Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Přeskakuji, ať to konečně rozhejbneme

Vyděšeně jsem sledovala, jak se ke mně ta postava blížila. Kaya nevypadalo na to, že by něco mohla provést a ačkoliv jsem v zorném poli zahlédla stín vykukující z díry nahoře, nevěnovala jsem tomu pozornost. Předvedla jsem své nejlepší zavrčení, při kterém stvoření zaváhalo, ale hned se zase dalo do pohybu. Viděla jsem, jak se mu leskne ostří a tak nějak jen nasucho polkla. Stále jsi dost daleko. Dodala jsem si naději a podívala se na druhý kus disku, který ležel na jakémsi stolečku. Přelétla jsem pohledem vzdálenost mezi mnou, stolem a tou příšerou. Kaya se ztratila někde ve stínech vzadu, každopádně byla postava stále asi ještě deset metrů ode mě - a disk pět. To by znamenalo přiblížit se natolik, aby mě mohl snadno zabít, ale sebrat disk. Proklínala jsem se za to, že jsem nedokázala být dostatečně odvážná.
Najednou se odněkud seshora snesla voda, která postříkala nejen obludu ale i mě. Rychle jsem si z očí vyklepala vodní kapky a sledovala, co to udělalo. Písek musel stoprocentně ztuhnout, ale bylo to dost? Jak si hrají vlčata? Vzpomínala jsem. Když je písek u vody mokrý a něco z něj vznikne, vlčata to rádi rozbijí - a písek už se nezhmotní. "Skočte na něj!" vyjekla jsem hystericky a přitiskla se ke zdi. Pořád jsem měla podezření, že by se ta věc mohla kdykoliv pohnout - a pořád jsem nesebrala odvahu jít si pro disk.

Tak zase já, jen tak mimo, protože nechci, aby Lennie schytala nenávist. Nechci nijak schazovat Riv, to vůbec ne, protože my na to finančně nejsme taky vůbec dobře a to žijeme ve třech pomalu z posledního - ale přijde mi to jako stupidní argument z tvé strany vůči Lennie, když jsi před chvílí psala, že "investice = 30 korun/600 gramů dobrot".
Další stránka věci. Já prostě nejsem člověk, kterej by tenhle úkol mohl udělat pořádně i kdybych nebyla blbec. Nejsem schopná dojít si do obchodu a koupit nějakou konzervu, natož vysvětlovat rodičům, proč jako magor patlám v kuchyni maso s bůh ví čím. Už takhle jsem měla co dělat s vysvětlováním proč mám listy všude na stole. :) Stačí si přečíst povahu Wizku.
Ale už se o ten jeden hloupý bod nebudu přetahovat, jen bych příště poprosila trochu lepší vyjádření, když už se mluví o mně. Pochop, já na tom nejsem psychicky zrovna fajn a hrát si tady na uplakánka který se potřebuje bránit fakt není pro mě, ale tahle zpráva mi přišla dost blbá.
"Proč jsme tento konkrétní úkol neuznaly? Protože jej všichni pochopili tak, že mají něco vytvořit, napatlat, spatlat." - jestli tohle nevypadá tak, že jsem z toho vyšla jako úplnej pitomec kterej nechápe jednoduchej úkol, tak už nevím... Nechci vás tu nějak osočovat protože jo, je to moje chyba, ale tohle mi určitě nedodalo odhodlání se v další akci o cokoliv snažit....
Znovu - tohle neberu jako žádost o ten jeden bod, prostě jenom jako vyjádření a nerada bych tu pokračovala v hádce. Klidně to tu nechte jen tak ležet, ale nechtěla jsem to nechat bez komentáře.

//Přeskakujte prosím...

