Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Přeskakuju, snad nevadí...

Pod tíhou disku jsem se skoro zlomila, ale nevadilo. Překvapeně jsem zamlaskala, až mi bolestivě zaskřípala čelist. Překvapilo mě, že si kousek najednou přivlastnil Storm. Vykulila jsem oči. Bylo to vnuknutí, nebo taky jen touha po slávě? Takhle nepřemýšlej! Připomněla jsem si. Oklepala jsem se, jako by mi to mohlo vrátit už tak dosti vyčerpanou energii. Měla jsem si dříve něco ulovit. Proč musela mít Gallireiská stvoření to nejhorší načasování? Jako na zavolanou se po této myšlence opět objevil Grum. Začal cosi čarovat a poznamenání z doby před několika dny mě donutilo couvnout a skrčit se, jako by mě stále mohl někdo rozložit na rozdílné kosti. Fuj. Mědvědovlkocosi nám prozradilo, jak už jsme věděli, že to byl jen začátek. Opatrně jsem se podívala do mezery mezi Stormem a Blueberrym, abych se mohla do kruhu, který tu po Grumovi zůstal, také podívat. Zdálo se, že na druhém konci je tepleji než tady. Poznala jsem to - v létě tam bylo sakra vedro. Pouště! Nikdo, nebo minimálně Aranel, se k odchodu moc neměl. Možná to byl můj čas? "Tak jdem?" špitla jsem potichoučku a obešla skupinku, abych si mohla portál prohlédnout pořádně. Fajn, fajn. Potkala jsem se s čarodějnicemi a duchy, doopravdivými. Tohle nemůže být nebezpečné... Nebo jo? Bože, prostě... prostě to udělej! Úzkostlivě jsem polkla a strčila tlapu do portálu. Kupodivu to nebylo jako v mých představách – že by mě to vcuclo nebo bych svoji tlapu neviděla. Prostě… mi jen bylo tepleji. Nejistě jsem střihla ušima, ale nakonec jsem poslechla své myšlenky a vrhla se do portálu po hlavě.

//Poušť Aratat

2. kategorie
- 40 oblázků
- 8 ametystů

3. kategorie
- 1x hvězdička do magie (voda)
- 20 oblázků

Cena útěchy
5 ametystů

_____

Děkuju za super akci, rozhodně bych si někdy něco podobného zopakovala. Děkuji za cenu útěchy, už nebudu po večerech brečet! :DD

A tak jsme se dohrabali. Sledovala jsem lesklý povrch a čekala na nevyřčenou otázku. Co teď? Blue začal disk vytahovat, ale zdál se být příliš těžký. Dokonce přišla a pomohla i Aranel. Trochu se mi ten malý prostor kolem disku příčil, ale nakonec jsem našla tu největší mezeru, abych mohla připojit i svoji sílu. Zároveň jsem jedním uchem zaslechla trochu těžce rozluštitelnou otázku z úst bílé vlčice. Ušklíbla jsem se - jistě by tu všichni moc rádi dostali svoji část slávy. Ani já jsem se neubránila myšlence, že bych to mohla být já, ovšem Naomi měla pravdu. Ochránce chrání nejen území... Napadlo mě, když jsem si vzpomněla na její povýšení.
Mezitím se probudil malý Gavriil. Očekávala jsem, že by se k němu vrhla Aranel, ale stále jsme se museli vypořádat s diskem. Alespoň, že Naomi se ho ujala. "Takfe na fri?" prohodila jsem stejně jako Aranel s plnou pusou. Už teď jsem mohla cítit tíhu své části disku, jak mi tlačí na spodní zuby a nebylo to nic příjemného. Čím dříve to bylo venku, tím lépe. Tiše jsem přemýšlela, že by snad mohla nějaká sláva přejít i na mě. Kdo by něco takového nechtěl? Netajila jsem se touze po pozornosti, ale na to nebyl čas. Potlačila jsem veškeré myšlenky určené mému egu a zabrala plnou silou, aby se disk pohnul. Doufala jsem, že se ostatní připojí.

