Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Život přes Narrské kopce

Došlo mi to až moc daleko od vrcholu, takže jsem se zmohla jen na frustrovaný povzdech, který se málem změnil ve výkřik. Ty seš tak blbá. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Věděla jsem, kde Smrt sídlí, ale jak se tam jde, to jsem netušila. Věděla jsem, že je to na severu - a já byla na jihu. Že se na tohle nevykašlu.
Jediná pozitivní zpráva, která byla v dohledu byl fakt, že jsem v kopcích nezůstala trčet navěky. Otřásla jsem se už jen nad tou představou. I když mi společnost Života chyběla a byl to v podstatě jediný žijící tvor, u kterého jsem nekoktala a u kterého mě opouštěla veškerá úzkost, věděla jsem, že to nebyl žádný záživný život. Možná bys to vydržela první měsíc, a pak by to šlo z kopce. Ani Život nemůže být dokonalý. Přikývla jsem a přesvědčovala se, že nebyla chyba ho opustit. Slíbila jsem mu, že se vrátím, a to jsem se také chystala naplnit.
Znovu jsem se napojila na vodní tok. Líbila se mi představa, že by mi Smrt mohla dopřát maximální kontrolu nad vodou. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a pokračovala podél stále zamrzlé řeky směrem, kterým jsem odhadovala sever - i kdyžto nejspíš nebyl úplně dobrý odhad. Musela jsem spoléhat na intuici.

//Ohnivé jezero přes Kopretinovou louku

//OBJEDNÁVKA

Jednoduše 12 křišťálů na 40 safírů a 6 vlčích máků na 2 safíry.

V úkrytu bude 11 křišťálů, 2 vlčí máky a 88 safírů.

