Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše jsem naslouchala stručnému popisu zdejších mocností, které náleželo Izumimu. Já už si tímhle prošla celkem dávno, až mě překvapovalo, že už jsem Gallireou bloudila tak dlouho. Přitom jsem toho moc neprošla a v podstatě nic nestihla, alespoň z mého pohledu. Kostlivci, záchrana světa, smečka, Život. Co víc bys chtěla? Natočila jsem hlavu na stranu, jako bych se snažila vyhnat různé scénáře možných dobrodružství, která mi vyskočila na mysli. Ještě tu nejsi rok. Pořád můžeš stihnout spoustu dalších věcí. Navštívit Smrt, projít si znovu polovinu území - tentokrát se srstí. Spoustu věcí. Pokračovala jsem ve svém vnitřní monologu a na zem mě vrátila až zmínka o Duncanovi, při čemž jsem otráveně otočila oči v sloup, no to ani jeden z nich vidět nemohl. Narovnala jsem hlavu zpět do přímé pozice, při čemž mi nepříjemně zakřupalo v páteři. Tímhle způsobem Smrt bude navštěvovat tebe. Zavrtěla jsem nad sebou beznadějně hlavou.
Mezitím, co jsem odešla do krajiny snů, se Zakar zvedl a začal se s díkem otáčet. Znovu jsem zamručela na souhlas a kývla hlavou, jak toho u mě bylo zvykem. Možná si se přidala do smečky, ale ve finále se nic nezměnilo. Frustrovaně jsem vydechla ve snaze tu myšlenku ihned zapomenout, když mě znovu do přítomnosti vrátil Izumi. Otočila jsem se na něj a pousmála se. Druhý vlk mi tu nevadil, koneckonců byl celkem v pohodě, ale přeci jen mi menší společnost vyhovovala více. Nad jeho otázkou jsem chvíli popřemýšlela, ale když jsem ho viděla, rozhodla jsem se zůstat. "Tati to ještě chvíli vydrží," usoudila jsem šeptem nahlas a skočila do jámy, kde předtím ležel Zakar. Sníh, který byl předtím zamrzlý pod jeho teplem roztál a krev taky něco rozpustila, takže jsem začala hrabat na těch místech. Neviděla jsem v jámě další využití, ale byla jsem ráda, že by mohla několika jiným zvířatům posloužit jako úkryt. Třeba lišce. Napadlo mě, přičemž jsem si hladově olízla čenich. "Ehm... Třeba si ji vyhlídne nějaké zvíře," špitla jsem nejistě, jako bych na svůj návrh potřebovala jeho svolení. Jediné svolení mi ovšem tuto zimu udával hlad.

Vzduch protnul Izumiho hlas a já si z nějakého důvodu oddechla. Znamenalo to, že konverzace konečně nebude jen na mně. Zakar se mě mezitím stále vyptával na smečku, což mi vyhovovalo. Nemusela jsem vymýšlet, jak zaplnit ticho a stačilo mi odpovídat na otázky, i když jsem pohled stále měla nervózně sklopený k zemi nebo jím brouzdala po okolí. Nad jeho otázkou jsem se pousmála Tobě nic neunikne, co? Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neříkala. Nebránila bych tomu, kdybych ho znala dobře, ale jako v podstatě neznámá jsem se držela stranou jakýchkoliv zbytečných slov. "Mhm," zabručela jsem a kývla hlavou na souhlas. S tím jsem si vystačila, vzhledem k tomu, že od něj vzápětí přišla další otázka. Musela jsem se nad ní zamyslet více, než jsem chtěla. Prvních pár dní jsem si užívala, no ta záchrana světa to trochu zkazila a zima taky v lese nepůsobila příliš hezky, ale nic jsem měnit nechtěla. "Dobře...?" odpověděla jsem nejistě. Kdybych si myslela, že se ve smečce nebudu cítit dobře, nikdy bych se nepřidávala. Přidala si se, aby jsi alespoň trochu překonala ostych. A našla jsi docela jackpot. Pousmála jsem se při vzpomínce na Tati a ostatní členy smečky, především tedy vlčata.
Od Izumiho přišla pro mě překvapivá otázka. Ne, že by mě překvapovalo její znění, jen jsem se jeho hlasu skoro lekla. Nadšeně jsem mávla ocasem, když jsem zjistila, že bych mohla být následujících několik minut naprosto zticha. Možná by se mi s dvěma vlky vedle podařilo i nenápadně vypařit, ale to jsem si zatím nechávala jen v záloze. Přeci nebudeš utíkat... Panebože, na to by jsi v životě nezapomněla. Už jen proto tu zůstaň. Přikázala jsem si. Z přemýšlení mě vytrhl Zakar, který na otázku začal odpovídat až podivně soukromě. Nedůvěřivě jsem naklonila hlavu na stranu a přimhouřila oči. Proč nám to říká? Setkání se Smrtí mě stále děsilo a překvapovalo mě, s jakou jistotou to všechno říkal. Chtěla jsem se s ní setkat, ale všechno to klidně mohlo počkat tak za... deset let. To se s ní setkám určitě.
Nervózně jsem sebou ošila, když skončil. "To je pěkný," prohodila jsem, abych nevypadala, jako že mě jeho vyprávění nezaujmulo. Ve skutečnosti nezaujmulo, ale byla jsem ráda, že se o tu mrtvou alespoň trochu staral. Trochu to uklidnilo tu malou skulinku v mysli, která neustále utíkala před vrahy a úchyly tady v okolí. Nervózně jsem se usmála, abych nezněla tak suše a nechala mluvení na Izumim, který otázku položil.

