Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jedlový pás

Kroky mě dovedly až k podivné zřícenině. Svět se pořád sem tam zatočil, ale barvy už přestaly bláznit – proto mi oheň, ke kterému jsem došla, vyrazil dech. Byla jsem tady. O tomhle místě Život mluvil a málem jsem sem došla sjetá. Začala jsem děkovat všem starodávným zapomenutým bohům. To by dopadlo hodně špatně.
Chtěla jsem pokračovat dál v naději, že ji potkám. Čekala jsem normální, černou vlčici se zelenými oči – vzhledem k ohni, který tu plál. Bloudila jsem mezi sloupy, ale nikoho jsem necítila. Ani neviděla, ani neslyšela. Úžasný. Možná jsem se spletla… A nikdo tu není. Uznala jsem, že jsem nejspíš na špatném místě a otočila se na patě – když jsem ji tam uviděla stát.
Byla uhlově černá, přesně tak, jak jsem si ji představovala – jenže pokud jsem nebyla úplně slepá, a to že jsem nebyla, zářila i svítivě zelenou. No dopr… Udělala jsem automatický krok vzad, ale vlčice byla najednou za mnou a já narazila do její hrudi. Vyjekla jsem a znovu se otočila, abych se na ni mohla podívat – ale ihned jsem svůj pohled vrátila k zemi a zůstala stát přimražená.
"Do-ah-do-em, dob- ah-" zakoktala jsem se. "To je materiál," zavrtěla hubená vlčice hlavou a já bych se asi měla cítit dotčena, ale ve skutečnosti jsem se jen snažila začít znovu dýchat. Šlo to ztuha. "Co mi to sem posílaj za imbecily, to už nepobírám," zamumlala si pod čenich, a tentokrát jsem ucítila osten studu - nebo to možná jen bylo to nalomené žebro. "Tak co bude?! Proč seš tady?! Mám svoji denní siestu!" zakřičela, a já zůstala jen zírat. Nechtěla jsem, aby na mě křičela. Nesnesla jsem křik. "Eh… em, magii? Chtěla bych se, hm, zlepšit a… Oni říkali, že-že mi- t-to spl… splníš," vykoktala jsem.
"Proč bych ti měla něco dávat?" dívala se na mě, jako bych spadla z nebe. Dokonce pohrdavě. "Ale- al, Život říkal že… že, ostatní taky-" nadechla jsem se, abych přestala koktat, když jsem viděla její pohled. "Že něco každému dáš… Musíš-"
"Nebuď drzá, pse!" rozlehl se zříceninou nepříjemný hlas. Byla jsem si jistá, že měl drápy a dělal rýhy na stěnách tohohle místa. I když mě strach držel přikovanou k zemi, neunikla mi myšlenka. Není náhodou taky vlk – pes? "Já umím číst myšlenky ty kryso!" zakřičela znovu, snad ještě hůř, než předtím. Sklopila jsem vyděšeně uši a stáhla ocas mezi nohy, což u Smrtí vyvolalo potěšený úsměv. Zabodla jsem pohled do země a odmítala hnout i kdyby jen chloupkem. "Bacha na měchýř, zlatíčko, nechci tu loužičky," rozchechtala se. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko. Nesnášela jsem ji, ale tenhle pocit přehlušoval strach a úzkost, která mi svírala hrudník snad ještě větší silou než bolest. "Neodpadni," prohodila vlčice najednou trochu mírnějším hlasem, ale to nevydrželo ani minutu. "Mám ráda mršiny, ale ne jenom polotuhé!" zamlaskala. I když nejspíš vážně chtěla, abych neodpadla, připlížila se ke mně jako had. Zůstávala mi na očích, než zmizela někde za mnou. Neodvážila jsem se zvednout hlavu, ani pohnout očima, které jsem stále měla zabodnuté v polozasněžené zemi. Nepřála jsem si nic jiného, než aby mi hlavu stále oblbovaly lysohlávky.
Uběhla minuta, možná dvě, ale zdálo se to jako půl hodina. Na šíji, kde se světlu ukazovala rána od zubů medvěda, jsem najednou ucítila teplý dech. Uniklo mi zasyčení, když se vzduch dotkl otevřené rány, ale nedočkala jsem se očekáváného zachechtání a nějaké další shazující poznámky. Nenáviděla jsem ji. Byla nepředvídatelná, a to mě frustrovalo, ať už jsem se ten pocit snažila blokovat jakkoliv. Zůstala jsem stát tiše, v očekávání, co bude Smrt dělat dál.
"Zeptej se, Wizku," zašeptala hlasem, který mi rozehnal husinu až do konečků prstů. Vyděsilo mě, že znala mé jméno i bez představování, ale nepřekvapovalo mě to. Samozřejmě, že to věděla, jen já všechny pokládala za rovnocenné. Zatnula jsem zuby, abych takovou myšlenku zahnala. Nechtěla jsem jí dát další důvod, proč na mě ječet. Zatím se mi zdála výrazně bipolární a nechtěla jsem to riskovat. Ne, když už mě strach pomalu opouštěl a zůstávala jen ta zpropadená úzkost. Děsilo mě už jen to, že věděla, z jakých dalších důvodů jsem tu. Měla jsem čas jen pár sekund na to, abych se rozmyslela, na koho se zeptám. "T-" nestihla jsem to. "Tana?" vypustila, a z jejích úst to znělo ošklivě. Hnusilo se mi to, a nezabránila jsem trhnutí, které bylo částečně způsobeno i neustálým zatínáním svalů. Tělem mi tak zároveň projela bolest i z nalomeného žebra a smísila se s bolestí vzpomínek. Netušila jsem, jak dlouho jsem ještě mohla vydržet. Třásla jsem se jako ratlík.
"Přestaň se chovat jako zbabělec!" zaječela Smrt najednou, což mě donutilo sebou znovu trhnout a způsobit si další bolest. Zatnula jsem čelist, ale ne včas a unikl mi přidušený vzlyk. Vlčice zavrčela, ale nejspíš se mě rozhodla trochu šetřit. V jejím… rozmezí. "PROČ ti na ní tolik záleží?! City? Ne! Přátelství? Ne! Pouto? Ne!" zaskřípala zuby a já byla nucena sklopit hlavu ještě víc k zemi. Byl to příšerný zvuk, a navíc jsem se snažila skrýt slzy, které mi začaly téct po tvářích. Ne kvůli tomu, co říkala – což mě dohánělo k šílenství. Jen proto, že na mě křičela. Nesnášela jsem to. Chtěla jsem, aby se všechno zastavilo. Aby bylo ticho.
"Jediné, na čem ti záleží jsou vzpomínky! A ty jsou k NIČEMU!" Cítila jsem, jak mi Smrt stále dýchá za krkem. Doslova. Její hlas tvořil na tomto místě ozvěnu a mě se pomalu do myšlenek dostával vetřelec v podobě přání posledního nádechu. Nezavrtěla jsem hlavou, abych ho vyhnala. "Vzpomínky tě drží živou. Zapomeň. Zůstaň se mnou," zašeptala sladce, a já se myšlenek na svůj pobyt zde nemohla zbavit. Zatnula jsem zuby. Tana byla naživu – věděla jsem to, a i když mě k ní pojily už jen vzpomínky, odmítala jsem je zahodit. Pokud jsem se tím pádem měla dál utápět v úzkosti, pak fajn.
"Mám tohle," vydechla jsem. Hlas se mi třásl a přeskakoval na několika místech, ale i tak jsem ze sebe dokázala vysypat spoustu šutrů. A kytek – vlastně skoro všechno, co jsem měla, jen, aby mi Smrt dala to, pro co jsem přišla a já mohla utéct. Otřela jsem si do tlapky mokré tváře a tvářila se, jako že jsem její nabídku přehlédla. Měla jsem pocit, že se mi brzo rozskočí srdce, ale i tak jsem se snažila vypadat jako někdo odvážný – v čemž jsem selhala už při prvních krocích do zříceniny. Prosím, prosím, nech mě jít. Slyšela jsem, jak pod mými myšlenkami Smrt znechuceně zasyčela a konečně se přesunula ze svého místa za mým krkem. Stanula přede mnou a já si uvědomila, že se před ní v podstatě klaním. Zůstala stát, pohled upřený na mně, ale její slídivé tlapky už si všechno bohatství vzaly. Užívala si pohled na někoho, kdo měl očividně blízko k srdeční příhodě.
"Magie je prokletí," zavrčela a znovu zaskřípala zuby. Ten zvuk mi vysílal varovné signály do celého těla a na zádech se mi zježila srst, za což jsem si vysloužila hlasitý, spokojený smích. Její slova mi někoho připomínala, ale nedovolila jsem si dovolit jedinou myšlenku, která by mě tu zdržela. "Vypadni," řekla prostě, hlas pevný jako skála. Vrhla jsem oči ze země na ní a když jsem se setkala se zářivě zelenou, rychle jsem je zase odtrhla. "Ale-"
"Řekla jsem ať vypadneš! Chceš snad vyprovodit?!" zaječela, a v jejím hlase jsem nějak poznala, že si už jen užívá mé utrpení. Otočila jsem se na patě a tušila jsem, že její pohled v zádech mě bude pronásledovat ještě dlouho.
"A kuře?" Zastavila jsem se v půlce kroku, ale neotočila se. Neodvážila jsem se, sotva jsem se držela na všech čtyřech, jak jsem se třásla. "Když mi sem s povodní pošleš nějakou dušičku, možná na tebe příště nebudu tak přísná," zazpívala sladkým hlasem, a to mi stačilo k tomu, abych sebrala zbytek kuráže a začala zdrhat plnou rychlostí, což bylo vzhledem k žebru dost těžké – a dost bolestivé, ale bylo mi to jedno. Strach byl silnější, a její pisklavý smích mě pronásledoval ještě dlouho po tom, co jsem ji ztratila z dohledu.

