Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem máchla ocasem. Storm se nezdál být jako Styx, konverzace s ním mi připadala spíše... přátelská. "Časy se mění... Svět nikdy nebyl růžová zahrádka, ale tyhle časy jsou těžké." líbilo se mi polemizování o životě, ale takovou pohodičku opět překazila šedivá. Nespokojeně jsem zamrkala, ale s trpělivostí jsem vyslechla všechna její slova. Pomlouvali a ještě jsme neskončili… Střihla jsem ušima při otázce hnědého, ale nic jsem neřekla. Břicho si už sice opět říkalo o něco k jídlu, ale nebyl to takový extrém, abych se doprošovala zrovna Styx.
Pokrčila jsem rameny. "Radši bych nebyla," zamumlala jsem neslyšně s pohledem opět upřeným do země. Nijak mi její společnost nechyběla, zvláště, když se mi v zorném poli rýsovala další silueta. Ještě byla daleko, takže jsem přítomnost někoho dalšího neřešila. Stále se mohl otočit a nechat nás ve třech, ačkoliv se to při těch rozhodných pohybech nezdálo moc pravděpodobné. No, nezbývalo mi nic jiného než doufat. Další společnost bylo to poslední, co jsem si přála. Mohla bych se vypařit? Proletělo mi hlavou, ale zatím jsem na té touze nedala nic zdát. Stále nás bylo málo na to, aby se ze mě stal tichý prd.
Než jsem se stihla vzpamatovat z toho náhlého chtíče, vyděsil mě cizí pach. Vlk se již přiblížil dostatečně blízko, aby bylo jasné, že neodejde. Stáhla jsem se o pár kroků dozadu, ale vypadal jako ta nejmenší hrozba. Dlouhou, tichou chvíli jen skenoval očima Storma. Možná proto se nakonec omlouval? S malinkým úsměvem jsem přikývla na vlkova slova omluvy. "Ahoj," špitla jsem. Zdál se být téměř jako já, ale možná to byl jen první dojem. Za stejný omyl jsem mohla považovat šedivou a další přátelskou chybu už jsem si za ten den nechtěla dovolit. Obrátila jsem pohled k lesu, o kterém jsme se Stormem vedli konverzaci. Obešla jsem si skupinku tak, abych nestála uprostřed všeho dění, nýbrž se držela vždy při straně nejrychlejšího útěku.
"Na tohle moc nejsem… Mohla bych navštívit území tvé smečky? Případně se obrátit na naši známost?" prosebně jsem obrátila svůj pohled k hnědému. Nevěděla jsem, jestli se celá tlupa rozhodne stěhovat do lesa, dokonce na území smečky. Skoro jsem počítala s tím, že půjdu sama, ale možná jsem si svými hlasitými slovy vysloužila doprovod všech, tím pádem bohužel i Styx. Zrovna u ní jsem doufala, že ji alfa rychle vyžene. Při jejím ostrém jazyku to také bylo velmi pravděpodobné.

Na jeho překvapenou otázku jsem pouze přikývla. Milovala jsem svoje oči, milovala jsem vodu – ale Styx měla jiný názor. V Galliree se nemohla pohybovat, aniž by jí nehrozilo nebezpečí s tím jejím názorem. I kdyby šlapala po vzduchu. Jediné štěstí pro Styx je naše smrt. Nad mým myšlenkovým pochodem jsem se musela otřást. Nedokázala jsem popsat, jak mě ty její kousance bolely. Vždyť jediný souboj, který jsem kdy vedla, byl s mými sourozenci, když mi bylo teprve pár měsíců. Od té doby již čtyři roky dávno uplynuly.
Jeho přiznání mě nijak nepřekvapilo, ačkoliv jsem k němu cítila jistou úctu. Jeho obavy jsem nechápala. Copak existovali kromě šedivé i tací, kteří kvůli autoritám hned změní názor? Možná, kdyby stále svoji pozici zastával, začala bych se klanět, ale svůj názor bych změnit jen tak nedokázala. "Mělo by?" pousmála jsem se překvapeně. Jistá nervozita se sice objevila, ale v mém případě to mohlo být i z tolika pronesených slov. Na neutrální půdě mi na jeho postavení nezáleželo, i když se mi v mysli nahromadilo spoustu otázek tímto směrem. Ale to mohlo počkat na později. "Už začíná být zase horko," poznamenala jsem ke slunci, které zrovna vycházelo nad obzor. "Máte to tu takhle každé léto? Měli jste na území štěstí." sice jsem před chvílemi pila, ale už jsem zase cítila vyschlé hrdlo. Slastně jsem se rozhlédla po všech těch úkrytech, ale nepřišlo mi na místě nechávat Styx bez dozoru. Alespoň, než z ní vyprchá ta její nálada zabít všechny okolo, neboť to bylo riskantní pro nás i pro všechny věci kolem. Nakonec, bůh ví, co za magii vlastně měla.

