Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyla jsem si jistá, kam jsem svým blouděním došla, ale pořád jsem se neocitla v lese, odkud jsem sem Izumiho stopovala. Chtěla jsem najít naši vyhrabanou jámu a přespat v ní do dalšího rána, ale pachovou stopu mi zakrývalo příliš mnoho emocí. Když jsem si byla jistá, že jsem dostatečně daleko od úkrytu, a když mi výhled na něj zastínily stromy, jednoduše jsem ze sebe vydala podivný přiškrcený výkřik a jemně bouchla hlavou o strom. Ani tohle nedokážeš. Zůstala jsem o strom opřená a nechala pár dalších slz utéct. Jsi k ničemu. Vyhnala tě smečka kvůli tomu, že jsi k ničemu. Opustila jsi rodinu kvůli tomu, že jsi k ničemu. Ztratila jsi přátele kvůli tomu, že jsi k ničemu. Sedíš tady, jsi k ničemu. Jsi hnusná. Příšerně hubená. Jizvy. A chováš se jako idiot. Škytla jsem, jak jsem se zoufale snažila zabránit vzlykům. Už to nebylo o Izumim. Nedávala sis pozor. Proč se neusmíváš jako jindy? Proč brečíš? Proč se nesnažíš? Jsi k ničemu.
Chtěla jsem se zoufale vrátit do dětství, kdy bylo všechno v naprostém pořádku a jediné, o co jsem se starala, bylo to, abych našla cestu domů. Teď už bys ji nenašla. Zatnula jsem zuby. Hlavou se mi honily myšlenky na hlad, na žízeň, na domov, vlastně na všechno, co mělo alespoň trochu negativního nádechu. Na vlčka v úkrytu jsem si v podstatě ani nevzpomněla. Příšerně jsem to chtěla zastavit a škrábala si hrdlo nejistými výkřiky, ale na jednu stranu jsem v té panice našla... Mír. Přestala jsem vydávat přidušené vzlyky a nechala zbytek slané vody stéct dolů. Na mém vnitřním rozpoložení se nic nezměnilo, ale na pohled jsem vypadala jako připravená někoho zabít hned na místě.

Nemohla jsem zabránit dalšímu smíchu, když se na mě Izumi nevěřícně podíval. Nechtěla jsem se smát, chtěla jsem tu situaci řešit naprosto vážně, ale potřebovala jsem se něčím zbavit stresu. Byla to skoro automatická obrana, ale když se vlček sesunul k zemi, přestala jsem. Nechtěla jsem mu ublížit, či co se mu honilo v hlavě. Svět mě tak pouze vychoval. Nejsi pro něj dobrá kamarádka. Proč by tě měl mít za kamrádku? Na to jsi nemyslela? Chceš mít kamaráda ty, on ne. Vypadá snad na to? Doháníš ho k šílenství. Zklamaně jsem zavrtěla hlavou a najednou přemýšlela nad tím, co mě to vůbec napadlo.
Chvíli jsem zůstala tiše a přemýšlela. Občas jsem pohledem zabrouzdala k tmavému obrysu, který mi prozrazoval Izumiho polohu. Ticho se najednou zdálo neuvěřitelně tíživé a myšlenky mě pomalu ovládaly. Zase všechno převádíš na sebe. Pevně jsem sevřela oči a snažila se samu sebe neposlouchat, ale tušila jsem, že když si to myslím já, něco na tom bude. Pokrčila jsem rameny, jako by tu byla nějaká třetí osoba, a s heknutím se zvedla ze své ležící pozice.
"Nechci být pořád sama," prohodila jsem, když jsem míjela tu hromádku neštěstí na zemi, ale nezastavila jsem se a pokračovala do sněhu venku. Mezitím, co ve mně jedna strana chtěla, aby tentokrát vlček pronásledoval mě a jedna strana chtěla, aby tam zůstal, jsem se snažila volně dýchat. Tvoje chyba. Tvoje chyba. Ty jsi jedna velká chyba. Proč tu vlastně pořád jsi? Rodiče už tě stejně dlouho neviděli. Ani sourozenci. Ani Tana. Můžeš jednoduše skočit z útesu a nikdo by si nevzpomněl. Nikomu by to nevadilo. Zamrkala jsem, abych potlačila slzy, i když se mi jich pár dostalo na tváře. Prostě odejdu. Zapomenu na to. Nikdy už Izumiho neuvidím. Nemusím si to připomínat. Takhle prostě funguju. Nemůžu tomu pomoct. Ujišťovala jsem se, a při tom pokračovala v brodění se sněhem.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi jeho slova z části neubližovala, ale počítala jsem s tím. Měl pravdu, znala jsem ho sotva jeden celý den, ale fakt, že za tak krátkou dobu jsem byla ochotná zbavit se úkostí a uvolnit se, byl přesně tím důvodem, proč jsem ho pronásledovala až sem. Trochu jsem sebou ošila, když se jeho hlas uprostřed vysvětlování trochu zvedl. Prosím, hlavně nekřič. Zamrkala jsem, abych zahnala případné slzy, i když se zatím žádné nedostavily. Nesnášela jsem, když někdo křičel. Když někdo křičel na mě. Akorát bys zase ráda přitahovala pozornost.
Nad jeho slovy jsem se zamyslela a nechávala ho stát v tichu. Tohle je vážně špatný. Úzkost si se mnou dělala co chtěla a začala jsem se trochu křenit. Celá ta situace mi přišla trochu jako špatná komedie a pro jednou jsem si taky doopravdy připadala jako ve svých představách. Ty představy alespoň měly klidnější dění.
"Tak mě zabij," pokrčila jsem rameny, zadívala se do hnědých očí a ani nemrkla. Věděla jsem, že by to neudělal. Doufala jsem v to. Tohle nedáš. Nedala jsem. Unikl mi jemný smích a musela jsem pohled zabodnout někam jinam. Možná jsem se v tu chvíli tvářila jako ten odvážnější, mnohem extrovertnější vlk, no uvnitř jsem se jen ztěžka snažila neumřít.

