Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Mahtaë (sever)

Další otázka, kterou mi položila, mě trochu zarazila. Automaticky jsem zpomalila a zamyslela se. Vlastně měla pravdu, jak mohl obyčejný vlk poznat, co je pravda, a co ne? Chvíli jsem zatoužila mít magii myšlenek, ale představa, že bych se znovu musela šplhat do toho příšerného kopce a pak se ještě setkat se zelenou obludou mi tu myšlenky rychle vytesala z hlavy. Věnovala jsem Tati omluvný pohled za to, že jsem si z ní dělala srandu a zapřísáhla se, že sarkasmus a hrátky se slovy budu používat jen minimálně. "Nepoznáš to, a proto budeš v životě často vystavená nespravedlnosti," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem, aby se naše procházka zvrhla v životní ponaučení. "Takže vždycky vol svá slova dobře, Tati. Slova ubližují víc než zuby," dodala jsem s povzdechem a mimoděk si vzpomněla na šedivou a na Duncana. Zatnula jsem nad nepříjemnými vzpomínkami na jejich slova zuby a radši se zaměřila na pozitivní věci.
Pobaveně jsem se uchechtla, když se skoro do poloviny ponořila do rozbředlé země. Nezáviděla jsem jí to. Velikost byla asi jediná věc, která mi na životě vlčete nechyběla - i když ani v dospělosti jsem nepatřila k těm největším, no průměr byl i tak lepší. "Přichází jaro," prohlásila jsem prostě a zavrtěla nad tou myšlenkou nadšeně ocasem. Přicházelo jaro. Žádný hlad. Jen jsme museli přežít měsíc oblevy. Snažila jsem se na mokré srsti a blátivých tlapkách najít něco hezkého. Pořád pršelo a někteří vlci mohli dostat svůj romantický zážitek v dešti. Léto by nemuselo být tak suché, jako obvykle. Bylo dostatek vody. Zvířata se špatně pohybovala a byl snažší, nebo minimálně vyrovnanější lov. Pokud někdo nemá zlomené žebro. Zasyčela jsem, když jsem se trochu více propadla a hrudník se mi otřásl. Z myšlenek mě vytrhla až Tati. Zadívala jsem se směrem, kam tak koukala a v té tmě se mi podařilo rozeznat hráz. Střihla jsem překvapeně ušima. No nevím, hoši, vypadá to, že vám to za chvíli odpluje. Pousmála jsem se. "To je bobří hráz, aby... No, prostě ji staví bobři," vysvětlila jsem, najednou neschopná vysvětlit, k čemu ta dřevěná ohrada vlastně byla. Vždycky jsem se spokojila s vysvětlením, že bobři mají rádi dřevo a staví si hráze. Nikdy jsem přitom naživo bobra neviděla, ale netoužila jsem jít k rozvodněné řece ještě blíž, abych zjistila, jak ty potvůrky vypadají.
Konečně jsme došli k jezeru, které Tati tak urputně ze začátku hledala. Zůstala jsem stát dostatečně daleko, protože i tady to vypadalo, že za chvíli bude celá Gallirea pod vodou, jestli nepřestane pršet. "To ano, ale když máš někoho ráda, připadá ti, jako by byly v tobě," pokračovala jsem ve vysvětlování motýlků. Trochu zaraženě jsem zůstala koukat na vodu, když mi moje rozplývání se o lásce oplatila. Pokrčila jsem rameny. Hlavou mi proběhla snad všechna setkání, která jsem zažila, ale žádné neskončilo dvakrát dobře. Ta otázka ve mně vyvolala starý známý pocit osamnění, ale nedala jsem nic najevo. "Ne," odpověděla jsem prostě s přáním, aby tahle konverzace rychle skončila.
"Jsme tady," informovala jsem nakonec malou, kdyby si toho náhodou nevšimla. "Co budeš chtít dělat teď? Můžeme se vrátit do lesa, nebo jít někam jinam. Potkat nové vlky, pokud budeš chtít. Cokoliv," mlela jsem jedno přes druhé, hlavně, abych zamluvila předešlou konverzaci a donutila jí se co nejdříve otočit a jít pryč. Pořád jsem se bála, že by tu chtěla zůstat.

