Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zlatavý les

Pohybovala jsem se, i když ne svým vlastním přičiněním. Což by bylo divné, kdybych po prožitém boji jen tak vyskočila na tlapky a běžela, jako kdyby se nic nestalo. Můj chrabrý rytíř slábl. Cítila jsem, když jsem zrovna cítila i něco jiného, než bolest, že je pohyb pomalejší. Najednou jsme zastavili úplně. Už jsem neupadávala tak často do bezvědomí, bolest se nejspíš stala mojí součástí. Navždy. Nebo minimálně pro teď.
Kromě pachu krve jsem cítila i něco jiného. Vrby. A dávný, dávný pach, který jsem znala. Jenže byl tak slabý a já byla ještě slabší, než ten pach, že jsem netušila, o koho se mohlo jednat. Oči jsem ani nedokázala otevřít, ale slyšela jsem Rolanda, jak něco říká a pak hlasitě vyje. Takže nás asi Styx nezabila. Můj mozek pracoval dost pomalu, i když trochu ožil, když se k nám přiřítila nějaká postava a začala prskat na všechny strany. Pomoc?... Moje tělo rezignovalo. Jestli nás nezabila Styx, ale měla máš zabít tahle hlídačka lesa, nedokázala jsem s tím nic dělat. Vůbec nic. Miluji tě, Rolande. Škoda, že jsme se nemohli užít více. Bylo to to jediné, co mi běželo hlavou, než jsem znovu omdlela.

Bezvědomí bylo o mnoho lepší než vědomí. V různě dlouhých intervalech jsem se probouzela a zase padala do kómatu. Nebo něčeho takového. Můj mozek nedokázal zpracovat ten nával bolesti, který se vždy objevil, když jsem přišla k sobě.
Neregistrovala jsem, jestli se bojuje nebo ne. Neměla jsem ponětí, jestli Roland vyhrál nebo prohrál. Zdá-li je na tom stejně, líp nebo hůř. Nebo jak je na tom Styx
Po nějaké době jsem zaslechla své jméno. Z velké dálky mě volal nějaký hlas. "Chmrbt," bylo jediné, co se mi dokázalo zformovat v tlamě. Cítila jsem, že jsem se ocitla ve vzduchu. Zasténala jsem bolestí a odevzdaně se nechala nést tam, kam můj rytíř uznal za vhodné. Nebo možná sokyně, která chtěla moje tělo jako trofej, těžko říct.

//Vrba Rolandovi na zádech

Pardon, pardon. Už jsem to měla i rozepsané, ale pak se mi to smazalo. A pořád jsem se nemohla rozhodnout jestli chci do limba nebo ne. A nechci. :D

