Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Esíčka

Nepřekvapila mě jeho reakce, ale stejně jsem se trochu zastyděla. Musela jsem si připomenout, že už taková nejsem. Že se Morgoth pohoršuje jen nad zrnkem minulosti. Pokrčila jsem rameny. "Žiju ve smečce. Bývala jsem pečovatelka, a tak lov obstarával někdo jiný," vysvětlila jsem tu jednodušší verzi. Nechtěla jsem vzpomínat na své dětství. Místo toho jsem pozorně poslouchala jeho vyprávění. Opravdu obětovali kořist - a nezdálo se to ani tak morbidní, jak jsem si představovala, ačkoliv čmárat po sobě krví nebyla hezká představa. Kývla jsem hlavou na srozuměnou. "Krevní jméno - to znamená, že máš dvě jména?" Chytla jsem se jedné věci, které jsem tak docela nerozuměla. Natočila jsem hlavu do strany jako zvědavé vlče. "A je to... tajné?"
Ah, takže měl spíš smůlu, než že by se od něj jakési božstvo odvrátilo. Nahlas jsem to však neříkala, jen mu věnovala lítostivý úsměv. "Určitě si k tobě znovu najdou cestu," uklidnila jsem ho. Dozvěděla jsem se, že se spolu se sestrou do této víry narodil a oba také dobrovolně odešli - ačkoliv Morgoth k tomu měl pravděpodobně větší důvod než Morghana. Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna v Galliree s roznášením víry obstojí. Vlastně tu všichni byli docela tvrdohlaví. "Najdeš jí. O tom nepochybuju," řekla jsem mu, a opravdu jsem to nezpochybňovala.
Myslel na nás komfort, za což jsem byla vděčná. Magie mě opravdu vysilovala - nejspíš proto už jsem téměř nemohla. Stoupání do kopce tomu jistě nepomáhalo. "Můžeme se na Vyhlídce rozhlédnout a odebrat se do vedlejších hor. Nachází se v nich jeskyně, takže spousta úkrytů, které nikomu nepatří," navrhla jsem. Vrchol už jsme měli nadosah, a tak jsem nechtěla naši cestu sem vzdávat ihned.

//Vyhlídka

//Řeka Tenebrae

Zatvářila jsem se lehce zděšeně, když navrhl, abych obětovala krev. Nebyla jsem proti tomu - byla jsem spíš proti krvi obecně. Uchechtla jsem se, abych svým slovům dodala lehkou váhu, neboť pro mě to byla velká část mého života, která mi ho ztěžovala. "Měla bych tě upozornit, že ještě před rokem jsem měla problém zabít jakékoliv zvíře," oznámila jsem mu a pokrčila rameny. "Já vím, že bych v sobě měla mít predátorské instinkty, ale... nedokázala jsem to. Bylo to živoucí stvoření," dodala jsem, protože jsem automaticky očekávala otázky. "Teď už to zvládám v pohodě, ale nevím, jestli bych dokázala obětovat... krev. Jak se to vůbec dělá?" Střihla jsem ušima a natočila hlavu zvědavě do strany. Na jednu stranu mě ta myšlenka znechucovala, na druhou stranu jsem o tom chtěla vědět víc.
Pokračovali jsme podél vody dál, a v dálce už jsem viděla vyhlídku. Stačilo nám projít posledním lesem. Těšila jsem se na odpočinek - byla to z jihu dlouhá cesta. "Udělal jsi něco? Měli důvod se od tebe odvrátit?" Doufala jsem, že se neukáže, že Morgoth je jen další Tasa v převleku.
Všechno to tak trochu znělo jako jeden velký podivný kult. Zatím jsem však byla přesvědčená, že je to celé jen o krvi zvířat, a tak jsem v tom neviděla nic tak špatného. Velká rodina, hodně přátel, občasné obětování krve zvěře, kterou stejně jíme. "A co tvá sestra? Proč odešla ona?" Vyzvídala jsem.
Pobaveně jsem se usmála. Vážně byla jeho averze vůči zdejším bohům roztomilá, vzhledem k tomu, že je všichni neustále opěvovali nebo se jich báli. Byla to pěkná změna. Máchla jsem uvolněně ocasem. "Už jsme skoro tam. Za tímhle lesem je Vyhlídka, odkud je vidět téměř celá Galilea, takže budeš mít lepší představu na čem s tím hledáním jseš."

