Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

Musela jsem uznat, že jsem se na odpočinek začínala těšit. Bylo to už dlouho, kdy jsem si pořádně odpočinula. Šla jsem rozvážně a kochala se okolní krajinou. Nemělo mi však být dovoleno užít si dlouhý spánek. Tedy bylo to na mě, jak se k tomu postavím. Zaslechla jsem totiž z lesa zavytí. Snažila jsem se identifikovat, o koho se jedná. Ten hlas mi byl povědomý, ale neuměla jsem ho pořádně zařadit. Vytí dotyčného znělo informativně, ale zároveň domácky. Hledá jestli je někdo doma? Ale kdo to jen může být. Smutně jsem se zahleděla k ústí jeskyně, která nabízela úkryt a spánek. Jít to zkontrolovat nebo jít spát? Nee, to bych jako beta neměla. Spát můžu později. A nebo budu spát v lese. Otočila jsem proto směr a vydala se zpátky do lesa.

// Sarumen

Islin se rozloučila a pomalu odešla. Na moje upozornění ohledně zlých vlků nic neřekla. Snad nikoho takového nepotká. Doufala jsem však, že moře najde brzy a sama se těšila, až se do lesa vrátí Maple, abych se tam taky mohla jít podívat. Až teď jsem si uvědomila, jak to bude těžké v tom, když se budeme chtít z lesa vzdálit. Jako jo, na okolní území jsem se projít mohla, ale nebylo to na daleké cesty. V lese by totiž nezůstal nikdo z vyššího postavení. Ještě se tu můžeme střídat s Amnesií. Ta je taky vlastně na vyšším postu.
Přemýšlela jsem, co budu dělat. S Islin mi čas příjemně utíkal, ale teď odešla a mě obklopilo lesní ticho. Hranice jsem měla obejité, takže jsem mohla jít do úkrytu a tam to trochu poklidit a rovnou si i odpočinout. To by šlo. A pak se podívám na mýtinu, jestli je tam vše v pořádku a třeba se někdo vrátí. A já s ním navážu lepší vztahy. Už by to chtělo. Pomalu jsem šla směrem k úkrytu a začala přemýšlet o minulosti. Ach Nokte, jak moc mi chybíš. Ráda bych se přitulila k tvému kožíšku. Cítila tvoji vůni, podívala se do tvých krásných očí. Bolelo to, ale už méně. Dokážu ještě někdy někoho tak milovat?

// Úkryt

Bála jsem se, že můj popis cesty nebude stačit. V paměti jsem marně hledala, jestli je nějaký specifický bod, který by mohl pomoci při hledání moře. Zdálo se však, že Islin dávala dobrý pozor. Doufala jsem, že moře najde brzy, aby si nemyslela, že jsem si z ní udělala legraci. To bych byla totiž nerada. "Doufám, že jsem na nic nezapomněla, přeci jen, dlouho jsem tam nešla. Moře ale nepřehlédneš a když se budeš držet tohoto směru, tak ho určitě nemineš," usmála jsem se.
Zdálo se však, že Islin toho na srdci více neměla. Nechtěla mě prý zdržovat, ale já neměla pocit, že mě zdržuje. Chápala jsem však, že chtěla jít o lesy a louky dál, aby se podívala i na jiná území, než byl náš les. "Nemáš vůbec zač, když můžu tak ráda pomůžu," řekla jsem mile. "Jsem moc ráda, že jsem tě poznala. Když budeš mít cestu kolem, určitě se zastav," mrskla jsem vesele ocasem a mrkla jsem na ni. Neměla jsem nic jiného, co bych jí řekla. I když, možná bych ji měla varovat před Styx a její rodinou. Ale Islin by nemělo nic hrozit. Nebyla vlče a s magií toho moc společného neměla. Ale i tak. "Dávej na sebe pozor, občas se tu objeví i vlci, kteří se tváří jako přátelé, ale pak ti jsou schopni ublížit," řekla jsem smutně a zakroutila hlavou. Já totiž takové chování neměla ráda. "Pozdravuj moře, že tam jednou za ním taky dojdu," řekla jsem už veseleji, abychom se nerozloučily smutně. "Měj se krásně," mávla jsem oháňkou naposledy na rozloučenou.

