Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protočila jsem oči. Byla naprosto otrávená a ne, že bych se jí divila, ale byly jsme v tom spolu. Chtěla jsem alespoň vést normální rozhovor. "Fajn, fajn," vyhrkla jsem, abych zastavila její náhlý proud nespokojenosti. "Hlavně, když tam bude něco k jídlu," zavrtěla jsem hlavou. Zatím jsem jí neřekla o mé neschopnosti ulovit něco většího, než je zajíc, ale předpokládala jsem, že teď mi to bude jedno. Udělala bych pro jídlo doslova cokoliv, i když to znamenalo porušit dosavadní návyky. Vlčice si mě prohlížela jako sup a já přemýšlela, jestli vážně plánuje mě sežrat. "Jdeme." zavelela jsem rychle a znovu se dala do vedení směrem, kudy vlčice odhadovala hranice. Mohlo nás tam cokoliv potkat, cokoliv zabít - ale taky nás mohlo potkat něco k jídlu.

Dál jsme pokračovali v naprostém tichu, které přerušovalo jen otravné křupání sněhu. Naprosto mi to vyhovovalo, ačkoliv to znamenalo, že se mé myšlenky zase obrátily k hladu. Žaludek mi dělal přemety, ale nebylo co dostat ven. Když se křupání trochu uklidnilo, obrátila jsem se na svoji spoluhráčku. Vypadala, jako by snad doopravdy něco zachytila. Blázen. Většinou jsem se snažila myslet optimisticky nebo alespoň realisticky, ale tohle snad ani nešlo brát pěkně. Povytáhla jsem obočí a zastavila se s pohledem stále upřeným na ni. Že by opravdu něco našla? Také jsem zavětřila, ale kromě ledového vzduchu, který mi zmrazil mozek, jsem necítila skoro nic. Typickou vůni lesa, možná zesláblou zvěřinu... Nastražila jsem uši a pokusila se o to znovu. Jak dlouho mohl pach na jednom místě vydržet? "Co teď?" zašeptala jsem směrem k vlčici a hodila hlavou ke sněhu, který při každém pohybu vydával neuvěřitelný rámus. I kdyby se nám podařilo zahlédnout jen zapomenuté srnče... Při prvním pokusu o útok by bylo pryč.

Sníh jako by se s každým krokem bořil čím dál tím víc, ale nedala jsem na sobě nic znát, i když mi dech při každém pohybu vpřed postupně vypovídal. Není tu ani jedna stopa, přitom už tolik nesněží. Problesklo mi hlavou. Možná jsme dělali moc velký rámus? Ale jinak to ani nešlo. Rozhlédla jsem se kolem a když vlčice zvolnila tempo, dohnala jsem ji, abychom prostřeli větší plochu. Ani takhle jsem žádné stopy neviděla. Začala jsem se koukat po stromech a stopovala opadanou kůru, která znamenala, že tudy stoprocentně něco prošlo. Ale to něco tu mohlo projít už před týdnem. Nebo před měsícem. I tak to byla naše jediná stopa, ačkoliv takových ohlodaných stromů tu bylo hned několik. "Tudy," prohodila jsem, abych na sebe upozornila vlčici a hodila hlavou ke stromům. Pravděpodobně jsme honili mrtvého ducha.

//Jasně, můžu, mám prázdniny :) Dobrou

Nad její poznámkou jsem protočila oči, ale na tváři se mi objevil pobavený úšklebek. Nojo, nebylo to zrovna nejchytřejší prohlášení. Vlčice mi hodně připomínala šedivou a období, kdy bylo takové vedro, že se nedalo ani dýchat. Co bych za to dala. Už jenom chvíli. Bude jaro. Připomněla jsem si, že jsem celou zimu jen zachraňovala svět. V podstatě jsem o to nejhorší přišla pod přikrývkou adrenalinu. Jen jsem to musela přežít. Vrátila jsem se zpět do reality a vydala se za vlčicí, která nás nejspíše vedla k hranicím. Nechtěla jsem se vracet domů, i když to znělo lákavě, ale kdyby bylo potřeba překročit je... Byla bych více než ochotná, hlavně, kdyby tam bylo třeba stádo srnek. Jenže to bylo více než nemožné. "Tam půjde nejen kořist, ale i šelmy. Třeba byla některá zvířata chytřejší," znovu jsem přemítala nahlas a šlapala do jejích stop, abych se nemusela každou chvíli sbírat zavalená sněhem. Zavětřila jsem ve vzduchu, ale stále jsem necítila ani tu zdechlinu.

