Gallirea - Příspěvky uživatele

Přikývla jsem. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem pochopila, proč by někdo nic nechtěl nazpátek. Koneckonců pro vlky, které jsem měla ráda, bych udělala cokoliv. Klidně bych došla na konec světa a zpátky, kdyby jim to pomohlo. Předpokládala jsem, že stejný vztah má Morgoth vůči bohům. "Chápu," uznala jsem a mávla ve vzduchu ocasem. "Nakonec to nebylo tak špatné, jak jsem čekala. I když možná proto, že té krve nebylo tolik," pousmála jsem se. Mně se díky tomu ulevilo, ačkoliv vlkovi to nejspíš přišlo pohoršující, že neměl dostatek rudé tekutiny. Rozdíly mezi námi mě fascinovaly.
Děkovně jsem se na něj usmála a pak zabořila zuby hluboko do čerstvého masa. Byl to podivný zážitek, neboť mi na jazyk nestekla téměř žádná krev. Maso bylo lehce tuhé, ale rozhodně neztratilo na své chuti, naopak. Scházela kovová pachuť a všechny ostatní chutě se zvýraznily. Vlastně to bylo docela dobré - neobvyklé, ale dobré. "Dobrý lov," pochválila jsem nás, "kéž by takhle probíhaly všechny," uchechtla jsem se a líně se protáhla.
S plným žaludkem přišla i únava. Líně jsem zamrkala do prvních denních paprsků a rozhlédla se kolem nás po nějakém pěkném místečku. Nakonec jsem se spokojila s rudým listím, které už stihlo spadat ze stromů a tvořilo pěknou peřinku na zemi. Stočila jsem se do klubíčka a olizovala krev ze svých pysků, dokud nebyly téměř zářivě bílé.

Posadila jsem se kousek od nich. Listy kolem nás už byly krásně zbarvené a všechno hrálo rudými a zlatými barvami. Podzim byl snad nejkrásnějším ročním obdobím, ačkoliv zima už nebyla tak příjemná. Slastně jsem se nadechla čerstvého vzduchu, ale ten brzy naplnila kovová pachuť. Přenesla jsem svou pozornost zpět k Morgothovi a tomu nyní mrtvému mláděti. Nejdřív jsem netušila, proč vlk hrabal do země díru, ale brzy jsem to pochopila. Jistě, krev se někam musela nejdřív nashromáždit, než mohla být použita. Mělo mě to napadnout. Zajímalo mě, jak asi maso chutná, bez vší té krve.
Morgoth po sobě začal kreslit. Napadlo mě, jestli to není moc intimní, pozorovat ho, ale nestěžoval si. Jemně jsem se pousmála. Mou prioritou po každém lovu bylo se co nejdřív umýt a dostat ze sebe krev - nikdy bych si jí na sebe dobrovolně nenačmárala. Částečně jsem byla ráda, když vlkovi krev došla. "Zajímavé. A... co se stane teď?" Natočila jsem hlavu do strany. "Dají ti Bohové nějaký dar, nebo je to jen... preventivní oběť?" Vyzvídala jsem a zahleděla se na nebe, jako bych čekala, že se z něj snese kulový blesk jako znamení, že rituál vyšel. Možná proto jsem byla nevěřící - měla jsem špatné představy o tom, jak to všechno probíhá.
Ze všeho toho poskakování a putování mi zakručelo v břiše. Nespokojeně jsem přitiskla uši k hlavě a pokývala hlavou k mláděti, které před námi nehybně leželo. "Můžeme ho teda sníst, žejo?" Inu, očividně jsem se opravdu dostala přes všechnu tu averzi vůči zabíjení. Téměř jsem při pohledu na čerstvé maso slintala.

