Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Smutně jsem svěsila uši. Zatoulaná a opuštěná vlčata jsem nedávala. Bohužel, bylo to součástí života, ale nebyl to pěkný start do něj. Při zmínce o zdejší bohyni jsem se jen ušklíbla. "Myslím, že jí to baví," zhodnotila jsem nakonec. "Kdo ví, co se jim honí hlavou. Nebo jaký měli život, že se teď chovají takhle," odpověděla jsem ještě na téma Života a Smrti. Napadlo mě, jestli tu je ještě nějaká další entita, která je na úrovni bohů. To, že jsme se mohli setkat s mrtvými ze své minulosti, o tom jsem věděla. Netušila jsem však, jestli bych si dokázala vzpomenout na cestu, kterou jsem tam došla. A taky, jestli to byl nějaký bůh nebo jenom hodný/přátelský duch. A vlastně jsem ani nevěděla, jestli by o tom chtěl Roland vědět.
To jsem ovšem ještě nevěděla, co uslyším. Poslouchala jsem se zatajeným dechem. Nejdřív to bylo hezké, ale pak jsem si jen položila hlavu na packy a tiše truchlila s ním. Zažil ještě horší odchod, než když se Noktisiel šel nabídnout jako oběť, aby zbytek lesa mohl žít v poklidu. Z očí mi spadly slzy, když se o mě opřel. "To mě mrzí," zašeptala jsem tiše. "Někteří vlci jsou zákeřní, zlí a podlí. Ti by neměli mít možnost mít magii," pokračovala jsem rozhořčeně. Ano, mít magii jsem stále vnímala jako odměnu, ne samozřejmost. Byla jsem tu však pro něj. Cítila jsem jeho lásku, která z jeho doteků sálala.
Teď byla řada na mě. Nemusela jsem to říkat, věděla jsem, že to je jen na mě. Ale já chtěla. "Jsi silný vlk," pronesla jsem ještě. Jak jsme tak leželi, tak jsem začala já. "Noktisiela jsem potkala v Sarumenu. Přidal se do smečky dlouho po mně a také mezi námi přeskočila jiskra. Pomalu, ale ano. Měli jsme tři potomky: Marion, Cassiana a Kenaie. Marion zůstala ve smečce, za což jsem ráda, protože... No, myslím, že by moc šancí ve světě neměla," řekla jsem popravdě. Milovala jsem svoji dceru, i když byla taková trochu, jednoduchá. "Cassian odešel snad hned, co se naučil lovit. Možná ještě dřív. Doufám, že se má dobře a je šťastný. No a Kenai je také takový jiný, dost uzavřený a odměřený. Nabídla jsem mu, že může být se mnou lovec, ale asi to bylo brzy. Ve velice krátké době totiž také odešel a od té doby jsem o něm neslyšela," rozpovídala jsem se spíš o dětech, než o Noktovi. Nebylo to však proto, že bych se tomu chtěla vyhnout. Ale aby měl Roland i trochu přehled v mé rodině. "Jednoho dne, který vypadal úplně stejně jako ostatní dny jen mlha byla taková hustější, se z ní vyloupl Nokt. Byl zbídačený, zraněný, kulhal, ale ještě došel, že se přišel rozloučit. Že náš les napadla nějaká nestvůra, kterou se pokusil zahnat a když ho pomuchlala, tak slíbila, že odejde. Ale jen, když se jí sám vydá a obětuje pro smečku. Nikdo z nás netušil, že jsme o ni nevěděli. Marion byla taky u toho, takže se mohla také rozloučit. Mohly jsme se i navzájem podporovat. Ale na ten pohled mizejícího těla do mlhy, ten mi zůstane v hlavě nejspíš navždy," smutně jsem si povzdechla. Takhle jsem měla pocit, že to není ani zdaleka tak emotivní, jako to bylo. Jenže, ono to možná bylo tím, že jsem měla možnost se rozloučit. Že nás na to bylo víc. Že už to je dlouhá doba a smířila jsem se s tím. Kdo ví.
Přivinula jsem se mu víc k ke krku a nasávala jeho vůni, která se pro mě víc a víc stávala symbolem bezpečí.