Nadále jsem pokračovala v konverzaci pouze s naším novým společníkem. Bylo mi líto, že se Izumi nijak nezapojoval do konverzace, ale snažila jsem se to ignorovat a žít vlastním proudem, než mě vyrušilo jeho prudké vydechnutí. Obrátila jsem pohled k němu a rychle si ho prohlédla, jako bych hledala stopy zranění. Nedivila bych se, kdyby si to sem přitáhl někdo neviditelný. V téhle zemi nešlo věřit ani stromům, což mě přivedlo zpět ke konverzaci se Zakarem. Nechala jsem jeho otázku chvíli bez odpovědi a pro jednou se také věnovala Izumimu. Přisunula jsem se k němu, ne natolik, aby si toho musel nutně všimnout, ale bylo v tom gestu něco povzbuzujícího. Kdyby to bylo nutné, byla jsem ochotná jednomu nebo druhému říct, že nemáme zájem o konverzaci. Jen jsem netušila, komu bych tu pomoc nabídla. Sama sobě. Poradila jsem si, ale tu myšlenku zahnala. Chtěla jsem do lesa přinést alespoň něco.
"Měla, ale hodně málo," pokrčila jsem rameny, jako by to byla samozřejmost. I když... Letošní zima to pravděpodobně jako samozřejmost zavedla. Sice jsme nebyli ještě ani na jaře, ale už jsem se modlila, aby další zima byla milejší. Nevadilo by mi ani celoroční léto. Zakar na moji otázku odpovídal naprosto normálně, ale i tak jsem zabodla pohled do sněhu a zůstala tiše. Jen jsem jemně přikývla, abych mu dala najevo, že jsem mu rozuměla. Doufala jsem, že se tentokrát zhostí konečně konverzace Izumi, ale vlk dál pokračoval. Otázka na moji maličkost mi vykouzlila úsměv na tváři, ještě, když se týkala smečky. Přinést domů další hladové krky, asi bych se stala potravou já, ale ráda jsem o ní mluvila. "Borůvková," odpověděla jsem po tom všem nadšení jednoduše a na jeho otázku jen zavrtěla hlavou v nesouhlasu. Byla to pěkná představa. Určitě by mu tam bylo líp, než ve smečce, o které vyprávěl on. Pomyslela jsem si při pohledu na Izumiho, od kterého jsem konečně očekávala nějaká slova. Vypadal, jako by měl každou chvílí citově vybuchnout.