To vedlo ke snížení populace - to znamená lepší, dýchatelnější země pro mladší generace, která měla proti kočkám a psům větší šanci!

Svět se chvíli točil, než se zastavil. Byla teplá letní noc, hvězdy svítily oblohou a odrážely se v řece, která jako jediná rušila ticho. Zabořila jsem svůj vlčecí čenich do kožíšku, který mi má přítelkyně tak ochotně nabízela. Díky, Tano. Poděkovala jsem, ale ona se jen zasmála. Nad tím zvonivým zvukem mi doslova roztálo srdce a na tváři se mi rozlil úsměv. Hladká letní srst se ovšem změnila na hustou, jemně nepříjemnou zimní srst, ačkoliv teplo v okolí zůstalo pořád stejné. Zamířila jsem svá stále zlatá očka na vlka vedle mě. Izumi? Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, kam se poděla Tana. Jenže mi najednou nechyběla tolik, jako jindy. Pořád tam byl cítit domov.
Než jsem se stihla probudit sama, hlava mi nepříjemně poklesla pod ztrátou podpory. Protestativně jsem zamručela a začala pomalu otvírat zalepené oči skoro se stejnou tíhou, jako když jsem je otvírala poprvé. Mezitím už začal vlček vedle mě panikařit, ale já zatím zůstavala naprosto v klidu. Ještě jsem úplně nevybruslila ze snové říše a úzkost se mi teprve plazila po páteři. S přimhouřenými oči, kterým stále vadilo světlo reality, jsem se zadívala na Izumiho. Neunikl mi úsměv, když jsem viděla, jak se lekl.
"Nenechám tě odejít," vyslovila jsem. Hlas mi trochu přeskakoval a nezněl úplně jako můj, ale to bylo jen tím, že jsem se sotva probudila. Pro někoho by taky tahle věta mohla být dost děsivá, ale snažila jsem se do tónu hlasu dát co nejvíc laskavosti. Z otvoru do úkrytu sem proudil studený vzduch a já se se zabručením přetočila na záda. Chtěla jsem se vrátit k řece, k teplé noci a ke všem bonusům, které se ve snu objevily, ale nemohla jsem udělat stejnou chybu, jako předtím. Musíš ho nejdřív pochopit. A musíš ho nechat, aby se rozhodl sám. Připomněla jsem si a vrátila své oči k těm hnědým, které jsem ve tmě skoro neviděla. Ucítila jsem známé sevření srdce nad představou, že bych se zase měla poddat dotyku. To ovšem trochu povolilo, když se mi do myšlenek opět vloudil krátký sen. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Nechci tě nechat odejít,"