//Zarostlý les

//Tmavé smrčiny

Konečně jsme narazili na řeku, díky níž jsem věděla, že už to k Vyhlídce bude jen kousek. Podél vodních toků se na Galliree dalo dostat prakticky kamkoliv. "Když budeš sledovat vodu, dostaneš se prakticky kamkoliv na Galliree," řekla jsem to i nahlas, neboť se mi to zdálo jako důležitá informace. Chovala jsem pravděpodobně stejnou lásku k vodě jako on choval ke krvi - obě pro nás znamenaly to stejné. Vodní polokoule nad našimi hlavami stále držela, což bylo dobře, neboť se začínalo stmívat a okolí chladlo.
Střihla jsem ušima a stočila svou pozornost zpět k němu. "Neboj. Mně bohové zatím taky moc nepřáli," přiznala jsem a zavrtěla nad tím hlavou. Pokud nějací bohové existovali, nikdy mi nepomohli - musela jsem se ze všeho vyhrabat sama. A pokud si mysleli, že nechat mě v té temné místnosti bylo řešení na všechno? Nenáviděla jsem je. Každý potřeboval v něco věřit, ale šance na to, že uvěřím na něco takového, každým dnem slábla. "Ale na každého se nakonec dostane." Stačilo jen vydržet dostatečně dlouho.
Bratrstvo krve. Byl to zajímavý název, a očividně si všichni říkali bratři a sestry. A také to začínalo znít, že jeho náboženství není jen výmysl jedné rodinky. "Páni. Nečekala bych, že tolik vlků bude vzhlížet k něčemu takovému," přiznala jsem a trochu se pousmála, aby věděl, že to nemyslím zle. "Ale zní to pěkně. Mít takovou rodinu." Zamyslela jsem se nad Borůvkovou smečkou. Tolik vlků jsem tam najednou neznala. Přišla jsem si jako parazit, který se tam ocitl omylem.
Byl nápadu Smrti více otevřený, ale samozřejmě - nelíbilo se mu, že žádá jen o šutry. Musela jsem uznat, že bylo podivné, jak málo toho po nás zdejší bohové či co to vlastně bylo chtěli. "Myslím, že kdybys jí přinesl nějakou obětinu, také by byla šťastná," zavrtěla jsem hlavou, "ale raději se jí neptej na to, jestli je skutečná. Nechci někde vyhrabávat tvoje kosti," uchechtla jsem se, ale myslela jsem to naprosto vážně.

