Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím se!

//Poprosím 18 květin.

I když jsem se pořád úplně nepřenesla přes zážitek z lovu, krmení jsem si víc, než užívala. Nechávala jsem dost masa i pro ostatní, ale i jen ta malá část mi vynahradilo celou zimu. Zavrněla jsem blahem, když jsem si uvědomila, že zbytek roku budu znovu dostávat pravidelný přísun masa a kosti nakonec zmizí. Stejně ti to neodpustím. Zavrčela jsem pomyslně směrem na jih za Životem. Nevaroval mě dostatečně před Smrtí, seslal sem armádu nemrtvých, nechal zimu, aby z nás postupně vysála život, a ještě si mě chtěl nechat. Nechápala jsem, jak jsem pořád mohla být naživu – a ještě jsem se nebála se někdy do kopců vrátit.
Z mého myšlení mě vyrušil hlas Aranel. Olízla jsem si pysky od krve a věnovala jí úsměv. Dlouho jsem ji neviděla, a když kolem nás nevířily kousky disků, její společnost mě trochu znervóznila. V podstatě jsem ji neznala, a ještě mi z tlamy kapaly sliny smíchané s rudou tekutinou. Nádherný pohled. Rychle jsem dožvýkala maso, div jsem se neudusila, abych ji nenechávala dlouho čekat. "Ahoj. Erm, můžu ji třeba někam vzít na procházku," vykoktala jsem ze sebe a nervózně se zasmála. Sociální schopnosti za pět. Zavrtěla jsem hlavou v pokusu ze sebe setřást úzkost a zkusila to znovu, tentokrát trochu pomaleji. "Teda, jestli by ti to nevadilo…" dodala jsem v uvědomění, že bílá vlčice tu má všechna vlčata na starosti. Rychle jsem ji přelétla pohledem, jako bych se od ní mohla něco naučit. Vypadala podobně zuboženě, jako já, ale stejně mě to nijak neuklidnilo. Pořád jsem měla chuť jít se zahrabat. Posunula jsem tlapkou srnče blíž k ní jako náznak, že je to pro všechny. Při tom jsem se snažila se moc nekoukat do mrtvých očí. Očekávala jsem noční můry.
V zorném poli se mi mihla známá barva a najednou jsme neměli nic. Roztáhla jsem tlamu do pobaveného úsměvu nad tím zjevem, který utíkal mezi stromy. Blaho z čerstvého jídla mě stále ještě úplně neopustilo a běhání bylo to poslední, po čem jsem toužila, ale i tak jsem věnovala rychlý pohled Aranel, než jsem se rozklusala za hnědým prckem. "Stůj nebo tě zlechtám!" vyjekla jsem, každé druhé slovo přerušované smíchem. Po všem tom stresu bylo tohle hraní příjemnou změnou. Zavrtěla jsem ocasem a trochu přidala, abych ji neztratila mezi stromy. Zrychlila od doby, co jsem v lese byla naposledy.

//Východní Galtavar

Došla jsem zpět na smečkové území a místo po ostatních se začala automaticky dívat po Tati. Pousmála jsem se – malá mi přirostla k srdci. Možná bych mohla pomáhat Aranel? Zeptám se jí. Nebo ne. Moc komunikace. Protočila jsem očima a frustrovaně vydechla, ale pokračovala jsem v cestě lesem. Moje problémy mi překážely ve vlastních snech a doufat, že za mnou jednou Blueberry přijde s tím, že hej, je z tebe pečovatelka, bylo bláhové. Sevřela jsem naštvaně v tlamě nohy srnčete. Dělala jsem za sebou krvavou stopu ve zbytku sněhu, ale ignorovala jsem to. Byla jsem si jistá, že to nikomu vadit nebude.
Mezi stromy jsem zahlédla špetku bílé srsti, z čehož jsem usuzovala, že Aranel je doma. Od problémů se záchranou světa jsem ji neviděla, ale i tak jsem nerušeně pokračovala jiným směrem. Zavětřila jsem a vytěsnila pach čerstvého masa, abych našla toho, koho jsem hledala. Zatočila jsem po pachu, který mě naváděl. Mimoděk jsem vrhla rychlý pohyb dolů, kde za mnou mrtvé srnče tvořilo stopu. Nasucho jsem polkla, i když mi sliny v podstatě padaly z tlamy. Nemohla jsem se na sebe podívat, i když to moc nešlo. Nechtěla jsem se s nikým setkat a nejradši bych se zahrabala pod sníh a dlouho nevylezla, ale musela jsem to maso někam dát. Někomu – někomu, koho jsem odhadovala, že si to zaslouží.
"Tati!" zavolala jsem nejistě do okolí, když jsem maso pustila na zem. "Mám tu překvapení," dodala jsem, hlas stále ne úplně silný, i když jsem mluvila s vlčetem. Nechtěla jsem jednoduše působit jako idiot pro všechny ostatní, kteří v lese byli. "Čerstvé překvapení," pokračovala jsem s větší hlasitostí. Nechtěla jsem se moc opakovat a doufala jsem, že to bude stačit, aby mě hnědá koule vzala na vědomí. Sama jsem se zakousla srnčeti do plece. Když jsem se na něj tak koukala, došlo mi, jak zubožené bylo. Poslední dobou se to ani pářit neumí… Napadlo mě, ale to už jsem všechno vytěsnila. Místo toho jsem si užívala čerstvou chuť něčeho, co se konečně dalo jíst bez kostí. Krev mi stékala po bradě, po tvářích, a hlavně dolů hrdlem. Zapomněla jsem, jak takováto kořist chutná. Naposledy jsem srnu, srnče nebo srnce měla jako malé vlče.

