Příspěvky uživatele

< návrat zpět

U obou jsem si všimla, že jim pohled sklouzává na můj náramek. Bylo to hezké, protože tak dlouho se na něj nikdo nezeptal a nedíval a sama jsem dlouho nepoužila magii na probuzení ptáčka, že jsem pomalu zapomněla, že ho mám na tlapce. Roland byl trochu překvapený, že jsem je přijala takhle rychle, ale tak proč s tím dělat nějaké průtahy? Buď se osvědčí a dostojí svým slibům a nebo po zimě můžou pokračovat s vyprášeným kožichem o smečku dál. Jelikož se dušoval, že na lov můžeme vyrazit prakticky okamžitě, tak jsem věřila, že to nebude takový ten vlk, co slibuje a pak to nedodrží. Navíc, když se bude podílet na lovu, tak si vlastně svoji pozici ve smečce odpracuje. A bude mít na zimu vystaráno. A když seženeme ještě nějaký malý zvířátka, tak toho bude dostatek úplně pro všechny. Pokývala jsem hlavou i na Gwen, aby věděla, že jsem její poděkování slyšela. Snažila jsem se usmívat, aby ze mně neměla takový strach, ale nejspíš to chtělo čas. Asi není jako většina vlčat, ke všem naivně důvěřivá. Kdo ví, čím si už musela projít.
Zdálo se, že se jim zalíbilo moje povídání o mlze. Roland nemohl uvěřit tomu, že se s ní dá domluvit a Gwen chtěla vědět, kdy to tak nějak budou umět. Měli i další otázky, na které jsem jim chtěla odpovědět, hezky v klidu a popořadě, ale mohli jsme to udělat i za chůze, směrem k Maple. "Na všechno vám odpovím, ale nevadí, když se u toho projdeme směrem za alfou? Před nedávnem volala z vedlejšího lesa a já bych řekla, že sháněla vlky na lov. Mohli bychom za ní zaskočit, aspoň se jí představíte a buď pomůžeme dotáhnout úlovek domů nebo něco ulovit, pokud tam dorazilo málo vlků," dívala jsem se střídavě z jednoho na druhého, abych věděla, co na to říkají. I když jim asi nic moc jiného nezbývalo, pokud chtěli odpovědi a já chtěla jít za Maple. A takhle se to dalo hezky zkombinovat do sebe.
"Tak, jako první Vám povím o naší mlze," začala jsem pozvolna a vydala se velmi pomalým krokem směrem za Maple. "Dá se s ní komunikovat, protože to je vlastně bytost. Já vím, může to znít směšně a divně, ale jmenuje se Lady Mlhahule a jako hmotná bytost vypadá jako vydra. Když je však nehmotná, tak se tu rozpíná jako mlha a pára," řekla jsem a vedla vlky dále. Mohli si všimnout, že před námi mlha ustoupila poměrně daleko, takže jsme viděli i dál, než jen na konec čumáku. "Řekla bych, že první uposlechnutí prosby se projeví tak po půl roce nejdřív," zauvažovala jsem. Byla jsem tady tak dlouho, že už jsem si nevzpomínala. A už tu nebyl nikdo, koho bych na to mohla zeptat. Bezva, je ze mě pamětnice smečky. No to bych si měla pořádně uspořádat mysl, pomyslela jsem si hořce, protože mi bylo jasný, že tak minimálně půlku věcí jsem dávno zapomněla. "Všichni členové se jí dokáží obalit, takže ano, tak jsem se k vám mohla dostat nepozorovaně. Ale nechtěla jsem vás vyděsit, ani jsem mlhu o to neprosila. Jenže chrání náš les, takže mě obalila i tak," dodala jsem a na oba se podívala.
Přešla jsem k další otázce, která se týkala mého náramku. "To je náramek s ptáčkem. Našla jsem ho jednou zapadaný ve sněhu. Byl to boj, ale nakonec se mi ho podařilo dostat na tlapku. Od té doby tam pěkně drží, ale řekla bych, že za to může magie, že ho ke mně připoutala. A dovolí mi ho používat," dodala jsem tajemně. Více jsem to nechtěla rozebírat. Buď se dozeptají a nebo to nechají tak. Třeba ho uvidí v akci, při hledání kořisti. "Musíte být pozorní a také třeba něco najdete. Po tomto světě se toho válí spoustu. Takže můžete potkat vlky, kteří už měli to štěstí a našli různé náramky, náhrdelníky, korunky nebo šátky," vyjmenovala jsem ozdoby, které jsem viděla na různých vlcích. Svá slova jsem směřovala teď spíše na Gwen, protože ačkoliv se zeptal Roland, tak jsem si všimla, že Gwen se na náramek dívala více.
Na chvilku jsem se odmlčela a zauvažovala, co by se dalo považovat jako hrozba. "Přes jaro a léto to jsou určitě hadi. Neměli by být ve většině případů jedovatí, ale pokousání dost bolí. Naštěstí se na podzim už uchylují ke spánku, takže na ně narazíte jen zřídka. No a hlavně si dávat pozor, na co šlapete, což platí asi taky pro oba. Může vám noha sklouznout do nějaké díry nebo tak. Ale víc přírodních překážek by tu nemělo být jako nebezpečných. Občas tu můžete potkat vydru. A na severu jsou tůňky, které mají lahodnou vodu, ale v zimě zamrzají." Na chvíli jsem zmlkla, aby měli taky možnost se doptat, případně chvíli rozjímat o nových informacích, kterých bylo více než dost. Doufala jsem však, že jsem odpověděla na všechno a na nich jsem nezapomněla.