//Narrské kopce

S hlubokými nádechy a výdechy jsem se vyšplhala až nahoru a doslova se skácela k zemi. Musela jsem si připomenout, proč jsem sem šla – protože šplhat se po zledovatělé zemi bylo peklo. Věnovala jsem okolí jen jeden rychlý pohled. Díra, kterou jsem tu minule hrabala, už nebyla k nalezení. Nad tou vzpomínkou jsem se pousmála a modrýma očima se snažila vyhledat toho, za kým jsem sem přišla. Pamatovala jsem si ho do nejmenšího detailu. Možná to bylo tím, jak na mě působil – možná to bylo tím, že jsem se za ním už podruhé hrabala tou štrekou nahoru jako největší magor. Možná taky tím, že i když jsem se na tomhle místě všemožně shazovala, jen nerada jsem odcházela. Co by se stalo, kdybych neodešla? Zavrtěla jsem hlavou a po krátké pauze pokračovala podél malého potůčku. Na takové myšlenky bylo ještě příliš brzy.
Cesta se zdála nekonečně dlouhá. Až podezřele dlouhá vzhledem k tomu, že minulou návštěvu jsem nemusela udělat ani tři kroky. Možná mě nechce vidět? Vzpomněla jsem si na fakt, že nám zima vrazila facku z jedné i z druhé strany – možná jsme mu něco provedli. Možná jsem mu něco provedla já? Tyhle myšlenky mi nevydržely moc dlouho. Čím hlouběji do území jsem šla, tím více vítaná jsem se cítila – a taky moji pozornost odváděla příroda kolem. Tak tohle je jiná. Nejistě jsem našlapovala dál, očekávající přepadení Životem, ale ten se stále odmítal ukázat.
Moje kroky mě zavedly až k menší jeskyni. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem, ale jak jsem předpokládala, majitel nikde. To mu mám vlézt až do pelechu? Zavrtěla jsem hlavou a zůstala stát. Na rozdíl od ostatních byl Život osoba, které jsem se tolik nebála, ale že bych mu musela vlézt do jeskyně, to mě moc nelákalo. Ne, když už se mi při vstupu sem honily hlavou myšlenky na můj nenávrat. Přesto jsem se vzchopila a udělala dalších pár kroků vpřed, až jsem stála asi dva metry od jeskyně. Natáhla jsem hlavu abych se podívala, a přitom nemusela nikam dál, když mě najednou překvapil výkřik.
"BAF!" uniklo mi to nejhlasitější vyjeknutí, které jsem v sobě skrývala, až mě zabolelo v hrdle, ale od Života se mi dostalo jen nekonečného smíchu. Zůstala jsem sedět, oči doširoka otevřené a čelist skoro až na zemi. Nedivila bych se, kdyby moje srdce bylo slyšet i u Smrti. "Vyděsil jsem tě?" Ne, jenom jsem se málem zdarma teleportovala ke Smrti. Zavrtěla jsem hlavou, abych mu odpověděla, ale Život se jen ušklíbl. "Nemyslím si, že by taková teleportace stála za to," zasmál se, a já si až potom uvědomila, že mě slyší všemi možnými způsoby. Do tváří se mi nahrnulo horko a pohled se mi automaticky zaměřil na najednou vážně zajímavou strukturu země. "Ale je to moje sestra, takže cokoliv jen chce-"
"NE!" vykřikla jsem, když už to vypadalo, že začne kouzlit. Byla jsem odměněna překvapeným výrazem, kterým jsem toužila plácnout o zem, ale nemohla jsem na něj být naštvaná. Prostě to nešlo. "Ono to i mluví," promluvil Život trýznivě a já jen přimhouřila oči a odfrkla si. "Chyběla jsi mi, Wizku!" přikývla jsem. Když už jsem tu stála, i on mi moc chyběl, ale nemohla jsem si to přiznat. Každý sval mě pobízel k tomu, abych se ho zeptala, jestli má místo v jeskyni ještě pro mě.
"Ahoj," začala jsem znovu, abych předchozí konverzaci do smrti zapomněla. "Měla bych… Měla bych otázky?" řekla jsem nejistě, ale Život se jen pousmál a začal znovu poskakovat kolem. Věnovala jsem mu nanejvýš zmatený výraz, za který jsem si znovu vysloužila smích. Nechtěla jsem, aby se mi smál – nechtěla jsem, aby se mi kdokoliv smál, ale tušila jsem, že má něco za lubem, takže jsem zůstala stát. "V tom případě si se mnou musíš něco zahrát! Chyť mě!" než jsem se stihla vzpamatovat, dostala jsem perdu do zad a ani ne za dvě vteřiny už jsem nevěděla, kde je. Wow. Pokývala jsem hlavou, ale zvedla se. Potřebovala jsem svoje odpovědi, i kdyby to stálo celý den zkoumání těchto kopců. Nebyla to moc příjemná vyhlídka, ale neměla jsem na výběr.
Rozběhla jsem se po stopě dlouhých drápů, které tu Život nejspíš nechal zároveň. Kdyby chtěl, už bych ho nikdy neviděla. Rozhodla jsem se využít svých schopností, které mi nadělil minule, a rozběhla se plnou rychlostí. Mezi kopci jsem se proplétala jen ztěžka, ale užívala jsem si to – dokonce mi v půlce cesty uniklo i zasmání, když jsem v dálce zahlédla mihnout fialovou. Nebylo to tak hrozné, i když se na mně zima podepsala.
Stopa mě zavedla až k místu, kde jsem se s Životem potkala minule – a tady také končila. Ušklíbla jsem se a začala se rozhlížet kolem, ale tentokrát jako by se po něm slehla zem. Vzduchem se rozléhal zpěv již probuzených sýkorek, ale to bylo tak všechno. Musela jsem říct, že tentokrát mě Život spíš frustroval – s velkým Ž i s malým ž. "Vzdávám se!" zavolala jsem. Nebyla honěná o tom, že jsem ho stále měla mít v dohledu? Zavrtěla jsem hlavou a po deseti minutách se chystala s povzdechem odejít bez svých odpovědí, když se za mnou ozvalo zakašlání. Poskočila jsem leknutím a skoro zavrčela – už zase.
"Promiň," uslyšela jsem a otočila se. Život očividně nechtěl, abych odešla – a to já také ne. Pousmála jsem se a přikývla, nešlo se na něj zlobit. Byla jsem ve hrách stejná. "Co bys chtěla vědět?" zavrtěl ocasem a já ho napodobila, než jsem si sedla a našla uvolněnou pozici. Tohle mohlo být na dlouho – ale taky nemuselo.
"Kde přesně… sídlí tvoje sestra?" začala jsem a záměrně se vyhýbala jejímu oslovení. Nepotřebovala jsem se vyděsit ještě víc, než jsem do té doby byla. "Jedlový pás, Stará zřícenina. Není to tam moc hezké, ale jí se to líbí, tak proč ne? Není tak špatná, vážně!" naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo víc informací najednou a jeho přesvědčení mě moc neuklidnilo, ale něco mě nutilo mu věřit. Nebyla tak špatná. Byla jsem v pohodě. "Dobře, no… Co mi může nabídnout?" pokračovala jsem a přísahala bych, že jsem v jeho očích zahlédla kapku žárlivosti. Sklopila jsem uši k hlavě – musela jsem ho nakonec o něco poprosit, pokud mu to dělalo radost. Mohla jsem se zdržet déle.
"Magie. Nebezpečné magie, ale taky může vylepšit ty moje… A taky tě může teleportovat!" zasmál se při vzpomínce na naši předchozí konverzaci. Usmála jsem se, ale spíše nuceně. Už jen ta myšlenka, že bych tam měla jít, byla děsivá, ale vylepšení magie mě zaujalo. Přesně proto jsem se do tohohle příšerného kopce hrabala. Doufám, že tam bude něco podobného. Nemůžou se prostě přestěhovat? Má myšlenka si vysloužila další zasmání, a tentokrát jsem se doopravdy usmála. Ráda jsem si připadala vtipná.
"Ale taky za to něco chce. Hlavně teda šutráky… Asi nemáš kytičky, co?" zeptal se nesměle. Chvílemi jsem ani nevěřila, že ovládá celou Gallireu. Zamyslela jsem se a přemýšlela, co mám. Mám šutráky, ale možná ne dost. I pár nezvadlých květin. "Mám. Uděláme obchod?" navrhla jsem a Život nadšeně přikývl. Pousmála jsem se a vysypala to, co jsem mohla nechat zde, abych se mohla ztrapnit před Smrtí. Nechala jsem před sebou ležet dvanáct křišťálů a šest květin.
"Za to ti můžu dát pár těch dalších šutráků. Kytky!" spokojeně jsem sledovala, jak rychle vyměnil těch pár drobností za další šutráky. Vděčně jsem si to vzala a samozřejmě poděkovala, přičemž jsem se otočila směrem k odchodu. Musela jsem odejít – ale nechtělo se mi. Vlastně to bylo to poslední, co jsem chtěla.
"Měla bych jít," zamumlala jsem, když jsem v očích Života zahlédla záblesk lítosti. "Nemusíš. Zůstaň, můžeme si každý den hrát, chodí sem spoustu dalších vlků a taky vlčata! Máš ráda vlčata, viď? Určitě přijde i Tati!" zavrtěl ocasem, a já se málem nechala, než zmínil tu malou hnědou kouli. Zatnula jsem čelist. Má pravdu. Tady je to lepší. Ale představ si s vlčaty trávit celý den, nejen pár minut, než odejdou s náručí plnou nových věcí. Navíc, co by tu tak vlče mohlo chtít A Tati už se po tobě určitě shání. Copak ji tam necháš? Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla jsem ráda, že mě moje… Horší myšlenky neopustily. "Vrátím se. I minule jsem to říkala - a vrátila jsem se, ne? Musím jít… Slibuju, že přijdu," zvedla jsem se a začala couvat k odchodu, i když se mi každým pohybem vzpouzely všechny svaly. Život mi koukal do očí, snad až do duše, a já pohled nedokázala odtrhnout, ale snažila jsem si ho představit jako Smrt. Musela jsem pryč. Tady mě život nečekal. "Ne," zavrtěl hlavou na protest, ale to už jsem se bez dechu otočila na patě a začala v podstatě klouzat po cestě dolů. Kosti jako by se mi automaticky otáčely zpět, ale ten pocit jsem ignorovala. Nemohla jsem zůstat, nehledě na to, jak moc jsem chtěla.

