Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ocas se ještě chvíli pohupoval ve vzduchu, ale nakonec ho maličký dokázal chytit. Jako hrdý pomocník jsem se usmála. "Výborně!" pochválila jsem ho za jeho nejspíš první úlovek u nás. Pro jistotu jsem se vzdálila od povídající si trojice - nyní již tedy čtveřice, kdyby si Storm náhodou vzpomněl, že ostré zuby vlčete nejsou zrovna silnou stránkou jeho oháňky. Pobaveně jsem se posadila asi dva metry od každého, abych případně mohla zasáhnout do rozhovoru. Neplánovala jsem to, pokud by otázka nebyla mířena přímo na mě. Gavriil se utíkal zavrtat k Blueberrymu, takže o zábavu měl postaráno. Navíc, s jistou pomocí od Storma se nakonec rozhodl vlčátko ve smečce nechat. Zůstala jsem s kamenným výrazem, ale uvnitř jsem se radovala jako malý prcek. Konečně tu byl někdo ochotný hrát si se mnou, ačkoliv jsem byla mnohem starší a no, zdatnější a tím pádem ve výhodě. Jo, na to se nějak přijde… Hlavně aby mě nepředběhl, to by byl vrchol. Naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu a zkoumala si ho, jako by to byl můj nový poklad.
Z Bluovi srsti brzy vykukoval pomalu jen čumák. "Jmenuju se Wizku," zašeptala jsem k jeho břichu a nakláněla hlavu do všech stran, abych z Gavriila zahlédla něco víc, než jeho malou oháňku a tělo ztracené v hnědé srsti jeho adoptivního táty. Zvedla jsem se zpět do vzpřímené pozice a podívala se na Storma s Naomi. Slovo rodinná smečka tu nabírá najednou docela jiný význam. Pobaveně jsem se ušklíbla. Obrátila jsem se zpět na Blueberryho a trochu nejistě se k němu přiblížila. "Kdo ho bude… krmit?" špitla jsem. Nemyslela jsem si, že by takové vlče ještě stálo pilo mateřské mléko. Navíc, ještě před chvíli tu cucalo zbytek kosti, takže s tím jsem problém neměla. Pokud jsem si také dobře pamatovala, pečovatelkou byla Aranel, jenže ve funkci pečovatele jsem se nevyznala. Neměla by zůstávat u vlčat? V tom případě by lovil kdokoliv jiný, ovšem adoptivní tatínek alfuje a… Bože, kdo tyhle režimy vymyslel. Zmateně jsem zavrtěla hlavou a radši zůstala u své, pravděpodobně naprosto zřejmé, otázky. Sama jsem měla hlad jako za tři, takže jsem při vzpomínce na jídlo jen chytala vlastní sliny.

Blue moje vysvětlování nepochopil tak, jak jsem si přála, ale zůstala jsem se zájmem ulpěným na tom prckovi. Vlčátko se radostně začalo přetáčet na zádech a kdyby se k nám nepřipojil i Storm, nadšením bych ho snad znovu opakovala. Já chci být taky takhle maličká… Natočila jsem pobaveně hlavu na stranu a hrcla sebou na zem, aby mělo alespoň nějaké potěšení. Někdo ho představil – Gavriil. "Tak opakovat chceš? Počkej, až bude čas na hraní!" zazubila jsem se od ucha k uchu. Mezitím se zvednul se své pozice a propaloval mě pohledem. S úsměvem jsem ho drkla nosem mezi oči a odpíchla se od země. Mezi dospělými jsem na sobě zase měla ten neutrální výraz, uši trochu stažené dozadu ve znamení míru.
Storm položil nevysvětlenou otázku a přesně na tu nesprávnou odpověď dorazila Naomi. Věnovala jsem jí místo pozdravu úsměv, ale musela jsem se potichu zasmát nad její reakcí. Naštěstí nám to všem Blueberry vzápětí vysvětlil a nikdo nemusel testovat otcovství. Očkem jsem zachytila pohyb Gavriila a po chvíli mi došlo, že se kouká na mě. Huh? Trvalo mi, než se můj unavený pohled zaměřil na jeho nový střed zájmu. Radostně jsem zavrtěla ocasem a málem Blua zašlápla, když jsem se u Storma postavila jeho hračce, neboli oháňce, do cesty, aby byla nucena se otočit zpět k němu. Rozdováděně jsem se podívala zpět na všechny přítomné. "Ale necháme si ho, že jooo?" protáhla jsem, až jsem se sama nad sebou musela zastydět. S rudými tvářemi jsem sklopila pohled k zemi a sledovala dovádět malé vlče. Blue řekl, že rodiče ztratil, ale snad by žádný vlk nedokázal vystopovat vlastní mládě? No, já mu to vysvětlovat rozhodně nebudu. Sama jsem moc dobře věděla jaké to je ztratit oporu v rodičích – ačkoliv jen na pár chvil. Smutné na tom bylo, že jsem prcka ani moc nelitovala. Ne, dokud mohl zůstat ve smečce s námi.

