Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu roztřeseně jsem zůstala stát v dáli, dost blízko na to, abych nemusela křičet, ale dost daleko na to, abych měla případně alespoň trochu náskok. Vůči čarovlku mi to bylo k dvěma věcem, ale malý střípek naděje mě alespoň na chvíli zbavil nadměrného přemýšlení o tom, co by mohlo nastat.
Netrvalo to moc dlouho a první čarodějnice si našla cestu kolem mě. Samozřejmě jsem skončila rozložená na zemi a kdyby se kosti mohly červenat, přidala by se k už tak nechutnému tělu i krev. Natáhla jsem se po stehenní kosti, snad, abych si srůstání nějak urychlila. Tentokrát už mi nepřišlo, že skládání kostí je celkem rychlý proces. Co jsem komu provedla? Snažila jsem se věřit na karmu, ale ta se většinou obrátila proti mně. Nejspíš to byla odplata za všechny ty zničené duchy.
Jakmile jsem se dala alespoň trochu dohromady na to, abych se mohla posouvat, posadila jsem se dobré dva metry od obou dvou. Značnou nedůvěru vůči vlkovi jsem se ani nesnažila skrývat. Stejně by se mi to nepodařilo.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vrátila se k jeho slovům. "Možná… můžeme na pár hodin založit mír?" vykoktala jsem značně nejistým hlasem. Svaly mi cukaly k útěku, ale zůstávala jsem tlapkami pevně na zemi. Už tak jsem se dokázala za krátký čas ztrapnit minimálně dvakrát, zbabělý útěk by tomu moc nepomohl. Nervózně jsem sebou ošila a očkem hodila po vlčici, jako by se mohla každou sekundu rozběhnout a zničit náš mír jediným mrknutím. "Můžu se zeptat," začala jsem, jako bych prosila cizince, kterého jsem potkala cestou domů. "Nevíte, kdy celá tahle hra skončí?" přidala jsem na výšce hlasu, abych nemusela svoji otázku opakovat dvakrát. Mezivlčí komunikace mi prostě nešla, a mohli to být cizinci nebo vlastní rodina. Mému myšlení to bylo vždycky tak nějak jedno.

//Zlatavý les

Nasycena dalším úlovkem jsem vkročila na území čarodějnic. Alespoň tak mi připadalo každé místo, kde jsem se zastavila a všechny ty obludy mě přišly pochytat. Otřásla jsem se nad představou další takové události a radši se schovala u jakési věci, která jako by tu vyrostla z magie nějakého vlka. Sledovala jsem svět okolo a ku svému překvapení se mi naskytl pohled na ducha, který tak trochu zaspal své složení. Nemohla jsem ho tak zničit znovu, ale co mě zaujalo byl pohled, který věnoval úkrytu. Trochu jsem zavzpomínala a s trochou snahy a bolesti hlavy jsem si vzpomněla na to, jak vlčice podivnému výrůstku v zemi něco povídala. Skoro jsem se zajíkla štěstím. Další duch! Bez přemýšlení jsem se odtrhla od zdi a nakoukla dovnitř, ale akorát jsem mohla litovat své zbrklosti.
Z hrdla mi uniklo hlasité, doopravdy pištivé zakřičení. "Ne, ne, ne, ne, ne!" zabědovala jsem a skrčila se v očekávání útoku. Mrkla jsem očkem na tu vlčici proměněnou v ducha a doufala, že se její tělo brzy probudí k životu a zachrání mě ze šlamastiky. Určitě musela tušit, že bych jí za záchranu ušetřila taky. I když… sama jsem si tím nebyla tak jistá. Tak či tak, ani jeden ani druhý se nezdáli být lovem tak pohlceni jako já dříve. Samozřejmě už ani já jsem neměla sílu hnát se neustále vpřed rychlostí blesku.
"Taky už vás tak bolí tlapky?" vyhrkla jsem jako buran, než si moje myšlení uvědomilo fakt, že takhle se přeci nikdy nechovám. Stydlivě jsem se schovala za jemně průhledné tělo vlčice a sklopila oči k zemi. Nejen, že mě čekal zásah zblízka, ale ještě k tomu jsem se dokázala velmi nemožně ztrapnit. Proč prostě občas nemůžu být normální? Nerada jsem zapadala do davu jako přes kopírku, ale občas jsem vyčnívala až moc. Zvlášť, když se mi normální, tichý hlas měnil v chrčivý řev draka s chřipkou.

