Wolfganie není vlk, který každému hned věří. Což o to, přátelská umí být a ve většině případů i je, ale ne každému vlkovi na potkání řekne, co se jí stalo v mládí, či se svěří se svými pocity. Každého si musí pořádně proklepnout, aby věděla, jestli si dotyčný vlk zaslouží její důvěru pro tyto citlivé informace. Dokud však neuzná za vhodné, že ví o vlkovi vše podstatné, ptá se stále dál, aby věděla, že to dotyčnému říci může. Jenže Wolfganie nemá potřebu se se svými vnitřními démony svěřovat spoustě vlků, jen opravdu těm nejbližším.
Wolfganie bývala velice tvrdohlavá, ale trochu se to zmírnilo. I když, to, že neměla v něčem pravdu (ať je to cokoliv), si přiznává velice nerada. Ale dokáže to. Je to vlčice, která snese hodně, ale co opravdu nerozdýchá, je zrada přátel. Když ji zradí nějaký kamarád nebo kamarádka, je schopná ho/ji na místě zabít. Proto si raději nevytváří tolik přátelských vztahů.
Této vlčici nechybí respekt k vedení. Dokáže smečku následovat kamkoliv a nedovolí si říct svůj názor proti, jen kdyby se jí na něj někdo ptal. Ze začátku se může zdát trochu stydlivá a málomluvná, ale postupem času se to zlepší a už je hovorná. Dokáže mluvit plynule a vyrovnaně, zároveň i slušně a zdvořile. Nerada se uchyluje k vulgárním výrazům.
Když už se Wolfganie s někým spřátelí do takové míry, že dotyčný vlk ví o ní skoro vše, tak teprve poté poznají jaká doopravdy je. Kamarádka na život a na smrt, taková, která se za ně zaručí či postaví a bude je bránit. Wolfganie je velká bojovnice jak na lovu, tak i v názorech. Většinou si svůj názor dokáže prosadit, pokud to není něco proti vlkům, kteří jí jsou nadřazení.
Její největší zálibou je vyhřívání na kamenech a pozorování přírody. Řídí se heslem:“ Kdo v přírodě nalezne pravý řád, může šťastně žít na pořád.", proto přírodu pozoruje a ráda jí naslouchá. Příroda ji navíc přitahuje hlavně jiskřivou vodou, jako jsou studánky nebo prameny. Asi jediné čeho se bojí a je schopná si to přiznat, je oheň. Z ohně mívá skoro panickou hrůzu a dává si dost dobrý pozor, aby nenaštvala vlky s magií ohně. Má s ním nepříjemné zkušenosti z dob, kdy byla vlče. Hlavně nenávidí slyšiny v podobě praskání ohně a ošklivé sny, které končí stejnou scénkou.

Příběh rodičů:


Matka Wolfganie, Wintra, musela odejít od smečky, protože vlčic ve smečce bylo mnoho a potravy i vlků málo. Wintra se potulovala po Alpách, občas si ulovila zajíce nebo myš. V tu dobu si otec Wolfganie, Wulkan, měl najít vlčici. Chtěl to po něm jeho otec Worgin, musel dostát rodovému jménu Lycantrophia, který byl v Alpách roven slovnímu spojení hojnost potravy a navíc cítil, že už by si rád někoho našel. Wintra zatím hubla, protože nikdy nebyla dobrá lovkyně, takže s pár zajíci se nemohla moc nasytit. Wulkan byl zdatný lovec a tak jak byl na lovu se smečkou, viděl Wintru. Zrovna se plížila za kamzíkem a Wulkan si pomyslel, ta vlčice je buď velmi zdatná, nebo úplně blbá. To už se na ni koukala celá lovecká skupina a měli na Wintru, ne zrovna hezká slova. Wulkan na ně štěkl, ať jsou ticho a sledoval, co se bude dít dál.