Jeho otázka mě trochu zarazila, ale neměla jsem s tím tajnosti. Koneckonců za všechno mohla šedivá. "Nejdřív to vypadalo, že bude hodná, pak si všimla mých očí a… jednoduše se mě pokusila zamordovat." zavrtěla jsem nad tím chabým pokusem hlavou. Síly jsme měli vyrovnané a byla to hloupost, akorát utržila zbytečná zranění, stejně jako já. Zaposlouchala jsem se tak do vyprávění o jeho smečce i o jediné alfě. Na té pozici to muselo být těžké, ale pokud doopravdy v lese nepřebývalo moc vlků, vypadalo to spíše na každodenní veget. Možná bych jim ten spací mohla trochu narušit? Musela jsem se pousmát, protože takové množství mi vyhovovalo. Ale na to byl ještě čas.
Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu a zamyslela se. "Mluvíš, jako bys to sám někdy zažil." prohodila jsem. Já sama žádné takové zkušenosti neměla, ale moc dobře jsem si pamatovala výrazy mých rodičů, když se k večeru vraceli z lovu. Nebo to možná bylo náročnou péčí o nás? Tak či tak, Stormovo vyprávění mi nedalo a musela jsem ta slova vypustit nahlas. Možná má ve smečce vyšší postavení? Téměř okamžitě jsem při té myšlence začala vymýšlet, jak bych se měla klanět.
Znovu jsem si ho prohlédla, ale tentokrát už jsem nedala oči k zemi. Sice jsem mu nekoukala přímo do očí, ale nějaký ten kontakt tam byl – připadala jsem si jako nevychovanec. Byl rozumný a také na to měl patřičný věk, ale nevypadal jako někdo, kdo by se stresoval z alfování. Ponechala jsem vysvětlování na něm, jen jsem doufala, že jeho slova opět nepřeruší Styx. Jen aby se usídlila na druhém konce Gallirei. Problesklo mi bezostyšně hlavou. Její společnost mi chyběla pouze v ohledu na komunikaci, jinak bych ji postrádala celkem ráda.

Zaujatě jsem poslouchala jeho vyprávění. Občas jsem se nad něčím zamyslela, že jsem polovinu z toho neslyšela, ale všechno důležité si mé uši našly. Nakonec jsem pouze přikývla a s jistou úlevou se pousmála. Byl to skoro zázrak, že nikdo o život nepřišel. No, když jsem stála na území Gallirei já, dost možná to už bylo v dohlednu. Proč jsou všichni tak strašně chytří? Jeho poznámky o šedivé měly leccos do sebe a líbila se mi představa vyvádějící Styx, až se u ní projeví alespoň známka magie. Kdyby potom byla ještě více nabručená, ani bych se tomu nedivila. Ráda jsem ostatním pomáhala, ale jí snad ani nebylo pomoci. Rozhodně ne ode mě, ale možná, kdyby si našla někoho se stejnou barvou očí, měla by to hned jednodušší.
Spokojeně jsem střihla ušima. "Je to podivín," přitakala jsem k jeho slovům o šedivé. Přemýšlela jsem, co říct na všechno to vyprávění. Že měli štěstí? Možná, ale to bylo moc ohrané a já ještě měla v mysli ten trapas se jménem. "Hlavní je, že se z toho Gallirea vzpamatovala." pousmála jsem se a rozhlédla se kolem sebe, jako bych mohla dohlédnout až na druhý konec území. Zdálo se to skoro nemožné a s mojí šikovností bych tam ani nikdy nemusela dojít. Otočila jsem hlavu zpět k zemi, abych nemusela navazovat oční kontakt, ale už jsem nic neříkala. Stejně jako s jinými jsem nechávala konverzaci na ostatních, protože odpovídat na již vymyšlená témata bylo přeci jen lepší než si neustále vymýšlet něco nudného. Teď by se zase hodila větší společnost. Nevadilo mi být obklopená vlky, pokud jsem nemusela mluvit, ale ve dvojici se nic jiného dělat nedalo. "Kolik vás je? Ve smečce." zamumlala jsem nakonec a hodila očkem k lesu, kam předtím Storm ukazoval. Mluvil o rodinné atmosféře, ale ta mohla stejně jako pár členů znamenat i dvacetičlennou armádu.