//Východní Galtavar

Došli jsme k řece, což nebyl úplně dobrý nápad. Led už sice nikde nebyl, takže jsem se nebála, že by Tati bezhlavě skočila na poloroztávající vodní plochu, no místo toho se vzhledem k dešti voda pomalu, ale jistě přelévala přes břeh a tvořila nám pod tlapkami trochu močál. Tiše jsem zavrčela a rozhodla se, že se pomalu vrátíme zpět do lesa. Tohle bylo peklo, a s trochou štěstí už se malá alespoň trochu vyřádila. Když jsem ji zkontrolovala, snažila se posbírat vodu. Pousmála jsem se, ale nato od ní přišla obávaná otázka. Podívala jsem se směrem k jezeru a pokrčila rameny. Nikdo tam trvale nežije. Usoudila jsem. A když si tak oblíbila Sionna, určitě by nechtěla tak rychle odejít. Přišlo mi sobecké chtít ji skoro obalamutit, takže jsem nakonec povolila, ale to už se z ní sypala slova strachu. Rozesmálo mě to.
"Dělám si srandu!" ujistila jsem ji mezi nádechy smíchu. Nechtěla jsem ji tak vyděsit. "Vidím špatně, ale pořád vidím, domů trefím určitě," dodala jsem, tentokrát už jen s pobaveným úsměvem. Tudy jsem zrovna prošla už tolikrát, že mi přišlo skoro nemožné zapomenout trasu do Borůvkového lesa úplně. Držela jsem si úsměv na tváři i když už mi to nepřišlo vtipné, neboť mě místo toho hřálo u srdce její oslovení smečky – domov. Možná přeci jen nebude chtít u jezera zůstat.
"Jasně, jdeme tam," prohlásila jsem, vracející se zpět k jejímu dotazu na jezero. Sice to znamenalo ještě pár dlouhých minut brodění se bahnem, ale nebyla jsem žádná slečinka. Vedla jsem Tati v dostatečné vzdálenosti od řeky. Mezitím už se znovu rozplývala nad svým malým přítelem, což ve mně vyvolalo další pobavený úsměv. Z jejího vyprávění jsem Sionna schvalovala, i když jsem se nechtěla o nic dělit. Možná jsem občas byla trochu sobecká. "To znamená, že se ti líbí. Hodně, a chtěla bys ho pro sebe," vysvětlila jsem nemotorně, no nebyla jsem si jistá, jestli to Tati pochopí. A tak jsem ochotně pokračovala. "Máš motýlky v břiše, motá se ti hlava, pořád se usmíváš a směješ, je ti s druhým dobře. Láska," rozplývala jsem se pro změnu já, no doufala jsem, že naše konverzace nevedla k tématu rozmnožování. To bych možná do té řeky skočila i dobrovolně.

//VVJ

//Středozemní propadlina

Tati se pokusila mého ocasu pustit, což se jí také povedlo, no k tomu si ještě odnesla trofej. Přivřela jsem oči v bolestivé grimase. Ouch. Zanadávala jsem si v mysli, ale nijak to nekomentovala, neboť bolest stejně rychle jak přišla, tak i odešla. Místo toho se malá začala trochu děsit tmy, takže jsem přemýšlela, jak ji uklidnit. Tohle místo mi taky nepřipadalo dvakrát příjemné, stěny se na mě tlačily a vzhledem k počasí to ve mně startovalo začátek klaustrofobie, ale dokázala jsem ji potlačit. Byla jsem vděčná za to, že se mi tu tolik nekloužou tlapky po břečkách složených snad ze všech druhů zeminy. Nemohla jsem se dočkat konce.
"Když je tma, tak přeci nevidím," ušklíbla jsem se škádlivě, ale to už se její váha přitiskla na moje žebro a já vážně chtěla začít ječet, ale včas jsem se zastavila a místo toho ze sebe vydala přidušené heknutí smíchané se syčením. Na to se mi samozřejmě dostalo zvědavých otázek. Vzpomněla jsem si na moment, kdy se nade mnou uzavřela voda a najednou mi bylo v propadlině ještě více úzko. Uvědomovala jsem si, že voda je můj vlastní element, no v tu chvíli to bylo jaksi to poslední, na co jsem myslela – ještě, když mě hned potom čaply ostré zuby. "Nejsem," uchechtla jsem se po chvíli ticha, kdy jsem rozdýchávala bolest. "Taky jsem prožila hodně dobrodružství. Zrovna tohle je následek setkání s hladovým pamozkem," vysvětlila jsem a nevšímala si, že bych možná mohla volit trochu lepší slovník – jenže to si ta obluda nezasloužila.
Malá znovu začala vyprávět o svém dobrodružství. Usoudila jsem, že Sionn byl v jejím věku, nebo nebyl úplně dospělý – a z medvěda jsem odvodila nějakého nabručeného dospělého. Nepředpokládala jsem, že by setkání s opravdovým medvědem bylo tak příjemné, a to nejen z vlastní zkušenosti. Bylo mi trochu líto, že Tati nezažila takovou zábavu i na území vlastní smečky – vlastně jsem možná trochu žárlila, ale nechala jsem to plavat, i když mě trochu zabolelo u srdce. "To je super!" prohlásila jsem možná až přehnaně sladce a trochu si odkašlala. "Ehm, takže Sionn, jo? Máš na něj zálusk?" zazubila jsem se se škádlivým tónem a povytáhla obočí.

//Řeka Mahtaë (sever)