V tom Wintra vyskočila kamzíkovi na hřbet a ten se rozběhl jako by ho bodly vosy a namířil si to přímo na loveckou skupinu. Těm zmrznul úsměv na tlamách a začali panikařit. Wulkan, jako pravý organizátor štěknul, aby všichni zalezli a až kamzík poběží kolem, tak ať mu vystartují po nohou. Pak vyštěkl na Wintru, která byla zahryznutá kamzíkovi v hřbetu, aby povolila stisk a skočila na zem, až řekne teď. Všechno se událo tak rychle, že Wintra, která se nehodlala úlovku jen tak vzdát, najednou ležela na kamzíkově mrtvole, se zuby zatnutými v jeho hřbetu. Hleděla na celou skupinu výhružně, ale víc převládala vyděšenost. Nikdo očividně nechtěl začít mluvit, tak se toho ujal Wulkan.“Tohle bylo to nejstatečnější, co jsem kdy u vlčic viděl. Jak se jmenuješ?“. Jenže Wintra, místo vděku za zachránění kůže, začala vyvádět jako pominutá: “Jako co tohle mělo znamenat? Ten kamzík je můj, já ho ulovila a dokázala bych to sama, bez pomoci nějakých…“. Ještě, než stačila nabrat dech pro další slova, ji Wulkan zadržel: “Jen klid, však já se jen ptal. A co se týče toho kamzíka, je stejně tvůj jako náš. Co kdyby si šla s námi a dala si ho u našich jeskyní?“. Jen to dořekl, všichni co byli přítomni, se na něho podívali, jako by ho viděli poprvé. Vlci z jeho smečky se na něho dívali obdivně, protože takhle mile se k žádné vlčici ještě nechoval. Jenže Wintra se dívala maličko polichoceně, ale víc se tvářila jako by měla zase začít šílet. Wulkan si toho všiml a tak už nic neříkal, pokynul smečce, aby vzali kamzíka a vydali se zpátky k domovu. Přesně jak čekal, Wintra se plížila za nimi. Byl rád a pokračovali dál.
Brzy se dostali na dosah jeskyní a Wulkan utrhl z mršiny velký kus masa a hodil ho na zem. Wintra to neviděla a pořád si pro sebe bručela: “To je moje, já si to ulovila. Konečně si něco ulovím a oni mi to ukradnou.“. A jak se plížila, narazila na pronikavý pach masa. Začala čmuchat a brzy objevila ten kus, který ji tam hodil Wulkan. Wintra zapomněla na všechny negativní myšlenky a hladově se na ten kus vrhla. Brzy ho spořádala a zalezla si do jeskyně, kterou našla a usnula. Jeskyně byla neobydlená, ale vlci si do ní ukládali kosti na horší časy. Když se dosyta nažrali kamzíka, začali ho odtahovat i se zbytky masa do jeskyně. Když tam dorazili první vlci a našli Wintru, začali vrčet, štěkat a hned tam přiběhli bety s vyceněnými zuby a hledali nebezpečí. Když se tam objevil Wulkan, řekl, aby se všichni uklidnili, protože tahle vlčice nikomu neublíží. Wintra, spokojená, že se konečně najedla, se ani neprobudila, ale když do ní začal strkat nějaký čumák, tak se neochotně probudila. Otevřela oči a nad ní se skláněl Wulkan. Usmíval se a ona se lekla, kam to zase vlezla. Wulkan se jí konečně představil a navrhl, jestli je opuštěná ať se přidá k jejich smečce. Wintra se taky představila a nevěděla, jestli ano nebo ne. Docela si zvykla na samotu, ráda byla volná, ale zase brzy měla přijít zima a ona tak zdatný lovec nebyla. Tak se nakonec rozhodla, že se přidá ke smečce, ale jak se naučí lovit, tak zase odejde.
Wulkan se osobně ujal jejího výcviku a pomalu se začínali sbližovat. Přitom ani nevěděl, že Wintra, až se naučí bojovat a lovit, tak zase odejde. Zhruba za čtyři měsíce společných lovů, bojů a výcviku byla Wintra stejně dobrá jako Wulkan. Wulkan ji chtěl vyzkoušet a tak ji poslal s vlčicemi na lov. Bylo jaro a tak bylo zvěře dost. Jenže když něco ulovily, Wintra si pomyslela: “Tak, už umím lovit, můžu zase jít.“. Ani si nevšimla, že to vyslovila nahlas. Vlčice, které byly poblíž, to zaslechly. Hned se tvářily, že nic neslyšely. Když se vrátily se svými úlovky a všichni se dosyta najedli, jedna vlčice řekla Wulkanovi přesně to co říkala Wintra. Wulkana to hodně zamrzelo, myslel si, že po té době k němu Wintra něco cítí. A tak dělal, že si jde brzo lehnout, ale lehnul si tak aby mohl sledovat Wintru.
