Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče pokračovalo ve své hře. Na jednu stranu jsem se pořád usmívala a brodila se sněhem, abych svoji novou kamarádku našla, na druhou stranu se mě zmocňovala úzkost. Schovávala se doopravdy schválně, nebo jsem naprosto zklamala v přípravě na mateřství? Mě vomejou. Frustrovaně jsem vydechla, když jsem po několikáté zapadla do závěje sněhu a Tati stále nebyla k nalezení. "Kdepak jsi?" zavolala jsem. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se necítila trapně. Bylo to jako vyvolávat duchy a byla jsem ráda, že jsou všichni zalezlí v úkrytu. A taky, že se mi vrací zpět má obvyklá povaha.
Na zem se začlo snášet prvních pár vloček a já měla oči snad až na druhé straně hlavy. To nemyslíš vážně. Zavrčela jsem k tomu, kdo měl počasí na starosti. Cestou na mé hledací či záchranné výpravě za hnědou koulí se mi podařilo najít i kus masa, který jsme tu nechali. Neváhala jsem a utrhla si větší kus, který jsem dokonce musela párkrát přežvýknout, než jsem ho spolkla. Tolik k sebeovládání.
Asi v půli cesty k hranicím jsem si uvědomila, o čem jsme se s Tati bavili předtím, než jsem usnula. Voda! Došlo mi a okamžitě jsem obrátila směr. Doufala jsem, že s mým velkým tělem vlče doženu a neskončí někde pod ledem, protože to by byla moje smrt. I když jsem si celou dobu nosila neutrální výraz a snažila se záhadné zmizení moc neřešit, pomalu mě zaplňovala úzkost. Hledá se Tati. Vidíme Tati? Povídala jsem si v duchu.

//Ovocná tůň

Ve snu mě doprovázelo to samé, co v bdělém stavu. Hlad, zima a bezmoc, ale už jsem si z toho nic nedělala. Nedalo se to považovat za plnohodnotný spánek vzhledem k tomu, že jsem sebou každou chvíli trhla, když mě ve snu něco poranilo - a také jsem se za tu dobu stihla několikrát vzbudit a znovu usnout. Doufala jsem, že s příchodem jara by se to mohlo všechno zase zlepšit. Muselo, pokud sníh nebudou následovat potopy. Těžko. Problesklo mi hlavou a teprve potom jsem si uvědomila, že už jsem naplno vzhůru. Žaludek si zase žádal o nové maso, ale ještě to nebylo tak hrozné. Pořád jsem doufala, že by si masa někdo ze smečky všiml a pochválil mě. Těžko. Zopakovala jsem a pootevřela očka.
Hnědá srst, která mě posledních pár hodin doprovázela naprosto zmizela, no nedělala jsem si s tím moc velkou hlavu. Pořád jsem vedle sebe viděla díru, do které si předtím Tati zalezla, navíc zasněženou, takže jsem automaticky předpokládala, že vlče stále spí. Dala jsem si na čas s protahováním všech končetin a se znechuceným šklebem poslouchala, jak mi lupe v kloubech. Nemohla jsem se dočkat, až ta bílá hmota naprosto zmizí a já se budu moci pořádně protáhnout. "Tati?" prohodila jsem a s úsměvem hrábla tlapkou do zpola zasněžené jamky, no ta mi naprázdno projela vzduchem. Trochu mě zmrazilo, ale zachovala jsem klid a její jméno zopakovala ještě jednou, tentokrát hlasitěji. "Hrajeme na schovku?" zavolala jsem do okolí a rozhlížela se po žíhaném vlčeti, no nebyla nikde k nalezení. S povzdechem jsem se vydala po její pachová stopě, ačkoliv mi při každém nádechu mrznul čenich. Počkej, až tě najdu! Pousmála jsem se a v hlavě si syslila plány.

