Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Louka Vlčích Máků přes Středozemní pláň

Nesmím se zastavit, hlavně ne teď. Doufala jsem, že jsem si získala dostatečně velký náskok. Samým běháním jsem začala zase zpomalovat a nevypadalo to moc dobře. Kosti mi chrastily, sem tam něco zapraskalo tak, že jsem si myslela, že za sebou nechávám zadní nohy a jindy jsem zase zaskučela takovým způsobem, že jsem se musela zastavit a pořádně si odkašlat. To všechno, a ještě jsem do toho byla naháněná čarodějnicemi, jako bych byla nějaká trofej. Naštvaně jsem střihla ušima a popohnala svoje chatrné tělo k tomu, aby ještě chvíli vydrželo běžet. Už jen pár hloupých kilometrů! Říkala jsem si a snažila se tak uklidnit pomalu kolabující krevní oběh. Nějak jsem si musela naplánovat zastávku u Života, jak mi všichni říkali, abych doplnila svoje chatrné vlastnosti. To by se pak utíkalo před čarodějnicemi. Už tak jsem byla nejrychlejší z rodiny!

//Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

//Les Ztracených Duší přes Náhorní plošinu

Proběhla jsem dalšími neprobádanými územími, až se mi udělalo úzko z toho, že bych se třeba mohla ztratit. Nemohla jsem se ptát na cestu čarodějnici a duchové přede mnou utíkali, no a kostlivce jsem zatím žádné nepotkala. Byla jsem v tom na vlastní pěst, a i když mi to nanejvýš vyhovovalo, trochu strachu mi to do kostí stejně vehnalo. I s tím jsem si dokázala poradit. Právě tenhle strach, že bych se snad mohla ztratit, mě poháněl stále vpřed a rovně, abych pak snadno našla cestu zpátky. Přesto jsem byla dostatečně rychlá, aby si moje tlapky něco neusmyslely a nevydaly se jiným směrem. Čarodějnice mě jednoduše nemohly dostat.
Ohlédla jsem se přes rameno, ale nikde jsem nic neviděla. Jenže pocit pronásledování mě neopouštěl, takže jsem se nehodlala bezmyšlenkovitě zastavit. Z životních situací jsem moc dobře věděla, že by to byla největší chyba mého života. Nebo minimálně dalších tří let, než bych se zase uvrtala do nějaké podobné honičky. Kdy se to vlastně stalo, že jsem se začala předhánět s čarodějnicemi?

//Třešňový háj přes Středozemní pláň

A bylo to tu zase. Kosti se mi rozprášily na jednotlivé kousíčky a znovu trvalo, než jsem je zase poskládala zpět. Aby toho nebylo málo, zpoza koutu vylezl další červ a já byla opět na zemi. "To není fér!" zařvala jsem na protest, ale alespoň to znamenalo, že jsem mohla taky hrát nefér. Prostě nenechám duchy doskládat. Otočila jsem se kolem své osy a nejspíš mi paranoia zase vlezla na mozek, ale potřebovala jsem utéct.
Jako by toho honění nebylo málo, zase jsem se musela zvednout a utíkat. S adrenalinem v neviditelných žilách jsem tryskala pryč ze své číhající pozice, jako by pro mě duší trofeje nic neznamenaly. Znamenaly, a to hodně, ale nemohla jsem si dovolit ztratit jedinou sekundu náskoku před čarodějnicemi. To by totiž znamenalo ztrátu trofejí a tím pádem i ztrátu sebevědomí, které se mi podařilo za celé to ráno nashromáždit. Navíc, nemohla jsem se do Borůvkového lesa vrátit s prázdnou. Už tak jsem odešla skoro bez rozloučení, a to se jen tak neodpouští, rozhodně ne kostlivým kostlivcům s kostlivým mozkem. Pod takovou myšlenkou jsem tedy ještě přidala a využívala všemožné větrné proudy k tomu, aby mě popoháněl. Samozřejmě, bez magie větru.

//Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu

Zase jsem byla štvanou zvěří. Nasupeně jsem se zvedla ze své klidové pozice a s hlasitým křupáním kostí jsem se znovu dala do běhu. Tedy, do běhu. Samozřejmě jsem měla náskok, jen se mi díky silnému větru k čenichu dostal pach čarodějnice. Jen jsem začala mírně klusat, abych si tento náskok ještě zvýšila, kdyby se mě náhodou ta věc chystala znovu rozprášit na stovky kousků. Sice jsem potom nabrala všechny svoje síly, to ano, ale pocit to byl velmi nepříjemný. Proč jsem prostě nemohla rozprášit čarodějnice i duchy? Takhle jsme to měli všichni moc komplikované, hlavně já, neboť na kostnatých tlapkách bylo velmi obtížné udržet rovnováhu, natož běhat a udržovat si nějaký smysluplný směr. Jednoduše jsem to tak vzala nejbližší cestou která vedla co nejdál od pachu. Nestála jsem o nezvané návštěvy.

//Les Ztracených Duší

//Medvědí řeka přes Náhorní plošinu

S kašlem, který mě po tom všem běhání přemohl, jsem se nakonec musela posadit. Skoro jsem si připadala, jako bych brzy měla vyběhat duši, ale nakonec jsem to zakončila jen hlasitým zachraptěním. Podrbala jsem se za kostnatým uchem, jako by na mně mohla ulpět moc čarodějnic. Už jen při té vzpomínce se mi po kostech procházela husí kůže, jenže o tu jsem stála nejméně. Byla jsem naštvaná na to, že jsem se nechala tak hloupě chytit. Otočila jsem se kolem své osy, abych zkontrolovala okolí, ale naštěstí se nikde poblíž nenacházela jediná dušička, která by mě mohla rozbít. Nebo naopak, nikde naneštěstí nebyl vidět levitující duch, kterého bych si mohla podat já.
Rozhodla jsem se tedy na chvíli uvolnit všechny šlachy, které mě držely pohromadě a jen tak jsem polemizovala. Duchové se již jistě museli probudit z mého rozehnání, ale byli moc daleko na to, abych je dokázala dostihnout – zvláště, když už tak jsem od rána naběhala strašně moc kilometrů. Z jedné strany Gallirei na druhou, jako nějaký osel. S povzdechem jsem tedy zůstala sedět na místě, čekající na vhodnou příležitost se nějakého nebohého, průhledného stvoření zmocnit.

//Les ztracených duší přes Náhorní plošinu

Utéct, utéct, a ještě jednou, utéct. Jediné slovo, které se mi skrz ty kilometry honilo hlavou. Najednou se zábavný lov změnil na úprk jako o život, ačkoliv jsem se mohla klidně jen nechat zmrazit. Nejspíše to byla moje hloupá hlava, která si namluvila, že se prostě shodit nenechá a pro jednou v životě něco vyhraje. Bohužel jsem se rozhodla vyhrát skoro předem prohraný útěk o svůj holý čas, který jsem mohla strávit lovem duchů. Ti alespoň byli zábavní, nemohli se bránit, občas ani nestihli nic říct a prostě se roztekli do všech stran, zato čarodějnice a čarodějové byli povětšinou pěkní… No, však už víte.
Od tlapek mi odlétávalo bahno, jak jsem se snažila přidat, ale rozhodně jsem nebyla rychlejší než oni. Alespoň jsem měla potřebný náskok, který jsem postupem času při lovu získávala. Teď se mi náramně hodil, ačkoliv jsem se od všech duchů opět oddělovala a čekalo mě spoustu dlouhých, náročných cest. A najednou… No, prásk! A byla jsem celá rozložená. Bolestivě jsem zaskučela a rozhlížela se kolem, jako by mě to mohlo složit.
Když se mé tělo konečně zase začalo skládat dohromady, rozhodla jsem se znovu vydat na lov duchů. Potřebovala jsem to víc než jindy, navíc, ačkoliv to vypadalo jako kdybych měla pod tlapkami čarodějnic zemřít, cítila jsem se mnohem silnější. Však já jim tohle nedaruji. Oklepala jsem se z náhlého rozpadu kostí a s nově přibranou silou jsem se rozutíkala dál. Ještě se ukáže, kdo koho může rozbíjet.