Ona to nevěděla a řekla, že si jde lehnout. Měla vymyšlený plán, že v noci uteče. Když už byl všude klid, Wintra se vyplížila ze své jeskyně a šla pryč. Wulkan se za ní vydal a když už byli daleko od jeskyní, pronesl smutně: “Myslel jsem, že sis mě oblíbila a ty, i přes to co jsme prožili, odcházíš?“. Wintra se tak lekla, že se ani nezmohla na slovo. Byla napůl naštvaná, že ho potkala, protože ji tak pokazil dokonalý plán, ale na druhou stranu byla ráda, že ji zastavil. Pomalu se otočila a uviděla, že se do ní zavrtávají jeho oči. Jak by teď mohla odejít? Tak řekla: “Tak pojď se mnou. Bude nám dobře.“. Jenže Wulkan na to: “Ty myslíš, že mohu? Můj otec už tu dlouho nebude a někdo se musí ujmout smečky. Ty sis toho nevšimla?“. “A čeho?“. “Toho, že tě mám rád, já myslel, že jsem to dával dost najevo. Prosím, zůstaň a pomoc mi starat se o smečku.“. Tím ji dokonale rozhodil. Něčeho si všimla, ale nevěnovala tomu pozornost. Když ta slova od něho slyšela, zjistila, že k němu něco také cítí. Bylo to něco, co ještě nikdy k nikomu necítila.Chvilku bojovala sama se sebou, až se k němu přiblížila, oblízla mu čumák a zašeptala: “Zůstanu.“. Tím se zpečetilo jejich přátelství do partnerského vztahu. Druhý den ráno to chtěli oznámit smečce a Worginovi. Jenže Worgin tu noc zemřel. Byla to příšerná rána pro celou smečku, především pro Wulkana. Nebyl na to připraven, ale každý ze smečky se s tím musel smířit. Naštěstí teď měl po boku vlčici, na kterou celý život čekal. Přišlo léto. Wulkan se v té době naučil vést smečku a Wintra se naučila lovit tak bravurně, že to i Wulkana překvapovalo. Po teplém létě přišel barevný podzim a zde se začíná odehrávat příběh Wolfganie

Příběh Wolfganie:


Byl to příjemný podzim. Venku se barvilo listí do červených, žlutých a bronzových barev. V doupěti v Alpách se zrovna narodila vlčata. Jedna samička a dva samečkové. Jejich otec, Wulkan, byl pyšný a vyrazil na lov, aby měla Wintra jídlo a mohla nakrmit vlčata. Wintra se zrovna rozhodovala, jak vlčata pojmenuje. “Pro samičku se hodí jméno Wolfganie, ale co kluci? Wulkan si přál mít Wlada a ten třetí. Myslím, že mu budu říkat Wendel.“. Wolfganie a její bráškové zatím sice neviděli a neslyšeli, ale už cítili a uměli si najít matčino mlíčko. Wolfganie si pomyslela, že hezčí vůni, než jakou voněla její matka, už neucítí. Tak se doplazila pro jídlo a usnula. Takto žili asi devět dní. Jen jedli a spali. Když ale desátého dne Wolfganie otevřela oči, už nebyly slepé. Nejdřív byla zaskočena, ale rychle se začala rozhlížet po doupěti. Sice toho nebylo moc, co by mohla vidět, ale pro ni to bylo něco nového. Když už se pokoukala na doupě, začala si prohlížet matku a brášky. Zatím, ani nevěděla, jak se maminka jmenuje nebo jak se jmenují bráškové. Jen viděla, že někdo malý jako ona, leze pomalu ven. Tak začala kňučet: “Mami, mami on leze ven.“. Sama byla překvapená, že slyší svůj pískot, ale zatím ho nechtěla víc zkoušet. Wintra věděla, že Wlad se patrně rozhodl, že prozkoumá venkovní svět. Tak ho čapla za kůži na krku a vrátila ho k sobě. Pak se zkoumavě zadívala na Wolfganii, oblízla ji a zašeptala: “Neboj, já vím. A jmenuješ se Wolfganie. Tvoji bráškové se jmenují Wlad a Wendel. Takže si to zapamatuj.“. A tak Wolfganie, když se najedla, mohla před spaním přemýšlet, co všechno viděla a slyšela. I když toho moc nebylo.