//Snad jsem nikoho nevynechala.

//I z mé strany velká chvála! Všechno šlo jako po másle :3 A máme i maličkost na profilu, to se cenní!

// Lomíítka.
~Sky

//Náhorní plošina přes Mahtae

Napadlo mě, že by se mnou mohl jít i Yeter, když měl smečku hned vedle nás, ale bylo už moc pozdě. Siluety těch dvou se mi ztrácely v dáli a po chvíli jsem se přestala i otáčet. Cítila jsem, jako by na mě zase padala tíha světa, ba celého vesmíru. Byla takhle cítit deprese? Nebyla jsem smutná, ale vlci často přisuzovali ten podivný pocit právě různým záchvěvům nálad. Paranormální jevy se ovšem nezdály být na Galliree ničím výjimečným, takže jsem počítala s následky svého kostlivého dobrodružství.
Přišla jsem tak akorát na čas, abych nasála naprosto nový pach. Chvíli jsem stála na místě v očekávání rvačky o území, ale zdálo se to tu být stejně mírumilovné, jako když jsem přišla poprvé. Nasadila jsem široký úsměv a bez ohledu na různé myšlenky o dopadu mého útěku jsem si to namířila za pachem Blua. Zdálo se, že se mu nic podivného nestalo. "Jsem doma!" nebyl to úplně křik, ale zrovna tiše jsem to taktéž neřekla. Tak či tak, bylo moc příjemné nazývat něco domovem. Chystala jsem se uklidit svoje nebohé, sotva dorostlé tělo někam do kouta, ale nejdřív jsem se musela osobně omluvit. Bylo to lepší než čekat s výčitky svědomí někde schovaná pod keři.
Nejdříve jsem viděla jen Blua. "Blue, promiň, ale celé se to nějak zvrtlo a honila jsem duchy a čarodějnice po mně šli… No, jsem zpátky a už dlouho odsud nevystrčím tlapu, slibuju!" mlela jsem jedno přes druhé, a hlavně hrozně rychle, takže jsem jen doufala, že zachytil slova omluvy. Smutně jsem sklopila uši k hlavě a posadila se vedle něho, když v tom na něj něco štěklo. Chtěla jsem odehnat lišku, ale místo ní mě překvapil pohled na zcela maličké vlče. Buď jsem byla moc dlouho pryč a oni si tu mezitím dělali radovánky, nebo se někdo trochu moc scvrkl. Nechtěla jsem věřit ani jedné teorii, ale musela jsem – v rámci reality – zůstat u té první.
"Vlčátko!" rozplynula jsem se a napodobila jeho vlastní polohu. Tak. Moc. Dlouho. Tak moc dlouho jsem neviděla jediné vlče, takže vlastně já sama jsem prožívala takové druhé Vánoce. To Blueberry vypadal trochu, jako by si nebyl jistý, jestli se nad dárkem zasmát nebo plakat.