//Vyhlídka

Pousmála jsem se. "Určitě si v Borůvkovém lese můžeš něco vyhrabat," prohlásila jsem. Sice jsem do toho neměla co mluvit, ale nepředpokládala jsem, že by to Blueberrymu vadilo. Koneckonců to byla jen díra a pokud nebyl úplně na hlavu, nespadl by do ní. "Ale smečka má i vlastní úkryt," poučila jsem ji. Netušila jsem, jestli za tu dobu, co jsem byla pryč, v úkrytu byla, no i tak jsem to chtěla zmínit. Úplně jsem zapomněla na fakt, že se chtěla Tati původně vydat k jezeru za nějakými jinými vlky. Nebo jsem si to možná nechtěla pamatovat, a tak jsem na její vysvětlení přátelsky přikývla, jako by ji to mohlo zadržet na místě. Byla jsem vděčná, že nespadla k nějakému zvířeti. To už bych se do lesa ani nemohla vrátit. Zavrtěla jsem hlavou, abych tu představu poslala pryč. Nic se jí nestalo. "Samozřejmě," pokrčila jsem rameny nad její otázkou.
Chvíli jsme pokračovali v tichu a dešti, než mě překvapilo její náhlé vyprávění. Zpomalila jsem, aby se mohla zhluboka nadechnout. Neznala jsem ta jména, ale o smečce jsem věděla. Nejistě jsem přikývla. Nedokázala jsem usoudit, jestli to bylo špatně, nebo dobře, ale nezněla z toho setkání nějak traumatizovaná, takže jsem si dovolila trochu volněji dýchat. Nemáš ji přeci úplně na starost, nebyla by to tvoje vina. Připomněla jsem si. "A jací byli?" pousmála jsem se, abych její historku udržela ještě chvíli jako střed konverzace. Hlasivky už si odvykly na tolik slov najednou, takže jsem byla ráda, že se mluvení tak ochotně ujala ona.
Přivřela jsem oči, když se déšť snad ještě zhoršil. Nechala jsem se navigovat smysly a zároveň se pokusila nevyjeknout, když mě pár těch zubů kouslo do ocasu a nepustilo. Zatnula jsem čelist a ochotně pokračovala jako navigace vpřed. Z jedné strany mě do raněného žebra narážely dešťové kapky, na krku mě pálila stále ještě ne zcela zahojená rána a teď ještě Tati. Navíc jsem se pořád s tou ozdobou nenaučila chodit normálně, takže jsem vypadala dost komicky, s bolestivým úsměvem na tváři a kulhavým krokem. "To je v pohodě Tati, to se ti jen zdá," ujistila jsem ji, ale spíše jsem ve svá slova doufala. Jistěže tu někde propadlina byla, ale sotva jsem viděla metr před sebe.

//Východní Galtavar

//Zelené nory

Tati se zasekla u jedné z nor. Pousmála jsem se a chvíli přemýšlela, kdy jsem se naučila, že to jsou nory, v kterých přespávají zvířata. Nepamatovala jsem si, že bych se to učila - skoro, jako bych to věděla odjakživa, i když jsem věděla, že to není pravda. "To jsou úkryty jiných zvířat," vysvětlila jsem trpělivě. Byla jsem vděčná, že se Tati neptá tolik, jako jiná vlčata. Sice jsem měla ty prcky ráda, ale občas mě z toho zvonilo v mozku. Ušklíbla jsem se na její další poznámku o vyplazování jazyka. Nejspíš mě úplně nepochopila, ale nechala jsem to plavat. Koneckonců v deseti letech už na nikoho jazyk vyplazovat stejně nebude.
Kývla jsem hlavou k odchodu a sama se vydala s pohledem upřeným na cestu, abych znovu nespadla. Předpokládala jsem, že mě vlče následuje, ale ve skutečnosti jsem se trochu spletla. To jsem si toho ale ještě nevšimla a hrdě pokračovala dál do kopce. Tlapky se mi nepříjemně smekaly a několikrát jsem si dala na tlamu, ale nakonec jsem balanc vyrovnala a otočila se, abych pomohla Tati. Přimhouřila jsem skoro naštvaně oči, když jsem si všimla prázdnoty a maximálně malého stínu v dálce, který se mě snažil dohnat. Jednou ji budu hledat někde pod vodou. Zavrtěla jsem hlavou a zamračený výraz raději nahradila úsměvem. Věnovala jsem kopci před sebou rychlý pohled a rozhodla se to vzít spíše okolo. Nechtěla jsem riskovat, že by začala bouřka a ze mě by se stal hromosvod.
"Kam jsi spadla?" zazubila jsem se na svoji malou společnost někde v dálce a pokračovala svým volnějším tempem. Pořád jsem cítila nalomené žebro, ale už jsem si na bolest dostatečně zvykla, takže jsem nekňučela na každém kroku. Alespoň v tomhle ohledu jsem byla za bláto vděčná. Nebyla vidět zaschlá krev, která se jen těžko smývala – a nemusela jsem tím pádem nic nikomu vysvětlovat. Rozhodně jsem neměla zájem rozebírat své setkání se Smrtí. Pootočila jsem hlavu, abych zkontrolovala, jestli jsem tentokrát skutečně následovaná, a pokračovala na další území.

