Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přitiskla jsem uši k hlavě. "Od koho jsi to slyšel? Varjargar? To vlče? Jak se jmenovalo?" Byla jsem rozhodnutá Baghý tuhle věc nahlásit. Proč poskytovat azyl někomu kdo o to ve skutečnosti nestojí? Zasloužila si to vědět. Vždyť pro smečku dělala první poslední. "Všichni jsou tak rychlí s tím někoho pomluvit aniž by si na věci utvořili vlastní názor. To jseš mi teda vlk, bez názoru, zblblej kecama někoho dalšího," zavrčela jsem, "tak si udělej vlastní názor, když seš tak chytrej." Máchala jsem nervózně ocasem ze strany na stranu. Nečekaně se mě však Cyril zeptal na můj názor. Trochu jsem se napřímila, jako by to mohlo dodat mým slovům nějakou důležitost. "Jsem ve smečce už pět let a za tu dobu mi nikdo neuškodil. U nás dostaneš domov, jídlo, teplé kožešiny a přátele. Kdokoliv kdo tvrdí opak se sám něčím prohřešil. Tak třeba pomlouváním místa, které jim dává všechno to, co vlk potřebuje k životu. To musíte mít teda království, když tuhle věc tolerujete," vyštěkla jsem.
Pozorovala jsem s ním les pod námi, na rozdíl od něj mi však hrál úsměv na tváři. Protočila jsem oči. "Očividně toho nic o vychovávání vlčat nevíš. Samozřejmě, že je nebereme tak blízko rokle," poučila jsem ho a naštvaně ho švihla ocasem do boku. "Vážně by ses měl nejdřív něco o životě naučit než začneš poučovat," zabručela jsem.

//Zarostlý les

Zavrčela jsem, tentokrát výhružně. "Nic o tom lese nevíš. Zkus si promluvit s mou alfou a říct jí tohla. Ráda se podívám, jak ti hoří u prdele." Téměř nikdy jsem nebyla sprostá, ale Cyril si o to prostě říkal. Dokázala jsem snést v podstatě jakoukoliv kritiku, ale že by někdo odsuzoval mou smečku? Nikdy. Vůbec netušil, o čem mluví. "Vůbec nevíš, o čem mluvíš," řekla jsem mu to hezky nahlas, "vlčata se na Galliree často objevují bez rodičů, sami, vyhladovělí, v nebezpečí. Co s nimi máme podle tebe asi tak dělat? Vyhodit je zpátky za hranice? Usmrtit je?" Odfrkla jsem si. "Odchovala jsem takhle spoustu ztracených vlčat, udělala jsem všechno proto, aby měla hezký život, když se jim ten začátek tak nepovedl! Tak laskavě drž tlamu a přestaň žvástat o věcech, kterým nerozumíš," vyprskla jsem a zubem mu chňapla po čenichu, ale netrefila jsem se, a tak jsem jen naštvaně přidala do kroku, abychom tam už byli.
Království? Překvapeně jsem se po něm ohlédla, ale naštval mě, tak ze mě další otázky lezly jako z chlupaté deky. "Aha," odsekla jsem a uraženě máchla ocasem. "No, smůla. My na takovéhle smutné příběhy v Borůvkové smečce nejsme, víš. My ty nešťastníky vlastně budeme muset vraždit, protože nějaký kolemjdoucí si usmylel, že to tak asi má být," vyštěkla jsem. Konečně jsme se doplazili na vrchol, a já nasupeně trhla hlavou k lesu pod námi. "Tam je Borůvkový les."

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Vyvalila jsem na něj modrá očka, div mi nevypadla na zem. "Prosím?" Odfrkla jsem si. Dokázala jsem vstřebatjakoukoliv urážku mířenou na mou osobu, ale na můj domov? Ne. Pořádně jsem se na něj zamračila, div jsem ho jako kočka nezačala tlapkou mlátit mezi oči. Třeba by pak měl víc rozumu a pochopil by, jakým je Borůvkový les rájem. "A co tak nehezkého si o nás jako slyšel?" Musely to být samé lži.
Vlčata, která padají z nebe, mi nepřišla ani tak podivná. Prostě to bylo další vlče bez rodičů. O žádném Varjargarovi jsem neslyšela, ale nedivila jsem se tomu. V lese se vystřídalo už mnoho vlků a nikdy nebyli všichni na jednom místě. I já jsem se toulala. "Aha," odtušila jsem, aby věděl, že jsem ho slyšela. Samozřejmě si rozhodl hrát na nedostupného. "Před pár lety jsem sem zabloudila a zůstala tu. Nic zajímavého," pokrčila jsem rameny, "takže se nemusíš stydět, jestli je tvůj příběh stejně nezajímavý." Ušklíbla jsem se.
Přišlo mi šílené, že ještě před pár dny jsem se tu procházela s Morgothem, šli jsme na Vyhlídku snad úplně stejnou cestou, a nyní už jsem tu byla s někým jiným. Hodila jsem po Cyrilovi nehezký pohled. Morgoth měl alespoň nějakou výchovu.