Po třech týdnech, šla vlčata konečně ven. Když se pořádně rozhlédli, viděli, že se k nim z druhé strany blíží další vlčata. Wlad se bez váhání vydal za nimi, ale Wendel a Wolfganie nebyli tak důvěřiví. Když se zdálo, že Wendel zaleze zpátky do nory, začala ho Wolfganie popichovat: “Přece se můj velký brácha nebojí.“. Wendel ji rozzlobeně odpověděl: “Tak se předveď ty, jak se umíš seznamovat.“. To jsem si to zavařila, pomyslela si Wolfganie a šla se teda seznamovat. Vůbec nevěděla, jak se má chovat, co má říct a tak jen přišla k ostatním, stála a sledovala je. Jedno nebojácné vlče k ní přiskočilo, drklo do ní a pravilo: “Máš babu!“. Wolfganie, div nespadla, jak se lekla a už se chtěla začít zlobit, když tu ji napadlo, že to je asi hra. Tak se rozběhla a vrazila jako beran do jiného vlčete. To to nečekalo a svalilo se do trávy. Všichni se mu smáli a Wolfganie nejvíc. Vlče se zvedlo ze země a řeklo: “No, tuhle hru už hrát nebudeme. Co kdyby, jsme někam šli?“. A tak vyrazili všichni na průzkum. Na průzkumu se začali lépe poznávat a začínali na nich být vidět jejich vlastnosti. Například Wlad, který byl nejstarší ze všech vlčat, běhal za vším, co se hýbalo. Ostatní z toho měli srandu, ale jeho bráška Wendel, který se do hry moc nezapojil a nezapojoval se ani do hovoru, mu to rozmlouval. Ostatní si mysleli, že to není hezké takhle kazit průzkum, ale najednou se z ještě neopadaného keře, na který Wlad zkoušel vrčet, vyřítila krysa. Vlci samozřejmě vlčata sledovali a čekali, jak si s tím poradí. Krom Wlada, Wolfganie a jednoho vlčete jménem Sonkar, ostatní utekli k rodičům a pozorovali krysu, jak se za nimi řítí. Jenže, krysa se zarazila, protože vlčat, která utíkala, bylo pět a zřejmě si myslela, že je za ní ještě něco většího, když vlčata takhle utíkala. Byli to Wendel, Klortis, Dinie, Clueda a Borgia. A jak krysa zaváhala, Wolfganie se snažila zavrčet: “Jdeme na ni.“. Místo toho zakvíkala, jak ještě neuměla vrčet, něco jako: “Jderme nu ni.“. Ale zdálo se, že to ti dva pochopili, protože se na ni vrhli. Samozřejmě krysa utekla, ale všichni z toho měli ohromnou srandu. Ten večer všechna vlčata usnula, jako by je do vody hodil.
Během prvního týdne co se vlčata seznamovala se světem, kde vyrůstala, nic zvláštního nestalo. Jen Wolfganie se pomalu otevřela ostatním vlčatům, ale její největší kamarád, kromě brášků, byl Sonkar. Během druhého týdne napadl sníh. Wolfganie, která si zvykla vstávat brzy (a to ji vydrželo do dnes), vyrazila jako vždy z nory. Jenže venku bylo víc světla než obvykle. Když si zvykla na to oslepující světlo, uvědomila si, že ji zebou tlapky. Udiveně se podívala na zem, a kde bývalo jehličí leželo cosi bílého. Vyděšeně stáhla ocásek a skočila zpátky do nory. Tam se srazila s právě vstávajícím Wendelem a Wladem. Skutáleli se zpátky na mámu a Wolfganie začala bláznit: “Venku se něco stalo. Všechno je bílé. Mami, mami co se to děje.“. Do této doby nebyla tak vystrašená jako teď. Wintra se na ni podívala a začala ji klidnit: “To je dobré, Wolfinko. Nic nevyřešíš, když budeš takhle bláznit. Pojď, podíváme se všichni a přijdeme té záhadě na kloub.“. Jenže Wolfganie, jak byla poblázněná, tak se stáhla až ke stěně nory a odmítala jít ven. Její brášky už to přestalo bavit a doráželi na mámu, kdy už teda půjdou. Wintra si povzdychla a řekla Wolfganii, ať si tu zůstane, pokud chce. Tak tam Wolfganie zůstala sama a říkala si: “Kde jen jsou listy a jehličí. Kdepak, já ven nejdu ani za maso.“. Takhle si chvíli lamentovala pro sebe a pak ji to přestalo bavit a pomalu se plížila ven. Když vykoukla ven, zůstala stát s tlamičkou otevřenou. Všichni si v té bílé věci hráli, dováděli, dokonce se tam i někteří zahrabávali. Tak se rozhodla, že to také zkusí. Wintra si ji všimla, jak opatrně našlapuje, zamířila k ní a řekla ji: “Tak vidíš, nic to nedělá. Jinak, říká se tomu sníh, a když si budeš dávat pozor, kam šlapeš, nic se ti nestane.“. Wolfganie se na mámu nevěřícně podívala, pak se zahleděla na sníh, zabořila do něho čumák a zkusila ho ochutnat. Neměl žádnou chuť, jen byl studený. Pak přiběhl Sonkar a začal tam poskakovat a přemlouvat Wolfganii aby si šla hrát. No, moc přemlouvat nemusel, protože Wolfganie už také propadla zimním radovánkám a všichni si v tom sněhu začali hrát víc než předtím. Do hry se dokonce zapojili i starší vlci. Když už všichni, co si hráli, byli mokří, tak se zakousli do zásob, co měli a skupina lovců dokonce přinesla nějaké čerstvé maso. Vlčata sníh bavil přibližně dva týdny. Potom každé ráno, když vstali, tak první věta byla: “Ten sníh je tam pořád.“.