Na Bluovo nadšení ohledně vlčete jsem nijak nereagovala, ani na rozhovor mezi Stormem a jeho dcerou. Zbytečná slova, zbytečné starosti a Gavriil samotný začínal vypadat celý utahaný ze všech těch slov. Soucítím s tebou... Milovala jsem tuhle smečku, ale jednoduše jsem nesnášela slova. Maličký si pomalu začínal hledat místo na odpočinek, takže jsem začala věnovat plnou pozornost ostatním. Nejspíš jsem se přepočítala, protože moje otázka nebyla ani zdaleka tak zřejmá, jak jsem si myslela. Trochu uvolněněji jsem se zase stáhla, neboť si Gavriil našel příjemné místečko v kožichu svého adoptivního taťky a zdálo se, že od světa snů ho dělilo jen pár minut. Posadila jsem se na samý kraj naší party, abych se uprostřed necítila tolik utlačovaná teplem z ostatních. S tou komunikací budu muset něco udělat. Přemýšlivě jsem naklonila hlavu na stranu a skoro se ztratila u sebe v hlavě, než vzduch prořízl Stormův hlas. Odpověděl na moji otázku zřejmou odpovědí. Nepočítala jsem s tím, že by mělo vlče nějaké extra požadavky, a tak mi bylo jasné, že o kus žvance se bude dělit s námi. Mířila jsem tím spíše na otázku lovu pro celou smečku, která se posledních pár dní - alespoň z mého pohledu - zdála početnější a početnější.
Blueberry na moji otázku odpověděl na druhý pokus přesně tak, jak jsem chtěla. Alespoň někdo. Lehce jsem se pousmála nad jeho poznámkou. Nechtěla jsem, aby to tu roztahoval do detailů, ale alespoň mě potěšilo, že si takovou drobnost pamatoval. Na jeho otázku jsem přikývla a mimoděk si vzpomněla na roky, kdy mi hrozilo vyhynutí skrz můj lovecký nedostatek. "Dokážu se přemoct na všechno," pokrčila jsem rameny a zamyslela se nad představou třeba mláděte jelena. Nemůže to být tak těžké. Jenom se přemoct. Přemáhání strachu a odporu u mě dalo práci, ale kdyby došlo na nejhorší, uměla jsem si to představit. Zatím bez krve a bezmocných očí zvířete, ale uměla. Překvapeně jsem se otřásla, když jsem se pokusila představit si vlastní lov se vším všudy, ale pak už jsem na to nemyslela.