//Řeka Tenebrae přes Narrské kopce

//Bažiny přes Říční eso

Vyjekla jsem leknutím, když mi tlapka na nyní už nestabilním ledu podjela a uslyšela jsem zapraskání. Sakra, sakra, sakra, sakra, sakra. I když se mé podvědomí pravděpodobně chystalo na neplánovaně rychlejší střetnutí se se Smrtí, stále jsem si zachovávala ledový klid a rychle se vyšplhala na břeh, přičemž se mi naskytl pohled na známé kopce. Nasucho jsem polkla a zůstala stát přimražená nazemi. Je to jen Život. Připomněla jsem si, ale moc mě to neuklidnilo.
Rozhlédla jsem se kolem, obklopená sněhem. Nikdy jsem si nevšimla, jak nepříjemně tahle krajina ve skutečnosti vyhlížela. Cítila jsem tu stopu magie větší, než jinde na Galliree, ale nebylo to tak hrozné, jako poprvé. Je to jen Život. Přijdeš. S trochou štěstí odejdeš. Pomůže ti. Povzbuzovala jsem se. Znovu jsem vyjekla, když mi kolem hlavy prolétl nějaký otužilý pták. Ale notak. Jsi až takový zbabělec? Přimhouřila jsem oči. Nemohla jsem si to moc dvakrát rozmýšlet. Sebrala jsem všechny čtyři tlapky a vydala se vzhůru.

//Vrchol Narrských kopců

//Zarostlý les

Pokračovala jsem dalším neznámým územím. V myšlenkách mi opět hrály neveselé vzpomínky na předchozí den a bohužel je nepřetlumil ani příšerný zápach, který mě donutil se na chvíli zastavit. Sklonila jsem hlavu a začala dýchat tlamou, abych se toho alespoň z části zbavila. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Pevně jsem zavřela oči a tentokrát dech úplně zadržela. Občas jsem jen maličko vydechla a zase se nadechla, abych si na to zvykla, než jsem to nevydržela a musela zase dýchat normálně. Dávala jsem si pozor, abych nedělala nádechy moc prudké, a minimálně to mě zachránilo od vyvrácení nějakých žaludečních šťáv. Pořád mi bylo šoufl, ale mohla jsem alespoň pokračovat dál. Netušila jsem, kudy jdu, ale věděla jsem, že musím pokračovat více na jih – což znamenalo projít tohle území, pokud jsem nechtěla zbytečně čerpat energii. A to jsem nechtěla.
Země tu byla stejně zamrzlá, jako jinde, ale vzhledem nejspíše ke složení zdejší půdy a toho odéru, který se nesl nad územím, tu sníh roztával rychleji a stabilní nebyl nikde. Bylo mi jasné, že jsem se rozhodla jít tou nejhorší možnou cestou přes močály, bažiny nebo co to tu vlastně bylo. Našlapovala jsem maximálně opatrně a postupovala rychlostí kilometru za hodinu, abych se nikde nepropadla. Proč jsem tak hloupá? Nemohla jsem to prostě otočit? Teď se tady někde propadnu a k Životu už se nedostanu. Problesklo mi hlavou, ale když jsem se podívala za sebe, už jsem byla moc daleko na to, abych se mohla vrátit.
A tak jsem pokračovala. Občas jsem cítila, jak se mi jedna tlapka propadá, ale stihla jsem ji vytáhnout včas s tím, že bílá srst se brzy zbarvila do hnědé barvy bláta. Znechuceně jsem ohrnula čenich nad tím, že jsem teď páchla úplně stejně, jako to místo, ale nezastavila jsem se. Netrpělivost se mi tiše plazila vzadu po páteři a každou minutou jsem zrychlovala s nadějí, že se brzy dostanu na druhou stranu – a že mě propadající se sníh včas varuje předtím, než bych se stihla zabořit úplně.
Co můžu chtít od Života? Většinu věcí už mám. Možná mi poradí se Smrtí? Ale k ní se mi moc nechce. Ale musím tam jít. Zeptat se na rodinu. A nemůžu se na ni zeptat Života? Hlavou se mi honilo mnoho domněnek a otázek, které odváděly mou pozornost od světa kolem. Nemůže být tak špatná. Možná je to jenom tím jménem. Koneckonců jsem o ní nikdy neslyšela nic tak hrozného. Bude trochu přísná. To přežiju. Přikývla jsem, když mi najednou přední tlapka zajela do nestabilního, propadlého sněhu. Rychle jsem ji vyndala a oklepala se. Nikdy víc.