//Středozemní propadlina

//Borůvkový les

Ušklíbla jsem se, když stále bránila svoji srst. Nedivila jsem se jí. Možná byla teprve vlčetem, ale byla to samice, a i když jsem jela na kompletně jiném vyráběcím páse, taky se mi úplně nezamlouvala představa nějaké havěti v srsti. Chtěla jsem jí oplatit vypláznutí jazyka, ale na poslední chvíli se zarazila. "Na dospělé se jazyk nevyplazuje, Tati!" poučila jsem ji, ale nepřidávala do hlasu ani trošku autority. Mně to nevadilo, jen jsem nechtěla, aby kvůli tomu měla problémy. Střihla jsem spokojeně ušima, když se přestala škrábat na strom, no vypadala celkem zklamaně z toho, že se tam nemohla dostat. Pokrčila jsem na její otázku rameny a zavrtěla hlavou. Tušila jsem, že v tom měla práci stavba těla nebo velikost, ale to by se mi těžko vysvětlovalo, takže jsem ji chvíli nechala jen s nesouhlasem. "Asi musíš mít křídla, když jsi vlk. Nebo nějakou magii od Smrti," pousmála jsem se a nahodila trochu znechucenou grimasu, když jsem zmínila tu zelenou obludu. Nikdy víc.
Utíkala jsem asi dva metry před Tati a udržovala si celkem nepohodlné pomalé tempo, abych ji nemusela lovit z nějaké jámy. Zpomalila jsem ještě víc, když jí roztávající sníh znemožňoval pohyb, a nakonec se zastavila úplně, když začala volat. Zasmála jsem se, protože než jsem se otočila, vypadala jako ještě celkem normální Tati, a teď z ní bylo takové nepovedené zmoklé kuře. "Bahenní koupel," uchechtla jsem se, ale jako kdyby se karma rozhodla mě instantně praštit přes hlavu, podjela mi na nerovném terénu tlapka a najednou jsem se válela v bahně taky. To, co předtím bylo bílé bylo najednou skoro stejně zbarvené jako má záda. Skoro jsem zaklela, ale zatnula jsem zuby, aby to malá nemohla zopakovat. Místo toho jsem věnovala prázdnému okolí pohoršený výraz a snažila se otřást ze sebe co nejvíc špíny. "Dvojitá bahenní koupel," dodala jsem, tentokrát už znovu s úsměvem. Věnovala jsem okolí jeden rychlý pohled a zjistila, že takových pádů by mě tu mohlo čekat podstatně víc. "Půjdeme radši jinam, srst mám lesklou dost, další péči nepotřebuju," navrhla jsem a začala se otáčet, abych v tom bahenním ráji našla svoji hnědou společnici. Takový úkol byl v zimě podstatně jednodušší.

//Vyhlídka

Chvíli jsem brouzdala v jejím kožíšku, než se mi za odměnu dostalo hlasitého smíchu, když jsem došla až k bříšku. Chvíli jsem na tom místě setrvala a pobaveně se u toho šklebila, než mi přistála facka. Vyprskla jsem bahno, které se mi znovu dostalo do tlamy a také se zařehtala. Bylo příjemné se za svůj smích pro jednou nestydět. "Co ty víš, někdo se musel podívat!" zazubila jsem se na její poznámku, kterou se mě pokusila odehnat. S úsměvem jsem si utřela do tlapky špinavou tvář, ale ve finále jsem to ještě zhoršila. Možná jsem se nad jarem radovala předčasně, ale trocha špíny mě nemohla jen tak zastavit, i když jsem měla pocit, že se propadnu někam k blátivé příšeře.
Tati se mi lechtání pokusila oplatit, za což si u mě vysloužila další pravý smích. S jeknutím jsem uskočila, abych se vyhnula hnědým bloudivým tlapkám a otřásla se. Už dlouho jsem nevěděla, jak lechtání vypadá, a nevěděla jsem, jestli mít dřív trauma nebo se smát. To už se ale torpédo vydalo hrát si na veverku. Ušklíbla jsem se, protože kdyby byla ještě menší a trošku nahrbená, vážně bych si ji mohla splést s veverkou – až na ten štěněcí ocásek. Když jí mokrá kůra podjížděla pod tlapkami, rozhodla jsem se, že nechci, aby vyrostla. Jak jsem toho chtěla docílit jsem ještě netušila, ale rozhodnutá jsem už byla.
"Jsem si jistá že takhle to nefunguje," prohlásila jsem, jako by to mohlo být malému vlčeti naprosto jasné. Nespokojeně jsem u toho střihla ušima, když mi na hlavu dopadly první nepříjemné studené kapky deště. To znamenalo bláto ještě větší, než už bylo, mokrou těžkou srst a vodu v očích. Otráveně jsem povzdechla, ale nemohla jsem se zavřít v úkrytu s neovládatelnou raketou. Nevadí. Můžu ji třeba vyhrožovat utopením v bahně. Nebo ji znovu zlechtám. Stejně už jsem to navrhla. Povzbudila jsem se a položila tlapku před Tati, aby se přestala pokoušet vylézt na strom. "A že tam budu první?" zašklebila jsem se a pomalejším tempem, abych se jí neztratila, se rozběhla lesem. Neupřesnila jsem, kde „tam“ leží, ale sama jsem to nevěděla. Cestu do lesa jsem si našla vždycky a někde jsem musela tu energii z Tati dostat.

