Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tmavé smrčiny (přes řeku)
// Za Maple dojdu časem , ještě chci zkusit stihnout nějaký další úkoly, tak tu budu mít trochu samomluvu. :D

Smečkování: Úkol 1 - Uklízej v lese popadané větve

Dotáhla jsem srnu do lesa. Jelikož nebyla tak veliká a těžká a navíc jsem oplývala docela silou, tak mi to nedělalo velké problémy. Naštěstí přestalo pršet, takže se mi půda pod nohama neklouzala o tolik víc, než za deště. Země však byla dále vlhká a bahnitá, ale bylo to v můj prospěch, protože srna dobře klouzala. Sice bude mít bahnitou příchuť, ale to ničemu asi nevadí. Každý si ji může někde otřít nebo umýt. Ale nejsme přece nějaký fajnovky. Pravda, dostat ji přes řeku bylo trochu složitější, hlavně taky proto, že vzduch nebyl úplně na koupání, takže mi trochu trnuly svaly a zuby, když jsem se ledovou vodou plahočila. Nicméně, nakonec jsem dorazila do lesa a zhluboka se nadechla. Bylo tak krásné být doma, mlha byla na svém místě, přesně jak jsem byla zvyklá. Přivítala mě svým pohlazením a zašimráním. Usmála jsem se na ni a na chvilku zavřela oči. Slyšela jsem Maple, jak svolává vlky, ale byla jsem daleko, takže už to nejspíš dořešili. Pak se jí musím jít omluvit. Něco jsem však cítila jinak. Lesem se nesl jakýsi nádech smutku, jako kdyby se celý les ponořil do pláče a deprese. Doufala jsem, že to neznamenalo, že někdo zemřel. Za poslední dobu jsme těch smrtí zažili více než dost. A nevěděla jsem o nikom, kdo by byl na tom špatně, že by měl zemřít. Ať fyzicky nebo věkově. Že by se něco stalo na lovu? Nebo Jenně, když spadla ve snovém světě. Měla bych to zjistit.

Sbírání větví
Jenže něco mě zadrželo ve vyzvídání. Cítila jsem po lese spoustu, ale opravdu spoustu pachů. Většinu jsem znala, některé vůbec a všechny se šířily z celého lesa, ne z jednoho místa. Takže jsem zvolila taktiku, že někoho potkám a toho se zeptám. Nebo dojdu přímo za Maple a s tou omluvou zjistím, co se stalo. Čapla jsem srnu a dotáhla ji dost daleko od hranic, aby se na ni nikdo nepřikrmil. Pak ji vezmu do úkrytu. Oči mi padly na hromádky větví. Někdo se tu dal do úklidu, možná více než dva vlci. Popadané a polámané větve dal hezky na kupičky, takže se v nich mohla zabydlet další zvířata. Byl to dobrý tah, takhle jsme mohli mít jídlo pod nosem, samozřejmě s mírou, protože i drobní savci se potřebovali rozmnožit, aby se na nich mohli další krmit. A kdybychom je všechny sežrali, tak bychom byli proti sobě. Potřásla jsem hlavou, abych se vrátila do reality a pokračovala s tom, co někdo začal. Stále tu totiž dost větví zůstávalo. A to byl úkol pro mě. Odešla jsem od hromádek a začala zcela novou hromadu u kmenu stromu. Popadla jsem velké větve, které byly těžké, takže zůstaly ležet na místě. Byly tu už dýl, nevypadaly, že by se ulomily v nedávné době. Takže to muselo být vlče nebo někdo slabší, že je neodtáhl. Abych pravdu řekla, měla jsem s nimi taky problém, některý byly těžký jako zubr, ale těm jsem odkousala menší větvičky. Pak s nimi šlo manipulovat lépe. Po chvilce byla hromada větší než já, takže jsem už ani nahoru nedokázala házet drobné úlomky větví. Padaly mi totiž zpátky na hlavu. Pokusila jsem se je nacpat mezi ostatní, což šlo sice dobře, ale občas jsem se bála, že se celá hromada sesype zpátky na mě. Raději jsem proto zase kus poodešla a u spadlého stromu začala tvořit další hromadu. Jelikož byl strom spadlý, tak hromada nebyla do výšky, ale po délce stromu. Vypadalo to i docela pěkně, zakryla jsem zetlelý strom a vytvořila příbytek třeba pro myši. Nebo aspoň mravence. Představovala jsem si, jak si taková myší rodinka hledá nový dům, naleznou tuhle větvovou hromadu a řeknou si, jo to je ono, tady chci bydlet. Zasmála jsem se sama sobě, jaký hlouposti mi to mozek vymýšlí a přihodila poslední větev, kterou jsem našla spadlou. Hodnotila jsem svoje dílo a v duchu se pochválila. Nebylo na škodu čas od času takhle uklidit, dělalo to dobrý dojem. Bylo mi jasné, že to dlouho nevydrží, ale pro teď to vypadalo dobře. Les je velký, takže kdyby někdo chtěl, klidně může pokračovat.