Tiše jsem na Izumiho přikývla, když se ke mně starostlivě přesunul. Nehnula jsem ani brvou, ale srdce se mi znovu úzkostlivě rozbušilo. Na tuhle konverzaci budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Vděčně jsem se usmála.
Přestala jsem Zakara propalovat pohledem a sledovala pohyby Izumiho. Netušila jsem, jestli to gesto mělo být schválně - a jestli to byl zvyk z minulosti, nebo se tolik bál. Já neměla strach, spíše mě zevnitř pomalu rozkládala zvědavost. Chtěla jsem se dozvědět tolik věcí, na které jsem se normálně zeptat nemohla. Jak se to stalo, proč se to stalo, jak to udělal, kdo to vlastně byl. Z přemýšlení nad různými dotazy mě vytrhl až jeho hlas, který Izumiho pobízel, aby přestal. Jeho uchechtnutí mi přišlo trochu hrubé, takže jsem se na Izumiho povzbudivě usmála, aby si nepřipadal tak trapně.
Vlk ještě chvíli přemýšlel, než začal konečně mluvit. Začal vyprávět, jako bychom si od něj přáli pohádku na dobrou noc, ale snažila jsem se to přejít v klidu. Ve skutečnosti jsem chtěla znát jen zápletku příběhu, která by mi zodpověděla všechny ty otázky. I tak jsem se nad jeho popisem zimy zarazila. Borůvková smečka také neměla co jíst a já lovila jen sama za sebe - nebo hledala mršiny jako předtím. Neuměla jsem si představit, že by to měl někdo ještě horší. Možná to bylo tím, že jsem se alespoň měla kam vracet. Srna? Pozastavila jsem se i nad jeho kořistí. Hladově jsem si olízla čenich. Měl ve finále větší štěstí, než já - jen mě můj lov připomínala již smytá krev ze zadních tlapek a strupy, které zakryly rány. Když Zakar zakončil své povídání, zůstala jsem jen s pohledem zabodnutým v naší díře. Neuměla jsem si představit, jak moc ji neměl rád - k nikomu jsem takové pocity nechovala, a tak mi fakt, jaké to pro vlčici muselo být, vehnal slzy do očí. Párkrát jsem zamrkala, abych je zahnala. Zalez. Přikázala jsem tiše své citlivosti a vrátila se myšlenkami zpět do reality. Tyhle věci se děly.
Vlk znovu pokračoval. Chápavě jsem přikývla. Nemohla jsem mu vynadat ani nic takového, koneckonců bych se nakonec musela zachovat stejně. Při zmínce o smrti jsem sebou nepozorovaně trhla. Setkala jsem se s Životem, což bylo to nejlepší setkání vůbec - přesto mě to ke Smrti také táhlo. Tušila jsem, že jestli ji někdy najdu, bude to největší chyba v mém životě.
Vzduch na tu chvíli zaplnilo ticho. Mlčela jsem a snažila se ztišit i svůj dech, abych ani jednoho nerušila v rozjímání, které po tom vyprávění jistě nastalo. "Teď mám hlad," ušklíbla jsem se, abych trochu odlehčila atmosféru a narážela tak na zmíňku o srně. Hlad jsem jinak měla snad pořád, i když jsem se najedla - ale nebylo to tak hrozné, abych jím znovu trpěla. To se zvládne. Do jara. Myšlenky mi nakonec zaplnily otázky o tom, co přichází po smrti.
"Tak... Já bych u nás ve smečce nikomu neublížila ale... Asi by se našel někdo, koho nemám ráda?" řekla jsem nejistě, protože by se nikdo nenašel. Měla jsem podivné nutkání mrtvou vlčici chránit, nad čímž jsem rázně zavrtěla hlavou. "Promiň," omluvila jsem se předem, i když moc nebylo za co. Většinu času jsem chtěla bránit všechny. Kdybych se snažila, našla bych si něco pozitivního i na Smrti samotné.

Když už jsme přestali házet sníh, vlk se začal zvedat. Značně jsem si oddechla nad tím, že už po nás nic nechtěl. Když se vyhrabal z naší jámy, už nevypadal tak děsivě. Sem tam mu v srsti trčela zaschlá krev, ale sníh na zádech mu už v podstatě splýval s kožichem okolo a jeho rána tak nepřitahovala takovou pozornost. Držela jsem si od něj značný odstup, ale trochu jsem se uvolnila. Teď, když už jsme mu nemuseli házet sníh na záda, přišel konečně čas na konverzaci. Ticho mě už poněkolikáté za den tížilo na bedrech a nemohla jsem se dočkat, až zase budu moct volně dýchat. Zařadila jsem se po bok Izumiho a přemýšlela, jestli se cítí stejně, nebo jestli se mu myšlenky točily kolem něčeho jiného. Tak či tak jsem tušila, že nemyslí na to, jak je Zakar hodný a úžasný - i když prozatím jednal při nejmenším zdvořile.
Od vlka se nám dostalo poděkování, na které jsem jen neurčitě přikývla. Nemáš zač se mi nějakým způsobem zaseklo v hrdle a chvíli jsem se dusila, abych k sobě kašláním nepřitáhla moc pozornosti. Nádherný. Posadila jsem se alespoň dva metry od každého vlka a snažila se nepřitahovat zbytečnou pozornost, když mi vlk konečně odpověděl. Vyšla z něj odpověď, kterou jsem očekávala - přesná a přeci vyhýbavá. Už jsem se s stím skoro spokojila, když se pohledem vrátil ke mně a dokončil svoji větu. Zatnula jsem zuby, aby mi nespadla čelist a v hlavě se mi automaticky přehrával seznam vlků, které jsem znala, jako by to mohl být zrovna někdo z nich. Kaya? Kaleo? Storm? Styx? Blue? Aranel? Duncan? Vzpomněla jsem si, jak nám říkal, že se o to postaral. Povytáhla jsem obočí a zabodla pohled do země. Takovéhle zranění bych ze svých známých odhadovala maximálně jako práci šedivé, ale těžko říct, jestli by ji dokázal přeprat. Vrátila jsem pohled zpět k němu a uvelebila se na místě. Tak tohle si poslechnu. Věnovala jsem mu vyzývavý výraz, jako by ho mohl donutit mluvit.

