Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná jsem stihla usnout, možná ne - každopádně když mě něco probudilo, první, co jsem po otevření očí viděla, byl Duncan. Život mě nemá rád. Usoudila jsem a zabodla pohled do země tak, jak jsem byla zvyklá. Ignorovala jsem jeho poznámky a snažila se soustředit jen na ty důležité věci z jeho slov. Přemýšlela jsem, jestli mu říct, že z něj budu mít do konce života trauma - ale to přemýšlení bylo naprosto zbytečné, protože takovou věc bych z pusy v životě nevypustila. Ale myslela jsem si to.
Jeho dotaz mě trochu zarazil. Nevěděla jsem, jakou magii používal - měl koneckonců zlaté oči, ale i kdyby ho nějaká jiná barva prozradila, stejně bych ho nevyzvala. Potřebovala jsem někde vyzkoušet, jestli Smrt splnila moje přání, ale nechat se usmažit, pohřbít nebo cokoliv jiného zrovna od něj mi nepřišlo jako dobrý nápad. Fakt, že se na světe promenádovaly ještě jiné magie než jen elementy, mi navíc úplně unikal. Takže jsem ve finále jen pokrčela rameny a zavrtěla hlavou. "Ne," vydechla jsem, opět pro jednou hláskem pomalu tišším jak vzduch, za což jsem se ihned proklínala, ale muselo mu to stačit.

//Smrkový les přes Řeku Mahtaë (sever)

Dobelhala jsem se na další neznámé místo. Místo zkoumání jsem to ale zabořila u nejbližšího kamene a začala litovat snad úplně každého slovíčka, které jsem za posledních dvacet čtyři hodin pronesla. Proč jsem byla tak blbá a chtěla se kamarádíčkovat? Na to jsem neměla. Ani jsem nevěděla, kde jsem vzala domnění, že bych to třeba mohla zvládnout. Zakňučela jsem, když se mi hruď nepříjemně sevřela úzkostí a zakňučela podruhé, když jsem si vzpomněla na nalomené žebro. Chtěla jsem to skončit hned, ale místo toho jsem jen zavřela oči a snažila se dýchat. Nádech. Výdech. Chvíli jsem ten jednoduchý úkol následovala, než mě zase ovládly myšlenky a já byla duchem úplně někde jinde. Nevěděla jsem, kde je Tati. Ztrapnila jsem celou svoji osobnost u dvou vlků, o kterých jsem nic nevěděla - a kteří mohli rozšířit do celé Gallirei, jak neschopná vlastně jsem. Neschopná. Neschopná. Dvakrát jsem bouchla hlavou do kamene, než jsem usoudila, že to nebyl nejlepší nápad. Místo toho jsem se uvelebila v klubíčku na zemi a zavřela oči. Ve tmě se stejně litovalo slov nejlépe.

Přivřela jsem oči, když první, co jsem uslyšela, byla poznámka na můj zjev. Kdyby to šlo, zmenšila bych se na úroveň mravence, ale místo toho jsem sebou jen nepříjemně ošila a zabodla pohled do najednou neuvěřitelně zajímavé země. Musela jsem se soustředit na jeho další odpovědi, ale uměla jsem si představit, co ta čtyři slova udělají, až budu sama. Nebyla jsem na vlka naštvaná - sama jsem ty kosti viděla. Místo toho jsem byla naštvaná na sebe, tak, jak to mělo být. Co že tady ještě děláš? Probudila jsem se ze svého transu, do kterého mě vlk nemilosrdně hodil a radši poslouchala, co mi říká. Nelíbilo se mi ani jedno slovo od něj a najednou jsem chtěla přesný opak toho, co jsem chtěla před pěti minutami - vrátit se zpět k jezeru a zůstat tam s tím druhým vlkem. Sice to byl větší trapas, než s Fiérem, jak se mi představil, ale alespoň jsem nebyla odsuzovaná jako hadrová panenka.
Všechny smečky, které vyjmenoval, mi nic neříkaly. Zapsala jsem si do svého imaginárního listu, abych si obnovila informace o Galliree a zároveň si vyslechla další narážky, tentokrát na smečku. Pokrčila jsem rameny a na odpověď pouze přikývla. Nechtěla jsem plýtvat slovy na někoho takového a taky jsem měla co dělat, abych nezapomněla dýchat, takže i kdybych mu chtěla cokoliv oplatit, nejspíš by ze mě vylezlo jen kvičení. Pořád jsem si také udržovala pohled v zemi a sledovala jeho špinavé tlapky. Ani on nebyl nejkrásnější, ale ta myšlenka tu situaci moc nezlehčovala.
Pořád jsem jen přikyvovala, když ze sebe chrlil až moc zbytečných slov. Nestačilo říct ne? Napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekla. Mohla jsem si myslet co jsem chtěla, ale srdce mi svírala úzkost a tlamu jsem měla zavázanou imaginárním provazem, takže jsem si v klidu vyslechla všechno, co mi potřeboval sdělit. Alespoň odpověď a to jméno jsem znala - a jeho postoj ke smečkám jako bonus. V duchu jsem se znechuceně zatvářila nad jeho poslední poznámkou. "Jo," vydechla jsem po dvou vteřinách příšerného ticha a zvedla se k odchodu. "Tak jindy," Nikdy. Upřesnila jsem si, stejně jako u vlka předtím. Už jsem si ani nemohla vzpomenout na důvod, proč jsem v první řadě s tímhle verbováním začala.

