Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyla jsem spokojená s tím, jak snadno jsem se nechala vyvést z míry a ukázala tak všem okolo mé slabiny. Uši jsem nechávala stažené vzadu, ale už jsem nevrčela. Sevřela se mě podivná úzkost, ale možná to bylo i tím, že se neznámý vlk zvedl ze své pozice a rozešel se směrem k nám. Než to ale stihl, musela jsem se věnovat Styx. Její slova mě zarazila a skoro ze mě samým horečným přemýšlením vyprchala ta zlost i smutek, kterým mě předtím tak bezostyšně naplnila. To nikdo… Stále jsem se nedostala k tomu ji pochopit, vždyť, nikdo si nemohl vybrat místo narození, proč tedy rozprašovat každým krokem jen zlobu? Nechala jsem její slova bez jediného hlásku a jen jsem zavrtěla hlavou. Tohle téma už bylo k ničemu.
Brzy jsem musela, chtě nechtě, věnovat pozornost i tomu vlkovi. Věnování pozornosti u mě znamenalo nervózní vrtění, sledování země a přikyvování. Mluvení jsem nechávala na šedivé, koneckonců, očividně v tom měla zálibu. Kývla jsem tedy na pozdrav, a naopak zavrtěla hlavou nad jeho otázkou. Přišel vlastně skoro vhod, dával mi možnost beztrestně ignorovat Styx. Hlavně jsem teď byla jako magič v přesile, což jsem odvodila nejen z té jeho podivné spirály, ale i z barvy očí. Připomněl mi mého bratra a ten vtipný moment, kdy se tichou jeskyní jako hrom ozvalo jeho pištění, že přeci není pako. Takové vzpomínky jsem měla ráda – a možná i proto jsem vlkovi věnovala jeden ze svých vzácných úsměvů. Mohl by být stejně nebezpečný jako hodný. Připomněla jsem si a radši jsem svůj pohled opět opětovala tlapkám těch dvou.

Zdálo se, že se nám situace začíná rozjasňovat. Minimálně šedivá se každým rozhovorem začínala více a více uklidňovat. Kdyby pokračovala dál ve svých nenucených otázkách, možná bych se dokonce uvolnila, ale trošku nám to nevyšlo. Nejdřív začala vymáháním informací, tedy, alespoň tak mi to připadalo. Nejspíš jí ještě moc nedošlo, jak nerada jsem mluvila. I to byl důvod mého unáhleného ukončování vět, jenže toho si Styx nevšimla. Nevadí. Neřekla přesně, že bych to měla rozvést… ne? Pouze jsem tedy na její slovo přikývla. Snad už jí to bude stačit jako dostatečný náznak toho, že více jsem to rozvádět nehodlala. To bych rovnou mohla vyprávět všechny problémy světa náhodné rybě v jezeře. Další její otázka mě tak nepřekvapila, klidně bych na ni i odpověděla, ale pak k tomu připojila další větu. Překvapeně jsem stáhla uši dozadu a skoro bych i vyvalila oči. Její urážky mi nevadily, měla je svým způsobem opodstatněné, a hlavně nebyly pravda, ale takové shazování se mi ani trošičku nelíbilo. V mžiku jsem byla na všech čtyřech a v další sekundě už jí těsně u tváře naprázdno cvakly moje zuby. Obešla jsem si, jen tak pro uklidněnou, kolečko, ale znovu jsem se už neposadila. Tohle mi stačí ode mě, nebudu poslouchat ještě tebe. Rozhodla jsem se většinu našeho rozhovoru ignorovat, minimálně na tak dlouho, dokud nebyla šance ocitnout se někde samotná s vlastními myšlenkami.
Chvíli jsem ji nechávala utápět se v tichu, ale nakonec jsem ho prořízla naprosto jiným tématem. "Naučila ses tu… nenávist sama, nebo tě k ní někdo vedl už od narození?" bylo mi po našem rozhovoru jasné, že měla vlastní zkušenost, ale chtěla jsem ještě navíc vědět, jestli to bylo jen jedno z mála potvrzení její výchovy, nebo naprosto náhodná událost v jejím krátkém životě. Teoreticky to mohlo rozvinout nějakou další, zajímavou konverzaci – ale hlavně jsem se snažila zamluvit svůj náhlý záchvat. Doufala jsem, že se ho už také snažila zapomenout stejně jako já.

