Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Omlouvám se, zavalila nás úroda vína a aronie. :D

Nicos, jak se mi stačil mladý vlček představit, mě následoval za cizinci. Bylo to pro něho dobré, mohl pochytit, co se s cizinci dělá, jak se k nim chová a jak se brání les. Doufala jsem tedy, že to poslední nebude potřeba, ale i tak to pro něho mohla být dobrá lekce.
Na moje pozdravení reagoval Adiram, tmavý vlk, který měl plnou tlamu slov. Opravdu spousty slov. Měl štěstí, že měl hezký hlas, protože kdyby ho měl nějaký skřípavý, tak by nemohl být bardem. Představil i druhého společníka, který vypadal vážně zničeně. Ten nám pokýval hlavou, ale neřekl nic, ovšem to nám Adiram vysvětlil. Skoro jsem se nedostala ani ke slovu, abych mu mohla odpovědět. Pousmála jsem se, když mi složil poklonu. Bylo to hezké slyšet, i když jsem měla pocit, že je to takový sukničkář, něco jako byl Duncan. Ale tenhle vlk nemluvil tak drze, tedy zatím. Erlend se však zvedl a s omluvným úsměvem odešel. Podívala jsem se na Nicose, jestli tu s námi stále je, protože se k němu hnědý vlk vůbec neotočil, jen jeho společník, když se loučil.
Na chvilku byl Adiram potichu, takže jsem využila příležitosti a začala mluvit taky. "Těší mě Adirame, jmenuji se Wolfganie. (// oficiálně se jim představila až tady, předtím se představila Nicosovi :D)Je hezké slyšet slova chvály, děkuji ti za ně. Možná bych ti mohla pomoci, jak se jmenuje tvoje sestřička?" Stočila jsem pohled za Erlendem, který už se ztratil z lesa. "Nevím však, jestli bylo tvému společníkovi dobře. Asi nevíš, jestli ho něco trápilo?" Nicose jsem nepředstavila, ale pokynula jsem mu tlapkou, aby se taky představil. Mluvit uměl a zdálo se, že nemá s komunikací problém, tak se mohl představit sám. Nevěděla jsem totiž, jestli by nebral jako urážku to, že bych ho představila sama. Byla jsem však ráda, že už měli příbytek v Borůvkové smečce, protože jsem neměla pravomoc je přibrat do smečky a Maple byla kdovíkde. Měla bych si taky udělat procházku po smečkách. Už jsem to dlouho nekontrolovala.

Kost už byla dávno snědená, když se mi do čumáku dostal pach. Byl mi matně, velice matně povědomý, jako kdybych ho už někdy cítila. Zvedla jsem se ze země v momentě, když jsem uslyšela zvolání. Chtěla jsem začít trochu zhurta, abych dala dotyčnému najevo, že si má dát pozor kam až šlape, že se nachází na území smečky. Můj prvotní záměr však skončil na tom, že se ozvala druhá věta, která dotyčného identifikovala jako člena. Teta Maple? Asi jsem se jí měla zeptat, kolik těch vlčat posbírala a adoptovala. Cítila jsem, že se mi objeví za zády, proto jsem se otočila a s úsměvem ho přivítala. "Ahoj, Maple tu není, vyběhla někam mimo les. Nevím, jestli jsme se někdy oficiálně představili, protože co si vzpomínám, tak přivítání vlčat bylo dosti hektické a pak jste se všichni někam vytratili," pověděla jsem mladému vlčkovi. "Tak pro připomenutí, já jsem Wolfganie." Čekala jsem na odpověď, ale to už se mi k uším dostal zvuk nových příchozích. A pach, který vítr přinesl vzápětí prozradil, že tohle nejsou domácí vlci. Celou dobu nikdo a hle! Je tu rušno. Podívala jsem se na mladého vlka. "Chceš jít se mnou prozkoumat, kdo to je?" nabídla jsem mu, ale na odpověď jsem nečekala. Otočila jsem se k hranicím a vyběhla jsem za hlasem.
Neušlo mi, že vytí, které se k nám doneslo, znělo melodicky a hezky. Asi někdo kdo umí svůj hlas trénovat a správně používat. A nebo se tak prostě narodil. Jelikož jsem to tu znala, přiběhla jsem k vlkům velice brzy. Neudělala jsem žádné čárymáry s mlhou, ale jim mohlo připadat, že jsem se vyloupla odnikud. "Zdravím. Copak vás přivádí na území Sarumenské smečky?" Přeskakovala jsem pohledem z jednoho na druhého a prohlížela si je. Nedokázala jsem zatím určit, kdo z nich vyl, ale tipovala jsem, že to byl ten dohněda zbarvený vlk. Jeho společník se totiž tvářil hrozně nešťastně, jako kdyby tady vůbec nechtěl být. Zatím jsem se na ně mírně usmívala, protože nevypadali jako hrozba. Adoufala jsem, že to tak i zůstane.