Mně osobně se akce moc líbila. :) Jako hráč, který ji tu zažil poprvé musím říct, že jsem se ve všem vyznala a na všechny dotazy mi bylo odpovězeno do půl hodinky, což beru jako velké plus. Navíc to byla sranda a do žádného úkolu jsem se nenudila.
Na druhou stranu mé trochu zamrzelo odmítnutí úkolu s cukrovím, ale chápu, že by vlkovi to mé moc nechutnalo - ačkoliv bylo psáno, že má být pouze jedlé, ale dobře, nejsem hnidopich. :D
Doufám, že odměn budou stát za to a těším se i na příští rok.

Moc děkuji za krásný obrázek

//Nevím no xd Nechala bych to takhle a jela podle toho, aby se to už nezdržovalo :'D

//Takže Kaya - Wizku - Tollpihe - Kaleo - Storm - Naomi - Aranel. Snad se to teď dlouho nezmění :D

Nejdříve jsem si myslela, že mě Kaya nenásleduje, ale naštěstí se mnou brzy srovnala krok. Neuvědomila jsem si, jak rychle jsem šla, než mě opět začal dohánět výdej energie. Přikývla jsem na její odpověď. Jistě, to jsem netušila ani já. Cítila jsem, jak se mi natahuje každičký sval a dost dobře jsem si uvědomovala doprovázející bolest. Zatnula jsem zuby, až mě zabolela čelist a zpomalila krok tak, aby vlčice nemusela utíkat. Věnovala jsem jí omluvný úsměv. Nejspíš za to mohlo moje přání, které jsem sdělila Životu. Mimoděk jsem si vzpomněla na slib, který jsem mu dala. Byl to příjemný mladík, ale strávit s ním zbytek života… Možná jsem neměla ráda sociální život, ale cenila jsem si občasné společnosti. Mít po boku jednoho jediného vlka a nikoho dalšího… No, stále to bylo lepší než Smrt, ačkoliv jsem se s ní ještě nesetkala. Soustřeď se! Okřikla jsem se v mysli a přestala hrabat jako blbeček, když Kaya po dlouhé době promluvila. Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu a přimhouřila, jak se najednou ocitla blízko. Zády mi projel mráz a až pak jsem si uvědomila, že padáme. Nedokázala jsem zabránit výkřiku, ale žádný stud se nedostavil. Připisovala jsem to adrenalinu, který se mi za ten kratičký pád nahromadil v žilách. Přitom jsem necítila žádnou bolest, jen brnění svalů na pravé straně, kam jsem taky dopadla. Brzy to ale ustalo. Vydechla jsem, a přestože jsme se nacházeli v poušti, malou jeskyní se roznesl obláček z mé tlamy. Nejspíš sem nikdo nezahučel už… Hodně dlouho.
Na slova vlčice jsem se bezradně podívala vzhůru a přemítala, jak se dostat ven. Zaskočil mě pohled na nebesa, ze kterých padal sníh. Překvapeně jsem sledovala, jak asi pět metrů nad pouštním povrchem vločky začaly vzdorovat a jemný vítr je odnesl dál, mimo pouštní území Gallirei, někam do lesů. Ty, které nestihly do nějakého větrného proudu spadnout, se na zemi roztály. A tam, kde zůstala v poušti díra po našem pádu, se vločky snášely až dolů. Na chvíli jsem ztratila pojem o okolí a sledovala jednu malou tečku, která se mi svým přibližováním postupně rozmazala, než po ní zbyl jen studený pocit na čumáku. Pousmála jsem se a pohlédla na Kayu, která se také na chvíli ztratila v myšlenkách. Pár minut… Nemůže rozhodovat o všem. Připomněla jsem si a pohlédla zpět nahoru, kde se vločky honily po obloze a pouštní písek se po nich natahoval, ale nikdy na ně úplně nedosáhl. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá s Tanou honila vločky a snažila se je všechny polapit do pusy. Moje přítelkyně mi pak musela tisíckrát vysvětlovat, že je nemožné je všechny sníst, přesto jsem tvrdila, že jsem se nacpala k prasknutí. Uchechtla jsem se, a ačkoliv to byl zcela upřímný projev pocitů, zastesklo se mi po domovině. Kdysi jsem sníh milovala a jakmile dopadly první vločky, už jsem se snažila v nich válet sudy. Nyní jsem sice neměla dost soukromí ani vloček na to, abych to mohla provést, přesto jsem sníh vítala s otevřenou náručí. Spokojeně jsem sklonila uši k hlavě a nechala se unášet malým proudem sněhových útvarů, které mi i přes počasí v Aratat dopadaly na srst. Spokojeně jsem vydechla, ale tentokrát se neobjevil studený obláček. I místnost dole se začala oteplovat a se zimou mizely i vločky. Otevřela jsem tak zavřená víčka a potichu jim dala na shledanou. Doufala jsem, že je letos ještě uvidím.
Kaya mě najednou vytrhla z přemýšlení. Skoro nasupeně jsem se na ni podívala, když se vrhla k disku. Díky bože! Žádná zlost mě nepřepadla a disk jsme měli na dosah. Mohli jsme být s Kayou hrdinky dne, když v tom se před námi něco zjevilo. Nebylo to z tohohle světa. Alespoň jsem to nepoznávala. Výhružně jsem zaryla drápy do země a zavrčela. Srst se mi naježila, ale spíše strachem než odvahou. Sklopila jsem uši k hlavě, když se vlčice vrátila s pískem nejspíš i v krku. Nezáviděla jsem jí to, ale měla jsem na práci důležitější věci. Přikývla jsem. "Bozi stůjte při mne," zašeptala jsem tak tiše, že to Kaya mohla slyšet jen s jistým vynaložením snahy. Bez nějakého rozmýšlení jsem se vrhla vpřed. Když ne teď, tak už nikdy. Omlouvala jsem svoje chování. Cítila jsem, jak se mi napnuly všechny svaly v těle a konečně jsem dostala příležitost využít nové dary od Života. Prosmýkla jsem se kolem stvoření tak obratně, že jsem se na chvíli nechala unést – což se mi stalo osudným. Bolestivě jsem zakňučela, když jsem sice skončila na druhé straně místnosti, tedy na dosah disku, ale ze zadní tlapky mi na zem kapala krev. Byl to jen malý škrábanec, ale dost hluboký. Klidně jsem se mohla chopit druhé části disku, jenže stvoření z jiných světů se na mě otočilo a udělalo krok vpřed a potom druhý. Tak nějak jsem došla k závěru, že mi už žádní bohové nepomohou.