Svými slovy jsem probudila její zvědavost ohledně moře. Nedivila jsem se, i počasí přímo lákalo k tomu, aby tam jeden zašel a vykoupal se. Sice pak byl kožich mírně slepený solí, ale co už. Plavání v jezeře se tomu vůbec nevyrovnalo. Podívala jsem se okolo sebe, abych správně určila směr. Pak jsem tam ukázala tlapkou. "Půjdeš tímto směrem, přímo za čumákem. Ale není to hned vedle, nejkratší to ovšem bude, když mineš jezero, které je i v zimě horké, pak projdeš lesem a přes louku, která ale nemá nic specifického, ale z ní už uvidíš v dálce modrou barvu moře a tím by si ho měla najít dobře," snažila jsem se jí předat popis co nejkratší cesty. Doufala jsem, že jsem to neřekla nějak moc zamotaně, protože bych ji nerada zmátla a poslala úplně někam jinam. Západ ale snad poznám ne? A pak by to už minout neměla, když půjde v podstatě rovně.
Zdálo se, že pochopila, co jsem se jí snažila o magiích vysvětlit. "Ano, v této zemi by ho měl mít každý. Ale je jen na tobě, jak se rozhodneš. Můžeš a taky nemusíš magii používat. A souhlasím s tebou, je lepší mít se na koho spolehnout, jako jsou dobří přátelé nebo rodina. A příroda také nezklame," dodala jsem s úsměvem. Co se týče spoléhání na sama na sebe... No, občas jsem s tím měla problémy, hlavně když jsem o sobě pochybovala. Ale naštěstí jsem měla ve svém okolí vlky, kteří mě dokázali podržet a pomoci. A věděla jsem, že tu musím být kvůli své dceři a synovi. Kdepak se asi toulají?

Islin mě přivítala vesele s tím, že mi to moc dlouho netrvalo. Nejspíš musela být ponořena ve svých myšlenkách, tam čas totiž ubíhá úplně jinak. Osobně jsem měla pocit, že mi to trvalo více než dost. Měla jsem však radost z toho, že se tu nenudila a dokázala se zabavit. Položila řečnickou otázku a já přemýšlela, jestli na ni odpovídat nebo ne. Nakonec jsem vymyslela trochu šalamounskou odpověď. "Jde o to, jak ho vnímáš. Pro někoho může být velký a osamělý a někomu se může zdát příliš malý. A pak jsou tu vlci, kteří ho vnímají tak akorát. Velký, když chtějí být sami a malý, když chtějí být v něčí přítomnosti," pověděla jsem mile a doufala, že to byla opravdu šalamounská odpověď.
Vůbec mi však při vyprávění nedošlo, že by nemusela znát moře. Nebyla jsem však překvapená ani jsem se nějak nepohoršovala nad tímto zjištěním. Jen jsem byla maličko naštvaná na sebe, že jsem to mohla aspoň trochu tušit, když jsem to vyprávěla. Na druhou stranu jsem měla příležitost si na moře pořádně zavzpomínat a připomenout si ho. "Moře je podobné jezeru, ale nevidíš na druhý břeh. Je to spousta a spousta vody, která se vlní a omílá břehy svou silou. Když je jasný slunečný den, je jeho barva ve všech možných odstínech modré. Když však řádí bouřka, tak se po moři prohání obří vlny a jeho barva je neurčitá šedá," řekla jsem zasněně. Někdy bych se mohla zase k moři projít. "Jedná se zkrátka o velké množství vody, kterou by si ale neměla moc ochutnávat," dodala jsem tajemně a šibalsky na ni mrkla. Nedodala jsem důvod, buď se zeptá a nebo jí zvědavost nedá a napije se z něho. Pokud by mi však položila otázku, proč by ho neměla pít, tak jí samozřejmě popravdě odpovím. Nebyla jsem taková vlčice, abych ji lhala nebo si z ní dělala legraci. "No a mušličky," dala jsem trochu důraz na slovo mušličky, "jsou vlastně takové schránky, bývalé domečky zvířat, která žijí v moři. Teda myslím si to, jednou jsem viděla, jak z mušle vyrazily nožičky a odcupitalo to zpátky do vody. Ale co to bylo za zvířátko, tak to netuším a nechci lhát o tom, že bych to věděla," pokrčila jsem rameny a usmála se. Doufala jsem, že jsem jí zvědavost uspokojila.
Její další otázka ohledně magie byla však zrádná. Nebo spíš, odpověď mohla být ošemetná, takže jsem si s ní dala na čas. Hlavně proto, že jsem cítila, že je něco s magií v nepořádku. Nedokázala jsem to vysvětlit, byl to takový podivný pocit. "Noo," začala jsem nerozhodně. Musela jsem uznat, že mě tím dostala do kouta. Nemyslela jsem to však ve zlém smyslu. "Řekla bych, že tím, že tu jsou ti bohové, můžeme magie používat. Ale i za nepřítomnosti Života a Smrti jsou magické věci kolem nás, jen si jich mnozí už neumí cenit. Mnozí z vlků jsou totiž na svých magiích tak závislí, že ztrácí prostou radost ze života a z věcí kolem nás. Takže abych se pokusila odpovědět na tvou otázku, je to tu hodně napojené na magii, když ji chceš využívat. Bohové ji umí umocnit. Pokud ti však stačí přírodní magie, tak je k životu ani nepotřebuješ," dodala jsem rozvážně. Mohlo být vidět, že jsem nad tím takhle ještě neuvažovala, proto mi slova z tlamy šla pomaleji. Říkala jsem je totiž z rozvahou.