// Tmavé smrčiny

Zamrzelo mě, že jsem je svým příchodem vylekala. Tedy víc mě to mrzelo u mladé vlčí slečny, ale abych byla upřímná, i u vlka. Ale i když se snažím nepřijít jako duch, tak mě mlha obklopí a rozestoupí se až u návštěvníků. Hvozd si nás hlídá. To už jsem ale věnovala plnou pozornost návštěvníkům. Starší z jejich dvojice se představil jako Roland a malou vlčici představil jako Gwen. Usmála jsem se vlídně na oba a ještě jednou jim pokývnutím hlavy naznačila, že je ráda poznávám. Gwen byla buď ještě vystrašená nebo prostě byla tišší, ale pozdravila, což jsem si u ní poznamenala jako plus.
Roland nechodil okolo horké kaše, ale hned řekl, s jakým požadavkem sem přišli. Už když jsem je spatřila, tak jsem si myslela, že tohle bude důvod, proč zastavili na našich hranicích. Naklonila jsem hlavu na stranu, když popisoval, jak dokáže že bude pro smečku užitečný. Slova to byla hezká a tak nějak to mohl ukázat docela rychle. Možná rychleji, než by se nadál. Jenže, mohla jsem to udělat? Mohla jsem je bez přítomnosti Maple přijmout? Maple by je taky neodmítla, zvlášť kvůli té malé. Zima může být krutá a to by mnoho šancí neměla. Dobrá tedy, budete tu na můj kožich, Maple to pochopí. Došlo mi, že asi čekají na moji odpověď. Odkašlala jsem si, protože ta dlouhá chvíle ticha musela vypadat fakt divně. "Promiňte, na chvilku jsem si musela v hlavě srovnat, jestli vás můžu přijmout bez přítomnosti alfy," řekla jsem na vysvětlenou, aby si nemysleli, že to tu je samý podivín. Střídavě jsem se dívala z jednoho na druhého. "Jelikož jsem beta, tak vás tu také mohu přivítat, ovšem s tím, že tu budete na moji zodpovědnost, tak ne, že mi uděláte ostudu," dodala jsem trochu žertovně a odlehčeně. "Maple, to je naše alfa, ta by vás také přijala, i když má smečka hodně členů. Ale ani jedna z nás by si neodpustila, že bychom z našich hranic poslaly vlče pryč před zimou," řekla jsem upřímně. Kdyby přišel Roland sám, tak bych o tom asi hoooodně přemýšlela. Ale jelikož byl jakýmsi opatrovníkem Gwen, tak tu bylo místo i pro něj. "A řekla bych, že se tvoje packy budou hodit u lovu, který ještě musíme před zimou stihnout," pověděla jsem.
Žaludek jsem měla stažený vzrušením, protože to bylo něco nového, co neznám, ale úplně se mi líbilo, když jsem vyřkla přijetí. "Takže vás vítám do Sarumenské rodiny. Více na jihu je mýtina a u ní se nalézá úkryt. Mlha les neopouští, takže je tu stále s námi, ale čím déle tu jste, tím více se vám s ní daří komunikovat. To znamená, že ustoupí, když ji poprosíte, obalí vás, že vás nikdo nevidí a další takové kousky. Ale to není najednou, přichází to postupně," řekla jsem ve stručnosti ty nejdůležitější body. Stále jsem se usmívala a dívala se na nové členy smečky, "Pálí vás na jazyku nějaká otázka, která by měla být zodpovězena?"