A bylo jaro. U všech vlčat se začaly projevovat dominační vlastnosti. U prvorozeného Wlada, který i po zimě stále důvěřoval všemu, co se hýbalo, bylo zřejmě souzeno být omegou. On se tak i choval, když mezi vlčaty vznikaly konflikty, byl ten, co je rovnal. Když chtěla vlčata lumpačit byl ten co vymýšlel plány. U Wendela se nevědělo, kam bude směřovat. Byl schopný dělat víc věcí najednou. V jednu chvíli krotil Wlada a v zápětí peskoval Sonkara a Cluedu, aby neskákali na podezřelou větev. I když se všichni znali, s Wendelem se dokázali bavit jen jeho sourozenci a Dinie. Nikdo jiný mu nerozuměl a nevěděl jak a o čem si s ním povídat. U Wolfganie se čekalo, že povede tuto smečku, až přijde čas, protože si skoro vždy věděla rady a dokázala si svůj názor prosazovat. Jenže ona takovou zodpovědnost nechtěla. Ráda se prala s ostatními, nejvíc se Sonkarem. Samozřejmě to byly vlčí hry, ale ty měla nejraději. Jednoho jarního dne už byl čas vzít vlčata na první lov. Šli na dvě skupinky, protože při tom počtu a hluku co vlčata dělala, když byla spolu, by nic nechytili a nic by je nenaučili. V čele jedné skupiny byla Wintra a měla sebou Sonkara, Wolfganii, Wlada, Wendela a tři dospělé vlky - lovce. V čele druhé skupiny byl Wulkan a měl sebou Klortise, Cluedu, Dinii, Borgii a také tři dospělé vlky - lovce. U jeskyní se rozdělili a šli každý na jinou stranu. Skupina Wintry šla do údolí, kde bývalo nejvíc potravy, zvlášť teď na jaře.
Jenže v ten den se stala strašlivá událost. V údolí, kam se Wintra vydala, pracovali lidé. Měli tam stroje a Wintra o nich věděla, tak to chtěla vzít velkým obloukem kolem, protože tam zachytila stopu nemocného losa. Takže se všichni přikrčili a postupovali, protože los byl nedaleko. A opravdu, stál tam se svěšenou hlavou, pohublý a vypadal, že už dlouho nevydrží. Wintra přikázala nedočkavým vlčatům, ať jsou ticho a pozorně sledují. Vyrazila z úkrytu, lovci za ní a pár šikovnými kousanci ho vyřídili. Vlčata vše sledovala se zatajeným dechem, Wolfganie se už těšila, až si to také zkusí a šli se najíst, aby měli sílu na další úlovek, který měli zkusit ulovit sami. Lidé, co dole v údolí něco pracovali, odešli, ale z jednoho jejich stroje začali létat jiskry. Lovecká skupina si ničeho nevšimla, protože vítr foukal na druhou stranu a slyšeli jen zběsilé žvýkání vlčat. Jiskry zatím přeletěly na blízký keř a z toho začaly šlehat plameny. Když Wintra zaregistrovala podezřelý zvuk a divný, pronikavý pach, stal se z malého ohníčku na keři velký lesní požár. Wintra v první chvíli zpanikařila, ale poté začala velet: “Všichni dožrat a rychle domů. Bez odmlouvání!“. Vlčata chtěla začít protestovat, ale pak ucítila ten pronikavý zápach kouře a každé se přitisklo k jednomu vlku. Všichni se pak rozběhli zpátky k domovu. Jenže cesta, kterou přiběhli, byla už v jednom ohni. Všude byl dým, bylo slyšet praskání větví a křik lesních zvířat, cítit byly spálené stromy. Dospělí vlci se snažili udržet panikařící vlčata na uzdě. Wintra se otočila, že poběží zpátky a vezmou to oklikou. Jenže pak uslyšela zděšené vytí a strašlivou ránu. Otočila se a viděla, že jedna hořící větev se urvala a spadla mezi vlky. Všichni byli zaskočeni, jen Sonkar začal vyvádět jak šílený. Začal běhat v kruzích a dva lovci se ho snažili