem se podívala zpátky. Museli jsme uhnout a to hned. Vlček si lehnul břichem k zemi, což nebyl vůbec dobrý nápad. "Sakra, hni se," přiběhla jsem k němu a vší silou mu strčila bokem do jeho zadnice. Mohla jsem ho podebrat čumákem, ale tam pořád hrozilo, že by to můj žaludek nedal a pozvracela bych mu krásný kožich. A to by mě asi rád neměl. Takhle jsem to mohla aspoň hodit někam bokem, kdyby bylo nejhůř. Tlačila jsem do vlka a hledala jedno z vlčat, který bych mohla čapnout do tlamy a odhodit pryč. Nejblíž jsem měla jen Marion a tu už jsem neunesla. U ní jsem mohla udělat to, že jsem jí štípla do stehna, aby uskočila od těch největších kamenů dál. Nikoho jiného jsem ale po packách neměla. Chtělo by to nějaký úkryt, něco co by ty kameny zastavilo. Představila jsem si obří kamenný blok, který se nad námi rozprostřel, aby pochytal ty kameny. Najednou se setmělo ještě víc, protože se stalo přesně to, co jsem si představila. Vytvořila se nad námi jakási stříška, která zachytávala první dopadající kameny. Nebyla ale nějak moc bytelná, takže s každým dopadnutým kamenem hrozilo její zřícení. "Pohněte sebou," křikla jsem ještě a přidala do kroku. Moc jsem si přála, aby byli všichni v pořádku.