//Rychlý dotaz, máme čekat i na reakce ostatních?

//Taky se omlouvám :) Stejně jsou teď s Kayou trochu mimo skupinku. Mimochodem, už by to asi chtělo osud...

Nic. Možná jen zesílená intuice, ale to mohl být následek zvýšeného adrenalinu v krvi. Bála jsem se? Jistěže. Jen jsem to nechtěla dát najevo, takže jsem bez větších zaváhání pokračovala v obcházení. Konečně se ozvala Kaya, což mě trochu uklidnilo. Usmála jsem se, ale zavrtěla hlavou. Rozhlédla jsem se kolem a vzpomněla si na území za pouští. Touhle dobou už musela vlka štvát každá jednotlivá vločka. Ušklíbla jsem se. Také bych ráda cítila ten studený dotek, ale nebylo času nazbyt. Zavřela jsem oči a soustředila se na okolí. Jenže... Mysl jsem měla dobrodružstvím zakalenou jako led. Vyfrkla jsem a kývla na Kayu, když mi jen jeden směr začal přijít příjemný. Pohlédla jsem směrem k portálu, ale ten již dávno zmizel. V Borůvkovém lese musela být taky pěkná chumelenice. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Musela jsem tam přestat stát jako leklá ryba.
Pousmála jsem se a sebrala veškerou odvahu. "Tudy." ani jsem nepostřehla, kdy jsem se vrátila k tak krátkým větám. Rozešla jsem se a vytvářela tak za sebou řetěz stop, které Kaya mohla následovat. Přikývla jsem si sama sobě a utvrdila tak svoji jistotu v tom, kam jsem šla. "Proč si vlastně Grum našel i vás?" proklela jsem sama sebe téměř okamžitě. Jak to asi ts chuděra mohla vědět? Vždyť já sama jsem se sotva plahočila a kosti se mi třásly námahou. Přesto jsem udržovala své kroky pomalé a rozhrabávala každý hrbolek. Někde tu musel být. Život to říkal - magické bytosti se nikdy nepletou.