Ta je hrozná... Problesklo mi hlavou, když div nezačala hnědému nadávat do sukničkáře. Jenže když se najednou začala vzdalovat na obzoru, už mi nebylo tak do smíchu, jako předtím. Sice nebyla přítel, ale znala jsem ji déle než jeho a mohla jsem se tak chytat záchranného lana. Konverzace ve dvou byla horší, protože častěji stála - ale mně ticho nevadilo. Jen kdyby nás nenechala v tak trapném závěru, po kterém jsem jen vlka rychle ohodnotila a zabodla pohled do země. I kdyby byl kdokoliv sebevíc krásnější a hodnější, radši bych se dala dohromady s rybou. Naštěstí se ve vzduchu ticho neudrželo ani pár sekund, neboť Storm div nevyprávěl celou historii Gallirei. Sem tam jsem přikývla a když dopověděl, ještě jsem chvíli čekala, jestli bude pokračovat.
Když se tak nedělo, začala jsem také mluvit. "Styx má štěstí, že tohle neslyšela. Představujeme pro ni prý… magickou hrozbu? Ale není možné, aby neměla magii, nebo snad ano? Tohle území se podle tvého vyprávění zdá být doslova prošité magií," konečně jsem vyslovila otázku, kterou jsem ve společností šedivé říkat nemohla. Nešlo mi to do hlavy, ale také jsem nechápala, jak na svoji magii ještě nepřišla? Měla jsem za to, že každé vlče pozná svoji magickou schopnost. Alespoň v mé rodině to tak bylo. "Každopádně, taková dobrodružství občas přijdou vhod, no ne? Každodenní život by nakonec začal být nudný. Možná i proto je lepší smečka? Tam se každou chvíli něco děje. Máte tu štěstí, že si můžete vybírat z několika takových." samotnou mě překvapilo, jak jsem se dokázala rozmluvit. Nejspíše to bylo tím, že jsem z toho také chtěla něco vytěžit. Čím více informací jsem měla, tím užitečnější jsem si připadala – a kdo ví, možná jednou také potkám nováčka a budu mu muset všechno vysvětlovat? Na jednu stranu to byla pěkná představa, no více jsem se té komunikace hrozila.
Chvíli jsem nad jeho slovy ještě přemýšlela. "Takže jsi ten výbuch zažil? Muselo tam zemřít hodně duší, co?" neuvědomila jsem si, jak neslušná tahle otázka byla – zvláště, kdyby Storm ztratil někoho blízkého. Jenže když už jsem mluvila, mluvila jsem pořád, abych pak náhodou nezamrzla na místě a nepřestala.

//Jestli chceš chvíli fretkovat bez Styx, můžeme. Přizpůsobím se.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že šedivá udržovala rozhovor v chodu a nemusela jsem mluvit já, no na druhou se mi nelíbilo, jak okamžitě mluvila i za mě. Skoro jsem si odkašlala, když navrhla ten lov. Já a lovit? Ještě s cizími? To by se jim tak hodilo. Mohla jsem být čímkoliv, ale lovcem ani náhodou, vždyť sama jsem se živila jen na zajících, a i ty mi bylo líto zabíjet. Nech už toho… Měla jsem podezření, že se Styx snaží vetřít do jeho přízně, ale nechtěla jsem to řešit. Čím rychleji jsem se jí mohla zbavit, tím lépe pro všechny. Možná jsem ji mohla poslat na lov čarodějnic na druhou stranu území? S její paranoiou by i šla, ale nechtěla jsem riskovat další ztrapnění.
Zaposlouchala jsem se do slov hnědého a chvíli přemýšlela. Nepamatovala jsem si na život ve smečce, ale byla jsem si jistá, že i v rodinném kruhu jsem nesměla opustit bez doprovodu území smečky. On ale nevypadal, jako by odešel tajně – a smečku také neopouštěl. Nešlo mi do hlavy, jakou volnost měli. Ta myšlenka se mi ovšem líbila a každou sekundou jsem si ji znovu připomínala, abych se o tom nezapomněla později zmínit. Možná by mě později mohl vzít s sebou?
"Já jsem už najedená… Pokud na tom trváš, Styx, můžeš jít sama." věnovala jsem jí naprosto bezostyšný zubatý úsměv. Ne, že bych ji doopravdy neměla ráda, ale právě díky tomu se dostala do pozice, kdy mi nevadilo si z ní utahovat. Hrála na stejnou notu, takže to ode mě rozhodně nebylo nefér a nezdála se tím být nijak pohoršená. Já se alespoň mohla věnovat tomu druhému. "Řekni, co užitečného život tady přináší?" svým pojmem jsem myslela celou Gallireu. Netajila jsem se nejistotami, které váhaly nad tím, jestli tu doopravdy zůstat nebo pláchnout zpět za rodinou. Chyběla mi, to ano, ale možná byl čas na novou? Ta představa mi naháněla hrůzu, ale byl by to jeden z mála úspěchů v mém životě.