//VVJ

I když to ještě nebylo potřeba, našlapovala jsem velmi tiše. Nepředpokládala jsem, že by se něco nacházelo na rozlehlé louce, ještě když byl všude pořád sníh a všechno, co bylo šedé a tmavší bylo jako trna na oko. I tak jsem pokračovala. Obcházela jsem Galtavar kolem dokola, abych se vyhnula boření v hlubokém sněhu, což mě zavedlo ke stromům. Kdybych se vydala dovnitř, měla bych větší šanci něco najít, ale musela bych se s kořistí celou cestu vracet zpátky až k Borůvkáči. Většinou jsem nebyla tak líná, ale i tak jsem pokračovala dál rovně a hvozdu se vyhnula. Něco se muselo jít podívat na svět kolem lesa – navíc už bylo pro zvířata dost teplo, aby se vracela do celého území.
Zadívala jsem se na oblohu. Slunce už zapadalo, i když to přes mraky bylo vidět jen díky tmavé obloze, což znamenalo, že pokud se byla zvířata podívat pryč ze svých stanovisek, měla by se vracet zpět. Nebo to taky znamenalo nejaktivnější hodinku srnců a jejich rodin. Ušklíbla jsem se, i když mi to nebylo podobné. Myšlenky na lov mi připomněly kosti, které mi vyčnívaly z každého kouta a hlad, který mi opět trýznil žaludek a přidával na celkové bolesti, která mi cukala tělem. Musela jsem zvládnout něco většího než zajíce. Musela jsem něco většího zabít – a dívat se při tom. Musela.
Po chvíli jsem se přestala spoléhat na zrak a začala používat i ostatní smysly. Zastavila jsem se, nastražila uši a zavětřila. Do čenichu mě udeřily staré pachy vlků, ale taky přezimujícího ptactva a mezi tím i pár dalších zvířat. Včetně zmiňovaných kopytníků. Hladově jsem si olízla pysky a vydala se po nejbližším pachu. Byl slabší, čerstvý, jako by tudy zrovna něco prošlo. Znovu jsem se zastavila v uvědomění. Bylo již dost dlouho v roce a Galtavar nabízel vysokou trávu, která již koukala skrz sníh. Střihla jsem ušima v překvapení. Že by?
Rozklusala jsem se hlouběji do louky, kam se pach rozprostíral a zpomalila jen, abych se pořádně rozhlédla. Možná jsem nelovila větší zvířata často, ale nebyla jsem úplně blbá. Tiše jsem vydechla, když jsem asi deset metrů od sebe zahlédla v trávě jemný hnědý třesavý pohyb. Zastavila jsem se. Hrdlo mi svírala úzkost – nenáviděla jsem lov, neuměla jsem ho a nesnášela jsem zabíjení zvířat. Instinkty jako by mi v moment, kdy jsem srnče v trávě uviděla, zmizely a jediné, na co jsem mohla myslet, byla vlčata. Přerovnávala jsem si situaci srny, která se sem později bude vracet, ke mně a ani ne minutu nato už jsem si otírala osamocenou slzu.
Ve mně se bolestivě praly dvě strany. Jedna strana, žaludek, mnou trhala ze strany na stranu. Poroučela mým svalům a zubům, aby se daly do pohybu dřív, než mě srnče spatří a dá se chatrnými pohyby na útěk. Mozek se k němu přidával, protože moc dobře věděl, že bych mohla vzít takovou spoustu čerstvého masa do smečky a byla bych uctívaná. Spousta z nich celou zimu nic jiného, než kořínky nespolkla. Na druhou stranu se mi oči plnily slzami nad osudem toho malého a srdce mě bolestivě pálilo. Když ho nechám, zabije ho někdo jiný. Všichni mají hlad. Rychle jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že nemám společníka. Nemohla jsem nad tím přemýšlet, jinak bych tam zůstala stát do dalšího rána. Když už jsem tu stála, stejně by si pro něj matka nepřišla. Cítila by mě – a s tím jsem se pokusila vytěsnit všechny myšlenky na lítost. I když mě jakási neviditelná síla držela zpátky, rozběhla jsem se vpřed. Zakňučela jsem, když na sebe pozornost strhlo nalomené žebro, což přilákalo pozornost srnčete. Otočilo se, oči plné hrůzy. Tohle nedám. Vyjekla jsem, jako by se mládě změnilo v medvěda, když se postavilo na chatrné nožičky a dalo se na útěk. Bylo rychlejší, než jsem předpokládala – i když moji rychlost alespoň o sedmdesát procent zpomalila zranění ze zimy. I tak nemělo šanci. Prostě jsem to věděla, nenatahovala jsem tlapky tak, jak bych mohla, nedávala jsem do odrazu tolik síly, kolik jsem ještě měla. Nechávala jsem ho utíkat.
Je to pro něj ještě horší. Má strach, nenech ho trpět. Došlo mi. Popotáhla jsem a za běhu si utřela mokrou tvář. Přidala jsem na rychlosti, žebro žádající si mou pozornost, a srovnala se srnčetem tempo. To se okamžitě začalo otáčet, ale to už jsem se odrazila a skočila po něm. Jeho dlouhé nohy sebou začaly pod mojí vahou mrskat. Dostala jsem kopytem do brady a vyjekla, ale nepouštěla jsem. Tlapu jsem měla položenou na jeho krku plnou vahou, aby se nemohlo dostat pryč. Čekala jsem, až mě přestane brnět čelist a věnovala jedno ostré kousnutí koleni srnčete, abych měla čas ho přetočit na bok a zabránit mu v mrskání všech končetin. Promiň, pane bože, promiň! Popotáhla jsem a vydala ze sebe přidušený vzlyk, z čehož vznikl nelidský zvuk. Bez okolků jsem se zakousla srnčeti do hubeného krku. Bylo hubené. Předpokládala jsem, že jeho mámu poznamenala zima i jinde, než v Galliree. Bylo mi líto, že se sem vrátila. Sebrala jsem jí ho – jediným kousnutím, které protnulo teplo. Srnče vydávalo podivné, bublavé zvuky a trhalo sebou. Chtěla jsem, aby to skončilo, ale to utrpení trvalo alespoň dalších deset minut, zatímco já jsem se zuby v jeho krku tiše vzlykala. Nakonec trhání postupně ustalo a Galtavarem se rozlehlo mrtvolné ticho. Skoro, jako bych slyšela Smrt se spokojeně smát. Zabila jsem ho. A srdce mě z toho málem prasklo.
Pustila jsem krk s větším odporem, než jsem chtěla. Nedívala jsem se mu do očí. Nečekala jsem, už jsem si ani neutírala slzy, které mi řinuly po tvářích. Popadla jsem srnče za zadní nohy a vydala se k Borůvkovému lesu, který již z dálky zářil zelenými pupeny. Nesla jsem maso tak pro dva dospělé vlky. Nebo pro hladová vlčata a mojí vlastní spokojenost. I když to bylo vítězství, cítila jsem se jako poražená. Zajíci. Rozhodně jsem chtěla zůstat u zajíců.

