Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň přes Esíčka

Marion měla radost z našeho setkání, stejně jako já. Byla jsem moc ráda, že mi zbyla aspoň ona. Cass a Kenai byli kdovíkde, i když druhý syn se tu možná ještě někde potuloval. Doufala jsem, že jsou aspoň v pořádku, když se se mnou nebavili a nedali mi vědět. Mladá vlčice se představila jako Night Sea, ale mohly jsme jí říkat jen jedním jménem. Což bylo pro Marion dobré, protože mívala se jmény občas problém.
Orb nás vyslal na cestu, kterou jsem měla podvědomě v hlavě. Jako kdyby mě vedl nějaký vnitřní kompas. Moje dcerka měla trochu problém s pochopením, co se to kolem nás děje. Sice jsme už byli dál od pláně, ale mohli jsme mluvit za chůze. "Myslím, že si nás ta věc vybrala k tomu, abychom se jí pokusili všichni poskládat. No a většinou jsou takové výstřelky přírody trochu hračičky, takže si z toho asi udělal nějakou soutěž pro nás vlky. Ale naštěstí nemusíme mezi sebou bojovat, soutěž v běhu je ještě docela fajn." Jestli na místě, kam nás to vedlo budeme ještě muset něco dělat, to už jsem netušila. Pak mi došlo, že měla Marion ještě i další otázky. "Sklo je taková křehká, průsvitná věc. Nám je k ničemu, ale on ji asi potřebuje k tomu aby byl celý," řekla jsem zamyšleně svoji verzi. "Schovaný jsou právě proto, aby to byla jako hra. Taková schovka a závod," řekla jsem mile a podívala se na Night, jestli měla taky takové otázky, jen je neřekla nahlas nebo jí to bylo tak nějak jedno a byla ráda, že se něco děje. "Patříš do nějaké smečky nebo si tulák?" zeptala jsem se mladší z vlčic a pokračovala za tím pocite, že tudy jdeme dobře.

Gejzírová pole přes řeku Midiam

Stále jsem očima přejížděla po okolí a odhadovala chování příchozích vlků. Někteří byli hrr na to, aby se podívali, co to je, někteří posílali za sebe jiné vlky. No znáte to, klasická směska osobností. Jedna mladá vlčice si přisedla blízko mě a zřejmě také čekala, co se z toho vyklube. Nebo se tu jen zastavila, aby se mnou prohodila pár slov? No proč ne, známosti se hodí. "Ahoj, jdeš náhodou kolem nebo tě něco přilákalo?" začala jsem konverzaci, ale dál jsem se nedostala. Přes pláň se ke mně totiž nesl hlas mé milované dcerušky. Podívala jsem se směrem, ze kterého vycházel, abych jí mohla vyjít vstříc. Jenže Marion vypadala, že úplně přesně neví, kam za mnou běžet, tak jsem se jen postavila a čekala, až mě najde. Viděla jsem, jak se jí rozsvítila očka, když mě v záplavě vlků nalezla a rozběhla se ke mně.
Zapřela jsem se do země, protože se Marion rozběhla jako přílivová vlna. I tak jsem měla co dělat, abych ustála její vroucí přivítání. Začala jsem mávat ocáskem, ale na její rychlost jsem nestačila. Jako kdyby měla malou vrtulku. "Marion, zlatíčko," zmohla jsem se jen na krátké přivítání, protože jsem byla opusinkovávaná tak moc, že jsem jí její lásku nestačila oplácet. Nakonec se mi Marion přitiskla ke krku, tak jsem měla šanci ji taky pořádně přivítat, obejmout a opusinkovat.
Na více však čas nebyl, protože se s podivnou věcí začalo něco dít. Zadunělo to a ztichlo. Poté ta věc na nás začala mluvit, že máme sehnat nějaká sklíčka. Po udělení úkolu mi tělem proběhlo mravenčení, které končilo u ocasu. Mrkla jsem na sebe, jestli se něco změnilo a ono jo. Všechny špičky ocasů měly nějakou barvu. Můj, Marion a vlčice, která seděla poblíž, měly modrou barvu. Z oné věcičky začaly padat kousky, jako kdyby odpočítávala čas, který máme na přinesení skel. Někteří vlci se už vydali na cestu, takže nebylo na co čekat. Byly jsme v tom společně. "Tak pojdmě," mrkla jsem na obě a tak nějak intuitivně se vydala nějakým směrem. "Jsem Wolfganie a tady moje dcera Marion," prohlásila jsem k vlčici. Doufala jsem, že mi prozradí její jméno.