//Tajemná louka přes R. potok

Škoda, že tu smečka nemůže být se mnou. Zavrtěla jsem hlavou nad nekončícím přemýšlením o smečce. Ano, bylo mi to líto, protože ve více vlcích se lépe hrálo, ale na druhou stranu jsem měla menší šanci chycení „už mi lezete krkem“ věci. Nemyslela jsem si, že bych dokázala zanevřít nad ostatními tak rychle, ale očekávala jsem příchod jakéhosi stresu z neustálé blízkosti ostatních. Nebyla to věc špatná, naopak, jen já jsem byla občas prostě moc vadná. Musela jsem se nad tím dokonce pobaveně ušklíbnout. Uměla jsem si živě představit svůj frustrovaný křik a následné omlouváni se na kolenou. Vtipná komedie v hlavě, ale horor v realitě – naštěstí byly takové události ještě daleko, předaleko a ještě dál přede mnou. Naomi si se mnou jistě zahraje něco jiného. A možná se připojí i Blueberry. Bylo mi líto, že jsme si nedokázali popovídat déle. Alespoň, že mi to svým způsobem nemohli mít za zlé. Koneckonců… byla to vina Gallirei, ne?

//Náhorní plošina

//Ohnivé jezero přes R. potok

Překvapil mě pach toho ducha, kterého jsem původně ztratila. Jak se ukázalo, jen jsem si to myslela, i když už měla vlčí dušička dávno na odchodu. Pousmála jsem se a bez větších strastí se vydala jejím směrem. Přestala jsem z honu dělat hru a jednoduše to brala jako své malé postižení. Chtěla jsem být alespoň milá, když už jsem nemohla být nic jiného. Věnovala jsem vlčici omluvný pohled a rozfoukala její zbytek těla do všech světových stran. "Promiň," špitla jsem neslyšně a rozklusala se opačným směrem. Chtěla jsem si někde odpočinout, a tak nějak se konečně usídlit, alespoň na pár dní, než se mi znovu naskytne možnost vrátit se do Borůvkového lesa. Cítila jsem dobrodružství ze všech stran, ale uprostřed noci mě nelákalo se nechat zabít.

//Skyl chycena

//Zlatavý les přes R. potok

//Třešňový háj přes Středozemní pláň

Celá polámaná jsem občas střídala klus, krok i cval, až jsem se nakonec úplně zastavila. Měla jsem pocit, že čím víc toho naběháte, tím větší výdrž budete mít – a možná ano, ale tu bolest tlapek už nikdo nezmiňoval. Naštvaně jsem hrcla na zem, až všechny ty kosti zaskřípaly a já se na chvíli bála, že jsem způsobila jakousi autodestrukci. Nakonec jsem se dokázala uvolnit natolik, abych přestala cítit pálení a štípání v každém koutě těla. Nebo… toho, co z něj zbylo. Hladově jsem začala olizovat poslední borůvkovou skvrnu, ale ta už neměla chuť, prostě tam zaschla. Říkala jsem si, jestli tam zůstane i potom, co mi naroste srst, stejně, jako to fungovalo předtím. Tak nějak jsem se dokonce dostala k polemizování o tom, jestli mi srst ještě vůbec někdy naroste, takže jsem začala utíkat ne před čarodějnicemi, nýbrž silnou paranoiou a depresí před tím, co mi tohle území sakra hodilo do života.

