Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero přes Zlatavý les

Konečně! A hned mě do nosu udeřily dvě mouchy jednou ranou. Zavrtěla jsem ocasem, až to zarachtalo. Jedna stopa mi už dávno utekla, ale moc dobře jsem věděla, kudy vede. Zato ta silnější stopa… Stačilo se párkrát rozhlédnout a spatřila jsem další duší slečnu, která se snažila pláchnout stejně jako ten duch, který už tu nebyl. Nadšeně jsem se zazubila, jako malé vlče, které si chce hrát. Chtěla jsem si hrát, naneštěstí tohle byla trochu divná hra, ačkoliv byla potřeba. "Promiň!" vykřikla jsem na ni, když jsem ji jako elegantní džentlmen rozfoukala do všech stran. Ale to nebyla finální verze, jak jsem říkala, chtělo to dvě mouchy jednou ranou. Zabořila jsem čenich-nečenich k zemi a nasála pach toho útěkáře. Spolu s ním jsem nasála i pach vody, a to už pak bylo jednoduché ho vystopovat. Byl můj, stejně jako ostatní.

//Ronherský potok (přes Jižní hornatinu)

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Přemohla mě další nevýhodná část téhle hrátky s osudem. Jakmile jsem si opět dovolila zastavit, tichým územím se rozlehlo moje kručení v žaludku. Znechuceně jsem se otočila kolem sebe a měla jsem pocit, že mi rudnou snad i ty kosti, z kterých jsem teď byla složená. Nechtěla jsem celou cestu utíkat, ale hlasitý hlad mě mohl prozradit. Při běhu jsem se musela soustředit na spoustu jiných věcí, než bylo obyčejné kručení v žaludku. Frustrovaně jsem si na místě dupla a poníženě se rozhlédla, snad abych poprosila někoho o něco k jídlu. Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že jsem tu sama a na vlastní pěst. Podívala jsem se dolů na svoje tlapky a právě proto, že tu nikdo nebyl jsem se nebála si jednu tlapu olíznout. Měla jsem pocit, jako by se mi oči rozšířily o padesát procent, když jsem si začala kosti, na kterých zůstávaly zaschlé skvrny od borůvek, olizovat jako o život. Přestaň! Poslušně jsem na svůj vlastní povel zvedla hlavu, ujistila se, že mě nikdo nesledoval a zdrcená sama nad sebou jsem se rozutíkala dál.


//Vrbový lesík přes Zlatavý les

//Říční eso přes Ježčí mýtinu

Doběhla jsem k další známé řece a rozhlédla se kolem. Začínalo se mi zdát, že jsem možná až moc osamělá. Ne, že bych potřebovala společnost, ale po tom všem rachotu se rozhostilo jakési ticho. Doufala jsem, že duchové pochytali všechny čarodějnice a já tak měla boží klid a mohla zase pochytat je. "Je tu někdo?" zamumlala jsem, protože jsem se moc styděla na to, abych začala řvát do celého okolí. Přestala jsem klusat a na moment se zastavila, abych se ujistila, že se nemám čeho bát. Tímhle tichem se moje paranoia snad ještě zvětšovala a úzkost se mi plížila od první kůstky na ocasu nahoru po páteři až tam, kde měly být uši. Vyděšeně jsem vydechla, když mráz došel až tam a radši to vzala rovnou tryskem, než abych riskovala roztříštění se na různé hromádky o různém poštu mých vlastních kostí.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

//Elypole přes Jezevčí les

Změnila jsem svoje zbytečné tryskání na klus a po chvíli jsem kvůli bolavým, kostlivým svalům zpomalila i do chůze. Zdálo se, že po tak strašně honivém ránu se všechny čarodějnice rozhodly dopřát si polední spánek. To mě donutilo přemýšlet nad tím, jak moc těžké bude asi lovit v noci. Mávla jsem nervózně ocasem ze strany na stranu, protože to byla věc, které jsem se měla bát. Už tak jsem občas neviděla blížící se flek, natož v noci, kdy se můj zrak snad ještě horšil. Podívala jsem se směrem na Slunce, a ačkoliv jsem zrak rychle odvrátila, rozhodla jsem se ty problémy odložit stranou, než doopravdy přijde čas se strachovat. Vyklepala jsem si tlapy a opět se rozklusala, aby mi cesta rychleji ubíhala. Nebylo tu času nazbyt a já měla v merku pár duchů, kteří se rádi nechávají chytat.