//Narrské kopce přes Říční eso

//Východní úkryt přes řeku Kiërb

Po několika dlouhých minutách jsem se konečně odpojila od řeky. Tentokrát jsem na ni ani nestoupala, ledu už jsem tolik nevěřila. Sice teplejší počasí všechno zatím spíše ztěžovalo, ale i tak jsem ho vítala s úsměvem na tváři. Nemohla jsem se dočkat, až bílou všude vystřídá zelená – a doufala jsem, že to tak vydrží ještě hodně dlouho. Další zimu už jsem zažít nechtěla.
Pokračovala jsem v cestě na jih, když mě skoro doslova objaly stromy. Les. Tenhle neznám. Napadlo mě, ale brala jsem to spíše jako výmluvu, proč se zdržet. Tušila jsem, že tento den bude neobyčejný, už jen proto, že jsem se chystala navštívit Života, ale v hloubi mysli jsem věděla, že přijde na řadu i Smrt. Hustý les. Problesklo mi hlavou, a nakonec jsem povolila a zastavila se. Strach mi nepříjemně svíral žaludek a menší obhlídka území se hodila. Když jsem probíhala všemi těmi lesy naposledy, byla ze mě kostra a moc času na ranní procházku nebylo. Nad tou vzpomínkou jsem se otřásla a pomalu se rozhlédla.
Stromy tu byly neuvěřitelně blízko u sebe, a i když slunce teprve začínalo svítat, tady byla pořád tma jako v pytli. Když jsem se podívala nahoru, neviděla jsem ani píď zamračené oblohy. Spustilo to ve mně menší klaustrofobii, ale pokračovala jsem dál. O srst se mi otíraly liány, stejně zasněžené, jako všechno ostatní. Kapala z nich trocha vody, což byl jediný náznak tání. I když les působil neuvěřitelně krásně, necítila jsem se dobře. Možná to bylo tím, že v tomhle ročním období působil mrtvě.
Rozhodla jsem se postupovat vpřed jen velmi pomalu. Hrabala jsem v zemi v naději, že bych mohla najít alespoň něco k jídlu, ale zdálo se to stejně marné, jako jindy. Možná tam na mě za každým rohem něco křičelo „jaro“, ale hlad jsem měla pořád – a pořád tu nebylo nic, co by mě mohlo nasytit.
Vydala jsem ze sebe frustrovaný povzdech, když jsem se najednou ocitla na druhém kraji lesa. Otočila jsem se, rozhodnutá se ještě chvíli nenápadně potloukat mezi stromy, abych všechna ta setkání co nejvíce oddálila. Mé rozhodnutí bylo v podstatě překaženo samotným lesem, když jsem se nešikovně zamotala do jedné ze zamrzlých lián. Ta se vlivem mrazu sice okamžitě utrhla, ale taky mi udělala nepěknou spáleninu, kterou způsobil led. Vyjekla jsem, když mi zbytek spadl na hlavu a okamžitě se začala přesouvat ven z lesa. To rozhodně nebylo pěkné. Ten les nebyl pěkný. Sem už nevkročím… Zhodnotila jsem, když jsem se začala proplétat mezi posledními stromy. Všechno tu bylo moc blízko u sebe, velká tma a moc nástrah. Ještě jsem chtěla chvíli žít. Navíc tu ani nebylo nic zajímavého - a byla jsem donucena pokračovat za tak nevítanou společností.