Morgoth byl očividně rozený lovec - to já jsem se držela spíše v pozadí a soustředila se na to, aby mi na kluzké skále nepodklouzly tlapky. Byla jsem rychlejší než vlk i mládě kamzíka, ale nechtěla jsem se předvádět. Byla jsem tu od toho, abych pozorovala rituál bratrstva. Hnala jsem se tak za vlkem a bedlivě všechno pozorovala, ačkoliv to s mým zrakem bylo trochu složitější. To důležité jsem však viděla - Morgoth už měl mládě téměř v hrsti, a chudák malá bojovalo o život. Bylo mi ho líto, ačkoliv jsem věděla, že takový j prostě koloběh života. Rozhodně to neznamenalo, že bych ho toho trápení nechtěla ušetřit, ale už jsem neměla pocit, že se snad pozvracím. Mezi mnou a mládětem probleskl elektrický výboj, který ho omráčil. Byla to jednodušší cesta než se za ním honit po kluzkém kameni. S vítězným úsměvem jsem je konečně předběhla a zakousla se mláděti to hrdla, aby nestihlo utéct, kdyby se probralo. Poslední vražedné kousnutí jsem však nechala na vlkovi, vzhledem k tomu, že měl na lovu větší podíl než já a byl to také koneckonců jeho rituál.
Vyčkala jsem na vlka a poté mládě pustila. "Tak ukaž, co se dělá dál," pousmála jsem se a trochu se mentálně začala připravovat na všechno možné. Rozhodně jsem musela přichystat i svůj žaludek - krev už mi nevadila, ale nemusela jsem jí vidět litry. A z toho, co jsem pochopila, si s ní Morgoth chce kreslit po těle. Nerozumím tomu, povzdychla jsem si.

Pokývala jsem hlavou. Měl pravdu, samozřejmě, a tak jsem se donutila své naštvání hodit za hlavu. Vždyť můj rodný domov měl také svá pravidla, která na Galliree neplatila. Jen už jsem tu žila tak dlouho, že jsem zapomněla, jak je ve skutečnosti svět venku odlišný.
Trochu jsem se jemu popisu kamzíků uchechtla. "Ano, přesně tyhle," potvrdila jsem. Drcnutí od jejich rohů bolelo, ale stále to byla z jednodušších zvěří na lov. "Tak tedy pojďme." Máchla jsem ocasem ve vzduchu. Možná se ve mně po několika letech konečně probouzely ty správné pudy, protože jsem se vlastně docela těšila. Přikrčila jsem se k zemi a každou chvíli zavětřila, abych neztratila pachovou stopu, která mě vedla blíže k horám. V hlíně tu byly vyšlapané cestičky od kopýtek, takže jsem nepochybovala o tom, že jsme na správné stopě.
Lov byl především o trpělivosti, a té já jsem měla na rozdávání. Trvalo několik dlouhých minut, než nás pachová stopa konečně někam dovedla. Přímo nad námi, na jakési horské cestičce, si zkoušelo šplhání mládě kamzíka. Věnovala jsem Morgothovi významný pohled, jako bych se chtěla zeptat, jestli je tohle jeho ideální představa krvavé obětiny.

1. Navštívit všechna přímořská území
(kromě Bukového srázu a ostrovů - Sráz, Západní úkryt, Dlouhá řeka, Přímořské pláně, Lachtaní pláž, Kamínková pláž, Delta, Mušličková pláž, Magický palouk, Slunečná pláž, Staré meandry, Eucalyptový les, Mangrovy, Konec světa, Popelavá pláž, Zpěvné věže, Prstové hory, Tmavé smrčiny, Řeka Tenebrae (4 body)
2. Promluvit si s vlkem z alespoň tří velkých smeček (3 body)
3. Potrénovat magii loutkaře s tím, kdo ji také vlastní (2 body)
4. Zajít v noci do Maharských močálů a nechat se postrašit duchy, ehm, mlhou(1 bod)

//Zrcadlové hory

Povzdychla jsem si. Ano, bylo to složité, ale taková byla pravidla. Bála jsem se, že bych vlčata nedonosila, kdybych je nedodržela. Co bych pak se sebou dělala? Nepříjemně jsem sebou ošívala nad tou myšlenkou. Přesto se ke mně Morgothova slova dostala, a já sklopila uši k hlavě. Možná to mělo být hravé popichování, ale dotklo se mě to. "Není v mých tlapkách s tím něco udělat," připomněla jsem mu a pokrčila rameny.
Měl podobný názor na svět, jako já - že všechno má důvod, i ty špatné věci. Možná jsem se mu snažila namluvit, že i smrt jeho vlčat měla nějaké odůvodnění, ale sama jsem se nedokázala přesvědčit o tom samém. Byla bych snad špatnou matkou, kdybych měla vlčata?
Byla jsem ráda, že nad tím nemusím moc myslet, neboť nás čekal lov. Byla to moje premiéra po hodně dlouhé době, ale lov se snad nezapomínal, či ano? Zavětřila jsem, abych se ujistila, že se tu nějaká zvěř pohybuje, a byla to pravda. "Pachy jsou poblíž, u hor. Nejspíš kamzíci," uvažovala jsem nahlas a pobaveně na Morgotha pohlédla. "Asi si budeme muset trochu zašplhat, než něco ulovíme."

