Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zima se plížila. Z mého malého místečka uprostřed mýtiny jsem mohla vidět padající sníh a snad nikdy jsem si ho neužívala více, než právě v tu dobu. Zmrzlé tlapky se mi jakýmsi způsobem podařilo ignorovat a tak jsem se mohla naplno věnovat sledování. Zrovna padala jedna velká vločka, možná několik takových spojených dohromady, když mě napadlo, jak fascinující to vlastně je. Země je občas dost pozoruhodná. Zubatým úsměvem jsem naposledy obdarovala šedivé nebe a pokračovala svojí cestou. Zimní kožíšek mi ještě nenarostl úplně a tak jsem nemohla zůstávat venku tak dlouho. Závoje sněhu mi trochu ztěžovaly cestu, naštěstí mi blížící se skály věnovaly jistotu alespoň malého úkrytu. Zapomeň na to, že si zkazíš den. Zamyšleně jsem pokračovala dál, dokud mi něco nepřelétlo přes cestu. Zmateně jsem se rozhlédla kolem, ale nic jsem neviděla, dokud to ta věc neudělala znovu. Zrovna jsem se chystala radši přidat do klusu, když se to přede mnou zastavilo. Zimní, tedy polární - stále ještě trochu našedivělá liška.
"Zálusk na lišky ty mít?" zmateně jsem vykulila oči, když to ta malá, přechlupatělá myš vypustila z pusy. Záchvat smíchu se dostavil jen chvíli nato. Země byla plná podivností, které jsem ještě neviděla. Zrovna jako tahle liška. Zavrtěla jsem hlavou a zkusila napodobit její podivný přízvuk a slovosled. "Zima být ale já nemít! zazubila jsem se, když jsem si myslela, jak mi to šlo. Zmateně se teď ale koukala právě polární liška - a věnovala mi takový pohled, že jsem se tak moc už dlouho nestyděla. Zmrzlé uši jsem stáhla dozadu a omluvně se na ni podívala. Zakuklenec nevypadal, že by jí to vadilo, spíše mě nepochopila.
"Zora být já! Zákusek liška ty mít?" zeptala se znovu. Zavrtěla jsem hlavou a u toho jsem pro tentokrát radši zůstala. Z jistého zvyku jsem si lišku mezi slovy prohlédla. Zdravě vypadala, to ano, přesto jsem moc nechápala, co tu se mnou zamýšlí. Zkoprnět takhle slova, to mohl přeci jen hlupák. "Zimní zadek já mít a ty vědět úkryt být kde!" zmateně jsem přikývla, ale nějakým způsobem jsem její řeč vyluštila. Zda zrovna dobře, to bylo ve hvězdách. Zazubila jsem se a vedla polární lišku vedle svého boku blíže ke skalám. Zora cupitala ve sněhu vedle mě, až jsem se divila, jak to může zvládat. Zeměpis jsem nikdy moc nepobrala, takže jsem netušila, jestli se liška umí pohybovat ve skalách. Zora se ušklíbla, jako by mi četla myšlenky, přitom jsem netušila, co je špatně. Zeměpis to byl, ne? Země... Zahodila jsem tyhle myšlenky za hlavu a vyskočila pouze metr na první skalní římsu. Zrovna jsme měli štěstí, takže se tu malá jeskyňka našla. Zora se do ní spokojeně stočila a mně došlo, že je pro nás obě moc malá. "Zora díky ráda poznat!" z jejího čenichu se vydral spokojený povzdech a mě nezbylo, než si hledat ještě vlastní úkryt. Za dobrý skutek i odměna.