// Hadí ocas přes Esíčka

// Borovicová školka

Vyrazila jsem z lesa a doběhla na pláň. Tady jsem nebyla dost dlouhou dobu. I zde byl vidět příchozí podzim, ale ještě něco dalšího. Něco, co tu určitě normálně nebývalo. A jak se zdálo, tak to přitahovalo mnoho vlků. Měla jsem pocit, že vidím jednoho mladého vlčka, který patřil k nám do smečky, ale bavil se s dalšími vlky, tak jsem nechtěla rušit. Raději jsem se dívala na oranžovou věc, která pulzovala energií. Neměla jsem však odvahu vydat se blíž. Viděla jsem, jak se někteří rozhodli na to vrčet a tak, ale to mě nepřišlo jako moudré řešení. Říkala jsem si, že to asi nevnímá, jestli se na to vrčí, štěká, dělá obličeje nebo cokoliv dalšího. Měla bych jít dál? Nebo možná bych mohla chvilku počkat, jestli se z toho nevyloupne nějaká zábava. Sedla jsem si v dostatečné vzdálenosti a sledovala okolní dění a tváře vlků. Ale kromě toho jednoho mi nikdo nebyl povědomý. Buď jsem zapomínala nebo vlci, které jsem znala už odešli. Copak asi dělají moje děti?

// Sarumen přes Kopretinovou louku

Běžela jsem aniž bych se dívala kam běžím. Ale už jsem potřebovala jít aspoň kousek z lesa. Měla jsem sice spoustu věcí k řešení s Maple, ale říkala jsem si, že to počká. Označené hranice byly, nějaké maso jsme v úkrytu měli, takže houby zle. Při značkování jsem si však všimla, že některé stromy byly ožehnuté plamenem. Jelikož však nepršelo, tak to musel být nějaký lokální plamínek nebo ho někdo uhasil. Možná Maple umí oheň i udusit, nejenom založit. Protože stromy nebyly mokré a sežehnutí vypadalo dost čerstvě. Možná že větší záhada byla to, jak se tam ten oheň dostal. Proč by se magie spojily proti nám? Nebo to bylo jen proti lesu? Ale proč? Kdo by nám chtěl ublížit. Či to bylo jen upozornění na nějaké příchozí nebezpečí? No, třeba se to dozvíme časem a nebo to byla jen shoda okolností. Rozhodla jsem se, že až se vrátím, tak se Maple zeptám. Nyní jsem však pokračovala dál.

// Středozemní pláň

// Tmavé smrčiny

Zdálo se mi, že Rolanda pronásleduje nějaký duch. Mluvil zdánlivě sám k sobě, ale vždy mluvil na jedno a to stejné místo. Mrzelo mě to, protože z toho měl zřejmě špatnou náladu. Několikrát se nám omluvil, než jsme vyrazili s úlovkem domů. Jelikož jsem měla plnou tlamu, tak jsem se snažila aspoň usmívat kdykoliv na mě stočil zrak. Tiše ho podporovat.
Konečně jsme dorazili do lesa a ihned mi došel jeden z problémů. Kdybych nevěděla, že tu žijeme, tak by nebylo poznat, že se zde nachází smečka. Sakra, je opravdu potřeba označit hranice. Cítila jsem, že Maple je někde v lese s dalším vlkem, takže teď na to neměla čas. Což jsem jí samozřejmě neměla za zlé, měla jsem totiž takové tušení, že už jednu krizi zažehnala. Jenže co teď? Bylo potřeba dotáhnout srnu do úkrytu a označit hranice. Podívala jsem se na Rolanda, ale hned jsem myšlenku na to, že by to tam dotáhl sám, zahnala. Proto jsem se znovu zakousla a táhla ze všech sil směrem k úkrytu. Konečně jsme byli u vchodu do úkrytu a já začala kroutit tlamou, abych se zbavila strnulosti a křeče v tlamě. Když jsem svoji rozcvičku dodělala, podívala jsem se na naše nové členy. "Tak tady máme náš úkryt," mávla jsem tlapkou směrem k úkrytu, kdyby to náhodou nebylo jasné. "Jestli jste unavení, můžete jít dovnitř, pokud ne, tak se můžete vydat na vlastní průzkum lesa. Jen bych tě chtěla Rolande poprosit ještě o pomoc s dotáhnutím úplně dovnitř, ať máme jídlo schované. Já vás pak opustím, musím se postarat o naše hranice, už je potřeba je obnovit," dodala jsem s úsměvem a znovu se vrhla na srnu.
Po uklizení úlovku do vnitra úkrytu jsem se na oba vlídně usmála. "Děkujeme za pomoc. A ty Gwen jsi šikovná mladá dáma. Zatím se mějte hezky a Rolande, doufám, že tě ta magie nebude trápit dlouho," pronesla jsem povzbudivě otočila se do lesa a vydala se k jeho okraji.

