Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše jsem naslouchala jejich rozhovoru. Neyetri? Morfeus? Cítila jsem se naprosto vynechaná z rozhovoru. Na jednu stranu jsem si oddechla, že se ode mě přesunula pozornost, no radši bych, kdybych tam nemusela vůbec být. Chtěla jsem něco navrhnout malé, aby mě odsud dostala, no to už se do ní zase navážel ten duchařík. Naštvaně jsem přimhouřila oči, ale pořád jsem nic neříkala. Jednoduše jsem se neodvážila a ještě jsem u toho všeho musela dýchat, což byl asi nejtěžší úkol. Každou chvíli, když mi přišlo, že se pozornost znovu přesune na mě, se mi dech zarazil na půl cesty.
Vrátila jsem se myšlením zpět k Tati. Její reakce mě znovu zarazila, když jsem si vzpomněla, jak mi o ohni vyprávěla. Takže za to doopravdy mohli vlci s magií ohně? Najednou mi jí přišlo líto a dostala jsem chuť ji před Blueberrym chránit, i když vlastně vůbec nebylo proč. Než jsem ale stihla cokoliv udělat, teplo, které její malé tělo vysílalo do mé tlapky najednou zmizelo a pelášilo sněhem pryč. Zůstala jsem chvíli jen zírat, než mě probudil Blueberry. Tiše jsem přikývla a byla ráda, že konečně dostávám nějaké rozkazy.
Vrhla jsem pohledem k Duncanovi. "Čau," kývla jsem hlavou. Už minutu se nechoval jako blbec a tak jsem došla k závěru, že bych měla mít alespoň nějakou slušnost. Možná stál na území jiné smečky, ale pořád ve vyšším žebříčku. "Uvidíme se," prohodila jsem o tón mileji k Blueberrymu a vydala se tunelem, který si Tati probourala vrstvou sněhu. Musela jsem vymyslet, jak toho chudáka uklidnit.

//Borůvkový les

Ignorovala jsem jeho poznámku o novém slově, které jsem chudáka Tati naučila. Z méhlo pohledu v okolí nastal čirý zmatek a snažila jsem se najít různé způsoby, jak se vypařit - a přitom ještě poslouchat, co všichni říkají. Na poznámku o lásce jsem Duncanovi věnovala oči až někde v mozku. Neber to vážně. Říkala jsem si. Nebrala jsem vážně to, že by ve mně snad doopravdy našel vášeň, to vůbec ne - spíš fakt, že si ze mě dělal srandu. Zabodla jsem pohled do země a víc už se na něj ani nepodívala. Fakt, že jsem nemohla jen tak odejít, mi neuvěřitelně ztěžoval rozdýchávání úzkosti, která se tak najednou ujmula vedení mých posledních mozkových buněk. "Super," vydechla jsem nakonec ironicky, jako kdybych s tím jeho vyznáním souhlasila.
Vrátila jsem se myšlenkami zpět k Tati. Trochu víc zkomolila Blueberryho jméno, no neměla jsem síly ji opravovat. Navíc mi to přišlo spíše úsměvné a pokud byto majiteli jména vadilo, sám by ji již dávno opravil. Taky si stále trvala na svém, což mě ještě více znervózňovalo. Chci zpátky záchrannu světa. Zaúpěla jsem. "Je to přítel, jako já," pokračovala jsem milým hlasem ve vysvětlování, no to už se toho chopil samotný Blue. Povytáhla jsem obočí nad jeho vysvětlováním o magii. Možná byla malá, no nezdála se mi úplně blbá - ještě, když chvíli předtím vysvětlovala jednání na postu delty. Držela jsem ovšem jazyk za zuby, tak, jak se to slušilo.