// Post o tom, jak Wolfi uklízí větve. :D

Měla jsem radost, že se nám lov takhle vydařil. Když jsem si uvědomila, že jsme byli vlastně složení z odrostlých vlčat a cizí vlčice... No, bylo zkrátka vidět, že ve smečce máme samé dobré vlky. Zorea se po kratičké úpravě kožichu a tlamy jala odběhnout za druhou skupinkou, aby jim oznámila výsledek. Marion to nejspíš chtěla udělat také, protože se roztomile nafoukla. Usmála bych se nahlas, ale ona se taky rozhodla běžet za druhou skupinou, nejspíš měla něco důležitého na srdci, co potřebovala probrat s Maple. Ani jsem ji nestihla připomenout, jak se Zorea jmenuje. Oblíznutí jsem jí oplatila a jen sledovala, jak se její chvost ztrácí v lese.
Otočila jsem se na Stara, který měl na mě ještě pár otázek a se kterým jsme tu osaměli. "Šlo vám to," ujistila jsem ho s úsměvem ještě jednou. Pak jsem naklonila hlavu na stranu, když se mě ptal na Život a Smrt. "Život sídlí nedaleko, vlastně když vylezeš z tohoto lesa na severu, tak uvidíš kopce. A když se vyšplháš až na jejich vrchol, tak tam bydlí." Cestu ke Smrti jsem mu však nechtěla přímo líčit, ale když už se ptal. "Smrt naopak žije ve starých rozpadlých ruinách, nevím jak přesně bych její sídlo popsala. Cesta k ní je však dost dlouhá, tam by bylo rozhodně lepší, kdyby tě někdo doprovázel, pokud tam tedy chceš jít. K Životu můžeš zaběhnout klidně hned a pak zase domů na jídlo. Budeme vědět kde jsi, takže kdyby si se dlouho nevracel, tak tě můžeme jít hledat," dodala jsem šibalsky. Bylo mi jasné, že takový puberťák nebude chtít zůstávat jen ve smečce, ale Život nebydlel daleko. Za Smrtí bych ho však samotného určitě neposílala, protože to byla nebezpečná vlčice, cesta byla dlouhá a celkově na to byl ještě moc mladý. "No, jelikož už nejspíš všichni odešli, tak půjdu taky. Je na tobě, jestli se vydáš za Životem nebo ještě zpátky do lesa." Popadla jsem srnu a začala ji táhnout směrem k domovu. Jelikož si skoro nikdo nic neodtrhl, tak byla relativně celá a dobře se táhla. Minula jsem strom, kam jsem si schovala dárek od Marion. Pro ten se musím vrátit.

// Sarumen (přes řeku)

// Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 3/3

Skupina Wolfganie - Marion - Star - Zorea

// Píšu, aby bylo na co reagovat :D

Mladší členové nakonec srnku nějakým způsobem začali nahánět naším směrem. Ale když už jsme měly se Zor jinou taktiku, i s tím stromem, který si zvolila a na který jsem kývla, že souhlasím, tak už jsem to nechtěla znovu měnit. Navíc, na hlavy nám začaly padat dešťové kapky a pokud bychom otáleli ještě dýl, mohlo by to mít ošklivé následky pro nás všechny. A nejvíc pro toho, kdo by na mokré půdě uklouznul, což jsem nepřála ani jednomu z nás.
Proto, když se i se srnkou blížili k nám, vystartovala jsem a jak bylo domluveno, hnala jsem jí k padlému stromu, kde už čekala Zor, aby dílo dokonala. Mým úkolem bylo srnku zpomalit natolik, aby jí mohla uštědřit závěrečný kousanec nebo ji vyřadit rovnou. Proto jsem ji při běhu skákala na nohy, kousala do každého kousku těla, které se mi naskytlo, aby to měla co nejdříve za sebou. Nechtěla jsem ji dál trápit, protože bylo jasné, že to má spočítané. Srnka se však nevzdávala, její vůle žít byla až inspirující. Kopala nohama kolem sebe, skákala jak moc si přála nám utéct. Na maličký moment jsem pocítila lítost, takovou podobnou jako nejspíš cítí Marion (ta ji jen cítí v obří míře), ale nesměla jsem takhle přemýšlet. Stejně by brzy pošla. Naštěstí se mi podařilo pár kousanci na správných místech na nohou ji pořádně zbrzdit, takže měla Zor už velmi snadnou úlohu. Seskočila a přesnou ranou ukončila srnčího trápení. Život jí odtékal z prokousnutého krku. Sice ještě škubala nohama, ale bylo vidět, že oči jsou už mrtvé. V duchu jsem poděkovala za to, že nám dopřeje jídlo a podívala se po lovecké skupině. "Dobrá práce, takhle vypadá týmový lov. Doufám, že jste si odnesli spoustu zkušeností. Jestli máte hlad, tak si kousek uzobněte na cestu, velkou hostinu si ale dáme až v lese. Jinak se totiž řeka rozbouří až na tolik, že se nebudeme moci domů dostat a zbytek smečky bude o hladu. Nemáte někdo nějaké zranění?" Očima jsem je rychle prohlédla, ale neměla jsem pocit, že by někdo nějak strádal. Ani jsem si nevšimla, že by se někdo smeknul, praštil nebo cokoliv jiného. Sama jsem měla trochu hlad, takže jsem si utrhla kus masa, který by se nedal považovat za to nejšťavnatější. Ale na to jsem nehrála. Byla potřeba se dostat domů co nejdříve. Podívala jsem se směrem k druhé skupince, jestli už dolovili a půjdou hned domů nebo jestli na nás čekají. To jsme totiž neřešili. Jeden z nás by mohl za nimi dojít, abychom tu na sebe nečekali jako trubky. A zjistit, jestli jsou v pořádku. "Jde někdo dobrovolně za druhou skupinou, zkontrolovat, že jsou v pohodě, případně jim pomoci a říct jim, že jsme vyrazili k domovu?" Kdyby nikdo nešel, tak bych se vydala sama. Ale nemuseli jsme tam chodit jako procesí, jeden bohatě stačil.

// Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 2/3

Skupina Wolfganie - Marion - Star - Zorea

Všichni se na své úkoly tvářili, že by je mohli zvládnout v pohodě. Zor vypadala více než nadšeně, takže můj odhad byl správný. Věděla co má dělat, kdy vyběhnout a tak. Vlastně, mohla jsem být jen pozorovatel, který to nechá odpracovat ostatní, bylo jich na to dost, ale já taková nebyla. Nene, potřebovala jsem být v centru dění, nejraději bych to všechno vzala na sebe, aby se nikomu nic nestalo a všichni byli spokojení.
Marion a Star byli už za našimi zády, když jsme se Zoreou pomalu přecházely k místu, které bylo strategicky vhodné pro překvapení srnky a jejímu rychlému skolení. Tedy, aspoň jsou doufala, že tomu tak bude. Přeci jen, Marion na pořádném lovu ještě nebyla, tedy pokud jsem to věděla dobře a Star jako mladíček taky asi na řádném a velkém lovu nebyl. Ta zodpovědnost za ně mě trochu tížila, ale nesměla jsem si připouštět, že by se něco stalo. Podívala jsem se na vlčici a povzbudivě se usmála. Mohla jsem zavést rozhovor, jenže v tuto chvíli nebylo dobré se něčím rozptylovat. A taky dělat zbytečně moc zvuků, protože bychom na sebe přilákaly zbytečně moc pozornosti.
Dorazily jsme na místo, já se uvelebila na kraji keře, kde měl ještě hustě propletené větve, takže mě nebylo skoro vidět. Pocítila jsem, jak se změnilo počasí, ze sněhu se stala jen břečka, takže to mohlo být krapet nebezpečné. Obvyklý adrenalin z lovu mi doplnilo přání, aby to bylo co nejdříve za námi. Jen proto, aby se nikomu nepodsmekla noha a tak.
Zničehonic lov započal. Marion vyběhla vpřed a za ní o pár vteřin později Star. Vypadalo to trochu komicky, protože se nejspíš nedohodli jak to provedou, kudy poběží, no zkrátka nic. V duchu jsem zaklela, že jsem jim to neřekla víc polopatě. Ale zase jsem mohla doufat, že si to budou pamatovat pro příště. Před očima se nám objevila scénka, kdy stádo zmizelo, zraněná srnka chtěla za nimi, ale Marion ji v tom statečně bránila a Star se zase snažil otočit jak srnku, tak moji dceru směrem k nám. Tohle jim ale nemohlo vydržet věčně, takže bylo načase jednat. "Dobře, tak to provedeme trochu jinak. Složitěji a ne tak elegantně, ale doufám, že to bude mít výsledek stejný. Za chvilku jim totiž dojdou síly, takže bych na nic nečekala a vyběhla. Já vystřídám Marion v tom kruhovém běhu, kdy srně půjdu po nohou, abych ji vyřadila. Ty by si mohla vyskočit na strom a až poběžíme kolem, tak na srnu skočit ze shora. Nebo obráceně, na co se cítíš?" V očích jsem měla napůl pobavení a napůl něco, co říkalo, aby si vybrala rychle. Závisel na tom náš oběd.

// Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 1/3

Skupina Wolfganie - Marion - Star - Zorea

Cítila jsem se hrozně. Marion měla takovou radost, že nám udělala radost a moje první reakce byla, že jsem to pomalu ani neocenila. Teda nakonec jo, ale měla to být přeci první reakce, ne? Začal mi chybět Nokt, abych si s ním o tom popovídala. Milovala jsem svoji dcerku a ona to myslela tak dobře. Znovu jsem se podívala na darovanou šišku a málem se rozplakala. Budu ji střežit jako oko v hlavě. Moc ti děkuji Maričko. Ještěže byla Marion taková čistá a dobrá duše. Chtěla jsem ji pak ulovit něco extra, nejspíš abych si ulevila svědomí. Měla bych se nad sebou zamyslet. Kdybych byla normální, tak bych se sem vůbec nedostala. Hlavou jsou pokývala Maple na znamení díků a popřála jí to stejné.
Než jsme se tak nějak seřadili a seskupili, zkusila jsem své dcerce předat nějaké lovecké poznatky. Bavilo ji to asi tak necelou minutu, protože mě jaksi nepochopila. Za úspěch jsem brala i to, že přestala křičet a nakonec nasála pach srnčí zvěře, která byla nedaleko. Povzbudivě jsem se usmála. "to je náš budoucí oběd. Správně si ho našla a taky krásně ztišila hlas. Ten se ti ještě bude hodit." Jelikož měla spoustu energie, tak se bude hodit jako nadháněč, stejně tak Star, který byl nejmladší z účastníků. Ale jejich energie se na tohle honění a plašení bude hodit. Navíc, je to nejmíň nebezpečná funkce, pokud se nepřimotají pod kopyta. Ale srnky mají srnce a ti mají maličké paroží, i když bylo stále nebezpečné. Ale srnec naštěstí volí ústup, než jelen, který by se mohl vydat oplácet útok.
Přiběhla k nám Zorea, která byla taky plná adrenalinu z lovu, poskakovala a přešlapovala jako Marion, ale hlas naštěstí měla tichý. Nevěděla jsem však jaké lovecké zkušenosti má, takže jsem jí vlastně mohla hodit do něčeho, s čím neměla zkušenosti. Podívala jsem se jí do zelenkavých očí. "Zor, zvládneš se mnou složit kořist? Marion a Star nám ji naženou a my ji dorazíme." Nechala jsem jí ještě čas na odpověď, protože se na to třeba nemusela cítit. Tím pádem bych ji nechala korigovat běh úlovku a já bych byla ta, která to skončí.
Mezitím, než mi Zorea odpověděla, jsem se otočila na Stara a Marion. "Pro Vás mám velmi speciální úkol. Podívejte na celou skupinu. Vidíte tamhle tu srnu, která je na kraji skupiny? Buď je stará, nemocná nebo zraněná. Proto je na kraji stáda, aby se stala kořistí pro nás a my nechali zbytek stáda na pokoji. Což také uděláme. Vaším úkolem bude ji od stáda odtrhnout, protože její přirozenost je, že chce jít se stádem. Takže vy ji odříznete cestu a naženete k tamtomu křoví, " packou jsem důrazně ukázala na keř, který poskytoval ochranu jak pro jednoho nebo dva vlky, "a tam budeme čekat. To je váš jediný úkol, zvládnete to, že jo?" Dívala jsem se s úsměvem z jednoho na druhého a doufala, že to nebude nad jejich síly.
Ještě, než jsme se pustili do díla, vzala jsem šišku a vydala se k jednomu stromu, který měl v dosahu dutinu. Postavila jsem se na zadní a prozkoumala dutinu, abych ji nehodila nějaké veverce na hlavu. Pamatovala jsem si, co se dělo, když jsme naštvali veverky. Dutina vypadala prázdně, tak jsem tam opatrně uložila šišku a ze stromu pořádně oškrábala kůru, jako značku, že tam mám dárek, který si chci vyzvednout. Vrátila jsem se ke skupince vlků a kývla na Zor, jestli jde. "Počkejte, až uvidíte, že jsme na místě. Dřív nevybíhejte, pak by stádo zmizelo a my bychom byli bez jídla." Vydala jsem se ke keři a čekala na odpověď novější členky smečky.

// Pro Stara: Wolfi ti zadala úkol, kdy máte s Marion nahánět vybranou srnku. Zbytek mluví na Marion a Zoreu.

// Oddechovka parádní. :)) Beru prosím mušlličky. :))

// Řeka Tenebrae

Za Maple dorazil Star, který si s ní chtěl také povídat. Nechala jsem je tedy debatovat spolu a zaměřila jsem se na Marion. Ta běhala kolem břehu, než jsme přes řeku přešli a něco tam hledala. Nebo jen přemýšlela, to těžko říct. Taky jsem se trochu zamyslela, než jsem překonala řeku. Ne o něčem konkrétním, jen jsem tak nechala myšlenky plynout. Zaslechla jsem Stara, jak se pohoršuje nad tím, že z krásného bílého sněhu se stalo cosi, co není vůbec krásné a nadýchané. Usmála jsem se a znovu věnovala pozornost své dceři, která se řítila za námi s něčím v tlamě, takže dost huhlala. Stály jsme s Maple dost blízko sebe, tak nemusela běhat za každou zvlášť. Podívala jsem se na zem, co tam Marion upustila a trochu nejistě se usmála. Hlavně úsměv, je to krásné gesto.
Netušila jsem, co budu s takovou pozorností dělat, ale nemohla jsem to jen tak obejít. Tím bych zlomila Marion srdíčko a to jsem opravdu nemohla. "Moc děkuju zlatíčko," prohlásila jsem nakonec už pevným hlasem, který prozrazoval poděkování a chválu. Zbytek pocitů jsem šikovně zastřela, protože to přece bylo od ní hezké. I když jsem z toho byla trochu v rozpacích. Zavrtala jsem jí hlavu do kožichu na krku a zase se vzdálila. Čapla jsem svou šišku, trochu omluvně koukna na Maple a chtěla se vydat dál. Jenže Marion sebou plácla na zem, jako při hraní a začala trochu hlasitěji zjišťovat, jak to bude s lovem. Zamrkala jsem a šišku zase položila. Tímhle stylem ji dost brzo zničím. Měla bych na ni být opatrnější a schovat ji někde v úkrytu. "Marion," začala jsem velice důležitým hlasem, tak abych ji zaujala a aby neměla čas na dělání dalších pohybů, "lov začne velice brzy. Budu ti postupně dávat úkoly, které zvládneš levou zadní. A první z těch úkolů je, aby si se na chvilku zastavila, ztišila a velice zhluboka se nadechla," mrkla jsem na ni a názorně předvedla, co a jak má udělat. "Tak, řekni mi, co cítíš?" zašeptala jsem. Takové stopování totiž bude potřebovat i ve chvílích, kdy bude lovit sama. A než se sem dostane ještě Zorea, tak jsme zatím mohly trénovat.

