Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V duchu jsem zavrčela nad jeho poznámkou. Samozřejmě, že jsem mohla mluvit, jak jsem chtěla - jen to prostě nešlo. Mohla jsem se rozhodnout, že něco řeknu, že se s někým setkám, ale jakmile jsem otevřela tlamu, nějaká neviditelná síla mě zastavila. Navíc bylo lepší úzkost nepřiživovat, když už jsem potom nemohla dýchat. A taky jsem si na mlčení zvykla. Plýtvání slovy nebyl můj styl, takže jsem i na tuhle jeho poznámku jen zavrtěla hlavou a zakroutila očima, což jsem doufala, že přehlédl. Vlastně jsem pochybovala, že po mém vodním útoku ještě něco viděl, ale zasloužil si to. Jeho jiskry mě tou dobou pořád ještě nepříjemně štípaly.
Ušklíbla jsem se, když ho polila voda a nestihl doříct větu. Pochválila jsem se za své načasování a pokračovala ve snažení vyměnit se z bahna a zamotaných tlapek. Překvapilo mě, jak dlouho Duncan hlavu pod vodou nechal, ale nakonec jsem se nemusela ničeho obávat, když se s kašláním vynořil. Bylo mi ho hned trochu líto, ale byla jsem ráda, že jeho útoky přestaly. Nasměrovala jsem vodu pod námi někam daleko od nás, takže pod námi zase bylo v rámci možností sucho. Vypadali jsme oba jako promočené slepice a já doufala, že se brzy zase ukáže slunce, protože ukázat se ve smečce takhle by bylo... příšerné.
Pousmála jsem se nad jeho usouzením a chtěla se konečně narovnat, ale jeho tlapa mě zradila a zase jsem ležela vedle něj. Idiot. Usoudila jsem a plácla tlapkou na místě, takže se bahno rozprsklo s trochou štěstí i na jeho obličej. Nečekala jsem a opět se postavila na všechny čtyři. Dávala jsem dobrý pozor, kde jsou jeho a kde jsou moje tlapy, a snažila se na kluzkém povrchu udržet rovnováhu, než jsem si byla jistá, že už nespadnu.
Překvapeně jsem zamrkala nad jeho dramatickým výstupem. Poznala jsem srandu, ale i tak mě zabodl osten lítosti, který jsem nesnášela. "Promiň," uniklo mi najednou, až to překvapilo i mě samotnou. Očekávala jsem za to další narážky, takže jsem se mentálně připravovala na nějakou přednášku.

Trhla jsem sebou a málem nás oba strhla do bláta, když se jiskry přesunuly jen na jednu stranu a já najednou neměla kam utéct. Nemohla jsem jen tak přeskočit tu žirafu vedle sebe a navíc jsem zapadala do vlastního bláta. Já se na to vykašlu! Ve skutečnosti jsem použila sprostější verzi slov, ale to nikdo nemusí vědět. Zatnula jsem zuby a zapřela se o přední tlapky, protože kdybych se opřela o Duncana, už bychom se nezvedli.
Spokojeně jsem máchla ocasem, když mě znovu pochválil, ale nadšení mi nevydrželo dlouho. Jiskry se nikdy nedotkly mého těla úplně - jinak by mě spálily, ale i tak bolely jako čert. Desítky vosích žihadel a já jsem mohla jen zatínat čelist a napínat svaly, abych ze sebe nezačala hrnout nadávky. Bolest mi dodávala adrenalin, pod kterým bych snadno mohla říct něco, čeho bych litovala, takže jsem na jednu stranu byla ráda, že štípání nikdy úplně nepřestalo - a na druhou stranu jsem přemýšlela, jaký nejtišší způsob vraždy existoval. I tak jsem se nedokázala přimět Duncana nenávidět, i když to nebyl ani můj přítel. Pořád to byla taková už ne moc zábavná hra.
To víš, že jo! Nevěřila jsem, že by doopravdy přestal, a možná jsem byla naivní, ale se svými útoky jsem nepřestávala. Jeho verze útoku ovšem zesílila a já vylekaným úskokem překonala posledních těch pár centimetrů, které nás dělily, jen abych nás po kluzké zemi povalila do rozvodněného bahna. Využila jsem momentu na zemi a zvedla hlavu co nejvíce vzhůru. Přivolala jsem další vlnu vody z několika částí lesa, kde se tvořily kaluže a polila s ní naši jámu, takže se Duncanova hlava ocitla pod vodou smíchanou s bahnem. Nechala jsem ji volně odplavit s vědomím, že vlk kdykoliv mohl hlavu vytáhnout zpět nad hladinu. Sama jsem vyprskla vodu a bahno, které se mi tím trikem dostalo do čenichu, a začala se nešikovně zvedat. Já nejsem kotě. Poznamenala jsem, ale jen v duchu. Doufala jsem, že alespoň tímhle ty jiskry přestanou.