S ustaraným výrazom som pokračovala vo své ceste naprieč Gallireou. Nemala som náladu na žiadné skopičiny, no viac už ma lákalo dlhé polemizovanie o živote. Rozvalila som sa pod strechou jaskyne a pokojne sa rozhlédla po vonku. Nie je o čo stát. Pomyslola som si. No, skôr som si to pripomnela. Inak bych taky mohla skončiť v nejakom ústavu pre psychicky choré vlky. Nosom som si povzdychla a položila si hlavu na labky. Zatvorila som oči a pomalu začala rozmýšlať. Čiastokrát som snívala o veciach, ktoré sa proste stáť nemohli. Treba o tom, ako som lietala nad širými pláňami. Tedy, takéto prianie mi snadno mohol splnit Život alebo Smrt, ale bol to iba príklad.
Tentoraz som si predstavovala samu sebe, ako stojím uprostred lúky preplnené vlkmi. Nadšene som sa rozhlížela kolem a postupne som si uvedomila, že hrá hudba. No, hudba... Skôr akási pisklavá melódia, ako by sa niekdo snažil zpievat, no moc mu to nešlo. Ako ja, ale v mojich snoch som byla dokonalá, takže som to ja byť nemohla. Hodila som hudbu za hlavu a sledovala okolie. Opravdu! Vlci tancovali do rytmu muziky. Pripojila som sa k nim a pomalu se koliebala do rytmu... Bolo to kouzelné! Takmer ako z pohadiek pre vlčata.
Trhla som sebou, ako oblohou projel blesk. Zmateně som sa opet podievala von. Aj ten blesk bol najspíš častí mojho snu, lebo snežilo, nepršalo. Čo ma zobudilo bolo tedy otázkou. No nevadilo, ja sa spokojila aj s tým málem, čo som dostala. Pousmála som sa a a skrz sneh sa začala brodit domov.