Nojo, to už jsem zjistila. Pomyslela jsem si nad jejím závěrem, no už jsem to dál nerozvíjela. Nabídka o procházce k tůňce stále platila, ačkoliv jsem znovu začala pohledem skenovat okolí kolem. Tušila jsem, že budou všichni v úkrytu, ale nedávalo mi smysl, jak se tam všichni vešli. Neměl by se Blueberry o cizince postarat? Problesklo mi hlavou, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala. On sám určitě věděl nejlíp, co měl dělat. A navíc se jistě chtěl přivítat s rodinou.
Tati se pokusila poprášit sněhem i mě, což se jí částečně povedlo - sníh mi dopadl na přední tlapky a nalepil se na mokrou srst. Kdyby byla stejně vysoká jako já, určitě by mě převálcovala. Sledovala jsem, jak se pomalu brodí sněhem k dalšímu stromu a někam tam zahuřela do sněhové závěje. Vykulila jsem oči a přiskočila k ní, aby jí třeba hromady sněhu nezasypaly. "To jsem tedy nečakala," ušklíbla jsem se a zabořila to kousek od ní. Nechtěla jsem si hrabat svůj vlastní sněhový úkryt, takže jsem nechala tělo vystavené studené zimě - ale alespoň jsem znovu ležela.
Malá se stočila a já si chvíli říkala, co na mě kuje za pikle, když jsem si všimla, že se její dech zpomalil. Při tom pohledu mi došlo, jak unavená jsem vlastně já. Obtočila jsem si ocas kolem těla a stočila se, abych si do něj mohla zabořit hlavu. Naposledy jsem zkontrolovala Tati a napodobila její postup - také jsem usnula.

"Mstíš. A zatím jsem nemusela," pousmála jsem se a skoro jsem mohla cítit jizvu na tváři. Neměla jsem nutkání se za ni mstít, ovšem ani jsem nehodlala její umělkyni věnovat jediný další pohled. Chvíli jsme se s Tati ještě smáli, než si vzpomněla na žízeň. Nedivila jsem se jí, já se zmohla jen na jemné nádechy a ona tu celou dobu poskakovala. Jenže jsem netušila, kde sebrat vodu, když tůňka byla nejspíše zamrzlá. Sníh by se jí nejspíš pojídat nechtěl, a tak jsem jen pokrčila rameny. "Můžeme k tůňce, třeba tam půjde led rozbít," stále mi braní cizího vlčete doprostřed lesa nepřišlo jako ideální nápad, no přeci jen jsem ji tu nemohla nechat vyschnout. Líbila se mi jako rozjančené vlče, ne jako vyschlá vrba. "Nebo můžeš žulžat sníh," navrhla jsem, ale zašklebila se. Nebyl to ani den, co jsem se v záchvatu hladu pokusila tu bílou hmotu sníst. Nebyla dobrá.
Nadšeně jsem mávla ocasem nad její odpovědí. To by znamenalo, že by třeba její zachránce jen chtěl, aby se dostala hlouběji do území, mezi smečky. Nebo tam na ni někdo čekal, ačkoliv se mi tomu nechtělo věřit. Proč by jí náhodný člen smečky táhl takovou dálku až sem? Nemohl se o ni postarat sám? Z myšlenek mě vysvobodila její náhlá otázka, která mě trošku zarazila a nebyla jsem si jistá, co odpovědět. "Ne, já-" ani jsem to nestihla, protože si Tati nakonec udělala vlastní závěr. Rozzářila jsem se nad tím, jak vesele vypadala a křičela, no zvedat se z pohodlné pozice se mi už tolik nechtělo.
"Počkej přeci!" zasmála jsem se a vysvobodila rozklepané tlapky ze sněhu. Chvíli jsem pátrala mezi stromy a keři, než jsem našla hnědou kupku o pár metrů dál. Přimhouřila jsem oči a připlížila se k ní zezadu - očividně nevěděla, kde se nacházím. Hrábla jsem do sněhu a hodila jí ho trošku na hlavu. "Našla jsem tě!" vykřikla jsem nadšeně, jako by mě vlčecí léta také ovládla.