//Západní Galtavar přes Jedlový pás

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
//OBJEDNÁVKA

ID - M02/VODA/1 za 20 ametystů.
ID - M03/VODA/5 za 110 ametystů, 88 safírů a 2 opály.

Celkem 220 drahokamů, sleva 20% = 176 drahokamů = 130 ametystů a 46 safírů.

V úkrytu budu tak mít v drahokamech 7 opálů, 42 safírů a 0 ametystů.

Vodu budu mít naplno.

//Ageronský les

Svět se znovu zatočil, tentokrát více zprudka, a mě bylo najednou trochu špatně, ale nezvracela jsem. Pořád mi to přišlo spíš k smíchu – a bolel mě z toho chechtání celý vlk, ale když ono bylo všude najednou tak nádherně. I když nebylo ještě úplné teplo, já se cítila jako v ráji. Byla jsem si jistá, že mi Artur odpustí, a se zamilovaným úsměvem se podívala na bílý sníh pod sebou. Stoprocentně mi odpustí.
Vzpomněla jsem si na nádheru ve vedlejším lese a rychle zvedla hlavu, abych se mohla kochat i tady. Barvy už nezářily tak jasně, ale možná to byla ještě větší nádhera! Alespoň mě nepálily oči. Nebe se pořád z mého pohledu zdálo bez mráčků a azurově modré, jen postrádalo slunce. Bylo to… Dechberoucí. Takové nebe bych dokázala mít nad hlavou celý den i celou noc. Ale na zemi to bylo ještě lepší! Stromy se zdály hnědé jako nikdy předtím, jako oči vlků s magií předmětů. Nebo jako Tati! Nadšeně jsem nad vzpomínkou na malé vlče poskočila, což mi připomnělo bolest na hrudi, která mě naštvala. Trucovitě jsem sebou hrcla na zem a kdyby to šlo, překřížila bych si tlapky na hrudi. "Tsssss!" zasyčela jsem a měla jsem chuť vrazit si na bolavé místo facku jako trest, ale zachovala jsem si alespoň trochu zdravého rozumu.
Tělu bylo prominuto a v sekundě jsem znovu stála na všech čtyřech. I tady nic neopadávalo! A všude bylo tolik odstínů zelené! LISTOVÁ! Zelená, smaragdová, tyrkysová, pastelová, jedlová,…! Čím víc barev jsem vyjmenovávala, tím víc se svět kolem točil, až jsem musela přestat, ale i tak jsem nepřestala do korun stromů nadšeně koukat. "Tohle musím někomu ukázat!" vyjekla jsem nechtěně nahlas, ale nepozastavila jsem se. Tenhle les byl stejně výjimečný jako ten předtím, a to už jsem nemohla nechat bez povšimnutí. Začala jsem se proplétat mezi blízkými stromy a ignorovala bořícího se Artura pode mnou. Bylo to dokonalé místo – žádné nebezpečné zákruty, žádné podezřelé úkryty – a těch barev, ó těch barev. "Zelenááá!" poskočila jsem, za což jsem si vysloužila další bolest, ale pořád se mi ji podařilo potlačit někam do zadního koutu mysli. Musela jsem to nejdřív někomu ukázat, jiná verze neexistovala.

