Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Styx neměla ani tušení, o čem mluví. Jak jsem pochopila, sama se nemohla setkat s velkým množstvím… Magičů, jak to ráda nazývala. Za všechno mohla její smečka, rodiče nebo sourozenci, kdokoliv, s kým vyrůstala a kdo jí vštěpoval do hlavy všechny ty hlouposti. Začínalo mi jí být spíše líto, než abych byla naštvaná, ale hlavně jsem ji zoufale chtěla přesvědčit o opaku naší zlé existence. Samozřejmě, i tací existovali, ale byla to naštěstí ještě stále menšina. Nemagiči musí být také rozmanití. Nemůžou být pořád jen hodní, navíc, ona je taky jako osina v… no, tam. Ignorovala jsem její snahu o vysvětlení a vlastně jsem jí skoro skočila do řeči, hlavně, aby už přestala.
"Copak jsem tě v našem rozhovoru kdykoliv byť jen urazila?" začala jsem s lehkým opovržením nad těmi odpornými slovy. To mohla rovnou poslat do záhuby celou vlčí rasu, vždyť to byl jeden velký blábol a nesmysl. Občas jsem měla i pocit, že už jí docházely argumenty, vždyť to byl jeden velký kolotoč. Zlí tam, zlí sem, ty jsi hnusná a on taky. Magie je fuj, a nic jiného z ní nevzešlo. Taková velká krupicová kaše. "Když jsi nikdy nikoho takového nepotkala, jak můžeš dát na pomluvy? Dokud něco nezkusíš na vlastní kůži tak… Bys o tom neměla vyprávět ve špatném. Ať už tě to učili rodiče nebo žáby," pokrčila jsem rameny nad svým kratičkým monologem a byla jsem celkem spokojená nad svým zjevením nápomocné Wizku. Už dlouho jsem nenašla nikoho, kdo by ocenil mé rady. Ne, že by Styx jakkoliv brala moji osobnost samotnou na vědomí, ale alespoň poslouchala. Snad.

Teď už to byl i frustrovaný povzdech. Můj. Jen aby bylo jasno, ve společnosti cizích a vlastně i ve společnosti přátel jsem nevzdychala nikdy, ale tady to nešlo jinak. Brala jsem Styx jako takový ztracený případ, vlčici, která nestála za jakékoliv obavy v procházející konverzaci. Což o to, výčitky na konci dne přicházely ať už to byl kdokoliv nebo ať to bylo cokoliv, přesto mi naše jemné nepřátelství vyhovovalo. Nebála jsem se hovořit, alespoň ne tak úzkostlivě, jako normálně. Když myslíš… Naklonila jsem hlavu na stranu a vylezla s jistou námahou z řeky, abych se taky před dalším putováním stihla usušit. Nesedla jsem si, abych náhodou zase nezničila svůj čerstvě upravený kožich. Sledovala jsem tu vlčici jako by mě mohla odpálit na místě do vzdáleného vesmíru. Její poznámku o mé slepotě jsem minula bez problémů, tak nějak jsem si ani nebyla jistá, jestli to své já zdůraznila právě kvůli mně.
"A kdo ti to řekl? Měla jsi někdy zkušenost s někým jako já?" vyprskla jsem na její další slova. Počítala jsem s jistými narážky na moji vznešenou, obrovskou sílu, ale svými slovy jsem myslela pouze moji vlastní ustrašenost a stydlivost. Také jsem těch slov okamžitě litovala, protože to znamenalo poslouchat další urážky na moji maličkost. "Tedy, někoho hodného – s magií?" dodala jsem pro všechnu jistotu. Pokud by odpověděla negativně, samozřejmě už jsem si v hlavě rýsovala další slova. No, pozitivní odpověď bych ani nečekala.