S nejistým pohledem jsem sledovala, jak se Naomi zkácela k zemi. Okamžitě se k ní nahrnuli ostatní a ačkoliv se nejspíš to samé očekávalo ode mne, odstoupila jsem nejméně o metr. Kdyby tu nikdo nebyl, klidně bych ji nějak zvládla vzkřísit. Ale takhle? Nikdy jsem si nepřála víc být doma. Nyní tedy v Borůvkovém lese. Proč nám to děláš, Grume? Nasucho jsem polkla a zadívala se na disk, který zůstal osamocený ležet v písku. Očkem jsem hodila zpět k panikařící skupince. Možná by stačila i malá velká facka, ale nikdo se k tomu neměl. Ne, že bych se odhodlala jít s kůží na trh já. Ještě bych dostala sprda, o což jsem určitě nestála. Svaly se mi třásly námahou posledního měsíce. Obrátila jsem pohled k hnědobílé vlčici, která se předtím představila jako Kaleo. Jistěže jsem ji znala, alespoň její pach. Kdo by na to mohl zapomenout? Na chvíli jsem zalitovala, že se to bláznovství neopakuje a nemohla jsem jí to oplatit, všechny ty kosti na zemi. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vrátila se myšlenkami zpět k disku. Nemohli jsme tam jen tak stát.
Mávla jsem ocasem a nadzvedla disk čenichem, jako by to mohlo něčemu pomoct. Když se nic nedělo, znovu jsem ho s duněním nechala spadnout na zem. Proč se ten podivín ještě neobjevil? Očividně jsme potřebovali pomoc. Nebo taky ne, jenže v tom zmatku, který nastal, se to těžko určovalo. Ohlédla jsem se za rameno. Kdo že to zbavil Storma disku? Aranel ani Naomi to nebyly, ovšem musela jsem chvíli přemýšlet.
"Kayo," špitla jsem nakonec s prosebným výrazem. Stejně jim byla k ničemu, ne? Pokud chtěli Naomi vzkřísit zpět mezi bdící, rozhodně tomu nemohlo napomoct brebentění a šílení čtyř nebo kolika hlav. Ale to jsem si samozřejmě nahlas říct nedovolila. Hodila jsem hlavou ke kousku disku. "už nemůžeme ztrácet čas." dodala jsem a matně si vybavila Grumovu řeč. Už jsem ani nevěděla, čemu nebo komu hrozila zkáza, ale i tak to bylo všechno hrozné. Popadla jsem disk do zubů a s jistou tíhou ho zvedla. Zdálo se, že jakmile se mohl chopit další dušičky, udělal to a stal se lehoučkým jako pírko. Jestlipak to tak měl i Storm? Nebo mu to lámalo páteř? Ušklíbla jsem se, ale rychle přestala, jako by to mohl být první symptom šílenství. Vzpomněla jsem si, jak říkal, že ho disk někam táhl. Jenže nic takového se nedostavilo. Možná... Mě to jen táhlo támhle tím směrem. Otočila jsem se na Kayu. Dokázal Storm vycítit, kdy ho to chytne?

//Obecně... Přeskakujte, přeskakujte, přeskakujte. Pokud někdo do dvou dnů nenapíše, i kdyby byl po někom přeskočeném na řadě, prostě napište vy (třeba teď Kaya)... Jinak se takhle nikam nedobelháme...

//Šikovnej!

Skoro jsem si začala připadat přirozeně, jak jsem tak hrabala ty díry. Letmo jsem slyšela slova Aranel a byla jsem vděčná za způsob, jakým to podala. Mimo to jsem se i dozvěděla jména všech ostatních. Dobře. Alespoň jsem nemusela zdlouhavě ztrácet čas vymýšlením přezdívek tak, abychom se všichni pochopili. Poslechla jsem a přidala se zpět ke své skupince tak akorát, aby i ke mně dolehla Stormova myšlenka. Zajíkla jsem se a vyděšeně udělala krok zpátky. Začínal z toho být příšerný zmatek. Cože?! Slyšela jsem každé druhé slovo, jak se tu všichni snažili zachránit situaci. Ale... takhle to asi nefungovalo, ne? "Vytáhli jsme ho z díry všichni, nejspíš musíme i teď," vyjekla jsem nervózně do prostoru, ale s trochou štěstí se mi podařilo překřičet ostatní. Začínala jsem na svoji úvahu být hrdá, když se jedna z vlčic překutálela i s diskem v tlamě. Tak prej nic. Nakonec jsem doufala, že mě nikdo křičet neslyšel.
Odskočila jsem od vlčice co nejdál. "Pryč od toho?" špitla jsem do okolí, ale mohlo to posloužit spíše uším, které u mě byly blízko. Občas jsem své nejistoty doopravdy litovala, zvláště pak v životu ohrožujících situacích, jako byla tento. Musíme zachránit Borůvkový les. A Borůvkovou smečku, ty trdlo. Nenechej se rozházet. Alespoň jsem se mohla tiše modlit, že ostatní můj úskok alespoň napodobí. Čím dál jsme byli od disku, tím lépe. Ale stále ho někdo musel hlídat, pokud nám na stopách byli ti... No, ty věci, které jsem z Grumova vyprávění již stihla zapomenout. Pozorně jsem tak disk začala sledovat a doufala, že začne konečně dělat něco užitečného. Třeba mu na odpověď zazáří druhá část? Zvedla jsem hlavu a pohledem se pomalu otáčela kolem své osy. Někde tu být musel.