//Stará zřícenina

//Erynijský les přes Armanské hory

Po dalším dlouhém výšlapu přes hory jsem zase stanula v lese. Pousmála jsem se – a vlastně jsem ani nevěděla proč. Všechno tu bylo tak… jiné. Barevnější, dokonce i ten sníh na mě pisklavým hláskem promlouval, abych tu s ním zůstala navždy. Rozesmála jsem se a protočila oči, jen abych se setkala s azurově modrým nebem, i když slunce bylo ve skutečnosti schované za mraky. Hohohohohohoho. Ušklíbla jsem se a sklopila hlavu směrem dolů a ke krku, abych zkusila, jestli budu mít druhou bradu. Proč že mě to zajímalo?
Naprosto unešeně jsem sledovala stromy, které v jednu chvíli byly normální a v druhou se zoufale natahovaly k nebi. A přitom tu všechno bylo tak zelené! Jako v létě, jen… Jasnější. A Gallirea se taky trochu točila, když už jsme u podobností. Ne způsobem, kdy bych klopýtla a rozbila si o něco tlamu – ale příjemně se houpala. Bylo mi teplo a nechávala jsem se unášet zelenohnědými jehličnany, zatímco mi teploučký sníh omýval tlapky od špíny. "Děkujů," zašvitořila jsem s protáhlým jako babička na své vnouče.
Pokračovala jsem. Tlamu jsem měla mírně pootevřenou a oči doširoka rozevřené – a ještě víc jsem je pootevřela pokaždé, když se barvy znovu rozjasnily. Úplně jsem zapomněla na raněné žebro nebo krk, i když mi přišlo divné, že pořád tak divně kulhám. "Ty jsi chromá!" vyjekla jsem a začala se neuvěřitelně smát. No co? Připadala jsem si vtipná.
Malátnými kroky jsem se pomalu přesouvala pryč z lesa, ale vlastně se mi nikam nechtělo. Bylo tu všechno tak barevné! Nádherné nebe, které mi sem tam zastínily zářivě zelené smrky – toužila jsem si adoptovat zdejší sníh, a hlavně ulehnout do všeho toho mechu, který les dělal ještě více jedinečným. Cítila jsem, jak mi na tlapku dopadlo něco mokrého. Slina. Co kdyby mě někdo viděl? Znovu jsem se začala smát, protože to bylo absurdní. A co že jsem tam vlastně dělala?
Věnovala jsem lesu poslední pohled, protože jsem si jen chtěla užít další takhle rozzářené místo. Přísahala bych, že se mě sníh snažil udržet na místě, ale já se nenechala. "Nene, tytyty!" zakňučela jsem na bílou hmotu a abych dokázala pointu, věnovala jsem sněhové břečce pořádný plácanec. "PROMIŇ!" vyjekla jsem okamžitě, když se sníh rozprskl do všech stran. "Já ho zabila!" pokračovala jsem a po tvářích se mi začaly koulet slzy. "Arture!" pokračovala jsem v křičení na zem pod sebou. Co když to viděly veverky? Problesklo mi hlavou a cukla jsem pohledem ke stromům. Utíkej! Ať si z tebe neudělaj oříšek! Vykvíkla jsem a otočila se na patě, utíkajíc pryč. Stromy se zdály čím dál tím blíž k sobě, ale stejně se svět pořád příjemně houpal – a ty barvy. Jenže chudák Artur.

//Jedlový pás

//Řeka Mahtaë (sever)

Byla jsem si skoro jistá, že než dojdu alespoň k prvním stromům, už bude znovu poledne, ale nakonec mě pořád vítal měsíc. Kulhala jsem na levou stranu, i když mě tlapka vůbec nebolela – snažila jsem se jakýmkoliv způsobem nezatěžovat zlomené, nalomené či naražené žebro. Ať to bylo cokoliv, bolelo to jako čert a každou chvíli mi uniklo vzlyknutí nebo osamocená slza. Oči mě od nich pálily, a navíc jsem se celá třásla zimou způsobenou mým pádem do vody. Toho medvěda jsem měla na jednu stranu chuť zabít a na druhou jsem litovala, že jsem mu nepomohla ven z vody – a tyhle rozdílné myšlenky byly snad ještě horší, než bolest, která mi každou chvíli cukla celým tělem.
Cítila jsem, jak mi po tlapce stekl malý potůček krve z rány na krku a to byl moment, kdy jsem se rozhodla, že kašlu na všechny zásady a pravidla zimy. Něco tu být musí. I kdyby zamrzlého. Obloha už začínala nabírat spíše modravou barvu, což mi prozrazovalo příchod dalšího dne. Uznala jsem, že by mi světlo při hledání nemožného pokladu trochu pomohlo, ale překvapily mě myšlenky na smrt. Dramaticky jsem se zarazila v pohybu a překvapeně zavrtěla hlavou. Byla jsem zvyklá, ale i po sté to bylo, jako by mě něco přetáhlo pánví po hlavě. Super. Nenáviděla jsem fakt, že dny plynuly tak rychle. Nic jsem ještě nedokázala.
Zatnula jsem čelist, jednak proto, že při každém kroku vpřed mi tělem pulzovala bolest a taky, abych myslela na něco jiného. Začala jsem se koukat po okolí. V tomhle lese jsem ještě rozhodně nebyla. Stromy tu byly převážně zelené – sníh z většiny větví smrků už stihl opadat, ale sem tam se mi naskytl pohled na oblohu skrz osamocený opadaný strom. Na rozdíl od předchozího lesa, kde jsem se takhle zastavila, se tady dalo alespoň trošku normálně chodit a nemusela jsem dělat moc pohybu – za což jsem byla vděčná nejen já, ale i můj hrudník. Žádné kopce, jen roztávající sníh mi tvořil pod tlapkami nepříjemný pocit propadání se. Připomnělo mi to moment, kdy se nade mnou uzavřela ledová voda, a byla jsem si jistá, že bez traumatu jsem z toho neodešla. Byla jsem od řeky už moc daleko, ale pořád se lesem neslo šumění vody. Ještě nemohlo být takové teplo, aby led roztál úplně, a tak jsem předpokládala, že je tu někde vodopád. Píchlo mě u srdce – tentokrát ne z žebra – když jsem si vzpomněla na Izumiho. Napadlo mě, kde mohl být, ale víc jsem mu nevěnovala ani jednu další myšlenku.
Začala jsem se koukat pod náhodné kořeny stromů a mezi osamocené keře, které tu stály. Snažila jsem se použít co nejvíc svých smyslů, ale pochybovala jsem, že bych něco našla. Doufala jsem alespoň v kořínky v zemi, ale bylo těžké hrabat se zlomeným žebrem – tudíž s jednou tlapkou a bez většího skákání. I tak jsem to zkusila na jižnější straně lesa, kde přes větší hluk listnatých stromů koukalo do Gallirei slabé ranní slunce. Ani jsem si nevšimla, kdy se noc přehoupla v další den, ale byla jsem za trochu světla vděčná. S dalekozrakostí bylo všechno ve tmě složitější.
Začala jsem opatrně jednou tlapkou hrabat, ale nakonec jsem to nevydržela a přidala i druhou. Šlo to snad ještě pomaleji, ale alespoň jsem u toho tolik neskákala. Zakňučela jsem, když mi asi potřetí tělem projela bodavá bolest – přesně v moment, kdy jsem mizející sníh odrhnula natolik, abych se dívala na hlínu pod ní. Vybrala jsem si místo mezi kořeny stromu, kde jsem předpokládala, že by nějaké kouzelné houbičky matky přírody mohly být. Trochu jsem zaváhala, vzhledem k rozšiřující se bolesti, ale pokračovala jsem v hrabání i přes hlínu. Musela jsem přidat i drápy, abych se dostala skrz zamrzlou zem, ale nakonec jsem pod sebou měla úctyhodnou jamku. Šlo těžko říct, co je co – ale kořínky v tom byly a mě bylo v podstatě jedno, co to je, jen jsem doufala, že se na mě Život kouká a modlí se za mě.
Zabořila jsem čenich do hlíny a chvíli jen obdivovala vůni. Jaro. Nenechala jsem se však rozptýlit dlouho a s jemným zaváháním jsem si nabrala hrstku do tlamy. Začala jsem plivat hlínu všude kolem, a přitom se snažila udržet si bílé kořínky, které se mi podařilo vytáhnout. Vykvíkla jsem, když mě z prudkých pohybů opět překvapila bolest, a bez větších lelků spolkla všechno, co mi v tlamě zbylo – včetně záhadných kořínků. Stála jsem tam jako pitomec asi minutu, než jsem usoudila, že to nejspíš bylo naprosto k ničemu. Mohla jsem akorát pokračovat dál – v bolestech.