//Úzká rokle přes řeku

//VVJ přes řeku

Kroky mě zavedly zpět do lesa, který mě nedávno zavedl za Smrtí. Už jen přítomnost tady mi naháněla hrůzu, no pokračovala jsem. Čím dál od jezera a toho vlka jsem byla, tím lépe. V hlavě jsem si přehrávala každou část toho rozhovoru - i když to byly tak dvě věty, bylo to příšerné. Alespoň pro mě, i když mi přišlo, že jsem si to moc brala. Koneckonců se nic nestalo a oba jsme se chovali dost trapně – no nemohla jsem se té úzkosti zbavit. A sotva jsem se dostala pryč z jedné trapné situace, už jsem mohla skákat do druhé. Zastavila jsem veškerý pohyb a sledovala vlka zpoza stromů. Tentokrát to byl celkem normálně zbarvený vlk, až na jeho ucho. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. Narodil se s tím? Nebo ho někdo zranil? Skoro jsem cítila, jak mě pod tou myšlenkou bolí vlastní ucho, i když s ním nic nebylo.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli to udělat znovu. Poprvé jsi udělala chybu. Můžeš to zkusit znovu. A hlavně si nikoho nenaverbovala. Kdo říkal, že se můžeš zastavit? Ne často jsem dotahovala věci do konce, ale tohle bylo celkem příjemné zpestření každodenního života. Tedy, příjemné v rámci možností. Bylo to něco jiného, ano, to byla ta příjemná část. Fakt, že jsem musel překonat všechny svoje úzkosti a fobie a projít si jimi po každém setkání znovu, už tak příjemný nebyl. I tak jsem udělala stejný proces, jako před tím, jen jsem si připravila, co chci vlastně říct. Ahoj. Jsem Wizku z Borůvkové smečky a hledám nové tváře. Měl bys zájem? Nervózně jsem vlka ze svého úkrytu sledovala. Až ten den jsem si uvědomila, že s opačným pohlavím se mi mluví podstatně hůře než se stejným. Obviňovala jsem Duncana.
Zavrtěla jsem hlavou, abych přestala přemýšlet a než jsem se stihla znovu nadechnout, udělala jsem kroky v před, čímž jsem odhalila svoji přítomnost. Teď nebo už nikdy. "Ahoj," začala jsem. Úspěch, i když se mi hlas trochu třásl. Na to už jsem si ale zvykla. "Ehh, já jsem Wizku z Borůvkové smečky a… prostě hledám nováčky. Máš zájem?" selhání, takhle nějak bych to nazvala. Měla jsem chuť sebou praštit o strom, ale zůstala jsem před vlkem nehnutě stát. Celá ta věta zněla neuvěřitelně falešně – a taky že jo, protože jsem měla pocit, že za chvíli omdlím, i když hlásek jsem měla jako nadšené malé štěně. Sel-há-ní.

Nevěděla jsem, co z vlkovi tváře vyčíst. Čekala jsem, že na mě bude zlý a bude se mračit víc jak to šílené jarní počasí, ale nic takového se nestalo, takže jsme tam chvíli stáli oba v tichu s překvapenými výrazy. Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu, ale i tak jsem měla čas si vlka alespoň trochu prohlédnout. Neměl oko, to bylo kupodivu to první, co mě upoutalo. Po tom, co na mě nezačal ječet, jsem usoudila, že to byla podobná osobnost jako Zakar. Pak už to bylo všechno ostatní, zelené odznaky, pár jizev, a hlavně rozpůlené tělo. Napodobila jsem jeho naklonění hlavy. Byla jsem si jistá, že tohle zbarvení nebylo normální. Byl jiný, hodně odlišný od ostatních vlků – a i když jsem chtěla zdrhat s ohnivou čárou za mnou, musela jsem uznat, že to byl nejzajímavější vlk, kterého jsem tu potkala. Možná to taky bylo tím, že to, co z něj vyšlo, by se dalo srovnávat s mým nešikovným pozváním. Sice to bylo odmítnutí, ale vylétlo ze mě úlevné vydechnutí. Ne, že bych ho ve smečce nechtěla, ale trapnost konverzace se dala krájet z obou stran.
Trochu jsem přimhouřila oči, když dodal, že svůj les nemohl najít. Vlastně jsem z něj ani smečku necítila, ale taky jsem se nijak nesnažila ho očenichat. To bylo to poslední, co bych udělala, spolu se spoustou dalších zakázaných věcí v mém světě.
"Aha," poznamenala jsem a pokývala hlavou, no zůstala jsem stát bez hnutí na místě a stále v hlavě rozebírala jeho odpověď. Vstávej! Potřásla jsem hlavou a nervózně si odkašlala. "Erh, eh, no-. Wizku, jsem Wizku," vysoukala jsem ze sebe, abych nezůstala nic dlužná a rozešla se pomalu k odchodu. "Tak zase jindy!" Spíš už nikdy. Zavrtěla jsem hlavou a jakmile jsem se dostala dost daleko, rozklusala jsem se, aby ze mě déšť a vítr smyl to příšerně trapné setkání. Ani jsem si neuvědomila, že se od Borůvkového lesa vzdaluji – prostě jsem běžela. Doufala jsem, že to vlk rychle zapomene, protože já jsem věděla, že za deset let toho budu na smrtelné posteli pořád litovat.

