Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se mě polekala, což nebyl úplný záměr. Tedy možná byl, ale jen v případě, že by k nám přišla s nepřátelskými úmysly. Tahle tak nevypadala, jen se více o bavení se mnou zajímala o květinu, která rostla nedaleko nás. Nechápala jsem její počínání, buď byla tak extrémně nervózní, ale nevypadala na to nebo přespříliš zamilovaná do přírody. Snažila jsem se ji ještě více nestresovat ta udělala od ní malý krůček zpátky, abych ji nenarušovala osobní prostor. Nespustila jsem ji ovšem z očí, i když nevypadala na to, že by dělala problémy.
Představila se jako Islin a mluvila potichounku, jako šumění větru. Natahovala jsem uši, abych jí pořádně rozuměla. Zdálo se, že se před něčím schovávala, ale před čím, to jsem pořádně neslyšela. V duchu jsem přemýšlela, co u řeky by ji mohlo napadnout, když pokračovala dál, že se netušila, že tu je smečka, nicméně jakmile ji tato skutečnost došla, zastavila na kraji. Po tomto vysvětlení jsem se uvolnila už docela, jelikož nám jako smečce od ní nebezpečí nehrozilo. A mě osobně nejspíš taky ne. Navíc jsem byla přesvědčena, že bych si s ní poradila, kdyby došlo na nejhorší. "Je dobře, že jsi se zastavila, ale myslím, že když jsi nepřišla s úmyslem tu páchat zlo, tak by se dalo pochopit i to, kdybych tě našla uprostřed lesa," řekla jsem pobaveným tónem. "Abych pravdu řekla, i po těch letech, co tu jsem, mám občas problém s určením kde se co nachází." Snažila jsem se ji povzbudit, když se mi svěřila, že její orientační smysl není úplně stoprocentní. Můj taky nikdy nebyl a hele, jsem beta. "Máš v plánu se přidat do nějaké smečky nebo si zatím děláš průzkum, jestli by se ti něco takového vůbec líbilo?" Nevěděla jsem, jak bych měla začít konverzaci a vyloženě vyhazovat se mi ji taky nechtělo. Proč bych si nepopovídala s cizincem a nepředala mu nějaké zkušenosti? A když o informace stát nebude, tak se můžeme rozloučit. Pořád by mě ale zajímalo, co to dělala s tou kytkou.

1) východ
2) řeka
3) slunce
4) bílá
5) orel
6) pravá
7) c
8) d
9) c
10) d
11) f
12) d
13) f
14) d
15) a

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Férovost nám může pomoci při těžkém rozhodování.

// Úkryt

S plným žaludkem jsem se dostala do lesa. Nabrala jsem vzduch do plic, abych lokalizovala pachy, o které bylo potřeba se postarat. Nebo abych zkontrolovala, že je o všechny postaráno a mohla bych jít dělat něco jiného. Ale jeden pach šel od kraje lesa a nikdo si ho nevšímal. Všechny smysly se mi začaly ubírat tím směrem. Vetřelec? Záškodník? Zbloudilá duše? Nebo někdo, kdo se chtěl ucházet o místo? Doufala jsem, že ten poslední to nebude, protože jsem na to neměla pravomoc. Navíc jsem si dlouho s Maple o těchto záležitostech nepromluvila, takže bych ani neměla žádnou určitou odpověď. Jo, můžeme tě vzít, ale musíš počkat na alfu. Ne, nemůžeme tě vzít, takže ani čekat nemusíš. Kdo ví, budeš muset počkat. S těmito myšlenkami jsem šla za pachem, nechala jsem mlhu, aby mě obklopovala, jako věrná přítelkyně a služebnice.
Tak jsem zcela zahalena dorazila k vlčici (Islin), která stála a poctivě čekala na místě. Na první dojem nevypadala, že by mohla být nějakou hrozbou, ale už dávno jsem se naučila, že nemůžu dát na první dojem. Nechtěla jsem ji však vylekat, proto jsem nechala mlhu pomalu rozplynout, jako kdyby se jednalo o zcela přirozený přírodní jev a mile jsem se usmála. "Zdravím tě cizinko. Vítej na území Sarumenské smečky. Jsem zdejší beta, jmenuji se Wolfganie. Copak tě sem přivádí?" Byla jsem malilinkato v pohotovosti, kdyby přeci jen chtěla dělat neplechu, ale úsměv mi z tváře nezmizel.