Musela jsem párkrát zamrkat, snad zahnat slzy nebo jen hluboký vzdech a moje zuby. Nebyla jsem vraždící mašina, ale ráda bych si v tu chvíli alespoň naprázdno cvakla – jenže to by mohla Styx považovat za útok na Hirošimu (//berme to obrazně, vím, že vlci o tom neví). Klid, nakonec mě pochopí. Už jí to pomalu začíná šrotovat. Konečně… Pokrčila jsem rameny nad jejím kraťoučkým monologem o lovu. Všechno to jsem samozřejmě věděla, ale jak jí asi vysvětlit, že bych musela přijít na to, jak takovou magii donést do vyšších úrovní. Ne, že by to bylo nemožné vysvětlování, ale zabralo by to moc hodin času a moc litrů mé, ne zrovna moc nekonečné, energie. "Já vím, já vím. Ale nebudu si ulehčovat život, je to nefér." odpověděla jsem nakonec. Sevřelo se mi hrdlo, když jsem si představila všechny ty trpící vlky a jiné tvory, jak se asi musejí cítit při takovém obléhání magickými patvory. To už ani nebyli vlci, to se muselo na Styx nechat.
Natáhla jsem před sebe přední tlapky a s jistými ostychy jsem se uvelebila na zemi těsně vedle řeky. Sice jsem ji nemohla ovládat, ale dobře jsem viděla na toho vlka i na Styx a její zakrvácené pařáty. Skoro bych řekla, ať mi tu krev vrátí a začala vtipkovat, ale to už znovu mluvila a naštěstí jsem se nestihla tak nemožně ztrapnit. "Ne." odsekla jsem, ale ne takovým tím drsným způsobem. Skoro mi bylo té vlčice líto, a možná by mi opravdu bylo, kdybych jen před pár chvílemi neměla její zuby kdoví kde. Ne, že by moje pěkná práce na jejím uchu vypadala kdovíjak přátelsky, ale alespoň jsme si vše vyjasnili.

Zaslechla jsem snad v jejím hlase urážku? Příště se snad ani nebudu snažit... Má slova předtím bylo to poslední, co jsem pro ni mohla udělat. Dokázala jsem tímto způsobem mluvit sotva s rodinou, a vlastně ani s tou ne, natož s někým, jako byla ona. Kdybych měla jen trochu jinou výchovu, ještě bych jí takové problémy přála, ale sama jsem se rozhodla to nechat naprosto bez povšimnutí. Zabedněnec; Proběhlo mi myšlenkami, když znovu otevřela pusu. Tvář mi začala cukat, jak jsem se samým neuvěřením a frustrací chtěla smát. Copak neslyšela moje řeči o tom, jak jsem slabá a podobně? Chci domů. Zametla jsem její slova pod koberec a radši jsem si připravila v hlavě hned několik odpovědí. Dávala jsem si načas, právě proto, abych nezněla jako kapr při vytažení z vody.
"Proč bych měla být? Bylo by mi to k ničemu." odpověděla jsem prostě. Samozřejmě, boje, lov a všechno kolem, to by mi magie usnadnila, ale doufala jsem, že mě konečně pochopí. Kdybych měla bojovat se slabším jedincem, nikdy bych proti němu magii nepoužila. Prohra patřila k životu, ať už byla způsobena přesilou nebo vlastní chybou – a i když byla častým důvodem mých smutnících večerů – ale nikdy bych nepoužila magii, kdybych nestála sobě rovnému. Přítomnost vlka se mi samozřejmě nevypařila z hlavy, takže jsem byla pro jednou ráda, že jsem do toho na Styx ještě nekřičela. Ano, i křičet jsem uměla.