Všude byla tma. Tma, ticho a klid. Klid, prázdnota a nicota. A přesto všechno okolo jsem vnímala. Ne barvy, zvuky nebo bolest. Vnímala jsem nepohodlí. Proč? Proč to bylo nepohodlné. Co jsem dělala, že cítím nepohodu? Nemohla jsem si vzpomenout. Můj mozek odmítal pracovat, raději se držel té tmy okolo. Chtěla jsem se otočit, protože takhle se mi leželo divně. Ale nešlo to. To už začínalo být podezřelé. Přeci i ve snu se můžu hýbat. Ale je to sen? Neměl by tu být aspoň obraz, než jen pocit.
Hlavou, která byla ale i nebyla moje, mi skákaly myšlenky jedna přes druhou. Nemohla jsem si vybavit, kde jsem, co tam dělám, kdy jsem přišla, s kým jsem přišla... Nic. Jenom to ohromné nepohodlí. Byl to stav před smrtí? Nebo v kómatu? Zkusmo jsem pohnula nohou, ale když jsem neviděla nic a cítění taky nebylo to pravé, nedokázala jsem určit, zda jsem nohou skutečně pohnula.
V tom mi k uším dolehl rámus. Vrčení, křik, dupání. Ale bylo to tak daleko, jako kdyby pode mnou. Co je tohle za sen? pomyslela jsem si a donutila své tělo pracovat. Konečně jsem pootevřela oko na maličkou škvíru... A v tu chvíli jsem málem omdlela znovu. Všechny pocity, veškeré cítění, které bylo na nejspíš vinou šoku upozaděné se do mě pustilo najednou. Bolest, strach, pohrdání (ano, pohrdala jsem tou karikaturou, co si říkala Styx a cítila jsem ho i teď, když do nás šla), nadávky, lítost, že nedokážu ochránit Rolanda, láska... Všechno. A tohle všechno mě málem sejmulo znovu. Vzpomněla jsem si, jak jsem vytvořila gejzír a chtěla jsem najít opeřence, jestli se skryl. Ale stále jsem nevěděla, proč jsem tak vysoko. Že by mě to hodilo na nějaký strom? Nebo římsu? Oči se mi nedařilo otevřít spis z důvodu bolesti než že bych nechtěla. A taky jsem přemýšlela, proč mě tak bolí záda.
Konečně, konečně jsem donutila svoje tělo dělat něco, co jsem chtěla. A to otevřít oči. Byla jsem ve vzduchu, nohy se mi tahly k zemi a já nebyla na stromě. Nedokázala jsem určit, kde přesně to jsem, protože jsem na to neviděla. Až když jsem si všimla kamenných bodů kolem sebe, tak nějak mi to docházelo. Moje tělo nejspíš bylo v takovém utlumení, že mi nedovolilo pocítit bolest plnou měrou. To bych se z toho nejspíš zbláznila. Nebo by mi vybuchl mozek.
Jenže, co teď? Na magii jsem neměla ani sílu ani buňky. Hýbat jsem se nemohla, tedy mohla ale jen stěží. Nevěděla jsem, jak moc je zranění rozsáhlé. Mohla jsem jen nečinně sledovat Rolandův marný boj. Chtěla jsem mu pomoci, chtěla jsem ho podpořit. Ale nechtěla jsem sténat, nechtěla jsem ukázat jak moc to bolí (což jsem reálně necítila, ale i tak jsem si říkala, že to bude bolet strašně). Nakonec mi z tlamy vyšlo jen pár slov. "Prohrála jsi. Nejsi nic," mezi každým slovem byla mezera, ale i tak jsem si říkala, že to svoje poselství mělo. Na víc slov jsem neměla sílu, i když jsem jich měla v hlavě hodně. Cítila jsem, jak mě táhne k sobě černá nicota, která mě chránila před veškerou bolestí. Ještě jsem se však zmohla na poslední slova. K Rolandovi. "Miluji tě," pronesla jsem a nechala se táhnout zpátky do temna.

