Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lidé ovšem zjistili, že vrátit se do volné přírody je zdraví velmi prospěšné a rádi kočkám (a psům) své domovy přenechali!

To však mimo jiné dopřálo nižším vrstvám dostatek prostředků na základní životní potřeby a pro své mazlíčky!

Jakmile se můj veškerý pohyb zastavil, tlapky mi opět ztuhly a musela jsem se posadit. Tahle zima mě zabije, než skončí. Troška ranního světla přinesla do lesa značné oteplení, ale byla jsem rozmazlená na trochu jiný luxus. Nejspíš většina vlků tady. Zavrtěla jsem hlavou a začala se znovu věnovat vlkovi, který mi tak ochotně přišel na pomoc. Smečka z něj byla cítit dostatečně, ale nikdy jsem ho tu neviděla. Kolik vlků tahle smečka asi má? V hlavě jsem si udělala rychlou matiku, tři vlčata a pět dospělých - alespoň těch, které jsem tu potkala. Na můj vkus to bylo až dost. I když tu byl v mém věku jen on, stále jsem nervózně koukala všude možně, jen ne na něj.
Pozorně jsem sledovala, jak se chová, a nakonec usoudila, že nemůže být tak špatný. Trochu jsem se uvolnila a posadila se. Vlče najde vlče - alespoň jsem v to doufala. "Já jsem Wizku," řekla jsem, možná znovu až příliš potichu, no jinak jsem to ani neuměla. Tiše jsem si v duchu zanadávala za naprostou neschopnost a přidala se k jejich hledání. Měla jsem pocit, že Tati sotva vyleze, když nás je tu najednou tolik, ale nevzdávala jsem to. Chvíli jsem jen marně chodila mezi keříky a jediný zvuk, který mě za tu dobu vyrušil, bylo druhé vlče. Pousmála jsem se a nevěnovala tomu další pozornost, když se vítr začal mísit se známým hlasem. Trhla jsem sebou zpět a očima vyhledala své společníky. Pár kroky jsem byla u nich a zároveň i u Tati. "Tati," vydechla jsem, jako bych viděla přízrak. Na víc jsem se ani nezmohla, společnost ze mě vysála energii vyjadřovat se jinak, než ve dvou, třech slovech. Vrhla jsem pohled na černobílé vlče. "Děkuju," věnovala jsem mu široký vděčný úsměv a stejně tak i Whiskeymu, který se tak ochotně nabídl, že mi pomůže.

Zranění lidé však dali nezaměstnaným možnosti nových pracovních míst.

Což mělo za následek skvělé rapidní snížení týrání zvířat!

Se stále rostoucími obavami jsem dál bloudila. Párkrát jsem ještě zavolala do okolí jméno vlčete, no žádnou odezvu jsem neslyšela. Občas jsem zachytila její pach, někdy silnější, někdy slabší - rozhodně to nebyl smysl, na který bych se mohla spolehnout. Předpokládala jsem, že se schovává někde ve sněhu, možná ve křoví, což dělalo vzhledem k borůvkovým keřům téměř nemožné prostředí k hledání hnědé srsti. Zabodla jsem svoji pozici někde uprostřed lesa a zůstala sedět. Byl tam pěkný výhled do okolí a trochu jsem doufala, že by mě Tati mohla zahlédnout a vylézt. Není to ani tvoje vlče. Budeš příšerná matka. Říkala jsem si. Měla jsem si na to její vyprávění vzpomenout už dříve. Z části jsem se uklidňovala tím, že ta může Blueberry, ale ve finále mi šlo jen o to hodit na někoho vinu, takže jsem tu myšlenku rychle vyklepala.
Z mého rozjímání mě vyrušil hlas. Otočila jsem se a trochu ustoupila, pořád trochu roztřepatá ze setkání s duchaříkem a jeho narážkami. "Ahoj," vydechla jsem pravděpodobně tím nejtišším možným hlasem. Tenhle vlk se ale zdál alespoň trochu milý a co víc - byla z něj cítit smečka. Trochu jsem se uvolnila. Za ním ťapkalo další vlče, takže jsme měli podobný problém, akorát já to svoje ztratila. "Vlče, je taková hnědá, ještě hodně malá," vychrlila jsem rychle a mimoděk se znovu začala rozhlížet kolem. Jediné vlče, které jsem viděla bylo ovšem to, co přišlo s vlkem. Věnovala jsem mu úsměv, když mi položil otázku. Přikývla jsem a zamručela na souhlas. Body za umění komunikovat deset Wizku z deseti.