Zima se plížila. Z mého malého místečka uprostřed mýtiny jsem mohla vidět padající sníh a snad nikdy jsem si ho neužívala více, než právě v tu dobu. Zmrzlé tlapky se mi jakýmsi způsobem podařilo ignorovat a tak jsem se mohla naplno věnovat sledování. Zrovna padala jedna velká vločka, možná několik takových spojených dohromady, když mě napadlo, jak fascinující to vlastně je. Země je občas dost pozoruhodná. Zubatým úsměvem jsem naposledy obdarovala šedivé nebe a pokračovala svojí cestou. Zimní kožíšek mi ještě nenarostl úplně a tak jsem nemohla zůstávat venku tak dlouho. Závoje sněhu mi trochu ztěžovaly cestu, naštěstí mi blížící se skály věnovaly jistotu alespoň malého úkrytu. Zapomeň na to, že si zkazíš den. Zamyšleně jsem pokračovala dál, dokud mi něco nepřelétlo přes cestu. Zmateně jsem se rozhlédla kolem, ale nic jsem neviděla, dokud to ta věc neudělala znovu. Zrovna jsem se chystala radši přidat do klusu, když se to přede mnou zastavilo. Zimní, tedy polární - stále ještě trochu našedivělá liška.
"Zálusk na lišky ty mít?" zmateně jsem vykulila oči, když to ta malá, přechlupatělá myš vypustila z pusy. Záchvat smíchu se dostavil jen chvíli nato. Země byla plná podivností, které jsem ještě neviděla. Zrovna jako tahle liška. Zavrtěla jsem hlavou a zkusila napodobit její podivný přízvuk a slovosled. "Zima být ale já nemít! zazubila jsem se, když jsem si myslela, jak mi to šlo. Zmateně se teď ale koukala právě polární liška - a věnovala mi takový pohled, že jsem se tak moc už dlouho nestyděla. Zmrzlé uši jsem stáhla dozadu a omluvně se na ni podívala. Zakuklenec nevypadal, že by jí to vadilo, spíše mě nepochopila.
"Zora být já! Zákusek liška ty mít?" zeptala se znovu. Zavrtěla jsem hlavou a u toho jsem pro tentokrát radši zůstala. Z jistého zvyku jsem si lišku mezi slovy prohlédla. Zdravě vypadala, to ano, přesto jsem moc nechápala, co tu se mnou zamýšlí. Zkoprnět takhle slova, to mohl přeci jen hlupák. "Zimní zadek já mít a ty vědět úkryt být kde!" zmateně jsem přikývla, ale nějakým způsobem jsem její řeč vyluštila. Zda zrovna dobře, to bylo ve hvězdách. Zazubila jsem se a vedla polární lišku vedle svého boku blíže ke skalám. Zora cupitala ve sněhu vedle mě, až jsem se divila, jak to může zvládat. Zeměpis jsem nikdy moc nepobrala, takže jsem netušila, jestli se liška umí pohybovat ve skalách. Zora se ušklíbla, jako by mi četla myšlenky, přitom jsem netušila, co je špatně. Zeměpis to byl, ne? Země... Zahodila jsem tyhle myšlenky za hlavu a vyskočila pouze metr na první skalní římsu. Zrovna jsme měli štěstí, takže se tu malá jeskyňka našla. Zora se do ní spokojeně stočila a mně došlo, že je pro nás obě moc malá. "Zora díky ráda poznat!" z jejího čenichu se vydral spokojený povzdech a mě nezbylo, než si hledat ještě vlastní úkryt. Za dobrý skutek i odměna.

S nejistým pohledem jsem sledovala, jak se Naomi zkácela k zemi. Okamžitě se k ní nahrnuli ostatní a ačkoliv se nejspíš to samé očekávalo ode mne, odstoupila jsem nejméně o metr. Kdyby tu nikdo nebyl, klidně bych ji nějak zvládla vzkřísit. Ale takhle? Nikdy jsem si nepřála víc být doma. Nyní tedy v Borůvkovém lese. Proč nám to děláš, Grume? Nasucho jsem polkla a zadívala se na disk, který zůstal osamocený ležet v písku. Očkem jsem hodila zpět k panikařící skupince. Možná by stačila i malá velká facka, ale nikdo se k tomu neměl. Ne, že bych se odhodlala jít s kůží na trh já. Ještě bych dostala sprda, o což jsem určitě nestála. Svaly se mi třásly námahou posledního měsíce. Obrátila jsem pohled k hnědobílé vlčici, která se předtím představila jako Kaleo. Jistěže jsem ji znala, alespoň její pach. Kdo by na to mohl zapomenout? Na chvíli jsem zalitovala, že se to bláznovství neopakuje a nemohla jsem jí to oplatit, všechny ty kosti na zemi. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vrátila se myšlenkami zpět k disku. Nemohli jsme tam jen tak stát.
Mávla jsem ocasem a nadzvedla disk čenichem, jako by to mohlo něčemu pomoct. Když se nic nedělo, znovu jsem ho s duněním nechala spadnout na zem. Proč se ten podivín ještě neobjevil? Očividně jsme potřebovali pomoc. Nebo taky ne, jenže v tom zmatku, který nastal, se to těžko určovalo. Ohlédla jsem se za rameno. Kdo že to zbavil Storma disku? Aranel ani Naomi to nebyly, ovšem musela jsem chvíli přemýšlet.
"Kayo," špitla jsem nakonec s prosebným výrazem. Stejně jim byla k ničemu, ne? Pokud chtěli Naomi vzkřísit zpět mezi bdící, rozhodně tomu nemohlo napomoct brebentění a šílení čtyř nebo kolika hlav. Ale to jsem si samozřejmě nahlas říct nedovolila. Hodila jsem hlavou ke kousku disku. "už nemůžeme ztrácet čas." dodala jsem a matně si vybavila Grumovu řeč. Už jsem ani nevěděla, čemu nebo komu hrozila zkáza, ale i tak to bylo všechno hrozné. Popadla jsem disk do zubů a s jistou tíhou ho zvedla. Zdálo se, že jakmile se mohl chopit další dušičky, udělal to a stal se lehoučkým jako pírko. Jestlipak to tak měl i Storm? Nebo mu to lámalo páteř? Ušklíbla jsem se, ale rychle přestala, jako by to mohl být první symptom šílenství. Vzpomněla jsem si, jak říkal, že ho disk někam táhl. Jenže nic takového se nedostavilo. Možná... Mě to jen táhlo támhle tím směrem. Otočila jsem se na Kayu. Dokázal Storm vycítit, kdy ho to chytne?

