Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Les ztracených duší přes Náhorní plošinu

Utéct, utéct, a ještě jednou, utéct. Jediné slovo, které se mi skrz ty kilometry honilo hlavou. Najednou se zábavný lov změnil na úprk jako o život, ačkoliv jsem se mohla klidně jen nechat zmrazit. Nejspíše to byla moje hloupá hlava, která si namluvila, že se prostě shodit nenechá a pro jednou v životě něco vyhraje. Bohužel jsem se rozhodla vyhrát skoro předem prohraný útěk o svůj holý čas, který jsem mohla strávit lovem duchů. Ti alespoň byli zábavní, nemohli se bránit, občas ani nestihli nic říct a prostě se roztekli do všech stran, zato čarodějnice a čarodějové byli povětšinou pěkní… No, však už víte.
Od tlapek mi odlétávalo bahno, jak jsem se snažila přidat, ale rozhodně jsem nebyla rychlejší než oni. Alespoň jsem měla potřebný náskok, který jsem postupem času při lovu získávala. Teď se mi náramně hodil, ačkoliv jsem se od všech duchů opět oddělovala a čekalo mě spoustu dlouhých, náročných cest. A najednou… No, prásk! A byla jsem celá rozložená. Bolestivě jsem zaskučela a rozhlížela se kolem, jako by mě to mohlo složit.
Když se mé tělo konečně zase začalo skládat dohromady, rozhodla jsem se znovu vydat na lov duchů. Potřebovala jsem to víc než jindy, navíc, ačkoliv to vypadalo jako kdybych měla pod tlapkami čarodějnic zemřít, cítila jsem se mnohem silnější. Však já jim tohle nedaruji. Oklepala jsem se z náhlého rozpadu kostí a s nově přibranou silou jsem se rozutíkala dál. Ještě se ukáže, kdo koho může rozbíjet.

//Zrádcův remízek přes Náhorní plošinu

//jednou tě snim :< :DD Congrats

//údolí Morény přes Zrádcův remízek

Unaveně, ale stále s vervou jsem utíkala před nebezpečím, které mi najednou začalo hrozil. Já se nehodlala chytit ani náhodou, ovšem bylo to těžké, neboť z druhé strany – tam, kam jsem běžela – ke mně dovál pach čarodějnice také. Otočila jsem to tedy směrem na sever, abych se pokud možno obou hrozeb které po mně šly, zbavila.
Dechu mi po celém tom putování už moc nezbývalo, ale potřebovala jsem jít dál. Nemohla jsem chytat duchy, když po mně šli čarodějové nebo čarodějnice, ať už to byla jakákoliv prohnilá existence. Vyděšeně jsem přidala do tlapek, abych se udělala ještě rychlejší, ale už to moc nešlo. Běžela jsem naplno přes všechna ta rozlišná území, která jsem neznala a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se v tu chvíli neztratila. V hlavě jsem měla představu teplé, suché jeskyně bez čarodějnic a s ostatními kostlivci, kteří mě jednou uvítají jako hrdinku, která se nenechala sežrat. Hlavně utéct.

//Medvědí řeka přes Náhorní plošinu

//Ohnivé jezero přes Zlatavý les

Konečně jsem do čenichu zase chytila nějaký ten duší prášek. Na chvíli jsem se posadila a jen se tak podrbala za uchem, naprosto klidná a vyrovnaná. Tahle oběť byla znovu moje, bez ohledu na to, jak moc se snažila mi uniknout. Už jednou jsem chytila všechny duchy, které jsem našla, nedělalo mi problém to prostě udělat znovu. Opět jsem se tedy zvedla ze studené ranní země a vydala se mírným poklusem směrem, kterým mě vedl můj čenich. Trochu ze mě opadla paranoia, že jsem pronásledována, takže jsem se alespoň uvolnila a mohla se naplno soustředit na svůj cíl.
Můj malý duchaříku, zastav se jen na chvilinku, Prozpěvovala jsem si v mysli cestou za jemným vánkem, který mi pod kostnatý čenich neustále nosil nové a nové informace o pachu. Že by se konečně duch poskládal? Tento už jsem znala, takže to bylo více než pravděpodobné. Zastav se a podívej, svojí zkáze zazpívej. Spokojeně jsem střihla ušima nad svojí novou skladbou a rychlými pohyby jsem se dostala přes les až do jakéhosi údolí. Ovšem ani tady jsem se nechtěla úplně zastavovat. Moje další odpočinková stanice byla až po dalším zisku trofeje, ačkoliv se taková příležitost zdála být v nedohlednu celého Gallireiského světa. I když… pach ducha se stále přibližoval a mé tlapky naopak zrychlovaly. Další oběť byla na dosah tlapky.
Najednou se do mého hledáčku dostal pach čarodějnice. Vyděšeně jsem vyjekla a okamžitě svůj směr otočila obráceným směrem, abych se vyhnula přímému střetnutí s pohromou. Z téhle šlamastiky jsem rychle musela vybruslit, ale znamenalo to možná hodiny utíkání před silnějším. Přesto přese všechno jsem to stále ještě nevzdala.