//Borůvkový les

//Západní Galtavar

Dělalo mi trochu problém s tou ozdobou chodit, ale byla jsem si jistá, že to je jen nezvyklostí. Když už mi dalo takovou práci to dostat nahoru, nehodlala jsem to sundávat. Kolikrát už jsem dneska málem umřela bolestí? Jako nazavolanou se ozvalo nalomené žebro. Zatnula jsem zuby, z čehož už mě bolela celá čelist, a chvíli se zastavila. Přečkala jsem ten nejhorší záchvat a zase se vydala vpřed, přímo k jezeru, kam mě chtěla malá Tati tak strašně moc dotáhnout. Pousmála jsem se. Už jen kvůli ní jsem se chtěla vrátit co nejrychleji zpět do lesa, ale odcházela jsem s tím, že najdu potravu - a to jsem také zamýšlela. Zavrtěla jsem ocasem nad pěknými vzpomínkami a sklonila hlavu k vodní hladině. Zapila jsem žízeň a opatrně si lehla na krajíček břehu, abych si mohla namočit srst na krku. Potřebovala jsem smýt krev, a i když jsem tušila, že to dokonalá práce nebude, nakonec jsem se zase spokojeně stavěla. Ledová voda mě částečně ochladila i na hrudním kuši, který mi v podstatě bušil bolestí, ale už jsem si na ni trochu zvykla. Pokud jsem chtěla lovit, musela jsem to nějak přežít.
Chvíli jsem ještě pozorovala vodu a přemýšlela, jestli mi Smrt dopřála to, co jsem chtěla, nebo jestli mě jen okradla. Nechtěla jsem to však zkoušet. Kdybych byla ošizená, omdlela bych tady vyčerpáním, a o to jsem vážně nestála. Stačilo mi to setkání s medvědem. Tam jsem se namočila dost, a ještě teď mě zábly tlapky. Přemýšlela jsem, jak to s ním asi dopadlo, ale rychle jsem lítost vytlačila. To jsem mohla jít rovnou lovit šutry v řece. A stejně by mi jich bylo líto.

//Východní Galtavar

//Stará zřícenina přes Jedlový pás

Bolest na hrudi mě donutila zpomalit. Tlapky se mi pořád třásly, spíše strachem než adrenalinem, který mi útěk ze zříceniny dopřál. Bolestivě jsem zakňučela a snažila se udržet na všech čtyřech. Neměla jsem problém s vytrvalostí, ale když vás zužovalo zraněné žebro, ani ta nejvyšší možná by vám nepomohla. Tiše jsem si v myšlenkách zanadávala, i když jsem si nemohla pomoct – pořád mi toho medvěda bylo líto.
Hlavou mi proudilo spoustu dalších otázek, které jsem mohla položit Smrti, nebo které vznikly po mém úprku. Chtěla jsem toho tolik vědět, ale odmítala jsem se jen otočit tím směrem. Měla jsem strach, a poprvé jsem se nebála to přiznat. Nikdy víc. Zařekla jsem se, i když jsem tušila, že mě tam moje cesty Gallireou stejně jednou znovu zavedou. Čím později, tím lépe. Zhodnotila jsem nakonec a spokojila se s tím. Mohla jsem tak dát klid i otázkám, ale myšlenky na to, co řekla, jsem si stejně uchovávala. Nechtěla jsem, ale nemohla jsem si pomoct. I když mě v podstatě chtěla zabít na místě, měla pravdu – lpěla jsem na vzpomínkách a nedokázala jsem se jich zbavit, a lepší minulost mi bránila žít lepší přítomnost. Jenže to bylo moc složité. Nemohla jsem je jen tak zahodit. Zdálo se to skoro nemožné. Skoro.
Když se bolest trochu uklidnila, velmi pomalu jsem pokračovala vpřed. Každou chvíli jsem se otřásla tlumeným vzlykem, ale neřešila jsem to. Nikoho jsem neviděla, a tak nějak mi už bylo jedno, jestli mě někdo uvidí. Vzdala jsem to – mohla jsem se začít snažit znovu další den. I když jsem věděla, že to stejně jako dnes vzdám i zítra. Jojo, jsem k ničemu a měla bych se jít hodit z útesu. Stejně tu s nikým nemám pouto – a smečka by to přežila. Vzpomínky mě drží naživu, wow. Kdo se jí na něco takového ptal? Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou, když můj pohled zachytilo něco třpytivého.
Chtěla jsem sebou trhnout, ale včas jsem se nad vzpomínkou na bolest zastavila a otočila se pomalu. Skrz sníh už někde prokukovala zdejší vysoká tráva a mezi ní bylo skryto cosi… Cosi divného. Něco jako měla Naomi, nebo Blueberry – něco, co jsem nedokázala identifikovat, ale přitahovalo mě to. Třeba si Život říkal, že mu je mně líto. Ušklíbla jsem se, ale fakt, že jsem si nejspíš znepřátelila všechny zdejší božstva, mi ten výraz rychle smazal. Přesto jsem se k té věci opatrně přiblížila a přičichla si k ní. Byla modrá, moje oblíbená barva – a na ní obloha. Naklonila jsem hlavu na stranu a jemně do ní žďuchla. Odkryla jsem jakousi kuličku, která k tomu byla přidělaná. Kdo tohle vyrábí? Chtěla jsem si to nechat. Možná to patřilo někomu jinému a byla jsem sobecká, ale nedokázala jsem se toho pocitu zbavit. Vždyť to vypadalo, jako by to bylo vyrobené přímo pro mě!
Chtěla jsem si tu věc nasadit na krk jako Naomi, ale když jsem tím protáhla hlavu, zjistila jsem, že přes uši si to nepřetáhnu. A i kdyby, nejspíš bych se v tom udusila. Tak jsem si to zkusila dát na přední tlapku jako Blueberry, ale tam ta věc byla zase moc volná a při prvním kroku spadla. Otráveně jsem zamručela. Všichni to měli buď na krku, nebo na přední tlapce – alespoň z těch, které jsem znala. Jsi trochu cvok. Něco vymysli! Poručila jsem si a zatnula zuby. Chvíli jsem zápasila s pozicí, která by byla nalomenému žebru příjemná, abych se mohla otočit na zadní tlapku. Položila jsem tu věc na zem a opatrně do ní levou zadní tlapu položila. Bolestivě jsem sykla, když jsem ji vzala mezi zuby a stiskla si tak na druhé straně těla bolavý hrudník. Nezastavila jsem se – a dál tu věc vytahovala nahoru na tlapku, i přes koleno, než jsem nemohla jít výš a věc mi přestala padat. Narovnala jsem se a vítězně vydechla. Chtěla jsem si ji prohlédnout – ale otáčení se mě stálo moc bolesti, a tak jsem se, zase o trochu radostněji, vydala k jezeru. Teď jsem měla stejnou ozdobu, jakou jsem ostatním tolik záviděla.