Yeter na moji otázku neodpověděl, takže jsem se i já snažila dělat, jako že jsem nic neřekla. Naštěstí ticho zachránil Savior a vyplnil ho sáhodlouhými větami. Nikdy jsem nechápala, jak mohou být všichni tak komunikativní. Všichni - až na mě. Moje originalita... Jsem prostě speciální. Touhle myšlenkou jsem přilepšila svému egu a zaposlouchala se do jeho vyprávění.
Byla jsem nadšená z toho, že Borůvkovou smečku znal, no slyšitelně ji už dlouho neviděl. Alespoň tak jsem si jeho povídání vyložila, protože Storm již nikoho přijímat nemohl. Zároveň mi potvrdil mé spokojené dojmy o stáří a jeho posledními slovy se mi do hlavy vnutila myšlenka, že s alfou Asgaaru jsem se potkat nechtěla. Možná... Až nebudu tak zranitelná. Stále jsem plánovala návštěvu jistých... vyšších vlků, o kterých tu všichni mluvili, ale potřebovala jsem se dozvědět víc informací. To mohlo trvat klidně roky vzhledem k mému hovořícímu nedostatku.
Yeter se skoro začal loučit a jako na zavolanou mě začaly podivně brnět tlapky. Nejdříve polštářky, potom pomalu celé tělo, až jsem si připadala jako na kolotoči. Dohnal mě spánek a možná bych tu přeměnu zaspala, kdybych před sebou neměla poslední důležitý úkol. Strhaně jsem se zadívala na svoji milovanou srst a místo očekávaného vyjeknutí jsem za posledních několik dnů uvolněně vydechla. Už mi nic nehrozilo. Navíc, přišlo to tak akorát čas. Nový den, nové světlo a má, alespoň na blízkou dobu, poslední cesta.
"Snad se ještě uvidíme," řekla jsem nejistě, jako bych se teprve učila se s vlky loučit. "Ale zatím musím domů. Ahoj." svůj poslední pozdrav jsem doplnila rozzářeným, šťastným úsměvem a rozešla se podél řeky. Cítila jsem se podivně zvadlá, ale přisuzovala jsem to tomu, jak těžká byla srst oproti samotným kostem. Hlavně, že všechny orgány již byly pohromadě. Tohle už dlouho opakovat nebudu.

//Borůvkový les přes Mahtae

Můžete se pobavit nad Picasem :'D

https://youtu.be/dqsjbkCp9hI

Začalo se polemizovat o životě, takže jsem se se svým hlasem stáhla do ústraní. Očekávala jsem sáhodlouhé slohy o tom, jaký je smysl života, ale Yeter naštěstí začal mluvit dál. S ušklíbnutím jsem mohla sledovat, jak se pro jednou snaží zachránit situaci někdo jiný než já. Nepřišlo mi, že by ho svými slovy mohl urazit, ale bylo velmi vtipné sledovat, jak se snaží to alespoň trochu urovnat. Být starý není špatné… Ano, musela jsem vynechat bolavá záda a klouby, ale ve skutečnosti se od vás ve stáří už nic nečekalo. Rozhodně ne tolik, jako od mladých vlků a v tomto bodě jsem se na svůj vlastní důchod celkem těšila. Žádný stres, prostě jen sluníčko a vyhřátý kožich – s rodinou, samozřejmě.
Trochu mě zamrzelo, že o mé smečce neslyšel. Nepočítala jsem s tím, že bychom byli známí, přesto jsem doufala, že bych se mohla chlubit dál. Na druhou stranu jsem neměla ani tušení o jeho smečce, takže jsme byli vyrovnaní. No a při pohledu na blízkost smeček jsem tušila, že bych ho mohla ještě někdy zahlédnout. Přikývla jsem na jeho poznámku o blízkosti, ale chtěla jsem odbočit trochu jinam. "Co tě vyhnalo z domu?" zeptala jsem se a vzpomněla si na to příšerné počasí, které tu posledních pár dnů panovalo. Kdyby to bylo na mně, zůstala bych pěkně v suchu v úkrytu. Jenže ne, osud měl nejspíš jiné plány.

