Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli to vypadalo, že z toho nic nebude, ale nakonec jsem ho dokázala rozpovídat. Trochu jsem se uvolnila a vydechla zadržovaný vzduch, jen abych ho při každém dalším tichu zase zadržela uvnitř. Izumi se mě pokusil uklidnit, ale ve skutečnosti mi akorát přidělal větší starosti. Nebylo to tak, že bych se o něj zajímala natolik, abych ho chtěla zbavit myšlenek na... Na cokoliv myslel, co ho nutilo zůstat potichu. Jen jsem nechtěla vidět zrcadlo. Musím. Problesklo mi hlavou hned po jeho ujištění, ale přikývla jsem. Nic mi do toho nebylo a ačkoliv se mi zvědavost pomalu plížila po tváři, zůstala jsem naprosto v klidu.
Na moji pochvalu zareagoval podobně, jako já předtím. Zabodla jsem pohled do země, aby neviděl můj spokojeně pobavený výraz a podívala se zpět na něj. Bruslila jsem pohledem všude kolem něj, někdy na jeho tlapky, někdy na jeho ocas, na nebe - a jen občas jsem se zaměřila i na oči, které mě nyní probodávaly. Snažila jsem se přimět všechny svaly, aby zůstaly na místě a nehnuly pohledem, neboť to by bylo neslušné. Za odvrácený zrak, který jsem mu následně věnovala mohl nejen dostatek výdrže, ale také jeho lichotka. Oči byly asi to jediné, co jsem na sobě měla ráda, ačkoliv v takovéhle zimě nemohly mít tak pěknou barvu. Děkovně jsem přikývla a pousmála se, ale tentokrát jsem nechala pohled zabodnutý v jámě. Jemně jsem do ní máchla tlapkou, aby Izumi přestal s hrabáním. "To je v pohodě," zamumlala jsem tiše, ale mohl zaslechnout děkovný tón.
Překvapilo mě, že ještě neobjevil svoji magii. Přemýšlela jsem, jestli se jeho oči zbarví a do jaké barvy. Přemýšlela jsem nad tím tak dlouho a uvědomila jsem si, že na něj zírám, až když mě vyrušil jeho hlas. Nastražila jsem uši a rozhlédla se kolem tak akorát včas, když se k nám plížil potrhaný vlk. Měl podobné barvy jako Izumi, a působil alespoň podobně mile jako on - až na to, že naprosto vynechal pozdrav. Nechala jsem to bez povšimnutí, koneckonců ho to muselo pěkně bolet. Tiše jsem přikývla a odstoupila od jámy. Kdyby si do ní lehl, bylo by značně jednoduší ho zasypat, než tahat rozpadající se sníh nahoru.

Po chvíli jsem přestala hrabat. Tlapkami jsem narážela do zamrzlého sněhu a nakonec jsem svůj cíl dohrabat se až k hlíně vzdala. Unaveně jsem si oddychla a zaměřila se na vlka. Teď jsme měli díru tak pro jednoho většího vlka, rozhodně ne pro dva, ačkoliv já se dala počítat tak za polovinu. Jindy by mě ta myšlenka potěšila, ale nelíbila se mi představa čouhajících kostí. Byla jsem vděčná, že jsem se nemohla podívat na svůj odraz. Řekni něco. Problesklo mi hlavou, ale netušila jsem, jestli to byla tichá prosba pro mě nebo vlka. Jindy bych si to nepřála, ale nechtěla jsem ho zklamat. Ze začátku se snažil a já, jako vždy, zase všechno zkazila. Vzpomněla jsem si, jak jsem nechala vlče na pospas strachu a ani si toho pořádně nevšímala. Chodící katastrofa. Netušila jsem, kde se najednou znovu vzali všechny ty sebevědomí schazující myšlenky, ale ten vlk na to měl auru, zvlášť, když na má slova nic neříkal.
"Nepřemýšlej tolik," vyhrkla jsem, než jsem si to stihla rozmyslet. Ihned jsem svých slov zalitovala, ale snažila se úzkost držet co nejdál v pozadí. Netušila jsem, co se mu honilo hlavou. Před chvílí byl samá lichotka a slova a najednou mlčel. Nemyslela jsem svůj poloviční rozkaz zle. Nechtěla jsem, aby se cítil stejně špatně, jako já, když jsem se moc ztratila v myšlenkách. Na tohle nejsi dělaná. Připomněla jsem si, když jsem si narychlo v hlavě formulovala věty, abych udržela konverzaci v pochodu. Na to jsem rozhodně nebyla dělaná. "Ehm, budeš se pak cítit špatně," vysvětlila jsem, pravděpodobně marně. To bylo zoufalý.
Radši jsem dál pokračovala v tichu a dělala, že pořád hrabu, i když jsem už hrabala jen na prázdno a zamrzlý sníh mi škrábal polštářky na tlapkách. Sem tam jsem mrkla na vlka a zkontrolovala, jestli neodchází. Na jednu stranu jsem měla chuť se vypařit, ale byl tu jen on a nemohla bych nad tím přemýšlet do konce života. Na druhou stranu jsem ho chtěla znovu rozmluvit. "Hezké barvy," rozsvítil se mi najednou na tváři úsměv. Znovu jsem si začala prohlížet jeho srst. Tentokrát to znělo upřímně, a také to bylo upřímně myšleno. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem ze sebe dostala alespoň další dvě slova, když už nic. "A... co magie?" pokračovala jsem nadějně. Jeho oči mi nic neřekly, ale po té otázce už jsem nic dalšího nepřidala. Začínala jsem se cítit spíše otravně, než hrdě.