Déšť ustoupil a mě se vrátila jen jedna odpověď, taková slabší, ale poznala jsem o koho se jedná. Zpátky jsem už nevolala, ale byla jsem ráda, že aspoň někdo se tu ještě vyskytl. Zvedla jsem se a vydala se podívat po nějakých vydrách. Ne, že bych trpěla hlady, ale něco k jídlu bych si klidně dala. Naštěstí jsem se nevyskytovala daleko od jejich tábořiště, takže jsem měla docela jednoduchou cestu. Ovšem to bylo tak všechno, co bylo jednoduché, protože chytit tyhle potvůrky, to už nějakou dávku obratnosti chtělo.
Plížila jsem se kolem stromů, když jsem zachytila pach jedné, která musela být poměrně blízko. Našlapovala jsem ještě obezřetněji, přitiskla jsem tělo k zemi a pomaličku postupovala vpřed. Velice brzy jsem jí uviděla. Zatím o mě neměla ponětí, stála tam a něco dělala. Jenže, když jsem si ji prohlédla, zjistila jsem, že to je sotva odrostlé mládě. Nebyla tak velká, jako dospělá a nebyla ještě ani pořádně vyžraná. Ulovit jí by byl spíš trest než nějaká odměna. V duchu jsem si odfrkla a pokračovala ve stopování nějaké další. A osud mi byl příznivě nakloněn. Zachytila jsem pach jiné vydry, takže jsem se vydala po její stopě. Brzy jsem viděla před sebou její kožíšek a její tělo bylo rozhodně větší než té předchozí. Zrychlila jsem krok a těšila se na brzkou svačinku. Jenže jsem omylem šlápla na větvičku, která pode mnou praskla. To vydru upozornilo, že po ní jdu a okamžitě zrychlila a začala kličkovat. Sakra. Rozběhla jsem se rychleji a už nedbala na to, jestli dělám nebo nedělám hluk.
Vydra byla mazaná, několikrát změnila směr, prudce zatáčela a všelijak se mě snažila setřást. Já se však nedala a po pár neúspěšných kousancích, které vyšly naprázdno, jsem konečně v zubech držela její kožich. Zmítala se a lehce mě poškrábala na krku a čumáku, to mě však neodradilo. Kousla jsem jediným mocným stiskem a tím ukončila její život. Ještě se párkrát zacukala a bylo to. Nesla jsem ji pryč, daleko od všech, abych je nerušila a v hloubi lesa si ji v klidu spořádala. Zahnala jsem hlad a dost si pochutnala. Popravdě jsem se i maličko přejedla, ale věděla jsem, že to brzy vytrávím. Podívala jsem se na kožich, ale byl maličký, možná tak pro vlče, ale my ve smečce žádná taková malá vlčata neměli, takže byla její kůže zbytečná. Proto jsem vyhrabala důlek a malé kůstky jsem i s malým kožichem dovnitř zahrabala. Velké kosti jsem však nechala venku, pro případné zájemce a jednu z nich jsem si vzala. Lehla jsem si, začala ji okusovat a poslouchala přírodu. Doufala jsem, že se sem někdo brzy vrátí a já budu moci pokračovat v seznamování s ostatními členy smečky.

