Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem sebou ošila, když mé šperky odsouhlasil. Trochu jsem čekala, že bude ve svém výlevu pokračovat, ale nakonec jsem byla ráda, že se tak nestalo. Netušila bych, jak odpovědět, a znovu dusit jsem se nechtěla. Nejistě jsem se usmála a zahrabala svoji malou kaluž sněhem, abych si znovu mohla lehnout. Od Izumiho však přišla nečekaná otázka. Zalitovala jsem, že jsem se ho kdy ptala já - mohla jsem počítat s tím, že také bude chtít něco vědět. Co mu mám říct? Jsem ten nejnudnější tvor na světě. Pokrčila jsem rameny. "Já nevím," vzdychla jsem a začala očima probodávat sníh pod sebou. Potřebovala jsem chvíli čas na to, abych si rozmyslela, co mu mám vlastně říct. Nechtěla jsem mu sdělovat osobní ifnormace, ale také jsem nechtěla, aby mě považoval za nudnou. Váhavě jsem po něm hodila očkem a ačkoliv byl takhle na blízko celý rozmazaný, opět jsem si všimla rozpůleného obličeje a faktu, že mi to přišlo nanejvýš podivné. Vrátila jsem modré oči zpět do sněhu a rozhodla se hrát na stejnou notu, na kterou hrál on. "Já mám ráda zvláštní věci," pousmála jsem se a až potom si uvědomila fakt, že to byla ta nejdivnější věc, kterou jsem ze sebe mohla vypustit. Tak proč nemáš ráda sebe? Zavrtěla jsem hlavou a znovu pokrčila rameny na znamení toho, že nevím, co říct.
Jak ti dělá potíže lovit. Jak se cítítš. Jak jsi přišla k jizvám. Jak jsi málem zemřela hlady. O tvojí babičce. O tvé rodině. O Taně. Měla jsem na výběr mnoho témat, ale ani jedno mi nepřišlo dostatečně hodné toho, abych mu to mohla říct. Sice mě jeho odpověď nanejvýš zaskočila, ale alespoň byla pěkná a smysluplná. A pak jsem přišla já se svými zvláštními věcmi. "Promiň," vydechla jsem, i když jsem vlastně ani nevěděla, za co se omlouvám. Za svoji existenci.

Se smíchem jsem sledovala, jak bláznivě se najednou Izumi začal chovat. Objevení mé magie proběhlo více méně v polospánku, takže jsem si ho ani nepamatovala, ale rozhodně jsem takhle nešaškovala. Usmála jsem se a místo pořádné odpovědi zase jen přikývla, ale byla jsem si tím jistá. Paranoidně jsem zkontrolovala okolní barvy, ale vše se zdálo naprosto normální, takže jsem znovu přikývla. Ucítila jsem na své srsti jeho mokrý čenich a s chechotem ho odehnala. Hnědá. Předměty. Hodí se k němu. A jsou skoro černé. Napadlo mě, když se znovu uklidnil a lehl si. V kontrastu se sněhem jeho oči působily trochu jako bych se v nich mohla utopit. Ta myšlenka mě na jednu stranu děsila a na jednu stranu přitahovala, takže jsem radši svůj pohled zaměřila na prostor mezi našimi tlapkami. Znovu jsem za pomocí tělesného tepla trochu rozehřála a nechala si ledovou vodu stékat do hrdla. Přes všechnu tu honbu za jídlem jsem zapomínala i na jiné životní potřeby, zahrnující vodu a spánek. Byla jsem ráda, že Izumi pokračoval v mluvení, jinak už jsem mohla být tuhá.
Užívala jsem si chvíli ticha, kterou si dopřál na zodpovězení mé otázky. Nikam jsem nespěchala a pokračovala ve své práci se sněhem, abych se mohla ještě napít. Zrovna, když jsem chtěla polknout, z něj odpověď vyletěla. Zaskočilo mi, ale ne, že bych se začla dusit. Tedy, začala, ale spíše sehraně, abych dostala čas navíc. Přetížení systému. Postěžovala jsem si ironicky a vynaložila všechnu sílu na to udržet vodu v mém krku, což se mi nakonec povedlo, ale pořád jsem nevěděla, co říct. Tváře mi hořely, těžko říct, jestli úzkostí nebo jednoduše jako následek další lichotky. "Šperky?" navrhla jsem nejistě a naklonila nevinně hlavu na stranu. Měla by jsi dostat oskara. proběhlo mi hlavou, ale zahnala jsem to jedním mrknutím. Nejistě jsem bloudila pohledem po okolí a vyhýbala se tmavě hnědým očím. Na jednu stranu mnou třásla úzkost, na druhou stranu jsem chtěla vyzkoušet, jestli je schopný v tomhle pokračovat - i když to znamenalo hrát si na magora a následujících pět let toho litovat.