//Les Ztracených duší přes Zrádcův remízek

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Znovu jsem utíkala. S trhavým dechem jsem se ohlídla za sebe. "Nechytíš mě!" zakřičela jsem, kdyby tam náhodou nějaká čarodějnice čekala. Rozhodně jsem se nehodlala nechat zamordovat nějakým stvořením z pohádek pro vlčata. Čarodějnice tam taky měly zůstat. Dejte mi už pokoj! Zapískala jsem si v mysli, když se mě zase zmocnil pocit toho, že mě nějaká taková potvůrka znovu pronásleduje. Zatřásla jsem v běhu hlavou, abych ze sebe vyklepala všechno to negativum. Nemohla jsem to přeci kvůli hloupým pocitům jen tak vzdát.
Ještě jednou jsem se otočila. Nikde nikdo, jen krajina, kterou jsem si ještě stále nezačala užívat. Trochu se mě zmocnila úzkost, jak poté najdu cestu do Borůvkové smečky, ale věřila jsem si. Domov se najde vždycky, ne? Nahodila jsem na tvář úsměv a nerušeně pokračovala ve své cestě dát. Mě čarodějnice jen tak nepřemohou. Silná kostlivlčice, pamatujete?

//Údolí Morény přes Zlatavý les

//Kaňon řeky přes Narrské kopce

Konečně jsem si dovolila zpomalit do opravdu, opravdu líného kroku. Unaveně jsem si cestou protahovala všechny kostnaté tlapy a skoro jsem litovala své existence v kostech. Neumíte si představit, jak mě všechny ty kosti od všeho toho rachtání a skákání a běhání bolely. Otráveně jsem zatřepala hlavou a pokračovala ve svém honu na duchy a zároveň v úprku před čarodějnicemi. Všechno, jen ne proměnit se v hromádku suchých kostí. To jsem na tom nesnášela – všichni se krásně měnili v hromádky, jen já jsem se musela doslova rozpadnout na stovky částí. Hezky jednotlivě žebra a kůstky na prstech. A ještě se u toho ty baby uměly zasmát – to já jsem všechno dělala precizně a rychle. Bezbolestně.
Znovu jsem míjela tu stejnou řeku, kterou už jsem prošla. Možná už se někteří duchové probudili? V tom případě mi ale hrozila i hrozba od čarodějnic. Radši jsem se už ani neotřásla, abych je nepřivolala a pokračovala poklusem dál. Potřebovala jsem zjistit, jestli mám zase co lovit.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

//Studánky

Neměla jsem v dosahu žádného celého ducha, takže mi nezbývalo nic jiného než zůstat jako kostlivlčice na útěku. "Já se chytit nenechám!" vykřikla jsem do okolí provokativně a proběhla dalším územím bez jediného rozhlížení. Málo času – to bylo to jediné, co se mi honilo hlavou. Jednoduše jsem potřebovala náskok, dostatečně velký na to, abych si mohla odpočinout.
Což o to, odpočinout jsem si mohla právě po zákroku čarodějnice. Jen jsem se moc nechtěla snižovat až na takovou úroveň. Byla jsem ten nejodvážnější, možná jediný kostlivec v okolí, který jako jediný mohl utéct všem čarodějnicím a zároveň porazit duchy. Alespoň tak jsem si to říkala, abych uklidnila svoje podrážděné ego a adrenalin, který se mi do žil cpal pomalu více než krev. To jsem doopravdy neměla zapotřebí.

//Řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

//Březina přes Švitořivý les

Vábena touhou po duším prachu jsem pokračovala ve svém bloudění územím. Tohle nebylo bloudění jako bloudění, nýbrž doopravdový, nefalšovaný lov. Bez krve a zabíjení, takže vlastně tak akorát dělaný pro mě. Skoro jako hra pro děti, i já jsem nějak tušila, že celé tohle je na mě nějak nastraženo, ale nechtěla jsem se zastavovat. Co kdyby… Co kdyby mě ty čarodějové a čarodějnice ovládly? Mohla bych se pak se svým krásným, kostlivým tělem rozloučit a říct ahoj kouzelnickému klobouku. Rozhodně jsem se nehodlala přidat k podpásovým kouzelníkům.
Můj čich opět zbystřil ducha. Nyní už mu nebylo úniku. Otočila jsem se směrem, odkud šel pach a bez větších problémů jsem jím párkrát proběhla, než byl rozprášen do všech stran. Adios, duchu. S úšklebkem jsem se otočila na kostnaté patě a rozutíkala se pryč, aby tu na mě náhodou nenarazil někdo, o koho rozhodně nemám zájem. Hádejte, začíná na Č. Tak či tak, ten duchařík už to měl spočítané.

//Duncan chycen (snad už oficiálně xd)

//Kaňon řeky

//Spáleniště

Ještě alespoň jeden pokus jsem potřebovala, hezky jen tak, pro lepší náladu. Unaveně jsem se rozhlédla kolem sebe a skoro jsem se zděsila. Zdálo se mi to, nebo tu byly i čarodějnice? Mrazení postihlo celou moji kostnatou figuru, když jsem se tiše připlížila za jediného ducha zde – který se, mimo to, snažil nenápadně odejít. Už vypadal polorozloženě a chtěl se dát někde v klidu zase dohromady, ale to jsem mu dopřát nechtěla. Jen, ať si hezky zůstane rozložený! Ještě jednou a potom podruhé jsem jím prolétla, než byl zase jen na malé cáry. Jen, aby si hezky poletoval v podzimním větříku. Nikdo tu duchy nepotřeboval!
Zase jsem rychle vzala tlapky na ramena, když jsem si uvědomila, že mi stále hrozí nebezpečí od čarodějnic. Kdepak, stále jsem se nechystala nechat se chytit, ačkoliv odpočinek by byl na místě. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a radši se rychle hodila do pucu, abych byla připravena na další zásah.

//Starling chycen

//Studánky přes Švitořivý les

//Bože můj, už jsem v tom taky zamotaná :D Promiň

//Vysoká strž přes Elypole

Nestíhám, nestačím, nestihnu to, nebrzdím,… Zajíkla jsem se v půlce písničky, která mi zněla v hlavě, když se mě zase zmocnil pocit pronásledování. Ale nevadí, nevadí. Všechno se dalo vyřešit jediným – přidat na rychlosti. To jsem také bez většího zaváhání udělala, odpočatá jsem byla až dost a všechny ty trofeje mi dodávaly odvahy do nových akcí. I tentokrát se mi do čenichu dostal jakýsi slabý vánek ducha, takže jsem bezmyšlenkovitě vyrazila nejbližší cestou vpřed. Opět jsem se připravovala o krásy tohoto vlčího světa, ale věděla jsem, že mě tu jednou třeba Blueberry nebo Naomi provede. Kdo ví, třeba bych jednou mohla zkoumat se Styx? Při té myšlence se mi vehnala do mozkového pochodu předtucha, že by šedivá mohla být čarodějnice. No, povahu na to měla. Bezmocně jsem se otřásla nad tím, že jsem s ní vůbec trávila čas. Ale kosti se mi nerozpadly, takže jsem své myšlence nedávala moc prostoru na žití. Musela jsem přeci vpřed!