Islin byla velice dobrým posluchačem. Neskákala mi do řeči, zbytečně se nevyptávala a když jsem skončila, tak to vypadalo, že mě opravdu poslouchala. Někteří vlci totiž jen dělali, že poslouchají a mezitím jsou někde duchem jinde. Ale Islin se dokonce v očích objevila slza, takže byla i velice citlivá. Její slova byla přesně taková, jak jsem to sama cítila. Dokázala to dobře shrnout. "Děkuji, přesně tak to cítím," řekla jsem vděčně. Začínala jsem jí mít čím dál tím raději, jako novou kamarádku. Poté mi prozradila, co donutilo ji odejít ze smečky. Její odpověď byla trochu prostá, ale zároveň ohromě hluboká. Jen se nad tím musel jeden zamyslet. "Tak snad jich najdeš více, než ztratíš," usmála jsem se na ni. Znovu mi maličko připomněla Marion. Říkala jsem si, že by si spolu báječně rozuměly.
Trochu mě překvapilo, že na Život a Smrt nic neřekla. Buď už jí s nimi někdo seznámil a nebo mi zrovna tohle nevěřila. Ale nechtěla jsem jí nějak přesvědčovat, poučena byla, takže by nemusela být překvapena. Ale nestihla jsem jí povědět o dalších krásách a nástrahách této země. Zeptala se však, jestli nevadí, když počká. Usmála jsem se a mrkla na ni. "Samozřejmě, že nevadí, hned jsem zpátky." Věřila jsem jí, že tu počká.

// Značkopost

Rovnou jsem se začala otírat o kůru stromů, abych někde začala. Musela jsem trochu překrýt její pach, aby bylo jasné, že tady je smečka. Ještě jednou jsem se usmála a vydala se dál podél hranic. Chtěla jsem pospíšit, aby na mě nečekala dlouho, ale zároveň jsem musela dělat svoji práci pořádně. A jelikož měl náš les mnoho stromů a byl rozlehlý, bylo zapotřebí, abych svůj pach nechala na každém druhém třetím stromě. Měla jsem chvilku pro sebe a mohla jsem přemýšlet. Přisedla jsem si u jedněch kořenů, už daleko od Islin a očůrala to tam. Mohla jsem na to jít i trochu logicky. Moč a drápání kůry jsem používala u hranic s loukou. U hranic s řekou jsem se mohla jen otírat o stromy, aby mi tam zůstala stará srst. Ale to bylo až za dlouho, zatím jsem byla u loukových hranic.
Jenže čůracího materiálu jsem neměla tolik, takže jsem to pak musela začít kombinovat i s otíráním o stromy. Někde jsem dokonce okusovala spodní suché větve, aby byly cítit i moje sliny. Škoda, že nás tu nejde víc, vypadalo by to, že nás tu je hodně. Takhle to může vypadat jako, že tu je jen pár vlků, maličká smečka. Ale tak co, aspoň překvapíme. Stejně nás tu v lese moc není. Docela by mě zajímalo, kde všichni jsou. Jedinou společnost mi vlastně dělala cizinka. A přitom jsem si chtěla upevnit vztahy s dalšími členy a poznat je.
Potkala jsem maličký stromek, který byl nějaký celý uschlý. Začala jsem ho ničit, protože zbytečně zabíral místo dalším stromům. Rozkousaný stromek jsem poházela okolo, aby bylo jasné, že tu někdo žije. Pokračovala jsem v cestě označování a používala jsem už jen svoji srst, zuby a drápy. Bylo štěstí, že tohle mi dojít nemohlo. Neměla jsem nikoho, kdo by mi o srst pečoval, takže jsem mohla být vděčná za stromy. Už jsem byla za polovinou našich hranic a došlo mi, že nevím, co přesně Islin ještě povím. Řeknu jí o moři, o horách, kde je stále sníh. O velkém jezeře, o sopce a taky bych jí mohla upozornit, že se tu někdy dějí zvláštní věci. Tak aby jí to nepřekvapilo, kdyby se k něčemu takovému nachomýtla.
Pomalým krokem jsem se dostávala zpátky k Islin. Čichem jsem si ověřovala, jestli plním svoji práci správně. Přede mnou jsem cítila jen závan předchozího značkování, ale za mnou jsem viděla i cítila čerstvé značky. Tedy doufala jsem, že to není převážně jen tím, že jsem tam zrovna prošla, ale že se můj pach uchytil i na kůrách stromů. Začínaly mě bolet packy od drásání kůry a i tělo jsem nepotřebovala už nikde podrbat. Mezi zuby jsem měla tolik dřeva, že by s ním šel založit oheň, ale ten závěrečný úsek jsem nechtěla odfláknout. Co bych to byla za betu, abych se na kus vykašlala. Do čumáku mi přiletěl pach Islin, což značilo, že se s ní zase co nevidět shledám. A měla jsem pravdu.

