Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Přeskakuji, ať to utíká :)

Neodpověděla mi, ale neměla jsem jí to za zlé. Uměla jsem si představit, jak na ni asi disk působil. Mohla mít bolesti, hlavu plnou podivných myšlenek nebo jednoduše upadla do jakéhosi transu jako předtím Storm, akorát v mírné podobě. Sice se vzduchem stále nesl zatuchlý pach, ale konečně jsem si dovolila volně a klidně dýchat. I když bych lhala, kdybych řekla, že jsem nechtěla všechny ty disky hodit do moře a už je nikdy nevytáhnout. Mohla jsem jen polemizovat o tom, co by se potom asi stalo. Jistěže by se jich chopila ta druhá strana, ale na setkání s Grumem jsem se po posledním střetnutí taky dvakrát netěšila. Vlastně jediné, po čem jsem toužila, byla obrovská dávka masa, vody a tepla zpět na smečkovém území. Jak se asi měl malý Gavriil? Nebo Blueberry. Zůstali tam sami.
Menší záblesk světla mě vrátil zpět do reality. S povytaženým obočím jsem se podívala na Kayu a stejně tak rychle, jak záblesk zmizel, se znovu objevil. Uskočila jsem o dobré dva metry dozadu, ale bylo mi to k ničemu. Jedním uchem jsem slyšela hnědou vlčici něco volat, v druhém se mi ozývalo příšerné pískání. Netrvalo to ani pět sekund, ale přišlo mi to jako věčnost, než jsem se zase ocitli na pevné zemi.

//Kamenné pole

Zimní vzduch mě zamrazil až do morku kostí. Zívla jsem a zašla do lesa v naději, že by tam mohlo být příjemnější podnebí. Za posledních pár týdnů zde jsem se hýbala až moc, a teď, když jsem se neměla kam honit, mi začínala být opravdová zima. Záplav novinek a adrenalinu mi nejspíš zabránil ve vnímání okolí, za což jsem vzhledem k situacím byla vděčná, ale mohlo to pokračovat i bez toho, aby mi hrozila smrt. Zrovna máš chvíli klidu, tak si to zkus užít! Zakřičela jsem na sebe v hlavě a s frustrovaným povzdechem to zabořila mezi kořeny velkého stromu. Zasněženo bylo i tam, ale po chvíli hrabání mě už úzký prostor zahříval. Zamyslela jsem se, jen na chvíli, ale stačilo to na to, aby se mi ten malý prostor začal příčit. Zatnula jsem zuby a připomněla si, že bych za něj měla být naopak vděčná. Zavřela jsem oči a začala pomalu dýchat, abych usnula. Zima byla krutá.

Zase jsem se procházela horami, stejně jako za mlada, stejně jako můj první den v Galliree. Zdálo se mi, že dokonce byla i stejná zima. Zase – co to - nebyla jsem náhodou v lese? Zornicí jsem prohledávala okolí, ale les tu nikde nebyl, dokonce ani ta louka z které jsem přišla. Ze vzduchu jsem cítila přítomnost několika vlků, ale že bych dvakrát toužila po tom se jich ptát, to se říct nedalo. Znovu a naposledy jsem se otočila kolem své osy a rozhodla se vydat dolů. Z hor se vždy slézalo těžko, ale zdejší povrch byl obzvláště na nic, takže jsem jen byla ráda, že jsem se nerozbila po prvním skoku.
Zabralo mi asi deset minut, než jsem se ocitla na trochu rovném povrchu. Zabrzdila jsem a posadila se, abych nabrala dech, když jsem si uvědomila, že nejsem sama. Ze všech přítomných se mi udělalo ještě víc mdlo než předtím. Zvedla jsem se, že jsem si tu vlastně vůbec nechtěla odpočinout a jen pokračuji v cestě, ale jeden z vlků si odkašlal. Z prvního pohledu jsem odhadla, že jsou tu asi čtyři, ale pak už jsem koukala za krajinu za nimi nebo na zem. Z jejich očí jsem naštěstí nemusela vyčíst nic.
"Zajímavé, já měl za to, že vlčice mluví pořád," zasmál se jeden z nich. Zatnula jsem zuby, až mě zabolela celá čelist – hlavně nedat najevo, že se mě to víc, než jen trošku dotklo. Z jeho kumpánů se uchechtl jen jeden a dva ostatní ho zpražily pohledem. "Zavři klapačku, Liame," zavrčel jeden z nich a přišel blíž. Z posledních kousků sebezáchovy jsem se odvážila prohlédnout si ho. Ze všech vlků, které jsem potkala, byl tenhle asi nejklasičtější, srst celá černá a žádná jizva – naštěstí.
Ze mě ovšem nic nevyšlo, ačkoliv bylo vidět, že to vlci vyloženě očekávají a z očí jim sršela naděje. "Z nebe jsi asi nespadla, ne? Začni mluvit," začal znovu ten, který se mi předtím smál. Z těch milejších se jeden přiblížil a přerazil ho přes hlavu, což vyvolalo vlnu smíchu. "Zase si to neber k srdci, neposlouchej ho, nám můžeš věřit. Z čistě přátelských důvodů se jen chceme seznámit," zazubil se černý vlk. Z jeho úsměvu šlo něco mrazivého… Z přátelských důvodů prý, to sotva. Zjednodušeně řečeno jsem vzala tlapky na ramena a začala utíkat dolů z hor, jak už bylo řečeno velmi nepřístupným terénem. Za mnou jako by se ozývaly zvuky kroků, ale to už jsem padala do prázdna.