//Ageronský les přes Armanské hory
//Bolestné v podobe krvavých vlčích makov pristálo v úkryte...
//Děkuju moc <333

//Když mám prozkoumat 3 hvozdy/lesy a sníst lysohlávky, mohu lysohlávky sníst ve druhém lese a tím pádem poslat potom 4 posty (2 prozkoumání lesa se snězení,, 1 zfetované zkoumání lesa a 1 zfetované bloudění někde jinde? Jen, jestli to dobře chápu.

// Edit: klidně takhle jak píšeš :) možností (kombinací) může být více

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Znovu jsem se nechala obejmout roztávajícím sněhem, ale to už mi to prokleté jezero zmizelo z očí. Tušila jsem, že se znovu jen tak nezvednu, ale bylo mi to jedno. Kůže na krku mě nepříjemně pálila a to jsem ještě dostatečně nezmínila bolest žebra. Dávala jsem si pozor, abych se nehýbala moc zprudka. Chtěla jsem si pokud možno zachovat obě plíce. Toužebně jsem zaměřila pohled ke vzdálenému lesu, který mi byl tak známý, ale ovládla jsem se. Pořád jsem měla nevyřízený obchod se Smrtí a když už jsem se vláčela takovou dálku na jih, nemohlo mě zastavit ani zlomené žebro. Snad.
Po chvilkovém odpočinku jsem se rozhodla znovu vstát. Trhavě jsem se nadechla, když se mi to napoprvé nepodařilo a při pádu se mi zatřásl hrudník. No do... Zatnula jsem zuby a bez větší přestávky to zkusila znovu, a tentokrát jsem vypadala jako hříbě, když se snaží poprvé postavit - ale udržela jsem se ve vzduchu. Oči mě pálily od zaschlých slz, takže jsem uvítala další várku, když jsem se snažila rozdýchat bolest. Zadívala jsem se do lesa a přemýšlela, jestli by se někde dalo najít něco, na čem bych se sjela. Blázne. Napomenula jsem se a zavrtěla hlavou. Jenže bolest byla větší než jakákoliv zima.

//Erynijský les

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Unavenými kroky jsem došla k další vodní ploše. Netušila jsem, jestli jsem šla správným směrem, ale i tak mě jezero potěšilo. Led se na krajích pomaloučku uvolňoval a propouštěl trochu vody, takže jsem se mohla po dlouhých měsících normálně napít. Nadšeně jsem zastříhala ušima a doklusala až ke břehu. Sklonila jsem hlavu a začala hltat ledovou vodu, která mě nepříjemně bodala v hrdle, ale tvořila dobrý pocit v žaludku. Blaženě jsem si povzdechla a chvíli jen zírala na stále přimrzlou plochu. Těšila jsem se, až led roztaje úplně a v odraze bude vidět měsíc. Moje první léto bez rodičů – bez někoho, s kým bych mohla sledovat hvězdy nebo pojmenovávat mraky. Sklopila jsem zklamaně uši k hlavě, ale nenechala se myšlenkami ovládnout na dlouho. Připomněla jsem si pravý důvod své cesty zpět na sever – Smrt. Uši jsem tak okamžitě měla znovu narovnané v pozoru, jako by mi mohla ta osoba začít každou sekundou dýchat na krk. Netušila jsem, kde se ten strach vzal. Nikdo ji nepopisoval tak děsivě – a možná jsem byla jen paranoidní a děsilo mě obyčejné jméno. I když… Se Smrtí v růžových šatičkách jsem také nepočítala.
Procvič si, co řekneš. Přikývla jsem, jako bych vedla konverzaci s někým dalším. Nechtěla jsem riskovat, že bych se zakoktala a letěla ze zříceniny jako kus šutru. Paranoidní. Jsi paranoidní. Frustrovaně jsem nad sebou vydechla. Vážně to nemohlo být tak špatné. Představovala jsem si Smrt podobně jako Života, normální vlk se zvláštními barvami a možná trochu přísnější. Jen trošku. I když Život se na to tvrzení zrovna dvakrát netvářil. Netušila jsem, jestli jsou lepší myšlenky na smrt způsobenou Smrtí, nebo nadměrné přemýšlení i nad kouskem šutru.
Z podivného transu mě vytrhl až nepatrný pohyb v zorném poli. Vzhledem k předchozím myšlenkám mi tělem projelo nepříjemné mrazení, které mě donutilo uskočit – naštěstí tišeji, než jsem ke svému štěstí předpokládala. Pootočila jsem hlavu směrem, kde mě stín překvapil a lhala bych, kdybych řekla, že mi nespadla čelist. Smrt. Smrt je rozhodně lepší. Zhodnotila jsem, když jsem ze vzdálenosti ani ne pěti metrů sledovala mohutný stín, který mi prozrazoval, že zásoby před zimou byly dostatečné – ale teď už nebylo co jíst a byla jsem si jistá, že to se medvědům zrovna dvakrát nelíbilo. Snažila jsem se rychle mrkat, jako bych se mohla každou chvíli probudit, ale nepomáhalo to. Medvěda jsem v životě z takovéto vzdálenosti neviděla, nikdy jsem nemusela řešit, jak před ním utéct. Jak rychle vůbec běhali?
Snažila jsem se tiše našlapovat a jít pozadu, aby mě ničím nepřekvapil. Strach jsem teď měla větší, než když jsem se obávala Smrti. Sakra. Sakra. Sakra. Hlavou se mi nehonilo nic jiného, než nadávky všeho druhu, když se hnědý stín pootočil mým směrem a já zahlédla záblesk černých očí. Tohle je konec. Došlo mi, když medvěd udělal malý, ale jistý krok mým směrem a znovu se zastavil. Chtěla jsem se dát na útěk, vážně chtěla, ale přimrzla jsem na místě. Ani jsem nevěděla, jak se ta hnědá koule ocitla přímo přede mnou a mně nezbylo nic jiného, než se vydat na rozmrzající ledovou plochu – a teprve potom jsem začala utíkat.
Hned, jak jsem prudkými pohyby dopadla na led, uslyšela jsem praskání, které nikdy nechcete slyšet. Moc jsem nedoufala, že bych se dokázala dostat na druhý konec jezera, ale nedovolila jsem si myslet. Pořád ve mně hořel plamínek naděje, když se medvěd, pravděpodobně poháněný hladem, vydal na ledovou plochu za mnou. Na rozdíl ode mě mu zimní spánek neubral na hmotnosti tolik a led se pod ním začal rychle propadat, ale ten šmejd stejně pokračoval a nechával mě vyhýbat se ledu, který se převracel nad hladinu a padal zpět pod ni. Tlapky mi padaly do ledové vody a už jsem ani nepočítala, kolikrát mi úzký let protnul kůži a zabarvil vodu trochou krví. Nakonec jsem se na kluzké ploše neudržela, a i když jsem se vyhnula propadající se díře, sklouzla jsem do druhé a čenich mi zaplnila voda.
Tělem mi projela štípající bolest, ale netrvala moc dlouho – vystřídala ji totiž jiná. Nepadala jsem pod hladinu moc dlouho a kůži na krku mi protnuly ostré zuby, které mě donutily ještě pod vodou vyjeknout, což samozřejmě zapříčinilo, že veškeré tekutiny v mém těle byly nahrazené jezerem. Mokrou srst jsem najednou měla znovu vystavenou nočnímu vzduchu a moje místo pod hladinou jsem si vystřídala s medvědem, když jsem letěla vzduchem a s křupnutím dolehla asi o dva metry dál. Okamžitě jsem se zvedla, neboť se pode mnou led začal okamžitě propadat – a teprve potom jsem si byla jistá, že mi ta koule zlomila žebro – a samozřejmě protnula kůži na krku. Znovu jsem bolestí vyjekla a vyplivla zbytek vody, který se mi dostal do oběhu. Už jsem měla být tak čtyřikrát mrtvá. Pokračovala v útěku na nejbližší břeh a po tvářích mi tekly slzy od bolesti, stejně jako se spolu s křupáním ledové plochy a mručením medvěda mísily vzlyky.
S výkřikem jsem se vyškrábala na břeh a odpadla se zadními tlapkami ještě stále ve vodě. Zůstala jsem ležet na boku, oči pevně sevřené a zuby bolestivě zatnuté, abych přehlušila bolest v hrudníku. Dovolila jsem si pootevřít oči jen na moment, abych zkontrolovala situaci medvěda, který k mému překvapení celkem úspěšně zápasil se svým bojem udržet si alespoň hlavu nad hladinou. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo mi ho líto – než mi tělem nanovo projela smíšená bolest krku a zlomeného žebra.
Zakňučela jsem, když jsem se pokusila vstát. Nebylo úplně v pohodě ležet v podstatě stále zimním prostředí, celá mokrá, s krvácející ránou a zlomenou kostí. Měla jsem nutkání použít magii a smést to příšerné stvoření pod vodu, ale ubránila jsem tomu. Nechtěla jsem tam skončit taky, a navíc jsem potřebovala co nejrychleji zmizet s co nejmenší bolestí. A tak jsem zatnula zuby, než mě bolela čelist a se zadrženým dechem se zvedla na všechny čtyři. Z hrdla se mi dostal přidušený vzlyk, z čehož vznikl nelidský zvuk, ale zůstala jsem stát. Doufala jsem, že mě tma skryla, a i kdyby se medvěd dostal ven, nechytil by mě. Nebezpečí jsem si mohla odpustit.
Dělala jsem velmi, velmi pomalé kroky a každou chvíli se musela zastavit, ale nakonec mi mručení medvěda splynulo se zvuky z okolí. Ještě jsem neumřela.