Vlk se mnou ochotně pokračoval v práci. Věnovala jsem mu tentokrát pravý vděčný úsměv a pokračovala na své straně. Chvíli jsme stále pokračovali v naprostém tichu, než zopakoval moje jméno. Na chvíli jsem zaváhala v pohybu, ale pokračovala jsem v hrabání dál, snažíc se co nejvíc ignorovat jeho přítomnost. Je to v pohodě. Komunikace. Je normální, hodný. Budeš to mít alespoň hotový raz dva. Připomínala jsem si, jenže bylo podivné slyšet mé jméno od někoho jiného. Jistě, ostatní mě také oslovovali, no přišlo mi, jako bych v jeho hlase doopravdy zaslechla zaujetí. Vrhla jsem na něj jeden další rychlý pohled a zvědavě naklonila hlavu na stranu. Ten vlk byl záhada. Většina vlků tady se dala snadno přečíst, nebo alespoň ta část, kterou dávali najevo, jenže on se za tu chvíli nijak neprojevil. Moc jsem si zvykla na zdejší povídálky. Pousmála jsem se. Tohle mi vyhovovalo víc, ačkoliv pochvala mého jména mi vehnala do tváří nepříjemné horko. Zavrtěla jsem hlavou. Ostré. Obyčejné. Oznámkovala jsem své jméno vlastními slovy.
Vlk se představil jako Izumi. Pochybovala jsem, že jsem kdy slyšela jméno na I, ale ta novinka se mi líbila. "To je taky hezké," pokusila jsem se, no znělo to víc než suše. Jsi marná. Oznámila jsem si sama pro sebe. Chvíli jsme znovu pokračovali potichu, když od něj přišli další chváli a dokonce i otázka. Takže není tak tichý. Pomyslela jsem si a podívala se na něj nanejvýš podezřívavým pohledem. Tohle rozhodně neznělo jako že se mě chystáš každou chvíli unést do svého harému. Prolítlo mi hlavou a ačkoliv jsem se tu myšlenku pokusila zahnat, byla jsem k němu najednou opatrnější. "Děkuju," odpověděla jsem prostě, při čemž mi hlas maličko přeskočil. Otráveně jsem nad tím povytáhla obočí a zavrtěla hlavou. Měla by jsi dostat nějakou cenu. Pokračovala jsem ve svém vnitřním monologu. Chvíli jsem si dávala načas, než jsem se rozhodla, že jeho otázku zodpovím. "Hledala jsem něco k jídlu," vysvětlila jsem zatím nejdelší větou. "Ale třeba to do jara vydržíme," dodala jsem s pokusem o trochu lepší konverzaci. Vzhlédla jsem k obloze, ale mraky se stále honily před zářivou koulí, takže žádné teplo nebylo. Vrátila jsem se pohledem zpět k Izumimu a mimoděk na něj přimhouřila oči, když se přede mnou objevil rozmazaný flek. Miss Wizku. Nervózně jsem se pousmála a přestala se snažit, abych jeho barvy viděla normálně. "Dalekozrakost," vydechla jsem nervózně, abych předešla otázkám. Víc ztrapnit jsem se nedokázala snad za celý život.