Nespokojeně jsem zabručela, když mi všechny ty kosti zase rozházel nějaký další čarovlk. Ze země jsem slyšela, jak na něj jeden z nich volá jménem, ale rozhodla jsem se tomu nevěnovat. Rodinné záležitosti cizích bylo to poslední, co jsem potřebovala řešit. Postupně jsem se složila a mezitím si velmi pečlivě promyslela své odpovědi. Zjistila jsem jména obou společníků a zároveň dostala jisté pesimistické vnuknutí od Saviora. Musela jsem se ušklíbnout, protože ani já jsem neviděla svět růžově. Nemohla jsem se považovat za zapřísáhnutou pesimistku, ale optimismem jsem skákat také nemohla. Na jeho slova jsem tedy s pochopením přikývla. Nebylo třeba nic dodávat.
Výrazně více mě potěšila slova druhého. Jeden koutek jsem mírně zvedla do nejistého úsměvu, ale právě na jeho slovech se odrážel zase můj pesimismus. Po těch slovech o doživotním rozkládání kostí jsem na jeho slova hleděla stejně jako modrý kloboučník. Když se budeš bát, budeš trpět dvakrát tolik. Připomněla jsem si a trochu uvolnila svaly. Od nich mi nic nehrozilo, maximálně občasné rozložení kolemjdoucích – jen mi trvalo to pochopit.
Yeter, nejspíše aby zaplnil ticho, pronesl prostou otázku. Skoro se mi rozzářily oči nad tím, že se mám konečně komu pochlubit. "Já patřím do Borůvkové smečky. Je to tudy, kolem řeky," hodila jsem hlavou směrem k Mahtaë. Les odsud nebyl vidět, ale já moc dobře věděla, kudy se vydat. Nejdřív jsem ovšem musela přetrpět všechno to šílenství, protože ukázat se jako kostra jsem prostě nedokázala. Ne před vlky, kteří mě znali za normálních časů.
Savior začal mluvit o svém stáří a podle toho jsem si potvrdila, že to rozhodně mladé šídlo nebude. Povídání o smečce mě muselo uvolnit, jelikož jsem se až podivuhodně rozpovídala. Tím hůř, další den jsem také mohla zůstat bez jediného slova. "To není až takový problém," pokrčila jsem rameny, ale nemohla jsem mu do toho kecat. Sama jsem měla do stáří dost daleko. "U nás jsou všichni trochu starší a nikomu to nevadí." ačkoliv jsem měla to potěšení zjistit, že by les uvítal každého, nechtěla jsem vlka nabádat, aby se vydal do Borůvkového lesa se mnou. Jen jsem nechtěla, aby ho stáří zbavilo radosti – to bylo to poslední, co jsem chtěla pro sebe, natož pro ostatní. Trochu jsem se usmála a následně se otočila zpět na Yetera v očekávání jeho odpovědi na vlastní otázku.

//:"DDD Přeskakujte mě ty dvě hodiny, já se zatim složím

Vlk mi představil jeho dosavadní společnici, ducha. Když jsem se snažila, mohla jsem z ní ucítit jistý podobný pach, který nosil také Blueberry. Nechtěla jsem se nad tím moc pozastavovat, jinak bych taky mohla přeslechnout všechno ostatní, co ze sebe vlk najednou začal chrlit. Nad jeho poznámkou jsem pobaveně zakroutila hlavou. "Taky je divné když… no, když máš hlavu o pět metrů dál než tlapy," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem být zlá ani se tvářit jako hrdinka a možná i proto se mi stále tak třásl hlas, ale přišlo mi ironické mluvit o tom, jak je divné nemoct se hnout. Možná by to nevyznělo tak blbě, kdyby to neříkal své vlastní kořisti.
V jednom momentě se k nám připojil další čarovlk. Připadala jsem si více než utlačovaná, takže jsem se přiblížila k vlčici, která mi nemohla ublížit. Vlk, který se představoval jako Yeter, mě sice všemožně ujišťoval, že neskončím na padrť, a dokonce ze sebe vysoukal něco, co bych mohla považovat za omluvu, ale spolu s lovícím instinktem doprovázela hon neutišitelná paranoia. Pouze jsem přikývla a také se usmála. Dokud se moc nepohybovali, byla jsem s přítomností čarovlků smířená. Společnost si nevybereš. Připomněla jsem si. "Já jsem Wizku." stejně jako kdykoliv jindy, i tam jsem vyslovila své jméno až přehnaně nahlas, aby se snad nestal omyl.
Jeho slova mě vyděsila. Skoro jsem byla schopná se rozbrečet při vzpomínce na srst, která mě v jiných dnech doháněla k šílenství. Nasucho jsem polkla a pohlédla na nově příchozího v domnění, že by mohl být stejně rozhozený, jako já. Proč jsou všichni v téhle krajině tak staří? Pochybovala jsem o tom, že by se něco podobného jako tohle dělo každý druhý týden, takže jsem vsadila spíše na jeho věk. Kdybych se nebála být blíže, možná bych i zkoumala, kde najdu šediny. "Tak to abych začala vyjednávat mír se všemi," vyhrkla jsem. V hlase se mi zřetelně odrazila hysterie, která mě donutila přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby. Prostě bych se vrátila zpátky za ostatními… A nějak by to šlo. Asi bych si musela najít teplejší úkryt na zimu ale… Nemůže to být tak zlé, ne? Po jeho slovech jsem si pomalu začínala všímat, jak mě všude ty kosti tlačí. Jak moc mi chyběl měkký kožíšek.
Podívala jsem se na druhého v očekávání nějakého dalšího povídání, ale nic od něj nepřišlo. Nevadilo mi zůstat potichu, takže jsem se jen maličko ušklíbla a podívala se na Yetera. Vypadalo to, jako by si ze mě chtěli udělat atrakci pro pobavení, ale já se nehodlala prodat zadarmo.

