Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Izumi se sice přiblížil, ale ne úplně. Automaticky jsem ze sebe vydala protestující povzdech, ale to už se vlček rozpovídal o svém otci. Tiše jsem poslouchala a dosazovala si za jeho příběh moji vlastní rodinu, což mě po jeho dokončení naprosto připravilo o slova. Jemně jsem ho povzbudivě drkla do boku. Nebyla jsem si fyzickým kontaktem jistá. Neuměla jsem to. "Svině," vydechla jsem nakonec a zavrtěla hlavou. Horší, než to. Nechápala jsem, jak se musel Izumi cítit, ale vlastně jsem po tom ani netoužila. Jen jsem ho chtěla ujistit, že jsem tam byla pro něj. "Díky, že ses otevřel," řekla jsem nejistě.
Nad myšlenkou mrtvých jsem zvedla hlavu vzhůru a setkala se s polozakrytým západem slunce. Místy se oblohou protrhávalo spoustu barev a jinde to vypadalo, jako by mraky zase měly spustit zimu odznova. Jen to ne. Problesklo mi hlavou. Fakt, že byl západ slunce vůbec vidět, mi ovšem dodal naději. Přesunula jsem pohled na vlka vedle sebe. Slabé slunce mu měnilo odstíny srsti hnědé oči se znovu měnily do zlatějších barev. "Jsi nejlepší syn," prohlásila jsem rozhodnutě. Instinkt zbavit ostatní jejich strastí ve mně vzbuzoval jakýsi mateřský pud. Chtěla jsem Izumiho rozveselit. Jakkoliv. Přehrála jsem si celý den ve vzpomínkách a přemítala si věci, které jsem o něm věděla a které by mu mohli pomoct.
Nakonec jsem dospěla k závěru. Zvedla jsem se ze své pozice a jedním pohybem ho povalila pod sebe na zem. Nebylo to nic těžkého, ačkoliv jsem ti tentokrát dávala větší pozor, abych nepoužila všechnu sílu. Nad náhlým dotekem se mi srdce stáhlo novou úzkostí, ale snažila jsem se ten nepříjemný pocit ignorovat. To už nebyl tak lehký úkol, ale musela jsem si projít horším. "Teď já," začala jsem a vrátila se v myšlenkách na hrabání jámy. "Jsi stejně výjimečný jako tvoje jméno. Víc než já," zapěla jsem. V hlase mi zněla špetka ironie, která ovšem byla mířená pouze na připomenutí vzpomínek. Jinak jsem vše myšlela s ledovou vážností. Tohle si budeš pamatovat do konce svýho života a budeš ráda, že se nepůjdeš zahrabat. Ani jsem nemrkla. "Hlavně oči," pokračovala jsem. "Tvoje rodina vyhrála loterii."