Moje dcerka měla velikou radost, že jsem se vydala za ní. "Neboj, nebudeš sama," řekla jsem vesele a vybavila si, jak jsem podobný rozhovor vedla s Amis docela nedávno. Obě měly strach, že zůstanou samy. Už jen proto jsem se nesměla sesypat, ale jít pomalými krůčky dál. Což se mi nejspíš dařilo. "Netuším, taky doufám, že se vydal do toho lesa. Aby tak zůstal někde na tom prvním ostrově," zamyslela jsem se a otočila se zpátky na malou tečku, ze které jsme se sem všichni dostali. Ale je to snový svět, určitě mu tady nic nehrozí. Nevšímala a nevnímala jsem vlčata až do chvíle, než jsme s Marion dorazily za nimi k vodopádu.
Bylo to tu úžasné, voda úplně lákala k tomu, abychom se v ní vykoupali, dováděli a prostě všechno. Nějak mě neznepokojovalo, že se blýská ještě víc, než obvykle. Když tady mohou létat ryby ve vzduchu, proč by nemohla voda házet takové odlesky? Pokývala jsem s úsměvem hlavou na poznámku Maričky a sledovala dovádění vkčat. Brzy Amis ve své radosti zvolala, ať se taky přiblížíme k vodě, že je parádní. Nač se nechat dlouho pobízet? Strčila jsem čumák do vody a pořádně se napila.
Voda mě příjemně osvěžila, měla však takovou zvláštní chuť. Nikdy jsem nic podobného necítila v tlamě. Nějak jsem to neřešila, byl čas se dostat dál. O pár kroků později na mě však dolehla tak blesková únava, že to nebylo možné. Bylo dost pravděpodobné, že jsem si i zakníkala, protože mě překvapilo, jak strašně se mi zamotala hlava. Žaludek mi dělal kotrmelce a kdybych měla co, tak bych určitě už zvracela. Můj žaludek však nebyl tak sytý na to, aby mě něco podobného potkalo. Nebo to nebylo tak hrozné. Otrava z vody? Nedůvěřivě jsem se zadívala na vodu a pak láskyplně na Marion, která se mě snažila konejšit. Bylo to od ní tak krásné, až mi to vehnalo slzy do očí. "To bude dobré broučku. Nejspíš tu mají vadnou vodu." Na chvilku jsem se odmlčela, jinak bych viděla svoje žaludeční šťávy venku a to se mi nechtělo. "Možná proto tady ryby žijí ve vzduchu. S takovou vodou bych taky nechtěla nic mít," vstala jsem a zamotala se mi hlava znovu. Párkrát jsem polka, abych zažehnala pocit zvracení, což pomohlo jen na chvíli a chtěla se vydat k mostu, o kterém Marion mluvila. Oči mi však padly právě na moji dcerku, protože měla problém s koordinací. Pořád a pořád se otáčela jen jedním směrem, do toho druhého jí to prostě nešlo. Podezřívala jsem taky vodu, ale nebylo by to už moc? Přisuzovat vodě takový účinek?
Nakonec jsme se nějakým záhadným způsobem, kdy jsme s navzájem podpíraly, dostaly přes most a ke zbytku družiny. Vlčata jsme měly za patami, takže to bylo v pohodě. Jen svého synka jsem nikde neviděla, ale mohlo za to houpání, které jsem cítila. Plácla jsem sebou na zem, abych aspoň zamezila motání hlavy, ale houpání neustávalo. Naopak, stále více a více se zvětšovalo a zrychlovalo. Dokonce jsem cítila i slabé otřesy, které se zvětšovaly. "Co se to..." nedokončila jsem větu, když mi došlo, že se pohybujeme. Celý les letěl někam pryč s námi v něm. Když jsem přes rozostřené vidění trochu přeci jen zaostřila, tak jsem si všimla, že ostrov má konec. A tím koncem byl ocas nějaké obří ryby. Jenna toho tvora nazvala jako velrybu, což i odpovídalo. Velká opravdu byla. Amnesia se jí začala omlouvat a Marion vypadala dost zmateně. Došla/doplížila jsem se k ní (podle toho, jak se mi zrovna motala hlava) a přitulila si ji k sobě, abych ji uklidnila. Škoda, že neumím mluvit se zvířaty. Znovu mě napadlo, jestli bych neměla použít svůj náramek, abych se jako malý ptáček letěla podívat na náš koráb z jiného úhlu. Ale netušila jsem, jestli bych na to měla sílu a jestli tady vůbec fungují magie. Nechala jsem si foukat příjemný větřík do tváře, protože mi to aspoň trochu pomáhalo proti nevolnosti. Všude kolem nás létali tvorové, ale nijak se nebáli obří ryby. Což znamenalo, že to nebyl dravec, nebo jen příležitostný, který sem tam něco lupne, ale jelikož mu ostatní pomáhají s udržováním lesíka na hřbetě, tak neměl důvod je žrát. O velrybách jsem toho totiž tolik nevěděla a zvlášť o těch v alternativním světě. Zkusila jsem přes svou nevolnost něco říct. "Jestli mi rozumíš, tak mi prosím odpovíš? Kam nás to neseš?" Víc jsem toho ze sebe nedostala, ale doufala jsem, že nám nějak odpoví.