//Zrcadlové jeskyně

Úplně jsem ze začátku nepochopila, na co tím naráží. Pak mi to však postupně došlo, a do tváří se mi nahnalo horko. To byl prostě ochotný na to hupnout jen tak, dát mi vlčata pokračovat v hledání sestry? To bylo tak nenormální, až mě to vlastně ani tolik nezaskočilo. Po prvotním šoku, kdy jsem na něj zírala s rozšířenými očky, jsem jen pokývala hlavou. Vlastně to znělo až komicky dobře. "Jistě, ale... Tady nejsme v Bratrstvu," připomněla jsem mu se smutným úsměvem. "Musela bych dostat svolení alfy, měli bychom být členy smečky, partnery... Obávám se, že chtít můžeme cokoliv," vydechla jsem zklamaně. Nic z toho se nemohlo stát přes noc, ani nic z toho nešlo tak jednoduše vrátit zpět.
Překvapeně jsem na něj pohlédla, když se trochu rozpovídal o svém životě. "To je mi líto," špitla jsem. Nevěděla jsem, co bych mu mohla povědět, aniž bych řekla, že jeho bohové třeba nejsou skuteční. Nechtěla jsem věřit, že by nějaký bůh přál něco takového na kohokoliv. "Možná... že vědí víc, než my. Možná kdyby se vlčata narodila živá, čekal by je špatný život." Zkusila jsem to.
"Můžeme něco zkusit ulovit v lese. Není to ideální místo, ale touhle dobou budou na všech pláních smečky," navrhla jsem, a ani jsem nečekala na jeho odpověď. Byla jsem si celkem jistá, že je to dobrý nápad, a tak jsem dál pokračovala cestou do hvozdu, jehož stromy se tyčily nedaleko pod horami. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, který mě štípal v nose, jak byl studený. Vítala jsem odpočinek od vedra s otevřenou náručí.

//Východní hvozd

Pozorně jsem poslouchala a jemně u toho pokyvovala hlavou. Všechno to bylo tak... komplikované. Trochu mě zamrzelo, že nemohu své přání vyslat bohům - přitom jsem na ně ani nevěřila. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou nad tou myšlenkou. "Tak to prostě musím doufat, že jednou ještě přijde můj čas," vydechla jsem. Nerada jsem propadala zoufalství, ale vždycky, když došlo na tohle téma, cítila jsem se mizerně. Krátce jsem na Morgotha pohlédla a kdo ví proč, trochu jsem se o tom rozmluvila. Možná to bylo tím, že to byl v podstatě cizinec. Neznal mne, a tak jsem se méně bála se mu ukázat. "Bývala jsem ve smečce pečovatelkou. Miluju vlčata," hlas jsem měla zastřený mateřskou láskou, kterou jsem neměla komu dát, "ničeho jiného snad nelituju tolik, jako toho, že žádná nemám." Pokrčila jsem rameny. "Ani po té spřízněné duši netoužím tolik, jako po nich," uchechtla jsem se, abych to celé trochu nadlehčila. Nechtěla jsem, aby naše konverzace byla jakkoliv depresivní. Vždyť nám spolu bylo tak dobře, tak proč to takhle ničit?
Musela jsem se oklepat zimou, když se ode mne odtáhl, ale beze slov jsem ho následovala. Alespoň už venku nepršelo. Vlastně byl docela příjemný den na lov.

