Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše jsem na jeho otázku přikývla. "Mm, asi umí i víc věcí, ale já žádala jen o tohle," řekla jsem nejistě. Nebyla jsem si jistá, proč jsem mu informace navíc sdělovala, ale byla jsem na sebe pyšná. Pomalu jsem se s Izumim zbavovala nervozity, a to bylo v podstatě teprve poledne. Tiše jsem vyčkávala na svoji odpověď, ale vlček pouze použil své zbraně proti mně. Uchechtla jsem se, abych vyplnila ticho mezi tím, co jsem přemýšlela. Proč se k vlkům chováš tak hodně? Moc ti jich tvoji laskavost neoplatilo. Nepříjemně jsem se ošila nad negativní myšlenkou. Někteří ano. Některým to mohlo pomoct. Posadila jsem se pod strom a propalovala Izumiho hnědé oči těmi svými. Musela jsem se hodně přemáhat, abych zrak neodvrátila, ale sebevíc jsem tomu chtěla dodat na dramatičnosti. "Jednej s vlky laskavě a jednou se ti to vrátí," zašeptala jsem.
Měla jsem dost témat složitých nejen na můj mozek, ale i psychiku a zvedla, rozhodnutá pokračovat v našich hrách. "Co chceš dělat teď?" pousmála jsem se, abych ho nenutila do něčeho, čeho se zúčastnit nechtěl. I když jsem se v jeho přítomnosti cítila podstatně lépe, pořád jsem o něm nic nevěděla a nemohla jsem přijít na hru, která by mi o něm něco prozradila. Neuměla jsem si představit, jak musím některé frustrovat - nevědomost mě frustrovala neuvěřitelně.

Ještě chvíli jsem nervózně čekala, načež se Izumi konečně rozběhl mezi stromy. Čekala jsem, až se mi na něj zaostří pohled a uvidím ho ostře, a až teprve potom jsem se odlepila od země. Ani jsem si nepamatovala, jaké to je běžet na delší vzdálenost než dva metry - a ještě nikdy jsem nevyužila svoji rychlost naplno. To ani při naší honičce, nechtěla jsem překročit hranice, kdy bych následující dny pomalu umírala hladem. Užívala jsem si vítr, který mi nepříjemně hučel v uších, než jsem běžela v podstatě vedle Izumiho. Zpomalila jsem, abych ho nepředběhla, i když jsem počítala s tím, že už mě spatřil.
Dvakrát jsem nepřemýšlela nad tím, co s ním udělám. Dvěma dlouhými odrazy jsem byla před ním, při čemž jsem si svojí neohrabaností narazila páteř o strom a otočila se, takže jsem to pro změnu byla já, kdo ho povalil na zem. Zůstala jsem na něm ležet a vítězně se šklebila, naše nora už v podstatě v nedohlednu. "Baf," pousmála jsem se. Nebála jsem se před ním trochu odvázat, neboť mi za posledních několik hodin ukázal, že mu trapná nepřijdu - a kdykoliv se mi ta myšlenka vloudila do hlavy, jednoduše jsem ji zahnala s tím, že mi to vlastně může být jedno. Proč nemůžou být všichni jako Izumi. Postěžovala jsem si tiše a doufala dvakrát víc, že by se se mnou nakonec mohl vrátit do Borůvkového lesa.
Měla jsem chuť se o něj opřít a po dlouhých letech usnout v náručí někoho jiného, ale odolala jsem a až přehnaně pomalu se zvedla. Zamračila jsem se, když mi tělem projela chvilková bolest z nárazu do stromu a věnovala oné kytce pohoršený výraz. Nešlo mi do hlavy, jak jsem kdy dokázala ulovit zajíce. "Dovednosti od Života," prozradila jsem, aby si Izumi nepřipadal ponížený. Vůbec jsem ho nebrala jako někoho méněceného. Věděla jsem, že za moje dovednosti mohou pouze a jen drahé kamínky, které jsem v kopcích nechala.
"Proč jsi tak hodný?" vyhrkla jsem najednou otázku, aniž bych si ji předtím promyslela. Zalitovala jsem jí ale jenom chvíli, neboť mi nešlo do hlavy, proč by se měl chovat jinak, než ostatní samci.

