Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tajga přes Sněžné hory

Další místo, kde jsem se chystala ukotvit. Seběhla jsem pár příkrých srázů a najednou mi bylo zase teplo. Jednak z náhlé vysoké fyzické aktivity po dlouhých minutách odpočinku, jednak z představy, že se mi brzy do spárů měly dostat dva duchové. Nadšeně jsem zavrtěla kostnatým ocasem a ocitla se u ukrytého jezírka. Duchové tu spolu hovořili, jako by se nic nemělo stát. Ale mělo, byli pěkně na omylu.
Prosmýkla jsem se kolem nich jednou, podruhé, dokud jsem nenašla správný bod, abych je mohla sejmout najednou. Nadšeně jsem vyplázla jazyk, jestli z něho ještě něco zbylo a rozfoukala je oba do všech stran. Nepotřebovala jsem je honit všude kolem, až tak hloupí na to byli. Nechtěla jsem nikoho urážet, ale prostě jsem musela. Omluvně jsem se k jejich zbytkům posadila. "Promiňte, víte, že je to teď nutnost." zazubila jsem se a olízla si na kostech další zbytky po borůvčím. Rozhlédla jsem se kolem, jestli nemáme nezvaného hosta, ale zatím mě žádná čarodějnice nenašla. Zatím. "Alespoň vám sem určitě přitáhnu zase vaši lovnou kořist," myslela jsem tím ty odporné čarovlky, kteří už si jistě brousili drápy na moje drahocenné kostičky.

//Duncan i Lennie chyceni

//Řeka Mahtae (sever) přes Úzkou rokli

Konečně. Do čenichu mě udeřily pachy ne jednoho, ale dokonce dvou duších přátel, kteří jen čekali na můj příchod. Dokázala jsem jen díky silnému větru vycítit, že se jednalo o duchy, které jsem již minimálně jednou chytla. Copak tohle území nemělo nějaké nové duchy v zásobě? Pobaveně jsem se ušklíbla nad představou továrny na duchy a se smíchem se vydala vzhůru do hor. Až tady mě začal překvapovat sníh, ale asi to byla jen příprava na zimu, kdy se měl sníh rozhodit po celém území. Na takové časy jsem se netěšila, ale pro jednou jsem mohla děkovat své chytrosti. Byla jsem dost inteligentní na to, abych si sehnala přátelské kožichy na zahřání – jen se do té doby do smečky zase dostat. Tušila jsem, že tak dlouho pryč nebudu, ale stejně se mě zmocnil strach umrznutí. Rychle pryč.

//Safírové jezero přes Sněžné hory

//Náhorní plošina přes Kamennou pláž

Moje představy o Borůvkovém lese byly předci jen na místě. Zacítila jsem mimo podzim i domov, před kterým stálo jen pár kroků. Na vteřinku jsem se zastavila a sledovala místo, kde jsem poprvé potkala Storma a dozvěděla se tak o smečce. Dokonce odsud bylo vidět i těch pár zbylých borůvek, ale ovládla jsem se, olízla si na kostech zbylé skvrny od borůvčí a rozutíkala se druhou stranou dřív, než jsem si stihla cokoliv rozmyslet. Bylo v tu chvíli spoustu věcí, které jsem si nesměla ani náhodou dovolit. List počínaje útěkem z honu, zakončeným jezení borůvek a ztrátou zbylého času, kterou jsem si rozhodně, rozhodně dovolit nemohla. Střihla jsem tím, co dříve bývaly uši a se skřípáním vazů překonala řeku dál od lesa, abych se dostala do hor, kde jsem se poprvé ocitla po boku Severky. Ach vzpomínky, ty dobré vzpomínky.

//Tajga přes Úzkou rokli

//Vrbový lesík přes Údolí Morény

Přidala jsem do svého líného klusu, abych se mohla pohybovat rychleji. Hlad se mě začal zmocňovat čím dál tím více a chtěla jsem to stihnout do borůvkového lesa ještě na pár přezrálých borůvek, které by s trochou štěstí mohly na keřích vydržet. Nebo jsem jednoduše mohla chytit cestou pár zajíců a přinést je jako omluvu Blueberrymu a Naomi za to, že jsem jen tak utekla – ale nemohli se mi divit. Pokud byli v Galliree tak dlouho, jak říkali, tak museli být na podivnosti zvyklí, no ne? Zatřásla jsem nad tím hlavou, protože to byla akorát další zbytečná starost navíc. Potřebovala jsem se soustředit, a to mi nešlo ani normálně, natož v takovéto rychlosti, kdy jsem si měla všimnout každého levitujícího pohybu prchajícího ducha. To rozhodně nebyl snadnější úkol než nachytat pár zajíců jako omluvenku za svoji nepřítomnost.

