Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Whops. Pomyslela jsem si, když se malá začala pod hlubokým vytím krčit. Chtěla jsem se jí omluvit, ale to už si to vylézala zpoza keře a snažila se mě napdobit. Nechtěla jsem se jí smát, přesto jsem nezabránila pobavenému úšklebku. Doufala jsem, že jí to nebudeme muset učit tady, a bude výt na měsíc s rodiči. Zavrtěla jsem hlavou. "Skoro," zazubila jsem se povzbudivě, ačkoliv ani na jedno vytí se nikdo neohlásil. Nejspíš se všichni shromáždili v úkrytu, ale nemyslela jsem si, že přitáhnout tam cizí vlče by byl dobrý nápad.
Nechala jsem Tati, aby prozkoumala okolí, když od ní přišla zajímavá otázka. Naklonila jsem hlavu na stranu a pousmála se. Zaprvé - nepamatovala jsem si, že by tu cokoliv mělo pichlavé listy, a zadruhé byla pořád zima a pupeny v nedohlednu. Už jsem se těšila na kyselou chuť borůvek. "Teď je zima, ale třeba je budou mít na jaře," přemítala jsem nahlas. "ale to už určitě budeš doma," dodala jsem, spíše pro svoje ujištění. Jak vlastně ponzal Blueberry, že Gavriil doopravdy nemá rodinu?
Maličká mi moc naděje svojí odpovědí nepřidala. Vzdychla jsem a jemně do ní žďuchla čenichem, abych jí ulevila od stýskání. "Určitě vědí, kde jsi," pousmála jsem se a mimoděk hodila pohled mezi koruny stromů. Vážně nenápadná. Alespoň už se Tati zaměřila na sourozence, s výrazně lepší náladou, ačkoliv její rodina byla více než pravděpodobně v nedohlednu. Čas to vzdát. Další vlče ve smečce přeci nevadilo, ne? Tati obrátila otázku proti mě a já se zatvářila ne úplně šťastně, když se zahojená rána znovu trošku pootevřela. Byla jsem jen prostá dušička, rodiče mi chyběli. "Jo, můj taťka se objevil," zasmála jsem se. "Taky mám hodně sourozenců. Pořád jsme se nad něčím hádali. A taky jsem měla jednu moc dobrou kamrádku!" rozzářila jsem se při náhlém návalu veselých vzpomínek. "Máš kamarády?" dávala jsem si dobrý pozor, abych u ní nikde nepoužila minulý čas.

//Východní Galtavar

Vedla jsem Tati dál mezi stromy a na tváři mi hrál úsměv. Sice se na mém tělesném stavu nic nezměnilo, ale návrat domů byla přeci jen věc, nad kterou se vlk musel pousmát. Zavrtěla jsem ocasem a zastavila se. Upustila jsem na zem zbytek masa a trošku si znovu uždíbla, než jsem vlčeti odpověděla. "Tak děkuju," zazubila jsem se. Odkašlala jsem si a co nejhlasitěji zavyla, abych oznámila náš příchod. Okamžitě se dostavila známá stydlivost, ale rychle jsem ji zahnala vrácením se k naší konverzaci. Už teď jsem měla velké starosti s tím, abych ji sem dovedla bez újmy a aby měla pohodlí. Neuměla jsem si představit opatrovat vlastní vlče, ještě, když jich většinou bylo pohromadě víc. To mě přivedlo na další otázku - a teď, když už jsem byla za hranicí, jsem si dovolila upustit uzdu zvědavosti.
"Kdy jsi viděla rodiče naposledy?" začala jsem a snažila se dávat si pozor, abych jí toho nenaložila moc. "A co sourozenci, máš nějaké?" usmála jsem se a lehla si na zem. Už jsem nevydržela stát ani minutu. Pohledem jsem přitom stále hledala někoho, kdo by se se mnou o Tati zatím postaral a někoho, kdo by něco provedl s tím pekelným kouskem masa.

