Gallirea - Příspěvky uživatele

// Les

Statečně jsem táhla srnu do úkrytu. Nejhorší bylo vyskákat s ní až k jeskyni, ale i to jsem nakonec zvládla. Ještě štěstí, že se spousta vlků dala do úklidu lesa. Ta volná cesta bez větví mi dost usnadnila cestu. Sice se pár větviček na zemi zase našlo, protože to nejspíš byl úděl starých stromů, ale co už. Ty velké byly z cesty a tak mi čas k překonání vzdálenosti netrval nějak moc dlouho. Konečně jsem stanula před vchodem a maso pustila. Musela jsem si otřít oči, protože mi z nich začalo mírně slzet. Netušila jsem, jestli za to můžou dešťové kapky, které se změnily na mrholení, prach nebo to, že začíná jaro. Prach asi ne, kde by se vzal, když dlouho prší. Jedině, že by zase něco bylo ve vzduchu, jako třeba nějaký dým. A nebo to je pyl. Zamračeně jsem se podívala okolo sebe. Moje logika měla totiž mezeru a to v tom, že když se nemohl rozvířit prach kvůli dešti, nemohl se snad přenášet ani pyl, právě kvůli dešti. Nebo mi tam prostě něco spadlo, třeba nějaká bláznivá muška, která si řekla, že jí nebaví život a vletěla mezi kapky.
Zavrtěla jsem hlavou a znovu se chopila srnky. Nemusela být ještě nacucanější vodou než už pravděpodobně byla. Chtěla jsem ten kousek projít už co nejrychleji, abych byla schovaná před deštěm. Pořádně jsem zabrala a šup, byla jsem v jeskyni. Tam jsem pustila srnu na zem a s přispěním trochy magie z ní nechala odtéct většinu vody. Takhle nám aspoň nějakou dobu vydrží. Podívala jsem se na sochu Neyteri, čistě proto, abych ji pozdravila a taky z důvodu, že jsme se o ní s Marion bavily. Všimla jsem si, že má na sobě něco nového. Něco, co tam nebylo a co stačilo jako důkaz toho, že se Darkie už nevrátí. Její růže, která neodmyslitelně patřila k její hrudi, jemně pulzovala na hrudi sochy. Byl to takový kontrast barvy a kamene, jasná ukázka toho, jak je život mocný a vratký zároveň, že jsem v očích ucítila slzy znovu. Tentokrát jsem však znala jejich původ, byly to slzy smutku. "Je mi to tak líto, že jsem nemohla být přítomná v nejtěžší chvíli. Doufám, že teď už jste všichni spolu. Slibuji, že Maple pomůžu s lesem, jak jen bude v mých silách." Chtěla jsem si nahlas popotáhnout, ale zaslechla jsem z vnitřku nějaké hlasy. Popotáhla jsem tedy potichu, do packy si otřela oči i nos, a s masem se vydala hlouběji. Našla jsem tam Amnesii a cizího vlka, který ale už stačil náš pach pochytit, aspoň zčásti. Takže do smečky patříš. Nechala jsem úlovek u stěny a přidala se k nim, doufala jsem, že se ani jeden nebude zlobit. "Ahoj," kývla jsem s úsměvem nejprve na Amnesii a poté na puberťáka. Měla jsem ho za dospělého, ale když jsem přišla blíž, tak jsem si všimla, že ještě plně vzrostlý není. "Myslím, že se neznáme, kdopak jsi?" Mluvila jsem přátelsky a vlídně. Nechtěla jsem navíc hned začít mávat pozicemi, proto jsem ho nechala mluvit jako prvního. Jako vstřícné gesto. Sice jsem něco zaslechla, jak se představoval Amnesii, ale jméno jsem nepostřehla. Jen, že je novým členem smečky a že je sourozenec Stara. Tak jako Amis. Panečku, tak to tady máme rodinku, to je milé.Pak jsem ještě mrkla na Amny. "Doufám, že nevadí, že jsem se přidala."

Ještě než Marion odešla, tak přemýšlela nad tím, že mohou být dvě vlčice jako partnerky. Nechala jsem ji, aby si to srovnala v hlavince sama. Je to přeci jen něco zvláštního, i když ne nenormálního. Jen to nebylo časté. Poté se vydala směrem za Amny a dalšími vlky, aby od nich zjistila jaké mají postavení a funkce. Usmála jsem se na ni, ale to už upalovala pryč.
Na chvilku jsem osaměla, ale v lese bylo živo více než dost. Já však potřebovala zpracovat novinku ohledně Darkie. A dotáhnout tu srnu do úkrytu, aby ještě chvilku vydržela a nemuseli jsme ji vyhazovat. To by bylo příšerné plýtvání, které jsem neschvalovala. Do čumáku mě udeřila spousta pachů, jak se členové vraceli zpátky do lesa. Cítila jsem Jennu a srdce mi poskočilo, protože to znamenalo, že se vrátila ze snového světa také. Doufala sem, že je v pořádku a její stav se o trochu zlepšil. Také se vrátil Duncan, kterého jsem zrovna vidět nepotřebovala. Měla jsem s ním tak trochu nevyřízené účty, protože jsem si dala pár věcí dohromady. Otázka ale byla, chtěla jsem to ještě řešit? Už mi to nepřišlo tak důležité, vrtat se ve starých ranách. Umínila jsem si, že ho budu více sledovat a udržovat s ním zdvořilou úroveň. Udělá však ještě jeden přešlap a bude mít se mnou problém.
Vydala jsem se pro ulovenou srnku a cestou zaslechla, jak se lesem nese vytí cizích vlků. Chtěla jsem tam stočit kroky, ale cítila jsem, že se to vydala řešit Maple. Snad to zvládne, já si dám chvilinku oddech v úkrytu a pak se budu zdržovat v lese. A pomůžu jí. Uvažovala jsem, co teď bude dělat. A co se sakra mohlo stát Darkii, že tak náhle odešla. Jako jo, vypadala nemocně, ale nevěřila jsem, že je to s ní tak vážný. Hlavně, jak odešel Morfeus, tak se zdálo, že dostala nějakou jeho energii, protože vypadala více živá, víc přítomná v tomhle světě. Co se to tu děje? Proč si nás Smrt tolik bere? Byl to snad její nějaký promyšlený tah? Sice jsme se tu rozrůstali o spoustu nových vlků, ale těch starších tu mnoho nezůstávalo. A bylo mou povinností, abych jí byla co nejvíc k tlapce a nápomocná. I kdyby to mělo být na úkor toho, že se z lesa moc nedostanu. Konečně jsem došla k úlovku a zjistila, že si z něho už trochu něco uždiboval. Zakousla jsem se do mrtvého masa a začala tahat směrem k úkrytu. Po uklizeném lese to šlo docela lehce, žádné větve se mi velkou část cesty nepletly.