//Řeka Mahtae (sever) přes Kamennou pláž

//Ronherský potok přes Zlatavý les

Oklepala jsem ze sebe bláto, které se mi prozatím nešikovně dařilo sbírat na kosti. S bahnem mezi kostmi se velmi špatně běhalo, navíc to všude skřípalo, takže jsem všem čarovlkům dávala jasně najevo svoji pozici. Dokonce jsem se i v potoku vyválela, abych ze sebe pro chvíli smyla svůj vlastní pach a ztratila tak všechny možné pronásledovatele. Dokonce mě napadlo, jestli náhodou svým pachem kostí nepřitahuju medvědy a jiná zvířata, která se spokojí s mršinami. Zavrtěla jsem and tím vyděšeně hlavou a radši se vydala dál. I když to chrastění kostí moc nepřestalo, cítila jsem se mnohem lépe. Paranoia se mě po tom všem chytání zmocňovala už jen chvílemi, neboť jsem se jasně upnula na duchy a nějaké to zranění – s tím jsem se prostě musela smířit. Sebevědomí sice klesalo hodně dolů, ale čím více duchů jsem chytila, tím lépe se mé srdíčko také cítilo. Nebo spíše ego.

//Náhorní plošina přes Údolí Morény

//Tajemná louka

Nadšeně, s naprosto novou energickou aurou jsem klusala přes další mnohá území, která už mi přišla tolik známá. Pokud byla Gallirea vždycky takhle zábavná, v předešlých dnech jsem to kvůli přeplněné společnosti moc nevnímala. Nyní jsem každopádně běžela s rozumem a věděla jsem, že tato území bych prostě už nedokázala jen tak opustit. Sic se mi občas stýskalo po sourozencích a rodičích, dokonce i po špatných vzpomínkách na ně, tady jsem si tvořila nové a mnohdy i lepší.
Zahnala jsem myšlenky na minulost, aby mě náhodou zase nepřepadl stres a radši se začala věnovat okolí. Studený vítr podzimu mě štípal do tváří, a ačkoliv jsem mohla spíše teplejší měsíce, užívala jsem si to naplno. Vítr sice snadněji prozrazoval moji polohu, ale zároveň jsem cítila svoji kořist na sto honů.

//Vrbový lesík přes Zlatavý les

Výborně. Byla jsem mnohokrát zlikvidována a zase sestavena, ale dokázala jsem načerpat dost sil na to, abych se mohla rozeběhnout vstříc duchům. Stačilo mi jich pochytat znovu jen pár, abych si dočerpala sebevědomí a mohla se nechat opět chytit. Postupem času jsem totiž zjišťovala, že zatímco se mi skládají kosti dohromady, nabírám dost energie. Nebylo to nic příjemného, ale po tolika roztříštění jsem se cítila jako ze škatulky.
Nadšeně jsem se rozhlédla kolem a zdálo se, že čarodějnice byly buď na maděru nebo již pryč. Radši jsem se rozhodla louku zase rychle opustit, nejrychlejší cestou přes potok. Ten pach už chytaly i mé kosti a já nechtěla, aby si mě duchové pletli s hnusnými čarodějnicemi. Ačkoliv… alespoň by bylo jednodušší je lovit, jenže kamarády mezi čarovlky se mi doopravdy hledat příčilo.