Izumi mi chvíli něvěnoval pozornost, ale nakonec se zeptal. Nadšeně jsem se pousmála, neboť mi to zatím procházelo. Ráda jsem si pro jednou připadala jinak, než submisivně, ačkoliv mi ho bylo trochu líto. Přimhouřila jsem oči a prohlédla si ho, jako bych se rozmýšlela, jestli je hoden mé odpovědi. Nakonec jsem se ale znovu zazubila a odvrátila zrak zpět k nebi. Pokrčila jsem rameny a málem si dál hrála na trýznitele, když mě moje obvyklé zvyky přetáhly pánví po hlavě. Nesměle jsem se přestala natahovat a sebrala si zpět trochu osobního prostoru. Přestala jsem koukat do hnědých očí, i když to šlo jen ztěžka a zabodla pohled do mokré hlíny, kterou jsem tu stvořila. Nesnášim tě. Prohlásila jsem nějakému tvoru uvnitř mě, který tu zábavu překazil.
"Oči," vydechla jsem nejistě, původní euforie pomalu opouštějící moji krev. "Jsou hnědé..." dovysvětlila jsem a rychle se na něj podívala, abych se mohla podívat, jak se nová barva stále usazuje. Hned nato jsem ale pohled zabodla zpět do země. Tohle mě zabije. Otřásla jsem se, abych uvolnila tíživý pocit na hrudi. I když to snad bylo vzhledem k mé povaze protizákonné, trochu jsem se v naší noře znovu uvelebila. Bojuj s duchy ještě větším strachem. Opakovala jsem si a snažila se vnímat jen teplo, které z Izumiho vyzařovalo. Byla jsem za něj vděčná a doufala jsem, že dostával alespoň trochu toho mého.
Položila jsem si hlavu na přední tlapky a nenápadně ji natáhla, aby se z části dotýkala i tlapky mého společníka. Ve skutečnosti to byla neuvěřitelně nepříjemná pozice, ale chtěla jsem toho přímého kontaktu využít co nejvíc, než se mě zase něco rozhodne přetáhnout po ksichtě. Ani jsem nevěděla jak a oči mi nápadně zvlhly, takže jsem musela nekolikrát zamrkat. Ani jsem si nepamatovala, jaké to bylo, o někoho se doopravdy opřít. Zahleděla jsem se zpět na Izumiho nové oči a snažila se neuhnout. "Řekni mi něco o sobě," navrhla jsem. Zpočátku spíše, abych zaplnila tichý úkryt, ale ve finále mě to doopravdy zajímalo. Pokud mě to odtáhlo od vlastních vzpomínek, brala jsem i další vraždu.

Pokračovala jsem ve svém schovávání a poslouchala jeho smích, který mě nutil smát se ještě víc. Vykoukla jsem ze svého úkrytu jen, abych spatřila jeho oči nepříjemně blízko. Lekla jsem se, co chce udělat, ale nakonec jsem pouze skončila na zádech a cítila příjemnou tíhu. Rozchechtala jsem se nad jeho oslovením a tentokrát to ani neskrývala, ačkoliv jsem sekundu na to přestala a koukala se všude kolem, jako bych mohla vrátit zpět to, co bylo dokonáno. Byl to jen smích. Připomněla jsem si a trochu sebou ošila, když mě sníh na těle zalechtal. Huh? Vyhodnotila jsem to jako nějakou podivnou hrátku větru kolem, než jsem se rozhodla podívat se zpět vzhůru jen, abych se setkala s hnědými oči. Bylo příliš pozdě na to, abych zastavila nadšené vyjeknutí, když jsem ho tentokrát převalila na záda já. Neuvědomila jse msi fakt, že mi Život vylepšil schopnosti, takže ho to možná trochu zabolelo, ale to bylo to poslední, nad čím jsem přemýšlela.
Sledovala jsem hnědou, která se ještě chvíli usazovala v jeho očích, než mi došlo, že možná až moc zírám. Ušklíbla jsem se a přetočila se zpět na svoji stranu, rozhodnutá ho potrápit a neříct mu, co způsobilo moji reakci. Zazubila jsem se nad svým plánem a zadívala se do nebe s naprosto falešným nevinným pohledem. Pamatovala jsem si, jak moje sestra objevila stejnou magii. V jiném ročním období byl její efekt vidět podstatně lépe, ale i tak jsem byla nadšená. Zažít něco takového jako dospělá byl úplně jiný zážitek. Už jsem se nemohla dočkat všech těch vlčat.
Znovu jsem si Izumiho nové oči prohlédla a sklopila pohled ke sněhu. Prosakovala pod ním hnědá hlína. Nevinně jsem na hnědá místa nahrnula trošku sněhu a nechala ho roztát jen, abych si mohla hrát s vodou. V takhle malém množství se voda ovšem ihned rozprskla do všech stran, včetně srsti Izumiho. Pobaveně jsem se pousmála. To určitě nebylo schválně. Ušklíbla jsem se, aniž bych si uvědomila, že spolu znovu vedeme neverbální komunikaci.