//Esíčka

//Prstové hory

Cestovali jsme už nějakou chvíli. Nezdálo se mi to jako dálka, ale čím starší jsem byla, tím horší to bylo s takovým tělocvikem, jako byl tenhle. A svoje k tomu určitě nepřidala ani má údajná smrt, či co to vlastně bylo. Otřásla jsem nad vzpomínkou Tasiných zubů v mém hrdle, a raději se soustředila na to, co mi říkal Morgoth.
Tak nějak mi přišlo, že jeho víra nedává smysl. Hyettina se mi líbila mnohem víc, i když i Morgothova jistě měla něco do sebe. Možná jsem to všechno odmítala pochopit kvůli té krvi, ale nedokázala jsem se zbavit pocitu, že to prozření vůbec neexistuje, a vlk si prostě během života jisté věci uvědomil. Nepotřebovala jsem prozřít - prostě jsem musela ještě pár let prožít. Být duchem přítomna. "Jistě toho budeš hoden," odpověděla jsem popravdě a usmála se. Ať už prozření vypadalo jakkoliv, jistě něco v jeho formě existovalo, a Morgoth si ho zasloužil. Měla jsem z něj dobrý pocit, i když mi vyprávění o rudé tekutině bylo trochu nepříjemné. Hleděla jsem před sebe a snažila se u toho myslet na hezké věci, ale místo toho jsem před očima měla vnitřnosti králíka a to všechno. Jeho krev, Tasina krev, moje krev. Ne. Nedokázala jsem mít z krve dobrý pocit, ačkoliv vidět jí jako něco krásného bylo vcelku poetické. "Takže si říkáte bratrstvo?" Alespoň něco, čeho jsem se mohla chytit a co se netýkalo krve.
Jeho averze vůči Životu byla vcelku komická, a docela refreshing (czech not found). Většina vlků ho měla ráda, ale já z něj měla takový zdravý respekt - nebo možná ani ne tak zdravý. Bála jsem se, že jednou nebudu mít natolik silnou vůli, abych od něj odešla i přes jeho naléhání. Morgoth byl rozumný, že mu nevěřil. "Nejspíš máš pravdu," potvrdila jsem, "možná bys více přilnul ke Smrti. Ta... dělá podobné věci jako on, akorát je krutá a to všechno. Místo květin sbírá blýskavé kameny, které se těžko hledají," pověděla jsem mu něco dalšího z Gallirejského příběhu. "Ona je alespoň uctívání hodná," pronesla jsem tiše, jako bych se bála, že by mne snad mohl Život slyšet.

//Řeka Tenebrae

//Narrské vršky

Se zaujetím jsem poslouchala jeho vyprávění, a jen občas vydala krátkou hlásku, aby věděl, že ho poslouchám. Představovala jsem si obětiny jako zvěř, ne další vlky, a doufala jsem, že to tak opravdu je. Morgoth se nezdál být nemilosrdný či dokonce krvelačný, a tak jsem zůstávala klidná. Přesto - myšlenka na to, že se mám pomalovat cizí krví, mi lehce hýbala žaludkem. Nemohla jsem však odsuzovat cizí náboženství - každý potřeboval v něco věřit, ať už to bylo cokoliv. Pro vlka to očividně byla honba za Pravdou. Natočila jsem hlavu do strany. "Pravda o světě - co to znamená? Nestačí se podívat kolem sebe, abys věděl, jaký svět je?" Pronesla jsem to jako nevinnou zvědavou otázku, v žádném případě jsem ho nezpochybňovala.
Myslel si dobře, že jsem nechápala pravý význam krve. Nepříjemně jsem sebou ošívala, abych myšlenku na ni vyhnala z hlavy. "Zdá se mi to trochu... morbidní," přiznala jsem. "Ale už chápu, proč ti Život - to je vážně jeho jméno - přijde jako falešný bůh," pousmála jsem se. Měli jsme oba odlišné názory na svět, ale já nehodlala kvůli tomu začínat nějakou špatnou krev. Ha, krev.

//Tmavé smrčiny

Oh? Natočila jsem hlavu do strany. Začínala nám sem na Gallireu migrovat různá náboženství. Hyetta mluvila o tom svém s láskou a mírem, který jsem zbožňovala. Cítila jsem, že jsem mu byla nakloněna, ale už jsme se dlouho neviděli a stále jsem pořádně nevěděla, jak celá ta náboženská věc funguje. Možná Morgoth myslí to samé náboženství. Ale krev jako obětina? To se nezdálo moc... mírumilovné a láskyplné. "Pověz mi o nich víc," vybídla jsem ho s úsměvem a nešpicovala uši, aby mi neuniklo jediné slůvko. Chtěla jsem toho o širém světě vědět co nejvíc. Byla jsem takový celoživotní student. A náboženství? Ta byla nejzajímavější.
Rozumně jsem přikývla. Rozhodně jsem se nebránila představě, že Život je jen obyčejný vlk se silnou magií - naopak, znělo to vcelku reálně. Rozhodně reálněji, než bohové, kteří většinou byli jen hypotézou. "Je to možné," uznala jsem, "koneckonců by se každý mohl nazvat bohem, pokud je dostatečně silný a dokáže přesvědčit dav," uvažovala jsem nahlas. Morgoth se tu každopádně zdržovat nechtěl a z atmosféry jsem vycítila, že mu tohle místo není úplně příjemné. To mně také nebylo, a tak jsem s radostí pokračovala v cestě, tentokrát přes hory. Chtěla jsem se odtamtud napojit na řeku.