//Narvinijský les

Když jsem svojí rychlostí Izumiho dohnala a konečně ho zase měla v dohledu, automaticky jsem zpomalila. Proč? Netušila jsem, ale měla jsem dojem, že kdybych se ukázala hned, honili bychom se přes celou Gallireu. To mi stačilo jednou. Od té doby jsem se pořádně nenajedla a na opakování jsem neměla ani tu náladu, i když mi adrenalin a úzkost zároveň způsobovali podivnou euforii, která mě nutila se držet za strakatým vlčkem a sledovat jeho činy. Pousmála jsem se, když jsem viděla, jak se líně protáhl do úkrytu. Zůstala jsem skryta za pár stromy, které tu zbyly z lesa a vyčkávala. Jsi dost ujetá, víš to? Špehuješ ho. Jsi magor. Pousmála jsem se. Celá ta situace mi vlastně přišla docela komická.
Tiše jsem se zvedla ze své pozice a opatrně našlapovala na zem. Dávala jsem si dobrý pozor, abych neporušila jedinou větvičku. Byl to těžký úkol, ale moc rámusu jsem u toho nenadělala. Sice jsem nebyla zrozena pro lov, ale musela jsem uznat, že špehování nejen náhodných individuí mi docela šlo. Fakt, že se Izumi jen tak zvedl a odešel, mě k němu přitahoval ještě víc. Kdo to dělá? Zazubila jsem se, když mě napadla má maličkost, ale já bych se nikdy neodvážila odejít v přítomnosti jednoho vlka. Chtěla jsem Izumiho rozlousknout.
Strčila jsem hlavu do úkrytu a tiše zavětřila. Nebyla tu cítit smečka a tenhle útvar tu stál jen tak. Bylo to skoro neuvěřitelné, ale v Galliree jsem se ničemu nedivila a jednoduše vkročila dovnitř. Nejdřív jsem nic neviděla. Oči jsem nechala přizpůsobit tmě a i tak jsem musela chvíli ostřit oslabený zrak, abych ho našla. Tmavé chlupy na zádech ho v jeskyni naprosto skryli vzhledem k jeho pozici, ale když něco chcete najít, nakonec to najdete. Nedovolila jsem si ani pořádně dýchat, když jsem ho sledovala spát. Byla jsem si jistá, že spí, koneckonců se mu hruď zvedala vlemi pomalu a lehce a já tam stála už takovou dobu, že bych se falešným spánkem dřív zadusila.
Udělala jsem dalších pár kroků vpřed, až jsem ucítila jemné zalechtání jeho srsti o mou. Zamrkala jsem a ošila se. Proč? Napadlo mě. V dětství mi kontakt nikdy nevadil. Vyhledávala jsem ho. Milovala jsem ho. Možná ho pořád miluješ. Natočila jsem hlavu na stranu a přemýšlela nad tím. Na svých cestách jsem nepotkala nikoho, koho bych se jen odvážila dotknout. Izumiho jsem se neodvážila dotknout, přesto vůči němu moje zdi začaly jemně opadávat. A ten pohled, když odcházel, za tu trochu úzkosti stál.
Opatrně jsem si stoupla za něj, s trochou obtíží vzhledem k jeho pozici v rohu, ale nakonec se mi podařilo s jemným heknutím lehnout na zem za ním. Snažila jsem se dávat si pozor, abych ho nevzbudila. Už je dobře. Pomyslela jsem si jako matka, která utěšovala své vlče. Ale nahlas jsem to neřekla. Nebyla jsem zvyklá na tak blízký dotek a dýchalo se mi těžce, ale věnovala jsem pozornost pouze přítomnosti. Opatrně jsem si položila hlavu na jeho krk. Na rozdíl od jiných vlků, alespoň co jsem předpokládala, to byla celkem příjemná pozice. Nebyl moc vysoký. Nekladla jsem na něj svoji plnou váhu, jako bych ho mohla rozbít - čemuž bych se ani nedivila.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem taky potřebovala spánek. Oči se mi začaly automaticky zavírat a nakonec jsem si myslela, že ležím na nějaké kožešině, a úzkost ze mě pomalu odpadla. Snažila jsem se otevřít alespoň jedno oko otevřené a neusnout, ale marně. Usínala jsem s myšlenkou na fakt, že až se Izumi probudí, nejspíš začne ječet. To mě donutilo se i přes skoro spánek usmát.