//Zas nic nevidim na klávesnici, pardon xdd

Vlček se už o malé ani jednou nezmínil, takže jsem o ní ani nepokračovala. Nechtěla jsem si ani připomínat, že jsem ji v podstatě nechala v cizích tlapkách - ale na území smečky. Uměla jsem si představit, jak ji tu někde v okolí potkám lézt po stromech a radši jsem tu myšlenku rychle zaplašila pryč. To bych se výš v žebříčku ve smečce už rozhodně nedostala. Zmíňka o smečkách mě donutila znovu přemýšlet nad tím, k čemu jsem byla ve smečce dobrá. Přinesla jsem kousek masa, který se nakonec válel v žaludku jen mně a jinak jsem nic neudělala - a v záchraně světa jsem akorát uštědřila jizvu na tlapce. Posunula jsem si ji pod sebe, abych vybledlou kůži zastínila. Nebyla jsem na svoje jizvy pyšná, ale pokud jsem si nechtěla hrát na pštrosa, musela jsem vystavovat alespoň tu na obličeji. Přemýšlela jsem, jestli by mi Život mohl nadělit něco, co by ji zastínilo. Barvy, jako měl Blueberry. To bys nejdřív musela navštívit Smrt. Vystačíš si s jizvou. Připomněla jsem si a uzavřela tak své vnitřní přejímání.
Izumi mi za nabídku Borůvkové smečky poděkoval. Přikývla jsem, rozhodně jsem ho nechtěla nutit mezi naše řady, zvlášť, když ani já jsem se v hierarchii zatím necítila úplně jako doma. Usmála jsem se na něj jako znamení, že tohle téma nechávám otevřené, kdyby se k němu chtěl kdykoliv vrátit. Věděla jsem o dalších dvou smečkách, které jsem mu mohla poradit. Netušila jsem, kde se ve mně vzalo to náhlé nadšení mu pomoct.
Vlček se po jistém zaváhání nakonec přesunul vedle mě. Složila jsem si úhledně tlapky pod sebe, abych mu dopřála co nejvíc místa, ačkoliv o to se snažil i on a působili jsme víc škody, než užitku. Pobaveně jsem se ušklíbla, když mezi nás spadla menší hromádka sněhu. Stáhla jsem hlavu překvapeně dozadu, když mi začal foukat do tváře, než jsem si uvědomila, že na mě možná trochu sněhu spadlo. Trochu jsem se zasmála, ačkoliv jsem skoro toužila po tom se rozchechtat - nechtěla jsem působit trapně. Místo toho jsem se jen usmála od ucha k uchu a užívala si kontrast teplot, když mi z jedné strany tělo chladil sníh a z druhé hřála srst Izumiho. Netvářila jsem se jako nejšťastnější vlk na světě, ale ve skutečnosti jsem si užívala nějaký kontakt. Neodolala jsem na oplátku jeho fouknutí jsem hrábla tlapkou do sněhu, takže mu poprašek přistál na hlavě. Zatnula jsem zuby, abych se nezačala smát, ale rozjasněné oči mě prozradily. "Sně-hulák," uprostřed slova mi hlas nepříjemně přeskočil. Přestala jsem se smát a nasadila největší vzdávám to výraz a schovala si hlavu mezi tlapky. I když mi z čenichu ucházely výdechy od smíchu, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Jak se ztrapnit v jedno ráno stokrát jinak.