"Určitě, " odpověděla jsem Adiramovi, že mu o jeho sestře řeknu, kdybych ji potkala. Ovšem poprosil mě, abych jí o něm neříkala nic. Chtěla jsem se zamracit, protože mi to nedávalo smysl, což nejspíš pochopil i on. Hned totiž dodal, že se společně dlouho neviděli, takže by ji chtěl překvapit. Na to jsem pokyvala hlavou a vrátila mu úsměv, i když nebyl tak okouzlující, jaký uměl on.
Vysvětlil mi i své postavení ve smečce, nebo spíš jak si to představoval. Zajímavé. Přišlo mi to opravdu netradiční, ale nevěděla jsem, jestli to tak berou i jejich alfy. Pak mě ovšem trochu překvapil, když podotkl, že jejich alfa má krásné oči. Zahihňala jsem se, ale v duchu jsem si říkala, že když jsem šla kolem naposled, tak měla Borůvková smečka alfy dvě. Asi bych měla opravdu udělat výlet po smečkách a zaktualizovat si o nich povědomí. "Tak to ti rozumím," řekla jsem vesele. Naštěstí se Adiram nezlobil, když jsem mu řekla, že potřebuji jít za hlasem Maple. Vyšvihl mi znovu poklonu a zeptal se, jestli může někdy přijít na návštěvu. Usmála jsem se znovu. "Budeš zde vítán. Třeba nás tu bude více a řekneš nám nějaký svůj příběh. Ráda bych nějaký slyšela," dodala jsem ještě, ale to už se otáčel a odcházel pryč. "Měj se, " dodala jsem a chtěla běžet za Maple.
Jenže než jsem se jakkoliv mohla rozběhnout pryč, k uším mi dolehl nový zvuk. Nové vytí. Promiň Maple, řekla jsem si v duchu a vydala se za novým hlasem. Ne, že bych neviděla nové vlky ráda, ale chtěla jsem i zjistit co se děje mimo les. Ale nemohla jsem to tu nechat bez ochrany. Přibližovala jsem se k místu, odkud se linul neznámý pach. Mlha mě trochu zamaskovala, takže jsem vystoupila přímo před vlkem a jak jsem stihla zaregistrovat, i vlčetem. Doufala jsem, že jsem je moc nevylekala, to bych nerada. "Zdravím vás na území Sarumenské smečky. Jmenuji se Wolfganie, s čím vám mohu pomoci?" Mluvila jsem uvolněně a s úsměvem. Prohlížela jsem si oba a nepřišlo mi, že jsou nějak příbuzní. Vlče se totiž k dospělému netisklo tak, jako kdyby byli ze stejné rodiny. I vzhledově byli odlišní.

// Zkusím zítra, dneska to totálně nedávám. Miminko nemocný, přítel nemocný a já na pokraji sil (a taky nemocná) :D.