// Úkryt

Akce mě náramně bavila, bylo to něco jiného, ale fakt parádního. :)) :D Moc díky.

Odměny Wolfganie
3% do síly
15 bodů měním na 5 křišťálů (10 bodů) a 23 drahokamů (5 bodů)

Odměny Awarak
5 bodů měním na 23 květin

Chtěla jsem jí poradit, na koho by se mohla obrátit se svými otázkami, ale došlo mi, že tak úplně přesně nevím kdo další na těchto pozicích je. Přešla jsem to proto bez nějaké další poznámky, protože se mě na to stejně neptala. Aspoň bude mít pocit, že to dělá sama a já se musím taky o tomhle poinformovat. Nevěděla jsem ani jak myslí svoji otázku ohledně mysli Lady Mlhahule. Jelikož jsme však mluvily dál, tak jsem to taky nechala být. Nejspíš jsem se špatně vyjádřila. "To ano, je to smutné," přitakala jsem se smutkem ve tváři. Morfeus i Neyteri tu chyběli, ale byla jsem ráda, že jsme na ně zatím nezapomněli a můžeme si o nich povídata tím oživovat jejich památku.
Trochu ji překvapilo, že může být partnerství i mezi vlčicemi. Ne jenom mezi vlkem a vlčicí. Rozhodla jsem se, že jí nebudu motat hlavu ještě tím, že může být vlk a vlk. Na to třeba jednou přijde sama, že to i takhle může být. "Ano, někdy se tak stane, že srdci neporučíš a zamiluješ se do vlčice. Takže Thoran ti říkal pravdu, jen neřekl i další možnosti, které se můžou stát" usmála jsem se. Do tvoření vlčat jsem se pouštět nechtěla, protože, no, popravdě se mi do takové diskuze pouštět nechtělo. Pak mi ovšem sebrala vítr z plachet. Koutky se mi svěsily do smutné grimasy, ocas se přestal radostně houpat a sklopila jsem uši. Protože to, co mi řekla, bylo až moc děsivé, smutné a nepřijatelné. Ale nejspíš to byla pravda, protože proč by si něco takového vymýšlela. "Neslyšela," zašeptala jsem tlumeně. "Byla jsem trochu pozadu se srnou a nestihla dojít na shromáždění. To je příšerné," docházelo mi postupně, jak hloupě jsem se chovala, když jsem před lovem Maple nabízela, aby něco s Darkií podnikly. Musím se jí jít omluvit. Potlačila jsem vzlyknutí, na to byl čas až v soukromí. "On někde určitě bude. Můžeme ho třeba někdy jít hledat," nabídla jsem Marion. Navenek jsem se snažila vypadat statečně, uvnitř jsem se však cítila prázdná. Už zase.
Dozvěděla jsem se od Marion, že se z Amnesie stala gamma. Tedy, zmínila se mezi řečí, ale bylo dobré to vědět. Navíc to vypadalo, že si toho pamatuje čím dál tím víc! A to bylo dobře. Navíc, její zápal o to, poznat co nejvíce o chodu smečky, ten jsem mohla pouze chválit. "Amnesia má podobnou barvu kožíšku jako já, jen na hřbetě bíle skvrnky. A na noze takovou fialovou ozdůbku. " Snažila jsem se co nejvíce přiblížit její vzhled a zároveň to neříkat moc složitě, aby ji měla Marion šanci najít a poznat. "Každý ve smečce má svoje místo" začala jsem zeširoka. "Máš pravdu, vlčata nemají funkci, protože by to pro ně bylo těžké nést takovou zodpovědnost. Když přijde nový vlk, tak taky hned nedostane funkci, protože se musí vypozorovat, kam by se hodil lépe. Já má třeba funkci lovce, kdy mám na starosti to, aby smečka měla dostatek žrádla, organizuji lovy a vedu lovecké skupiny. Mohla bych ti jich spoustu vyjmenovat, ale to by tě připravilo o dobrodružství to zjistit sama," mrkla jsem na ni. "Funkce rozdává alfa a ano, mě ji udělil Morfeus, společně s postavením bety." Teda doufala jsem v to, bylo to tak dávno, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem funkci lovce dostala ještě od obou bývalých alf nebo už jen od jedné.

