Gallirea - Příspěvky uživatele

Inu, to mě trochu dostalo. Koneckonců kolikrát jsem si stěžovala na zimu a její krutost? Odfrkla jsem si. Tentokrát to vyhrál, protože, no, měl pravdu. Ale! "Umím i teplou vodu, blbečku," zamumlala jsem si pod vousy, neboť jsem začínala chápat, že pokud tenhle boj bude pokračovat, moje prohra byla jasná. Všechno to byla zábava dokud nešlo do tuhého. Pak jsem zpanikařila a nakonec za všechno zaplatila.
Vlk si povídal a povídal, ale já už na něj šila další fórek. "Ano? Mám pocit, že jsem ti nerozuměla," zamračila jsem se, jako by mě vážně zajímalo, jak je to možné, že mu nerozumím. Ale dlouho jsem si na nechápavou hrát nevydržela, protože ten jeho výraz byl k popukání. Vyprskla jsem smíchy. Stejnak mu bylo jasné, že za to můžu já. Konečně jsem ho nechala být a lehce máchla ocasem. "Promiň. Začneme znovu?" Navrhla jsem. Už jsem se pobavila tolik, že mě to všechno unavilo - a nebo to možná bylo zbytečné používání magie, ale co už. Jisté bylo, že mi únava trochu vygumovala mozek, a tak jsem na cizince nedokázala být naštvaná. Ale tu nánu, tu mu teda neodpustím, rozhodla jsem se. "Jsem Wizku. Žádná kost a kůže, děkuji pěkně," ušklíbla jsem se.

7. Pomluvit magii ohně vlka či vlků, kteří této magii vládnou (alespoň 3 posty) (3/3)

Zavrčela jsem, ne výhružně, spíše jako mám z tebe migrénu, ty hlupáku. "To jsem nikdy netvrdila," odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. "No vidíš, alespoň dokážeš uznat, že mám pravdu, když už nic jiného neumíš. S magií ohně můžeš na nějaké čáry máry zapomenout, vždyť založit oheň beztak umí každý hlupák. A kdo ho musí hasit? Já," protočila jsem očima. Měl štěstí, že mě tak časté používání magie vysilovalo, protože jsem měla sto chutí mu mezi oči střelit vodní šipku. Pořádně ostrou. Třeba by se mu pak rozsvítilo?
Přitiskla jsem uši k hlavě a nafoukla tváře jako uražené vlče. "Podívej se na svůj vlastní odraz, ty chytráku!" Teda, on byl plný svalů a já vážně byla hubená, ale... ale hezky! Tváře mi zrudly nad představou, že bych k tomu všemu ještě mohla být ošklivá. Posmutněle jsem si hrdla do listí, ale co já bych se měla rozčilovat nad nějakým vagabundem? "Vodnice? A co seš ty?" Ušklíbla jsem se. Převzala jsem vládu nad jeho hlasivkami, takže cokoliv dalšího co pronesl znělo jako bžum vžvž humž, a další takové hatmatilky. Líně jsem se protáhla a zívla. "Cože? Nějak ti nerozumím, hmm."

7. Pomluvit magii ohně vlka či vlků, kteří této magii vládnou (alespoň 3 posty) (2/3)

Překvapeně jsem zamrkala. "Co si to dovoluješ? Já nejsem žádná nána!" Zaprotestovala jsem. "Ty... ty... ohnivý, červenooký mizero!" Inu, na nadávkách jsem pořád musela zapracovat. Mé klidné rozpoložení se postupně rozplynulo spolu s mými zábranami. Najednou jsem jen chtěla vyhrát tuhle soutěž v nejlepší urážce, či co to vlastně mělo být. Nervózně jsem máchla ocasem a přešlápla. "Co asi tak uděláš? Podpálíš mi listí pod nohama? Zkus si to, udělám z tebe nový druh ropuchy. Mám pravdu. Magie ohně je k ničemu," řekla jsem rozhodně a pořádně se napřímila, abych alespoň trochu vyrovnala náš výškový rozdíl.
Zalapala jsem po dechu, když z něj vypadla další slova. Možná by radši měl chodit sem a tam. "Prosím? Já mám svalů a tuku dost!" Odfrkla jsem si a bez servítek máchla tlapou do listí tak, abych ho hodila vlkovi do obličeje. Hádali jsme se, ale pokud uměl číst mezi řádky, mohlo mu být jasné, že nejsem zlá. Nebezpečná ano, ale zlá ne - jinak by z něj už dávno byl vodník. "Já tě z ničeho neobviňuju, ty kůže."