Ze spánku mě vzbudil proud adrenalinu a zpěv nějakých otužilých ptáků. Zavrčela jsem, ale zároveň se mi ulevilo. Za celý život už mi bylo jasné, že sny uměly zamotat hlavu, přesto když jsem vylézala ze svého úkrytu odhodlaná vydat se dál, musela jsem se rozhlédnout na všechny strany. Zpoza stromů nikdo nevylezl a krajina byla naprosto tichá. Zima si ovšem stále brousila své nože a i když jsem teď měla hlavu plnou toho příšerného snu, cítila jsem její ostří v každém pohybu.

Ahoj, taky tu zdravím, za mě poprvé u tohoto typu článků. V podstatě už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o nějakých konkurzech zde na Gall, jsem v koutě vyhlížela svoji příležitost – tak mě tu máte. Seřadila jsem si všechny pro a proti dalšího charakteru a nakonec jsem se tu ukázala, abych požádala o slot na druhý charakter.

Tak tedy, hned ze začátku jsem měla menší prodlevu mezi aktivitou, přesněji od května do srpna. Jistě se mi to bude počítat jako vroubek, ale chtěla bych podotknout, že od té doby jsem jela vždy (kromě dvou týdnů na horách s lyžemi na nohou), když to šlo, na sto procent a když ne, alespoň jsem se to snažila dohnat ve speciálních místnostech. Navíc se mi právě od května do února podařilo nahrát 170 a více čistě herních příspěvků a zúčastnila jsem se několika akcí, obsadila místo ve smečce a zrovna jsem silně do jedné herní akce zapojena, čímž se má aktivita trochu snížila, ale hned, jak to zase půjde, se chystám někoho přepadnout a hrát jako tenkrát se Styx. Jo, a taky jsem na Gall přinesla blechy! Doufám tak, že se mi tak ten vroubek dostatečně vyvážil, protože se ho rozhodně nechystám opakovat – Gallirea mě baví a nemám chuť s ní seknout.
Do budoucna bych navíc chtěla splnit spoustu cílů, které by bez aktivity ani nešly, takže se mohu jistě zapřísáhnout na další úspěšný rok. Teď je to sice trochu chabé vzhledem k přijímacím zkouškám a závěrečné práci. Všechno se to naštěstí řekněme do toho měsíce uklidní a pak už to bude stejné jako v létě, několik postů za den – a pokud mi štěstí popřeje tak i za obě postavy. Jak jsem říkala, cílů mám hodně a bez aktivity ani kuře nehrabe, takže máte moji přítomnost zde ještě zaručenou. Navíc, i když to tak občas nevypadá, když nic nepíšu, sleduju tu dění celkem živě. Koukám na hry ostatních, kontroluju novinky, sleduju akce – ačkoliv mě poslední minula kvůli horám – a tak dále. Teď plánuju sepsat dopředu několik postů do speciálních místností a až skončí herní akce v Borůvkáčce, chystám se někoho vytáhnout na velmi rychlou rychlohru, takže se tiše modlím, že se mi to připíše k dobru. Vzhledem k faktu, že se stále mohu těšit základní škole (ještě, když mi teď už mohou být známky někde) a prváku na střední škole, budu mít času možná až nadbytek. Budou mě sice pronásledovat mimoškolní aktivity, ale Galli mi za to stojí.
Dále bych rozhodně neměla slot jen tak, na výstavu. Nápady mám, některé jsou dokonce i v šuplíku sepsané. Navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě inspirují k bláznivějším a bláznivějším věcem, takže že by mě hraní za někoho jiného, než Wizku omrzelo, je vyloučené. :D Aktivitu druhé postavy bych se snažila dotáhnout stejně daleko, jako Wizku, hrála bych vyváženě a opět, pokud by to aktivita spoluhráčů dovolila, psala bych každý den. Imunitní systém mám taky silně pod nulou, takže by to vůbec bylo super, mít ještě jednu postavu – méně by se čekalo!

