Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že se snad Cyril brzy uklidní. Spokojeně jsem máchla ocasem, ale ne nadarmo se říká neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Očividně jsem to s tou magií zase přehnala, protože Cyril se málem skutálel z Vyhlídky až dolů. Poplašeně jsem zalapala po dechu. "Cyrile!" Vyhrkla jsem a nakoukla přes okraj. Naštěstí tam pořád byl. No, možná je němý, ale alespoň jsem ho nezabila, uznala jsem a čapla ho za zátylek, abych mu pomohla vytáhnout se nahoru. Pak už jsem si držela rozumný odstup a raději nečarovala. "Jsi v pořádku?" Ujišťovala jsem se. Už jsem pomalu ani nečekala odpověď, ale kdoví? Možná ho další úlek vyděsil natolik, že mu znovu vrátil hlas. Ty to dneska vedeš, Wizku, pokárala jsem se a zavrtěla hlavou.

Povzdechla jsem si. Očividně to byl ten typ vlka, který si myslel, jak nechlapské je plakat. To mně se to líbilo. Bylo to... sweet, hned jsem ho měla radši, než když si hrál na tvrďáka. Jenže se mu nedalo pomoct, odmítal mě poslouchat a blíž přijít taky nechtěl. No tak si dojdu pro něj, rozhodla jsem se a souhlas nesouhlas překročila tu naši krátkou vzdálenost, abych mu mohl položit jednu tlapku za krk a trochu se k němu přitulit. "No tak to vybreč," chlácholila jsem ho, "promiň, já tě nechtěla tak moc vyděsit. Přísahám," podotkla jsem, pro jistotu, kdyby to náhodou neslyšel už desetkrát předtím. Napadlo mě, jestli magie myšlenek fungovala i opačným směrem - Erlend se mnou konec konců v myšlenkách promlouval. Ale možná jsem na to nebyla ještě dost silná? Číst... nebudu. Původně jsem chtěla říct číst myšlenky už ti nebudu, ale i z tohohle mála mě zabolela hlava.

Páni, vážně jsem ho vyděsila. Znepokojeně jsem máchla ocasem a jemně mu žuchla čenichem do tváře. "Notak, co je s tebou? Elektřině ses tolik nedivil!" I když jsem chápala, že když vlkovi zmizí hlava, je to nejspíš úplně něco jiného. Usadila jsem se před Cyrila, a jak se dalo předpokládat, čtení myšlenek se mu vůbec nelíbilo. Jen jsem nečekala, že začne brečet. Brečet jsem měla já. To já byla ta přecitlivělá, nestabilní, zlomená troska - a teď jsem tu seděla se zmateným úsměvem na tváři a brečel on. Byla to tak nečekaná situace, že jsem měla trochu chuť se smát. To by však nebylo moc milé. "Ale notak, pojď sem," broukla jsem a mávla tlapkou, aby přišel blíž. "Vždyť se zas tolik nestalo, klídek," zašeptala jsem. Celá ta tvrdá slupka ve vteřině zmizela a stála tu ta moje vnitřní máma, připravená pofoukat každou bolístku.

Cyril úplně oněměl. Překvapeně jsem zamrkala a ještě chvíli počkala, jestli náhodou nezačne mluvit, jenže on nic. Jen tak tam stál a pohyboval tlamou jako leklá ryba. Asi jsem ho vyděsila. Oops? "V klidu, to... byla jen magie," nervózně jsem se uchechtla, ale on začal couvat. Rychle jsem k němu přiběhla a zastoupila mu cestu, aby jen tak neutekl. Nechtěla jsem být ten důvod, proč se nám na Galliree pohybuje nějaký šílenec a vyřvává, že vlci nemají hlavy. Viděla to taky? Halucinuju? Jsem šílený? Škubla jsem sebou. Tak o téhle magii jsem ještě nevěděla. Očividně jsem byla silnější, než jsem předpokládala - každopádně to akorát potvrzovalo můj problém. "Nehalucinuješ ani nejsi šílený, vážně to je jen magie!" Zaúpěla jsem, ačkoliv číst mu myšlenky nejspíš nebylo úplně uklidňující pro někoho, kdo se považoval za šílence. Jejda?