Nicos se vydal za vytím, které mi bylo dost známé. Patřilo Maple a měla jsem nutkání vyběhnout za ním, abych zkontrolovala, co se děje, respektive, jestli je všechno v pořádku. Ale to bych tu nechala Adirama samotného. Což se mi pochopitelně nechtělo, i když vypadal, že nechce dělat potíže. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Bohužel, tuto vlčici jsem nepotkala. Rozhodně se však můžu zeptat ostatních, třeba někdo bude vědět," řekla jsem mile. Taková otázka mě opravdu nezatíží, jen na to nesmím zapomenout. Pohledem jsem těkala do míst, kam se vydal Nicos. Bylo mi však nezdvořilé Adirama vypakovat z lesa, když nedělal žádné problémy.
Tmavý vlk se omlouval za svého společníka, který už byl také kdovíkde. Trochu mi nehrálo, když říkal, že jeho (Erlendovým) lesem se skoro prohnalo tornádo, pak sopka. Buď neměl k Borůvkovému lesu takový vztah nebo mu to bylo úplně jedno. Chápala jsem, že je z toho šedý vlk zdrchaný, nechápala jsem však, že Adiram ani moc ne. "Tebe to ale nějak moc nesebralo. Aspoň tak vypadáš," nakonec jsem si neodpustila poznámku. Nemyslela jsem to zle, jen zaujatě. Přikláněla jsem se k tomu, že není ve smečce tak dlouho, aby měl k lesu nějaký vztah. Ale chtěla jsem to mít potvrzené. Znovu jsem se podívala směrem za Nicosem. No, nedá se nic dělat. "Moc se omlouvám, ráda bych si s tebou ještě povídala, ale to vytí, které jsme zaslechli bylo naší alfy. Měla bych to jít zkontrolovat, jestli nepotřebuje pomoci." Došlo mi, že neví, že jsem beta, ale proč bych mu podstrkávala pod čumák svoji funkci. Tu jsem vytahovala jen v případě, kdy jsem měla pocit, že je to zapotřebí, ale tady jsem ten pocit neměla.

// Omlouvám se, zavalila nás úroda vína a aronie. :D

Nicos, jak se mi stačil mladý vlček představit, mě následoval za cizinci. Bylo to pro něho dobré, mohl pochytit, co se s cizinci dělá, jak se k nim chová a jak se brání les. Doufala jsem tedy, že to poslední nebude potřeba, ale i tak to pro něho mohla být dobrá lekce.
Na moje pozdravení reagoval Adiram, tmavý vlk, který měl plnou tlamu slov. Opravdu spousty slov. Měl štěstí, že měl hezký hlas, protože kdyby ho měl nějaký skřípavý, tak by nemohl být bardem. Představil i druhého společníka, který vypadal vážně zničeně. Ten nám pokýval hlavou, ale neřekl nic, ovšem to nám Adiram vysvětlil. Skoro jsem se nedostala ani ke slovu, abych mu mohla odpovědět. Pousmála jsem se, když mi složil poklonu. Bylo to hezké slyšet, i když jsem měla pocit, že je to takový sukničkář, něco jako byl Duncan. Ale tenhle vlk nemluvil tak drze, tedy zatím. Erlend se však zvedl a s omluvným úsměvem odešel. Podívala jsem se na Nicose, jestli tu s námi stále je, protože se k němu hnědý vlk vůbec neotočil, jen jeho společník, když se loučil.
Na chvilku byl Adiram potichu, takže jsem využila příležitosti a začala mluvit taky. "Těší mě Adirame, jmenuji se Wolfganie. (// oficiálně se jim představila až tady, předtím se představila Nicosovi :D)Je hezké slyšet slova chvály, děkuji ti za ně. Možná bych ti mohla pomoci, jak se jmenuje tvoje sestřička?" Stočila jsem pohled za Erlendem, který už se ztratil z lesa. "Nevím však, jestli bylo tvému společníkovi dobře. Asi nevíš, jestli ho něco trápilo?" Nicose jsem nepředstavila, ale pokynula jsem mu tlapkou, aby se taky představil. Mluvit uměl a zdálo se, že nemá s komunikací problém, tak se mohl představit sám. Nevěděla jsem totiž, jestli by nebral jako urážku to, že bych ho představila sama. Byla jsem však ráda, že už měli příbytek v Borůvkové smečce, protože jsem neměla pravomoc je přibrat do smečky a Maple byla kdovíkde. Měla bych si taky udělat procházku po smečkách. Už jsem to dlouho nekontrolovala.

