Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naomi povídala velmi málo, v podstatě jen odpovídala a nevymýšlela si svá témata jako ostatní. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to vyhovovalo. Nervózně jsem střihla ušima, když se po každé její větě na chvíli rozhostilo ticho. Takových ještě potkám... Alespoň kdybych já uměla zahajovat konverzaci. Od vlčice přišla vcelku překvapující otázka, ale nenechala jsem se vyvést z míry. Věnovala jsem jí další úsměv. Nedivila jsem se, že se zeptala. Možná sama nechtěla nechat konverzaci stát? Jsem truchlící modřín. Opadaný. Problesklo mi hlavou, ale ve skutečnosti jsem jen pokrčila rameny. "Nejsem ničím zajímavá," odpověděla jsem prostě. Mé myšlenky se honily kolem všemožných událostí v životě a mé povahy a stávaly se tak mocnou zbraní pro vlky s danou magií. Zaplašila jsem svoji paranoiu a snažila se uklidnit. Vždyť, kdo by používal svoji magii v neprospěch druhých. Šedivou a spol nepočítaje.
Nervózně jsem přešlápla z tlapky na tlapku a podívala se směrem, kudy odešel Blueberry. Doufala jsem, že se brzy vrátí a budeme moci začít s prohlídkou. Netrpěla jsem hyperaktivitou nebo tak, jednoduše jsem v nervózním rozpoložení nedokázala zůstat v klidu. Měla jsem chuť začít chodit sem a tam, ale udržela jsem se. "Zahrajeme si něco?" vyhrkla jsem, než jsem si to vlastně stihla rozmyslet. Ale což, stále jsem byla jen o rok starší než zrovna dospělé vlče. Třeba si Naomi chtěla protáhnout klouby na stará kolena? Honěná, schovávaná. Dost živě jsem si to uměla představit, ale zatím jsem si to neužívala. Krátila jsem si čas čekání na příchod alfy. Určitě jí to nebude vadit. Vždyť to byl jen návrh… Nemohla jsem říct, že by mi to nevadilo, kdyby mě odmítla. Ale odmítnutí patřilo do života, takže jsem se se svým soudem radši smířila předem.

Poslechla jsem si její názor na šedivou, ale více už jsem neodpověděla. Neměla jsem chuť rozebírat někoho v jeho nepřítomnosti, s neúplnými údaji a ještě navíc o někom, koho jsem většinu času stejně nemohla vystát. Tímhle celá aféra končí. Radši už nikdy víc. Střihla jsem ušima nad její otázkou o vegetariánství. Upřímně, musela jsem se sama zamyslet. Ale ne, tak to vůbec nebylo a já nehodlala nic zveličovat ani zmenšovat. "To ne, jen nerada zabíjím. Je mi jich líto, ale pudy jsou pudy. Lovím hlavně zajíce a menší zvířata... Nějaké mládě srnky by mě při lovu asi dohnalo k slzám." zasmála jsem se nad svou vlastní vadou. "Ačkoliv je pro mě těžké lovit menší zvířata. Na blízko moc nevidím. svěřila jsem se. Nebylo to žádným tajemstvím, ale nepamatovala jsem si žádné vlky, kterým bych se s tím chlubila. Mimoděk jsem přimhouřila oči na potkanici pod mými tlapkami. Jak jen asi vypadá doopravdy zaostřená? S těmito drobnými tvory to byla prekérní situace. Na jednu stranu jsem na ně na blízkou vzdálenost pořádně neviděla, na druhou když byla zvířátka moc daleko, také na ně nebylo pořádně vidět ani okem normálně vidícího vlka.
Naomi začala také vyprávět o svých dobrodružstvích zde ve smečce. Posadila jsem se a blaženě jsem poslouchala její hlas. Milovala jsem vyprávění, ne své, ale cizí. Zážitky a dobrodružství, přesně život, který bych chtěla ale na který nemám odvahu. Z tváře mi úsměv zmizel, ale jakmile dopovídala, zase jsem jí ukázala zuby. Dozvěděla jsem se, že je mnohem starší než já a Styx, možná dokonce dohromady. Tím se můj respekt vůči ní jen zvýšil, no myšlenky na představu, že mě tu většina vlků přežije, jsem si stejně nechala vtlouct do hlavy. Zavrtěla jsem hlavou. Na takové polemizování jsem měla čas o samotě, ale rozhodně ne mezi ostatními.
"Ještě v tom budu mít chvíli zmatek," ušklíbla jsem se nad všemi těmi rodinnými pouty zde. Každopádně mě návrh na prohlídku opět nadchnul, navíc mi ji už navrhoval Blue. Alespoň jsem měla ještě jeden doprovod, až mě samotnou překvapilo, že mi nevadilo více vlků po mém boku. Možná byl Blueberry prostě moc velká autorita na to, abych se s ním sama cítila více méně dobře. Alespoň, kdyby to byl oprávněný strach, přitom jsem omdlívala v podstatě u každé větší osobnosti. "Jo, prohlídka! Už se moc těším." skoro jsem zavrněla blahem. Můj smysl pro orientaci byl na bodu mrazu, takže díky prohlídce bych nemusela spadnout ze srázu při první procházce lesem. "Kde jsi to našla?" vypadlo ze mě při pohledu na její šálu.