//Řeka Tenebrae přes Ježčí mýtinu

//Ještěří lučina

Tady jsem nehodlala skončit. Právě naopak, moc dobře jsem si pamatovala silný zápach čarodějnic a nechtěla jsem se jen tak nechat chytit, zrovna, když se mi tolik dařilo. Svůj směr jsem téměř automaticky obrátila k lesu, který už jsem taktéž jednou proběhla. Jak jsem časem zjišťovala, území jsem neprobíhala bez povšimnutí. Moc dobře jsem si pamatovala, kde už jsem byla, ačkoliv prostorová orientace na tom byla trošku horší. I proto jistě čarodějnice vyhrávaly, všichni se jich bály, a tak měly čas si pořádně prohlédnout, kudy to vlastně jdou. Alespoň, že jsem si pamatovala cestu do Borůvkového lesa. Copak tam asi dělají? Smutně jsem si povzdechla a tryskem jsem proběhla lesem, abych se dostala na druhou stranu Gallirei. Občas mě štvalo, že se duchové museli rozmístit po celém území – jako bych snad také neměla tlapky, které po určité uběhnuté vzdálenosti začnou bolet.

//Říční eso přes Jezevčí les

//Orlí dráp

S bolestivými steny jsem vběhla na louku plnou ostrého kamenní. Zatnula jsem zuby, zastavila se a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Tenhle pach už jsem znala z předchozích lovů, takže jsem tak trochu oslavovala své dvojnásobné vítězství nad tímto duchem. Spíše duší vlčicí, jak jsem dokázala zjistit, když jsem se na to více zaměřila. V zorném poli se mi mihl prchající stín a bez větších okolků jsem se vrhla za ním. Už mi neutečeš! Nadšeně jsem běžela směrem k ní, ale neproběhla jsem jí rovnou. Chvíli jsem s ní držela krok, jako stará dobrá přítelkyně. "Zopakujeme si to?" zasmála jsem se, ale ne zle, nýbrž hravě. Nečekala jsem na její odpověď a pořádně ji rozprášila do stran jako vítr. Pokrčila jsem nad hromádkou prachu rameny a trochu stydlivě nad tím, jak jsem se zachovala, jsem se rozeběhla dál. Tady jsem ještě nekončila.

//Jenna chycena

//Elypole

//Neprobádaný les přes řeku Kierb

Zase jsem se ocitla u vodního toku, který jsem musela překračovat. Do čenichu mě udeřily pachy po čarodějnicích, takže jsem neotálela a místo jemného poklusu přes vodu jsem to vzala tryskem. Borůvky na mých tlapkách se mezitím již stihly smýt a kdyby mi ještě nezůstala špetka pachu po nich, v podstatě by si každý myslel, že jsem tulák. Z části jsem se těšila na svůj návrat z tohoto šílenství, ovšem druhá má – kostlivá – část chtěla, abych ještě více lovila. Nasadila jsem nejvyšší rychlost, kterou mé kostlivé tělo bylo schopné podat a několika ladnými kroky přebrodila řeku. Jenže ani u řeky jsem nekončila. Naběhla jsem na nějakou obrovitánskou skálu a k mému překvapení, světe div se, na mě právě tady vykoukly stopy po duších cestách. Nadšeně jsem zavýskala a rozutíkala se směrem, kterým mě pach vedl. Už žádné útěky.