Kost už byla dávno snědená, když se mi do čumáku dostal pach. Byl mi matně, velice matně povědomý, jako kdybych ho už někdy cítila. Zvedla jsem se ze země v momentě, když jsem uslyšela zvolání. Chtěla jsem začít trochu zhurta, abych dala dotyčnému najevo, že si má dát pozor kam až šlape, že se nachází na území smečky. Můj prvotní záměr však skončil na tom, že se ozvala druhá věta, která dotyčného identifikovala jako člena. Teta Maple? Asi jsem se jí měla zeptat, kolik těch vlčat posbírala a adoptovala. Cítila jsem, že se mi objeví za zády, proto jsem se otočila a s úsměvem ho přivítala. "Ahoj, Maple tu není, vyběhla někam mimo les. Nevím, jestli jsme se někdy oficiálně představili, protože co si vzpomínám, tak přivítání vlčat bylo dosti hektické a pak jste se všichni někam vytratili," pověděla jsem mladému vlčkovi. "Tak pro připomenutí, já jsem Wolfganie." Čekala jsem na odpověď, ale to už se mi k uším dostal zvuk nových příchozích. A pach, který vítr přinesl vzápětí prozradil, že tohle nejsou domácí vlci. Celou dobu nikdo a hle! Je tu rušno. Podívala jsem se na mladého vlka. "Chceš jít se mnou prozkoumat, kdo to je?" nabídla jsem mu, ale na odpověď jsem nečekala. Otočila jsem se k hranicím a vyběhla jsem za hlasem.
Neušlo mi, že vytí, které se k nám doneslo, znělo melodicky a hezky. Asi někdo kdo umí svůj hlas trénovat a správně používat. A nebo se tak prostě narodil. Jelikož jsem to tu znala, přiběhla jsem k vlkům velice brzy. Neudělala jsem žádné čárymáry s mlhou, ale jim mohlo připadat, že jsem se vyloupla odnikud. "Zdravím. Copak vás přivádí na území Sarumenské smečky?" Přeskakovala jsem pohledem z jednoho na druhého a prohlížela si je. Nedokázala jsem zatím určit, kdo z nich vyl, ale tipovala jsem, že to byl ten dohněda zbarvený vlk. Jeho společník se totiž tvářil hrozně nešťastně, jako kdyby tady vůbec nechtěl být. Zatím jsem se na ně mírně usmívala, protože nevypadali jako hrozba. Adoufala jsem, že to tak i zůstane.

Déšť ustoupil a mě se vrátila jen jedna odpověď, taková slabší, ale poznala jsem o koho se jedná. Zpátky jsem už nevolala, ale byla jsem ráda, že aspoň někdo se tu ještě vyskytl. Zvedla jsem se a vydala se podívat po nějakých vydrách. Ne, že bych trpěla hlady, ale něco k jídlu bych si klidně dala. Naštěstí jsem se nevyskytovala daleko od jejich tábořiště, takže jsem měla docela jednoduchou cestu. Ovšem to bylo tak všechno, co bylo jednoduché, protože chytit tyhle potvůrky, to už nějakou dávku obratnosti chtělo.
Plížila jsem se kolem stromů, když jsem zachytila pach jedné, která musela být poměrně blízko. Našlapovala jsem ještě obezřetněji, přitiskla jsem tělo k zemi a pomaličku postupovala vpřed. Velice brzy jsem jí uviděla. Zatím o mě neměla ponětí, stála tam a něco dělala. Jenže, když jsem si ji prohlédla, zjistila jsem, že to je sotva odrostlé mládě. Nebyla tak velká, jako dospělá a nebyla ještě ani pořádně vyžraná. Ulovit jí by byl spíš trest než nějaká odměna. V duchu jsem si odfrkla a pokračovala ve stopování nějaké další. A osud mi byl příznivě nakloněn. Zachytila jsem pach jiné vydry, takže jsem se vydala po její stopě. Brzy jsem viděla před sebou její kožíšek a její tělo bylo rozhodně větší než té předchozí. Zrychlila jsem krok a těšila se na brzkou svačinku. Jenže jsem omylem šlápla na větvičku, která pode mnou praskla. To vydru upozornilo, že po ní jdu a okamžitě zrychlila a začala kličkovat. Sakra. Rozběhla jsem se rychleji a už nedbala na to, jestli dělám nebo nedělám hluk.
Vydra byla mazaná, několikrát změnila směr, prudce zatáčela a všelijak se mě snažila setřást. Já se však nedala a po pár neúspěšných kousancích, které vyšly naprázdno, jsem konečně v zubech držela její kožich. Zmítala se a lehce mě poškrábala na krku a čumáku, to mě však neodradilo. Kousla jsem jediným mocným stiskem a tím ukončila její život. Ještě se párkrát zacukala a bylo to. Nesla jsem ji pryč, daleko od všech, abych je nerušila a v hloubi lesa si ji v klidu spořádala. Zahnala jsem hlad a dost si pochutnala. Popravdě jsem se i maličko přejedla, ale věděla jsem, že to brzy vytrávím. Podívala jsem se na kožich, ale byl maličký, možná tak pro vlče, ale my ve smečce žádná taková malá vlčata neměli, takže byla její kůže zbytečná. Proto jsem vyhrabala důlek a malé kůstky jsem i s malým kožichem dovnitř zahrabala. Velké kosti jsem však nechala venku, pro případné zájemce a jednu z nich jsem si vzala. Lehla jsem si, začala ji okusovat a poslouchala přírodu. Doufala jsem, že se sem někdo brzy vrátí a já budu moci pokračovat v seznamování s ostatními členy smečky.