Chvíli to vypadalo, že vlk zůstane stát a budeme na sebe jen koukat, ale nakonec se dal do pohybu. Využila jsem momentu, kdy nebyl moc blízko a rychle si ho prohlédla. Tvář měl rozdělenou barvami napůl, což na mě působilo velmi podivně, no divné věci byly nejlepší věci. Srst se mu podobně jako Whiskeymu na několika místech střetávala s různými odstíny hnědé a sem tam se obrys jeho bílých částí ztratil ve sněhu. Dovolila jsem si i sekundový pohled do očí jen, abych zjistila, že jsou zlaté. Připomnělo mi to setkání se Styx. Tenhle by přežil.
Přestala jsem si ho trapně prohlížet a zabodla pohled do země. Když přišel blízko, automaticky jsem udělala krok vzad. Dříve jsem to dělala, abych ostatní neviděla rozostřeně, ale tak nějak se to stalo zvykem. Čím větší osobní prostor jsem kolem sebe měla, tím lépe se mi dýchalo. S trochou vytížení jsem se přestala dusit sněhem a na jeho otázku jen zamručela v souhlas a přikývla hlavou. Vlk se okamžitě nabídl, že mi pomůže s mým úkrytem. Působil mile a nemluvil moc, což mi vyhovovalo, ačkoliv jsem se bála možného nadcházejícího trapného ticha. Byla jsem ráda, že mi chtěl pomoct, na jednu stranu jsem si akorát uvědomila, jak strašně musím vypadat. Pohled jsem už sice měla pevně zabodnutý v zemi, ale kdybych mohla, ještě bych si oči vytrhla.
"Klidně," vydechla jsem, abych vlka nenechala ani chvíli čekat. Celým vlkem jsem křičela, že bych si ve skutečnosti poradila sama, ale mozek se rozhodl jinak. Vzdávám to. Nervózně jsem hrábla tlapkou do sněhu nad náhlým tichem, které se rozlehlo hvozdem. Vrhla jsem na něj ještě jeden pohled a nakonec jsem byla ráda, že jsem ho neodmítla. Byl až moc hodný na to, abych mu ublížila - alespoň takové následky jsem očekávala. "Em, já jsem Wizku," prohlásila jsem nervózně. Většinou jsem si ticho užívala, ale naposledy kdy na mě někdo nechrlil jednu věc za druhou mi byl sotva rok - navíc tento byl úplně neznámý a vzhledem k tomu, jakým způsobem mě našel, bylo na místě představit se jako první.

Pokračovala jsem ve svém hrabání, než mi tlapky vypověděly službu a musela jsem se narovnat. V zádech mi nepříjemně zapraskalo a znovu to ve mně vzbudilo stesk po období, kdy jsem nemusela každý den bojovat o jakýkoliv kousek žrádla. Zavrtěla jsem zklamaně hlavou a zvedla ji k obloze v očekávání dalšího sluníčka, ale ta byla stejně zatažená, jako předtím. Žádné slunce, žádné jídlo, žádný život, nic tu není. Minulou zimu to tak nebylo. Prolétlo mi hlavou. Netušila jsem, kdo a co udělal tak strašného, že se nám Život snad i se Smrtí pomstil. Hladově jsem si olízla čenich, ale potlačila jsem zakručení v žaludku a vrátila pohled ke své nové jámě. Ani zdaleka nedosahovala na zem a překvapilo mě, že jsem za tu dobu vyhrabala tak málo. Jistě, když mi všude lezou kosti. Vydechla jsem a zalezla si alespoň do toho mála, co vzniklo.
Lesem se ovšem rozezněly kroky. Ani jsem se nestihla pořádně uvolnit, když se kousek ode mě mezi stromy proplétal cizí vlk. Výborně. Doufej, že si tě nevšimne, jsi vážně nenápadná. Tiše jsem zavrčela na černou část svoji srsti a sklonila hlavu do sněhu, což ve finále mělo opačný efekt, než který jsem chtěla. Chvíli jsem mžourala na pohybující se tělo, než mi došlo, na jakou vzdálenost to vlastně nevidím. Měla jsem tušení, že mi hlad začínal pojídat mozkové buňky. Uchechtla jsem se nad svojí hloupostí, přičemž se mi do hrdla dostalo to málo, co padalo z nebe. Prudce jsem se rozkašlala a zatřásla hlavou, abych se zbavila lechtání, při čemž můj plán zůstat skryta naprosto spadl. Neuvěřitelný. Zůstala jsem koukat na místo, kde se vlk pohyboval a nahodila co nejlepší milý úsměv. Falešný, ale nechtěla jsem tu nikomu kazit náladu.