Poklidně jsem přemítala ve svojí hlavě o své nejspíše blížící se lovecké strategii, když tu se mezi nás proplížila postava. Byla cítit neznámým pachem, a přesto jako bych ji znala - jako by tu s námi byla celou dobu. Jako fakt? Teprve jsem se vrátila... Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, že bych snad měla zase opouštět území a honit po celém území náhodné obecenstvo vlčích pohádek. Ještě nyní jsem cítila únavný dopad celého honu, a především mě v uších neustále dohánělo skřípění kostí. Fuj! Automaticky jsem se opět oklepala, ale hned na to se vyděšeně schovala blíže ke skupince. Srdce se mi úzkostlivě sevřelo při pohledu na vlka, pravděpodobně skříženého s rysem, nebo dokonce i medvědem. Netušila jsem, že matka příroda dokázala i takové věci. Stáhla jsem uši k hlavě a zavrčela, ale buďto Bluův smrtelný klid nebo nějaká další magická síla Gallirei mě trochu uklidnila. Nepanikař, nepanikař. Připomněla jsem si v hlavě a vyjeveně koukala na to stvoření. Chystalo se promluvit a já mu pomalu začínala věřit.
Nejdřív nás ze svého vlastního pomyslného rozhovoru vynechávalo, ale nakonec se mi zadívalo zprudka do očí. Vyjekla jsem, spíše z reflexu než strachu. Poté již konečně pronese úvodní slova, jako bychom tu do té doby nebyli. Jeho pevný hlas mě konečně donutil uvolnit stále zatnuté svaly. Opět jsem se odtáhla od skupinky a zvědavě hleděla všude, kam se podíval on. Zvláštní síla zvaná šílenství Gallirei. Ušklíbla jsem se v hlavě a proklepala si tlapy, jako by se z nich měly každou chvíli stát kosti. Řeč stvoření, které se představilo jako Grum, mi rozhodně přidávala na egu. Jako bych najednou mohla dokázat cokoliv, napřímila jsem se a hrdě sledovala, jak ukazuje na Naomi. Jsi vybraná... Jsme vybraní, důležití, no chápeš to? Jojo, chápu, ale úplně... Božínku! Nervózně jsem zaklepala tlapou o zem zrovna ve chvíli, když začal vyprávět svůj příběh. Posadila jsem se, protože to vypadalo na dlouho.
Paměť jsem měla dobrou, ale stejně jsem měla problém zapamatovat si všechny ty informace, které na nás chrlil. Kouzelníci? To jako čarodějnice? Znovu už ne, prosíím... A povídal a povídal, až jsem měla pocit, že mi z toho praskne hlava. Znělo to ovšem děsivě, nejen pro jeho svět, ale jistě i pro nás. Ještě jsem nechtěla umřít. Tentokrát už to nebyl strach z něho, ale z toho, co mělo přijít. Vyjeveně jsem nedokázala zastavit otvírající se pusu, když se před námi objevil zlatý kruh - který jsme podle jeho informací měli najít. A jeden byl dokonce na území smečky! Aha, jasně, takže ne čarodějnice, ale temný spolek... To vyjde nastejno. Znechuceně jsem máchla ocasem a překvapeně sledovala, jak se obořil na Naomi, aby hrabala. Pak zmizel. Bez většího promyšlení situace jsem přiskočila k ní a rozhodla se jí pomoct.
"Odpočíváte tu někdy?" zasmála jsem se výrazně nervózním hlasem z toho všeho, co Grum řekl. Obracel se mi naruby žaludek z faktu, že bych se taky nemusela dožít složení toho údajného disku. Pojď, pojď, pojď! Zatnula jsem zuby a nakonec se i mé tlapky zabořily do něčeho tvrdého. Z honby za duchy jsem neměla dost sil na to, abych udělala dost hlubokou díru, takže světlo světa nakonec disk spatřil díky Naomi. Hrdě jsem se pousmála a tlapkou odhrábla posledních pár zrnek hlíny, jako by se tím měl disk zázračně rozzářit. Jak to tu mohlo přežít takovou dobu, tož byla otázka - a taky, jak se to tam vzalo. Hlavně, že to Gavriil celé v klidu zaspával.

//od téhle chvíle je Newlin můj novej plyšák, chudáček :DD

Ocas se ještě chvíli pohupoval ve vzduchu, ale nakonec ho maličký dokázal chytit. Jako hrdý pomocník jsem se usmála. "Výborně!" pochválila jsem ho za jeho nejspíš první úlovek u nás. Pro jistotu jsem se vzdálila od povídající si trojice - nyní již tedy čtveřice, kdyby si Storm náhodou vzpomněl, že ostré zuby vlčete nejsou zrovna silnou stránkou jeho oháňky. Pobaveně jsem se posadila asi dva metry od každého, abych případně mohla zasáhnout do rozhovoru. Neplánovala jsem to, pokud by otázka nebyla mířena přímo na mě. Gavriil se utíkal zavrtat k Blueberrymu, takže o zábavu měl postaráno. Navíc, s jistou pomocí od Storma se nakonec rozhodl vlčátko ve smečce nechat. Zůstala jsem s kamenným výrazem, ale uvnitř jsem se radovala jako malý prcek. Konečně tu byl někdo ochotný hrát si se mnou, ačkoliv jsem byla mnohem starší a no, zdatnější a tím pádem ve výhodě. Jo, na to se nějak přijde… Hlavně aby mě nepředběhl, to by byl vrchol. Naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu a zkoumala si ho, jako by to byl můj nový poklad.
Z Bluovi srsti brzy vykukoval pomalu jen čumák. "Jmenuju se Wizku," zašeptala jsem k jeho břichu a nakláněla hlavu do všech stran, abych z Gavriila zahlédla něco víc, než jeho malou oháňku a tělo ztracené v hnědé srsti jeho adoptivního táty. Zvedla jsem se zpět do vzpřímené pozice a podívala se na Storma s Naomi. Slovo rodinná smečka tu nabírá najednou docela jiný význam. Pobaveně jsem se ušklíbla. Obrátila jsem se zpět na Blueberryho a trochu nejistě se k němu přiblížila. "Kdo ho bude… krmit?" špitla jsem. Nemyslela jsem si, že by takové vlče ještě stálo pilo mateřské mléko. Navíc, ještě před chvíli tu cucalo zbytek kosti, takže s tím jsem problém neměla. Pokud jsem si také dobře pamatovala, pečovatelkou byla Aranel, jenže ve funkci pečovatele jsem se nevyznala. Neměla by zůstávat u vlčat? V tom případě by lovil kdokoliv jiný, ovšem adoptivní tatínek alfuje a… Bože, kdo tyhle režimy vymyslel. Zmateně jsem zavrtěla hlavou a radši zůstala u své, pravděpodobně naprosto zřejmé, otázky. Sama jsem měla hlad jako za tři, takže jsem při vzpomínce na jídlo jen chytala vlastní sliny.