// Úkryt

Vylezla jsem z úkrytu zpět do lesa. Zdálo se, že ničení živlů se mu docela vyhnulo. Sem tam byly popadané větve, mladé stromky trochu ohnuté k zemi, ale nic zásadního. Zdálo se mi, že štiplavý dým se pomalinku začíná vzdalovat. Asi by to chtělo oběhnout i blízké okolí. Zjistit, jak na tom je zvěř a něco ulovit. Jenže to moc dobře nejde bez dalších vlků. Jelikož jsem se teď nemohla plně spolehnout na svůj čumák, protože všechno smrdělo po kouři, musela jsem vyzkoušet jiný smysl a to sluch. Auuuuuuuuuuu! zkusila jsem prohodit jen tak do placu. Poslouchala jsem, jak ozvěna nese můj hlas dál a dál a špicovala uši, jestli se mi donese alespoň nějaká odpověď. Sedla jsem si, protože když už jsem takhle volala, tak jsem si nemohla popoběhnout dál. Zatím jsem přemýšlela, co se smečkou bude, jestli se tu ještě někdy někdo ukáže.... Znáte to, takové trochu depresivní stavy. Než mi mohl někdo odpovědět, tak mi na čele přistálo pár kapek z budoucího deště. Mrkla jsem na oblohu. Teď? Teď budeš pršet, když před chvílí okolo zuřilo ohnivý peklo? Tak aspoň se to nerozšíří někam dál.

Můj spánek byl klidný, ale bezesný. Na jednu stranu to bylo asi dobře, na tu druhou, bych si ráda odpočinu u hezkého snu. Protáhla jsem tlapky a otevřela oči. Vzduchem se nesl smrad spáleniště, popela a všech dalších smradů, které patřily k ohni. Naštěstí toho v jeskyni nebylo mnoho, ale pomalu se to zde usazovalo. To bude trvat věčnost, než se to vyvětrá, pomyslela jsem si a zachvěla se při té představě. Přeci jen, na oheň jsem měla velice špatné vzpomínky a nebyla jsem moc ráda, že nastalá situace je probouzela a vytahovala ven.
Raději jsem se rozhodla, že se půjdu podívat do lesa a zkontrolovat, jestli je v pořádku nebo jestli mě někdo nepotřebuje. Pak bych si mohla ulovit něco k jídlu a vymyslet další plán a postup. Podívala jsem se na kožešiny, které rozhodně potřebovaly revizi, ale na to byl ještě čas. Nejdříve musíme jít lovit, pak sem dotáhneme úlovek a při té příležitosti vyházíme staré a hnusné kůže. Pochválila jsem se, jak jsem to hezky vymyslela a vydala se ven. Hned u vchodu mě praštil vítr do boku a nahrnul mi prach do očí. Zafrkala jsem a seskočila do lesa. V hlavě jsem bádala, čím jsme přírodu tak rozhněvali, když takhle běsní.