//Vyhlídka

"Není zaco," mrkla jsem na něj. Ale samozřejmě, že se mu jméno Hrom nelíbilo, a nakonec mi prozradil své pravé jméno. Přikývla jsem. "Těší mne, Cyrile," zazubila jsem se. Nepochybovala jsem o tom, že potěšení je jen na mé straně. Pokrčila jsem rameny. "Fajn. Ale zapomeň na to, že bych tě vzala na naše území," přišpendlila jsem ho očima a pak se pomalu vydala na cestu. Měla jsem nutkání se neustále ohlížet - koneckonců ani jeden z nás neměl moc důvodů věřit tomu druhému, a já nechtěla skončit se zuby v zádech, mocné magie nemagie.
Jak už to tak bývalo, bylo načase o vlkovi zjistit něco nového. Ještě jsem ho tu nikdy neviděla, ani o něm neslyšela. A na Galliree se šířily drby rychlostí blesku. Anebo hromu, hah. "Proč se tak zajímáš o mou smečku?" Nědůvěřivě jsem po něm hodila očkem. "A co tě přivádí na Gallireu?" Bylo spoustu otázek, které jsem na něj měla.

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Ah. Jistě, že byl naštvaný, měla jsem to očekávat. Obrnila jsem se a jednoduše jsem udělala to, co se dělalo s rozdováděnými vlčaty - ignorovala jsem ho. Jeho vztek a byla jsem tak milá jako vždycky. Nebo spíš jako s kýmkoliv jiným. Jemně jsem mávala ocasem ze strany na stranu a snažila se vypadat uvolněně, ačkoliv jsem byla trochu zoufalá z toho, že jsem ho tak roztočila. Nechtěla jsem to tak moc přehnat. "To nevadí. Budu ti říkat třeba... Hrom. Vypadáš jako Hrom," zazubila jsem se a natočila hlavu do strany. Ani mi Hroma moc nepřipomínal, ale bylo to to první, co mě napadlo. Možná proto, že poslední dobou tolik pršelo.
Já naši válečnou sekeru zakopala, ale co on? "Inu, Hrome, zrovna jsem se chystala jít prozkoumat pár částí Gallirei, které jsem ještě neviděla. Nebyla by to fajn poznávací aktivita?" Povytáhla jsem kůži nad očima. Moc jsem nedoufala v kladnou odpověď, ale pořádná procházka by mohla nám oběma prospět.

Inu, to mě trochu dostalo. Koneckonců kolikrát jsem si stěžovala na zimu a její krutost? Odfrkla jsem si. Tentokrát to vyhrál, protože, no, měl pravdu. Ale! "Umím i teplou vodu, blbečku," zamumlala jsem si pod vousy, neboť jsem začínala chápat, že pokud tenhle boj bude pokračovat, moje prohra byla jasná. Všechno to byla zábava dokud nešlo do tuhého. Pak jsem zpanikařila a nakonec za všechno zaplatila.
Vlk si povídal a povídal, ale já už na něj šila další fórek. "Ano? Mám pocit, že jsem ti nerozuměla," zamračila jsem se, jako by mě vážně zajímalo, jak je to možné, že mu nerozumím. Ale dlouho jsem si na nechápavou hrát nevydržela, protože ten jeho výraz byl k popukání. Vyprskla jsem smíchy. Stejnak mu bylo jasné, že za to můžu já. Konečně jsem ho nechala být a lehce máchla ocasem. "Promiň. Začneme znovu?" Navrhla jsem. Už jsem se pobavila tolik, že mě to všechno unavilo - a nebo to možná bylo zbytečné používání magie, ale co už. Jisté bylo, že mi únava trochu vygumovala mozek, a tak jsem na cizince nedokázala být naštvaná. Ale tu nánu, tu mu teda neodpustím, rozhodla jsem se. "Jsem Wizku. Žádná kost a kůže, děkuji pěkně," ušklíbla jsem se.

