Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ

Den vystřídala noc, i když to nebyl zas až tak znatelný rozdíl. Trochu jsem sebou ošila, ale nestěžovala si. Noc nebyla moje oblíbená část dne, ne, pokud pršelo a někde v dálce občas možná zahřmělo. Radši jsem měla letní noci, kdy bylo teplo a na obloze ani mráček - a byly vidět hvězdy. Jenže na takovou noc jsem si musela ještě dlouho počkat. Za pár dní pršet přestane. Pak třeba něco bude. Rozveselila jsem se, ale z přemýšlení o počasí mě vytrhlo prudké oslovení od Tati přede mnou. Překvapeně jsem nadskočila. "Jak to myslíš? Tma je tma," naklonila jsem nechápavě hlavou na stranu. Napadlo mě, že tak mohla myslet tmu ve dne a tmu v noci, ale už se mi nechtělo znovu otvírat pusu. Dokud se nezeptala přímo, radši jsem držela jazyk za zuby.
Tati nás zavedla do lesa, kde nás sice před deštěm alespoň trochu chránily větve, ale taky po nich tekla voda a tvořila ještě větší potůček vody, který mi momentálně padal na čelo. Vyjekla jsem a ustoupila. Zavrtěla jsem překvapeně hlavou a trochu se nad sebou ušklíbla, i když jsem doufala, že tu nikdo nebyl s námi a nemohl to vidět. Zadívala jsem se na malou, která se znovu vrátila k žábám. Přikývla jsem, spokojená nad jejím uvažováním. Možná se mi to zdálo, ale její charakter se začínal rýsovat - občas ne úplně směrem, který jsem zamýšlela. Ale představa, že by pak mohla všechny magory poslat do háje a vyměnit si tak se mnou roli ochránce byla zábavná.
Pokrčila jsem rameny. "Nojo, tak aby ses nenudila," uchcechtla jsem se nervózně. "Nenudíš se?" zeptala jsem se nejistě. Nechtěla jsem kladnou odpověď, ale když byla předtím nad mojí otázkou překvapená, trochu jsem se uklidnila.
Najednou se to malé torpédo rozletělo lesem a já se ani nesnažila volat. Jen jsem nasadila svůj "jako vážně?" výraz, ale nakonec jsem se jen trochu uchechtla a vydala se jí hledat. Schovka? Tu jsme ještě nehráli. Napadlo mě, ale jak jsem šla hlouběji do lesa, tma se zdála čím dál tím hustější - a já pořádně neviděla na blízko a v lese bych v dálce Tati neviděla. Trochu jsem zpomalila a začala hlavou otáčet kolem. Srdce mi sevřela jemná úzkost. "Tat-" než jsem to stihla doříct, něco mi skočilo za krk - Tati, no než jsem si to uvědomila, pořádně jsem vykřikla a trochu nadskočila. Malá se mě stále držela, ale trochu ji to klouzalo - což ne zrovna pěkně probudilo moje žebro. "Nenene - au, Tati, au, to bolí!" vyjekla jsem se zakňučením a s pořádným otřesením ji ze sebe shodila.
Chvíli jsem zůstala nehnutě stát a rozdýchávala bolest, která mi na chvíli vehnala slzy do očí, než jsem je otevřela a zahleděla se na hnědou kouli přede mnou. "Au," poznamenala jsem, jako bych to už předtím neřekla, ale zavrtěla jsem hlavou. Vždyť za to stejně nemohla. Takže jsem se nakonec jen pobaveně ušklíbla. "Co takhle se vrátit do lesa? Třeba mi potom ukážeš toho svého Sionna," navrhla jsem se stále trochu bolestivým úsměvem.

Tak tedy za mě... Mně také ve smečce chybí nějaká pořádná akce... Sice byla osudovka, to ano, a zúčastnilo se nás hodně, což bylo super - ale táhlo se to tak strašně dlouho. A teď akce od Taenaran, které jsem měla chuť zlíbat nohy - a zúčastnili jsme se jen dva hráči?

Aranel, ano, Wizku hodně bloudí po světě, ale je to právě z důvodu výše. Ze začátku jsem byla připravena ji nechat na smečkovém území, všichni tu hráli a najednou byla osudovka na Halloween - bum, byla pryč, chtěla jsem si nahrabat aktivitu a postíky - zase se vrátila, no, pak smečková akce a zbytek je historie. Jde o to, že kdyby smečka měla více aktivních akcí na svém území, nikam bych neměla za potřebí chodit. Chci pro ni jen to nejlepší, domov a nějakého stáleho kamaráda, ale zatím jsem měla takovou příležitost jen mimo smečku, pokud jsem se chtěla udržet na příčce aktivních fretek - což já chci, proboha, stačí mi dva postíky denně. Píšu všema deseti a jeden příspěvek mám na deset, patnáct minut - to je půl hodina každého dne, třeba před spaním. A když se někdo takový najde, je mi jedno, že po třech dnech fretkaření třeba další dva dny nic neuvidím. Prostě mi jde o to, že Borůvkový les se v posledních příspěvcích objeví kolikrát... Dvakrát do týdne? Přiznám se, nejednou jsem měla chuť s tím praštit, ale nejsem typ, kterej by něco nechal ležet, když už to začal - ať se mi to protiví jakkoliv. Takže ano, Wizku je strašně moc mimo smečkové území, protože chci hrát když už jsem psala registraci. A tím myslím doopravdy hrát, ne se sem kouknout jednou za týden a zjistit, že ve finále stejně nemám co psát... Chci vidět v Borůvkové smečce něco víc ale... Zatím to je jen místo, kam můžu Wizku šoupnout, když se mi nic nechce dělat.