//Doufám, že má ty ozdoby na sobě nebo tak xd Když, tak tu otázku ignoruj

//Předpokládám, že teď jsme tu všichni ve vlastních skupinkách, takže mohu ostatní přeskakovat? :D

Věnovala jsem jí další úsměv. Měla pravdu, šedivá hold dorazila se špatnými úmysly na špatné místo. Zato já jsem se tu konečně začínala cítit alespoň trochu spokojeně. Stres z tolika přítomných sice ještě zcela neopadl, ale samotná v koutě s Naomi jsem se cítila dobře. Kývla jsem na její poděkování a vyslechla si zbytek slov. Stejně jako Stormovi bylo všem šedivé spíše líto, než aby k ní chovali zatvrdlý odpor. I to bylo jisté kouzlo této krajiny, to, jak všichni zatím byli milí. "Šedivá byla narozená ve špatný čas na špatném místě. Možná i proto ji nemůžu jen tak nesnášet…" zamumlala jsem a hodila očkem za obzor, tam, kam se Styx vydala. Přemýšlela jsem, co se jí zrovna mohlo dít. Jen tak se stále procházela, nebo ji už stihli ostatní roztrhat? Skoro bych vsadila na druhou možnost, ale snažila jsem se udržet si pozitivní myšlení.
Koutkem oka jsem zachytila, jak se Naomina srst zachvěla. Trochu jsem ucukla, když z ní slezla malá myška. No, trochu přerostlá myška – snad potkan. Nechovala jsem k těmto zvířátkům odpor, ale bylo to trochu překvapení. Předpokládala jsem, že malého potkana skvrnitá zakousne, ale naopak mě začala prosit o schovívavost ve vlčích pudech. Musela jsem se ušklíbnout. "Já se snažím nechat zvířata žít. Pokud to jde, nelovím je." svěřila jsem kousek své duše do jejích tlapek. Upřesnila mi pohlaví potkanky, a dokonce i jméno. Společnice, ale co mi nedalo klidně stát – jak se jen dorozumívaly? Předpokládala jsem, že Naomi neovládá jen zdejší předměty, ale i mnohem víc. Možná má dokonce jednu od těch bytostí, o kterých mi vyprávěla Severka. "Těší mne," mrkla jsem na Monny, když mi srst od borůvek na tlapkách rozehnal její dech. Snažila jsem se nedělat prudké pohyby, ale nakonec jsem si musela znovu přešlápnout, aby mě tolik nelechtala.
Obrátila jsem svoji pozornost zpět ke skvrnité, ale tentokrát jsem si dávala dobrý pozor, abych při svém přešlapování nešlápla na tu malou. "Máš i ty něco co říct ke smečce? Čím víc vím, tím míň se budu potom ptát." nervózně jsem se zazubila, ale myslela jsem to naprosto vážně. Ptaní se byla jedna z mých vůbec nejméně oblíbených činností. Dokud jsem měla dostatek odvahy s někým mluvit, potřebovala jsem ji všechnu vyčerpat. Je tu stejně dlouho jako Storm nebo Blueberry? Problesklo mi krátce hlavou. Všichni tu vypadali více než zabydlení.