7. Pomluvit magii ohně vlka či vlků, kteří této magii vládnou (alespoň 3 posty) (1/3)

Pousmála jsem se. Ano, bylo to vtipné, a moc dobře jsem si to uvědomovala. On byl jen bručoun, a tak jsem se tím nenechala rozhodit. V klidu jsem ho pustila a vyslechla si všechny jeho narážky, ačkoliv zmínka o matce mě trochu zabolela. Kéž by. Každopádně jsem byla ráda, že přestal pochodovat ze strany na stranu. Nemusela jsem se tak soustředit na to za ním neustále otáčet hlavu. Uvítala jsem to s vděčným přikývnutím.
"Hele, nestěžuj si zase tolik," zavrtěla jsem hlavou, celkem otrávená, "nikdo ti nebrání se bránit. Ovšem, ne že by magie ohně něco zmohla. V porovnání s ostatními magiemi je docela k ničemu," ušklíbla jsem se a mrkla na něj modrými očky, která jasně dokazovala, že nehledě na to, co zapálí, já to rázem dokážu uhasit. Ale nemyslela jsem to všechno doslovně - jen mě bavilo si z něj utahovat, tedy, spíš jeho reakce na to utahování si mě bavila. Natočila jsem hlavu do strany. "Čáry máry? Kolik ti je, 3? Měsíce?" Zazubila jsem se. V očích mi pohrávali veselí čertíci a ocasem jsem uvolněně mávala ze strany na stranu. Byla jsem naprostý opak cizince přede mnou.

Zacukaly mi koutky v náznaku úsměvu, a přepadlo mě nutkání si z vlka trochu vystřelit. "Hm? Borůvková smečka, v Borůvkovém lese? To spíš ne," uchechtla jsem se a pokrčila rameny. Vlka moje magie znervózněla, ale já ho stále držela na místě. Byla to magie, kterou jsem ještě neměla dobře prozkoumanou a používala jsem ji spíše omylem, ale tentokrát se mi velice hodila. Nervózně jsem máchla ocasem a zavrtěla hlavou. "Tak se uklidni!" Vyštěkla jsem na něj zpátky. "Pustím tě a ty si sedneš. Chováš se jako kdybys měl vzteklinu, s takovou tě někdo brzo zakousne," upozornila jsem a výhružně mi zajiskřilo v kožichu. Pak už jsem se jen s klidem usadila do přikrývky spadaného listí a propustila ho z mých pout, aby se mohl hýbat. Srdce mi zběsile tlouklo z používání tolika magií naráz, ale co bych neudělala pro trochu vnitřního klidu? Ten cizinec mi úplně rozhodil čakry, nebo tak něco.
"Máš pravdu, nic mi do toho není. To ale neznamená, že se nemůžu zeptat. Říká se tomu mít o někoho starost," pokárala jsem ho a sjela ho přísným pohledem, který by přišpendlil kdekoho lépe než ta nejsilnější magie loutkaře.

Dobrá, ten vlk był úplně mimo. Původně jsem si myslela, že je jen trochu rozhozený z toho, že tady někoho potkal - ale on vypadal, jako by mu na zádech seděla příšera a šeptala mu do ouška. Natočila jsem hlavu do strany a sáhla si dovnitř duše, abych se ujistila, že jsou všechny magie na svém místě a že se stále dokážu bránit.
Nebyl úplně milý. Zamračila jsem se a nedůvěřivě ho pozorovala. Otáčela jsem se tam, kam on zrovna šel. "To je jedno, zapomeň na to. Jen se mi asi něco zdálo," zavrtěla jsem hlavou stejně jako on. Překvapeně jsem zamrkala - ta otázka přišla očista jasna. "Cože? Ne. Bydlím v Borůvkovém lese," opravila jsem ho a rozhlédla se kolem. Tohle mi nepřišlo jako špatné místo, ale domov tu nebyl. Netrpělivě jsem máchla ocasem a donutila vlka se zastavit. Znervózňovalo mě, že byl tak roztěkaný. "Nestalo se ti něco?" Zkusila jsem změnit otázku. "Chováš se podivně," řekla jsem nakonec, narovinu, bez servítek.