//Stihnu to až zítra kolem šesté, kdyby někdo chtěl, klidně mě může přeskočit :)

//Jak jsem řekla, Kaleo - Kaya - Wizku - Tollpihe - Storm - Naomi - Aranel, omlouvám se za takové přerušení :D

//Tmavé smrčiny

Bingo. Pro vlky to muselo vypadat, jako bych z pouště nikdy neodešla, neboť se na mokrou srst na mých tlapkách nalepil všechen písek, kterým jsem prošla. Když jsem si uvědomila, že mě opět obklopuje podivný svíravý pocit z otevřeného prostoru, rychle jsem zase začala hrabat. Disk jsem nikde nenašla a Život říkal, že se magické bytosti jen těžko pletou. Takže ten proklatý kousek musel být někde taky. Rozutíkala jsem se směrem, odkud přicházely pachy mých známých a jakmile jsem znovu viděla ty matné tečky, začala jsem zase hrabat. Teď, když jsem je měla pod dohledem, nepřipadalo mi všechno tak příšerně pomalu utíkající. Přitom od mé malé výpravy uběhla maximálně tří čtvrtě hodina, kdyby ne jen půl hodina.
Ztěžka jsem oddechovala a proklínala všechny ty čarodějnice. Tlapky se mi v písku bořily a co jsem vyhrabala, to zase nateklo zpátky. Tiše jsem toužila být zpět v Borůvkovém lese a chrnět do své smrti, ale nemohla jsem se zachovat tak sobecky. Nebylo mi to podobné, a navíc jsem měla příležitost ukázat, že jsem pro smečku přínos. A to, že jsem utekla… No, také to přineslo něco dobrého. Alespoň jsem je nemohla nadále zdržovat, ne? Nejistě jsem polkla a odskočila od vyhrabané díry. Nic v ní nebylo. Přiskočila jsem k další náhodné části pouště a opět se pustila do úmorného hrabání. Takhle bych rozhodně umřít nechtěla. Našpicovala jsem uši, kdybych náhodou slyšela křik. Kdyby se Storm utrhl ze řetězů, byla jsem připravena zakročit.

//Narrské kopce

Spokojeně jsem pokračovala lesem, ačkoliv jsem se se svou orientací šíleně spletla. Už u prvního stromu jsem nejspíš zahnula špatně a ocitla se někde úplně jinde, neboť písek byl v nedohlednu. Ještě pořád jsem to brala s úsměvem a vrtěla nad sebou hlavou, ale dál jsem radši zapojila ten čenich. Chvíli jsem ještě bloudila a občas dokonce narazila do stromu, ale nakonec jsem chytila jemnou pachovou stopu, která s největší jistotou patřila mně. Proplétala jsem se mezi stromy a bez jediné pesimistické myšlenky jsem zabořila první tlapku do písku. Zastavila jsem se a zahleděla se na obrovskou poušť.
Až tam mě doopravdy dohnaly výčitky svědomí. Bála jsem se, že by mi mohli vlci ze smečky vynadat. Což o to, Storm byl doopravdy trochu mimo, ale to neměnilo nic na Naomi nebo Aranel. A zrovna Naomi jsem si nechtěla znepřátelit, vždyť byla ochotná si se mnou hrát. Nervózně jsem se oklepala a nasucho polkla. Ačkoliv byla pořádná zima, z pouště šlo stále cítit teplo léta. Ještěže si Grum vybral zrovna tuhle roční dobu. Mně špína nevadila a byla jsem vděčná za to, že jsem nebyla nucena hynout vedrem. Bez větších okolků jsem se tedy vydala pravou tlapkou do pouště a radši už na nic nemyslela. Stejně to nepřinášelo nic dobrého.