Konečně jsem se ocitla sama s Bluem. Přidala se k nám i Naomi, ale zůstala ticho jako myška, že jsem si jí skoro nevšimla. Červenotlapkáč moji větu bohužel nepochopil tak, jak jsem doufala, ale s trochou stresu se mi podařilo vysoukat pár dalších, vše ujasňujících slov. "Pokud může chod smečky narušit koukání do blba a mlčení, pak ano." zazubila jsem se ironicky, přestože se mi hlas trochu zatřásl. "Myslela jsem, že kdybych zůstala u vás, nakonec bych se přestala tak všeho bát..." doufala jsem, že tentokrát mě pochopí.
S úsměvem jsem si vyslechla jeho vyprávění. Polovina jmen mi nic neříkala a při těch známých jsem si musela dávat na čas, abych si je spojila s jednotlivými vlky. Aranel bylo těžké připojit k obrázku vzhledem k tomu, že jsem ji viděla jen okrajově a vlastně jsem ji vůbec neznala. Jen jsem věděla, že té Hotaru mi bylo velmi líto. Taková ztráta se nezapomíná. Mimo jiné jsem se také dozvěděla, že Storm již partnerku měl. Nebudu si nalhávat, že se mi po pár chvílích všechna jména nevykouřila z hlavy. Oplatila jsem Bluovi spokojeně úsměv. Tahle smečka očividně neměla žádné temné stránky a pokud ano, rozhodně to nebyly příšery schované mezi borůvčím. "Byla bych ta nejšťastnější vlčice, kdybych tu mohla zůstat." řekla jsem s nesmělým úsměvem a kývla na jeho přivítání. Vzduchem se ovšem brzy rozneslo zavití a alfa se s námi rozloučil. Opadl ze mě jakýsi stres, ale nebála jsem se ho – spíše to bylo všechno to povídání a formálnost kolem. Skoro bych na Naomi zapomněla, kdybych se neotočila jejím směrem.
Věnovala jsem jí veliký úsměv. "To… To se Styx bylo ve-velmi působivé- totiž." zatřásla jsem hlavou a trochu si odkašlala, abych se zbavila třesoucího a chraplavého hlasu. "Zabralo to víc, než si myslíš. Má… nemá ráda vlky s magií. A upřímně, i mě to zaskočilo." usmála jsem se, aby to nebrala jako urážku. Doopravdy to bylo působivé a pokud si u mě nevytvořila respekt, pak už nevím.

Bohužel, moc mladá na to se ploužit Prahou :< Dál jak za Hradec sama nesmím, ale užijte si to.

Rain finally found its place on my cheeks. I felt every single raindrop. Water was finding way through my fur. My mind was filled with stupid thoughts about life. My overthinking started to work, but I opened my eyes and stopped it before it could ever actually started to ruin my happiness. And I saw… well, nothing. Just a lonely meadow, kilometers of it. I was the only one that could find beauty in it. It was just like me. Numb. Empty. Now, it was not just raindrops on me. My single tear started to fight with scar on my cheek. I never really cried, but emotions had to go away. Noone was there – so I had my only chance.
I took a few steps, because my paws started to hurt really bad from all this standing. Sound of rain and steps – that was actually the quiet I loved. Loneliness. I did not need thousands of wovles to feel full. But… that fear. Bad feeling. It was there. Fog laid over meadow very quickly and all I could do was to sit down. I put my head down before angry rain, but I saw a shadow. And another one. So. Many. Shadows. Adrenaline filled my body as I automatically screamed. "You need something, hm?" no repsond. They were just standing around me like some cursed circle of too much smart wolves. I was afraid and maybe that was the reason I started acting like someone… brave.
I standed up, taking a deep breath. I coughed as the cold, autumn air got in my lungs. "What do you want?!" I screamed once again. Shadows were standing without any sign of anger, but you could feel it. Air got so hard to breathe that you almost stopped breathing it. My whole body was shaking, wich was one big „something is going to go very wrong“ sign. But it still was not enough. Adrenaline may took its place with blood in my veins, but my mind was screaming to stay calm. I needed to stay calm. I sat down. Nothing else, I just wanted to show them that I am definetly not a threat.
"Hey?" for the first time in my life, uncomfortable silence settled over everyone. Or everything. I used to think about death, but I was never, ever ready to die, though. And then, shadows moved. I screamed until my voice gived up. Suddenly, I heard other screams. Were they actually screaming with me? But why?
The biggest shadow moved forward and I really wanted to scream again, but it started to get smaller and smaller. And here we have it – pissed off, fatt bunny. I thought of dying with laughter, but it actually started screaming at me. "You thickhead! You scared the hell out of my family!" like, excuse me? I scared them? I laughed, but that little bunny showed his teeth. They were little, but sharp as hell. Shit. "Hey little dude, look, I am really sorry. But you scared my little soul and now, I have to find it, so…" I said with a little sarcasm in my voice, then I took a few steps away, but another bunny showed up. This one was much smaller, but he was fat too. I wondered where they got so much food for all of them. There was, like, about twelve shadows arround me. Anyway, it looked like bunnies were about to kill me. I really did not want to have my memory line killed by bunnies on my grave. "You have to stand before Big Bunny for your crimes!" shouted little dude, his voice on much higher note then I could ever imagine. Big Bunny? And that was what? And I thought bunnies are stupid. What the hell is Big Bunny. God? Duh. It is probably just the fattest bunny in this crazy family. Unfortunately, they really meant it. So that was it. Me, walking with an army of fat bunnies to meet some… even fatter bunny. To be continued, I guess.