Potřebovali jsme utéct. Nebo se aspoň dostat z toho kamene. Styx mě nehorázně vytáčela, jak tam nad námi stála a vysmívala se nám. Věděla jsem, že na ni nemůžu poslat žádnou magii. Nebo alespoň minule na ni žádná nepůsobila, proč by to teď mělo být jiné?
Snažila jsem se přimět mozek, aby vymyslel něco. Cokoliv. Mohla jsem však jen sledovat tu absurdní scénu, která se tu tvořila.
Moje ledová slova Styx nepřesvědčila, aby se zaměřila na mě. Ani Roland tomu moc nepomohl. Zamilovaně jsem se na něj podívala. "Měla jsi možnost odejít. Vybrala sis útok. Kdyby si měla smečku nebo rodinu, taky by si ji taky bránila. Nejspíš, " pronesla jsem klidně. Nemohla jsem tušit na jak to má. Jestli je někde doma. Jestli má sourozence nebo potomky. Možná jsem tnula do živého, možná ne. Chtěla jsem ji však vyprovokovat, aby šla po mě.
Viděla jsem totiž šipku, kamennou šipku, která se vznášela Rolandovi i oka. Vypíchnout oko parohem je jedna věc. Ale nechat si provrtat hlavou kámen je věc druhá. Srdce se mi zastavilo a pár úderů možná i vynechalo. Mysli sakra, mysli. Co můžeš udělat s vodou? Strach, který jsem skrývala mě ochromoval. Kdybych uměla ovládat víc magií, mohla bych nás z toho dostat. Ale takhle?
Možná jsem mohla udělat z vody stěnu. Obalit Rolanda vodním krytem, obalit šipku a snažit se ji stáhnout k zemi. Nevěděla jsem však, jestli by na to moje magie fungovala. Jestli je Styx krytá proti magii jenom jako ona nebo i to, co vykouzlí. Reálně jsem uvažovala, že se proměním ve svůj šperk a postavím se před kámen.
Poté jsem slyšela křik Rolanda a viděla, jak se něco mihlo směrem na hlavu Styx. Asi jsem nechtěla zjišťovat, co to je, ale bylo to dobré rozptýlení. "Připrav se. A raději se skrč," poprosila jsem ještě rychle Rolanda, kdyby můj plán nevyšel. V rychlosti jsem povolala vodu. Nikdy jsem tohle nedělala, ale potřebovala jsem gejzír. Volala jsem spoustu a spoustu vody, hromadila ji pod námi všemi, tlakovala ji, pumpovala ji, držela ji, aby vytryskla ve správný čas. Bralo mi to síly, hodně sil a když už jsem byla na pokraji zhroucení, pustila jsem ji ven. Cítila jsem, jak se země trhá, jak letím vzduchem, možná pár metrů, možná kousek. Bylo to všechno rozmazané a v mlze. Moje tělo už nebylo moje, padala jsem do ničit, až jsem omdlela a všechno zčernalo. Poslední myšlenka patřila Rolandovi a tomu tvoru, jestli se dostali pryč. V pořádku.

//Moc a moc se omlouvám

Čas pro nás neexistoval. Byl jen on a já. Kolem nás se mohlo vystřídat několik dní i nocí, možná i celý rok nebo to bylo opravdu jen pár dní. Možná ani to ne. Ale já byla na obláčku. Cítila jsem se tak, jak už hodně dlouho ne. Jenna měla pravdu, blesklo mi hlavou moudro od rudé vlčice. Kdo ví, kde jí byl konec. To jsem však nechtěla teď rozvádět. Nebo o tom jakkoliv přemýšlet. Byla jsem prosycena štěstím. "Já tebe," zašeptala jsem zpátky zamilovaně, ale bohužel na slovo "taky" mi nezbyl čas.
Najednou jsme se totiž propadli. Zmateně jsem sebou škubla, v zoufalé snaze se osvobodit, utéct, uhnout a pomoci Rolandovi. Ale jak rychle se pod námi země pohnula, tak rychle se zase zpevnila. A ne jen na hlínu, ale na kámen. "Zatím jo, " houkla jsem naštvaně, jak jsem hledala příčinu téhle situace. Byla jsem tak rozčilená. Kdo má potřebu ničit krásné chvíle dvěma vlkům? To je nějaký primitiv nebo co? Kontrolovala jsem své packy a Rolandovi packy, snažila se vysoukat ven, ale nic nešlo.
A pak se zjevila ona. Nevěděla jsem kdo to je, ale byla děsivá a nádherná. Viděla jsem, jak se zubí na Rolanda, jak na něj mrká. Chtěla jsem vyskočit a srazit jí ten škleb z tváře. Nedošlo mi, na koho se dívám. Protože to nemohlo být možné. Ve chvíli kdy promluvila, mi došlo na koho se dívám. To není možné. Vždyť zemřela. Viděli jsme to. Ani smrt tady není definitivní? Měla bych se bát. Moje tělo by mělo rezignovat, byli jsme lapeni jako zajíci v pasti. Podívala jsem se na Rolanda. Nechtěla jsem ho vidět umírat. Podruhé už jsem nechtěla tuhle situaci zažít. Věnovala jsem mu úsměv. Věřila jsem, že ať udělala cokoliv, že práva láska překoná jakoukoliv magii. Hrdě jsem se podívala na Styx. Do jejích očí. Chápu, že chová zášť. Ale mohla si za to sama. Já ji dala možnost odejít. "Styx," pronesla jsem ledově klidně. I když jsem byla zavřená v kameni. I když jsem byla snadný cíl. Nebála jsem se o sebe. Ale chtěla jsem ochránit Rolanda. "Vítej opět mezi živými. Jestli si chceš vyřídit účty, tak prosím. Ale jen se mnou. Rolanda nech jít. Ale nečekala jsem, že budeš až tak zákeřná, napadneš nás ze zálohy a pak se budeš naparovat. I když, vlastně... Jo čekala, " řekla jsem provokativně. Jo, byl to hazard. Ale mohla nás v okamžiku poslat na smrt. Chtěla jsem proto její pozornost stáhnout na sebe, aby Roland mohl vyváznout. A pokud se mrtví mohli vracet, tak to nebylo tak špatné. Sice jsem neznala cenu vykoupení, ale věřím, že by to nebylo tak hrozný. Když se i ona mohla vrátit.