7. Pomluvit magii ohně vlka či vlků, kteří této magii vládnou (alespoň 3 posty) (3/3)

Zavrčela jsem, ne výhružně, spíše jako mám z tebe migrénu, ty hlupáku. "To jsem nikdy netvrdila," odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. "No vidíš, alespoň dokážeš uznat, že mám pravdu, když už nic jiného neumíš. S magií ohně můžeš na nějaké čáry máry zapomenout, vždyť založit oheň beztak umí každý hlupák. A kdo ho musí hasit? Já," protočila jsem očima. Měl štěstí, že mě tak časté používání magie vysilovalo, protože jsem měla sto chutí mu mezi oči střelit vodní šipku. Pořádně ostrou. Třeba by se mu pak rozsvítilo?
Přitiskla jsem uši k hlavě a nafoukla tváře jako uražené vlče. "Podívej se na svůj vlastní odraz, ty chytráku!" Teda, on byl plný svalů a já vážně byla hubená, ale... ale hezky! Tváře mi zrudly nad představou, že bych k tomu všemu ještě mohla být ošklivá. Posmutněle jsem si hrdla do listí, ale co já bych se měla rozčilovat nad nějakým vagabundem? "Vodnice? A co seš ty?" Ušklíbla jsem se. Převzala jsem vládu nad jeho hlasivkami, takže cokoliv dalšího co pronesl znělo jako bžum vžvž humž, a další takové hatmatilky. Líně jsem se protáhla a zívla. "Cože? Nějak ti nerozumím, hmm."

7. Pomluvit magii ohně vlka či vlků, kteří této magii vládnou (alespoň 3 posty) (2/3)

Překvapeně jsem zamrkala. "Co si to dovoluješ? Já nejsem žádná nána!" Zaprotestovala jsem. "Ty... ty... ohnivý, červenooký mizero!" Inu, na nadávkách jsem pořád musela zapracovat. Mé klidné rozpoložení se postupně rozplynulo spolu s mými zábranami. Najednou jsem jen chtěla vyhrát tuhle soutěž v nejlepší urážce, či co to vlastně mělo být. Nervózně jsem máchla ocasem a přešlápla. "Co asi tak uděláš? Podpálíš mi listí pod nohama? Zkus si to, udělám z tebe nový druh ropuchy. Mám pravdu. Magie ohně je k ničemu," řekla jsem rozhodně a pořádně se napřímila, abych alespoň trochu vyrovnala náš výškový rozdíl.
Zalapala jsem po dechu, když z něj vypadla další slova. Možná by radši měl chodit sem a tam. "Prosím? Já mám svalů a tuku dost!" Odfrkla jsem si a bez servítek máchla tlapou do listí tak, abych ho hodila vlkovi do obličeje. Hádali jsme se, ale pokud uměl číst mezi řádky, mohlo mu být jasné, že nejsem zlá. Nebezpečná ano, ale zlá ne - jinak by z něj už dávno byl vodník. "Já tě z ničeho neobviňuju, ty kůže."

7. Pomluvit magii ohně vlka či vlků, kteří této magii vládnou (alespoň 3 posty) (1/3)

Pousmála jsem se. Ano, bylo to vtipné, a moc dobře jsem si to uvědomovala. On byl jen bručoun, a tak jsem se tím nenechala rozhodit. V klidu jsem ho pustila a vyslechla si všechny jeho narážky, ačkoliv zmínka o matce mě trochu zabolela. Kéž by. Každopádně jsem byla ráda, že přestal pochodovat ze strany na stranu. Nemusela jsem se tak soustředit na to za ním neustále otáčet hlavu. Uvítala jsem to s vděčným přikývnutím.
"Hele, nestěžuj si zase tolik," zavrtěla jsem hlavou, celkem otrávená, "nikdo ti nebrání se bránit. Ovšem, ne že by magie ohně něco zmohla. V porovnání s ostatními magiemi je docela k ničemu," ušklíbla jsem se a mrkla na něj modrými očky, která jasně dokazovala, že nehledě na to, co zapálí, já to rázem dokážu uhasit. Ale nemyslela jsem to všechno doslovně - jen mě bavilo si z něj utahovat, tedy, spíš jeho reakce na to utahování si mě bavila. Natočila jsem hlavu do strany. "Čáry máry? Kolik ti je, 3? Měsíce?" Zazubila jsem se. V očích mi pohrávali veselí čertíci a ocasem jsem uvolněně mávala ze strany na stranu. Byla jsem naprostý opak cizince přede mnou.