Seděla na stejném místě, kde jsem ji zanechala. Obdivovala jsem ji, že vypadala, že se ani nepohnula. Možná že se protáhla, ale opravdu to vypadalo, jako kdyby se ani nepohnula z místa. Obešla jsem ji, abych ji nevystrašila a mile se usmála. "Doufám, že si se moc nenudila, snažila jsem se jít rychle. A cestou jsem přemýšlela, jaké krásy bych ti doporučila navštívit." Sedla jsem si naproti ní a znovu se zamyslela. "Na západě můžeš najít moře a pláž, která je plná krásných mušliček. Na severozápadě nebo on to je skoro sever, jsou hory, kde i v nejparnějším létě leží na jejich vrcholcích sníh. Na severu najdeš vlastně víc věcí než jen zříceninu. Je tam i sopka, která nebude úplně vyhaslá, tedy jestli si to pamatuju dobře. U sopky je zase obří jezero, kde bývá stále živo." Na chvilku jsem zmlkla, aby těch informací nebylo na ni tolik. Po chvilce jsem pokračovala. "Najdeš tu mnoho zákoutí, o kterých nemá jiný vlk třeba ani potuchy. Taky jsem to tu ještě všechno neprošla. Třeba najdeš něco, co tě zaujme a při našem příštím setkání mi o tom povyprávíš. Ještě jsem si vzpomněla, že blízko odsud je louka vlčích máků. Tam se taky podívej, ta je krásná, když kvete. A ještě jsem tě chtěla varovat," dodala jsem tajemně, "často se tu dějí nevysvětlitelné věci. Můžeš se ocitnout v minulosti, v mysli jiných tvorů, nadpřirozené síly tě můžou zmenšit velikostně, mohou z tebe udělat vlče nebo starce. Ale většinou se to brzy vyřeší a zase se staneš tou vlčicí, kterou jsi byla předtím. Nechci tě strašit, jen jsem chtěla aby si byla na něco takového připravena." Tím jsem zakončila své vyprávění a podívala se na ni, co to s ní udělalo.

