Gallirea - Příspěvky uživatele

Při soubojích moc vlků nekvičelo tolik jako já, ale jednoduše jsem nebyla zvyklá na bolest. Moje tolerance bolestivých kousnutí se rovnala nule, kdyby ne nějakého čísla pod nulou, takže když jsem najednou byla volná, málem jsem si úlevou povzdechla. Bohužel, netrvalo dlouho a mohla jsem skučet nanovo, protože mi její tesáky zajely pod kůži na tlapce. Což o to, líčko pekelně bolelo také, ale jen proto, že vrstva kůže tam není moc tlustá. A to ani kůže nebyla, ale k tomu všemu pod ní ještě bylo moc kostí. Nemohla jsem si tak nadávat, že mě téměř okamžitě srazila k zemi. A poslední slova? Už věděla, jak dlouho mi trvá odpovídat, ale nebylo to tím, že bych nevěděla co – vlastně jsem si v hlavě přehrávala své možnosti.
Měla o moc pomalejší pohyby než já… Nemůžu moc přemýšlet. Prostě to udělej. Jakýmkoliv možným i nemožným způsobem jsem se zvedla ze zaprášené země a odběhla jen o pár metrů dál, abych získala trochu náskok. Nikdy jsem nemluvila ráda, ale v životu ohrožujících situacích byly dlouhé monology nutností – a i za ty jsem se po večerech mohla stydět. Tedy, jestli mě nějaké další večery čekaly. "To budeš vraždit pořád? Budeš muset zabít celou Gallireu, tady nikoho bez magie nenajdeš." vyhrkla jsem svoje poslední nadějná slova, ale když jsem si to tak přehrávala v hlavě, došlo mi, že by mě opět mohla považovat za lhářku. "A jak si tím pomůžeš, snižovat se na úroveň magiče?" hlas se mi trochu třásl, ale nedala jsem to znát. Moje pozice už tak jasně dávala najevo, že je v přesile, ačkoliv nějakých deset metrů od ní jsem měla ještě šanci vzít nohy na ramena. Dokážu běžet celkem dlouho… Možná bych to zvládla i déle než ona, kdybych chtěla? Rozhodně jsem rychlejší, takže by to možná ani nebylo zapotřebí. Ze všech těch možných únikových cest mi bylo špatně. Nebo to bylo spíše tou krví? Krev jiných mi nevadila, ale moje vlastní byla tak trochu překážkou. Nedala jsem se ale zastrašit kapkami krve – protože to by udělalo jen úplné ťululum, ještě v situaci, kdy by stejně snadno mohl přijít o krk.

Upřímně řečeno, byla jsem v loji. Nějak mě napadlo ji zasvětit do světla tohoto území a oznámit jí, že kohokoliv tu potká, taky potká magii, ale už jsem to nestihla. Sice jsem se nadechovala, ale z hrdla mi vyšlo jen bolestivé zakňučení. No, v takové pozici jsem doopravdy nevěděla, jak se bránit. Co jsem zjistila, nemohla jsem ji skoro ani odsunout ale vyvažovala jsem balanc, takže nemohla být o moc silnější než já. Jenže v té poloze jsem neměla, jak se bránit, ve své podstatě zabránila mým zubům, aby se jakkoliv dotkly jejího těla. Takže jsem pracovala tlapkami. Dostala si mě dost blízko k tělu na to, abych stihla svůj krok udělat já, takže s co nejvíce vytasenými drápky jsem svoji tlapu zabodla do krku protivnice. Neudělala jsem jediný pohyb, který by jí mohl ublížit doživotně, ale byla jsem dost silná a důrazná na to, aby to pořádně zabolelo a minimálně měla nutkání mě pustit. Takové stéblo slámy, kterého se chytáte, když se topíte – což byla ironie, protože moje magie mi byla naprosto k h… ke dvěma prdům.
Bože, bože, bože, bože,… Opakovala jsem si a s tlapou stále v jejím krku jsem sebou párkrát trhla. Ačkoliv mě líčko stále více bolelo a uniklo mi dalších pár skřeků, mělo to i svůj účinek – dostatečně silný na to, abych trhala i s kůží na krku. Rozsah poškození už ale určovala ona svými dalšími kroky, protože po krku mi mohla jít velmi ztěžka – no s trochou šikovností… Jsem taky mohla rovnou zůstat na cestě k vyhladovění.

No, nevyšlo to úplně podle plánů. Instinkty mi radily alespoň vycenit zuby, což jsem taky udělala, ale stále jsem odstupovala dozadu. Byl to pouze náznak toho, že v případě útoku jsem ochotná si vlastní kožich bránit. Ale vlastně… co bych asi tak zmohla? Nebojovala jsem, no, nikdy. Pokud se nepočítaly šarvátky se sourozenci, pak jsem byla pěkně nahraná. Vždyť jen před necelým rokem jsem dospěla do opravdové vlčice a tímhle to mělo skončit? To sotva. Nějaké ty rvačky už jsem přeci viděla a nemohlo dát tolik zabrat dostat se z nevýhodné pozice nad útočníka tak, abych mohla prchnout. To bylo to jediné, co bych zvládla, a ještě bych si stihla někde rozbít čumák. Totiž, některým jizvy slušely, ale nebyla jsem připravená.
"Uteču… Asi." přiznala jsem se, ale tahle slova akorát musela budit ve vlčici dojem, že jsem slabý mago… mág či jak nás nazývala. "Hele, já nemám ani šajnu o tom, co jsi zač a nemám ještě větší šajnu o tom, co to vykládáš. Jediný, co umím, je rozvlnit vodu. Abych se mohla napít. Konec. Šlus ende." vyhrkla jsem a na svůj závěrečný konec jsem byla patřičně hrdá. Byl to vtip? Pro třetí osobu možná, ale nějak mě napadlo, že bych si asi měla začít bránit vlastní tepny. Jenom kdybych věděla, kde vlastně jsou. Anatomii těla mě rozhodně neučili.

Začínala být nebezpečná a začínala být moc blízko. Udělala jsem několik kroků dozadu, doopravdy jako vystrašené vlče, přitom už jsem moc dobře věděla, jak nad ní vyzrát. Pokud ze mě chtěla tolik vlka vraha – a já nechtěla být večeře – musela jsem jednoduše hrát její pohádku. Taková představení, ještě před cizími vlky, mi nikdy nešla, ale snaha byla snaha. A měla jsem pocit, že to stvoření by uvěřilo snad úplně všemu. Navíc, i nepřátelské vztahy šlo později urovnat, no ne? Bude to jen chvilka. A pak uteču… Jsem určitě rychlejší než ona. Musím být, nějak. Pomyslně jsem se ušklíbla a i když mě lákalo dodat divadlu pravou odvahu a vytasit tesáky, jen jsem s naprosto ledovým klidem stála. Nehledě na to, že mi v těle asi brzy měly explodovat úzkostlivé stavy.
"No… když to neuděláš, tak můžeme být kamarádky. Ale když se o to pokusíš, zmrazím tě na místě a utopím tě horkou vodou. Vodou, modré oči, že?" poklepala jsem si na tvář, abych jí připomněla předchozí rozhovor. Ke svým slovům jsem i tak dodala milý úsměv, který měl dokazovat moji nevinnu, i když v tu chvíli vypadal spíše jako úšklebek před posledním výdechem kořisti. Ale nebyla to moje chyba! Pro jednou něco nebyla moje chyba, akorát jsem měla dobře nakročeno k nějaké újmě na zdraví. Jestli po mně teď skočí, vlastně se můžu jít zahrabat sama… Jsem hloupá, hloupá, hloupá! Nevydržela jsem se naprosto nestydatě koukat cizí do očí, takže jsem je zabodla zpět do země a radši jsem se modlila v bohy známé i neznámé. Alespoň, kdyby tu nějaká ta voda byla, to bych ji mohla i postrašit, ale takhle mi to bylo vyloženě na dvě věci. Byl to ten moment, kdy se něco šíleně podělalo – a já moc dobře věděla, proč nechodit z toho lesa.