Šedivá navrhla tak šílený návrh, až jsem málem vyvalila oči. Měla jsem štěstí, že mi nespadla brada, protože představa téhle škodné poblíž něčeho, co mám ráda, byla k neuvěření. Než jsem ale stihla odpovídat na všechna ta slova, vzduch prořízl hlasitý smích. Tváře mi nabraly trochu nachové barvy, když se šedivá začala řehtat na celé kolo. Jenže… co bylo tak vtipné? Jen mi ho bylo líto. Snažil se mi něco říct, ale vzhledem k tomu, že mi Styx se svým řevem div nevlezla do ucha, jsem ho neslyšela. Bohužel jsem si tak musela nejdřív vyslechnout její ostrá slova, která mě okamžitě donutila sklopit oči zpět k zemi. Hlavu jsem opět málem cpala mezi nohy, hlavně, aby nikdo neviděl, jak moc jsem to prožívala. Jen klid… Vždyť ona už je taková. Pro změnu mi nebylo líto vlka kvůli jeho pojmenování, ale kvůli tomu, jak jsem ho oslovila. Nějak mi moje podvědomí říkalo, že kdykoliv v budoucnu Styx uvidím, vzpomene si právě na tohle.
"Omlouvám se," špitla jsem téměř neslyšným hláskem, ale Storm se nezdál být naštvaný. Naopak, jeho slova mě donutila hlavu trochu hrději narovnat, dokonce jsem věnovala šedivé jeden velmi sprostý pohled. Na rozdíl od ní měl vlk alespoň kousek slušnosti, a ať se ho to jakkoliv dotklo, nedával to najevo. Takové chování mi nanejvýš vyhovovalo, takže jsem se brzy zase usmívala a dokonce se smála. Takový hlas ze mě nevyšel už velmi dlouho a byl to příjemný pocit, i když jsem se smála sama sobě. Nechtěla jsem ale nechat své představování v tichu, i já si potrpěla na nějaké formalitě. "Já jsem Wizku a tohle je Styx," švihla jsem vesele ocasem ze strany na stranu a vší silou jsem už skoro zapomínala na ten trapas, který jsem si způsobila. Další konverzaci jsem už nechala na šedivé, když tak ráda mluvila.