//Obom po troch kytičkách za aktivitu :)~Sav

I když jsem se snažila svoje předchozí zakoktání zavrhnout, Izumi se k němu vrátil. V hloubi duše jsem chtěla, aby to nepřešel s mávnutím, no nikdy jsem tak daleko nedošla a netušila jsem, jestli to ze sebe dokážu vyklopit. Bude si myslet, že jsi blázen a že na sebe strháváš pozornost a že jsi příšerná a střídáš nálady jako nějaká stará bába. Pokrčila jsem rameny, ale hnědé oči se stále koukaly do mých a já ho nedokázala nechat bez odpovědi. Snažila jsem se vymyslet různé možnosti, jak z toho vybruslit, ale ani při jedné bych se tolik nezakoktala a hlavně jsem si neuměla pořádně vymyslet - a nechtěla jsem toho později litovat, to bylo hlavní.
Přestala jsem přemýšlet nad tím, v jak příšerné situaci jsem se ocitla. "Mohl bys... Mohlbysjítsem?" vyhrkla jsem stejně rychle jako předtím. Naposledy, když jsem tak udělala se mi od něj dostalo nepříjemných odpovědí, i když tak nezamýšlel, a čerstvé vzpomínky se mi nepříjemně pomalu proháněly hlavou. Zavrtěla jsem sebou a litovala, že jsem vůbec kdy otevřela pusu. Že jsem vůbec ještě na tom světe chodila. Bylo divné se ho ptát na něco takového, když jsem ho neznala ani celý jeden den. Jenže se to zdálo jako věčnost. Názor na strakatého vlčka se zastavil v neurčité pozici, ale důvěra k němu stále rostla.
Izumi podotknul to, co bylo všem dávno jasné. Střihla jsem ušima a zahnala tíživý pocit, neboť jsem se do těch zvířat začala znovu až moc vžívat. Takhle ten strach nikdy nepřekonáš. Připomněla jsem si a rozhodla se myslet na něco jiného. Vzduch opět zaplnilo ticho a bylo potřeba vymyslet něco, čím ho zaplnit. "Jak zemřel?" zašeptala jsem tiše a připomněla tak rychlou konverzaci o rodině. Jako vlka, kterého žádná smrt v rodině nepotkala, mě zvědavost pomalu užírala. Sklopila jsem omluvně pohled k zemi, ale otázku neodvolala. Na to jsem byla až moc slídivá.

Tiše jsem přikývla, když mě ujistil, že nikam nepůjde. Zoufale jsem toužila po fyzickém kontaktu, ale ze své pozice jsem se nehnula a pouze se snažila neuhnout jeho hnědým očím. Takhle se mi líbí víc. Snažila jsem se všemi možnými myšlenkami zaplašit ty zlé a nakonec jsem se docela uklidnila. Byla jsem sice v realitě jenom půlkou osoby, ale i to stačilo, abych si dovolila volně dýchat. Můžeš se podceňovat potom. Řekla jsem si a konečně to zase znělo trochu jako já. Laskavě jsem se na Izumiho usmála, jako bych si teprve v tu chvíli uvědomila, že tam sedí se mnou. Věděla jsem, že na většinu pocitů druhý den zapomenu, a k té myšlence jsem se natahovala jako k záchrannému lasu, než vlček znovu promluvil. Pak jsem to laso vyměnila.
Promluvil krátce a skoro jsem měla chuť se jít zahrabat z toho, že už nic neřekne, ale najednou z něj začala vycházet slova. I přes tíživý pocit se mi na tváři rozlil slabý, ale pobavený úsměv. Nechala jsem ho dohovořit, i když mi dělalo problém se při jeho proslovu nekřenit. "Mám obavu, že budou zamrzlé," uchechtla jsem se. Krví mi proudila trochu adrenalinu z různých pocitů, které mnou cloumaly a já už vlastně ani nevěděla, jak se cítit. Pomalu jsem se dostávala z fáze umřu do fáze prostě žiju. Co přijde příště? Zavrtěla jsem hlavou.
Zkoumala jsem Izumiho hlubokým pohledem. Neptej se. Přikázala jsem si automaticky, když se mi do hlavy vetřel nápad. Ale já chci. Monology. Neměla jsem je ráda. Ne. "Můžu-" zasekla jsem se a střídavě házela pohled mezi sněhem a Izumim. "Mohl bys, eh-. No, to je jedno," nervózně jsem se zasmála. Můj hlas stále působil tiše, ale snažila jsem se mu dodat nějaké emoce. Rozhodně jsem vypadala lépe, ale úzkost mě neopustila ani trošku. Jako když jsme se setkali poprvé. Zase by jsi chtěla přitahovat pozornost. Zamrkala jsem nad tou náhlou myšlenkou a rozhodla se svůj nápad zahodit definitivně.
"Je tu ticho," poznamenala jsem jen tak mimochodem myšlenku, kterou bych normálně neřekla nahlas. Jenže napětí se dalo krájet. "Teda, eh, většino-ou, většinou tu jsou slyšet zvířata," vysoukala jsem ze sebe vysvětlení mých myšlenkových pochodů a nakonec to s frustrovaným výdechem vzdala. Izumi už musel být zvyklý. Nech ho mluvit o sobě. Poradila jsem si a pro jednou s tím i souhlasila.