//Smrkový les přes řeku

//Cedrový háj

Tlapky mě zavedly zpět k rozvodněnému jezeru a trvalo mi dobrých pět minut chůze podél břehu, než jsem si uvědomila, že mě nikdo nenásleduje. Přemýšlela jsem, jestli začít mlácením hlavy o zem, skokem do hluboké vody nebo nadáváním. Já ji přetrhnu. Zavrčela jsem, ale nevracela jsem se zpátky. Musela jsem se chvíli uklidňovat tím, že Tati už není malá fazole uprostřed zasněženého lesa, která se třásla kvůli nešikovnému lovu – a nakonec jsem pokračovala ve své vlastní cestě. Už je dost velká. Má i kamaráda, který není ze smečky. Jednou už byla pryč – navíc jsme tu prošli snad všechno. Trefí. Uznala jsem, ale úzkost mě neopustila. Hlavou mi prolétávaly scénáře o tom, co všechno by se mohlo stát. Kdyby se Tati nevrátila, nejen, že by to byl můj konec – ale taky bych se mohla rozloučit s jakoukoliv šancí postupu ve smečce.
Smečka. Snažila jsem se soustředit pouze na Borůvkovou smečku, jednak abych zahnala myšlenky na nějaké úchyly pohybující se kolem, kteří by mohli malou odchytit, a taky abych si prošla možné způsoby, jak dosáhnout pozornosti Blueberryho – i když toho už jsem taky neviděla snad věky. Asi má hodně práce. Napadlo mě, i když jsem věděla, že smečka je celkem opuštěná a nikdo se na jejím území moc nezdržoval, včetně mě, což byla ostuda, ale rozhodla jsem se, že se to zase zlepší, až se vrátím. Každopádně to byl problém, málo vlků ve smečce. Ta malá drobnost ztěžovala každodenní život členů a někdo s tím musel něco udělat, i když nechat to na introvertní bezmozkové schránce nebylo úplně ideální řešení. I tak jsem se pousmála.
Zahleděla jsem se na dvojbarevného vlka poblíž a zastavila se. Nepřemýšlela jsem jen nad tím, jak začít konverzaci, ale také nad smyslem svého života a proč že jsem si tohle vlastně dělala. Bylo to jako kdybych se snažila překonat gravitaci, ale koneckonců… I vlci mohli mít křídla, ne? Kéž by tohle povzbuzování bylo k něčemu. Nasucho jsem polkla a vystrnadila z hlavy jakékoliv normální myšlení, takže jsem se jednoduše rozešla směrem k vlkovi. Děláš to pro svoje dobro. Připomněla jsem si a nervózně si odkašlala, dokud jsem ještě byla z doslechu. Pak už jsem jen doufala, že vypadám alespoň jen jako poloviční idiot. "Ahoj," začala jsem s hlasem pomalu tišším jak vzduch. Proklínala jsem se za to, jak se mi znatelně třásl, ale pokračovala jsem. Už nebylo cesty zpátky. "Já- já jsem z Borůvkové smečky a," můj plán neztrapnění se naprosto selhal. "Hledám nové zájemce. Měl bys zájem?" vychrlila jsem rychle. I představit se jsem zapomněla.