Zacukaly mi koutky v náznaku úsměvu, a přepadlo mě nutkání si z vlka trochu vystřelit. "Hm? Borůvková smečka, v Borůvkovém lese? To spíš ne," uchechtla jsem se a pokrčila rameny. Vlka moje magie znervózněla, ale já ho stále držela na místě. Byla to magie, kterou jsem ještě neměla dobře prozkoumanou a používala jsem ji spíše omylem, ale tentokrát se mi velice hodila. Nervózně jsem máchla ocasem a zavrtěla hlavou. "Tak se uklidni!" Vyštěkla jsem na něj zpátky. "Pustím tě a ty si sedneš. Chováš se jako kdybys měl vzteklinu, s takovou tě někdo brzo zakousne," upozornila jsem a výhružně mi zajiskřilo v kožichu. Pak už jsem se jen s klidem usadila do přikrývky spadaného listí a propustila ho z mých pout, aby se mohl hýbat. Srdce mi zběsile tlouklo z používání tolika magií naráz, ale co bych neudělala pro trochu vnitřního klidu? Ten cizinec mi úplně rozhodil čakry, nebo tak něco.
"Máš pravdu, nic mi do toho není. To ale neznamená, že se nemůžu zeptat. Říká se tomu mít o někoho starost," pokárala jsem ho a sjela ho přísným pohledem, který by přišpendlil kdekoho lépe než ta nejsilnější magie loutkaře.

Dobrá, ten vlk był úplně mimo. Původně jsem si myslela, že je jen trochu rozhozený z toho, že tady někoho potkal - ale on vypadal, jako by mu na zádech seděla příšera a šeptala mu do ouška. Natočila jsem hlavu do strany a sáhla si dovnitř duše, abych se ujistila, že jsou všechny magie na svém místě a že se stále dokážu bránit.
Nebyl úplně milý. Zamračila jsem se a nedůvěřivě ho pozorovala. Otáčela jsem se tam, kam on zrovna šel. "To je jedno, zapomeň na to. Jen se mi asi něco zdálo," zavrtěla jsem hlavou stejně jako on. Překvapeně jsem zamrkala - ta otázka přišla očista jasna. "Cože? Ne. Bydlím v Borůvkovém lese," opravila jsem ho a rozhlédla se kolem. Tohle mi nepřišlo jako špatné místo, ale domov tu nebyl. Netrpělivě jsem máchla ocasem a donutila vlka se zastavit. Znervózňovalo mě, že byl tak roztěkaný. "Nestalo se ti něco?" Zkusila jsem změnit otázku. "Chováš se podivně," řekla jsem nakonec, narovinu, bez servítek.

Z ticha mě vyrušil hlas. Byl to vlk, což mě automaticky znervóznilo, ačkoliv jsem musela uznat, že mi za život uškodily spíše vlčice. Ale byl to reflex, až nezdravě respektovat samce. Ohlédla jsem se přes rameno a překvapeně poskočila, když se z křoví vynořil majitel hlasu. Takže jsem měla pravdu a Gallirejská tradice nikdy nebudeš sama déle než pár minut stále pokračovala. "Jen já," broukla jsem a otočila se, abych mu stála tváří v tvář. Nevypadal nebezpečně, spíše... roztěkaně, jako by mu někdo šel po krku, ale po krátkém zavětření jsem došla k závěru, že je tu jen on sám. Ani zraněný nebyl, a tak jsem nedokázala přijít na to, proč ho doprovází jakási all over the place (Čech not found) aura.
Limbo mě trochu změnilo, ale pořád jsem měla nutkání starat se o ostatní víc než o sebe. Cizinec mě lehce znervózňoval, ale moje vnitřní matka byla silnější než úzkost. "Jsi v pořádku?" Natočila jsem hlavu do strany. Nepotřebovala jsem být jasnovidec, aby mi bylo jasné, že je něco jinak než by mělo na vyrovnaném vlkovi být. Něco v očích, řekla bych.