Překvapeně jsem vyjekla, když mě jeho váha smetla dřív, než jsem stihla jen položit tlapku na povrch zemský. Ztěžka jsem dopadla na zem a naoko zamračeně na něj zůstala koukat. Jen počkej. Na chvíli jsem se znovu ztratila v hnědých očích a přátelském dotyku, když se Izumi znovu nečekaně odtáhl. Mě už zachvátila hra a fakt, že mě za tu dobu ani jedinkrát neodsoudil. Posadila jsem se a sledovala, jak bezradně najednou vypadal. Naklonila jsem pobaveně hlavu na stranu. "Teď máš utíkat ty," zašeptala jsem s mrknutím, abych mu poradila následující krok. Vyskočila jsem z naší nory a oklepala ze sebe sníh, který se na nás našimi hrátky sesypal.
Nadšeně jsem se posadila na kraji našeho úkrytu a shlížela dolů na tu hromádku neštěstí v očekávání jeho útěku. "Dám ti náskok," zazubila jsem se. Dobře jsem věděla, že ho doženu v sekundách, ale o tom vědět nemusel. Přišlo mi, jako bych se o něj měla starat podobně jako o Tati. O vlče. Opatrně, s láskou. Nevydržíš to. Špitalo mi moje maličké ego, které si touhle horu mohlo přidat do hromádky. Sleduj. Odpověděla jsem a připadala si jako blázen, ale musela jsem něčím ztišit natěšené svaly. Už hrozně dlouho se mi nedostalo pořádného chtěného pohybu. Hlad jako by se naprosto vypařil.

Moje odpověď byla špatná. Odvrátila jsem zrak a chvíli počkala, než ze mě vyprchal v podstatě zbytečný stud. "Děkuju," špitla jsem nejistě, když mi moji odpověď pochválil. Ta správná ovšem byla nakonec stejně jednoduchá, jako mé původní mraky - jenže v tom byl ten problém. Vždycky jsem nad věcmi přemýšlela až nezdravě moc. A proto se teď neumíš s nikým bavit normálně a ostatní si většinou myslí, že s tebou akorát ztrácí čas. Zatnula jsem zuby a propálila vnitřním pohledem skřítka, který mi tohle do hlavy vsunul. Izumi vypadal, jako že o moji společnost stojí, ale po setkání s Duncanem jsem lichotkám věřit ještě nemohla. Neházela jsem vlky do jednoho pytle, ale věřila jsem jim méně.
Izumi předal štafetu mně, ale mě už nic nenapadlo. Netušila jsem, co ho zajímá, co všechno zná a co by byl tím pádem schopný uhodnout. Vlastně jsem o něm stále nic nevěděla, ale předtím na svoji minulost nereagoval moc dobře, takže jsem to pro jednou nechala být. Vrhla jsem po něm lišácký pohled a plácla ho přes tlapku. "Chyť mě, když to dokážeš," zazubila jsem se a s trochou námahy se v našem úkrytu přetočila na všechny čtyři, abych mohla vyskočit a rozběhnout se - jenže to mu samozřejmě dalo možnost mě rovnou chytit.

Vlček se připojil k mojí pozici, takže bylo skoro nemožné se nedotýkat. Přesto jsem ani jednou nehnula brvou a nechala se trochu zahřát teplem, když se jeho hustá srst setkala s mojí... S tím, co ze zimy zbylo. Možná proto chválí jen tvoje oči. Problesklo mi hlavou, takže jsem párkrát zamrkala a nechala tu myšlenku hlodat někde v pozadí, abych se mohla soustředit pouze na Izumiho a na jeho hádanku. Překvapeně jsem sledovala mraky na obloze a přemýšlela. Čelo jsem měla soustředěně nakrčené, oči přivřené a pusu trochu pootevřenou, takže to musel být celkem vtipný pohled, ale já si toho ani nevšimla. Nemá křídla a létá, nemá kořeny ale roste. Mrak? Byla jsem si jistá, že moje odpověď by také dávala smysl, ale nemyslela jsem si, že by to bylo až tak jednoduché - nebo náhodné, jako moje borůvky. V hádance znělo cosi zapeklitého.
Nemá křídla a létá. Roste... Chvíli jsem si ještě hrála se slovními hříčkami, než jsem pootočila hlavu na stranu a zadívala se do hnědých očí, v kterých se barva konečně přestala prát. "Láska?" prohodila jsem s nejistou otázku. Při vyřčení toho slova mi bylo trochu trapně, podobně jako vlčatům, když se k tomu tématu dostanou. Možná to bylo tím, že jsem si o tom s nikým cizím v životě nepovídala, ale nechtěla jsem myslet na minulost. Zrovna to byly jen hnědé oči a očekávání na správnou odpověď.