Marion byla z tohoto místa naprosto nadšená. Kenay nic neříkal, ale doufala jsem, že se mu tu taky líbí. Ostatní to tu prozkoumávali, dokonce i Amnesia vypadala trochu lépe. Moje dceruška prozkoumávala všechna zákoutí. Neměla jsem však odpověď na její otázky, což mě maličko mrzelo. "Víš, myslím si, že se nám Lady Mlhahule, ta vydra, snaží ukázat, co se jí stalo. Nebo jestli tady žije a chce nás s tímto místem seznámit? Kdo ví. Každopádně je to tu krásné viď?" zakončila jsem vesele a prohlížela si svoji vzpomínku, která se zde zhmotnila. Ostatním se jejich snaha nalákat velké i malé tvory začala dařit. Říkala jsem si, že nebude na škodu si taky zkusit přilákat nějaké takové zvířátko. Protože létat s katapultem se mi rozhodně nechtělo.
Dceruška se nadšeně vrhala po květinách a všechny je zkoumala. Bylo to roztomilé, takže jsem na ni koutkem oka občas pohlédla, jestli je v pořádku a sama se vydala blíže k okraji. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem jen mávala packou, mile se usmívala a snažila se přilákat pozornost nějaké placaté ryby, která si jen tak plula ve vzduchu. Marion mě ještě upozornila na jednorožce, což mě natolik zaujalo, že jsem přestala s máváním a šla k ní, abych se podívala směrem, kam koukala ona. "Máš pravdu," zašeptala jsem, protože jsem se bála, že by snad mohli všichni utéct, kdybych mluvila moc nahlas. Jenže když se mě zeptala, jak jsme se tu všichni ocitli, tak jsem jen pokrčila rameny. Netušila jsem to. Ale věděla jsem, že by se tu Noktovi líbilo. Třeba v nějakém takovém světě žije. V klidu a míru, ve světě, kde je plno barevných tvorů.
Jak jsem se tak zamyslela, tak jsem jen hleděla na siluety vlků, jak se ztrácí dál a dál až na nějaký vzdálený ostrov, který byl odsud strašně maličký. Marion tam začala hopsat po kytičkách a několikrát se po mě ptala. Slyšela jsem totiž její hlásek, jak se pomalu vzdaloval, jak mě hledá. No nic, nemá smysl tady dál okounět. Nechala jsem se prostoupit představou, že se Nokt ocitl na podobném místě a začala se ještě usilovněji snažit přilákat k sobě nějakou dopravu.
Nakonec ta podivná placatá ryba opravdu přiletěla a aniž bych ji nějak říkala, připravila se tak, že jsem mohla přímo nastoupit. Na nic jsem nečekala a opatrně jí vylezla na hřbet. Dala se do pohybu, mávala svými ploutvemi a mě se jen tajil dech. Původní ostrov jsme nechali brzy za sebou, ale mě přecházel zrak z toho, jak krásné to bylo tady okolo. Barvy, všude barvičky, létající, běhající a plazící se zvířata, která reálně nemohla existovat. A přesto tu byla, žila v míru a nebála se. Já se tedy bála, že se ryba otočí nebo nějak sebou hrkne, ale nic takového nepřišlo. Ladně se mnou přeletěla všechny ty kusy země, až se dostala k poslednímu. Tam znovu zaparkovala, jako prvně a dala mi spoustu času na to, abych ji slezla ze zad. "Moc ti děkuji za svezení," řekla jsem mile a sledovala, jak si letí zpátky ke svému hejnu. Nebylo mi ani divné, že nepotřebuje ke svému životu vodu. Brala jsem to jako fakt.
Svou pozornost jsem začala věnovat tomu, co jsem měla před sebou. Jednalo se o rozcestí, kde bylo z pachů patrné, že se vlci už rozdělili. Pár jich šlo do lesa, který byl nějaký až moc temný na to, že tohle bylo přebarvené místo. Druhá cesta vedla k vodopádům, které padaly kamsi do prázdna. Chvilku nerozhodně jsem přešlapovala na místě, ale nakonec jsem zvolila cestu k vodopádům. Přeci jen, voda mi byla dosti blízká a navíc, šla tam i Marion. Doufala jsem, že se k nám přidá i Kenai, ale nemohla jsem mu to rozkazovat. Měl svou hlavu, svoji volbu. Navíc, do lesa jich mířilo míň, takže by tam měl větší klid. Vlastně, šla tam Jenna a Amny, což je větší ekvivalent klidu než Marion a dvě vlčata. Otázkou ovšem zůstává, co ten černobílý vlk, jestli je taky klidnější povahy nebo ještě rozjařený mladík. "Maričko, počkej na mě," zavolala jsem na svou dcerku a přidala do kroku, abych ji dohnala a mohla s ní jít bok po boku. Když jsem jí doběhla, počechrala jsem jí srst na krku a přitiskla se jí k boku. Pak jsem se znovu začala dívat na naše okolí, kdyby náhodou přicházelo nebezpečí. Což jste nikdy nemohli vědět.