Pokrčila jsem rameny. Ani to nemusela říkat, bylo to naprosto jasné, ale za zkoušku to stálo. Každým svalem jsem doufala, že uvidíme alespoň zajíce, ačkoliv maličká část mě chtěla, abychom nic nenašli a na tu dohodu se naprosto zapomnělo. Buď férová. Připomněla mi moje vnitřní matka. Otočila jsem se zpět na vlčici a povytáhla obočí nad jejím vyzváním. Co jsem měla ukázat? Provést jí po bílé krajině kolem a popsat jí stromy? "Tady je to dost na nic," prohodila jsem, jako by to nebylo už tak dost očividné. "Takže předpokládám, že se zvířata budou přesouvat pryč z Gallirei. Vyznáš se tu?" zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že jsme dost daleko od všech smeček a tím pádem jsme nebyli daleko ani od míst, kde Gallirea končila. Předpokládala jsem, že nějaká opožděná zvířata by tu být mohla. Jednoduše musela.

V myšlenkách už jsem v podstatě byla na odchodu a přemýšlela jsem, co budu bez jídla dělat a kam půjdu umřít. Vybavovala jsem si pěkná místa na cestě sem a vypočítávala, zda na ně dokážu dojít. Těžko. Umřu tady. Tak ať tě to nezajímá. Vyprskla jsem v myšlenkách a protáhla si ztuhlé, promrzlé kosti, abych se vydala jiným směrem. Nepočítala jsem s tím, že by vlčice zmoudřela, ale při mém návrhu se jí jaksi změnil tón v hlase. Zastavil jsem proud myšlení a pozorně poslouchala. Měla dobrou nabídku, ačkoliv to znamenalo, že pro smečku už mi nic nezbyde. Přimhouřila jsem oči a i přes to, že mě všechny smysly vybízely k přijetí, zamyslela jsem se. Potřebovala jsem něco přinést i smečce. Ale plný žaludek by mi mohl zajistit lepší lov o samotě, pokud tu ještě nějaká zvířata byla. Vydechla jsem a poraženecky přikývla. Nejhorší nabídka roku. "Fajn," odsekla jsem. "Kde začneme?" nahodila jsem znovu trochu milejší tón. Nepotřebovala jsem si ji znepřátelit.

Zatnula jsem zuby a věnovala jí pohrdavý výraz. Nechtěla jsem se před ní plazit, jen jsem v tu chvíli nemohla najít jiné východisko. Bylo mi nevolno při té představě, ale byla to taková poslední kapička naděje, kterou jsem měla. Zpátky ke smečce, do lesa, už bych se nejspíš nedokázala vrátit. Zavrtěla jsem hlavou. "Možná nevypadám jako ty, ale jsem minimálně stejně tak schopná." prohlásila jsem a možná si tím akorát přihodila polena do ohně, ale to už mě nezajímalo. Mysli, magore. Jindy přemýšlíš až moc. Rozhlédla jsem se kolem v bláhové naději, že bych jí mohla něco nabídnout. "Mohla by sis třeba nechat větší kus masa," přemítala jsem nahlas. "Vždyť mě jde hlavně o to neumřít." frustrovaně jsem vydechla a zavrtěla nad svým chabým divadlem hlavou. Jela jsem v tom už sice společně se smečkou, ale to neznamenalo, že na její účet skončím pohřbená jako kostra.