Najednou jsem vůbec nechtěla, aby Izumi odešel. Světlušky mu na několika místech srst osvětlily a někde jsem ho ani neviděla. Skoro, jako by nebyl skutečný. Nemůže být. Napadlo mě, když jsem se zamyslela nad tím, jaký ve skutečnosti zatím byl. Ani jednou mě neurazil, alespoň ne schválně, i když mi úzkost z jeho slov občas lomcovala hrudí. Také mu v hlase ani jednou nezazněl sarkasmus v podobě urážky mířené na moji osobu. Snažil se ke mně přistupovat opatrně, jako bych se mohla za chvíli rozložit. Pomalu jsem věřila tomu, že při fyzickém kontaktu bych doopravdy mohla. Toužila jsem ho vzít k nám do smečky. Vídat ho každý den. Mít znovu... Kamaráda. Oči se mi naplnily horkými slzami při návalu vzpomínek, které jsem tak strašně toužila vrátit zpátky. Tiše jsem to slovo zopakovala - kamarád. Mohla bych se změnit?
Ticho narušované jen příjemným bzučením brouků najednou protl jeho hlas. Byl slabý a pořádně jsem mu nerozuměla. Chtěla jsem se zeptat, co říkal, když mi v jeho očích světluška rozsvítila náznak slz. Pak už jsem nepotřebovala vědět, co říkal. A nepřeháněla bych, kdybych řekla, že mě ten pohled zlomil. Tak to ani náhodou. Zapřísáhla jsem si, ale neudělala ani krok, když jsem sledovala jeho záda. Nejsi tady náhodou od toho, abys přitahovala pozornost? Abys byla jiná a aby sis žila život v pohádkách? Neměl by se za ním náhodou někdo rozběhnout? Haló? Svítící brouk u ucha mě vyhodil z myšlenkového pochodu, a to už jsem se zvedala na všechny čtyři. Izumi mi z dohledu již zmizel, ale věděla jsem, kudy šel. Tebe jen tak nenechám odejít. Řekla jsem si a zároveň si udělala svůj malý slib.

//Východní úkryt

Vyšlo z něj něco, co jsem nečekala. Potlačila jsem automatickou chuť zakroutit očima a místo toho ho tlapkou jemně přerazila přes čenich. "Zkus to ještě jednou a vytrhnu ti jazyk," přimhouřila jsem oči a zněla naprosto vážně, ale na tváři se mi rozlil úsměv. Patřil z části i mně samotné za to, že jsem i přes úzkost něco takového vypustila z pusy. Přestaň. Přestaň. Slez. Zahrabej se! No tak! Co to vůbec děláš? Zavrtěla jsem hlavou a sledovala jeho obličej. Hnědé oči zkoumaly ten můj jako nějaký poklad a já dělala to samé s jeho obličejem. Izumi nebyl ani zdaleka dokonalý. Nebála jsem se říct, že jsem potkala hezčí vlky, přesto jsem nedokázal pohled nechat připnutý na sněhu a musela zkoumat barvy, které se přelévaly v jednu a najednou je utnula bílá. Jako jeho povahu. Střihla jsem ušima, nadšená za své přirovnání. Byla jsem si jistá, že vlček nebyl takový vždycky. Ale nedokázala jsem ho přečíst.
Tělesné teplo mě náhle opustilo a skončila jsem ve sněhu. Nespokojeně jsem zamručela, čehož jsem okamžitě zalitovala. Vyhledala jsem pohledem Izumiho a věnovala mu tázavý pohled. Přesně proto tohle neděláš. Tohle je hrozně trapný. Ty jsi trapná. Proto se k ostatním nikdy nepřibližuješ. Odhadla jsi ho špatně. Zatnula jsem zuby a pomalu upustila pohled k zemi. Viděla jsem, jak se mu napínají svaly k odchodu a byla jsem částečně vděčná. Nemusela jsem se vypořádávat s nadávkami a dotazy.
Neuvěřitelné ticho akorát stupňovalo moji úzkost. Tak už odejdi. Zamrkala jsem, abych potlačila slzy, které se mi najednou nahrnuly za oči. Osvítilo mě nepříjemné světlo a zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala oční klamy, než mi došlo, že tohle sotva vyženu. Brzkou tmu ozářilo těch pár světlušek, které nevydržely spát. Kvůli vadě jsem je viděla pouze rozmazaně, což mě donutilo znovu zabodnout oči do Izumiho. Jak je asi vidí on? Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale nic ze mě nevyšlo. Na to jsem byla moc okouzlená.