// Taky jdu k vodopádům :))

Trochu jsem čekala, že mě Kenai pozdraví jen svým pohledem a pokýváním hlavy. Nemýlila jsem se, přeci jen, bylo zde hodně vlků, kteří mu bránili v tom, aby se projevil nějak víc. Ale i tak se moje srdce tetelilo štěstí, že jsem ho viděla. Zato Marion, ta to vzala za ně za oba. Měla ohromnou radost z našeho shledání, kterou jsem také sdílela. Mávala jsem oháňkou a čechrala jí kožíšek tam, kam jsem dosáhla, když se mi svým čumákem vrtala v tom mém. Nasávala jsem její vůni, protože jsem se potřebovala přesvědčit, že je v pořádku. "Taky se mi po tobě stýskalo," zašeptala jsem jí zpátky. Vypadala mnohem živěji, než když jsem dorazila. Hned se jala zpovídání vydry, jako bylo její jméno a jméno kamarádky, kterou ztratila. Uchichtla jsem se, protože jméno nám už Lady Mlhahule dávno prozradila, ale neměla jsem šanci to Marion připomenout. Otázky a svoje návrhy začali říkat i ostatní vlci a já poslouchala, co říkají. Všichni měli docela podobné nápady a byla jsem ráda, že všichni přistupovali k vydře přátelsky. Pohledem jsem zabrousila k odrostlému vlčeti, které se docela podobalo Amis. Že by to byl ztracený brácha? Bylo by to hezké, ale neměla jsem jak teorii potvrdit, protože Amis byla kdoví kde. Snad jsem ji neztratila někde cestou.

K dalším myšlenkám jsem se ale nedostala. Naše milá vydra prohlásila něco o prohledávání vzpomínek. Než jsem stačila tuto informaci vstřebat, tak začala ječet a vydávat děsivé skřeky. Plácla jsem sebou na zem a přikryla si uši packami. Nic jiného se dělat nedalo, protože řev to byl tedy parádní. Zavřela jsem oči v domnění, že by mi to mohlo nějak pomoci. Na čumáku mi přistálo cosi jako písek, až jsem začala kýchat. Při posledním kýchnutí však řev ustal. Zvědavě jsem otevřela jedno oko, v domnění, že jsem nadobro přišla o sluch. Ale nejspíš tomu tak nebylo. Fascinovaně jsem otevřela i druhé oko a nestačila se divit. Kouř, zvuky lesa, déšť, to všechno zmizelo. Místo toho kolem nás proudil vlahé větřík, podivní tvorové létali vzduchem a my se nacházeli na kousku země, který létal v oblacích. Jsme mrtví? Pohlédla jsem na vlky, co na to říkají. Jenna nevypadala nadšeně, mě neznámý vlk zase naopak nadšeně. Amnesia byla připláclá břichem k zemi a nevypadala, že by se ještě někdy chtěla pohnout. Ostatní byli více než překvapení. Nebo tak aspoň vypadali.
Já byla překvapená neméně. Jeden by snadno zapomněl, proč tu jsme. Byla tu taková idylka a klid, skoro jako u Života. Nedělalo by mi problém se tu natáhnout a jen tu tak relaxovat. To jsem však nesměla. Potřebovali jsme se dostat dál. Jenna s vlkem už k sobě lákali ty létající tvory, ale nevypadalo to, že by se jim chtělo. Zadívala jsem se na mezeru mezi ostrovy. Kdybych mohla přeletět jako pták, tak by to bylo krásné. Pohled jsem stočila na ozdůbku na tlapce. Nevěděla jsem ale, jak by mi mohla pomoci. Raději jsem se pokusila najít nějaké stromy, že bych je třeba vodou pokácela, ale ani ty tu nebyly. Zkusila jsem dojít až ke kraji, jak moc vysoko se nacházíme. Nenašla jsem však odvahu na to, abych strčila čumák přes kraj. Aby se mi tolik netočila hlava, tak jsem se zaměřila na další břeh. Představila jsem si obří katapult, který jsme kdysi použili ve hvozdu. Jak se tam postupně střílíme a měkce přistáváme na druhé straně. Usmála jsem se pro sebe a otočila se zpátky na ostatní. A vykulila jsem oči. Ten katapult tam stál. Vážně, přesně takový, jaký jsem viděla jednou u nás ve hvozdu, i když už jsem nevěděla, na co jsme ho použili. Ale byl tam. Hezky připravený na to, aby nás odpálil na druhou stranu. Co to? Čekala jsem, jestli i ostatní vidí, co se tu objevilo nebo jsem se jen definitivně zbláznila.