//Řeka Kierb

Tati pokračovala a mně pomalu docházelo, kolik toho vlastně ještě nevím. Jistě, vlci jedli maso, ale proč jsme se prostě taky nepřesunuli pod zem? Za zkoušku by to třeba stálo. Potlačila jsem nutkání zabodnout čumák do země a pevně zkousla nohu, která na sobě stále měla maso alespoň pro jedno vlče. Nebylo to moc, ale byla jsem pyšná, že se do Borůvkového lesa nevracím s prázdnou. Odsud už jsem ho dokonce mohla i vidět. "Asi nám to nechutná," přemýšlela jsem o pokladu stejně dětinsky, jako ona. "Koukej, už tam budeme!" řekla jsem povzbudivě, spíše pro sebe, neboť se mi tělo znovu začínalo třást námahou. Doufala jsem, že to jako malé vlče přehlédne. Mimo rozmnožování patřilo na list nechtěných témat i umírání hlady a zimou.
Přestože jsem toho sama moc nevěděla, snažila jsem se na její otázky vymyslet normální odpovědi. "No, každý se musí někde objevit," dobře, možná ne tak normální a smysluplné. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a doufala, že Tati na to téma rychle zapomene. Bůh ví, co s jejím otcem vlastně bylo. Sama použila slovo byl. Možná to věděla, ale potlačila jsem zvědavost. Zaslechla jsem její plány na Gavriila a ušklíbla se. Neviděla jsem ho tak dlouho. Musel se hodně změnit - a nejspíš si mě ani nebude pamatovat, byl stejně veliký, jako teď Tati. "Jsme tu," vydechla jsem nadšeně při vstupu do lesa. A ačkoliv se na okolní teplotě nic nezměnilo, cítila jsem se mnohem lépe.

//Borůvkový les

//Mechový lesík

Dál jsem nám tvořila cestu hlubokým sněhem a každou chvíli se zastavovala, abych načerpala vyhozenou energii. Tati se mě stále vyptávala na život divokých prasat, a upřímně jsem na její otázku neuměla odpovědět. Jen jsem věděla, že se pořád rýpají nosem v zemi. "Asi... Asi něco pod zemí. Nějaký poklad," přemýšlela jsem nahlas a držela konverzaci v provozu. Nechtěla jsem ji učit něco, co nebyla pravda. Příčilo se mi o tom lovu vůbec mluvit, porušila jsem tím všechny své zásady a srdce se mi pořád úzkostlivě stahovalo když jsem si vzpomněla, jak zakřupala páteř kance a jak se bachyně přestala prát.
Pobaveně jsem protočila oči, když mi připomněla její tlapky. I tak jsem byla ráda, že ji nemusím nosit. Sice ještě byla malá, ale z mé síly toho už moc nezbylo a byla jsem ráda, že mám energii na cestu zpátky domů. Počítala jsem s tím, že to zabořím u prvního stromu v lese. "Jak chceš. Ale řekni si," trvala jsem na svém. Nehodlala jsem z ní vydřít dušičku. Znovu jsem se zastavila a přemýšlela, kudy dál, když od ní přišla velmi nečekaná otázka. Prosím, hlavně ne rozmnožování. Modlila jsem se a otočila se, abych jí znovu mohla věnovat slabý úsměv. "Nemám, ještě se nenašel tatínek. Ale máme v lese další vlče, Gavriila, který nemá rodiče, takže jsme jeho... Jakoby adoptivní rodina. Celá smečka," vysvětlovala jsem a jazyk se mi z těch všech slov trochu motal. Nebyla jsem zvyklá tolik mluvit, ale s vlčetem to jinak nešlo. Znovu jsem si začala vybojovávat cestu sněhem, abych to malým tlapkám své společnice co nejvíce usnadnila.