Samozřejmě jsem ihned po mém malém výstupu byla zasypána otázkami. Trochu jsem se pod návalem pozornosti pousmála, i když jsem se za to nenáviděla. Kam až jsi to došla... Nechtěla jsi náhodou být neviditelná dobrovolně? Zatnula jsem zuby a radši přemýšlela nad tím, co malé odpovědět, aniž bych ji vyděsila nebo byla znovu strhnuta otázkami. Nakonec jsem na její první otázky jen pokrčila rameny a nejistě přikývla. Mohlo být naražené, zlomené nebo jen nalomené - nebyla jsem vlčí doktor, abych to určila správně, ale tak či tak to bolelo jako čert, i když za chůze a klidu jsem si na bolest už trochu zvykla. Pobaveně jsem sledovala, jak si Tati kontroluje vlastní kosti. "Medvěd... Hlad je na nic i pro ostatní zvířata," pousmála jsem se. Sice jsem to zvíře v duchu proklínala všemožnými slovy, no ve skutečnosti jsem mu to neměla za zlé. Byla jsem si skoro jistá, že kdyby hladomor trval ještě chvíli déle, dala bych se na kanibalismus. Možná je lehčí zabít vlka než srnku? Napadlo mě, načež jsem rychle zavrtěla hlavou a přemýšlela, jestli někde nehledat svěcenou vodu.
Na chvíli jsem se zahleděla na nebe, ale rychle hlavu zase sklopila, když mi do očí bolestivě dopadly kapky deště. Další otázka, která přišla z malé tlamičky mě na chvíli nechala přemýšlet. Bylo mi jasné, že s magií vody jsem mohla manipulovat s čímkoliv, co bylo alespoň z části z vody, ale déšť patřil k počasí - no zároveň to byla pořád jen voda. Naklonila jsem automaticky hlavu na stranu a potlačila nutkání to vyzkoušet. Nechtěla jsem vypadat před malou jako magor. "No, jistější bude když se někde schováme," usoudila jsem nakonec. Ještě by se to mohlo nějak nešikovně zvrtnout.
Další otázka, další přemýšlení. Vzpomínky na mé sourozence objevující magii už skoro vychladly, ale pamatovala jsem si, že barevné oči měla vždycky za následek nějaká vypjatá situace. Své vlastní objevení magie jsem si vlastně ani nepamatovala. V okolí vody jsem se pohybovala častěji, než jednou a jednoduše mě jednoho dne někdo upozornil na to, že mám oči modré. Takže to byla další otázka, na kterou jsem neměla odpověď. "Až bude čas a nouze, magie přijde sama," pověděla jsem jí, ale to už se zase chystala k odchodu. Unaveně jsem zívla, ale přidala se za ní.
Pokrčila jsem rameny nad stromovou záhadou, i když jsem odpověď věděla. Už toho bylo na jeden den moc - moc slov. "Některé jsou prostě starší," vzdychla jsem, když jsem musela zpomalit tempo, abych malou nepředběhla, no nakonec jsem to nevydržela a přidala se k jejímu boku s tím, že nás budu navigovat radši já. Spoléhala jsem na to, že stoprocentně půjde v mých stopách.

//VVJ

Trochu jsem se uvolnila pod náznakem pozornosti. Nepočítala jsem s tím, že by ji moje problémy doopravdy zajímaly, ale i tak jsem odpověděla. "Mám něco s žebrem," pokrčila jsem rameny a automaticky předpokládala, že to bude malé stačit.
Navrácení domů odložila na ráno. Trochu jsem se pousmála, protože i když byla pořád tma jak v háji, obloha už nebyla tak černá a tušila jsem, že do rána už mnoho nezbývalo. Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou, když les nazvala nudným. Nechtěla jsem s tím tvrzením souhlasit, ale v duchu jsem to musela připustit. Nebyla jsem zrovna společenský typ, abych se vrhala do každého nebezpečí, no takhle s Tati jsem měla chuť skočit do první jámy a najít nějaké pořádně dobrodružství. Rychle jsem tu myšlenku zaplašila - akorát bych toho později litovala. "Nojo, jenže někdy se domů vrátit musíme. Alespoň se ohlásit. Nebo myslíš, že tě můžu nechat samotnou?" povytáhla jsem tázavě obočí. Nebyla to otázka, na kterou bych očekávala ano či ne, spíše něco, co mělo donutit malou se zvednout ze zadku a pokračovat v cestě do lesa. To už ale záleželo na hnědé chlupaté kouli, jak si to vyloží. Předpokládala jsem, že za tím svým Sionnem nešla sama. Nebo ano? Ta představa mi nepříjemně stahovala hrdlo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Byla tady, živá a zdravá, to bylo hlavní.
Pousmála jsem se nad její lichotkou. "Když myslíš," zazubila jsem se. Byla jsem ráda, že jsem ji nenudila, ale trocha nejistoty ve mně stejně zůstávala. Nejspíš tam bude do konce mých posledních dnů pořád, ale i ta malá pochvala stačila, abych ji co nejvíc vytěsnila.