//Bažiny

Probudilo mě pár slunečních paprsků, které se dostaly skrz mraky. Rozlepila jsem těžká víčka a zamručela, když jsem si uvědomila, jak suché oči ve skutečnosti mám. V hrdle mě z minulého dne nepříjemně škrábalo - a v ten moment jsem si na všechno vzpomněla. Sakra. Nepamatovala jsem si, kdy jsem se naposledy toužila zahrabat tak moc, jako teď. Byla jsem naštvaná, na sebe, a doufala jsem, že Izumiho už nebudu muset nikdy potkat. S heknutím jsem se zvedla a chvíli zůstala přimrznutá k zemi. Čekala jsem, až se mi z náhlého pohybu přestanou dělat černé mžitky před očima. Chtěla jsem zavolat do okolí, abych zjistila, jestli tu vlček pořád je, ale neměla jsem na to odvahu. Nechtěla jsem ho vidět, ale nebylo v tom žádné nepřátelství. Navíc, jeho pachová stopa slábla, takže jsem pochybovala, že tu jen minutu zůstal. Bylo mi ho líto. Tušila jsem, že se bude užírat podobně, jako já. Nabídla jsi mu Borůvkovou smečku. Třeba změní názor a přijde. Nebo tě jen přijde pozdravit... Ukázala jsi mu cestu. Bude to v pohodě, když ho potkáš, nebudeš nic zmiňovat. Máš slabé chvilky. Pousmála jsem se a zároveň zavrtěla hlavou nad tím, že sebepovzbuzující myšlenky se dostavili až po celém tom fiasku. Do tváří se mi nahrnulo teplo, když jsem si vzpomněla, jak jsem se chovala a co jsem říkala. Cítila jsem, jak se pomalu uzavírám ještě víc do sebe. Chodí to tak. Zhodnotila jsem a pomalu se vydala směrem na jih. Neměla jsem sebemenší chuť se s někým bavit - až na jednu osobu, bytost, či co byl vlastně zač. Život. Tentokrát tam zůstanu. Nadobro. Stejně o normální život nestojím. Mimoděk jsem si vzpomněla na malou Tati a unikl mi frustrovaný povzdech, ale směr svojí cesty jsem si nerozmyslela. Netušila jsem, co bych od Života mohla chtít, ale tahle situace mi přišla jako nejlepší situace se do kopců vrátit. Smrt. Může tě dovést za Smrtí. Problesklo mi hlavou. Zastavila jsem se v půlce kroku a zatnula čelist, očividně jsem nad tím dlouze přemýšlela. Jenom mi ukáže cestu. Váhavě jsem pokračovala, a myšlenky se mi najednou točili úplně někde jinde, než kolem předchozího dne. Jen jsem nedokázala zhodnotit, co bylo lepší.
Úkryt se mi kompletně ztratil z dohledu, když jsem se připojila ke známé řece. Uvědomila jsem si, že jsem při cestách Gallireou většinou následovala řeky. Zajímalo mě, co bych dokázala, kdybych uměla ovládnout vodu úplně. Ani moji rodiče neměli magii dotáhnutou na nejlepší. Smrt to umí. Zazvonil mi hlásek někde v hlavě. Měl pravdu.

//Zarostlý les přes řeku Kiërb

Nebyla jsem si jistá, kam jsem svým blouděním došla, ale pořád jsem se neocitla v lese, odkud jsem sem Izumiho stopovala. Chtěla jsem najít naši vyhrabanou jámu a přespat v ní do dalšího rána, ale pachovou stopu mi zakrývalo příliš mnoho emocí. Když jsem si byla jistá, že jsem dostatečně daleko od úkrytu, a když mi výhled na něj zastínily stromy, jednoduše jsem ze sebe vydala podivný přiškrcený výkřik a jemně bouchla hlavou o strom. Ani tohle nedokážeš. Zůstala jsem o strom opřená a nechala pár dalších slz utéct. Jsi k ničemu. Vyhnala tě smečka kvůli tomu, že jsi k ničemu. Opustila jsi rodinu kvůli tomu, že jsi k ničemu. Ztratila jsi přátele kvůli tomu, že jsi k ničemu. Sedíš tady, jsi k ničemu. Jsi hnusná. Příšerně hubená. Jizvy. A chováš se jako idiot. Škytla jsem, jak jsem se zoufale snažila zabránit vzlykům. Už to nebylo o Izumim. Nedávala sis pozor. Proč se neusmíváš jako jindy? Proč brečíš? Proč se nesnažíš? Jsi k ničemu.
Chtěla jsem se zoufale vrátit do dětství, kdy bylo všechno v naprostém pořádku a jediné, o co jsem se starala, bylo to, abych našla cestu domů. Teď už bys ji nenašla. Zatnula jsem zuby. Hlavou se mi honily myšlenky na hlad, na žízeň, na domov, vlastně na všechno, co mělo alespoň trochu negativního nádechu. Na vlčka v úkrytu jsem si v podstatě ani nevzpomněla. Příšerně jsem to chtěla zastavit a škrábala si hrdlo nejistými výkřiky, ale na jednu stranu jsem v té panice našla... Mír. Přestala jsem vydávat přidušené vzlyky a nechala zbytek slané vody stéct dolů. Na mém vnitřním rozpoložení se nic nezměnilo, ale na pohled jsem vypadala jako připravená někoho zabít hned na místě.