// Sarumen

// Sarumen

Těšila jsem se do úkrytu, jako dlouho ne. Doufala jsem, že najdu Maple vzhůru, abychom si pokecaly, řekly novinky a já bych si pak dala dvacet. Viděla jsem hromádku dřeva, kterou sem nepochybně donesla, takže jsem na ni přidala svůj podíl. Ještě párkrát, pomyslela jsem si a pak jsem se vydala podívat za Maple. Jenže, jaké bylo moje překvapení, když jsem ji nenašla ani v jedné z jeskyní. Zamračeně jsem se vydala zase ven a začichala ve vzduchu. Ano, nebylo pochyb o tom, že se tu jen otočila a zase pelášila pryč. Jenže proč? Musely jsme se někde minout, takže jsem v lese zbyla zase sama, plus zamyšlený Kasius. Ok, dám si chvilku spánku a pak prohlídnu třeba stav kožešin, plus si něco ulovím. To by šlo.
Otočila jsem se zpátky do jeskyně a došla do místnosti bet. Byla taková prázdná, když jsem si tam jen tak sama ležela. Ach Nokte, jak moc mi chybíš. A kdepak asi jsou naše děti? Neměla jsem o nich vůbec přehled, ale jak ráda bych je teď poňuchňala! Se slzami dojetí a s nostalgií za očními víčky jsem pomalu propadla do spánku.

Podrbala jsem se za uchem. Čekala jsem dlouho na odpověď, ale Kasius vypadal, že se na dlouho zamyslel. Měla bych znovu proběhnout hranice. Oči se mi klížily únavou, ale bylo mi hloupé ho tu jen tak nechat. Ale doufala jsem, že to pochopí. "Omlouvám se, musím proběhnout hranice a odpočinout si. Rozhodně si však chci popovídat, tak nám to snad vyjde příště. Nezlob se," usmála jsem se a vydala se k hranicím.
Tam jsem však ucítila, že už mě někdo předběhl. Srdce mi poskočilo radostí, protože se k nám vrátila Maple. A nejspíš se vydala přímo do úkrytu. Takže hranice v pohodě, můžu jít za ní a vymyslíme, jak postupovat dál. Všimla jsem si, že cestou k úkrytu sebou Maple brala i různé větvičky. Poznala jsem to podle toho, že kolem čerstvě vyšlapané cestičky byly popadané tak, jak tam ze stromů spadnout nemohly. Nese do úkrytu dřevo na zimu? Chytré, proč mě to nenapadlo? Nejspíš proto jsem jen betou. Usmála jsem se pro sebe a začala taky do tlamy nabírat různé klacíky. Brzy jsem už žádné nepobrala, takže jsem přidala do kroku a blížila se k úkrytu. Velice jsem se těšila, až si odpočinu.

// Úkryt

Přemýšlela jsem, kdy naposledy bylo takové velké horko. Nepomáhal ani malý větřík, který se kolem nás maličko proháněl. Ve vzduchu bylo stále cítit oheň nebo spíše kouř z ohně. Nechápala jsem, co to má znamenat. Ale ohně nebyly ničím divný, jen jsem doufala, že se nepřiblíží příliš k lesu. Ještěže mám magii vody, mohla bych když tak v případě nouze zachránit les.
Poté jsem však svou pozornost přenesla zpět na Kasiuse, když začal přemýšlet, jaké dobrodružství bylo to nejlepší. "Chápu, " řekla jsem s chápajícím pohledem. Bylo těžké vybrat jen jedno nejlepší dobrodružství nebo zážitek, když máte k hromadě z nich hezké vzpomínky a zkušenosti. Našpicovala jsem uši jeho směrem, poté na něj otočila i hlavu, aby viděl, že má moji plnou pozornost. Poslouchala jsem jeho vyprávění a začala se usmívat společně s ním. Dokázala jsem si je živě představit, jak hledají a sbírají třešně. "Kolikrát je taková vzpomínka hodnotnější, než dobrodružství, kde ti jde o krk." Zkonstatovala jsem a zamyslela se,j ak dlouho už tu žiju. "Do této země jsem přišla už před asi osmi lety. Pak jsem odešla pryč a pak se zase vrátila, což bylo před šesti lety. A do smečky jsem se přidala asi o půl roku později, kdy jsem se vrátila podruhé. Ale předtím jsem měla jiný domov, ale na ten si už skoro nevzpomínám, " dodala jsem zamyšleně. Doufala jsem, že to nějak pochopil, protože už to bylo vážně dávno, kdy jsem sem přišla. A nevěděla jsem, jestli to myslel takhle s tim, jak dlouho tu existujeme. Nebo jestli chtěl slyšet o historii smečky? Uvidím.