Potlačila jsem nutkání plácnou se do hlavy, když začala malá opakovat. Proč zrovna já. Napadlo mě, ale alespoň to slovo využila proti němu. Sama pro sebe jsem se pousmála no, věnovala jsem Tati alespoň jeden výhružný pohled. Nechtěla jsem ji před ostatními sekýrovat. Duncana, jak se hnědý vlk představil, jsem se rozhodla úspěšně ignorovat. Automaticky jsem se rozhodla, že ho nemám ráda - a nejspíš ani nebyla šance, že bych kdy měla. Snílek v koutku mé mysli si představoval ignorantského prince, kterého princezna nakonec promění k dobru, no že bych chtěla, aby to byl zrovna tenhle případ, to se říct nedalo. Tiše jsem si odfrkla nad jeho ironií. Optimismus mě okamžitě opustil a přála jsem si jít se někam zahrabat. A znovu se najíst.
Tati se začala schovávat za mě, což mě probudilo z přemýšlení zpět do reality. Nadšeně jsem vydechla, když mi Blueberry dovolil si ji nechat. Jednali jsme o ní trochu jako o věci, no alespoň byly povinnosti za námi. Byla jsem si jistá, že po mně bude chtít malá znovu zajít k oceánu/jezeru, ale alespoň pro tu chvíli měla zařízenou ochranu. Věnovala jsem mu přikývnutí. "Děkuju," řekla jsem až přehnaně nahlas, abych se ujistila, že mě uslyší. Hned nato mnou projela vlna stydlivosti, ale nechala jsem to být.
Zpola jsem se otočila, abych mluvila přímo k Tati a zároveň ji nechala ochranu, kterou tak náhle začala vyhledávat. "Neboj, tenhle je hodný. Strejda Blueberry," vysvětlila jsem. Netušila jsem, co stálo za náhlým strachem, ale předpokládala jsem, že to tak vlčata občas mají. Já se před cizími styděla do dnes. "Ochrání nás před magorem Duncanem. A před tím tvým jeho svrabem," ušklíbla jsem se pobaveně. Z mého pohledu byla Tati prostě jen stydlivá a nenapadlo mě, že by ji mohlo něco děsit. Věnovala jsem hnědému vlkovi pobavený pohled. Na jednu stranu jsem chtěla být svědkem toho, jak odsud bude vykopnut, na druhou stranu jsem pořád chtěla být co nejdál odsud.

//Není už na les tma? OwO

Z tlamy mi uniklo něco jako polo zavrčení-zamručení. Odstrčila jsem Tati tlapkou stranou, naprosto nepřipravena čelit vlkovi - no nechtěla jsem, aby ji zkazil. Zamračeně jsem si ho prohlížela. Co mu mám asi tak říct? "Zalez odkud jsi přišel," nepředpokládala jsem, že jeho smečka měla kvality. Ne, že by Borůvková byla něčím víc, no nemyslela jsem si, že by ho tu kdokoliv přijal. K mojí úlevě přišel akorát na zavolanou Blueberry. Vydechla jsem zadržovaný vzduch a stáhla se do pozadí, aby si to s ním mohl vyřídit. Mile jsem se usmála a přikývla mu na jeho otázku. V rámci možností. Dodala jsem si v hlavě, no nechtěla jsem rušit jejich rozhovor. Překvapovalo mě, jaký klid si udržel, a i když to nevypadalo, že z toho budu mít problém, stále jsem mlčela. Tiše jsem se modlila, aby Tati dokázala držet jazyk za zuby a aby poznala, kdo je tu ten špatný. Netušila jsem, kdo tam toho duchaříka přines, no nestála jsem o jeho společnost už ani vteřinu.
Blueberry se konečně otočil k nám a mně se znovu zarazil dech v hrdle. Nebyl zlý, ale moc nadšeně taky nevypadal. "Tati," vydechla jsem prostě. "Ehm... Našla jsem ji při lovu," dodala jsem nejistě, jako by vlče bylo něčím zakázaným. Měla jsem podezření, že by takové pravidlo byl schopný zavést. "Nemá rodiče... A nemohla jsem jí tam nechat..." pokračovala jsem a jazyk se mi zamotával. A to jsem si dělala naděje, že jsem schopna komunikovat.