//Zelené nory

Věnovala jsem Aranel úsměv nad jejím svolením. Byla jsem ráda, že se o vlčata starala zrovna ona. Byla hodná a milá, ani se nepozastavila nad mojí nervozitou. Byla jsem za to víc než vděčná.
A tak jsem pokračovala ve své honbě za Tati. Byla jsem jí přímo v patách, a to možná byla chyba, neboť jsem každou druhou zatáčku dostala do obličeje bahnem smíchaným se zbytkem sněhu. Znechuceně jsem vyplivla to, co se mi dostalo do tlamy. Uchechtla jsem se. Tohle mi na lese chybělo nejvíc. Gavriil byl taky vlče, ale vypadalo to spíš na línou kouli. O Taenaranovi jsem moc nevěděla – takže pro mě byla tahle mrška nejlepší společnost. Lepší než někteří dospělí.
Ani jsem si nevšimla, kdy jsme přišli o kousek masa, ale nějak jsem to neřešila. Stejně rychle, jako na mě spořivost v zimě přišla, odešla a věděla jsem, že teď už bude zvěře dostatek. Skoro jsem se rozbrečela nad uvědoměním, že už se konečně nebudu muset trápit. Alespoň ne tak moc. Tati se mezitím zastavila na odpočinek, čehož jsem využila a schovala se za strom. Stejně pořád běhala v kruzích.
"Vážně?" povytáhla jsem obočí, když se jako neřízená střela zase blížila ke mně. Vyskočila jsem zpoza svého úkrytu a nedala jí možnost pokračovat dál, takže jsem ji teď držela přišpendlenou na zemi a brouzdala ji mokrým čenichem v srsti, abych našla její lechtivá místa. "Vzdej se!" poručila jsem mezi svými pohyby a smíchem. Přestala jsem až když mě samotnou bolela krční páteř z těch rychlých malých pohybů. "Co takhle protáhnout si nožky mimo les, trochu klidněji?" navrhla jsem s úsměvem, a přitom ji stále držela na zemi. Měla jsem neblahé tušení, že bych mohla dostat blátem do ksichtu, kdybych ji pustila.

Hlásím se!

//Poprosím 18 květin.

I když jsem se pořád úplně nepřenesla přes zážitek z lovu, krmení jsem si víc, než užívala. Nechávala jsem dost masa i pro ostatní, ale i jen ta malá část mi vynahradilo celou zimu. Zavrněla jsem blahem, když jsem si uvědomila, že zbytek roku budu znovu dostávat pravidelný přísun masa a kosti nakonec zmizí. Stejně ti to neodpustím. Zavrčela jsem pomyslně směrem na jih za Životem. Nevaroval mě dostatečně před Smrtí, seslal sem armádu nemrtvých, nechal zimu, aby z nás postupně vysála život, a ještě si mě chtěl nechat. Nechápala jsem, jak jsem pořád mohla být naživu – a ještě jsem se nebála se někdy do kopců vrátit.
Z mého myšlení mě vyrušil hlas Aranel. Olízla jsem si pysky od krve a věnovala jí úsměv. Dlouho jsem ji neviděla, a když kolem nás nevířily kousky disků, její společnost mě trochu znervóznila. V podstatě jsem ji neznala, a ještě mi z tlamy kapaly sliny smíchané s rudou tekutinou. Nádherný pohled. Rychle jsem dožvýkala maso, div jsem se neudusila, abych ji nenechávala dlouho čekat. "Ahoj. Erm, můžu ji třeba někam vzít na procházku," vykoktala jsem ze sebe a nervózně se zasmála. Sociální schopnosti za pět. Zavrtěla jsem hlavou v pokusu ze sebe setřást úzkost a zkusila to znovu, tentokrát trochu pomaleji. "Teda, jestli by ti to nevadilo…" dodala jsem v uvědomění, že bílá vlčice tu má všechna vlčata na starosti. Rychle jsem ji přelétla pohledem, jako bych se od ní mohla něco naučit. Vypadala podobně zuboženě, jako já, ale stejně mě to nijak neuklidnilo. Pořád jsem měla chuť jít se zahrabat. Posunula jsem tlapkou srnče blíž k ní jako náznak, že je to pro všechny. Při tom jsem se snažila se moc nekoukat do mrtvých očí. Očekávala jsem noční můry.
V zorném poli se mi mihla známá barva a najednou jsme neměli nic. Roztáhla jsem tlamu do pobaveného úsměvu nad tím zjevem, který utíkal mezi stromy. Blaho z čerstvého jídla mě stále ještě úplně neopustilo a běhání bylo to poslední, po čem jsem toužila, ale i tak jsem věnovala rychlý pohled Aranel, než jsem se rozklusala za hnědým prckem. "Stůj nebo tě zlechtám!" vyjekla jsem, každé druhé slovo přerušované smíchem. Po všem tom stresu bylo tohle hraní příjemnou změnou. Zavrtěla jsem ocasem a trochu přidala, abych ji neztratila mezi stromy. Zrychlila od doby, co jsem v lese byla naposledy.