//Staré meandry

Pousmála jsem se. O nezávislých vlčatech jsem toho věděla dost. "Ale ona nebyla tvoje dcera? Tak nějak jsi ji našel, pokud si dobře pamatuji?" zeptala jsem se raději. Mít ve vztazích pořádek jsem měla ráda. Protože potom se ztrapnit nebo nevyznat v tom, jak jsou vlci mezi sebou propletení... Nebylo mi to příjemné. "Setkání se Smrtí není nikdy příjemné. Jak s tou hmotnou, tak s tou nehmotnou," zašklebila jsem se. I já měla s tou černou dámou jisté zkušenosti. A každá návštěva u ní byla jen a pouze drama. "Svoje slovo však zatím vždy dodržela. Jen se jí líbí hrát si s námi, ukazovat jakou má moc. Za to Život je jiný, takový milý, vstřícný, zkrátka je radost u něho být. Ale řekla bych, že oba mají společné to, že jsou osamělí. Protože od Života se ti nikdy nechce odejít, je to vždy se sebezapřením. Nebo aspoň mě to tak přijde. Proto ani k němu nechodím s tak velkým nadšením, jak bych asi měla," snažila jsem se vysvětlit svoje pocity, které mě přepadaly, když jsem byla u Života. Nebylo to totiž vždy černobílé.
Roland se nabídl, že mi prozradí něco ze své minulosti. Už jsem sotva popadala dech, takže jsem mlčela, ale dívala jsem se na něj se soucitem. Čekala jsem, až si lehneme a já popadnu dech. Brzy jsme nalezli plácek, který nabízel jisté pohodlí a odpočinek. S úlevou, poděkováním a vidinou odpočinku jsem si lehla, rozhodně opatrněji než předtím, na zem. Roland mi pomohl a sám se posadil vedle mě. Ještě mi navrhl, že by zkusil něco ulovit, pokud bych měla hlad. V břiše mi zakručelo, jako kdyby chtěl můj žaludek odpovědět za mě. Položila jsem si unaveně hlavu na jeho nohy. "Poslechnu si tvůj příběh. Každý máme nějakou bolestnou minulost. Když budeš chtít, tak ti taky můžu říct, co se stalo s Noktisielem, otcem mých vlčat. Vím, jak se z takové ztráty dlouho vlk vzpamatovává, " řekla jsem smutně. Jestli jeho příběh je podobný tomu mému, tak jsem naprosto věděla, co prožíval, co cítil. "A nějaké jídlo bych si časem dala," zašeptala jsem ještě stydlivě. Nechtěla jsem kazit tuhle emotivní chvilku, ale hlad jsem měla.

// Tajemná louka

"Některá vlčata to tak mají. Asi bych ani nespočetla, kolik jich přišlo a odešlo. Ale na druhou stranu, někteří zůstali. Vento, Kasius,..." začala jsem povídat o vlčatech, která zůstala. Trochu jsem se zadýchala, přeci jen jsem ještě nebyla na tom tak dobře, abych v klidu šla a povídala. Cítila jsem, že než dojdeme domů, budeme si muset odpočinout déle.
"Myslím, že mi pomohl Život. Cítila jsem se staře a po návštěvě u něj jsem byla zase jako mladice," usmála jsem se na něj a políbila ho za tu lichotku. "Ale je pravda, že tu čas jenom letí. Není chvilka klidu," dodala jsem, ale nemyslela jsem to na svůj nynější stav. Ale nepamatovala jsem si nějaký alespoň rok, kdy by se nic nestalo.
Zakroutila jsem hlavou, že jsem je nenašla. Dávno jsem se smířila s tím, že už je nikdy neuvidím. Ale věřila jsem, že přežili a žili dobrý život. "Tedy, byli jste početná rodina," podotkla jsem tiše. Všimla jsem si, že se mu hlas zachvěl a zlomil, když promluvil o své první družce. Takže věrný a stálý. Lepšího vlka jsem si nemohla přát. Měl stejnou ránu na srdci a já mu nechtěla působit další bolest. Bylo to jen a jen na něm, jestli se bude chtít svěřit. "Nemusíš mi o tom povídat, pokud nechceš. Nerada bych, aby jsi se zbytečně trápil," otřela jsem se o něj. Zvedla jsem hlavu, kam naše kroky směřovaly. "Zůstaneme na chvilku tam? Až do Sarumenu to najednou nedojdu," řekla jsem sklíčeně. Chtěla jsem to dokázat, ale hrozilo, že by mi popraskaly rány, které se jen tak tak držely zacelené.