ZNAČKOVÁNÍ

Jenže cesta mi přišla dlouhá. Ačkoliv jsem si před lovem dopřála malou svačinku, měa jsem pocit, jako kdybych nejedla strašně dlouhou dobu. Žaludek es mi kroutil prázdnotou a cítila jsem, že jsem chvilku před omldením. Bezva. Začala jsem s pravidelnou značkovací rutinou, jako bylo otírání se o kůru stromů, drápání kůry, okousávání větviček a očůrávání hranic. Jo a taky občasné zahrabání a vyválení se v hlíně, nebyla tak mokrá, takže bych nebyla jako prasátko. Zjistila jsem, že to je taky účinné, pach tam totiž zůstane a já si ušetřím drápky a zuby. Víc mě však zaráželo, kde jsem přišla k prázdnému žaludku.
Plácla jsem se tlapkou do hlavy. Proč jsem si neukousla kousek srnky? Hlavně, že jsme ji táhli takovou dobu. Zakroutila jsem nad sebou hlavou a otřela se o strom. Viděla jsem, jak na něm ulpěl chomáč chlupů. Spokojeně jsem se na něj zazubila a šla dál. Zvedlo mi náladu, že aspoň něco dělám dobře. Ale rozmrzelost z toho, že jsem si neukousla ani kousek masa mě držela dál. To už jsem však byla skoro za polovinou obchůzky, tak jsem se začala těšit na to, že se zase vrátím k úkrytu a kus si ukousnu. Jenže když jsem tak přemýšlela u hrabání v zemi, že jsem dlouho nikde nebyla, začala se mi víc líbit myšlenka toho, že se někam vydám, než že bych zůstávala v lese. Aspoň na chvilku. Věděla jsem totiž, že tenhle hlad, co mě sžíral není jen tak normální, ale zase magický. A nebyla jsem si jistá, jestli by mi jídlo pomohlo nebo bych tím jen plýtvala. Raději počkám až to odezní. Konečně jsem se dostala k místu, kde jsem začala značkovat. Oddechla jsem si, že to šlo docela rychle. "Auuuuuuu," zavyla jsem do hlubin lesa, aby Maple věděla, že jdu na chvilku pryč. Ale že se nehodlám zdržet mimo les dlouho. No aspoň jsem v to doufala, ale tady jeden nikdy neví.

// Borovicová školka přes Kopretinovou louku

// Moc moc se omlouvám, jak se do mě nekope, tak mi to vypadne z hlavy, do toho volno, když je hezky, tak práce venku. :D

Držely jsme srnu za zadní nohy a já doufala, že to nebude dlouho trvat. Začínala mě bolet tlama, což vypadalo, že se děje i u Maple. Naštěstí Roland přiběhl brzy a srnku zbavil jejího trápení. Vypadal jako po velkém boji, jak tam tak stál s krví všude po obličeji a náprsence. Povolila jsem stisk a mrkla na Maple s úsměvem. "Přesně tak, dobrá práce," řekla jsem, ale to už se od nás Roland odporoučel někam pryč. Pokývala jsem hlavou, ani jsem moc nepostřehla, že byl trochu naštvanější. Otočila jsem se na Maple a povzdechla si, kolik toho je potřeba udělat. "No, je toho pořád spousta," potvrdila jsem její slova. Chtěla jsem dodat pár věcí, ale to se k nám už přidal zpátky Roland. "V pohodě, nic se neděje," řekla jsem a mrkla na něj přátelsky. Zdálo se, že potřebuje povzbuzení, protože vypadal opravdu děsivě. Nechtěla jsem jen zase přikyvovat a říkat, jasně a přesně, tak jsem se jen rozhlédla kolem sebe, jako kdybych to tu kontrolovala.
"Půjdeme za Gwen a pak za dalšími povinnostmi, ale vlastně děkujeme za pomoc s lovem," snažila jsem se povzbudit. Doufala jsem, že aspoň trochu zapomene na to, co viděl a co ho tak vyděsilo. Došli jsme za Gwen, kdy jsem Maple pomáhala táhnout úlovek, která jako hodná holka seděla u keře, kde jsme ji nechali. Maple ji pochválila, tak jsem se na ni přátelsky usmála, aby věděla, že na ni budeme hodní v lese a může nám věřit.
Jenže v lese se něco dělo. Maple si toho všimla jako první, tak se tam hned rozběhla. Měla jsem nutkání se za ní hned vydat, protože jsem jí chtěla pomoci. Ale museli jsme dotáhnout srnku do úkrytu. Nebo aspoň do lesa, do úkrytu bych to už dotáhla sama. "Tak se rychle vydáme do lesa taky, ať se odsud dostaneme," snažila jsem se znít tak, že se nic neděje, v duchu jsem se však bála, co se děje.