//Poušť Aratat

//Vrchol

Jakmile jsem opustila vrchol, znovu jsem si tam přála být. Bylo mi Života tak líto… Ale slíbila jsem a sliby se musely plnit. Jen jsem nevěděla, kdy budu mít příležitost znovu se vrátit. Teď mě čekal důležitější úkol, a to zachraňování naší milované smečky. Po návštěvě jsem si připadala trochu živější, i když mi do energie nic nepřidal. Přesto jsem opět začala trochu rychlejším klusem a snažila se nikde nezakopnout a neskutálet se z kopců jako brambora. Pobaveně jsem nad tou představou střihla ušima. Možná to nebyla energie, která by zamezila únavě, abych při každém kroku hekla, ale rozhodně jsem si připadala veselejší. I kdybych Životu nedala svůj čestný slib, stejně bych k němu přišla. Nově jsem věděla tolik vědomostí, a přesto tak málo.
Cesta zpět se pro jednou zdála být mnohem delší, než když jsem stoupala nahoru. Chvíli jsem si pískala a když už mi docházel dech, přestala jsem a zpomalila do kroku. To už jsem byla skoro dole a v dálce se mi znovu rýsoval les, přes který jsem tam nahoře mohla vidět i kousek pouště. Teď už jsem se řídila jen intuicí a velmi slabým orientačním smyslem. Moje pachová stopa samozřejmě nezmizela, jenomže se to ve mně hemžilo neidentifikovatelnými pocity natolik, že jsem takovým malichernostem ani nechtěla věnovat pozornost. Tentokrát mě prostě orientace zklamat nemohla. S touto myšlenkou jsem nadšeně vkročila do lesa a doufala, že nebudu členy Borůvkové smečky za svůj úprk ušlapána.

//Tmavé smrčiny

OBJEDNÁVKA
ID – V01/Síla/1 – 3 vlčí máky
ID – V01/Rychlost/9 – 21 kopretin a 6 pomněnek
ID – V01/Vytrvalost/4 – 12 vlčích máků
ID – V01/Obratnost/1 – 3 pomněnky

Směnárna – 6 zbylých pomněnek na 2 ametysty. V inventáři pak budu mít 20 ametystů.

ID – V02/Síla/2,5 – 75 drahokamů (opály, safíry i ametysty)

Z kytek odebrat tedy 15 pomněnek, 21 kopretin a 15 vlčích máků.
Z drahokamů odebrat 25 opálů, 30 safírů a 18 ametystů.

Jako dárek životu dávám 2 vlčí máky!

V inventáři mi z květin zůstane 0 kopretin, 0 pomněnek a 0 vlčích máků.
Z drahokamů mi zůstane 0 opálů, 0 safírů a 0 ametystů.

//Tiše doufám, že hejného matika alespoň k něčemu byla!