// Úkryt

Vylezla jsem z úkrytu zpět do lesa. Zdálo se, že ničení živlů se mu docela vyhnulo. Sem tam byly popadané větve, mladé stromky trochu ohnuté k zemi, ale nic zásadního. Zdálo se mi, že štiplavý dým se pomalinku začíná vzdalovat. Asi by to chtělo oběhnout i blízké okolí. Zjistit, jak na tom je zvěř a něco ulovit. Jenže to moc dobře nejde bez dalších vlků. Jelikož jsem se teď nemohla plně spolehnout na svůj čumák, protože všechno smrdělo po kouři, musela jsem vyzkoušet jiný smysl a to sluch. Auuuuuuuuuuu! zkusila jsem prohodit jen tak do placu. Poslouchala jsem, jak ozvěna nese můj hlas dál a dál a špicovala uši, jestli se mi donese alespoň nějaká odpověď. Sedla jsem si, protože když už jsem takhle volala, tak jsem si nemohla popoběhnout dál. Zatím jsem přemýšlela, co se smečkou bude, jestli se tu ještě někdy někdo ukáže.... Znáte to, takové trochu depresivní stavy. Než mi mohl někdo odpovědět, tak mi na čele přistálo pár kapek z budoucího deště. Mrkla jsem na oblohu. Teď? Teď budeš pršet, když před chvílí okolo zuřilo ohnivý peklo? Tak aspoň se to nerozšíří někam dál.

Můj spánek byl klidný, ale bezesný. Na jednu stranu to bylo asi dobře, na tu druhou, bych si ráda odpočinu u hezkého snu. Protáhla jsem tlapky a otevřela oči. Vzduchem se nesl smrad spáleniště, popela a všech dalších smradů, které patřily k ohni. Naštěstí toho v jeskyni nebylo mnoho, ale pomalu se to zde usazovalo. To bude trvat věčnost, než se to vyvětrá, pomyslela jsem si a zachvěla se při té představě. Přeci jen, na oheň jsem měla velice špatné vzpomínky a nebyla jsem moc ráda, že nastalá situace je probouzela a vytahovala ven.
Raději jsem se rozhodla, že se půjdu podívat do lesa a zkontrolovat, jestli je v pořádku nebo jestli mě někdo nepotřebuje. Pak bych si mohla ulovit něco k jídlu a vymyslet další plán a postup. Podívala jsem se na kožešiny, které rozhodně potřebovaly revizi, ale na to byl ještě čas. Nejdříve musíme jít lovit, pak sem dotáhneme úlovek a při té příležitosti vyházíme staré a hnusné kůže. Pochválila jsem se, jak jsem to hezky vymyslela a vydala se ven. Hned u vchodu mě praštil vítr do boku a nahrnul mi prach do očí. Zafrkala jsem a seskočila do lesa. V hlavě jsem bádala, čím jsme přírodu tak rozhněvali, když takhle běsní.

// Sarumen

// Sarumen

Těšila jsem se do úkrytu, jako dlouho ne. Doufala jsem, že najdu Maple vzhůru, abychom si pokecaly, řekly novinky a já bych si pak dala dvacet. Viděla jsem hromádku dřeva, kterou sem nepochybně donesla, takže jsem na ni přidala svůj podíl. Ještě párkrát, pomyslela jsem si a pak jsem se vydala podívat za Maple. Jenže, jaké bylo moje překvapení, když jsem ji nenašla ani v jedné z jeskyní. Zamračeně jsem se vydala zase ven a začichala ve vzduchu. Ano, nebylo pochyb o tom, že se tu jen otočila a zase pelášila pryč. Jenže proč? Musely jsme se někde minout, takže jsem v lese zbyla zase sama, plus zamyšlený Kasius. Ok, dám si chvilku spánku a pak prohlídnu třeba stav kožešin, plus si něco ulovím. To by šlo.
Otočila jsem se zpátky do jeskyně a došla do místnosti bet. Byla taková prázdná, když jsem si tam jen tak sama ležela. Ach Nokte, jak moc mi chybíš. A kdepak asi jsou naše děti? Neměla jsem o nich vůbec přehled, ale jak ráda bych je teď poňuchňala! Se slzami dojetí a s nostalgií za očními víčky jsem pomalu propadla do spánku.