A pokračovali jsme ve vysvětlování. Ani já sama jsem nevěděla, kdy je to dobře, ale předpokládala jsem, že bych nevydržela jen nečinně přihlížet. "Asi nikdy. Nakonec toho vlka stejně polapí osud," řekla jsem přesto a byla pevně přesvědčená v tom, že boží mlýny melou neustále. Tohle by jí měli vysvětlovat rodiče... Stále jsem se nepřenesla přes fakt, že s nimi počítat nemohu. Byla jsem ráda, že je velká šance toho, že tu Tati zůstane, no radši bych poslouchala její vlastní krev vysvětlovat tyto pojmy.
Pobaveně jsem sledovala její počínání proti bolesti břicha. Sama jsem nevydržela s neutrálním výrazem dlouho a při jejím pádu do sněhu jsem vyprskla smíchy. Pobaveně jsem si položila hlavu mezi tlapky, abych alespoň trochu skryla chrochtavé nádechy. Tohle způsobilo bolest břicha. Vítanou, po tom všem hladovění. "Tak se budeme smát spolu," odpověděla jsem po nekonečně dlouhé minutě chechtání se mezi tlapkami. Vždycky jsem si myslela, že si kamarády najdu mezi vlastními vrstevníky, ale tohle byla nová dimenze. Lepší, z mého pohledu.
Zmateně jsem se na ni zadívala, když jsem se onoho zachránce měla jít zeptat sama. Jasně. Pobaveně jsem povytáhla obočí, ale dál to nerozvíjela. Pořád jsem zapomínala, že byla přeci jen ještě malá. Alespoň mi bylo dopřáno vysvětlení jejího poselství dojít k oceánu. "A pamatuješ si, proč tě poslal k jezeru?" zeptala jsem se a na oplátku mi ihned přistála otázka od ní. Zamyslela jsem se. "Prostě... odejde," zamumlala jsem nejistě.
Tati začala trošku panikařit nad mojí poznámkou o vodě. Rychle jsem zavrtěla hlavou. "Ale ne, to byla jen sranda!" vyhrkla jsem rychle, abych ji snad neodradila. To už si ale zase trvalo na svém oceánu-jezeru. Možná by to stálo za pokus. Zavrtěla jsem hlavou a čekala na odpověď na svoji předchozí otázku - proč ji tam vlastně kdokoliv posílal.