//VVJ

Den vystřídala noc, i když to nebyl zas až tak znatelný rozdíl. Trochu jsem sebou ošila, ale nestěžovala si. Noc nebyla moje oblíbená část dne, ne, pokud pršelo a někde v dálce občas možná zahřmělo. Radši jsem měla letní noci, kdy bylo teplo a na obloze ani mráček - a byly vidět hvězdy. Jenže na takovou noc jsem si musela ještě dlouho počkat. Za pár dní pršet přestane. Pak třeba něco bude. Rozveselila jsem se, ale z přemýšlení o počasí mě vytrhlo prudké oslovení od Tati přede mnou. Překvapeně jsem nadskočila. "Jak to myslíš? Tma je tma," naklonila jsem nechápavě hlavou na stranu. Napadlo mě, že tak mohla myslet tmu ve dne a tmu v noci, ale už se mi nechtělo znovu otvírat pusu. Dokud se nezeptala přímo, radši jsem držela jazyk za zuby.
Tati nás zavedla do lesa, kde nás sice před deštěm alespoň trochu chránily větve, ale taky po nich tekla voda a tvořila ještě větší potůček vody, který mi momentálně padal na čelo. Vyjekla jsem a ustoupila. Zavrtěla jsem překvapeně hlavou a trochu se nad sebou ušklíbla, i když jsem doufala, že tu nikdo nebyl s námi a nemohl to vidět. Zadívala jsem se na malou, která se znovu vrátila k žábám. Přikývla jsem, spokojená nad jejím uvažováním. Možná se mi to zdálo, ale její charakter se začínal rýsovat - občas ne úplně směrem, který jsem zamýšlela. Ale představa, že by pak mohla všechny magory poslat do háje a vyměnit si tak se mnou roli ochránce byla zábavná.
Pokrčila jsem rameny. "Nojo, tak aby ses nenudila," uchcechtla jsem se nervózně. "Nenudíš se?" zeptala jsem se nejistě. Nechtěla jsem kladnou odpověď, ale když byla předtím nad mojí otázkou překvapená, trochu jsem se uklidnila.
Najednou se to malé torpédo rozletělo lesem a já se ani nesnažila volat. Jen jsem nasadila svůj "jako vážně?" výraz, ale nakonec jsem se jen trochu uchechtla a vydala se jí hledat. Schovka? Tu jsme ještě nehráli. Napadlo mě, ale jak jsem šla hlouběji do lesa, tma se zdála čím dál tím hustější - a já pořádně neviděla na blízko a v lese bych v dálce Tati neviděla. Trochu jsem zpomalila a začala hlavou otáčet kolem. Srdce mi sevřela jemná úzkost. "Tat-" než jsem to stihla doříct, něco mi skočilo za krk - Tati, no než jsem si to uvědomila, pořádně jsem vykřikla a trochu nadskočila. Malá se mě stále držela, ale trochu ji to klouzalo - což ne zrovna pěkně probudilo moje žebro. "Nenene - au, Tati, au, to bolí!" vyjekla jsem se zakňučením a s pořádným otřesením ji ze sebe shodila.
Chvíli jsem zůstala nehnutě stát a rozdýchávala bolest, která mi na chvíli vehnala slzy do očí, než jsem je otevřela a zahleděla se na hnědou kouli přede mnou. "Au," poznamenala jsem, jako bych to už předtím neřekla, ale zavrtěla jsem hlavou. Vždyť za to stejně nemohla. Takže jsem se nakonec jen pobaveně ušklíbla. "Co takhle se vrátit do lesa? Třeba mi potom ukážeš toho svého Sionna," navrhla jsem se stále trochu bolestivým úsměvem.

Tak tedy za mě... Mně také ve smečce chybí nějaká pořádná akce... Sice byla osudovka, to ano, a zúčastnilo se nás hodně, což bylo super - ale táhlo se to tak strašně dlouho. A teď akce od Taenaran, které jsem měla chuť zlíbat nohy - a zúčastnili jsme se jen dva hráči?

Aranel, ano, Wizku hodně bloudí po světě, ale je to právě z důvodu výše. Ze začátku jsem byla připravena ji nechat na smečkovém území, všichni tu hráli a najednou byla osudovka na Halloween - bum, byla pryč, chtěla jsem si nahrabat aktivitu a postíky - zase se vrátila, no, pak smečková akce a zbytek je historie. Jde o to, že kdyby smečka měla více aktivních akcí na svém území, nikam bych neměla za potřebí chodit. Chci pro ni jen to nejlepší, domov a nějakého stáleho kamaráda, ale zatím jsem měla takovou příležitost jen mimo smečku, pokud jsem se chtěla udržet na příčce aktivních fretek - což já chci, proboha, stačí mi dva postíky denně. Píšu všema deseti a jeden příspěvek mám na deset, patnáct minut - to je půl hodina každého dne, třeba před spaním. A když se někdo takový najde, je mi jedno, že po třech dnech fretkaření třeba další dva dny nic neuvidím. Prostě mi jde o to, že Borůvkový les se v posledních příspěvcích objeví kolikrát... Dvakrát do týdne? Přiznám se, nejednou jsem měla chuť s tím praštit, ale nejsem typ, kterej by něco nechal ležet, když už to začal - ať se mi to protiví jakkoliv. Takže ano, Wizku je strašně moc mimo smečkové území, protože chci hrát když už jsem psala registraci. A tím myslím doopravdy hrát, ne se sem kouknout jednou za týden a zjistit, že ve finále stejně nemám co psát... Chci vidět v Borůvkové smečce něco víc ale... Zatím to je jen místo, kam můžu Wizku šoupnout, když se mi nic nechce dělat.

A neříkám, že je to něčí chyba, protože přeci jen Tae nějakou akci vymyslela a já nic, že jo, ale tak snad chápete...