S úšklebkem jsem sledovala, jak se malá pomalu hrabe zpět na břeh. Zavrtěla jsem nad její ráznou odpovědí hlavou. "Jazyk se nevyplazuje, Tati," poučila jsem ji, ale v hlase mi stále zněl veselý tón. Nevadilo mi to, jen jsem nechtěla, aby měla v budoucnu problém u autorit. Když tu nebyl k nalezení nikdo, kdo by jí to naučil, musela jsem se chopit zodpovědnosti.
Na její otázku jsem zavrtěla vodou. Rozhodně jsem nedokázala to, co dokázala Aranel, ale třeba by se mi s trochou snahy podařilo led vlnkami pod ním rozbít, ještě kdybych k tomu přidala trochu své váhy. "Ne, ale můžu zkusit led rozbít," navrhla jsem zamyšleně, ale než jsem stihla cokoliv udělat, vyrušil nás hlas. Automaticky mi přišel povědomý, no trvalo mi, než jsem si ho stihla spojit. Za tu dobu už jsem potkala moc nových tváří. Povytáhla jsem obočí a trošku zamručela. Byla to ironie, kostlivlčice. Předtím jsem měla sice jen kosti, no teď to upřímně nebylo o moc lepší. Dostala jsem náhlou chuť pohřbít ho pod sněhem, ale předpokládala jsem, že to byly pouze pozůstatky z toho šílenství na podzim.
Moc mluvíš. Problesklo mi hlavou. Tati mluvila v podstatě za mě. Styděla jsem se za to, že za mě musí mluvit malé vlče, no tak už to prostě fungovalo. "Ty jsi magor," vydechla jsem prostě a zavrtěla hlavou. Když se mě malá zeptala, jestli je člen, uvědomila jsem si, že už tu držím dva cizince. Super. V hlavě mi prolétlo tisíc problémů, které bych z toho mohla mít. "Seš na našem území. Měl bys odejít," vyhrkla jsem velmi zkráceně.

//Edit: Odpíšem až večer, idem na vzduch. ~Sav

//Borůvkový les

Pokračovala jsem v brodění se sněhem, žaludek znovu zpola naplněný a tím pádem i větší energie do hledání. Mohla jsem si konečně pořádně oddechnout, když se mi naskytl pohled na hnědý flek v dálce, mířící přímo k tůňce. Pousmála jsem se a hrdá na své instinkty hledání se vydala ve stopách Tati, aby se mi lépe a rychleji pohybovalo. "Tati-" byla jsem přerušena náhlou přírodní sílou, kdy mi vlče naprosto zmizelo ze zorného pole - jen tak, z čista jasna. Povytáhla jsem zmateně obočí a udělala ještě pár kroků tam, kde jsem si pamatovala protékat vodu a naskytl se mi neuvěřitelně komický pohled na klouzající se společnici. Vyprskla jsem smíchy, ale jen na chvíli, a opatrně k ní nahrnula sníh, aby případně mohla lépe vylézt. Nechtěla jsem jít k ní, koneckonců jsem vážila několikrát to, co ona a tůňka nebyla tak mocná, jako jiné řeky, aby nás i s ledovou pokrývkou unesla obě.
"Mám tě," zazubila jsem se jako předtím. Mohla bych použít magii? Přemítala jsem a střídavě hleděla na místo, kde byl led nejtenčí a šel by nejlépe prolomit, a na Tati. "Jsi šikovná, že si to našla, ale vyděsila jsi mě," prohlásila jsem po chvíli ticha. "Pořád máš žízeň?" vypustila jsem vlastně naprosto zbytečnou otázku.