Chvíli se ozývalo jen hučení větru, před kterým nás naštěstí nora chránila. Nedalo mi to a jedno oko jsem pootevřela, abych se ujistila, že tu je pořád se mnou. Nechtěla jsem, aby odešel. Pro jednou tu byl někdo, kdo měl minimálně stejné potíže s komunikací, jako já. Byla to celkem sranda. Přemýšlí nahlas. Pobaveně jsem se usmála, když mi trocha jeho vzduchu rozcuchala srst na tváři. Přikývla jsem na znamení, že modré a pěkné bylo přesně to, co jsem vypustila z pusy a napjatě čekala. Nemohla to být tak těžká otázka, ne? Otevřela jsem oči úplně a ani sebou netrhla, když do mě vrazil tlapkou. Ne, že bych neměla nutkání stáhnout se jako pavouk, na kterého dopadla voda. Z-ů-s-t-a-ň. Poručila jsem si. "Taky se moc omlouváš," pronesla jsem. Koneckonců tu nebylo dost místa pro dva dospělé vlky, i když ani jeden z nás nebyl velkého vzrůstu.
Izumi se nakonec rozhodl pro tip, což mě překvapilo. Naoko jsem se zamračila, neboť mi opravdu nepřišlo, že by má hádanka byla tak těžká. Nedávno jsme o tom mluvili. Hladově jsem se při pomylšení na odpověď olízla a přemýšlela, jestli už v lese porostou pupeny. Byla to bláhová představa, ale přísahala bych, že mi na chvíli přestala být zima. Přestala mi být určitě, když mě z jeho konečné odpovědi zase polilo horko. Chvíli jsem jen tiše koukala, než jsem se rohodla zasmát. "Borůvky!" uchechtla jsem se. "Ale jsem ráda, že mě rád vidíš," poznamenala jsem s hlasem o něco jistějším než předtím. Už jsem nemyslela na to, co bych si mohla myslet potom, ačkoliv mě úzkost kopala do srdce. Ignorovala jsem ji. "Teď ty," navrhla jsem, aby mi také položil hádanku, či nějaký jiný návrh.

Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, když mi chtěl něco povědět a skončila smíchem, když mi řekl, že jsem divná. Nadšeně jsem se zazubila a připomněla si tak naplou kůži, kterou způsobovala jizva - ale alespoň na tu chvíli už mi nepřišla příšerná. Rozhodla jsem se ještě více uvolnit a ignorovat jakýkoliv špatný pocit, neboť Izumi si dle mého zasloužil alespoň nějakou snahu z mojí strany. Jedním zavrtěním hlavy jsem zapomněla na fakt, že jakéhokoliv dalšího slova budu v budoucnu litovat a nasadila spokojený úsměv. Třeba to bude v pohodě. Koneckonců nejsi tak trapná, jen ti to tak třeba přijde. Relaxuj.
K mému ne potěšení Izumi moji nabídku slyšel, ale souhlasil s ní. Zůstala jsem na něj chvíli koukat, než se mě zeptal, co bych si chtěla zahrát. "Nevím," vydechla jsem překvapeně. "Vlastně jsem nedoufala, že se dostanu tak daleko," zasmála jsem se a přetočila se na záda, aby mě sníh nestudil pořád jen na jednom místě. Pečlivě jsem se snažila, abych u toho Izumiho omylem nenakopala. Ještě chvíli jsem přemýšlela nad tím, co bychom si mohli zahrát, než jsem došla k závěru, že to buď vymyslí on nebo se v noře unudíme k smrti.
Nakonec jsem i zavřela oči a zazubila se. "Co je modré, pěkné a těšíš se, až to zase uvidíš?" pronesla jsem na rychlo vyrobenou hádanku a nadšeně zavrtěla ocasem nad tím, jak naprosto (ne)vynalézavá jsem byla.