Izumi se začal na malou vyptávat až nějak moc. Vrhla jsem po něm podezřívavý pohled, ale zase ho schovala, když jsem viděla, s jakým nadšením o tom mluví. Místo toho jsem se pousmála. Také jsem měla moc ráda vlčata a doufala jsem, že bych někdy mohla ve smečce Aranel ulehčit práci. Starat se o všechny ty prcky... To by mohla být sranda. Chvíli jsem se nechala unášet představou, že bych si od rána do večera mohla hrát a nikdo by mě nemohl odsuzovat, a večer bych mohla vyprávět příběhy na dobrou noc. Zasněně jsem si povzdechla a vrátila se k jeho otázkám. "Holka. Měsíc," odpověděla jsem podobně roboticky, jako on vygeneroval své otázky a pobaveně se uchechtla. Izumi se zatím jevil jako moc milý vlk, ale pořád jsem si po setkání s vlky za posledních pár dní nedovolila popustit uzdu představivosti. Nechtěla jsem lpět na něčem, co neexistovalo. Dospěla jsem? Natočila jsem hlavu na stranu, jak se ve mne najednou začalo prát několik pocitů, a přivřela nespokojeně oči, když mi tělem projela úzkost.
Ztěžka jsem vydechla a byla ráda, že Izumi znovu pokračoval. Jeho nálada od debaty o vlčatech celkem poklesla, což jsem vůbec neměla v úmyslu. Nechtěla jsem mu připomínat cokoliv, co mu smečka připomínala. Nepočítala jsem s tím, že by se něčím provinil natolik, aby ho vyhodili. Možná to byla podobná cházka, jako Duncan. Osobně jsem neměla traumatickou minulost, spíše jen špatně zděděnou povahu, a pro jednou jsem byla vděčná. "Borůvka je tady vždycky," pousmála jsem se a spokojeně střihla ušima. Sledovala jsem, jak se jeho tlapky pořád zarývají do sněhu a nespokojeně mlaskla. "Už je tu místa dost," rozhodla jsem, ačkoliv abych si od něj mohla udržet moji obvyklou vzdálenost, musel by hrabat ještě hodně dlouho. Posunula jsem se co nejvíc ke stěně a otřásla se, když mi trocha sněhu spadla na černá záda. Nakonec jsem byla ráda, že by mi jeho přítomnost mohla poskytnout alespoň trochu tělesného tepla. Tváříš se jako drsňák, ale víš, že když to přeženeš, tak to nerozdejcháš? Mimoděk jsem se zhluboka nadechla, ale potlačila jsem jakékoliv myšlenky na to, že bych úzkosti dala jedinou šanci. Později, možná.

Dál jsem pokračovala v hrabání a byla vděčná, že se ke mně okamžitě připojil i můj společník. I když jsem neměla výdrž slabou, dech se mi s každým pohybem zarážel v hrdle a svaly mi naprotest snad vypalovaly díru do kůže. Prosím, už ne. Modlila jsem se tiše k Životu, aby nás konečně začal šetřit. Mraky se na obloze znovu trochu uklidnily a propustily skrz větve trochu světla, které ozářilo sníh. Přimhouřila jsem oči a snažila se je udržet na svých tlapkách, abych neoslepla ještě víc, než už jsem byla. Takhle jsem to nemyslela. Pobaveně jsem se pousmála, načež přišla otázka od Izumiho. "Vlče," odpověděla jsem prostě. Kdyby se chtěl dozvědět víc, počítala jsem s tím, že by se zeptal. Nechtěla jsem ho zahrnovat informacemi, o které by nestál. Nakonec od něj přišla otázka i na smečku. Opět se mi na tváři rozlil úsměv. Byla jsem radši, když se mluvilo o někom jiném, než o mně. Bála jsem se, že bych se nakonec poddala a vysypala všechno, co mě tížilo. O to jsem rozhodně nestála.
Chvíli jsem pokračovala v hrabání potichu, než jsem se zastavila pro odpočinek. Přemýšlela jsem, jestli mu to mám i přes jeho uklidnění sdělit, ale nakonec jsem usoudila, že i kdyby přišel, nejspíš by ho Blueberry převálcoval v minutě. Od šedivé jsem dostala jizvu hned po začátku souboje, no když se rozhodla oxidovat les, byla ona tou poraženou. Nechtěla jsem Izumiho schazovat, ale nakonec jsem povolila. "Za propadlinou v Borůvkovém lese," pousmála jsem se a hlavou ho navigovala směrem, odkud jsem sem přišla. Využila jsem chvíli vzácného sluníčka a trochu se v jámě uvelebila, značně uvolněnější, než předtím. Nad těmi pohyby protestovala každá strana mojí úzkosti, ale snažila jsem se ji ignorovat. Nemohla jsem stát jako kámen celou dobu, co jsem si s ním povídala. "Tebe táhnou tuláci?" zeptala jsem se vzhledem k tomu, co prohlásil předtím. Nedivila bych se mu, byl podobně odtažitý, jako já.