//Řeka Mahtaë (sever) přes Medvědí řeku

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Odpojila jsem se od zamrzlé řeky a zasněžená louka mě zavedla akorát k dalšímu jezeru. Sníh, který začínal pomalu ale jistě roztávat, každý můj pohyb ztěžoval a já to na chvíli zabořila na břehu. Proč že jsem se tak najednou rozhodla navštívit zdejší podivnosti? Problesklo mi hlavou. Měla jsem vyměněné drahokamy a moc dobře jsem věděla, že bych mohla čekat i dalších sto let, než bych za Smrtí šla, ale už jsem se nechtěla otáčet. Stálo to hodně přemlouvání, ale neotočila jsem se, i když mi Borůvkový les začínal zase chybět. Určitě už se tam někde objevovaly pupeny. Už abych byla zpátky.
Na tváři se mi rozvinul nechtěný úsměv, když jsem tohle místo poznala. Vypadalo to tu tisíckrát jinak, než na podzim, ale poznala jsem ho. Přitom jsem nevypadala moc jinak, kosti mi čouhaly všemi směry stejně jako minule. Jídlo! Skoro jsem cítila, jak se mi rozzářily oči. Bylo znatelně tepleji - i když se mi to možná jen zdálo vzhledem k tomu, že jsme teď byli zvyklí na neuvěřitelnou kosu - ale i tak to znamenalo návrat alespoň nějaké zvěře. Lov. Zase jsem trochu poklesla, ale nemyslela na to. Instinkt. Byl to instinkt a nemohla jsem ho ztratit úplně.

//Medvědí jezero přes Středozemní pláň

//Život přes Narrské kopce

Došlo mi to až moc daleko od vrcholu, takže jsem se zmohla jen na frustrovaný povzdech, který se málem změnil ve výkřik. Ty seš tak blbá. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Věděla jsem, kde Smrt sídlí, ale jak se tam jde, to jsem netušila. Věděla jsem, že je to na severu - a já byla na jihu. Že se na tohle nevykašlu.
Jediná pozitivní zpráva, která byla v dohledu byl fakt, že jsem v kopcích nezůstala trčet navěky. Otřásla jsem se už jen nad tou představou. I když mi společnost Života chyběla a byl to v podstatě jediný žijící tvor, u kterého jsem nekoktala a u kterého mě opouštěla veškerá úzkost, věděla jsem, že to nebyl žádný záživný život. Možná bys to vydržela první měsíc, a pak by to šlo z kopce. Ani Život nemůže být dokonalý. Přikývla jsem a přesvědčovala se, že nebyla chyba ho opustit. Slíbila jsem mu, že se vrátím, a to jsem se také chystala naplnit.
Znovu jsem se napojila na vodní tok. Líbila se mi představa, že by mi Smrt mohla dopřát maximální kontrolu nad vodou. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a pokračovala podél stále zamrzlé řeky směrem, kterým jsem odhadovala sever - i kdyžto nejspíš nebyl úplně dobrý odhad. Musela jsem spoléhat na intuici.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

//OBJEDNÁVKA

Jednoduše 12 křišťálů na 40 safírů a 6 vlčích máků na 2 safíry.

V úkrytu bude 11 křišťálů, 2 vlčí máky a 88 safírů.