I když to v celém tom chaosu moc nešlo, na slova o smečce jsem šťastně střihla ušima a pousmála se. Měl pravdu, smečku vždy tvořili členové a ať šli kamkoliv, už se jí nešlo zbavit. Rozhodně ne vzpomínek, ačkoliv já si na svá mladičká léta moc nepamatovala. Nyní se však pozornost strhávala především na šedivou a když její nenávist nemířila na mě, skoro mi jí bylo líto. Empatii vůči ní jsem nepostrádala, ale při jejím hloupém, pubertálním gestu na rozloučenou jsem se s ní rozloučila. Automaticky jsem předpokládala, že mi z života jen tak nezmizí. Bohužel, nebo naštěstí, to už bylo na osudu. Hlavně se nenech zabít… Skoro bych to řekla i nahlas, ale nechtěla jsem na její účet zakládat další konverzaci. Tahle kapitola byla jednou pro vždy uzavřená.
Otočila jsem se ke Stormovi a následně ke všem, kteří mě uklidňovali. Na jednu stranu mi tato pozornost naháněla hrůzu, na druhou jsem byla ráda, že ze mě všechna vina mohla beze strachu odpadnout. Cestu si ke mně našla Naomi, stejná vlčice, která šedivou trochu potrápila. Věnovala jsem jí nervózní úsměv a trochu jsem očekávala podobnou akci i se mnou, ale z jejích úst vyšla jen milá slova. Trochu uvolněněji jsem tedy přikývla. "Ahoj," odkašlala jsem si. "Jo, já vím. Já jsem Wizku." odpověděla jsem v krátkých intervalech, jako by mi za ocasem hořel plamen. Žádná společnost mi nedělala dobře, ale v obklopení několika vlků jsem si moc blízké konverzace držela daleko od těla. Soustředila jsem se na svůj cíl, který mi brzy připomněl Blueberry. S jemným úsměvem jsem přikyvovala na jeho představování a snažila si se zapamatovat všechna ta jména. Naštěstí nebylo třeba dalších konverzací a Blue už začínal.
"Můžeme," usmála jsem se nedočkavě. Trochu mě ta představa děsila, ale nové věci nikdy nebyly mými přítelkyněmi. Tohle ovšem byla příjemná nutnost a po pár krocích k tůňce jsem se dokázala trochu uvolnit. Stále mě doprovázely nepříjemné pocity, ale má slova nabrala větší jistoty. Ačkoliv jakákoliv konverzace na moji osobu končila katastrofou, skoro jsem se do povídání pustila ráda. "Spíše rodinný okruh… Doslova, tady se přeci jen vlci různě míchají. Nejsem zrovna ten společenský typ, ale toulavé nebezpečí pro mě je snad ještě méně stavěné." skoro jsem si představila, jak mě někde požírá orel. "Žít pod ochranou smečky je pro skoro všechny vlky… instinkt? Ale to není můj hlavní důvod. Možná mě smečka dokáže trochu spravit? Změním pohled na svět a tak. Přijde mi to jako dobrý start." vysvětlila jsem a doufala, že to bude stačit. Nebyla jsem ničím výjimečná a pro jednou jsem byla ráda, že se mi bílá srst stejně jako ostatním zbarvuje borůvkami. S pohledem upřeným na větvičky zaháknuté v chuchvalcích srsti jsem přemýšlela nad tím, jaké zajímavé příběhy tento les mohl skrývat. "Strašně ráda si ho poslechnu. Můj zájem je vždycky upřímný," vydechla jsem.