// Jdu do hvozdu za Islin :))

Čekala jsem na odpovědi od obou vlků, ale jak se zdálo, můj příchod je musel ztraumatizovat víc, než se zpočátku zdálo. Navíc jsem ucítila z lesa závan nových pachů, což bylo zapotřebí taky zkontrolovat. Otočila jsem se na oba, abych se s nimi rozloučila, ale najednou koukám, že Venus zmizel. Prostě jen tak se vypařil pryč. Zamrkala jsem, protože to nebylo normální, aby se vlci takhle zčistajasna vypařili. Toho, že by odešel bych si totiž nejspíš všimla. Zmateně jsem se podívala na Amnesii, co na to říká. "Půjdu mrknout do lesa, kdo se nám tam potuluje, abych měla přehled. Hlavně si dej něco z toho jídla, ať to nevyhazujeme," pokývala jsem hlavou na úlovek. Blížily se teplé dny, takže maso nevydrží tak dlouho. Sama jsem si tam došla a velký kus ukousla. Poté pár menších, abych zasytila žaludek. Bylo to už trochu gumovější, ale hnilobou nesmrdělo. Usmála jsem se na vlčici a vydala se zpátky do lesa.

// Sarumenský hvozd

// Já se moc, moc, moc omlouvám, už to bude dobrý a budu fretka. O:) ^^

Ani jednomu nevadilo, že jsem se přidala. Tedy aspoň jejich slova to tvrdila, ale že by tak vypadali se říct nedalo. Kdybych měla tipovat, kdo měl z koho větší strach, tak bych se asi netrefila. Litovala jsem mladého vlčka, který se představil jako Venus, že mu nemohu pomoci. Bylo mi líto i Amnesie, že taky nemám jak bych ji ulevila od stresu z ostatních vlků. Překvapeně jsem však na mladého zamrkala, že věděl kdo jsem. Někdo ho musel dobře informovat a když mluvil o "mámě"? Že by přilnul k Maple? Aspoň k někomu by měl dobrý vztah a nebál se ho hned na začátku. Znovu jsem zamrkala, ale tentokrát proto, protože mě stále něco pálilo v očích. Nevěděla jsem, co to je, ale bylo mi neslušné začít si tu protírat oči a snažit se to zlepšit.
Amnesia mi poděkovala za dotáhnutí jídla. Usmála jsem se na ni a udělala dva krůčky od obou dál, abych jim dala prostor a necítili se utlačovaně. "Dejte si, aby se nezkazila a nemuseli bychom ji vyhazovat. Byla by to škoda jídla," řekla jsem jemně a stále se usmívala. Chtěla jsem, aby se cítili dobře a aby se Venus přestal tolik klepat. Zasmála jsem se jeho pokusu o odlehčení situace, která mi nepřišla tolik špatná. I když pro ně třeba byla, nedokázala jsem to takhle posoudit. "Neboj, ani já ani Amny se k ničemu takovému nechystáme." Nakonec jsem si tlapkou oči protřela, protože to svědění bylo už nesnesitelné. "Viděl si se už i se sourozenci? Někde v lese je i Amis," řekla jsem směrem k Venusovi. Jelikož ji nezmínil a mluvil jen o Starovi, tak jsem si nebyla jistá, že ví, že tu má i sestřičku.