Myslím, že touhle dobou už každý pochopil, že nic nepochopil. To ani já. Myslela tím vražděním snad ty nebohé křepelky? To bych si pak radši v životě neodpustila a možná bych se dala i na ty hnusné bylinky a všechnu tu zelnou trávu, ta se ani nemusela lovit, když zrovna nesněžilo. Nepovzdechla jsem si, ale něco takového mi uniklo v mých myšlenkách, prostě jsem ta slova nechala plavat. Taková slova jsem si pak znovu otevřela po večerech a přemýšlela nad tím, jak bídný život vlastně žiju. Pouze jsem tedy přikývla, jako bych se snad přiznávala k nějakým těm vraždám, ale udělala jsem to jen proto, aby mě neoznačila třeba za hluchou, protože jsem ji slyšela až moc dobře. Vždyť mi div všechny ty narážky neprskala do tváře!
Znovu začala mluvit, ale tentokrát ne o mně. Urážela se, ale mé ochranné pudy se neprobudily a skoro bych řekla, že jsem ráda, že se takhle cítí. Totiž, sama jsem si občas připadala jako část nepotřebného listí, ale když někoho zlého dostihlo něco… no, zlého, prostě jsem byla šťastná – svým způsobem. Nechala jsem ji v tom, než jsem si byla jistá, že skončila, ale ani po tom jsem moc nemluvila. Trapné ticho mi už pár let nevadilo a já si alespoň mohla promyslet, co s tou vlčicí můžu dělat. Ale vždyť nemohla ve světě potkat nikoho jiného bez magie? A ona magii má, proboha, kam jsem se to zase dostala. Alespoň, kdyby poslouchala. Tentokrát už mi unikl vzdech doopravdy, ale rychle jsem ho zamluvila, aby mě snad nestihla osočit z toho, že na ni uvrhuju kletbu. "Když myslíš," vypadlo ze mě, ale nic dalšího už jsem neřekla. Když tak ráda mluvila, nechala jsem ji prostor a ještě jsem u toho stihla přemýšlet, kde se ve mně tolik zlomyslnosti najednou vzalo. Chvíli jsem ji podezřívala z toho, že vlastně vládne nějakým nakažlivým zlem. To bych pak asi byla nemagič já.

Upřímně jsem nikdy nebyl vlkem, který by ostatní neodsuzoval podle vzhledu. Jenže ji jsem nemohla odsuzovat podle vzhledu, ale její náhlá změna povahy mě donutila za ní uzavřít pytel otravných mravenců, s kterými jsem radši neměla nic společného. Ale jelikož do souboje to bylo z mé strany moc, moc, a ještě více daleko a hádat jsem se tak narychlo bez připravených argumentů neuměla, prostě jsem odpovídala, jak nejlépe jsem dokázala. Rozhodně mi bylo na hlase poznat, jak nepříjemný rozhovor byl nejen pro moje mozkové závity, které se snažily něco rychle vymyslet, ale i pro moji chatrnou dušičku. Vždyť co jsem za to mohla, vlastnit magii? Ta vlčice byla očividně úplně mimo svoji dobu.
"Víš, že magii máš i ty, že jo?" samotnou mě překvapila ostrost mého hlasu, ale rychle jsem navázala na svoje slova a ukázala packou k jejímu obličeji, jako by snad ona byla slepá a nevšimla si svých očí. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, sic jen pomyslně a vlastně jsem pořád jen stála. Buď jsem byla natvrdlá já, nebo ona, tak či tak to byla pozoruhodná situace hodná Oskara. "Já na blízko nevidím." zkrátila jsem si připravovanou odpověď na její ne zrovna povzbudivou poznámku o mé slepotě. Taková informace byla velmi osobní, ale rozhodně jsem nechtěla, aby mě jen tak urážela.

Dávala jsem si jen pozor, abych nenechala tlamu otevřenou. Její přívětivost mě ze začátku zarazila a málem bych se i úplně stáhla, ale místo sklapování uší a cenění zubů jsem jen trošku ucouvla, abych si zanechala co největší osobní prostor. Samozřejmě začala hned mluvit a mně to ani v nejmenším nevadilo, protože jsem konverzaci nemusela začínat já. Bohužel, nebyla jsem už tak nadšená z toho, co vlastně řekla. Nic! Místo slov jsem ale jen zavrtěla hlavou a usmála se, aby se dalšími otázkami neobtěžovala. Alespoň jsem doufala, že tak to vlci dělali, když nechtěli, aby se jich někdo na něco ptal. Alespoň já to dělala. Bohužel, vlčice skoro jako divoké prase zabořila čenich do hlíny a div se nesnažila objevit podzemní světélkující houby. Musela jsem se nad tím pousmát, což byl celkem úspěch vzhledem k tomu, že byla naprosto cizí. Tělem mi jinak totiž proudila úzkostlivá touha vzít nohy na ramena a už se nikdy neotočit. Bez hnutí jsem naštěstí stála na místě a sledovala ji, dokud znovu nepromluvila. Zachovala se najednou úplně jinak, než předtím a já si říkala, co jsem zase provedla špatně. Tentokrát už jsem sklopila uši k hlavě, nikoliv naštvaně, spíše poklesle a zabodla jsem pohled do země. Když se zdálo, že už mluvit nebude, musela dojít řada na mně.
"Asi ano. Moc jsem se na svůj odraz nekoukala…" zamumlala jsem tichým hláskem, ale dostatečně na to, aby to dolehlo k uším druhé vlčice. Nechápala jsem její chování a myslela jsem si, že jsem udělala něco špatně. Nebylo to takové to provinění za věci, které jste neudělali – prostě jsem si pod jejím soudivým čenichem připadala jako hnusný pařez. Ona taky není nějak zvlášť pěkná... Nebo teda, je, ale je naprosto obyčejná... A hnědé oči také nejsou zrovna unikát! Ani jsem se nesnažila tyhle myšlenky o jejím vzhledu ježibaby zahnat. Pomáhaly mi ve vyrovnávání nálad, takže jsem po všech těch dlouhých slovech jen tupě zírala do země a v zorném poli se mi míhaly její tlapky.