//Omlouvám se, že ruším, ale nedáme si nějaké čekací období? Třeba týden a potom napíše další. Můžeme samozřejmě čekat, jen navrhuju.

Bylo to celkem dojemné, jak se po jistě velmi dlouhé době Aithér setkal s matkou. I já jsem si přála takovou příležitost, no, v obklopení tolika duší jsem si nedovolila ztratit hlavu a radši jsem se zaposlouchala do prvních slov, která mířila ke mně. Konverzaci se mnou naštěstí stále vedl jen Blueberry, jak jsem jeho jméno vyvodila ze slov ostatních. Věnovala jsem mu rozzářený úsměv. Prohlídka? Bylo to lepší než nic, navíc jsem si dovolila doufat, že mě nebude provázet celá smečka. Berry vypadal dostatečně ve formě na to, aby si se mnou poradil, kdybych dělala neplechy. Jenže na něco takového já neměla ani sílu ani náladu a nenapadal mě jediný důvod, proč se Styx chovala tak, jak se chovala. "Stojím o to… Vždycky jsem stála o to mít takovou rodinu," hodila jsem očkem po šedivé, která se měla zrovna tak k tomu, aby začala tropit scénu. "Takže tvůj návrh přijímám s radostí." vyhrkla jsem, právě v čas, abych mohla všechno to dění sledovat z dostatečné vzdálenosti.
Skoro jsem zahučela mezi keř borůvek, jen, abych si od každého držela poctivých pět stop odstup. Seběhlo se to hrozně rychle, ale mým úzkostlivým myšlenkám to připadalo jako věčnost. Nechala jsem se škrábat drobnými větvičkami, hlavně, aby bylo toho dramatu konec. Na scénu se přihnala další vlčice s velmi, velmi podivnými věcmi kolem krku. Bylo to něco podobného, co, jak jsem si stihla všimnout, měl na sobě i Blue. Chvíli jsem zatoužila mít také nějakou takovou věcičku, ale to už se mi myšlenky zase ubíraly jinam. Styx začala vykřikovat a vypadala jako naštvané vlče, kterému se jen z donucení po tvářích koulí krokodýlí slzy a které dupe do země jako slon. Na to reagovala nově příchozí vlčice velmi nepřívětivě a já skoro cítila, jaký infarkt to muselo šedivé přinést. Chtěla magiče? Měla je mít a já měla jen maličko od toho, abych se ušklíbla. Naomi, jak stihl alfa zmínit při svém proslovu, ji po chvíli mučení konečně pustila a já se odvážila trochu se rozhlédnout. Pod ostrými slovy Blueberryho jsem se krčila i já, přitom já se neměla čeho bát. "Pa-pardon… No… Ona ráda provokuje, ale určitě to… nemyslela vážně. Mám za ni plnou zodpovědnost, vždyť přišla za mnou..." zamumlala jsem, když se vyskytlo trochu proslovu k mluvení.
Obrátila jsem pohled na šedivou. "Styx, prosím," zdůraznila jsem. Nežádala jsem ji o odchod, ale doufala jsem, že ať už se rozhodne jakkoliv, nepovede to k zbytečnému sporu. Co jsem si pamatovala, stále tu šlo o moji budoucnost a nehodlala jsem nechat nějaké stvoření z křovin ničit moji jedinečnou šanci. Blue mě znovu oslovil a já mu také znovu věnovala úsměv. "Ráda tu zůstanu. A šedivá vám borůvky jednou určitě… splatí? Za to dám tlapku do ohně… Teď to beru na svůj účet." přišlo mi, že borůvek tu měli až, až… Ale co mohl vlk vědět? Jednou se něco pokazí, borůvky přestanou růst a ty dvě kila, co sežrala a utrhla Styx, budou životu rozhodující. V neprospěch. I kvůli takovýmto scénářům jsem obdivovala všechny tady, jak dokázali, snad až kromě Naomi, zachovat klid.