Z ticha mě vyrušil hlas. Byl to vlk, což mě automaticky znervóznilo, ačkoliv jsem musela uznat, že mi za život uškodily spíše vlčice. Ale byl to reflex, až nezdravě respektovat samce. Ohlédla jsem se přes rameno a překvapeně poskočila, když se z křoví vynořil majitel hlasu. Takže jsem měla pravdu a Gallirejská tradice nikdy nebudeš sama déle než pár minut stále pokračovala. "Jen já," broukla jsem a otočila se, abych mu stála tváří v tvář. Nevypadal nebezpečně, spíše... roztěkaně, jako by mu někdo šel po krku, ale po krátkém zavětření jsem došla k závěru, že je tu jen on sám. Ani zraněný nebyl, a tak jsem nedokázala přijít na to, proč ho doprovází jakási all over the place (Čech not found) aura.
Limbo mě trochu změnilo, ale pořád jsem měla nutkání starat se o ostatní víc než o sebe. Cizinec mě lehce znervózňoval, ale moje vnitřní matka byla silnější než úzkost. "Jsi v pořádku?" Natočila jsem hlavu do strany. Nepotřebovala jsem být jasnovidec, aby mi bylo jasné, že je něco jinak než by mělo na vyrovnaném vlkovi být. Něco v očích, řekla bych.

//Východní hvozd přes Hadí ocas

Málem jsem se tím vším poslala hnedka zpátky do stavů, které jsem před svou smrtí měla. Splašeně jsem se hnala kupředu a donutila se zpomalit až v Třešňovém lesíku. Notak. Uklidni se. Nic se neděje, donutila jsem se zhluboka dýchat. Prostě jsem ho odmítla. To byla důležitá vlastnost, umět odmítnout. Vlastně bych na sebe měla být hrdá, rozhodla jsem se. Tak či onak jsem se opět ocitla sama, ačkoliv vzhledem ke Gallirejským tradicím to nejspíš nebylo na dlouho. Využila jsem drahocenného času osamotě k obdivování podzimní krajiny. Na čenich se mi ze stromu snesl list a pošimral mě tolik, že jsem si musela kýchnout. S jemným úsměvem jsem pozorovala, jak pokračuje svou cestu dolů až k mým tlapkám. Oficiální konec léta. Mohla jsem jen doufat, že zima nebude moc krutá.

Chtěla jsem svou vrozenou magii bránit, ale přišlo mi to jako prohraný boj, a tak jsem mlčela. Byla jsem spíše pro užitečné magie - ty, které se daly využít každý den aniž by někomu ublížily - ale vzhledem k Morgothově původu a všemu kolem byl on nejspíš pro ty nebezpečnější, smrtelnější. Nemohla jsem mu to mít za zlé. "Myslím, že mi ji darovala Smrt," prohodila jsem. Už jsem znala jeho postoj k našim bohům, ale třeba k nim bude mít lepší přístup, když bude vědět, že jejich dary jsou hmotnější než uznání jeho bohů.
Překvapeně jsem zamrkala, když z něj vypadla pozvánka na rande. Srdce mi poskočilo, z části úzkostí, z části radostí z toho, že by o mě někdo měl zájem. Slabě jsem se pousmála, ale na mysli mi vyskočily známé tváře - Styx, Izumi, všichni vlci, kterým jsem dala kousek svého srdce a oni ho na oplátku roztrhaly na kousky. Po své vlastní smrti jsem se tolik nebála žít, ale představa, že bych se měla udělat znovu takhle zranitelnou? Měla jsem z toho všeho husí kůži. "Já... promiň, asi to není nejlepší nápad, musím se ještě stavit ve smečce a... tak," vykoktala jsem, a postupně se vzdalovala. "Tedy, ty jsi vážně fajn, ale... No, já teď nemůžu," snažila jsem se celou tu situaci alespoň trochu zachránit. Sakra. Přitiskla jsem uši k hlavě a zbaběle utekla.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Přikývla jsem na srozuměnou. Pořádný rituál s dospělým jedincem by mi už nejspíš trochu otočil žaludkem, a tak jsem byla vděčná za to, že jsme jako první narazili zrovna na mládě. Žaludek jsem tak měla hezky na jednom místě a také byl po dlouhé době plný.
Morgotha zajímalo, jak se mi mládě podařilo omráčit. Kdysi jsem se magie elektřiny bála, ale pochopila jsem, že jsou horší věci než smrtící magie, s kterou se mohu dobře bránit. Nebo zabíjet. "Byla to magie elektřiny," vysvětlila jsem s úsměvem, "docela se na tyhle věci hodí, i když mám raději vodu," přiznala jsem, "ale s tou bychom tu nejspíš stáli ještě teď." V blízkém okolí nebyl žádný pořádný vodní tok, a tolik vody zase v zemi nebylo, abych s ní dokázala mládě utopit. A navíc - to už hraničilo s týráním. Kdo by si užíval sledovat svou kořist se dlouhé minuty topit?
Měl dobrou otázku. Sama jsem nevěděla, co se sebou, a on vypadal, že by nejraději už běžel za sestrou. Prošli jsme však spolu dobrý kus Gallirei, a tak jsem měla rozhodnutí vcelku jasné. "Nejspíš půjdu tenhle svět ještě trochu objevovat. Jsem tu spoustu let a zdaleka jsem neviděla všechno," uvažovala jsem nahlas a znovu se vyhoupla do sedu.