Nemohla jsem zabránit dalšímu smíchu, když se na mě Izumi nevěřícně podíval. Nechtěla jsem se smát, chtěla jsem tu situaci řešit naprosto vážně, ale potřebovala jsem se něčím zbavit stresu. Byla to skoro automatická obrana, ale když se vlček sesunul k zemi, přestala jsem. Nechtěla jsem mu ublížit, či co se mu honilo v hlavě. Svět mě tak pouze vychoval. Nejsi pro něj dobrá kamarádka. Proč by tě měl mít za kamrádku? Na to jsi nemyslela? Chceš mít kamaráda ty, on ne. Vypadá snad na to? Doháníš ho k šílenství. Zklamaně jsem zavrtěla hlavou a najednou přemýšlela nad tím, co mě to vůbec napadlo.
Chvíli jsem zůstala tiše a přemýšlela. Občas jsem pohledem zabrouzdala k tmavému obrysu, který mi prozrazoval Izumiho polohu. Ticho se najednou zdálo neuvěřitelně tíživé a myšlenky mě pomalu ovládaly. Zase všechno převádíš na sebe. Pevně jsem sevřela oči a snažila se samu sebe neposlouchat, ale tušila jsem, že když si to myslím já, něco na tom bude. Pokrčila jsem rameny, jako by tu byla nějaká třetí osoba, a s heknutím se zvedla ze své ležící pozice.
"Nechci být pořád sama," prohodila jsem, když jsem míjela tu hromádku neštěstí na zemi, ale nezastavila jsem se a pokračovala do sněhu venku. Mezitím, co ve mně jedna strana chtěla, aby tentokrát vlček pronásledoval mě a jedna strana chtěla, aby tam zůstal, jsem se snažila volně dýchat. Tvoje chyba. Tvoje chyba. Ty jsi jedna velká chyba. Proč tu vlastně pořád jsi? Rodiče už tě stejně dlouho neviděli. Ani sourozenci. Ani Tana. Můžeš jednoduše skočit z útesu a nikdo by si nevzpomněl. Nikomu by to nevadilo. Zamrkala jsem, abych potlačila slzy, i když se mi jich pár dostalo na tváře. Prostě odejdu. Zapomenu na to. Nikdy už Izumiho neuvidím. Nemusím si to připomínat. Takhle prostě funguju. Nemůžu tomu pomoct. Ujišťovala jsem se, a při tom pokračovala v brodění se sněhem.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi jeho slova z části neubližovala, ale počítala jsem s tím. Měl pravdu, znala jsem ho sotva jeden celý den, ale fakt, že za tak krátkou dobu jsem byla ochotná zbavit se úkostí a uvolnit se, byl přesně tím důvodem, proč jsem ho pronásledovala až sem. Trochu jsem sebou ošila, když se jeho hlas uprostřed vysvětlování trochu zvedl. Prosím, hlavně nekřič. Zamrkala jsem, abych zahnala případné slzy, i když se zatím žádné nedostavily. Nesnášela jsem, když někdo křičel. Když někdo křičel na mě. Akorát bys zase ráda přitahovala pozornost.
Nad jeho slovy jsem se zamyslela a nechávala ho stát v tichu. Tohle je vážně špatný. Úzkost si se mnou dělala co chtěla a začala jsem se trochu křenit. Celá ta situace mi přišla trochu jako špatná komedie a pro jednou jsem si taky doopravdy připadala jako ve svých představách. Ty představy alespoň měly klidnější dění.
"Tak mě zabij," pokrčila jsem rameny, zadívala se do hnědých očí a ani nemrkla. Věděla jsem, že by to neudělal. Doufala jsem v to. Tohle nedáš. Nedala jsem. Unikl mi jemný smích a musela jsem pohled zabodnout někam jinam. Možná jsem se v tu chvíli tvářila jako ten odvážnější, mnohem extrovertnější vlk, no uvnitř jsem se jen ztěžka snažila neumřít.

To vedlo ke snížení populace - to znamená lepší, dýchatelnější země pro mladší generace, která měla proti kočkám a psům větší šanci!