Sledovala jsem zem pod mými tlapkami a jen na jedno ucho poslouchala další její žvásty. Občas jsem zaměřila svůj zrak i na její tlapky, jen tak pro jistotu, kdyby se chystala znovu zaútočit. Nezdálo se, že by opět byla tak hloupá. Energii nemohla za takovou dobu nasbírat a co jsem postřehla, měla v oblibě pořád něco mlít o velké síle magičů. Chtěla jsem ji vidět mezi nějakou smečkou. Jak odvážná by asi byla mezi vlky s mnoha silnějšími magiemi, než byla moje obyčejná voda? Ne, že já sama bych byla odvážná mezi… no, vůbec, mezi větším počtem vlků. Už ona mi lezla na nervy, ne v tom nejhorším smyslu samozřejmě.
Kecy, kecy, kecy… Naklonila jsem téměř znuděně hlavu na stranu, ale nedala jsem na sobě jakékoliv obavy znát. Moc dobře jsem věděla, jak by něco takového vyvedlo z míry mě. Nechtěla jsem tím zatěžovat nikoho jiného, i když mi Styx ještě před pár hodinami málem uhryzla hlavu. Už jsem cítila kůži na tváři, podivný tlak, který mi jasně dával najevo, že už nemám tak neposkvrněnou tvář. Ne, že by mě to mrzelo, vždy jsem chtěla být výjimečná. Švihla jsem ocasem do strany, abych smetla poslední kapky vody a konečně jsem si uvelebila na zemi. Koutkem oka jsem stejně jako ona zahlédla dalšího příchozího, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. Necítila jsem nutkání na sebe přitahovat pozornost a pokud vlk chtěl, mohl přijít sám. Jen mě pobavila představa dalšího řádění Styx. Až při té myšlence jsem se jí také znovu začala věnovat a konečně jsem odtrhla pohled od toho hnědáka.
Chvíli jsem nad těmi krátkými slovy musela přemýšlet, než jsem ze sebe konečně dostala něco smysluplného. "Každý se něčím trápí," konstatovala jsem. Chtěla bych ještě dodat něco ve smyslu toho, že tím pádem je zbytečné ostatní terorizovat, ale nechtěla jsem zbytečně mluvit. Na společnost Styx jsem si zvykla, ale hned, co jsem si uvědomila i tělesnou přítomnost vlka, jsem opět znejistěla do svého standardu. Tichá slova, hlasité myšlenky a pohled zabodnutý do země. Co může chtít? Hodila jsem jedním očkem jeho směrem, ale v žádném případě jsem nechtěla být ta, co udělá první krok.

//Storm, kdykoliv se přidej, až spolu budou vést přímou komunikaci tak budeme čekat i na tebe.

Styx neměla ani tušení, o čem mluví. Jak jsem pochopila, sama se nemohla setkat s velkým množstvím… Magičů, jak to ráda nazývala. Za všechno mohla její smečka, rodiče nebo sourozenci, kdokoliv, s kým vyrůstala a kdo jí vštěpoval do hlavy všechny ty hlouposti. Začínalo mi jí být spíše líto, než abych byla naštvaná, ale hlavně jsem ji zoufale chtěla přesvědčit o opaku naší zlé existence. Samozřejmě, i tací existovali, ale byla to naštěstí ještě stále menšina. Nemagiči musí být také rozmanití. Nemůžou být pořád jen hodní, navíc, ona je taky jako osina v… no, tam. Ignorovala jsem její snahu o vysvětlení a vlastně jsem jí skoro skočila do řeči, hlavně, aby už přestala.
"Copak jsem tě v našem rozhovoru kdykoliv byť jen urazila?" začala jsem s lehkým opovržením nad těmi odpornými slovy. To mohla rovnou poslat do záhuby celou vlčí rasu, vždyť to byl jeden velký blábol a nesmysl. Občas jsem měla i pocit, že už jí docházely argumenty, vždyť to byl jeden velký kolotoč. Zlí tam, zlí sem, ty jsi hnusná a on taky. Magie je fuj, a nic jiného z ní nevzešlo. Taková velká krupicová kaše. "Když jsi nikdy nikoho takového nepotkala, jak můžeš dát na pomluvy? Dokud něco nezkusíš na vlastní kůži tak… Bys o tom neměla vyprávět ve špatném. Ať už tě to učili rodiče nebo žáby," pokrčila jsem rameny nad svým kratičkým monologem a byla jsem celkem spokojená nad svým zjevením nápomocné Wizku. Už dlouho jsem nenašla nikoho, kdo by ocenil mé rady. Ne, že by Styx jakkoliv brala moji osobnost samotnou na vědomí, ale alespoň poslouchala. Snad.