// Les

Statečně jsem táhla srnu do úkrytu. Nejhorší bylo vyskákat s ní až k jeskyni, ale i to jsem nakonec zvládla. Ještě štěstí, že se spousta vlků dala do úklidu lesa. Ta volná cesta bez větví mi dost usnadnila cestu. Sice se pár větviček na zemi zase našlo, protože to nejspíš byl úděl starých stromů, ale co už. Ty velké byly z cesty a tak mi čas k překonání vzdálenosti netrval nějak moc dlouho. Konečně jsem stanula před vchodem a maso pustila. Musela jsem si otřít oči, protože mi z nich začalo mírně slzet. Netušila jsem, jestli za to můžou dešťové kapky, které se změnily na mrholení, prach nebo to, že začíná jaro. Prach asi ne, kde by se vzal, když dlouho prší. Jedině, že by zase něco bylo ve vzduchu, jako třeba nějaký dým. A nebo to je pyl. Zamračeně jsem se podívala okolo sebe. Moje logika měla totiž mezeru a to v tom, že když se nemohl rozvířit prach kvůli dešti, nemohl se snad přenášet ani pyl, právě kvůli dešti. Nebo mi tam prostě něco spadlo, třeba nějaká bláznivá muška, která si řekla, že jí nebaví život a vletěla mezi kapky.
Zavrtěla jsem hlavou a znovu se chopila srnky. Nemusela být ještě nacucanější vodou než už pravděpodobně byla. Chtěla jsem ten kousek projít už co nejrychleji, abych byla schovaná před deštěm. Pořádně jsem zabrala a šup, byla jsem v jeskyni. Tam jsem pustila srnu na zem a s přispěním trochy magie z ní nechala odtéct většinu vody. Takhle nám aspoň nějakou dobu vydrží. Podívala jsem se na sochu Neyteri, čistě proto, abych ji pozdravila a taky z důvodu, že jsme se o ní s Marion bavily. Všimla jsem si, že má na sobě něco nového. Něco, co tam nebylo a co stačilo jako důkaz toho, že se Darkie už nevrátí. Její růže, která neodmyslitelně patřila k její hrudi, jemně pulzovala na hrudi sochy. Byl to takový kontrast barvy a kamene, jasná ukázka toho, jak je život mocný a vratký zároveň, že jsem v očích ucítila slzy znovu. Tentokrát jsem však znala jejich původ, byly to slzy smutku. "Je mi to tak líto, že jsem nemohla být přítomná v nejtěžší chvíli. Doufám, že teď už jste všichni spolu. Slibuji, že Maple pomůžu s lesem, jak jen bude v mých silách." Chtěla jsem si nahlas popotáhnout, ale zaslechla jsem z vnitřku nějaké hlasy. Popotáhla jsem tedy potichu, do packy si otřela oči i nos, a s masem se vydala hlouběji. Našla jsem tam Amnesii a cizího vlka, který ale už stačil náš pach pochytit, aspoň zčásti. Takže do smečky patříš. Nechala jsem úlovek u stěny a přidala se k nim, doufala jsem, že se ani jeden nebude zlobit. "Ahoj," kývla jsem s úsměvem nejprve na Amnesii a poté na puberťáka. Měla jsem ho za dospělého, ale když jsem přišla blíž, tak jsem si všimla, že ještě plně vzrostlý není. "Myslím, že se neznáme, kdopak jsi?" Mluvila jsem přátelsky a vlídně. Nechtěla jsem navíc hned začít mávat pozicemi, proto jsem ho nechala mluvit jako prvního. Jako vstřícné gesto. Sice jsem něco zaslechla, jak se představoval Amnesii, ale jméno jsem nepostřehla. Jen, že je novým členem smečky a že je sourozenec Stara. Tak jako Amis. Panečku, tak to tady máme rodinku, to je milé.Pak jsem ještě mrkla na Amny. "Doufám, že nevadí, že jsem se přidala."