Vlk, Zakar, za celou dobu nic neřekl, ale cítila, jak se mu pod mým a Izumiho dotekem napínají svaly. Nebyl to zrovna příjemný zážitek a chvíli jsem uvažovala, kde jsem zapomněla na svůj původní cíl - najít nějakou mršinu. Žaludek se mi přestal zvedat, ale vlk po nás chtěl další várku. A navíc se mi krev dál nepříjemně lepila na bílou srst na tlapkách, což také nebyla příjemná záležitost. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou, tohle jsem rozhodně dělat nechtěla. Zachraňuješ životy. Pomáháš. Je to dobrá věc. Povzbudila jsem se a nahrnula mu na ránu ještě trochu sněhu. Vítr znovu neposlušnou bílou hromádku odvál, ale již ne celou, a něco zůstalo nalepené na rudém sněhu. Přestala jsem mu tak na ránu tlačit a pouze mu sypala sníh tam, kde mu hnědé odstíny zakrývala krev.
Vrátila jsem se pohledem k Izumimu a přemýšlela, co by jsme měli říkat. Ticho teď nepůsobilo tak trapně vzhledem k tomu, že jsme měli v tlapkách celkem náročnou práci, no stejně mi to nebylo úplně příjemné. Navíc mi akorát připomínal to příšerné dobrodružství za záchranou světa. Na to jsem vzpomínat nechtěla. "Bylo to zvíře?" zeptala jsem se nakonec. Zvědavost mi nedala a musela jsem alespoň něco zjistit, i když to byl naprostý cizinec. Nervózně jsem zabodla oči do sněhu a přestala mu na ránu sypat další vrstvy, abych mu neublížila. Chtěla jsem znát svoji odpověď.

Počasí nám nepřálo, to mi bylo jasné, no nic jsem neříkala. Doufala jsem, že by to vlkovi mohlo stačit, ale i on sám se nakonec ozval. Přestala jsem hrabat a nechala v tom na chvíli jen Izumiho. Super nabídka. Frustrovaně jsem vydechla a říkala si, že jsem za poslední měsíc viděla, cítila i slyšela mnohem horší věci. Ale ničeho si se nedotýkala. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se uklidnit srdce, které mi bušilo na poplach snad i v hlavě. Nejistě jsem trochu sjela do jámy, abych měla k vlkovi lepší přístup a nahrnula mu na ránu co největší množství sněhu, přičemž jsem tlapu ani na moment neodsunula. Netlačila jsem moc, jen tak akorát, aby sníh zůstal na místě, no zrovna málo to taky nebylo. Rána byla navíc dost široká a nestačila mi na ni jen jedna tlapa, takže jsem hodila prosebný pohled na Izumiho. Co by bez tebe někteří dělali, kdyby jsi nebyla. Ušklíbla jsem se v mysli, ale byla to myšlenka spuštěna čistě adrenalinem. Hlavou se mi jinak stále honil fakt, že jsem právě vlkovi mohla poranit důležité orgány tam uvnitř.
Dostalo se nám od něj i představení, což bylo mnohem víc, než co nám řekl ke svému zranění. "Já jsem Wizku," řekla jsem, na rozdíl od setkání s Izumim, až přehnaně nahlas. Krev, která na jeho ráně ještě nebyla úplně zaschlá, barvila sníh pod mou tlapkou do ruda a vytvářela nepěkně vypadající hrudky. Obrátila jsem oči v sloup a polkla všechno, co jsem ještě měla v žaludku. To mohlo počkat na jindy.

//ležim tu po tmě a nevidim na klávesnici, pardon za chyby :DD

Chvíli jsem vlka ještě zkoumala, než se mi od něj dostalo přikývnutí. Zadívala jsem se do dálky a přemýšlela nad tím, co jsem komu udělala. Jeden nemluví, druhý nemluví, třetí nemluví. Super trio. Nemyslela jsem to tak, že by mi více vyhovovala mluvící společnost, spíše naopak, jen mě to ticho znervózňovalo. Vrátila jsem se zpět do reality a prohlédla si vlkovu ránu. Netušila jsem, co ho pokousalo, ale rozhodně to nemohlo být moc příjemné. Sama jsem toleranci bolesti měla téměř na bodu mrazu a s takovou ránou už bych si hledala kytky.
Sledovala jsem, jak se vlk položil do vyhrabané jámy a ve finále byla ráda, že alespoň k něčemu posloužila. Žaludek se mi při pohledu na ránu zvrchu trochu zhoupl a než jsem se chopila práce zasypávače, musela jsem to chvíli rozdýchat. Hodila jsem pohled po Izumim, abych ho zkontrolovala. Byla jsem vděčná, že vzal roli mluvícího na sebe a věnovala jsem mu za to jeden vzácný upřímný úsměv.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se nejistě, abych nevypadala neslušně. Vlk se odpovědi na jiné otázky vyhýbal, což mě znervóznilo, ale nechtěla jsem mu rýpat do soukromí. Zvědavost, která se před chvílí chtěla šťourat pouze v Izumiho myšlenkách se najednou ještě zvětšila, ale opět jsem si ji moc nepřipouštěla. Nahrnula jsem tlapkami sníh nad jámu a čenichem mu pomohla, aby dopadl nově příchozímu na ránu. Bylo značně složité to udělat jemně, takže jsem zůstala v přikrčené pozici a očekávala nějaký dívčí pokřik.