Svět se chvíli točil, než se zastavil. Byla teplá letní noc, hvězdy svítily oblohou a odrážely se v řece, která jako jediná rušila ticho. Zabořila jsem svůj vlčecí čenich do kožíšku, který mi má přítelkyně tak ochotně nabízela. Díky, Tano. Poděkovala jsem, ale ona se jen zasmála. Nad tím zvonivým zvukem mi doslova roztálo srdce a na tváři se mi rozlil úsměv. Hladká letní srst se ovšem změnila na hustou, jemně nepříjemnou zimní srst, ačkoliv teplo v okolí zůstalo pořád stejné. Zamířila jsem svá stále zlatá očka na vlka vedle mě. Izumi? Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, kam se poděla Tana. Jenže mi najednou nechyběla tolik, jako jindy. Pořád tam byl cítit domov.
Než jsem se stihla probudit sama, hlava mi nepříjemně poklesla pod ztrátou podpory. Protestativně jsem zamručela a začala pomalu otvírat zalepené oči skoro se stejnou tíhou, jako když jsem je otvírala poprvé. Mezitím už začal vlček vedle mě panikařit, ale já zatím zůstavala naprosto v klidu. Ještě jsem úplně nevybruslila ze snové říše a úzkost se mi teprve plazila po páteři. S přimhouřenými oči, kterým stále vadilo světlo reality, jsem se zadívala na Izumiho. Neunikl mi úsměv, když jsem viděla, jak se lekl.
"Nenechám tě odejít," vyslovila jsem. Hlas mi trochu přeskakoval a nezněl úplně jako můj, ale to bylo jen tím, že jsem se sotva probudila. Pro někoho by taky tahle věta mohla být dost děsivá, ale snažila jsem se do tónu hlasu dát co nejvíc laskavosti. Z otvoru do úkrytu sem proudil studený vzduch a já se se zabručením přetočila na záda. Chtěla jsem se vrátit k řece, k teplé noci a ke všem bonusům, které se ve snu objevily, ale nemohla jsem udělat stejnou chybu, jako předtím. Musíš ho nejdřív pochopit. A musíš ho nechat, aby se rozhodl sám. Připomněla jsem si a vrátila své oči k těm hnědým, které jsem ve tmě skoro neviděla. Ucítila jsem známé sevření srdce nad představou, že bych se zase měla poddat dotyku. To ovšem trochu povolilo, když se mi do myšlenek opět vloudil krátký sen. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Nechci tě nechat odejít,"

//Narvinijský les

Když jsem svojí rychlostí Izumiho dohnala a konečně ho zase měla v dohledu, automaticky jsem zpomalila. Proč? Netušila jsem, ale měla jsem dojem, že kdybych se ukázala hned, honili bychom se přes celou Gallireu. To mi stačilo jednou. Od té doby jsem se pořádně nenajedla a na opakování jsem neměla ani tu náladu, i když mi adrenalin a úzkost zároveň způsobovali podivnou euforii, která mě nutila se držet za strakatým vlčkem a sledovat jeho činy. Pousmála jsem se, když jsem viděla, jak se líně protáhl do úkrytu. Zůstala jsem skryta za pár stromy, které tu zbyly z lesa a vyčkávala. Jsi dost ujetá, víš to? Špehuješ ho. Jsi magor. Pousmála jsem se. Celá ta situace mi vlastně přišla docela komická.
Tiše jsem se zvedla ze své pozice a opatrně našlapovala na zem. Dávala jsem si dobrý pozor, abych neporušila jedinou větvičku. Byl to těžký úkol, ale moc rámusu jsem u toho nenadělala. Sice jsem nebyla zrozena pro lov, ale musela jsem uznat, že špehování nejen náhodných individuí mi docela šlo. Fakt, že se Izumi jen tak zvedl a odešel, mě k němu přitahoval ještě víc. Kdo to dělá? Zazubila jsem se, když mě napadla má maličkost, ale já bych se nikdy neodvážila odejít v přítomnosti jednoho vlka. Chtěla jsem Izumiho rozlousknout.
Strčila jsem hlavu do úkrytu a tiše zavětřila. Nebyla tu cítit smečka a tenhle útvar tu stál jen tak. Bylo to skoro neuvěřitelné, ale v Galliree jsem se ničemu nedivila a jednoduše vkročila dovnitř. Nejdřív jsem nic neviděla. Oči jsem nechala přizpůsobit tmě a i tak jsem musela chvíli ostřit oslabený zrak, abych ho našla. Tmavé chlupy na zádech ho v jeskyni naprosto skryli vzhledem k jeho pozici, ale když něco chcete najít, nakonec to najdete. Nedovolila jsem si ani pořádně dýchat, když jsem ho sledovala spát. Byla jsem si jistá, že spí, koneckonců se mu hruď zvedala vlemi pomalu a lehce a já tam stála už takovou dobu, že bych se falešným spánkem dřív zadusila.
Udělala jsem dalších pár kroků vpřed, až jsem ucítila jemné zalechtání jeho srsti o mou. Zamrkala jsem a ošila se. Proč? Napadlo mě. V dětství mi kontakt nikdy nevadil. Vyhledávala jsem ho. Milovala jsem ho. Možná ho pořád miluješ. Natočila jsem hlavu na stranu a přemýšlela nad tím. Na svých cestách jsem nepotkala nikoho, koho bych se jen odvážila dotknout. Izumiho jsem se neodvážila dotknout, přesto vůči němu moje zdi začaly jemně opadávat. A ten pohled, když odcházel, za tu trochu úzkosti stál.
Opatrně jsem si stoupla za něj, s trochou obtíží vzhledem k jeho pozici v rohu, ale nakonec se mi podařilo s jemným heknutím lehnout na zem za ním. Snažila jsem se dávat si pozor, abych ho nevzbudila. Už je dobře. Pomyslela jsem si jako matka, která utěšovala své vlče. Ale nahlas jsem to neřekla. Nebyla jsem zvyklá na tak blízký dotek a dýchalo se mi těžce, ale věnovala jsem pozornost pouze přítomnosti. Opatrně jsem si položila hlavu na jeho krk. Na rozdíl od jiných vlků, alespoň co jsem předpokládala, to byla celkem příjemná pozice. Nebyl moc vysoký. Nekladla jsem na něj svoji plnou váhu, jako bych ho mohla rozbít - čemuž bych se ani nedivila.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem taky potřebovala spánek. Oči se mi začaly automaticky zavírat a nakonec jsem si myslela, že ležím na nějaké kožešině, a úzkost ze mě pomalu odpadla. Snažila jsem se otevřít alespoň jedno oko otevřené a neusnout, ale marně. Usínala jsem s myšlenkou na fakt, že až se Izumi probudí, nejspíš začne ječet. To mě donutilo se i přes skoro spánek usmát.