//VVJ

//Jedlový pás

Kroky mě dovedly až k podivné zřícenině. Svět se pořád sem tam zatočil, ale barvy už přestaly bláznit – proto mi oheň, ke kterému jsem došla, vyrazil dech. Byla jsem tady. O tomhle místě Život mluvil a málem jsem sem došla sjetá. Začala jsem děkovat všem starodávným zapomenutým bohům. To by dopadlo hodně špatně.
Chtěla jsem pokračovat dál v naději, že ji potkám. Čekala jsem normální, černou vlčici se zelenými oči – vzhledem k ohni, který tu plál. Bloudila jsem mezi sloupy, ale nikoho jsem necítila. Ani neviděla, ani neslyšela. Úžasný. Možná jsem se spletla… A nikdo tu není. Uznala jsem, že jsem nejspíš na špatném místě a otočila se na patě – když jsem ji tam uviděla stát.
Byla uhlově černá, přesně tak, jak jsem si ji představovala – jenže pokud jsem nebyla úplně slepá, a to že jsem nebyla, zářila i svítivě zelenou. No dopr… Udělala jsem automatický krok vzad, ale vlčice byla najednou za mnou a já narazila do její hrudi. Vyjekla jsem a znovu se otočila, abych se na ni mohla podívat – ale ihned jsem svůj pohled vrátila k zemi a zůstala stát přimražená.
"Do-ah-do-em, dob- ah-" zakoktala jsem se. "To je materiál," zavrtěla hubená vlčice hlavou a já bych se asi měla cítit dotčena, ale ve skutečnosti jsem se jen snažila začít znovu dýchat. Šlo to ztuha. "Co mi to sem posílaj za imbecily, to už nepobírám," zamumlala si pod čenich, a tentokrát jsem ucítila osten studu - nebo to možná jen bylo to nalomené žebro. "Tak co bude?! Proč seš tady?! Mám svoji denní siestu!" zakřičela, a já zůstala jen zírat. Nechtěla jsem, aby na mě křičela. Nesnesla jsem křik. "Eh… em, magii? Chtěla bych se, hm, zlepšit a… Oni říkali, že-že mi- t-to spl… splníš," vykoktala jsem.
"Proč bych ti měla něco dávat?" dívala se na mě, jako bych spadla z nebe. Dokonce pohrdavě. "Ale- al, Život říkal že… že, ostatní taky-" nadechla jsem se, abych přestala koktat, když jsem viděla její pohled. "Že něco každému dáš… Musíš-"
"Nebuď drzá, pse!" rozlehl se zříceninou nepříjemný hlas. Byla jsem si jistá, že měl drápy a dělal rýhy na stěnách tohohle místa. I když mě strach držel přikovanou k zemi, neunikla mi myšlenka. Není náhodou taky vlk – pes? "Já umím číst myšlenky ty kryso!" zakřičela znovu, snad ještě hůř, než předtím. Sklopila jsem vyděšeně uši a stáhla ocas mezi nohy, což u Smrtí vyvolalo potěšený úsměv. Zabodla jsem pohled do země a odmítala hnout i kdyby jen chloupkem. "Bacha na měchýř, zlatíčko, nechci tu loužičky," rozchechtala se. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko. Nesnášela jsem ji, ale tenhle pocit přehlušoval strach a úzkost, která mi svírala hrudník snad ještě větší silou než bolest. "Neodpadni," prohodila vlčice najednou trochu mírnějším hlasem, ale to nevydrželo ani minutu. "Mám ráda mršiny, ale ne jenom polotuhé!" zamlaskala. I když nejspíš vážně chtěla, abych neodpadla, připlížila se ke mně jako had. Zůstávala mi na očích, než zmizela někde za mnou. Neodvážila jsem se zvednout hlavu, ani pohnout očima, které jsem stále měla zabodnuté v polozasněžené zemi. Nepřála jsem si nic jiného, než aby mi hlavu stále oblbovaly lysohlávky.
Uběhla minuta, možná dvě, ale zdálo se to jako půl hodina. Na šíji, kde se světlu ukazovala rána od zubů medvěda, jsem najednou ucítila teplý dech. Uniklo mi zasyčení, když se vzduch dotkl otevřené rány, ale nedočkala jsem se očekáváného zachechtání a nějaké další shazující poznámky. Nenáviděla jsem ji. Byla nepředvídatelná, a to mě frustrovalo, ať už jsem se ten pocit snažila blokovat jakkoliv. Zůstala jsem stát tiše, v očekávání, co bude Smrt dělat dál.
"Zeptej se, Wizku," zašeptala hlasem, který mi rozehnal husinu až do konečků prstů. Vyděsilo mě, že znala mé jméno i bez představování, ale nepřekvapovalo mě to. Samozřejmě, že to věděla, jen já všechny pokládala za rovnocenné. Zatnula jsem zuby, abych takovou myšlenku zahnala. Nechtěla jsem jí dát další důvod, proč na mě ječet. Zatím se mi zdála výrazně bipolární a nechtěla jsem to riskovat. Ne, když už mě strach pomalu opouštěl a zůstávala jen ta zpropadená úzkost. Děsilo mě už jen to, že věděla, z jakých dalších důvodů jsem tu. Měla jsem čas jen pár sekund na to, abych se rozmyslela, na koho se zeptám. "T-" nestihla jsem to. "Tana?" vypustila, a z jejích úst to znělo ošklivě. Hnusilo se mi to, a nezabránila jsem trhnutí, které bylo částečně způsobeno i neustálým zatínáním svalů. Tělem mi tak zároveň projela bolest i z nalomeného žebra a smísila se s bolestí vzpomínek. Netušila jsem, jak dlouho jsem ještě mohla vydržet. Třásla jsem se jako ratlík.
"Přestaň se chovat jako zbabělec!" zaječela Smrt najednou, což mě donutilo sebou znovu trhnout a způsobit si další bolest. Zatnula jsem čelist, ale ne včas a unikl mi přidušený vzlyk. Vlčice zavrčela, ale nejspíš se mě rozhodla trochu šetřit. V jejím… rozmezí. "PROČ ti na ní tolik záleží?! City? Ne! Přátelství? Ne! Pouto? Ne!" zaskřípala zuby a já byla nucena sklopit hlavu ještě víc k zemi. Byl to příšerný zvuk, a navíc jsem se snažila skrýt slzy, které mi začaly téct po tvářích. Ne kvůli tomu, co říkala – což mě dohánělo k šílenství. Jen proto, že na mě křičela. Nesnášela jsem to. Chtěla jsem, aby se všechno zastavilo. Aby bylo ticho.
"Jediné, na čem ti záleží jsou vzpomínky! A ty jsou k NIČEMU!" Cítila jsem, jak mi Smrt stále dýchá za krkem. Doslova. Její hlas tvořil na tomto místě ozvěnu a mě se pomalu do myšlenek dostával vetřelec v podobě přání posledního nádechu. Nezavrtěla jsem hlavou, abych ho vyhnala. "Vzpomínky tě drží živou. Zapomeň. Zůstaň se mnou," zašeptala sladce, a já se myšlenek na svůj pobyt zde nemohla zbavit. Zatnula jsem zuby. Tana byla naživu – věděla jsem to, a i když mě k ní pojily už jen vzpomínky, odmítala jsem je zahodit. Pokud jsem se tím pádem měla dál utápět v úzkosti, pak fajn.
"Mám tohle," vydechla jsem. Hlas se mi třásl a přeskakoval na několika místech, ale i tak jsem ze sebe dokázala vysypat spoustu šutrů. A kytek – vlastně skoro všechno, co jsem měla, jen, aby mi Smrt dala to, pro co jsem přišla a já mohla utéct. Otřela jsem si do tlapky mokré tváře a tvářila se, jako že jsem její nabídku přehlédla. Měla jsem pocit, že se mi brzo rozskočí srdce, ale i tak jsem se snažila vypadat jako někdo odvážný – v čemž jsem selhala už při prvních krocích do zříceniny. Prosím, prosím, nech mě jít. Slyšela jsem, jak pod mými myšlenkami Smrt znechuceně zasyčela a konečně se přesunula ze svého místa za mým krkem. Stanula přede mnou a já si uvědomila, že se před ní v podstatě klaním. Zůstala stát, pohled upřený na mně, ale její slídivé tlapky už si všechno bohatství vzaly. Užívala si pohled na někoho, kdo měl očividně blízko k srdeční příhodě.
"Magie je prokletí," zavrčela a znovu zaskřípala zuby. Ten zvuk mi vysílal varovné signály do celého těla a na zádech se mi zježila srst, za což jsem si vysloužila hlasitý, spokojený smích. Její slova mi někoho připomínala, ale nedovolila jsem si dovolit jedinou myšlenku, která by mě tu zdržela. "Vypadni," řekla prostě, hlas pevný jako skála. Vrhla jsem oči ze země na ní a když jsem se setkala se zářivě zelenou, rychle jsem je zase odtrhla. "Ale-"
"Řekla jsem ať vypadneš! Chceš snad vyprovodit?!" zaječela, a v jejím hlase jsem nějak poznala, že si už jen užívá mé utrpení. Otočila jsem se na patě a tušila jsem, že její pohled v zádech mě bude pronásledovat ještě dlouho.
"A kuře?" Zastavila jsem se v půlce kroku, ale neotočila se. Neodvážila jsem se, sotva jsem se držela na všech čtyřech, jak jsem se třásla. "Když mi sem s povodní pošleš nějakou dušičku, možná na tebe příště nebudu tak přísná," zazpívala sladkým hlasem, a to mi stačilo k tomu, abych sebrala zbytek kuráže a začala zdrhat plnou rychlostí, což bylo vzhledem k žebru dost těžké – a dost bolestivé, ale bylo mi to jedno. Strach byl silnější, a její pisklavý smích mě pronásledoval ještě dlouho po tom, co jsem ji ztratila z dohledu.