//Možná jsem časově přehodila některé informace, takže si to případně nějak poskládejte dohromady, pardon :D

Trochu roztřeseně jsem zůstala stát v dáli, dost blízko na to, abych nemusela křičet, ale dost daleko na to, abych měla případně alespoň trochu náskok. Vůči čarovlku mi to bylo k dvěma věcem, ale malý střípek naděje mě alespoň na chvíli zbavil nadměrného přemýšlení o tom, co by mohlo nastat.
Netrvalo to moc dlouho a první čarodějnice si našla cestu kolem mě. Samozřejmě jsem skončila rozložená na zemi a kdyby se kosti mohly červenat, přidala by se k už tak nechutnému tělu i krev. Natáhla jsem se po stehenní kosti, snad, abych si srůstání nějak urychlila. Tentokrát už mi nepřišlo, že skládání kostí je celkem rychlý proces. Co jsem komu provedla? Snažila jsem se věřit na karmu, ale ta se většinou obrátila proti mně. Nejspíš to byla odplata za všechny ty zničené duchy.
Jakmile jsem se dala alespoň trochu dohromady na to, abych se mohla posouvat, posadila jsem se dobré dva metry od obou dvou. Značnou nedůvěru vůči vlkovi jsem se ani nesnažila skrývat. Stejně by se mi to nepodařilo.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vrátila se k jeho slovům. "Možná… můžeme na pár hodin založit mír?" vykoktala jsem značně nejistým hlasem. Svaly mi cukaly k útěku, ale zůstávala jsem tlapkami pevně na zemi. Už tak jsem se dokázala za krátký čas ztrapnit minimálně dvakrát, zbabělý útěk by tomu moc nepomohl. Nervózně jsem sebou ošila a očkem hodila po vlčici, jako by se mohla každou sekundu rozběhnout a zničit náš mír jediným mrknutím. "Můžu se zeptat," začala jsem, jako bych prosila cizince, kterého jsem potkala cestou domů. "Nevíte, kdy celá tahle hra skončí?" přidala jsem na výšce hlasu, abych nemusela svoji otázku opakovat dvakrát. Mezivlčí komunikace mi prostě nešla, a mohli to být cizinci nebo vlastní rodina. Mému myšlení to bylo vždycky tak nějak jedno.

//Zlatavý les

Nasycena dalším úlovkem jsem vkročila na území čarodějnic. Alespoň tak mi připadalo každé místo, kde jsem se zastavila a všechny ty obludy mě přišly pochytat. Otřásla jsem se nad představou další takové události a radši se schovala u jakési věci, která jako by tu vyrostla z magie nějakého vlka. Sledovala jsem svět okolo a ku svému překvapení se mi naskytl pohled na ducha, který tak trochu zaspal své složení. Nemohla jsem ho tak zničit znovu, ale co mě zaujalo byl pohled, který věnoval úkrytu. Trochu jsem zavzpomínala a s trochou snahy a bolesti hlavy jsem si vzpomněla na to, jak vlčice podivnému výrůstku v zemi něco povídala. Skoro jsem se zajíkla štěstím. Další duch! Bez přemýšlení jsem se odtrhla od zdi a nakoukla dovnitř, ale akorát jsem mohla litovat své zbrklosti.
Z hrdla mi uniklo hlasité, doopravdy pištivé zakřičení. "Ne, ne, ne, ne, ne!" zabědovala jsem a skrčila se v očekávání útoku. Mrkla jsem očkem na tu vlčici proměněnou v ducha a doufala, že se její tělo brzy probudí k životu a zachrání mě ze šlamastiky. Určitě musela tušit, že bych jí za záchranu ušetřila taky. I když… sama jsem si tím nebyla tak jistá. Tak či tak, ani jeden ani druhý se nezdáli být lovem tak pohlceni jako já dříve. Samozřejmě už ani já jsem neměla sílu hnát se neustále vpřed rychlostí blesku.
"Taky už vás tak bolí tlapky?" vyhrkla jsem jako buran, než si moje myšlení uvědomilo fakt, že takhle se přeci nikdy nechovám. Stydlivě jsem se schovala za jemně průhledné tělo vlčice a sklopila oči k zemi. Nejen, že mě čekal zásah zblízka, ale ještě k tomu jsem se dokázala velmi nemožně ztrapnit. Proč prostě občas nemůžu být normální? Nerada jsem zapadala do davu jako přes kopírku, ale občas jsem vyčnívala až moc. Zvlášť, když se mi normální, tichý hlas měnil v chrčivý řev draka s chřipkou.