I přes vypjatou situaci jsem nedokázala udržet oční kontakt a pohled nakonec nechala zabodnutý do bílého sněhu, z kterého už mi bylo akorát špatně. Zatnula jsem zuby nad její ostrou poznámkou a pokrčila rameny jako malé vlče před výslechem. Střelila jsem pohledem zpět na vlčici, ale i přes všechna ta slova jsem zůstala stát na místě. Možná jsem si zvykla na poznámky od šedivé, nebo už jsem se prostě neměla sílu ani za něco stydět. "Můžeme třeba najít něco k jídlu spolu?" navrhla jsem. Byla to představa snílka, ale kdyby se nám podařilo něco najít, ve dvou by byl lov mnohem snažší. A třeba by se mi podařilo něco uzmout i pro mou smečku. Museli hladovět stejně, jako já. Vymysli něco. Přesvědč ji. Vybízela jsem se. "Bude to snažší," vyslovila jsem nakonec své myšlenky nahlas. Vlčice vypadala jako ten poslední adept na partnera k lovu, ještě když jsem byla naprosto neschopný lovec, ale byla to jediná živá duše v širokém okolí.

//Nad kopci

Bylo mi jasné, že nejsem ani trošku nenápadná. Sníh pode mnou dělal i přes moji nynější váhu nejrůznější zvuky - a to velmi hlasitě. A měla jsem pocit, že mi žaludek kručí přes celý les. Ve sněhu jsem se navíc neustále bořila a nedokázala zabránit zrychlenému dechu, který celou tu tragédii doprovázel. Nad jejím náznakem, že o mně ví, jsem tak jen protočila oči. Pravděpodobně o mně věděla celá Gallirea. Popošla jsem k vlčici blíže a prohlédla si jí. Určitě měla trvalé bydliště ve smečce - na rozdíl ode mě měla srst v jednom celku a nevypadalo to ani na náznak záchranny světa. Super, proč jsme to museli být zrovna my? Napadlo mě sobecky, ale už jsem se za nic nestyděla. Hlavně, aby bylo rychle po všem. "Ahoj," ačkoliv se mi hlavou honily všemožné myšlenky, hlas jsem měla stále milý a tichý. "Nemáš něco k jídlu?" přešla jsem radši rovnou k věci. Dlouhé okecávání bych nepřežila.

Zima se mi opírala do kožichu čím dál tím silněji a moje vůle k tomu se ještě někdy postavit mezitím pomalu upadala. Upřeně jsem hleděla na vyčnívající kosti a vzpomínala na časy, kdy jsem byla smutná z toho, že jsem moc tlustá. Nějak jsem si nedokázala vybrat, co je lepší. Tehdy jsem alespoň měla plný žaludek a s každým pohybem mě nesužovala křeč. I tak jsem si neuměla představit, jak na tom jsou ostatní vlci. Celý můj život jsem se prakticky živila malou řečí a na jen občasný přísun potravy jsem byla zvyklá, jenže teď, po několika týdnech bez jediného sousta, to bylo k nesnesení. Vzpomněla jsem si na Gavriila a přemýšlela, jak asi musí být jemu. A celé smečce. Napadlo mě, že bych jim mohla něco přinést - ale silně jsem pochybovala, že si najdu něco pro sebe. Že se vůbec do Borůvkového lesa ještě dostanu. Myšlenkami jsem se nějakým způsobem dobelhala až k bodu, kdy jsem bez jediného mrknutí zírala na svoji vlastní tlapku. Dost. Polkla jsem sliny a zahleděla se na oblohu, ze které se neustále snášel sníh. Už jsem ho ani nevnímala, ale v tu chvíli jsem vítala lechtání na tvářích. Každé rozptýlení, ať už bylo sebemenší, bylo potřeba.
Křupání sněhu mi prozradilo příchod někoho dalšího. Rychle jsem sebrala poslední zbytek energie a začala se zvedat, aby si mě nějaké zvíře nespletlo se zvěřinou, ale naštěstí to byl jen další vlk - možná vlčice, můj čenich už byl kompletně promrzlý na to, abych to zjistila, a na anatomické zjišťování jsem neměla náladu. Stín se rychle přibližoval ke mně a když se konečně zastavil, dostalo se mi pohledu na béžovo bílou vlčici. Bílé už jsem měla tak akorát po krk a nedokázala jsem potlačit otrávený výraz, ačkoliv má vlastní srst byla převážně bílá. Vlčice se ovšem nezdržela ani minutu a už odcházela. Huh? Sledovala jsem kroky neznámé a nevědomky začala obrys sledovat. Možná je něčemu na stopě? I kdyby zahlédla jen zbloudilou sýkorku mezi stromy, bylo to něco. Bylo to k jídlu. Na tom mi záleželo nejvíce.