"Přestaň se chovat jako ignorant!" Odfrkla jsem si zase já a přikývla jsem. Celý život jsem před něčím utíkala, schovávala se, odmítala nové možnosti. Vidět někoho dělat to samé bylo nervy drásající. Nechápala jsem, jak to se mnou někdo mohl zvládat. Možná proto jsem neměla žádné přátele. "Anebo můžeš založit vlastní," navrhla jsem, "Hromova úžasná nikomu přístupná smečka," přednesla jsem s dramatickým mávnutím tlapek ve vzduchu, jako bych měla nápis Hromova smečka ve vzduchu před sebou.
Takže bohové, huh? "Chceš začít Životem, nebo Smrtí?" Naklonila jsem neviditelnou hlavu do strany, ale Cyril na mě jen koukal a tak zaraženě stál. Jejda. Znovu jsem se zviditelnila a uvolněně zavrtěla ocasem. "Dejcháš?" Nejistě jsem se uchechtla. Nevypadal, že by dýchal.

Protočila jsem očima, ale tentokrát tak trochu ze soucitu. Znovu jsem ho nakopla malým elektrickým výbojem, abych jeho mysli dopřála takový milý restart. "To jsou jen tvoje vlastní předsudky, a to je to jediné, co tě jednou zabije," poučila jsem ho a hrdě se napřímila. "Jsem starší a rozumnější než ty, tak trochu poslouchej. Svoje možnosti si určuješ jenom ty sá. Byl jsi tam? V tom lese? Mluvil jsi s alfou? Ne. Nemůžeš vědět, co by se stalo," pokrčila jsem rameny, "zahoď tragické scénáře. Ty dělají všechno jenom horší," povzdechla jsem si. Vždyť jsem na tom ještě před několika měsíci byla úplně stejně. Byla jsem na dně, osamocená, měla jsem pocit, že na ničem nezáleží. A teď jsem věděla, jak moc je všechno jinak.
"Tak to zkus. Sejdi dolů, nemusíš ani do lesa, často se členové smeček pohybují v jeho blízkém okolí. Třeba ti něco padne do oka," pobídla jsem ho. Nad jeho další otázkou jsem se musela zamyslet, a nakonec jsem se jen uchechtla. "Znám hodně věcí. Mám začít fotosyntézou a skončit u zdejších bohů, nebo obráceně?" Ušklíbla jsem se a střihla ušima. "Nebo se ptáš na to co dalšího umím? Třeba tohle?" Zazubila jsem se a zmizela mi hlava.

Spokojeně jsem pokývala hlavou. Takže všechny naše nešvary byly vyřešeny. Mohla jsem zase volně dýchat.
O dobrém životě tuláků jsem pochybovala. "Taky jsem jím hodnou chvíli byla, nechápu, proč by to někdo podstupoval dobrovolně," přiznala jsem bez jakéhokoliv náznaku agrese. Prostě jsem to nechápala, to bylo celé.
Vlk si trochu protiřečil. "Tak chceš být tulák, nebo ne?" Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. Pohlédla jsem dolů na Asgaar a naznačila ten směr tlapkou. "Ano. Asgaarská smečka. Ale nevím, myslím, že tam jsou na tom podobně jako my," pokrčila jsem rameny. Každá smečka tu fungovala na podobný princip. "Sarumenská též... Ještě by měla být smečka na severu," uvažovala jsem nahlas a kývla hlavou tím směrem. Bylo odsud opravdu vidět téměř až do Sarumenu, ačkoliv jejich les byl v dálce už značně pidi a rozmazaný. Podívala jsem se zpět na Cyrila. "Bude těžké najít si smečku, která funguje jinak."