//Ageronský les

Sotva jsem položila všechny čtyři tlapky na další území, hned jsem ucítila jiný pach, vlčí a naprosto čerstvý. Možná proto jsem se tak odhodlávala sem vkročit, vždyť sociální konverzace bylo to poslední, o co jsem měla zájem. Nehledě na to, jestli jsem byla šťastná, smutná, nebo prostě sama sebou (což nebylo nikdy). Jenže jsme byli uprostřed ničeho a jednoduše nás nešlo přehlédnout. Jakmile jsem viděla jen malou siluetu někoho nového, téměř okamžitě jsem se považovala za spatřenou. Nemělo cenu se otáčet, ale nechtěla jsem dělat první kroky. Možná prostě… projdu kolem? Nějak jsem nedokázala přijít na způsob, jak odejít dál a nesetkat se s dalšími vrstevníky.
Chvíli jsem jen tak popocházela, dělala jsem, že něco hledám nebo nad něčím horlivě přemýšlím, a hlavně jsem se snažila vypadat naprosto přirozeně. Samozřejmě jsem tak nevypadala a možná by bylo lepší jen stát a tupě čumět, ale to mi přišlo jako poslední možnost, jak zůstat nepovšimnutá. Vlci se neustále pohybují, takže jsem se musela chovat jako přirozená psovitá šelma, no ne? Ne. Vůbec. Ale bylo to všechno, co jsem ze sebe po tom honění se za kuřaty dokázala vytáhnout. Je to v pohodě. Když bude chtít, přijde, ne? A já si zatím počkám, až odejde. Toužebně jsem sledovala horizont za tím nově příchozím a skoro zoufale jsem si přála vlastnit nějaké možnosti teleportace.

...ní vyhnanec. Byla jsem jednoduše… svobodná. Další možností byl opět les, jenže plný jedlí a vlastně ničeho jiného. Ten jsem zavrhla rovnou, protože hned vedle něho, přímo přede mnou, se rozkládala jakási louka a zdála se být jakousi zkratkou. Samozřejmě jsem to mohla úplně obrátit na obzor, tam, kde jsou hory, ale stoupání mi chybělo ze všeho nejmíň. Přidávala bych si práci, no ne? A ta večeře nebyla zdaleka tak sytá, abych to vydržela až nahoru. Mohla jsem opět překročit řeku a vydat se zpět do tajgy, ale ani o to jsem dvakrát nestála… Nechtěla jsem se vracet, naopak, táhlo mě to hlouběji do území. Nakonec zbývalo jen území té její smečky, a to už jsem vůbec hodila někam dozadu do myšlenkové komory. Takže jsem se, po sečtení všech mých chabých možností, vydala rovně. Ještě mi pár metrů lesa zbývalo překonat, a to jsem také využila k mému myšlení, protože mě jednoduše nenapadlo, jak jinak bych mohla trávit čas.
No, rozhodně to bude muset být hodná smečka. Achjo, už zase začínám, i když tam nejspíš ani nepůjdu. Alespoň je pozdravím. Jo. Prostě řeknu… Zdravím, já jsem Rai- ale no, špatně. Zdravím, já jsem Wizku, můžu se vás zeptat? Vy tu máte smečku? No, to by šlo ale nemám to říct radši jako… Ahoj, jmenuju se Wizku. Vy jste smečka? Řekla bych, že obojí ujde. Ale radši to budu trénovat celou cestu, jinak mě z toho ve finále trefí. Ale tak vážně hele, teď doufám, že tam neomdlím, protože to by bylo… No, byla bych zajímavá, to jo, ale ve finále by to bylo hodně trapné, nemyslíš? Já myslím, že jo. To zavrhnu rovnou, budu to prostě trénovat. Ahoj, jsem Wizku. Chtěla jsem se vás zeptat… Máte tu smečku? Moc slov. Moc slov! Musím to domyslet tak, abych toho nemusela moc namluvit. Asi bych měla někoho nejdřív potkat a vzít si ho jako posilu… Ale ne, to by to ještě zhoršilo. Ahoj, jsem Wizku. Vy jste smečka? No, jo, to půjde nejlépe. Málo slov a žádné trauma, tak to bude. Srdce mi sevřela známá úzkost z očekávaného setkání, přitom ještě nebylo nic jisté. Šla jsem je jen pozdravit! A to mi ještě stál rozum nad tím, jak jsem se od lovu dostala až k nervozitě, z které se mi chtělo skoro zvracet. Slyšela jsem o vlcích samotářích, ale já jsem byla vyložený exemplář.
Zastavila jsem předními tlapkami jen kousek za posledním stromem. Ano, ten byl doopravdy poslední, široko daleko už se rozprostírala skoro jen pustina, a to znamenalo také nové území. Jenže jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to stálo za tu námahu. Nejdříve jsem se musela umýt, to dávalo rozum, ale tím pádem to bylo alespoň o pár metrů na víc a o pár minut navíc bez dalšího jídla. Kdyby mi břicho zakručelo před nějakou významnou osobou, to bych to rovnou mohla zabalit. Klid… Bude to fajn, prostě přijdeš a řekneš – „Ahoj, jsem Wizku. Vy jste smečka?“ – a půjde to jako po másle. Snad po tobě nebudou chtít přijímací rituály, to by byla hloupost. No a kdyby, snad to nebude lov. Nebo jim to budeš muset vysvětlit, ale to bude taky v pohodě, uleví se ti! Ach, však uvidíš. Jdi. Jdi. Udělej krok. Polkla jsem knedlík, nikoliv z toho, že by mi bylo do krku, ale zmocňovala se mě úzkost – jenže sem jí nechtěla dovolit, aby mi zabránila v plnění si myšlenek. To jsem vždycky chtěla dělat, ne? Bylo načase. Křepelky už v břiše udělaly místo a mně se krátil čas, sice ne doslova, ale stejně. Nebyla jsem sice dostatečně odhodlaná, abych ta slova pronesla nahlas, ale i tak: Jdu si pro tebe! Připadala jsem si trapná sama sobě, ale byl to pokrok, říct si něco takového. No, problém byl v tom, že jsem ten krok prostě neudělala. Bála jsem se, takže jsem se jen opatrně posadila a omotala si ocas kolem předních končetin. Byl to jen jeden krok, takový maličký, přesto se mi zdál jako kdybych měla přejít oceán. Byl moc velký a možná proto jsem ho neudělala. "Achjo," to slovíčko bylo jen malinké, skoro neslyšné, ale abyste to pochopili… Nikdy neříkám nic nahlas, pokud jsem sama a možná ani když jsem s někým. A i když to bylo jen jedno slovo, vypustila jsem tak ze sebe všechny ty obavy. Vždyť jsem tam nemusela chodit. Mohla jsem si jen udělat procházku! Ano, to bylo ono.
No, udělejme si plán, jo? Třeba to půjde. Jednoduše pocupitám rovně, to je jasné, pak zahnu k nejbližšímu vodnímu toku, abych ze sebe smyla špínu a odtamtud už se budu snažit sledovat pach. Musí být jeden, ale musí se zároveň mísit s mnoha, takový ten klasický pach smečky, však jsi to snad nezapomněla. A když budeš potom chtít, tak tam půjdeš a když ne, otočíš se někam jinam, hlouběji do území. Nebo půjdu zpátky a odejdu odsud, to by taky šlo… Máš spoustu možností, takže to bude v pohodě, Wizku, jasný? Žádný stres, jednoduše pohodka. Přikývla jsem a natáhla se tlapkou dopředu, čímž jsem prakticky už byla na jiném území, ale ještě ne tak docela. Byl to celkem náročný večer, moc přemýšlení a málo jídla, a ještě mě stihla naštvat zlodějská lasice, ale tenhle krůček jsem si mohla připsat na svůj… prázdný? Seznam úspěchů. Alespoň něco, když ne nic, no ne? S nadšením jsem si ještě přehrála rozhovor s tou vlčicí. Byla jsem celkem odvážná, dokonce jsem jí i oslovila, abych se zeptala, kde jsem. Gallirea. Sice jsem si to říkala, ale jak už tu bylo jednou zmíněno, odejít jsem se jen tak nechystala. To by udělalo jen úplné ťululum, vlastně jsem si byla skoro jistá, že tady i jednou zhynu. Možná ne zrovna přirozenou smrtí, ale byla by to všehovšudy krásná smrt. Pointou bylo čekat, až se něco natolik podělá, abych z toho už úplně zešílela. Už Severka mi dávala zabrat s těmi jejími nekonečnými slovy, a to tedy ne, že by mi nevyhovovalo nemluvit, ale potkat takových Severek za den třeba deset, nebo jednu Severku mít po boku třeba týden, to by se pak zbláznil kdekdo…
S jednou tlapkou nataženou v jiné části Gallirei jsem se ještě jednou pořádně protáhla, dokonce jsem to i natahovala tak, až mi zakřupalo v zádech. Chvíli jsem si myslela, že už se snad nepostavím do normální pozice, ale naštěstí to byl jen prvotní pocit (bohužel) – takže jsem musela pokračovat v cestě! Otočila jsem se zpět k lesu, kde se to všechno tak podivně zašmodrchalo a skoro bych mu poděkovala, kdybych se sama nad sebou nezarazila. Prostě to byl jen osud, houby les, na to jsem byla ještě moc chytrá abych padla na kolena před starým stromem. Tedy, občas jsem se o takové mohla podrbat, to se jim přičítalo k dobru, ale pořád to byly jen… stromy. Obyčejné. Ušklíbla jsem se nad svojí naivitou, párkrát změnila směry – obrátila se nejdřív k horizontu a zpět k lesu a obráceně, no nakonec jsem zůstala koukat do daleka. Už nebylo čas nic natahovat ani se ztrácet v naprosto nesmyslných myšlenkách. Pochybnosti už mě hlodaly jen hluboko v mysli, a i když jsem se zdržovala každičkého kroku, měla jsem dostatek kuráže udělat dalších pár, až se jen má jediná zadní tlapka dotýkala vlhké půdy lesa. Ovál mě letní vzduch, který les tolik mírnil, ale nevadilo mi to. Prostě jsem pokračovala dál, jako by se nikdy nic z lovu ani těch proklatých myšlenek nestalo. Vyšla jsem z lesa jako zcela někdo jiný – i když povaha zůstala naprosto bez změny. Bohužel!