"Mezi mnou a tebou je ještě gamma, ta má větší pravomoci a může rozkazovat všem pod sebou. Ale u nás v lese jsme taková velká kamarádská rodina, že jsem snad nikdy nezažila, abychom to postavení mezi sebou víc dávali najevo. Jen proti cizincům, kteří se nám nezdají být hodní. A jednou třeba taky budeš beta. Nebo budeme bety spolu," mrkla jsem na ni vesele. Když se zmínila o tom, že se by se ráda podívala do minulosti, vybavila se mi vzpomínka, kdy jsme se také ocitli v minulosti. "Pozor na to, co si přeješ. Víš, jak jsme byli v mysli paní vydry? Tak i já jednou byla v minulosti našeho lesa. Nebyly to úplně pidi stromečky, kdy bych byla větší, než ony, ale byly rozhodně mladší.
" To, že jsme se dozvěděli při naší výpravě, že tu kdysi žili Smrt a Život, to jsem raději nevytahovala. Akorát bych jí tím pomotala hlavu. "Byla to moc hodná a milá vlčice. A Morfeus se díky ní změnil na takového báječného vlka, jakého jsi znala, tedy aspoň to vždy tvrdil. Já ho poznala ještě dřív, než měl smečku, ale pamatuju si, že byl milý a hodný. Takže to už z něj udělala lepšího vlka." Doufala jsem, že chápe jak to myslím. Nebo aspoň trochu pochopí, jak jsem to myslela. A když ne, tak jsem měla ještě spoustu šancí jí to dovysvětlit. "Darkie měla ještě bratra, ale ten zmizel, jen co se naučil trochu lovit. Nejspíš měl moc toulavé packy a zatím nedokázal najít cestu domů. A nevím jestli by smečku vedli jak sourozenci. Možná by ji Morfeus předal synovi, kdyby měl partnerku. Tak jako má Darkie za partnerku Maple."
Pak ovšem Marion pronesla větu, která mě zamrazila až do morku kostí. Jak to myslela?Že vymřel? Ano, Darkie a Maple nebudou mít pokrevní vlčata, tedy pokud si na to nenajdou nějakýho samce, ale Darkie ještě jako krev Morfeuse tu žije. Nebo ne? Pár koleček v mozku se mi zadrhlo a pár nových naskočilo. Něco do sebe zapadalo, ale bylo to tak moc děsivé, že jsem to nechtěla dál promýšlet. Zeptat jsem se ale musela. "Jak jsi to myslela, že vymřel?" pronesla jsem opatrně, ale bez nějaké paniky. Zatím. "Protože si tak neříkal. Mohl, ale proč by to dělal. Než by si se někde představila, tak by si mohla toho druhého unudit," odpověděla jsem na otázku ohledně dodatku ke jménu. Pravda byla, že mě by nic takového nenapadlo. Jsem ze Sarumenu, konec, tečka, stačilo. I když, ono to vyjde na stejno skoro.
Ohledně členů jsem se odmlčela. Přemýšlela jsem kdo tu je, kdo tu byl a kdo by tu ještě mohl být. "No, mezi nás nejstarší patřím já, Newlin a Ammny. Pak koho potkáš v této zemi je určitě Litai, taková vlčice s rudým kožíškem a ozdobou na tlapce. Ale ostatní, ti už jsou kdoví kde ztracení. Mohla bych ti říct jejich jména, ale stejně by ti nic neřekla. Ach a vlastně ještě Pippa a Alfredo, ti odsud odešli, když dospěli." Zakončila jsem povídání o našich členech. A doufala jsem, že jsem na nikoho nezapomněla. Při poznámce, že jsme byli nejlepší pár jsem se usmála, ale nic jsem neřekla. Nechtěla jsem ten okamžik ničit.

Sdílely jsme společně tuto vzácnou chvilku. Hlavní bylo, že jsem Marion nepřivodila nějakou psychickou újmu nebo ji nějak nevystrašila. Usmála jsem se, když se odtáhla a slibovala mi, že bude s magií pracovat. "Čím vyšší postavení máš, tím ti to také půjde lépe. Když jsi teď delta, tak ti to půjde líp, než když jsi byla kappa," řekla jsem jemně. Tím ji dodala i trochu motivace, aby nepolevovala ve svém snažení a dostala se na vyšší umístění. Zaposlouchala jsem se do větru a slyšela v něm Noktův dech, jako kdyby mě chválil. Taky mi moc chyběl, stále to bolelo. "Mě taky moc chybí zlatíčko. Ale máme jedna druhou a víme, že nás tady táta hlídá."
Marion nepřestávala s otázkami ohledně smečky. Až mě trochu zaskočilo, co všechno chtěla vědět. Bylo to ovšem dobře, každý by měl znát historii místa, kde žije. A neškodí si to čas od času zopakovat. "Pokud dobře vím, tak dřív tady byl jen les." Usmála jsem se na Maričku a vydala se za ní, na jednom místě jsme stály opravdu dlouho. "Řekla bych, že tu roste už pěknou řádku let, déle, než jak jsme kdo staří. Jakože tu nenajdeš vlka, který by si pamatoval, když byly stromy ještě malými stromečky. Jedině Život a Smrt, ti by si to mohli pamatovat," dodala jsem zamyšleně a zaměřila se na další otázky, které na mě moje dcerka vychrlila. Připomínala mi trochu Newlina. "Začala bych asi postupně, jestli nevadí," zasmála jsem se a cítila, jak se mi vrací dobrá nálada. "Morfeus měl partnerku, Neyteri. Její sochu můžeš vídat u vchodu do jeskyně." Při vzpomínce na ni jsem se smutně usmála. Byla to dobrá vlčice. "Také hlídá náš les, stejně jako mlha. Jen se z ní stala socha," konstatovala jsem, protože to bylo složitější a já nechtěla Marion přetěžovat hlavu. "Když jsi se narodila, tak už tu s námi nebyla. Proto si ji nepamatuješ. No, ale co mi Morfeus vyprávěl, tak jednou se svoji partnerkou opustili svoji smečku a vydali se do světa, založit svoji vlastní. A našli tenhle les. Takže před nimi tu nebyl nikdo. Celou tu dobu ji vedli spolu a pak Morfeus sám, než to předal svojí dceři Darkii a Maple. Já jsem do smečky přišla kdysi dávno, asi když už tu byla tak dva tři roky? Tak nějak. Bylo tu spoustu jiných členů, většina tu už není, protože odešli někam jinam." Zavzpomínala jsem na tehdejší členy a jejich jména. Ani nevím, jestli bych si vzpomněla na všechna jejich jména. "S tatínkem jsme se seznámili až v době, kdy sem přišel. Předtím jsme se neznali," zakončila jsem svoje povídání a doufala jsem, že jsem odpověděla na všechno, co si Marion přála vědět.

// Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) – 2 posty (2/2)

Měla jsem radost z toho, že můj vytvoření zajíček přinesl tolik radosti. Bylo hezké pozorovat, jak si s ním Marion hraje, jak spolu dovádějí. Nadšení a potěšení jí koukalo z očí a to bylo moc hezké. Možná bych ji mohla takovými dárečky potěšit častěji. Měla jsem však ještě jednu věc a doufala jsem, že to pro ni bude také důvod k radosti. Teda snad.
Nechala jsem zajíčka zase zmizet v mlze, aby mi věnovala plnou pozornost. To ji trochu rozesmutnilo, ale pak se zase na mě soustředila, ve vyvalených očích soustředění a zvědavost. "Povídá se," začala jsem tajemně, že v mlze můžeme potkat někoho, koho jsme ztratili. Že tu s námi stále je a hlídá náš les, aby se jeho obyvatelům nic nestalo. Chápeš co to znamená?" Dala jsem ji chvilku, aby pochopila velikost mých slov. Byla to sice báchorka, ale když tu mohla být socha Neyteri a duch Morfea, proč by tu nemohl být i Nokt, který nás hlídá? "Když budeš někde sama a v tichu pozorovat mlhu, můžeš v ní zahlédnout tátu. Jak kolem chodí, jak hlídá, aby se nám nic nestalo. Není to úžasné?" Doufala jsem, že jí to udělá radost. Že to aspoň trochu zmírní tu prázdnotu, kterou cítila a rozjasní jí to den. A bude žít s vědomím, že tady se jí nemůže nic stát, když na ní dohlíží. Věřila jsem tomu, že to tak je. A proto jsem chtěla, aby to tak cítila i Marion. Objala jsem ji packami a cítila, jak se mírně chvěje. Nebo jsem se možná chvěla já, těžko říct. Hlavní ale bylo, že jsme měly jedna druhou. A předávat si radosti bylo důležité. Zatlačila jsem slzu, která se mi drala do očí a podívala se na svou dcerušku. "Ještě něco tě zajímá ohledně magie?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Stále jsem ji objímala, nechtělo se mi přistávat. Momentálně jsem totiž byla já, kdo potřeboval pevný bod, aspoň na chvilku.

// Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) – 2 posty (1/2)/

"Nemělo by jim to ubližovat, když to děláš opatrně a nestrhneš jim mnoho kůry. Spíš, když jich na sobě mají hodně, tak je to dusí. A máš pravdu, na jednu stranu to také není moc pěkné," dodala jsem na vysvětlenou, proč jsem loupala ze stromů lišejníky. Poté se k mým projevům radosti Marion přidala. Měla z toho takovou radost, že své projevy trošičku zdrsněla. Jojo, to je ta něžnost. Někdo si svou sílu neuvědomoval, ale nebyla jsem žádná křehká květinka, takže jsem se pokusila ustát její hravé drcnutí. Trochu jsem se zakymácela, ale ne nějak výrazně.
Pak se ovšem dostala k dalším otázkám. Začala se více zajímat o smečkovou magii, což jsem ráda slyšela. A skoro ji trefila správně. Jen jsem jí to musela trochu dovysvětlit. "No, nejsi daleko od pravdy. V lese je spousta mlhy, která nás chrání. Ale když se hodně soustředíš, můžeš ji ovládat. Nejprve ji pošleš na nějaké místo," řekla jsem a u toho se nechala mlhou zcela obalit, až mi nebyla vidět ani špička nosu. "Potom, když cvičíš, můžeš z mlhy tvořit nějaké předměty," nechala jsem mlhu odejít od sebe a vytvořila mlhovou květinku. "A pokud budeš trénovat každou volnou chvilku, tak dokážeš vytvořit i zvířátka." Vytvořila jsem roztomilého zajíčka a nechala ho, aby přiběhl za Marion. Poskakoval okolo ní, stál na zadních a roztomile se drbal na čumáčku. "Ten je pro tebe. Bude s tebou do té doby, dokud se na něj budu soustředit. A budu se snažit na něho myslet dlouho, aby u tebe velice dlouho vydržel." Ještě chvilku jsme sledovaly dovádění zajíčka, čekala jsem jestli se Marion k jeho poskakování přidá. Pak jsem se zatvářila tajemně. "A chceš prozradit tajemství?"

Smečkování: 3) Promluv si s někým ze smečky.