// Ježčí plácek

// Vrbový les

Když jsme vylezli ven z lesa, dýchalo se mi o trochu lépe. Ne, že by to tam bylo špatné, ale zdálo se, že jejich les je stejný jako náš. Sice je na cizince, kteří jsou v pohodě a nedělají problémy hodný, ale stále je obezřetný. Takže když jsme překonali hranice, vzduch byl pro mě čistší. Nebo to bylo tím, že jsme se pomalu hýbali a pohyb a proudění vzduchu měli také léčivé účinky. Našlapovala jsem opatrně, vybírala si pečlivě cestu, jen abych měla co nejméně bolesti v zádech. Občas jsem se musela opřít o Rolandovo silné tělo, ale snažila jsem se víceméně jít sama.
Poslouchala jsem, jak počítá, jak dlouho tu je. "No jo, Gwen... Kdyby si ji nepřipomněl, tak bych na ni asi nevzpomněla," dodala jsem upřímně. Za svůj život jsem potkala už tolik vlků a vlčat, někteří zůstali a někteří se jen mihli mým životem, že jsem na ně už nevzpomněla. A že jich bylo! "Je dobře, že jste zamířili rovnou k nám," řekla jsem dojatě a plácla sebou trochu neopatrně na zem, když jsme zastavili na přestávku. Nebylo to moudré, protože se bolest ozvala více, ale snažila jsem se nedat nic najevo. "Já?" nakrčila jsem čumák ve snaze spočítat, jak dlouho tu jsem. "Jááááá," protáhla jsem, jak jsem to stále snažila spočítat. Aspoň přibližně. "tu jsem asi tak dvanáct let? Je to možné? Jo, asi je to možné," povídala jsem chvilku. "Za tu dobu se tu krajina trochu změnila, ale to je při takových letech normální. Na rok nebo dva jsem to tu opustila, protože jsem se snažila najít své bratry. A pak byla ztracená. Ale vrátila jsem se zpět a můj kamarád Morfeus si mezitím založil smečku. Kam mě přijal. Byl to Sarumen, kterým jsem součástí stejně jako mlha. Nebo Lady Mlhahule," usmála jsem se. Že by mi bylo tolik, na to jsem se necítila. Cítila jsem se velmi mladě, ale za to nejspíš mohla kouzla od Života. "Máš nějaké sourozence?" zeptala jsem se nakonec. Já o svých bratrech jen promluvila, ale byla jsem připravena mu všechno říct. I o Noktovi. Věděla jsem, cítila jsem, že můžu. Že tohle je vlk, kterého jsem hledala, kterého jsem ve svém životě potřebovala. Kterého miluji.

// Staré meandry

Voda mi skutečně vlila do žil spoustu nové energie. Také možná vrby, jejichž sílu jsem cítila mnohem intenzivněji. Pokývala jsem hlavou, že souhlasím i s léčivou vodou, i se silou vrb. Přeci jen, vrba byla sama o sobě léčivá, když se správně použila. Tak jako ji použil Roland. A pokud tu byla smečka, možná, že ucítili ve vrbách větší potenciál, než ostatní. A nebo se vrby spojily se smečkou a jejich kouzelná moc se ukázala až pak. Ale to jsou už jen otázky k diskuzi, není to asi teď potřebné.
Pevně jsem kývla hlavou. Sice jsem tak trochu netušila, kde přesně jsme, ale chtěla jsem se dostat domů. I kdybychom tam šli strašně dlouho, tak byl čas vyrazit. "Asi tvou pomoc chvilku využiju. Ještě se necítím na takovou túru. Ale když půjdeme pomalu, tak by to snad mohlo jít," řekla jsem s větším odhodláním než jsem cítila. Pomalu, krůček za krůčkem jsem šla vedle Rolanda. Byl to velice pomalý pochod. Viděla jsem, že si budeme muset brzy odpočinout. Ale na druhou stranu, byla to dobrá příležitost se o sobě něco dozvědět. "Půjdeme asi dlouho. Tak si můžeme povídat. Jak dlouho tu jsi?" zeptala jsem se a na chvilku se o něj opřela. Dýchala jsem jeho vůni a zase se narovnala. Krůček za krůčkem...