Chtěla jsem si získat její důvěru, ale šlo to ztěžka, když jsem ji v mé pozici mohla stále kdykoliv zakousnout. To jsem samozřejmě nechtěla. Byla jsem tak velmi šťastná, nebo alespoň šťastnější, když nenechala vyznít moji otázku jen jako řečnickou a téměř ihned na ni odpověděla. Její jméno bylo v podstatě stejné tako její povaha. Začínalo sladce, ale jakmile se k němu přidalo ostré x, už to nebylo jméno pro andílka. Ne, že mé jméno by kdy bylo pěkné, ale někdy se i mistr tesař utne. Měla bych jí odpovědět? Nezeptala se ale… asi jo. Přikývla jsem na odpověď a do řeky si přímo lehla, abych si vyčistila rány na krku a břiše. Musela jsem se převalit, aby voda dosáhla na všechny části mého těla a brzy se voda nemísila jen s krví, ale i s bahnem a různým dalším nepořádkem, který se v průběhu času lepil na moji srst.
"Wizku," odpověděla jsem po nějaké době. Když si bude jistá, že ji nemůžu ublížit, pochopí mě? Nahodila jsem na obličej milý úsměv a pronesla jsem obyčejná slova. "Nic neumím. Podívej." pohodila jsem hlavou k řece, jako bych ji tak mohla dostat blíž. Alespoň jsem doufala, že něco vidí, protože jsem vynaložila všechno svoje zbylé štěstí a vytrvalost na obyčejné rozvlnění vody. To mimochodem ani nebylo vidět, protože řeka se vlnila sama o sobě. Jen moje maličkost byla ihned pro všechny oči zcela bez ducha a vyčerpaná, když jsem si ve vodě sedla na zadek a čekala, až se mi přestane motat hlava. Vidíš? Povytáhla jsem obočí ke Styx v němé otázce.

//(VVJ) Západní Galtavar

Vlčice nevydala ani hlásku. Už jsem jí nevěřila – a ne, že by to předtím byla nějaká extra důvěra. Teď jsem byla každopádně naplněná nejistotami a váhala jsem, jestli bych radši neměla odejít. Jenže já za sebou nerada nechávala nepřátele. Prozatím jsem ale jen bloudila studenou vodou a čekala, až mě rána na tlapce přestane pálit natolik, abych se mohla namočit celé. V tomhle horku to bylo těžké, ještě když už vysvitlo slunce a horko začalo v mnohem větší míře. Voda nebyla tak osvěžující, spíše vlahá, a hlavně v řece jí neuvěřitelně moc chybělo.
Po několika dlouhých minutách ticha mi to už začalo být nepříjemné. S normálními vlky jsem takovou potřebu mluvit neměla, ale bylo to nejspíš proto, že v takových situacích nebylo, čeho se bát. Jenže od téhle, od té jsem nevěděla, co čekat. Zkusila jsem první věc, která mě napadla: "Jak se jmenuješ?" Byla to krapet řečnická otázka, protože jsem od ní odpověď snad ani neočekávala. Možná něco ve smyslu že mě pohřbí na samém konci světa, než aby mi řekla jméno, ale takové konspirační teorie jsem radši zahnala někam do koutu mysli.
To by mě zajímalo, co bude dělat, až objeví vlastní magii. Vždyť… vlci bez magie neexistují. Je to blbost. Ona je blbá. Zakroutila jsem nad tím opovrženíhodným chováním hlavou. Sama jsem se před ní třásla (i když to byla jen iluze mé mysli) jako ratlík, přesto mě osočovala vražednými slovy, a i přes mé očividné psychické nevyrovnání si dovolila na mě zaútočit – a teď stála na břehu jako poraženec. Nějak jsem nedokázala přijít na to, kdo z nás dvou byl více slabý. Možná jsme každá měla jinou slabost? Fyzickou, psychickou – a ona samozřejmě měla i újmu minulosti. Musela mít, vždyť takové chování by nevzešlo ze dne na den, taky jsem si nemohla říct - Tak, a teď budu nesnášet všechny hnědé vlky.