Nevadilo mi mluvit o mé minulosti. Ani jsem nevnímala Islin jako někoho, kdo je moc zvědavý. Položila otázku a kdyby mi bylo zatěžko na ni odpovědět, tak bych jí to samozřejmě řekla. Ale tohle bylo už tak dávno, že to možná byl jen sen. Vzpomínky někoho, kdo tu před ní už nestál, protože za tu dobu jsem se změnila. Aspoň jsem měla ten pocit. "Donutila mě k tomu tragická událost. Moji bratři buď uhořeli v ohni nebo se z něho dostali a nemohli najít cestu domů. Držela jsem se té myšlenky, že někde bloudí zranění, tak jsem se vydala je hledat, protože jsem se nesmířila s tím, že by už nebyli. Tím jsem se dostala do této země. Prošla jsem jí docela kus, až jsem se smířila s tím, že buď tam opravdu zemřeli a nebo si někde založili novou rodinu. Tak jsem se nakonec usadila tady." Usmála jsem se a pomalu se otočila zpátky k hranicím. "A co ty? Jaká životní cesta tě dovedla až sem?" Nevnímala jsem to jako vyzvídání, ale pokračování v konverzaci.
Když jsem se zmínila, že bych potřebovala obejít hranice, tak mi položila opravdu dobrou otázku. Přímo takovou, na kterou nám cesta zpátky nemohla stačit. Takže jsem měla dvě možnosti. Buď na ni vychrlit všechno, kam by se mohla jít podívat a nebo to částečně nakousnout a pak ji nechat chvilinku stát u hranic s tím, že jí to pak dopovím. Protože být jakýmsi průvodcem, to je přímo čest? Ne, čest není to správné slovo... No nevěděla jsem, jak to nazvat, ale věděla jsem, že i já byla za každý typ ráda. "Rozhodně ti mohu jedno místo naprosto doporučit a jedno absolutně nedoporučit. Tedy aspoň podle mých zkušeností, třeba máš jiný názor na to, čemu se vyhnout a čemu ne. Ale to můžeš pak posoudit sama," zazubila jsem se a povídala dál. "Kousek od nás je malé pohoří a tam žije bůh, Život. Je to milý vlk, trochu osamocený na vrcholu, ale vždy je radost za ním zajít. Pomáhá vlkům s jejich schopnostmi, může je za hezké poprosení udělat rychlejšími nebo silnějšími, samozřejmě pokud to i uzná za vhodné. Ale ještě jsem neslyšela o nikom, koho by odmítl." Blížily jsme se už k hranicím lesa a mě pusa jela rychleji, abych jí stihla říct to nejpodstatnější. "A co bych rozhodně nedoporučovala je návštěva zříceniny na severu. Tam žije protiklad Života, jeho sestra Smrt. A s tou se potkat není moc příjemný zážitek." Mluvila bych dál, ale to už jsme byly na kraji lesa. Otočila jsem se na Islin. "Chceš počkat, abych ti toho řekla více? Moc dlouho mi to trvat nebude a pak se ti můžu klidně věnovat dál," pověděla jsem s úsměvem.

Cesta ubíhala v dobrém duchu. Hovor se sice stále točil kolem smutnějších věcí, ale ono to paradoxně pomáhalo, mluvit o nich. Islin velice rychle pochopila, že jednou z těch smutných věcí byla ztráta alfy. Nevěděla však, že jsme v rychlém sledu ztratili hned 2. Do toho jsem ji však nechtěla nějak zatahovat. Dozvěděla jsem se o ní, že dlouho nebyla v žádné smečce. Poté se mi zadívala do očí a zeptala se mě na otázku, která mohla být očekávaná. Usmála jsem se na ni. "Kdepak, já jsem sem přišla kdysi dávno. Už tu budu šestým rokem. Můj původní domov byl v horách, daleko odtud." Můj hlas se vytratil, jak jsem si začala vzpomínat na starý domov. Už dlouho jsem nad ním nepřemýšlela. Jsou rodiče ještě naživu? Řekla bych, že už ne. A přežili to nakonec bratři nebo opravdu zemřeli v ohni? Na tuto otázku jsem nikdy odpověď nenašla. Už jsem se ale smířila s tím, že se odpovědi nedopátrám. Byla jsem optimista, takže jsem si říkala, že to nakonec přežili a někde prožili krásný život. Tak jako já ho zažívám tady. "Nerada však ruším naše povídání, ale budu muset obejít hranice. A bylo by asi hloupé, kdybych je obcházela s někým zvenku. Tím tě ale nechci vyhazovat, můžeš počkat na kraji a pak můžeme pokračovat v povídání," nabídla jsem jí možné řešení.

Její uvažování se mi líbilo. Bylo dost podobné tomu, jak jsem uvažovala já. Chvilku jsem nic neříkala a jen se nechala obalit klidem, který zde panoval. "Ano, to máš pravdu. I když to ze začátku může ohromě bolet, po čase zjistíme že nás to něčím obohatilo," řekla jsem rozvážně. Doufala jsem, že mě pochopí, jak to myslí, i když vlastně nebála jsem se toho. Jak už jsem řekla, měla podobné myšlení jako já.
Usmála jsem se, když nám pochválila Maple. Ona si to možná neuvědomovala, ale opravdu byla jedinečná. Já osobně bych na vedení smečky neměla odvahu. Ale ona do toho šla, po boku Darkie a byla jí oporou až do samého konce. A Morfeus byl také takovou rodinnou alfou, i když se sám tak neoznačoval. Ale já to v něm viděla. A tyto geny předal Darkii, která si našla podobnou vlčí osobnost, jako byla ona sama. Nic z toho jsem však neřekla nahlas, ale usmála jsem se na Islin. "To ano, druhá alfa si ji našla a společně svůj talent pilovaly. Teď na to sice zbyla sama, ale talent ji neopustil. A já se jí snažím být oporou a pomocnou tlapkou, jak jen dokážu." Podívala jsem se na stromy kolem sebe. Cítila jsem naprostý klid, ale nějaký hlásek mě šimral v hlavě. Jako kdybych měla něco udělat. Rozhlédla jsem se a začichala ve vzduchu. Brzy bude potřeba obejít hranice. Nevěděla jsem, jestli bude Islin vadit, když bych ji pomalu vyprovodila z lesa. Ono přeci, mělo by být na stromech v okolí hranic cítit pach domácího vlka a ne tuláka. Ač se mi vlčice zamlouvala a dobře se mi s ní povídalo, tak jsem v tomhle musela myslet racionálně.