Trochu a tiše jsem se tomu zasmála. Už jsem nechtěla, aby měl za to, že se mu posmívám. Dokázala jsem svou pointu a to mi stačilo. Rázně jsem přikývla a trochu se pootočila směrem k němu. S trochou štěstí snad byla válečná sekera už zakopána nadobro. "Asi ano," uznala jsem a pokrčila rameny. Ve finále mi to bylo jedno. Možná jsem se nakonec nechala unést emocemi, ačkoliv jsem ještě před chvílí měla za to, že to já rozhodně nikdy nedělám. Oh well. Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
Zakroutila jsem očima, protože on to prostě nedokázal pochopit. "Aby nevznikl chaos, jako v každé smečce. Pomáháme si, ano, ale Kappa stále musí poslouchat Deltu a tak dále," vysvětlila jsem mu a doufala, že moje frustrace není v mém hlase tak evidentní jak mi přišlo. Naneštěstí - ale k mém štěstí - Cyril předem uznal, že by se mu v Borůvkové smečce nelíbilo. Že by nezapadl. Odfrkla jsem si. "Všichni zapadnou. Stačí mít trochu respekt," odtušila jsem. Vlk se zvedl, a tak jsem se pro jistotu postavila taky. "Někam cestuješ?" Povytáhla jsem kůži nad očima. Možná chtěl získat informace o Borůvce pro nějakého nepřítele. To jsem zas něco řekla.

Spokojeně jsem se pousmála. Dokázala jsem mu zavřít klapačku aniž bych mu nadávala nebo používala hrubou sílu. To bylo něco, na co jsem dokázala být pyšná. A Cyril si pro změnu připsal body k dobru tím, že se zastával svého přítele. Střihla jsem ušima a vševědoucně na něj mrkla. "Aha. A co ti ten Varjargar dává za to, že ho tu přede mnou bráníš?" Natočila jsem hlavu do strany. Muselo být jasné, proč se na to ptám - on také nedokázal pochopit proč by smečka bránila zatoulané vlče aniž by od něj něco chtěla.
Zamračila jsem se. "To samé bych mohla říct já o tobě. Nejsi zrovna prvotřídní posluchač," odfrkla jsem si také a posadila se, napůl natočená od něj. Museli jsme vypadat jako dvě uražená vlčata. "No... ano. O tom je společné soužití a radost," zavrtěla jsem hlavou, "nic ti do hlavy vtloukávat nepotřebuju. Tohle jsou základní vlčí pocity, jestli je nemáš, někde je problém." Pokrčila jsem rameny.
Začalo to klasické vyptávání, na které už jsem byla zvyklá. Odpovídala jsem v podstatě automaticky. "Ne. Máme i bety a všechna další postavení, která tě napadnou. Všichni mezi sebou spolupracují. Pokud potřebuje Kappa pomoct, nikdo se na nic neptá a pomůže jí, i kdyby to měla být samotná alfa. Nejsou mezi námi žádné rozdíly kromě těch hierarchických," odtušila jsem. "bývala jsem pečovatelkou, dobrovolně. Jestli chceš, aby smečka fungovala, každý musí zastávat nějakou úlohu," poučila jsem ho.

Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. Cyril byl očividně ztracený případ - ale nemohla jsem mu to mít tak úplně za zlé. Já také bývala ztracený případ, a ještě horší, takový nevyřešitelný. Natočila jsem hlavu do strany a povytáhla obočí. "Jaký to je, neznat v životě lásku?" Popíchla jsem ho. "Jediné, co za to chceme, je věrnost. A občasná pomoc, při lovu a tak. Oni dva očividně o azyl až tak moc nestojí," zamručela jsem. Ale vlk pokračoval ve vysvětlování, až nám oběma bylo jasné, že jsme se jen špatně pochopili. V klidu jsem si ho vyslechla - vždycky jsem byla pyšná na to, že se nenechám jen tak ovládnout emocemi. A nyní se mi to hodilo. Přikývla jsem na srozuměnou. "Aha. Co takhle to příště říct narovinu?" Povzdechla jsem si. I ta jediná hláska byla plná frustrace. "Takže ve zkratce jsi vážně nepoznal lásku, huh? To je smutný. Možná by ses tam měl jít podívat a zjistit sám, co to znamená, pomáhat z dobré vůle," změřila jsem si ho pohledem. "Máme dvě úžasné alfy které udělají cokoliv pro to, aby se smečce dařilo. Nepotřebují kvůli tomu dary a uctívání, promiň, jestli tě život přesvědčil o opaku. My o ničí dluh nestojíme," ukončila jsem to.
Vyvalila jsem na něj oči. Neměl rád vlčata? Páni. Netušila jsem, že může být ještě horší než se do té chvíle ukazoval. Elektrický výboj ho hezky štípl do boku, a já se jen ušklíbla. "Nejsem žádná nána," odsekla jsem. "Tak se ptej. Přece ti tu nebudu vyprávět všechny detaily, když o naši smečku ani nestojíš."