//Zrádcův remízek přes Náhorní plošinu

//jednou tě snim :< :DD Congrats

//údolí Morény přes Zrádcův remízek

Unaveně, ale stále s vervou jsem utíkala před nebezpečím, které mi najednou začalo hrozil. Já se nehodlala chytit ani náhodou, ovšem bylo to těžké, neboť z druhé strany – tam, kam jsem běžela – ke mně dovál pach čarodějnice také. Otočila jsem to tedy směrem na sever, abych se pokud možno obou hrozeb které po mně šly, zbavila.
Dechu mi po celém tom putování už moc nezbývalo, ale potřebovala jsem jít dál. Nemohla jsem chytat duchy, když po mně šli čarodějové nebo čarodějnice, ať už to byla jakákoliv prohnilá existence. Vyděšeně jsem přidala do tlapek, abych se udělala ještě rychlejší, ale už to moc nešlo. Běžela jsem naplno přes všechna ta rozlišná území, která jsem neznala a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se v tu chvíli neztratila. V hlavě jsem měla představu teplé, suché jeskyně bez čarodějnic a s ostatními kostlivci, kteří mě jednou uvítají jako hrdinku, která se nenechala sežrat. Hlavně utéct.

//Medvědí řeka přes Náhorní plošinu

//Ohnivé jezero přes Zlatavý les

Konečně jsem do čenichu zase chytila nějaký ten duší prášek. Na chvíli jsem se posadila a jen se tak podrbala za uchem, naprosto klidná a vyrovnaná. Tahle oběť byla znovu moje, bez ohledu na to, jak moc se snažila mi uniknout. Už jednou jsem chytila všechny duchy, které jsem našla, nedělalo mi problém to prostě udělat znovu. Opět jsem se tedy zvedla ze studené ranní země a vydala se mírným poklusem směrem, kterým mě vedl můj čenich. Trochu ze mě opadla paranoia, že jsem pronásledována, takže jsem se alespoň uvolnila a mohla se naplno soustředit na svůj cíl.
Můj malý duchaříku, zastav se jen na chvilinku, Prozpěvovala jsem si v mysli cestou za jemným vánkem, který mi pod kostnatý čenich neustále nosil nové a nové informace o pachu. Že by se konečně duch poskládal? Tento už jsem znala, takže to bylo více než pravděpodobné. Zastav se a podívej, svojí zkáze zazpívej. Spokojeně jsem střihla ušima nad svojí novou skladbou a rychlými pohyby jsem se dostala přes les až do jakéhosi údolí. Ovšem ani tady jsem se nechtěla úplně zastavovat. Moje další odpočinková stanice byla až po dalším zisku trofeje, ačkoliv se taková příležitost zdála být v nedohlednu celého Gallireiského světa. I když… pach ducha se stále přibližoval a mé tlapky naopak zrychlovaly. Další oběť byla na dosah tlapky.
Najednou se do mého hledáčku dostal pach čarodějnice. Vyděšeně jsem vyjekla a okamžitě svůj směr otočila obráceným směrem, abych se vyhnula přímému střetnutí s pohromou. Z téhle šlamastiky jsem rychle musela vybruslit, ale znamenalo to možná hodiny utíkání před silnějším. Přesto přese všechno jsem to stále ještě nevzdala.

//Les Ztracených duší přes Zrádcův remízek

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Znovu jsem utíkala. S trhavým dechem jsem se ohlídla za sebe. "Nechytíš mě!" zakřičela jsem, kdyby tam náhodou nějaká čarodějnice čekala. Rozhodně jsem se nehodlala nechat zamordovat nějakým stvořením z pohádek pro vlčata. Čarodějnice tam taky měly zůstat. Dejte mi už pokoj! Zapískala jsem si v mysli, když se mě zase zmocnil pocit toho, že mě nějaká taková potvůrka znovu pronásleduje. Zatřásla jsem v běhu hlavou, abych ze sebe vyklepala všechno to negativum. Nemohla jsem to přeci kvůli hloupým pocitům jen tak vzdát.
Ještě jednou jsem se otočila. Nikde nikdo, jen krajina, kterou jsem si ještě stále nezačala užívat. Trochu se mě zmocnila úzkost, jak poté najdu cestu do Borůvkové smečky, ale věřila jsem si. Domov se najde vždycky, ne? Nahodila jsem na tvář úsměv a nerušeně pokračovala ve své cestě dát. Mě čarodějnice jen tak nepřemohou. Silná kostlivlčice, pamatujete?