// Tajemná louka

Ano, Rolanda jsem probudila. Hned se však oklepal, protáhl, až mu kosti zapraskaly a jal se o mě znovu starat. Dívala jsem se na něj se směsicí lásky, malého studu a úlevy, že ho mám po svém boku. "Lepší," hlesla jsem na otázku, jestli se cítím líp. Na dlouhé hovory jsem se opravdu ještě necítila. Podívala jsem se na tu vzdálenost, která mě dělila od vody a znovu na Rolanda. I když jsem chtěla být silná a statečná a dojít to sama, neměla jsem šanci. Cestou bych nejspíš třikrát spadla, jednou se mi podlomila kolena a nakonec bych zůstala nedůstojně ležet kousek od vody. Byla by to zbytečně vyplýtvaná energie.
Raději jsem se na něj zadívala, tichou prosbu v očích a packou jsem naznačila kroky. Směrem k vodě. "Prosím," poprosila jsem a opřela se o jeho tělo, abych dala najevo, že bych šla ráda sama, ale zároveň ho moc a moc prosím o asistenci. Protože bez ní to jaksi nepůjde. Snažila jsem se dělat krok za krokem, ale bylo to spíš šoupání nohy za nohou. Skoro všechnu moji váhu musel nést chudák Roland, protože jsem svým nohám nevěřila. Za velice dlouhou dobu se nám podařilo dojít k vodě. Tam jsem si lehla (no trochu svalila) do trávy, protože to byla strašně daleká cesta. Necítila jsem však na těle žádnou krev, což bylo dobré znamení. Nepoškodila jsem si totiž žádný strup nebo zatáhlou kůži, takže krvácení nehrozilo. Hlavu jsem strčila skoro pod vodu, jak jsem se potřebovala napít. Dokud mi stačil dech, tak jsem pila. Nakonec jsem hlavu nedobrovolně vytáhla, protože jsem se začala pomalu dusit, ale neměla jsem dost. Musela jsem pít ještě. Teď jsem se však udržela a pila jsem normálně, tak jak se na vlka sluší a patří.
Po vypití téměř celého potoka (aspoň mi to tak přišlo), jsem se konečně zase otočila na Rolanda. Cítila jsem se mnohem, mnohem líp. možná mi to bylo vidět i na očích. "Áááách, mnohem lepší" promluvila jsem pevněji, ne tak skřípavě. Voda mi opravdu pomohla a už jsem skoro nebrečela při vydání jedné hlásky. Od toho, jak jsem měla krk vysušený. "Děkuji ti. Moc ti děkuji," řekla bych toho asi i víc, ale momentálně mě nenapadalo co. Ale ono to přijde, až mi mozek trochu naskočí. "Musíme jim sem pak něco donést. A měli bychom jít domů," hlas se mi při slově domů začal trochu ztrácet, přeci jen, byla to doba, co jsem ho pořádně používala naposledy. Priorita ovšem byla dojít domů. Dát se do kupy. Zkontrolovat les a donést jim sem nějaké poděkování, že nás tu nechali uzdravit se a odpočinout si. A dojít si za Smrtí a zlepšit si magie. Nesmí nás už takhle zaskočit. Musíme být připraveni.

V Rolandově objetí se krásně usínalo. Byl to opravdu spánek, ne žádné bezvědomí. Bolest jsem už brala jako svoji součást, protože jsem si nepamatovala, jak to vypadalo před tím. Když jsem se probudila, v lese bylo ticho. Zdálo se, že problém, který tu měli, se jim podařilo nějak zvládnout. Zkusmo jsem se protáhla. Všechny části těla jsem mohla používat, ale pohyb se zády byl těžký. Měla jsem je zatuhlá, zničená a určitě ještě plná děr. Věděla jsem, že z toho budou jizvy, strašné, ošklivé, velké jizvy. Ale cítila jsem vůči Styx nějakou zlobu? Vztek? Ne, cítila jsem jen smutek, opovržení a znechucení.
"Probu-dila jsem... Tě?" Zachrčela jsem na Rolanda. Přišlo mi, že jsem ho svým pohybem probudila, ale teď už to muselo být tutové probuzení. Můj hlas, ač už byl trochu silnější, byl stále skřípavý a trochu tichý. Potřebovala jsem se dostat k vodě a pomalu se začít hýbat. Což cesta k potoku mohl být dobrý začátek. Jenže potřebovala jsem nejspíš trochu pomoci s tím, dostat se na nohy. A ujít těch pár kroků. Jenže Roland toho pro mě udělal už tolik, že jsem nechtěla mu říkat o další pomoc. Ale nejspíš nebylo jiné možnosti.