//Narrské kopce

Jakmile jsem se dostala úplně nahoru, padla jsem k zemi celá mrtvá. Měla jsem pocit, jako by mi plíce měly brzo shořet a můj dech byl stejně tak podezřele pomalý. Vyplázla jsem jazyk a nechala si na něj dopadat malinké kapičky deště. Ještěže byla tma. Menší šance, aby mě v takovémto stavu někdo zahlédl. Hrábla jsem tlapkou do země, ale k mému… Nepřekvapení tam nic nebylo. Frustrovaně jsem vyfoukla, až mi jazyk zavrněl a vydal takový ten vtipný zvuk, který vydávala vlčata. Oklepala jsem ze sebe přebytky bláta a zastrčila svůj sval zpět dovnitř. Pomalinku jsem se zvedla na všechny čtyři a otočila se k odchodu. Taková štreka nahoru a zase nic. Radši to vezmu jinudy. Protočila jsem otráveně očima a vydala se po alespoň minimálně rovné ploše hledat jinou a hlavně lepší cestu dolů. V duchu jsem si postěžovala na ten příšerný nápad lézt až sem a pak už jsem jako zombie nakukovala na všechny cesty dolů. Žádná se nezdála ideální.
V žaludku mi po chvíli beznadějného čučení začalo opět příšerně kručet. Stáhla jsem uši a rozhlédla se kolem, jestli to snad nikdo neslyšel. To by byla nejspíš moje smrt. Přesto… Bylo tohle místo podivně přátelské, i když byla noc uprostřed svého času. Cítila jsem se o něco uvolněnější a nebylo to jen tím, že jsem byla po dlouhé době naprosto sama. I když, ano… To ticho mě naplňovalo podivnou známostí. Už jsem se těšila zpět domů na moji první cestu do úkrytu. Takovou samotu si přál snad každý. Každý podobného postižení jako já, ať už to bylo cokoliv. Přitom to byla jen taková maličkost, no neplnila se zrovna často. Teď už bych se asi ani nevracela domů, co? Tam nás bylo taky přespříliš. Jako jo, máš pravdu, rodinu mám ráda, ale nevím… Možná jsem přeci jen radši, sama, co? Nojo, já vím, já vím. Povídala jsem si sama pro sebe. Ještěže jsem takové monology nevedla nahlas. Nebyla jsem si jistá tím, že by to vlci kolem mě snesli. Už tak se na mě Blueberry při přijímání koukal trochu jako na podivína. To mi nevadilo – bylo to milé koukání. Ráda jsem si připadala originální a dokud z něčích úst nevycházely nadávky, nevadilo mi, že se koukají. Většinou. Když jsem měla dobrou náladu.
Konečně jsem našla alespoň trochu milejší cestu. Doufala jsem, že bych po cestě snad mohla sehnat králíka, ale moc jsem tomu nedávala. Naštěstí pro mě kdykoliv se objevil Grum zaplnilo se mi tělo adrenalinem natolik, abych hlad přetrpěla. Myšlenka na tu bytost mi připomněla můj hlavní cíl, a tak, než jsem se opět spustila dolů, začala jsem bezmyšlenkovitě hrabat na místě. Alespoň jsem nějakým liškám, nebo jací tvorové to vlastně spali v zemi, vyhrabávala zdarma pelíšky. Nadšeně jsem hrabala svůj byznys, když v tom jako by okolní svět dostal náladu na žití. Sic jen začali cvrčci pět svoje písně a nějací zpozdilí ptáčci odpověděli, noc se skoro stala dnem. Pousmála jsem se. Bylo to… kouzelné.
"Nehrabej mi tu díru, prosím tě, vždyť o ni zakopnu!" rozezněl se okolím příjemný hlas doprovázený upřímným smíchem. Já jsem ovšem vyděšeně naskočila a stoupla si do díry, jako bych ji tím mohla zakrýt. Sotva, byla jsem tak zaujatá myšlenkami, že jsem ji vyhrabala tak hlubokou, že kdybych si lehla, klidně bych se v ní mohla schovat. "Pardon," špitla jsem tak tiše, že jsem okamžitě zrudla. Sotva to ten dotyčný mohl slyšet, možná nějaké pípnutí, jako od nemocné sýkorky. Hlas se dlouho neozýval a já už chtěla vzít nohy na ramena, když tu se v nedalekém křoví objevil podivný vlk. Stál daleko, takže jsem si tentokrát mohla něco pořádně prohlédnout. Byl rozhodně větší než já, mohutný, přitom měl svaly na místech jako já. Takže rychlost? Ihned jsem se pousmála. Mohla bych si s ním rozumět. Kdybych uměla dost mluvit. Byl bílý, ale od krku po ocas se mu táhl černý pruh. Nebo byl snad jako borůvky? Ve tmě to šlo těžko určit. "Omlouvám se, že se tak ptám, ale nejspíš jsem tě vyděsil natolik, že i tvé myšlenky jde těžké přečíst. Co jsi tedy říkala?" zeptal se bez ostychu a přišel trochu blíž. No, trochu. Natolik, že se mi jeho barvy trochu rozostřily. Jeho přítomnost mě naplňovala spokojeností, přesto jsem zabodla oči do země a pokrčila rameny. "Promiň, nechtěla jsem tu hrabat." odpověděla jsem, tentokrát o něco hlasitěji, no stále jsem hlasivky nepoužila na plný výkon.