//Tajemná louka přes Ronherský potok

Unaveně jsem se podívala vzhůru, na měsíc. Jestlipak ho vidí taky moje rodina? Dělalo mi dobře na ně myslet. V překladu mi to dělalo radost, ačkoliv bych očekávala příchod smutku. Nejspíš se ještě nestala žádná velká událost, která by mě dokázala donutit truchlit nad svým odchodem. Jenže když jsem se rozhlédla kolem, nikdo nevypadal, jako by mu rodiče chyběli. Chtělo to čas a silnou vůli, přesně tak, jak říkávala moje babička. Střihla jsem nespokojeně ušima. I já jsem stála na prahu smrti právě a jen díky těmto myšlenkám a nevůli pokračovat dál. Duchové nepočkají. Připomněla jsem si svůj cíl pro dnešní noc. Duch ze smečky se konečně pohnul, ale byl moc rychlý na to, abych si to prostě vtrhla na jeho území. Musela jsem se tak otočit druhým směrem a svým způsobem mu jít naproti.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

//Louka vlčích máků přes Středozemní pláň

Objevila jsem se znovu v tom hájku, který na podzim už dávno opadal. Poslední pach, který tudy proběhl patřil mně, ačkoliv z močálů sem doléhaly pachy smečky. Nervózně jsem s sebou ošila, neboť právě tam jsem cítila dalšího spícího ducha. Mají velmi podivný smysl pro čas spánku. Mimoděk jsem se podívala vzhůru a teprve potom si uvědomila, že možná proto jsem nikoho nepotkala. Uprostřed noci se jen těžko lovilo, zvláště kostlivlkům. Vratké tlapky a pro mě ještě špatný zrak, dokonalá kombinace na problémy. "Haló?" zavolala jsem až moc potichu. Jednak jsem nerada křičela ve společnosti a za druhé jsem k sobě nechtěla přilákat moc čarodějnic. Sice jsem mohla duchům nalákat kořist, ale na druhou stranu mi to bylo houby platné vzhledem ke všem těm spícím dušičkám. Zdálo se, že jsem jednoduše musela počkat na další rozložení. Kupodivu mi i nějaká ta příjemná společnost začala chybět.

Nemusela jsem čekat ani moc dlouho, prostě jsem si na chvíli odpočinula a už jsem měla stehenní kost na severu a svoji lebku daleko na jihu. Vypadalo to, že se mi čarovlk bude vysmívat, ale nakonec se jen omluvně podíval a utekl. Odpustila jsem mu celkem rychle a s povzdechem se tedy začala dávat zase dohromady. Párkrát jsem se oklepala, trochu si procvičila tlapky a když jsem se konečně dala zase dohromady, vzala jsem to zase dál od lesa. Nějak se mi jednoduše nedařilo dostat se domů.
Zdržovala jsem se poblíž území, kde bylo až moc čarovlků, takže jsem to sprintem vzala zase trochu jinam. Nepotřebovala jsem dvě rozložení za sebou k tomu, aby mě to znovu přestalo bavit.

//Třešňový háj přes Středozemní pláň

Somehow, mouse and me happened to be very good friends. She even told me her name – Naia. We talked a lot about bunnies and we went through so many ideas about how we'll save them. She was so nice and so sad that they're not talking to her anymore, that I really wanted to see that fox run away with fear in his eyes. Big Bunny? You bet. Small, scary puppy maybe. I sighed as first trees started to show up. At the end, I really didn't want to go.
"So… maybe we should really start to think about how we'll save them?" she asked and I nodded. Of course she was right, but I started to be afraid. She was sitting on my back and as I started to shake a little bit, se hugged me tight and said that it's going to be just fine. I smiled and without any fear we both showed up before Big Bunny/Fox.
"You have Saladeater?" his smiled showed up and oh god, it was so scary. Foxes really knew how to look like hell. Naia showed up behind my head and like a true woman hero, she stood all alone before her nightmare. Bunnies seemed to recognize her, but they were too afraid to do something. "Oh well, dinner." smiled Big Bunny and looked around, waiting for bunnies to get Naia closer to him. I started to laugh so bunnies could stop.
"No, no, no. Not so fast, we had a deal. Go get your mice on your feet, they are no longer under your lead." my teeth showed up and it looked like…. Like he was afraid. I didn't wanted to admit it, but I was more than statisfied about that. He looked away and as he did it, bunnies started to scream really loudly and hugging me all over my body. Tail, paws, head – it didn't really matter. They were finally free. But that wasn't the end as well. Naia cannot end in his mouth.
"Go," whispered fox, but I did not move. "Let's go Naia," I smiled and mouse turned around to get back on me. Fox had his eyes wide opened with anger. "Give me back the bunnies then!" he screamed so I cannot leave. But I did not turn around to see him again. "No, no, no. You said that I have to find you Saladeater. And I did. Noone said anything about leaving him, or her here. Boom." I whispered and everyone started screaming happily and clapping. My world started to move, my head started to hurt and as I blinked, I saw just autumn all around.
It was all just a dream? Sadly. I stood up to go away, but my view landed on fat bunny that stopped before me. "Or was it?" he said and then he run away. And that was the end.