Děkuji za příležitost, nejen na další herní charakter, ale i za možnost vyřádit zde svoji fantazii. Byla bych neuvěřitelně šťastná, kdyby se mi poštěstil další slot! Galli mi pomáhá v mnoha reálných problémech, na které jsem sama, čehož si hodně cením, a i kdybych zůstala pouze o Wizku, rozhodně bych na aktivitě nepolevila. Jo, a ještě přeji hodně štěstí i ostatním!

Zůstávala jsem sedět v pozadí, ale kolečka v hlavě mi šrotovala stejně jako Aranel a Kaye, která udržovala konverzaci svými hlasitými myšlenkami. Tiše jsem přikyvovala a obdivovala, jak někdo může mít takové sociální nadání mluvit. Každý. Ušklíbla jsem se a zavrtěla nad sebou hlavou. Měli jsme důležitější věci na práci než přemýšlet nad tím, kde se u mě vlastně stala chyba.
Nakonec se rozhodla jednoho velkého disku chopit právě ona a ačkoliv mě u srdce bodl osten žárlivosti, zůstala jsem nehybně sedět a vlastně jí byla i vděčná. Sice to bylo pěkné pokušení, nezhostit se disku, ale s takovouhle mocí mohl přinést jen zkázu. Se zadrženým dechem jsem popošla blíže k vlčicím, abych si mohla prohlédnout, co disk s Kayou provádí. Vypadala normálně, ale to jsem vypadala i já, když mi na krku visel jen kousek. Nakonec se to taky trochu zvrtlo, sic v náš prospěch - ale tak to nemuselo být vždycky. Dovolila jsem si znovu vydechnout, při čemž mě nanovo překvapil pach zatuchliny. "Eh, měli bychom si pospíšit," připomněla jsem jim. Nápad s diskem byl sice skvělý a stoprocentně účinný, ale jak dlouho mohlo trvat, než jeho moc zabere? Už jsme promarnili dost času. "Kam tě vede?" nadhodila jsem rychle a propalovala pohledem disk, jako bych ho tak mohla sama nahodit k funkčnosti.

I přes nervozitu smíchanou s adrenalinem, která mnou každou chvíli nekontrolovatelně trhla, jsem vydržela vlkovi koukat do očí. Přesto to nejspíš byla slova Kayi a ztráta kámošů, když se s ostrými slovy stáhl dozadu. Naježila se mi srst na krku a uniklo mi i zavrčení, ale to už byl samozřejmě pryč. Ustoupila jsem ze tří částí disku a zadívala se na dvě vlčice. Kdo by se jich měl chopit nyní? Nevypadaly, že by se mohly znovu rozdělit. A společně by nás taky mohly jednoduše odstranit ze hry. "Co teď?" zeptala jsem se. Nestyděla jsem se za to, že už jsem nevěděla, jak dál. Měla jsem tušení, že ani vlčice na tom nebudou o moc déle. Bylo jasné, že čtvrtý kus bude mít Storm a jeho skupina. Ale jak je najdeme? Ani jsem nevěděla, kudy do Borůvkového lesa. Zaujatě jsem se dívala na tři spojené kousky disků a hrála si s myšlenkou, že bych si je zase mohla vzít já. Rázně jsem se zastavila a nechala se znovu přemoct svým uzlem nervů, abych si disky prostě jen tak neosvojila. Ani jsem nevěděla, co mě to tak najendou popadlo.
Najednou se nad diskem cosi objevilo a já bez jakéhokoliv zaváhání vyjekla a uskočila. Co prosím? S nepředstíraným leknutím jsem sledovala ten výjev a když zmizel, musela jsem na chvíli zadržet dech a čekat, až si na ten zápach zvyknu. Jako by vlk nechal někde ležet maso moc dlouho. Jako by se mrtvola rozkládala až moc pomalu. Vrhla jsem pohled nejdřív na Aranel a na Kayu. Museli jsme ty disky spojit.