Podrbala jsem se za uchem. Čekala jsem dlouho na odpověď, ale Kasius vypadal, že se na dlouho zamyslel. Měla bych znovu proběhnout hranice. Oči se mi klížily únavou, ale bylo mi hloupé ho tu jen tak nechat. Ale doufala jsem, že to pochopí. "Omlouvám se, musím proběhnout hranice a odpočinout si. Rozhodně si však chci popovídat, tak nám to snad vyjde příště. Nezlob se," usmála jsem se a vydala se k hranicím.
Tam jsem však ucítila, že už mě někdo předběhl. Srdce mi poskočilo radostí, protože se k nám vrátila Maple. A nejspíš se vydala přímo do úkrytu. Takže hranice v pohodě, můžu jít za ní a vymyslíme, jak postupovat dál. Všimla jsem si, že cestou k úkrytu sebou Maple brala i různé větvičky. Poznala jsem to podle toho, že kolem čerstvě vyšlapané cestičky byly popadané tak, jak tam ze stromů spadnout nemohly. Nese do úkrytu dřevo na zimu? Chytré, proč mě to nenapadlo? Nejspíš proto jsem jen betou. Usmála jsem se pro sebe a začala taky do tlamy nabírat různé klacíky. Brzy jsem už žádné nepobrala, takže jsem přidala do kroku a blížila se k úkrytu. Velice jsem se těšila, až si odpočinu.

// Úkryt

Přemýšlela jsem, kdy naposledy bylo takové velké horko. Nepomáhal ani malý větřík, který se kolem nás maličko proháněl. Ve vzduchu bylo stále cítit oheň nebo spíše kouř z ohně. Nechápala jsem, co to má znamenat. Ale ohně nebyly ničím divný, jen jsem doufala, že se nepřiblíží příliš k lesu. Ještěže mám magii vody, mohla bych když tak v případě nouze zachránit les.
Poté jsem však svou pozornost přenesla zpět na Kasiuse, když začal přemýšlet, jaké dobrodružství bylo to nejlepší. "Chápu, " řekla jsem s chápajícím pohledem. Bylo těžké vybrat jen jedno nejlepší dobrodružství nebo zážitek, když máte k hromadě z nich hezké vzpomínky a zkušenosti. Našpicovala jsem uši jeho směrem, poté na něj otočila i hlavu, aby viděl, že má moji plnou pozornost. Poslouchala jsem jeho vyprávění a začala se usmívat společně s ním. Dokázala jsem si je živě představit, jak hledají a sbírají třešně. "Kolikrát je taková vzpomínka hodnotnější, než dobrodružství, kde ti jde o krk." Zkonstatovala jsem a zamyslela se,j ak dlouho už tu žiju. "Do této země jsem přišla už před asi osmi lety. Pak jsem odešla pryč a pak se zase vrátila, což bylo před šesti lety. A do smečky jsem se přidala asi o půl roku později, kdy jsem se vrátila podruhé. Ale předtím jsem měla jiný domov, ale na ten si už skoro nevzpomínám, " dodala jsem zamyšleně. Doufala jsem, že to nějak pochopil, protože už to bylo vážně dávno, kdy jsem sem přišla. A nevěděla jsem, jestli to myslel takhle s tim, jak dlouho tu existujeme. Nebo jestli chtěl slyšet o historii smečky? Uvidím.