Zavrtěla jsem hlavou. "Mstí. Pomsta. Jako že... Že ti chce udělat něco zlého za too, co jsi jí ty udělala," moje vysvětlování nejspíš nedávalo moc smysl, ale malá se s tím musela poprat. Už tak mě bolela čelist ze samého mluvení, ani jsem si nemapatovala čas, kdy jsem prohodila dvě, maximálně tři slova a nedokončovala věty. Tušila jsem, že až nebude Tati v dohlednu, zase se k tomu vrátím - ačkoliv taková doba se zdála nekonečně daleko. Zima všechno zpomalovala.
Tati se také začala smát, ale hned nato si stěžovat na bolavé břicho. Vzhledem k mému stavu jsem se musela chvíli zamyslet nad tím, jestli má hlad nebo to je jen ze všeho toho smíchu - ale ve finále to vyšlo nastejno. A nakonec mi to sama vysvětlila. Chytrá. Pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou nad svojí hloupostí. Tohle roční období se na mně podepsalo. "Pokud to jde, musíš se přestat smát. Pokud to nejde... Prostě se to nějak vydrží. Je to nakonec příjemná bolest," poradila jsem jí. Bolest ze smíchu nebyla sice příjemným zážitkem, ale to, co ji způsobilo, určitě - příjemná bolest. Netušila jsem, jestli mě její mozek pochopí, ale bylo to to nejlepší, co jsem vymyslela.
Tati se rozpovídala o svých zážitcích. Poslouchala jsem ji doslova se zatajeným dechem, jednak z faktu, že to musela prožít, druhak jsem se jí snažila všemožně rozumět. Musela jsem si na žvatlání zvyknout. "Proč ten někdo nešel až sem?" pokračovala jsem v pokládání otázek. Nějak jsem si neuvědomovala, že je to jen vlče. "A neboj, kdyby se ti o tom zdálo, poleju tě vodou," zazubila jsem se, abych vyzdvihla náladu a poukázala u toho na modré oči.
Nakonec jsem ještě byla zaměněna za alfu. Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou, abych ji vyvedla z omylu. "Ale ne, já jsem jen člen. Ani tu nic nedělám, prostě... Ukazuji, k čemu budu užitečná," vysvětlila jsem a hodila očkem po kousku masa. K tomu jsem moc užitečná nebyla vzhledem k tomu, že jsem doufala, že už to nikdy nebudu muset opakovat. Zahnala jsem myšlenky na postavení ve smečce hned, jak se Tati znovu zmínila o oceánu. "Jezero," opravila jsem ji odhodlaně. "A samozřejmě. Teď je to jen dost nebezpečné, víš, nektěří jsou schopni pro potravu dělat hodně věcí," a vlastně jsem ani nevěděla, jestli tam na ni někdo bude čekat.

Tati dál pokračovala v přejímání o přírodě. Musela jsem se k ní přidat a přiznat, že díryve stromech tedy příroda úplně nedomyslela. Podívala jsem se na sníh pod sebou a zavrtěla hlavou. "Asi se nám příroda za něco mstí," pokrčila jsem rameny. Byla to jediná odpověď, na kterou jsem za tak krátkou dobu dokázala přijít. To už se malá snažila získat borůvky z oholeného keře, ačkoliv jsem říkala, že porostou až nebude smích. Nakonec jsem smích už nezadržela a zasmála se nahlas. "Na jaře!" vysvětlila jsem a pousmála se nad tím, jak keř oslovila. Vlčata měla úplně jiný svět. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem také bývala taková.
Dál mi vyprávěla o své zimě a já znovu jen tiše přikyvovala. Stále jsem netušila, jak by mohli vlci žít celý rok v takové zimě. Sama jsem doufala, že už to trápení brzy přestane a zvěř se začne vracet. "Nemám svoji, ale smečka ji má," vysvětlila jsem a zároveň si připomněla důvod, proč bych ji tam neměla brát. "Vlastně bych tě tam ani neměla zvát, ale všichni jsou tu milí. Určitě by jim to nevadilo," dodala jsem, spíše pro sebe. I když jsme se vlastně nikam nechystali, byla jsem z toho nervózní.
"A kdo tě sem vlastně přinesl, když ne rodiče?" zeptala jsem se najednou. Široko daleko nebylo místo, kde by bylo jen jedno roční období a nepředpokládala jsem, že by ji její malé tlapky donesly takovou dálku - ještě v jejím věku, který jsem odhadla maximálně na měsíc, možná dva.