Začínala jsem přicházet na kloub té apokalypse, kterou šedivá plánovala. Zdálo se, jako by ze všech tahala co nejvíce užitečných informací, které si podle jejího tuponosého výrazu ukládala někam do hlavy, aby je poté mohla zformulovat do nějakého plánu. Možná by i měla šanci, kdyby tohle území nebylo prosáklé těmi jejími magiči. I kdyby si přivedla na pomoc armádu těch údajně bez magie, bylo by jí to tak akorát k ničemu, jen by způsobila větší škody sama sobě. Někdo je nepoučitelný… Její otázky jsem nechala bez povšimnutí, protože to byl předem prohraný boj, navíc, i já se chtěla dozvědět něco víc. Možná mi to nesloužilo zrovna k zrealizování nějakého povstání, ale cenné informace se tu mohly vždy hodit. Tenhle navíc vypadal, že by mohl o tomto území znát úplně všechno, takže jsem každému slovu pečlivě naslouchala.
Opět jsem se ošila nad představou smečky, ale byl to příjemný pocit. Jakmile bych stála mezi spoustou vlků, měla bych jiné pocity, ale zatím jsem si užívala volnosti těchto citů. "Já se určitě chystám někam zapadnout. Nevím, jak Styx." pohodila jsem hlavou k šedivé, ale předpokládala jsem, že její odpověď bude záporná a ještě zápornější. Vlk ještě prohodil pár vět a nakonec odpověděl i na mou otázku.
"Promiň, Strom?" vyhrkla jsem bez rozmýšlení překvapeně. Zalitovala jsem svého rozhodnutí, ale nemohla jsem se přeslechnout a jednoduše mi nešlo do hlavy, jak někdo mohl dát vlastnímu vlčeti jméno Strom. Sice šlo sladce do pusy a vyslovovalo se skoro, jako byste polykali med, ale chudák se musel v životě potkat s mnohou šikanou. "To je mi líto," dodala jsem a opravdu mě ovál podivný pocit úzkosti, až mě samotnou překvapilo, že mě taková informace natolik dostala. Očividně jsem měla na jméno nakonec štěstí… Zamyšleně jsem ho sledovala a přemýšlela, jak bych mohla příští generaci rodičů do hlavy vtlouct, aby svým potomkům nedávali jména po rostlinách nebo zvířatech. Taková Srna to musela mít v životě třeba hodně těžké, ačkoliv jsem si do toho dne myslela, že taková jména se přeci nikomu nedávají. A to jsem se ještě v samém zápalu stromů zapomněla představit.

Otázka Styx mě překvapila. Co jen měla v plánu? Chtěla jsem si ji trochu prokouknout, ale v přítomnosti toho vlka to nešlo. I tak, jeho vyprávění mě naplnilo podivným pocitem, odvahou řekla bych. Ne, že bych se cítila na to jít do nějakého dobrodružství, ale jednoduše jsem se necítila tolik... obklopená ostatními. Mluvil o tom místě jako o opravdovém ráji. Že by odtamtud pocházel? Bylo to velice pravděpodobné, neboť už z takové dálky byly cítit borůvky a jeho srst sem tam chytala stejný odstín fialové. "Musí tam být nádherně," povzdychla jsem si a mimoděk si vzpomněla na původní plán, vkročit na nějaké osídlené území. Bohužel, tento plán s velkým úspěchem překazila Styx, na kterou jsem si začínala dávat více a více pozor. Moc dobře musela vědět, že jí to chování nežeru, už vůbec ne při tom pohledu, který mi opětovala.
Obrátila jsem pohled zpět na vlka, tentokrát už jsem dokonce i pozvedla hlavu, abych mu koukala do tváře. Byla jsem nanejvýš potěšená, že nevzal má slova jako urážku. Jen ten příjemný vánek v jeden moment foukal a v druhý už mě oválo známé horko. Ztěžka jsem vydechla a sjela Styx nenávistným pohledem. "Omluv ji… Je tu nová. Neví, s kolika takovými hodnými vlky se ještě setká," zdůraznila jsem pár klíčových slov ve větě, aby si šedivá uvědomila, že se rozhodla topit se ve vlastním potu. Sama jsem jí potom už nevěnovala jediný pohled, neboť s černou srstí na zádech jsem mohla ve dne počítat se svojí smrtí. Jestli za ni bude moct horko, nebo se právě já sama utopím ve vlastním potu, to už bylo ve hvězdách.
Věnovala jsem vlkovi další úsměv a na jeho slova přikývla. Znamenalo to, že Severka mluvila pravdu a smeček se na území nacházelo dost, starších i nově založených. "Jak že se jmenuješ?" vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Jako by to snad už bylo někdy řečeno. Jenže vlk si nikdy nebyl jistý a tahle otázka v mém případě přišla vhod. Pokud Styx už neplánovala nějakou vlčí apokalypsu, tahle otázka mě nemohla nijak ztrapnit. Možná bych si mohla udělat seznam magorů? Nikdy jsem neměla nepřátele a ani jsem to neplánovala, ale z té šedivé hrozilo, že mi narostou šediny. Možná i z toho důvodu mi vlkova přítomnost nevadila tolik, jak by měla, i když se mi každým dalším slovem úzkostlivě stahovalo hrdlo. Společnost nebyla mojí silnou stránkou, ale zvykla jsem si v tom žít. Ten pocit se z otravného stal skoro citlivě vlastním.