//Narrské kopce

S hlubokými nádechy a výdechy jsem se vyšplhala až nahoru a doslova se skácela k zemi. Musela jsem si připomenout, proč jsem sem šla – protože šplhat se po zledovatělé zemi bylo peklo. Věnovala jsem okolí jen jeden rychlý pohled. Díra, kterou jsem tu minule hrabala, už nebyla k nalezení. Nad tou vzpomínkou jsem se pousmála a modrýma očima se snažila vyhledat toho, za kým jsem sem přišla. Pamatovala jsem si ho do nejmenšího detailu. Možná to bylo tím, jak na mě působil – možná to bylo tím, že jsem se za ním už podruhé hrabala tou štrekou nahoru jako největší magor. Možná taky tím, že i když jsem se na tomhle místě všemožně shazovala, jen nerada jsem odcházela. Co by se stalo, kdybych neodešla? Zavrtěla jsem hlavou a po krátké pauze pokračovala podél malého potůčku. Na takové myšlenky bylo ještě příliš brzy.
Cesta se zdála nekonečně dlouhá. Až podezřele dlouhá vzhledem k tomu, že minulou návštěvu jsem nemusela udělat ani tři kroky. Možná mě nechce vidět? Vzpomněla jsem si na fakt, že nám zima vrazila facku z jedné i z druhé strany – možná jsme mu něco provedli. Možná jsem mu něco provedla já? Tyhle myšlenky mi nevydržely moc dlouho. Čím hlouběji do území jsem šla, tím více vítaná jsem se cítila – a taky moji pozornost odváděla příroda kolem. Tak tohle je jiná. Nejistě jsem našlapovala dál, očekávající přepadení Životem, ale ten se stále odmítal ukázat.
Moje kroky mě zavedly až k menší jeskyni. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem, ale jak jsem předpokládala, majitel nikde. To mu mám vlézt až do pelechu? Zavrtěla jsem hlavou a zůstala stát. Na rozdíl od ostatních byl Život osoba, které jsem se tolik nebála, ale že bych mu musela vlézt do jeskyně, to mě moc nelákalo. Ne, když už se mi při vstupu sem honily hlavou myšlenky na můj nenávrat. Přesto jsem se vzchopila a udělala dalších pár kroků vpřed, až jsem stála asi dva metry od jeskyně. Natáhla jsem hlavu abych se podívala, a přitom nemusela nikam dál, když mě najednou překvapil výkřik.
"BAF!" uniklo mi to nejhlasitější vyjeknutí, které jsem v sobě skrývala, až mě zabolelo v hrdle, ale od Života se mi dostalo jen nekonečného smíchu. Zůstala jsem sedět, oči doširoka otevřené a čelist skoro až na zemi. Nedivila bych se, kdyby moje srdce bylo slyšet i u Smrti. "Vyděsil jsem tě?" Ne, jenom jsem se málem zdarma teleportovala ke Smrti. Zavrtěla jsem hlavou, abych mu odpověděla, ale Život se jen ušklíbl. "Nemyslím si, že by taková teleportace stála za to," zasmál se, a já si až potom uvědomila, že mě slyší všemi možnými způsoby. Do tváří se mi nahrnulo horko a pohled se mi automaticky zaměřil na najednou vážně zajímavou strukturu země. "Ale je to moje sestra, takže cokoliv jen chce-"
"NE!" vykřikla jsem, když už to vypadalo, že začne kouzlit. Byla jsem odměněna překvapeným výrazem, kterým jsem toužila plácnout o zem, ale nemohla jsem na něj být naštvaná. Prostě to nešlo. "Ono to i mluví," promluvil Život trýznivě a já jen přimhouřila oči a odfrkla si. "Chyběla jsi mi, Wizku!" přikývla jsem. Když už jsem tu stála, i on mi moc chyběl, ale nemohla jsem si to přiznat. Každý sval mě pobízel k tomu, abych se ho zeptala, jestli má místo v jeskyni ještě pro mě.
"Ahoj," začala jsem znovu, abych předchozí konverzaci do smrti zapomněla. "Měla bych… Měla bych otázky?" řekla jsem nejistě, ale Život se jen pousmál a začal znovu poskakovat kolem. Věnovala jsem mu nanejvýš zmatený výraz, za který jsem si znovu vysloužila smích. Nechtěla jsem, aby se mi smál – nechtěla jsem, aby se mi kdokoliv smál, ale tušila jsem, že má něco za lubem, takže jsem zůstala stát. "V tom případě si se mnou musíš něco zahrát! Chyť mě!" než jsem se stihla vzpamatovat, dostala jsem perdu do zad a ani ne za dvě vteřiny už jsem nevěděla, kde je. Wow. Pokývala jsem hlavou, ale zvedla se. Potřebovala jsem svoje odpovědi, i kdyby to stálo celý den zkoumání těchto kopců. Nebyla to moc příjemná vyhlídka, ale neměla jsem na výběr.
Rozběhla jsem se po stopě dlouhých drápů, které tu Život nejspíš nechal zároveň. Kdyby chtěl, už bych ho nikdy neviděla. Rozhodla jsem se využít svých schopností, které mi nadělil minule, a rozběhla se plnou rychlostí. Mezi kopci jsem se proplétala jen ztěžka, ale užívala jsem si to – dokonce mi v půlce cesty uniklo i zasmání, když jsem v dálce zahlédla mihnout fialovou. Nebylo to tak hrozné, i když se na mně zima podepsala.
Stopa mě zavedla až k místu, kde jsem se s Životem potkala minule – a tady také končila. Ušklíbla jsem se a začala se rozhlížet kolem, ale tentokrát jako by se po něm slehla zem. Vzduchem se rozléhal zpěv již probuzených sýkorek, ale to bylo tak všechno. Musela jsem říct, že tentokrát mě Život spíš frustroval – s velkým Ž i s malým ž. "Vzdávám se!" zavolala jsem. Nebyla honěná o tom, že jsem ho stále měla mít v dohledu? Zavrtěla jsem hlavou a po deseti minutách se chystala s povzdechem odejít bez svých odpovědí, když se za mnou ozvalo zakašlání. Poskočila jsem leknutím a skoro zavrčela – už zase.
"Promiň," uslyšela jsem a otočila se. Život očividně nechtěl, abych odešla – a to já také ne. Pousmála jsem se a přikývla, nešlo se na něj zlobit. Byla jsem ve hrách stejná. "Co bys chtěla vědět?" zavrtěl ocasem a já ho napodobila, než jsem si sedla a našla uvolněnou pozici. Tohle mohlo být na dlouho – ale taky nemuselo.
"Kde přesně… sídlí tvoje sestra?" začala jsem a záměrně se vyhýbala jejímu oslovení. Nepotřebovala jsem se vyděsit ještě víc, než jsem do té doby byla. "Jedlový pás, Stará zřícenina. Není to tam moc hezké, ale jí se to líbí, tak proč ne? Není tak špatná, vážně!" naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo víc informací najednou a jeho přesvědčení mě moc neuklidnilo, ale něco mě nutilo mu věřit. Nebyla tak špatná. Byla jsem v pohodě. "Dobře, no… Co mi může nabídnout?" pokračovala jsem a přísahala bych, že jsem v jeho očích zahlédla kapku žárlivosti. Sklopila jsem uši k hlavě – musela jsem ho nakonec o něco poprosit, pokud mu to dělalo radost. Mohla jsem se zdržet déle.
"Magie. Nebezpečné magie, ale taky může vylepšit ty moje… A taky tě může teleportovat!" zasmál se při vzpomínce na naši předchozí konverzaci. Usmála jsem se, ale spíše nuceně. Už jen ta myšlenka, že bych tam měla jít, byla děsivá, ale vylepšení magie mě zaujalo. Přesně proto jsem se do tohohle příšerného kopce hrabala. Doufám, že tam bude něco podobného. Nemůžou se prostě přestěhovat? Má myšlenka si vysloužila další zasmání, a tentokrát jsem se doopravdy usmála. Ráda jsem si připadala vtipná.
"Ale taky za to něco chce. Hlavně teda šutráky… Asi nemáš kytičky, co?" zeptal se nesměle. Chvílemi jsem ani nevěřila, že ovládá celou Gallireu. Zamyslela jsem se a přemýšlela, co mám. Mám šutráky, ale možná ne dost. I pár nezvadlých květin. "Mám. Uděláme obchod?" navrhla jsem a Život nadšeně přikývl. Pousmála jsem se a vysypala to, co jsem mohla nechat zde, abych se mohla ztrapnit před Smrtí. Nechala jsem před sebou ležet dvanáct křišťálů a šest květin.
"Za to ti můžu dát pár těch dalších šutráků. Kytky!" spokojeně jsem sledovala, jak rychle vyměnil těch pár drobností za další šutráky. Vděčně jsem si to vzala a samozřejmě poděkovala, přičemž jsem se otočila směrem k odchodu. Musela jsem odejít – ale nechtělo se mi. Vlastně to bylo to poslední, co jsem chtěla.
"Měla bych jít," zamumlala jsem, když jsem v očích Života zahlédla záblesk lítosti. "Nemusíš. Zůstaň, můžeme si každý den hrát, chodí sem spoustu dalších vlků a taky vlčata! Máš ráda vlčata, viď? Určitě přijde i Tati!" zavrtěl ocasem, a já se málem nechala, než zmínil tu malou hnědou kouli. Zatnula jsem čelist. Má pravdu. Tady je to lepší. Ale představ si s vlčaty trávit celý den, nejen pár minut, než odejdou s náručí plnou nových věcí. Navíc, co by tu tak vlče mohlo chtít A Tati už se po tobě určitě shání. Copak ji tam necháš? Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla jsem ráda, že mě moje… Horší myšlenky neopustily. "Vrátím se. I minule jsem to říkala - a vrátila jsem se, ne? Musím jít… Slibuju, že přijdu," zvedla jsem se a začala couvat k odchodu, i když se mi každým pohybem vzpouzely všechny svaly. Život mi koukal do očí, snad až do duše, a já pohled nedokázala odtrhnout, ale snažila jsem si ho představit jako Smrt. Musela jsem pryč. Tady mě život nečekal. "Ne," zavrtěl hlavou na protest, ale to už jsem se bez dechu otočila na patě a začala v podstatě klouzat po cestě dolů. Kosti jako by se mi automaticky otáčely zpět, ale ten pocit jsem ignorovala. Nemohla jsem zůstat, nehledě na to, jak moc jsem chtěla.