Chvíli to vypadalo, že z toho nic nebude, ale nakonec jsem ho dokázala rozpovídat. Trochu jsem se uvolnila a vydechla zadržovaný vzduch, jen abych ho při každém dalším tichu zase zadržela uvnitř. Izumi se mě pokusil uklidnit, ale ve skutečnosti mi akorát přidělal větší starosti. Nebylo to tak, že bych se o něj zajímala natolik, abych ho chtěla zbavit myšlenek na... Na cokoliv myslel, co ho nutilo zůstat potichu. Jen jsem nechtěla vidět zrcadlo. Musím. Problesklo mi hlavou hned po jeho ujištění, ale přikývla jsem. Nic mi do toho nebylo a ačkoliv se mi zvědavost pomalu plížila po tváři, zůstala jsem naprosto v klidu.
Na moji pochvalu zareagoval podobně, jako já předtím. Zabodla jsem pohled do země, aby neviděl můj spokojeně pobavený výraz a podívala se zpět na něj. Bruslila jsem pohledem všude kolem něj, někdy na jeho tlapky, někdy na jeho ocas, na nebe - a jen občas jsem se zaměřila i na oči, které mě nyní probodávaly. Snažila jsem se přimět všechny svaly, aby zůstaly na místě a nehnuly pohledem, neboť to by bylo neslušné. Za odvrácený zrak, který jsem mu následně věnovala mohl nejen dostatek výdrže, ale také jeho lichotka. Oči byly asi to jediné, co jsem na sobě měla ráda, ačkoliv v takovéhle zimě nemohly mít tak pěknou barvu. Děkovně jsem přikývla a pousmála se, ale tentokrát jsem nechala pohled zabodnutý v jámě. Jemně jsem do ní máchla tlapkou, aby Izumi přestal s hrabáním. "To je v pohodě," zamumlala jsem tiše, ale mohl zaslechnout děkovný tón.
Překvapilo mě, že ještě neobjevil svoji magii. Přemýšlela jsem, jestli se jeho oči zbarví a do jaké barvy. Přemýšlela jsem nad tím tak dlouho a uvědomila jsem si, že na něj zírám, až když mě vyrušil jeho hlas. Nastražila jsem uši a rozhlédla se kolem tak akorát včas, když se k nám plížil potrhaný vlk. Měl podobné barvy jako Izumi, a působil alespoň podobně mile jako on - až na to, že naprosto vynechal pozdrav. Nechala jsem to bez povšimnutí, koneckonců ho to muselo pěkně bolet. Tiše jsem přikývla a odstoupila od jámy. Kdyby si do ní lehl, bylo by značně jednoduší ho zasypat, než tahat rozpadající se sníh nahoru.

Po chvíli jsem přestala hrabat. Tlapkami jsem narážela do zamrzlého sněhu a nakonec jsem svůj cíl dohrabat se až k hlíně vzdala. Unaveně jsem si oddychla a zaměřila se na vlka. Teď jsme měli díru tak pro jednoho většího vlka, rozhodně ne pro dva, ačkoliv já se dala počítat tak za polovinu. Jindy by mě ta myšlenka potěšila, ale nelíbila se mi představa čouhajících kostí. Byla jsem vděčná, že jsem se nemohla podívat na svůj odraz. Řekni něco. Problesklo mi hlavou, ale netušila jsem, jestli to byla tichá prosba pro mě nebo vlka. Jindy bych si to nepřála, ale nechtěla jsem ho zklamat. Ze začátku se snažil a já, jako vždy, zase všechno zkazila. Vzpomněla jsem si, jak jsem nechala vlče na pospas strachu a ani si toho pořádně nevšímala. Chodící katastrofa. Netušila jsem, kde se najednou znovu vzali všechny ty sebevědomí schazující myšlenky, ale ten vlk na to měl auru, zvlášť, když na má slova nic neříkal.
"Nepřemýšlej tolik," vyhrkla jsem, než jsem si to stihla rozmyslet. Ihned jsem svých slov zalitovala, ale snažila se úzkost držet co nejdál v pozadí. Netušila jsem, co se mu honilo hlavou. Před chvílí byl samá lichotka a slova a najednou mlčel. Nemyslela jsem svůj poloviční rozkaz zle. Nechtěla jsem, aby se cítil stejně špatně, jako já, když jsem se moc ztratila v myšlenkách. Na tohle nejsi dělaná. Připomněla jsem si, když jsem si narychlo v hlavě formulovala věty, abych udržela konverzaci v pochodu. Na to jsem rozhodně nebyla dělaná. "Ehm, budeš se pak cítit špatně," vysvětlila jsem, pravděpodobně marně. To bylo zoufalý.
Radši jsem dál pokračovala v tichu a dělala, že pořád hrabu, i když jsem už hrabala jen na prázdno a zamrzlý sníh mi škrábal polštářky na tlapkách. Sem tam jsem mrkla na vlka a zkontrolovala, jestli neodchází. Na jednu stranu jsem měla chuť se vypařit, ale byl tu jen on a nemohla bych nad tím přemýšlet do konce života. Na druhou stranu jsem ho chtěla znovu rozmluvit. "Hezké barvy," rozsvítil se mi najednou na tváři úsměv. Znovu jsem si začala prohlížet jeho srst. Tentokrát to znělo upřímně, a také to bylo upřímně myšleno. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem ze sebe dostala alespoň další dvě slova, když už nic. "A... co magie?" pokračovala jsem nadějně. Jeho oči mi nic neřekly, ale po té otázce už jsem nic dalšího nepřidala. Začínala jsem se cítit spíše otravně, než hrdě.