Překvapeně jsem se na šedivou podívala, když spustila naprosto jinak než při našem setkání. Možná si jeho očí ještě nevšimla? Nakonec, i když poprvé uviděla mě, začala celkem mile, takže jsem její pokus o zahrabání toho nového mohla očekávat ve velmi blízké době. Vzhledem k přítomnosti cizího jsem se rozhodla její slova o mé výřečnosti ignorovat, ale skoro jsem cítila, jak se mi do tváří dere teplo. Sklopila jsem hlavu snad až mezi tlapky, hlavně, aby to náhodou někdo neviděl. Připadala jsem si mezi nimi méně cenná než ten šutr, co se povaloval dole v řece. Jedna mě neustále urážela a druhý mě mohl kdykoliv odepsat – ze seznamu přátel i ze světa samotného. Chvíli jsem proklínala všechny čerty za to, co mi poslední dobou házeli do cesty, ale z takových rozjímání mě probudil vlkův výrazný hlas. Právě nad jeho slovy jsem se musela ušklíbnout, protože většinu témat začínala Styx – a konečně jsem to nebyla já, kdo schytával slovní rány. No, jeho další slova jsem opět odměnila přikývnutím.
Chvíli bylo ticho, ale najednou se od země – ze strany vlka, zvedl jemný vánek, který okamžitě zastínil horko, přestože noc byla teprve v půli. Uvědomovala jsem si fakt, že po tomhle malém představení by mohla šedivá ztropit pěknou scénu, takže jsem pro změnu začala mluvit i já. "Jo, jsme. Ale ty vypadáš jako zasloužilec," přelétla jsem vlka rychlým pohledem, jen natolik, abych si ho mohla znovu pořádně prohlédnout. Nechtěla jsem mu tím naznačit, že je starý, nýbrž zvýraznit fakt, že v Galliree musel prožít už pěkných pár dobrodružství. S uvolněnějším srdcem jsem se podívala na Styx a skoro výhružně jsem se zazubila od ucha k uchu. Prosím, hlavně nevyšiluj, nevyšiluj! Pochybovala jsem o jejích schopnostech čtení z očí, ale doufala jsem, že alespoň pro jednou bude její mozek dostatečně chytrý. Minimálně by bodlo, kdyby se ho nesnažila utopit, nýbrž by zdrhala – to by bylo jednodušší sčítání škod. Nechtěla jsem si ani představovat, co by z ní zbylo.

Nebyla jsem spokojená s tím, jak snadno jsem se nechala vyvést z míry a ukázala tak všem okolo mé slabiny. Uši jsem nechávala stažené vzadu, ale už jsem nevrčela. Sevřela se mě podivná úzkost, ale možná to bylo i tím, že se neznámý vlk zvedl ze své pozice a rozešel se směrem k nám. Než to ale stihl, musela jsem se věnovat Styx. Její slova mě zarazila a skoro ze mě samým horečným přemýšlením vyprchala ta zlost i smutek, kterým mě předtím tak bezostyšně naplnila. To nikdo… Stále jsem se nedostala k tomu ji pochopit, vždyť, nikdo si nemohl vybrat místo narození, proč tedy rozprašovat každým krokem jen zlobu? Nechala jsem její slova bez jediného hlásku a jen jsem zavrtěla hlavou. Tohle téma už bylo k ničemu.
Brzy jsem musela, chtě nechtě, věnovat pozornost i tomu vlkovi. Věnování pozornosti u mě znamenalo nervózní vrtění, sledování země a přikyvování. Mluvení jsem nechávala na šedivé, koneckonců, očividně v tom měla zálibu. Kývla jsem tedy na pozdrav, a naopak zavrtěla hlavou nad jeho otázkou. Přišel vlastně skoro vhod, dával mi možnost beztrestně ignorovat Styx. Hlavně jsem teď byla jako magič v přesile, což jsem odvodila nejen z té jeho podivné spirály, ale i z barvy očí. Připomněl mi mého bratra a ten vtipný moment, kdy se tichou jeskyní jako hrom ozvalo jeho pištění, že přeci není pako. Takové vzpomínky jsem měla ráda – a možná i proto jsem vlkovi věnovala jeden ze svých vzácných úsměvů. Mohl by být stejně nebezpečný jako hodný. Připomněla jsem si a radši jsem svůj pohled opět opětovala tlapkám těch dvou.