// Sarumen

Podívala jsem se na Maple a radostně přikývla. "Taky mě trochu mrzí, že se nedostavilo víc vlků. Měli bychom se vydat ještě aspoň na jeden lov, že těmi, kdo před zimou dorazí, " dodala jsem zamyšleně na její poznámku o tom, že se tu neukázalo více vlků.
Teď však byl čas soustředit se na lov. Roland ve správnou chvíli skočil na srnku a zakousl se jí do krku. Trochu ve mně však hrklo, když jsem viděla, jak z ní sletěl na zem. Zase se nabízelo, že bych zastavila a optala se na zranění, ale to bychom mohli lov odpískat rovnou. Držela jsem proto svoji pozici a snažila se skočit srně na nohy, abych ji zpomalila. Byla totiž o krok dva přede mnou a já neměla tu potřebnou sílu, abych ji dohnala a dorazila. Maple také na milisekundu zaostala, ale snažila se to dohnat skokem na zadní nohy. Proto jsem se s ní střídala, skočila ona, skočila jsem já prostě abychom srnku co nejvíce zpomalily a pak ji rychle dorazily. Roland se k nám přidal, koutkem oka jsem ho viděla, jak se znovu blíží ke krku. Maple se povedlo srnu chytit za zadní nohu a nepustit. Srnka komicky poskakovala, ale měla to spočítané. Napnula jsem svaly a vrhla se jí na druhou zadní nohu. Zakousla jsem se a pořádně škubla. Srnka ztratila rovnováhu a padla na zem. To byla příležitost pro Rolanda, aby jí uštědřil závěrečnou ránu. Ještě chvilku vydrž Maple, prosila jsem v duchu svoji kamarádku.

Roland se ještě jednou rozloučil s malou Gwen, než jsme vyšli. Doufala jsem, že opravdu zůstane na svém místě, ale vypadala jako rozumná mladá dáma, takže jsem se o ni bála jen maličko. Nový člen smečky mi prozradil, že zastával funkci lovce. Než jsem stihla podotknout, že se nám to hodí, tak to udělala Maple. Znovu jsem pocítila vděčnost, že jsme se takhle vhodně doplňovaly. Usmála jsem se a pokývala hlavou. "Také jsem raději za nahánění, takže se nám to krásně sešlo," šeptla jsem jako potvrzení toho, jak to naše alfa vymyslela. A nechtěla jsem vyděsit stádo, které jsme už měli dost na dohled. Roland zkušeným okem zhodnotil situaci a čumákem ukázal na srnku, která stála opodál stáda. V hlavě jsem už začala vymýšlet, jak a kam poběžíme, jak ji odřízneme od stáda a jak se vyhneme podupání a pokopání.
"Budeme ji držet od stáda a mělo by to vyjít. Půjdu ji po zadních nohách, abych ji zpomalila, kdyby bylo potřeba?" Nabídla jsem ještě pomocnou tlapku. Někdy se to hodilo někdy ne, ale rozhodně jsem tím nechtěla shazovat jeho lovecké dovednosti, které jsem ještě neměla šanci vidět a posoudit. Jen jsem mu to nabídla, kdyby se cítil v koncích nebo kdyby se stalo cokoliv, kde by byla tato pomoc zapotřebí. "Hodně štěstí," popřála jsem také šeptem a vydala se za Maple velkým obloukem kolem stáda.
Zahlédla jsem, jak se Rolandův kožich dostává na místo, kde pro něj bude nejlepší zaútočit. S Maple jsme čekaly na vhodný okamžik k rozběhu. "Je to vzrušující vyrazit si takhle na lov," řekla jsem se zápalem pro nadcházející lov. Měla jsem toho na jazyku mnohem víc, ale nechtěla jsem rušit tu atmosféru lovu. Omrkla jsem situaci a kývla na Maple, že je čas vyrazit. "Lov započal," zašeptala jsem nadšeně a rozběhla jsem se k osamocené srnce. Jak jsem předpokládala, stádo jsme překvapily a rozběhlo se povětšinou na jednu stranu. Pár kusů začalo skákat blíž k nám, ale moje oči hypnotizovaly tu vybranou. Nebyla jsem mladá a pobrkaná, abych se rozběhla za zdánlivě snadnější kořistí. Pak by se totiž nenajedl nikdo a ztratili bychom zbytečně mnoho sil.