Zdálo se, že Kasius má velkou radost z toho, že jsem přišla. Ihned se rozpovídal o tom, jak dlouho tu nebyl, že toho hodně zažil a dokonce zmínil i to, že by chtěl strávit více času v lese a poznat další členy smečky pořádně. Vypadá to, že tohle je teď docela módní. Ale zároveň to je i správné. Usmívala jsem se, dokud jsem se nedostala ke slovu. Nechtěla jsem ho totiž rušit nebo mu skákat do řeči. Mezitím, co jsem čekala, zaregistrovala jsem divný smrad. Jako kdyby něco hořelo, ale velmi, velmi daleko. Ještěže to není u nás, ale musí to být obří požár, když je cítit až sem. Snad se to nedostane až k nám.
Zamávala jsem oháňkou a usmála se na něj. Jelikož se neptal na Darkii, tak mi došlo, že o ní už musel slyšet. Navíc měl informace i o tom, že má naše smečka spoustu nových členů, takže se tu musel otočit během nedávné doby. "Maple si šla dopřát chvilku odpočinku od alfování. Takže to tu mám teď na starosti. A řekla bych, že zbytek smečky udělal totéž. Nebo aspoň drtivá většina z nich." Začala jsem reakcí až na jeho otázky. Ale k jeho dobrodružství jsem se taky chtěla dostat, bylo to totiž parádní téma na společné poznávání. "Určitě budeš mít ještě příležitost k poznávání nových členů a ke svému představení. Taky jsem ještě neměla čas a možnost všechny pořádně pozdravit a poznat je. Takhle to můžeme aspoň napravit u sebe," usmála jsem se a vyzvala ho, jestli nebude lepší pomalým krokem jít po lese. "Ano, ano, pamatuji si, jak jste tu jako malí běhali. Už to nějaký čas bude," dodala jsem ztracená ve vzpomínkách. Pak jsem se vrátila k jeho prvním větám. "Tak si zatím můžeme popovídat spolu a lépe se poznat, co říkáš? Jaké dobrodružství bylo to nejlepší?

// Úkryt

Aby dotyčný nemusel dlouho čekat, přidala jsem do kroku. Jeho pach jsem cítila dál od hranic, takže se nejspíš jednalo o domácího vlka. Čím blíže jsem se dostávala, tím víc jsem věděla, že ho znám. Ale pořád jsem si nedokázala vybavit jeho vzhled, natož jméno. Alespoň vzhled měl být brzy objasněn. Vlk ležel opřený o strom a tvářil se, jako kdyby sem patřil. Nasadila jsem úsměv a přátelsky se před ním zastavila. Při pohledu na něj jsem věděla, že ho znám. Styděla jsem se však, že si nemohu vzpomenout na jméno, jelikož jsem ho dlouho neviděla. Věděla jsem však, že patří k Maple a Darkii, což mě přivádělo k otázce, jestli ví, co se stalo Darkii nebo ne. Měla jsem však dobrou příležitost na utužení vztahů a zjištění něčeho nového o členovi smečky. "Ahoj, ty jsi volal?" Bylo to teda trochu evidentní, ale i tak byla slušnost se zeptat. Jasně, Kasius! Hlavo děravá.