//Východní Galtavar

Došla jsem zpět na smečkové území a místo po ostatních se začala automaticky dívat po Tati. Pousmála jsem se – malá mi přirostla k srdci. Možná bych mohla pomáhat Aranel? Zeptám se jí. Nebo ne. Moc komunikace. Protočila jsem očima a frustrovaně vydechla, ale pokračovala jsem v cestě lesem. Moje problémy mi překážely ve vlastních snech a doufat, že za mnou jednou Blueberry přijde s tím, že hej, je z tebe pečovatelka, bylo bláhové. Sevřela jsem naštvaně v tlamě nohy srnčete. Dělala jsem za sebou krvavou stopu ve zbytku sněhu, ale ignorovala jsem to. Byla jsem si jistá, že to nikomu vadit nebude.
Mezi stromy jsem zahlédla špetku bílé srsti, z čehož jsem usuzovala, že Aranel je doma. Od problémů se záchranou světa jsem ji neviděla, ale i tak jsem nerušeně pokračovala jiným směrem. Zavětřila jsem a vytěsnila pach čerstvého masa, abych našla toho, koho jsem hledala. Zatočila jsem po pachu, který mě naváděl. Mimoděk jsem vrhla rychlý pohyb dolů, kde za mnou mrtvé srnče tvořilo stopu. Nasucho jsem polkla, i když mi sliny v podstatě padaly z tlamy. Nemohla jsem se na sebe podívat, i když to moc nešlo. Nechtěla jsem se s nikým setkat a nejradši bych se zahrabala pod sníh a dlouho nevylezla, ale musela jsem to maso někam dát. Někomu – někomu, koho jsem odhadovala, že si to zaslouží.
"Tati!" zavolala jsem nejistě do okolí, když jsem maso pustila na zem. "Mám tu překvapení," dodala jsem, hlas stále ne úplně silný, i když jsem mluvila s vlčetem. Nechtěla jsem jednoduše působit jako idiot pro všechny ostatní, kteří v lese byli. "Čerstvé překvapení," pokračovala jsem s větší hlasitostí. Nechtěla jsem se moc opakovat a doufala jsem, že to bude stačit, aby mě hnědá koule vzala na vědomí. Sama jsem se zakousla srnčeti do plece. Když jsem se na něj tak koukala, došlo mi, jak zubožené bylo. Poslední dobou se to ani pářit neumí… Napadlo mě, ale to už jsem všechno vytěsnila. Místo toho jsem si užívala čerstvou chuť něčeho, co se konečně dalo jíst bez kostí. Krev mi stékala po bradě, po tvářích, a hlavně dolů hrdlem. Zapomněla jsem, jak takováto kořist chutná. Naposledy jsem srnu, srnče nebo srnce měla jako malé vlče.