Vlk se pousmál a posadil se vedle mě. Nejdřív jsem to nechápala, ale minutu na to se mi rozsvítilo. Pochopil, jak nepříjemné mi je se dívat někomu do očí, a tak se posadil vedle. Nadšeně jsem vydechla a věnovala mu možná až přehnaně rozzářený úsměv. Vlk mi ho opětoval a napodobil mé pokrčení ramen. "To nevadí. Unavená zvířátka alespoň budou mít kde se schovat bez vyčerpávání sil." vysvětlil mi a potvrdil tak můj dojem. To už jsem zachránila životy nejméně dvaceti takovým. Nadšeně jsem střihla ušima a podívala se zpět před sebe. "Já tu bývám sám, takže mi alespoň s myšičkami nebude smutno. Ty krátké návštěvy k zahnání samoty moc nepomáhají, i když tu je někdo pořád." najednou mi začalo být vlka líto. Skoro bych ho povzbudivě poplácala, ale neměla jsem na to odvahu, takže jsem jen přikývla. Co jsem mu na to ale měla říct? Vždyť já měla na samotu docela jiný názor. "Já jsem docela ráda sama." odpověděla jsem šeptem. Bylo mi na nic z toho, že jsem mu nemohla pomoct. Možná bych sem někdy mohla dotáhnout Naomi? Nebo Gavriila, ten by byl jistě moc rád. Bílý vlk se na mě opět usmál, a dokonce pobaveně vycenil zuby. "I takové jsem potkal. V tom případě jistě něco chceš, viď?" odpověděl, ale já se na něj jen zmateně podívala. Co by mi tak mohl dát? Jeden svůj obrovský dráp? "Nemusíš se stydět. Vždyť od toho sem chodí všichni, vážně." pobídl mě, ale já stále nechápala.
Zvedla jsem se tedy k odchodu a omluvně se na něj podívala. "Vždyť taky nic nemáš. Já navíc už musím jít," povzdechla jsem si, a tentokrát se na mě zmateně podíval vlk. Takové zmatené duo. "Život má vždycky co dát! A já rád dávám, když dostanu něco pro dobro přírody." šibalsky se na mě zadíval a teprve potom jsem pochopila. Moje tváře okamžitě nabraly červeň a musela jsem se posadit, jinak by to se mnou nejspíš švihlo. Okamžitě jsem si přála vzít svá slova zpět, ale Život se jen pobaveně culil. Nedokázala jsem se cítit špatně. Bylo to právě kvůli němu? Přebírala jsem si jeho větu v hlavě a na poslední poznámku ze sebe vytřásla všechny své květiny. Mezi ně spadlo i spoustu kamínků, ale zpět jsem je nevzala. Jen ať si je vezme, už tak mi dost pomohl. Život se zatvářil rozjasněně a přitáhl si to všechno k sobě. Tiše poděkoval a já jen přikývla. Nebylo za co, spíš by mě měl sežrat.
"Ale copak tě trápí, že tak spěcháš?" jasně, s tím jsem mohla počítat. Jako by mě měl Život prokouknutou, nebo mě snad ovládal, nebála jsem se mu všechno sdělit. Opět jsem se tedy přesunula na místo po jeho boku a smutně se nadechla. "Prý jsme v nebezpečí. Říkal to Grum a přesunul nás do pouště, abychom našli další kousek disku, který nás má zachránit. Ale pak začal jeden můj známý ze smečky útočit na ostatní a já utekla, abych ten kousek našla. Ale odešla jsem z pouště, protože jsem si myslela, že se Grum spletl. A bojím se, že mě všichni budou nenávidět." vysypala jsem ze sebe velmi zkrácenou verzi všech událostí. Život chápavě přikývl a zvedl tlapku, jako by mě v jednu chvíli chtěl pohladit. "Magické bytosti se nikdy nepletou, na to pamatuj." začal, jako by mi kázal. Ale přitom mluvil tak klidným a přátelským hlasem, že jsem si vůbec nepřipadala jako pokárané vlče. "A praví přátelé odpouští. Navíc jsi tu určitě za nějakým účelem. Život si najdou vždy jen ti, kteří něco potřebují." vysvětlil a víc, než dost, mě tak uklidnil. Znovu jsem mohla klidně dýchat. Přikývla jsem. Jistěže jsem něco potřebovala.
"Jsem pro hodně vlků přítěží tím, jak pomalá a neschopná jsem. A není to tak, že bych si to o sobě myslela ve zlém! Prostě to vím a štve mě to. A chtěla bych, moc prosím, prosím, pomoct." postěžovala jsem si. Život se pousmál, jako by takové stížnosti poslouchal každý den. Podíval se na květiny a kameny, které jsem mu dala a nakonec přikývl. "Jdi zachránit svět, ty malá hrdinko." usmál se, ale jeho hlas už nezněl tak vesele. Byla jsem trochu zmatená. Splní mi tedy mé přání? Skoro bych chtěla, aby to bylo přednější, ale spíše jsem se zajímala o city Života. Podsunula jsem mu tedy dvě poslední květiny, které mi zůstaly. "Slibuju na svoji čest, že mě ještě uvidíš. A budu ti to všechno vyprávět!" řekla jsem a oficiálně tak předanými květinkami potvrdila svůj slib. Život se nadšeně usmál, vzal si těch pár květin do tlapek a přičichl si. "Nebuď už tolik smutná." zašeptal a zvedl se ze své pozice. Jako vítr mi v podstatě zmizel před očima, když se rozutíkal zpět do křoví. Překvapeně jsem vydechla a uvědomila si, jak dlouho jsem zadržovala dech. Dobře. To byl nejspíš můj čas k odchodu.