//Východní Galtavar

Nakonec jsme so pochopili, za což jsem byla ráda. Nechtěla jsem ji však brát k jezeru hned. Obě jsme jistě byli vyčerpané, hladové sice už tolik ne, ale po cestě určitě i to a kolem se pohybovalo příliš mnoho vlků, kterým bylo jedno, co vlastně jedí. A já už bych tak daleko snad asi ani nedošla, každá kost mi při pohybu vrzala a tlapky se mi každou chvíli podlamovaly. Přesto mi malá dodávala energii ještě alespoň chvíli pokračovat.
Začala mluvit o malém lesu. Přemýšlela jsem, jestli by to doopravdy mohl být Borůvkový les, ale takových lesů vedle jezer je tu spoustu a každý má o slově malý jiné představy. Takže jsem z toho zase došla k závěru, že alespoň chvíli přečkáme ve smečce a pak ji dovedu domů. Nebo ji dřív najde ten, kdo ji k jezeru poslal. Potlačila jsem zvědavost a připomněla si, že je to jen malé vlče a nedokáže mi smysluplně odpovědět na otázky. Z přemýšlení mě vytrhla až její otázka. "Ne, to je... To je partnerka kance," snažila jsem se jí nemotorně vysvětlit a doufala jsem, že se kvůli tomu nedostaneme k otázkám rozmnožování. Stále jsem nepřestala doufat, že jí tyto věci budou vysvětlovat její vlastní rodiče.
Pousmála jsem se, když mi skočila po tlapce. Trochu mi tím připomněla Gavriila a když se i se svým jménem následovně rozběhla mezi stromy, nadšeně jsem ji následovala, ačkoliv mi svaly protestovaly i proti zpomalenému běhu, abych jí nechala náskok. Ani jsem nemusela, sníh ji zastavil dřív, než jsem ji mohla chytit. Rozesmála jsem se a pohledem ji přeměřila. I pro mě bylo těžké brodit se sněhem. "Tak tedy za lesem. A za jezerem," ujala jsem se místa před ní a začala tlapkami unaveně rozhrabávat sníh, abych Tati vytvořila lepší cestu. Kdyby už nemohla, stále jsem si ji mohla kdykoliv nějakým způsobem vyhodit na záda. I pro mě bylo těžké se brodit sněhem. "Klidně tě potom vezmu," zamumlala jsem s úsměvem a zkontrolovala, zda ji mám v patách.

//Řeka Kierb

Pousmála jsem se nad jemnou chybou ve svém jméně. Byla roztomilá. Měla jsem nutkání si ji nechat. Nemůžeš. Rodiče ji určitě najdou. A nebo někdo jiný. Připomněla jsem si a posadila se. Nejspíš to bylo na chvíli přesvědčování, vzhledem k tomu, že začala mluvit o oceánu. Věděla jsem o velkých jezerech, která tu byla, ale o oceánu jsem neměla ani páru. Pochybovala jsem, že tu taková velká vodní plocha vůbec je, a tak jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Jezero?" zeptala jsem se v naději, že bych jí lépe rozsvítila vzpomínky. "U nás máme takovou tůňku... A kousek dál i jezero," vzpomínala jsem na okolí kolem Borůvkového lesa.
Malá změnila téma na hnědé vlky. Nechápavě jsem naklonila hlavu a musela jsem sledovat, kam se zadívala. Thoran, jak se mi předtím vlk představil, si po jídle dával šlofíka vedle... hnědé bachyně. Hnědé vlčice. Rozsvítilo se mi a věnovala jsem vlčeti pobavený úsměv. "Bachyně a kanec. Potrava," vysvětlila jsem zrychleně a ukázala na místo, kde se předtím živila zbytkem po kanci. Byla celkem chytrá, až na to, že mi stále chtěla podsunout cizí osobu. A tak jsem znovu zavrtěla hlavou. "Ne, já jsem jen Wizku. Nevím, kde je Yiuliana, ale třeba ji někde potkáme," mluvila jsem pomalu a ztřetelně, aby mě stihla pochopit, přitom už jsem byla jednou polovinou myšlenek zpět v lese, v teple.
"Měli bychom jít. Potřebuješ se určitě zahřát. Jsem si jistá, že si tam pro tebe někdo přijde," zopakovala jsem svůj návrh, tentokrát více povzbuzujícím hlasem. Vrhla jsem pohled na kus masa, ze kterého pomalu vyprchávala čerstvost i chuť. Neodolala jsem a uždíbla kousek masa z hubené nohy. Na ní o moc víc než zbytku tuku nebylo, takže jsem smečce neubrala skoro nic, i když mě pokušení pomalu táhlo do pekel. "Jak se vlastně jmenuješ ty?" vrátila jsem se zpět k vlčeti.