//Zrcadlové hory

Choulili jsme se k sobě, jako by už byly zimní mrazy. Bylo mi vlka tak trochu líto - netušila jsem, co bude dělat, až takové mrazy doopravdy nastanou. Ale vždy se zima dala vcelku dobře přečkat na jihu. Možná tam nakonec potká svou sestru, až se oba se svými kožíšky budou schovávat před zimou. "To je dobře," jemně jsem do něj strčila, aby už na to přestal myslet. Sestra se najde, tečka. Příběh nekončí.
Musela jsem se trochu zasmát. Nojo, byla jsem trochu pokrytec, před něčím jsem varovala a pak jsem to sama udělala. Byla jsem ráda, že mě v tom Morgoth zastavil. Pousmála jsem se a máchla ocasem. "Nefunguje?" Natočila jsem hlavu do strany a trochu zklamaně mi klesla ramena. "Ale klidně můžeme i tak. Něco ulovit," dodala jsem. Koneckonců už to nějakou chvíli bylo, co jsem se naposledy stavila v úkrytu doplnit zásoby do svého žaludku, a tak jsem měla na lov větší chuť než obvykle. S očekáváním jsem na vlka pohlédla. "Alespoň mi můžeš ukázat, jak to všechno probíhá," navrhla jsem. Ono vyprávění o tom bylo něco, ale vidět to na vlastní oči bylo vždycky jiné. Třeba nakonec všechno to povídání o krvi nebylo tak tragické, jak jsem si to ve své hlavě vykreslovala.

Byl to takový podivný pocit. Morgotha jsem znala jen pár hodin, tudíž jsem logicky nemohla k němu nic cítit - a přesto mi srdce splašeně bušilo, když se ke mně natiskl. Dávala jsem to zavinu tomu, že se mě vážně dlouhou dobu nikdo nedotýkal, a tak mi jakýkoliv dotek od kohokoliv způsoboval malinkatý infarkt. Pousmála jsem se, a na oplátku do něj také šťouchla. "To nevadí," uklidnila jsem ho. Déšť venku už pomalu ustával a dokonce se i rozednívalo, a tak už nebylo čeho se bát. K mému překvapení jsem zjistila, že jsem trochu zklamaná. Možná jsem od toho tulení čekala něco víc. Minimálně to, že bude trvat déle.
Souhlasně jsem přikývla. Byla jsem ráda, že někdo dokázal uznat, že ví míň než ten druhý. A ačkoliv jsme se svými vědomostmi nikdy moc nechvástala, dělalo mi radost, že v téhle situaci jsem ta moudřejší já. "Podaří," vyhrkla jsem ihned, "určitě podaří. Nepropadej pesimismu," poradila jsem mu a vesele střihla ušima. Byla jsem spíš realistou než optimistou, a podle mých kalkulací bylo téměř nemožné, že by se Morgoth a Morghana už nikdy neměli najít. Tak to prostě v životě nefungovalo. Kdo hledá, ten najde.
Pokud tedy hledá. Zavrtěla jsem hlavou. "Ale to nevadí. Někomu to není souzené," posteskla jsem si a pokrčila bezradně rameny. "Rodina a... to všechno," dodala jsem, aby bylo jasné, že já tentokrát nemluvím jen o sourozencích, kteří by pro vás šli přes půl světa.

Ani mě něco takového nenapadlo. Ne, že bych nevěděla, že se dá zahřát tělesným teplem - to jsem se samozřejmě naučila už jako malé vlče stočené u matičního břicha. Avšak už to bylo tak dlouho, co se mě někdo dotýkal, že jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec možné. Chvíli jsem tak na Morgotha zůstala tupě zírat, ale rychle jsem se vzpamatovala. "Jistě, samozřejmě, no jasně," vyhrkla jsem narychlo, aby si nestihl moje ticho přebrat jako nesouhlas, protože to rozhodně nesouhlas nebyl. Jen jsem byla... překvapená. Pousmála jsem se. "I mně bude líp s trochou tepla," dodala jsem, aby se snad necítil, že mě do toho nutí. Páni, myslela jsem vážně na všechno, co?
Uchechtla jsem se, protože to tak trochu vyznělo, že jsem stará. Namířeno jsem k tomu měla, ale ještě jsem se tak úplně nebrala. "Nějakých... pět let, možná? Něco málo už jsem zažila," zazubila jsem se. Byla jsem na Galliree spokojená, ačkoliv jsem posledních pár let byla zaslepená vlastním zoufalstvím. Teď jsem měla oči doširoka otevřené a vnímala jsem každý moment jako moment, za který být vděčná. Možná jsem prozřela, jak říkal Morgoth. "Gallirea je ten správný kraj na všechno," potvrdila jsem s úsměvem, "můžeš tu... vlastně cokoliv. Nikdo ti neurčuje hranice, jen ty sám. Klidně tu můžete založit nějakou další základnu bratrstva," navrhla jsem zamyšleně.
Ze vší té jeho lásky mě bolelo vlastní srdce. Nevím, čím to bylo, ale musela jsem myslet na lásku v pravém slova smyslu, ne jen tu sourozeneckou. Ačkoliv to bylo hloupé, protože Morgoth a Morghana byli příbuzní, ale ten cit byl z vlka tak cítit, že jsem nemohla jinak. Měla jsem pocit, že mě takhle snad nikdo nikdy nemiloval. "Rozhodně vám ho závidím," povzdychla jsem si.