// Sarumen

Než se Jenna od nás vzdálila, poznamenala, že je malá Amis bystrá. Usmála jsem se, ale poté jsem se znovu soustředila na náš pomyslný deštník. Rudá vlčice se z pod něj vysmýkla a vydala se do středu lesa rychleji než my. Tak moc jsem se za ní chtěla rozběhnout, potřebovala jsem zjistit, co se děje, ale musela jsem svoje tempo přizpůsobit malé vlčí dámě. Všimla jsem si totiž, že za mnou trochu zaostává, takže jsem se párkrát nadechla a šla pomaleji. Moc dobře jsem slyšela její otázky, ale teď nebyla vhodná doba na zodpovězení. Před déšť, vítr, kroupy a všechen další rámus by mohla slyšet každé páté slovo a pak by měla v hlavě ještě větší zmatek, než měla teď.

Konečně jsme došly na mýtinu a viděly Jennu, jak se sem taky dostala. Kroupy ustaly, takže jsem mohla zrušit náš štít. "Podívej, tohle je velká část naší smečky," řekla jsem vesele, aby věděla, že nebude sama. "A je tam taky moje dcera, jak jsem ti o ní říkala, ta je moc hodná. Pak i můj syn, je taky hodný. u nás ve smečce jsou skoro všichni hodní," zaváhala jsem, ale musela jsem ji začít připravovat na skutečný život. "Ten ne úplně nejhodnější vlk tu však teď není, takže se nemáš čeho bát." Šly jsme dále ke skupince vlků. Tak jsem se těšila, až poňuchlám kožichy svých dětí. Všimla jsem si i menšího vlčete, které stálo se skupinkou. Plus jeden vlk, kterého jsem v lese cítila, ale neměla jsem s ním tu čest. "Jakže si říkala, že tvůj bráška vypadá?" Byly jsme ještě daleko, ale to vlče mělo podobnou barvu a věkově si museli být dost podobní.
Pak jsem si však všimla postavičky, která pochodovala před skupinkou a začala vyprávět, co se stalo. Lady Mlhahule. Pobídla jsem Amis, aby šla potichu za mnou a společně s Jennou jsme došly až ke skupince a zaslechly, co se děje. Nechtěla jsem rušit její proslov, ale jakmile skončila, přiblížila jsem se k Marion. Nechtěla jsem ji děsit, takže jsem si nejprve tiše odkašlala, než jsem promluvila. "Já ti rozhodně pomůžu. Nechci aby si byla smutná naše milá vydro," řekla jsem laskavě a poté se podívala na svou dcerku. "Ahoj, zlatíčko," řekla jsem mile a oblízla ji její krásnou hlavinku. Otočila jsem se na svého synka a šťouhla do něj čumákem. Pak jsem se znovu zadívala na Lady Mlhahuli. Na představování s neznámými bude ještě spousta času později. Teda aspoň jsem v to doufala.

// Narrské kopce (přes řeku Tenebrae)