Teď už to byl i frustrovaný povzdech. Můj. Jen aby bylo jasno, ve společnosti cizích a vlastně i ve společnosti přátel jsem nevzdychala nikdy, ale tady to nešlo jinak. Brala jsem Styx jako takový ztracený případ, vlčici, která nestála za jakékoliv obavy v procházející konverzaci. Což o to, výčitky na konci dne přicházely ať už to byl kdokoliv nebo ať to bylo cokoliv, přesto mi naše jemné nepřátelství vyhovovalo. Nebála jsem se hovořit, alespoň ne tak úzkostlivě, jako normálně. Když myslíš… Naklonila jsem hlavu na stranu a vylezla s jistou námahou z řeky, abych se taky před dalším putováním stihla usušit. Nesedla jsem si, abych náhodou zase nezničila svůj čerstvě upravený kožich. Sledovala jsem tu vlčici jako by mě mohla odpálit na místě do vzdáleného vesmíru. Její poznámku o mé slepotě jsem minula bez problémů, tak nějak jsem si ani nebyla jistá, jestli to své já zdůraznila právě kvůli mně.
"A kdo ti to řekl? Měla jsi někdy zkušenost s někým jako já?" vyprskla jsem na její další slova. Počítala jsem s jistými narážky na moji vznešenou, obrovskou sílu, ale svými slovy jsem myslela pouze moji vlastní ustrašenost a stydlivost. Také jsem těch slov okamžitě litovala, protože to znamenalo poslouchat další urážky na moji maličkost. "Tedy, někoho hodného – s magií?" dodala jsem pro všechnu jistotu. Pokud by odpověděla negativně, samozřejmě už jsem si v hlavě rýsovala další slova. No, pozitivní odpověď bych ani nečekala.

Chtěla jsem si získat její důvěru, ale šlo to ztěžka, když jsem ji v mé pozici mohla stále kdykoliv zakousnout. To jsem samozřejmě nechtěla. Byla jsem tak velmi šťastná, nebo alespoň šťastnější, když nenechala vyznít moji otázku jen jako řečnickou a téměř ihned na ni odpověděla. Její jméno bylo v podstatě stejné tako její povaha. Začínalo sladce, ale jakmile se k němu přidalo ostré x, už to nebylo jméno pro andílka. Ne, že mé jméno by kdy bylo pěkné, ale někdy se i mistr tesař utne. Měla bych jí odpovědět? Nezeptala se ale… asi jo. Přikývla jsem na odpověď a do řeky si přímo lehla, abych si vyčistila rány na krku a břiše. Musela jsem se převalit, aby voda dosáhla na všechny části mého těla a brzy se voda nemísila jen s krví, ale i s bahnem a různým dalším nepořádkem, který se v průběhu času lepil na moji srst.
"Wizku," odpověděla jsem po nějaké době. Když si bude jistá, že ji nemůžu ublížit, pochopí mě? Nahodila jsem na obličej milý úsměv a pronesla jsem obyčejná slova. "Nic neumím. Podívej." pohodila jsem hlavou k řece, jako bych ji tak mohla dostat blíž. Alespoň jsem doufala, že něco vidí, protože jsem vynaložila všechno svoje zbylé štěstí a vytrvalost na obyčejné rozvlnění vody. To mimochodem ani nebylo vidět, protože řeka se vlnila sama o sobě. Jen moje maličkost byla ihned pro všechny oči zcela bez ducha a vyčerpaná, když jsem si ve vodě sedla na zadek a čekala, až se mi přestane motat hlava. Vidíš? Povytáhla jsem obočí ke Styx v němé otázce.