Šedivá pronesla něco ve smyslu našeho kamarádství, což samozřejmě nedávalo ani maličko smysl. Nespokojeně jsem máchla ocasem a radši se stáhla do pozadí, aby její obžerství borůvkami neskončilo na mých bedrech. Taky že brzy dostala pár ne zrovna přátelsky znějících slov od Storma, a budu-li upřímná, docela jsem se radovala z toho, že ji někdo peskuje. Nu což, zasloužila si to, ne? Sice jsem krev ze své srsti už měla dávno dole, ale rány se ještě nezahojily. Alespoň ty psychické újmy jsem si stále nesla s sebou někde v koutku mysli, a čekala jsem na volnou chvíli. Přikývla jsem na slova hnědáka, na napomenutí i na připomínku o dobrákovi alfě. Ne, že bych tomu nechtěla věřit, ale při jeho zavytí mi naskočila husina. Ne ze zvuku, ne z faktu, že brzy budu muset navázat konverzaci s jistou autoritou, ale z toho, že tenhle zvuk většinou svolával… no, všechny. Udělala jsem pár kroků zpět a vyděšeně zůstala stát asi dva metry od prvního vlka.
A jak jsem očekávala, samozřejmě nepřišel jen on. Jako první nás do náruče uvítala sněhově bílá vlčice. Nebo alespoň Aithéra a jak jsem postřehla jeho krátké věty, ta vlčice byla Aranel, jeho matka. Při rychlobleskovém zkoumání jsem si všimla, že se jejich oči začínají podobat. Mimoděk jsem se také dozvěděla i název celého území, a ne, že by mě nějak zvlášť překvapoval. Ať už tohle skončí… S dlouhým výdechem jsem se posadila poblíž jednoho z borůvkových keřů a to, co zbylo z mé čisté srsti se slepilo borůvčím. Nevadilo mi to, ale když začal mluvit vůdce, litovala jsem každého svého kroku tady. Skoro každý bílý chloupek jsem měla obalený fialovou nebo jinou barvou a nepřišlo mi to jako vhodné zbarvení, s kterým bych chodila řešit vážné, oficiální věci. Přesto jsem se ve stejné vzdálenosti vsunula mezi Styx a Storma, abych nezůstala přehlížená, ačkoliv to bylo to jediné, po čem jsem doopravdy toužila. Proč musí všechno tohle probíhat zrovna v tak velkém počtu? Pět dalších vlků? Chtějí mě zabít? Znepokojeně jsem stáhla uši dozadu, ale přeci jen jsem se opět přiblížila. Chyba, velká chyba, neboť slova patřila mně.
Slova nového neznámého mě trochu uklidnila. Usmíval se a nezněl agresivně, ačkoliv Styx mohla být ráda, že ještě nehoří. I tak, byla jsem ráda, že mně se dostalo lepšího chování. Možná to bylo mojí nervozitou, ale koneckonců mohli být všichni rádi, že jsem ještě neutekla rychlostí sto padesát kilometrů za hodinu. "Wizku," zdůraznila jsem, aby se náhodou nestala chyba a nebylo mé jméno po zbytek existence vyslovováno špatně. Rychle jsem přemýšlela, jak odpovědět na jeho další otázku, protože přiznejme si, ne každý má koule říct všechno naplno. "Storm vyprávěl o tomto místě velmi pěkně… No… A já už také dlouho hledám místo... Kde bych zůstala…?" nejistě jsem opět sklopila uši k hlavě a zabodla pohled do země. Větší hrůzu jsem ze sebe dostat nemohla. Hodila jsem pohledem k šedivé, která ode mě byla dostatečně daleko, aby si nikdo nedal dohromady naši známost. Prosím, prosím, neříkej nic hloupého... Sice jsem se koukala jen na zeleno fialové větve pode mnou, ale stále jsem v zorném poli zaznamenávala pohyby všech příchozích. Nemohla jsem vědět, jestli se po tom, co by mohlo Styx vyjít z pusy, nerozhodne někdo podpálit celou Gallireu.