//Borůvkový les přes Středozemní propadlinu

Přišlo mi to podivné, najednou vedle sebe nemít vlče. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nemohl být Whiskey nějaký vlčovrah, ale musela jsem si připomenout, že Tati ani nebyla moje. Brala jsem ji spíše jako kamarádku, s kterou jsem byla schopná se bavit. Na rozdíl od ostatních. Přemítala jsem nad konverzacemi, které jsem vedle. Neříkala jsem toho moc, ale vždycky jsem si dokázala najít důvod, proč na sebe nadávat. Nebo ty Duncanovy kecy. Automaticky jsem zakroutila očima a začala se rozhlížet kolem po něčem, co by se dalo sníst. Nechtěla jsem se dvakrát obtěžovat s lovem, a tak jsem spíše větřila kovový zápach krve z nějakého zbytku. Moje vlastní krev už se tím broděním sněhem smyla, no všimla jsem si, že se mi na tlapce zračí nová jizva. Nejlepší den mého života. Zavrčela jsem pro sebe ironicky. Jako by nestačilo, že mi přes půlku obličeje do okolí svítila vybledlá jizva od té šedivé. Nikdy jsem na ni neměla vyloženě vztek. Skoro, jako bych na nikoho vztek mít nemohla - ačkoliv to bylo možná tím, že jsem všechno házela na sebe.
Zastavila jsem se uprostřed dalšího lesa. Stromy tu byly opadané a skrz větve sem tam dokonce prosvitlo mezi mraky slunce. Nadšeně jsem vydechla a naklonila hlavu na stranu, abych dostala alespoň trochu teplého světla. To blaho netrvalo ani minutu, když se vítr znovu zvedl a slunce zastínil. Díky moc. Pokračovala jsem v dialogu s neznámým tvorem, který nejspíš sídlil v mé hlavě. Povzdechla jsem si a pokračovala ve větření něčeho, co by se dalo sníst, ale zdálo se, jako bych zase měla skončit na sněhu a kořínkách. Měla jsem hodně chutí se sebrat a vyrazit zpět domů, ale už mě tu drželo moc věcí. Jen jsem nevěděla, jestli si je zasloužím.
Místo lovu jsem začala pomalu v hlubokém sněhu hrabat díru. Plánovala jsem se dostat až k zemi, abych do ní mohla skočit a pořádně se vyspat. I to by mi mohlo dopřát podstatnou dávku energie nejen potřebné, ale taky energie k životu a konverzaci. Navíc mě hrabání alespoň trochu zahřívalo.

//Odpojuji se, mám vyhlídnutou domluvenou hru. Díky za babysitting Whiskeymu :DD

Měla jsem obavu z toho, jak by mohla malá reagovat na moji přítomnost po tom incidentu. Stále jsem se úplně nezbavila pocitu, že bych na někoho měla házet vinu a stále to schytávala moje maličkost. Překvapilo mě, když vyjekla, podstatně veseleji, než když pelášila pryč od tůňky. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a usmála se. Už jen to zkomolené jméno mi udělalo radost, a při zkomolenině Blueberryho jsem se uchechtla. "Mhm, pořád na stejné pozici," přikývla jsem. I kdyby se vrátil do lesa, nejspíš by Tati chvíli nelez do zorného pole. Byl sice alfou ale... Povinnosti s ní už měl za sebou, takže nebylo proč ji děsit ještě víc. Byla jsem vděčná, že pečovatelkou je Aranel, která měla taktéž modré oči a nemohla malou vyplašit.
Vrátila jsem pozornost k Whiskeymu a přikývla. Chvíle nadšení mi dovolila odlepit oči od země a prohlédnout si ho. Srst se mu hned v několika místech prolínala s jinou barvou a těžko říct, jestli byla v tomhle lese hůř vidět Tati nebo on, zvlášťě v tomhle období. Tiše jsem přikývla na jeho větu o seznámení. Cítila jsem se zle za to, že jsem nic neříkala, ale nebyla jsem vlčice mnoha slov.
Vlk se věnoval svému vlčeti a vlče se věnovalo Tati, takže jsem si trochu oddechla, při čemž mi břicho nespokojeně zamručelo. Zatnula jsem zuby a byla jsem si jistá, že bílá část mého těla se změnila na rudou, no snažila jsem se to přejít bez poznámky. Asi bude pršet. Rozhlížela jsem se kolem, než mi došlo, že zbytek bachyně už jsem měla dávno v sobě. Alespoň jsem byla poučená z minule. Nenechávat nic na poslední chvíli.
"Tati, co kdyby jsi si s kamarádem pohrála, hm?" přerušila jsem své myšlenkové pochody a obrátila pohled k Whiskeymu. "Zkusím najít jídlo," vysvětlila jsem jednoduše a chvíli ještě přemýšlela, kam jsem hodila vychování, když už mi nešla slova. Nakonec jsem se odlepila od své pozice. "Ahoj. Zase vrátím," prohodila jsem spíše k Tati a vydala se z lesa ven. Jen nerada jsem zase opouštěla les, no radši bych marně hledala s energií, než polomrtvá.