Přikývla jsem. Nemělo cenu na ni mluvit, ještě by mě akorát znovu napadla i přes její vyčerpání. Otočila jsem hlavu zpět před sebe a znovu se rozešla. Teď, když jsem se nemusela soustředit na její dotírání, mě rány začaly obtěžovat. Kamkoliv jsem šla, tam ze mě kapala krev. Ani ne tak z pokousané tlapky, z rány na krku už vůbec, ale z potrhaného břicha. Sem tam jsem cítila dotek vlastní odumřelé kůže, jak se oddělila od zbytku těla. Přestože to zní drasticky, jen to ošklivě krvácelo a vypadalo, ale nic smrtelného jsme jedna druhé nezpůsobily. Byla jsem pyšná na svůj úspěch, na to, jak jsem nebyla jediná, z které kapala krev, no zároveň už jsem začínala litovat všech svých kroků a slov, říkala jsem si, co jsem mohla udělat jinak a jak jsem mohla zabránit katastrofě.
Minuli jsme jezero. I když jsem tam mohla zastavit, neudělala jsem to. Zahlédla jsem pár dalších vlčích duší a nechtěla jsem rušit jejich idylku svým zakrváceným tělem. Vypadala jsem jako bych zrovna vyšla z bojového pole uprostřed války, přitom to bylo jen pár malých škrábanců, které sice pálily jako čert, ale už nebolely tolik jako předtím. Dech se mi mezitím uklidnil, takže hned co jsme minuly jezero, zamířila jsem přímou bleskovou čarou do řeky. Teď mě ještě utopí... Však to si ještě užijeme legrace.

//Řeka Mahtaë, sever (přes Velké vlčí jezero)

Smutně jsem nad ní zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem k ní jít blíž, ani ne tak z odporu, jako ze strachu. Přesně tihle vlci mohli za mé chování. Nenechala jsem se zastrašit představou dalších probdělých nocí, radši jsem se k ní přiblížila tak, abych ji měla na dosah, no ne natolik, aby mě stihla zase čapnout. Prohlédla jsem si ji a jednoduše jsem se rozhodla, že buď to tady bude bolestivě rozdýchávat nebo půjde se mnou. Vždyť skoro ani nemá na vybranou. Dlouze jsem si povzdechla a zabořila pohled do země, protože už jsem se nedokázala tvářit jako odvážná potvůrka.
"Můžeš ode mě být… třeba deset metrů ale… Pojď. Chci ti pomoct a taky potřebuješ vyčistit rány." navrhla jsem opatrně, jako by ji můj návrh mohl vyděsit, což klidně mohl vzhledem k jejímu chování. Nečekala jsem na její názor, s odstupem dvou metrů jsem ji obešla a podle čichu hledala nejbližší vodní zdroj. Do rány se mi dostal pach rybiny, což bylo jediné dobré znamení. Zastavila jsem se a obrátila hlavu zpět na tu vlčici. Nepřišlo mi dobré říkat své jméno, ne kvůli souboji ale jednoduše proto, že by to bylo krajně nevhodné, zrovna v téhle situaci. No tak, nebuď magor. Mám si vybělit oči aby šla se mnou? Povytáhla jsem obočí, abych se od ní dočkala alespoň nějaké odpovědi. Očividně už nemohla, přesto se tvářila jako Herkules.