Měla jsem radost, že mě sem Roland vzal. Bylo to tu opravdu kouzelné. Pokývala jsem hlavou na jeho slova ohledně vrby, že tu už musí být dlouhou dobu.
Pak ovšem Roland pověděl něco, co mi chtěl říct už delší dobu. Začal povídat a při každém jeho slově se mi na tváří zračil větší a větší úsměv. A také větší a větší úleva, že to není něco tak vážného, jak se to možná na první pohled zdálo, když jeho obličej zvážněl. Každé jeho slovo bylo jako rajská hudba pro moje uši. Říkal něco, co jsem už ani nedoufala, že někdy uslyším. A cítila jsem něco co jsem si myslela, že už nikdy neucítím. Byl mi jedno okolní svět. Bylo mi jedno, že na nás padají kapky, které nezachytily větve, že za větvemi vrby je možná někdo, koho bych nečekala a pozoruje nás jako noční můra. Ne, tenhle okamžik mi nemohlo nic zkazit.
"Rolande," zašeptala jsem jeho jméno. "Já, já to cítím naprosto stejně. Vždy když tě vidím, je den hezčí, barevnější a moje srdce je naplněné štěstím. Když slyším tvůj hlas, je to jako hudba. Mě srdce to vidí úplně stejně jako tvé. Cítím se krásně v tvé přítomnosti a ráda bych, abychom byli stále spolu, " zopakovala jsem jeho slova, natáhla se vlepila mu pusu na čumák. Poté jsem se přitulila k jeho krku, což jsem chtěla udělat už dlouhou dobu. Svět přestal existovat úplně a já byla nejšťastnější na světě.

// Středozemní pláň přes Ronherský potok

Počasí jednoznačně prohlásilo, že procházka se konat nebude. Pokud vám tedy nevadí promoknout. Přemýšlela jsem, že bych nám udělala něco jako bublinu na ochranu před deštěm, ale po té vlně jsem si ještě netroufla na takovou parádičku.
"Jsem ráda, že jsme jim pomohli. A také jsem si nevšimla, že by se jí něco stalo. Vypadala ale ohromně smutně," přikývla jsem na adresu bílé vlčice. Doufala jsem však, že bude v pořádku. Že se o ní když tak druhý vlk postará. Až když jsme prošli mezi prvními stromy, došlo mi, kde jsme. Na chvilinku jsem zastavila a závětřila. Kdysi tu bývala smečka, ale to už bylo dost dávno. Teď tu pachy vlků byly jen sporadicky, nebyl tu žádný stálý. "To se těším. Mám ráda přírodní schovky, " zavrtěla jsem ocasem. Držela jsem se blízko u Rolanda, který neomylně mířil dál a dál lesem. Dobře, občas se maličko zarazil, když nejspíš hledal cestu, ale mě přišlo, jako když přesně ví, kam jde. Nebo jsem se spíš zaměřovala na jeho chůzi, dech a vůni, než na cokoliv jiného.
Moc jsem nevěnovala pozornost okolí, když tu se zastavil u jedné vrby. Byla mohutná a nejspíš i pořádně letitá. Až po nějaké chvíli mi došlo, na co přesně to koukám. Naklonila jsem hlavu na stranu, když jsem přemýšlela, kde se tu asi mohla vzít. Nevěděla jsem totiž, že jich tu je více, dokonce celý hájek, jen o pár území dál. Brala jsem ji jako něco výjimečného. Roland se oklepal a pak prošel skrz větve dovnitř. Na tváři se mi rozlil úsměv z toho poznání. Následovala jsem jeho příkladu a vlezla dovnitř za ním. Přivítalo mě přítmí, které dodávalo místu příjemnou atmosféru. A také relativní sucho. Což se nedalo říct o mně. Což ale bylo v plánu. Energie jsem měla dost na to, abych nám z kožichů vytáhla přebytečné kapky vody a poslala je k jejich kolegům do lesa. Sice tu na nás také trochu kapalo, ale ne tolik, abychom byli promáchaní.
"Je to tu kouzelné, " řekla jsem popravdě a usmívala se. Úsměv mi však trochu zmizel, když se mi zadíval do očí a zvážněl. Sledovala jsem jeho oko, jeho výraz, byla jsem zcela soustředěná na to, co řekne. "Poslouchám, " zašeptala jsem nervózně." I já mám pak něco na srdci, " dodala jsem ještě tišeji.