chytit. Wolfganie, Wlad a Wendel zůstali vystrašeně stát u mámy a druhého vlka. Když tu se Sonkar navenek uklidnil, ale v jeho očích bylo vidět šílenství. Otočil se na stojící skupinku, která stála na kraji srázu a byla vzdálená od ohně, a vyrazil na ni. Wintra a druhý vlk měli dobrý postřeh, takže uskočili, ale vlčata ne. Sonkar do nich vrazil a skutáleli se ze srázu. Vlci tam hned přiběhli a to co viděli, už nikdy z hlavy nedostanou. Wolfganie brzdila předníma tlapkama, aby nesjela do ohně. Wlad a Wendel se drápy drželi stromu a Sonkar byl pod nimi a měl co dělat aby nesjel dolů. Wintra za nimi chtěla skočit, ale vlci ji drželi. Wolfganie nevěděla, co má dělat a hlavou ji prolétla myšlenka, že už je konec. Podívala se na brášky, aby jim dala sbohem, ale děsem málem přestala dýchat. Sonkar se rozběhl, zapřel se nohama o oba vlčky a vyběhl nahoru. Jenže na ně to byla velká váha, už se neudrželi a skutáleli se dolů. Kvůli dýmu bylo brzy jen slyšet jejich zděšené vytí. Wolfganie chtěla za nimi hned skočit, chtěla je přitáhnout zpátky, chtěla se za nimi rozběhnout, ale mohla jen nečinně přihlížet. V tu chvíli se pro ni zastavil svět. Ani nevnímala, jak ji vlci vytáhli, nevnímala, když běželi pryč od hořícího pekla, pořád před očima měla oči svých brášků, jak padali a měli je vytřeštěné hrůzou. Když dorazili k jeskyním, byla tam zatím dobrá nálada, protože se lov podařil. O ohni sice věděli, jenže ten byl od nich daleko a ani k nim nemohl přijít. Jakmile přiběhli, všichni poznali, že se něco stalo. Wulkan hned přiběhl k Wintře a Wolfganii a začal se vyptávat: “Co se stalo? Kde jsou Wlad a Wendel? Tak co se stalo?“. Wolfganie nic z toho neslyšela, pořád zírala před sebe a nemohla se smířit s tím, co se stalo. Týden se z toho nemohla vzpamatovat. Vždy když zavřela oči, tak viděla, jak její bráškové padají. Vždy když přišla do jeskyně máma nebo táta, slyšela praskání ohně. Když se už uklidnila na tolik, aby vyšla z jeskyně, vlci byli už jakž-takž smířeni s tím co se stalo. Jakmile Wolfganie vyšla, přiběhli k ní vlčice Dinie, Clueda a Borgia. Všechny byli jak přešlé mrazem a přály Wolfganii, že se vrátila. Pak přišel Sonkar. Wolfganie ani nevěděla, co ji chtěl říct, ale zahořel v ní takový vztek, že se na něho vrhla. Začala ho kousat do krku, do nohou, do hlavy, prostě do všeho co ji přišlo pod zuby. Sonkar se samozřejmě začal bránit a byl z toho boj na život a na smrt. Jelikož byl Sonkar vlk a byl mohutnější a Wolfganie týden nejedla, měl velkou výhodu. Když Sonkar vypadal, že ji dá smrtící kousanec, podívala se na něj Wolfganie pohledem plným zloby a Sonkar zaváhal. A to přesně Wolfganie potřebovala a zakousla se mu do krku. Sonkar překonal údiv a ohnal se po Wolfganii tlapou. Zasáhl ji do obličeje, ona uskočila a cítila, jak ji po tváři stéká krev. Chtěla se na něho vrhnout a on na ni, ale skočil mezi ně Wulkan a zaštěkal: “To už stačí.“. Jelikož to byl alfa, tak Wolfganie i Sonkar sklonili hlavy, ale hrdelně vrčeli. Wintra zatlačila Wolfganii k potoku, aby si vymyla rány a Wulkan zatlačil Sonkara do jeskyně s tím, že mu pak řekne, až bude moct vylézt. Wolfganie si vymyla rány, které nebyly tak hrozné jak se zdálo, ale nejhorší byla ta na obličeji. Pálila skoro jako oheň, který se jí v nitru rozhořel.