Izumi už se o rodině nezmiňoval. Ani jsem nad tím nemrkla, bylo mi jasné, že by v konverzaci nepokračoval nikdo. Nikdo. Nikdo. Sklopila jsem hlavu a zakryla si uši, jako bych tak mohla vytěsnit myšlenky. Strháváš na sebe pozornost. Jako vždycky. Proč to máš za potřebí? Nikdo se o tebe nezajímá, tak si to tímhle vynahražuješ? Zatnula jsem zuby a na jeho starostlivou otázku přikývla hlavou. Stejně už nikdy nebudeš normální. Všechno se mění a už to nevrátíš zpátky. Smiř se s tím. Nepřitahuj pozornost. Buď normální. Řekl to sám, jsi normální. Snažíš se dělat zajímavou. Prudce jsem vydechla čenichem, abych zabránila jakýmkoliv slovům, které by přitáhly ještě větší pozornost.
Prudce jsem trhla hlavou, když od něho přišla další otázka. Ano. "Ne-e," řekla jsem rázně, i když mi hlas přeskočil, až mě nepříjemně zabolelo v hlase. "Ne," dodala jsem šeptem, abych ujistila jeho i sebe. Zase to děláš. Opakuješ slova. Snažíš se ocitnout se v nějaké pohádce? "Prosím," vydechla jsem skoro zoufale. Abych zaplašila myšlenky, abych Izumiho udržela na místě. Chyby se dějou. Zašeptala jsem si, a konečně to trochu znělo jako já. Dech se mi pořád nepříjemně krátil, ale dokázala jsem se ovládat.
"Co chceš dělat?" navrhla jsem slabým a naprosto falešným hlasem. Chovej se k vlkům laskavě? Spíš házej svými přáteli o zem. Ošila jsem sebou, ale nenechala se ovládnout. "Můžeme... Můžeme si zase něco zahrát, jestli chceš?" pokračovala jsem. "Nebo něco jiného," přikývla jsem hlavou, abych ho donutila mluvit. Řekni něco. Nepřipomínej mi to.

//Východní hvozd

Zdálo se, že se vlček vedle mě cítil smutný z toho, co mi řekl. Neměla jsem geny k tomu, abych ho různě přesvědčovala o tom, že jsem se neurazila, ale zmohla jsem se alespoň na přátelské drknutí do boku. Statická elektřina mezi kožichy na vteřinu zajiskřila, což mě donutilo se uchechtnout a doufala jsem, že to Izumiho zprovodí z myšlenek. Myslela jsem si o něm kdo ví co, ale žádnou negativní myšlenku jsem najít nemohla. Dokud mi neodpověděl na můj podivný výlev.
Prudce jsem se zastavila, a až teprve potom si uvědomila, že jsme znovu na jiném území. Myslela jsem si, že nechám tu trapnou chvilku plavat ať už řekne cokoliv, ale najednou se mi dech nepříjemně zkrátil a veškerá úzkost se vrátila. Pokrčila jsem rameny a posadila se, jeho druhá věta všechno spíš zhoršila. Jistěže to dělá každý. Co sis myslela, že se o tebe začne zajímat? Jsi stejně na nic jako každý jiný. Nejsi ničím výjimečná, vždycky budeš zapadat. To, že si o sobě myslíš rádoby věci nic nezmění. Nikdy jsi mu to neměla říkat. Vždycky všechno zkazíš. Přesně proto nikomu nic neříkáš. Jsi jenom další šváb v tomhle zničeným světě. Trhavě jsem vydechla, ale rozhodla se ho i nadále poslouchat.
Začal povídat o své rodině. "Já mám čtyři," rozhodla jsem se odpovídat krátce, ale myslela jsem tím sourozence. Obyčejné. Na nic. "U mě všichni žijí," prohodila jsem a tušila, že bych se měla pro Izumiho cítit špatně, ale v tu chvíli jsem necítila nic. Jen stahující pocit na hrudi a nekonečnou touhu se dát na útěk, která jen všechno zhoršovala. Zadívala jsem se do sněhu a začala si nervózně hrát s kořínky. Čekala jsem, až tentokrát něco navrhne Izumi. Jsi na nic. Na. Nic. N-i-c.