//Západní Galtavar

//4017 slov (bez přechodů samozřejmě)

//Tajga

Pokračovala jsem ve svém menším průzkumu tohoto území. Už zase jsem moc dlouho postávala na místě, takže jsem radši zapojila všechny své kosti i svaly, které už také dlouho nic nezažily, a pokračovala jsem v možná dlouhé, možná krátké cestě. Netušila jsem, co přijde a děsila jsem se toho. Nejhorší bylo nevědět, kdy se stalo, že mi svět začal připadat tak děsivý? Možná mi připadal děsivý odjakživa, možná to prostě jen bylo tou nervozitou ze setkání nebo počasím. Na obloze svítil právě měsíc, a i když jsem byla noční predátor, nic moc mi to na odvaze pokračovat nepřidávalo. Ještě když jsem neviděla pořádně před sebe a jen tamten ojedinělý dub mi dovolil zaostřit. Navíc, nad stromy se sice rýsovaly hvězdy a měsíc propustil korunami stromů pár svého jemného, nočního světla, ale dusno nepřestávalo. Cítila jsem na tlapkách obvyklou letní lepkavou tekutinu, kterou se ze mě pomalu ale jistě odpařovala voda. No, nejen voda, už i hlad jsem začínala mít. Na vzpomínkách mi opět vytanul rozhovor se Severkou a její návrh k lovu. Zvířata jsem lovila jen velmi nerada, i když by mi čerstvé maso jistě přišlo vhod, ale jako šelma jsem také potřebovala jíst. Nejen květinky.
Mé kroky se přestaly rozléhat v naprostém tichu a přidalo se k nim jakési dupání. Mojí první myšlenkou byly samozřejmě zajíci, ale když jemné dupání přešlo téměř v rány, tuhle teorii jsem rychle sprovodila ze svých už tak dost přecpaných mozkových tunelů. Napadla mě mnohá zvěř, která nyní ulehala ke spánku a chystala se odplout do říše snů, ale všechna byla buď příliš malá na takové rány nebo nevyhovovala mým lovícím požadavkům. Přeci bych nezabíjela velkou zvěř, to byla naprostá pitomost. Vždyť i na samém skonání hladem jsem si dovolila ulovit maximálně zajíce, spíše veverky. Byl to dobrý pokus, chvíli zvíře stopovat, ale nebylo to pro mě to pravé ořechové. Radši jsem pokračovala na obchůzce lesem a snažila se vystopovat něco menšího. Zajíce, hraboše, veverku – cokoliv, co by nedosahovalo nad má kolena.
Takže jsem pokračovala dál. Hlad jsem doopravdy měla, to mi po pár dalších minutách naprosto tupého bloudění lesem připomnělo kručení. Skoro jsem se radovala, že je bouřka, ale byl to jen planý, doslova hladový, poplach. S velkých ostychem, že mě někdo mohl vidět bláznit kvůli kručení, jsem nechala své tváře jemně zrudnout a radši jsem se na chvíli posadila. I té chůze už jsem měla dost a možná bylo doopravdy na čase jít spát? Koneckonců, dnů do vyhladovění mi ještě zbývalo spoustu, spoustu, a ještě jednou - spoustu. Navíc jsem měla na listě ještě mnoho dalších povinností. Potřebovala jsem se vykoupat v nejbližší řece. Tlapky jsem už dávno neměla bílé, spíše černé. V srsti se mi dělaly chuchvalce, už dlouho nebyla tak hladká jako při putování jinými kraji, a navíc jsem měla na mnoha místech zabodnuté větvičky a lístečky mi visely ze všech stran ocasu. Když jsem se uvelebila na zemi, mnozí by mě považovali za mrtvou, protože i můj dech jsem se snažila zpomalit na minimum, abych rychleji usnula. Dále jsem také potřebovala napít, což mělo souvislosti s úkolem číslo dva. No, dále samozřejmě najít někoho, kdo by mi to tu více ukázal, ale hlavně někoho, kdo by mi neutrhl palici a nedonutil mě cítit se jako bezbranná křepelka. Ale hlavně ten hlad… Vše ostatní nemělo v tu chvíli takové fyzické i psychické následky, jako hladovění. Žebra mi sice vidět nebyla, ale kdybyste se dotkly kořenu mého ocasu, cítili byste všechno, co by jindy mohlo být schované pod jemnou vrstvou tuku. To samé platilo pro celá moje záda i krk, páteř mi sice nevyskakovala ven, ale byla moc dobře cítit i pod tím nejjemnějším pohlazením.
Takže jsem tedy zavřela oči, už uvelebená pod náhodným stromem s hlavou opřenou o jeho kořen. Nespala jsem, ale přemýšlela. Povětšinu nocí to byla moje oblíbená činnost, přemýšlet nad věcmi, které bych chtěla, aby se staly, nebo které bych naopak v mé minulosti změnila. A když jsem přemýšlela moc, občas jsem si k tomu i zpívala, abych se uklidnila. Samozřejmě, všechno se to udávalo v mé mysli, protože jsem nemohla riskovat náhodné kolemjdoucí, aby dostali rakovinu slechů. Nebo hůř, abych jim rovnou vymazala mozek. Nad tou představou jsem se na jednu stranu musela zasmát, na druhou mi to přišlo velmi smutné, že se mé myšlení ubíralo zrovna tímto směrem. Ale jednoduše to už patřilo k mému životu. V určitém bodu jsem si zvykla a už mi to nevadilo, ba naopak, vyhovovalo mi to. Připadala jsem si zajímavá – byla jsem odlišná, svým způsobem. Jen kdyby mě nesvědila ta proklatá záda! Otevřela jsem oči a prudce cvakla zuby, abych kůži na zádech trochu umírnila, ale v tlamě mě zašimralo kousek peří. Nikoliv krev, natolik jsem se nedokázala přetočit, ale chytla jsem jistý druh ptactva za křídlo, a to ptactvo vydávalo takové zvuky, že jsem se chvíli bála, aby to nepřivolalo rovnou armádu takových. Sice jsem se mohla dost dobře najíst, ale po veškeré té přípravě na spánek už jsem byla moc rozlámaná a měla jsem zastíněné myšlení natolik, že jsem otevřela pusu a moje večere zmizela rychlostí blesku mezi stromy. Párkrát jsem zamrkala očima, abych se probudila, a nakonec jsem se i postavila, přičemž se má srst ještě více naplnila větvičkami a lístečky, takže jsem posunula svoje koupání i před žízeň. Ten lov jsem nyní měla na dosah, takže už nemělo cenu se z něho vymlouvat.