Přitiskla jsem uši k hlavě. "Od koho jsi to slyšel? Varjargar? To vlče? Jak se jmenovalo?" Byla jsem rozhodnutá Baghý tuhle věc nahlásit. Proč poskytovat azyl někomu kdo o to ve skutečnosti nestojí? Zasloužila si to vědět. Vždyť pro smečku dělala první poslední. "Všichni jsou tak rychlí s tím někoho pomluvit aniž by si na věci utvořili vlastní názor. To jseš mi teda vlk, bez názoru, zblblej kecama někoho dalšího," zavrčela jsem, "tak si udělej vlastní názor, když seš tak chytrej." Máchala jsem nervózně ocasem ze strany na stranu. Nečekaně se mě však Cyril zeptal na můj názor. Trochu jsem se napřímila, jako by to mohlo dodat mým slovům nějakou důležitost. "Jsem ve smečce už pět let a za tu dobu mi nikdo neuškodil. U nás dostaneš domov, jídlo, teplé kožešiny a přátele. Kdokoliv kdo tvrdí opak se sám něčím prohřešil. Tak třeba pomlouváním místa, které jim dává všechno to, co vlk potřebuje k životu. To musíte mít teda království, když tuhle věc tolerujete," vyštěkla jsem.
Pozorovala jsem s ním les pod námi, na rozdíl od něj mi však hrál úsměv na tváři. Protočila jsem oči. "Očividně toho nic o vychovávání vlčat nevíš. Samozřejmě, že je nebereme tak blízko rokle," poučila jsem ho a naštvaně ho švihla ocasem do boku. "Vážně by ses měl nejdřív něco o životě naučit než začneš poučovat," zabručela jsem.

//Zarostlý les

Zavrčela jsem, tentokrát výhružně. "Nic o tom lese nevíš. Zkus si promluvit s mou alfou a říct jí tohla. Ráda se podívám, jak ti hoří u prdele." Téměř nikdy jsem nebyla sprostá, ale Cyril si o to prostě říkal. Dokázala jsem snést v podstatě jakoukoliv kritiku, ale že by někdo odsuzoval mou smečku? Nikdy. Vůbec netušil, o čem mluví. "Vůbec nevíš, o čem mluvíš," řekla jsem mu to hezky nahlas, "vlčata se na Galliree často objevují bez rodičů, sami, vyhladovělí, v nebezpečí. Co s nimi máme podle tebe asi tak dělat? Vyhodit je zpátky za hranice? Usmrtit je?" Odfrkla jsem si. "Odchovala jsem takhle spoustu ztracených vlčat, udělala jsem všechno proto, aby měla hezký život, když se jim ten začátek tak nepovedl! Tak laskavě drž tlamu a přestaň žvástat o věcech, kterým nerozumíš," vyprskla jsem a zubem mu chňapla po čenichu, ale netrefila jsem se, a tak jsem jen naštvaně přidala do kroku, abychom tam už byli.
Království? Překvapeně jsem se po něm ohlédla, ale naštval mě, tak ze mě další otázky lezly jako z chlupaté deky. "Aha," odsekla jsem a uraženě máchla ocasem. "No, smůla. My na takovéhle smutné příběhy v Borůvkové smečce nejsme, víš. My ty nešťastníky vlastně budeme muset vraždit, protože nějaký kolemjdoucí si usmylel, že to tak asi má být," vyštěkla jsem. Konečně jsme se doplazili na vrchol, a já nasupeně trhla hlavou k lesu pod námi. "Tam je Borůvkový les."