Na její povel jsem se akorát dál snažila zabránit smíchu, až mě z toho bolelo břicho. Takové odreagování jsem potřebovala. Už teď jsem měla Tati ze všech vlků, které jsem potkala, nejradši. Možná proto, že jsem se ve společnosti vlčat necítila tak úzkostlivě. Možná proto, že měla jednoduše osobnost a byla neuvěřitelně chytrá - a já si zase připadala jako magor, když mi musela vysvětlovat její stromy. Přikyvovala jsem. Takže byla na zimu zvyklá a pocházela nejspíše odněkud ze severu. Neuměla jsem si představit, jak trpěli vlci hlady tam. "No, tady jsi ale jinde. Rostou tu jiné věci, víš? A zima je tu jen chvíli. Jsi už asi hodně daleko," vysvětlila jsem na oplátku zase já. "Tady zase rostou borůvky! Jsou moc dobré. Ale až nebude sníh," zasteskla jsem si a hrábla tlapkou mezi křoví, které se v tuhle roční dobu skládalo jen z pichlavých větviček.
Dál pokračovala konverzace o rodičích. Překvapilo mě, že dokázala udělat takový závěr. Její nálada ovšem neklesla ani o píď, takže jsem došla k tomu, že úplně neví, co to znamená. V srdci mě zabolel osten lítosti. Vzpomněla jsem si na šedivou a její nenávist vůči vlkům s magií. Musela se cítit stejně jako já v tu chvíli vůči vlkům s ohnivou magií - ačkoliv to nemuseli být zrovna oni, kteří požár založili - pořád to byl oheň. Tahle nenávist však trvala jen chvíli a hned jsem na ni zapomněla, jen ta lítost pořád zůstala. "I tak se určitě dívají," trvala jsem na svém.
Jako kamarádku nazvala jen svoji sestru. Nevadilo, byla přeci jen vlče a já také neměla moc kamarádů. Tiše jsem přikývla a ušklíbla se, když si postěžovala na naši zimu. Naprosto souhlasím. Nebyla jsem na světě moc dlouho, ale taky ne moc krátce a žádnou takovou zimu jsem si nepamatovala. "Souhlasím. Možná bych tě mohla vzít do úkrytu," přemýšlela jsem nahlas a zároveň to nechala viset ve vzduchu jako nabídku.

Whops. Pomyslela jsem si, když se malá začala pod hlubokým vytím krčit. Chtěla jsem se jí omluvit, ale to už si to vylézala zpoza keře a snažila se mě napdobit. Nechtěla jsem se jí smát, přesto jsem nezabránila pobavenému úšklebku. Doufala jsem, že jí to nebudeme muset učit tady, a bude výt na měsíc s rodiči. Zavrtěla jsem hlavou. "Skoro," zazubila jsem se povzbudivě, ačkoliv ani na jedno vytí se nikdo neohlásil. Nejspíš se všichni shromáždili v úkrytu, ale nemyslela jsem si, že přitáhnout tam cizí vlče by byl dobrý nápad.
Nechala jsem Tati, aby prozkoumala okolí, když od ní přišla zajímavá otázka. Naklonila jsem hlavu na stranu a pousmála se. Zaprvé - nepamatovala jsem si, že by tu cokoliv mělo pichlavé listy, a zadruhé byla pořád zima a pupeny v nedohlednu. Už jsem se těšila na kyselou chuť borůvek. "Teď je zima, ale třeba je budou mít na jaře," přemítala jsem nahlas. "ale to už určitě budeš doma," dodala jsem, spíše pro svoje ujištění. Jak vlastně ponzal Blueberry, že Gavriil doopravdy nemá rodinu?
Maličká mi moc naděje svojí odpovědí nepřidala. Vzdychla jsem a jemně do ní žďuchla čenichem, abych jí ulevila od stýskání. "Určitě vědí, kde jsi," pousmála jsem se a mimoděk hodila pohled mezi koruny stromů. Vážně nenápadná. Alespoň už se Tati zaměřila na sourozence, s výrazně lepší náladou, ačkoliv její rodina byla více než pravděpodobně v nedohlednu. Čas to vzdát. Další vlče ve smečce přeci nevadilo, ne? Tati obrátila otázku proti mě a já se zatvářila ne úplně šťastně, když se zahojená rána znovu trošku pootevřela. Byla jsem jen prostá dušička, rodiče mi chyběli. "Jo, můj taťka se objevil," zasmála jsem se. "Taky mám hodně sourozenců. Pořád jsme se nad něčím hádali. A taky jsem měla jednu moc dobrou kamrádku!" rozzářila jsem se při náhlém návalu veselých vzpomínek. "Máš kamarády?" dávala jsem si dobrý pozor, abych u ní nikde nepoužila minulý čas.