A neříkám, že je to něčí chyba, protože přeci jen Tae nějakou akci vymyslela a já nic, že jo, ale tak snad chápete...

Děkuji Taenaran, ale hierarchie mi je jedno. Jasně, ráda bych se posouvala po žebříčku nahoru, ale když to vyváží jiné věci, je mi to jedno...

Za mě to je hlavně o motivaci... I kdyby nám tu Darkie měla zapálit les s nějakou radioaktivní veverkou, já bych do toho šla hned, hlavně, když se tu budu konečně bavit a kápne z toho klidně i jen pochvala od Blueberryho - protože to by pro Wizku znamenalo víc než pro mě. Já se spokojím s malými, ale ve skutečnosti velkými, maličkostmi. :)

Trochu jsem sebou ošila, když se mě malá tak odvážně zastala. Nevěděla jsem, jak by se šedivá zachovala k vlčeti - nic jsem o ní ve finále netušila, no nepředpokládala jsem, že by to bylo něco lepšího, než setkání se mnou. Nebo se tak možná chovala jen k tobě, protože ty se vážně jen snažíš o pozornost. Pořád, a všem stejně lezeš na nervy. Proč že tu pořád stojíš? Oh, jasně, Tati je vlče a ty máš alespoň pro jednou nějakou autoritu - počkej, vždyť i ta malá by tě přechytračila ve dvou sekundách. Nebo ti snad přirostla k srdci? Tobě možná, ale ona s tebou je, protože musí. Až bude jen o měsíc starší, vytře s tebou zem, jako každý. Nic jinýho si taky nezasloužíš. A neptej se mě, co jsi udělala. Prostě si to nezasloužíš. Jsi moc hubená a jindy jsi moc tlustá - máš odporné jizvy a ještě odpornější chování. Šedivá měla pravdu a stejně jsi z ní v očích vlčete udělala zlého vlka - jako vždycky. Sobecká. Hnusná. Už se nikdy nezměníš. Z přemýšlení mě znovu vytrhl stále trochu pisklavý hlásek. Přestala jsem zírat do prázdna a zavrtěla s nuceným úsměvem hlavou. Nojo, já vím. Slova. Nemůžu za to, že mi nejdou... I když vlastně můžu. A z Tati vyroste idiot. A budu se na to muset dívat. Proč že se snažím? "No-" než jsem ze sebe stihla něco po takové době vysoukat, už znovu mluvila o něčem jiném.
Pokrčila jsem rameny. Nemyslela jsem opravdový příliv, no voda se zase trochu zvedla, jak se vlny vrátily zpět. "Když někam vodu pošleš, zase se vrátí..." zamumlala jsem, ale nedoufala jsem, že by to pochopila. Olízla jsem si znovu suchý čenich a trochu se napila. Zajímalo mě, odkud Tati pocházela, že toho o přílivu tolik věděla. Vždyť já byla ráda, že jsem trefila do Borůvkového lesa. O tom, co kde leží mimo Gallireu, jsem neměla tušení. I cestu do rodné smečky jsem pomalu zapomínala, což mě děsilo. Ale Smrt měla pravdu. Třeba je zapomenutí lepší. Zapomeneš na to, že existují i normální vlci a můžeš se třeba přidat po bok Duncanovi a otravovat existenci ostatních, protože to stejně už děláš.
Byla jsem ráda, že se Tati ujala mého úkolu a převzala vedení. Doufala jsem, že mě nezavede do středu nějaké konverzace, ale i tak jsem ji ochotně následovala. Nekomentovala jsem, že by žába asi nechutnala zrovna dobře - byla to ztráta slov, která se mi nějak zasekla v hrdle. Zavrtěla jsem hlavou. Tati je jen trochu chytřejší vlče. Nemůžeš předpokládat, že jsou všichni stejně vymletí jako tvoje maličkost. Tak si o tobě bude myslet kdo ví co. No a? Každý se musí smířit s pravdou. "Co... co chceš dělat, Tati?" zeptala jsem se nejistě. Nechtěla jsem, aby se v mé přítomnosti jakkoliv nudila. Ačkoliv to je naprosto nemožný úkol... Nudo.