//Prstové hory

//Poušť

Morgoth rychle kápl na to, co jsem tím mocným vlkem vlastně chtěla říct, ale bála jsem se to vyslovit. Ne každý věřil v bohy - ani já v ně nevěřila, dokud jsem je sama neviděla. Otřásla jsem se nad těmi vzpomínkami. Smrt byla krutá, a tak se dalo očekávat, že setkání s ní nebude hezké. Ale to, že vás Život nechtěl pustit ze svých spárů, bylo neočekávané a možná ještě horší. Alespoň se vás ta čarodějnice ve zřícenině chtěla co nejrychleji zbavit.
Přikývla jsem. "Ano, jako bůh," potvrdila jsem, "tedy, nikdy mi neřekl, že by byl bohem. Ale řekla bych, že je minimálně stejně tak mocný," dodala jsem, aby tedy bylo jasno, jaký postoj k tomu všemu mám já. K oběma takzvaným Gallirejským bohům jsem chovala velký respekt. Na jeho další otázku jsem naopak hlavou zavrtěla, abych vyjádřila nesouhlas. "On... vlastně nedělá jen to, co si přejeme. Občas udělá to, co si myslí, že je pro naše dobro," vysvětlila jsem a zastavila se pod nejvyšším vrcholkem kopců. Nahoru se mi jít nechtělo, přesto jsem vyčkávala, kdyby se náhodou Morgoth rozhodl že se potřebuje o existenci Života pořádně přesvědčit. "Já vím, že to tak zní," pousmála jsem se, "ale je to pravda. Pokud v téhle zemi nějakou chvíli zůstaneš, lépe to pochopíš." Pokrčila jsem rameny.

//Konec světa

Přikývla jsem. Líbil se mi jeho přístup k životu, a tak jsem si stejný mindset pokusila sama osvojit. Snažila jsem se nepustit si sypký písek moc blízko k srdci - však to byl jen otravný písek, s tím se nedalo nic dělat. Počasí naštěstí bylo o něco moudřejší, takže jsem alespoň neměla pocit, že sebou vedrem brzy někde švihnu. Nakonec cesta pouští nebyla tak strašná, možná proto, že jsem na to všechno nebyla tak sama. Pousmála jsem se.
Neměl vůbec žádnou reakci na mou magii - přešel ten fakt téměř bez povšimnutí. Předpokládala jsem tedy, že s magií vyrůstal, a tak to pro něj nebylo nic nového. Přesto jsem pochybovala, že by někdo dokázal porozumět něčemu takovému, jako byla Gallirea. "Tak třeba to místo, kudy půjdeme - žije tam jeden velmi mocný vlk," vyprávěla jsem, "který ti dokáže... udělat různé věci. Dobré i špatné, a stačí, když mu přineseš pár kytiček. Jedné mé přítelkyni dokonce narostly parůžky." Opět jsem se na něj podívala, protože jsem věděla, že to musí znít šíleně. A já nechtěla, aby se na mě díval jako na blázna, ale byla jsem připravená hájit svou pravdu.