Hlásím se

Vlče pokračovalo ve své hře. Na jednu stranu jsem se pořád usmívala a brodila se sněhem, abych svoji novou kamarádku našla, na druhou stranu se mě zmocňovala úzkost. Schovávala se doopravdy schválně, nebo jsem naprosto zklamala v přípravě na mateřství? Mě vomejou. Frustrovaně jsem vydechla, když jsem po několikáté zapadla do závěje sněhu a Tati stále nebyla k nalezení. "Kdepak jsi?" zavolala jsem. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se necítila trapně. Bylo to jako vyvolávat duchy a byla jsem ráda, že jsou všichni zalezlí v úkrytu. A taky, že se mi vrací zpět má obvyklá povaha.
Na zem se začlo snášet prvních pár vloček a já měla oči snad až na druhé straně hlavy. To nemyslíš vážně. Zavrčela jsem k tomu, kdo měl počasí na starosti. Cestou na mé hledací či záchranné výpravě za hnědou koulí se mi podařilo najít i kus masa, který jsme tu nechali. Neváhala jsem a utrhla si větší kus, který jsem dokonce musela párkrát přežvýknout, než jsem ho spolkla. Tolik k sebeovládání.
Asi v půli cesty k hranicím jsem si uvědomila, o čem jsme se s Tati bavili předtím, než jsem usnula. Voda! Došlo mi a okamžitě jsem obrátila směr. Doufala jsem, že s mým velkým tělem vlče doženu a neskončí někde pod ledem, protože to by byla moje smrt. I když jsem si celou dobu nosila neutrální výraz a snažila se záhadné zmizení moc neřešit, pomalu mě zaplňovala úzkost. Hledá se Tati. Vidíme Tati? Povídala jsem si v duchu.

//Ovocná tůň

Ve snu mě doprovázelo to samé, co v bdělém stavu. Hlad, zima a bezmoc, ale už jsem si z toho nic nedělala. Nedalo se to považovat za plnohodnotný spánek vzhledem k tomu, že jsem sebou každou chvíli trhla, když mě ve snu něco poranilo - a také jsem se za tu dobu stihla několikrát vzbudit a znovu usnout. Doufala jsem, že s příchodem jara by se to mohlo všechno zase zlepšit. Muselo, pokud sníh nebudou následovat potopy. Těžko. Problesklo mi hlavou a teprve potom jsem si uvědomila, že už jsem naplno vzhůru. Žaludek si zase žádal o nové maso, ale ještě to nebylo tak hrozné. Pořád jsem doufala, že by si masa někdo ze smečky všiml a pochválil mě. Těžko. Zopakovala jsem a pootevřela očka.
Hnědá srst, která mě posledních pár hodin doprovázela naprosto zmizela, no nedělala jsem si s tím moc velkou hlavu. Pořád jsem vedle sebe viděla díru, do které si předtím Tati zalezla, navíc zasněženou, takže jsem automaticky předpokládala, že vlče stále spí. Dala jsem si na čas s protahováním všech končetin a se znechuceným šklebem poslouchala, jak mi lupe v kloubech. Nemohla jsem se dočkat, až ta bílá hmota naprosto zmizí a já se budu moci pořádně protáhnout. "Tati?" prohodila jsem a s úsměvem hrábla tlapkou do zpola zasněžené jamky, no ta mi naprázdno projela vzduchem. Trochu mě zmrazilo, ale zachovala jsem klid a její jméno zopakovala ještě jednou, tentokrát hlasitěji. "Hrajeme na schovku?" zavolala jsem do okolí a rozhlížela se po žíhaném vlčeti, no nebyla nikde k nalezení. S povzdechem jsem se vydala po její pachová stopě, ačkoliv mi při každém nádechu mrznul čenich. Počkej, až tě najdu! Pousmála jsem se a v hlavě si syslila plány.

Nojo, to už jsem zjistila. Pomyslela jsem si nad jejím závěrem, no už jsem to dál nerozvíjela. Nabídka o procházce k tůňce stále platila, ačkoliv jsem znovu začala pohledem skenovat okolí kolem. Tušila jsem, že budou všichni v úkrytu, ale nedávalo mi smysl, jak se tam všichni vešli. Neměl by se Blueberry o cizince postarat? Problesklo mi hlavou, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala. On sám určitě věděl nejlíp, co měl dělat. A navíc se jistě chtěl přivítat s rodinou.
Tati se pokusila poprášit sněhem i mě, což se jí částečně povedlo - sníh mi dopadl na přední tlapky a nalepil se na mokrou srst. Kdyby byla stejně vysoká jako já, určitě by mě převálcovala. Sledovala jsem, jak se pomalu brodí sněhem k dalšímu stromu a někam tam zahuřela do sněhové závěje. Vykulila jsem oči a přiskočila k ní, aby jí třeba hromady sněhu nezasypaly. "To jsem tedy nečakala," ušklíbla jsem se a zabořila to kousek od ní. Nechtěla jsem si hrabat svůj vlastní sněhový úkryt, takže jsem nechala tělo vystavené studené zimě - ale alespoň jsem znovu ležela.
Malá se stočila a já si chvíli říkala, co na mě kuje za pikle, když jsem si všimla, že se její dech zpomalil. Při tom pohledu mi došlo, jak unavená jsem vlastně já. Obtočila jsem si ocas kolem těla a stočila se, abych si do něj mohla zabořit hlavu. Naposledy jsem zkontrolovala Tati a napodobila její postup - také jsem usnula.