Ještě než Marion odešla, tak přemýšlela nad tím, že mohou být dvě vlčice jako partnerky. Nechala jsem ji, aby si to srovnala v hlavince sama. Je to přeci jen něco zvláštního, i když ne nenormálního. Jen to nebylo časté. Poté se vydala směrem za Amny a dalšími vlky, aby od nich zjistila jaké mají postavení a funkce. Usmála jsem se na ni, ale to už upalovala pryč.
Na chvilku jsem osaměla, ale v lese bylo živo více než dost. Já však potřebovala zpracovat novinku ohledně Darkie. A dotáhnout tu srnu do úkrytu, aby ještě chvilku vydržela a nemuseli jsme ji vyhazovat. To by bylo příšerné plýtvání, které jsem neschvalovala. Do čumáku mě udeřila spousta pachů, jak se členové vraceli zpátky do lesa. Cítila jsem Jennu a srdce mi poskočilo, protože to znamenalo, že se vrátila ze snového světa také. Doufala sem, že je v pořádku a její stav se o trochu zlepšil. Také se vrátil Duncan, kterého jsem zrovna vidět nepotřebovala. Měla jsem s ním tak trochu nevyřízené účty, protože jsem si dala pár věcí dohromady. Otázka ale byla, chtěla jsem to ještě řešit? Už mi to nepřišlo tak důležité, vrtat se ve starých ranách. Umínila jsem si, že ho budu více sledovat a udržovat s ním zdvořilou úroveň. Udělá však ještě jeden přešlap a bude mít se mnou problém.
Vydala jsem se pro ulovenou srnku a cestou zaslechla, jak se lesem nese vytí cizích vlků. Chtěla jsem tam stočit kroky, ale cítila jsem, že se to vydala řešit Maple. Snad to zvládne, já si dám chvilinku oddech v úkrytu a pak se budu zdržovat v lese. A pomůžu jí. Uvažovala jsem, co teď bude dělat. A co se sakra mohlo stát Darkii, že tak náhle odešla. Jako jo, vypadala nemocně, ale nevěřila jsem, že je to s ní tak vážný. Hlavně, jak odešel Morfeus, tak se zdálo, že dostala nějakou jeho energii, protože vypadala více živá, víc přítomná v tomhle světě. Co se to tu děje? Proč si nás Smrt tolik bere? Byl to snad její nějaký promyšlený tah? Sice jsme se tu rozrůstali o spoustu nových vlků, ale těch starších tu mnoho nezůstávalo. A bylo mou povinností, abych jí byla co nejvíc k tlapce a nápomocná. I kdyby to mělo být na úkor toho, že se z lesa moc nedostanu. Konečně jsem došla k úlovku a zjistila, že si z něho už trochu něco uždiboval. Zakousla jsem se do mrtvého masa a začala tahat směrem k úkrytu. Po uklizeném lese to šlo docela lehce, žádné větve se mi velkou část cesty nepletly.

// Úkryt

Akce mě náramně bavila, bylo to něco jiného, ale fakt parádního. :)) :D Moc díky.

Odměny Wolfganie
3% do síly
15 bodů měním na 5 křišťálů (10 bodů) a 23 drahokamů (5 bodů)

Odměny Awarak
5 bodů měním na 23 květin

Chtěla jsem jí poradit, na koho by se mohla obrátit se svými otázkami, ale došlo mi, že tak úplně přesně nevím kdo další na těchto pozicích je. Přešla jsem to proto bez nějaké další poznámky, protože se mě na to stejně neptala. Aspoň bude mít pocit, že to dělá sama a já se musím taky o tomhle poinformovat. Nevěděla jsem ani jak myslí svoji otázku ohledně mysli Lady Mlhahule. Jelikož jsme však mluvily dál, tak jsem to taky nechala být. Nejspíš jsem se špatně vyjádřila. "To ano, je to smutné," přitakala jsem se smutkem ve tváři. Morfeus i Neyteri tu chyběli, ale byla jsem ráda, že jsme na ně zatím nezapomněli a můžeme si o nich povídata tím oživovat jejich památku.
Trochu ji překvapilo, že může být partnerství i mezi vlčicemi. Ne jenom mezi vlkem a vlčicí. Rozhodla jsem se, že jí nebudu motat hlavu ještě tím, že může být vlk a vlk. Na to třeba jednou přijde sama, že to i takhle může být. "Ano, někdy se tak stane, že srdci neporučíš a zamiluješ se do vlčice. Takže Thoran ti říkal pravdu, jen neřekl i další možnosti, které se můžou stát" usmála jsem se. Do tvoření vlčat jsem se pouštět nechtěla, protože, no, popravdě se mi do takové diskuze pouštět nechtělo. Pak mi ovšem sebrala vítr z plachet. Koutky se mi svěsily do smutné grimasy, ocas se přestal radostně houpat a sklopila jsem uši. Protože to, co mi řekla, bylo až moc děsivé, smutné a nepřijatelné. Ale nejspíš to byla pravda, protože proč by si něco takového vymýšlela. "Neslyšela," zašeptala jsem tlumeně. "Byla jsem trochu pozadu se srnou a nestihla dojít na shromáždění. To je příšerné," docházelo mi postupně, jak hloupě jsem se chovala, když jsem před lovem Maple nabízela, aby něco s Darkií podnikly. Musím se jí jít omluvit. Potlačila jsem vzlyknutí, na to byl čas až v soukromí. "On někde určitě bude. Můžeme ho třeba někdy jít hledat," nabídla jsem Marion. Navenek jsem se snažila vypadat statečně, uvnitř jsem se však cítila prázdná. Už zase.
Dozvěděla jsem se od Marion, že se z Amnesie stala gamma. Tedy, zmínila se mezi řečí, ale bylo dobré to vědět. Navíc to vypadalo, že si toho pamatuje čím dál tím víc! A to bylo dobře. Navíc, její zápal o to, poznat co nejvíce o chodu smečky, ten jsem mohla pouze chválit. "Amnesia má podobnou barvu kožíšku jako já, jen na hřbetě bíle skvrnky. A na noze takovou fialovou ozdůbku. " Snažila jsem se co nejvíce přiblížit její vzhled a zároveň to neříkat moc složitě, aby ji měla Marion šanci najít a poznat. "Každý ve smečce má svoje místo" začala jsem zeširoka. "Máš pravdu, vlčata nemají funkci, protože by to pro ně bylo těžké nést takovou zodpovědnost. Když přijde nový vlk, tak taky hned nedostane funkci, protože se musí vypozorovat, kam by se hodil lépe. Já má třeba funkci lovce, kdy mám na starosti to, aby smečka měla dostatek žrádla, organizuji lovy a vedu lovecké skupiny. Mohla bych ti jich spoustu vyjmenovat, ale to by tě připravilo o dobrodružství to zjistit sama," mrkla jsem na ni. "Funkce rozdává alfa a ano, mě ji udělil Morfeus, společně s postavením bety." Teda doufala jsem v to, bylo to tak dávno, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem funkci lovce dostala ještě od obou bývalých alf nebo už jen od jedné.