Islin mi prozradila, že bych trylky nechtěla potkat. "Tak doufám, že zůstanou u řeky a nám tu nepříjemnosti působit nebudou," řekla jsem vážným hlasem. Měla jsem pocit, že si náš les zažil mnoho zlého na spoustu let dopředu. Ale to by nebyla Gallirea, aby se tu nestalo zase něco zvláštního. Jako teď, kdy jsem cítila jakousi změnu ve vzduchu, nedokázala jsem však specifikovat, o co se jednalo. Jako kdyby i Islin vycítila něco kolem sebe, pronesla, že je to tu trochu smutné. Musela být velice citlivá, plus to bylo podpořeno tou změnou. "Za poslední rok, se zde stala řadasmutných věcí. Tedy, možná už to je trochu dýl, čas rychle letí a jeden si na to nejsmutnější nechce pamatovat. " Slovy jsem jí potvrdila, že může cítit smutek kolem sebe. Jako kdyby to ze Sarumenu ještě nevyprchalo.
Překvapilo jí, kolik členů má naše smečka. Poté se mě zeptala na jméno nějaké vlčice. Nejprve jsem se zastavila u počtu členů. "Je to velký les a máme hodnou alfu. Má jisté nadání přijímat ty, kteří se brzy stanou součástí rodiny. Existuje spousta vlků, kteří nezapadají do rodinného života, ale většina z těch, kteří tu jsou, jsou přesně takové rodinné typy, kteří takovou rodinu utvářejí." Pověděla jsem vesele a podívala se na ni. Poté jsem smutně zavrtěla hlavou. "Bohužel, vlčici s tímto jménem jsem nepotkala, ani jsem o ni neslyšela." Trochu mě mrzelo, že jí nemůžu více pomoci.

Pozorně jsem poslouchala, co jsou ty trylky zač. Zjistila jsem však, že tento živočišný druh neznám a ani jsem ho neviděla. Nabízelo se tedy několik verzí. Buď si je Islin vymyslela, viděla něco co jiní vidět nemohli, a nebo jsem je ještě nepotkala. Přišlo mi však nepravděpodobné, že by je měla vymyšlené. Nevypadala totiž jako ten typ vlka, který by chodil a vyprávěl vymyšlené příběhy. A kdyby si to vymýšlela za pochodu, tak bych i řekla, že by vypadala jinak. Většinou totiž poznáte vlka, když se vás snaží obalamutit něčím vymyšleným během chvilky.
"Tak takové tvory jsem ještě nepotkala. Což je na jednu stranu škoda, protože podle popisu vypadají hezky. Ale podle toho, co provádějí, už nejsem tak přesvědčena, že bych je chtěla potkat," dodala jsem zamyšleně. Vlčice nám pochválila les, kterým jsme procházely, abychom se vyhnuly velkým kaplan vody. Jestli na ni udělal dojem nedávných úprav nebo celkové atmosféry, to se dalo jen odhadovat. Nechtěla jsem však kazit její rozjímání nad lesem a vdechování atmosféry, takže jsem jen přikývla a usmála se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spokojeně si vydechla. Ano, náš les je opravdu krásný.
Nakonec přišla od Islin otázka ohledně počtu členů. Než jsem odpověděla, tak jsem začala počítat, protože ne o všech jsem měla přesně informace, zda do smečky patří nebo už ne a kdo nový sem vlastně přibyl. "Těch, kteří sem opravdu patří a podílejí se na chodu smečky nebo je tu aspoň často vidíš, jako jsou zatoulaná vlčata, tak těch nás tu je tak 11. Ten zbytek, kterých je tak 5 nebo 6, tak o nich nemám žádné informace, jestli ještě jsou členy smečky. Na to ví odpověď naše alfa, ale bohužel jsem se s ní dlouho na toto téma nebavila, " odpověděla jsem popravdě. Ani jsem neměla tušení, jestli Maple přibrala nové členy, které jsem ještě ani neviděla.