Bloudila jsem naprázdno lesem a každou chvíli se otáčela zpět, jako bych mohla něco najít. Všude se to ovšem zdálo stejné a ve finále i mně připadalo, že jsem zabloudila na vlastním území. Zastavila jsem se a frustrovaně vydechla. Nepřálo mi nic, osud, počasí, hlad a vlastně ani Tati mi moc nepomáhala, ale neměla jsem jí to za zlé. Mělo mi to dojít podstatně dřív. Dál jsem větřila ve vzduchu a vždy, když se vítr otočil proti mně, ucítila jsem její slabý pach, no těžko říct, jestli se tu stále nacházela - vítr se ve druhé sekundě otočil a zastínil všechny stopy.
"Tati?" zkusila jsem to znovu, ještě hlasitěji než předtím. V hlase mi začínalo znít zoufalství. Byla jsem si jistá, že by se o sebe malá dokázala postarat, ale ani to mi v pozitivním myšlení moc nepomáhalo. Cítila jsem slzy v očích, ale ještě jsem to hledání úplně nevzdávala. Znovu jsem se zastavila, abych nabrala vyčerpanou energii a rozhlížela se kolem. Hnědých odstínů tu bylo hned několik, no ani jeden se neshodoval s tím, co jsem hledala. Vyslala jsem do vzduchu krátké zavytí v naději, že by ho třeba mohla Tati zaslechnout lépe, než můj hlas. "Vylez!" zavolala jsem a snažila se najít její obvyklý tunel, no vítr už většinu stop zavál čerstvým sněhem.

//Ovocná tůň

Jakmile jsem ty dva ztratila z dohledu, značně se mi ulevilo. Dovolila jsem si na chvíli zastavit a rozdýchat to. Nemyslela jsem si, že by Tati utekla úplně - na to vypadala až moc vyděšeně. Předpokládala jsem, že to taky zabořila hned, jak už Blueberryho neviděla. Nikdy víc. Tiše jsem vydechla a znovu se vydala vpřed. Když už jsem nemusela zachraňovat svět a krví mi neproudil adrenalin, všechny staré zlozvyky se pomalu vracely - a já si to nechávala dát pořádně sežrat.
"Tati?" zavolala jsem do okolí a potlačila dalších tisíc otázek, které by to jednoduché zavolání proměnily v peklo. Cítila jsem ji tu, no k tomu i další dva neznámé pachy, kdy jeden z nich se mísil i s pachem smečky. Tiše jsem proklela všechny bohy za všechnu tu komunikaci, kterou jsem najednou musela trpět. Ignorovala jsem společnost, která v lese pobývala a rozhlížela se kolem v naději, že zahlédnu známou hnědou srst, no kromě opadaného borůvkového křoví a stromů tu byl jen sníh. "Tati!" zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. Připadala jsem si jako blázen, no nemohla jsem ji nechat samotnou. Nakonec se mě začala zmocňovat panika, že doopravdy utekla z lesa. To se mi snad zdá. Nervózně jsem máchla ocasem a pokračovala v cestě lesem. "Blue tu není, můžeš vylézt!" pobízela jsem okolní vzduch. Magore. Křičela jsem na sebe v hlavě, ale strach o vlče byl větší.

Tiše jsem naslouchala jejich rozhovoru. Neyetri? Morfeus? Cítila jsem se naprosto vynechaná z rozhovoru. Na jednu stranu jsem si oddechla, že se ode mě přesunula pozornost, no radši bych, kdybych tam nemusela vůbec být. Chtěla jsem něco navrhnout malé, aby mě odsud dostala, no to už se do ní zase navážel ten duchařík. Naštvaně jsem přimhouřila oči, ale pořád jsem nic neříkala. Jednoduše jsem se neodvážila a ještě jsem u toho všeho musela dýchat, což byl asi nejtěžší úkol. Každou chvíli, když mi přišlo, že se pozornost znovu přesune na mě, se mi dech zarazil na půl cesty.
Vrátila jsem se myšlením zpět k Tati. Její reakce mě znovu zarazila, když jsem si vzpomněla, jak mi o ohni vyprávěla. Takže za to doopravdy mohli vlci s magií ohně? Najednou mi jí přišlo líto a dostala jsem chuť ji před Blueberrym chránit, i když vlastně vůbec nebylo proč. Než jsem ale stihla cokoliv udělat, teplo, které její malé tělo vysílalo do mé tlapky najednou zmizelo a pelášilo sněhem pryč. Zůstala jsem chvíli jen zírat, než mě probudil Blueberry. Tiše jsem přikývla a byla ráda, že konečně dostávám nějaké rozkazy.
Vrhla jsem pohledem k Duncanovi. "Čau," kývla jsem hlavou. Už minutu se nechoval jako blbec a tak jsem došla k závěru, že bych měla mít alespoň nějakou slušnost. Možná stál na území jiné smečky, ale pořád ve vyšším žebříčku. "Uvidíme se," prohodila jsem o tón mileji k Blueberrymu a vydala se tunelem, který si Tati probourala vrstvou sněhu. Musela jsem vymyslet, jak toho chudáka uklidnit.