//Ještěří lučina

Radostně jsem si to poskakovala na místě, když mě najednou smetl další paprsek. "Přestaň už!" vykřikla jsem, než se mé tělo zase rozpadlo. Poslouchala jsem její ostrá slova a kdybych měla uši, smutně bych si je přiložila k hlavě. Jak se zdálo, na mé citlivosti se nic nezměnilo ani v kostlivém těle. Sledovala jsem, jak se za ní rozběhl ta duší slečna, která se mezitím stihla zase složit. Chtěla jsem hodit vítězný taneček, ale to muselo počkat do úplného poskládání kostí - jinak bych se zase rozložila.
Když se mi zase srovnaly všechny části těla do správného pořadí, rozhodla jsem se vydat za nimi. Nebo, ne přímo za nimi, spíše jsem je chtěla zkusit oběhnout a obě je překvapit, jak zdatná lovkyně jsem. Žádná čarodějnice se mi nemohla vyrovnat, natož vysmívat. Byla jsem sice křehká duše, ale spíše než by mě srazila do kolen, chtěla jsem se jí pomstít. Tak trochu jsem doufala, že ji mezitím stihli duchové uvařit k večeři. Nahodila jsem svůj obvyklý poklus a rozběhla se na svůj vlastní lov.

//Orlí dráp přes Řeku Kiërb

//Pomstila jsi mě!

//řeka Kierb

Vtrhla jsem do lesa jako jedno velké tornádo a představovala si, jak jsem všechny ty duchy musela vyděsit. Cvakla jsem výhružně zuby, ačkoliv to bylo spíše jen z chlubících se metod. Střihla jsem ušima a vrhla se po duchovi, který se snažil pláchnout. "Už mi neutečeš!" zakřičela jsem bojácně. Bez větších okolků jsem se za ní rozběhla a proběhla jejím tělem na čtyřikrát, jen tak, pro jistotu. Zbyly z ní už jen cáry, které se pomalu zase dávaly dohromady. Nebála jsem se na tom území zůstat – obklopena duchy jsem neměla sebemenší problém se strachem. Ačkoliv… Většina z nich ještě spala. Nejistě jsem se tak schovala za první spící obludu, kterou jsem našla, připravena útočit na jakoukoliv čarodějnici. Vlčí zbraň vždycky pomohla!

//Ilenia chycena

//Bažiny přes Zarostlý les

Zase do mě udeřila paranoia. Vzala jsem všechny tlapky do toho nejrychlejšího trysku, který jsem po krátkém odpočinku stihla. S vyplazeným jazykem jsem se hnala skrz různobarevně zabarvené území Gallirei, než mě do čenichu udeřil pach magie. A spolu s ním, světe drž se, i pach mé kořisti. Ano, možná jsem sem tam stále cítila čarodějnice za mými zády, ale spolu s tímto nedostatkem jsem také dostávala nové možnosti lovu. To místo neopustilo ještě spoustu duchů, ačkoliv já si chtěla počíhat jen na jednoho, který se již snažil utéct. Přidala jsem do všech čtyř tlapek a bez větších okolků proběhla kolem jakéhosi úkrytu. Tenhle mi už nemohl utéct, ať měl smrtelné přání jakékoliv. No, polosmrtelné, samozřejmě. Přes mrtvoly nechodím. S touto myšlenkou jsem zahučela do dalšího lesa, připravena k lovu.

//Neprobádaný les

//Elypole přes Jezevčí les

Svůj poklus jsem brzy změnila jen v doopravdy plouživý krok. Nic mě nehnalo dopředu, pach čarodějnic jsem nechala daleko na polích, takže jsem se neměla čeho bát. Bohužel, neviděla jsem nikde ani žádné duchy, takže s honem jsem měla celkem smůlu. Naštvaně jsem se rozhlížela kolem a nahlížela pod každý kámen, abych se náhodou nepřehlédla. Ty rychlé myšky se mohly schovávat všude, jenže do Borůvkového lesa jsem přijít bez úlovku nemohla. Možná jsem tak trochu chtěla, aby se všichni podívali na to, jak šikovná jsem. Potřebovala jsem nějak obhájit místo ve smečce, nebo snad ne?
Zavrtěla jsem hlavou nad zbytečnými myšlenkami a líný pochod změnila rovnou do trysku, abych se přes les dostala k řece, která byla slyšet na sto honů. Možná se mi to jen zdálo, ale cítila jsem stejný pach, jaký se mi do čenichu dostal u tůňky, když mě ten divný potkan proměnil v ošklivou kostlivlčici. Bůh ví, co udělal s ostatními.