Svět se najednou zdál být tak velký – vždycky jsem všude bloudila a ani sem jsem nedorazila schválně. Stalo se to vlastně úplně omylem, protože jsem měla namířeno zcela na opačnou stranu. Sice se nedalo nic dělat, ale alespoň jsem našla místo na odpočinek, protože jezero, které se přede mnou rozprostíralo, bylo dokonalé všemi svými směry. Slastně jsem se rozvalila na nejbližším kameni. Studená voda mi omývala špinavé tlapky a schladila mě i za tak horkého dne. Smývala jsem ze sebe všechnu tu špínu, kterou jsem cestou sem stihla nasbírat a už bych se ubírala ke spánku, když v tom mě vyrušila cizí slova. Sumec vyrazil nad hladinu téměř uprostřed jezírka, přesto ho bylo jasně slyšet.
"Sim vás, jste asi neviděla moji ženušku což?" s jistým náznakem úlevy v hlase se šel sumec nadýchat kyslíku do vody a ihned se objevil zpět, abych mu mohla odpovědět. Sama jsem jen zavrtěla hlavou, jako že jsem nic takového neviděla. S šokem jsem málem ani nemohla mluvit. "Stará si mě najde, no to víte že jo. Si vezme někde nějaký kořen a určitě mi jednu majzne, no to je. Starý chlapi, to už je lepší, ti nikoho nemlátěj. Stará, ach ta stará, to je jiná úroveň." smíchem jsem se málem překulila do vody, ale nesmála jsem se nahlas, protože to by bylo nanejvýš neslušné. Slušně se ale nechoval ani ten sumec, takže jsem se to rozhodla více méně ignorovat.
"Sumče, proč tedy nejdete za těmi chlapíky? Se starou se můžete rozejít a v téhle době už je všechno možné!" navrhla jsem zvesela. Sama jsem si vybavovala vlastní vzpomínky na dobu, kdy bylo všechno možné, takovéto komplikované vztahy. S jistými obtížemi jsem se opět postavila a došla kousek do vody, abychom na sebe se sumcem nemuseli tak křičet. Sumec nad mojí odpovědí horečnatě přemýšlel, a to co z něj vyšlo donutilo zase přemýšlet mě. Sakra, tak komplikovaný rozhovor jsem ještě nezažila!
Sumec povídal… "Sakrblé, no to by šló, to by šló. Sama mi ale řekněte, jak asi budu mít děti? Sumečci jsou tak krásní a já o ně rozhodně nechci přijít!" s vážným výrazem jsme oba horlivě přemýšleli, jak tu zapeklitou situaci asi vyřešíme. Sumec měl pár hloupých nápadů a já ještě hloupější, než jsem navrhla tu nejlepší věc v mém životě. "Spermabanka se najde vždycky! Sumic… Starých se najde všude plno a ty děti si pak vezmete vy do vlastní péče! Sumečci budou všude." se štěstím na tváři sumec rázně přikyvoval a já se jen rozplývala nad svým návrhem. Sakrblé, jak říkal, snad ještě nikdy jsem neměla tak chytrý nápad jako právě v tu chvíli. Spermabanka, koho by to napadlo!
Svět se mi euforií párkrát zatočil. Sumec už dávno zmizel pod hladinou a pro mě to bylo znamení, že toho blouznění už bylo znovu dost. S úsměvem jsem se vydala zpět na břeh a čím dál jsem se vzdalovala od jezera, tím větší nervozita se ve mně opět uhnízdila. Sice to byl jen krátký rozhovor, ale na to místo jsem se musela někdy vrátit. Sice, nebyla jsem tam snad už někdy? Sluch mi hlásil povědomé zvuky, ale místo bylo zcela jiné! Snad by to mohlo být příště ještě lepší?