Blue moje vysvětlování nepochopil tak, jak jsem si přála, ale zůstala jsem se zájmem ulpěným na tom prckovi. Vlčátko se radostně začalo přetáčet na zádech a kdyby se k nám nepřipojil i Storm, nadšením bych ho snad znovu opakovala. Já chci být taky takhle maličká… Natočila jsem pobaveně hlavu na stranu a hrcla sebou na zem, aby mělo alespoň nějaké potěšení. Někdo ho představil – Gavriil. "Tak opakovat chceš? Počkej, až bude čas na hraní!" zazubila jsem se od ucha k uchu. Mezitím se zvednul se své pozice a propaloval mě pohledem. S úsměvem jsem ho drkla nosem mezi oči a odpíchla se od země. Mezi dospělými jsem na sobě zase měla ten neutrální výraz, uši trochu stažené dozadu ve znamení míru.
Storm položil nevysvětlenou otázku a přesně na tu nesprávnou odpověď dorazila Naomi. Věnovala jsem jí místo pozdravu úsměv, ale musela jsem se potichu zasmát nad její reakcí. Naštěstí nám to všem Blueberry vzápětí vysvětlil a nikdo nemusel testovat otcovství. Očkem jsem zachytila pohyb Gavriila a po chvíli mi došlo, že se kouká na mě. Huh? Trvalo mi, než se můj unavený pohled zaměřil na jeho nový střed zájmu. Radostně jsem zavrtěla ocasem a málem Blua zašlápla, když jsem se u Storma postavila jeho hračce, neboli oháňce, do cesty, aby byla nucena se otočit zpět k němu. Rozdováděně jsem se podívala zpět na všechny přítomné. "Ale necháme si ho, že jooo?" protáhla jsem, až jsem se sama nad sebou musela zastydět. S rudými tvářemi jsem sklopila pohled k zemi a sledovala dovádět malé vlče. Blue řekl, že rodiče ztratil, ale snad by žádný vlk nedokázal vystopovat vlastní mládě? No, já mu to vysvětlovat rozhodně nebudu. Sama jsem moc dobře věděla jaké to je ztratit oporu v rodičích – ačkoliv jen na pár chvil. Smutné na tom bylo, že jsem prcka ani moc nelitovala. Ne, dokud mohl zůstat ve smečce s námi.

//Snad jsem nikoho nevynechala.

//I z mé strany velká chvála! Všechno šlo jako po másle :3 A máme i maličkost na profilu, to se cenní!