//Tajemná louka přes R. potok

Škoda, že tu smečka nemůže být se mnou. Zavrtěla jsem hlavou nad nekončícím přemýšlením o smečce. Ano, bylo mi to líto, protože ve více vlcích se lépe hrálo, ale na druhou stranu jsem měla menší šanci chycení „už mi lezete krkem“ věci. Nemyslela jsem si, že bych dokázala zanevřít nad ostatními tak rychle, ale očekávala jsem příchod jakéhosi stresu z neustálé blízkosti ostatních. Nebyla to věc špatná, naopak, jen já jsem byla občas prostě moc vadná. Musela jsem se nad tím dokonce pobaveně ušklíbnout. Uměla jsem si živě představit svůj frustrovaný křik a následné omlouváni se na kolenou. Vtipná komedie v hlavě, ale horor v realitě – naštěstí byly takové události ještě daleko, předaleko a ještě dál přede mnou. Naomi si se mnou jistě zahraje něco jiného. A možná se připojí i Blueberry. Bylo mi líto, že jsme si nedokázali popovídat déle. Alespoň, že mi to svým způsobem nemohli mít za zlé. Koneckonců… byla to vina Gallirei, ne?

//Náhorní plošina

//Ohnivé jezero přes R. potok

Překvapil mě pach toho ducha, kterého jsem původně ztratila. Jak se ukázalo, jen jsem si to myslela, i když už měla vlčí dušička dávno na odchodu. Pousmála jsem se a bez větších strastí se vydala jejím směrem. Přestala jsem z honu dělat hru a jednoduše to brala jako své malé postižení. Chtěla jsem být alespoň milá, když už jsem nemohla být nic jiného. Věnovala jsem vlčici omluvný pohled a rozfoukala její zbytek těla do všech světových stran. "Promiň," špitla jsem neslyšně a rozklusala se opačným směrem. Chtěla jsem si někde odpočinout, a tak nějak se konečně usídlit, alespoň na pár dní, než se mi znovu naskytne možnost vrátit se do Borůvkového lesa. Cítila jsem dobrodružství ze všech stran, ale uprostřed noci mě nelákalo se nechat zabít.

//Skyl chycena

//Zlatavý les přes R. potok

//Třešňový háj přes Středozemní pláň

Celá polámaná jsem občas střídala klus, krok i cval, až jsem se nakonec úplně zastavila. Měla jsem pocit, že čím víc toho naběháte, tím větší výdrž budete mít – a možná ano, ale tu bolest tlapek už nikdo nezmiňoval. Naštvaně jsem hrcla na zem, až všechny ty kosti zaskřípaly a já se na chvíli bála, že jsem způsobila jakousi autodestrukci. Nakonec jsem se dokázala uvolnit natolik, abych přestala cítit pálení a štípání v každém koutě těla. Nebo… toho, co z něj zbylo. Hladově jsem začala olizovat poslední borůvkovou skvrnu, ale ta už neměla chuť, prostě tam zaschla. Říkala jsem si, jestli tam zůstane i potom, co mi naroste srst, stejně, jako to fungovalo předtím. Tak nějak jsem se dokonce dostala k polemizování o tom, jestli mi srst ještě vůbec někdy naroste, takže jsem začala utíkat ne před čarodějnicemi, nýbrž silnou paranoiou a depresí před tím, co mi tohle území sakra hodilo do života.

//Tajemná louka přes Ronherský potok