Odpověď na otázku, co teď budu dělat, na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě, než jsem viděla její postavu, vítr mi prozradil, že se ke mně blíží. Usmála jsem se na Marion, když se u mě zjevila. Řítila se jako hromotluk, ale tak to mohlo připadat někomu, kdo ji neznal. Přiběhla a otřela se o mě s láskou a něžností, tak jako kdybyste packou hladili květinku. Otřela jsem se o ní nazpátek a podívala se na svou práci s lišejníky. "Pečuji o stromy. Nebo trochu jim od lišejníků pomáhám a snažím se z nich tvořit domečky pro malá zvířátka." Mávla jsem packou na hromady klacků a větví, aby věděla, že mi není lhostejný osud malých živočichů.
Poté jsem se zatajeným dechem poslouchala, co mi chtěla říct, protože to vypadalo velice důležitě. Začalo to totiž slovy, že byla za Maple, takže jsem se nejprve lekla, že mi poví něco smutného. Tvářila se ale naopak vesele, tak to smutné být nemohlo. Čím víc mě do novinek uváděla, tím víc se mi rozšiřoval úsměv. Kde se ta vlčata pořád berou? To nám je někdo hází k hranicím? Pak jsem se ale už věnovala jen své dcerušce. "To je úžasné Maričko, mám ohromnou radost." Mávala jsem oháňkou sem a tam a radostně u toho přešlapovala. "Samozřejmě, že jsi pro smečku důležitá a kdo jiný, než taková něžná vlčice jako ty, by si měl s vlčaty hrát a učit je." Pochvalně a pyšně jsem se na ni usmívala a packou jsem ji poplácala po rameni. "A udělala jsi spoustu práce. To se nám bude všem krásně spát, ve voňavých kožešinách. Takže nějaké ty hromádky větví tady byly od tebe?" zeptala jsem se zvědavě. Bylo úžasné, že jí to samotnou napadlo a nikdo o to nemusel prosit. Tady bylo totiž jasně patrné, že celá její duše žije pro tuhle smečku. A to bylo dobře. Jelikož už tu Nokt nebyl, Cass se toulal kdovíkde, Kenai žil ve vlastním světě, kde se s námi moc do styku nechtěl pouštět... Tak jsme si s Marion zbyly. A já byla moc vděčná za to, že jsme měly takový krásný vztah. "Zní to naprosto skvěle," poskočila jsem si vesele a radostně okolo Marion poskakovala dál. Měla jsem radost, která musela pohybem ven.

Smečkování: Úkol 2 - Posbírej po lese narostlé lišejníky

Ještě chvilku jsem se kochala svým výtvorem. A nejenom svým, ale i tím, co tu vytvořili ostatní. Možná byla trochu škoda, že jsme to nedělali společně, ale i tak to mělo svoje kouzlo. Při tahání větví jsem si však všimla dalších věcí. Jako první mě však zrak padl na lišejníky, které se tu všude rozrostly. A taky na to, že už se je někdo pokoušel strhat, zase na pár místech. Další úkol pro mě. Pokračovat v tom, co někdo začal. Navíc, mohla jsem je použít na vyplnění mezer v hromadách větví, nebo na jejich upevnění. Protože některé mnou vytvořené, ale i ty, co tu už byly, vypadaly, že když do nich někdo omylem ťukne, tak se celé sesypou. A to by byla škoda, když už jsme si s tím dali tu práci.
Takže jsem zuby trhala lišejníky a dodělávala hromady větví. Samozřejmě jsem netrhala všechny, protože zase k něčemu tu byly. A kdybych takhle oškubala všechny stromy, tak bych jim tím nepomohla, ale naopak ublížila. Kde byl však velký shluk, tak ty šly ze stromu pryč. Takhle budou ty myši mít i kde spát. Budou to tu mít jako v ráji. Musela jsem si tohle zapamatovat pro Marion, protože to pro ni bude určitě hezká představa. A zapomene na to, že musela lovit srnku. Tím by to mohla pochopit. Jeden život se vezme a nějaký další se zase narodí. A to je koloběh života. Mohla jsem ji i trochu nenápadně vnuknout myšlenku, že je sem může chodit pozorovat, jestli se tu vůbec někdo ubytuje. To by měl, když to tu mají tak hezký. Lišejníky šly trhat mnohem lépe, než tahání větví, takže jsem toho zvládla za krátkou chvíli hodně, aniž bych cítila nějakou větší únavu. Ale nemohla jsem celý den ztratit tím, že tu budu loupat lišejníky. Takže jsem vystlala ještě pár hromad a tím jsem to nechala být. Tak, co teď?

// Tmavé smrčiny (přes řeku)
// Za Maple dojdu časem , ještě chci zkusit stihnout nějaký další úkoly, tak tu budu mít trochu samomluvu. :D

Smečkování: Úkol 1 - Uklízej v lese popadané větve

Dotáhla jsem srnu do lesa. Jelikož nebyla tak veliká a těžká a navíc jsem oplývala docela silou, tak mi to nedělalo velké problémy. Naštěstí přestalo pršet, takže se mi půda pod nohama neklouzala o tolik víc, než za deště. Země však byla dále vlhká a bahnitá, ale bylo to v můj prospěch, protože srna dobře klouzala. Sice bude mít bahnitou příchuť, ale to ničemu asi nevadí. Každý si ji může někde otřít nebo umýt. Ale nejsme přece nějaký fajnovky. Pravda, dostat ji přes řeku bylo trochu složitější, hlavně taky proto, že vzduch nebyl úplně na koupání, takže mi trochu trnuly svaly a zuby, když jsem se ledovou vodou plahočila. Nicméně, nakonec jsem dorazila do lesa a zhluboka se nadechla. Bylo tak krásné být doma, mlha byla na svém místě, přesně jak jsem byla zvyklá. Přivítala mě svým pohlazením a zašimráním. Usmála jsem se na ni a na chvilku zavřela oči. Slyšela jsem Maple, jak svolává vlky, ale byla jsem daleko, takže už to nejspíš dořešili. Pak se jí musím jít omluvit. Něco jsem však cítila jinak. Lesem se nesl jakýsi nádech smutku, jako kdyby se celý les ponořil do pláče a deprese. Doufala jsem, že to neznamenalo, že někdo zemřel. Za poslední dobu jsme těch smrtí zažili více než dost. A nevěděla jsem o nikom, kdo by byl na tom špatně, že by měl zemřít. Ať fyzicky nebo věkově. Že by se něco stalo na lovu? Nebo Jenně, když spadla ve snovém světě. Měla bych to zjistit.