// Lomíítka.
~Sky

//Náhorní plošina přes Mahtae

Napadlo mě, že by se mnou mohl jít i Yeter, když měl smečku hned vedle nás, ale bylo už moc pozdě. Siluety těch dvou se mi ztrácely v dáli a po chvíli jsem se přestala i otáčet. Cítila jsem, jako by na mě zase padala tíha světa, ba celého vesmíru. Byla takhle cítit deprese? Nebyla jsem smutná, ale vlci často přisuzovali ten podivný pocit právě různým záchvěvům nálad. Paranormální jevy se ovšem nezdály být na Galliree ničím výjimečným, takže jsem počítala s následky svého kostlivého dobrodružství.
Přišla jsem tak akorát na čas, abych nasála naprosto nový pach. Chvíli jsem stála na místě v očekávání rvačky o území, ale zdálo se to tu být stejně mírumilovné, jako když jsem přišla poprvé. Nasadila jsem široký úsměv a bez ohledu na různé myšlenky o dopadu mého útěku jsem si to namířila za pachem Blua. Zdálo se, že se mu nic podivného nestalo. "Jsem doma!" nebyl to úplně křik, ale zrovna tiše jsem to taktéž neřekla. Tak či tak, bylo moc příjemné nazývat něco domovem. Chystala jsem se uklidit svoje nebohé, sotva dorostlé tělo někam do kouta, ale nejdřív jsem se musela osobně omluvit. Bylo to lepší než čekat s výčitky svědomí někde schovaná pod keři.
Nejdříve jsem viděla jen Blua. "Blue, promiň, ale celé se to nějak zvrtlo a honila jsem duchy a čarodějnice po mně šli… No, jsem zpátky a už dlouho odsud nevystrčím tlapu, slibuju!" mlela jsem jedno přes druhé, a hlavně hrozně rychle, takže jsem jen doufala, že zachytil slova omluvy. Smutně jsem sklopila uši k hlavě a posadila se vedle něho, když v tom na něj něco štěklo. Chtěla jsem odehnat lišku, ale místo ní mě překvapil pohled na zcela maličké vlče. Buď jsem byla moc dlouho pryč a oni si tu mezitím dělali radovánky, nebo se někdo trochu moc scvrkl. Nechtěla jsem věřit ani jedné teorii, ale musela jsem – v rámci reality – zůstat u té první.
"Vlčátko!" rozplynula jsem se a napodobila jeho vlastní polohu. Tak. Moc. Dlouho. Tak moc dlouho jsem neviděla jediné vlče, takže vlastně já sama jsem prožívala takové druhé Vánoce. To Blueberry vypadal trochu, jako by si nebyl jistý, jestli se nad dárkem zasmát nebo plakat.

Yeter na moji otázku neodpověděl, takže jsem se i já snažila dělat, jako že jsem nic neřekla. Naštěstí ticho zachránil Savior a vyplnil ho sáhodlouhými větami. Nikdy jsem nechápala, jak mohou být všichni tak komunikativní. Všichni - až na mě. Moje originalita... Jsem prostě speciální. Touhle myšlenkou jsem přilepšila svému egu a zaposlouchala se do jeho vyprávění.
Byla jsem nadšená z toho, že Borůvkovou smečku znal, no slyšitelně ji už dlouho neviděl. Alespoň tak jsem si jeho povídání vyložila, protože Storm již nikoho přijímat nemohl. Zároveň mi potvrdil mé spokojené dojmy o stáří a jeho posledními slovy se mi do hlavy vnutila myšlenka, že s alfou Asgaaru jsem se potkat nechtěla. Možná... Až nebudu tak zranitelná. Stále jsem plánovala návštěvu jistých... vyšších vlků, o kterých tu všichni mluvili, ale potřebovala jsem se dozvědět víc informací. To mohlo trvat klidně roky vzhledem k mému hovořícímu nedostatku.
Yeter se skoro začal loučit a jako na zavolanou mě začaly podivně brnět tlapky. Nejdříve polštářky, potom pomalu celé tělo, až jsem si připadala jako na kolotoči. Dohnal mě spánek a možná bych tu přeměnu zaspala, kdybych před sebou neměla poslední důležitý úkol. Strhaně jsem se zadívala na svoji milovanou srst a místo očekávaného vyjeknutí jsem za posledních několik dnů uvolněně vydechla. Už mi nic nehrozilo. Navíc, přišlo to tak akorát čas. Nový den, nové světlo a má, alespoň na blízkou dobu, poslední cesta.
"Snad se ještě uvidíme," řekla jsem nejistě, jako bych se teprve učila se s vlky loučit. "Ale zatím musím domů. Ahoj." svůj poslední pozdrav jsem doplnila rozzářeným, šťastným úsměvem a rozešla se podél řeky. Cítila jsem se podivně zvadlá, ale přisuzovala jsem to tomu, jak těžká byla srst oproti samotným kostem. Hlavně, že všechny orgány již byly pohromadě. Tohle už dlouho opakovat nebudu.