Natáhla jsem dopředu své tlapky a pořádně se protáhla, dokonce jsem i zívla. Neměla jsem kam spěchat, naopak, pach té křepelky (jak jsem později zjistila jméno tvora) byl naprosto čerstvý a velmi specifický, takže jsem ho v klidu sledovat. Nějak jsem po všem tom dřímání ani neměla chuť běžet, ale ono taky nebylo kam. Jakmile bych měla ty chudáčky drobečky nadosah, nemusela bych se moc namáhat. I když vypadala velmi rychle, já byla přeci jen větší a moje čelisti byly rozhodně rychlejší než máma křepelka. I přes tu rychlost, která by stačila na vteřinové zabíjení, mi to stále přišlo vůči těm mladým nefér, ale tak to prostě bylo – alespoň tím jsem se uklidňovala a dál se snažila myslet na něco úplně, úplně odlišného.
Pamatuješ jak jsem potkala babičku? Nojo, ta byla skvělá… Ale teď už by mi ty řeči asi vadily… Sice byla chytrá, ale já už jsem taky vyspěla. Jsem spokojená, i když jsem smutná! Jak jsem říkala, odběhla jsem naprosto od lovu k jiným myšlenkám. I tak jsem ale stále udržovala hlavní myšlenku, jen jsem se snažila nemyslet na finální tah, který bylo potřeba udělat. Prostě jsem sledovala pomyslnou žlutou stopu, kterou za sebou běžící kořist zanechávala, a sledovala jsem ji stejně pilně jako jsem se soustředila na to, co jsem si vytvořila ve vnitřním hloupém monologu. Ale měla jsem zakousnout tu kořist. Jinak bych byla asi šťastná… Ale dost. Co bylo tak se stalo, už to asi nezměním, co? Škoda. Ale alespoň si můžu dát tuhle večeři. Potřásla jsem hlavou a radši jsem si místo sebelitování do mysli vštěpila ten lov. Sice to nebylo nic moc, ten večer se mi zdál ještě horší, ale bylo to lepší než pozdější smutnění kvůli hloupým myšlenkám, kterými jsem se ještě navíc snažila zabavit.
A nakonec jsem se radši rozběhla. Jednak proto, abych si užila tu nespoutanou rychlost a jednak proto, že se pach začínal zdát být stálý a silnější. Křížil se sem a tam, takže jsem pochopila, že tu nejspíš ta oběť hledala rodinu, hnízdo. Na takové kličkování mezi stromy jsem nebyla zvyklá, takže jsem párkrát málem narazila, ale vždy jsem se stihla jen maličko odřít. Na takové malé ploše se jen těžko lovilo, ještě tak malou zvěř, a ještě když jste je neviděli. Možná i proto jsem se zastavila, koukala po okolí a pod tlapkami mi pobíhala malá ptáčátka, no já jsem stále koukala sem a tam a snažila se přijít na to, odkud ten piplavý zvuk jde. Ono to nebylo o moc lepší, když jsem se podívala po sebe. Sice jsem spatřila fleky, ale hýbaly se moc rychle. Stihla jsem jednomu přišlápnout nejspíše nohu, protože se mi pod polštářky začalo něco děsivě zmítat a pištět. Udělala jsem rychlý proces, tak, jak nejrychleji jsem mohla. Vlastně ho to ani nemohlo bolet – vždyť jsem cítila, jak se mi zuby v jeho malém tělíčku dotkly. Osm mínus jedna? Zbývalo mi jich ještě sedm, sedm soust včetně trochu vypasené maminy. No, lepší něco než nic a lepší pár rychlých účinných kousnutí než stovky bolestivých a neúspěšných. Asi jsem se v tu chvíli rozhodla, že bych mohla takové malé drobečky lovit častěji. Práci to nedalo, neviděla jsem na ně, a tak mi jich ani nebylo tak moc líto. Samozřejmě, uvědomění, jak se asi musela cítit jejich maminka, když se koukala na své děti, jak umírají, ale v záchvatu lovu jsem si to prostě nepřipustila k tělu. Šelma, byla jsem šelma, a i přes malé nedostatky mě záchvat lovu dokázal pohltit natolik, abych nemyslela až tak moc.
Takže mi jich zbývalo ještě sedm. Lehký úkol vzhledem k tomu, že nastal takový zmatek. Sice jsem na ně neviděla tolik, jak bych potřebovala, ale to oni mi přispívali k dobru. Matka křepelka se snažila shromáždit všechny své zbylé děti křepelky a děti se zase neposlušně rozutíkali do stran a snažili se vyhnout mě i mým tlapkám. Ať už jsem si to chtěla nebo nechtěla přiznat, sami se vedli ke zkáze. Takže mi netrvalo dlouho, abych si našla jedno osamocené kuře, které se snažilo zoufale prolézt skrz křoví a dostat se do bezpečí okolního světa. Málem jsem ho přišlápla, jak mé oči neodhadly vzdálenost, ale nakonec jsem mu také nadělila bezbolestnou smrt. Nevěděla jsem, jak se cítili, to samozřejmě ne, ale zuby se uvnitř malého tělíčka setkaly téměř okamžitě a byla jsem si více než jistá, že kdyby neprotnuly srdce, tak protnuly důležité tepny. Vyzrálost menších tentokrát neporazila sílu těch velikých. Rozhodně ne mých zubů, což o to, já sama bych brzy skončila přivázaná jakýmikoliv způsoby v jejich hnízdě a to já bych byla ta večeře. Tak či tak to bylo opět sedm mínus jedna, tedy šest. Na to, že byli tak malí, jsem byla udýchaná, jako bych sama lovila jelena.
A takhle to vlastně šlo pořád dokola. Vždy se mi podařilo od ostatních oddělit alespoň jedno mládě, a to jsem také dokázala zakousnout. Od svých již mrtvých kořistí jsem sice byla stále dál, ale stále mi k čenichu putoval jejich pach, takže jsem se neztratila. Nakonec jsem měla přesně pět kořistí a zbylá jedna, jakési mládě, dostalo bez mého povolení svobodu. Ve finále jsem za něj byla ale šťastná a dívala jsem se k dalekému obzoru na samotném kraji lesa. Hodně štěstí, drobku. Promiň. Nějak mi uniklo, kdy jsem se začala omlouvat jídlu, ale doopravdy jsem byla ráda, že mi dokázal utéct. Sama bych asi nedokázala přestat, to už byl úděl šelem, lovit, dokud všechno hýbající se není pod drnem. Alespoň, že teď mohl potkat svoji vlastní rodinu a třeba se poučit ze svých chyb. Pokývala jsem spokojeně hlavou, div jsem se nepomodlila a otočila jsem se zpět ke svým úlovkům. Jenže ejhle, tam, kde byla krev, už mládě nebylo. To bylo pohozené až o pár metrů vedle a někdo si