//Narrské kopce

//Tmavé smrčiny

I když jsem už měla trochu jiný cíl, nepřestala jsem hledat. Vyhrabávala jsem díry, kde se dalo, až mě z toho začaly bolet tlapky. Zároveň jsem si pořád připomínala, že se musím taky vrátit zpátky, což znamenalo přežít návštěvu u Života. A neměl by ten být náhodou milý? Zrovna takové informace mi jaksi nikdo nesdělil. Nepamatovala jsem si, že bych se na takové podrobnosti ptala, ale stejně to byly celkem důležité informace. Jak jsem mohla vědět, jakými slovy mám začít? Nebo jak se chovat? Všechno to mohlo rozhodnout o mém osudu. A kdo ví, podle Gruma i o osudu celé Borůvkové smečky. Nebo snad Gallirei? Čím více jsem přemýšlela, tím větší okno se mi ve vzpomínkách tvořilo. Takže jsem přestala.
Vyhrabala jsem kousek pod nejvyšším kopcem poslední díru, ale to už jsem skoro padala únavou. Možná by mi mohlo to zdejší božstvo občas darovat kapku energie navíc? Ušklíbla jsem se nad svojí pošetilou myšlenkou a radši si přestala v mysli povídat. Co kdyby tu něco umělo číst myšlenky? To by rozhodně nemělo dobrý dopad. Možná jsem se jevila jako tichá myška, a také jsem jí byla, ale ne každý hlas měl stejný hlas i v myšlenkách.
Očarovaně jsem se zahleděla na řeku. Ale taky jsem si dobře pamatovala, kolik toho u sebe nosím. Málo, přemálo. Pochybovala jsem, že by mi to všechno Život dal, s takovou sprostou nabídkou ode mě. Povzdechla jsem si a následovala řeku hlouběji do kopců. Kde byla voda, tam příroda pěla životem. A magie… No, možná někdy jindy. Vždyť jsem ani pořádně neviděla, kde je. Snad jen Gallireiská intuice mě vedla zrovna touto cestou.

//Vrchol

//Poušť Aratat

Energie vyčerpaná po předchozích dobrodružstvích se na mně značně podepsala. Jakmile jsem začala klusat, musela jsem zase zpomalit. Občas dokonce i zastavit, až mě z toho skoro přepadl pocit zoufalství. Ale pořád jsem byla dost blízko smečce a těm neznámým, takže jsem panice nepropadala. Zavětřila jsem ve vzduchu a litovala, že jsem si k první části disku nejdřív nepřičichla. Rozhodně by se mi potom hledalo snadněji. Naštvaná sama na sebe jsem přitiskla uši k hlavě a sklopila hlavu k zemi, jako bych ho snad mohla nějakým zázračným způsobem vycítit. Ale ne, kdepak. Vůbec nic.
Jak jsem se tak toulala lesem a občas vyhrabala díru tam, kde se mi to zdálo podezřelé, začal mi ubíhat čas. Ohlédla jsem se za rameno. Mezi stromy už nebylo vidět ani zrnko písku, což mě značně znervóznilo, ale stále nic akutního. Jak že to bylo? Smrt… bude dávat věci nebezpečné, ne? A Život bude přispívat. Ale kam patří takové vlastnosti? Nejistě jsem se zastavila na místě. Nebylo to náhodou špatné, takhle se oddělit? Jenže jsem zatím působila spíše jako zmatený zajda. Bude to jen půl hodinka. A s prázdnou bych se nevracela. V duchu jsem se omluvila všem vlkům zapleteným v mé zbrklé hlavě a radši jsem dál nepřemýšlela. Takže cíl byl jasný.
Sice jsem nemohla klusat, ale alespoň jsem pod novým cílem zrychlila krok. Padla na mě obvyklá nervozita před novým setkáním a nejspíš i výčitky svědomí. Tohle byla má premiéra, ne? Stejně to někdy muselo přijít, a já jsem alespoň věděla víc než kdejaký jiný nováček.

//Narrské kopce

//Hrajte dál v pořadí Kaleo – Kaya – Wizku - Tollpihe – Storm – Naomi – Aranel, v dalším kole tu po hledání budu opět reagovat na vás. Mám schváleno od Blue rychlou cestu k Životu! :) Zatím nějakých pár metrů od vás hrabu díry jako pitomec.