Svoboda, na nic jiného jsem nedokázala myslet. Pustila jsem její ucho a zůstala v podstatě ležet na zemi, napůl zvednutá a napůl stále na zemi. Potřebovala jsem všechny ty rány vyčistit, protože většinu času jsem ležela na zemi. Ale na to nebyl čas, musela jsem si dobře rozmyslet, co dál. Kdybych chtěla, je teď na místě mrtvá. Sledovala jsem, jak se vlčici rychle zvedá hruď a v duchu jsem se musela vítězně zasmát. Uspořádala jsem si pětisekundovou malou oslavu, než jsem se doopravdy postavila na všechny čtyři. Také jsem měla zrychlený tep, ale stále jsem měla do vyčerpání ještě skoro polovinu cesty. Měla jsem dobrý tip na naše schopnosti.
"Kdybych byla vrah, na místě bych tě teď zabila, víš to?" zamumlala jsem do tichého místa, které přerušovalo snad jen to oddechování a kapání krve – především z mé strany. Neměla to být výhružka, můj hlas zněl mile a dost možná skoro omluvně, i když nebylo za co se omlouvat. Prostě jsem jen chtěla, aby ode mě neodcházela jako nepřítel. Hlavně aby si nestihla oddechnout a neukousla mi pro změnu třeba ocas… Tahle myšlenka mě donutila udělat ještě pár kroků dozadu. Ocas jsem dala podřazeně mezi zadní nohy, ale nebyl to takový projev respektu jako ve smečce. Více méně jsem se všemi možnými způsoby snažila dát najevo, že nemá cenu se hádat, když mi dalo tolik práce jí vůbec způsobit nějaké štípnutí.

Sic jsem nikdy doopravdy nebojovala, můj krok byl velice chytrý. Na čerstvé ráně na krku jsem brzy ucítila jemný vánek a bolest pomalu ustupovala, zatímco jsem se mohla věnovat dalším faktorům. Kousnutí do mé tlapy bylo podlé, ale chytré, protože jsem ji okamžitě přestala blokovat. Sice to už nebolelo tolik, jako poprvé, ale bylo to dost na to, aby nás stihla obě přetočit ve vzduchu. Pekelná bolest se poté ozvala na mém břiše a já si téměř ironicky uvědomila, že mám zase hlad. Jenže to nemohl být konec, na to jsem ještě nebyla připravená a nebyla jsem si jistá, jestli protržení žaludku by byla zrovna pěkná smrt. Začala jsem kopat zadními tlapkami všude možně, do jejího břicha, tlapek a předními jsem občas zasáhla i tu pekelnou hlavu, ale nebyla jsem si jistá, jestli to mělo dostatečnou sílu na to, aby stisk alespoň trochu povolila. Tak či tak mi stále zůstala volná tlama i moje zakrvácené zuby.
Ať už mé kopání pomohlo nebo ne, zvedla jsem se tak, jak nejvíc to bylo možné. Ze země jsem lehce odlepila i lopatky a bylo to dost na to, abych se dostala k její hlavě. Okamžitě jsem se zakousla do první věci, která mi přišla pod čenich, což byly samozřejmě ušiska. Cítila jsem, jak se mi skrz špičku jejího ucha vlastní zuby setkaly a byla jsem si jistá, že pokud moje kousance do té chvíle nebolely, prokousnutá jakákoliv část těla už skoro musela. Nechtěla jsem jí ho ukousnout, přesto jsem vrčela a trhala s ním na jednu stranu a na druhou, abych jí snad alespoň trochu donutila mě pustit. To by stačilo na to, abych se dostala zpět do stoje... Ta myšlenka mě povzbudila v dalším chňapnutí, stále na stejné ucho ale již ne jen špičky, snažila jsem se dosáhnout co nejvíce k její hlavě, aby byla bolest intenzivnější. Už když jsem se chystala po ní znovu chňapnout jsem si uvědomovala, kolik lítostných večerů mě čekalo.