Izumi se sice přiblížil, ale ne úplně. Automaticky jsem ze sebe vydala protestující povzdech, ale to už se vlček rozpovídal o svém otci. Tiše jsem poslouchala a dosazovala si za jeho příběh moji vlastní rodinu, což mě po jeho dokončení naprosto připravilo o slova. Jemně jsem ho povzbudivě drkla do boku. Nebyla jsem si fyzickým kontaktem jistá. Neuměla jsem to. "Svině," vydechla jsem nakonec a zavrtěla hlavou. Horší, než to. Nechápala jsem, jak se musel Izumi cítit, ale vlastně jsem po tom ani netoužila. Jen jsem ho chtěla ujistit, že jsem tam byla pro něj. "Díky, že ses otevřel," řekla jsem nejistě.
Nad myšlenkou mrtvých jsem zvedla hlavu vzhůru a setkala se s polozakrytým západem slunce. Místy se oblohou protrhávalo spoustu barev a jinde to vypadalo, jako by mraky zase měly spustit zimu odznova. Jen to ne. Problesklo mi hlavou. Fakt, že byl západ slunce vůbec vidět, mi ovšem dodal naději. Přesunula jsem pohled na vlka vedle sebe. Slabé slunce mu měnilo odstíny srsti hnědé oči se znovu měnily do zlatějších barev. "Jsi nejlepší syn," prohlásila jsem rozhodnutě. Instinkt zbavit ostatní jejich strastí ve mně vzbuzoval jakýsi mateřský pud. Chtěla jsem Izumiho rozveselit. Jakkoliv. Přehrála jsem si celý den ve vzpomínkách a přemítala si věci, které jsem o něm věděla a které by mu mohli pomoct.
Nakonec jsem dospěla k závěru. Zvedla jsem se ze své pozice a jedním pohybem ho povalila pod sebe na zem. Nebylo to nic těžkého, ačkoliv jsem ti tentokrát dávala větší pozor, abych nepoužila všechnu sílu. Nad náhlým dotekem se mi srdce stáhlo novou úzkostí, ale snažila jsem se ten nepříjemný pocit ignorovat. To už nebyl tak lehký úkol, ale musela jsem si projít horším. "Teď já," začala jsem a vrátila se v myšlenkách na hrabání jámy. "Jsi stejně výjimečný jako tvoje jméno. Víc než já," zapěla jsem. V hlase mi zněla špetka ironie, která ovšem byla mířená pouze na připomenutí vzpomínek. Jinak jsem vše myšlela s ledovou vážností. Tohle si budeš pamatovat do konce svýho života a budeš ráda, že se nepůjdeš zahrabat. Ani jsem nemrkla. "Hlavně oči," pokračovala jsem. "Tvoje rodina vyhrála loterii."