//Východní Galtavar

Vedla jsem Tati dál mezi stromy a na tváři mi hrál úsměv. Sice se na mém tělesném stavu nic nezměnilo, ale návrat domů byla přeci jen věc, nad kterou se vlk musel pousmát. Zavrtěla jsem ocasem a zastavila se. Upustila jsem na zem zbytek masa a trošku si znovu uždíbla, než jsem vlčeti odpověděla. "Tak děkuju," zazubila jsem se. Odkašlala jsem si a co nejhlasitěji zavyla, abych oznámila náš příchod. Okamžitě se dostavila známá stydlivost, ale rychle jsem ji zahnala vrácením se k naší konverzaci. Už teď jsem měla velké starosti s tím, abych ji sem dovedla bez újmy a aby měla pohodlí. Neuměla jsem si představit opatrovat vlastní vlče, ještě, když jich většinou bylo pohromadě víc. To mě přivedlo na další otázku - a teď, když už jsem byla za hranicí, jsem si dovolila upustit uzdu zvědavosti.
"Kdy jsi viděla rodiče naposledy?" začala jsem a snažila se dávat si pozor, abych jí toho nenaložila moc. "A co sourozenci, máš nějaké?" usmála jsem se a lehla si na zem. Už jsem nevydržela stát ani minutu. Pohledem jsem přitom stále hledala někoho, kdo by se se mnou o Tati zatím postaral a někoho, kdo by něco provedl s tím pekelným kouskem masa.

//Řeka Kierb

Tati pokračovala a mně pomalu docházelo, kolik toho vlastně ještě nevím. Jistě, vlci jedli maso, ale proč jsme se prostě taky nepřesunuli pod zem? Za zkoušku by to třeba stálo. Potlačila jsem nutkání zabodnout čumák do země a pevně zkousla nohu, která na sobě stále měla maso alespoň pro jedno vlče. Nebylo to moc, ale byla jsem pyšná, že se do Borůvkového lesa nevracím s prázdnou. Odsud už jsem ho dokonce mohla i vidět. "Asi nám to nechutná," přemýšlela jsem o pokladu stejně dětinsky, jako ona. "Koukej, už tam budeme!" řekla jsem povzbudivě, spíše pro sebe, neboť se mi tělo znovu začínalo třást námahou. Doufala jsem, že to jako malé vlče přehlédne. Mimo rozmnožování patřilo na list nechtěných témat i umírání hlady a zimou.
Přestože jsem toho sama moc nevěděla, snažila jsem se na její otázky vymyslet normální odpovědi. "No, každý se musí někde objevit," dobře, možná ne tak normální a smysluplné. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a doufala, že Tati na to téma rychle zapomene. Bůh ví, co s jejím otcem vlastně bylo. Sama použila slovo byl. Možná to věděla, ale potlačila jsem zvědavost. Zaslechla jsem její plány na Gavriila a ušklíbla se. Neviděla jsem ho tak dlouho. Musel se hodně změnit - a nejspíš si mě ani nebude pamatovat, byl stejně veliký, jako teď Tati. "Jsme tu," vydechla jsem nadšeně při vstupu do lesa. A ačkoliv se na okolní teplotě nic nezměnilo, cítila jsem se mnohem lépe.