//VVJ

I když to ještě nebylo potřeba, našlapovala jsem velmi tiše. Nepředpokládala jsem, že by se něco nacházelo na rozlehlé louce, ještě když byl všude pořád sníh a všechno, co bylo šedé a tmavší bylo jako trna na oko. I tak jsem pokračovala. Obcházela jsem Galtavar kolem dokola, abych se vyhnula boření v hlubokém sněhu, což mě zavedlo ke stromům. Kdybych se vydala dovnitř, měla bych větší šanci něco najít, ale musela bych se s kořistí celou cestu vracet zpátky až k Borůvkáči. Většinou jsem nebyla tak líná, ale i tak jsem pokračovala dál rovně a hvozdu se vyhnula. Něco se muselo jít podívat na svět kolem lesa – navíc už bylo pro zvířata dost teplo, aby se vracela do celého území.
Zadívala jsem se na oblohu. Slunce už zapadalo, i když to přes mraky bylo vidět jen díky tmavé obloze, což znamenalo, že pokud se byla zvířata podívat pryč ze svých stanovisek, měla by se vracet zpět. Nebo to taky znamenalo nejaktivnější hodinku srnců a jejich rodin. Ušklíbla jsem se, i když mi to nebylo podobné. Myšlenky na lov mi připomněly kosti, které mi vyčnívaly z každého kouta a hlad, který mi opět trýznil žaludek a přidával na celkové bolesti, která mi cukala tělem. Musela jsem zvládnout něco většího než zajíce. Musela jsem něco většího zabít – a dívat se při tom. Musela.
Po chvíli jsem se přestala spoléhat na zrak a začala používat i ostatní smysly. Zastavila jsem se, nastražila uši a zavětřila. Do čenichu mě udeřily staré pachy vlků, ale taky přezimujícího ptactva a mezi tím i pár dalších zvířat. Včetně zmiňovaných kopytníků. Hladově jsem si olízla pysky a vydala se po nejbližším pachu. Byl slabší, čerstvý, jako by tudy zrovna něco prošlo. Znovu jsem se zastavila v uvědomění. Bylo již dost dlouho v roce a Galtavar nabízel vysokou trávu, která již koukala skrz sníh. Střihla jsem ušima v překvapení. Že by?
Rozklusala jsem se hlouběji do louky, kam se pach rozprostíral a zpomalila jen, abych se pořádně rozhlédla. Možná jsem nelovila větší zvířata často, ale nebyla jsem úplně blbá. Tiše jsem vydechla, když jsem asi deset metrů od sebe zahlédla v trávě jemný hnědý třesavý pohyb. Zastavila jsem se. Hrdlo mi svírala úzkost – nenáviděla jsem lov, neuměla jsem ho a nesnášela jsem zabíjení zvířat. Instinkty jako by mi v moment, kdy jsem srnče v trávě uviděla, zmizely a jediné, na co jsem mohla myslet, byla vlčata. Přerovnávala jsem si situaci srny, která se sem později bude vracet, ke mně a ani ne minutu nato už jsem si otírala osamocenou slzu.
Ve mně se bolestivě praly dvě strany. Jedna strana, žaludek, mnou trhala ze strany na stranu. Poroučela mým svalům a zubům, aby se daly do pohybu dřív, než mě srnče spatří a dá se chatrnými pohyby na útěk. Mozek se k němu přidával, protože moc dobře věděl, že bych mohla vzít takovou spoustu čerstvého masa do smečky a byla bych uctívaná. Spousta z nich celou zimu nic jiného, než kořínky nespolkla. Na druhou stranu se mi oči plnily slzami nad osudem toho malého a srdce mě bolestivě pálilo. Když ho nechám, zabije ho někdo jiný. Všichni mají hlad. Rychle jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že nemám společníka. Nemohla jsem nad tím přemýšlet, jinak bych tam zůstala stát do dalšího rána. Když už jsem tu stála, stejně by si pro něj matka nepřišla. Cítila by mě – a s tím jsem se pokusila vytěsnit všechny myšlenky na lítost. I když mě jakási neviditelná síla držela zpátky, rozběhla jsem se vpřed. Zakňučela jsem, když na sebe pozornost strhlo nalomené žebro, což přilákalo pozornost srnčete. Otočilo se, oči plné hrůzy. Tohle nedám. Vyjekla jsem, jako by se mládě změnilo v medvěda, když se postavilo na chatrné nožičky a dalo se na útěk. Bylo rychlejší, než jsem předpokládala – i když moji rychlost alespoň o sedmdesát procent zpomalila zranění ze zimy. I tak nemělo šanci. Prostě jsem to věděla, nenatahovala jsem tlapky tak, jak bych mohla, nedávala jsem do odrazu tolik síly, kolik jsem ještě měla. Nechávala jsem ho utíkat.
Je to pro něj ještě horší. Má strach, nenech ho trpět. Došlo mi. Popotáhla jsem a za běhu si utřela mokrou tvář. Přidala jsem na rychlosti, žebro žádající si mou pozornost, a srovnala se srnčetem tempo. To se okamžitě začalo otáčet, ale to už jsem se odrazila a skočila po něm. Jeho dlouhé nohy sebou začaly pod mojí vahou mrskat. Dostala jsem kopytem do brady a vyjekla, ale nepouštěla jsem. Tlapu jsem měla položenou na jeho krku plnou vahou, aby se nemohlo dostat pryč. Čekala jsem, až mě přestane brnět čelist a věnovala jedno ostré kousnutí koleni srnčete, abych měla čas ho přetočit na bok a zabránit mu v mrskání všech končetin. Promiň, pane bože, promiň! Popotáhla jsem a vydala ze sebe přidušený vzlyk, z čehož vznikl nelidský zvuk. Bez okolků jsem se zakousla srnčeti do hubeného krku. Bylo hubené. Předpokládala jsem, že jeho mámu poznamenala zima i jinde, než v Galliree. Bylo mi líto, že se sem vrátila. Sebrala jsem jí ho – jediným kousnutím, které protnulo teplo. Srnče vydávalo podivné, bublavé zvuky a trhalo sebou. Chtěla jsem, aby to skončilo, ale to utrpení trvalo alespoň dalších deset minut, zatímco já jsem se zuby v jeho krku tiše vzlykala. Nakonec trhání postupně ustalo a Galtavarem se rozlehlo mrtvolné ticho. Skoro, jako bych slyšela Smrt se spokojeně smát. Zabila jsem ho. A srdce mě z toho málem prasklo.
Pustila jsem krk s větším odporem, než jsem chtěla. Nedívala jsem se mu do očí. Nečekala jsem, už jsem si ani neutírala slzy, které mi řinuly po tvářích. Popadla jsem srnče za zadní nohy a vydala se k Borůvkovému lesu, který již z dálky zářil zelenými pupeny. Nesla jsem maso tak pro dva dospělé vlky. Nebo pro hladová vlčata a mojí vlastní spokojenost. I když to bylo vítězství, cítila jsem se jako poražená. Zajíci. Rozhodně jsem chtěla zůstat u zajíců.

//Borůvkový les

//Západní Galtavar

Dělalo mi trochu problém s tou ozdobou chodit, ale byla jsem si jistá, že to je jen nezvyklostí. Když už mi dalo takovou práci to dostat nahoru, nehodlala jsem to sundávat. Kolikrát už jsem dneska málem umřela bolestí? Jako nazavolanou se ozvalo nalomené žebro. Zatnula jsem zuby, z čehož už mě bolela celá čelist, a chvíli se zastavila. Přečkala jsem ten nejhorší záchvat a zase se vydala vpřed, přímo k jezeru, kam mě chtěla malá Tati tak strašně moc dotáhnout. Pousmála jsem se. Už jen kvůli ní jsem se chtěla vrátit co nejrychleji zpět do lesa, ale odcházela jsem s tím, že najdu potravu - a to jsem také zamýšlela. Zavrtěla jsem ocasem nad pěknými vzpomínkami a sklonila hlavu k vodní hladině. Zapila jsem žízeň a opatrně si lehla na krajíček břehu, abych si mohla namočit srst na krku. Potřebovala jsem smýt krev, a i když jsem tušila, že to dokonalá práce nebude, nakonec jsem se zase spokojeně stavěla. Ledová voda mě částečně ochladila i na hrudním kuši, který mi v podstatě bušil bolestí, ale už jsem si na ni trochu zvykla. Pokud jsem chtěla lovit, musela jsem to nějak přežít.
Chvíli jsem ještě pozorovala vodu a přemýšlela, jestli mi Smrt dopřála to, co jsem chtěla, nebo jestli mě jen okradla. Nechtěla jsem to však zkoušet. Kdybych byla ošizená, omdlela bych tady vyčerpáním, a o to jsem vážně nestála. Stačilo mi to setkání s medvědem. Tam jsem se namočila dost, a ještě teď mě zábly tlapky. Přemýšlela jsem, jak to s ním asi dopadlo, ale rychle jsem lítost vytlačila. To jsem mohla jít rovnou lovit šutry v řece. A stejně by mi jich bylo líto.