//Obom po troch kytičkách za aktivitu :)~Sav

I když jsem se snažila svoje předchozí zakoktání zavrhnout, Izumi se k němu vrátil. V hloubi duše jsem chtěla, aby to nepřešel s mávnutím, no nikdy jsem tak daleko nedošla a netušila jsem, jestli to ze sebe dokážu vyklopit. Bude si myslet, že jsi blázen a že na sebe strháváš pozornost a že jsi příšerná a střídáš nálady jako nějaká stará bába. Pokrčila jsem rameny, ale hnědé oči se stále koukaly do mých a já ho nedokázala nechat bez odpovědi. Snažila jsem se vymyslet různé možnosti, jak z toho vybruslit, ale ani při jedné bych se tolik nezakoktala a hlavně jsem si neuměla pořádně vymyslet - a nechtěla jsem toho později litovat, to bylo hlavní.
Přestala jsem přemýšlet nad tím, v jak příšerné situaci jsem se ocitla. "Mohl bys... Mohlbysjítsem?" vyhrkla jsem stejně rychle jako předtím. Naposledy, když jsem tak udělala se mi od něj dostalo nepříjemných odpovědí, i když tak nezamýšlel, a čerstvé vzpomínky se mi nepříjemně pomalu proháněly hlavou. Zavrtěla jsem sebou a litovala, že jsem vůbec kdy otevřela pusu. Že jsem vůbec ještě na tom světe chodila. Bylo divné se ho ptát na něco takového, když jsem ho neznala ani celý jeden den. Jenže se to zdálo jako věčnost. Názor na strakatého vlčka se zastavil v neurčité pozici, ale důvěra k němu stále rostla.
Izumi podotknul to, co bylo všem dávno jasné. Střihla jsem ušima a zahnala tíživý pocit, neboť jsem se do těch zvířat začala znovu až moc vžívat. Takhle ten strach nikdy nepřekonáš. Připomněla jsem si a rozhodla se myslet na něco jiného. Vzduch opět zaplnilo ticho a bylo potřeba vymyslet něco, čím ho zaplnit. "Jak zemřel?" zašeptala jsem tiše a připomněla tak rychlou konverzaci o rodině. Jako vlka, kterého žádná smrt v rodině nepotkala, mě zvědavost pomalu užírala. Sklopila jsem omluvně pohled k zemi, ale otázku neodvolala. Na to jsem byla až moc slídivá.

Tiše jsem přikývla, když mě ujistil, že nikam nepůjde. Zoufale jsem toužila po fyzickém kontaktu, ale ze své pozice jsem se nehnula a pouze se snažila neuhnout jeho hnědým očím. Takhle se mi líbí víc. Snažila jsem se všemi možnými myšlenkami zaplašit ty zlé a nakonec jsem se docela uklidnila. Byla jsem sice v realitě jenom půlkou osoby, ale i to stačilo, abych si dovolila volně dýchat. Můžeš se podceňovat potom. Řekla jsem si a konečně to zase znělo trochu jako já. Laskavě jsem se na Izumiho usmála, jako bych si teprve v tu chvíli uvědomila, že tam sedí se mnou. Věděla jsem, že na většinu pocitů druhý den zapomenu, a k té myšlence jsem se natahovala jako k záchrannému lasu, než vlček znovu promluvil. Pak jsem to laso vyměnila.
Promluvil krátce a skoro jsem měla chuť se jít zahrabat z toho, že už nic neřekne, ale najednou z něj začala vycházet slova. I přes tíživý pocit se mi na tváři rozlil slabý, ale pobavený úsměv. Nechala jsem ho dohovořit, i když mi dělalo problém se při jeho proslovu nekřenit. "Mám obavu, že budou zamrzlé," uchechtla jsem se. Krví mi proudila trochu adrenalinu z různých pocitů, které mnou cloumaly a já už vlastně ani nevěděla, jak se cítit. Pomalu jsem se dostávala z fáze umřu do fáze prostě žiju. Co přijde příště? Zavrtěla jsem hlavou.
Zkoumala jsem Izumiho hlubokým pohledem. Neptej se. Přikázala jsem si automaticky, když se mi do hlavy vetřel nápad. Ale já chci. Monology. Neměla jsem je ráda. Ne. "Můžu-" zasekla jsem se a střídavě házela pohled mezi sněhem a Izumim. "Mohl bys, eh-. No, to je jedno," nervózně jsem se zasmála. Můj hlas stále působil tiše, ale snažila jsem se mu dodat nějaké emoce. Rozhodně jsem vypadala lépe, ale úzkost mě neopustila ani trošku. Jako když jsme se setkali poprvé. Zase by jsi chtěla přitahovat pozornost. Zamrkala jsem nad tou náhlou myšlenkou a rozhodla se svůj nápad zahodit definitivně.
"Je tu ticho," poznamenala jsem jen tak mimochodem myšlenku, kterou bych normálně neřekla nahlas. Jenže napětí se dalo krájet. "Teda, eh, většino-ou, většinou tu jsou slyšet zvířata," vysoukala jsem ze sebe vysvětlení mých myšlenkových pochodů a nakonec to s frustrovaným výdechem vzdala. Izumi už musel být zvyklý. Nech ho mluvit o sobě. Poradila jsem si a pro jednou s tím i souhlasila.