Zavrtěla jsem nad tím chováním hlavou. Jak asi chtěla ulovit zajíce, kdyby se nesnížila na jeho úroveň? Bez dupavého kličkování by jen těžko dohonila takové zvíře, ale neměla jsem moc času jí zrovna tohle vysvětlovat, koneckonců, to já se snížila na lov křepelek abych nemusela zabíjet velká zvířata. Navíc, než jsem stihla něco říct, přerušila mě dalšími slovy, která mě nemile překvapila, protože bylo jasné, že mi půjde po krku. Já a zesílit? Vždyť ani neulovím jezevce protože je roztomilý! Až na tu část o roztomilosti jsem jí to také řekla nahlas, ale pochybovala jsem, že mě slyšela, protože hned nato se mi v krku objevilo něco, co tam být nemělo.
Jakmile jsem se ocitla v celkem nevýhodné pozici, musela jsem myslet jako lovec, ne jako hodná vlčice. Byla jsem kořist, ale kořist vlkům mohla také často utéct, nebo alespoň kopnout. Ať už mě za krk držela jakkoliv, seshora, zespodu – je to celkem jedno – obětovala jsem svoji kůži. Se zuby v mém těle si neměla, jak bránit vlastní krk, takže jsem zopakovala její útok a jednoduše si našla tesáky i s bolestivým zakňučením její krk. Krev jsem v podstatě okamžitě plivala, a i když to muselo vypadat zle, jen jsem chtěla, aby to bolelo. Moc dobře jsem věděla, kde má svaly a kde tepnu a dávala jsem si pozor, abych jí nezpůsobila poškození na životě. Tohle všechno musí být zlý sen, Prolétlo mi hlavou, ale neměla jsem čas se litovat. Rychlými pohyby jsem jí vlastními pařáty zatarasila cestu jejích tlapek k mým čelistem, aby mě náhodou bez pomoci vlastních zubů nemohla odtrhnout. Nemělo to cenu, protože by mě okamžitě mohla čapnout znovu, ale alespoň jsem měla naději dostat se ven z jejího bolestivého sevření.

Při soubojích moc vlků nekvičelo tolik jako já, ale jednoduše jsem nebyla zvyklá na bolest. Moje tolerance bolestivých kousnutí se rovnala nule, kdyby ne nějakého čísla pod nulou, takže když jsem najednou byla volná, málem jsem si úlevou povzdechla. Bohužel, netrvalo dlouho a mohla jsem skučet nanovo, protože mi její tesáky zajely pod kůži na tlapce. Což o to, líčko pekelně bolelo také, ale jen proto, že vrstva kůže tam není moc tlustá. A to ani kůže nebyla, ale k tomu všemu pod ní ještě bylo moc kostí. Nemohla jsem si tak nadávat, že mě téměř okamžitě srazila k zemi. A poslední slova? Už věděla, jak dlouho mi trvá odpovídat, ale nebylo to tím, že bych nevěděla co – vlastně jsem si v hlavě přehrávala své možnosti.
Měla o moc pomalejší pohyby než já… Nemůžu moc přemýšlet. Prostě to udělej. Jakýmkoliv možným i nemožným způsobem jsem se zvedla ze zaprášené země a odběhla jen o pár metrů dál, abych získala trochu náskok. Nikdy jsem nemluvila ráda, ale v životu ohrožujících situacích byly dlouhé monology nutností – a i za ty jsem se po večerech mohla stydět. Tedy, jestli mě nějaké další večery čekaly. "To budeš vraždit pořád? Budeš muset zabít celou Gallireu, tady nikoho bez magie nenajdeš." vyhrkla jsem svoje poslední nadějná slova, ale když jsem si to tak přehrávala v hlavě, došlo mi, že by mě opět mohla považovat za lhářku. "A jak si tím pomůžeš, snižovat se na úroveň magiče?" hlas se mi trochu třásl, ale nedala jsem to znát. Moje pozice už tak jasně dávala najevo, že je v přesile, ačkoliv nějakých deset metrů od ní jsem měla ještě šanci vzít nohy na ramena. Dokážu běžet celkem dlouho… Možná bych to zvládla i déle než ona, kdybych chtěla? Rozhodně jsem rychlejší, takže by to možná ani nebylo zapotřebí. Ze všech těch možných únikových cest mi bylo špatně. Nebo to bylo spíše tou krví? Krev jiných mi nevadila, ale moje vlastní byla tak trochu překážkou. Nedala jsem se ale zastrašit kapkami krve – protože to by udělalo jen úplné ťululum, ještě v situaci, kdy by stejně snadno mohl přijít o krk.