Tiše jsem naslouchala stručnému popisu zdejších mocností, které náleželo Izumimu. Já už si tímhle prošla celkem dávno, až mě překvapovalo, že už jsem Gallireou bloudila tak dlouho. Přitom jsem toho moc neprošla a v podstatě nic nestihla, alespoň z mého pohledu. Kostlivci, záchrana světa, smečka, Život. Co víc bys chtěla? Natočila jsem hlavu na stranu, jako bych se snažila vyhnat různé scénáře možných dobrodružství, která mi vyskočila na mysli. Ještě tu nejsi rok. Pořád můžeš stihnout spoustu dalších věcí. Navštívit Smrt, projít si znovu polovinu území - tentokrát se srstí. Spoustu věcí. Pokračovala jsem ve svém vnitřní monologu a na zem mě vrátila až zmínka o Duncanovi, při čemž jsem otráveně otočila oči v sloup, no to ani jeden z nich vidět nemohl. Narovnala jsem hlavu zpět do přímé pozice, při čemž mi nepříjemně zakřupalo v páteři. Tímhle způsobem Smrt bude navštěvovat tebe. Zavrtěla jsem nad sebou beznadějně hlavou.
Mezitím, co jsem odešla do krajiny snů, se Zakar zvedl a začal se s díkem otáčet. Znovu jsem zamručela na souhlas a kývla hlavou, jak toho u mě bylo zvykem. Možná si se přidala do smečky, ale ve finále se nic nezměnilo. Frustrovaně jsem vydechla ve snaze tu myšlenku ihned zapomenout, když mě znovu do přítomnosti vrátil Izumi. Otočila jsem se na něj a pousmála se. Druhý vlk mi tu nevadil, koneckonců byl celkem v pohodě, ale přeci jen mi menší společnost vyhovovala více. Nad jeho otázkou jsem chvíli popřemýšlela, ale když jsem ho viděla, rozhodla jsem se zůstat. "Tati to ještě chvíli vydrží," usoudila jsem šeptem nahlas a skočila do jámy, kde předtím ležel Zakar. Sníh, který byl předtím zamrzlý pod jeho teplem roztál a krev taky něco rozpustila, takže jsem začala hrabat na těch místech. Neviděla jsem v jámě další využití, ale byla jsem ráda, že by mohla několika jiným zvířatům posloužit jako úkryt. Třeba lišce. Napadlo mě, přičemž jsem si hladově olízla čenich. "Ehm... Třeba si ji vyhlídne nějaké zvíře," špitla jsem nejistě, jako bych na svůj návrh potřebovala jeho svolení. Jediné svolení mi ovšem tuto zimu udával hlad.

Vzduch protnul Izumiho hlas a já si z nějakého důvodu oddechla. Znamenalo to, že konverzace konečně nebude jen na mně. Zakar se mě mezitím stále vyptával na smečku, což mi vyhovovalo. Nemusela jsem vymýšlet, jak zaplnit ticho a stačilo mi odpovídat na otázky, i když jsem pohled stále měla nervózně sklopený k zemi nebo jím brouzdala po okolí. Nad jeho otázkou jsem se pousmála Tobě nic neunikne, co? Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neříkala. Nebránila bych tomu, kdybych ho znala dobře, ale jako v podstatě neznámá jsem se držela stranou jakýchkoliv zbytečných slov. "Mhm," zabručela jsem a kývla hlavou na souhlas. S tím jsem si vystačila, vzhledem k tomu, že od něj vzápětí přišla další otázka. Musela jsem se nad ní zamyslet více, než jsem chtěla. Prvních pár dní jsem si užívala, no ta záchrana světa to trochu zkazila a zima taky v lese nepůsobila příliš hezky, ale nic jsem měnit nechtěla. "Dobře...?" odpověděla jsem nejistě. Kdybych si myslela, že se ve smečce nebudu cítit dobře, nikdy bych se nepřidávala. Přidala si se, aby jsi alespoň trochu překonala ostych. A našla jsi docela jackpot. Pousmála jsem se při vzpomínce na Tati a ostatní členy smečky, především tedy vlčata.
Od Izumiho přišla pro mě překvapivá otázka. Ne, že by mě překvapovalo její znění, jen jsem se jeho hlasu skoro lekla. Nadšeně jsem mávla ocasem, když jsem zjistila, že bych mohla být následujících několik minut naprosto zticha. Možná by se mi s dvěma vlky vedle podařilo i nenápadně vypařit, ale to jsem si zatím nechávala jen v záloze. Přeci nebudeš utíkat... Panebože, na to by jsi v životě nezapomněla. Už jen proto tu zůstaň. Přikázala jsem si. Z přemýšlení mě vytrhl Zakar, který na otázku začal odpovídat až podivně soukromě. Nedůvěřivě jsem naklonila hlavu na stranu a přimhouřila oči. Proč nám to říká? Setkání se Smrtí mě stále děsilo a překvapovalo mě, s jakou jistotou to všechno říkal. Chtěla jsem se s ní setkat, ale všechno to klidně mohlo počkat tak za... deset let. To se s ní setkám určitě.
Nervózně jsem sebou ošila, když skončil. "To je pěkný," prohodila jsem, abych nevypadala, jako že mě jeho vyprávění nezaujmulo. Ve skutečnosti nezaujmulo, ale byla jsem ráda, že se o tu mrtvou alespoň trochu staral. Trochu to uklidnilo tu malou skulinku v mysli, která neustále utíkala před vrahy a úchyly tady v okolí. Nervózně jsem se usmála, abych nezněla tak suše a nechala mluvení na Izumim, který otázku položil.