Usmála jsem se na Maple. Její slova mě totiž dost zahřála, i když jsem tak nějak tušila, že i to řekne. Ale slyšet je, to bylo přeci jen krásné. Prohodila s nimi pár slov, než se znovu obrátila na mě, aby mi odpověděla na otázku, že Nicos se vydal na průzkum s dalším vlkem. Jeho jméno mi trochu povědomé bylo, ale zase jsem si nedokázala spojit obličej se jménem. Znovu ostuda. Nezapomněla jsem ani na slib Adiramovi, že se optám na jeho sestru, ale zatím to mohlo počkat. Roland i Maple se rovnou otočili na nejmladší členku našeho kroužku a zeptali se, jestli to tu zvládne. Gwen však vypadala docela radostně z toho, že bude mít chvilku pro sebe. Pokývala jsem na ni povzbudivě hlavou. "Přesně, jak říká Maple. Kdyby něco, hodně křič a my přiběhneme." Usmála jsem se na ni ještě jednou a včas se zarazila, protože jsem měla chuť ji pomazlit, jako kdyby byla moje vlče. Ale nebyla, takže jsem se musela držet zpátky.
Maple se rovnou vydala za čumákem po stopě, kde byla cítit naše snad budoucí kořist. Šla jsem vedle ní a otočila jsem se na Rolanda. "V čem se cítíš jistější? V nahánění nebo konečném skolení?" Bylo to důležité, protože jsme byli jen tři, takže jsme museli každý znát přesně svoje místo a svou činnost. A pokud by se cítil jistěji v jednom a my ho určily na to druhé, mohli bychom všichni přijít zbytečně o energii. Mě nevadila ani jedna z pozic při lovu, ale věděla jsem, že existují vlci, kteří preferují jedno nebo druhé. Blížili jsme se k srnám a já si začala cestičku vybírat opatrněji. Očima jsem už mapovala terén a dostávala se do lovícího módu. Adrenalin mi pomalu začínal v těle pracovat.

// Sarumen

Jak jsem si myslela, přidali se ke mně na cestu za Maple. Roland z toho vypadal nadšenější, než Gwen. Jestli byla unavená, tak jsem to chápala. Mohla chtít klid, vše si sama prozkoumat, ale místo toho jsem je táhla kdovíkam za kdovíkým. Muselo toho být na malou vlčici až moc najednou, ještě do toho jsem jim hlavu naplnila hromadou informací. Na konci mých informací se ani nezmohli na nějakou další otázku. Nebo mě to tak připadalo, možná prostě oněměli úžasem. Ale spíš jsem se přikláněla k tomu, že jsem je zahltila. "Celá tahle země je zvláštní. Potkáte tady mnoho a mnoho normálním věcí, ale pak potkáte jednu podivnou a ta zastíní všechny normální," snažila jsem se tomu dodat nějakou formu. Jenže vyprávět jim, co všechno jsme tu už zažili, to by bylo na mnoho večerů. V zimě k táboráku se to třeba hodí. Gwen se zdála být zasněná nebo zadumaná, ale zaslechla jsem, jak jí vypadala otázka na to, že můžu ptáčka ovládat a používat. Sice jsem se tím nechlubila, ale když dávala pozor a zeptala se, bylo by neslušné nechat její otázku bez odpovědi. I když vypadala, že je myšlenkami jinde. "Ano, díky magii se moje duše dostane do jeho tělíčka a já s ním mohu létat, kam se mi zachce. Vidím jeho očima a jsem zkrátka jím," zazubila jsem se. To, že je pak pro mě těžké a náročné se zase vrátit, to jsem dodávat nechtěla. Přišlo mi, že by se pak ztratilo kouzlo a tajemství.
Zastavila jsem se a začichala ve vzduchu, abych poznala, kde asi tak může Maple stát. Čich mi velice brzy prozradil její polohu, tak jsme se rozešli tím směrem. "Brzy budeme u alfy. Je hodná a spravedlivá. Jak jsem už řekla, jmenuje se Maple a... Táhle zrovna stojí," dodala jsem s úsměvem a trochu napnula krok. "Zdravím Maple," řekla jsem vesele a zamávala oháňkou. Otočila jsem se na své společníky a dala se do vysvětlování situace. "Toto jsou Roland a Gwen. Přišli poprosit o místo ve smečce a já jim ho nabídla. Budou s námi na moji zodpovědnost, nevadí?" Byla jsem si téměř na sto procent jistá, že jí to vadit nebude. Ale i tak jsem jí to musela oznámit hned, aby mezi námi nebylo žádné tajemství. Pak jsme totiž mohly fungovat jako rodinná smečka. "Slyšela jsem, že jsi volala a Nicos se za tebou vydal." Pořádně jsem se podívala okolo sebe. "Jak ale koukám, tak se vydal zase na cestu. Když už tu však jsme, tak bychom mohli něco ulovit?" Nechtěla jsem dlouho otálet, na lov jsem se těšila. Ještě jsme museli poprosit Gwen, jestli se chvilku vydrží dívat, aby se nikam nezatoulala a rovnou se i přiučila. A pokud se poštěstí, tak se rovnou i najedla.