//Obecně... Přeskakujte, přeskakujte, přeskakujte. Pokud někdo do dvou dnů nenapíše, i kdyby byl po někom přeskočeném na řadě, prostě napište vy (třeba teď Kaya)... Jinak se takhle nikam nedobelháme...

//Šikovnej!

Skoro jsem si začala připadat přirozeně, jak jsem tak hrabala ty díry. Letmo jsem slyšela slova Aranel a byla jsem vděčná za způsob, jakým to podala. Mimo to jsem se i dozvěděla jména všech ostatních. Dobře. Alespoň jsem nemusela zdlouhavě ztrácet čas vymýšlením přezdívek tak, abychom se všichni pochopili. Poslechla jsem a přidala se zpět ke své skupince tak akorát, aby i ke mně dolehla Stormova myšlenka. Zajíkla jsem se a vyděšeně udělala krok zpátky. Začínal z toho být příšerný zmatek. Cože?! Slyšela jsem každé druhé slovo, jak se tu všichni snažili zachránit situaci. Ale... takhle to asi nefungovalo, ne? "Vytáhli jsme ho z díry všichni, nejspíš musíme i teď," vyjekla jsem nervózně do prostoru, ale s trochou štěstí se mi podařilo překřičet ostatní. Začínala jsem na svoji úvahu být hrdá, když se jedna z vlčic překutálela i s diskem v tlamě. Tak prej nic. Nakonec jsem doufala, že mě nikdo křičet neslyšel.
Odskočila jsem od vlčice co nejdál. "Pryč od toho?" špitla jsem do okolí, ale mohlo to posloužit spíše uším, které u mě byly blízko. Občas jsem své nejistoty doopravdy litovala, zvláště pak v životu ohrožujících situacích, jako byla tento. Musíme zachránit Borůvkový les. A Borůvkovou smečku, ty trdlo. Nenechej se rozházet. Alespoň jsem se mohla tiše modlit, že ostatní můj úskok alespoň napodobí. Čím dál jsme byli od disku, tím lépe. Ale stále ho někdo musel hlídat, pokud nám na stopách byli ti... No, ty věci, které jsem z Grumova vyprávění již stihla zapomenout. Pozorně jsem tak disk začala sledovat a doufala, že začne konečně dělat něco užitečného. Třeba mu na odpověď zazáří druhá část? Zvedla jsem hlavu a pohledem se pomalu otáčela kolem své osy. Někde tu být musel.

//Stihnu to až zítra kolem šesté, kdyby někdo chtěl, klidně mě může přeskočit :)