//Východní hvozd přes Hadí ocas

Málem jsem se tím vším poslala hnedka zpátky do stavů, které jsem před svou smrtí měla. Splašeně jsem se hnala kupředu a donutila se zpomalit až v Třešňovém lesíku. Notak. Uklidni se. Nic se neděje, donutila jsem se zhluboka dýchat. Prostě jsem ho odmítla. To byla důležitá vlastnost, umět odmítnout. Vlastně bych na sebe měla být hrdá, rozhodla jsem se. Tak či onak jsem se opět ocitla sama, ačkoliv vzhledem ke Gallirejským tradicím to nejspíš nebylo na dlouho. Využila jsem drahocenného času osamotě k obdivování podzimní krajiny. Na čenich se mi ze stromu snesl list a pošimral mě tolik, že jsem si musela kýchnout. S jemným úsměvem jsem pozorovala, jak pokračuje svou cestu dolů až k mým tlapkám. Oficiální konec léta. Mohla jsem jen doufat, že zima nebude moc krutá.

Chtěla jsem svou vrozenou magii bránit, ale přišlo mi to jako prohraný boj, a tak jsem mlčela. Byla jsem spíše pro užitečné magie - ty, které se daly využít každý den aniž by někomu ublížily - ale vzhledem k Morgothově původu a všemu kolem byl on nejspíš pro ty nebezpečnější, smrtelnější. Nemohla jsem mu to mít za zlé. "Myslím, že mi ji darovala Smrt," prohodila jsem. Už jsem znala jeho postoj k našim bohům, ale třeba k nim bude mít lepší přístup, když bude vědět, že jejich dary jsou hmotnější než uznání jeho bohů.
Překvapeně jsem zamrkala, když z něj vypadla pozvánka na rande. Srdce mi poskočilo, z části úzkostí, z části radostí z toho, že by o mě někdo měl zájem. Slabě jsem se pousmála, ale na mysli mi vyskočily známé tváře - Styx, Izumi, všichni vlci, kterým jsem dala kousek svého srdce a oni ho na oplátku roztrhaly na kousky. Po své vlastní smrti jsem se tolik nebála žít, ale představa, že bych se měla udělat znovu takhle zranitelnou? Měla jsem z toho všeho husí kůži. "Já... promiň, asi to není nejlepší nápad, musím se ještě stavit ve smečce a... tak," vykoktala jsem, a postupně se vzdalovala. "Tedy, ty jsi vážně fajn, ale... No, já teď nemůžu," snažila jsem se celou tu situaci alespoň trochu zachránit. Sakra. Přitiskla jsem uši k hlavě a zbaběle utekla.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Přikývla jsem na srozuměnou. Pořádný rituál s dospělým jedincem by mi už nejspíš trochu otočil žaludkem, a tak jsem byla vděčná za to, že jsme jako první narazili zrovna na mládě. Žaludek jsem tak měla hezky na jednom místě a také byl po dlouhé době plný.
Morgotha zajímalo, jak se mi mládě podařilo omráčit. Kdysi jsem se magie elektřiny bála, ale pochopila jsem, že jsou horší věci než smrtící magie, s kterou se mohu dobře bránit. Nebo zabíjet. "Byla to magie elektřiny," vysvětlila jsem s úsměvem, "docela se na tyhle věci hodí, i když mám raději vodu," přiznala jsem, "ale s tou bychom tu nejspíš stáli ještě teď." V blízkém okolí nebyl žádný pořádný vodní tok, a tolik vody zase v zemi nebylo, abych s ní dokázala mládě utopit. A navíc - to už hraničilo s týráním. Kdo by si užíval sledovat svou kořist se dlouhé minuty topit?
Měl dobrou otázku. Sama jsem nevěděla, co se sebou, a on vypadal, že by nejraději už běžel za sestrou. Prošli jsme však spolu dobrý kus Gallirei, a tak jsem měla rozhodnutí vcelku jasné. "Nejspíš půjdu tenhle svět ještě trochu objevovat. Jsem tu spoustu let a zdaleka jsem neviděla všechno," uvažovala jsem nahlas a znovu se vyhoupla do sedu.