//Cedrový háj

Přišla od ní další smršť otázek, nad kterými jsem se jen pousmála. Nakonec jsem stále doufala, že by to třeba mohla ve starším věku pochopit. "Styx, taková šedivá vlčice," vysvětlila jsem jednoduše. Nebála jsem se, že by se s ní Tati setkala v blízké době - a rozhodně jsem nepočítala s tím, že by si to šedivá znovu nakráčela do Borůvkového lesa. Když jsem na ten moment vzpomínala, musela jsem se pousmát, i když smát se cizímu neštěstí se němělo. Očekávala jsem nějakou blízkou karmu.
Překvapilo mě, že Tati neznala žáby - i když když jsem se nad tím zamyslela, vlastně jsem se s mnoha takovými potvůrkami nesetkala. Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit. "No... prostě taková tlustá... žába?" zamumlala jsem nejistě a doufala, že se to zvíře někde objeví a já se nebudu muset dát na dráhu učení anatomie o zvířatech. Pokrčila jsem rameny nad její další otázkou. Někde tam ty žáby byly, ale hledat se mi je moc nechtělo. Znamenalo to jít hlouběji do vody a potom ještě víc mrznout - což už bylo v provozu. Oklepala jsem se, abych ze sebe setřásla so nejvíc vody, ale vzhledem k dětši to bylo v podstatě k ničemu.
Zase jsem ji přeslechla, když se malá najednou vrhla do vody. Chvíli jsem jen zůstala strnule koukat, ale trochu jsem se uklidnila, když si uvědomila, že žabím stylem to nepůjde. Každou chvíli sice zmizela pod hladinou, ale tiše jsem si počítala do dvou sekund - potom bych pro ni samozřejmě šla. Sledovala jsem, jak se vyvalila zpět do mokrého písku a se zavrtěním hlavy se ušklíbla. "Příliv můžeš vytvořit, když k tomu máš správnou magii," pokrčila jsem rameny, jako by to byla samozřejmost a přikývla na její další nápad. Sucho by bodlo nám oběma.
Pomalu jsem se zvedla ze své pozice a vstoupila do vody, abych z tlapek smyla co nejvíce nepříjemného písku, no rychle jsem se zase ocitla na souši, když jsem zjistila, že na koupání to teplotně ještě úplně nebude. Překvapilo mě, jak ochotně do vody Tati skočila, ale neřešila jsem to. "Když nějaký najdeš," pousmála jsem se na poznámku o úkrytu. "Protože je to pro vlky nepřirozené. Musíš hrabat tlapkami, jako když chceš vyhrabat díru," poradila jsem jí a doufala, že mě nebude nutit do té vody lézt taky.

Trochu mě její odpověď zarazila. Vlastně jsem pozastavila veškerý svůj pohyb, i když mi nečekané trhnutí akorát připomnělo můj fyzický stav. Chvíli jsem na Tati koukala, než jsem pohled s pokýváním hlavy upřela do země. Jen vlče. Připomněla jsem si nadějně, no nic to se mnou neudělalo. Ve finále měla pravdu - což znamenalo, že všichni ostatní taky. Myslela sis snad předtím něco jiného? Že si třeba jen dělali špatnou srandu? I to vlče má víc rozumu, než ty. Tělem se mi rozlezla známá úzkost, kterou jsem se pokusila odstranit pár hlubokými nádechy. "Tak to jo," odpověděla jsem prostě s pokrčením ramen. Někde hluboko jsem si uvědomovala, že je Tati malá, a že si spoustu věcí uvědomuje - a nechtěla jsem, aby z ní vyrostl druhý Duncan, ale nějak mě přešla chuť mluvit.
Nad její další otázkou jsem se zamyslela. Šedivá mě odmněnila několika urážkami - před, při a hlavně po souboji, ze kterého jsem si nesla jizvu na tváři, která se teď ukrývala pod nánosem bahna. A přitom jsem dělala jen to, co bylo nutné pro ukončení rvačky. "Jak se to vezme," usoudila jsem nakonec s uchechtnutím. Na to setkání jsem nerada vzpomínala, i když jsem díky tomu potkala Storma a přidala se do Borůvkové smečky - a občas mě přepadlo nutkání zjistit, co se se šedivou stalo, ale ve finále to stejně zastínily myšlenky na slova, která ze sebe sypala. Ty už jsem znovu slyšet nechtěla.
Chvíli jsem jen tiše sledovala pohyby malé, když najednou vyskočila do vzduchu. Natočila jsem překvapeně hlavu na stranu a chvíli naslouchala. Zdálo se mi, že jsem slyšela velmi tiché kvákání, ale stála jsem ještě moc daleko. Znovu jsem se tak dala do pohybu, až jsem skončila vedle Tati a uslyšela to znovu. "Žáby," poznamenala jsem uněšeně. Nepočítala jsem s tím, že by do Gallirei přišlo něco takového tak rychle. Vlastně jsem trochu předpokládala, že si ještě v létě budeme moci dávat žabí mražená stehýnka. Tohle bylo nanejvýš překvapení, milé překvapení. Chvíli jsem přemítala, jak se to vlastně dělá, než jsem s trochou vypětí sil poslala vodu s pomocí vlnek ze břehu zpět na své místo v jezeře, ačkoliv jsem počítala s tím, že nás to za chvíli znovu smete. Doufala jsem, že bych tak mohla lépe odkrýt místo, kde se žáby skrývaly. Trochu jsem se nad použitím magie otřásla. Naposledy jsem ji použila... Vlastně jsem si to ani nepamatovala.
"Umíš plavat? Za chvíli bude příliv," ušklíbla jsem se v očekávání spršky. Neviděla jsem vodu na druhém břehu do detailů, ale předpokládala jsem, že se moje vlnky zrovna rozprskly o druhou stranu a vrací se zpět. Nemyslela jsem si, že by to Tati ponořilo celou - to sotva, no facka vodou do obličeje nebyla zrovna příjemná. Se spokojeným úsměvem jsem se o pár kroků stáhla a vyčkávala.