Nadále jsem pokračovala v konverzaci pouze s naším novým společníkem. Bylo mi líto, že se Izumi nijak nezapojoval do konverzace, ale snažila jsem se to ignorovat a žít vlastním proudem, než mě vyrušilo jeho prudké vydechnutí. Obrátila jsem pohled k němu a rychle si ho prohlédla, jako bych hledala stopy zranění. Nedivila bych se, kdyby si to sem přitáhl někdo neviditelný. V téhle zemi nešlo věřit ani stromům, což mě přivedlo zpět ke konverzaci se Zakarem. Nechala jsem jeho otázku chvíli bez odpovědi a pro jednou se také věnovala Izumimu. Přisunula jsem se k němu, ne natolik, aby si toho musel nutně všimnout, ale bylo v tom gestu něco povzbuzujícího. Kdyby to bylo nutné, byla jsem ochotná jednomu nebo druhému říct, že nemáme zájem o konverzaci. Jen jsem netušila, komu bych tu pomoc nabídla. Sama sobě. Poradila jsem si, ale tu myšlenku zahnala. Chtěla jsem do lesa přinést alespoň něco.
"Měla, ale hodně málo," pokrčila jsem rameny, jako by to byla samozřejmost. I když... Letošní zima to pravděpodobně jako samozřejmost zavedla. Sice jsme nebyli ještě ani na jaře, ale už jsem se modlila, aby další zima byla milejší. Nevadilo by mi ani celoroční léto. Zakar na moji otázku odpovídal naprosto normálně, ale i tak jsem zabodla pohled do sněhu a zůstala tiše. Jen jsem jemně přikývla, abych mu dala najevo, že jsem mu rozuměla. Doufala jsem, že se tentokrát zhostí konečně konverzace Izumi, ale vlk dál pokračoval. Otázka na moji maličkost mi vykouzlila úsměv na tváři, ještě, když se týkala smečky. Přinést domů další hladové krky, asi bych se stala potravou já, ale ráda jsem o ní mluvila. "Borůvková," odpověděla jsem po tom všem nadšení jednoduše a na jeho otázku jen zavrtěla hlavou v nesouhlasu. Byla to pěkná představa. Určitě by mu tam bylo líp, než ve smečce, o které vyprávěl on. Pomyslela jsem si při pohledu na Izumiho, od kterého jsem konečně očekávala nějaká slova. Vypadal, jako by měl každou chvílí citově vybuchnout.

Tiše jsem na Izumiho přikývla, když se ke mně starostlivě přesunul. Nehnula jsem ani brvou, ale srdce se mi znovu úzkostlivě rozbušilo. Na tuhle konverzaci budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Vděčně jsem se usmála.
Přestala jsem Zakara propalovat pohledem a sledovala pohyby Izumiho. Netušila jsem, jestli to gesto mělo být schválně - a jestli to byl zvyk z minulosti, nebo se tolik bál. Já neměla strach, spíše mě zevnitř pomalu rozkládala zvědavost. Chtěla jsem se dozvědět tolik věcí, na které jsem se normálně zeptat nemohla. Jak se to stalo, proč se to stalo, jak to udělal, kdo to vlastně byl. Z přemýšlení nad různými dotazy mě vytrhl až jeho hlas, který Izumiho pobízel, aby přestal. Jeho uchechtnutí mi přišlo trochu hrubé, takže jsem se na Izumiho povzbudivě usmála, aby si nepřipadal tak trapně.
Vlk ještě chvíli přemýšlel, než začal konečně mluvit. Začal vyprávět, jako bychom si od něj přáli pohádku na dobrou noc, ale snažila jsem se to přejít v klidu. Ve skutečnosti jsem chtěla znát jen zápletku příběhu, která by mi zodpověděla všechny ty otázky. I tak jsem se nad jeho popisem zimy zarazila. Borůvková smečka také neměla co jíst a já lovila jen sama za sebe - nebo hledala mršiny jako předtím. Neuměla jsem si představit, že by to měl někdo ještě horší. Možná to bylo tím, že jsem se alespoň měla kam vracet. Srna? Pozastavila jsem se i nad jeho kořistí. Hladově jsem si olízla čenich. Měl ve finále větší štěstí, než já - jen mě můj lov připomínala již smytá krev ze zadních tlapek a strupy, které zakryly rány. Když Zakar zakončil své povídání, zůstala jsem jen s pohledem zabodnutým v naší díře. Neuměla jsem si představit, jak moc ji neměl rád - k nikomu jsem takové pocity nechovala, a tak mi fakt, jaké to pro vlčici muselo být, vehnal slzy do očí. Párkrát jsem zamrkala, abych je zahnala. Zalez. Přikázala jsem tiše své citlivosti a vrátila se myšlenkami zpět do reality. Tyhle věci se děly.
Vlk znovu pokračoval. Chápavě jsem přikývla. Nemohla jsem mu vynadat ani nic takového, koneckonců bych se nakonec musela zachovat stejně. Při zmínce o smrti jsem sebou nepozorovaně trhla. Setkala jsem se s Životem, což bylo to nejlepší setkání vůbec - přesto mě to ke Smrti také táhlo. Tušila jsem, že jestli ji někdy najdu, bude to největší chyba v mém životě.
Vzduch na tu chvíli zaplnilo ticho. Mlčela jsem a snažila se ztišit i svůj dech, abych ani jednoho nerušila v rozjímání, které po tom vyprávění jistě nastalo. "Teď mám hlad," ušklíbla jsem se, abych trochu odlehčila atmosféru a narážela tak na zmíňku o srně. Hlad jsem jinak měla snad pořád, i když jsem se najedla - ale nebylo to tak hrozné, abych jím znovu trpěla. To se zvládne. Do jara. Myšlenky mi nakonec zaplnily otázky o tom, co přichází po smrti.
"Tak... Já bych u nás ve smečce nikomu neublížila ale... Asi by se našel někdo, koho nemám ráda?" řekla jsem nejistě, protože by se nikdo nenašel. Měla jsem podivné nutkání mrtvou vlčici chránit, nad čímž jsem rázně zavrtěla hlavou. "Promiň," omluvila jsem se předem, i když moc nebylo za co. Většinu času jsem chtěla bránit všechny. Kdybych se snažila, našla bych si něco pozitivního i na Smrti samotné.