Přikývla jsem. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem pochopila, proč by někdo nic nechtěl nazpátek. Koneckonců pro vlky, které jsem měla ráda, bych udělala cokoliv. Klidně bych došla na konec světa a zpátky, kdyby jim to pomohlo. Předpokládala jsem, že stejný vztah má Morgoth vůči bohům. "Chápu," uznala jsem a mávla ve vzduchu ocasem. "Nakonec to nebylo tak špatné, jak jsem čekala. I když možná proto, že té krve nebylo tolik," pousmála jsem se. Mně se díky tomu ulevilo, ačkoliv vlkovi to nejspíš přišlo pohoršující, že neměl dostatek rudé tekutiny. Rozdíly mezi námi mě fascinovaly.
Děkovně jsem se na něj usmála a pak zabořila zuby hluboko do čerstvého masa. Byl to podivný zážitek, neboť mi na jazyk nestekla téměř žádná krev. Maso bylo lehce tuhé, ale rozhodně neztratilo na své chuti, naopak. Scházela kovová pachuť a všechny ostatní chutě se zvýraznily. Vlastně to bylo docela dobré - neobvyklé, ale dobré. "Dobrý lov," pochválila jsem nás, "kéž by takhle probíhaly všechny," uchechtla jsem se a líně se protáhla.
S plným žaludkem přišla i únava. Líně jsem zamrkala do prvních denních paprsků a rozhlédla se kolem nás po nějakém pěkném místečku. Nakonec jsem se spokojila s rudým listím, které už stihlo spadat ze stromů a tvořilo pěknou peřinku na zemi. Stočila jsem se do klubíčka a olizovala krev ze svých pysků, dokud nebyly téměř zářivě bílé.

Posadila jsem se kousek od nich. Listy kolem nás už byly krásně zbarvené a všechno hrálo rudými a zlatými barvami. Podzim byl snad nejkrásnějším ročním obdobím, ačkoliv zima už nebyla tak příjemná. Slastně jsem se nadechla čerstvého vzduchu, ale ten brzy naplnila kovová pachuť. Přenesla jsem svou pozornost zpět k Morgothovi a tomu nyní mrtvému mláděti. Nejdřív jsem netušila, proč vlk hrabal do země díru, ale brzy jsem to pochopila. Jistě, krev se někam musela nejdřív nashromáždit, než mohla být použita. Mělo mě to napadnout. Zajímalo mě, jak asi maso chutná, bez vší té krve.
Morgoth po sobě začal kreslit. Napadlo mě, jestli to není moc intimní, pozorovat ho, ale nestěžoval si. Jemně jsem se pousmála. Mou prioritou po každém lovu bylo se co nejdřív umýt a dostat ze sebe krev - nikdy bych si jí na sebe dobrovolně nenačmárala. Částečně jsem byla ráda, když vlkovi krev došla. "Zajímavé. A... co se stane teď?" Natočila jsem hlavu do strany. "Dají ti Bohové nějaký dar, nebo je to jen... preventivní oběť?" Vyzvídala jsem a zahleděla se na nebe, jako bych čekala, že se z něj snese kulový blesk jako znamení, že rituál vyšel. Možná proto jsem byla nevěřící - měla jsem špatné představy o tom, jak to všechno probíhá.
Ze všeho toho poskakování a putování mi zakručelo v břiše. Nespokojeně jsem přitiskla uši k hlavě a pokývala hlavou k mláděti, které před námi nehybně leželo. "Můžeme ho teda sníst, žejo?" Inu, očividně jsem se opravdu dostala přes všechnu tu averzi vůči zabíjení. Téměř jsem při pohledu na čerstvé maso slintala.