Doufala jsem, že by mu mé odpovědi mohly stačit, ale místo toho se začal vyptávat. Nevadilo mi to, jen mě polilo nepříjemné horko a nervózně jsem začala hrabat tlapkou ve sněhu. Bylo pěkné, že se o mě někdo zajímal, ale nebyla jsem na to zvyklá. Slova se mi nepříjemně zasekávala na půl cesty ven a hlas mi sem tam přeskočil, ale snažila jsem se to všechno ignorovat. Tušila jsem, že později, až tu Izumi nebude, budu litovat každé části toho rozhovoru. Přepadl mě nečekaný smutek nad myšlenkou, že bych Izumiho už nemusela nikdy vidět. Takhle to tu funguje. Povzbudila jsem se, ale moc to nepomáhalo. Naopak mě zamrzelo každé setkání, které už by se nemuselo zopakovat.
"Mm... Cokoliv, co je jiné, než ostatní. Něco originálního, prostě něco, co ostatní nemají. I kdyby to bylo sebevíc příšerné nebo výstřední, prostě by se mi to líbilo," vysvětlila jsem a schovala nervózně třesoucí se tlapky pod sebe. Vypustila jsem ze sebe nejdelší větu za poslední měsíc a jen těžce jsem skrývala vlastní překvapení, ale na Izumiho přání jsem pokračovala. "Ráda jsem jiná než ostatní. Můžeš mi říct, že jsem blázen a budu smutná, ale když mi řekneš, že jsem divná, budu nadšená," chvíli jsem se nad tím pozastavila a přemýšlela, jestli by tomu tak doopravdy bylo. Záleželo na mnoha okolnostech, no kdyby mi to řekl on, neurazila bych se. Rozhodně ne hned, možná za pět let při nepohodlném spánku.
Uklidnil mě, že se nemám za co omlouvat, ale já si stála za svým. Snažila jsem se zapojit do konverzace, ale většinu času jsem jen páchala větší škody na našem psychickém zdraví. "Zahrajeme si něco?" šptila jsem skoro neslyšně. Kdysi jsem o to poprosila i Naomi, no ona byla vlčice a mně krví proudil adrenalin. Teď to bylo jiné a skoro jsem doufala, že to Izumi neslyšel. Blázne. Zanadávala jsem si a odvrátila zrak ke stěně naší vyhrabané nory.

Trochu jsem sebou ošila, když mé šperky odsouhlasil. Trochu jsem čekala, že bude ve svém výlevu pokračovat, ale nakonec jsem byla ráda, že se tak nestalo. Netušila bych, jak odpovědět, a znovu dusit jsem se nechtěla. Nejistě jsem se usmála a zahrabala svoji malou kaluž sněhem, abych si znovu mohla lehnout. Od Izumiho však přišla nečekaná otázka. Zalitovala jsem, že jsem se ho kdy ptala já - mohla jsem počítat s tím, že také bude chtít něco vědět. Co mu mám říct? Jsem ten nejnudnější tvor na světě. Pokrčila jsem rameny. "Já nevím," vzdychla jsem a začala očima probodávat sníh pod sebou. Potřebovala jsem chvíli čas na to, abych si rozmyslela, co mu mám vlastně říct. Nechtěla jsem mu sdělovat osobní ifnormace, ale také jsem nechtěla, aby mě považoval za nudnou. Váhavě jsem po něm hodila očkem a ačkoliv byl takhle na blízko celý rozmazaný, opět jsem si všimla rozpůleného obličeje a faktu, že mi to přišlo nanejvýš podivné. Vrátila jsem modré oči zpět do sněhu a rozhodla se hrát na stejnou notu, na kterou hrál on. "Já mám ráda zvláštní věci," pousmála jsem se a až potom si uvědomila fakt, že to byla ta nejdivnější věc, kterou jsem ze sebe mohla vypustit. Tak proč nemáš ráda sebe? Zavrtěla jsem hlavou a znovu pokrčila rameny na znamení toho, že nevím, co říct.
Jak ti dělá potíže lovit. Jak se cítítš. Jak jsi přišla k jizvám. Jak jsi málem zemřela hlady. O tvojí babičce. O tvé rodině. O Taně. Měla jsem na výběr mnoho témat, ale ani jedno mi nepřišlo dostatečně hodné toho, abych mu to mohla říct. Sice mě jeho odpověď nanejvýš zaskočila, ale alespoň byla pěkná a smysluplná. A pak jsem přišla já se svými zvláštními věcmi. "Promiň," vydechla jsem, i když jsem vlastně ani nevěděla, za co se omlouvám. Za svoji existenci.