"Mstíš. A zatím jsem nemusela," pousmála jsem se a skoro jsem mohla cítit jizvu na tváři. Neměla jsem nutkání se za ni mstít, ovšem ani jsem nehodlala její umělkyni věnovat jediný další pohled. Chvíli jsme se s Tati ještě smáli, než si vzpomněla na žízeň. Nedivila jsem se jí, já se zmohla jen na jemné nádechy a ona tu celou dobu poskakovala. Jenže jsem netušila, kde sebrat vodu, když tůňka byla nejspíše zamrzlá. Sníh by se jí nejspíš pojídat nechtěl, a tak jsem jen pokrčila rameny. "Můžeme k tůňce, třeba tam půjde led rozbít," stále mi braní cizího vlčete doprostřed lesa nepřišlo jako ideální nápad, no přeci jen jsem ji tu nemohla nechat vyschnout. Líbila se mi jako rozjančené vlče, ne jako vyschlá vrba. "Nebo můžeš žulžat sníh," navrhla jsem, ale zašklebila se. Nebyl to ani den, co jsem se v záchvatu hladu pokusila tu bílou hmotu sníst. Nebyla dobrá.
Nadšeně jsem mávla ocasem nad její odpovědí. To by znamenalo, že by třeba její zachránce jen chtěl, aby se dostala hlouběji do území, mezi smečky. Nebo tam na ni někdo čekal, ačkoliv se mi tomu nechtělo věřit. Proč by jí náhodný člen smečky táhl takovou dálku až sem? Nemohl se o ni postarat sám? Z myšlenek mě vysvobodila její náhlá otázka, která mě trošku zarazila a nebyla jsem si jistá, co odpovědět. "Ne, já-" ani jsem to nestihla, protože si Tati nakonec udělala vlastní závěr. Rozzářila jsem se nad tím, jak vesele vypadala a křičela, no zvedat se z pohodlné pozice se mi už tolik nechtělo.
"Počkej přeci!" zasmála jsem se a vysvobodila rozklepané tlapky ze sněhu. Chvíli jsem pátrala mezi stromy a keři, než jsem našla hnědou kupku o pár metrů dál. Přimhouřila jsem oči a připlížila se k ní zezadu - očividně nevěděla, kde se nacházím. Hrábla jsem do sněhu a hodila jí ho trošku na hlavu. "Našla jsem tě!" vykřikla jsem nadšeně, jako by mě vlčecí léta také ovládla.