Chvíli jsem čekala, věděla jsem, že ta otázka je těžká. Když se ale ticho už zdálo neuvěřitelně dlouhé, začínala jsem být trošku nervózní. Tohle ticho není příjemné. Začala jsem nervózně podupávat tlapkou, ale nakonec začal Izumi mluvit. Vypustila jsem dech, který se mi do té doby nepříjemně zasekával v hrdle. Jeho odpověď mě překvapila. Nevěděla jsem, jestli zrovna mile, ale překvapila. Uklidňující? Spíš příšerný. Uchechtla jsem se, ale zavrtěla nad tím hlavou. V podstatě jsme se doplňovali. "Já jsem ráda, když zabiju zajíce," pokrčila jsem rameny, když o svých loveckých schopnostech domluvil. "Moc se do těch zvířat vžívám," přiznala jsem. Neznamenalo to, že mi Izumi najednou přišel nechutný. Naopak jsem ho obdivovalo, neboť lov byla věc, kterou uměl každý vlk - byly to instinkty.
Následovala jsem jeho pohyby, ale na rozdíl od ostatních nešla v jeho stopách a držela se po jeho boku. Bylo to vzhledem ke sněhu trochu těžší, ale byla jsem kupodivu spokojenější. Když se má otázka znovu obrátila proti mně, nastalo stejné ticho, jako předtím. Co ráda dělám? Zeptala jsem se sama sebe. Všechno, pro co jsem se kdy nadchla, nakonec přešlo. Až na jednu věc. "Ráda..." začala jsem, ale okamžitě se zastavila. Je to moc osobní. Vrhla jsem po Izumim pohled a hodnotila, jestli je toho hoden. I kdyby ne, už si začala. "Rádasipředstavujuvěcikterésestátnemůžoualepšíbudoucnost," vychrlila jsem přehnaně rychle a cítila, jak se mi do tváří nahrnulo horko. Cukla jsem hlavou nad svojí hloupostí, ale snažila se to moc neřešit. Tohle byla jedna z vět, které jsem byla po ukončení setkání předurčena litovat. Dělala to většina vlků, ale nikdo tím netrávil hodiny denně.
Chtěla jsem pokud možno svoji rychlou odpověď zastínit něčím jiným. "A co rodina?" začala jsem. Slyšela jsem se skoro ze třetí osoby, jak jsem se marně snažila zakrýt předchozí konverzaci. Byla to naprosto náhodná otázka, první věc, která mi přišla na mozek. Všechno kazíš. Povzdechla jsem si a následovala Izumiho ven z hvozdu, tentokrát už v jeho stopách.

//Narvinijský les

Izumi mi na moji otázku nakonec odpověděl, i když dost nepřímo. Pousmála jsem se a přikývla. Ve skutečnosti mi to vysvětlení stačilo. Proč by měl někdo mít důvod aby byl milý? Cítila jsem se trochu egoisticky nad svým důvodem, ale včas jsem výčitky zastavila. Takhle jsem fungovala já. Byla jsem ji a, a byla jsem tak ráda. Nebo ne? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "To je ten nejlepší důvod," odpověděla jsem pobaveně. Nevěřila jsem mu úplně, ale ráda jsem doufala, že nemá za svým chováním se mnou nějaké plány. Minimálně jsem si na takovou možnost nedovolila myslet.
Nakonec navrhl, abychom se šli projít. Nechtělo se mi nikam cestovat, ale musela jsem sama uznat, že bez pohybu bych přimrzla k zemi. "Klidně," souhlasila jsem a nadšeně máchla ocasem. Nechala jsem na Izumim, aby vedl cestu. Nechtěla jsem ho ovládat. Prozradil mi i důvod, no s tím jsem nemohla nic moc dělat. Uměla jsem se v okolí orientovat, ale bez starších vlků jsem neměla o názvech a skrytých místech také ani tušení.
Ačkoliv jsem s projitím souhlasila, stále to neřešilo moji neukojitelnou zvědavost a fakt, že nám pomalu doházela konverzace. Řekni něco. Prolétlo mi naprosto zbytečně hlavou. Můžu ti dát otázky? Ne... Nechci být vlezlá. Prostě mu nějakou otázku polož. Kašli na to. Teď. Nervózně jsem vydechla, ale začala. "Co rád děláš, Izumi?" navrhla jsem na začátek a zároveň poprvé vyslovila jeho jméno. Nehodlala jsem skončit pouze u této otázky, ale museli jsem nejdříve sebrat odvahu.