//Údolí Morény přes Zlatavý les

//Kaňon řeky přes Narrské kopce

Konečně jsem si dovolila zpomalit do opravdu, opravdu líného kroku. Unaveně jsem si cestou protahovala všechny kostnaté tlapy a skoro jsem litovala své existence v kostech. Neumíte si představit, jak mě všechny ty kosti od všeho toho rachtání a skákání a běhání bolely. Otráveně jsem zatřepala hlavou a pokračovala ve svém honu na duchy a zároveň v úprku před čarodějnicemi. Všechno, jen ne proměnit se v hromádku suchých kostí. To jsem na tom nesnášela – všichni se krásně měnili v hromádky, jen já jsem se musela doslova rozpadnout na stovky částí. Hezky jednotlivě žebra a kůstky na prstech. A ještě se u toho ty baby uměly zasmát – to já jsem všechno dělala precizně a rychle. Bezbolestně.
Znovu jsem míjela tu stejnou řeku, kterou už jsem prošla. Možná už se někteří duchové probudili? V tom případě mi ale hrozila i hrozba od čarodějnic. Radši jsem se už ani neotřásla, abych je nepřivolala a pokračovala poklusem dál. Potřebovala jsem zjistit, jestli mám zase co lovit.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

//Studánky

Neměla jsem v dosahu žádného celého ducha, takže mi nezbývalo nic jiného než zůstat jako kostlivlčice na útěku. "Já se chytit nenechám!" vykřikla jsem do okolí provokativně a proběhla dalším územím bez jediného rozhlížení. Málo času – to bylo to jediné, co se mi honilo hlavou. Jednoduše jsem potřebovala náskok, dostatečně velký na to, abych si mohla odpočinout.
Což o to, odpočinout jsem si mohla právě po zákroku čarodějnice. Jen jsem se moc nechtěla snižovat až na takovou úroveň. Byla jsem ten nejodvážnější, možná jediný kostlivec v okolí, který jako jediný mohl utéct všem čarodějnicím a zároveň porazit duchy. Alespoň tak jsem si to říkala, abych uklidnila svoje podrážděné ego a adrenalin, který se mi do žil cpal pomalu více než krev. To jsem doopravdy neměla zapotřebí.

//Řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

//Březina přes Švitořivý les

Vábena touhou po duším prachu jsem pokračovala ve svém bloudění územím. Tohle nebylo bloudění jako bloudění, nýbrž doopravdový, nefalšovaný lov. Bez krve a zabíjení, takže vlastně tak akorát dělaný pro mě. Skoro jako hra pro děti, i já jsem nějak tušila, že celé tohle je na mě nějak nastraženo, ale nechtěla jsem se zastavovat. Co kdyby… Co kdyby mě ty čarodějové a čarodějnice ovládly? Mohla bych se pak se svým krásným, kostlivým tělem rozloučit a říct ahoj kouzelnickému klobouku. Rozhodně jsem se nehodlala přidat k podpásovým kouzelníkům.
Můj čich opět zbystřil ducha. Nyní už mu nebylo úniku. Otočila jsem se směrem, odkud šel pach a bez větších problémů jsem jím párkrát proběhla, než byl rozprášen do všech stran. Adios, duchu. S úšklebkem jsem se otočila na kostnaté patě a rozutíkala se pryč, aby tu na mě náhodou nenarazil někdo, o koho rozhodně nemám zájem. Hádejte, začíná na Č. Tak či tak, ten duchařík už to měl spočítané.

//Duncan chycen (snad už oficiálně xd)

//Kaňon řeky

//Spáleniště

Ještě alespoň jeden pokus jsem potřebovala, hezky jen tak, pro lepší náladu. Unaveně jsem se rozhlédla kolem sebe a skoro jsem se zděsila. Zdálo se mi to, nebo tu byly i čarodějnice? Mrazení postihlo celou moji kostnatou figuru, když jsem se tiše připlížila za jediného ducha zde – který se, mimo to, snažil nenápadně odejít. Už vypadal polorozloženě a chtěl se dát někde v klidu zase dohromady, ale to jsem mu dopřát nechtěla. Jen, ať si hezky zůstane rozložený! Ještě jednou a potom podruhé jsem jím prolétla, než byl zase jen na malé cáry. Jen, aby si hezky poletoval v podzimním větříku. Nikdo tu duchy nepotřeboval!
Zase jsem rychle vzala tlapky na ramena, když jsem si uvědomila, že mi stále hrozí nebezpečí od čarodějnic. Kdepak, stále jsem se nechystala nechat se chytit, ačkoliv odpočinek by byl na místě. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a radši se rychle hodila do pucu, abych byla připravena na další zásah.

//Starling chycen

//Studánky přes Švitořivý les

//Bože můj, už jsem v tom taky zamotaná :D Promiň