Moje tělo už se přizpůsobilo Gallirejským teplotám, ale Morgoth už se třásl - a to nebyla ani pořádná zima. Sklopila jsem uši k hlavě a provinile se pousmála. "Promiň. Ze všech možných magií nemám ani jednu, která by nás zahřála," přiznala jsem. Na moment jsem se cítila jako zklamání, ale pak jsem si připomněla, že nemůžu něco takového kontrolovat, a tak jsem nad tím jen zavrtěla hlavou. Magie ohně či nějaká podobná mi prostě nebyla přána.
Bratrstvo nakonec neznělo tak špatně - naopak znělo vážně dosti otevřeně. Přikývla jsem na srozuměnou. Ač to bylo všechno moc vábné, nedokázala jsem si představit žít takový život. Já měla ráda řád a neměla ráda krev - takže v podstatě jsem měla všechny priority otočené. Přesto mi Morgothova přítomnost nevadila, naopak.
Pokrčila jsem rameny. "Vlci, které jsem potkala před několika lety, tu stále ještě jsou. A ti, co nejsou, většinou zemřeli," odmlčela jsem se. Bylo podivné znát tolik vlků, kteří už nebyli mezi námi. Připadala jsem si... smrtelná. Podivně jsem si to uvědomovala a nebylo to příjemné. "Ale nepochybuju, že kdo by chtěl, mohl by odejít. Spíš... se tu věci většinou semelou tak, že už pak ani odejít nechceš," pousmála jsem se a přikývla. "Jsem si jistá, že tu někoho najdete."
Na tváři se mi rozlil široký úsměv. Bylo hezké, jak mu na sestře záleželo. I mně záleželo na mých sourozencích - dlouho jsem neviděla Nickolase, který byl v podstatě jen o pár území dál. Musím ho navštívit. Milovala jsem svou rodinu. "To je moc hezké," vydechla jsem. "Snad se ti poštěstí a najdeš ji co nejdřív. Já a moji sourozenci... no, neumím si představit, že by mě někdo takhle zapáleně hledal, ale stejně se máme rádi," uchechtla jsem se.

//Zrcadlové hory

Pousmála jsem se. Morgoth byl dobrý vlk, a cestoval se mi s ním dobře. Byla jsem ráda, že jsme cestu stihli tak rychle - venku už nebylo vidět ani na krok, ale naštěstí jsme už byli schovaní v jeskyni a nehrozilo, že do nás z ničeho nic uhodí blesk.
Přikývla jsem. Opravdu to bylo zvláštní a ojedinělé, takže mi nevadilo, že to Morgoth podává takhle. A já koneckonců byla také ráda, že jsem z toho vyrostla. "Ano," potvrdila jsem s úsměvem a pokrčila jsem rameny. "Vždycky jsem ve smečce měla svou úlohu, jinou než lovec. Nechtěla jsem se přiživovat," ujistila jsem ho s úsměvem, aby si o mě nemyslel nic špatného. Nyní jsem sice v Borůvce žádnou roli neměla, ale chystala jsem se to co nejdříve napravit. Měla bych si promluvit s Baghý nebo Jinksem.
Oba jsme očividně byli z jiných krajů. Jemu přišlo divné mít jedno jméno, mně se sice líbila představa dvou, ale také to nebylo přirozené. Tak či onak jsem byla ráda, že ani jeden z nás nesoudí toho druhého. Minimálně já jsem Morgotha za nic neodsuzovala.
Pousmála jsem se. "Jak myslíš. Ale mám pocit, že jakmile gallirea někoho lapí, už ho nepustí," upozornila jsem ho. Koneckonců já také neměla důvod tu zůstávat, a najednou ze mě byla už skoro stará paní, která tu pořád oxidovala. Posadila jsem se dost hluboko na to, aby na mě déšť nedosáhl, ale zároveň jsem stále měla výhled na východ. Nechtěla jsem být uvězněná ve tmě. Znovu už ne. "Ale je hezké, že ti na sestře tolik záleží," dodala jsem.