//Nemám na horách čas ani pořádnou wifi, takže jestli to jde, přeskočte mě! :) Zítra budu znovu doma

Nějak jsem nestihla pobrat, co se stalo. V jednu chvíli jsem letěla vzduchem a v tu druhou mi tlapkami projela nepříjemná bolest, jak jsem plnou vahou dopadla na vlka. Naštěstí to nebylo úplně marné. Cítila jsem, jak se můj disk začal k něčemu natahovat. Nadšeně jsem se pokusila od vlka odtáhnout, když se disky setkaly, ale nešlo to, i když jsem použila všechnu svoji sílu. Nakonec se oba kousky ocitly na zemi kousek od nás. To si piš. Zavrčela jsem, když se začal vlk natahovat ke spojeným kouskům. Jackpot, jak někteří říkali. Teď už mě nepoháněla síla disku, takže jsem si pomalu začala uvědomovat, co se vlastně stalo. Nenechala jsem tu šanci ovšem propadnout a trochu nejistě povolila své sevření, abych se pro ně mohla natáhnout.
Věděla jsem, že kdyby se rozhodl, mohl by mě snadno dostat pod sebe. Zašlápla jsem mu tlapku, kterou se tak strašně snažil na disky dosáhnout, a položila na oba díly tu svou. Dovolila jsem si i rychlý pohled kolem. Aranel nejspíš opět používala jednu ze svých magií, když se její protivník začal podivně kimácet. Vypadalo to, jako by měl začít zvracet. Kaya na tom nebyla tak dobře, ale věřila jsem, že jí bílá vlčice přiběhne na pomoc. Musela, neboť můj protivník nebyl ani zdaleka tak zraněný nebo nemocný jako jejich. S jistou nejistotou jsem se postavila nad disky a zakryla je tak svým tělem. Ať si něco zkusí.

Díky bohu se vlčice postavily do vedení místo mě. Možná jsem byla zbabělec a šíleně jsem se za to taky styděla, ale říkala jsem si, že mi hrozí stejná hrozba vzhledem k disku na krku. Přemítala jsem, zda jsem opravdu hodna toho zachraňovat si kožich na úkor ostatních, ale ve finále jsem pořád jen nehnutě stála a tělem mi proudil čerstvý přísun adrenalinu. Když už nic, tak alespoň nějaká pomoc. Měla jsem sice nepříjemný pocit, ale jako bych najednou zatoužila všechny pobít. Nebo spíše... Jako bych je mohla všechny pobít, i když jsem byla sama. Necítila jsem, že by mi v mozku něco přeplo, nebo že by se stalo něco akutního. Říkala jsem si, jestli tohle pociťoval i Storm.
Ušklíbla jsem se nad tím, jak to Kaya najednou vzala zostra a přikývla jsem. "Hned." zavrčela jsem, ačkoliv mi hlas uprostřed slova přeskočil a rozhodně jsem si jím nebyla jistá. Přimhouřila jsem oči a změřila si všechny přítomné pohledem. Nebyla to před chvílí horda svalů? Olízla jsem si pysky a vycenila zuby, když zase promluvili. Jejich řeč měla něco do sebe a kdybych byla sama, nejspíš bych to založila nebo se přidala k nim. Jenže mi šlo hlavně o osud ostatních. Neposlouchej je. Připomněla jsem si. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu nad jeho posledními slovy, ale už jsem je moc nevnímala. Jen jsem cítila, jak se mé tlapky daly do pohybu a jak se mi napínaly svaly pod náhlým výkonem. Bez problémů jsem překonala krátkou vzdálenost mezi námi a naprosto s dutými myšlenkami se vrhla na vlka s diskem.

Disk mě tížil na krku, ale nevypadalo to, že by se chystal provozovat svoje magické schopnosti. V tom jsem spoléhala na kousek Kayi, která nakonec portálem taky proskočila. Co kdyby se spojily? napadlo mě a zadívala jsem se na druhý kousek disku. Třeba by to pak bylo účinější? Pokývala jsem na otázku ustarené Aranel a věnovala jí uklidňující úsměv, ačkoliv jsem si slova nechávala na později. Už tak jsem toho za poslední dny řekla víc než dost. Vrátila jsem se ke své skupince ve strachu, že by snad obě mohly odejít beze mě a držela se tentokrát více za nimi. Každá z nás měla za sebou jednu z velkých událostí - získání druhého disku, záchrana Naomi či zničení písečného tvora - a nelíbila se mi představa, že bych mohla být zase na řadě.
Pokrčila jsem rameny nad spíše řečnickou otázkou, kterou pronesla Kaya. Nemusela se ptát. Byli jsme uprostřed nějakého ostrůvku a kolem nás byla jen rozbouřená voda, zatímco portál už nejspíš zmizel. Dva disky... Tady bude třetí a tam zase čtvrtý. Nemohla jsem si vzpomenout, zda Grum říkal, kolik těch kousků je, ale doufala jsem, že tohle byl náš poslední. A tak jsem se nadšeně ohlédla na Kayu, když nás začala sebevědomě vést k vodě. Přikývla jsem a pokračovala za ní. Můj disk jako by si najednou uvědomil svoji práci. Jenže jsme nebyli jediné, kteří se vydali hledat. A tím jsem našla odpověď pro Aranel. "Myslím, že si je disk taky najde sám." vyděšeně jsem polkla a poslouchala ostrá slova toho bílého vlka. Zaskřípala jsem zuby a postavila se vedle Aranel a Kayi, aby to nevypadalo, že se snad skrývám. I když by mi to vyhovovalo mnohem víc. "Nějaké návrhy?" tady by mi totiž můj styl "rychle utíkej a dostaneš to" moc nepomohl vzhledem k tomu, že disk se prvně držel těl vlků.