//(VVJ) Západní Galtavar

Vlčice nevydala ani hlásku. Už jsem jí nevěřila – a ne, že by to předtím byla nějaká extra důvěra. Teď jsem byla každopádně naplněná nejistotami a váhala jsem, jestli bych radši neměla odejít. Jenže já za sebou nerada nechávala nepřátele. Prozatím jsem ale jen bloudila studenou vodou a čekala, až mě rána na tlapce přestane pálit natolik, abych se mohla namočit celé. V tomhle horku to bylo těžké, ještě když už vysvitlo slunce a horko začalo v mnohem větší míře. Voda nebyla tak osvěžující, spíše vlahá, a hlavně v řece jí neuvěřitelně moc chybělo.
Po několika dlouhých minutách ticha mi to už začalo být nepříjemné. S normálními vlky jsem takovou potřebu mluvit neměla, ale bylo to nejspíš proto, že v takových situacích nebylo, čeho se bát. Jenže od téhle, od té jsem nevěděla, co čekat. Zkusila jsem první věc, která mě napadla: "Jak se jmenuješ?" Byla to krapet řečnická otázka, protože jsem od ní odpověď snad ani neočekávala. Možná něco ve smyslu že mě pohřbí na samém konci světa, než aby mi řekla jméno, ale takové konspirační teorie jsem radši zahnala někam do koutu mysli.
To by mě zajímalo, co bude dělat, až objeví vlastní magii. Vždyť… vlci bez magie neexistují. Je to blbost. Ona je blbá. Zakroutila jsem nad tím opovrženíhodným chováním hlavou. Sama jsem se před ní třásla (i když to byla jen iluze mé mysli) jako ratlík, přesto mě osočovala vražednými slovy, a i přes mé očividné psychické nevyrovnání si dovolila na mě zaútočit – a teď stála na břehu jako poraženec. Nějak jsem nedokázala přijít na to, kdo z nás dvou byl více slabý. Možná jsme každá měla jinou slabost? Fyzickou, psychickou – a ona samozřejmě měla i újmu minulosti. Musela mít, vždyť takové chování by nevzešlo ze dne na den, taky jsem si nemohla říct - Tak, a teď budu nesnášet všechny hnědé vlky.

Přikývla jsem. Nemělo cenu na ni mluvit, ještě by mě akorát znovu napadla i přes její vyčerpání. Otočila jsem hlavu zpět před sebe a znovu se rozešla. Teď, když jsem se nemusela soustředit na její dotírání, mě rány začaly obtěžovat. Kamkoliv jsem šla, tam ze mě kapala krev. Ani ne tak z pokousané tlapky, z rány na krku už vůbec, ale z potrhaného břicha. Sem tam jsem cítila dotek vlastní odumřelé kůže, jak se oddělila od zbytku těla. Přestože to zní drasticky, jen to ošklivě krvácelo a vypadalo, ale nic smrtelného jsme jedna druhé nezpůsobily. Byla jsem pyšná na svůj úspěch, na to, jak jsem nebyla jediná, z které kapala krev, no zároveň už jsem začínala litovat všech svých kroků a slov, říkala jsem si, co jsem mohla udělat jinak a jak jsem mohla zabránit katastrofě.
Minuli jsme jezero. I když jsem tam mohla zastavit, neudělala jsem to. Zahlédla jsem pár dalších vlčích duší a nechtěla jsem rušit jejich idylku svým zakrváceným tělem. Vypadala jsem jako bych zrovna vyšla z bojového pole uprostřed války, přitom to bylo jen pár malých škrábanců, které sice pálily jako čert, ale už nebolely tolik jako předtím. Dech se mi mezitím uklidnil, takže hned co jsme minuly jezero, zamířila jsem přímou bleskovou čarou do řeky. Teď mě ještě utopí... Však to si ještě užijeme legrace.