//Borůvkový les přes Mahtae

Můžete se pobavit nad Picasem :'D

https://youtu.be/dqsjbkCp9hI

Začalo se polemizovat o životě, takže jsem se se svým hlasem stáhla do ústraní. Očekávala jsem sáhodlouhé slohy o tom, jaký je smysl života, ale Yeter naštěstí začal mluvit dál. S ušklíbnutím jsem mohla sledovat, jak se pro jednou snaží zachránit situaci někdo jiný než já. Nepřišlo mi, že by ho svými slovy mohl urazit, ale bylo velmi vtipné sledovat, jak se snaží to alespoň trochu urovnat. Být starý není špatné… Ano, musela jsem vynechat bolavá záda a klouby, ale ve skutečnosti se od vás ve stáří už nic nečekalo. Rozhodně ne tolik, jako od mladých vlků a v tomto bodě jsem se na svůj vlastní důchod celkem těšila. Žádný stres, prostě jen sluníčko a vyhřátý kožich – s rodinou, samozřejmě.
Trochu mě zamrzelo, že o mé smečce neslyšel. Nepočítala jsem s tím, že bychom byli známí, přesto jsem doufala, že bych se mohla chlubit dál. Na druhou stranu jsem neměla ani tušení o jeho smečce, takže jsme byli vyrovnaní. No a při pohledu na blízkost smeček jsem tušila, že bych ho mohla ještě někdy zahlédnout. Přikývla jsem na jeho poznámku o blízkosti, ale chtěla jsem odbočit trochu jinam. "Co tě vyhnalo z domu?" zeptala jsem se a vzpomněla si na to příšerné počasí, které tu posledních pár dnů panovalo. Kdyby to bylo na mně, zůstala bych pěkně v suchu v úkrytu. Jenže ne, osud měl nejspíš jiné plány.

Nespokojeně jsem zabručela, když mi všechny ty kosti zase rozházel nějaký další čarovlk. Ze země jsem slyšela, jak na něj jeden z nich volá jménem, ale rozhodla jsem se tomu nevěnovat. Rodinné záležitosti cizích bylo to poslední, co jsem potřebovala řešit. Postupně jsem se složila a mezitím si velmi pečlivě promyslela své odpovědi. Zjistila jsem jména obou společníků a zároveň dostala jisté pesimistické vnuknutí od Saviora. Musela jsem se ušklíbnout, protože ani já jsem neviděla svět růžově. Nemohla jsem se považovat za zapřísáhnutou pesimistku, ale optimismem jsem skákat také nemohla. Na jeho slova jsem tedy s pochopením přikývla. Nebylo třeba nic dodávat.
Výrazně více mě potěšila slova druhého. Jeden koutek jsem mírně zvedla do nejistého úsměvu, ale právě na jeho slovech se odrážel zase můj pesimismus. Po těch slovech o doživotním rozkládání kostí jsem na jeho slova hleděla stejně jako modrý kloboučník. Když se budeš bát, budeš trpět dvakrát tolik. Připomněla jsem si a trochu uvolnila svaly. Od nich mi nic nehrozilo, maximálně občasné rozložení kolemjdoucích – jen mi trvalo to pochopit.
Yeter, nejspíše aby zaplnil ticho, pronesl prostou otázku. Skoro se mi rozzářily oči nad tím, že se mám konečně komu pochlubit. "Já patřím do Borůvkové smečky. Je to tudy, kolem řeky," hodila jsem hlavou směrem k Mahtaë. Les odsud nebyl vidět, ale já moc dobře věděla, kudy se vydat. Nejdřív jsem ovšem musela přetrpět všechno to šílenství, protože ukázat se jako kostra jsem prostě nedokázala. Ne před vlky, kteří mě znali za normálních časů.
Savior začal mluvit o svém stáří a podle toho jsem si potvrdila, že to rozhodně mladé šídlo nebude. Povídání o smečce mě muselo uvolnit, jelikož jsem se až podivuhodně rozpovídala. Tím hůř, další den jsem také mohla zůstat bez jediného slova. "To není až takový problém," pokrčila jsem rameny, ale nemohla jsem mu do toho kecat. Sama jsem měla do stáří dost daleko. "U nás jsou všichni trochu starší a nikomu to nevadí." ačkoliv jsem měla to potěšení zjistit, že by les uvítal každého, nechtěla jsem vlka nabádat, aby se vydal do Borůvkového lesa se mnou. Jen jsem nechtěla, aby ho stáří zbavilo radosti – to bylo to poslední, co jsem chtěla pro sebe, natož pro ostatní. Trochu jsem se usmála a následně se otočila zpět na Yetera v očekávání jeho odpovědi na vlastní otázku.