Když už ji mamka dovolila jít, tak se skloněnou hlavou se najedla a šla si lehnout. Takhle to pokračovalo ještě asi týden. Vstát, najíst se, pak vyběhla na skálu a zírala dlouhé hodiny na ohořelé stromy. Wolfganie se nemohla smířit s tolika věcmi najednou. Ztráta brášků, zrada přítele a k tomu ty stále se opakující noční můry. Když se s tím už smířila, protože si řekla, že lítost nemůže takhle podporovat, tak zjistila, že se stalo mnoho změn. Sonkara vyhnali ze smečky, odešla i Dinie, protože jí všechno připomínalo Wendela. Wolfganie chtěla také odejít, aby se podívala, jestli vážně bráškové zemřeli, ale rodiče ji to nedovolili, protože ještě neuměla lovit a postarat se o sebe. Když ji Wintra zase donutila, aby si ještě jednou vymyla rány, zděsila se, co jí na obličeji zbylo za šrám. Od té doby, když se učila lovu nebo jak přežít v horských podmínkách, chodila s hlavou sklopenou. Přes léto a podzim se naučila mnoho užitečných věcí, jako byl lov, nacházení vody, nalézání bezpečného místa na odpočinek a spánek. Brzy měla přijít zima a Wolfganie se chystala, že odejde. Rozmluvili jí, aby na zimu neodcházela, jenže to bylo těžké, protože Wolfganie byla a je tvrdohlavá. Strávila zimu se smečkou a v dlouhých zimních večerech vzpomínala, jak si užívala první sníh s brášky. Se smečkou lovili a lovili a Wolfganie se zdokonalovala v lovu, rychlosti a bystrosti. Najednou se zima překulila v jaro a Wolfganie chtěla už opravdu odejít. Ve smečce ji nic nedrželo, protože chtěla stát na vlastních nohách. Wintra a Wulkan ji tedy dali ještě spoustu rad a tajně doufali, že si to ještě rozmyslí. Nerozmyslela, ale pár slz prolila, když dávala rodičům sbohem. Přiběhli i ostatní členové smečky a Klortis, se kterým si moc nepovídala, ji prozradil, že ji měl vždycky rád a poradil ji, že když jde se sehnutou hlavou, každý si na ni může dovolit. Takže když Wolfganie už opravdu odcházela, šla s hlavou vzhůru, jako pravý potomek alfa páru.
Její první cesta vedla k místu, kde se to stalo. Dávno už neprolévala slzy, ale to místo ji vhánělo smutek do očí a hlavně se ji vracely vzpomínky na ten den. Po požáru a po zimě nebylo už nikde vidět žádné, ohořelé stromy, ale tu a tam bylo ještě viditelné místo, jak tam chyběla tráva. Wolfganie přišla na místo, kde její bráškové spadli a ucítila jejich pach. Sice slabý, velmi slabý, ale byl tam. Wolfganie musela chvilku zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Pak šla po pachu. Došla až dolů pod sráz a tam pach končil. Strávila celý zbytek dne hledáním ostatků, ale nic nenašla. Nenašla už ani slabý závan pachu, takže se v rostoucí tmě rozhodla najít si bezpečné místo. To našla kousek od místa neštěstí a přečkala tam noc. Pak se začala potulovat po Alpách a bezútěšně se z ní stala vlčice samotářka. Jednak z toho důvodu, že moc jiných vlků a smeček nepotkala a jednak, že se seznamovat moc nechtěla. Vždy když slyšela prasknout větvičku, už se ohlížela a hledala oheň. Asi po půl roce bloumání Alpami se rozhodla, že se podívá jinam. Neměla jasný cíl, ale chtěla odtamtud odejít, protože už měla pocit, že zná každičký kout Alp. Občas ucítila pach brášků a vždy to týden ověřovala, ale nenašla je. Toulala se dál a dál, všem se vyhýbala a nic nechtěla prožívat. Hlavně si přála, aby nic necítila. Sklouzla do každodenní rutiny. Vzbudit se, něco si ulovit, sníst to, popoběhnout dál a spát. Toto dělala den co den až do doby kdy si uvědomila, že cítí jen vlky. Rozhodla se tady zůstat a pokusit se najít si přátele, i když to nebude jednoduché.