//Narrské vršky

Ani netušil, co se vlastně stalo. Měla jsem podezření, že nic horšího se snad ani stát nemohlo - ale vždyť mohlo. Také jsem mohla umřít navěky. A být zaseklá v temné měnící se místnosti. Ta vzpomínka mi sevřela hrdlo, a přinutila jsem se zadívat se na Morgotha, který se pro mě stal takovým symbolem toho, že ještě stále žiju. Byl tady, dýchal, viděla jsem ho. Byla jsem naživu, a dokud mě nic nebolelo? Všechno bylo v pořádku. No big deal.
Souhlasil s mou nabídkou ho zavést do středu. Odhadovala jsem, že nejblíž středu Gallirei byla nejspíš vyhlídka, a tak jsem se s jistou nechutí nasměrovala zpět k poušti. "Je to trochu krušná cesta, ale určitě to bude stát za to," uklidňovala jsem ho, protože jsem věděla, jakým peklem bylo projít skrz jih. Ale když už jsem mu to slíbila, nehodlala jsem měnit názor.
Den byl v plném proudu a s ním i bouřka. Srst už jsem měla úplně promáčenou, ale pořád mě jakž takž chránila. Nad hlavou nám hřmělo a obloha se každou chvíli rozzářila. Pousmála jsem se. Už mne takové věci neděsily, a koneckonců déšť byl pořád jen voda. Kapky nad námi se postupně začaly formulovat do kupole, která nás obklopila, tudíž jsme zůstali v suchu. Zamyšleně jsem mrkla po vlkovi. Netušila jsem, jestli jakožto nováček má vůbec nějaké ponětí o magiích.
"Měl bys asi vědět, že je tenhle svět docela komplikovaným místem," upozornila jsem ho a jemně se pousmála, "tím chci říct, že tak trochu vybočuje z řady." Pokrčila jsem rameny a čekala na nějakou reakci, na níž záležela má další slova a činy.

//Poušť

Ah. Tudíž sestra - doteď se o vlčici zmiňoval pouze jménem. Přikývla jsem na srozuměnou. Život tuláka byl krutý a nevyzpytatelný, měla jsem problém pochopit, proč by ho někdo žil dobrovolně. Ale nemohla jsem být ničí soudce, a tak jsem se pouze pousmála nad vlkovou odhodlaností. "Určitě budeš mít štěstí." Kdo hledá, ten najde, že? Nepředpokládala jsem, že by to Morgothovi mělo trvat nějak extra dlouho. Gallirea sice tahala za nitky tak, jak se jí to hodilo, ale sourozenci se nemohli vyhýbat věčně. I já zničehonic potkala Ayshi a Nickolase - a to jsem je ani nehledala.
Pobaveně jsem se rozesmála. Drsná bylo dost slabé slovo, vzhledem k tomu, že mě to v podstatě zabilo. A pokud nezabilo a všechno to byl jen sen, pak mě to přinejmenším teleportovalo na druhý konec Gallirei. Ne, že by to bylo něco nezvyklého, ale rozhodně to nebylo příjemné. "To ano, ale... někdy to prostě s vlky nevyjde," pokrčila jsem rameny.
On se mě neptal a já neměla chuť vyprávět, a tak naše konverzace brzy utichla. Přinutila jsem se nepanikařit a raději brala ticho jako příjemnou věc, šanci se trochu nadechnout a s rozmyslem přemítat nad dalším tématem. Vzhledem k tomu, že mne oslovil kvůli své sestře, jsem se rozhodla zabruslit zpět k ní. "Mohu tě zavést do středu Gallirei, pokud chceš? Bude odtamtud to hledání jednodušší," navrhla jsem a zvesela střihla ouškama.