Tiše jsem na jeho otázku přikývla. "Mm, asi umí i víc věcí, ale já žádala jen o tohle," řekla jsem nejistě. Nebyla jsem si jistá, proč jsem mu informace navíc sdělovala, ale byla jsem na sebe pyšná. Pomalu jsem se s Izumim zbavovala nervozity, a to bylo v podstatě teprve poledne. Tiše jsem vyčkávala na svoji odpověď, ale vlček pouze použil své zbraně proti mně. Uchechtla jsem se, abych vyplnila ticho mezi tím, co jsem přemýšlela. Proč se k vlkům chováš tak hodně? Moc ti jich tvoji laskavost neoplatilo. Nepříjemně jsem se ošila nad negativní myšlenkou. Někteří ano. Některým to mohlo pomoct. Posadila jsem se pod strom a propalovala Izumiho hnědé oči těmi svými. Musela jsem se hodně přemáhat, abych zrak neodvrátila, ale sebevíc jsem tomu chtěla dodat na dramatičnosti. "Jednej s vlky laskavě a jednou se ti to vrátí," zašeptala jsem.
Měla jsem dost témat složitých nejen na můj mozek, ale i psychiku a zvedla, rozhodnutá pokračovat v našich hrách. "Co chceš dělat teď?" pousmála jsem se, abych ho nenutila do něčeho, čeho se zúčastnit nechtěl. I když jsem se v jeho přítomnosti cítila podstatně lépe, pořád jsem o něm nic nevěděla a nemohla jsem přijít na hru, která by mi o něm něco prozradila. Neuměla jsem si představit, jak musím některé frustrovat - nevědomost mě frustrovala neuvěřitelně.

Ještě chvíli jsem nervózně čekala, načež se Izumi konečně rozběhl mezi stromy. Čekala jsem, až se mi na něj zaostří pohled a uvidím ho ostře, a až teprve potom jsem se odlepila od země. Ani jsem si nepamatovala, jaké to je běžet na delší vzdálenost než dva metry - a ještě nikdy jsem nevyužila svoji rychlost naplno. To ani při naší honičce, nechtěla jsem překročit hranice, kdy bych následující dny pomalu umírala hladem. Užívala jsem si vítr, který mi nepříjemně hučel v uších, než jsem běžela v podstatě vedle Izumiho. Zpomalila jsem, abych ho nepředběhla, i když jsem počítala s tím, že už mě spatřil.
Dvakrát jsem nepřemýšlela nad tím, co s ním udělám. Dvěma dlouhými odrazy jsem byla před ním, při čemž jsem si svojí neohrabaností narazila páteř o strom a otočila se, takže jsem to pro změnu byla já, kdo ho povalil na zem. Zůstala jsem na něm ležet a vítězně se šklebila, naše nora už v podstatě v nedohlednu. "Baf," pousmála jsem se. Nebála jsem se před ním trochu odvázat, neboť mi za posledních několik hodin ukázal, že mu trapná nepřijdu - a kdykoliv se mi ta myšlenka vloudila do hlavy, jednoduše jsem ji zahnala s tím, že mi to vlastně může být jedno. Proč nemůžou být všichni jako Izumi. Postěžovala jsem si tiše a doufala dvakrát víc, že by se se mnou nakonec mohl vrátit do Borůvkového lesa.
Měla jsem chuť se o něj opřít a po dlouhých letech usnout v náručí někoho jiného, ale odolala jsem a až přehnaně pomalu se zvedla. Zamračila jsem se, když mi tělem projela chvilková bolest z nárazu do stromu a věnovala oné kytce pohoršený výraz. Nešlo mi do hlavy, jak jsem kdy dokázala ulovit zajíce. "Dovednosti od Života," prozradila jsem, aby si Izumi nepřipadal ponížený. Vůbec jsem ho nebrala jako někoho méněceného. Věděla jsem, že za moje dovednosti mohou pouze a jen drahé kamínky, které jsem v kopcích nechala.
"Proč jsi tak hodný?" vyhrkla jsem najednou otázku, aniž bych si ji předtím promyslela. Zalitovala jsem jí ale jenom chvíli, neboť mi nešlo do hlavy, proč by se měl chovat jinak, než ostatní samci.