Sbírání větví
Jenže něco mě zadrželo ve vyzvídání. Cítila jsem po lese spoustu, ale opravdu spoustu pachů. Většinu jsem znala, některé vůbec a všechny se šířily z celého lesa, ne z jednoho místa. Takže jsem zvolila taktiku, že někoho potkám a toho se zeptám. Nebo dojdu přímo za Maple a s tou omluvou zjistím, co se stalo. Čapla jsem srnu a dotáhla ji dost daleko od hranic, aby se na ni nikdo nepřikrmil. Pak ji vezmu do úkrytu. Oči mi padly na hromádky větví. Někdo se tu dal do úklidu, možná více než dva vlci. Popadané a polámané větve dal hezky na kupičky, takže se v nich mohla zabydlet další zvířata. Byl to dobrý tah, takhle jsme mohli mít jídlo pod nosem, samozřejmě s mírou, protože i drobní savci se potřebovali rozmnožit, aby se na nich mohli další krmit. A kdybychom je všechny sežrali, tak bychom byli proti sobě. Potřásla jsem hlavou, abych se vrátila do reality a pokračovala s tom, co někdo začal. Stále tu totiž dost větví zůstávalo. A to byl úkol pro mě. Odešla jsem od hromádek a začala zcela novou hromadu u kmenu stromu. Popadla jsem velké větve, které byly těžké, takže zůstaly ležet na místě. Byly tu už dýl, nevypadaly, že by se ulomily v nedávné době. Takže to muselo být vlče nebo někdo slabší, že je neodtáhl. Abych pravdu řekla, měla jsem s nimi taky problém, některý byly těžký jako zubr, ale těm jsem odkousala menší větvičky. Pak s nimi šlo manipulovat lépe. Po chvilce byla hromada větší než já, takže jsem už ani nahoru nedokázala házet drobné úlomky větví. Padaly mi totiž zpátky na hlavu. Pokusila jsem se je nacpat mezi ostatní, což šlo sice dobře, ale občas jsem se bála, že se celá hromada sesype zpátky na mě. Raději jsem proto zase kus poodešla a u spadlého stromu začala tvořit další hromadu. Jelikož byl strom spadlý, tak hromada nebyla do výšky, ale po délce stromu. Vypadalo to i docela pěkně, zakryla jsem zetlelý strom a vytvořila příbytek třeba pro myši. Nebo aspoň mravence. Představovala jsem si, jak si taková myší rodinka hledá nový dům, naleznou tuhle větvovou hromadu a řeknou si, jo to je ono, tady chci bydlet. Zasmála jsem se sama sobě, jaký hlouposti mi to mozek vymýšlí a přihodila poslední větev, kterou jsem našla spadlou. Hodnotila jsem svoje dílo a v duchu se pochválila. Nebylo na škodu čas od času takhle uklidit, dělalo to dobrý dojem. Bylo mi jasné, že to dlouho nevydrží, ale pro teď to vypadalo dobře. Les je velký, takže kdyby někdo chtěl, klidně může pokračovat.

// Post o tom, jak Wolfi uklízí větve. :D

Měla jsem radost, že se nám lov takhle vydařil. Když jsem si uvědomila, že jsme byli vlastně složení z odrostlých vlčat a cizí vlčice... No, bylo zkrátka vidět, že ve smečce máme samé dobré vlky. Zorea se po kratičké úpravě kožichu a tlamy jala odběhnout za druhou skupinkou, aby jim oznámila výsledek. Marion to nejspíš chtěla udělat také, protože se roztomile nafoukla. Usmála bych se nahlas, ale ona se taky rozhodla běžet za druhou skupinou, nejspíš měla něco důležitého na srdci, co potřebovala probrat s Maple. Ani jsem ji nestihla připomenout, jak se Zorea jmenuje. Oblíznutí jsem jí oplatila a jen sledovala, jak se její chvost ztrácí v lese.
Otočila jsem se na Stara, který měl na mě ještě pár otázek a se kterým jsme tu osaměli. "Šlo vám to," ujistila jsem ho s úsměvem ještě jednou. Pak jsem naklonila hlavu na stranu, když se mě ptal na Život a Smrt. "Život sídlí nedaleko, vlastně když vylezeš z tohoto lesa na severu, tak uvidíš kopce. A když se vyšplháš až na jejich vrchol, tak tam bydlí." Cestu ke Smrti jsem mu však nechtěla přímo líčit, ale když už se ptal. "Smrt naopak žije ve starých rozpadlých ruinách, nevím jak přesně bych její sídlo popsala. Cesta k ní je však dost dlouhá, tam by bylo rozhodně lepší, kdyby tě někdo doprovázel, pokud tam tedy chceš jít. K Životu můžeš zaběhnout klidně hned a pak zase domů na jídlo. Budeme vědět kde jsi, takže kdyby si se dlouho nevracel, tak tě můžeme jít hledat," dodala jsem šibalsky. Bylo mi jasné, že takový puberťák nebude chtít zůstávat jen ve smečce, ale Život nebydlel daleko. Za Smrtí bych ho však samotného určitě neposílala, protože to byla nebezpečná vlčice, cesta byla dlouhá a celkově na to byl ještě moc mladý. "No, jelikož už nejspíš všichni odešli, tak půjdu taky. Je na tobě, jestli se vydáš za Životem nebo ještě zpátky do lesa." Popadla jsem srnu a začala ji táhnout směrem k domovu. Jelikož si skoro nikdo nic neodtrhl, tak byla relativně celá a dobře se táhla. Minula jsem strom, kam jsem si schovala dárek od Marion. Pro ten se musím vrátit.

