Příspěvky uživatele

Zasmání vlčice mi přivedlo další nesmyslné myšlenky a úzkost, která mi opět stáhla hrdlo. Nesmála se mně, že ne? Ne, asi ne, ale vtipná taky nejsem… Ach bože, proč prostě nemůžu hned vědět co ti vlci chtějí! Pomaloučku jsem vydechla, abych jí snad nepřipadala divná i tím, že moc hlasitě či rychle dýchám. Z její společnosti se mi i tak lehce zvýšil tep, jak jsem na to nebyla zvyklá, nebo jsem cizí spíše neměla ráda. Pomaloučku jsem se posadila, abych na kamenité zemi jen nestála, ale pohled jsem měla stále zabodnutý do země, jen občas jsem se jí podívala na tvář, ale nikdy ne úplně do očí. I když se to pro mnohé nezdálo, pro mě to byla situace vyrovnaná smrti. "Mhm, jo, jsem nová." Vlčice dále začala vykládat informace, které jsem již nepotřebovala. Stačilo mi vědět, že další země, kterou jistě projdu a brzy opustím, je Gallirea. Přesto, že to byla trochu nepodstatná informace, jsem se cítila více znalejší a možná i sebevědomější, přesto mi komunikace s vlčicí stále vázla. Najednou se však začala představovat, a já se snad zarazila ještě víc – pokud mi normální komunikace dělala problém, tohle byl problém větší. Nemyslí si, že k ní pak budu mluvit víc, že ne? Prosím, ať po mně nechce víc. Ale otázka stejně přišla, a to otázka, na kterou bych neodpověděla ani těm nejbližším. Vydala jsem ze sebe přiškrcený zvuk, když jsem rázně zavrtěla hlavou. "Ne, nad ničím! Totiž, já o tomhle nerada mluvím." Můj hlas byl stále tichý, ale vzhledem na důležitosti těchto dvou vět jsem se odvážila ho dotáhnout alespoň do lehce rázného tónu. Vlčice, nyní tedy Severka, se na mě stále zubila, a já jen nevěděla, jestli se smát taky nebo brečet. "Já jsem Rain." Vysoukala jsem ze sebe po pár vteřinách ticha. Bože, všichni mají tak pěkné jméno a pak přijdu já. Udělala jsem pár hlubokých nádechů a výdechů, tentokrát bez příšerného přemýšlení nad tím, co si bude Severka myslet a konečně taky spustila něco já. "Já nemám moc ráda ostatní vlky, není to tebou, aby ses necítila divně." Nahodila jsem mírné pousmání, ale stále si držela standart – ani málo, ani moc. "Ale tak se zeptám, co to máš na krku?" Nebyla jsem natolik odvážná, abych jí na tu visící věc sáhla, ale alespoň jsem pokynula hlavou.

//Jasně :)

Doopravdy jsem byla sama, ale jen na pár chvil. Ze všech stran ke mně samozřejmě proudily pachy vlků, ale to všude a nikdy jsem se tomu doopravdy nemohla vyhnout, však stále jsem si dovolila doufat, že se mi všichni vyhnou obloukem. Ale nevyhnuly. Cítila jsem tu vlčici na sto honů, i její magii, kterou jsem nedokázala pořádně identifikovat, ale byla tu cítit. Než jsem se stihla vzdálit, už mluvila. Mluvila na mě, a v tom byl ten největší problém. Oči jsem měla zabodnuté do země, tělo mi zaplavila úzkost, ale nebylo to nic, na co bych nebyla zvyklá. Pouze jsem doufala, že si vlčice nebude myslet, jak hloupá a divná jsem. Jak jsem tak stála, už jsem si stihla vytvářet představy o tom, co si musí myslet. Panebože, nesmrdím nějak náhodou? Ach jo, asi jo – ale což, nic s tím už neudělám, no ne? Mluv ty trdlo! Bylo to příliš dlouhé ticho, které mi do tváří vehnalo červeň. Nemohlo být trapněji.
"Zdravím." Bylo to nevinné špitnutí, jako když máte náladu na houby a musíte pozdravit někoho opravdu otravného. Špatnou náladu jsem měla, ale vlčice mi ani trochu otravná nepřišla, i když, její přítomnost mi taky zrovna dvakrát radost nedělala. Ale to jsem měla v povaze, tak, jako každý správný introvert. Trochu jsem se zahloubala nad tím, jestli jsem opravdu byla stále introvertem, pokud mi dělala problém i přítomnost blízkých. Tak nebo tak, tato vlčice mi byla vším možným neznámá. Má rodina byla povětšinu bílá, a co jsem si dovolila odlepit pohled od země, ona byla šedivá, místy skoro černá. Co mě zaujalo byla pravděpodobně spálenina či velká, velmi velká jizva na levém rameni, a také bílá tečka na jejím čele. Připomínala mi jasně zářící hvězdy na nebi, což mě donutilo se zamyslet, jestli je vlčice stejně okouzlující jako ony.
"Nerušíš, já takhle zahloubám pořád." Řekla jsem, tentokrát trochu hlasitěji, ale stále to nebylo ono. Uměla jsem se doopravdy rozkřičet, nezastavit svůj tok slov, ale s cizími to nebylo tak super, jako jindy. Obzvláště ne po tom, co jsem s nikým měsíce nepromluvila ani slovo, když nepočítám pár kamenů, o které jsem zakopla, či zajíce, kterému jsem se omlouvala za smrt. Nejsem trapná, ne? Naprosto nejsem trapná. Jenom šíleně trapná. Trochu. Určitě. Doopravdy, můj myšlenkový proud se nedal zastavit, až mi to překáželo v normální konverzaci. "Řekneš mi, prosím, kde to jsem?" Trochu jsem se usmála, ale ne moc. Jen trochu, ani ne trapně, ani ne málo, jen, abych ukázala, že jsem přítel a nestojím o boj. Kdybych se měla ještě prát, byl by se mnou konec.

//Za hranicemi
Bylo to až neuvěřitelně krásné místo, jen, kdyby se z jara nestala krutá zima. Doufala jsem, že za to mohou jen vysoké hory, a nebude sněhem a ledem pokryté celé území. Uměla jsem si představit, jak bych se hned otočila na patě a pádila zpátky tam, odkud jsem přišla. I když, nebylo se kam vracet, k rodičům jsem již podruhé nemohla, to by bylo po druhé proti zákonům smečky a nyní i proti gustu rodičů. Ta myšlenka mě i přes veškeré snažení ji zahnat nechala ve sklíčeném rozpoložení. Pokud jsem se opravdu neměla kam vrátit, mohla jsem začít uvažovat o krásném hrobečku na zasněžené v zemi. Ale nedej bože, abych někoho na svojí cestě potkala, to by byla opravdu moje smrt. Už z té představy se mi udělalo úzko.
Když mi konečně přestala být zima, zbystřila jsem. Bylo to tak nečekané, až jsem se úplně zapomněla radovat, že již nemrznu. Dál už jsem tak nechtěla jsem pokračovat v cestě dolů, místo, na které jsem došla, mi bohatě stačilo. Sice tu nebyly žádné rostliny, jen sem tam zpod kamení vyrůstala tráva, na druhou stranu tu ani nebyl žádný sníh. A také zadní vlci, takže vlastně ideální místo pro moji maličkost. Mohla jsem mít svůj klid na přemýšlení, a to mi stačilo.