Roland mě pochopil. Nebo slyšel? Asi spíš pochopil, protože pozorně pozoroval moje pohyby. Z lesa se k nám ozývaly zvuky boje, ale stále jsem nebyla ve stavu, abych jim mohla jít pomoci. Ani ve stavu, abych se sama postavila a došla se napít.
Musela jsem však uznat, že mi bylo o poznání lépe. Oproti předchozím hodinám (nebo dnům), jsem byla více při smyslech. Sice mě tělo stále bolelo, ale nebylo to jako po pádu hory kamenů, pošlapání od stáda losů, sobů, jelenů a dalších kopytníků a do toho ještě milion dalších bolestí.
Ne, už se to dalo lépe snášet. Roland mi přinesl vodu v tlamě. Musel jít na několikrát, ale mě to tak velice pomohlo. Bylo to osvěžující. Pak se dal do žvýkání kůry. Věděla jsem, že to musí být strašná příchuť, hořká a nevím co všechno. Ale věděla jsem, že vrbová kůra léčí. Hlavně to zmínila i ona Chiara, takže to musela být pravda. Když mi vzniklou hmotu přikládal na rány, bylo to o mnoho lepší, než když je čistil. A hlavně, pocit úlevy byl nepopsatelný. Bylo možné, že se mě trochu zmocňovala horečka, protože jsem cítila jak mizí. Takže jsem si to do téhle doby ani neuvědomila. Ale moje myšlení bylo čistější. I zrak, i sluch. Jak já se ti kdy odvděčím? Když si ke mně lehnul, přitiskla jsem mu hlavu k jeho. "Mnohem," zachrčela jsem po několika dnech nemluvení. Měla jsem na srdci tolik věcí, které jsem mu chtěla říct. Ale to by moje hlasivky asi taky nedaly. "Děkuji," snažila jsem se říct nějak srozumitelně. " Mi-lu-ji tě, " dokázala jsem ze sebe ještě vymáčknout. Hlas mě trochu opouštěl, jak jsem několik dní jen mlčela. Ale musela jsem vědět ještě jednu, poslední věc. "Jak to, " tlamu jsem zkroutila do slova vypadá, protože hlas už že mě nevyšel. Povzdechla jsem si a raději se přitulila ještě blíž.

// Moc moc se omlouvám, dovolená, dům, zahrada, práce, dítě, plánování svatby, druhý dítě na cestě je toho moc :D

Možná, že jsem znovu na chvilku ztratila vědomí. Nebo jsem jen usnula vyčerpáním, protože mi bolest už byla jedno. Cítila jsem však, že už Roland s čištěním skončil. Otevřela jsem oči a zafuněla mu na čumák, kterým mě polaskal. Na víc jsem neměla sílu.
Četl mi nejspíš myšlenky, protože jsem ho nějakým způsobem chtěla o vodu poprosit. Můj prvotní plán, že se zkusím zvednout, jsem zavrhla poté, co jsem zkusmo posunula hlavu. Ono ležení na boku bylo někdy příjemné, ale po takové době už to trochu bolelo. Ale když už jsem zahájila pohyb otočení hlavy, už jsem ho dokonala. Ležela jsem teď na břiše, s hlavou položenou na zemi a hrozně daleko od lákavé vody. Měla jsem totiž vyschlo v krku, jako na poušti. Přes bolest jsem se snažila na Rolanda usmát a dát najevo, že bych si vodu moc ráda dala. Na mluvení jsem se však necítila, nejdřív jsem chtěla svlažit hrdlo.
Roland pak začal přemýšlet o použití kůry. Tak ráda bych mu řekla, že uvažuje správně. Že rozžvýkaná nebo rozdrcená kůra z vrb je léčivá. Nevím jestli máš magii myšlenek. Slyšíš mě? Uvažuješ správně, když to nepomůže, tak to rozhodně neublíží. Musíš ji rozkousat nebo rozdrtit a dát na ránu. Jsi nejlepší a tak strašně moc tě miluji. Hlavou mi letěly myšlenky, pátá přes devátou. Čumákem jsem ukazovala na vrbu, pak jsem se snažila tlamou žvýkat a tím jsem skončila, protože pohyb packou na svoji ránu jsem nedala. Ale věřila jsem, že to Roland pochopí.