Zdálo se, že Kasius má velkou radost z toho, že jsem přišla. Ihned se rozpovídal o tom, jak dlouho tu nebyl, že toho hodně zažil a dokonce zmínil i to, že by chtěl strávit více času v lese a poznat další členy smečky pořádně. Vypadá to, že tohle je teď docela módní. Ale zároveň to je i správné. Usmívala jsem se, dokud jsem se nedostala ke slovu. Nechtěla jsem ho totiž rušit nebo mu skákat do řeči. Mezitím, co jsem čekala, zaregistrovala jsem divný smrad. Jako kdyby něco hořelo, ale velmi, velmi daleko. Ještěže to není u nás, ale musí to být obří požár, když je cítit až sem. Snad se to nedostane až k nám.
Zamávala jsem oháňkou a usmála se na něj. Jelikož se neptal na Darkii, tak mi došlo, že o ní už musel slyšet. Navíc měl informace i o tom, že má naše smečka spoustu nových členů, takže se tu musel otočit během nedávné doby. "Maple si šla dopřát chvilku odpočinku od alfování. Takže to tu mám teď na starosti. A řekla bych, že zbytek smečky udělal totéž. Nebo aspoň drtivá většina z nich." Začala jsem reakcí až na jeho otázky. Ale k jeho dobrodružství jsem se taky chtěla dostat, bylo to totiž parádní téma na společné poznávání. "Určitě budeš mít ještě příležitost k poznávání nových členů a ke svému představení. Taky jsem ještě neměla čas a možnost všechny pořádně pozdravit a poznat je. Takhle to můžeme aspoň napravit u sebe," usmála jsem se a vyzvala ho, jestli nebude lepší pomalým krokem jít po lese. "Ano, ano, pamatuji si, jak jste tu jako malí běhali. Už to nějaký čas bude," dodala jsem ztracená ve vzpomínkách. Pak jsem se vrátila k jeho prvním větám. "Tak si zatím můžeme popovídat spolu a lépe se poznat, co říkáš? Jaké dobrodružství bylo to nejlepší?

// Úkryt

Aby dotyčný nemusel dlouho čekat, přidala jsem do kroku. Jeho pach jsem cítila dál od hranic, takže se nejspíš jednalo o domácího vlka. Čím blíže jsem se dostávala, tím víc jsem věděla, že ho znám. Ale pořád jsem si nedokázala vybavit jeho vzhled, natož jméno. Alespoň vzhled měl být brzy objasněn. Vlk ležel opřený o strom a tvářil se, jako kdyby sem patřil. Nasadila jsem úsměv a přátelsky se před ním zastavila. Při pohledu na něj jsem věděla, že ho znám. Styděla jsem se však, že si nemohu vzpomenout na jméno, jelikož jsem ho dlouho neviděla. Věděla jsem však, že patří k Maple a Darkii, což mě přivádělo k otázce, jestli ví, co se stalo Darkii nebo ne. Měla jsem však dobrou příležitost na utužení vztahů a zjištění něčeho nového o členovi smečky. "Ahoj, ty jsi volal?" Bylo to teda trochu evidentní, ale i tak byla slušnost se zeptat. Jasně, Kasius! Hlavo děravá.

// Sarumen

Musela jsem uznat, že jsem se na odpočinek začínala těšit. Bylo to už dlouho, kdy jsem si pořádně odpočinula. Šla jsem rozvážně a kochala se okolní krajinou. Nemělo mi však být dovoleno užít si dlouhý spánek. Tedy bylo to na mě, jak se k tomu postavím. Zaslechla jsem totiž z lesa zavytí. Snažila jsem se identifikovat, o koho se jedná. Ten hlas mi byl povědomý, ale neuměla jsem ho pořádně zařadit. Vytí dotyčného znělo informativně, ale zároveň domácky. Hledá jestli je někdo doma? Ale kdo to jen může být. Smutně jsem se zahleděla k ústí jeskyně, která nabízela úkryt a spánek. Jít to zkontrolovat nebo jít spát? Nee, to bych jako beta neměla. Spát můžu později. A nebo budu spát v lese. Otočila jsem proto směr a vydala se zpátky do lesa.