Wolfganie se opravdu snažila sblížit se s některým vlkem víc nebo si vytvořit přátele. Nakonec za přátele mohla považovat možná tak 2 až 3 vlky a ostatní za známé, či jednou viděné. Ale i to byl pro ni úspěch.
Jenže přišlo období, kdy s nikým nemluvila, s nikým se pomalu ani neviděla, jen prostě existovala jako tělo bez duše. Kdo ví, co se jí mohlo stát. Možná se až příliš zabrala do svých úvah, zda ještě kdy uvidí své brášky nebo svou rodinu. Přestala vnímat okolí. Jen následovala svůj čumák, občas si něco ulovila a nerozhlížela se, kam to vlastně jde. Tak se stalo, že opustila Gallireu. Sice neúmyslně, ale opustila.
Přešla zima, bylo jaro. Wolfganie necítila, že by měla tlapky nějak moc uchozené. Ani si neuvědomila, že už nikde necítí ten všudypřítomný pach vlků. Nevšimla si, že se krajina výrazně změnila a oteplila. Občas si ulovila jídlo, vodu si našla, tak proč by si měla myslet, že je někde jinde. Nakonec si našla malou jeskyňku a skoro celé dny ležela před vchodem utopená ve svých myšlenkách a vzpomínkách na dobu, kdy byla malé vlče.
Hubla, chřadla, ale moc ji to nezajímalo. V jednu dobu na tom její tělo bylo tak špatně, že by možná ani nezaregistrovala, že umřela. Tak moc byla zabraná ve své mysli a vzpomínkách, že ostatní smysly odstrčila do pozadí. Jediné, co si trochu zachovala, byla potřeba občas si najít něco k jídlu a k pití, ale zase tak často to nebylo.
Až na podzim si začala trochu uvědomovat, že leží úplně někde jinde, než za co okolí považovala. Při jedné bouřce sledovala blesky z bezpečí své jeskyně, pořád uzavřená ve své hlavě, když jeden blesk práskl přímo před vchod. A ta rána, to byl spouštěcí faktor všech ostatních smyslů. Jako by ji někdo luskl prsty před obličejem nebo ji nahlas do ucha zakřičel: „Probuď se!“. V tu chvíli si uvědomila, svou chybu a svou nepozornost. Rozhlížela se po jeskyni a začala na plné obrátky vzpomínat, jak se do jeskyně vlastně dostala. Začala si pořádně uvědomovat své na kost vyhublé i trochu dehydrované tělo a cítila se bídně, ale hlavně zahanbeně. Po bouřce vyšla ven a konečně se začala rozhlížet i po okolí. Málem propadla panice a začala se litovat, kde že to vlastně skončila a hlavně jak to vlastně dopadla, ale ani na jedno nebyl čas. Musela, ale i chtěla se znovu dostat do formy, aby se mohla vydat na zpáteční cestu a najít Gallireu, místo, kde ji zatím bylo nejlépe za celou dobu jejího života.
Musela začít postupně, aby její tělo tu zátěž zvládlo, ale postupně se začínala cítit zase svěží a čilá. Každý den byla silnější a silnější, ale až na začátku zimy si Wolfganie věřila tak, že je dost připravená na cestu zpět. Putovala ve dne, v noci, dopřávala si odpočinek, jen když to bylo nezbytně nutné. Chtěla se tam vrátit za každou cenu. Co ji dodávalo sílu, bylo, že třeba se tam dostali i její bráškové. A proč by nemohli, aspoň bych někoho znala. Ale vlastně já nějaké vlky znám. Jen jestli mě ještě poznají a jestli tam ještě žijí. Třeba Andante nebo Morfeus.
Vzpomínala na své přátele a napínala své stopařské dovednosti k dokonalosti. Asi uprostřed zimy se jí to povedlo. Stála na hranicích země, kde žijí jen vlci. Byla na sebe pyšná, ale i se trochu obávala. Brala to jako druhou šanci začít znovu. Sice zde neprovedla nic špatného, ale samoty už měla po krk. Trochu se to příčilo s její povahou, ale ani Wolfganii by neškodilo mít nějakého kamaráda, či nějakou kamarádku, které by mohla důvěřovat.
Přešla hranice Gallirei, ale tentokrát dovnitř a doufala, že ji ta procházka a samota nijak moc neublížila a nepoznamenala.