Když už jsme přestali házet sníh, vlk se začal zvedat. Značně jsem si oddechla nad tím, že už po nás nic nechtěl. Když se vyhrabal z naší jámy, už nevypadal tak děsivě. Sem tam mu v srsti trčela zaschlá krev, ale sníh na zádech mu už v podstatě splýval s kožichem okolo a jeho rána tak nepřitahovala takovou pozornost. Držela jsem si od něj značný odstup, ale trochu jsem se uvolnila. Teď, když už jsme mu nemuseli házet sníh na záda, přišel konečně čas na konverzaci. Ticho mě už poněkolikáté za den tížilo na bedrech a nemohla jsem se dočkat, až zase budu moct volně dýchat. Zařadila jsem se po bok Izumiho a přemýšlela, jestli se cítí stejně, nebo jestli se mu myšlenky točily kolem něčeho jiného. Tak či tak jsem tušila, že nemyslí na to, jak je Zakar hodný a úžasný - i když prozatím jednal při nejmenším zdvořile.
Od vlka se nám dostalo poděkování, na které jsem jen neurčitě přikývla. Nemáš zač se mi nějakým způsobem zaseklo v hrdle a chvíli jsem se dusila, abych k sobě kašláním nepřitáhla moc pozornosti. Nádherný. Posadila jsem se alespoň dva metry od každého vlka a snažila se nepřitahovat zbytečnou pozornost, když mi vlk konečně odpověděl. Vyšla z něj odpověď, kterou jsem očekávala - přesná a přeci vyhýbavá. Už jsem se s stím skoro spokojila, když se pohledem vrátil ke mně a dokončil svoji větu. Zatnula jsem zuby, aby mi nespadla čelist a v hlavě se mi automaticky přehrával seznam vlků, které jsem znala, jako by to mohl být zrovna někdo z nich. Kaya? Kaleo? Storm? Styx? Blue? Aranel? Duncan? Vzpomněla jsem si, jak nám říkal, že se o to postaral. Povytáhla jsem obočí a zabodla pohled do země. Takovéhle zranění bych ze svých známých odhadovala maximálně jako práci šedivé, ale těžko říct, jestli by ji dokázal přeprat. Vrátila jsem pohled zpět k němu a uvelebila se na místě. Tak tohle si poslechnu. Věnovala jsem mu vyzývavý výraz, jako by ho mohl donutit mluvit.