Na čumák mi dopadlo pár kapek vody. Bylo to dost osvěžující, klidně by jich mohlo být víc. Ale to už bylo na pořadu dne něco jiného. Ne pro mě, já měla program víceméně daný. Na nějaký čas. A chudák Roland taky. Pokud si to ovšem nerozmyslí. A nenechá mě svému osudu. Neměla bych mu to za zlé. Kdo ví jestli budu ještě někdy chodit?
Vlčice nás nechala samotné. Tedy asi, v hlavě mi přeci jen trochu hučelo bolestí. Jen jsem to nevnímala. Nebo vnímala? Sama jsem nevěděla. Byla jsem prostě tak mimo a přitom přítomná.
Roland tu však byl se mnou. Zůstal, i když mohl kdykoliv odejít. V jakýkoliv čas to mohl vzdát. Ale on ne, vytrval a byl se mnou. Byl moje opora, kterou jsem ve svém životě potřebovala. Kterou jsem ve svém životě ještě chtěla mít. Jen tohle byla celé komplikace, něco, co jsem opravdu nepotřebovala. Slyšela jsem jeho hlas, volal mě. Přinutila jsem se rozlepit oči. Na svoje zničené tělo jsem se nedokázala podívat, ale asi bych ho ani neviděla. Hlavu jsem měla tak slabou, že jsem ji dokázala jen maličko nadzvednout a zamručet, že poslouchám a jsem tu. Lehce jsem přikývla, že souhlasím. Dávalo to smysl, jestli to bylo slepené krví, blátem, čímkoliv, bude to přitahovat hmyz. A infekce. A navíc, nemohlo to být s bolestí ještě horší, než to bylo ne?
Něco měkkého se mě dotýkalo. Jazyk to nebyl, tráva to nebyla... Přišlo mi to jako mech. Dokud to jezdilo jen po chlupech a trochu pohmožděném těle, šlo to. Necítila jsem se hůř. Ale jakmile se voda a očišťovací prostředek dostaly k místu bodnutí...
Myslela jsem, že vyskočím z kůže. Bylo to ještě mnohem horší, než jsem si původně myslela, že může být. Tělo se mi automaticky napnulo, jako obranný mechanismus před bolestí. Ale paradoxně to bolelo ještě víc. Zuby jsem měla pevně sevřené, aby mi ani hláska neunikla. Nechtěla jsem, aby Roland měl nějaké výčitky svědomí, že mi působí bolest. Věděla jsem, že to je potřeba. Ale to peklo bych nepřála asi ani Styx. Opravdu ne? Oči jsem měla opět pevně zavřené a možná, že mi z nich stekla i slza.

Moje vědomí bylo už více přítomné. Vnímala jsem zvuky, hlasy, pachy, ale oči jsem měla stále zavřené. Bolelo mě jen pomyšlení, že bych je otevřela. Už takhle mě bolela záda, nohy, hlava... Možná bylo jednodušší říct, co mě nebolelo. A to byl ocas. Jo, ten jediný mě nebolel nebo aspoň ne tak moc, abych ho jako bolestivý vnímala.
Mladší hlásek odešel, zůstal Roland a děsivý hlas. Který patřil vlčici, která tuto smečku zřejmě hlídala. Ale jak se Roland zmínil o Sarumenu, hned se změnil i postoj. A vstřícnost. Kdybych mohla, naklonila bych hlavu na stranu, ze zvědavosti, komu jsme pomohli. Třeba se to dozvím.
Vlčice svolila, že mě donese, dovede, nějak dopraví k jejich potoku. Žízeň. Jakmile mě dávala na svůj hřbet, protože podle pachu to Roland nebyl, kdo mě bral, z tlamy mi uniklo zasténání. On totiž jakýkoliv pohyb byl strašný. Nebyla by smrt lepší? Bude to někdy dobrý?
Neměla jsem sílu nic říkat, ale mohla jsem poslouchat a nasávat vzduch. Okolní pach se však změnil. Jako kdyby svět potemněl, změnil se vzduch, byla okolo nás hrozba. Chlupy se mi samovolně naježily, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Skončí to někdy? Bála jsem se, že se za námi Styx vydala. Ne snad proto, že bych se bála jí. Ale spíš že jsem se bála, že jsme ohrozili smečku svým příchodem.

// Zlatavý les

Pohybovala jsem se, i když ne svým vlastním přičiněním. Což by bylo divné, kdybych po prožitém boji jen tak vyskočila na tlapky a běžela, jako kdyby se nic nestalo. Můj chrabrý rytíř slábl. Cítila jsem, když jsem zrovna cítila i něco jiného, než bolest, že je pohyb pomalejší. Najednou jsme zastavili úplně. Už jsem neupadávala tak často do bezvědomí, bolest se nejspíš stala mojí součástí. Navždy. Nebo minimálně pro teď.
Kromě pachu krve jsem cítila i něco jiného. Vrby. A dávný, dávný pach, který jsem znala. Jenže byl tak slabý a já byla ještě slabší, než ten pach, že jsem netušila, o koho se mohlo jednat. Oči jsem ani nedokázala otevřít, ale slyšela jsem Rolanda, jak něco říká a pak hlasitě vyje. Takže nás asi Styx nezabila. Můj mozek pracoval dost pomalu, i když trochu ožil, když se k nám přiřítila nějaká postava a začala prskat na všechny strany. Pomoc?... Moje tělo rezignovalo. Jestli nás nezabila Styx, ale měla máš zabít tahle hlídačka lesa, nedokázala jsem s tím nic dělat. Vůbec nic. Miluji tě, Rolande. Škoda, že jsme se nemohli užít více. Bylo to to jediné, co mi běželo hlavou, než jsem znovu omdlela.