Izumi už se o rodině nezmiňoval. Ani jsem nad tím nemrkla, bylo mi jasné, že by v konverzaci nepokračoval nikdo. Nikdo. Nikdo. Sklopila jsem hlavu a zakryla si uši, jako bych tak mohla vytěsnit myšlenky. Strháváš na sebe pozornost. Jako vždycky. Proč to máš za potřebí? Nikdo se o tebe nezajímá, tak si to tímhle vynahražuješ? Zatnula jsem zuby a na jeho starostlivou otázku přikývla hlavou. Stejně už nikdy nebudeš normální. Všechno se mění a už to nevrátíš zpátky. Smiř se s tím. Nepřitahuj pozornost. Buď normální. Řekl to sám, jsi normální. Snažíš se dělat zajímavou. Prudce jsem vydechla čenichem, abych zabránila jakýmkoliv slovům, které by přitáhly ještě větší pozornost.
Prudce jsem trhla hlavou, když od něho přišla další otázka. Ano. "Ne-e," řekla jsem rázně, i když mi hlas přeskočil, až mě nepříjemně zabolelo v hlase. "Ne," dodala jsem šeptem, abych ujistila jeho i sebe. Zase to děláš. Opakuješ slova. Snažíš se ocitnout se v nějaké pohádce? "Prosím," vydechla jsem skoro zoufale. Abych zaplašila myšlenky, abych Izumiho udržela na místě. Chyby se dějou. Zašeptala jsem si, a konečně to trochu znělo jako já. Dech se mi pořád nepříjemně krátil, ale dokázala jsem se ovládat.
"Co chceš dělat?" navrhla jsem slabým a naprosto falešným hlasem. Chovej se k vlkům laskavě? Spíš házej svými přáteli o zem. Ošila jsem sebou, ale nenechala se ovládnout. "Můžeme... Můžeme si zase něco zahrát, jestli chceš?" pokračovala jsem. "Nebo něco jiného," přikývla jsem hlavou, abych ho donutila mluvit. Řekni něco. Nepřipomínej mi to.

//Východní hvozd

Zdálo se, že se vlček vedle mě cítil smutný z toho, co mi řekl. Neměla jsem geny k tomu, abych ho různě přesvědčovala o tom, že jsem se neurazila, ale zmohla jsem se alespoň na přátelské drknutí do boku. Statická elektřina mezi kožichy na vteřinu zajiskřila, což mě donutilo se uchechtnout a doufala jsem, že to Izumiho zprovodí z myšlenek. Myslela jsem si o něm kdo ví co, ale žádnou negativní myšlenku jsem najít nemohla. Dokud mi neodpověděl na můj podivný výlev.
Prudce jsem se zastavila, a až teprve potom si uvědomila, že jsme znovu na jiném území. Myslela jsem si, že nechám tu trapnou chvilku plavat ať už řekne cokoliv, ale najednou se mi dech nepříjemně zkrátil a veškerá úzkost se vrátila. Pokrčila jsem rameny a posadila se, jeho druhá věta všechno spíš zhoršila. Jistěže to dělá každý. Co sis myslela, že se o tebe začne zajímat? Jsi stejně na nic jako každý jiný. Nejsi ničím výjimečná, vždycky budeš zapadat. To, že si o sobě myslíš rádoby věci nic nezmění. Nikdy jsi mu to neměla říkat. Vždycky všechno zkazíš. Přesně proto nikomu nic neříkáš. Jsi jenom další šváb v tomhle zničeným světě. Trhavě jsem vydechla, ale rozhodla se ho i nadále poslouchat.
Začal povídat o své rodině. "Já mám čtyři," rozhodla jsem se odpovídat krátce, ale myslela jsem tím sourozence. Obyčejné. Na nic. "U mě všichni žijí," prohodila jsem a tušila, že bych se měla pro Izumiho cítit špatně, ale v tu chvíli jsem necítila nic. Jen stahující pocit na hrudi a nekonečnou touhu se dát na útěk, která jen všechno zhoršovala. Zadívala jsem se do sněhu a začala si nervózně hrát s kořínky. Čekala jsem, až tentokrát něco navrhne Izumi. Jsi na nic. Na. Nic. N-i-c.