//Březina

//Houštiny
Dobře, tady rozhodně čarodějnice také byly. Ale i duch! Zavřela jsem svá očka, s třesoucími se kostmi, až to rachotilo, jsem proběhla skrz území a jen čenichem a občasným, rychlým pohledem na svoji zkázu jsem vyhledávala svůj cíl. Přestože jsem byla v jisté nevýhodě sebevědomí a strachu, byla bezpochyby moje. Moje, ano, již třetí moje duchařská trofej. Nakonec jsem nebyla tak špatným lovcem duchů, hlavně, když jsem si mohla tahat za vlastní nitky sama. Oběhla jsem všechny překážky a vší silou se na třikrát prohnala duchaříkem, dokud z něj také nezbyly jen části. Nečekala jsem, jestli se začne skládat, ale radši jsem se znovu hnala vpřed. Z těchto území byly čarodějnice cítit až moc a já nestála o žádné problémy.
Rozběhla jsem se napříč územím, tentokrát již oči doširoka otevřené, plné strachu. Musela jsem se dostat pryč, možná mi za tu oběť ani ta duchařka nestála. Ale to jsem už zase kecala – kdepak, šla jsem si rovnou pro další obětiny. Nebyl čas ztrácet čas!

//Spáleniště přes Elypole

//Elypole

Ani touhle trofejí jsem nehodlala skončit. Zatoužila jsem po… No, alespoň ještě jedné, když už mi nic nezbývalo, že jo. Čarodějnice nebyly nikde k potkání, což mi tak akorát vyhovovalo, ačkoliv občas se mi zdálo, že mě někdo pronásleduje. Nejspíš to ale byla jen moje paranoia. Kosti jsem měla v celku, na blízko jsem sice neviděla, ale byla jsem si celkem jistá, že kolem mě právě žádní duchové nejsou. Zavětřila jsem tak nejdříve ve vzduchu, potom na zemi, než jsem se zase rozutekla, trochu jiným směrem – pro změnu. Nechtěla jsem s nikým tvořit tým, naopak, vyhovovalo mi jít si na vlastní pěst a pochytat všechny zlé padouchy. Klidně i dvakrát, kdyby to ti neposedové potřebovali. Ano, měla jsem problém jít skrz mrtvá těla, ale rozhodně jsem se nebála pár odřenin a krve na svém těle, kdyby to stálo za to. I malé vlče se při dobrodružství poraní!

//Vysoká strž

//Říční eso přes Jezevčí les

Už jsem to skoro měla, skoro jsem tam byla, stačil už jen kousek. A doopravdy! Byla jsem na místě, ale k mému překvapení to nebylo pěkné. Čarodějnice tu také byly, cítila jsem je, takže jsem si musela pospíšit. Naštěstí byla touha po zábavě větší, takže jsem si to s obzvláště velkým nadšením nakráčela k první duchařské bytosti, kterou jsem viděla. A máte to! Klusem jsem proběhla skrz celé to dění tady, abych si došla pro svoji trofej. Vítězství bylo mé, už podruhé a bez větších obtíží, dokonce žádná čarodějka nepřišla!
A hle, zde je další! Už se chystal utéct, a bohužel to i stihl. Ovšem, já jsem mu byla v patách, ačkoliv jsem to vzala jinudy. Musela jsem zase jít dál. Čarodějnice byly nebezpečně na blízku, cítila jsem je na sto honů. Pryč!

//Houštiny

//Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

Konečně jsem byla dostatečně hrdá na to, abych skončila jen v kroku. Necítila jsem kolem sebe žádné čarodějnice, všechno totiž předčil pach duchů, po kterých jsem šla pro změnu já. Adrenalin mi neustále vháněl novou chuť do běhu, ale rozum věděl, že jsem si musela odpočinout, jinak by mě čarodějnice brzo dohnaly. Nad tou představou jsem se znechuceně otřásla a přešla přes krátkou mýtinu, skrz kterou jsem se znovu dostala k řece. Kupodivu mi i přes kosti vadilo, jak je voda neuvěřitelně studená, takže jsem si s jejím překročením velmi pospíšila. Jindy bych se možná zastavila a kontrolovala všechnu tu krásu Gallirei, ale pohánělo mě, znovu a opět, to jediné. Pryč od čarodějnicí, abych mohla dostat další duchařské trofeje do sbírky. Kdo by nechtěl na stěně svého doupěte pár těch mrazivých zvířátek? Tedy, živých samozřejmě. Přes mrtvoly jsem nikdy nechodila ani jsem nehodlala.

//Elysejská pole přes Jezevčí les