U obou jsem si všimla, že jim pohled sklouzává na můj náramek. Bylo to hezké, protože tak dlouho se na něj nikdo nezeptal a nedíval a sama jsem dlouho nepoužila magii na probuzení ptáčka, že jsem pomalu zapomněla, že ho mám na tlapce. Roland byl trochu překvapený, že jsem je přijala takhle rychle, ale tak proč s tím dělat nějaké průtahy? Buď se osvědčí a dostojí svým slibům a nebo po zimě můžou pokračovat s vyprášeným kožichem o smečku dál. Jelikož se dušoval, že na lov můžeme vyrazit prakticky okamžitě, tak jsem věřila, že to nebude takový ten vlk, co slibuje a pak to nedodrží. Navíc, když se bude podílet na lovu, tak si vlastně svoji pozici ve smečce odpracuje. A bude mít na zimu vystaráno. A když seženeme ještě nějaký malý zvířátka, tak toho bude dostatek úplně pro všechny. Pokývala jsem hlavou i na Gwen, aby věděla, že jsem její poděkování slyšela. Snažila jsem se usmívat, aby ze mně neměla takový strach, ale nejspíš to chtělo čas. Asi není jako většina vlčat, ke všem naivně důvěřivá. Kdo ví, čím si už musela projít.
Zdálo se, že se jim zalíbilo moje povídání o mlze. Roland nemohl uvěřit tomu, že se s ní dá domluvit a Gwen chtěla vědět, kdy to tak nějak budou umět. Měli i další otázky, na které jsem jim chtěla odpovědět, hezky v klidu a popořadě, ale mohli jsme to udělat i za chůze, směrem k Maple. "Na všechno vám odpovím, ale nevadí, když se u toho projdeme směrem za alfou? Před nedávnem volala z vedlejšího lesa a já bych řekla, že sháněla vlky na lov. Mohli bychom za ní zaskočit, aspoň se jí představíte a buď pomůžeme dotáhnout úlovek domů nebo něco ulovit, pokud tam dorazilo málo vlků," dívala jsem se střídavě z jednoho na druhého, abych věděla, co na to říkají. I když jim asi nic moc jiného nezbývalo, pokud chtěli odpovědi a já chtěla jít za Maple. A takhle se to dalo hezky zkombinovat do sebe.
"Tak, jako první Vám povím o naší mlze," začala jsem pozvolna a vydala se velmi pomalým krokem směrem za Maple. "Dá se s ní komunikovat, protože to je vlastně bytost. Já vím, může to znít směšně a divně, ale jmenuje se Lady Mlhahule a jako hmotná bytost vypadá jako vydra. Když je však nehmotná, tak se tu rozpíná jako mlha a pára," řekla jsem a vedla vlky dále. Mohli si všimnout, že před námi mlha ustoupila poměrně daleko, takže jsme viděli i dál, než jen na konec čumáku. "Řekla bych, že první uposlechnutí prosby se projeví tak po půl roce nejdřív," zauvažovala jsem. Byla jsem tady tak dlouho, že už jsem si nevzpomínala. A už tu nebyl nikdo, koho bych na to mohla zeptat. Bezva, je ze mě pamětnice smečky. No to bych si měla pořádně uspořádat mysl, pomyslela jsem si hořce, protože mi bylo jasný, že tak minimálně půlku věcí jsem dávno zapomněla. "Všichni členové se jí dokáží obalit, takže ano, tak jsem se k vám mohla dostat nepozorovaně. Ale nechtěla jsem vás vyděsit, ani jsem mlhu o to neprosila. Jenže chrání náš les, takže mě obalila i tak," dodala jsem a na oba se podívala.
Přešla jsem k další otázce, která se týkala mého náramku. "To je náramek s ptáčkem. Našla jsem ho jednou zapadaný ve sněhu. Byl to boj, ale nakonec se mi ho podařilo dostat na tlapku. Od té doby tam pěkně drží, ale řekla bych, že za to může magie, že ho ke mně připoutala. A dovolí mi ho používat," dodala jsem tajemně. Více jsem to nechtěla rozebírat. Buď se dozeptají a nebo to nechají tak. Třeba ho uvidí v akci, při hledání kořisti. "Musíte být pozorní a také třeba něco najdete. Po tomto světě se toho válí spoustu. Takže můžete potkat vlky, kteří už měli to štěstí a našli různé náramky, náhrdelníky, korunky nebo šátky," vyjmenovala jsem ozdoby, které jsem viděla na různých vlcích. Svá slova jsem směřovala teď spíše na Gwen, protože ačkoliv se zeptal Roland, tak jsem si všimla, že Gwen se na náramek dívala více.
Na chvilku jsem se odmlčela a zauvažovala, co by se dalo považovat jako hrozba. "Přes jaro a léto to jsou určitě hadi. Neměli by být ve většině případů jedovatí, ale pokousání dost bolí. Naštěstí se na podzim už uchylují ke spánku, takže na ně narazíte jen zřídka. No a hlavně si dávat pozor, na co šlapete, což platí asi taky pro oba. Může vám noha sklouznout do nějaké díry nebo tak. Ale víc přírodních překážek by tu nemělo být jako nebezpečných. Občas tu můžete potkat vydru. A na severu jsou tůňky, které mají lahodnou vodu, ale v zimě zamrzají." Na chvíli jsem zmlkla, aby měli taky možnost se doptat, případně chvíli rozjímat o nových informacích, kterých bylo více než dost. Doufala jsem však, že jsem odpověděla na všechno a na nich jsem nezapomněla.