Vlk se mnou ochotně pokračoval v práci. Věnovala jsem mu tentokrát pravý vděčný úsměv a pokračovala na své straně. Chvíli jsme stále pokračovali v naprostém tichu, než zopakoval moje jméno. Na chvíli jsem zaváhala v pohybu, ale pokračovala jsem v hrabání dál, snažíc se co nejvíc ignorovat jeho přítomnost. Je to v pohodě. Komunikace. Je normální, hodný. Budeš to mít alespoň hotový raz dva. Připomínala jsem si, jenže bylo podivné slyšet mé jméno od někoho jiného. Jistě, ostatní mě také oslovovali, no přišlo mi, jako bych v jeho hlase doopravdy zaslechla zaujetí. Vrhla jsem na něj jeden další rychlý pohled a zvědavě naklonila hlavu na stranu. Ten vlk byl záhada. Většina vlků tady se dala snadno přečíst, nebo alespoň ta část, kterou dávali najevo, jenže on se za tu chvíli nijak neprojevil. Moc jsem si zvykla na zdejší povídálky. Pousmála jsem se. Tohle mi vyhovovalo víc, ačkoliv pochvala mého jména mi vehnala do tváří nepříjemné horko. Zavrtěla jsem hlavou. Ostré. Obyčejné. Oznámkovala jsem své jméno vlastními slovy.
Vlk se představil jako Izumi. Pochybovala jsem, že jsem kdy slyšela jméno na I, ale ta novinka se mi líbila. "To je taky hezké," pokusila jsem se, no znělo to víc než suše. Jsi marná. Oznámila jsem si sama pro sebe. Chvíli jsme znovu pokračovali potichu, když od něj přišli další chváli a dokonce i otázka. Takže není tak tichý. Pomyslela jsem si a podívala se na něj nanejvýš podezřívavým pohledem. Tohle rozhodně neznělo jako že se mě chystáš každou chvíli unést do svého harému. Prolítlo mi hlavou a ačkoliv jsem se tu myšlenku pokusila zahnat, byla jsem k němu najednou opatrnější. "Děkuju," odpověděla jsem prostě, při čemž mi hlas maličko přeskočil. Otráveně jsem nad tím povytáhla obočí a zavrtěla hlavou. Měla by jsi dostat nějakou cenu. Pokračovala jsem ve svém vnitřním monologu. Chvíli jsem si dávala načas, než jsem se rozhodla, že jeho otázku zodpovím. "Hledala jsem něco k jídlu," vysvětlila jsem zatím nejdelší větou. "Ale třeba to do jara vydržíme," dodala jsem s pokusem o trochu lepší konverzaci. Vzhlédla jsem k obloze, ale mraky se stále honily před zářivou koulí, takže žádné teplo nebylo. Vrátila jsem se pohledem zpět k Izumimu a mimoděk na něj přimhouřila oči, když se přede mnou objevil rozmazaný flek. Miss Wizku. Nervózně jsem se pousmála a přestala se snažit, abych jeho barvy viděla normálně. "Dalekozrakost," vydechla jsem nervózně, abych předešla otázkám. Víc ztrapnit jsem se nedokázala snad za celý život.