//Borůvkový les

//Mechový lesík

Dál jsem nám tvořila cestu hlubokým sněhem a každou chvíli se zastavovala, abych načerpala vyhozenou energii. Tati se mě stále vyptávala na život divokých prasat, a upřímně jsem na její otázku neuměla odpovědět. Jen jsem věděla, že se pořád rýpají nosem v zemi. "Asi... Asi něco pod zemí. Nějaký poklad," přemýšlela jsem nahlas a držela konverzaci v provozu. Nechtěla jsem ji učit něco, co nebyla pravda. Příčilo se mi o tom lovu vůbec mluvit, porušila jsem tím všechny své zásady a srdce se mi pořád úzkostlivě stahovalo když jsem si vzpomněla, jak zakřupala páteř kance a jak se bachyně přestala prát.
Pobaveně jsem protočila oči, když mi připomněla její tlapky. I tak jsem byla ráda, že ji nemusím nosit. Sice ještě byla malá, ale z mé síly toho už moc nezbylo a byla jsem ráda, že mám energii na cestu zpátky domů. Počítala jsem s tím, že to zabořím u prvního stromu v lese. "Jak chceš. Ale řekni si," trvala jsem na svém. Nehodlala jsem z ní vydřít dušičku. Znovu jsem se zastavila a přemýšlela, kudy dál, když od ní přišla velmi nečekaná otázka. Prosím, hlavně ne rozmnožování. Modlila jsem se a otočila se, abych jí znovu mohla věnovat slabý úsměv. "Nemám, ještě se nenašel tatínek. Ale máme v lese další vlče, Gavriila, který nemá rodiče, takže jsme jeho... Jakoby adoptivní rodina. Celá smečka," vysvětlovala jsem a jazyk se mi z těch všech slov trochu motal. Nebyla jsem zvyklá tolik mluvit, ale s vlčetem to jinak nešlo. Znovu jsem si začala vybojovávat cestu sněhem, abych to malým tlapkám své společnice co nejvíce usnadnila.

//Východní Galtavar

Nakonec jsme so pochopili, za což jsem byla ráda. Nechtěla jsem ji však brát k jezeru hned. Obě jsme jistě byli vyčerpané, hladové sice už tolik ne, ale po cestě určitě i to a kolem se pohybovalo příliš mnoho vlků, kterým bylo jedno, co vlastně jedí. A já už bych tak daleko snad asi ani nedošla, každá kost mi při pohybu vrzala a tlapky se mi každou chvíli podlamovaly. Přesto mi malá dodávala energii ještě alespoň chvíli pokračovat.
Začala mluvit o malém lesu. Přemýšlela jsem, jestli by to doopravdy mohl být Borůvkový les, ale takových lesů vedle jezer je tu spoustu a každý má o slově malý jiné představy. Takže jsem z toho zase došla k závěru, že alespoň chvíli přečkáme ve smečce a pak ji dovedu domů. Nebo ji dřív najde ten, kdo ji k jezeru poslal. Potlačila jsem zvědavost a připomněla si, že je to jen malé vlče a nedokáže mi smysluplně odpovědět na otázky. Z přemýšlení mě vytrhla až její otázka. "Ne, to je... To je partnerka kance," snažila jsem se jí nemotorně vysvětlit a doufala jsem, že se kvůli tomu nedostaneme k otázkám rozmnožování. Stále jsem nepřestala doufat, že jí tyto věci budou vysvětlovat její vlastní rodiče.
Pousmála jsem se, když mi skočila po tlapce. Trochu mi tím připomněla Gavriila a když se i se svým jménem následovně rozběhla mezi stromy, nadšeně jsem ji následovala, ačkoliv mi svaly protestovaly i proti zpomalenému běhu, abych jí nechala náskok. Ani jsem nemusela, sníh ji zastavil dřív, než jsem ji mohla chytit. Rozesmála jsem se a pohledem ji přeměřila. I pro mě bylo těžké brodit se sněhem. "Tak tedy za lesem. A za jezerem," ujala jsem se místa před ní a začala tlapkami unaveně rozhrabávat sníh, abych Tati vytvořila lepší cestu. Kdyby už nemohla, stále jsem si ji mohla kdykoliv nějakým způsobem vyhodit na záda. I pro mě bylo těžké se brodit sněhem. "Klidně tě potom vezmu," zamumlala jsem s úsměvem a zkontrolovala, zda ji mám v patách.