Zdálo se, že se nám situace začíná rozjasňovat. Minimálně šedivá se každým rozhovorem začínala více a více uklidňovat. Kdyby pokračovala dál ve svých nenucených otázkách, možná bych se dokonce uvolnila, ale trošku nám to nevyšlo. Nejdřív začala vymáháním informací, tedy, alespoň tak mi to připadalo. Nejspíš jí ještě moc nedošlo, jak nerada jsem mluvila. I to byl důvod mého unáhleného ukončování vět, jenže toho si Styx nevšimla. Nevadí. Neřekla přesně, že bych to měla rozvést… ne? Pouze jsem tedy na její slovo přikývla. Snad už jí to bude stačit jako dostatečný náznak toho, že více jsem to rozvádět nehodlala. To bych rovnou mohla vyprávět všechny problémy světa náhodné rybě v jezeře. Další její otázka mě tak nepřekvapila, klidně bych na ni i odpověděla, ale pak k tomu připojila další větu. Překvapeně jsem stáhla uši dozadu a skoro bych i vyvalila oči. Její urážky mi nevadily, měla je svým způsobem opodstatněné, a hlavně nebyly pravda, ale takové shazování se mi ani trošičku nelíbilo. V mžiku jsem byla na všech čtyřech a v další sekundě už jí těsně u tváře naprázdno cvakly moje zuby. Obešla jsem si, jen tak pro uklidněnou, kolečko, ale znovu jsem se už neposadila. Tohle mi stačí ode mě, nebudu poslouchat ještě tebe. Rozhodla jsem se většinu našeho rozhovoru ignorovat, minimálně na tak dlouho, dokud nebyla šance ocitnout se někde samotná s vlastními myšlenkami.
Chvíli jsem ji nechávala utápět se v tichu, ale nakonec jsem ho prořízla naprosto jiným tématem. "Naučila ses tu… nenávist sama, nebo tě k ní někdo vedl už od narození?" bylo mi po našem rozhovoru jasné, že měla vlastní zkušenost, ale chtěla jsem ještě navíc vědět, jestli to bylo jen jedno z mála potvrzení její výchovy, nebo naprosto náhodná událost v jejím krátkém životě. Teoreticky to mohlo rozvinout nějakou další, zajímavou konverzaci – ale hlavně jsem se snažila zamluvit svůj náhlý záchvat. Doufala jsem, že se ho už také snažila zapomenout stejně jako já.

Musela jsem párkrát zamrkat, snad zahnat slzy nebo jen hluboký vzdech a moje zuby. Nebyla jsem vraždící mašina, ale ráda bych si v tu chvíli alespoň naprázdno cvakla – jenže to by mohla Styx považovat za útok na Hirošimu (//berme to obrazně, vím, že vlci o tom neví). Klid, nakonec mě pochopí. Už jí to pomalu začíná šrotovat. Konečně… Pokrčila jsem rameny nad jejím kraťoučkým monologem o lovu. Všechno to jsem samozřejmě věděla, ale jak jí asi vysvětlit, že bych musela přijít na to, jak takovou magii donést do vyšších úrovní. Ne, že by to bylo nemožné vysvětlování, ale zabralo by to moc hodin času a moc litrů mé, ne zrovna moc nekonečné, energie. "Já vím, já vím. Ale nebudu si ulehčovat život, je to nefér." odpověděla jsem nakonec. Sevřelo se mi hrdlo, když jsem si představila všechny ty trpící vlky a jiné tvory, jak se asi musejí cítit při takovém obléhání magickými patvory. To už ani nebyli vlci, to se muselo na Styx nechat.
Natáhla jsem před sebe přední tlapky a s jistými ostychy jsem se uvelebila na zemi těsně vedle řeky. Sice jsem ji nemohla ovládat, ale dobře jsem viděla na toho vlka i na Styx a její zakrvácené pařáty. Skoro bych řekla, ať mi tu krev vrátí a začala vtipkovat, ale to už znovu mluvila a naštěstí jsem se nestihla tak nemožně ztrapnit. "Ne." odsekla jsem, ale ne takovým tím drsným způsobem. Skoro mi bylo té vlčice líto, a možná by mi opravdu bylo, kdybych jen před pár chvílemi neměla její zuby kdoví kde. Ne, že by moje pěkná práce na jejím uchu vypadala kdovíjak přátelsky, ale alespoň jsme si vše vyjasnili.