//Řeka Mahtaë, sever (přes Velké vlčí jezero)

Smutně jsem nad ní zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem k ní jít blíž, ani ne tak z odporu, jako ze strachu. Přesně tihle vlci mohli za mé chování. Nenechala jsem se zastrašit představou dalších probdělých nocí, radši jsem se k ní přiblížila tak, abych ji měla na dosah, no ne natolik, aby mě stihla zase čapnout. Prohlédla jsem si ji a jednoduše jsem se rozhodla, že buď to tady bude bolestivě rozdýchávat nebo půjde se mnou. Vždyť skoro ani nemá na vybranou. Dlouze jsem si povzdechla a zabořila pohled do země, protože už jsem se nedokázala tvářit jako odvážná potvůrka.
"Můžeš ode mě být… třeba deset metrů ale… Pojď. Chci ti pomoct a taky potřebuješ vyčistit rány." navrhla jsem opatrně, jako by ji můj návrh mohl vyděsit, což klidně mohl vzhledem k jejímu chování. Nečekala jsem na její názor, s odstupem dvou metrů jsem ji obešla a podle čichu hledala nejbližší vodní zdroj. Do rány se mi dostal pach rybiny, což bylo jediné dobré znamení. Zastavila jsem se a obrátila hlavu zpět na tu vlčici. Nepřišlo mi dobré říkat své jméno, ne kvůli souboji ale jednoduše proto, že by to bylo krajně nevhodné, zrovna v téhle situaci. No tak, nebuď magor. Mám si vybělit oči aby šla se mnou? Povytáhla jsem obočí, abych se od ní dočkala alespoň nějaké odpovědi. Očividně už nemohla, přesto se tvářila jako Herkules.