Vlk, Zakar, za celou dobu nic neřekl, ale cítila, jak se mu pod mým a Izumiho dotekem napínají svaly. Nebyl to zrovna příjemný zážitek a chvíli jsem uvažovala, kde jsem zapomněla na svůj původní cíl - najít nějakou mršinu. Žaludek se mi přestal zvedat, ale vlk po nás chtěl další várku. A navíc se mi krev dál nepříjemně lepila na bílou srst na tlapkách, což také nebyla příjemná záležitost. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou, tohle jsem rozhodně dělat nechtěla. Zachraňuješ životy. Pomáháš. Je to dobrá věc. Povzbudila jsem se a nahrnula mu na ránu ještě trochu sněhu. Vítr znovu neposlušnou bílou hromádku odvál, ale již ne celou, a něco zůstalo nalepené na rudém sněhu. Přestala jsem mu tak na ránu tlačit a pouze mu sypala sníh tam, kde mu hnědé odstíny zakrývala krev.
Vrátila jsem se pohledem k Izumimu a přemýšlela, co by jsme měli říkat. Ticho teď nepůsobilo tak trapně vzhledem k tomu, že jsme měli v tlapkách celkem náročnou práci, no stejně mi to nebylo úplně příjemné. Navíc mi akorát připomínal to příšerné dobrodružství za záchranou světa. Na to jsem vzpomínat nechtěla. "Bylo to zvíře?" zeptala jsem se nakonec. Zvědavost mi nedala a musela jsem alespoň něco zjistit, i když to byl naprostý cizinec. Nervózně jsem zabodla oči do sněhu a přestala mu na ránu sypat další vrstvy, abych mu neublížila. Chtěla jsem znát svoji odpověď.

Počasí nám nepřálo, to mi bylo jasné, no nic jsem neříkala. Doufala jsem, že by to vlkovi mohlo stačit, ale i on sám se nakonec ozval. Přestala jsem hrabat a nechala v tom na chvíli jen Izumiho. Super nabídka. Frustrovaně jsem vydechla a říkala si, že jsem za poslední měsíc viděla, cítila i slyšela mnohem horší věci. Ale ničeho si se nedotýkala. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se uklidnit srdce, které mi bušilo na poplach snad i v hlavě. Nejistě jsem trochu sjela do jámy, abych měla k vlkovi lepší přístup a nahrnula mu na ránu co největší množství sněhu, přičemž jsem tlapu ani na moment neodsunula. Netlačila jsem moc, jen tak akorát, aby sníh zůstal na místě, no zrovna málo to taky nebylo. Rána byla navíc dost široká a nestačila mi na ni jen jedna tlapa, takže jsem hodila prosebný pohled na Izumiho. Co by bez tebe někteří dělali, kdyby jsi nebyla. Ušklíbla jsem se v mysli, ale byla to myšlenka spuštěna čistě adrenalinem. Hlavou se mi jinak stále honil fakt, že jsem právě vlkovi mohla poranit důležité orgány tam uvnitř.
Dostalo se nám od něj i představení, což bylo mnohem víc, než co nám řekl ke svému zranění. "Já jsem Wizku," řekla jsem, na rozdíl od setkání s Izumim, až přehnaně nahlas. Krev, která na jeho ráně ještě nebyla úplně zaschlá, barvila sníh pod mou tlapkou do ruda a vytvářela nepěkně vypadající hrudky. Obrátila jsem oči v sloup a polkla všechno, co jsem ještě měla v žaludku. To mohlo počkat na jindy.

//ležim tu po tmě a nevidim na klávesnici, pardon za chyby :DD

Chvíli jsem vlka ještě zkoumala, než se mi od něj dostalo přikývnutí. Zadívala jsem se do dálky a přemýšlela nad tím, co jsem komu udělala. Jeden nemluví, druhý nemluví, třetí nemluví. Super trio. Nemyslela jsem to tak, že by mi více vyhovovala mluvící společnost, spíše naopak, jen mě to ticho znervózňovalo. Vrátila jsem se zpět do reality a prohlédla si vlkovu ránu. Netušila jsem, co ho pokousalo, ale rozhodně to nemohlo být moc příjemné. Sama jsem toleranci bolesti měla téměř na bodu mrazu a s takovou ránou už bych si hledala kytky.
Sledovala jsem, jak se vlk položil do vyhrabané jámy a ve finále byla ráda, že alespoň k něčemu posloužila. Žaludek se mi při pohledu na ránu zvrchu trochu zhoupl a než jsem se chopila práce zasypávače, musela jsem to chvíli rozdýchat. Hodila jsem pohled po Izumim, abych ho zkontrolovala. Byla jsem vděčná, že vzal roli mluvícího na sebe a věnovala jsem mu za to jeden vzácný upřímný úsměv.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se nejistě, abych nevypadala neslušně. Vlk se odpovědi na jiné otázky vyhýbal, což mě znervóznilo, ale nechtěla jsem mu rýpat do soukromí. Zvědavost, která se před chvílí chtěla šťourat pouze v Izumiho myšlenkách se najednou ještě zvětšila, ale opět jsem si ji moc nepřipouštěla. Nahrnula jsem tlapkami sníh nad jámu a čenichem mu pomohla, aby dopadl nově příchozímu na ránu. Bylo značně složité to udělat jemně, takže jsem zůstala v přikrčené pozici a očekávala nějaký dívčí pokřik.