//Čekáme na Blueberryho a Aranel, že jo? Nejsem zase snad úplně mimo... :D

//Řeka Mahtaë (sever)

S povzdechem jsem vedle sebe přijala šedivou. Naše, sic krátká, známost mi pomáhala se v tom houfu neztratit. Bylo opravdu těžké věnovat se všem třem najednou, ale začala jsem právě Styx, která se ode mě nepřipojila ani při krátké cestě k lesu. "Proč za mnou pořád chodíš?" zeptala jsem se. V hlase mi nezazněl jediný střípek odporu, ale otázka sama o sobě bylo dosti hnusná. Sklopila jsem, pohoršená sama nad sebou, pohled k zemi a radši se zaposlouchala do okolních slov. Bílý vlk se nám představil jako Aithér a teprve když jeho hlas nabral trochu na síle, všimla jsem si, že pravděpodobně ani nestihl dosáhnout tří let. Jako dospělá jsem vlče neviděla nikdy, takže jsem si tuhle jistou… zkušenost celkem užívala. Nejraději bych ihned vyzvídala, ale i to mohlo počkat. "Wizku." odpověděla jsem na jeho jméno s poloúsměvem. Řeka už se mezitím odchýlila a já se začala probojovávat kolem borůvkových keřů. Jejich typická fialovo modrá barva mi okamžitě bílé tlapky zbarvila do stejného odstínu. Mimoděk jsem unikla pokušení si jich pár utrhnout, koneckonců to území moji přítomnost ještě vidět nechtělo. Však se taky dočkáš… Hodila jsem myšlenkou k mému hladovému žaludku. Snad jen já jsem tam umírala hlady.
Storm nás vedl na hranice a očividně mu dělalo radost, že jsme se k němu připojili v tak hojném počtu. Také jsem byla ráda, všem smečkám by toto prospělo, ale zrovna mně samotné to neprospívalo vůbec. Rozpačitě jsem se pousmála, když řekl, že bychom měli zůstat na hranicích. Samozřejmě jsem souhlasila a také jsem se zastavila hned, jak to dořekl. Stále jsem šla moc vpředu a nechtěla jsem riskovat, že dostanu vynadáno zrovna já. To by mi na morálce vůbec, ale vůbec nepřidalo. "Nějak nevím, co říct…" uchechtla jsem se s čenichem plným cizích pachů. Stejně jako na každém novém místě jsem se i tady kolem dokola rozhlížela a obdivovala nádheru. Jen jsem všechny ty řeči, které jsem si připravovala pro nějakou alfu, přes všechny ty události úplně zapomněla. Podtrženo sečteno, byla jsem vymetená a radši jsem se držela vedle Styx a po boku hnědého.

//Budu moct napsat až v neděli večer.