Chvíli to vypadalo, že vlk zůstane stát a budeme na sebe jen koukat, ale nakonec se dal do pohybu. Využila jsem momentu, kdy nebyl moc blízko a rychle si ho prohlédla. Tvář měl rozdělenou barvami napůl, což na mě působilo velmi podivně, no divné věci byly nejlepší věci. Srst se mu podobně jako Whiskeymu na několika místech střetávala s různými odstíny hnědé a sem tam se obrys jeho bílých částí ztratil ve sněhu. Dovolila jsem si i sekundový pohled do očí jen, abych zjistila, že jsou zlaté. Připomnělo mi to setkání se Styx. Tenhle by přežil.
Přestala jsem si ho trapně prohlížet a zabodla pohled do země. Když přišel blízko, automaticky jsem udělala krok vzad. Dříve jsem to dělala, abych ostatní neviděla rozostřeně, ale tak nějak se to stalo zvykem. Čím větší osobní prostor jsem kolem sebe měla, tím lépe se mi dýchalo. S trochou vytížení jsem se přestala dusit sněhem a na jeho otázku jen zamručela v souhlas a přikývla hlavou. Vlk se okamžitě nabídl, že mi pomůže s mým úkrytem. Působil mile a nemluvil moc, což mi vyhovovalo, ačkoliv jsem se bála možného nadcházejícího trapného ticha. Byla jsem ráda, že mi chtěl pomoct, na jednu stranu jsem si akorát uvědomila, jak strašně musím vypadat. Pohled jsem už sice měla pevně zabodnutý v zemi, ale kdybych mohla, ještě bych si oči vytrhla.
"Klidně," vydechla jsem, abych vlka nenechala ani chvíli čekat. Celým vlkem jsem křičela, že bych si ve skutečnosti poradila sama, ale mozek se rozhodl jinak. Vzdávám to. Nervózně jsem hrábla tlapkou do sněhu nad náhlým tichem, které se rozlehlo hvozdem. Vrhla jsem na něj ještě jeden pohled a nakonec jsem byla ráda, že jsem ho neodmítla. Byl až moc hodný na to, abych mu ublížila - alespoň takové následky jsem očekávala. "Em, já jsem Wizku," prohlásila jsem nervózně. Většinou jsem si ticho užívala, ale naposledy kdy na mě někdo nechrlil jednu věc za druhou mi byl sotva rok - navíc tento byl úplně neznámý a vzhledem k tomu, jakým způsobem mě našel, bylo na místě představit se jako první.

Pokračovala jsem ve svém hrabání, než mi tlapky vypověděly službu a musela jsem se narovnat. V zádech mi nepříjemně zapraskalo a znovu to ve mně vzbudilo stesk po období, kdy jsem nemusela každý den bojovat o jakýkoliv kousek žrádla. Zavrtěla jsem zklamaně hlavou a zvedla ji k obloze v očekávání dalšího sluníčka, ale ta byla stejně zatažená, jako předtím. Žádné slunce, žádné jídlo, žádný život, nic tu není. Minulou zimu to tak nebylo. Prolétlo mi hlavou. Netušila jsem, kdo a co udělal tak strašného, že se nám Život snad i se Smrtí pomstil. Hladově jsem si olízla čenich, ale potlačila jsem zakručení v žaludku a vrátila pohled ke své nové jámě. Ani zdaleka nedosahovala na zem a překvapilo mě, že jsem za tu dobu vyhrabala tak málo. Jistě, když mi všude lezou kosti. Vydechla jsem a zalezla si alespoň do toho mála, co vzniklo.
Lesem se ovšem rozezněly kroky. Ani jsem se nestihla pořádně uvolnit, když se kousek ode mě mezi stromy proplétal cizí vlk. Výborně. Doufej, že si tě nevšimne, jsi vážně nenápadná. Tiše jsem zavrčela na černou část svoji srsti a sklonila hlavu do sněhu, což ve finále mělo opačný efekt, než který jsem chtěla. Chvíli jsem mžourala na pohybující se tělo, než mi došlo, na jakou vzdálenost to vlastně nevidím. Měla jsem tušení, že mi hlad začínal pojídat mozkové buňky. Uchechtla jsem se nad svojí hloupostí, přičemž se mi do hrdla dostalo to málo, co padalo z nebe. Prudce jsem se rozkašlala a zatřásla hlavou, abych se zbavila lechtání, při čemž můj plán zůstat skryta naprosto spadl. Neuvěřitelný. Zůstala jsem koukat na místo, kde se vlk pohyboval a nahodila co nejlepší milý úsměv. Falešný, ale nechtěla jsem tu nikomu kazit náladu.