Zaslechla jsem jménu bílé vlčice. Rue. Pořád vypadala dost sklíčeně, ale doufala jsem, že ji druhý vlk pomůže. Vypadal jako její velký kamarád nebo alespoň někdo, kdo ví, jak s ní mluvit. Roland mě ujišťoval, že jsem si vedla opravdu dobře. Srdce mi poskočilo, když jsem ta slova slyšela. Usmála jsem se na něj a už jen pokývala hlavou.
Přiběhla za mnou Feline a udělala to, co jsem tak moc doufala, že udělá. Chtěla se vydat na průzkum okolí. Usmála jsem se na ni vesele a než jsem stihla cokoliv říct, byla už na odchodu. "Tak hlavně opatrně a netoulej se dlouho, " křikla jsem za ní a ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Zdálo se, že se naše skupina mohla rozdělit. Kde je Vento? pomyslela jsem si zmateně, ale věřila jsem mu, že se zase brzy ukáže.
Teď už jsem mohla celou svou pozornost věnovat pouze a jen Rolandovi. Cítila jsem brnění po celém těle, jak jsem mu chtěla konečně říct, co jsem v sobě nosila takovou dlouhou dobu. Možná, že to bylo vidět v očích, v jeho oku jsem také něco podobného zahlédla. Pokud jsem si to jen nenamlouvala. Při jeho slovech jsem se zadívala na oblohu a než jsem stačila potvrdit jeho slova, dopadla mi do kožichu první kapka. "Tak to abychom vyrazili co nejdříve. Maple nás jistě chvilku oželí, " odpověděla jsem jemně a zařadila se po jeho boku. Na stranu, kde měl oko. Trochu mnou projela vlna výčitek, že kvůli mému sporu se Styx, přišel o oko. Ale na výčitky jsem měla čas ještě dlouho. Teď jsem se chtěla věnovat přítomnosti. Teď jsem se chtěla věnovat jen jemu.