Pobaveně jsem se usmála, když pode mnou malá vlčice nadskočila. Nechtěla jsem ji vyděsit schválně, ale i tak to bylo vtipné. "Musíš si hlídat svoje okolí," poradila jsem jí s povytaženým obočím. Přišlo mi, že na jeden den už jsem jí těch složitých rad dávala nějak moc, no ona se i tak stále vyptávala. Divila jsem se, že jí z toho bolela hlava. Měla na takové starosti ještě čas, nebo ne? Moc jsem toho o výchově vlčat nevěděla, nikdy jsem kromě Gavriila žádné neviděla a ten buď něco žral, spal a nebo ho vychovával Blue. I tak jsem ochotně pokračovala, ačkoliv mi hlas začal postupně na různých místech přeskakovat a zněl trochu chraplavě. Nebyla jsem zvyklá tak moc mluvit a cítila jsem, že i hlasivky se fyzicky ozývají, no nevšímala jsem si toho. "Ne vždycky. Je to složité," zamračila jsem se a přemýšlela, jak jí to lépe vysvětlit. "Třeba když se někomu něco nepovede a ty mu řekneš, že je to hlupák - ale nemyslíš to vážně, jen si děláš srandu, protože ti to přišlo vtipné," pokývala jsem si na souhlas. "Jenže jemu to ve skutečnosti mohlo ublížit, protože se hodně snažil, ale zklamal - a ty se mu směješ," vzpomněla jsem si, jak se Tati v Borůvkovém lese snažila vyšplhat na strom a rozhodla se situaci přenést na to. "Když jsi lezla doma na strom a nepovedlo se ti to. Někdo by se ti za to mohl vysmát protože by mu přišlo vtipné, že sis dala na zadek, jenže ty jsi tam vážně chtěla vylézt a teď se ti smějí. Nebylo by ti to líto? Musíš si dávat s humorem vždycky pozor," zakončila jsem a doufala, že si to nechá uložit v srdci. V hlavě mi probíhalo mnoho scénářů od mých sourozenců, občas Tany a dokonce i rodičů - no a pak těch individuí v Galliree. Co to děláš? Magič, co se bojí? Kdo jsou tví rodiče, zajíci? Probleskla mi vzpomínka na šedivou hlavou. Rychle jsem se otřásla a radši se věnovala místu, kde byla voda nejčistější, abych mohla schladit unavené hrdlo.
A v životních lekcí jsme pokračovali. Zavrtěla jsem hlavou. "To ano," povzdechla jsem si a zhluboka se nadechla, abych se nezasekla. "No, jednou mi třeba jedna vlčice řekla, že jí uráží jen má existence. To trochu zabolelo," ušklíbla jsem se a nahodila bolestnou grimasu, i když to pro jiné nemuselo být tak hrozné. "Nebo... někomu by se třeba mohli ztratit rodiče a někdo by mu řekl, že za to může sám, že je neschopný a nedokázal je ochránit. To by bolelo hodně. Takže pozor i na slova," vysvětlila jsem a úsměv mi z tváře už dávno zmizel, ale nebylo to téma, nad kterým jsem se toužila usmívat. Vlastně jsem cítila ten hnusný pocit, když se vám chce brečet, ale párkrát jsem nasucho polkla a zamrkala. Nedokázala jsem ze sebe nic dostat, takže jsem jen dál poslouchala svoji malou společnici.
Ta už se rozplývala nad jezerem. "I kdyby ne. Teď už tu bude tvůj pach a rodiče tě podle něj vystopují," znovu jsem se slabě pousmála a následovala její kroky. Měla pravdu, vypadalo to trochu jako malý oceán, minimálně z jejího úhlu pohledu. Teď byla voda divočejší a vlastně všude. Rozhodla jsem se, že ji sem vezmu i v létě. Nic mě nemohlo zastavit, ani další záchranná operace. Tiše jsem přikývla nad její poznámkou o skrýši a spolu s ní se rozhlédla kolem, ale okolí nám moc nepřálo. Pobaveně jsem sledovala, jak se začala Tati jako krtek zahrabávat do země. Trochu jsem se uchechtla. "Tati Krtek," pojmenovala jsem ji s úsměvem, ale to už se zase vyhrabávala ven.
Trochu jsem se zamračila nad její další otázkou. Nelíbilo se mi o tom mluvit, ale byla jsem ráda, že to byla Tati a ne někdo dospělý. Zas a znovu jsem pokrčila rameny. "Ne," prohodila jsem prostě. "Ale až on, nebo ona, přijde, budeš první, komu dám vědět, jo?" navrhla jsem a mávla spokojeně ocasem. Doufala jsem, že už ze mě nebude vytahovat tak dlouhé věty, jako teď. Málem jsem sebou švihla z nedostatku vzduchu.

//Edit Tati: Asi až zajtra :))

//Trošku pozdě ale nevadí. Děkuji moc za odměny! <3 Škoda, že jsme se přihlásili jen dvě! :D Určitě víc takových akcí!