//Vyhlídka

"Je v tom zásadní rozdíl," uchechtla jsem se a úsměv mu opětovala. Vážně mi bylo jedno, co si myslí, a to bylo... osvobozující. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si fakt, že jsem naživu. Byla jsem na tom mnohem líp, a ačkoliv bych zabíjení nepokládala za dar, rozhodně to mělo něco do sebe. Cítila jsem se silnější, a více méně i normálnější. Vybočování z davu bylo fajn, ale jen do určité míry - a jistě si to myslel i Morgoth, který se chtěl ujistit, že už taková nejsem. Neměla jsem mu to za zlé. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nevadí. Nejspíš jsem z toho strachu či averzi či co to bylo vyrostla. Pochopila jsem, že tak nemůžu žít, a tak," vysvětlila jsem a pokrčila rameny, "ale své lovecké schopnosti už asi nikdy nedoženu," dodala jsem s humorem v hlase.
Mít dvě jména znělo zajímavě, a očividně se to Morgothovi nijak nepletlo. Alespoň to bych od vlčete, co mělo dvě jména, očekávala - že bude mít jakousi krizi jaké jméno je tedy jeho. Ale vzhledem k tomu, že vyrůstal v okolí vlků, kteří to všichni měli stejně... dávalo smysl, že to vlkovi nedělalo problém. "Já jsem byla vždycky Wizku," oznámila jsem tak trochu odevzdaně. Neměla jsem se svým jménem problém, ale hej, mít dvě jména znělo vážně cool.
Přikývla jsem. Galilea byla opravdu rozlehlá a měla snad všechno, na co jeden pomyslel. A tak jsem moc dlouho hledat nemusela a nalezla jsem vstup do rozlehlých jeskyň, kam jsme se mohli schovat. "Život tu není špatní. Teda, nechci tím říct, že bys tu musel trávit roky. Třeba se ti sestru podaří najít hned zítra," povzbudila jsem ho.

//Zrcadlové jeskyně

//Zarostlý les

Přikývla jsem. "To ano, ale kořist už byla mrtvá," vysvětlila jsem, "to mi nevadilo. Vadil m ten akt... zabíjení. Ale to už je všechno minulost," dodala jsem s úsměvem a vedla ho dál. Došli jsme až na vrchol. Stihli jsme to ještě před úplnou tmou, takže většina Gallirei byla krásně vidět i přes déšť, který se kolem nás snášel.
Jméno nebylo tajné, a už už jsem měla na jazyku otázku, která by mi ho prozradila. Morgoth jako by mi však četl myšlenky - což i bylo možné, vzhledem k barvě jeho očí - a sám mi ho prozradil. Na tváři se mi rozlil úsměv. "Morpheus," vydechla jsem. Bylo to krásné jméno, jemné, na rozdíl od tvrdého Morgoth. Obě jména měla něco do sebe, avšak preferovala jsem jeho krevní jméno. Otázkou bylo, co preferoval on. "A jaké jméno máš raději?" Možná to byla hloupá otázka - dalo se vybrat mezi jmény? Možná to bylo jako vybírat si mezi vlastními vlčaty. Vzhledem k tomu, kolik lásky v tom jméně bylo, jsem však měla tušení.
Zmizet mohla opravdu kamkoliv. Rozhlédla jsem se kolem a viděla nesčetně mnoho území, včetně těch, které jsme už prošli. V dálce se tyčily Prstové hory, a vzhledem k tomu, že za nimi ještě pár míst bylo... "Není odsud vidět všechno, ale myslím si, že je to dobrý začátek. Prošli jsme už část jihu, tak... můžeš zítra pokračovat třeba na sever," navrhla jsem a chvíli počkala, dokud se Morgoth nevynadívá, a pak jsem nás začala vést zpět dolů, do hor.

//Zrcadlové hory