Překvapeně jsem vyjekla, když mě jeho váha smetla dřív, než jsem stihla jen položit tlapku na povrch zemský. Ztěžka jsem dopadla na zem a naoko zamračeně na něj zůstala koukat. Jen počkej. Na chvíli jsem se znovu ztratila v hnědých očích a přátelském dotyku, když se Izumi znovu nečekaně odtáhl. Mě už zachvátila hra a fakt, že mě za tu dobu ani jedinkrát neodsoudil. Posadila jsem se a sledovala, jak bezradně najednou vypadal. Naklonila jsem pobaveně hlavu na stranu. "Teď máš utíkat ty," zašeptala jsem s mrknutím, abych mu poradila následující krok. Vyskočila jsem z naší nory a oklepala ze sebe sníh, který se na nás našimi hrátky sesypal.
Nadšeně jsem se posadila na kraji našeho úkrytu a shlížela dolů na tu hromádku neštěstí v očekávání jeho útěku. "Dám ti náskok," zazubila jsem se. Dobře jsem věděla, že ho doženu v sekundách, ale o tom vědět nemusel. Přišlo mi, jako bych se o něj měla starat podobně jako o Tati. O vlče. Opatrně, s láskou. Nevydržíš to. Špitalo mi moje maličké ego, které si touhle horu mohlo přidat do hromádky. Sleduj. Odpověděla jsem a připadala si jako blázen, ale musela jsem něčím ztišit natěšené svaly. Už hrozně dlouho se mi nedostalo pořádného chtěného pohybu. Hlad jako by se naprosto vypařil.

Moje odpověď byla špatná. Odvrátila jsem zrak a chvíli počkala, než ze mě vyprchal v podstatě zbytečný stud. "Děkuju," špitla jsem nejistě, když mi moji odpověď pochválil. Ta správná ovšem byla nakonec stejně jednoduchá, jako mé původní mraky - jenže v tom byl ten problém. Vždycky jsem nad věcmi přemýšlela až nezdravě moc. A proto se teď neumíš s nikým bavit normálně a ostatní si většinou myslí, že s tebou akorát ztrácí čas. Zatnula jsem zuby a propálila vnitřním pohledem skřítka, který mi tohle do hlavy vsunul. Izumi vypadal, jako že o moji společnost stojí, ale po setkání s Duncanem jsem lichotkám věřit ještě nemohla. Neházela jsem vlky do jednoho pytle, ale věřila jsem jim méně.
Izumi předal štafetu mně, ale mě už nic nenapadlo. Netušila jsem, co ho zajímá, co všechno zná a co by byl tím pádem schopný uhodnout. Vlastně jsem o něm stále nic nevěděla, ale předtím na svoji minulost nereagoval moc dobře, takže jsem to pro jednou nechala být. Vrhla jsem po něm lišácký pohled a plácla ho přes tlapku. "Chyť mě, když to dokážeš," zazubila jsem se a s trochou námahy se v našem úkrytu přetočila na všechny čtyři, abych mohla vyskočit a rozběhnout se - jenže to mu samozřejmě dalo možnost mě rovnou chytit.