//Řeka Mahtaë (sever)

Další otázka, kterou mi položila, mě trochu zarazila. Automaticky jsem zpomalila a zamyslela se. Vlastně měla pravdu, jak mohl obyčejný vlk poznat, co je pravda, a co ne? Chvíli jsem zatoužila mít magii myšlenek, ale představa, že bych se znovu musela šplhat do toho příšerného kopce a pak se ještě setkat se zelenou obludou mi tu myšlenky rychle vytesala z hlavy. Věnovala jsem Tati omluvný pohled za to, že jsem si z ní dělala srandu a zapřísáhla se, že sarkasmus a hrátky se slovy budu používat jen minimálně. "Nepoznáš to, a proto budeš v životě často vystavená nespravedlnosti," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem, aby se naše procházka zvrhla v životní ponaučení. "Takže vždycky vol svá slova dobře, Tati. Slova ubližují víc než zuby," dodala jsem s povzdechem a mimoděk si vzpomněla na šedivou a na Duncana. Zatnula jsem nad nepříjemnými vzpomínkami na jejich slova zuby a radši se zaměřila na pozitivní věci.
Pobaveně jsem se uchechtla, když se skoro do poloviny ponořila do rozbředlé země. Nezáviděla jsem jí to. Velikost byla asi jediná věc, která mi na životě vlčete nechyběla - i když ani v dospělosti jsem nepatřila k těm největším, no průměr byl i tak lepší. "Přichází jaro," prohlásila jsem prostě a zavrtěla nad tou myšlenkou nadšeně ocasem. Přicházelo jaro. Žádný hlad. Jen jsme museli přežít měsíc oblevy. Snažila jsem se na mokré srsti a blátivých tlapkách najít něco hezkého. Pořád pršelo a někteří vlci mohli dostat svůj romantický zážitek v dešti. Léto by nemuselo být tak suché, jako obvykle. Bylo dostatek vody. Zvířata se špatně pohybovala a byl snažší, nebo minimálně vyrovnanější lov. Pokud někdo nemá zlomené žebro. Zasyčela jsem, když jsem se trochu více propadla a hrudník se mi otřásl. Z myšlenek mě vytrhla až Tati. Zadívala jsem se směrem, kam tak koukala a v té tmě se mi podařilo rozeznat hráz. Střihla jsem překvapeně ušima. No nevím, hoši, vypadá to, že vám to za chvíli odpluje. Pousmála jsem se. "To je bobří hráz, aby... No, prostě ji staví bobři," vysvětlila jsem, najednou neschopná vysvětlit, k čemu ta dřevěná ohrada vlastně byla. Vždycky jsem se spokojila s vysvětlením, že bobři mají rádi dřevo a staví si hráze. Nikdy jsem přitom naživo bobra neviděla, ale netoužila jsem jít k rozvodněné řece ještě blíž, abych zjistila, jak ty potvůrky vypadají.
Konečně jsme došli k jezeru, které Tati tak urputně ze začátku hledala. Zůstala jsem stát dostatečně daleko, protože i tady to vypadalo, že za chvíli bude celá Gallirea pod vodou, jestli nepřestane pršet. "To ano, ale když máš někoho ráda, připadá ti, jako by byly v tobě," pokračovala jsem ve vysvětlování motýlků. Trochu zaraženě jsem zůstala koukat na vodu, když mi moje rozplývání se o lásce oplatila. Pokrčila jsem rameny. Hlavou mi proběhla snad všechna setkání, která jsem zažila, ale žádné neskončilo dvakrát dobře. Ta otázka ve mně vyvolala starý známý pocit osamnění, ale nedala jsem nic najevo. "Ne," odpověděla jsem prostě s přáním, aby tahle konverzace rychle skončila.
"Jsme tady," informovala jsem nakonec malou, kdyby si toho náhodou nevšimla. "Co budeš chtít dělat teď? Můžeme se vrátit do lesa, nebo jít někam jinam. Potkat nové vlky, pokud budeš chtít. Cokoliv," mlela jsem jedno přes druhé, hlavně, abych zamluvila předešlou konverzaci a donutila jí se co nejdříve otočit a jít pryč. Pořád jsem se bála, že by tu chtěla zůstat.

//Východní Galtavar

Došli jsme k řece, což nebyl úplně dobrý nápad. Led už sice nikde nebyl, takže jsem se nebála, že by Tati bezhlavě skočila na poloroztávající vodní plochu, no místo toho se vzhledem k dešti voda pomalu, ale jistě přelévala přes břeh a tvořila nám pod tlapkami trochu močál. Tiše jsem zavrčela a rozhodla se, že se pomalu vrátíme zpět do lesa. Tohle bylo peklo, a s trochou štěstí už se malá alespoň trochu vyřádila. Když jsem ji zkontrolovala, snažila se posbírat vodu. Pousmála jsem se, ale nato od ní přišla obávaná otázka. Podívala jsem se směrem k jezeru a pokrčila rameny. Nikdo tam trvale nežije. Usoudila jsem. A když si tak oblíbila Sionna, určitě by nechtěla tak rychle odejít. Přišlo mi sobecké chtít ji skoro obalamutit, takže jsem nakonec povolila, ale to už se z ní sypala slova strachu. Rozesmálo mě to.
"Dělám si srandu!" ujistila jsem ji mezi nádechy smíchu. Nechtěla jsem ji tak vyděsit. "Vidím špatně, ale pořád vidím, domů trefím určitě," dodala jsem, tentokrát už jen s pobaveným úsměvem. Tudy jsem zrovna prošla už tolikrát, že mi přišlo skoro nemožné zapomenout trasu do Borůvkového lesa úplně. Držela jsem si úsměv na tváři i když už mi to nepřišlo vtipné, neboť mě místo toho hřálo u srdce její oslovení smečky – domov. Možná přeci jen nebude chtít u jezera zůstat.
"Jasně, jdeme tam," prohlásila jsem, vracející se zpět k jejímu dotazu na jezero. Sice to znamenalo ještě pár dlouhých minut brodění se bahnem, ale nebyla jsem žádná slečinka. Vedla jsem Tati v dostatečné vzdálenosti od řeky. Mezitím už se znovu rozplývala nad svým malým přítelem, což ve mně vyvolalo další pobavený úsměv. Z jejího vyprávění jsem Sionna schvalovala, i když jsem se nechtěla o nic dělit. Možná jsem občas byla trochu sobecká. "To znamená, že se ti líbí. Hodně, a chtěla bys ho pro sebe," vysvětlila jsem nemotorně, no nebyla jsem si jistá, jestli to Tati pochopí. A tak jsem ochotně pokračovala. "Máš motýlky v břiše, motá se ti hlava, pořád se usmíváš a směješ, je ti s druhým dobře. Láska," rozplývala jsem se pro změnu já, no doufala jsem, že naše konverzace nevedla k tématu rozmnožování. To bych možná do té řeky skočila i dobrovolně.