Za sebou jsem ucítila přítomnost dalších členů smečky. A taky že jo. Brzy se k nám tedy přidala i Aranel a Naomi, no Blue nikde na obzoru nebyl, takže jsem předpokládala, že se má o Gavriila kdo postarat. Spokojeně jsem přikývla, ale při pohledu na to hejno vlků už jsem se tak neusmívala. Srdce mi už tak tlouklo jako o závod a ještě tohle. Tiše jsem se stáhla do ústraní a pouze poslouchala, co asi mají zdejší vlci na srdci. Zatím nic. Možná by stálo za to se porozhlédnout? Na svém místečku jsem zvědavě otáčela hlavu kolem dokola a hledala zlatý lesk. Tušila jsem, že i zde bude disk v podzemí, ale alespoň k něčemu jsem se potřebovala upnout.
Chvíli jsme bezradně hledali, když jsem najednou skoro ucítila napětí, které se ve vzduchu rozhostilo. Prudce jsem se otočila, až mě zabolely všechny svaly. Vyděšeně jsem sledovala, jak se objevily Stormovi tesáky a vlčice se ocitla v ohrožení. Teď musíme hledat. Připomněla jsem si. Pokud tohle disk prováděl pokaždé, museli jsme sebou pořádně hnout. Jenže... Znamenalo to, že je disk blízko? Nebo to jen byla další z mnoha překážek? "Musíme to rychle na-ajít! Měli bychom se rozdělit… No, tak třeba tudy!" vykřikla jsem rychle k vlčicím. Styděla jsem se za svoje chování, ale... Koneckonců byly v Galliree déle než já, takže s něčím takovým jistě měly zkušenosti. Navíc mezi nimi byl další vlk. Když ho najdu, třeba nebude Storm tak zlý. Omluvně jsem mrkla na všechny příchozí a šla se rychle dívat kolem. Zároveň jsem doufala, že mě poslechnou a rychle budou utíkat hledat, než je hnědák sežere.
Vlci se stali jen malinkými tečkami a já jsem bezradně hrabala každou vyvýšeninu, kterou jsem našla. Snažila jsem si matně vybavit Grumova slova, ale jako by mi něco zastínilo mozek. Říkal jen, že se sem máme přesunout? Nebo že se tu disk i nachází? Frustrovaně jsem zavrčela, a jak jsem se tak otáčela kolem, zjistila jsem, že je tu už jen písek. Samozřejmě jsem mohla stopovat svůj pach, ale… Nechtěla jsem se vracet s prázdnou. Chvíli jsem klusala směrem zpět a když jsem se ujistila, že jsou moji spoludobrodružníci stále na místě, rychle jsem to vzala do lesa. Když byl první kousek disku v lese… Možná bude i ten druhý? Grum se přeci mohl splést.

//Tmavé smrčiny

//Předpokládám, že teď to půjde Kaleo - Kaya - Tollpihe - Osud a pak zase já, Storm, Naomi a Aranel?

//Borůvkový les

Vstoupila jsem do portálu. Na chvíli mě ovál studený vzduch, postupně se přemístil od hlavy až po špičku ocasu a nakonec jsem se ocitla v teplé, pusté krajině. Cítila jsem za sebou Stormovu přítomnost, takže jsem se uhnula na stranu a rozhlédla se kolem. Konečně se mi naskytla příležitost si něco po tom šíleném běhání po Galliree prohlédnout. Nic, jen pusto a hlavně písek. Z druhé strany portálu se poušť zdála výrazně menší a to, jak obrovská se krajija zdála nyní, mi přivodilo jistou úzkost. Nejspíš nějaký opak fobie ze stísněných prostor. Nasucho jsem polkla a uvědomila si, jak moc mi najednou chybí studená voda a chladné počasí v Borůvkovém lese. Tušila jsem, že za chvíli se nejspíš budu válet šílenstvím na zemi.
Otočila jsem se zpět k portálu. Zatím jsem viděla procházet jen Storma. Za ním jsem viděla malého Gavriila a ostatní a tiše jsem jim záviděla, neboť to skoro vypadalo, jako by se rozhodli zůstat a užívat si. Doufala jsem, že ostatní nezůstanou pozadu. Mně by sice malý počet vyhovoval, ale na druhou stranu byla potřeba každá tlapka. "Dělá to něco?" zeptala jsem se a kývla hlavou Stormovi na krk, kde se nacházel první kousek disku. Čekala jsem, že až hnědý vlk projde portálem celý, disk se nejspíš rozzáří nebo ho začne automaticky táhnout hlouběji do pouště. Přála jsem si, aby nás to zavedlo někam doprostřed oázy.
Najednou jsem uslyšela hlasy. Zdálo se mi, jako by snad hlásily něco o Borůvkové smečce, ale možná mě jen klamaly smysly. Neboj, jsou to jen vlci, nebo Grum. Připomněla jsem si, když jsem se otočila od portálu a vydala se kolem jednoho z kopců. Doooravdy to byli jen vlci, dokonce tři. Skoro, jako bych z nich cítila známý pach - a nejspíš taky ano. Grumův. "Eee, dobrý den, my... My se máme sejít?" vykoktala jsem více méně ne tolik postiženě a ohlédla se, abych zkontrolovala přítomnost ostatních.