Už jsem si mohla zapamatovat, že Jenna není vodomil. Zbývalo nám však překovat už jen jednu řeku a měly jsme štěstí, že nebyla nijak rozbouřená. Sice se obloha chystala, že nám předvede pořádný déšť, ale to bychom už měly být v bezpečí lesa. Cestou jsem se začala zlobit sama na sebe, protože jsem řekla Amis spoustu informací v domnění, že jim bude rozumět. Jenže, ukázalo se, že některým z toho nerozumí. Já aspoň vyrozuměla, že se narodila mimo Gallireu. Ohlédla jsem se na ni s lítostí v očích. "Promiň, nechtěla jsem ti nějak moc poplést hlavičku," srovnala jsem s ní krok, abych nebyla pořád otočená dozadu. "Víš, tahle země se jmenuje Gallirea, kde jsou možná i různá kouzla pomocí magie," mrkla jsem na ni a pokračovala dál. "Ale řekla bych, že si se nejspíš narodila mimo Gallireu, což ale není vůbec na škodu." Na nose mi přistála první kapka, která byla pouhou předzvěstí dalšího přívalu kapek. Zamračila jsem se na oblohu, ale magii jsem zatím nechtěla používat. Šetřila jsem síly na lov.
Amis shrnula svoje poznatky o alfách, na což jsem jí nadšeně přikyvovala hlavou, aby věděla, že to říká naprosto správně. "Přesně tak, jak říkáš." Jenna se ozvala na to, že se bojí být sama. Chápala jsem její poznámku, ale na malé vlče to bylo až moc. Ale nemohla jsem to mít za zlé ani jedné z nich. Rudá to nemyslela zle, jen prostě měla takové zkušenosti. Amis zase byla příliš mladá, než aby to chápala. Viděla svět ještě v těch růžových barvách, tak jako Marion. "Nemyslím si, že budeš sama," řekla jsem veselým tónem. Záměrně jsem se však vyhla frázi, jako my budeme tvá rodina. Mohlo se totiž stát, že za pár měsíců odejde a co pak? Zradíme my její slib nebo ona nás? Tak jako Cass? Začínala jsem jí totiž mít ráda, což se mi stává docela často.
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale jen co jsme překročily hranice lesa, slova se mi vypařila z tlamy. Náš les totiž nevypadal jako náš les. Stromy byly prohnuté až k zemi, na hlavu nám padaly už i kroupy, nejenom kapky deště. Vítr skučel, totální apokalypsa. Vycenila jsem zuby, tohle se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Jenže, co teď? Jít hledat pomoc, dovést Amis do úkrytu, kde bude v bezpečí nebo se vydat na mýtinu, kde se to zdálo nejhorší? Sakra, co teď? "Obvykle to tu je mnohem klidnější, to mi věř," snažila jsem se překřičet vítr. "Schovej se mi k boku, budeš aspoň trochu v bezpečí." Podívala jsem se na Jennu a kývla na ni, jestli se připojí k druhému boku Amis. Pak jsem pomocí magie vody vytvořila alespoň malou stříšku, kterou jsem se snažila udržet přívaly vody a krup od nás trochu dál. Proti větru to nepomohlo, ale aspoň nám na hlavy netloukly kroupy. "Pojďme zjistit, co se děje," zakřičela jsem a pomalu se vydala na mýtinu. Doufala jsem, že stříška vydrží nápory i mou energii.

// Mýtina

// Nevěděla jsem, jestli jde Amis s námi, tak se když tak odpoj, jestli chceš. :D

// Houštiny (přes Kaňon)

Snažila jsem se volit takové tempo, které by mladá slečna mohla zvládnout. Samozřejmě jsem očkem sledovala i Jennu, která se mi zdála už mnohem lepší, než když jsme vyrazily z lesa, ale ještě nebyla stoprocentní. Lesem jsme se prodraly celkem rychle, ale u řeky jsem si dávala větší pozor, kudy jdeme, což mělo takový výsledek, že jsem zpomalila. Amis se nám rozpovídala, o jejích životních trampotách, jak svého brášku našla a zase ztratila. Byla z velmi početné rodiny. Moje myšlenky se vrátily daleko do minulosti, do dob, kdy jsem s bratry taky prováděli samé lumpárny a život byl dokonalý. Pak do dob, kdy jsem je hledala a bylo to moje životní poslání. Snad budeš mít víc štěstí, než já. "Takže to znamená, že je bráška v téhle zemi s tebou. Chápu to dobře?" Potřebovala jsem si to ujasnit, protože ztratit ho mohla taky někde za hranicemi Gallirey a to bychom ho hledaly dost těžko. Pokud by však byl někde tady, tak je jeho najití dost pravděpodobné.
Svůj monolog zakončila Amis smutnou otázkou, co kdyby zůstala sama. Na to jsem se k ní otočila a podívala se jí do očí. "Až přijdeme do lesa, tak najdeme naše alfy. Jsou moc hodné, takže když hezky poprosíš, tak by si u nás mohla třeba i zůstat a to by si pak nebyla sama. Mám dceru, která je sice maličko starší, ale myslím, že by se s tou mohla kamarádit," řekla jsem vesele a procházela kolem vrcholů, kde žil Život. Už brzy se za tebou zase vydám. Poslala jsem mu myšlenkami vzkaz a nasadila maličko rychlejší tempo. Nechtěla jsem totiž, abychom tu dýchaly zbytečně dlouho zkažený vzduch.