// Tak já tedy píšu, když stejně nemáme pořadí :D

// Mýtina přes Sarumen

Ještě předtím, než jsem srovnala krok s Maple, přitulila se ke mně Marion. Abych pravdu řekla, bylo trochu obtížné jít, když se na mě lepila, ale bylo to tak spontánní, tak hezké, že jsem se nás snažila udržet. Jinak bychom se rozplácly, udělaly pár kotrmelců a tím si uřízly trochu ostudy. Nic takového se však nestalo, ustály jsme to v pohodě a Marion mě zavalila vlnou krásných slov, jak jsem v jejím životě nepostradatelnou součástí. Jestli Kenai nedisponuje empatií, Cassian nás opustil, tak Marion všechnu tu vlčecí lásku zvládala za všechny tři. Usmívala jsem se na ni a vrtěla oháňkou. Netušila jsem však, co by to mělo být za věc, kterou mi chtěla dát. "Kdybych si o to řekla, tak to nebude překvapení," vysvětlila jsem jí jemně. "Jsem ráda, že mi dáváš takhle svoji přítomnost a tulení, to se nikdy neomrzí," oblízla jsem jí čumáček. "A je mi naprosto jasné, že jakmile někde něco uvidíš, a je jedno jestli to bude kamínek, větvička, vyčaruješ kytičku, nebo cokoliv jiného, tak hned sama poznáš, že to je to něco, co bych od tebe měla dostat. Protože Kenai ti taky dal kamínek sám od sebe, ne? Že jsi neřekla chci takový a takový." Doufala jsem, že mě pochopila, nechtěla jsem ji snad odmítat. Ale takový dárek byl hezčí, než když si ho nadiktujete.
"Ty mi děláš jenom radost," řekla jsem jí při dalším tulení a zamáčkla slzu, kterou to ve mě vyvolalo. To se stalo předtím, než jsem se vydala mluvit s Maple. Přidala se k nám i Amnesia, za což jsem byla ráda, protože se tak často nezapojovala. Jenže při otázkách mi Maple přišla jakási zamyšlená, v očích ztracená. Nechtěla jsem však na ni tlačit, aby se mi svěřila, každý jsme měli právo na nějaký vnitřní boj, ať se jednalo o cokoliv. "Maple, víš že jsme tu pro tebe, viď že jo?" zkusila jsem to opatrně na kamarádku. Do kožichu se mi opřel chladný vzduch, ale nebyl takový, že by zmrazil řeku znovu na led. Měli bychom sebou hnout. Našli jsme vhodné místo na překonání řeky a ocitli se v lese, kde měl lov proběhnout. Nadechla jsem se zhluboka, abych měla přehled, kde co může být. Ale byli jsme zatím jen na kraji, takže jsem cítila spíš jen vlky, kteří tu prošli, než abych cítila nějakou tu zvěř. Marion se ke mně zase vrátila, tak jsem se na ní usmála. "Nezapomeň dělat radost i ostatním," pověděla jsem tajemně. "Třeba i něco Maple můžeš donést, bude taky mít radost," zašeptala jsem tak, aby mě dotyčná neslyšela. Doufala jsem, že by jí to mohlo zvednout náladu, Marion by měla ještě větší radost a upevnila vztahy ve smečce.

// Tmavé smrčiny

// Shrnutí pro Stara: post o tom, jak jsem mluvila s Marion, Maple a zase Marion a došla do Tmavých smrčin. :D

Smečkování úkol 17 (2/2)

Maple toho měla více než dost na starosti. Proto jsem se ani nedivila, že mi neodpověděla hned. Jen mě napůl ucha vyslechla a už odpovídala na otázky vlčatům, zdravila další příchozí, které její vytí přilákalo. Nechtěla jsem proto už víc do ní hučet a nechala si to na cestu. Tak nějak mi totiž došlo, že se bude jednat o lov. O to víc jsem byla ráda, když se k nám přidala Marion, která si svoji cestu do lesa rozmyslela. Pak mě trochu zamrzelo, že tu s námi není Kenai, který by si měl zlepšovat lovecké dovednosti a zvyšovat sebevědomí, když je tím smečkovým lovcem. Kdo vlastně bude hlídat les? Vyposlechla jsem si, co říkala Maple a jak nás rozdělila. Zazubila jsem se na všechny přítomné a starostlivě se podívala na nejmladší členy. Než jsem stačila zareagovat, tak už odešli zpátky. Musíme se s nimi pak setkat a poznat je blíže. Pomalu jsem vyrazila za Maple, ale než jsem se s ní dala znovu do hovoru ohledně novinek (protože naše putování jí určitě shrne někdo jiný, třeba ten mladý vlček vypadal dost natěšeně na mluvení), otočila jsem se ještě na Maričku, která měla nějaké otázky. "Lady Mlhahule je ta vydra, které jsme pomáhali. Pamatuješ na to hezké, co se tam dělo, že ano? Na ty kytičky, které vyrostly, když si chtěla," řekla jsem jemně. Měla jsem podezření, že její mysl vše negativní vytěsňovala a nechávala si jen to dobré. Což bylo milé u vlčat, ale u dospívající slečny to bylo trochu alarmující. Jestli si někdy přivede nějakého vlka, tak ho musím DŮKLADNĚ otestovat. Protože pokud by jí ublížil nebo na ni nedával pozor, tak bych mu utrhla uši. Dobře, asi bych se na takové chování nesnížila, ale trestu by neušel.
Doběhla jsem Maple až u řeky, která si pomalinku navyšovala svoji hladinu. Nebude trvat dlouho a začnou zase záplavy. Pokud to ovšem bude roztávat nějak postupně a rovnoměrně, tak by se tolik vody vylít z koryt nemuselo. "Maple," začala jsem oslovením, aby mě brala na vědomí, že s ní chci mluvit, "po lovu si klidně s Darkií dejte na pár dní oraz nebo někam vyražte. Jelikož jsem teď byla na výpravě v hlavě naší patronky, tak tohle všechno zbylo na vás. Jak hlídání, tak svolání lovu a tak. Chtěla bych to nějak vynahradit." Maličko provinile jsem se na ni dívala. Měla jsem totiž pocit, že jsem svoje povinnosti posledních pár dní zanedbávala. "Kdo vlastně teď bude hlídat les? A kolik členů vlastně máme? Nějak se v tom ztrácím. Mám však pocit, že převážně jde o malá nebo odrostlá vlčata."