//Ronherský potok

I ran out of that weird forest, slowly starting to regret what I just put myself into. How could I be this stupid? My legs stopped as I had to look around for some easy way to get to fields. My mind was running so much faster than usually, because there was so much to think about. Was that Saladeater even a thing? Foxes were known for their clever games. I was probably running to something that didn't even exists. My breath seemed heavy thinking about that, so I just stopped. There was no need to worry, and if so, it was worth it for the bunnies. Maybe they acted like they were higher in circle of life, but as I sadly saw, they had one big good reason. If I remembered good, foxes were still under my place. I just wasn't brave enough to kill him on his little throne. Only luck was that he stil didn't have little bones of bunnies under him. Maybe he just wanted to feel wanted? I shaked my head. That's not how you think about enemies.
My nose found it's place on the ground. I took all the air in my lungs to find field full of salad and this enemy, or more like a diner thing he wanted me to find. I turned to right, where I felt the most disgusting air. Salad, bleh. I started to run again, and as my paws started to hurt I finally reached my challenge. Soon, I started to step in salad and mud. My paws got immidiately brown and the smell – oh the smell. "Saladeater?" my breath got kind of worried, even though I knew monsters aren't really real thing. Little ears showed up behind one of salads, looking almost sadly happy. Surprised, I would say. I sat down, because my mind somehow figured out this was a long way history. "So you're a mice. But why don't you just run away?" I asked carefully. Maybe she was just in shock, but as soon as I stopped talking, she started with her high voice.
"How could I? I'm just waiting here for someone to take me to Big Bunny finally. I was here sitting all these years, waiting for someone who will take not just his freedom, but bunnies with him." she continued, because I probably looked like some alien species not understanding a single thing. "Me and bunnies… We used to be such a good friends! And then, this fox came here. They stopped coming here because he made their little brains think I'm a big monster from salad that wants to eat them. I'll rather be death then spending more years all alone, talking to salad." sadness filled my heart hearing her words. I probably decided the worst thing I could at that moment. But I was controled by emotions, so I felt regrets coming soon. Still, I said it. "Let's go save the bunnies then," I smiled, mice smiled and we both went to sun falling behind forest where we were ready to set everyone free. Not giving any attention to rules of circle of life – not eating each other, not trying to hunt each other. Just friends trying to save others. I had Saladeater with me, but I knew how to play foxes games. Who said I have to leave her with him?

//Ronherský potok

Kašlavě jsem doklusala na místo. Odsud už se nedalo nikam jít, ale byla jsem nadšená, protože jsem už nemusela běžet dál. Po tom, co mě hrdlo bolelo od samého záchvatu kašle, už jsem doopravdy neměla náladu jít dál. Bála jsem se čarodějnic, to ano, ale krátký odpočinek mi přeci nemohl ublížit. Už abych byla doma… Posadila jsem se a očekávala jsem svůj huňatý ocas kolem tlapek, ale překvapily mě jen tvrdé kosti. Naštvaně jsem zatnula zuby, ale nemohla jsem se na sebe zlobit kvůli Osudu. Za Blueberrym, Naomi, Stormem, Aranel… A vlastně všemi v Borůvkové smečce. Vyjmenovala jsem si, ale zatím to do mě žádné velké emoce nevráželo. Stýskalo se mi, ale potřebovala jsem chvilku čas, než se mé oči rozbrečí při každé vzpomínce na hejno fialových borůvek. Položila jsem své kostnaté tělo na zem a doufala, že mě béžové maskování kostí alespoň trochu skryje před zrakem čarodějnic. Odpočinek byl hold potřeba.

//Vrbový lesík (přes Jižní hornatinu)

Konečně jsem doběhla na místo určené. Zdálo se, že duch byl již roztříštěn mnoha kostlivci, čímž jsem byla spokojená. Alespoň jsem v tom nebyla sama! Nadšeně jsem poskočila na místě a doběhla k již trochu potrhanému duchovi. Vzala jsem ho skrz na skrz, než z něj zbyl jen prach. Jedna práce dokončena, ale nemohla jsem se zastavit tady. Ačkoliv, malý odpočinek by neuškodil – jenže jsem se potřebovala udržet v pohybu. Nemohl mi upláchnout jediný duch a zároveň jsem se již nemohla nechat chytit čarodějnicí, protože to by byl vrchol všeho. Střihla jsem nadšeně ušima a rozsprintovala se směrem… No, někam, neboť tady jsem to ještě neznala a musela jsem dát spíše na své smysly než na čistou orientaci. Ohlédla jsem se za sebe, ale sledovaná jsem nebyla. Dobře.

//Tak ještě jednou Duncane, sorry :"DD

//Tajemná louka

//Ohnivé jezero přes Zlatavý les

Konečně! A hned mě do nosu udeřily dvě mouchy jednou ranou. Zavrtěla jsem ocasem, až to zarachtalo. Jedna stopa mi už dávno utekla, ale moc dobře jsem věděla, kudy vede. Zato ta silnější stopa… Stačilo se párkrát rozhlédnout a spatřila jsem další duší slečnu, která se snažila pláchnout stejně jako ten duch, který už tu nebyl. Nadšeně jsem se zazubila, jako malé vlče, které si chce hrát. Chtěla jsem si hrát, naneštěstí tohle byla trochu divná hra, ačkoliv byla potřeba. "Promiň!" vykřikla jsem na ni, když jsem ji jako elegantní džentlmen rozfoukala do všech stran. Ale to nebyla finální verze, jak jsem říkala, chtělo to dvě mouchy jednou ranou. Zabořila jsem čenich-nečenich k zemi a nasála pach toho útěkáře. Spolu s ním jsem nasála i pach vody, a to už pak bylo jednoduché ho vystopovat. Byl můj, stejně jako ostatní.