// Sarumen (přes řeku)

// Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 3/3

Skupina Wolfganie - Marion - Star - Zorea

// Píšu, aby bylo na co reagovat :D

Mladší členové nakonec srnku nějakým způsobem začali nahánět naším směrem. Ale když už jsme měly se Zor jinou taktiku, i s tím stromem, který si zvolila a na který jsem kývla, že souhlasím, tak už jsem to nechtěla znovu měnit. Navíc, na hlavy nám začaly padat dešťové kapky a pokud bychom otáleli ještě dýl, mohlo by to mít ošklivé následky pro nás všechny. A nejvíc pro toho, kdo by na mokré půdě uklouznul, což jsem nepřála ani jednomu z nás.
Proto, když se i se srnkou blížili k nám, vystartovala jsem a jak bylo domluveno, hnala jsem jí k padlému stromu, kde už čekala Zor, aby dílo dokonala. Mým úkolem bylo srnku zpomalit natolik, aby jí mohla uštědřit závěrečný kousanec nebo ji vyřadit rovnou. Proto jsem ji při běhu skákala na nohy, kousala do každého kousku těla, které se mi naskytlo, aby to měla co nejdříve za sebou. Nechtěla jsem ji dál trápit, protože bylo jasné, že to má spočítané. Srnka se však nevzdávala, její vůle žít byla až inspirující. Kopala nohama kolem sebe, skákala jak moc si přála nám utéct. Na maličký moment jsem pocítila lítost, takovou podobnou jako nejspíš cítí Marion (ta ji jen cítí v obří míře), ale nesměla jsem takhle přemýšlet. Stejně by brzy pošla. Naštěstí se mi podařilo pár kousanci na správných místech na nohou ji pořádně zbrzdit, takže měla Zor už velmi snadnou úlohu. Seskočila a přesnou ranou ukončila srnčího trápení. Život jí odtékal z prokousnutého krku. Sice ještě škubala nohama, ale bylo vidět, že oči jsou už mrtvé. V duchu jsem poděkovala za to, že nám dopřeje jídlo a podívala se po lovecké skupině. "Dobrá práce, takhle vypadá týmový lov. Doufám, že jste si odnesli spoustu zkušeností. Jestli máte hlad, tak si kousek uzobněte na cestu, velkou hostinu si ale dáme až v lese. Jinak se totiž řeka rozbouří až na tolik, že se nebudeme moci domů dostat a zbytek smečky bude o hladu. Nemáte někdo nějaké zranění?" Očima jsem je rychle prohlédla, ale neměla jsem pocit, že by někdo nějak strádal. Ani jsem si nevšimla, že by se někdo smeknul, praštil nebo cokoliv jiného. Sama jsem měla trochu hlad, takže jsem si utrhla kus masa, který by se nedal považovat za to nejšťavnatější. Ale na to jsem nehrála. Byla potřeba se dostat domů co nejdříve. Podívala jsem se směrem k druhé skupince, jestli už dolovili a půjdou hned domů nebo jestli na nás čekají. To jsme totiž neřešili. Jeden z nás by mohl za nimi dojít, abychom tu na sebe nečekali jako trubky. A zjistit, jestli jsou v pořádku. "Jde někdo dobrovolně za druhou skupinou, zkontrolovat, že jsou v pohodě, případně jim pomoci a říct jim, že jsme vyrazili k domovu?" Kdyby nikdo nešel, tak bych se vydala sama. Ale nemuseli jsme tam chodit jako procesí, jeden bohatě stačil.

// Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 2/3

Skupina Wolfganie - Marion - Star - Zorea

Všichni se na své úkoly tvářili, že by je mohli zvládnout v pohodě. Zor vypadala více než nadšeně, takže můj odhad byl správný. Věděla co má dělat, kdy vyběhnout a tak. Vlastně, mohla jsem být jen pozorovatel, který to nechá odpracovat ostatní, bylo jich na to dost, ale já taková nebyla. Nene, potřebovala jsem být v centru dění, nejraději bych to všechno vzala na sebe, aby se nikomu nic nestalo a všichni byli spokojení.
Marion a Star byli už za našimi zády, když jsme se Zoreou pomalu přecházely k místu, které bylo strategicky vhodné pro překvapení srnky a jejímu rychlému skolení. Tedy, aspoň jsou doufala, že tomu tak bude. Přeci jen, Marion na pořádném lovu ještě nebyla, tedy pokud jsem to věděla dobře a Star jako mladíček taky asi na řádném a velkém lovu nebyl. Ta zodpovědnost za ně mě trochu tížila, ale nesměla jsem si připouštět, že by se něco stalo. Podívala jsem se na vlčici a povzbudivě se usmála. Mohla jsem zavést rozhovor, jenže v tuto chvíli nebylo dobré se něčím rozptylovat. A taky dělat zbytečně moc zvuků, protože bychom na sebe přilákaly zbytečně moc pozornosti.
Dorazily jsme na místo, já se uvelebila na kraji keře, kde měl ještě hustě propletené větve, takže mě nebylo skoro vidět. Pocítila jsem, jak se změnilo počasí, ze sněhu se stala jen břečka, takže to mohlo být krapet nebezpečné. Obvyklý adrenalin z lovu mi doplnilo přání, aby to bylo co nejdříve za námi. Jen proto, aby se nikomu nepodsmekla noha a tak.
Zničehonic lov započal. Marion vyběhla vpřed a za ní o pár vteřin později Star. Vypadalo to trochu komicky, protože se nejspíš nedohodli jak to provedou, kudy poběží, no zkrátka nic. V duchu jsem zaklela, že jsem jim to neřekla víc polopatě. Ale zase jsem mohla doufat, že si to budou pamatovat pro příště. Před očima se nám objevila scénka, kdy stádo zmizelo, zraněná srnka chtěla za nimi, ale Marion ji v tom statečně bránila a Star se zase snažil otočit jak srnku, tak moji dceru směrem k nám. Tohle jim ale nemohlo vydržet věčně, takže bylo načase jednat. "Dobře, tak to provedeme trochu jinak. Složitěji a ne tak elegantně, ale doufám, že to bude mít výsledek stejný. Za chvilku jim totiž dojdou síly, takže bych na nic nečekala a vyběhla. Já vystřídám Marion v tom kruhovém běhu, kdy srně půjdu po nohou, abych ji vyřadila. Ty by si mohla vyskočit na strom a až poběžíme kolem, tak na srnu skočit ze shora. Nebo obráceně, na co se cítíš?" V očích jsem měla napůl pobavení a napůl něco, co říkalo, aby si vybrala rychle. Závisel na tom náš oběd.