//Výletové místo

//Řeka Kierb

Nakonec jsem uznala, že už toho bylo dost. Přesně v ten moment jsem si také uvědomila, že jsem naprosto ztracená a nemám tušení, kde jsem. Super, umřu sama a ještě jako blbec. Protočila jsem oči, až mě zabolela hlava, a sedla si pod nejbližší strom. Nebylo tu tolik sněhu, jako jinde, a vítr tu také nefoukal s takovou sílou, ale i kdyby bylo třicet stupňů ve stínu, více mě trápil prázdný žaludek. Sbírala jsem větvičky a rozkousávala je, jako bych mohla přesvědčit vlastní mozek, že něco doopravdy jím. Nefungovalo to, ať jsem se snažila sebevíc, a myšlenky na jídlo to naopak ještě zhoršovaly. Opatrně jsem se sesunula ze sedu do lehu a snažila se nezavřít oči. Hlavní bylo neusnout, i kdybych přimrzla k zemi. Přemýšlela jsem, jestli se již ostatní dostali domů, či jestli měli stejný problém, jako já. Možná jsem udělala chybu, když jsem se oddělila. Najdu cestu. Povzbudila jsem se a naprosto zbytečně se rozhlédla kolem. Chtěla jsem se jako vždy znovu zvednout a pokračovat, ale tentokrát mi to přišlo jako nemožný úkol. Možná nebude vadit, když tu chvíli zůstanu. Tušila jsem, že s každou minutou tak bude zima horší. Ale neměla jsem na výběr.

//Řeka Mahtae (sever) přes VVJ

Svaly mi každým křokem připomínaly, abych se zastavila. Žaludek mi s každým nádechem zase připomínal, jak velký hlad vlastně mám. A k tomu všemu jsem byla svým způsobem naprosto polapená ve svých myšlenkách, které se v kruzích točily kolem jídla, tepla a klidu. Už nepomáhalo ani myšlení na všechno, co jsem měla ráda - stejně to vždycky skončilo u čestvého masa a plné energie. Na řeku už jsem si přitom netroufala vstoupit. Led pode mnou zapraskal už mnohokrát a kdyby praskl úplně - řekněme, že z toho bych se už doopravdy nevzpamatovala. Už tak jsem měla kožich promočený od rozteklého sněhu a k tomu všemu mě (mimo vše ostatní) neuvěřitelně bolela čelist z neustálého zatínání. Nebála jsem se prohlásit, že to zatím bylo nejhorší období mého života. Tehdy, když jsem hladověla poprvé, jsem se alespoň držela na zajících. A měla přístup k čerstvé, tekoucí vodě. A bylo teplo. Nyní to bylo jiné. Mnohem, mnohem horší. Dokonce jsem si přemítala, jak se loví větší zvěř, než jen pomalá malá kořist. V tu chvíli by mi nevadilo zabít ani mládě jelena, ačkoliv jsem pochybovala, že něco takového tu ještě zůstalo. A i kdyby, energii už jsem vypotřebovala na lov duchů, záchranu světa a brodění se sněhem. Všichni jsme tu chodili v mrtvé zemi.