Chvíli jsem čekala, věděla jsem, že ta otázka je těžká. Když se ale ticho už zdálo neuvěřitelně dlouhé, začínala jsem být trošku nervózní. Tohle ticho není příjemné. Začala jsem nervózně podupávat tlapkou, ale nakonec začal Izumi mluvit. Vypustila jsem dech, který se mi do té doby nepříjemně zasekával v hrdle. Jeho odpověď mě překvapila. Nevěděla jsem, jestli zrovna mile, ale překvapila. Uklidňující? Spíš příšerný. Uchechtla jsem se, ale zavrtěla nad tím hlavou. V podstatě jsme se doplňovali. "Já jsem ráda, když zabiju zajíce," pokrčila jsem rameny, když o svých loveckých schopnostech domluvil. "Moc se do těch zvířat vžívám," přiznala jsem. Neznamenalo to, že mi Izumi najednou přišel nechutný. Naopak jsem ho obdivovalo, neboť lov byla věc, kterou uměl každý vlk - byly to instinkty.
Následovala jsem jeho pohyby, ale na rozdíl od ostatních nešla v jeho stopách a držela se po jeho boku. Bylo to vzhledem ke sněhu trochu těžší, ale byla jsem kupodivu spokojenější. Když se má otázka znovu obrátila proti mně, nastalo stejné ticho, jako předtím. Co ráda dělám? Zeptala jsem se sama sebe. Všechno, pro co jsem se kdy nadchla, nakonec přešlo. Až na jednu věc. "Ráda..." začala jsem, ale okamžitě se zastavila. Je to moc osobní. Vrhla jsem po Izumim pohled a hodnotila, jestli je toho hoden. I kdyby ne, už si začala. "Rádasipředstavujuvěcikterésestátnemůžoualepšíbudoucnost," vychrlila jsem přehnaně rychle a cítila, jak se mi do tváří nahrnulo horko. Cukla jsem hlavou nad svojí hloupostí, ale snažila se to moc neřešit. Tohle byla jedna z vět, které jsem byla po ukončení setkání předurčena litovat. Dělala to většina vlků, ale nikdo tím netrávil hodiny denně.
Chtěla jsem pokud možno svoji rychlou odpověď zastínit něčím jiným. "A co rodina?" začala jsem. Slyšela jsem se skoro ze třetí osoby, jak jsem se marně snažila zakrýt předchozí konverzaci. Byla to naprosto náhodná otázka, první věc, která mi přišla na mozek. Všechno kazíš. Povzdechla jsem si a následovala Izumiho ven z hvozdu, tentokrát už v jeho stopách.

//Narvinijský les

Izumi mi na moji otázku nakonec odpověděl, i když dost nepřímo. Pousmála jsem se a přikývla. Ve skutečnosti mi to vysvětlení stačilo. Proč by měl někdo mít důvod aby byl milý? Cítila jsem se trochu egoisticky nad svým důvodem, ale včas jsem výčitky zastavila. Takhle jsem fungovala já. Byla jsem ji a, a byla jsem tak ráda. Nebo ne? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "To je ten nejlepší důvod," odpověděla jsem pobaveně. Nevěřila jsem mu úplně, ale ráda jsem doufala, že nemá za svým chováním se mnou nějaké plány. Minimálně jsem si na takovou možnost nedovolila myslet.
Nakonec navrhl, abychom se šli projít. Nechtělo se mi nikam cestovat, ale musela jsem sama uznat, že bez pohybu bych přimrzla k zemi. "Klidně," souhlasila jsem a nadšeně máchla ocasem. Nechala jsem na Izumim, aby vedl cestu. Nechtěla jsem ho ovládat. Prozradil mi i důvod, no s tím jsem nemohla nic moc dělat. Uměla jsem se v okolí orientovat, ale bez starších vlků jsem neměla o názvech a skrytých místech také ani tušení.
Ačkoliv jsem s projitím souhlasila, stále to neřešilo moji neukojitelnou zvědavost a fakt, že nám pomalu doházela konverzace. Řekni něco. Prolétlo mi naprosto zbytečně hlavou. Můžu ti dát otázky? Ne... Nechci být vlezlá. Prostě mu nějakou otázku polož. Kašli na to. Teď. Nervózně jsem vydechla, ale začala. "Co rád děláš, Izumi?" navrhla jsem na začátek a zároveň poprvé vyslovila jeho jméno. Nehodlala jsem skončit pouze u této otázky, ale museli jsem nejdříve sebrat odvahu.