//Řeka Tenebrae přes Narrské kopce

//Bažiny přes Říční eso

Vyjekla jsem leknutím, když mi tlapka na nyní už nestabilním ledu podjela a uslyšela jsem zapraskání. Sakra, sakra, sakra, sakra, sakra. I když se mé podvědomí pravděpodobně chystalo na neplánovaně rychlejší střetnutí se se Smrtí, stále jsem si zachovávala ledový klid a rychle se vyšplhala na břeh, přičemž se mi naskytl pohled na známé kopce. Nasucho jsem polkla a zůstala stát přimražená nazemi. Je to jen Život. Připomněla jsem si, ale moc mě to neuklidnilo.
Rozhlédla jsem se kolem, obklopená sněhem. Nikdy jsem si nevšimla, jak nepříjemně tahle krajina ve skutečnosti vyhlížela. Cítila jsem tu stopu magie větší, než jinde na Galliree, ale nebylo to tak hrozné, jako poprvé. Je to jen Život. Přijdeš. S trochou štěstí odejdeš. Pomůže ti. Povzbuzovala jsem se. Znovu jsem vyjekla, když mi kolem hlavy prolétl nějaký otužilý pták. Ale notak. Jsi až takový zbabělec? Přimhouřila jsem oči. Nemohla jsem si to moc dvakrát rozmýšlet. Sebrala jsem všechny čtyři tlapky a vydala se vzhůru.

//Vrchol Narrských kopců

//Zarostlý les

Pokračovala jsem dalším neznámým územím. V myšlenkách mi opět hrály neveselé vzpomínky na předchozí den a bohužel je nepřetlumil ani příšerný zápach, který mě donutil se na chvíli zastavit. Sklonila jsem hlavu a začala dýchat tlamou, abych se toho alespoň z části zbavila. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Pevně jsem zavřela oči a tentokrát dech úplně zadržela. Občas jsem jen maličko vydechla a zase se nadechla, abych si na to zvykla, než jsem to nevydržela a musela zase dýchat normálně. Dávala jsem si pozor, abych nedělala nádechy moc prudké, a minimálně to mě zachránilo od vyvrácení nějakých žaludečních šťáv. Pořád mi bylo šoufl, ale mohla jsem alespoň pokračovat dál. Netušila jsem, kudy jdu, ale věděla jsem, že musím pokračovat více na jih – což znamenalo projít tohle území, pokud jsem nechtěla zbytečně čerpat energii. A to jsem nechtěla.
Země tu byla stejně zamrzlá, jako jinde, ale vzhledem nejspíše ke složení zdejší půdy a toho odéru, který se nesl nad územím, tu sníh roztával rychleji a stabilní nebyl nikde. Bylo mi jasné, že jsem se rozhodla jít tou nejhorší možnou cestou přes močály, bažiny nebo co to tu vlastně bylo. Našlapovala jsem maximálně opatrně a postupovala rychlostí kilometru za hodinu, abych se nikde nepropadla. Proč jsem tak hloupá? Nemohla jsem to prostě otočit? Teď se tady někde propadnu a k Životu už se nedostanu. Problesklo mi hlavou, ale když jsem se podívala za sebe, už jsem byla moc daleko na to, abych se mohla vrátit.
A tak jsem pokračovala. Občas jsem cítila, jak se mi jedna tlapka propadá, ale stihla jsem ji vytáhnout včas s tím, že bílá srst se brzy zbarvila do hnědé barvy bláta. Znechuceně jsem ohrnula čenich nad tím, že jsem teď páchla úplně stejně, jako to místo, ale nezastavila jsem se. Netrpělivost se mi tiše plazila vzadu po páteři a každou minutou jsem zrychlovala s nadějí, že se brzy dostanu na druhou stranu – a že mě propadající se sníh včas varuje předtím, než bych se stihla zabořit úplně.
Co můžu chtít od Života? Většinu věcí už mám. Možná mi poradí se Smrtí? Ale k ní se mi moc nechce. Ale musím tam jít. Zeptat se na rodinu. A nemůžu se na ni zeptat Života? Hlavou se mi honilo mnoho domněnek a otázek, které odváděly mou pozornost od světa kolem. Nemůže být tak špatná. Možná je to jenom tím jménem. Koneckonců jsem o ní nikdy neslyšela nic tak hrozného. Bude trochu přísná. To přežiju. Přikývla jsem, když mi najednou přední tlapka zajela do nestabilního, propadlého sněhu. Rychle jsem ji vyndala a oklepala se. Nikdy víc.