// Zlatavý les přes Ronherský potok

Trochu jsem to s trasou vodní stěny nevychytala a smetla i Rolanda. Sevřel se mi žaludek, protože mi to bylo dost líto. Naštěstí hned vstal a oklepal se, takže se zdál být v pořádku. Vlk s modrými znaky se prohnal kolem jako modrá šipka, dost podobná těm, které předtím házel a už se vracel s malým, ukradeným liščetem.
Když jsem se přesvědčila, že šakali utekli, rychle jsem se podívala na toho drobečka. Zdálo se, že je v pořádku, až na pár oděrek. Mohlo to však dopadnout mnohem, mnohem hůř. Feline mohla ustoupit z cesty mámě lišce, která se samozřejmě hned vrhla ke svým dětem. Udělali jsme jim ještě eskortu až ke kraji lesa, kam se všichni hned rozběhli. Ani jsme je neofoukali, jak rychle zmizeli, ale máma liška nám ještě pohledem poděkovala. Brzy jsme slyšeli radostné štěkání, takže byla naše mise hotová.
Usmívala jsem se na všechny kolem a pohled mi zastavil na bílé vlčici. Byla ohromně smutná, ani pochvala od Rolanda ji moc nepomohla. I když jsem chtěla jít hned za ním, protože mě za ním táhlo všechno v mém těle, šla jsem nejprve k ní. I vlk s odznaky k ní zašel. "Byla jsi úžasná. Všichni jste byli. Každý přispěl k záchraně nějakým dílem," zhodnotila jsem situaci a věnovala vlčici povzbudivý úsměv. Netušila jsem, co ji vykolejilo, ale přišlo mi, že slov chvály není nikdy dost. "A došlo mi, že jsem udělala velkou chybu. Neznáme se oficiálně, takže pro pořádek. Jmenuji se Wolfganie, zkráceně Wolfi. Jsem beta v Sarumenu. A děkuji za pomoc liškám, " řekla jsem a nechala bílou vlčici s vlkem.
To už totiž ke mně šel Roland. Tedy on udělal jen malé krůčky, ale mě přišlo, že překonává obří vzdálenost. Čím byl blíž, tím víc se mi stahovalo hrdlo a všechno v těle mě lechtalo a nadnášelo. Jeho dech mě zašimral a v břiše se mi vznášelo takové hejno motýlů, že jsem zapomněla jak krásný to je pocit. "O sobě bych to netvrdila, ale ty jsi byl úžasný, " poukázala jsem na kapičky vody, které z něho ještě padaly. "Být skvělá, tak tě nesejmu vlnou, " pronesla jsem do země, ale drcla jsem ho bokem do jeho boku. Tak moc jsem si přála jít v klidu na tu procházku. Pak mi došlo, že tu je ještě Feline. Trefí odtud domů? Nebo ji tam dovedeme a pak půjdeme?

Moc děkuji za akci, byla skvělá. Jsem ráda, že jsme lišky zachránili. :))
Já bych prosila o procenta nad rámec vrozených dovedností, s to do obratnosti.
Děkuji :))

e) Napadnout šakala magií (čím více hvězd v magii, tím větší úspěšnost)

I když jsme bojovali, vrčeli a házeli na šakaly vodní šipky, oni se odmítali vzdát. Asi nečekali takovou odezvu, že budeme chránit lišky, ale ani zuby, drápy a zvuky je od toho neodradily. Chvilku to vypadalo, že máme navrch, ale jeden šakal se kolem nás protáhl a čapl jedno lišče. Proboha, to ne. Přestala jsem s vrčením. Nebylo to tak, že bych nechtěla bojovat, ale myslela jsem si, že to bude stačit. A jelikož nestačilo, přišla řada na mě. Zdálo se mi totiž, že je vlk už z používání magie unavený.
Navíc, ostatní šakali se otočili a běželi také pryč. Začala jsem na ně soustředit svou mysl, abych po nich mohla hodit nějaké vodní překážky, které je zadrží. A lišče osvobodí. Jenže, nečekala jsem, že se za nimi vydá i Roland. Ihned jsem s nějakým osnováním plánu skončila, protože jsem se bála, že bych strhla i jeho. Pomyslela jsem si o něm, že je statečný a že nedbá na svou bezpečnost, ale rychle jsem se zase začala soustředit na záchranu malé lištičky. Tak moment. Rozběhla jsem se také za nimi, ale jen proto, abych měla lepší výhled. Napůl jsem doufala, že Roland pochopí. Povolala jsem magii vody. Táhla jsem veškeré kapky do vodní stěny, kterou jsem začala stavět před šakaly. Ty to znejistilo, a změnili směr, což jsem předpokládala. Posouvala jsem vodní stěnu společně s nimi a jakmile byla příležitost, vymrštila jsem vodní proud proti šakalovi s liščetem přesně ve chvíli, kdy ho skolil Roland. Všechny zalila voda. Doufala jsem, že jsou Roland a lišče v pořádku. Kumpány zloděje jsem už neviděla, takže jsem mohla doufat, že je voda odmrštila dál. Běžela jsem na místo, připravena k dalšímu použití magie.