// Tenebrae (přes Sarumen)

Smečkování úkol 17 (1/2)

Marion se brzy začala ošívat. Zřejmě ji odpočinek stačil nebo odezněla cestovní nevolnost. "Jsem," zašeptala jsem nazpátek a ještě jednou ji oblízla ucho. Nevěděla jsem však, jak jí odpovědět na to, co se stalo. Tak nějak jsem se mohla jen domýšlet, co přesně se stalo a taky jsem nevěděla, jestli má na mysli celou naši pouť nebo jen tu část, kde jsme všichni omdleli. "Stalo se to, že jsme zachránili naši opatrovnici vydru, která chrání náš les. Vrátili mlhu zpátky na její místo v lese a celí unavení se vrátili domů," shrnula jsem jednoduše. Moje dceruška však nebyla stále ve své kůži. Byla zamlklá, bez elánu v pohybu a jiskry v oku. A pak se mě zeptala, jestli jí něco je.
Takovou otázku jsem nečekala, ale přisuzovala jsem to ještě pomatení ze snového světa. "Jen se neboj, řekla bych, že jsme obě v pořádku, jen pořádně vyčerpané. Takové cestování do mysli vydry není jen tak. Nějakou energii to stojí," řekla jsem jemně a drcla ji do hlavy. "Kenai šel napřed," řekla jsem neurčitě. Bolelo mě, že jsem ho tu neviděla. Byla pravda, že jsem ho neviděla skoro celou dobu, co jsme v tom podivném světě byli, takže bylo možné, že ho Mlhahule propustila dřív, než jsme to vyřešili. A on se vydal někam na toulky. Nechtěla jsem ale zbytečně Marion zatěžovat, ona za to nemohla. To jaký byl jsem připisovala sobě a své výchově. Ani na Nokta jsem to nemohla hodit, no protože... Rychle jsem potřásla hlavou. Tyhle myšlenky jsem si mohla dovolit až budu někde sama a v ústraní. Radostně jsem přikývla na návrh Marion, že bychom se mohly projít do lesa. Zvedla jsem se a protáhla si nohy, poté hřbet a ještě jednou nohy. Chtěla jsem udělat krok za ní, ale zaslechla jsem vytí, které se linulo z hrdla naší alfy. Jako beta bych ji měla spravit o tom, co se událo nového. Podívala jsem se na mizející Marion, pak na přicházející Maple a nerozhodně šlapala na místě.
Nakonec jsem se rozhodla zastavit na chvilku za Maple. Přeci jen, musela jsem dostát svému postavení. Všimla jsem si, že sebou má odrostlá vlčata, který brzy bude tak rok. Mile jsem se usmívala mávala oháňkou. "Zdravíčko vespolek," hlesla jsem vesele. "Jen jsem ti chtěla podat hlášení, že jsme byli na velké výpravě za Mlhahulí a snažili se navrátit mlhu do lesa. Doufám, že tam je," zazubila jsem se. "Stalo se něco nového, zatímco jsme byli pryč? A vlastně, proč jsi vyla?" Možná, že jsem spěchala, ale nechtěla jsem nechat Marion dlouho čekat. Poté jsem se otočila ještě na mládež. "Jsem Wolfganie, beta téhle smečky," řekla jsem mile a přátelsky. Podivovala jsem se jen nad tím, kolik vlčat se tu objevovalo poslední dobou.

Postupně se probírali i další členové smečky. Jennu jsem však nikde neviděla. Buď už odešla někam za jídlem nebo se vůbec nevrátila. Maličko se mi stáhl žaludek strachem, ale nechtěla jsem si něco takového připustit. Určitě je v pořádku. Dívala jsem se na Marion, kdy se vzbudí ona. Trochu zamžikala očima, zavolala mě a hned zase usnula. Tento výlet jí nejspíš dost vyčerpal, takže jsem si k ní přilehla a zahřívala. Začala jsem ji i čistit hlavu, uši, zkrátka vše, kam jsem jazykem dosáhla. Chtěla jsem jen, aby měla pohodlí a cítila se v bezpečí. Začala jsem i broukat melodii, zcela jinou, než jakou jsme použili ve snovém světě. To, abych jí nepřidělávala nějaké starosti nebo přivodila špatné vzpomínky. Něco tam ale bylo docela dobré. Vlastně tak první polovina výletu byla dobrá. Ten zbytek se pak trochu pokazil. Ale hlavně, že jsme Mlhahuli zachránili, les jsme zachránili a doufám, že nikdo nepřišel k újmě. Přemýšlela jsem, co podnikneme dál. Chtělo toho udělat hodně, jen jsem nevěděla čím začít. Však ono se to nějak vyvrbí a uvidím, co budeme dělat.