// Sarumenský hvozd (přes řeku Tenebrae)

Možná, že jsem byla trochu víc hrr na vlče, které se choulilo v křoví. Trochu mi to dala Jenna najevo, když začala taky mluvit trochu diplomatičtěji. Jenže když jsem viděla vlče, tak se ve mně seply mateřský pudy a už jsem měla tendenci se o něho starat. Maličkou jsem couvla na úroveň Jenny, abych dala mladé slečně, jak jsem se dozvěděla, trochu prostoru. Její tvář prozrazovala velkou nejistotu, ale také zvědavost.
Pomaličku se vysoukala z pod keře ven a malými krůčky přišla až ke mně. Měla jsem co dělat, abych se hned nepustila do jejího očišťování. Ale to jsem si nemohla dovolit. Sice byla malá, ale měla svoji důstojnost a přeci jen, neznala jsem ji tak moc. Důležité však bylo, že nevypadala zraněně, takže ji Styx a jí podobní nedostali do spárů. "Je mi líto, ale žádného takového vlčka jsem nepotkala," řekla jsem smutně a koukla na Jennu, jestli neměla větší štěstí. Pak jsem se znovu mile usmívala, aby se nás nebála a měla pocit bezpečí. "Jistě, pojď s námi. Přes pláně půjdeme trochu rychleji, abychom nemusely dýchat ten divný kouř, který se všude ukázal. Pokud však nebudeš moci, tak si klidně řekni, pomůžeme ti nebo zpomalíme," dívala jsem se střídavě na Jennu a Amis, jak se představila. Doufala jsem, že na ni nejsem nějak hrr, ale potřebovala co nejdřív jídlo. Stejně jako Jenna. A můj plán byl, že až dorazíme do hvozdu, tak jim oběma seženu pořádné, tučné vydry. Není to sice nejsytější jídlo, ale lepší než nic. "Můžeme vyrazit?" Zeptala jsem se ještě a otočila se zpět k domovu. "A neboj, až trochu zesílíš, tak se podíváme i po bráškovi." Dala jsem jí tak trochu slib, že jí pomůžu nebo pomůžeme, ale uvidí se, jestli se přidá i Jenna.

// Narrské kopce (přes Kaňon řeky)

// Děkuji za tuto akcičku, taky mám ráda takový hledačky. :)) :D
Poprosím o drahokamy. :))

Hledaly jsme zdroj toho pachu. Jenna se do hledání pustila s vervou, až jsem se bála, že by mohla vlče sežrat. Teda, doufala jsem, že si dělala legraci, no ale v hladu jeden nikdy neví, kde je hranice mezi legrací a vážným slovem. Měla však lepší postřeh než já, protože si všimla odrostlejšího vlčete, které se krčilo v křoví. Dobře, zase se tolik nekrčilo, spíš tam tak odevzdaně leželo a dívalo se na nás očima plnýma strachu. Tak to s lovem už nevypadá tak nadějně. Budou nám muset stačit vydry v lese. Pokud neutekly.
Pomalu jsem se přiblížila ke keři, ale ne tak blízko, aby se necítilo ohroženě. Stále jsem nevěděla, jestli je to samec nebo samice, ale myslím, že to bylo v danou chvíli jedno. "Ahoj. Nemusíš se nás bát, " řekla jsem laskavým hlasem. Koutkem oka jsem pozorovala Jennu, jestli náhodou nemá nějaké postranní úmysly a nechystá se dát si svačinku. To by si ovšem musela nejprve poradit se mnou, což bych nerada. Zdálo se však, že nemá takovou krizi prázdného žaludku, takže jsem mohla být v klidu. "Nechceš jít s námi do lesa? Mohly bychom zkusit ulovit nějakou vydru, odpočineš si a pak vymyslíme co dál." Dívala jsem se zkoumavě na jeho reakci a stále se vlídně usmívala. "Jsem Wolfganie, " dodala jsem nakonec a nechala Jennu, aby se představila sama. Nevěděla jsem totiž, jestli by jí vadilo, kdybych to vzala za ji nebo ne.