Vlček se připojil k mojí pozici, takže bylo skoro nemožné se nedotýkat. Přesto jsem ani jednou nehnula brvou a nechala se trochu zahřát teplem, když se jeho hustá srst setkala s mojí... S tím, co ze zimy zbylo. Možná proto chválí jen tvoje oči. Problesklo mi hlavou, takže jsem párkrát zamrkala a nechala tu myšlenku hlodat někde v pozadí, abych se mohla soustředit pouze na Izumiho a na jeho hádanku. Překvapeně jsem sledovala mraky na obloze a přemýšlela. Čelo jsem měla soustředěně nakrčené, oči přivřené a pusu trochu pootevřenou, takže to musel být celkem vtipný pohled, ale já si toho ani nevšimla. Nemá křídla a létá, nemá kořeny ale roste. Mrak? Byla jsem si jistá, že moje odpověď by také dávala smysl, ale nemyslela jsem si, že by to bylo až tak jednoduché - nebo náhodné, jako moje borůvky. V hádance znělo cosi zapeklitého.
Nemá křídla a létá. Roste... Chvíli jsem si ještě hrála se slovními hříčkami, než jsem pootočila hlavu na stranu a zadívala se do hnědých očí, v kterých se barva konečně přestala prát. "Láska?" prohodila jsem s nejistou otázku. Při vyřčení toho slova mi bylo trochu trapně, podobně jako vlčatům, když se k tomu tématu dostanou. Možná to bylo tím, že jsem si o tom s nikým cizím v životě nepovídala, ale nechtěla jsem myslet na minulost. Zrovna to byly jen hnědé oči a očekávání na správnou odpověď.

Chvíli se ozývalo jen hučení větru, před kterým nás naštěstí nora chránila. Nedalo mi to a jedno oko jsem pootevřela, abych se ujistila, že tu je pořád se mnou. Nechtěla jsem, aby odešel. Pro jednou tu byl někdo, kdo měl minimálně stejné potíže s komunikací, jako já. Byla to celkem sranda. Přemýšlí nahlas. Pobaveně jsem se usmála, když mi trocha jeho vzduchu rozcuchala srst na tváři. Přikývla jsem na znamení, že modré a pěkné bylo přesně to, co jsem vypustila z pusy a napjatě čekala. Nemohla to být tak těžká otázka, ne? Otevřela jsem oči úplně a ani sebou netrhla, když do mě vrazil tlapkou. Ne, že bych neměla nutkání stáhnout se jako pavouk, na kterého dopadla voda. Z-ů-s-t-a-ň. Poručila jsem si. "Taky se moc omlouváš," pronesla jsem. Koneckonců tu nebylo dost místa pro dva dospělé vlky, i když ani jeden z nás nebyl velkého vzrůstu.
Izumi se nakonec rozhodl pro tip, což mě překvapilo. Naoko jsem se zamračila, neboť mi opravdu nepřišlo, že by má hádanka byla tak těžká. Nedávno jsme o tom mluvili. Hladově jsem se při pomylšení na odpověď olízla a přemýšlela, jestli už v lese porostou pupeny. Byla to bláhová představa, ale přísahala bych, že mi na chvíli přestala být zima. Přestala mi být určitě, když mě z jeho konečné odpovědi zase polilo horko. Chvíli jsem jen tiše koukala, než jsem se rohodla zasmát. "Borůvky!" uchechtla jsem se. "Ale jsem ráda, že mě rád vidíš," poznamenala jsem s hlasem o něco jistějším než předtím. Už jsem nemyslela na to, co bych si mohla myslet potom, ačkoliv mě úzkost kopala do srdce. Ignorovala jsem ji. "Teď ty," navrhla jsem, aby mi také položil hádanku, či nějaký jiný návrh.

Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, když mi chtěl něco povědět a skončila smíchem, když mi řekl, že jsem divná. Nadšeně jsem se zazubila a připomněla si tak naplou kůži, kterou způsobovala jizva - ale alespoň na tu chvíli už mi nepřišla příšerná. Rozhodla jsem se ještě více uvolnit a ignorovat jakýkoliv špatný pocit, neboť Izumi si dle mého zasloužil alespoň nějakou snahu z mojí strany. Jedním zavrtěním hlavy jsem zapomněla na fakt, že jakéhokoliv dalšího slova budu v budoucnu litovat a nasadila spokojený úsměv. Třeba to bude v pohodě. Koneckonců nejsi tak trapná, jen ti to tak třeba přijde. Relaxuj.
K mému ne potěšení Izumi moji nabídku slyšel, ale souhlasil s ní. Zůstala jsem na něj chvíli koukat, než se mě zeptal, co bych si chtěla zahrát. "Nevím," vydechla jsem překvapeně. "Vlastně jsem nedoufala, že se dostanu tak daleko," zasmála jsem se a přetočila se na záda, aby mě sníh nestudil pořád jen na jednom místě. Pečlivě jsem se snažila, abych u toho Izumiho omylem nenakopala. Ještě chvíli jsem přemýšlela nad tím, co bychom si mohli zahrát, než jsem došla k závěru, že to buď vymyslí on nebo se v noře unudíme k smrti.
Nakonec jsem i zavřela oči a zazubila se. "Co je modré, pěkné a těšíš se, až to zase uvidíš?" pronesla jsem na rychlo vyrobenou hádanku a nadšeně zavrtěla ocasem nad tím, jak naprosto (ne)vynalézavá jsem byla.

Doufala jsem, že by mu mé odpovědi mohly stačit, ale místo toho se začal vyptávat. Nevadilo mi to, jen mě polilo nepříjemné horko a nervózně jsem začala hrabat tlapkou ve sněhu. Bylo pěkné, že se o mě někdo zajímal, ale nebyla jsem na to zvyklá. Slova se mi nepříjemně zasekávala na půl cesty ven a hlas mi sem tam přeskočil, ale snažila jsem se to všechno ignorovat. Tušila jsem, že později, až tu Izumi nebude, budu litovat každé části toho rozhovoru. Přepadl mě nečekaný smutek nad myšlenkou, že bych Izumiho už nemusela nikdy vidět. Takhle to tu funguje. Povzbudila jsem se, ale moc to nepomáhalo. Naopak mě zamrzelo každé setkání, které už by se nemuselo zopakovat.
"Mm... Cokoliv, co je jiné, než ostatní. Něco originálního, prostě něco, co ostatní nemají. I kdyby to bylo sebevíc příšerné nebo výstřední, prostě by se mi to líbilo," vysvětlila jsem a schovala nervózně třesoucí se tlapky pod sebe. Vypustila jsem ze sebe nejdelší větu za poslední měsíc a jen těžce jsem skrývala vlastní překvapení, ale na Izumiho přání jsem pokračovala. "Ráda jsem jiná než ostatní. Můžeš mi říct, že jsem blázen a budu smutná, ale když mi řekneš, že jsem divná, budu nadšená," chvíli jsem se nad tím pozastavila a přemýšlela, jestli by tomu tak doopravdy bylo. Záleželo na mnoha okolnostech, no kdyby mi to řekl on, neurazila bych se. Rozhodně ne hned, možná za pět let při nepohodlném spánku.
Uklidnil mě, že se nemám za co omlouvat, ale já si stála za svým. Snažila jsem se zapojit do konverzace, ale většinu času jsem jen páchala větší škody na našem psychickém zdraví. "Zahrajeme si něco?" šptila jsem skoro neslyšně. Kdysi jsem o to poprosila i Naomi, no ona byla vlčice a mně krví proudil adrenalin. Teď to bylo jiné a skoro jsem doufala, že to Izumi neslyšel. Blázne. Zanadávala jsem si a odvrátila zrak ke stěně naší vyhrabané nory.