//Borůvkový les přes Středozemní propadlinu

Přišlo mi to podivné, najednou vedle sebe nemít vlče. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nemohl být Whiskey nějaký vlčovrah, ale musela jsem si připomenout, že Tati ani nebyla moje. Brala jsem ji spíše jako kamarádku, s kterou jsem byla schopná se bavit. Na rozdíl od ostatních. Přemítala jsem nad konverzacemi, které jsem vedle. Neříkala jsem toho moc, ale vždycky jsem si dokázala najít důvod, proč na sebe nadávat. Nebo ty Duncanovy kecy. Automaticky jsem zakroutila očima a začala se rozhlížet kolem po něčem, co by se dalo sníst. Nechtěla jsem se dvakrát obtěžovat s lovem, a tak jsem spíše větřila kovový zápach krve z nějakého zbytku. Moje vlastní krev už se tím broděním sněhem smyla, no všimla jsem si, že se mi na tlapce zračí nová jizva. Nejlepší den mého života. Zavrčela jsem pro sebe ironicky. Jako by nestačilo, že mi přes půlku obličeje do okolí svítila vybledlá jizva od té šedivé. Nikdy jsem na ni neměla vyloženě vztek. Skoro, jako bych na nikoho vztek mít nemohla - ačkoliv to bylo možná tím, že jsem všechno házela na sebe.
Zastavila jsem se uprostřed dalšího lesa. Stromy tu byly opadané a skrz větve sem tam dokonce prosvitlo mezi mraky slunce. Nadšeně jsem vydechla a naklonila hlavu na stranu, abych dostala alespoň trochu teplého světla. To blaho netrvalo ani minutu, když se vítr znovu zvedl a slunce zastínil. Díky moc. Pokračovala jsem v dialogu s neznámým tvorem, který nejspíš sídlil v mé hlavě. Povzdechla jsem si a pokračovala ve větření něčeho, co by se dalo sníst, ale zdálo se, jako bych zase měla skončit na sněhu a kořínkách. Měla jsem hodně chutí se sebrat a vyrazit zpět domů, ale už mě tu drželo moc věcí. Jen jsem nevěděla, jestli si je zasloužím.
Místo lovu jsem začala pomalu v hlubokém sněhu hrabat díru. Plánovala jsem se dostat až k zemi, abych do ní mohla skočit a pořádně se vyspat. I to by mi mohlo dopřát podstatnou dávku energie nejen potřebné, ale taky energie k životu a konverzaci. Navíc mě hrabání alespoň trochu zahřívalo.

//Odpojuji se, mám vyhlídnutou domluvenou hru. Díky za babysitting Whiskeymu :DD

Měla jsem obavu z toho, jak by mohla malá reagovat na moji přítomnost po tom incidentu. Stále jsem se úplně nezbavila pocitu, že bych na někoho měla házet vinu a stále to schytávala moje maličkost. Překvapilo mě, když vyjekla, podstatně veseleji, než když pelášila pryč od tůňky. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a usmála se. Už jen to zkomolené jméno mi udělalo radost, a při zkomolenině Blueberryho jsem se uchechtla. "Mhm, pořád na stejné pozici," přikývla jsem. I kdyby se vrátil do lesa, nejspíš by Tati chvíli nelez do zorného pole. Byl sice alfou ale... Povinnosti s ní už měl za sebou, takže nebylo proč ji děsit ještě víc. Byla jsem vděčná, že pečovatelkou je Aranel, která měla taktéž modré oči a nemohla malou vyplašit.
Vrátila jsem pozornost k Whiskeymu a přikývla. Chvíle nadšení mi dovolila odlepit oči od země a prohlédnout si ho. Srst se mu hned v několika místech prolínala s jinou barvou a těžko říct, jestli byla v tomhle lese hůř vidět Tati nebo on, zvlášťě v tomhle období. Tiše jsem přikývla na jeho větu o seznámení. Cítila jsem se zle za to, že jsem nic neříkala, ale nebyla jsem vlčice mnoha slov.
Vlk se věnoval svému vlčeti a vlče se věnovalo Tati, takže jsem si trochu oddechla, při čemž mi břicho nespokojeně zamručelo. Zatnula jsem zuby a byla jsem si jistá, že bílá část mého těla se změnila na rudou, no snažila jsem se to přejít bez poznámky. Asi bude pršet. Rozhlížela jsem se kolem, než mi došlo, že zbytek bachyně už jsem měla dávno v sobě. Alespoň jsem byla poučená z minule. Nenechávat nic na poslední chvíli.
"Tati, co kdyby jsi si s kamarádem pohrála, hm?" přerušila jsem své myšlenkové pochody a obrátila pohled k Whiskeymu. "Zkusím najít jídlo," vysvětlila jsem jednoduše a chvíli ještě přemýšlela, kam jsem hodila vychování, když už mi nešla slova. Nakonec jsem se odlepila od své pozice. "Ahoj. Zase vrátím," prohodila jsem spíše k Tati a vydala se z lesa ven. Jen nerada jsem zase opouštěla les, no radši bych marně hledala s energií, než polomrtvá.

//Východní hvozd přes Středozemní propadlinu