Bezvědomí bylo o mnoho lepší než vědomí. V různě dlouhých intervalech jsem se probouzela a zase padala do kómatu. Nebo něčeho takového. Můj mozek nedokázal zpracovat ten nával bolesti, který se vždy objevil, když jsem přišla k sobě.
Neregistrovala jsem, jestli se bojuje nebo ne. Neměla jsem ponětí, jestli Roland vyhrál nebo prohrál. Zdá-li je na tom stejně, líp nebo hůř. Nebo jak je na tom Styx
Po nějaké době jsem zaslechla své jméno. Z velké dálky mě volal nějaký hlas. "Chmrbt," bylo jediné, co se mi dokázalo zformovat v tlamě. Cítila jsem, že jsem se ocitla ve vzduchu. Zasténala jsem bolestí a odevzdaně se nechala nést tam, kam můj rytíř uznal za vhodné. Nebo možná sokyně, která chtěla moje tělo jako trofej, těžko říct.

//Vrba Rolandovi na zádech

Pardon, pardon. Už jsem to měla i rozepsané, ale pak se mi to smazalo. A pořád jsem se nemohla rozhodnout jestli chci do limba nebo ne. A nechci. :D

Všude byla tma. Tma, ticho a klid. Klid, prázdnota a nicota. A přesto všechno okolo jsem vnímala. Ne barvy, zvuky nebo bolest. Vnímala jsem nepohodlí. Proč? Proč to bylo nepohodlné. Co jsem dělala, že cítím nepohodu? Nemohla jsem si vzpomenout. Můj mozek odmítal pracovat, raději se držel té tmy okolo. Chtěla jsem se otočit, protože takhle se mi leželo divně. Ale nešlo to. To už začínalo být podezřelé. Přeci i ve snu se můžu hýbat. Ale je to sen? Neměl by tu být aspoň obraz, než jen pocit.
Hlavou, která byla ale i nebyla moje, mi skákaly myšlenky jedna přes druhou. Nemohla jsem si vybavit, kde jsem, co tam dělám, kdy jsem přišla, s kým jsem přišla... Nic. Jenom to ohromné nepohodlí. Byl to stav před smrtí? Nebo v kómatu? Zkusmo jsem pohnula nohou, ale když jsem neviděla nic a cítění taky nebylo to pravé, nedokázala jsem určit, zda jsem nohou skutečně pohnula.
V tom mi k uším dolehl rámus. Vrčení, křik, dupání. Ale bylo to tak daleko, jako kdyby pode mnou. Co je tohle za sen? pomyslela jsem si a donutila své tělo pracovat. Konečně jsem pootevřela oko na maličkou škvíru... A v tu chvíli jsem málem omdlela znovu. Všechny pocity, veškeré cítění, které bylo na nejspíš vinou šoku upozaděné se do mě pustilo najednou. Bolest, strach, pohrdání (ano, pohrdala jsem tou karikaturou, co si říkala Styx a cítila jsem ho i teď, když do nás šla), nadávky, lítost, že nedokážu ochránit Rolanda, láska... Všechno. A tohle všechno mě málem sejmulo znovu. Vzpomněla jsem si, jak jsem vytvořila gejzír a chtěla jsem najít opeřence, jestli se skryl. Ale stále jsem nevěděla, proč jsem tak vysoko. Že by mě to hodilo na nějaký strom? Nebo římsu? Oči se mi nedařilo otevřít spis z důvodu bolesti než že bych nechtěla. A taky jsem přemýšlela, proč mě tak bolí záda.
Konečně, konečně jsem donutila svoje tělo dělat něco, co jsem chtěla. A to otevřít oči. Byla jsem ve vzduchu, nohy se mi tahly k zemi a já nebyla na stromě. Nedokázala jsem určit, kde přesně to jsem, protože jsem na to neviděla. Až když jsem si všimla kamenných bodů kolem sebe, tak nějak mi to docházelo. Moje tělo nejspíš bylo v takovém utlumení, že mi nedovolilo pocítit bolest plnou měrou. To bych se z toho nejspíš zbláznila. Nebo by mi vybuchl mozek.
Jenže, co teď? Na magii jsem neměla ani sílu ani buňky. Hýbat jsem se nemohla, tedy mohla ale jen stěží. Nevěděla jsem, jak moc je zranění rozsáhlé. Mohla jsem jen nečinně sledovat Rolandův marný boj. Chtěla jsem mu pomoci, chtěla jsem ho podpořit. Ale nechtěla jsem sténat, nechtěla jsem ukázat jak moc to bolí (což jsem reálně necítila, ale i tak jsem si říkala, že to bude bolet strašně). Nakonec mi z tlamy vyšlo jen pár slov. "Prohrála jsi. Nejsi nic," mezi každým slovem byla mezera, ale i tak jsem si říkala, že to svoje poselství mělo. Na víc slov jsem neměla sílu, i když jsem jich měla v hlavě hodně. Cítila jsem, jak mě táhne k sobě černá nicota, která mě chránila před veškerou bolestí. Ještě jsem se však zmohla na poslední slova. K Rolandovi. "Miluji tě," pronesla jsem a nechala se táhnout zpátky do temna.