A pokračovali jsme ve vysvětlování. Ani já sama jsem nevěděla, kdy je to dobře, ale předpokládala jsem, že bych nevydržela jen nečinně přihlížet. "Asi nikdy. Nakonec toho vlka stejně polapí osud," řekla jsem přesto a byla pevně přesvědčená v tom, že boží mlýny melou neustále. Tohle by jí měli vysvětlovat rodiče... Stále jsem se nepřenesla přes fakt, že s nimi počítat nemohu. Byla jsem ráda, že je velká šance toho, že tu Tati zůstane, no radši bych poslouchala její vlastní krev vysvětlovat tyto pojmy.
Pobaveně jsem sledovala její počínání proti bolesti břicha. Sama jsem nevydržela s neutrálním výrazem dlouho a při jejím pádu do sněhu jsem vyprskla smíchy. Pobaveně jsem si položila hlavu mezi tlapky, abych alespoň trochu skryla chrochtavé nádechy. Tohle způsobilo bolest břicha. Vítanou, po tom všem hladovění. "Tak se budeme smát spolu," odpověděla jsem po nekonečně dlouhé minutě chechtání se mezi tlapkami. Vždycky jsem si myslela, že si kamarády najdu mezi vlastními vrstevníky, ale tohle byla nová dimenze. Lepší, z mého pohledu.
Zmateně jsem se na ni zadívala, když jsem se onoho zachránce měla jít zeptat sama. Jasně. Pobaveně jsem povytáhla obočí, ale dál to nerozvíjela. Pořád jsem zapomínala, že byla přeci jen ještě malá. Alespoň mi bylo dopřáno vysvětlení jejího poselství dojít k oceánu. "A pamatuješ si, proč tě poslal k jezeru?" zeptala jsem se a na oplátku mi ihned přistála otázka od ní. Zamyslela jsem se. "Prostě... odejde," zamumlala jsem nejistě.
Tati začala trošku panikařit nad mojí poznámkou o vodě. Rychle jsem zavrtěla hlavou. "Ale ne, to byla jen sranda!" vyhrkla jsem rychle, abych ji snad neodradila. To už si ale zase trvalo na svém oceánu-jezeru. Možná by to stálo za pokus. Zavrtěla jsem hlavou a čekala na odpověď na svoji předchozí otázku - proč ji tam vlastně kdokoliv posílal.

Zavrtěla jsem hlavou. "Mstí. Pomsta. Jako že... Že ti chce udělat něco zlého za too, co jsi jí ty udělala," moje vysvětlování nejspíš nedávalo moc smysl, ale malá se s tím musela poprat. Už tak mě bolela čelist ze samého mluvení, ani jsem si nemapatovala čas, kdy jsem prohodila dvě, maximálně tři slova a nedokončovala věty. Tušila jsem, že až nebude Tati v dohlednu, zase se k tomu vrátím - ačkoliv taková doba se zdála nekonečně daleko. Zima všechno zpomalovala.
Tati se také začala smát, ale hned nato si stěžovat na bolavé břicho. Vzhledem k mému stavu jsem se musela chvíli zamyslet nad tím, jestli má hlad nebo to je jen ze všeho toho smíchu - ale ve finále to vyšlo nastejno. A nakonec mi to sama vysvětlila. Chytrá. Pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou nad svojí hloupostí. Tohle roční období se na mně podepsalo. "Pokud to jde, musíš se přestat smát. Pokud to nejde... Prostě se to nějak vydrží. Je to nakonec příjemná bolest," poradila jsem jí. Bolest ze smíchu nebyla sice příjemným zážitkem, ale to, co ji způsobilo, určitě - příjemná bolest. Netušila jsem, jestli mě její mozek pochopí, ale bylo to to nejlepší, co jsem vymyslela.
Tati se rozpovídala o svých zážitcích. Poslouchala jsem ji doslova se zatajeným dechem, jednak z faktu, že to musela prožít, druhak jsem se jí snažila všemožně rozumět. Musela jsem si na žvatlání zvyknout. "Proč ten někdo nešel až sem?" pokračovala jsem v pokládání otázek. Nějak jsem si neuvědomovala, že je to jen vlče. "A neboj, kdyby se ti o tom zdálo, poleju tě vodou," zazubila jsem se, abych vyzdvihla náladu a poukázala u toho na modré oči.
Nakonec jsem ještě byla zaměněna za alfu. Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou, abych ji vyvedla z omylu. "Ale ne, já jsem jen člen. Ani tu nic nedělám, prostě... Ukazuji, k čemu budu užitečná," vysvětlila jsem a hodila očkem po kousku masa. K tomu jsem moc užitečná nebyla vzhledem k tomu, že jsem doufala, že už to nikdy nebudu muset opakovat. Zahnala jsem myšlenky na postavení ve smečce hned, jak se Tati znovu zmínila o oceánu. "Jezero," opravila jsem ji odhodlaně. "A samozřejmě. Teď je to jen dost nebezpečné, víš, nektěří jsou schopni pro potravu dělat hodně věcí," a vlastně jsem ani nevěděla, jestli tam na ni někdo bude čekat.