již pořádný kousanec vzal – natolik, že mé zuby už se k normálnímu masu v tak malém těle dostat nemohly. Nakvašeně jsem zavrčela a zavětřila klidný, noční vzduch. Jakmile mi přestalo bušet srdce, už se ozývalo jen skřípění cvrčků a mezitím – mezitím – jakýsi pištivý a chroupavý zvuk. Jako kdyby někdo lámal kosti… Vždyť je to moje kořist! Na prázdno jsem cvakla zuby a hlad mě skoro donutil zapojit pudy automatického zabíjení, ale zahnala jsem myšlenku destrukce hluboko do pozadí a prostě jsem nasadila svoji maximální rychlost, aby se moje čelisti setkaly se zrádcem pořádného vlka. Místo, abych přetočila ve vzduchu něco velkého, akorát jsem si narazila vystouplou páteř a mohla jsem si jen užít vrčení a cvakání zuby na odpornou, vyšpekatělou lasičku, která se strachem div neskácela do křoví. Téměř okamžitě zmizela z dohledu, ale mně zbyly už jen tři sousta, kdyby ani to ne. Bůh ví, kolik takových výtržníků tu vlastně bylo.
Došla jsem ke zbylým třem. Naštěstí mi nechala alespoň mámu křepelku, která byla pořádně najedená a vyšla tak akorát na jedno sousto z mláděte srnky. K té příležitosti jsem musela přemýšlet, jak se asi musí jíst taková křepelka, která čeká vajíčka? To nemohl být pěkný pohled, nu tahle naštěstí už měla po trápení s rozmnožováním. Nebo bohužel? Opět, nad tím jsem se nepozastavovala, nebo bych se akorát propadla smutkem až někam na samé dno tohoto světa a možná až na druhý konec, někam do vesmíru nebo rovnou na měsíc. Ale dost už polemizování, jednoduše, podtrženo sečteno, čtyři kousnutí a bylo po všem. Kosti jsem naštěstí spolkla téměř bez problémů a také jsem doufala, že zůstanou spojené s masem a nepropíchnou mi žaludek. Z téhle obavy se mi udělalo trochu špatně, ale radši jsem pokračovala dál – opět.
Konečně jsem po tomhle krátkém lovu zabořila všechny čtyři tlapky se slastí do země a položila si svoje chatrné tělo mezi kořen znovu jiného stromu. Byla to značná úleva od neustálého běhání, otáčení a kousání. Čelisti mě od prázdného cvakání také bolely a tahle bolest se mohla zahnat jen spánkem. A k mému spánku samozřejmě patřilo i mé obvyklé blouznění nad věcmi, které jsem si přála, aby se staly. S chutí do toho, samozřejmě.
Takže… Určitě budu mít rodinu. Určitě. No, ten vlk, nebo vlčice – vždyť je to úplně jedno. Ale mohl by být celý černý, bílý nebo tmavě hnědý, jo, to by bylo super! A modré oči… Nebo fialové? To musí být roztomilé. A ta vlčata, co by byla! Určitě by jich bylo pět. Nebo ne, radši jenom čtyři. Jedno hnědé, jedno černé, jedno bílé a jedno směsice všech! Nojo, taková krása se nezapře, že? Jsem krásná. A dokonalá, určitě ne tak hubená, jako teď. A mám i přátele a smečku a trvalý domov, malou ale útulnou jeskyňku poblíž smečky. A mám samo sebou nejlepší kamarádku nebo kamaráda. Zažívám dobrodružství, to ano… A večer, nebo ráno nebo kdykoliv jindy padám do náruče někomu mně milému a usínám… Achjo, jak já bych chtěla spát i teď. Ten adrenalin by měl někdo domyslet, vlk po tom pak nemůže spát a akorát si dělá hlavu s věcmi naprosto hloupými. Jsem dospělá, bože. Teda, jsou mi čtyři roky, jenom. Nebo to je už dost? Co já vůbec vím, bože, dejte mi pokoj! Haha, vždyť si dělám srandu. Mám tě ráda mozku a jo, tebe taky srdíčko a duše a… bůh ví co je ještě uvnitř mého těla. Haló, střeva? Hah. Jop, stoprocentně už přicházím o rozum. Ale tak, možná bych mohla něco udělat k takové malé změně? Nikdy se mi nelíbilo Rain, takové stupidní jméno… Severka, to bylo moc pěkné, ale moc obyčejné. No, Wizku, proč ne, ne? Za pokus nic nedáš. Ježíši, už abych spala, začínám z toho magořit. Skoro už uspaná jsem smíchem zachrochtala. Můj vnitřní monolog se změnil v naprostou snůšku nesmyslů, a to jen v několika minutách, ale alespoň to byly pozitivní nesmysly. Možná dokonce vtipné nesmysly. Žaludek už taky nezvonil svoji písničku, takže jsem byla možná… spokojená? Bylo to možné? Asi ano. Jen jsem si po těch letech smůly odvykla. Spi hvězdičko spi, zavři očka svý… Boha mojeho. Nakonec jsem ty marné pokusy o usnutí vzdala a jednoduše jsem udělala stejný proces jako předtím. Zamrkala jsem, protáhla se a pomalými kroky jsem se rozešla vstříc dalšímu území. Něco mě táhlo dál a takhle po večerech, kdy se na mě snášel stres dne, jsem byla vždy odvážnější, takže… Jsem možná mířila někam, kde bych alespoň z části splnila své myšlení jen před pár sekundami? Samozřejmě, Severka vyprávěla o větším množství smeček, nejen o té své. A o tu její jsem ani nestála, byla tam moc zima. Ale taková smečka pěkně v lese, kam by nikdy nezavítalo moc vlků… To by se možná dalo přežít, no ne? Přestaň, stejně tam nedojdeš a otočíš se na hranicích. Kdo ví, proč jsem i tak pokračovala dál. Asi jsem prostě potřebovala znovu kručící žaludek a ujištění, že se doopravdy otočím. A navíc! Stále jsem měla na seznamu potřebných věcí pořádnou koupel.
Nedala jsem si pokoj, než mě minulo poslední zdejší houští. Zastavila jsem se doopravdy na samém kraji lese a rozhlížela se kolem sebe, kam bych se měla vydat dál. Ke každé možnosti jsem si samozřejmě vymýšlela i její dopady na moji budoucnost. Mohla bych se snadno vykoupat ve vodě, jejíž specifická vůně se táhla vzduchem, ale mezi tou se mísil i studený vítr z hor. To by znamenalo, že bych opět dřepěla na hranicích a stejně tak snadno jako jsem se ocitla zde bych se mohla ocitnout i mimo tuto zemi. To jsem, kupodivu, ještě neplánovala. Možná někdy jindy, ale tenhle komplex všech území mi připadal jako domov někoho, kdo ne...