Maličkou jsem napoprvé vyděsila, což mě zamrzelo, ale musela jsem ji nějak dostat za rodiči. Sama by v takových mrazech moc dlouho nepřežila. Strakatá srst na mě vychrlila nějakou zkomoleninu, než mi došlo, že to nejspíš bylo jméno. Opatrně jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem ji zklamat, nebo dokonce rozbrečet. "Ne, já jsem Wizku," vysvětlila jsem jí, než znovu začala mluvit. Do normálních slov to mělo daleko a abych se přiznala, nerozuměla jsem jí pomalu ani slovo. Přisuzovala jsem to faktu, že jsem sama vlastní vlčata nikdy neměla a setkala se jen s těma, která už lecos uměla. Místo odpovědi jsem tak jen přikývla, ale pohled malé mi stačil k tomu, abych došla k závěru, že rodičů se v nejbližší době nedočkáme. Třeba ji vystopují? Stále jsem se snažila představovat si jen ty dobré scénáře, ale vždycky jsem došla jen k jednomu závěru. Nemohla jsem ji tu nechat válet.
"Co kdybych tě zavedla ke své smečce?" nabídla jsem jí, než mi došlo, že jsem zněla jako někdo, kdo jí za rohem hned sežere. "No, třeba cestou potkáme někoho známého. Yi-lianu?" zkomolila jsem jméno, kterým mě předtím oslovila. Rozhlédla jsem se kolem po případném nebezpečí a doufala, že si to vlče nebude dvakrát rozmýšlet. Už jsem tu nechtěla strávit ani minutu.

Napjatě jsem čekala, co z vlka vyjde. Jeho závěr mě více než potěšil, ale také překvapil a i když už se do bachyně zakusoval, stále jsem ji nedůvěřivě držela za krk. Vrahu. Problesklo mi hlavou a teprve to mě donutilo zvíře pustit. Už jsem zmiňovala jak těžké je zbavit se starých zvyků? Chtěla jsem se cítit vina, ale nevydržela jsem se na zvíře jen tak kousat. Hltavě jsem se zakousla do přední nohy a trhala všechno, co zbylo z masa - nevšímala jsem si ani křoupání kostí, když mi hladové zuby zajely tam, kam neměly. Nebylo to ani trochu dostatečné, ale zaplnilo mi to žaludek. "Děkuju," vzdychla jsem směrem k vlkovi, když jsem se konečně zastavila k nádechu. Až pohled na vrstevníka mi připomněl, proč jsem se tak slepě honila za vyšší kořistí. Smečka. A to vlče! Rychle jsem se rozhlédla kolem. Z tlamy mi kapala krev a nepřekvapilo by mě, kdyby ta malá radši utekla - ale naštěstí jsem stále cítila její pach. Pro sebe jsem si přikývla a dala se do práce na své části zvířete.
Veškerou energii, kterou jsem načerpala čerstvým masem jsem zase spotřebovala intenzivním trháním a odoláváním chutí, když jsem se snažila pro zbytek smečky a to malé zvíře uzmout co nejvíc. Při tom všem jsem se snažila ani o trošku neporušit naši dohodu a nakonec jsem vlkovi jen kývla na rozloučenou. "Wizku," hodila jsem po něm své jméno, než jsem popadla do tlamy utrhnutou druhou přední nohu a to, co ještě zbylo z hubených plecí. Bylo toho tak na jednoho vlka... A obávala jsem se, že i když mi už žaludek přestal dělat kotrmelce, do Borůvkového lesa celý kus masa nedojde. Pohledem jsem se snažila vyhledat svého nalezence, ale nakonec jsem musela znovu zapojit rozumné myšlení a vyčenichat ji na místě, kde jsem opustila vlčici. Cpala se tam něčím, co tu ten lakomec nejspíš zapomněl. To nechápu. Musela jsem vynaložit veškeré úsilí nejen na to, abych se na místě nezhroutila, ale i na to, abych udržela maso daleko od svých střev. Měla jsem dost. Opakovala jsem a odkašlala si, abych vlče na svoji přítomnost upozornila. Marně jsem si pokusila olíznout krev kolem pysků.
"Ahoj," upustila jsem maso na zem a pokusila se začít přátelství znovu. Důvěru jsem u ní po tom zahození do stromu snad mít ani nemohla. "Kdepak máš rodiče?" zeptala jsem se a pohledem prozkoumávala okolí, ale žádná další hladová duše tu nebyla. Divné. Když už byla taková krutá zima, spíše bych počítala s tím, že by svá vlčata rodiče sežrali, než je nechali na pospas divočině.