//Sarumenský hvozd přes Ohnivé jezero

Svým způsobem jsem cítila, jak se blíží konec. Všechny skupinky už se moc nepohybovaly, ačkoliv já jsem byla z nějakého důvodu pořád rozložená. Měla jsem pocit, že mě ostatní nemají rádi, což mě nejen nutilo přidat, ale zároveň jsem z toho chytala jakýsi druh zármutku. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Byla to jen hra, ale přesně kvůli těmto myšlenkám jsem většinu her neměla ráda. Jen vlčí schovávanou, tam se před vámi vlci schovávali jen za účelem hry. Na stejném principu fungovala i vlkohoněná. Jediná smutná věc na těch hrách byla, že je se mnou už nikdo nechtěl hrát. Naomi byla velmi milá, ačkoliv již vyspělá a hrát si chtěla, jenže na to úplně nedošlo. Byla jsem jednoduše ještě moc mladá na to, abych se chovala dospěle.
Znovu jsem zpomalila, a ačkoliv jsem tušila, že lov ještě neskončil, stočila jsem svoji cestu směrem domů. Dělalo mi to radost, říkat lesu domov. A proč taky ne, ještě lépe znělo „členka Borůvkové smečky“. Rozhodně lépe než kostlivlčice na útěku.

//Edit: Špatnej přechod, takže zatím tu zůstává

//Ronherský potok přes Osamělý strom

Rychlými pohyby jsem vtrhla na území smečky a snažila se moc se nerozhlížet kolem. Nechtěla jsem způsobovat problémy, a nakonec jsem byla vděčná za to, že mě v podobě kostí nemohl nikdo poznat. Ani podle pachu, neboť jsem neměla tušení, kdo jsou ostatní. Našla jsem si mezi vlky i svého ducha a konečně k němu došlapala. Vlčice se zdála být ponořená v konverzaci s normálním vlkem, což bylo podivuhodné. Žádné jiné normální jsem na svých cestách nepotkala, a to bylo co říct.
"Proč mi to vždycky děláte tak složité?" vzdechla jsem si potichu. Narážela jsem tím na cizí smečkové území, kam jsem normálně jistě nemohla udělat ani krok. Rychle jsem vlčici rozfoukala a vydala se pryč. Nechtěla jsem Borůvkové smečce přinášet problémy, ještě navíc, když se tu pohybovala vlčata. Rychle jsem vzala kostlivé tlapky na ramena a vylétla z lesa ven.

//Jenna chycena

//Louka vlčích máků přes Ohnivé jezero

//Náhorní plošina přes Zlatavý les

Tlapky, nebo spíš to, co z nich zbylo, se mi motaly do sebe a po dlouhém odpočinku jsem zase musela přijít na to, jak bych mohla chodit. Už aby celé tohle šílenství skončilo… To, co se na začátku zdálo být jako zábava, mi začínalo vhánět slzy do očí. Paranoia mě donucovala sledovat každý kámen a křoví, kdyby se v něm náhodou schovávaly čarovlčice. Zároveň jsem měla neukojitelný hlad, který ale způsobovalo nutkání lovit duchy. K tomu všemu se mi pořád stýskalo po Borůvkovém lese, a především klidném životu u tůňky. Tam jsem si přála být nejvíc – a hlavně tam taky usnout alespoň na další týden. Klus jsem postupně nad těmi myšlenkami změnila ve zběsilý cval a bez většího otálení se vrhla na území cizí smečky, kde jsem nejen cítila zbytky pachů, které se na chvíli ocitly u nás v lese, ale také pach cizince a zároveň ducha. Nepatřila tam stejně tak, jako já, takže jsem počítala s tím, že rychlé proběhnutí nemohl být problém.