Tak, jak jsem řekla, tak jsem udělala. Tempem blesku jsem se vracela na tohle nádherné území, kde mě všechna úzkost opouštěla a byla jsem zcela někdo jiný. Ten sumeček už tu nebyl, ani nikdo jiný, a dokonce i celé to území opět změnilo svá měřítka. Tedy, jestli to bylo to stejné území? Tyhle zmatky jsem si raději odpustila a věnovala se dalšímu průzkumu nových objevů. Tentokrát to vypadalo na les, možná dokonce hvozd – stromy tu byly na každém kroku. Tajuplná atmosféra se nesla lesem jako vůně borůvek a dodávala mi skoro ironicky odvahu udělat kroky vpřed. Ticho lesa tedy narušovalo jen moje pomalé a nepozorné šlapání, když jsem každý třetí krok zlámala větvičky. Takže, nemohu tu být úplně sama, ne? Tlapky se mi samým překvapením skoro zamotaly. Tráva se tu také zdála být nepošlapaná a naprosto bez chybičky, jako by byla zároveň často udržovaná a zároveň po ní už po staletí nikdo nevkročil. Takže jsem byla sama? "Tady jsem, hola!" tři rychlá slova mi vylétla z pusy skoro nekontrolovatelně, ale tady mi to rozhodně nevadilo. Třeba se díky tomu někdo ozve?
Tajemným lesem jsem pokračovala ještě dalších několik minut, než mé uši konečně zaznamenaly další zvuk. Tentokrát jsem ho dokonce nevydala já, což byl úspěch! Také to znamenalo, že se někdo v lese doopravdy nacházel. "Tytyty, kdo mi tu loupe můj trávníček?" třeslavý hlas se rozlehl hvozdem jako ozvěna ve skalách. Tím pádem jsem se nemohla tak určitě vydat za hlasem – nestihla jsem rozeznat, odkud se line největší ozvěna. "Tak pojď blíž, pojď, jen dva prstíčky do škvírky prostrčíš!" tupým výrazem jsem sledovala místo, odkud pravděpodobně hlas šel. Tlapky se mi téměř nesvolně daly do pohybu, ale stále jsem přemýšlela nad tím, co to ta stará baba jen povídá. Trávu jsem skrz to vše myšlení stihla i pošlapat. "Tak to je moc, to je moc to je moc! Téda, za hory, za doly, mé zlaté parohy!" tato slova mě donutila nejistě zastavit. To ta bába přišla o rozum? Tahle teorie byla velice pravděpodobná. Teorií jsem mohla vymýšlet sto, ale nebyl čas. Trochu jsem ještě postoupila dopředu, jen, abych ji lépe slyšela.
Třeslavý hlas se ozval znovu, ale snažil se napodobit krásný, milý hlas, který nabádá všechna vlčata v nočních můrách: "Trumpeto, otevři mi vrátka, jsem tvoje maminka a nesu ti mlíčko!" to tak. Tlapky jsem na jediný povel otočila opačným směrem a pelášila jsem z lesa, co mi síly stačily. Ta pohádková vlčí bába už měla konec s mým strašením! To tak vypadalo, že byla někde zavřená, ale na to jsem neměla čas - vždyť byla zlá jako čert.

Měla jsem největší chuť říct šedivé něco do tváře, ale neměla jsem na to odvahu ani čas. Dávala jsem si místo toho dobrý pozor, abych si ode všech držela dobrý metr odstup. Předtím mi narušení osobního prostoru tolik nevadilo, ale při takovém množství začínalo být ještě více teplo a rozhodně mi to na energii nepřidávalo. Nespokojeně jsem si vyslechla odpovědi všech přítomných.
Bohužel, nepodařilo se mi jich zbavit. Doufala jsem, že nebudu muset jít sama, ale naopak jsem nedoufala ve společnost všech tří. Hlavně, když se na mě Styx tak nalepila. Snad to tam nepodpálí... Cítila jsem k ní jistou zodpovědnost, protože to já jsem mohla za to, že za mnou chodila jako otravný ocásek. Jediná příjemná duše tady byl ten nově příchozí, nemluvil moc a nelepil se na mě tolik jako ostatní. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se, dostatečně tiše, aby se šedivá zase nezačala převtělovat na superstár celé Gallirei. Tak či tak, vlček si u mě vytěžil největší pozornost. "Ve větším počtu se to lépe táhne…" zazubila jsem se a nejistým pohledem jsem přejela ten… menší dav. Nebylo nás zase tolik, pro normální vlky, ale pro mě až až.
Bez větších okolků jsem se vydala směrem k lesu. Nerada jsem brala vůdčí pozici, zvláště pokud šlo o takové formality, takže jsem se ploužila dosti pomalu na to, aby mě nějaká autoritativní duše mohla předběhnout. Skoro jsem čekala, že ta autoritativní duše bude mít šedivý kožich a žluté oči. Nedělám většinou ocásek já? V zorném poli jsem stále měla všechnu tu směsici kožichů a skoro jsem toužila po tom, abych to měla všechno za sebou a mohla se schovat někde mezi borůvčím. Mimo to, už jsem taky měla pěkný hlad a alespoň ty modro fialové plody by bodly. "Vážně to smečce nebude vadit?" mrkla jsem očkem ke Stormovi. Myslela jsem tím naši neozvanou návštěvu, ještě v takovém počtu, když z jeho vyprávění nečítala smečka moc stálých členů. Dovolila jsem si na chvíli myslet, že bych snad mohla zůstat v lese občas o samotě, ale bůh ví, jak to nakonec bude vypadat. Možná, kdybych šedivou dostatečně ignorovala, zbavila bych se i její otravné přítomnosti.

//Borůvkový les

//Napíšu až večer