Potřebovali jsme utéct. Nebo se aspoň dostat z toho kamene. Styx mě nehorázně vytáčela, jak tam nad námi stála a vysmívala se nám. Věděla jsem, že na ni nemůžu poslat žádnou magii. Nebo alespoň minule na ni žádná nepůsobila, proč by to teď mělo být jiné?
Snažila jsem se přimět mozek, aby vymyslel něco. Cokoliv. Mohla jsem však jen sledovat tu absurdní scénu, která se tu tvořila.
Moje ledová slova Styx nepřesvědčila, aby se zaměřila na mě. Ani Roland tomu moc nepomohl. Zamilovaně jsem se na něj podívala. "Měla jsi možnost odejít. Vybrala sis útok. Kdyby si měla smečku nebo rodinu, taky by si ji taky bránila. Nejspíš, " pronesla jsem klidně. Nemohla jsem tušit na jak to má. Jestli je někde doma. Jestli má sourozence nebo potomky. Možná jsem tnula do živého, možná ne. Chtěla jsem ji však vyprovokovat, aby šla po mě.
Viděla jsem totiž šipku, kamennou šipku, která se vznášela Rolandovi i oka. Vypíchnout oko parohem je jedna věc. Ale nechat si provrtat hlavou kámen je věc druhá. Srdce se mi zastavilo a pár úderů možná i vynechalo. Mysli sakra, mysli. Co můžeš udělat s vodou? Strach, který jsem skrývala mě ochromoval. Kdybych uměla ovládat víc magií, mohla bych nás z toho dostat. Ale takhle?
Možná jsem mohla udělat z vody stěnu. Obalit Rolanda vodním krytem, obalit šipku a snažit se ji stáhnout k zemi. Nevěděla jsem však, jestli by na to moje magie fungovala. Jestli je Styx krytá proti magii jenom jako ona nebo i to, co vykouzlí. Reálně jsem uvažovala, že se proměním ve svůj šperk a postavím se před kámen.
Poté jsem slyšela křik Rolanda a viděla, jak se něco mihlo směrem na hlavu Styx. Asi jsem nechtěla zjišťovat, co to je, ale bylo to dobré rozptýlení. "Připrav se. A raději se skrč," poprosila jsem ještě rychle Rolanda, kdyby můj plán nevyšel. V rychlosti jsem povolala vodu. Nikdy jsem tohle nedělala, ale potřebovala jsem gejzír. Volala jsem spoustu a spoustu vody, hromadila ji pod námi všemi, tlakovala ji, pumpovala ji, držela ji, aby vytryskla ve správný čas. Bralo mi to síly, hodně sil a když už jsem byla na pokraji zhroucení, pustila jsem ji ven. Cítila jsem, jak se země trhá, jak letím vzduchem, možná pár metrů, možná kousek. Bylo to všechno rozmazané a v mlze. Moje tělo už nebylo moje, padala jsem do ničit, až jsem omdlela a všechno zčernalo. Poslední myšlenka patřila Rolandovi a tomu tvoru, jestli se dostali pryč. V pořádku.