//Borůvkový les

Ignorovala jsem jeho poznámku o novém slově, které jsem chudáka Tati naučila. Z méhlo pohledu v okolí nastal čirý zmatek a snažila jsem se najít různé způsoby, jak se vypařit - a přitom ještě poslouchat, co všichni říkají. Na poznámku o lásce jsem Duncanovi věnovala oči až někde v mozku. Neber to vážně. Říkala jsem si. Nebrala jsem vážně to, že by ve mně snad doopravdy našel vášeň, to vůbec ne - spíš fakt, že si ze mě dělal srandu. Zabodla jsem pohled do země a víc už se na něj ani nepodívala. Fakt, že jsem nemohla jen tak odejít, mi neuvěřitelně ztěžoval rozdýchávání úzkosti, která se tak najednou ujmula vedení mých posledních mozkových buněk. "Super," vydechla jsem nakonec ironicky, jako kdybych s tím jeho vyznáním souhlasila.
Vrátila jsem se myšlenkami zpět k Tati. Trochu víc zkomolila Blueberryho jméno, no neměla jsem síly ji opravovat. Navíc mi to přišlo spíše úsměvné a pokud byto majiteli jména vadilo, sám by ji již dávno opravil. Taky si stále trvala na svém, což mě ještě více znervózňovalo. Chci zpátky záchrannu světa. Zaúpěla jsem. "Je to přítel, jako já," pokračovala jsem milým hlasem ve vysvětlování, no to už se toho chopil samotný Blue. Povytáhla jsem obočí nad jeho vysvětlováním o magii. Možná byla malá, no nezdála se mi úplně blbá - ještě, když chvíli předtím vysvětlovala jednání na postu delty. Držela jsem ovšem jazyk za zuby, tak, jak se to slušilo.

Potlačila jsem nutkání plácnou se do hlavy, když začala malá opakovat. Proč zrovna já. Napadlo mě, ale alespoň to slovo využila proti němu. Sama pro sebe jsem se pousmála no, věnovala jsem Tati alespoň jeden výhružný pohled. Nechtěla jsem ji před ostatními sekýrovat. Duncana, jak se hnědý vlk představil, jsem se rozhodla úspěšně ignorovat. Automaticky jsem se rozhodla, že ho nemám ráda - a nejspíš ani nebyla šance, že bych kdy měla. Snílek v koutku mé mysli si představoval ignorantského prince, kterého princezna nakonec promění k dobru, no že bych chtěla, aby to byl zrovna tenhle případ, to se říct nedalo. Tiše jsem si odfrkla nad jeho ironií. Optimismus mě okamžitě opustil a přála jsem si jít se někam zahrabat. A znovu se najíst.
Tati se začala schovávat za mě, což mě probudilo z přemýšlení zpět do reality. Nadšeně jsem vydechla, když mi Blueberry dovolil si ji nechat. Jednali jsme o ní trochu jako o věci, no alespoň byly povinnosti za námi. Byla jsem si jistá, že po mně bude chtít malá znovu zajít k oceánu/jezeru, ale alespoň pro tu chvíli měla zařízenou ochranu. Věnovala jsem mu přikývnutí. "Děkuju," řekla jsem až přehnaně nahlas, abych se ujistila, že mě uslyší. Hned nato mnou projela vlna stydlivosti, ale nechala jsem to být.
Zpola jsem se otočila, abych mluvila přímo k Tati a zároveň ji nechala ochranu, kterou tak náhle začala vyhledávat. "Neboj, tenhle je hodný. Strejda Blueberry," vysvětlila jsem. Netušila jsem, co stálo za náhlým strachem, ale předpokládala jsem, že to tak vlčata občas mají. Já se před cizími styděla do dnes. "Ochrání nás před magorem Duncanem. A před tím tvým jeho svrabem," ušklíbla jsem se pobaveně. Z mého pohledu byla Tati prostě jen stydlivá a nenapadlo mě, že by ji mohlo něco děsit. Věnovala jsem hnědému vlkovi pobavený pohled. Na jednu stranu jsem chtěla být svědkem toho, jak odsud bude vykopnut, na druhou stranu jsem pořád chtěla být co nejdál odsud.