//Západní Galtavar přes Jedlový pás

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
//OBJEDNÁVKA

ID - M02/VODA/1 za 20 ametystů.
ID - M03/VODA/5 za 110 ametystů, 88 safírů a 2 opály.

Celkem 220 drahokamů, sleva 20% = 176 drahokamů = 130 ametystů a 46 safírů.

V úkrytu budu tak mít v drahokamech 7 opálů, 42 safírů a 0 ametystů.

Vodu budu mít naplno.

//Ageronský les

Svět se znovu zatočil, tentokrát více zprudka, a mě bylo najednou trochu špatně, ale nezvracela jsem. Pořád mi to přišlo spíš k smíchu – a bolel mě z toho chechtání celý vlk, ale když ono bylo všude najednou tak nádherně. I když nebylo ještě úplné teplo, já se cítila jako v ráji. Byla jsem si jistá, že mi Artur odpustí, a se zamilovaným úsměvem se podívala na bílý sníh pod sebou. Stoprocentně mi odpustí.
Vzpomněla jsem si na nádheru ve vedlejším lese a rychle zvedla hlavu, abych se mohla kochat i tady. Barvy už nezářily tak jasně, ale možná to byla ještě větší nádhera! Alespoň mě nepálily oči. Nebe se pořád z mého pohledu zdálo bez mráčků a azurově modré, jen postrádalo slunce. Bylo to… Dechberoucí. Takové nebe bych dokázala mít nad hlavou celý den i celou noc. Ale na zemi to bylo ještě lepší! Stromy se zdály hnědé jako nikdy předtím, jako oči vlků s magií předmětů. Nebo jako Tati! Nadšeně jsem nad vzpomínkou na malé vlče poskočila, což mi připomnělo bolest na hrudi, která mě naštvala. Trucovitě jsem sebou hrcla na zem a kdyby to šlo, překřížila bych si tlapky na hrudi. "Tsssss!" zasyčela jsem a měla jsem chuť vrazit si na bolavé místo facku jako trest, ale zachovala jsem si alespoň trochu zdravého rozumu.
Tělu bylo prominuto a v sekundě jsem znovu stála na všech čtyřech. I tady nic neopadávalo! A všude bylo tolik odstínů zelené! LISTOVÁ! Zelená, smaragdová, tyrkysová, pastelová, jedlová,…! Čím víc barev jsem vyjmenovávala, tím víc se svět kolem točil, až jsem musela přestat, ale i tak jsem nepřestala do korun stromů nadšeně koukat. "Tohle musím někomu ukázat!" vyjekla jsem nechtěně nahlas, ale nepozastavila jsem se. Tenhle les byl stejně výjimečný jako ten předtím, a to už jsem nemohla nechat bez povšimnutí. Začala jsem se proplétat mezi blízkými stromy a ignorovala bořícího se Artura pode mnou. Bylo to dokonalé místo – žádné nebezpečné zákruty, žádné podezřelé úkryty – a těch barev, ó těch barev. "Zelenááá!" poskočila jsem, za což jsem si vysloužila další bolest, ale pořád se mi ji podařilo potlačit někam do zadního koutu mysli. Musela jsem to nejdřív někomu ukázat, jiná verze neexistovala.