Zbavila jsem se myšlenek na nejspíš k smrti vyděšené vlče a pokračovala v trhání. Srdce se mi i přes hlad stahovalo úzkostí - starých zvyklostí se nezbavíte jen tak snadno, a když se ozvalo hlasité křupnutí páteře, znechuceně jsem kance pustila. Všechny svaly mě pobízely k tomu, abych se do kořisti okamžitě zakousla, ale naše dohoda s vlčicí v podstatě padla. Zatnula jsem zuby. Třáslo se mi celé tělo a tlapky jsem ve sněhu zvedala už jen ztěžka. Vyměřila jsem vzdálenost mezi mnou a vlkem, který zápasil s bachyní. Od něj jsem mohla stoprocentně něco získat. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila mžitků před očima, ale bylo to jen horší. Musím ještě chvíli vydržet. Opakovala jsem si a s třesoucími, nejistými kroky se vydala na pomoc. Pokud jsem se chtěla najíst, musela jsem vlkovi pomoct, ačkoliv to vypadalo, že se k němu ani nikdy nedostanu.
Bachyně se dostala z vlkova sevření a na bílém sněhu se rozprskla její krev. Vlk tak měl v podstatě vyhráno, dříve nebo později by zraněná samice padla sama. Cítila jsem, jak se mě pomalu zmocňuje bezmoc - oba si svoji kořist ulovili a já akorát zachránila vlče, jenže to mi žádné jídlo nepřineslo a žrát jsem se ho taky nechystala. S třesoucími se tlapkami jsem se odrazila od země, což mi připomnělo zranění, které mi kanec způsobil. Když už nic, alespoň jsem nechtěla vidět zvířata trpět, a i když se zraněná bachyně snažila otočit a utéct na druhou stranu, stihla jsem ji chytit za zraněné místo na krku, kde svaly už tepny chránily jen málo. Byla to trefa do černého, ačkoliv po tom útoku už jsem se málem nemohla postavit. Vrhla jsem pohled na vlka, bachyně stále marně zmítající se v sevření a páchající ještě větší škody, které z ní pomalu vysávaly život. Musela jsem rychle vymyslet, jak zabrat co nejvíc masa. Bez hlavní pomoci vlka bych totiž neměla nic. Jenom jsem samici urychlila trápení.