Svět se najednou zdál být tak velký – vždycky jsem všude bloudila a ani sem jsem nedorazila schválně. Stalo se to vlastně úplně omylem, protože jsem měla namířeno zcela na opačnou stranu. Sice se nedalo nic dělat, ale alespoň jsem našla místo na odpočinek, protože jezero, které se přede mnou rozprostíralo, bylo dokonalé všemi svými směry. Slastně jsem se rozvalila na nejbližším kameni. Studená voda mi omývala špinavé tlapky a schladila mě i za tak horkého dne. Smývala jsem ze sebe všechnu tu špínu, kterou jsem cestou sem stihla nasbírat a už bych se ubírala ke spánku, když v tom mě vyrušila cizí slova. Sumec vyrazil nad hladinu téměř uprostřed jezírka, přesto ho bylo jasně slyšet.
"Sim vás, jste asi neviděla moji ženušku což?" s jistým náznakem úlevy v hlase se šel sumec nadýchat kyslíku do vody a ihned se objevil zpět, abych mu mohla odpovědět. Sama jsem jen zavrtěla hlavou, jako že jsem nic takového neviděla. S šokem jsem málem ani nemohla mluvit. "Stará si mě najde, no to víte že jo. Si vezme někde nějaký kořen a určitě mi jednu majzne, no to je. Starý chlapi, to už je lepší, ti nikoho nemlátěj. Stará, ach ta stará, to je jiná úroveň." smíchem jsem se málem překulila do vody, ale nesmála jsem se nahlas, protože to by bylo nanejvýš neslušné. Slušně se ale nechoval ani ten sumec, takže jsem se to rozhodla více méně ignorovat.
"Sumče, proč tedy nejdete za těmi chlapíky? Se starou se můžete rozejít a v téhle době už je všechno možné!" navrhla jsem zvesela. Sama jsem si vybavovala vlastní vzpomínky na dobu, kdy bylo všechno možné, takovéto komplikované vztahy. S jistými obtížemi jsem se opět postavila a došla kousek do vody, abychom na sebe se sumcem nemuseli tak křičet. Sumec nad mojí odpovědí horečnatě přemýšlel, a to co z něj vyšlo donutilo zase přemýšlet mě. Sakra, tak komplikovaný rozhovor jsem ještě nezažila!
Sumec povídal… "Sakrblé, no to by šló, to by šló. Sama mi ale řekněte, jak asi budu mít děti? Sumečci jsou tak krásní a já o ně rozhodně nechci přijít!" s vážným výrazem jsme oba horlivě přemýšleli, jak tu zapeklitou situaci asi vyřešíme. Sumec měl pár hloupých nápadů a já ještě hloupější, než jsem navrhla tu nejlepší věc v mém životě. "Spermabanka se najde vždycky! Sumic… Starých se najde všude plno a ty děti si pak vezmete vy do vlastní péče! Sumečci budou všude." se štěstím na tváři sumec rázně přikyvoval a já se jen rozplývala nad svým návrhem. Sakrblé, jak říkal, snad ještě nikdy jsem neměla tak chytrý nápad jako právě v tu chvíli. Spermabanka, koho by to napadlo!
Svět se mi euforií párkrát zatočil. Sumec už dávno zmizel pod hladinou a pro mě to bylo znamení, že toho blouznění už bylo znovu dost. S úsměvem jsem se vydala zpět na břeh a čím dál jsem se vzdalovala od jezera, tím větší nervozita se ve mně opět uhnízdila. Sice to byl jen krátký rozhovor, ale na to místo jsem se musela někdy vrátit. Sice, nebyla jsem tam snad už někdy? Sluch mi hlásil povědomé zvuky, ale místo bylo zcela jiné! Snad by to mohlo být příště ještě lepší?

Svoboda, na nic jiného jsem nedokázala myslet. Pustila jsem její ucho a zůstala v podstatě ležet na zemi, napůl zvednutá a napůl stále na zemi. Potřebovala jsem všechny ty rány vyčistit, protože většinu času jsem ležela na zemi. Ale na to nebyl čas, musela jsem si dobře rozmyslet, co dál. Kdybych chtěla, je teď na místě mrtvá. Sledovala jsem, jak se vlčici rychle zvedá hruď a v duchu jsem se musela vítězně zasmát. Uspořádala jsem si pětisekundovou malou oslavu, než jsem se doopravdy postavila na všechny čtyři. Také jsem měla zrychlený tep, ale stále jsem měla do vyčerpání ještě skoro polovinu cesty. Měla jsem dobrý tip na naše schopnosti.
"Kdybych byla vrah, na místě bych tě teď zabila, víš to?" zamumlala jsem do tichého místa, které přerušovalo snad jen to oddechování a kapání krve – především z mé strany. Neměla to být výhružka, můj hlas zněl mile a dost možná skoro omluvně, i když nebylo za co se omlouvat. Prostě jsem jen chtěla, aby ode mě neodcházela jako nepřítel. Hlavně aby si nestihla oddechnout a neukousla mi pro změnu třeba ocas… Tahle myšlenka mě donutila udělat ještě pár kroků dozadu. Ocas jsem dala podřazeně mezi zadní nohy, ale nebyl to takový projev respektu jako ve smečce. Více méně jsem se všemi možnými způsoby snažila dát najevo, že nemá cenu se hádat, když mi dalo tolik práce jí vůbec způsobit nějaké štípnutí.