Se smíchem jsem sledovala, jak bláznivě se najednou Izumi začal chovat. Objevení mé magie proběhlo více méně v polospánku, takže jsem si ho ani nepamatovala, ale rozhodně jsem takhle nešaškovala. Usmála jsem se a místo pořádné odpovědi zase jen přikývla, ale byla jsem si tím jistá. Paranoidně jsem zkontrolovala okolní barvy, ale vše se zdálo naprosto normální, takže jsem znovu přikývla. Ucítila jsem na své srsti jeho mokrý čenich a s chechotem ho odehnala. Hnědá. Předměty. Hodí se k němu. A jsou skoro černé. Napadlo mě, když se znovu uklidnil a lehl si. V kontrastu se sněhem jeho oči působily trochu jako bych se v nich mohla utopit. Ta myšlenka mě na jednu stranu děsila a na jednu stranu přitahovala, takže jsem radši svůj pohled zaměřila na prostor mezi našimi tlapkami. Znovu jsem za pomocí tělesného tepla trochu rozehřála a nechala si ledovou vodu stékat do hrdla. Přes všechnu tu honbu za jídlem jsem zapomínala i na jiné životní potřeby, zahrnující vodu a spánek. Byla jsem ráda, že Izumi pokračoval v mluvení, jinak už jsem mohla být tuhá.
Užívala jsem si chvíli ticha, kterou si dopřál na zodpovězení mé otázky. Nikam jsem nespěchala a pokračovala ve své práci se sněhem, abych se mohla ještě napít. Zrovna, když jsem chtěla polknout, z něj odpověď vyletěla. Zaskočilo mi, ale ne, že bych se začla dusit. Tedy, začala, ale spíše sehraně, abych dostala čas navíc. Přetížení systému. Postěžovala jsem si ironicky a vynaložila všechnu sílu na to udržet vodu v mém krku, což se mi nakonec povedlo, ale pořád jsem nevěděla, co říct. Tváře mi hořely, těžko říct, jestli úzkostí nebo jednoduše jako následek další lichotky. "Šperky?" navrhla jsem nejistě a naklonila nevinně hlavu na stranu. Měla by jsi dostat oskara. proběhlo mi hlavou, ale zahnala jsem to jedním mrknutím. Nejistě jsem bloudila pohledem po okolí a vyhýbala se tmavě hnědým očím. Na jednu stranu mnou třásla úzkost, na druhou stranu jsem chtěla vyzkoušet, jestli je schopný v tomhle pokračovat - i když to znamenalo hrát si na magora a následujících pět let toho litovat.