// Tmavé smrčiny

Zamrzelo mě, že jsem je svým příchodem vylekala. Tedy víc mě to mrzelo u mladé vlčí slečny, ale abych byla upřímná, i u vlka. Ale i když se snažím nepřijít jako duch, tak mě mlha obklopí a rozestoupí se až u návštěvníků. Hvozd si nás hlídá. To už jsem ale věnovala plnou pozornost návštěvníkům. Starší z jejich dvojice se představil jako Roland a malou vlčici představil jako Gwen. Usmála jsem se vlídně na oba a ještě jednou jim pokývnutím hlavy naznačila, že je ráda poznávám. Gwen byla buď ještě vystrašená nebo prostě byla tišší, ale pozdravila, což jsem si u ní poznamenala jako plus.
Roland nechodil okolo horké kaše, ale hned řekl, s jakým požadavkem sem přišli. Už když jsem je spatřila, tak jsem si myslela, že tohle bude důvod, proč zastavili na našich hranicích. Naklonila jsem hlavu na stranu, když popisoval, jak dokáže že bude pro smečku užitečný. Slova to byla hezká a tak nějak to mohl ukázat docela rychle. Možná rychleji, než by se nadál. Jenže, mohla jsem to udělat? Mohla jsem je bez přítomnosti Maple přijmout? Maple by je taky neodmítla, zvlášť kvůli té malé. Zima může být krutá a to by mnoho šancí neměla. Dobrá tedy, budete tu na můj kožich, Maple to pochopí. Došlo mi, že asi čekají na moji odpověď. Odkašlala jsem si, protože ta dlouhá chvíle ticha musela vypadat fakt divně. "Promiňte, na chvilku jsem si musela v hlavě srovnat, jestli vás můžu přijmout bez přítomnosti alfy," řekla jsem na vysvětlenou, aby si nemysleli, že to tu je samý podivín. Střídavě jsem se dívala z jednoho na druhého. "Jelikož jsem beta, tak vás tu také mohu přivítat, ovšem s tím, že tu budete na moji zodpovědnost, tak ne, že mi uděláte ostudu," dodala jsem trochu žertovně a odlehčeně. "Maple, to je naše alfa, ta by vás také přijala, i když má smečka hodně členů. Ale ani jedna z nás by si neodpustila, že bychom z našich hranic poslaly vlče pryč před zimou," řekla jsem upřímně. Kdyby přišel Roland sám, tak bych o tom asi hoooodně přemýšlela. Ale jelikož byl jakýmsi opatrovníkem Gwen, tak tu bylo místo i pro něj. "A řekla bych, že se tvoje packy budou hodit u lovu, který ještě musíme před zimou stihnout," pověděla jsem.
Žaludek jsem měla stažený vzrušením, protože to bylo něco nového, co neznám, ale úplně se mi líbilo, když jsem vyřkla přijetí. "Takže vás vítám do Sarumenské rodiny. Více na jihu je mýtina a u ní se nalézá úkryt. Mlha les neopouští, takže je tu stále s námi, ale čím déle tu jste, tím více se vám s ní daří komunikovat. To znamená, že ustoupí, když ji poprosíte, obalí vás, že vás nikdo nevidí a další takové kousky. Ale to není najednou, přichází to postupně," řekla jsem ve stručnosti ty nejdůležitější body. Stále jsem se usmívala a dívala se na nové členy smečky, "Pálí vás na jazyku nějaká otázka, která by měla být zodpovězena?"