//Stará zřícenina

//Erynijský les přes Armanské hory

Po dalším dlouhém výšlapu přes hory jsem zase stanula v lese. Pousmála jsem se – a vlastně jsem ani nevěděla proč. Všechno tu bylo tak… jiné. Barevnější, dokonce i ten sníh na mě pisklavým hláskem promlouval, abych tu s ním zůstala navždy. Rozesmála jsem se a protočila oči, jen abych se setkala s azurově modrým nebem, i když slunce bylo ve skutečnosti schované za mraky. Hohohohohohoho. Ušklíbla jsem se a sklopila hlavu směrem dolů a ke krku, abych zkusila, jestli budu mít druhou bradu. Proč že mě to zajímalo?
Naprosto unešeně jsem sledovala stromy, které v jednu chvíli byly normální a v druhou se zoufale natahovaly k nebi. A přitom tu všechno bylo tak zelené! Jako v létě, jen… Jasnější. A Gallirea se taky trochu točila, když už jsme u podobností. Ne způsobem, kdy bych klopýtla a rozbila si o něco tlamu – ale příjemně se houpala. Bylo mi teplo a nechávala jsem se unášet zelenohnědými jehličnany, zatímco mi teploučký sníh omýval tlapky od špíny. "Děkujů," zašvitořila jsem s protáhlým jako babička na své vnouče.
Pokračovala jsem. Tlamu jsem měla mírně pootevřenou a oči doširoka rozevřené – a ještě víc jsem je pootevřela pokaždé, když se barvy znovu rozjasnily. Úplně jsem zapomněla na raněné žebro nebo krk, i když mi přišlo divné, že pořád tak divně kulhám. "Ty jsi chromá!" vyjekla jsem a začala se neuvěřitelně smát. No co? Připadala jsem si vtipná.
Malátnými kroky jsem se pomalu přesouvala pryč z lesa, ale vlastně se mi nikam nechtělo. Bylo tu všechno tak barevné! Nádherné nebe, které mi sem tam zastínily zářivě zelené smrky – toužila jsem si adoptovat zdejší sníh, a hlavně ulehnout do všeho toho mechu, který les dělal ještě více jedinečným. Cítila jsem, jak mi na tlapku dopadlo něco mokrého. Slina. Co kdyby mě někdo viděl? Znovu jsem se začala smát, protože to bylo absurdní. A co že jsem tam vlastně dělala?
Věnovala jsem lesu poslední pohled, protože jsem si jen chtěla užít další takhle rozzářené místo. Přísahala bych, že se mě sníh snažil udržet na místě, ale já se nenechala. "Nene, tytyty!" zakňučela jsem na bílou hmotu a abych dokázala pointu, věnovala jsem sněhové břečce pořádný plácanec. "PROMIŇ!" vyjekla jsem okamžitě, když se sníh rozprskl do všech stran. "Já ho zabila!" pokračovala jsem a po tvářích se mi začaly koulet slzy. "Arture!" pokračovala jsem v křičení na zem pod sebou. Co když to viděly veverky? Problesklo mi hlavou a cukla jsem pohledem ke stromům. Utíkej! Ať si z tebe neudělaj oříšek! Vykvíkla jsem a otočila se na patě, utíkajíc pryč. Stromy se zdály čím dál tím blíž k sobě, ale stejně se svět pořád příjemně houpal – a ty barvy. Jenže chudák Artur.

//Jedlový pás

//Řeka Mahtaë (sever)

Byla jsem si skoro jistá, že než dojdu alespoň k prvním stromům, už bude znovu poledne, ale nakonec mě pořád vítal měsíc. Kulhala jsem na levou stranu, i když mě tlapka vůbec nebolela – snažila jsem se jakýmkoliv způsobem nezatěžovat zlomené, nalomené či naražené žebro. Ať to bylo cokoliv, bolelo to jako čert a každou chvíli mi uniklo vzlyknutí nebo osamocená slza. Oči mě od nich pálily, a navíc jsem se celá třásla zimou způsobenou mým pádem do vody. Toho medvěda jsem měla na jednu stranu chuť zabít a na druhou jsem litovala, že jsem mu nepomohla ven z vody – a tyhle rozdílné myšlenky byly snad ještě horší, než bolest, která mi každou chvíli cukla celým tělem.
Cítila jsem, jak mi po tlapce stekl malý potůček krve z rány na krku a to byl moment, kdy jsem se rozhodla, že kašlu na všechny zásady a pravidla zimy. Něco tu být musí. I kdyby zamrzlého. Obloha už začínala nabírat spíše modravou barvu, což mi prozrazovalo příchod dalšího dne. Uznala jsem, že by mi světlo při hledání nemožného pokladu trochu pomohlo, ale překvapily mě myšlenky na smrt. Dramaticky jsem se zarazila v pohybu a překvapeně zavrtěla hlavou. Byla jsem zvyklá, ale i po sté to bylo, jako by mě něco přetáhlo pánví po hlavě. Super. Nenáviděla jsem fakt, že dny plynuly tak rychle. Nic jsem ještě nedokázala.
Zatnula jsem čelist, jednak proto, že při každém kroku vpřed mi tělem pulzovala bolest a taky, abych myslela na něco jiného. Začala jsem se koukat po okolí. V tomhle lese jsem ještě rozhodně nebyla. Stromy tu byly převážně zelené – sníh z většiny větví smrků už stihl opadat, ale sem tam se mi naskytl pohled na oblohu skrz osamocený opadaný strom. Na rozdíl od předchozího lesa, kde jsem se takhle zastavila, se tady dalo alespoň trošku normálně chodit a nemusela jsem dělat moc pohybu – za což jsem byla vděčná nejen já, ale i můj hrudník. Žádné kopce, jen roztávající sníh mi tvořil pod tlapkami nepříjemný pocit propadání se. Připomnělo mi to moment, kdy se nade mnou uzavřela ledová voda, a byla jsem si jistá, že bez traumatu jsem z toho neodešla. Byla jsem od řeky už moc daleko, ale pořád se lesem neslo šumění vody. Ještě nemohlo být takové teplo, aby led roztál úplně, a tak jsem předpokládala, že je tu někde vodopád. Píchlo mě u srdce – tentokrát ne z žebra – když jsem si vzpomněla na Izumiho. Napadlo mě, kde mohl být, ale víc jsem mu nevěnovala ani jednu další myšlenku.
Začala jsem se koukat pod náhodné kořeny stromů a mezi osamocené keře, které tu stály. Snažila jsem se použít co nejvíc svých smyslů, ale pochybovala jsem, že bych něco našla. Doufala jsem alespoň v kořínky v zemi, ale bylo těžké hrabat se zlomeným žebrem – tudíž s jednou tlapkou a bez většího skákání. I tak jsem to zkusila na jižnější straně lesa, kde přes větší hluk listnatých stromů koukalo do Gallirei slabé ranní slunce. Ani jsem si nevšimla, kdy se noc přehoupla v další den, ale byla jsem za trochu světla vděčná. S dalekozrakostí bylo všechno ve tmě složitější.
Začala jsem opatrně jednou tlapkou hrabat, ale nakonec jsem to nevydržela a přidala i druhou. Šlo to snad ještě pomaleji, ale alespoň jsem u toho tolik neskákala. Zakňučela jsem, když mi asi potřetí tělem projela bodavá bolest – přesně v moment, kdy jsem mizející sníh odrhnula natolik, abych se dívala na hlínu pod ní. Vybrala jsem si místo mezi kořeny stromu, kde jsem předpokládala, že by nějaké kouzelné houbičky matky přírody mohly být. Trochu jsem zaváhala, vzhledem k rozšiřující se bolesti, ale pokračovala jsem v hrabání i přes hlínu. Musela jsem přidat i drápy, abych se dostala skrz zamrzlou zem, ale nakonec jsem pod sebou měla úctyhodnou jamku. Šlo těžko říct, co je co – ale kořínky v tom byly a mě bylo v podstatě jedno, co to je, jen jsem doufala, že se na mě Život kouká a modlí se za mě.
Zabořila jsem čenich do hlíny a chvíli jen obdivovala vůni. Jaro. Nenechala jsem se však rozptýlit dlouho a s jemným zaváháním jsem si nabrala hrstku do tlamy. Začala jsem plivat hlínu všude kolem, a přitom se snažila udržet si bílé kořínky, které se mi podařilo vytáhnout. Vykvíkla jsem, když mě z prudkých pohybů opět překvapila bolest, a bez větších lelků spolkla všechno, co mi v tlamě zbylo – včetně záhadných kořínků. Stála jsem tam jako pitomec asi minutu, než jsem usoudila, že to nejspíš bylo naprosto k ničemu. Mohla jsem akorát pokračovat dál – v bolestech.