Izumi mi chvíli něvěnoval pozornost, ale nakonec se zeptal. Nadšeně jsem se pousmála, neboť mi to zatím procházelo. Ráda jsem si pro jednou připadala jinak, než submisivně, ačkoliv mi ho bylo trochu líto. Přimhouřila jsem oči a prohlédla si ho, jako bych se rozmýšlela, jestli je hoden mé odpovědi. Nakonec jsem se ale znovu zazubila a odvrátila zrak zpět k nebi. Pokrčila jsem rameny a málem si dál hrála na trýznitele, když mě moje obvyklé zvyky přetáhly pánví po hlavě. Nesměle jsem se přestala natahovat a sebrala si zpět trochu osobního prostoru. Přestala jsem koukat do hnědých očí, i když to šlo jen ztěžka a zabodla pohled do mokré hlíny, kterou jsem tu stvořila. Nesnášim tě. Prohlásila jsem nějakému tvoru uvnitř mě, který tu zábavu překazil.
"Oči," vydechla jsem nejistě, původní euforie pomalu opouštějící moji krev. "Jsou hnědé..." dovysvětlila jsem a rychle se na něj podívala, abych se mohla podívat, jak se nová barva stále usazuje. Hned nato jsem ale pohled zabodla zpět do země. Tohle mě zabije. Otřásla jsem se, abych uvolnila tíživý pocit na hrudi. I když to snad bylo vzhledem k mé povaze protizákonné, trochu jsem se v naší noře znovu uvelebila. Bojuj s duchy ještě větším strachem. Opakovala jsem si a snažila se vnímat jen teplo, které z Izumiho vyzařovalo. Byla jsem za něj vděčná a doufala jsem, že dostával alespoň trochu toho mého.
Položila jsem si hlavu na přední tlapky a nenápadně ji natáhla, aby se z části dotýkala i tlapky mého společníka. Ve skutečnosti to byla neuvěřitelně nepříjemná pozice, ale chtěla jsem toho přímého kontaktu využít co nejvíc, než se mě zase něco rozhodne přetáhnout po ksichtě. Ani jsem nevěděla jak a oči mi nápadně zvlhly, takže jsem musela nekolikrát zamrkat. Ani jsem si nepamatovala, jaké to bylo, o někoho se doopravdy opřít. Zahleděla jsem se zpět na Izumiho nové oči a snažila se neuhnout. "Řekni mi něco o sobě," navrhla jsem. Zpočátku spíše, abych zaplnila tichý úkryt, ale ve finále mě to doopravdy zajímalo. Pokud mě to odtáhlo od vlastních vzpomínek, brala jsem i další vraždu.

Pokračovala jsem ve svém schovávání a poslouchala jeho smích, který mě nutil smát se ještě víc. Vykoukla jsem ze svého úkrytu jen, abych spatřila jeho oči nepříjemně blízko. Lekla jsem se, co chce udělat, ale nakonec jsem pouze skončila na zádech a cítila příjemnou tíhu. Rozchechtala jsem se nad jeho oslovením a tentokrát to ani neskrývala, ačkoliv jsem sekundu na to přestala a koukala se všude kolem, jako bych mohla vrátit zpět to, co bylo dokonáno. Byl to jen smích. Připomněla jsem si a trochu sebou ošila, když mě sníh na těle zalechtal. Huh? Vyhodnotila jsem to jako nějakou podivnou hrátku větru kolem, než jsem se rozhodla podívat se zpět vzhůru jen, abych se setkala s hnědými oči. Bylo příliš pozdě na to, abych zastavila nadšené vyjeknutí, když jsem ho tentokrát převalila na záda já. Neuvědomila jse msi fakt, že mi Život vylepšil schopnosti, takže ho to možná trochu zabolelo, ale to bylo to poslední, nad čím jsem přemýšlela.
Sledovala jsem hnědou, která se ještě chvíli usazovala v jeho očích, než mi došlo, že možná až moc zírám. Ušklíbla jsem se a přetočila se zpět na svoji stranu, rozhodnutá ho potrápit a neříct mu, co způsobilo moji reakci. Zazubila jsem se nad svým plánem a zadívala se do nebe s naprosto falešným nevinným pohledem. Pamatovala jsem si, jak moje sestra objevila stejnou magii. V jiném ročním období byl její efekt vidět podstatně lépe, ale i tak jsem byla nadšená. Zažít něco takového jako dospělá byl úplně jiný zážitek. Už jsem se nemohla dočkat všech těch vlčat.
Znovu jsem si Izumiho nové oči prohlédla a sklopila pohled ke sněhu. Prosakovala pod ním hnědá hlína. Nevinně jsem na hnědá místa nahrnula trošku sněhu a nechala ho roztát jen, abych si mohla hrát s vodou. V takhle malém množství se voda ovšem ihned rozprskla do všech stran, včetně srsti Izumiho. Pobaveně jsem se pousmála. To určitě nebylo schválně. Ušklíbla jsem se, aniž bych si uvědomila, že spolu znovu vedeme neverbální komunikaci.