"Mezi mnou a tebou je ještě gamma, ta má větší pravomoci a může rozkazovat všem pod sebou. Ale u nás v lese jsme taková velká kamarádská rodina, že jsem snad nikdy nezažila, abychom to postavení mezi sebou víc dávali najevo. Jen proti cizincům, kteří se nám nezdají být hodní. A jednou třeba taky budeš beta. Nebo budeme bety spolu," mrkla jsem na ni vesele. Když se zmínila o tom, že se by se ráda podívala do minulosti, vybavila se mi vzpomínka, kdy jsme se také ocitli v minulosti. "Pozor na to, co si přeješ. Víš, jak jsme byli v mysli paní vydry? Tak i já jednou byla v minulosti našeho lesa. Nebyly to úplně pidi stromečky, kdy bych byla větší, než ony, ale byly rozhodně mladší.
" To, že jsme se dozvěděli při naší výpravě, že tu kdysi žili Smrt a Život, to jsem raději nevytahovala. Akorát bych jí tím pomotala hlavu. "Byla to moc hodná a milá vlčice. A Morfeus se díky ní změnil na takového báječného vlka, jakého jsi znala, tedy aspoň to vždy tvrdil. Já ho poznala ještě dřív, než měl smečku, ale pamatuju si, že byl milý a hodný. Takže to už z něj udělala lepšího vlka." Doufala jsem, že chápe jak to myslím. Nebo aspoň trochu pochopí, jak jsem to myslela. A když ne, tak jsem měla ještě spoustu šancí jí to dovysvětlit. "Darkie měla ještě bratra, ale ten zmizel, jen co se naučil trochu lovit. Nejspíš měl moc toulavé packy a zatím nedokázal najít cestu domů. A nevím jestli by smečku vedli jak sourozenci. Možná by ji Morfeus předal synovi, kdyby měl partnerku. Tak jako má Darkie za partnerku Maple."
Pak ovšem Marion pronesla větu, která mě zamrazila až do morku kostí. Jak to myslela?Že vymřel? Ano, Darkie a Maple nebudou mít pokrevní vlčata, tedy pokud si na to nenajdou nějakýho samce, ale Darkie ještě jako krev Morfeuse tu žije. Nebo ne? Pár koleček v mozku se mi zadrhlo a pár nových naskočilo. Něco do sebe zapadalo, ale bylo to tak moc děsivé, že jsem to nechtěla dál promýšlet. Zeptat jsem se ale musela. "Jak jsi to myslela, že vymřel?" pronesla jsem opatrně, ale bez nějaké paniky. Zatím. "Protože si tak neříkal. Mohl, ale proč by to dělal. Než by si se někde představila, tak by si mohla toho druhého unudit," odpověděla jsem na otázku ohledně dodatku ke jménu. Pravda byla, že mě by nic takového nenapadlo. Jsem ze Sarumenu, konec, tečka, stačilo. I když, ono to vyjde na stejno skoro.
Ohledně členů jsem se odmlčela. Přemýšlela jsem kdo tu je, kdo tu byl a kdo by tu ještě mohl být. "No, mezi nás nejstarší patřím já, Newlin a Ammny. Pak koho potkáš v této zemi je určitě Litai, taková vlčice s rudým kožíškem a ozdobou na tlapce. Ale ostatní, ti už jsou kdoví kde ztracení. Mohla bych ti říct jejich jména, ale stejně by ti nic neřekla. Ach a vlastně ještě Pippa a Alfredo, ti odsud odešli, když dospěli." Zakončila jsem povídání o našich členech. A doufala jsem, že jsem na nikoho nezapomněla. Při poznámce, že jsme byli nejlepší pár jsem se usmála, ale nic jsem neřekla. Nechtěla jsem ten okamžik ničit.