//Řeka Kierb

Pousmála jsem se nad jemnou chybou ve svém jméně. Byla roztomilá. Měla jsem nutkání si ji nechat. Nemůžeš. Rodiče ji určitě najdou. A nebo někdo jiný. Připomněla jsem si a posadila se. Nejspíš to bylo na chvíli přesvědčování, vzhledem k tomu, že začala mluvit o oceánu. Věděla jsem o velkých jezerech, která tu byla, ale o oceánu jsem neměla ani páru. Pochybovala jsem, že tu taková velká vodní plocha vůbec je, a tak jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Jezero?" zeptala jsem se v naději, že bych jí lépe rozsvítila vzpomínky. "U nás máme takovou tůňku... A kousek dál i jezero," vzpomínala jsem na okolí kolem Borůvkového lesa.
Malá změnila téma na hnědé vlky. Nechápavě jsem naklonila hlavu a musela jsem sledovat, kam se zadívala. Thoran, jak se mi předtím vlk představil, si po jídle dával šlofíka vedle... hnědé bachyně. Hnědé vlčice. Rozsvítilo se mi a věnovala jsem vlčeti pobavený úsměv. "Bachyně a kanec. Potrava," vysvětlila jsem zrychleně a ukázala na místo, kde se předtím živila zbytkem po kanci. Byla celkem chytrá, až na to, že mi stále chtěla podsunout cizí osobu. A tak jsem znovu zavrtěla hlavou. "Ne, já jsem jen Wizku. Nevím, kde je Yiuliana, ale třeba ji někde potkáme," mluvila jsem pomalu a ztřetelně, aby mě stihla pochopit, přitom už jsem byla jednou polovinou myšlenek zpět v lese, v teple.
"Měli bychom jít. Potřebuješ se určitě zahřát. Jsem si jistá, že si tam pro tebe někdo přijde," zopakovala jsem svůj návrh, tentokrát více povzbuzujícím hlasem. Vrhla jsem pohled na kus masa, ze kterého pomalu vyprchávala čerstvost i chuť. Neodolala jsem a uždíbla kousek masa z hubené nohy. Na ní o moc víc než zbytku tuku nebylo, takže jsem smečce neubrala skoro nic, i když mě pokušení pomalu táhlo do pekel. "Jak se vlastně jmenuješ ty?" vrátila jsem se zpět k vlčeti.

Maličkou jsem napoprvé vyděsila, což mě zamrzelo, ale musela jsem ji nějak dostat za rodiči. Sama by v takových mrazech moc dlouho nepřežila. Strakatá srst na mě vychrlila nějakou zkomoleninu, než mi došlo, že to nejspíš bylo jméno. Opatrně jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem ji zklamat, nebo dokonce rozbrečet. "Ne, já jsem Wizku," vysvětlila jsem jí, než znovu začala mluvit. Do normálních slov to mělo daleko a abych se přiznala, nerozuměla jsem jí pomalu ani slovo. Přisuzovala jsem to faktu, že jsem sama vlastní vlčata nikdy neměla a setkala se jen s těma, která už lecos uměla. Místo odpovědi jsem tak jen přikývla, ale pohled malé mi stačil k tomu, abych došla k závěru, že rodičů se v nejbližší době nedočkáme. Třeba ji vystopují? Stále jsem se snažila představovat si jen ty dobré scénáře, ale vždycky jsem došla jen k jednomu závěru. Nemohla jsem ji tu nechat válet.
"Co kdybych tě zavedla ke své smečce?" nabídla jsem jí, než mi došlo, že jsem zněla jako někdo, kdo jí za rohem hned sežere. "No, třeba cestou potkáme někoho známého. Yi-lianu?" zkomolila jsem jméno, kterým mě předtím oslovila. Rozhlédla jsem se kolem po případném nebezpečí a doufala, že si to vlče nebude dvakrát rozmýšlet. Už jsem tu nechtěla strávit ani minutu.