//Zas nic nevidim na klávesnici, pardon xdd

Vlček se už o malé ani jednou nezmínil, takže jsem o ní ani nepokračovala. Nechtěla jsem si ani připomínat, že jsem ji v podstatě nechala v cizích tlapkách - ale na území smečky. Uměla jsem si představit, jak ji tu někde v okolí potkám lézt po stromech a radši jsem tu myšlenku rychle zaplašila pryč. To bych se výš v žebříčku ve smečce už rozhodně nedostala. Zmíňka o smečkách mě donutila znovu přemýšlet nad tím, k čemu jsem byla ve smečce dobrá. Přinesla jsem kousek masa, který se nakonec válel v žaludku jen mně a jinak jsem nic neudělala - a v záchraně světa jsem akorát uštědřila jizvu na tlapce. Posunula jsem si ji pod sebe, abych vybledlou kůži zastínila. Nebyla jsem na svoje jizvy pyšná, ale pokud jsem si nechtěla hrát na pštrosa, musela jsem vystavovat alespoň tu na obličeji. Přemýšlela jsem, jestli by mi Život mohl nadělit něco, co by ji zastínilo. Barvy, jako měl Blueberry. To bys nejdřív musela navštívit Smrt. Vystačíš si s jizvou. Připomněla jsem si a uzavřela tak své vnitřní přejímání.
Izumi mi za nabídku Borůvkové smečky poděkoval. Přikývla jsem, rozhodně jsem ho nechtěla nutit mezi naše řady, zvlášť, když ani já jsem se v hierarchii zatím necítila úplně jako doma. Usmála jsem se na něj jako znamení, že tohle téma nechávám otevřené, kdyby se k němu chtěl kdykoliv vrátit. Věděla jsem o dalších dvou smečkách, které jsem mu mohla poradit. Netušila jsem, kde se ve mně vzalo to náhlé nadšení mu pomoct.
Vlček se po jistém zaváhání nakonec přesunul vedle mě. Složila jsem si úhledně tlapky pod sebe, abych mu dopřála co nejvíc místa, ačkoliv o to se snažil i on a působili jsme víc škody, než užitku. Pobaveně jsem se ušklíbla, když mezi nás spadla menší hromádka sněhu. Stáhla jsem hlavu překvapeně dozadu, když mi začal foukat do tváře, než jsem si uvědomila, že na mě možná trochu sněhu spadlo. Trochu jsem se zasmála, ačkoliv jsem skoro toužila po tom se rozchechtat - nechtěla jsem působit trapně. Místo toho jsem se jen usmála od ucha k uchu a užívala si kontrast teplot, když mi z jedné strany tělo chladil sníh a z druhé hřála srst Izumiho. Netvářila jsem se jako nejšťastnější vlk na světě, ale ve skutečnosti jsem si užívala nějaký kontakt. Neodolala jsem na oplátku jeho fouknutí jsem hrábla tlapkou do sněhu, takže mu poprašek přistál na hlavě. Zatnula jsem zuby, abych se nezačala smát, ale rozjasněné oči mě prozradily. "Sně-hulák," uprostřed slova mi hlas nepříjemně přeskočil. Přestala jsem se smát a nasadila největší vzdávám to výraz a schovala si hlavu mezi tlapky. I když mi z čenichu ucházely výdechy od smíchu, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Jak se ztrapnit v jedno ráno stokrát jinak.