Sdílely jsme společně tuto vzácnou chvilku. Hlavní bylo, že jsem Marion nepřivodila nějakou psychickou újmu nebo ji nějak nevystrašila. Usmála jsem se, když se odtáhla a slibovala mi, že bude s magií pracovat. "Čím vyšší postavení máš, tím ti to také půjde lépe. Když jsi teď delta, tak ti to půjde líp, než když jsi byla kappa," řekla jsem jemně. Tím ji dodala i trochu motivace, aby nepolevovala ve svém snažení a dostala se na vyšší umístění. Zaposlouchala jsem se do větru a slyšela v něm Noktův dech, jako kdyby mě chválil. Taky mi moc chyběl, stále to bolelo. "Mě taky moc chybí zlatíčko. Ale máme jedna druhou a víme, že nás tady táta hlídá."
Marion nepřestávala s otázkami ohledně smečky. Až mě trochu zaskočilo, co všechno chtěla vědět. Bylo to ovšem dobře, každý by měl znát historii místa, kde žije. A neškodí si to čas od času zopakovat. "Pokud dobře vím, tak dřív tady byl jen les." Usmála jsem se na Maričku a vydala se za ní, na jednom místě jsme stály opravdu dlouho. "Řekla bych, že tu roste už pěknou řádku let, déle, než jak jsme kdo staří. Jakože tu nenajdeš vlka, který by si pamatoval, když byly stromy ještě malými stromečky. Jedině Život a Smrt, ti by si to mohli pamatovat," dodala jsem zamyšleně a zaměřila se na další otázky, které na mě moje dcerka vychrlila. Připomínala mi trochu Newlina. "Začala bych asi postupně, jestli nevadí," zasmála jsem se a cítila, jak se mi vrací dobrá nálada. "Morfeus měl partnerku, Neyteri. Její sochu můžeš vídat u vchodu do jeskyně." Při vzpomínce na ni jsem se smutně usmála. Byla to dobrá vlčice. "Také hlídá náš les, stejně jako mlha. Jen se z ní stala socha," konstatovala jsem, protože to bylo složitější a já nechtěla Marion přetěžovat hlavu. "Když jsi se narodila, tak už tu s námi nebyla. Proto si ji nepamatuješ. No, ale co mi Morfeus vyprávěl, tak jednou se svoji partnerkou opustili svoji smečku a vydali se do světa, založit svoji vlastní. A našli tenhle les. Takže před nimi tu nebyl nikdo. Celou tu dobu ji vedli spolu a pak Morfeus sám, než to předal svojí dceři Darkii a Maple. Já jsem do smečky přišla kdysi dávno, asi když už tu byla tak dva tři roky? Tak nějak. Bylo tu spoustu jiných členů, většina tu už není, protože odešli někam jinam." Zavzpomínala jsem na tehdejší členy a jejich jména. Ani nevím, jestli bych si vzpomněla na všechna jejich jména. "S tatínkem jsme se seznámili až v době, kdy sem přišel. Předtím jsme se neznali," zakončila jsem svoje povídání a doufala jsem, že jsem odpověděla na všechno, co si Marion přála vědět.

// Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) – 2 posty (2/2)

Měla jsem radost z toho, že můj vytvoření zajíček přinesl tolik radosti. Bylo hezké pozorovat, jak si s ním Marion hraje, jak spolu dovádějí. Nadšení a potěšení jí koukalo z očí a to bylo moc hezké. Možná bych ji mohla takovými dárečky potěšit častěji. Měla jsem však ještě jednu věc a doufala jsem, že to pro ni bude také důvod k radosti. Teda snad.
Nechala jsem zajíčka zase zmizet v mlze, aby mi věnovala plnou pozornost. To ji trochu rozesmutnilo, ale pak se zase na mě soustředila, ve vyvalených očích soustředění a zvědavost. "Povídá se," začala jsem tajemně, že v mlze můžeme potkat někoho, koho jsme ztratili. Že tu s námi stále je a hlídá náš les, aby se jeho obyvatelům nic nestalo. Chápeš co to znamená?" Dala jsem ji chvilku, aby pochopila velikost mých slov. Byla to sice báchorka, ale když tu mohla být socha Neyteri a duch Morfea, proč by tu nemohl být i Nokt, který nás hlídá? "Když budeš někde sama a v tichu pozorovat mlhu, můžeš v ní zahlédnout tátu. Jak kolem chodí, jak hlídá, aby se nám nic nestalo. Není to úžasné?" Doufala jsem, že jí to udělá radost. Že to aspoň trochu zmírní tu prázdnotu, kterou cítila a rozjasní jí to den. A bude žít s vědomím, že tady se jí nemůže nic stát, když na ní dohlíží. Věřila jsem tomu, že to tak je. A proto jsem chtěla, aby to tak cítila i Marion. Objala jsem ji packami a cítila, jak se mírně chvěje. Nebo jsem se možná chvěla já, těžko říct. Hlavní ale bylo, že jsme měly jedna druhou. A předávat si radosti bylo důležité. Zatlačila jsem slzu, která se mi drala do očí a podívala se na svou dcerušku. "Ještě něco tě zajímá ohledně magie?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Stále jsem ji objímala, nechtělo se mi přistávat. Momentálně jsem totiž byla já, kdo potřeboval pevný bod, aspoň na chvilku.

// Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) – 2 posty (1/2)/

"Nemělo by jim to ubližovat, když to děláš opatrně a nestrhneš jim mnoho kůry. Spíš, když jich na sobě mají hodně, tak je to dusí. A máš pravdu, na jednu stranu to také není moc pěkné," dodala jsem na vysvětlenou, proč jsem loupala ze stromů lišejníky. Poté se k mým projevům radosti Marion přidala. Měla z toho takovou radost, že své projevy trošičku zdrsněla. Jojo, to je ta něžnost. Někdo si svou sílu neuvědomoval, ale nebyla jsem žádná křehká květinka, takže jsem se pokusila ustát její hravé drcnutí. Trochu jsem se zakymácela, ale ne nějak výrazně.
Pak se ovšem dostala k dalším otázkám. Začala se více zajímat o smečkovou magii, což jsem ráda slyšela. A skoro ji trefila správně. Jen jsem jí to musela trochu dovysvětlit. "No, nejsi daleko od pravdy. V lese je spousta mlhy, která nás chrání. Ale když se hodně soustředíš, můžeš ji ovládat. Nejprve ji pošleš na nějaké místo," řekla jsem a u toho se nechala mlhou zcela obalit, až mi nebyla vidět ani špička nosu. "Potom, když cvičíš, můžeš z mlhy tvořit nějaké předměty," nechala jsem mlhu odejít od sebe a vytvořila mlhovou květinku. "A pokud budeš trénovat každou volnou chvilku, tak dokážeš vytvořit i zvířátka." Vytvořila jsem roztomilého zajíčka a nechala ho, aby přiběhl za Marion. Poskakoval okolo ní, stál na zadních a roztomile se drbal na čumáčku. "Ten je pro tebe. Bude s tebou do té doby, dokud se na něj budu soustředit. A budu se snažit na něho myslet dlouho, aby u tebe velice dlouho vydržel." Ještě chvilku jsme sledovaly dovádění zajíčka, čekala jsem jestli se Marion k jeho poskakování přidá. Pak jsem se zatvářila tajemně. "A chceš prozradit tajemství?"

Smečkování: 3) Promluv si s někým ze smečky.