//Ageronský les přes Armanské hory
//Bolestné v podobe krvavých vlčích makov pristálo v úkryte...
//Děkuju moc <333

//Když mám prozkoumat 3 hvozdy/lesy a sníst lysohlávky, mohu lysohlávky sníst ve druhém lese a tím pádem poslat potom 4 posty (2 prozkoumání lesa se snězení,, 1 zfetované zkoumání lesa a 1 zfetované bloudění někde jinde? Jen, jestli to dobře chápu.

// Edit: klidně takhle jak píšeš :) možností (kombinací) může být více

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Znovu jsem se nechala obejmout roztávajícím sněhem, ale to už mi to prokleté jezero zmizelo z očí. Tušila jsem, že se znovu jen tak nezvednu, ale bylo mi to jedno. Kůže na krku mě nepříjemně pálila a to jsem ještě dostatečně nezmínila bolest žebra. Dávala jsem si pozor, abych se nehýbala moc zprudka. Chtěla jsem si pokud možno zachovat obě plíce. Toužebně jsem zaměřila pohled ke vzdálenému lesu, který mi byl tak známý, ale ovládla jsem se. Pořád jsem měla nevyřízený obchod se Smrtí a když už jsem se vláčela takovou dálku na jih, nemohlo mě zastavit ani zlomené žebro. Snad.
Po chvilkovém odpočinku jsem se rozhodla znovu vstát. Trhavě jsem se nadechla, když se mi to napoprvé nepodařilo a při pádu se mi zatřásl hrudník. No do... Zatnula jsem zuby a bez větší přestávky to zkusila znovu, a tentokrát jsem vypadala jako hříbě, když se snaží poprvé postavit - ale udržela jsem se ve vzduchu. Oči mě pálily od zaschlých slz, takže jsem uvítala další várku, když jsem se snažila rozdýchat bolest. Zadívala jsem se do lesa a přemýšlela, jestli by se někde dalo najít něco, na čem bych se sjela. Blázne. Napomenula jsem se a zavrtěla hlavou. Jenže bolest byla větší než jakákoliv zima.