Izumi se začal na malou vyptávat až nějak moc. Vrhla jsem po něm podezřívavý pohled, ale zase ho schovala, když jsem viděla, s jakým nadšením o tom mluví. Místo toho jsem se pousmála. Také jsem měla moc ráda vlčata a doufala jsem, že bych někdy mohla ve smečce Aranel ulehčit práci. Starat se o všechny ty prcky... To by mohla být sranda. Chvíli jsem se nechala unášet představou, že bych si od rána do večera mohla hrát a nikdo by mě nemohl odsuzovat, a večer bych mohla vyprávět příběhy na dobrou noc. Zasněně jsem si povzdechla a vrátila se k jeho otázkám. "Holka. Měsíc," odpověděla jsem podobně roboticky, jako on vygeneroval své otázky a pobaveně se uchechtla. Izumi se zatím jevil jako moc milý vlk, ale pořád jsem si po setkání s vlky za posledních pár dní nedovolila popustit uzdu představivosti. Nechtěla jsem lpět na něčem, co neexistovalo. Dospěla jsem? Natočila jsem hlavu na stranu, jak se ve mne najednou začalo prát několik pocitů, a přivřela nespokojeně oči, když mi tělem projela úzkost.
Ztěžka jsem vydechla a byla ráda, že Izumi znovu pokračoval. Jeho nálada od debaty o vlčatech celkem poklesla, což jsem vůbec neměla v úmyslu. Nechtěla jsem mu připomínat cokoliv, co mu smečka připomínala. Nepočítala jsem s tím, že by se něčím provinil natolik, aby ho vyhodili. Možná to byla podobná cházka, jako Duncan. Osobně jsem neměla traumatickou minulost, spíše jen špatně zděděnou povahu, a pro jednou jsem byla vděčná. "Borůvka je tady vždycky," pousmála jsem se a spokojeně střihla ušima. Sledovala jsem, jak se jeho tlapky pořád zarývají do sněhu a nespokojeně mlaskla. "Už je tu místa dost," rozhodla jsem, ačkoliv abych si od něj mohla udržet moji obvyklou vzdálenost, musel by hrabat ještě hodně dlouho. Posunula jsem se co nejvíc ke stěně a otřásla se, když mi trocha sněhu spadla na černá záda. Nakonec jsem byla ráda, že by mi jeho přítomnost mohla poskytnout alespoň trochu tělesného tepla. Tváříš se jako drsňák, ale víš, že když to přeženeš, tak to nerozdejcháš? Mimoděk jsem se zhluboka nadechla, ale potlačila jsem jakékoliv myšlenky na to, že bych úzkosti dala jedinou šanci. Později, možná.

Dál jsem pokračovala v hrabání a byla vděčná, že se ke mně okamžitě připojil i můj společník. I když jsem neměla výdrž slabou, dech se mi s každým pohybem zarážel v hrdle a svaly mi naprotest snad vypalovaly díru do kůže. Prosím, už ne. Modlila jsem se tiše k Životu, aby nás konečně začal šetřit. Mraky se na obloze znovu trochu uklidnily a propustily skrz větve trochu světla, které ozářilo sníh. Přimhouřila jsem oči a snažila se je udržet na svých tlapkách, abych neoslepla ještě víc, než už jsem byla. Takhle jsem to nemyslela. Pobaveně jsem se pousmála, načež přišla otázka od Izumiho. "Vlče," odpověděla jsem prostě. Kdyby se chtěl dozvědět víc, počítala jsem s tím, že by se zeptal. Nechtěla jsem ho zahrnovat informacemi, o které by nestál. Nakonec od něj přišla otázka i na smečku. Opět se mi na tváři rozlil úsměv. Byla jsem radši, když se mluvilo o někom jiném, než o mně. Bála jsem se, že bych se nakonec poddala a vysypala všechno, co mě tížilo. O to jsem rozhodně nestála.
Chvíli jsem pokračovala v hrabání potichu, než jsem se zastavila pro odpočinek. Přemýšlela jsem, jestli mu to mám i přes jeho uklidnění sdělit, ale nakonec jsem usoudila, že i kdyby přišel, nejspíš by ho Blueberry převálcoval v minutě. Od šedivé jsem dostala jizvu hned po začátku souboje, no když se rozhodla oxidovat les, byla ona tou poraženou. Nechtěla jsem Izumiho schazovat, ale nakonec jsem povolila. "Za propadlinou v Borůvkovém lese," pousmála jsem se a hlavou ho navigovala směrem, odkud jsem sem přišla. Využila jsem chvíli vzácného sluníčka a trochu se v jámě uvelebila, značně uvolněnější, než předtím. Nad těmi pohyby protestovala každá strana mojí úzkosti, ale snažila jsem se ji ignorovat. Nemohla jsem stát jako kámen celou dobu, co jsem si s ním povídala. "Tebe táhnou tuláci?" zeptala jsem se vzhledem k tomu, co prohlásil předtím. Nedivila bych se mu, byl podobně odtažitý, jako já.