// Reakce na události minulého osudu i posledního osudu

Bavilo mě poskakovat a běhat za ostatními. Byla jsem tak bezstarostná a bylo mi šumafuk, kam jdeme nebo kam se vlci vydali. Jednou jsem tu nebyla za tu, která je následovala, takže jsem následovala já je. Marion vybrala cestu a tak jsem se držela jejího obřího těla. Motala jsem se pod nohy, prostě jako malé vlče. Ani jsem nevěděla za čím jdeme, hlavně, že jsme byli v pohybu. Jenže i tahle zábava se začínala podivně zvrhávat. Každý vlk měl nějakou nepřirozenou věc a mě to začínalo docházet postupně. Ale takovým stylem, že jsem měla pocit, že mi to došlo a pak kousek zdravého rozumu odešel. Tak třeba Zorea začala mizet. A místo toho, abych ji nějak uklidňovala, strachovala se nebo něco podobného, začala jsem se jí smát jako blázen. Totéž se dělo u ostatních účastníků naší výpravy. Musíme se odsud dostat. A to hned!
S posledními zbytečky zdravého rozumu jsem se ještě držela naší skupinky, až jsme dorazili k nějakému dalšímu tvorovi. Jelikož jsem však pořád měla mozek vlčete, tak jsem ho moc neposlouchala. Takže ještě štěstí, že poslouchali ostatní. Jediné, co jsem postřehla bylo, že kolem vytryskla spousta barev, až mě z toho začala bolet hlava. Zavřela jsem oči a přepadla mě taková únava, že jsem z toho upadla do bezvědomí. Teda asi, protože všechno zčernalo.
Než jsem se pořádně dala do pořádku a probrala z náhlé únavy, která ze mě opadávala, jako listí na podzim, tak jsem kolem sebe slyšela hlasy. Poznala jsem v nich Stara a Zor a také lady Mlhahuli. Vlčice jí vysvětlila, jak to s mlhou vlastně je. Vlček se zase strachoval o svého kamaráda, kterého poznal ve snovém světě. Dávání se do kupy mi zabralo víc času, než bych čekala, takže když už jsem byla v plné síle, tak jsem zahlédla jen obláček třpytek vycházejících ze stromu, což znamenalo jen to, že vydra dostala informace a šla zařídit mlhu zpátky. Vlci se postupně začali rozcházet na všechny strany, ale já ještě odejít nechtěla. Chtěla jsem počkat na Maričku, abychom si užily společné chvilky.

// Jako tahle osudovka WAU. ♥ Fakt moc za ni děkuju, musela dát ohromnou práci a toho si moc vážím. :)) Mrzí mě, že jsem ke konci měla míň času, ale zkoušky mě nějak totálně sešrotovaly. A chápu to tak, že odměnu už mám? :DDD Já jak mám hodně vlků, tak nemám přehled, kdo má kolik hvězdiček. :D

Loterie 4

Náš boj byl vytrvalý a začal přinášet výsledky. Dračí nestvůra postupně polevovala, začínala z nás mít strach. Doufala jsem, že jsem ji moc svými čáry máry neublížila. Jen ji vyřadila na tak dlouho, abychom mohli všichni utéct. Marion se nelíbilo že drakovi ubližujeme. "Víš holčičko, " zafuněla jsem a poskočila kousek vedle, "ani mě se to nelíbí. Ale neboj, my ho chceme jen zdržet, abychom mohli utéct." Aspoň tak jsem si to vysvětlovala a vlastně se tím i omlouvala. Sama sobě i drakovi.
Drak nakonec pod našimi útoky padl a svíjel se na zemi. Vyběhla jsem za Zoreou, cestou okoukla, jestli běží všichni s námi a pak se zadívala na javor. Ten jakoby nás lákal, táhl k sobě. Doslova. Cítila jsem, jak mě pohlcuje, stahuje do svých útrob. Padala jsem dlouhým, nekonečným pádem, nevěděla jsem jak dlouho letíme a kdy bude konec. Ten přišel nečekaně, ale nebyl bolestný. Byl podivně gumový. Zamrkala jsem a snažila se zastavit motání hlavy. Motala se mi tak moc, že jsem měla pocit, že se všechno pohybuje. Ten fialový kouř, který byl vedle mě, byl najednou naproti mě. Nahoře bylo dole a dole bylo nahoře. A všechno se zvětšovalo, Marion byla aspoň tak desetkrát větší, než normálně. Zorea měla velká a barevná křídla, Star strašně zestárl no a já? Já měla pocit jako když jsem byla malinké vlčátko.
Všechno bylo naprosto boží. Skákala jsem na svých gumových nožkách, vrtala se v barevných kamíncích a foukala do obláčků dýmu, který pořád měnil barvu. "Juuu, to je legrace. Pojďte to taky zkusit," vyzívala jsem všechny a bylo mi úplně jedno, proč jsme sem šli. Hlavně že tu byla sranda a tu jsem zažívala. "Chyť mě," zavolala jsem na Marion a skákala od ní dál. To aby neměla tak lehké mě chytit.