// Smečkování - úkol 23. Udělejte lov ve třech členech smečky - 1/3

Skupina Wolfganie - Marion - Star - Zorea

Cítila jsem se hrozně. Marion měla takovou radost, že nám udělala radost a moje první reakce byla, že jsem to pomalu ani neocenila. Teda nakonec jo, ale měla to být přeci první reakce, ne? Začal mi chybět Nokt, abych si s ním o tom popovídala. Milovala jsem svoji dcerku a ona to myslela tak dobře. Znovu jsem se podívala na darovanou šišku a málem se rozplakala. Budu ji střežit jako oko v hlavě. Moc ti děkuji Maričko. Ještěže byla Marion taková čistá a dobrá duše. Chtěla jsem ji pak ulovit něco extra, nejspíš abych si ulevila svědomí. Měla bych se nad sebou zamyslet. Kdybych byla normální, tak bych se sem vůbec nedostala. Hlavou jsou pokývala Maple na znamení díků a popřála jí to stejné.
Než jsme se tak nějak seřadili a seskupili, zkusila jsem své dcerce předat nějaké lovecké poznatky. Bavilo ji to asi tak necelou minutu, protože mě jaksi nepochopila. Za úspěch jsem brala i to, že přestala křičet a nakonec nasála pach srnčí zvěře, která byla nedaleko. Povzbudivě jsem se usmála. "to je náš budoucí oběd. Správně si ho našla a taky krásně ztišila hlas. Ten se ti ještě bude hodit." Jelikož měla spoustu energie, tak se bude hodit jako nadháněč, stejně tak Star, který byl nejmladší z účastníků. Ale jejich energie se na tohle honění a plašení bude hodit. Navíc, je to nejmíň nebezpečná funkce, pokud se nepřimotají pod kopyta. Ale srnky mají srnce a ti mají maličké paroží, i když bylo stále nebezpečné. Ale srnec naštěstí volí ústup, než jelen, který by se mohl vydat oplácet útok.
Přiběhla k nám Zorea, která byla taky plná adrenalinu z lovu, poskakovala a přešlapovala jako Marion, ale hlas naštěstí měla tichý. Nevěděla jsem však jaké lovecké zkušenosti má, takže jsem jí vlastně mohla hodit do něčeho, s čím neměla zkušenosti. Podívala jsem se jí do zelenkavých očí. "Zor, zvládneš se mnou složit kořist? Marion a Star nám ji naženou a my ji dorazíme." Nechala jsem jí ještě čas na odpověď, protože se na to třeba nemusela cítit. Tím pádem bych ji nechala korigovat běh úlovku a já bych byla ta, která to skončí.
Mezitím, než mi Zorea odpověděla, jsem se otočila na Stara a Marion. "Pro Vás mám velmi speciální úkol. Podívejte na celou skupinu. Vidíte tamhle tu srnu, která je na kraji skupiny? Buď je stará, nemocná nebo zraněná. Proto je na kraji stáda, aby se stala kořistí pro nás a my nechali zbytek stáda na pokoji. Což také uděláme. Vaším úkolem bude ji od stáda odtrhnout, protože její přirozenost je, že chce jít se stádem. Takže vy ji odříznete cestu a naženete k tamtomu křoví, " packou jsem důrazně ukázala na keř, který poskytoval ochranu jak pro jednoho nebo dva vlky, "a tam budeme čekat. To je váš jediný úkol, zvládnete to, že jo?" Dívala jsem se s úsměvem z jednoho na druhého a doufala, že to nebude nad jejich síly.
Ještě, než jsme se pustili do díla, vzala jsem šišku a vydala se k jednomu stromu, který měl v dosahu dutinu. Postavila jsem se na zadní a prozkoumala dutinu, abych ji nehodila nějaké veverce na hlavu. Pamatovala jsem si, co se dělo, když jsme naštvali veverky. Dutina vypadala prázdně, tak jsem tam opatrně uložila šišku a ze stromu pořádně oškrábala kůru, jako značku, že tam mám dárek, který si chci vyzvednout. Vrátila jsem se ke skupince vlků a kývla na Zor, jestli jde. "Počkejte, až uvidíte, že jsme na místě. Dřív nevybíhejte, pak by stádo zmizelo a my bychom byli bez jídla." Vydala jsem se ke keři a čekala na odpověď novější členky smečky.

// Pro Stara: Wolfi ti zadala úkol, kdy máte s Marion nahánět vybranou srnku. Zbytek mluví na Marion a Zoreu.