//Poušť Aratat

Kdyby nebyla taková zima, možná bych se na druhé straně portálu i roztála štěstím, že už se nemusím dívat na ten všudypřítomný písek. K mému překvapení tu místo Tollpiheho zanikala Aranel, která tu díky zásahu bájného tvora už jistě dávno byla. Na chvíli jsem se otočila, abych se ujistila, že se Kaya plíží za námi. Koneckonců visel disk na krku jí, takže jsem tentokrát byla zase k ničemu. Choval se nějak divně. Připomněla jsem si setkání s Grumem a poodešla trochu dál od portálu, abych se rozhlédla. Neviděla jsem žádné stopy po apokalypse. Žádné stopy boje - ještě nikde, kde jsem byla, a to jsem toho prošla již dost. Napadla mě i myšlenka, že by mohl druid být právě tím zlým, ale rychle jsem ji zaplašila. Prostě se mu nedalo nevěřit.
Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Tady jsem rozhodně ještě nebyla, bylo to až podivné místo - zrozené pro ukrytí disku. "Hm?" vydala jsem ze sebe prostě a otočila se na šedohnědou vlčici, abych se ujistila, že nás ve zmatku ten vyplašený průvodce nehodil někam na druhou stranu Gallirei. To by byl dost velký problém.

//Omlouvám se, vážné problémy :) Kdyžtak kopněte a taky rovnou napišme i na místo určené

Tiše jsem přihlížela, jak se postava rozpadla a dovolila si vydechnout. Doufala jsem, že bychom si mohli na chvíli odpočinout, ale to se nejspíše nekonalo. Kaya na mě z písečného hradu začala křičet, abych se konečně odvážila sebrat ten disk. Potlačila jsem slzy z faktu, že na mě doopravdy někdo křičel a nejistě se rozešla ke stolu. Nestihla jsem potlačit vyjeknutí, když se před námi zjevil Grum a bez milosti disk přihodil šedohnědé vlčici. Musela jsem se v mysli ušklíbnout. Ten křik od ní nebyl pěkný, ačkoliv jsem věděla, v jaké situaci se nacházíme. Jenže staré zvyky nezapřu - ani sebe. Podivné stvoření začalo opět kreslit svoje znaky a zase jsem pro jednou viděla jiný svět. Znamenalo to vidět něco jiného, než písek? Zvedla jsem hlavu nahoru, kudy na nás dopadalo světlo a vzpomněla si na chudinku Naomi. Nabídla mi, že si se mnou něco zahraje - a už jen z toho důvodu jsem ji tu rozhodně nechtěla nechat. Nejistě jsem se zadívala na Kayu a tiše se ji pohledem ptala. Najednou odněkud z vršku spadla Aranel a rovnou propadla portálem. Pomalu jsem se vydala za ním, koneckonců měl Grum své kouzlo, díky kterému jsem mu věřila. Jenže když se najednou choval tak podezřele zle, bylo mi to trochu proti srsti. Přesto jsem bez větších okolků prošla portálem. Tentokrát to bylo lehčí, jelikož jsem věděla, co mě čeká na druhém konci. I tak mi zády projel velmi, velmi špatný pocit.

//Ostrůvky

//Kayo, Aranel, můžete mě přeskočit, napíšu během zítřka :)

//Bude tedy ten osud?

Prosím:

- 40 bodů za 64 drahokamů
- 10 bodů za slevu k Životu
- 2 body za 16 oblázků

//Prostě stejně, jako si psala pořadí předtím, jen se předbíhá odpadlíky... Teď by měla psát Kaleo.