Upřímně řečeno, byla jsem v loji. Nějak mě napadlo ji zasvětit do světla tohoto území a oznámit jí, že kohokoliv tu potká, taky potká magii, ale už jsem to nestihla. Sice jsem se nadechovala, ale z hrdla mi vyšlo jen bolestivé zakňučení. No, v takové pozici jsem doopravdy nevěděla, jak se bránit. Co jsem zjistila, nemohla jsem ji skoro ani odsunout ale vyvažovala jsem balanc, takže nemohla být o moc silnější než já. Jenže v té poloze jsem neměla, jak se bránit, ve své podstatě zabránila mým zubům, aby se jakkoliv dotkly jejího těla. Takže jsem pracovala tlapkami. Dostala si mě dost blízko k tělu na to, abych stihla svůj krok udělat já, takže s co nejvíce vytasenými drápky jsem svoji tlapu zabodla do krku protivnice. Neudělala jsem jediný pohyb, který by jí mohl ublížit doživotně, ale byla jsem dost silná a důrazná na to, aby to pořádně zabolelo a minimálně měla nutkání mě pustit. Takové stéblo slámy, kterého se chytáte, když se topíte – což byla ironie, protože moje magie mi byla naprosto k h… ke dvěma prdům.
Bože, bože, bože, bože,… Opakovala jsem si a s tlapou stále v jejím krku jsem sebou párkrát trhla. Ačkoliv mě líčko stále více bolelo a uniklo mi dalších pár skřeků, mělo to i svůj účinek – dostatečně silný na to, abych trhala i s kůží na krku. Rozsah poškození už ale určovala ona svými dalšími kroky, protože po krku mi mohla jít velmi ztěžka – no s trochou šikovností… Jsem taky mohla rovnou zůstat na cestě k vyhladovění.

No, nevyšlo to úplně podle plánů. Instinkty mi radily alespoň vycenit zuby, což jsem taky udělala, ale stále jsem odstupovala dozadu. Byl to pouze náznak toho, že v případě útoku jsem ochotná si vlastní kožich bránit. Ale vlastně… co bych asi tak zmohla? Nebojovala jsem, no, nikdy. Pokud se nepočítaly šarvátky se sourozenci, pak jsem byla pěkně nahraná. Vždyť jen před necelým rokem jsem dospěla do opravdové vlčice a tímhle to mělo skončit? To sotva. Nějaké ty rvačky už jsem přeci viděla a nemohlo dát tolik zabrat dostat se z nevýhodné pozice nad útočníka tak, abych mohla prchnout. To bylo to jediné, co bych zvládla, a ještě bych si stihla někde rozbít čumák. Totiž, některým jizvy slušely, ale nebyla jsem připravená.
"Uteču… Asi." přiznala jsem se, ale tahle slova akorát musela budit ve vlčici dojem, že jsem slabý mago… mág či jak nás nazývala. "Hele, já nemám ani šajnu o tom, co jsi zač a nemám ještě větší šajnu o tom, co to vykládáš. Jediný, co umím, je rozvlnit vodu. Abych se mohla napít. Konec. Šlus ende." vyhrkla jsem a na svůj závěrečný konec jsem byla patřičně hrdá. Byl to vtip? Pro třetí osobu možná, ale nějak mě napadlo, že bych si asi měla začít bránit vlastní tepny. Jenom kdybych věděla, kde vlastně jsou. Anatomii těla mě rozhodně neučili.