//Erynijský les

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Unavenými kroky jsem došla k další vodní ploše. Netušila jsem, jestli jsem šla správným směrem, ale i tak mě jezero potěšilo. Led se na krajích pomaloučku uvolňoval a propouštěl trochu vody, takže jsem se mohla po dlouhých měsících normálně napít. Nadšeně jsem zastříhala ušima a doklusala až ke břehu. Sklonila jsem hlavu a začala hltat ledovou vodu, která mě nepříjemně bodala v hrdle, ale tvořila dobrý pocit v žaludku. Blaženě jsem si povzdechla a chvíli jen zírala na stále přimrzlou plochu. Těšila jsem se, až led roztaje úplně a v odraze bude vidět měsíc. Moje první léto bez rodičů – bez někoho, s kým bych mohla sledovat hvězdy nebo pojmenovávat mraky. Sklopila jsem zklamaně uši k hlavě, ale nenechala se myšlenkami ovládnout na dlouho. Připomněla jsem si pravý důvod své cesty zpět na sever – Smrt. Uši jsem tak okamžitě měla znovu narovnané v pozoru, jako by mi mohla ta osoba začít každou sekundou dýchat na krk. Netušila jsem, kde se ten strach vzal. Nikdo ji nepopisoval tak děsivě – a možná jsem byla jen paranoidní a děsilo mě obyčejné jméno. I když… Se Smrtí v růžových šatičkách jsem také nepočítala.
Procvič si, co řekneš. Přikývla jsem, jako bych vedla konverzaci s někým dalším. Nechtěla jsem riskovat, že bych se zakoktala a letěla ze zříceniny jako kus šutru. Paranoidní. Jsi paranoidní. Frustrovaně jsem nad sebou vydechla. Vážně to nemohlo být tak špatné. Představovala jsem si Smrt podobně jako Života, normální vlk se zvláštními barvami a možná trochu přísnější. Jen trošku. I když Život se na to tvrzení zrovna dvakrát netvářil. Netušila jsem, jestli jsou lepší myšlenky na smrt způsobenou Smrtí, nebo nadměrné přemýšlení i nad kouskem šutru.
Z podivného transu mě vytrhl až nepatrný pohyb v zorném poli. Vzhledem k předchozím myšlenkám mi tělem projelo nepříjemné mrazení, které mě donutilo uskočit – naštěstí tišeji, než jsem ke svému štěstí předpokládala. Pootočila jsem hlavu směrem, kde mě stín překvapil a lhala bych, kdybych řekla, že mi nespadla čelist. Smrt. Smrt je rozhodně lepší. Zhodnotila jsem, když jsem ze vzdálenosti ani ne pěti metrů sledovala mohutný stín, který mi prozrazoval, že zásoby před zimou byly dostatečné – ale teď už nebylo co jíst a byla jsem si jistá, že to se medvědům zrovna dvakrát nelíbilo. Snažila jsem se rychle mrkat, jako bych se mohla každou chvíli probudit, ale nepomáhalo to. Medvěda jsem v životě z takovéto vzdálenosti neviděla, nikdy jsem nemusela řešit, jak před ním utéct. Jak rychle vůbec běhali?
Snažila jsem se tiše našlapovat a jít pozadu, aby mě ničím nepřekvapil. Strach jsem teď měla větší, než když jsem se obávala Smrti. Sakra. Sakra. Sakra. Hlavou se mi nehonilo nic jiného, než nadávky všeho druhu, když se hnědý stín pootočil mým směrem a já zahlédla záblesk černých očí. Tohle je konec. Došlo mi, když medvěd udělal malý, ale jistý krok mým směrem a znovu se zastavil. Chtěla jsem se dát na útěk, vážně chtěla, ale přimrzla jsem na místě. Ani jsem nevěděla, jak se ta hnědá koule ocitla přímo přede mnou a mně nezbylo nic jiného, než se vydat na rozmrzající ledovou plochu – a teprve potom jsem začala utíkat.
Hned, jak jsem prudkými pohyby dopadla na led, uslyšela jsem praskání, které nikdy nechcete slyšet. Moc jsem nedoufala, že bych se dokázala dostat na druhý konec jezera, ale nedovolila jsem si myslet. Pořád ve mně hořel plamínek naděje, když se medvěd, pravděpodobně poháněný hladem, vydal na ledovou plochu za mnou. Na rozdíl ode mě mu zimní spánek neubral na hmotnosti tolik a led se pod ním začal rychle propadat, ale ten šmejd stejně pokračoval a nechával mě vyhýbat se ledu, který se převracel nad hladinu a padal zpět pod ni. Tlapky mi padaly do ledové vody a už jsem ani nepočítala, kolikrát mi úzký let protnul kůži a zabarvil vodu trochou krví. Nakonec jsem se na kluzké ploše neudržela, a i když jsem se vyhnula propadající se díře, sklouzla jsem do druhé a čenich mi zaplnila voda.
Tělem mi projela štípající bolest, ale netrvala moc dlouho – vystřídala ji totiž jiná. Nepadala jsem pod hladinu moc dlouho a kůži na krku mi protnuly ostré zuby, které mě donutily ještě pod vodou vyjeknout, což samozřejmě zapříčinilo, že veškeré tekutiny v mém těle byly nahrazené jezerem. Mokrou srst jsem najednou měla znovu vystavenou nočnímu vzduchu a moje místo pod hladinou jsem si vystřídala s medvědem, když jsem letěla vzduchem a s křupnutím dolehla asi o dva metry dál. Okamžitě jsem se zvedla, neboť se pode mnou led začal okamžitě propadat – a teprve potom jsem si byla jistá, že mi ta koule zlomila žebro – a samozřejmě protnula kůži na krku. Znovu jsem bolestí vyjekla a vyplivla zbytek vody, který se mi dostal do oběhu. Už jsem měla být tak čtyřikrát mrtvá. Pokračovala v útěku na nejbližší břeh a po tvářích mi tekly slzy od bolesti, stejně jako se spolu s křupáním ledové plochy a mručením medvěda mísily vzlyky.
S výkřikem jsem se vyškrábala na břeh a odpadla se zadními tlapkami ještě stále ve vodě. Zůstala jsem ležet na boku, oči pevně sevřené a zuby bolestivě zatnuté, abych přehlušila bolest v hrudníku. Dovolila jsem si pootevřít oči jen na moment, abych zkontrolovala situaci medvěda, který k mému překvapení celkem úspěšně zápasil se svým bojem udržet si alespoň hlavu nad hladinou. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo mi ho líto – než mi tělem nanovo projela smíšená bolest krku a zlomeného žebra.
Zakňučela jsem, když jsem se pokusila vstát. Nebylo úplně v pohodě ležet v podstatě stále zimním prostředí, celá mokrá, s krvácející ránou a zlomenou kostí. Měla jsem nutkání použít magii a smést to příšerné stvoření pod vodu, ale ubránila jsem tomu. Nechtěla jsem tam skončit taky, a navíc jsem potřebovala co nejrychleji zmizet s co nejmenší bolestí. A tak jsem zatnula zuby, než mě bolela čelist a se zadrženým dechem se zvedla na všechny čtyři. Z hrdla se mi dostal přidušený vzlyk, z čehož vznikl nelidský zvuk, ale zůstala jsem stát. Doufala jsem, že mě tma skryla, a i kdyby se medvěd dostal ven, nechytil by mě. Nebezpečí jsem si mohla odpustit.
Dělala jsem velmi, velmi pomalé kroky a každou chvíli se musela zastavit, ale nakonec mi mručení medvěda splynulo se zvuky z okolí. Ještě jsem neumřela.

//Řeka Mahtaë (sever) přes Medvědí řeku

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Odpojila jsem se od zamrzlé řeky a zasněžená louka mě zavedla akorát k dalšímu jezeru. Sníh, který začínal pomalu ale jistě roztávat, každý můj pohyb ztěžoval a já to na chvíli zabořila na břehu. Proč že jsem se tak najednou rozhodla navštívit zdejší podivnosti? Problesklo mi hlavou. Měla jsem vyměněné drahokamy a moc dobře jsem věděla, že bych mohla čekat i dalších sto let, než bych za Smrtí šla, ale už jsem se nechtěla otáčet. Stálo to hodně přemlouvání, ale neotočila jsem se, i když mi Borůvkový les začínal zase chybět. Určitě už se tam někde objevovaly pupeny. Už abych byla zpátky.
Na tváři se mi rozvinul nechtěný úsměv, když jsem tohle místo poznala. Vypadalo to tu tisíckrát jinak, než na podzim, ale poznala jsem ho. Přitom jsem nevypadala moc jinak, kosti mi čouhaly všemi směry stejně jako minule. Jídlo! Skoro jsem cítila, jak se mi rozzářily oči. Bylo znatelně tepleji - i když se mi to možná jen zdálo vzhledem k tomu, že jsme teď byli zvyklí na neuvěřitelnou kosu - ale i tak to znamenalo návrat alespoň nějaké zvěře. Lov. Zase jsem trochu poklesla, ale nemyslela na to. Instinkt. Byl to instinkt a nemohla jsem ho ztratit úplně.

//Medvědí jezero přes Středozemní pláň