Zaslechla jsem snad v jejím hlase urážku? Příště se snad ani nebudu snažit... Má slova předtím bylo to poslední, co jsem pro ni mohla udělat. Dokázala jsem tímto způsobem mluvit sotva s rodinou, a vlastně ani s tou ne, natož s někým, jako byla ona. Kdybych měla jen trochu jinou výchovu, ještě bych jí takové problémy přála, ale sama jsem se rozhodla to nechat naprosto bez povšimnutí. Zabedněnec; Proběhlo mi myšlenkami, když znovu otevřela pusu. Tvář mi začala cukat, jak jsem se samým neuvěřením a frustrací chtěla smát. Copak neslyšela moje řeči o tom, jak jsem slabá a podobně? Chci domů. Zametla jsem její slova pod koberec a radši jsem si připravila v hlavě hned několik odpovědí. Dávala jsem si načas, právě proto, abych nezněla jako kapr při vytažení z vody.
"Proč bych měla být? Bylo by mi to k ničemu." odpověděla jsem prostě. Samozřejmě, boje, lov a všechno kolem, to by mi magie usnadnila, ale doufala jsem, že mě konečně pochopí. Kdybych měla bojovat se slabším jedincem, nikdy bych proti němu magii nepoužila. Prohra patřila k životu, ať už byla způsobena přesilou nebo vlastní chybou – a i když byla častým důvodem mých smutnících večerů – ale nikdy bych nepoužila magii, kdybych nestála sobě rovnému. Přítomnost vlka se mi samozřejmě nevypařila z hlavy, takže jsem byla pro jednou ráda, že jsem do toho na Styx ještě nekřičela. Ano, i křičet jsem uměla.

Sledovala jsem zem pod mými tlapkami a jen na jedno ucho poslouchala další její žvásty. Občas jsem zaměřila svůj zrak i na její tlapky, jen tak pro jistotu, kdyby se chystala znovu zaútočit. Nezdálo se, že by opět byla tak hloupá. Energii nemohla za takovou dobu nasbírat a co jsem postřehla, měla v oblibě pořád něco mlít o velké síle magičů. Chtěla jsem ji vidět mezi nějakou smečkou. Jak odvážná by asi byla mezi vlky s mnoha silnějšími magiemi, než byla moje obyčejná voda? Ne, že já sama bych byla odvážná mezi… no, vůbec, mezi větším počtem vlků. Už ona mi lezla na nervy, ne v tom nejhorším smyslu samozřejmě.
Kecy, kecy, kecy… Naklonila jsem téměř znuděně hlavu na stranu, ale nedala jsem na sobě jakékoliv obavy znát. Moc dobře jsem věděla, jak by něco takového vyvedlo z míry mě. Nechtěla jsem tím zatěžovat nikoho jiného, i když mi Styx ještě před pár hodinami málem uhryzla hlavu. Už jsem cítila kůži na tváři, podivný tlak, který mi jasně dával najevo, že už nemám tak neposkvrněnou tvář. Ne, že by mě to mrzelo, vždy jsem chtěla být výjimečná. Švihla jsem ocasem do strany, abych smetla poslední kapky vody a konečně jsem si uvelebila na zemi. Koutkem oka jsem stejně jako ona zahlédla dalšího příchozího, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. Necítila jsem nutkání na sebe přitahovat pozornost a pokud vlk chtěl, mohl přijít sám. Jen mě pobavila představa dalšího řádění Styx. Až při té myšlence jsem se jí také znovu začala věnovat a konečně jsem odtrhla pohled od toho hnědáka.
Chvíli jsem nad těmi krátkými slovy musela přemýšlet, než jsem ze sebe konečně dostala něco smysluplného. "Každý se něčím trápí," konstatovala jsem. Chtěla bych ještě dodat něco ve smyslu toho, že tím pádem je zbytečné ostatní terorizovat, ale nechtěla jsem zbytečně mluvit. Na společnost Styx jsem si zvykla, ale hned, co jsem si uvědomila i tělesnou přítomnost vlka, jsem opět znejistěla do svého standardu. Tichá slova, hlasité myšlenky a pohled zabodnutý do země. Co může chtít? Hodila jsem jedním očkem jeho směrem, ale v žádném případě jsem nechtěla být ta, co udělá první krok.

//Storm, kdykoliv se přidej, až spolu budou vést přímou komunikaci tak budeme čekat i na tebe.