Ah, tak takový byl jejich příběh. Okamžitě mne napadly všechny ty tragické závěry, ale donutila jsem se myslet pozitivně. Nebo lépe - nepřemýšlet nad tím vůbec. Morgoth si sám musel zjistit, jestli je Morghana v pořádku. Byl to jeho boj, ne můj, já pouze mohla udělat vše co jsem mohla pro to, aby to dobře dopadlo. "To mě mrzí," dodala jsem nahlas, abych nebyla za neslušňačku. A ve finále mě to vážně mrzelo. Zajímalo mne, jestli někdo z mé rodiny takhle hledal mně.
Přikývla jsem. "Přesně tak." Byla jsem ráda, že mou narážku pochopil tak rychle. "Ale není to jisté. Smeček je hodně, ale tuláků je ještě víc," upozornila jsem ho. A najít takového tuláka, to už byl trochu složitější úkol. Ale nepochybovala jsem, že co se má najít, to se najde. Nad tou myšlenkou jde mše pousmála. Čímž jsem se zároveň usmála nad tím oslovením - krásko - a trochu toho zalitovala. Ale jen trochu. Nechtěla jsem vypadat jako nějaká lehká děva, ale abych byla upřímná... ta speciální pozornost mi dělala radost. Když už jsem nebyla tak úzkostlivá, dokázala jsem se soustředit na všechny ty další pocity. Třeba to hezké šimrání v hrudi.
"Trochu jsem se... pohádala s jednou vlčicí," přiznala jsem půlku pravdy. Té pravdy, která nezněla naprosto šíleně. "Tak jsem se odklidila sem, abych si to nechala projít hlavou. Ale všechno už je v pohodě," uklidnila jsem ho, čímž jsem v podstatě řekla, že díky němu to je v pohodě - ale úplně jsem si ty dvě kolečka nespojila. Nevadí. Žádný učený z nebe nespadl.

S każdym dalším slovem, které vyšlo z jeho úst, se mi víc a víc ulevilo. Pořád jsem v sobě měla jisté očekávání, že kvůli nedostatku mých vědomostí o jeho sestře na mě bude zlý, ale ne. Posunul se v konverzaci, jako by to vlastně nic nebylo - a možná to nic nebylo. Ne všechno musí mít katastrofální konec, Wizku, upozornila jsem samu sebe a zhluboka se nadechla, abych si dopřála takový mentální reset. Tak jo. Moje nové já není špatné.
Pousmála jsem se. "Určitě ano. Ztratili jste se?" Natočila jsem hlavu zvědavě do strany. To byla docela zásadní otázka, která rozhodovala o pravděpodobnosti toho, že ta... Morghana se opravdu pohybuje na gallirejském území. Věnovala jsem mu něžný, starostlivý pohled, jako by byl ztraceným vlčátkem, a rychle jsem toho zase nechala. Možná jsem zas tak dobrá v té komunikaci ještě nebyla.
Přikývla jsem a také se zahleděla na svět pod námi. Domov. "Ano. Jmenuje se tak celá tahle země, ale... nachází se tu smečky, které se jmenují jinak, tak... je to občas trochu matoucí," přiznala jsem a nervózně se uchechtla. Bylo to vtipné? To nebylo vtipné. Proč jsem se smála? Zamrkala jsem, abych ty myšlenky zahnala a mohla se soustředit na jeho slova. Tak Morgoth. Počkat, cože? Srdce mi poskočilo, protože jsem nebyla zvyklá, že by mě někdo takhle chválil. Cítila jsem, jak se mi žene horko do tváří, a najednou nebylo tak snadné s ním mluvit. "Wizku," vysoukala jsem ze sebe, "Jmenuju se Wizku. Těší mne," usmála jsem se.