// Sarumen

Islin se rozloučila a pomalu odešla. Na moje upozornění ohledně zlých vlků nic neřekla. Snad nikoho takového nepotká. Doufala jsem však, že moře najde brzy a sama se těšila, až se do lesa vrátí Maple, abych se tam taky mohla jít podívat. Až teď jsem si uvědomila, jak to bude těžké v tom, když se budeme chtít z lesa vzdálit. Jako jo, na okolní území jsem se projít mohla, ale nebylo to na daleké cesty. V lese by totiž nezůstal nikdo z vyššího postavení. Ještě se tu můžeme střídat s Amnesií. Ta je taky vlastně na vyšším postu.
Přemýšlela jsem, co budu dělat. S Islin mi čas příjemně utíkal, ale teď odešla a mě obklopilo lesní ticho. Hranice jsem měla obejité, takže jsem mohla jít do úkrytu a tam to trochu poklidit a rovnou si i odpočinout. To by šlo. A pak se podívám na mýtinu, jestli je tam vše v pořádku a třeba se někdo vrátí. A já s ním navážu lepší vztahy. Už by to chtělo. Pomalu jsem šla směrem k úkrytu a začala přemýšlet o minulosti. Ach Nokte, jak moc mi chybíš. Ráda bych se přitulila k tvému kožíšku. Cítila tvoji vůni, podívala se do tvých krásných očí. Bolelo to, ale už méně. Dokážu ještě někdy někoho tak milovat?

// Úkryt

Bála jsem se, že můj popis cesty nebude stačit. V paměti jsem marně hledala, jestli je nějaký specifický bod, který by mohl pomoci při hledání moře. Zdálo se však, že Islin dávala dobrý pozor. Doufala jsem, že moře najde brzy, aby si nemyslela, že jsem si z ní udělala legraci. To bych byla totiž nerada. "Doufám, že jsem na nic nezapomněla, přeci jen, dlouho jsem tam nešla. Moře ale nepřehlédneš a když se budeš držet tohoto směru, tak ho určitě nemineš," usmála jsem se.
Zdálo se však, že Islin toho na srdci více neměla. Nechtěla mě prý zdržovat, ale já neměla pocit, že mě zdržuje. Chápala jsem však, že chtěla jít o lesy a louky dál, aby se podívala i na jiná území, než byl náš les. "Nemáš vůbec zač, když můžu tak ráda pomůžu," řekla jsem mile. "Jsem moc ráda, že jsem tě poznala. Když budeš mít cestu kolem, určitě se zastav," mrskla jsem vesele ocasem a mrkla jsem na ni. Neměla jsem nic jiného, co bych jí řekla. I když, možná bych ji měla varovat před Styx a její rodinou. Ale Islin by nemělo nic hrozit. Nebyla vlče a s magií toho moc společného neměla. Ale i tak. "Dávej na sebe pozor, občas se tu objeví i vlci, kteří se tváří jako přátelé, ale pak ti jsou schopni ublížit," řekla jsem smutně a zakroutila hlavou. Já totiž takové chování neměla ráda. "Pozdravuj moře, že tam jednou za ním taky dojdu," řekla jsem už veseleji, abychom se nerozloučily smutně. "Měj se krásně," mávla jsem oháňkou naposledy na rozloučenou.

Svými slovy jsem probudila její zvědavost ohledně moře. Nedivila jsem se, i počasí přímo lákalo k tomu, aby tam jeden zašel a vykoupal se. Sice pak byl kožich mírně slepený solí, ale co už. Plavání v jezeře se tomu vůbec nevyrovnalo. Podívala jsem se okolo sebe, abych správně určila směr. Pak jsem tam ukázala tlapkou. "Půjdeš tímto směrem, přímo za čumákem. Ale není to hned vedle, nejkratší to ovšem bude, když mineš jezero, které je i v zimě horké, pak projdeš lesem a přes louku, která ale nemá nic specifického, ale z ní už uvidíš v dálce modrou barvu moře a tím by si ho měla najít dobře," snažila jsem se jí předat popis co nejkratší cesty. Doufala jsem, že jsem to neřekla nějak moc zamotaně, protože bych ji nerada zmátla a poslala úplně někam jinam. Západ ale snad poznám ne? A pak by to už minout neměla, když půjde v podstatě rovně.
Zdálo se, že pochopila, co jsem se jí snažila o magiích vysvětlit. "Ano, v této zemi by ho měl mít každý. Ale je jen na tobě, jak se rozhodneš. Můžeš a taky nemusíš magii používat. A souhlasím s tebou, je lepší mít se na koho spolehnout, jako jsou dobří přátelé nebo rodina. A příroda také nezklame," dodala jsem s úsměvem. Co se týče spoléhání na sama na sebe... No, občas jsem s tím měla problémy, hlavně když jsem o sobě pochybovala. Ale naštěstí jsem měla ve svém okolí vlky, kteří mě dokázali podržet a pomoci. A věděla jsem, že tu musím být kvůli své dceři a synovi. Kdepak se asi toulají?