Děkuji Taenaran, ale hierarchie mi je jedno. Jasně, ráda bych se posouvala po žebříčku nahoru, ale když to vyváží jiné věci, je mi to jedno...

Za mě to je hlavně o motivaci... I kdyby nám tu Darkie měla zapálit les s nějakou radioaktivní veverkou, já bych do toho šla hned, hlavně, když se tu budu konečně bavit a kápne z toho klidně i jen pochvala od Blueberryho - protože to by pro Wizku znamenalo víc než pro mě. Já se spokojím s malými, ale ve skutečnosti velkými, maličkostmi. :)

Trochu jsem sebou ošila, když se mě malá tak odvážně zastala. Nevěděla jsem, jak by se šedivá zachovala k vlčeti - nic jsem o ní ve finále netušila, no nepředpokládala jsem, že by to bylo něco lepšího, než setkání se mnou. Nebo se tak možná chovala jen k tobě, protože ty se vážně jen snažíš o pozornost. Pořád, a všem stejně lezeš na nervy. Proč že tu pořád stojíš? Oh, jasně, Tati je vlče a ty máš alespoň pro jednou nějakou autoritu - počkej, vždyť i ta malá by tě přechytračila ve dvou sekundách. Nebo ti snad přirostla k srdci? Tobě možná, ale ona s tebou je, protože musí. Až bude jen o měsíc starší, vytře s tebou zem, jako každý. Nic jinýho si taky nezasloužíš. A neptej se mě, co jsi udělala. Prostě si to nezasloužíš. Jsi moc hubená a jindy jsi moc tlustá - máš odporné jizvy a ještě odpornější chování. Šedivá měla pravdu a stejně jsi z ní v očích vlčete udělala zlého vlka - jako vždycky. Sobecká. Hnusná. Už se nikdy nezměníš. Z přemýšlení mě znovu vytrhl stále trochu pisklavý hlásek. Přestala jsem zírat do prázdna a zavrtěla s nuceným úsměvem hlavou. Nojo, já vím. Slova. Nemůžu za to, že mi nejdou... I když vlastně můžu. A z Tati vyroste idiot. A budu se na to muset dívat. Proč že se snažím? "No-" než jsem ze sebe stihla něco po takové době vysoukat, už znovu mluvila o něčem jiném.
Pokrčila jsem rameny. Nemyslela jsem opravdový příliv, no voda se zase trochu zvedla, jak se vlny vrátily zpět. "Když někam vodu pošleš, zase se vrátí..." zamumlala jsem, ale nedoufala jsem, že by to pochopila. Olízla jsem si znovu suchý čenich a trochu se napila. Zajímalo mě, odkud Tati pocházela, že toho o přílivu tolik věděla. Vždyť já byla ráda, že jsem trefila do Borůvkového lesa. O tom, co kde leží mimo Gallireu, jsem neměla tušení. I cestu do rodné smečky jsem pomalu zapomínala, což mě děsilo. Ale Smrt měla pravdu. Třeba je zapomenutí lepší. Zapomeneš na to, že existují i normální vlci a můžeš se třeba přidat po bok Duncanovi a otravovat existenci ostatních, protože to stejně už děláš.
Byla jsem ráda, že se Tati ujala mého úkolu a převzala vedení. Doufala jsem, že mě nezavede do středu nějaké konverzace, ale i tak jsem ji ochotně následovala. Nekomentovala jsem, že by žába asi nechutnala zrovna dobře - byla to ztráta slov, která se mi nějak zasekla v hrdle. Zavrtěla jsem hlavou. Tati je jen trochu chytřejší vlče. Nemůžeš předpokládat, že jsou všichni stejně vymletí jako tvoje maličkost. Tak si o tobě bude myslet kdo ví co. No a? Každý se musí smířit s pravdou. "Co... co chceš dělat, Tati?" zeptala jsem se nejistě. Nechtěla jsem, aby se v mé přítomnosti jakkoliv nudila. Ačkoliv to je naprosto nemožný úkol... Nudo.