Byla jsem zvyklá na samotu, a přesto mi najednou připadala jako vězení. Možná proto, že jsem si nevybrala být sama. Cítila jsem se opuštěně - vyrovnaně, ale stále opuštěně. Možná na mě v tomto světě ale přeci jen čekalo ještě nějaké to štěstí, protože jsem nečekala dlouho.
Našpicovala jsem uši, když jsem zaslechla kroky. Vlk se nijak netajil s tím, že kráčel ke mně, a mě se na moment sevřelo hrdlo strachem. V pohodě. Nic se neděje. Opakovala jsem si to jako mantru dokud se tlukot mého srdce nezklidnil. Vlk mi nepřišel ublížit - naopak, choval se slušně a položil jednoduchou otázku. Mrzelo mne, že ho musím zklamat, a tak jsem mu alespoň věnovala vřelý úsměv.
"Zdravím," odpověděla jsem, "promiň, ale bohužel ne." Přišlo mi to jako nedostatečná odpověď, a také jsem hned nechtěla, aby se jen otočil a pokračoval v cestě. Přesně, jak jsem si slíbila - lapila jsem šanci a odmítala se jí pustit. "Ale Gallirea je rozsáhlá, rozhodně tu neznám všechny. Je možné, že tu někde je," dodala jsem a čekala, co z toho bude. Možná Gallireu dobře znal, možná to byl nově příchozí. Tak či onak jsem byla ráda, že se tu objevil. Připadala jsem si tu jako na konci světa.

//Narrské kopce přes Poušť

Neměla jsem žádný cíl, jen jsem se chtěla dostat dál od kopců. Akorát jsem si mohla vybrat lepší cestu - cestu, která nevedla přes poušť. Cítila jsem se po té cestě úplně mizerně, ale alespoň jsem měla důvod, proč nezastavit. Ne, zastavila jsem se až za pouští, v nízkém pohoří. Ani jsem nevěděla, že tu nějaké je. Gallirea stále měla zákoutí, která jsem ani já nepoznala. Trochu jsem se nad tím musela pousmát. I kdyby to byl jediný smysl k životu, byl to smysl, a líbil se mi.
Předpokládala jsem, že tohle všechno byla ta druhá šance, o kterou jsem tolik prosila. Netušila jsem, jestli jsem se zasekla v prostoru mezi nebem a zemí nebo to vážně všechno byl jen podivný sen, ale myšlenka na to místo mi sužovala hrdlo, a tak jsem se raději soustředila na to důležité. Cítila jsem se... dospěle. A snad poprvé za svůj život i vyrovnaně. Zavalila mě vlna klidu, který pro mě byl tak neznámý, že mě málem dohnal slzám. Jako by ta emoce byla nebezpečná a já před ní potřebovala utéct. Ale to nepotřebuješ, připomněla jsem si a s úsměvem se posadila do stínu skalisek.

//Limbo

Do očí mě zašimral svit. Nebylo to slunce, ale bylo to něco. Jako by... byl den. Jako by kolem mne nebyla černo černá tma. Snila jsem? Možná. Ale necítila jsem se tak. Očka mě pálila, a přesto jsem se donutila je otevřít ve strachu, že když tuhle šanci nelapím, už mi navždy unikne. Srdce mi zběsile tlouklo a měla jsem nahnáno na panickou ataku, ale zhluboka jsem se nadechla a řekla si - v pohodě. Nic se neděje. Naprosto normální den na Galliree, ne? Ale ne. Když jsem zemřela bylo léto v plném proudu, a nyní se schylovalo k bouřce a ze stromů už padaly listy. Začínal podzim. Na krku mě táhla čerstvá jizva, která už však byla zakrytá novými chloupky. Tak fajn. Téměř normální den na Galliree.
Vyhoupla jsem se na nohy. Cítila jsem se pružně, tudíž jsem usuzovala, že se mi to nemohlo jenom zdát. Chodila jsem několik měsíců v kruzích, tlapky jsem měla hezky protrénované. Bylo to... podivné. Jako by se to stalo, ale nestalo. Byl to sen? Nebyl? A jak jsem se dostala sem? Znala jsem tohle místo. Patřilo Pivotovi, a možná proto jsem odtamtud rychle mazala pryč. Nechtěla jsem být lapena do jeho sítí, když jsem znovu okusila svobodu.

//Konec světa přes Poušť