Těžká mračna nakonec donesla déšť. Stály jsme blízko u kraje lesa, takže nám do kožíšků začaly padat kapky vody. Bylo to dobře, sníh už byl dávno vsáknutý v zemi, takže další voda byla pro vyprahlou zem požehnáním. Ani Islin nevypadala, že by jí déšť nějak zvlášť vadil. Poté se mě zeptala na zvláštní tvory. Tedy napadlo mě, že se jedná o tvory, protože čím jiným by mohla být řeka promořená. Jenže to slovo jsem nikdy neslyšela. Buď to byl nějaký hmyz nebo obojživelník, který by mohl žít v řece. Možná že myslí komáry, jen jim říká jinak. Stávalo se to, někteří měli zažitý svůj slovník z domova a pak se těžko dorozumívali. Nebo se jednalo o nový druh zvířete, který jsem nikdy neviděla. I to se mohlo stát, přeci jen, neměla jsem zcela zmáknutou zdejší faunu a to jsem tady žila dost dlouhou dobu. "Trylky? Nejsem si jistá, jestli jsem slyšela jejich jméno, takže si nevybavím, jak vypadají," řekla jsem mírně. Tím jsem jí vlastně vyzvala, aby mi zkusila vysvětlit, jak taková trylka vypadá.
Moje nabídnutí přístřeší možná vzala až moc doslova. Vydala se dál do lesa, ale brzy se zastavila a čekala na moji reakci. Nebrala jsem to jako drzost, protože jsem se vlastně nevyjádřila konkrétně. "Můžeme, nebudeme tam tolik vydány dešti napospas. A cestou potkáme i více květin, které také můžeme poctít svou pomocí." Pronesla jsem vesele a vydala se pomalu hlouběji do lesa. Věděla jsem, že by to Maple nevadilo, Islin byla velice milá vlčice. A zodpovědnost jsem za ni měla já, takže když něco vyvede, půjde to jen za mnou. "A ty mi můžeš zkusit popsat ty trylky. Třeba je znám, jen jim říkám jinak."

Noc nás přenesla do dalšího dne. Sledovala jsem, jak se otevírají nové květy, které mohla Islin také opylovat. Obdivovala jsem její zápal, protože mnoho vlků by takovéto svoje snažení vzdalo už dávno. Nebo jí to jen pomáhalo při rozhovoru se mnou, aby se necítila pod tlakem nebo nervózně. Přeci jen, neznala jsem ji, nevěděla jsem, jak funguje i mimo les, mimo moji společnost a tak. Tak jako tak mi přišla jako velice milá společnost, čistá a nezkažená. S odpovědí na moji otázku si dala načas, takže jsem z toho mohla poznat, že nepatří mezi vlky, kteří pronáší neunáhleně nějaká slova. Dlouze totiž o odpovědi přemýšlela a dávala i smysl. Pomalu jsem pokývala hlavou, abych ji dala za pravdu. U toho jsem přemýšlela, jestli mám začít vyprávět o smečkovém uklízení lesa nebo to nechat být. Nakonec jsem zahnala toto povídání, protože by se mohlo akorát zdát, že se vytahuju nebo že se snažím dokázat, jak je naše smečka v pomáhání přírodě dobrá. Což o to, ona byla, ale v zachování nějaké skromnosti jsem to nemusela každému cpát do obličeje.
Jenže tím jsem se dostala do slepé uličky, protože jsem tak nějak neměla co dál říct. Informace o jejím plánu, co tu chtěla dělat jsem tak nějak dostala, o svých budoucích plánech toho mnoho nevěděla a nerada bych vypadala jako nějaká zvědavá vlčice, co se neustále ptá. Nakonec jsem ustoupila kousek stranou k dalším květů, u kterých za dobu co jsme se bavily nebyla a packou jsem nabrala žlutý pyl. Přenesla jsem ho na další květy a pak se na Islin usmála. "Nevadí, když se přidám s pomocí?" Začichala jsem ve vzduchu, protože jsem měla pocit, že se blíží silný liják. Cítila jsem okolo sebe vodu a vzduch byl takový těžký, i když se ho vítr snažil profoukávat. Navíc jsem slyšela znít i hromy, což značilo, že někde řádí velká bouřka. "Pokud se rozprší nějak dramaticky, tak tu můžeš když tak počkat, než se to uklidní," nabídla jsem předem, naž se k nějakému dešti vůbec schýlí. Třeba ani pršet nezačne, i když by to země potřebovala.