//:"DDD Přeskakujte mě ty dvě hodiny, já se zatim složím

Vlk mi představil jeho dosavadní společnici, ducha. Když jsem se snažila, mohla jsem z ní ucítit jistý podobný pach, který nosil také Blueberry. Nechtěla jsem se nad tím moc pozastavovat, jinak bych taky mohla přeslechnout všechno ostatní, co ze sebe vlk najednou začal chrlit. Nad jeho poznámkou jsem pobaveně zakroutila hlavou. "Taky je divné když… no, když máš hlavu o pět metrů dál než tlapy," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem být zlá ani se tvářit jako hrdinka a možná i proto se mi stále tak třásl hlas, ale přišlo mi ironické mluvit o tom, jak je divné nemoct se hnout. Možná by to nevyznělo tak blbě, kdyby to neříkal své vlastní kořisti.
V jednom momentě se k nám připojil další čarovlk. Připadala jsem si více než utlačovaná, takže jsem se přiblížila k vlčici, která mi nemohla ublížit. Vlk, který se představoval jako Yeter, mě sice všemožně ujišťoval, že neskončím na padrť, a dokonce ze sebe vysoukal něco, co bych mohla považovat za omluvu, ale spolu s lovícím instinktem doprovázela hon neutišitelná paranoia. Pouze jsem přikývla a také se usmála. Dokud se moc nepohybovali, byla jsem s přítomností čarovlků smířená. Společnost si nevybereš. Připomněla jsem si. "Já jsem Wizku." stejně jako kdykoliv jindy, i tam jsem vyslovila své jméno až přehnaně nahlas, aby se snad nestal omyl.
Jeho slova mě vyděsila. Skoro jsem byla schopná se rozbrečet při vzpomínce na srst, která mě v jiných dnech doháněla k šílenství. Nasucho jsem polkla a pohlédla na nově příchozího v domnění, že by mohl být stejně rozhozený, jako já. Proč jsou všichni v téhle krajině tak staří? Pochybovala jsem o tom, že by se něco podobného jako tohle dělo každý druhý týden, takže jsem vsadila spíše na jeho věk. Kdybych se nebála být blíže, možná bych i zkoumala, kde najdu šediny. "Tak to abych začala vyjednávat mír se všemi," vyhrkla jsem. V hlase se mi zřetelně odrazila hysterie, která mě donutila přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby. Prostě bych se vrátila zpátky za ostatními… A nějak by to šlo. Asi bych si musela najít teplejší úkryt na zimu ale… Nemůže to být tak zlé, ne? Po jeho slovech jsem si pomalu začínala všímat, jak mě všude ty kosti tlačí. Jak moc mi chyběl měkký kožíšek.
Podívala jsem se na druhého v očekávání nějakého dalšího povídání, ale nic od něj nepřišlo. Nevadilo mi zůstat potichu, takže jsem se jen maličko ušklíbla a podívala se na Yetera. Vypadalo to, jako by si ze mě chtěli udělat atrakci pro pobavení, ale já se nehodlala prodat zadarmo.

//Možná jsem časově přehodila některé informace, takže si to případně nějak poskládejte dohromady, pardon :D