//Sněžné hory

Velice opatrnými kroky, které mi přesto naháněly hrůzu, jsem zdolala ostré horské masivy a ocitla se alespoň prozatím v celkem rovné ploše. Tady už bylo výrazně tepleji, ale stále mi chybělo opravdové léto, které nyní panovalo. Vydala jsem se nejdříve směrem k řece, ale nakonec jsem si chod podél ní rozmyslela. Nechtěla bych narazit na... predátory. Možná mám ráda samotu ale velké příšerky sama nepřemůžeš, jo, Rain? Můj vnitřní monolog mě naplňoval odvahou se jednoduše rozběhnout a řeku přebrodit, ale nechtěla jsem riskovat své utopení. V téhle situaci, kdy mě strachy a úzkosti trhaly z obou stran, jsem se rozhodla chvíli zůstat. Vyžívala jsem se v pocitu tíživého napětí na mé hrudi, ale to už jsem zase otevřela oči a pokračovala jsem hezky přes nejužší část řeky, kde snad ani nemohlo být moc vody. Udělala jsem pár rychlých kroků a jeden dlouhý výskok, když jsem se ocitla na druhé straně, naprosto bez úhony. Řeka musela být dlouhá ale očividně ne zase tak široká.

//Ageronský les

Probudila jsem se z myšlení až po velmi dlouhém čase. Jenže to už se mi v dálce ztrácel ocas zdejší průvodkyně a já se konečně ocitla sama. Cítila jsem se mnohem lépe a všechen zadržovaný vzduch, který se ve mně hromadil, jsem mohla v klidu vypustit. Setřásla jsem stres a snažila se nemyslet na to, jak nemožná a trapná jsem musela být. Někdy mi život prostě nešel a ačkoliv má slova nefungovala tak dobře, jak bych si přála, stejně jsem svoji hloupou mysl dokázala trochu zmírnit. Stalo se to, stalo se. Už ji nepotkám a nebo se jí budu vyhýbat... Tak to bude jednodušší. Ovšemže nebylo možné se jí vyhýbat s tím jejím zápalem pro komunikaci, ale mohla jsem to alespoň zkusit. Tak či tak jsem byla rozhodnutá hrát, že ji vidím poprvé životě. Instinkt přežití.
Protáhla jsem si tlapky a než jsem se odhodlala prokřupnout i mým zádům, pěkně jsem se otočila kolem sebe, aby mě náhodou někdo neviděl. Když se zdálo, že je vzduch naprosto čistý - a to doslova - pomalu jsem natáhla přední tlapky před sebe a prohnula tělo, až se chlupy na mé hrudi dotkly země. To mi bodlo tak akorát na to, abych se rozešla, samozřejmě naprosto jinou cestou než šla Severka a někam, kde by mohlo být i tepleji. Ačkoliv byla má srst již navyklá na studené mrazy těchto hor, dovolila jsem si jí překazit plány s nabíráním a rychle se rozklusala dolů.

//Tajga

Všechno se tu zdálo tak kouzelné. Vlčí máky se pohybovaly v jemném větru, všechen jarní pyl se nechával odvát dál do území. Vítr, právě on byl mým nejdražším společníkem v této samotě, která se mi konečně naskytla. Všechny starosti jsem tak hodila za hlavu, protože už nebylo potřeba si je dělat, ne, když jsem mohla být sama sebou a nepřetvařovat se před jinými. Vysoko na obloze mi nad hlavou proletěli dva ptáci a já si konečně připadala stejně svobodná jako oni, jen na tomto území, nikde jinde. Veškeré starosti, strasti, slzy – neměly místo v mém srdci kvůli radosti, kterou mi toto území samotné nabízelo. Vítr, svoboda a klid, všechno, co jsem k radosti potřebovala.
Vazy, ztuhlé po měsících neběhání, se mi bolestivě napínaly, ale dokázala jsem to přejít jen s povzdechem. Výšku tolerance bolesti jsem moc vysoko neměla, ale tahle bolest byla až příjemná – okouzlující vzhledem k náladě, která se mi naskytla. Však se nebudu zastavovat kvůli trošce bolesti! Vyskočila jsem, abych povolila své svaly a konečně se rozběhla do dálky, k obzoru, který mě čekal, ke kráse, kterou toto území jen oplývalo. Vlčí máky jako by mi mávaly ve větru na pozdrav se mi uhýbaly z cesty pokaždé, když se i má srst zavlnila v průvanu. Vzala se však přede mnou, jako by spadla z nebe, malá veverka a já byla nucena prudce zastavit. Vážně jsem o tolik za svůj život přišla, že hlodavci začali komunikovat s šelmami? Ve vlčím světě se to zdálo nemožné, ale toto území bylo tak mírumilovné, že jsem se tomu ani nedivila.
"Vážená paní, tohle je můj pozemek a pošlapala jste mi kytky." Vážně jsem očekávala, že začne mluvit, doopravdy – ale že hned takhle? Veverky nám začaly mluvit drze a nikdo s tím nic nedělal, jako by to nechával na mě – přitom já nedokázala zabít ani rybu. Velmi mile jsem se na veverku usmála a také spustila. "Vy se mě vážně nebojíte, paní veverko?" Vykoktala jsem ze sebe, bylo přeci tak divné mluvit ke zvířeti! "Vlků se tady neděsí nikdo. Však už jděte, než na vás zavolám svoji veverčí rodinku, to byste teprve viděla ródeo!" Vypískla mi na odpověď ta veverčí zástupkyně. Vyla bych smíchy nad její větou, kdyby to všechno nebylo tak podivné. Vážně kouzelně podivné. Veverka ale vypadala, jako by vážně řekla poslední slovo, takže jsem se obávala veverčí rodinky a pomalu pádila zase opačným směrem. Vážně škoda, že jsem nemohla zůstat na tak úžasném místě déle.