d) Hlasitě štěkat a vrčet a šakaly vystrašit (taktika)

// Borovicová školka

Šli jsme v docela velkém chumlu vlků a lišek. Máma liška byla pořád ostražitá, což se dalo pochopit. Ale šla s námi bez větších protestů. Snažila jsem se jí pohledem naznačit, že od nás nebezpečí nehrozí. Což zřejmě pochopila.
Liščata běhala okolo nás, až se mi zdálo, že zaběhla docela daleko. Snažila jsem se je mít pořád pod dohledem a zároveň poslouchat, co si ostatni povídají. Usmála jsem se radostně na Rolanda, že se mu můj nápad líbí. Tím jsem přestala malá liščata sledovat. Jenže než jsem začala přemýšlet dál, jestli bychom z nich raději nesmyli pachy vodou, zaslechla jsem varovné štěknutí od mámy lišky. Rychle jsem hledala, co se kde děje a viděla, jak se k nám blíží šakalové. Jedno lišče bylo docela daleko od nás, jedno blíž, ale přesto daleko. Zbytek se držel u mámy a kňučelo strachy. Feline hlídala, aby pro ně nešla máma, bílá vlčice táhla to blíž, vlk s modrými odznaky házel šipky z vody a Roland se vrhnul do boje s šakaly. Podívala jsem se na Venta a pohledem ho poprosila o to druhé lišče. Já skočila před všechny, pohledem sledovala Rolanda a vnitřek se mi sviral strachem o něj. Otevřela jsem tlamu a vydávala ze sebe štěkání a vrčení. Snažila jsem se udělat bordel, aby si mysleli, že nás je víc.

B. Liščí nory

"Vůbec nevím jestli takhle funguje, ale jestli ji někdo má, může to zkusit," otočila jsem se ke zbytku skupinky v reakci na otázku od Feline. Vento se toho chytil a i bílá vlčice přidala svůj nápad. Byla celá nesmělá, tak jsem se na ni široce usmála, aby se nebála.
Roland a Feline drželi malé lišky dál, takže jsme mohli něco zkusit. Bílá vlčice a vlk s modrými pruhy také ovládali vodu, což umožnilo rozložit síly potřebné na přivolání a manipulaci s vodou. Dávala jsem pozor, aby voda nezměnila směr a nezaplavila lišku. Voda správně podemlela kmen a teď bylo na čase vytvořit led. Byl to Vento, který se do toho pustil a kdybych nehlídala vodu, určitě bych na něj obdivně zamrkala. Nechala jsem si to však až po práci a zbytkem vody do kmene zatlačila, aby se odsunul stranou. Tak vznikla dostatečně velká mezera na to, aby máma liška proběhla ven.
Jakmile byla mimo nebezpečí, nechala jsem vodu odtéct pryč. Mezitím, co se liščí rodinka vítala, tak jsem poplácala Venta po rameni a packou mu prohrábla srst na čele. "Dobrá práce synku," řekla jsem něžně, protože mateřský pud se prostě projevil. Poté jsem se otočila i na ty dva, které jsem stále neznala jménem (a to byla hanba). "Zvládli jsme to dobře, díky za pomoc," zazubila jsem se a podívala se na Feline, posléze i na Rolanda a modrého vlka, kteří navrhovali, že bychom měli pomoci liškám najít nové místo k životu. "Myslím, že máte pravdu. A také bych řekla, že tam nemůžeme nastoupit jako doprovodná eskorta v takovém počtu, protože by to ostatní lišky mohlo vyděsit a pak by byli na tyhle moc zlé. Možná, kdybychom je magií vzduchu tak nějak ofoukali od našich pachů? " dodala jsem.