//VVJ

//Středozemní propadlina

Tati se pokusila mého ocasu pustit, což se jí také povedlo, no k tomu si ještě odnesla trofej. Přivřela jsem oči v bolestivé grimase. Ouch. Zanadávala jsem si v mysli, ale nijak to nekomentovala, neboť bolest stejně rychle jak přišla, tak i odešla. Místo toho se malá začala trochu děsit tmy, takže jsem přemýšlela, jak ji uklidnit. Tohle místo mi taky nepřipadalo dvakrát příjemné, stěny se na mě tlačily a vzhledem k počasí to ve mně startovalo začátek klaustrofobie, ale dokázala jsem ji potlačit. Byla jsem vděčná za to, že se mi tu tolik nekloužou tlapky po břečkách složených snad ze všech druhů zeminy. Nemohla jsem se dočkat konce.
"Když je tma, tak přeci nevidím," ušklíbla jsem se škádlivě, ale to už se její váha přitiskla na moje žebro a já vážně chtěla začít ječet, ale včas jsem se zastavila a místo toho ze sebe vydala přidušené heknutí smíchané se syčením. Na to se mi samozřejmě dostalo zvědavých otázek. Vzpomněla jsem si na moment, kdy se nade mnou uzavřela voda a najednou mi bylo v propadlině ještě více úzko. Uvědomovala jsem si, že voda je můj vlastní element, no v tu chvíli to bylo jaksi to poslední, na co jsem myslela – ještě, když mě hned potom čaply ostré zuby. "Nejsem," uchechtla jsem se po chvíli ticha, kdy jsem rozdýchávala bolest. "Taky jsem prožila hodně dobrodružství. Zrovna tohle je následek setkání s hladovým pamozkem," vysvětlila jsem a nevšímala si, že bych možná mohla volit trochu lepší slovník – jenže to si ta obluda nezasloužila.
Malá znovu začala vyprávět o svém dobrodružství. Usoudila jsem, že Sionn byl v jejím věku, nebo nebyl úplně dospělý – a z medvěda jsem odvodila nějakého nabručeného dospělého. Nepředpokládala jsem, že by setkání s opravdovým medvědem bylo tak příjemné, a to nejen z vlastní zkušenosti. Bylo mi trochu líto, že Tati nezažila takovou zábavu i na území vlastní smečky – vlastně jsem možná trochu žárlila, ale nechala jsem to plavat, i když mě trochu zabolelo u srdce. "To je super!" prohlásila jsem možná až přehnaně sladce a trochu si odkašlala. "Ehm, takže Sionn, jo? Máš na něj zálusk?" zazubila jsem se se škádlivým tónem a povytáhla obočí.

//Řeka Mahtaë (sever)

//Vyhlídka

Pousmála jsem se. "Určitě si v Borůvkovém lese můžeš něco vyhrabat," prohlásila jsem. Sice jsem do toho neměla co mluvit, ale nepředpokládala jsem, že by to Blueberrymu vadilo. Koneckonců to byla jen díra a pokud nebyl úplně na hlavu, nespadl by do ní. "Ale smečka má i vlastní úkryt," poučila jsem ji. Netušila jsem, jestli za tu dobu, co jsem byla pryč, v úkrytu byla, no i tak jsem to chtěla zmínit. Úplně jsem zapomněla na fakt, že se chtěla Tati původně vydat k jezeru za nějakými jinými vlky. Nebo jsem si to možná nechtěla pamatovat, a tak jsem na její vysvětlení přátelsky přikývla, jako by ji to mohlo zadržet na místě. Byla jsem vděčná, že nespadla k nějakému zvířeti. To už bych se do lesa ani nemohla vrátit. Zavrtěla jsem hlavou, abych tu představu poslala pryč. Nic se jí nestalo. "Samozřejmě," pokrčila jsem rameny nad její otázkou.
Chvíli jsme pokračovali v tichu a dešti, než mě překvapilo její náhlé vyprávění. Zpomalila jsem, aby se mohla zhluboka nadechnout. Neznala jsem ta jména, ale o smečce jsem věděla. Nejistě jsem přikývla. Nedokázala jsem usoudit, jestli to bylo špatně, nebo dobře, ale nezněla z toho setkání nějak traumatizovaná, takže jsem si dovolila trochu volněji dýchat. Nemáš ji přeci úplně na starost, nebyla by to tvoje vina. Připomněla jsem si. "A jací byli?" pousmála jsem se, abych její historku udržela ještě chvíli jako střed konverzace. Hlasivky už si odvykly na tolik slov najednou, takže jsem byla ráda, že se mluvení tak ochotně ujala ona.
Přivřela jsem oči, když se déšť snad ještě zhoršil. Nechala jsem se navigovat smysly a zároveň se pokusila nevyjeknout, když mě pár těch zubů kouslo do ocasu a nepustilo. Zatnula jsem čelist a ochotně pokračovala jako navigace vpřed. Z jedné strany mě do raněného žebra narážely dešťové kapky, na krku mě pálila stále ještě ne zcela zahojená rána a teď ještě Tati. Navíc jsem se pořád s tou ozdobou nenaučila chodit normálně, takže jsem vypadala dost komicky, s bolestivým úsměvem na tváři a kulhavým krokem. "To je v pohodě Tati, to se ti jen zdá," ujistila jsem ji, ale spíše jsem ve svá slova doufala. Jistěže tu někde propadlina byla, ale sotva jsem viděla metr před sebe.