//Nad Kopci

//Dlouhá řeka přes Řeku Mahtae (jih)

Po pevné ploše jsem šla snad ani ne pět minut a zase jsem skončila na zamrzlé řece. Držela jsem se dost blízko břehu, ale chodila jsem po ledu. Bylo to jednodušší a stálo to méně energie než se brodit sněhem skoro stejně hlubokým, jako já. Hlava mi neustále cukala do všech směrů ve snaze zahlédnout něco k snědku. Uplatňoval se tu fakt, že hlad vám zastře zrak. Jo. Natolik, že jsem ani necítila vábení Borůvkového lesa a známé místo naprosto minula a pokračovala v cestě. Dokonce jsem si místo toho vzpomněla i na setkání se šedivou; Styx. Pousmála jsem se a pokračovala ve vzpomínání, které zastiňovalo myšlenky na hlad. Křeče nepřestávaly, ale stres ze mě trochu opadnul.
Z myšlení mě probudilo až praskání ledu, kde řeka byla silnější, než zima. Se zabručením jsem se vyšplhala nahoru do sněhu a na chvíli se zastavila, aby se mi znovu uklidnil dech. Dokázala jsem běhat rychleji než ostatní a vydržet téměř to stejné, co již vyspělí vlci, přesto jsem v tu chvíli skoro nedokázala popadnout energii. Všechno by bylo jednoduší, kdybych to tam prostě zabořila stejně jako předtím - ale tentokrát v poklidu zavřela oči. Byla to vábivá myšlenka. Přestaň. Hodila jsem hlavou, až mi bolestivě zakřupalo v krku, ale probralo mě to z transu. Musela jsem pokračovat.

//Řeka Kierb přes VVJ

//Sněženková louka přes Úzkou rokli

Dobelhala jsem se k zamrzlé řece a zabořila to vedle ní. Ne, že bych se zastavila, jednoduše jsem sebou hodila na zem. Neustále jsem přitom hýbala tlapkami. Tušila jsem, že kdybych přestala, už bych se nezvedla. A kdybych usnula, už bych se nejspíš neprobudila. Vstávej ty magore! Napomenula jsem se a převalila se na břicho, abych měla hlavu ve vzduchu. Nemohla jsem přimrznout k zemi, nemohla jsem umrznout, nemohla jsem ani umřít hlady. Krk mě nepříjemně bolel po kouli sněhu, kterou jsem do sebe s bolestí nacpala, takže už jsem se o stejný trik znovu nepokoušela. Frustrovaně jsem vydechla a zadívala se na malý, opadaný keř hned vedle řeky. Nikdy jsem netušila, že by mě mohl přitahovat keř, ale v tu chvíli to vypadalo jako jediné záchranné lano. Jsi bláhová. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se. Podlomily se mi tlapky a s bolestivým zakňučením jsem přistála na ledovém povrchu. V uších se mi ozvalo zakřupání a v panickém záchvatu jsem vyskočila na všechny čtyři a zpět na břeh. Bylo to jen pár rychlejších pohybů, ale i to stačilo, abych se zadýchala jako buvol. Pokud jsem se netřásla předtím, tak teď už stoprocentně.
Znovu jsem seskočila na ledovou plochu, tentokrát jemněji než předtím a hladově se zadívala pod naprakslý led, který jsem tam zanechala. Určitě tam někde byly ryby. Ale než bych zvládla ulovit jen jedinou, ledová voda by si to vzala i s úroky. Zabránila jsem naštvanému rozdupání ledu a vydala se na druhý břeh, abych mohla pokračovat. Alespoň něco mi zima ulehčila. S třesoucími se kroky jsem se vyhrabala na druhou stranu a na chvíli se zastavila. Chtěla jsem přemýšlet a zase se napojit na správnou cestu do Borůvkového lesa, ale jediné, na co jsem mohla myslet, bylo jídlo. A hlad. Intuice. Dala jsem na ni a pokračovala stále rovně, přitom více na sever, než bylo potřeba.

//Řeka Mahtae (sever) přes Řeku Mahtae (jih)