Tlapka mi opět naprázdno prolétla vzduchem, ale než stihl kanec napadnout můj dost nešikovně odhalený krk, vrhla se po něm zlatavobílá vlčice. Co ti tak trvalo? Odpustila jsem si myšlenku a koutkem oka zkontrolovala, zda se malá vlčice stále nacházela mezi kořeny stromu. Nacházela. Přemýšlela jsem, kde a kdy se tu vzala, jestli se nestihla zranit a jestli jsem ji tím divokým přenosem neublížila. Kde vůbec byli její rodiče? Na jednu stranu jsem doufala, že si pro ni někdo přijde, na druhou stranu by to způsobilo snad ještě větší problémy. Našla jsem si její pohled a přimhouřila oči, abych jí připomněla svůj rozkaz.
Střihla jsem hlavou zpět ke kanci a mrkla na svoji spolubojovnici. Vyhla jsem se zápasícím klům a napodobila ji - zaryla jsem své zuby do krku prasete, tentokrát zeshora v naději, že bych mohla nějakým zázrakem porušit na hubeném těle míchu. Útočit odděleně byla největší blbost, kterou jsme mohli udělat, ale snad se nám to dařilo napravit. Vlčice prasetem trhala na všemožné strany a já se se snažila tahat na druhou stranu, ačkoliv se kořist nechtěla vzdát tak snadno. Pohled mi zastínila tekoucí krev bůh ví z koho, přesto jsem si vyhledala toho vlka. Vypadal stejně bezradně, jako my předtím. Není s námi. Připomněla jsem si rázně, stejně jako jsem si dokola připomínala bolest v zadních tlapkách, aby mi nezačalo být kance líto. Nemohla jsem si dovolit pochybovat.

Vlk se vrhl po bachyni a já se mezitím snažila popadnout dech. Plánovala jsem mu jít na pomoc hned, jak se mi přestanou dělat mžitky před očima. Slyšela jsem změť kňučení a těžko říct, komu patřilo – bylo nás tu moc na to, abych se mohla soustředit na takovou blbost. Znovu jsem si připravila tlapky v očekávání, že vlkovi pomohu dorazit polovinu naší kořisti, když mě najednou v zadních tlapkách překvapila bolest. Do očí mi automaticky vyhrkly slzy, ale instinkt to zvládl a okamžitě jsem uskočila. Vykopla jsem zadními tlapkami a trefila divoké prase do čela, takže se trochu zapotácelo, než znovu bylo ochotné mě nabrat. Zavrčela jsem. Kdo že se to právě navážel do jeho partnerky? V podstatě jsme si vyměnili s prasetem roli, já se chtěla dát na útěk a ono bylo připravené mě na místě pohřbít, když jsem si všimla vlčete krčícího se na zemi. Skoro jsem si ho nevšimla, než se ozvalo pištivé kňučení. To je snad zlý sen. Neměla jsem ani vteřiny na to, abych se rozmýšlela. Jednoduše jsem nemotorně popadla vlče mezi zuby tak, jak jsem to vídávala u rodičů, ačkoliv v tom spěchu to úplně bezbolestné být nemohlo. Za tento risk jsem si vysloužila od prasete další nabrání na kly, tentokrát to ovšem schytal bok. Bolestivě jsem zakňučela a tentokrát nezabránila několika slzám, ale vlče jsem stále pevně držela. Znovu jsem se pokusila o vykopnutí, ale tentokrát jsem jen švihla vzduchem a zapotácela se. Vykulila jsem oči, když jsem viděla, jak se kanec znovu chystá zasadit ránu a radši se konečně dala na útěk přes naše bojiště.
"Hfj!" zakvílela jsem nečitelné „hej“ přes vlče v tlamě na vlčici, která na nic neútočila a ani za zády neměla naštvané prase. Malou jsem div nezahodila mezi kořeny jednoho ze stromů, ale snažila jsem se dávat co největší pozor. "Zůstaň!" zněl můj jasný rozkaz, ale mohla jsem se jen modlit k nějakým bohům, aby ho slyšela, neboť jsem se za celý proces ani jednou nezastavila. Svaly protestovaly a dech mi zůstával v plicích, takže jsem byla nucená zastavit jen malý kousek od stromu, kde zůstalo vlče. Prudce jsem se otočila a se zavřenými oči sekla vzduchem s nadějí, že si drápky najdou terč a že se druhá vlčice vzpamatovala a už se chystá kance dorazit.