"Určitě, " odpověděla jsem Adiramovi, že mu o jeho sestře řeknu, kdybych ji potkala. Ovšem poprosil mě, abych jí o něm neříkala nic. Chtěla jsem se zamracit, protože mi to nedávalo smysl, což nejspíš pochopil i on. Hned totiž dodal, že se společně dlouho neviděli, takže by ji chtěl překvapit. Na to jsem pokyvala hlavou a vrátila mu úsměv, i když nebyl tak okouzlující, jaký uměl on.
Vysvětlil mi i své postavení ve smečce, nebo spíš jak si to představoval. Zajímavé. Přišlo mi to opravdu netradiční, ale nevěděla jsem, jestli to tak berou i jejich alfy. Pak mě ovšem trochu překvapil, když podotkl, že jejich alfa má krásné oči. Zahihňala jsem se, ale v duchu jsem si říkala, že když jsem šla kolem naposled, tak měla Borůvková smečka alfy dvě. Asi bych měla opravdu udělat výlet po smečkách a zaktualizovat si o nich povědomí. "Tak to ti rozumím," řekla jsem vesele. Naštěstí se Adiram nezlobil, když jsem mu řekla, že potřebuji jít za hlasem Maple. Vyšvihl mi znovu poklonu a zeptal se, jestli může někdy přijít na návštěvu. Usmála jsem se znovu. "Budeš zde vítán. Třeba nás tu bude více a řekneš nám nějaký svůj příběh. Ráda bych nějaký slyšela," dodala jsem ještě, ale to už se otáčel a odcházel pryč. "Měj se, " dodala jsem a chtěla běžet za Maple.
Jenže než jsem se jakkoliv mohla rozběhnout pryč, k uším mi dolehl nový zvuk. Nové vytí. Promiň Maple, řekla jsem si v duchu a vydala se za novým hlasem. Ne, že bych neviděla nové vlky ráda, ale chtěla jsem i zjistit co se děje mimo les. Ale nemohla jsem to tu nechat bez ochrany. Přibližovala jsem se k místu, odkud se linul neznámý pach. Mlha mě trochu zamaskovala, takže jsem vystoupila přímo před vlkem a jak jsem stihla zaregistrovat, i vlčetem. Doufala jsem, že jsem je moc nevylekala, to bych nerada. "Zdravím vás na území Sarumenské smečky. Jmenuji se Wolfganie, s čím vám mohu pomoci?" Mluvila jsem uvolněně a s úsměvem. Prohlížela jsem si oba a nepřišlo mi, že jsou nějak příbuzní. Vlče se totiž k dospělému netisklo tak, jako kdyby byli ze stejné rodiny. I vzhledově byli odlišní.

// Zkusím zítra, dneska to totálně nedávám. Miminko nemocný, přítel nemocný a já na pokraji sil (a taky nemocná) :D.

Nicos se vydal za vytím, které mi bylo dost známé. Patřilo Maple a měla jsem nutkání vyběhnout za ním, abych zkontrolovala, co se děje, respektive, jestli je všechno v pořádku. Ale to bych tu nechala Adirama samotného. Což se mi pochopitelně nechtělo, i když vypadal, že nechce dělat potíže. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Bohužel, tuto vlčici jsem nepotkala. Rozhodně se však můžu zeptat ostatních, třeba někdo bude vědět," řekla jsem mile. Taková otázka mě opravdu nezatíží, jen na to nesmím zapomenout. Pohledem jsem těkala do míst, kam se vydal Nicos. Bylo mi však nezdvořilé Adirama vypakovat z lesa, když nedělal žádné problémy.
Tmavý vlk se omlouval za svého společníka, který už byl také kdovíkde. Trochu mi nehrálo, když říkal, že jeho (Erlendovým) lesem se skoro prohnalo tornádo, pak sopka. Buď neměl k Borůvkovému lesu takový vztah nebo mu to bylo úplně jedno. Chápala jsem, že je z toho šedý vlk zdrchaný, nechápala jsem však, že Adiram ani moc ne. "Tebe to ale nějak moc nesebralo. Aspoň tak vypadáš," nakonec jsem si neodpustila poznámku. Nemyslela jsem to zle, jen zaujatě. Přikláněla jsem se k tomu, že není ve smečce tak dlouho, aby měl k lesu nějaký vztah. Ale chtěla jsem to mít potvrzené. Znovu jsem se podívala směrem za Nicosem. No, nedá se nic dělat. "Moc se omlouvám, ráda bych si s tebou ještě povídala, ale to vytí, které jsme zaslechli bylo naší alfy. Měla bych to jít zkontrolovat, jestli nepotřebuje pomoci." Došlo mi, že neví, že jsem beta, ale proč bych mu podstrkávala pod čumák svoji funkci. Tu jsem vytahovala jen v případě, kdy jsem měla pocit, že je to zapotřebí, ale tady jsem ten pocit neměla.