// Narrské kopce (přes Kaňon řeky)

Měly jsme štěstí, že jsme nalezly hráz, přes kterou se dalo celkem bez problémů přejít. Nemusely jsme si zbytečně máchat packy ve vodě, i když mi to nevadilo. Ale nebylo počasí přímo na koupání, tudíž se to velice hodilo. To však neměnilo nic na faktu, že se příroda zbláznila. V povětří létal nějaký sajrajt, který mě nutil kýchat a kašlat. Slzely mi z něho oči a celkově měl štiplavý nádech. Nebe bylo pošmourné, šedé a bezvýrazné. Jenna poukázala na to, že kolem prolétly sovy, které prostě zákonitě ve dne vždy spaly. A teď bezhlavě prchaly za hejny a hejny dalších ptáků. Cestou jsme potkaly i různá stáda, menší i větší, které se více bály toho něčeho, co je nutilo prchat ze svých domovů, než nás. Viděla jsem jim to totiž na očích. Jediné, co bylo ještě jakž takž v normálu byl fakt, že se teplota snižovala, což k podzimu patří. Ale ten zbytek, no nic moc.
Na její poznámku o Životu jsem se musela usmát. "Třeba tam bude mít lepší počasí, než je tady dole. Možná bych si tam taky mohla zajít, nadýchat se čerstvého vzduchu," usmála jsem se a zastavila na kraji houštin. Byl tu o trochu lepší vzduch, než na holých pláních. Tady to aspoň trochu zachytávaly stromy. Nadechla jsem se o trochu víc a úlevně vydechla, že chvilku nemám líce plné bordelu. Zafrkala jsem, abych to dostala i z čumáku a... Začichala jsem pořádně znovu. "Necítíš něco?" Byl to takový jednoznačný pach vlčete. Vzpomněla jsem si, na moje tři kuličky, ze kterých jsou už statní vlci. Pak mi došlo, že Jenna možná nezná tuhle vůni a trochu jsem se zastyděla. Nechtěla jsem to tedy nějak víc rozebírat a čichala dál, abych ho lokalizovala. Mohlo totiž být ztracené, zatoulané, zraněné nebo kdo ví co ještě.

// Sarumenský hvozd (přes řeku Tenebrae)

Naštěstí jsme se z tématu žraní vlastního druhu dostaly velice rychle. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych něco podobného kdy řešila. Jakmile jsme vyšly z lesa ven, do čumáku mě udeřil štiplavý zápach. Rozkašlala jsem se, protože jsem to nečekala. Stromy nás dobře chránily, ale tady nás neochrání nic. Podívala jsem se na oblohu, kde jsem viděla hejno ptáků, na které mě Jenna upozornila. "Přijde mi to zvláštní. Nepamatuju se, že by jich tolik letělo východ." Udivovalo mě to, ale možná za to mohl ten divný kouř, který byl všude okolo. "Tak to abychom sebou pohly, než nám je někdo sežere," řekla jsem vesele a rozběhla se dál. Doufala jsem, že najdeme brzy nějaký úkryt nebo les, kde bychom byly z dosahu dýmu. Jestlipak je nahoře u Života taky takové počasí. Nebo je díky svým kouzlům chráněný?

// Houštiny (přes Kaňon řeky)

// Pravda, je to lepší. :D
Takže měním přechod jako má Jenna Narrské kopce (přes řeku Tenebrae)