//Narrské kopce přes Říční eso

//Východní úkryt přes řeku Kiërb

Po několika dlouhých minutách jsem se konečně odpojila od řeky. Tentokrát jsem na ni ani nestoupala, ledu už jsem tolik nevěřila. Sice teplejší počasí všechno zatím spíše ztěžovalo, ale i tak jsem ho vítala s úsměvem na tváři. Nemohla jsem se dočkat, až bílou všude vystřídá zelená – a doufala jsem, že to tak vydrží ještě hodně dlouho. Další zimu už jsem zažít nechtěla.
Pokračovala jsem v cestě na jih, když mě skoro doslova objaly stromy. Les. Tenhle neznám. Napadlo mě, ale brala jsem to spíše jako výmluvu, proč se zdržet. Tušila jsem, že tento den bude neobyčejný, už jen proto, že jsem se chystala navštívit Života, ale v hloubi mysli jsem věděla, že přijde na řadu i Smrt. Hustý les. Problesklo mi hlavou, a nakonec jsem povolila a zastavila se. Strach mi nepříjemně svíral žaludek a menší obhlídka území se hodila. Když jsem probíhala všemi těmi lesy naposledy, byla ze mě kostra a moc času na ranní procházku nebylo. Nad tou vzpomínkou jsem se otřásla a pomalu se rozhlédla.
Stromy tu byly neuvěřitelně blízko u sebe, a i když slunce teprve začínalo svítat, tady byla pořád tma jako v pytli. Když jsem se podívala nahoru, neviděla jsem ani píď zamračené oblohy. Spustilo to ve mně menší klaustrofobii, ale pokračovala jsem dál. O srst se mi otíraly liány, stejně zasněžené, jako všechno ostatní. Kapala z nich trocha vody, což byl jediný náznak tání. I když les působil neuvěřitelně krásně, necítila jsem se dobře. Možná to bylo tím, že v tomhle ročním období působil mrtvě.
Rozhodla jsem se postupovat vpřed jen velmi pomalu. Hrabala jsem v zemi v naději, že bych mohla najít alespoň něco k jídlu, ale zdálo se to stejně marné, jako jindy. Možná tam na mě za každým rohem něco křičelo „jaro“, ale hlad jsem měla pořád – a pořád tu nebylo nic, co by mě mohlo nasytit.
Vydala jsem ze sebe frustrovaný povzdech, když jsem se najednou ocitla na druhém kraji lesa. Otočila jsem se, rozhodnutá se ještě chvíli nenápadně potloukat mezi stromy, abych všechna ta setkání co nejvíce oddálila. Mé rozhodnutí bylo v podstatě překaženo samotným lesem, když jsem se nešikovně zamotala do jedné ze zamrzlých lián. Ta se vlivem mrazu sice okamžitě utrhla, ale taky mi udělala nepěknou spáleninu, kterou způsobil led. Vyjekla jsem, když mi zbytek spadl na hlavu a okamžitě se začala přesouvat ven z lesa. To rozhodně nebylo pěkné. Ten les nebyl pěkný. Sem už nevkročím… Zhodnotila jsem, když jsem se začala proplétat mezi posledními stromy. Všechno tu bylo moc blízko u sebe, velká tma a moc nástrah. Ještě jsem chtěla chvíli žít. Navíc tu ani nebylo nic zajímavého - a byla jsem donucena pokračovat za tak nevítanou společností.

//Bažiny

Probudilo mě pár slunečních paprsků, které se dostaly skrz mraky. Rozlepila jsem těžká víčka a zamručela, když jsem si uvědomila, jak suché oči ve skutečnosti mám. V hrdle mě z minulého dne nepříjemně škrábalo - a v ten moment jsem si na všechno vzpomněla. Sakra. Nepamatovala jsem si, kdy jsem se naposledy toužila zahrabat tak moc, jako teď. Byla jsem naštvaná, na sebe, a doufala jsem, že Izumiho už nebudu muset nikdy potkat. S heknutím jsem se zvedla a chvíli zůstala přimrznutá k zemi. Čekala jsem, až se mi z náhlého pohybu přestanou dělat černé mžitky před očima. Chtěla jsem zavolat do okolí, abych zjistila, jestli tu vlček pořád je, ale neměla jsem na to odvahu. Nechtěla jsem ho vidět, ale nebylo v tom žádné nepřátelství. Navíc, jeho pachová stopa slábla, takže jsem pochybovala, že tu jen minutu zůstal. Bylo mi ho líto. Tušila jsem, že se bude užírat podobně, jako já. Nabídla jsi mu Borůvkovou smečku. Třeba změní názor a přijde. Nebo tě jen přijde pozdravit... Ukázala jsi mu cestu. Bude to v pohodě, když ho potkáš, nebudeš nic zmiňovat. Máš slabé chvilky. Pousmála jsem se a zároveň zavrtěla hlavou nad tím, že sebepovzbuzující myšlenky se dostavili až po celém tom fiasku. Do tváří se mi nahrnulo teplo, když jsem si vzpomněla, jak jsem se chovala a co jsem říkala. Cítila jsem, jak se pomalu uzavírám ještě víc do sebe. Chodí to tak. Zhodnotila jsem a pomalu se vydala směrem na jih. Neměla jsem sebemenší chuť se s někým bavit - až na jednu osobu, bytost, či co byl vlastně zač. Život. Tentokrát tam zůstanu. Nadobro. Stejně o normální život nestojím. Mimoděk jsem si vzpomněla na malou Tati a unikl mi frustrovaný povzdech, ale směr svojí cesty jsem si nerozmyslela. Netušila jsem, co bych od Života mohla chtít, ale tahle situace mi přišla jako nejlepší situace se do kopců vrátit. Smrt. Může tě dovést za Smrtí. Problesklo mi hlavou. Zastavila jsem se v půlce kroku a zatnula čelist, očividně jsem nad tím dlouze přemýšlela. Jenom mi ukáže cestu. Váhavě jsem pokračovala, a myšlenky se mi najednou točili úplně někde jinde, než kolem předchozího dne. Jen jsem nedokázala zhodnotit, co bylo lepší.
Úkryt se mi kompletně ztratil z dohledu, když jsem se připojila ke známé řece. Uvědomila jsem si, že jsem při cestách Gallireou většinou následovala řeky. Zajímalo mě, co bych dokázala, kdybych uměla ovládnout vodu úplně. Ani moji rodiče neměli magii dotáhnutou na nejlepší. Smrt to umí. Zazvonil mi hlásek někde v hlavě. Měl pravdu.

//Zarostlý les přes řeku Kiërb