Nad její poznámkou o kanibalismu jsem akorát protočila oči, ale už jsem nic neřekla. Pochybovala jsem, že by se dvakrát rozmýšlela nad tím, jestli mě opravdu sežere. Přitiskla uši k hlavě a já už si myslela, že bude po mně, když jsem si všimla, kam směřuje její pohled. Přimhouřila jsem oči, abych přes dalekozrakost mohla zaostřit na nově příchozícho. Chvíli jsem se bála, že by po něm mohla vlčice skočit, ale kupodivu se věnovala jen své kořisti. Já věnovala vlkovi krátký zvadnutý úsměv. Nechtěla jsem o kořist soupeřit. Čím víc nás bylo, tím lépe, a kdo si vezme co přišlo v úvahu až potom. Trhla jsem hlavou zpět k divočákům. Zabalim to. Problesklo mi hlavou, když jsem si uvědomila, jak hubení jsou - a že jsou dva. Vzpomněla jsem si na návštěvu u Života a chvíli jsem přemýšlela, co jsem mu udělala, když mě z hlavy znovu vytrhla vlčice. Překvapeně jsem se na ni zadívala, když souhlasila s mým plánem, a bez čekání se vydala vpřed.
Vybírala jsem si místa, kde se sníh neusadil tolik, jako jinde, a tím pádem jsem se tolik nebořila. Snažila jsem se zadržovat dech, aby mě moje prudké nádechy neprozradily. Hruď mě z toho neuvěřitelně pálila, ale poháněl mě vpřed hlad a čerstvý přísun adrenalinu. Poznala jsem, co znamenalo, že vám z jídla tečou sliny. Hodila jsem pohledem k vlkovi, ale pak už jsem to nevydržela a vyrazila za samicí. Všechny kosti a svaly protestovaly proti všem těm náhlým pohybům, a stejně tak i prase. Nikdy jsem si nemyslela, že mě bude předbíhat prase, ale vzhledem ke všem okolnostem jsem měla problém se samicí alespoň držet krok. Chtěla okamžitě utéct mezi stromy, ale díky většímu tělu jsem jí včas odřízla cestu a hnala ji zpět na místo, odkud jsme je pozorovali. Razila si to přímo za neznámým vlkem. Moje. Problesklo mi hlavou, ale moje taktika lovu nebyla zrovna mistrná. Ušklíbla jsem se a věnovala mu přikývnutí - co jsem měla dělat? Samice mu běžela přímo do pasti. Spoléhala jsem alespoň na svůj laskavý krok. Bez jídla jsem odsud neodcházela.