//Ronherský potok (přes Jižní hornatinu)

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Přemohla mě další nevýhodná část téhle hrátky s osudem. Jakmile jsem si opět dovolila zastavit, tichým územím se rozlehlo moje kručení v žaludku. Znechuceně jsem se otočila kolem sebe a měla jsem pocit, že mi rudnou snad i ty kosti, z kterých jsem teď byla složená. Nechtěla jsem celou cestu utíkat, ale hlasitý hlad mě mohl prozradit. Při běhu jsem se musela soustředit na spoustu jiných věcí, než bylo obyčejné kručení v žaludku. Frustrovaně jsem si na místě dupla a poníženě se rozhlédla, snad abych poprosila někoho o něco k jídlu. Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že jsem tu sama a na vlastní pěst. Podívala jsem se dolů na svoje tlapky a právě proto, že tu nikdo nebyl jsem se nebála si jednu tlapu olíznout. Měla jsem pocit, jako by se mi oči rozšířily o padesát procent, když jsem si začala kosti, na kterých zůstávaly zaschlé skvrny od borůvek, olizovat jako o život. Přestaň! Poslušně jsem na svůj vlastní povel zvedla hlavu, ujistila se, že mě nikdo nesledoval a zdrcená sama nad sebou jsem se rozutíkala dál.


//Vrbový lesík přes Zlatavý les

//Říční eso přes Ježčí mýtinu

Doběhla jsem k další známé řece a rozhlédla se kolem. Začínalo se mi zdát, že jsem možná až moc osamělá. Ne, že bych potřebovala společnost, ale po tom všem rachotu se rozhostilo jakési ticho. Doufala jsem, že duchové pochytali všechny čarodějnice a já tak měla boží klid a mohla zase pochytat je. "Je tu někdo?" zamumlala jsem, protože jsem se moc styděla na to, abych začala řvát do celého okolí. Přestala jsem klusat a na moment se zastavila, abych se ujistila, že se nemám čeho bát. Tímhle tichem se moje paranoia snad ještě zvětšovala a úzkost se mi plížila od první kůstky na ocasu nahoru po páteři až tam, kde měly být uši. Vyděšeně jsem vydechla, když mráz došel až tam a radši to vzala rovnou tryskem, než abych riskovala roztříštění se na různé hromádky o různém poštu mých vlastních kostí.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

//Elypole přes Jezevčí les

Změnila jsem svoje zbytečné tryskání na klus a po chvíli jsem kvůli bolavým, kostlivým svalům zpomalila i do chůze. Zdálo se, že po tak strašně honivém ránu se všechny čarodějnice rozhodly dopřát si polední spánek. To mě donutilo přemýšlet nad tím, jak moc těžké bude asi lovit v noci. Mávla jsem nervózně ocasem ze strany na stranu, protože to byla věc, které jsem se měla bát. Už tak jsem občas neviděla blížící se flek, natož v noci, kdy se můj zrak snad ještě horšil. Podívala jsem se směrem na Slunce, a ačkoliv jsem zrak rychle odvrátila, rozhodla jsem se ty problémy odložit stranou, než doopravdy přijde čas se strachovat. Vyklepala jsem si tlapy a opět se rozklusala, aby mi cesta rychleji ubíhala. Nebylo tu času nazbyt a já měla v merku pár duchů, kteří se rádi nechávají chytat.

//Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

//Ještěří lučina

Tady jsem nehodlala skončit. Právě naopak, moc dobře jsem si pamatovala silný zápach čarodějnic a nechtěla jsem se jen tak nechat chytit, zrovna, když se mi tolik dařilo. Svůj směr jsem téměř automaticky obrátila k lesu, který už jsem taktéž jednou proběhla. Jak jsem časem zjišťovala, území jsem neprobíhala bez povšimnutí. Moc dobře jsem si pamatovala, kde už jsem byla, ačkoliv prostorová orientace na tom byla trošku horší. I proto jistě čarodějnice vyhrávaly, všichni se jich bály, a tak měly čas si pořádně prohlédnout, kudy to vlastně jdou. Alespoň, že jsem si pamatovala cestu do Borůvkového lesa. Copak tam asi dělají? Smutně jsem si povzdechla a tryskem jsem proběhla lesem, abych se dostala na druhou stranu Gallirei. Občas mě štvalo, že se duchové museli rozmístit po celém území – jako bych snad také neměla tlapky, které po určité uběhnuté vzdálenosti začnou bolet.

//Říční eso přes Jezevčí les