// Za Osudem

// Kopretinová louka přes Plamínek

Za našeho odborného dozoru se všichni přes potok dostali. Liščata nás neúnavně lákala dál, až jsme našli příčinu jejich křiku. Cítila jsem v lese i další vlky, ale doufala jsem, že buď si půjdou po svých nebo nám když tak pomůžou. Pokud by měli nepřátelské úmysly, bylo by to v současné situaci trochu nepříjemné.
Sledovala jsem Rolanda, jak hrábnul do země u převráceného stromu a konečně jsem si dala dvě a dvě dohromady. Za stromem byla nora a v noře byla máma liška. I když byla liška predátor, jako my, bylo mi malých liščat líto. Nemohli jsme je nechat svému osudu. Kdo bychom byli, kdybychom se teď otočili zády. Ne, to jim nemůžeme udělat. Mají právo dostat šanci žít.
Mohli jsme jen doufat, že je máma liška v pořádku a jen se nemůže dostat ven. Po vzoru Rolanda jsem přišla ke kmeni a obhlídla ho. Země byla zmrzlá a kmen těžký. Roland odvedl liščata kousek dál a nadhodil magie. Znovu jsem se zadívala na noru, kmen a zem a vodu zavrhla. "Vodu použít nemůžeme. Mohla by se dostat do nory a máma liška by se mohla utopit a to nechceme. I když, kdybychom se nesnažili ten kmen podemlít a udělat novou díru do zmrzlé země, ale použili vodu na okraj kmene abychom ho odtlačili... To by se nám možná mohlo podařit a mámu lišku by to neohrozilo. Nemá někdo ještě magii vzduchu? Že bychom spojili magie a udělali pořádnou odtlačovací sílu? Nevím jestli na to voda a zbytek vlčích tel bude stačit, " dokončila jsem trochu smutně a obcházela kmen s nadějí, že někdo tu magii vzduchu bude mít. Zároveň jsem hledala nejlepší místo, kde by mohli všichni tlačit a odtlačit kmen. Stačí kousek, aby se máma liška mohla protáhnout.

D) Vymyšlený plán použít magii plus zbytek vlků k odtačení kmene.

To byla ostuda! Tolik jsem se za sebe styděla. Bylo jediné štěstí, že to Roland vzal s takovým humorem. Oddechla jsem si, ale i tak jsem si pečlivě kontrolovala, co mu odpovím. Protože jsem byla schopná plácnout něco ve smyslu, že by mi nevadilo, kdyby kolem nás nějaká malá Rolanďata chodila. Jenže to byla taaaaaaaaak daleká budoucnost, která byla i taaaaaaak nejistá, že jsem byla naprosto ticho s touto myšlenkou. Raději jsem se trochu stydlivě usmála. "No, ano. To máš pravdu."
Bylo štěstí, že přiběhli další členové smečky. Vlk s modrými znaky, který mi nebyl vůbec povědomý, ale bylo možné, že mi o něm Maple vyprávěla. Pak světlá vlčice, kterou jsem už měla šanci potkat a pokud jsem si správně pamatovala, tak se jmenovala Rue. A poté přiběhl Vento, můj adoptivní syn a jak mi tak nějak došlo, i Rolandův. Nad tím nebyl čas dumat nějak víc, ale zapsala jsem si tuto informaci za uši.
Neměla jsem šanci jim pořádně odpovědět, stačila jsem jen všechny nově příchozí pozdravit. Skoro všichni se totiž ptali po liščí mamince a to začala ta drobotina vyvádět ještě víc. Nebyla šance na nějaké hlubší a významnější rozhovory, protože bylo zcela evidentní, kam máme jít. "Tak pojďme, třeba budeme vědět víc," dodala jsem k řečnické otázce od Rolanda a dávala jsem pozor, aby všichni ve zdraví přešli přes celkem dravě proudící říčku. Nebýval tady jen takový maličký potůček? Snad jsou u Tenebrae v pořádku. Jestli ten sníh takhle rychle taje, snad tu nebudeme mít zase nějakou potopu.

// Borovicová školka přes Plamínek