Konečně jsem si mohla trochu oddechnout, když se vlčice přestala po každé své větě smát. Neuvědomovala jsem si, jak napjatá jsem byla, dokud jsem nepovolila svaly a neuvolnila se. Nebylo to tak dokonalé, jak bych potřebovala, stále jsem se necítila v přítomnosti Severky dobře, ale byl to pokrok oproti… celému mému životu. Jak jsem se nad tím zamyslela, nikdy jsem nepotkala jiného vlka než někoho, komu by v žilách kolovala část mojí krve. Rodina byla po celý život mým jediným společníkem a já se najednou musela potýkat s tím, co stálo přede mnou, naprosto bez přípravy. Dokázala jsem si po večerech přehrávat monology, dělat ze sebe hrdinku, ale nakonec jsem byla zase to malé ustrašené vlče. Jiné smečky? Tady je víc smeček? No tak to vyloženě nemůže být lépe… Odpověděla jsem na její slova jen svými myšlenkami, neboť mi přišlo zbytečné plýtvat hlasem na něco, na co jsem doopravdy neznala odpověď. Její další návrh mě každopádně více než zaskočil. Já? Lovit s někým cizím? Proboha, proboha, proboha! Byla jsem moc vystrašená nebo moc slušná na to než to odmítnout. "Dobře." Vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla zastavit. Vydala jsem ze sebe ještě přiškrcený zvuk, jak jsem se co nejrychleji snažila vymyslet, co budu jako neschopná lovu dělat. Nejhorší chyba v mém životě, nejhorší chyba v mém životě. Proč jsem to proboha dělala?!
Na Severku jsem se nakonec usmála, abych jí podpořila v jejím nápadu, ale bylo to, jako by moje svaly dělaly něco jiného, než co jsem doopravdy chtěla. Fakt, že nedokáži zabít nic jiného než pár zajíců, se dal přejít – mohla jsem vlčici pomáhat lovit a nechat jí zvíře usmrtit. Fakt, že taktika lovu u mě byla na bodu mrazu, ten už se přejít nedal, přesto jsem ze sebe nedokázala dostat jediné slovo. "Tak jak chceš ty… No já to tady ještě tak neznám." Nějak jsem nedokázala zastavit negativní myšlenky a stále si musela říkat, jak si musela myslet, že jsem hloupá. Ale tentokrát to byly mé myšlenky, neboť každá nervová buňka v mém těle už věděla, že se nemohlo stát nic dobrého.

Ošila jsem se, když se ze Severky vyhnal její hlasitý smích. Vlčice sama o sobě mi přišla docela sympatická, i když na mé poměry možná až otravná, ale ten smích mi stále naháněl nepříjemné myšlení. Tak doopravdy… Směje se sobě, mně? Já se přeci směji sobě jen, abych neudělala situaci trapnou. Přijde si snad trapná? Nechtěla jsem ji ujišťovat v tom, že je normální, když jsem si nemohla být jistá, zda si to opravdu myslí, takže jsem radši jen v krátkosti odpovídala na vše, co mi pověděla. Ze slušnosti. Na její první slova jsem sice jen přikývla hlavou, i když jsem si to nemyslela, ale na druhou jsem již musela hledat plnohodnotnou odpověď. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla, aby mezi námi nastalo ticho, vychrlila jsem ze sebe to první, co mě napadlo. "No, tak… Prostě je nemám ráda no, nic mi nějak neudělali… Prostě se hodně stydím tak nemám ráda společnost." Povzdychla jsem si – byla jsem naprosto, naprosto a šíleně marná. V krku mi uvízl knedlík, ale s trochou snažení jsem ho spolkla a byla schopná znovu odpovídat. "No tak, ryby taky nemám ráda, a medvědů se takhle nebojím, ale kdybych je potkala, asi bych se bála." Zmohla jsem se na mírné pousmání, ale musela jsem nad svojí odpovědí znovu až moc přemýšlet. Neměla jsem ráda ryby, ne, že by nebyly dobré, ale musela jsem je zabít. Naprosto nelítostná stvoření, která si pouze plavou řekou. Častokrát jsem dostala chuť na ryby, ale zabít je, to bych musela být opravdu hladová. Prozatím jsem si však dokázala vystačit se zajíci a také jsem v tom hodlala pokračovat. No a medvědi… Opravdu, kdybych si je nechala znít v hlavě, nebála bych se jich, ale kdybych se s nimi setkala, bála bych se hodně. Kdo vlastně ví, proč tomu tak bylo, možná jsem byla pouze zvědavá to zjistit – to byl také nejspíš důvod, proč jsem to Severce jen s lehkým zatřesením hlasu řekla. Jinak bych si to nejspíše stejně nechala pro sebe, jako vždycky.
Když mě poté vlčice vytrhla ze zamyšlení, zaskočila mi vlastní slina. Dokázala jsem se rychle vzpamatovat, i když jsem neblaze tušila, že po zbytek rozhovoru bych mohla pokašlávat. Z očí mi tekly slzy přidušení, ale zmohla jsem se na jemné pousmání, když mi osvětlovala tu věc kolem krku. Kdyby ji nezmínila, musela bych odpovídat na větu o sebelásce, takhle jsem se mohla tvářit, jako bych jí vůbec neslyšela. "Zajímavé." Odpověděla jsem prostým slovem. Víc mi k tomu nepřišlo důležité, navíc já se znovu trochu zakašlala, než jsem byla schopná něco říct. Nechtěla jsem nutně zahajovat konverzaci, ale také jsem nechtěla, aby mezi námi nastalo ticho a ona slyšela, jak se dusím vlastní slinou. "Nejsi nijak cítit smečkou. Není vás tam moc, což?" Pověděla jsem po chvíli rychlého přemýšlení. Jen jsem doufala, že si vlčice nebude myslet, že smrdí.