//Není už na les tma? OwO

Z tlamy mi uniklo něco jako polo zavrčení-zamručení. Odstrčila jsem Tati tlapkou stranou, naprosto nepřipravena čelit vlkovi - no nechtěla jsem, aby ji zkazil. Zamračeně jsem si ho prohlížela. Co mu mám asi tak říct? "Zalez odkud jsi přišel," nepředpokládala jsem, že jeho smečka měla kvality. Ne, že by Borůvková byla něčím víc, no nemyslela jsem si, že by ho tu kdokoliv přijal. K mojí úlevě přišel akorát na zavolanou Blueberry. Vydechla jsem zadržovaný vzduch a stáhla se do pozadí, aby si to s ním mohl vyřídit. Mile jsem se usmála a přikývla mu na jeho otázku. V rámci možností. Dodala jsem si v hlavě, no nechtěla jsem rušit jejich rozhovor. Překvapovalo mě, jaký klid si udržel, a i když to nevypadalo, že z toho budu mít problém, stále jsem mlčela. Tiše jsem se modlila, aby Tati dokázala držet jazyk za zuby a aby poznala, kdo je tu ten špatný. Netušila jsem, kdo tam toho duchaříka přines, no nestála jsem o jeho společnost už ani vteřinu.
Blueberry se konečně otočil k nám a mně se znovu zarazil dech v hrdle. Nebyl zlý, ale moc nadšeně taky nevypadal. "Tati," vydechla jsem prostě. "Ehm... Našla jsem ji při lovu," dodala jsem nejistě, jako by vlče bylo něčím zakázaným. Měla jsem podezření, že by takové pravidlo byl schopný zavést. "Nemá rodiče... A nemohla jsem jí tam nechat..." pokračovala jsem a jazyk se mi zamotával. A to jsem si dělala naděje, že jsem schopna komunikovat.

S úšklebkem jsem sledovala, jak se malá pomalu hrabe zpět na břeh. Zavrtěla jsem nad její ráznou odpovědí hlavou. "Jazyk se nevyplazuje, Tati," poučila jsem ji, ale v hlase mi stále zněl veselý tón. Nevadilo mi to, jen jsem nechtěla, aby měla v budoucnu problém u autorit. Když tu nebyl k nalezení nikdo, kdo by jí to naučil, musela jsem se chopit zodpovědnosti.
Na její otázku jsem zavrtěla vodou. Rozhodně jsem nedokázala to, co dokázala Aranel, ale třeba by se mi s trochou snahy podařilo led vlnkami pod ním rozbít, ještě kdybych k tomu přidala trochu své váhy. "Ne, ale můžu zkusit led rozbít," navrhla jsem zamyšleně, ale než jsem stihla cokoliv udělat, vyrušil nás hlas. Automaticky mi přišel povědomý, no trvalo mi, než jsem si ho stihla spojit. Za tu dobu už jsem potkala moc nových tváří. Povytáhla jsem obočí a trošku zamručela. Byla to ironie, kostlivlčice. Předtím jsem měla sice jen kosti, no teď to upřímně nebylo o moc lepší. Dostala jsem náhlou chuť pohřbít ho pod sněhem, ale předpokládala jsem, že to byly pouze pozůstatky z toho šílenství na podzim.
Moc mluvíš. Problesklo mi hlavou. Tati mluvila v podstatě za mě. Styděla jsem se za to, že za mě musí mluvit malé vlče, no tak už to prostě fungovalo. "Ty jsi magor," vydechla jsem prostě a zavrtěla hlavou. Když se mě malá zeptala, jestli je člen, uvědomila jsem si, že už tu držím dva cizince. Super. V hlavě mi prolétlo tisíc problémů, které bych z toho mohla mít. "Seš na našem území. Měl bys odejít," vyhrkla jsem velmi zkráceně.

//Edit: Odpíšem až večer, idem na vzduch. ~Sav

//Borůvkový les

Pokračovala jsem v brodění se sněhem, žaludek znovu zpola naplněný a tím pádem i větší energie do hledání. Mohla jsem si konečně pořádně oddechnout, když se mi naskytl pohled na hnědý flek v dálce, mířící přímo k tůňce. Pousmála jsem se a hrdá na své instinkty hledání se vydala ve stopách Tati, aby se mi lépe a rychleji pohybovalo. "Tati-" byla jsem přerušena náhlou přírodní sílou, kdy mi vlče naprosto zmizelo ze zorného pole - jen tak, z čista jasna. Povytáhla jsem zmateně obočí a udělala ještě pár kroků tam, kde jsem si pamatovala protékat vodu a naskytl se mi neuvěřitelně komický pohled na klouzající se společnici. Vyprskla jsem smíchy, ale jen na chvíli, a opatrně k ní nahrnula sníh, aby případně mohla lépe vylézt. Nechtěla jsem jít k ní, koneckonců jsem vážila několikrát to, co ona a tůňka nebyla tak mocná, jako jiné řeky, aby nás i s ledovou pokrývkou unesla obě.
"Mám tě," zazubila jsem se jako předtím. Mohla bych použít magii? Přemítala jsem a střídavě hleděla na místo, kde byl led nejtenčí a šel by nejlépe prolomit, a na Tati. "Jsi šikovná, že si to našla, ale vyděsila jsi mě," prohlásila jsem po chvíli ticha. "Pořád máš žízeň?" vypustila jsem vlastně naprosto zbytečnou otázku.

Hlásím se