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Vyvalila jsem na něj modrá očka, div mi nevypadla na zem. "Prosím?" Odfrkla jsem si. Dokázala jsem vstřebatjakoukoliv urážku mířenou na mou osobu, ale na můj domov? Ne. Pořádně jsem se na něj zamračila, div jsem ho jako kočka nezačala tlapkou mlátit mezi oči. Třeba by pak měl víc rozumu a pochopil by, jakým je Borůvkový les rájem. "A co tak nehezkého si o nás jako slyšel?" Musely to být samé lži.
Vlčata, která padají z nebe, mi nepřišla ani tak podivná. Prostě to bylo další vlče bez rodičů. O žádném Varjargarovi jsem neslyšela, ale nedivila jsem se tomu. V lese se vystřídalo už mnoho vlků a nikdy nebyli všichni na jednom místě. I já jsem se toulala. "Aha," odtušila jsem, aby věděl, že jsem ho slyšela. Samozřejmě si rozhodl hrát na nedostupného. "Před pár lety jsem sem zabloudila a zůstala tu. Nic zajímavého," pokrčila jsem rameny, "takže se nemusíš stydět, jestli je tvůj příběh stejně nezajímavý." Ušklíbla jsem se.
Přišlo mi šílené, že ještě před pár dny jsem se tu procházela s Morgothem, šli jsme na Vyhlídku snad úplně stejnou cestou, a nyní už jsem tu byla s někým jiným. Hodila jsem po Cyrilovi nehezký pohled. Morgoth měl alespoň nějakou výchovu.

//Vyhlídka

"Není zaco," mrkla jsem na něj. Ale samozřejmě, že se mu jméno Hrom nelíbilo, a nakonec mi prozradil své pravé jméno. Přikývla jsem. "Těší mne, Cyrile," zazubila jsem se. Nepochybovala jsem o tom, že potěšení je jen na mé straně. Pokrčila jsem rameny. "Fajn. Ale zapomeň na to, že bych tě vzala na naše území," přišpendlila jsem ho očima a pak se pomalu vydala na cestu. Měla jsem nutkání se neustále ohlížet - koneckonců ani jeden z nás neměl moc důvodů věřit tomu druhému, a já nechtěla skončit se zuby v zádech, mocné magie nemagie.
Jak už to tak bývalo, bylo načase o vlkovi zjistit něco nového. Ještě jsem ho tu nikdy neviděla, ani o něm neslyšela. A na Galliree se šířily drby rychlostí blesku. Anebo hromu, hah. "Proč se tak zajímáš o mou smečku?" Nědůvěřivě jsem po něm hodila očkem. "A co tě přivádí na Gallireu?" Bylo spoustu otázek, které jsem na něj měla.

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Ah. Jistě, že byl naštvaný, měla jsem to očekávat. Obrnila jsem se a jednoduše jsem udělala to, co se dělalo s rozdováděnými vlčaty - ignorovala jsem ho. Jeho vztek a byla jsem tak milá jako vždycky. Nebo spíš jako s kýmkoliv jiným. Jemně jsem mávala ocasem ze strany na stranu a snažila se vypadat uvolněně, ačkoliv jsem byla trochu zoufalá z toho, že jsem ho tak roztočila. Nechtěla jsem to tak moc přehnat. "To nevadí. Budu ti říkat třeba... Hrom. Vypadáš jako Hrom," zazubila jsem se a natočila hlavu do strany. Ani mi Hroma moc nepřipomínal, ale bylo to to první, co mě napadlo. Možná proto, že poslední dobou tolik pršelo.
Já naši válečnou sekeru zakopala, ale co on? "Inu, Hrome, zrovna jsem se chystala jít prozkoumat pár částí Gallirei, které jsem ještě neviděla. Nebyla by to fajn poznávací aktivita?" Povytáhla jsem kůži nad očima. Moc jsem nedoufala v kladnou odpověď, ale pořádná procházka by mohla nám oběma prospět.