Najednou jsem vůbec nechtěla, aby Izumi odešel. Světlušky mu na několika místech srst osvětlily a někde jsem ho ani neviděla. Skoro, jako by nebyl skutečný. Nemůže být. Napadlo mě, když jsem se zamyslela nad tím, jaký ve skutečnosti zatím byl. Ani jednou mě neurazil, alespoň ne schválně, i když mi úzkost z jeho slov občas lomcovala hrudí. Také mu v hlase ani jednou nezazněl sarkasmus v podobě urážky mířené na moji osobu. Snažil se ke mně přistupovat opatrně, jako bych se mohla za chvíli rozložit. Pomalu jsem věřila tomu, že při fyzickém kontaktu bych doopravdy mohla. Toužila jsem ho vzít k nám do smečky. Vídat ho každý den. Mít znovu... Kamaráda. Oči se mi naplnily horkými slzami při návalu vzpomínek, které jsem tak strašně toužila vrátit zpátky. Tiše jsem to slovo zopakovala - kamarád. Mohla bych se změnit?
Ticho narušované jen příjemným bzučením brouků najednou protl jeho hlas. Byl slabý a pořádně jsem mu nerozuměla. Chtěla jsem se zeptat, co říkal, když mi v jeho očích světluška rozsvítila náznak slz. Pak už jsem nepotřebovala vědět, co říkal. A nepřeháněla bych, kdybych řekla, že mě ten pohled zlomil. Tak to ani náhodou. Zapřísáhla jsem si, ale neudělala ani krok, když jsem sledovala jeho záda. Nejsi tady náhodou od toho, abys přitahovala pozornost? Abys byla jiná a aby sis žila život v pohádkách? Neměl by se za ním náhodou někdo rozběhnout? Haló? Svítící brouk u ucha mě vyhodil z myšlenkového pochodu, a to už jsem se zvedala na všechny čtyři. Izumi mi z dohledu již zmizel, ale věděla jsem, kudy šel. Tebe jen tak nenechám odejít. Řekla jsem si a zároveň si udělala svůj malý slib.

//Východní úkryt

Vyšlo z něj něco, co jsem nečekala. Potlačila jsem automatickou chuť zakroutit očima a místo toho ho tlapkou jemně přerazila přes čenich. "Zkus to ještě jednou a vytrhnu ti jazyk," přimhouřila jsem oči a zněla naprosto vážně, ale na tváři se mi rozlil úsměv. Patřil z části i mně samotné za to, že jsem i přes úzkost něco takového vypustila z pusy. Přestaň. Přestaň. Slez. Zahrabej se! No tak! Co to vůbec děláš? Zavrtěla jsem hlavou a sledovala jeho obličej. Hnědé oči zkoumaly ten můj jako nějaký poklad a já dělala to samé s jeho obličejem. Izumi nebyl ani zdaleka dokonalý. Nebála jsem se říct, že jsem potkala hezčí vlky, přesto jsem nedokázal pohled nechat připnutý na sněhu a musela zkoumat barvy, které se přelévaly v jednu a najednou je utnula bílá. Jako jeho povahu. Střihla jsem ušima, nadšená za své přirovnání. Byla jsem si jistá, že vlček nebyl takový vždycky. Ale nedokázala jsem ho přečíst.
Tělesné teplo mě náhle opustilo a skončila jsem ve sněhu. Nespokojeně jsem zamručela, čehož jsem okamžitě zalitovala. Vyhledala jsem pohledem Izumiho a věnovala mu tázavý pohled. Přesně proto tohle neděláš. Tohle je hrozně trapný. Ty jsi trapná. Proto se k ostatním nikdy nepřibližuješ. Odhadla jsi ho špatně. Zatnula jsem zuby a pomalu upustila pohled k zemi. Viděla jsem, jak se mu napínají svaly k odchodu a byla jsem částečně vděčná. Nemusela jsem se vypořádávat s nadávkami a dotazy.
Neuvěřitelné ticho akorát stupňovalo moji úzkost. Tak už odejdi. Zamrkala jsem, abych potlačila slzy, které se mi najednou nahrnuly za oči. Osvítilo mě nepříjemné světlo a zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala oční klamy, než mi došlo, že tohle sotva vyženu. Brzkou tmu ozářilo těch pár světlušek, které nevydržely spát. Kvůli vadě jsem je viděla pouze rozmazaně, což mě donutilo znovu zabodnout oči do Izumiho. Jak je asi vidí on? Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale nic ze mě nevyšlo. Na to jsem byla moc okouzlená.