I když na mě docela reagovala, stále se zabývala přenášením pylu z květu na květ. Začalo se ovšem stmívat, takže její snažení bylo složitější o to, že se květy uzavřely. Neměla moc radost z toho, že se ve smečkách najdou i tací, kteří si své území brání až moc. Pousmála jsem se, protože to bylo nejspíš zakódované ve většině vlků. Ten dávný pud, kdy si musí jeden hlídat svoje místo. Dost mi svým myšlením připomínala Marion, ta taky viděla ve všem jen to dobré, žádné zákeřnosti, žádný chtíč mít všechno pro sebe. Taková ta vlčecí naivita, ale ono to někdy nebylo na škodu. A někdy zase hodně, hlavně v případě, kdy vás někdo napadne, protože jste udělali něco, co je podle druhých nemyslitelné. Ten svět je někdy pokřivený, někdy zastaralý, ale většinou spravedlivý a jasně daný. Chtělo by to asi dost velkou osvětu v tom, aby se změnilo přírodní chápání toho, co je mé a na co si můžu dělat právo.
Na její otázku jsem se usmála. "Nezdržuješ. Ráda si povídám se zajímavými a hodnými vlky. A to ty bezesporu jsi." Nebo se umíš dobře přetvařovat, ale řekla bych že spíš ne. Že jsi jako moje dcerka. Pak se rozpovídala o něco více, po otázce, jestli pomáhá hmyzu s opylováním. "Tak to naprosto souhlasím. A líbí se mi tvůj pohled na pomoc přírodě. Když už nás tu nechává žít, tak bychom se tak měly chovat a tak jak říkáš, pomáhat jí. Vracet to, co si vezmeme nebo se o to aspoň pokusit." Nevysmívala jsem se jí, to vůbec. Naopak, brala jsem to vážně jako ona. Vypadala, že už nějakou zkušenost se světem má, i když jsem se neodvažovala hádat její věk. "Co tě třeba ještě napadá jako taková pomoc přírodě?" Nedávno jsme tu uklízeli a vytvořili hromady ze spadaných větví. A jak jsem vysvětlila Marion, bylo to pro malá zvířátka, která se tam mohla nastěhovat. A to je pro les určitě dobré, když tu žijí i jiní tvorové, než jen my. Pak by se z něho mohl stát nehostinný les, protože jen vlci k jeho životu nepatří. To jsem si však nechala až jako další pokračování mluvení. Podle toho, jestli se nějak víc rozpovídá nebo zůstane u dvou až třech vět.

Zdála se jako milá vlčice. Měla radost, že bychom jí nevyprášili kožich, kdyby zabloudila dál od lesa. Ovšem, nedalo se to říci o všech členech. A taky ne o všech smečkách. Nevěděla jsem však, jestli její slovo "tady" znamenalo tady v lese nebo tady obecně. "Samozřejmě je zdvořilé a správné zůstat na kraji. Ono ne všichni členové jsou tak vstřícní a chápaví, mnozí z nich berou hlídání teritoria velice vážně. A to platí o všech smečkách obecně. Můžeš potkat tucet vlků, kteří budou shovívaví a pak jednoho, který tě roznese v zubech," snažila jsem se uvést svá slova na pravou míru, aby nedošlo k mýlce a ona v alší smečce nenakráčela přímo do středu lesa se slovy - beta ze Sarumenu říkala, že to nevadí, když nejdu se zlým úmyslem. Nerada bych ji totiž dostala do maléru.
Islin však stále zajímala květinka, která se blízko nás rozvila. Ustoupila sice do stínu, ale stále byla na dosah tlapky ke květu. Hrála si s jeho pylem, nabírala ho tlapkou a fascinovaně zkoumala. I když jsem jí pokládala otázku o jejích dalších plánech, tak vypadala, že je spíš ve svém světě, než v tom našem. Nakonec mi však odpověděla, i když jsem to popravdě nečekala. Zato obsah odpovědi mohl být očekávaný. Tak snad si jí aspoň ukázala pro budoucnost, že tady je hezky. Kdyby o tom někdy přemýšlela. Pak už jsem ovšem nevydržela nebýt zvědavá. "Co to provádíš s tím pylem? Pomáháš včelkám a motýlům?" zeptala jsem se se zájmem.