//Cedrový háj

Přišla od ní další smršť otázek, nad kterými jsem se jen pousmála. Nakonec jsem stále doufala, že by to třeba mohla ve starším věku pochopit. "Styx, taková šedivá vlčice," vysvětlila jsem jednoduše. Nebála jsem se, že by se s ní Tati setkala v blízké době - a rozhodně jsem nepočítala s tím, že by si to šedivá znovu nakráčela do Borůvkového lesa. Když jsem na ten moment vzpomínala, musela jsem se pousmát, i když smát se cizímu neštěstí se němělo. Očekávala jsem nějakou blízkou karmu.
Překvapilo mě, že Tati neznala žáby - i když když jsem se nad tím zamyslela, vlastně jsem se s mnoha takovými potvůrkami nesetkala. Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit. "No... prostě taková tlustá... žába?" zamumlala jsem nejistě a doufala, že se to zvíře někde objeví a já se nebudu muset dát na dráhu učení anatomie o zvířatech. Pokrčila jsem rameny nad její další otázkou. Někde tam ty žáby byly, ale hledat se mi je moc nechtělo. Znamenalo to jít hlouběji do vody a potom ještě víc mrznout - což už bylo v provozu. Oklepala jsem se, abych ze sebe setřásla so nejvíc vody, ale vzhledem k dětši to bylo v podstatě k ničemu.
Zase jsem ji přeslechla, když se malá najednou vrhla do vody. Chvíli jsem jen zůstala strnule koukat, ale trochu jsem se uklidnila, když si uvědomila, že žabím stylem to nepůjde. Každou chvíli sice zmizela pod hladinou, ale tiše jsem si počítala do dvou sekund - potom bych pro ni samozřejmě šla. Sledovala jsem, jak se vyvalila zpět do mokrého písku a se zavrtěním hlavy se ušklíbla. "Příliv můžeš vytvořit, když k tomu máš správnou magii," pokrčila jsem rameny, jako by to byla samozřejmost a přikývla na její další nápad. Sucho by bodlo nám oběma.
Pomalu jsem se zvedla ze své pozice a vstoupila do vody, abych z tlapek smyla co nejvíce nepříjemného písku, no rychle jsem se zase ocitla na souši, když jsem zjistila, že na koupání to teplotně ještě úplně nebude. Překvapilo mě, jak ochotně do vody Tati skočila, ale neřešila jsem to. "Když nějaký najdeš," pousmála jsem se na poznámku o úkrytu. "Protože je to pro vlky nepřirozené. Musíš hrabat tlapkami, jako když chceš vyhrabat díru," poradila jsem jí a doufala, že mě nebude nutit do té vody lézt taky.

Trochu mě její odpověď zarazila. Vlastně jsem pozastavila veškerý svůj pohyb, i když mi nečekané trhnutí akorát připomnělo můj fyzický stav. Chvíli jsem na Tati koukala, než jsem pohled s pokýváním hlavy upřela do země. Jen vlče. Připomněla jsem si nadějně, no nic to se mnou neudělalo. Ve finále měla pravdu - což znamenalo, že všichni ostatní taky. Myslela sis snad předtím něco jiného? Že si třeba jen dělali špatnou srandu? I to vlče má víc rozumu, než ty. Tělem se mi rozlezla známá úzkost, kterou jsem se pokusila odstranit pár hlubokými nádechy. "Tak to jo," odpověděla jsem prostě s pokrčením ramen. Někde hluboko jsem si uvědomovala, že je Tati malá, a že si spoustu věcí uvědomuje - a nechtěla jsem, aby z ní vyrostl druhý Duncan, ale nějak mě přešla chuť mluvit.
Nad její další otázkou jsem se zamyslela. Šedivá mě odmněnila několika urážkami - před, při a hlavně po souboji, ze kterého jsem si nesla jizvu na tváři, která se teď ukrývala pod nánosem bahna. A přitom jsem dělala jen to, co bylo nutné pro ukončení rvačky. "Jak se to vezme," usoudila jsem nakonec s uchechtnutím. Na to setkání jsem nerada vzpomínala, i když jsem díky tomu potkala Storma a přidala se do Borůvkové smečky - a občas mě přepadlo nutkání zjistit, co se se šedivou stalo, ale ve finále to stejně zastínily myšlenky na slova, která ze sebe sypala. Ty už jsem znovu slyšet nechtěla.
Chvíli jsem jen tiše sledovala pohyby malé, když najednou vyskočila do vzduchu. Natočila jsem překvapeně hlavu na stranu a chvíli naslouchala. Zdálo se mi, že jsem slyšela velmi tiché kvákání, ale stála jsem ještě moc daleko. Znovu jsem se tak dala do pohybu, až jsem skončila vedle Tati a uslyšela to znovu. "Žáby," poznamenala jsem uněšeně. Nepočítala jsem s tím, že by do Gallirei přišlo něco takového tak rychle. Vlastně jsem trochu předpokládala, že si ještě v létě budeme moci dávat žabí mražená stehýnka. Tohle bylo nanejvýš překvapení, milé překvapení. Chvíli jsem přemítala, jak se to vlastně dělá, než jsem s trochou vypětí sil poslala vodu s pomocí vlnek ze břehu zpět na své místo v jezeře, ačkoliv jsem počítala s tím, že nás to za chvíli znovu smete. Doufala jsem, že bych tak mohla lépe odkrýt místo, kde se žáby skrývaly. Trochu jsem se nad použitím magie otřásla. Naposledy jsem ji použila... Vlastně jsem si to ani nepamatovala.
"Umíš plavat? Za chvíli bude příliv," ušklíbla jsem se v očekávání spršky. Neviděla jsem vodu na druhém břehu do detailů, ale předpokládala jsem, že se moje vlnky zrovna rozprskly o druhou stranu a vrací se zpět. Nemyslela jsem si, že by to Tati ponořilo celou - to sotva, no facka vodou do obličeje nebyla zrovna příjemná. Se spokojeným úsměvem jsem se o pár kroků stáhla a vyčkávala.