//Východní hvozd přes Středozemní propadlinu

Lidé ovšem zjistili, že vrátit se do volné přírody je zdraví velmi prospěšné a rádi kočkám (a psům) své domovy přenechali!

To však mimo jiné dopřálo nižším vrstvám dostatek prostředků na základní životní potřeby a pro své mazlíčky!

Jakmile se můj veškerý pohyb zastavil, tlapky mi opět ztuhly a musela jsem se posadit. Tahle zima mě zabije, než skončí. Troška ranního světla přinesla do lesa značné oteplení, ale byla jsem rozmazlená na trochu jiný luxus. Nejspíš většina vlků tady. Zavrtěla jsem hlavou a začala se znovu věnovat vlkovi, který mi tak ochotně přišel na pomoc. Smečka z něj byla cítit dostatečně, ale nikdy jsem ho tu neviděla. Kolik vlků tahle smečka asi má? V hlavě jsem si udělala rychlou matiku, tři vlčata a pět dospělých - alespoň těch, které jsem tu potkala. Na můj vkus to bylo až dost. I když tu byl v mém věku jen on, stále jsem nervózně koukala všude možně, jen ne na něj.
Pozorně jsem sledovala, jak se chová, a nakonec usoudila, že nemůže být tak špatný. Trochu jsem se uvolnila a posadila se. Vlče najde vlče - alespoň jsem v to doufala. "Já jsem Wizku," řekla jsem, možná znovu až příliš potichu, no jinak jsem to ani neuměla. Tiše jsem si v duchu zanadávala za naprostou neschopnost a přidala se k jejich hledání. Měla jsem pocit, že Tati sotva vyleze, když nás je tu najednou tolik, ale nevzdávala jsem to. Chvíli jsem jen marně chodila mezi keříky a jediný zvuk, který mě za tu dobu vyrušil, bylo druhé vlče. Pousmála jsem se a nevěnovala tomu další pozornost, když se vítr začal mísit se známým hlasem. Trhla jsem sebou zpět a očima vyhledala své společníky. Pár kroky jsem byla u nich a zároveň i u Tati. "Tati," vydechla jsem, jako bych viděla přízrak. Na víc jsem se ani nezmohla, společnost ze mě vysála energii vyjadřovat se jinak, než ve dvou, třech slovech. Vrhla jsem pohled na černobílé vlče. "Děkuju," věnovala jsem mu široký vděčný úsměv a stejně tak i Whiskeymu, který se tak ochotně nabídl, že mi pomůže.

Zranění lidé však dali nezaměstnaným možnosti nových pracovních míst.

Což mělo za následek skvělé rapidní snížení týrání zvířat!