Sic jsem nikdy doopravdy nebojovala, můj krok byl velice chytrý. Na čerstvé ráně na krku jsem brzy ucítila jemný vánek a bolest pomalu ustupovala, zatímco jsem se mohla věnovat dalším faktorům. Kousnutí do mé tlapy bylo podlé, ale chytré, protože jsem ji okamžitě přestala blokovat. Sice to už nebolelo tolik, jako poprvé, ale bylo to dost na to, aby nás stihla obě přetočit ve vzduchu. Pekelná bolest se poté ozvala na mém břiše a já si téměř ironicky uvědomila, že mám zase hlad. Jenže to nemohl být konec, na to jsem ještě nebyla připravená a nebyla jsem si jistá, jestli protržení žaludku by byla zrovna pěkná smrt. Začala jsem kopat zadními tlapkami všude možně, do jejího břicha, tlapek a předními jsem občas zasáhla i tu pekelnou hlavu, ale nebyla jsem si jistá, jestli to mělo dostatečnou sílu na to, aby stisk alespoň trochu povolila. Tak či tak mi stále zůstala volná tlama i moje zakrvácené zuby.
Ať už mé kopání pomohlo nebo ne, zvedla jsem se tak, jak nejvíc to bylo možné. Ze země jsem lehce odlepila i lopatky a bylo to dost na to, abych se dostala k její hlavě. Okamžitě jsem se zakousla do první věci, která mi přišla pod čenich, což byly samozřejmě ušiska. Cítila jsem, jak se mi skrz špičku jejího ucha vlastní zuby setkaly a byla jsem si jistá, že pokud moje kousance do té chvíle nebolely, prokousnutá jakákoliv část těla už skoro musela. Nechtěla jsem jí ho ukousnout, přesto jsem vrčela a trhala s ním na jednu stranu a na druhou, abych jí snad alespoň trochu donutila mě pustit. To by stačilo na to, abych se dostala zpět do stoje... Ta myšlenka mě povzbudila v dalším chňapnutí, stále na stejné ucho ale již ne jen špičky, snažila jsem se dosáhnout co nejvíce k její hlavě, aby byla bolest intenzivnější. Už když jsem se chystala po ní znovu chňapnout jsem si uvědomovala, kolik lítostných večerů mě čekalo.

Zavrtěla jsem nad tím chováním hlavou. Jak asi chtěla ulovit zajíce, kdyby se nesnížila na jeho úroveň? Bez dupavého kličkování by jen těžko dohonila takové zvíře, ale neměla jsem moc času jí zrovna tohle vysvětlovat, koneckonců, to já se snížila na lov křepelek abych nemusela zabíjet velká zvířata. Navíc, než jsem stihla něco říct, přerušila mě dalšími slovy, která mě nemile překvapila, protože bylo jasné, že mi půjde po krku. Já a zesílit? Vždyť ani neulovím jezevce protože je roztomilý! Až na tu část o roztomilosti jsem jí to také řekla nahlas, ale pochybovala jsem, že mě slyšela, protože hned nato se mi v krku objevilo něco, co tam být nemělo.
Jakmile jsem se ocitla v celkem nevýhodné pozici, musela jsem myslet jako lovec, ne jako hodná vlčice. Byla jsem kořist, ale kořist vlkům mohla také často utéct, nebo alespoň kopnout. Ať už mě za krk držela jakkoliv, seshora, zespodu – je to celkem jedno – obětovala jsem svoji kůži. Se zuby v mém těle si neměla, jak bránit vlastní krk, takže jsem zopakovala její útok a jednoduše si našla tesáky i s bolestivým zakňučením její krk. Krev jsem v podstatě okamžitě plivala, a i když to muselo vypadat zle, jen jsem chtěla, aby to bolelo. Moc dobře jsem věděla, kde má svaly a kde tepnu a dávala jsem si pozor, abych jí nezpůsobila poškození na životě. Tohle všechno musí být zlý sen, Prolétlo mi hlavou, ale neměla jsem čas se litovat. Rychlými pohyby jsem jí vlastními pařáty zatarasila cestu jejích tlapek k mým čelistem, aby mě náhodou bez pomoci vlastních zubů nemohla odtrhnout. Nemělo to cenu, protože by mě okamžitě mohla čapnout znovu, ale alespoň jsem měla naději dostat se ven z jejího bolestivého sevření.