//Východní Galtavar

//Stará zřícenina přes Jedlový pás

Bolest na hrudi mě donutila zpomalit. Tlapky se mi pořád třásly, spíše strachem než adrenalinem, který mi útěk ze zříceniny dopřál. Bolestivě jsem zakňučela a snažila se udržet na všech čtyřech. Neměla jsem problém s vytrvalostí, ale když vás zužovalo zraněné žebro, ani ta nejvyšší možná by vám nepomohla. Tiše jsem si v myšlenkách zanadávala, i když jsem si nemohla pomoct – pořád mi toho medvěda bylo líto.
Hlavou mi proudilo spoustu dalších otázek, které jsem mohla položit Smrti, nebo které vznikly po mém úprku. Chtěla jsem toho tolik vědět, ale odmítala jsem se jen otočit tím směrem. Měla jsem strach, a poprvé jsem se nebála to přiznat. Nikdy víc. Zařekla jsem se, i když jsem tušila, že mě tam moje cesty Gallireou stejně jednou znovu zavedou. Čím později, tím lépe. Zhodnotila jsem nakonec a spokojila se s tím. Mohla jsem tak dát klid i otázkám, ale myšlenky na to, co řekla, jsem si stejně uchovávala. Nechtěla jsem, ale nemohla jsem si pomoct. I když mě v podstatě chtěla zabít na místě, měla pravdu – lpěla jsem na vzpomínkách a nedokázala jsem se jich zbavit, a lepší minulost mi bránila žít lepší přítomnost. Jenže to bylo moc složité. Nemohla jsem je jen tak zahodit. Zdálo se to skoro nemožné. Skoro.
Když se bolest trochu uklidnila, velmi pomalu jsem pokračovala vpřed. Každou chvíli jsem se otřásla tlumeným vzlykem, ale neřešila jsem to. Nikoho jsem neviděla, a tak nějak mi už bylo jedno, jestli mě někdo uvidí. Vzdala jsem to – mohla jsem se začít snažit znovu další den. I když jsem věděla, že to stejně jako dnes vzdám i zítra. Jojo, jsem k ničemu a měla bych se jít hodit z útesu. Stejně tu s nikým nemám pouto – a smečka by to přežila. Vzpomínky mě drží naživu, wow. Kdo se jí na něco takového ptal? Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou, když můj pohled zachytilo něco třpytivého.
Chtěla jsem sebou trhnout, ale včas jsem se nad vzpomínkou na bolest zastavila a otočila se pomalu. Skrz sníh už někde prokukovala zdejší vysoká tráva a mezi ní bylo skryto cosi… Cosi divného. Něco jako měla Naomi, nebo Blueberry – něco, co jsem nedokázala identifikovat, ale přitahovalo mě to. Třeba si Život říkal, že mu je mně líto. Ušklíbla jsem se, ale fakt, že jsem si nejspíš znepřátelila všechny zdejší božstva, mi ten výraz rychle smazal. Přesto jsem se k té věci opatrně přiblížila a přičichla si k ní. Byla modrá, moje oblíbená barva – a na ní obloha. Naklonila jsem hlavu na stranu a jemně do ní žďuchla. Odkryla jsem jakousi kuličku, která k tomu byla přidělaná. Kdo tohle vyrábí? Chtěla jsem si to nechat. Možná to patřilo někomu jinému a byla jsem sobecká, ale nedokázala jsem se toho pocitu zbavit. Vždyť to vypadalo, jako by to bylo vyrobené přímo pro mě!
Chtěla jsem si tu věc nasadit na krk jako Naomi, ale když jsem tím protáhla hlavu, zjistila jsem, že přes uši si to nepřetáhnu. A i kdyby, nejspíš bych se v tom udusila. Tak jsem si to zkusila dát na přední tlapku jako Blueberry, ale tam ta věc byla zase moc volná a při prvním kroku spadla. Otráveně jsem zamručela. Všichni to měli buď na krku, nebo na přední tlapce – alespoň z těch, které jsem znala. Jsi trochu cvok. Něco vymysli! Poručila jsem si a zatnula zuby. Chvíli jsem zápasila s pozicí, která by byla nalomenému žebru příjemná, abych se mohla otočit na zadní tlapku. Položila jsem tu věc na zem a opatrně do ní levou zadní tlapu položila. Bolestivě jsem sykla, když jsem ji vzala mezi zuby a stiskla si tak na druhé straně těla bolavý hrudník. Nezastavila jsem se – a dál tu věc vytahovala nahoru na tlapku, i přes koleno, než jsem nemohla jít výš a věc mi přestala padat. Narovnala jsem se a vítězně vydechla. Chtěla jsem si ji prohlédnout – ale otáčení se mě stálo moc bolesti, a tak jsem se, zase o trochu radostněji, vydala k jezeru. Teď jsem měla stejnou ozdobu, jakou jsem ostatním tolik záviděla.

//VVJ