Tati dál pokračovala v přejímání o přírodě. Musela jsem se k ní přidat a přiznat, že díryve stromech tedy příroda úplně nedomyslela. Podívala jsem se na sníh pod sebou a zavrtěla hlavou. "Asi se nám příroda za něco mstí," pokrčila jsem rameny. Byla to jediná odpověď, na kterou jsem za tak krátkou dobu dokázala přijít. To už se malá snažila získat borůvky z oholeného keře, ačkoliv jsem říkala, že porostou až nebude smích. Nakonec jsem smích už nezadržela a zasmála se nahlas. "Na jaře!" vysvětlila jsem a pousmála se nad tím, jak keř oslovila. Vlčata měla úplně jiný svět. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem také bývala taková.
Dál mi vyprávěla o své zimě a já znovu jen tiše přikyvovala. Stále jsem netušila, jak by mohli vlci žít celý rok v takové zimě. Sama jsem doufala, že už to trápení brzy přestane a zvěř se začne vracet. "Nemám svoji, ale smečka ji má," vysvětlila jsem a zároveň si připomněla důvod, proč bych ji tam neměla brát. "Vlastně bych tě tam ani neměla zvát, ale všichni jsou tu milí. Určitě by jim to nevadilo," dodala jsem, spíše pro sebe. I když jsme se vlastně nikam nechystali, byla jsem z toho nervózní.
"A kdo tě sem vlastně přinesl, když ne rodiče?" zeptala jsem se najednou. Široko daleko nebylo místo, kde by bylo jen jedno roční období a nepředpokládala jsem, že by ji její malé tlapky donesly takovou dálku - ještě v jejím věku, který jsem odhadla maximálně na měsíc, možná dva.

Na její povel jsem se akorát dál snažila zabránit smíchu, až mě z toho bolelo břicho. Takové odreagování jsem potřebovala. Už teď jsem měla Tati ze všech vlků, které jsem potkala, nejradši. Možná proto, že jsem se ve společnosti vlčat necítila tak úzkostlivě. Možná proto, že měla jednoduše osobnost a byla neuvěřitelně chytrá - a já si zase připadala jako magor, když mi musela vysvětlovat její stromy. Přikyvovala jsem. Takže byla na zimu zvyklá a pocházela nejspíše odněkud ze severu. Neuměla jsem si představit, jak trpěli vlci hlady tam. "No, tady jsi ale jinde. Rostou tu jiné věci, víš? A zima je tu jen chvíli. Jsi už asi hodně daleko," vysvětlila jsem na oplátku zase já. "Tady zase rostou borůvky! Jsou moc dobré. Ale až nebude sníh," zasteskla jsem si a hrábla tlapkou mezi křoví, které se v tuhle roční dobu skládalo jen z pichlavých větviček.
Dál pokračovala konverzace o rodičích. Překvapilo mě, že dokázala udělat takový závěr. Její nálada ovšem neklesla ani o píď, takže jsem došla k tomu, že úplně neví, co to znamená. V srdci mě zabolel osten lítosti. Vzpomněla jsem si na šedivou a její nenávist vůči vlkům s magií. Musela se cítit stejně jako já v tu chvíli vůči vlkům s ohnivou magií - ačkoliv to nemuseli být zrovna oni, kteří požár založili - pořád to byl oheň. Tahle nenávist však trvala jen chvíli a hned jsem na ni zapomněla, jen ta lítost pořád zůstala. "I tak se určitě dívají," trvala jsem na svém.
Jako kamarádku nazvala jen svoji sestru. Nevadilo, byla přeci jen vlče a já také neměla moc kamarádů. Tiše jsem přikývla a ušklíbla se, když si postěžovala na naši zimu. Naprosto souhlasím. Nebyla jsem na světě moc dlouho, ale taky ne moc krátce a žádnou takovou zimu jsem si nepamatovala. "Souhlasím. Možná bych tě mohla vzít do úkrytu," přemýšlela jsem nahlas a zároveň to nechala viset ve vzduchu jako nabídku.