//Východní Galtavar

//Zelené nory

Tati se zasekla u jedné z nor. Pousmála jsem se a chvíli přemýšlela, kdy jsem se naučila, že to jsou nory, v kterých přespávají zvířata. Nepamatovala jsem si, že bych se to učila - skoro, jako bych to věděla odjakživa, i když jsem věděla, že to není pravda. "To jsou úkryty jiných zvířat," vysvětlila jsem trpělivě. Byla jsem vděčná, že se Tati neptá tolik, jako jiná vlčata. Sice jsem měla ty prcky ráda, ale občas mě z toho zvonilo v mozku. Ušklíbla jsem se na její další poznámku o vyplazování jazyka. Nejspíš mě úplně nepochopila, ale nechala jsem to plavat. Koneckonců v deseti letech už na nikoho jazyk vyplazovat stejně nebude.
Kývla jsem hlavou k odchodu a sama se vydala s pohledem upřeným na cestu, abych znovu nespadla. Předpokládala jsem, že mě vlče následuje, ale ve skutečnosti jsem se trochu spletla. To jsem si toho ale ještě nevšimla a hrdě pokračovala dál do kopce. Tlapky se mi nepříjemně smekaly a několikrát jsem si dala na tlamu, ale nakonec jsem balanc vyrovnala a otočila se, abych pomohla Tati. Přimhouřila jsem skoro naštvaně oči, když jsem si všimla prázdnoty a maximálně malého stínu v dálce, který se mě snažil dohnat. Jednou ji budu hledat někde pod vodou. Zavrtěla jsem hlavou a zamračený výraz raději nahradila úsměvem. Věnovala jsem kopci před sebou rychlý pohled a rozhodla se to vzít spíše okolo. Nechtěla jsem riskovat, že by začala bouřka a ze mě by se stal hromosvod.
"Kam jsi spadla?" zazubila jsem se na svoji malou společnost někde v dálce a pokračovala svým volnějším tempem. Pořád jsem cítila nalomené žebro, ale už jsem si na bolest dostatečně zvykla, takže jsem nekňučela na každém kroku. Alespoň v tomhle ohledu jsem byla za bláto vděčná. Nebyla vidět zaschlá krev, která se jen těžko smývala – a nemusela jsem tím pádem nic nikomu vysvětlovat. Rozhodně jsem neměla zájem rozebírat své setkání se Smrtí. Pootočila jsem hlavu, abych zkontrolovala, jestli jsem tentokrát skutečně následovaná, a pokračovala na další území.

//Středozemní propadlina

//Borůvkový les

Ušklíbla jsem se, když stále bránila svoji srst. Nedivila jsem se jí. Možná byla teprve vlčetem, ale byla to samice, a i když jsem jela na kompletně jiném vyráběcím páse, taky se mi úplně nezamlouvala představa nějaké havěti v srsti. Chtěla jsem jí oplatit vypláznutí jazyka, ale na poslední chvíli se zarazila. "Na dospělé se jazyk nevyplazuje, Tati!" poučila jsem ji, ale nepřidávala do hlasu ani trošku autority. Mně to nevadilo, jen jsem nechtěla, aby kvůli tomu měla problémy. Střihla jsem spokojeně ušima, když se přestala škrábat na strom, no vypadala celkem zklamaně z toho, že se tam nemohla dostat. Pokrčila jsem na její otázku rameny a zavrtěla hlavou. Tušila jsem, že v tom měla práci stavba těla nebo velikost, ale to by se mi těžko vysvětlovalo, takže jsem ji chvíli nechala jen s nesouhlasem. "Asi musíš mít křídla, když jsi vlk. Nebo nějakou magii od Smrti," pousmála jsem se a nahodila trochu znechucenou grimasu, když jsem zmínila tu zelenou obludu. Nikdy víc.
Utíkala jsem asi dva metry před Tati a udržovala si celkem nepohodlné pomalé tempo, abych ji nemusela lovit z nějaké jámy. Zpomalila jsem ještě víc, když jí roztávající sníh znemožňoval pohyb, a nakonec se zastavila úplně, když začala volat. Zasmála jsem se, protože než jsem se otočila, vypadala jako ještě celkem normální Tati, a teď z ní bylo takové nepovedené zmoklé kuře. "Bahenní koupel," uchechtla jsem se, ale jako kdyby se karma rozhodla mě instantně praštit přes hlavu, podjela mi na nerovném terénu tlapka a najednou jsem se válela v bahně taky. To, co předtím bylo bílé bylo najednou skoro stejně zbarvené jako má záda. Skoro jsem zaklela, ale zatnula jsem zuby, aby to malá nemohla zopakovat. Místo toho jsem věnovala prázdnému okolí pohoršený výraz a snažila se otřást ze sebe co nejvíc špíny. "Dvojitá bahenní koupel," dodala jsem, tentokrát už znovu s úsměvem. Věnovala jsem okolí jeden rychlý pohled a zjistila, že takových pádů by mě tu mohlo čekat podstatně víc. "Půjdeme radši jinam, srst mám lesklou dost, další péči nepotřebuju," navrhla jsem a začala se otáčet, abych v tom bahenním ráji našla svoji hnědou společnici. Takový úkol byl v zimě podstatně jednodušší.