//řeka Kiërb přes Zarostlý les

//Říční eso přes Jezevčí les

Nezdálo se, že by se duchové chtěli hnout, takže jsem musela utíkat jinam. Nechtělo se mi jen tak nečinně sedět. Sice mi nad hlavou stále svítilo jen ranní sluníčko, ale chtěla jsem si to užít alespoň do poledních hodin. Pak se zase začíná stmívat a s mým zrakem by se duchové jen těžko hledali. "Však já se vrátím," prohodila jsem šibalsky s pohledem upřeným na místa, kde jsem dokázala rozbít duchy předtím. Rozhodla jsem se změnit směr úplně a vydat se trochu na sever, tam, kde se pole měnilo v ten známý les a potom následovalo místo, na kterém jsem ještě nebyla. Zvědavě, ale i trochu vystrašeně jsem zavrtěla ocasem a vydala se lehkým poklusem skrz les k místům, která jsem ještě neměla prošlapaná. Kdo ví, třeba mě úlovek čekal zrovna tam?

//Bažiny přes Jezevčí les

//Ježčí mýtina přes Říční eso

Konečně se mi do čenichu dostaly pachy duchů, ale ty staré, které jsem ulovila již předtím. Zdálo se, že si na ně prostě budu muset počíhat. Frustrovaně jsem si povzdechla a trochu si nad jejich existencí zanadávala. Ve skutečnosti to byli stejní proradní potkani jako čarodějnice. A dokonce uměli létat, a to bylo nebezpečné. Jak pro ně, tak pro mě, protože to značilo velkou sílu. Trochu jsem si připadala jako Styx s těmi jejími nemagiči. Nervózně jsem střihla ušima a radši se přesunula k jiným myšlenkám, a to k paranoie. S duchy se tu mísil pach čarodějnic, a to se mi nelíbilo ani trochu, ačkoliv je duchové snad všechny zlikvidovali. Nakonec, s těmi levitujícími potvůrkami by mohlo být dobré příměří. Kdyby nebyla až moc velká sranda je lovit. S úšklebkem jsem se vydala směrem, kde jsem rozbila pár vlčích duší naposledy.

//Elypole

//Třešňový háj přes řeku Tenebrae

Se zaskučením jsem opět trochu zpomalila. Můj strach trochu opadl a konečně jsem si taky mohla oddechnout. Zase jsem přeběhla spoustu území bez jediného zastavení a řekla bych, že jsem zdolala svůj osobní rekord. Kdo ví, možná i rekord všech ostatních – alespoň jsem se tak cítila. Vyklepala jsem si svoje natřesené tlapky a s bolavými, trhavými pohyby se vydala hledat duchy. Potřebovala jsem získat více vzácných trofejí, ačkoliv podle pachu byli duchové stále na svých pozicích. To mi nevyhovovalo ani trošku. Proč se prostě nehnuli z místa? Skoro naštvaně jsem vydechla.
Možná bych s někým mohla vytvořit tým? Nad tou představou jsem ovšem zavrtěla hlavou. Ne, to bylo nemožné. Nechtěla jsem čekat na ostatní kostlivce a abych použila nějakého ducha proti čarodějnici, to také nešlo. Vždyť bych ho pak musela rozbít a já kudlu do zad vrážet neumím. Musela jsem na to sama, ale chytře.

//Jezevčí les přes Říční eso