//Nad kopci

Zatnula jsem zuby. Vůbec nic o tom nevěděla - vlastně neměla ani tušení, co všechno jsem za poslední dva měsíce stihla a co mě to stálo. Mimoděk jsem hodila pohledem na tlapku, z které už se mezitím krev smyla a rána už nebyla vůbec vidět - přesto jsem si to dobrodružství pamatovala na můj vkus až moc živě. Ve finále přineslo akorát problémy. A nikdo jiný nevypadal, že by ho zkáza postihla. Nemysli takhle. Napomenula jsem se. Vlčici jsem se rozhodla ignorovat, ale stejně už byla zaujatá něčím jiným. Ve finále jsem byla ráda, že se ujala vedení. Já měla energii maximálně tak na závěrečný boj o potravu, svět se se mnou každou chvíli nepříjemně točil a podlamovala se mi kolena. Vyloženě podmínky pro super lov. Zaměřila jsem se na slovo, které vlčice vypustila z úst a přemítala, jestli jsem slyšela dobře. Divočáci? Zamrkala jsem, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, pořád jsme tu byli - stejná společnost, stejná bolest a.... Divočáci. Napodobila jsem vlčici a přikrčila se. Hubenému tělu jsem vděčila za to, že pode mnou přikrývka sněhu nevytvářela zase až tolik hluku, ale plížení nám jinak moc nepomáhalo. "Nekecej," vyhrkla jsem na její poznámku o plánu. Jako bych na to nemyslela. Sledovala jsem její pohled a sama v dálce zahlédla dva stíny podobné divočákům. Nebylo to to, co jsem si pamatovala, ale očividně jsme nebyli jediný druh, který trpěl hlady. Předtím mě to ani nenapadlo. Dva kusy také znamenaly, že bych možná dokázala získat i kousek pro smečku. Mrkla jsem pohledem k vlčici. Třeba už na dohodu zapomněla? Přikývla jsem na její rychle stvořený plán a zadívala se na menší stín. "Možná chytíme oba. Když půjdeš po větším a já po menším, bude to jistější," navrhla jsem, ačkoliv jsem spíše přemýšlela nahlas. Byla blbost, aby se jen jedna z nás pustila do většího, když z jeho stínu byly vidět hlavně kly, ale to by pak mohla samice utéct. Nemůže se někdy dít něco normálního? Tiše jsem zavrčela a vrhla pohled na vlčici. Museli jsme jednat rychle.

//Výletové místo

Dostali jsme se pryč z lesa do dalšího lesa. Byla jsem ráda, že pach vlčici táhne tudy - někde na louce jsem si to neuměla představit. Při prvním kroku bych se zabořila alespoň po krk a už bych se nejspíš nevyhrabala. Takhle jsem jen musela tlapky pořádně zvedat a před sněhem nás chránily větve stromů. Alespoň něco. I tak jsem musela dech každou chvíli chytat až z tlapek a hrudník se mi zvedal už jen s bolestí. Svaly mě pálily, no a žaludek už radši ani nezmiňuji. Bolest se mi alespoň rovnoměrně rozléhala celým tělem, takže jsem se nemohla soustředit jen na jednu věc. I ten hlad trochu přehlušila. Z myšlení mě vyrušilo až zaklení vlčice přede mnou. Povytáhla jsem obočí, ale nakonec se zase rozešla a vypadala stejně rozhodnutá, jako předtím. Stejně ti nevěřím. Problesklo mi hlavou. V podstatě mě nechávala pět metrů za sebou při tom tempu, které nasadila. A ještě mě peskovala. "Neboj, počkej, až ti budou koukat kosti z každého kouta, to se ti bude krásně hýbat," zašvitořila jsem ironicky. K ničemu jsem byla už tak, ale alespoň jsem si pořád udržela stejnou schopnost rychlosti, jako předtím. Když už nic, mohla jsem kořist alespoň nahnat tam, kam vlčice potřebovala.

//Mechový lesík

Brodila jsem se hlubokým sněhem a radši se ani neotáčela, zda jde vlčice za mnou. Ani jsem nevěděla její jméno a zatím to vypadalo, že mi akorát hází další starosti na hlavu. Až když se ozval její rozkaz a křupání sněhu se ozvalo naprosto opačným směrem, znovu jsem jí věnovala pozornost. Obrátila jsem oči sloup a obrátila se ve své sněhové jámě zpět. Vážně? Kosti mi při každém pohybu vrzaly a klouby mě z mrazu neuvěřitelně bolely a stejně jsem se musela plahočit za vlčicí, která se mě v nejbližší době chystala sežrat. Kam jsem to dopracovala... Dohnala jsem její tempo a znovu jí stanula při boku. Vedla mě zpátky tam, odkud jsme se sem přišli, více na jih. Alespoň za to jsem těm pekelným zvířatům mohla být vděčná. Čím víc na jih, tím větší teplo.

//Nad kopci