Odpověď na otázku, co teď budu dělat, na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě, než jsem viděla její postavu, vítr mi prozradil, že se ke mně blíží. Usmála jsem se na Marion, když se u mě zjevila. Řítila se jako hromotluk, ale tak to mohlo připadat někomu, kdo ji neznal. Přiběhla a otřela se o mě s láskou a něžností, tak jako kdybyste packou hladili květinku. Otřela jsem se o ní nazpátek a podívala se na svou práci s lišejníky. "Pečuji o stromy. Nebo trochu jim od lišejníků pomáhám a snažím se z nich tvořit domečky pro malá zvířátka." Mávla jsem packou na hromady klacků a větví, aby věděla, že mi není lhostejný osud malých živočichů.
Poté jsem se zatajeným dechem poslouchala, co mi chtěla říct, protože to vypadalo velice důležitě. Začalo to totiž slovy, že byla za Maple, takže jsem se nejprve lekla, že mi poví něco smutného. Tvářila se ale naopak vesele, tak to smutné být nemohlo. Čím víc mě do novinek uváděla, tím víc se mi rozšiřoval úsměv. Kde se ta vlčata pořád berou? To nám je někdo hází k hranicím? Pak jsem se ale už věnovala jen své dcerušce. "To je úžasné Maričko, mám ohromnou radost." Mávala jsem oháňkou sem a tam a radostně u toho přešlapovala. "Samozřejmě, že jsi pro smečku důležitá a kdo jiný, než taková něžná vlčice jako ty, by si měl s vlčaty hrát a učit je." Pochvalně a pyšně jsem se na ni usmívala a packou jsem ji poplácala po rameni. "A udělala jsi spoustu práce. To se nám bude všem krásně spát, ve voňavých kožešinách. Takže nějaké ty hromádky větví tady byly od tebe?" zeptala jsem se zvědavě. Bylo úžasné, že jí to samotnou napadlo a nikdo o to nemusel prosit. Tady bylo totiž jasně patrné, že celá její duše žije pro tuhle smečku. A to bylo dobře. Jelikož už tu Nokt nebyl, Cass se toulal kdovíkde, Kenai žil ve vlastním světě, kde se s námi moc do styku nechtěl pouštět... Tak jsme si s Marion zbyly. A já byla moc vděčná za to, že jsme měly takový krásný vztah. "Zní to naprosto skvěle," poskočila jsem si vesele a radostně okolo Marion poskakovala dál. Měla jsem radost, která musela pohybem ven.

Smečkování: Úkol 2 - Posbírej po lese narostlé lišejníky

Ještě chvilku jsem se kochala svým výtvorem. A nejenom svým, ale i tím, co tu vytvořili ostatní. Možná byla trochu škoda, že jsme to nedělali společně, ale i tak to mělo svoje kouzlo. Při tahání větví jsem si však všimla dalších věcí. Jako první mě však zrak padl na lišejníky, které se tu všude rozrostly. A taky na to, že už se je někdo pokoušel strhat, zase na pár místech. Další úkol pro mě. Pokračovat v tom, co někdo začal. Navíc, mohla jsem je použít na vyplnění mezer v hromadách větví, nebo na jejich upevnění. Protože některé mnou vytvořené, ale i ty, co tu už byly, vypadaly, že když do nich někdo omylem ťukne, tak se celé sesypou. A to by byla škoda, když už jsme si s tím dali tu práci.
Takže jsem zuby trhala lišejníky a dodělávala hromady větví. Samozřejmě jsem netrhala všechny, protože zase k něčemu tu byly. A kdybych takhle oškubala všechny stromy, tak bych jim tím nepomohla, ale naopak ublížila. Kde byl však velký shluk, tak ty šly ze stromu pryč. Takhle budou ty myši mít i kde spát. Budou to tu mít jako v ráji. Musela jsem si tohle zapamatovat pro Marion, protože to pro ni bude určitě hezká představa. A zapomene na to, že musela lovit srnku. Tím by to mohla pochopit. Jeden život se vezme a nějaký další se zase narodí. A to je koloběh života. Mohla jsem ji i trochu nenápadně vnuknout myšlenku, že je sem může chodit pozorovat, jestli se tu vůbec někdo ubytuje. To by měl, když to tu mají tak hezký. Lišejníky šly trhat mnohem lépe, než tahání větví, takže jsem toho zvládla za krátkou chvíli hodně, aniž bych cítila nějakou větší únavu. Ale nemohla jsem celý den ztratit tím, že tu budu loupat lišejníky. Takže jsem vystlala ještě pár hromad a tím jsem to nechala být. Tak, co teď?