//Sarumenský hvozd přes Osamělý strom

//Středozemní pláň

Pomalými, plouživými kroky jsem se vrátila na plošinu. Nechtěla jsem se za pochodu rozložit, takže jsem skoro princeznovskými krůčky postupovala vpřed šnečím tempem. Do čenichu se mi dostaly silné pachy čarodějnic, ale doufala jsem, že většina z nich už bude dávno v háji. Paranoia mě na chvíli přetáhla kmenem, ale celkem rychle jsem se vzpamatovala a nevydala se jako hlupák sprintem vpřed.
Když už mi vazy jen upevňovaly spojení mezi kostmi, mihla se sem vlčice, kterou jsem naposledy dostala u toho šikovně schovaného jezírka ve Sněžných horách. Ušklíbla jsem se, ale zatím jsem v klidu čekala, až svým lehkým spánkem načerpám dostatek energie. Pomalu jsem se začala přesouvat, ale brzy jsem musela klusat, neboť se vedle ní probouzel čarovlk. "Baf," prskla jsem zpoza ní a jednoduše nasála vítr do plic a rozfoukala ji na celé kolo. Šílený úprk před tím druhým následoval až potom.

//Lennie chycena

//Ronherský potok přes Zlatavý les

//Náhorní plošina

Nebylo proč se vydávat za spícími duchy, takže jsem skoro nedobrovolně rozdala všem čarodějnicím svoje kosti. Oči v lebce jsem kroutila kolem dokola a sledovala tu spoušť. Všichni po mně šlapali a když se mi náhodou dvě kosti chtěly dát dohromady, akorát je nějaké další strašidlo znovu rozbilo. Došla jsem na metodu „nehýbej se a budeš v pohodě“ a doopravdy, brzy přestaly čarodějnice chodit a já se mohla v klidu skládat. Dávala jsem si dobrý pozor, abych neudělala ani jediný krok a mohla se tak tvářit jako spící kostlivlčice v důchodu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že odsud nemám moc dobrý rozhled. Rozhodla jsem se tedy vrátit zpátky, ale k tomu jsem se musela nejdříve složit. Trochu jsem se z toho ulila a s jednou tlapou lehce od těla jsem se pomaloučku vydala zpátky. Nechtěla jsem riskovat opětovné rozložení, ale zároveň mě už nebavilo čekat.

//Náhorní plošina

//Řeka Mahtae (sever)

Pokračovala jsem dál za pachem, který jsem chytila již dávno. Konečně se trochu roztrousil po území a začal sílit, takže jsem se mohla pomalu začít rozhlížet. Jeden duch, dva a tři, pochytám je raz, dva, tři! Pousmála jsem se nad svojí malou říkankou. Skoro jsem se rozhodla, že bych ji mohla vyprávět vlastním vlčatům, ale sama jsem nevěřila tomu, že bych mohla bez své srsti zůstat navždy. Ne, že bych tomu nevěřila. Spíše jsem vyloženě nechtěla.
Rozběhla jsem se naproti jistému magickému větříčku, který ke mně dolehl od putujícího ducha. Spíše ducha, který kdysi býval vlčicí. Nejdřív jsem se k ní přidala, snad, aby se tolik nebála. "Promiň," vydechla jsem a rozmetala ji do všech světových stran. Přisedla jsem si k jejímu roztrhanému tělu, které bylo určeno ke zhmotnění se tam, kam mířila předtím. "Začíná být málo možností. Připomeň ostatním, že se ještě pořád loví." zavrtěla jsem hlavou nad neschopností ostatních, ale nic jsem nahlas neřekla. Byla jsem ráda za to, že mi kostlvlci propůjčili alespoň na pár dnů možnost se bez zasekávání nějak vyjadřovat.

//Ilenia chycena, protože se jediná hýbe :c

//Středozemní pláň