Se stále rostoucími obavami jsem dál bloudila. Párkrát jsem ještě zavolala do okolí jméno vlčete, no žádnou odezvu jsem neslyšela. Občas jsem zachytila její pach, někdy silnější, někdy slabší - rozhodně to nebyl smysl, na který bych se mohla spolehnout. Předpokládala jsem, že se schovává někde ve sněhu, možná ve křoví, což dělalo vzhledem k borůvkovým keřům téměř nemožné prostředí k hledání hnědé srsti. Zabodla jsem svoji pozici někde uprostřed lesa a zůstala sedět. Byl tam pěkný výhled do okolí a trochu jsem doufala, že by mě Tati mohla zahlédnout a vylézt. Není to ani tvoje vlče. Budeš příšerná matka. Říkala jsem si. Měla jsem si na to její vyprávění vzpomenout už dříve. Z části jsem se uklidňovala tím, že ta může Blueberry, ale ve finále mi šlo jen o to hodit na někoho vinu, takže jsem tu myšlenku rychle vyklepala.
Z mého rozjímání mě vyrušil hlas. Otočila jsem se a trochu ustoupila, pořád trochu roztřepatá ze setkání s duchaříkem a jeho narážkami. "Ahoj," vydechla jsem pravděpodobně tím nejtišším možným hlasem. Tenhle vlk se ale zdál alespoň trochu milý a co víc - byla z něj cítit smečka. Trochu jsem se uvolnila. Za ním ťapkalo další vlče, takže jsme měli podobný problém, akorát já to svoje ztratila. "Vlče, je taková hnědá, ještě hodně malá," vychrlila jsem rychle a mimoděk se znovu začala rozhlížet kolem. Jediné vlče, které jsem viděla bylo ovšem to, co přišlo s vlkem. Věnovala jsem mu úsměv, když mi položil otázku. Přikývla jsem a zamručela na souhlas. Body za umění komunikovat deset Wizku z deseti.

Bloudila jsem naprázdno lesem a každou chvíli se otáčela zpět, jako bych mohla něco najít. Všude se to ovšem zdálo stejné a ve finále i mně připadalo, že jsem zabloudila na vlastním území. Zastavila jsem se a frustrovaně vydechla. Nepřálo mi nic, osud, počasí, hlad a vlastně ani Tati mi moc nepomáhala, ale neměla jsem jí to za zlé. Mělo mi to dojít podstatně dřív. Dál jsem větřila ve vzduchu a vždy, když se vítr otočil proti mně, ucítila jsem její slabý pach, no těžko říct, jestli se tu stále nacházela - vítr se ve druhé sekundě otočil a zastínil všechny stopy.
"Tati?" zkusila jsem to znovu, ještě hlasitěji než předtím. V hlase mi začínalo znít zoufalství. Byla jsem si jistá, že by se o sebe malá dokázala postarat, ale ani to mi v pozitivním myšlení moc nepomáhalo. Cítila jsem slzy v očích, ale ještě jsem to hledání úplně nevzdávala. Znovu jsem se zastavila, abych nabrala vyčerpanou energii a rozhlížela se kolem. Hnědých odstínů tu bylo hned několik, no ani jeden se neshodoval s tím, co jsem hledala. Vyslala jsem do vzduchu krátké zavytí v naději, že by ho třeba mohla Tati zaslechnout lépe, než můj hlas. "Vylez!" zavolala jsem a snažila se najít její obvyklý tunel, no vítr už většinu stop zavál čerstvým sněhem.

//Ovocná tůň

Jakmile jsem ty dva ztratila z dohledu, značně se mi ulevilo. Dovolila jsem si na chvíli zastavit a rozdýchat to. Nemyslela jsem si, že by Tati utekla úplně - na to vypadala až moc vyděšeně. Předpokládala jsem, že to taky zabořila hned, jak už Blueberryho neviděla. Nikdy víc. Tiše jsem vydechla a znovu se vydala vpřed. Když už jsem nemusela zachraňovat svět a krví mi neproudil adrenalin, všechny staré zlozvyky se pomalu vracely - a já si to nechávala dát pořádně sežrat.
"Tati?" zavolala jsem do okolí a potlačila dalších tisíc otázek, které by to jednoduché zavolání proměnily v peklo. Cítila jsem ji tu, no k tomu i další dva neznámé pachy, kdy jeden z nich se mísil i s pachem smečky. Tiše jsem proklela všechny bohy za všechnu tu komunikaci, kterou jsem najednou musela trpět. Ignorovala jsem společnost, která v lese pobývala a rozhlížela se kolem v naději, že zahlédnu známou hnědou srst, no kromě opadaného borůvkového křoví a stromů tu byl jen sníh. "Tati!" zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. Připadala jsem si jako blázen, no nemohla jsem ji nechat samotnou. Nakonec se mě začala zmocňovat panika, že doopravdy utekla z lesa. To se mi snad zdá. Nervózně jsem máchla ocasem a pokračovala v cestě lesem. "Blue tu není, můžeš vylézt!" pobízela jsem okolní vzduch. Magore. Křičela jsem na sebe v hlavě, ale strach o vlče byl větší.