Loterie 3

Událo se toho strašně moc, od doby kdy jsem přešla podivný most. S očima plnýma strachu jsem sledovala, jestli se k nám dostanou všichni v pořádku. Ani jsem si nepovšimla, že mi Jenna vytrhla chomáč chlupů z oháňky, když mě chytala, abych neletěla rovnou za Zor. Jenže v té chvíli mi hlavou běžela jen myšlenka na to, abych dovedla zase všechny zpátky. Měla jsem za ně prostě zodpovědnost a netušila jsem, jak by se na mě alfy dívaly, že jsem někoho ztratila nebo nechala zranit. Všimla jsem si, že zadržela Marion, aby se za mnou nenahrnula. Kdo ví, kolik by toho most totiž vydržel. Marion však pochopila nebo jí někdo znovu vysvětlil, že v tomto světě je možné všechno, co si představí. A tak místo toho, aby šla po vlastních packách přes nebezpečný most, vymyslela si mráček a ten jí přenesl až na naši stranu. Zavrtěla jsem oháňkou a polaskala ji v kožíšku. "Krásně si to vymyslela. Možná by to měli zkusit všichni, kteří jsou ještě na druhé straně," pochválila jsem ji a znovu přenesla zrak na skupinku zbývajících vlků.
Jenže, to co jsem viděla, to nebylo zrovna nejlepší. Popravdě, bylo to dost na prd. Možná ještě víc, ale všechna sprostá slova jsem si nechala v duchu. "To snad ne," zašeptala jsem zděšeně. Jenna totiž při přechodu přes most šlápla do volného místa, které bylo mezi vytvořenými kořeny. Noha ji propadla a najednou padala celá. Padala a padala, něco na nás vykřikla a byla pryč!? Ani se nesnažila se zachránit. Než jsem stihla nějak zareagovat, neviděla jsem z ní ani chlup. Zamrkala jsem, ale Jenna se pořád nevracela. Všechno se ve mně svíralo, protože se stalo to, co jsem nechtěla. Marion to ovšem nějak nevadilo, spíš bych řekla, že to ani nespatřila. Byla zrovna zaujatá vymýšlením toho, co se tady dalo zajistit a vytvořit. Představila si macatého daňka a jámu plnou vody. Byla jsem stále však v šoku z toho, co se stalo naší rezavé člence, takže jsem ani neuvažovala nad tím, jestli jídlo pozřené tady má nějaký význam v našem světě. Ovšem mojí dcerce to výrazně pomohlo, tak jsem se snažila usmívat a aby měla radost, utrhla jsem si kousek daňka také. Měl překvapivě dobrou chuť, ale to bylo všechno, co jsem z něho pociťovala. Stále jsem se snažila vymyslet, jak Jenně pomoci nebo jestli se z toho dostala. Přiběhla i vlčata a malý vlček mi zadýchaně a roztřeseně položil hlavu do srsti. Pronesl i otázku, jestli bude zrzavá v pořádku. Než jsem stačila odpovědět, vzala si to na starost Zorea. Zmohla jsem se jen na úsměv a pokývání hlavy.

Jenomže museli jsme pokračovat dál. Dostali jsme se do míst, kde byla mlha. Nejprve jsem se chtěla zaradovat, ale už jsem byla poučená. A taky že jsem se nemýlila. Tahle mlha nebyla hezká a příjemná jako naše v lese. Tahle mě štípala na kůži, v očích, všude. Lechtala v nose a nutila moje oči slzet. Představila jsem si však, jak mě ovívá příjemný vítr a odhání tuhle nepříjemnou mlhu. Ona to nakonec vzdala a zmizela nám z dohledu. Objevil se před námi nějaký palác, který nevypadal podezřele, tak jsme vyrazili po schodech nahoru. Doufala jsem, že už to bude poslední zastávka. Což mi potvrdil výjev, který se nám naskytl po vyběhnutí schodů. Viděli jsme obří javor, který byl nejspíš náš, ale kolem něho se obtáčel obří drak, který rozhodně k nám nepatřil. A měl takový výraz, jako já, když jsem zjistila, že Styx zranila Marion. Nezdálo se, že by se nám povedlo s ním nějak debatovat nebo diskutovat. Teď by se hodila Jenna. Nikomu se nechtělo do útoku, který byl nevyhnutelný. Jinak se totiž staneme jeho svačinou, což dokazovalo jeho vrčení a pouštění dýmu. Pak se do toho ale vlčice pustily a já je nechtěla v tom nechat. Amnesia mu chytila nohy a Zorea mu začala házet na hlavu kameny. Vymyslela jsem si ledové šípy, které jsem začala posílat na jeho tlamu. Měla jsem totiž v plánu, že jakmile ji otevře, tak mu zničím jeho plameny a neusmaží nás za živa. Pak mě však napadla ještě jedna věc. Do šípů jsem si představila něco jako smůlu, abych mu tu tlamu rovnou zalepila, plus abych mu zalepila tlapy a oči. Smůla se dá umejt, tak by snad netrpěl dlouho. Možná, že to nebyl dobrý plán, ale mě to tak přišlo. Nerada se uchyluji k násilí.