Pobaveně jsem se usmála, když pode mnou malá vlčice nadskočila. Nechtěla jsem ji vyděsit schválně, ale i tak to bylo vtipné. "Musíš si hlídat svoje okolí," poradila jsem jí s povytaženým obočím. Přišlo mi, že na jeden den už jsem jí těch složitých rad dávala nějak moc, no ona se i tak stále vyptávala. Divila jsem se, že jí z toho bolela hlava. Měla na takové starosti ještě čas, nebo ne? Moc jsem toho o výchově vlčat nevěděla, nikdy jsem kromě Gavriila žádné neviděla a ten buď něco žral, spal a nebo ho vychovával Blue. I tak jsem ochotně pokračovala, ačkoliv mi hlas začal postupně na různých místech přeskakovat a zněl trochu chraplavě. Nebyla jsem zvyklá tak moc mluvit a cítila jsem, že i hlasivky se fyzicky ozývají, no nevšímala jsem si toho. "Ne vždycky. Je to složité," zamračila jsem se a přemýšlela, jak jí to lépe vysvětlit. "Třeba když se někomu něco nepovede a ty mu řekneš, že je to hlupák - ale nemyslíš to vážně, jen si děláš srandu, protože ti to přišlo vtipné," pokývala jsem si na souhlas. "Jenže jemu to ve skutečnosti mohlo ublížit, protože se hodně snažil, ale zklamal - a ty se mu směješ," vzpomněla jsem si, jak se Tati v Borůvkovém lese snažila vyšplhat na strom a rozhodla se situaci přenést na to. "Když jsi lezla doma na strom a nepovedlo se ti to. Někdo by se ti za to mohl vysmát protože by mu přišlo vtipné, že sis dala na zadek, jenže ty jsi tam vážně chtěla vylézt a teď se ti smějí. Nebylo by ti to líto? Musíš si dávat s humorem vždycky pozor," zakončila jsem a doufala, že si to nechá uložit v srdci. V hlavě mi probíhalo mnoho scénářů od mých sourozenců, občas Tany a dokonce i rodičů - no a pak těch individuí v Galliree. Co to děláš? Magič, co se bojí? Kdo jsou tví rodiče, zajíci? Probleskla mi vzpomínka na šedivou hlavou. Rychle jsem se otřásla a radši se věnovala místu, kde byla voda nejčistější, abych mohla schladit unavené hrdlo.
A v životních lekcí jsme pokračovali. Zavrtěla jsem hlavou. "To ano," povzdechla jsem si a zhluboka se nadechla, abych se nezasekla. "No, jednou mi třeba jedna vlčice řekla, že jí uráží jen má existence. To trochu zabolelo," ušklíbla jsem se a nahodila bolestnou grimasu, i když to pro jiné nemuselo být tak hrozné. "Nebo... někomu by se třeba mohli ztratit rodiče a někdo by mu řekl, že za to může sám, že je neschopný a nedokázal je ochránit. To by bolelo hodně. Takže pozor i na slova," vysvětlila jsem a úsměv mi z tváře už dávno zmizel, ale nebylo to téma, nad kterým jsem se toužila usmívat. Vlastně jsem cítila ten hnusný pocit, když se vám chce brečet, ale párkrát jsem nasucho polkla a zamrkala. Nedokázala jsem ze sebe nic dostat, takže jsem jen dál poslouchala svoji malou společnici.
Ta už se rozplývala nad jezerem. "I kdyby ne. Teď už tu bude tvůj pach a rodiče tě podle něj vystopují," znovu jsem se slabě pousmála a následovala její kroky. Měla pravdu, vypadalo to trochu jako malý oceán, minimálně z jejího úhlu pohledu. Teď byla voda divočejší a vlastně všude. Rozhodla jsem se, že ji sem vezmu i v létě. Nic mě nemohlo zastavit, ani další záchranná operace. Tiše jsem přikývla nad její poznámkou o skrýši a spolu s ní se rozhlédla kolem, ale okolí nám moc nepřálo. Pobaveně jsem sledovala, jak se začala Tati jako krtek zahrabávat do země. Trochu jsem se uchechtla. "Tati Krtek," pojmenovala jsem ji s úsměvem, ale to už se zase vyhrabávala ven.
Trochu jsem se zamračila nad její další otázkou. Nelíbilo se mi o tom mluvit, ale byla jsem ráda, že to byla Tati a ne někdo dospělý. Zas a znovu jsem pokrčila rameny. "Ne," prohodila jsem prostě. "Ale až on, nebo ona, přijde, budeš první, komu dám vědět, jo?" navrhla jsem a mávla spokojeně ocasem. Doufala jsem, že už ze mě nebude vytahovat tak dlouhé věty, jako teď. Málem jsem sebou švihla z nedostatku vzduchu.

//Edit Tati: Asi až zajtra :))

//Trošku pozdě ale nevadí. Děkuji moc za odměny! <3 Škoda, že jsme se přihlásili jen dvě! :D Určitě víc takových akcí!