Islin mě přivítala vesele s tím, že mi to moc dlouho netrvalo. Nejspíš musela být ponořena ve svých myšlenkách, tam čas totiž ubíhá úplně jinak. Osobně jsem měla pocit, že mi to trvalo více než dost. Měla jsem však radost z toho, že se tu nenudila a dokázala se zabavit. Položila řečnickou otázku a já přemýšlela, jestli na ni odpovídat nebo ne. Nakonec jsem vymyslela trochu šalamounskou odpověď. "Jde o to, jak ho vnímáš. Pro někoho může být velký a osamělý a někomu se může zdát příliš malý. A pak jsou tu vlci, kteří ho vnímají tak akorát. Velký, když chtějí být sami a malý, když chtějí být v něčí přítomnosti," pověděla jsem mile a doufala, že to byla opravdu šalamounská odpověď.
Vůbec mi však při vyprávění nedošlo, že by nemusela znát moře. Nebyla jsem však překvapená ani jsem se nějak nepohoršovala nad tímto zjištěním. Jen jsem byla maličko naštvaná na sebe, že jsem to mohla aspoň trochu tušit, když jsem to vyprávěla. Na druhou stranu jsem měla příležitost si na moře pořádně zavzpomínat a připomenout si ho. "Moře je podobné jezeru, ale nevidíš na druhý břeh. Je to spousta a spousta vody, která se vlní a omílá břehy svou silou. Když je jasný slunečný den, je jeho barva ve všech možných odstínech modré. Když však řádí bouřka, tak se po moři prohání obří vlny a jeho barva je neurčitá šedá," řekla jsem zasněně. Někdy bych se mohla zase k moři projít. "Jedná se zkrátka o velké množství vody, kterou by si ale neměla moc ochutnávat," dodala jsem tajemně a šibalsky na ni mrkla. Nedodala jsem důvod, buď se zeptá a nebo jí zvědavost nedá a napije se z něho. Pokud by mi však položila otázku, proč by ho neměla pít, tak jí samozřejmě popravdě odpovím. Nebyla jsem taková vlčice, abych ji lhala nebo si z ní dělala legraci. "No a mušličky," dala jsem trochu důraz na slovo mušličky, "jsou vlastně takové schránky, bývalé domečky zvířat, která žijí v moři. Teda myslím si to, jednou jsem viděla, jak z mušle vyrazily nožičky a odcupitalo to zpátky do vody. Ale co to bylo za zvířátko, tak to netuším a nechci lhát o tom, že bych to věděla," pokrčila jsem rameny a usmála se. Doufala jsem, že jsem jí zvědavost uspokojila.
Její další otázka ohledně magie byla však zrádná. Nebo spíš, odpověď mohla být ošemetná, takže jsem si s ní dala na čas. Hlavně proto, že jsem cítila, že je něco s magií v nepořádku. Nedokázala jsem to vysvětlit, byl to takový podivný pocit. "Noo," začala jsem nerozhodně. Musela jsem uznat, že mě tím dostala do kouta. Nemyslela jsem to však ve zlém smyslu. "Řekla bych, že tím, že tu jsou ti bohové, můžeme magie používat. Ale i za nepřítomnosti Života a Smrti jsou magické věci kolem nás, jen si jich mnozí už neumí cenit. Mnozí z vlků jsou totiž na svých magiích tak závislí, že ztrácí prostou radost ze života a z věcí kolem nás. Takže abych se pokusila odpovědět na tvou otázku, je to tu hodně napojené na magii, když ji chceš využívat. Bohové ji umí umocnit. Pokud ti však stačí přírodní magie, tak je k životu ani nepotřebuješ," dodala jsem rozvážně. Mohlo být vidět, že jsem nad tím takhle ještě neuvažovala, proto mi slova z tlamy šla pomaleji. Říkala jsem je totiž z rozvahou.