Začínala být nebezpečná a začínala být moc blízko. Udělala jsem několik kroků dozadu, doopravdy jako vystrašené vlče, přitom už jsem moc dobře věděla, jak nad ní vyzrát. Pokud ze mě chtěla tolik vlka vraha – a já nechtěla být večeře – musela jsem jednoduše hrát její pohádku. Taková představení, ještě před cizími vlky, mi nikdy nešla, ale snaha byla snaha. A měla jsem pocit, že to stvoření by uvěřilo snad úplně všemu. Navíc, i nepřátelské vztahy šlo později urovnat, no ne? Bude to jen chvilka. A pak uteču… Jsem určitě rychlejší než ona. Musím být, nějak. Pomyslně jsem se ušklíbla a i když mě lákalo dodat divadlu pravou odvahu a vytasit tesáky, jen jsem s naprosto ledovým klidem stála. Nehledě na to, že mi v těle asi brzy měly explodovat úzkostlivé stavy.
"No… když to neuděláš, tak můžeme být kamarádky. Ale když se o to pokusíš, zmrazím tě na místě a utopím tě horkou vodou. Vodou, modré oči, že?" poklepala jsem si na tvář, abych jí připomněla předchozí rozhovor. Ke svým slovům jsem i tak dodala milý úsměv, který měl dokazovat moji nevinnu, i když v tu chvíli vypadal spíše jako úšklebek před posledním výdechem kořisti. Ale nebyla to moje chyba! Pro jednou něco nebyla moje chyba, akorát jsem měla dobře nakročeno k nějaké újmě na zdraví. Jestli po mně teď skočí, vlastně se můžu jít zahrabat sama… Jsem hloupá, hloupá, hloupá! Nevydržela jsem se naprosto nestydatě koukat cizí do očí, takže jsem je zabodla zpět do země a radši jsem se modlila v bohy známé i neznámé. Alespoň, kdyby tu nějaká ta voda byla, to bych ji mohla i postrašit, ale takhle mi to bylo vyloženě na dvě věci. Byl to ten moment, kdy se něco šíleně podělalo – a já moc dobře věděla, proč nechodit z toho lesa.

Myslím, že touhle dobou už každý pochopil, že nic nepochopil. To ani já. Myslela tím vražděním snad ty nebohé křepelky? To bych si pak radši v životě neodpustila a možná bych se dala i na ty hnusné bylinky a všechnu tu zelnou trávu, ta se ani nemusela lovit, když zrovna nesněžilo. Nepovzdechla jsem si, ale něco takového mi uniklo v mých myšlenkách, prostě jsem ta slova nechala plavat. Taková slova jsem si pak znovu otevřela po večerech a přemýšlela nad tím, jak bídný život vlastně žiju. Pouze jsem tedy přikývla, jako bych se snad přiznávala k nějakým těm vraždám, ale udělala jsem to jen proto, aby mě neoznačila třeba za hluchou, protože jsem ji slyšela až moc dobře. Vždyť mi div všechny ty narážky neprskala do tváře!
Znovu začala mluvit, ale tentokrát ne o mně. Urážela se, ale mé ochranné pudy se neprobudily a skoro bych řekla, že jsem ráda, že se takhle cítí. Totiž, sama jsem si občas připadala jako část nepotřebného listí, ale když někoho zlého dostihlo něco… no, zlého, prostě jsem byla šťastná – svým způsobem. Nechala jsem ji v tom, než jsem si byla jistá, že skončila, ale ani po tom jsem moc nemluvila. Trapné ticho mi už pár let nevadilo a já si alespoň mohla promyslet, co s tou vlčicí můžu dělat. Ale vždyť nemohla ve světě potkat nikoho jiného bez magie? A ona magii má, proboha, kam jsem se to zase dostala. Alespoň, kdyby poslouchala. Tentokrát už mi unikl vzdech doopravdy, ale rychle jsem ho zamluvila, aby mě snad nestihla osočit z toho, že na ni uvrhuju kletbu. "Když myslíš," vypadlo ze mě, ale nic dalšího už jsem neřekla. Když tak ráda mluvila, nechala jsem ji prostor a ještě jsem u toho stihla přemýšlet, kde se ve mně tolik zlomyslnosti najednou vzalo. Chvíli jsem ji podezřívala z toho, že vlastně vládne nějakým nakažlivým zlem. To bych pak asi byla nemagič já.