Morgoth byl očividně rozený lovec - to já jsem se držela spíše v pozadí a soustředila se na to, aby mi na kluzké skále nepodklouzly tlapky. Byla jsem rychlejší než vlk i mládě kamzíka, ale nechtěla jsem se předvádět. Byla jsem tu od toho, abych pozorovala rituál bratrstva. Hnala jsem se tak za vlkem a bedlivě všechno pozorovala, ačkoliv to s mým zrakem bylo trochu složitější. To důležité jsem však viděla - Morgoth už měl mládě téměř v hrsti, a chudák malá bojovalo o život. Bylo mi ho líto, ačkoliv jsem věděla, že takový j prostě koloběh života. Rozhodně to neznamenalo, že bych ho toho trápení nechtěla ušetřit, ale už jsem neměla pocit, že se snad pozvracím. Mezi mnou a mládětem probleskl elektrický výboj, který ho omráčil. Byla to jednodušší cesta než se za ním honit po kluzkém kameni. S vítězným úsměvem jsem je konečně předběhla a zakousla se mláděti to hrdla, aby nestihlo utéct, kdyby se probralo. Poslední vražedné kousnutí jsem však nechala na vlkovi, vzhledem k tomu, že měl na lovu větší podíl než já a byl to také koneckonců jeho rituál.
Vyčkala jsem na vlka a poté mládě pustila. "Tak ukaž, co se dělá dál," pousmála jsem se a trochu se mentálně začala připravovat na všechno možné. Rozhodně jsem musela přichystat i svůj žaludek - krev už mi nevadila, ale nemusela jsem jí vidět litry. A z toho, co jsem pochopila, si s ní Morgoth chce kreslit po těle. Nerozumím tomu, povzdychla jsem si.

Pokývala jsem hlavou. Měl pravdu, samozřejmě, a tak jsem se donutila své naštvání hodit za hlavu. Vždyť můj rodný domov měl také svá pravidla, která na Galliree neplatila. Jen už jsem tu žila tak dlouho, že jsem zapomněla, jak je ve skutečnosti svět venku odlišný.
Trochu jsem se jemu popisu kamzíků uchechtla. "Ano, přesně tyhle," potvrdila jsem. Drcnutí od jejich rohů bolelo, ale stále to byla z jednodušších zvěří na lov. "Tak tedy pojďme." Máchla jsem ocasem ve vzduchu. Možná se ve mně po několika letech konečně probouzely ty správné pudy, protože jsem se vlastně docela těšila. Přikrčila jsem se k zemi a každou chvíli zavětřila, abych neztratila pachovou stopu, která mě vedla blíže k horám. V hlíně tu byly vyšlapané cestičky od kopýtek, takže jsem nepochybovala o tom, že jsme na správné stopě.
Lov byl především o trpělivosti, a té já jsem měla na rozdávání. Trvalo několik dlouhých minut, než nás pachová stopa konečně někam dovedla. Přímo nad námi, na jakési horské cestičce, si zkoušelo šplhání mládě kamzíka. Věnovala jsem Morgothovi významný pohled, jako bych se chtěla zeptat, jestli je tohle jeho ideální představa krvavé obětiny.

1. Navštívit všechna přímořská území
(kromě Bukového srázu a ostrovů - Sráz, Západní úkryt, Dlouhá řeka, Přímořské pláně, Lachtaní pláž, Kamínková pláž, Delta, Mušličková pláž, Magický palouk, Slunečná pláž, Staré meandry, Eucalyptový les, Mangrovy, Konec světa, Popelavá pláž, Zpěvné věže, Prstové hory, Tmavé smrčiny, Řeka Tenebrae (4 body)
2. Promluvit si s vlkem z alespoň tří velkých smeček (3 body)
3. Potrénovat magii loutkaře s tím, kdo ji také vlastní (2 body)
4. Zajít v noci do Maharských močálů a nechat se postrašit duchy, ehm, mlhou(1 bod)