//Vyhlídka

Chvíli jsem brouzdala v jejím kožíšku, než se mi za odměnu dostalo hlasitého smíchu, když jsem došla až k bříšku. Chvíli jsem na tom místě setrvala a pobaveně se u toho šklebila, než mi přistála facka. Vyprskla jsem bahno, které se mi znovu dostalo do tlamy a také se zařehtala. Bylo příjemné se za svůj smích pro jednou nestydět. "Co ty víš, někdo se musel podívat!" zazubila jsem se na její poznámku, kterou se mě pokusila odehnat. S úsměvem jsem si utřela do tlapky špinavou tvář, ale ve finále jsem to ještě zhoršila. Možná jsem se nad jarem radovala předčasně, ale trocha špíny mě nemohla jen tak zastavit, i když jsem měla pocit, že se propadnu někam k blátivé příšeře.
Tati se mi lechtání pokusila oplatit, za což si u mě vysloužila další pravý smích. S jeknutím jsem uskočila, abych se vyhnula hnědým bloudivým tlapkám a otřásla se. Už dlouho jsem nevěděla, jak lechtání vypadá, a nevěděla jsem, jestli mít dřív trauma nebo se smát. To už se ale torpédo vydalo hrát si na veverku. Ušklíbla jsem se, protože kdyby byla ještě menší a trošku nahrbená, vážně bych si ji mohla splést s veverkou – až na ten štěněcí ocásek. Když jí mokrá kůra podjížděla pod tlapkami, rozhodla jsem se, že nechci, aby vyrostla. Jak jsem toho chtěla docílit jsem ještě netušila, ale rozhodnutá jsem už byla.
"Jsem si jistá že takhle to nefunguje," prohlásila jsem, jako by to mohlo být malému vlčeti naprosto jasné. Nespokojeně jsem u toho střihla ušima, když mi na hlavu dopadly první nepříjemné studené kapky deště. To znamenalo bláto ještě větší, než už bylo, mokrou těžkou srst a vodu v očích. Otráveně jsem povzdechla, ale nemohla jsem se zavřít v úkrytu s neovládatelnou raketou. Nevadí. Můžu ji třeba vyhrožovat utopením v bahně. Nebo ji znovu zlechtám. Stejně už jsem to navrhla. Povzbudila jsem se a položila tlapku před Tati, aby se přestala pokoušet vylézt na strom. "A že tam budu první?" zašklebila jsem se a pomalejším tempem, abych se jí neztratila, se rozběhla lesem. Neupřesnila jsem, kde „tam“ leží, ale sama jsem to nevěděla. Cestu do lesa jsem si našla vždycky a někde jsem musela tu energii z Tati dostat.

//Zelené nory

Věnovala jsem Aranel úsměv nad jejím svolením. Byla jsem ráda, že se o vlčata starala zrovna ona. Byla hodná a milá, ani se nepozastavila nad mojí nervozitou. Byla jsem za to víc než vděčná.
A tak jsem pokračovala ve své honbě za Tati. Byla jsem jí přímo v patách, a to možná byla chyba, neboť jsem každou druhou zatáčku dostala do obličeje bahnem smíchaným se zbytkem sněhu. Znechuceně jsem vyplivla to, co se mi dostalo do tlamy. Uchechtla jsem se. Tohle mi na lese chybělo nejvíc. Gavriil byl taky vlče, ale vypadalo to spíš na línou kouli. O Taenaranovi jsem moc nevěděla – takže pro mě byla tahle mrška nejlepší společnost. Lepší než někteří dospělí.
Ani jsem si nevšimla, kdy jsme přišli o kousek masa, ale nějak jsem to neřešila. Stejně rychle, jako na mě spořivost v zimě přišla, odešla a věděla jsem, že teď už bude zvěře dostatek. Skoro jsem se rozbrečela nad uvědoměním, že už se konečně nebudu muset trápit. Alespoň ne tak moc. Tati se mezitím zastavila na odpočinek, čehož jsem využila a schovala se za strom. Stejně pořád běhala v kruzích.
"Vážně?" povytáhla jsem obočí, když se jako neřízená střela zase blížila ke mně. Vyskočila jsem zpoza svého úkrytu a nedala jí možnost pokračovat dál, takže jsem ji teď držela přišpendlenou na zemi a brouzdala ji mokrým čenichem v srsti, abych našla její lechtivá místa. "Vzdej se!" poručila jsem mezi svými pohyby a smíchem. Přestala jsem až když mě samotnou bolela krční páteř z těch rychlých malých pohybů. "Co takhle protáhnout si nožky mimo les, trochu klidněji?" navrhla jsem s úsměvem, a přitom ji stále držela na zemi. Měla jsem neblahé tušení, že bych mohla dostat blátem do ksichtu, kdybych ji pustila.