Oddechla jsem si, když jsem alespoň na malý moment nic necítila. Očividně jsem vytáhla Duncana z nějakého rozsáhlého přemýšlení a skoro jsem byla překvapená, že má čím přemýšlet - i když dojem, že nemá co používat, jsem nabrala jen z jeho škodlivých slov. To uklidnění netrvalo ani pár vteřin a ani když jsem spláchla samu sebe, neměla jsem pokoj. Bolelo to asi jako když vás píchne vosa, akorát jen to první zabodnutí, ne to pálení potom. Každopdáně to bylo nepříjemné a já měla co dělat, abych ty svoje poskoky udýchala. Zamračila jsem se nad jeho slovy a málem na něj začala ječet, ale měla jsem nějaký pud sebezáchovy. Jen jsem si myslela, že ho nakonec budu vážně muset utopit.
Duncan se nakonec trochu propadl, ale nic to s ním neudělalo. Doufala jsem, že by ho to třeba mohlo vyhodit z rovnováhy, ale to se nestalo, takže jsem byla zase ponechána osudu a těm příšernostem kolem. Pak mě ale něco napadlo a obličej se mi rozzářil, jako kdyby mi nad hlavou svítila žárovka. "Fajn," vyhrkla jsem, i když jsem si to slovo mohla nechat pro sebe. Teď už jsem věděla, že mě rád slyšel mluvit, takže jsem zase trochu doufala, že by se třeba mohl zarazit, i když to bylo málo pravděpodobné. Připadala jsem si nanejvýš trapně a bylo mi to snad ještě více nepříjemné, než vlastní smrt, ale překonala jsem naši obvyklou dvoumetrovou vzdálenost, než jsem se srstí skoro otírala o tu jeho - a tím pádem nejspíš dostala do té vzdálenosti i ty jeho příšerné ohnivé hračičky. Zastavila jsem jednu z deštivých kapek a nasměrovala ji přímo do Duncanova oka. Jejda. Vyzývavě jsem povytáhla obočí. Napodobila jsem zastavení ještě s několika dalšími kapkami a také mu je nasměrovala do obličeje, na různá místá. Krátká vzdálenost doletu určitě nehrála v jeho prospěch a kapky se více na jeho srsti rozprskávaly. Tak se ukaž. Jako kdybych nikdy neměla žádné problémy s komunikací. Jediné, co mě prozrazovalo, byly napjaté svaly ze ztráty osobního prostoru a fakt, že jsem pořád nic neříkala.

Na jeho odpověď jsem se jen uchechtla. Byla to příjemná představa, šplhat po žebříčku nahoru, ale věděla jsem, že smečka má problémy se vůbec udržet mezi živými - natož se starat o někoho, jako jsem já. Moje vlastní myšlenka mě trochu zaštípala u srdce, ale nechala jsem to plavat, koneckonců to byla pravda. Jenže v lese nebylo místo na takové myšlení, takže jsem potřásla hlavou. Přemýšlela jsem, jak moc by mi Duncan mohl začít lézt na nervy. Už teď mi z něj skoro cukalo oko, ale v takovém... příjemném duchu. Užívala jsem si to, i když mě úzkost nikdy úplně neopustila, jako by se se mnou rozhodla žít do skonání. Vlk mohl být vážně dobrý kamarád, ale vliv, který by na mě v jeho přítomnosti spadl, mě držel zpátky. Nechtěla jsem pak na někoho vyhrknout "kočko" nebo "krásko". Vlastně jsem už jen po těch několika hodinách v jeho přítomnosti bystře sledovala svoje chování a držela se zpátky, jako kdyby byl Duncan jedna velká nakažlivá nemoc.
Když jsem cítila jiskry zesílit, už jsem se nedokázala soustředit. Přestala jsem Duncana otravovat vodními kouličkami. Radši jsem se soustředila na to, jak se co nejlépe vyhnout jeho útoku, jestli se to tak dalo nazvat. Dávala jsem hlavu dolů, nahoru, uhýbala jsem doprava a pak hned do leva a stejně jsem sebou každou chvíli cukla, protože mě něco nepříjemně štíplo. "Duncane!" vyjekla jsem s protáhlým é. S jistým odporem jsem zase pro jednou stáhla vodu z větví a nechala ji tentokrát spadnout na sebe a své dvoumetrové okolí v naději, že alespoň něco uhasím. Promočená už jsem byla dost, ale to štípání se nedalo vydržet. Bylo spíše otravné než bolestivé, ale i to stačilo. Nasměrovala jsem vodu kolem sebe do jedné velké kaluže, která byla asi deset centimetrů vysoká a nechala ji natéct pod Duncana, takže se mu teď pod tlapkami tvořilo ještě větší bahno, než už tam měl. Skoro jsem si v tu chvíli přála, aby se v tom bahně utopil, i když to bylo zcela nemožné a mohly se mu tak maximálně nepříjemně bořit tlapky, nebo mu to mohlo podklouznout - kdo ví. Trochu více udýchaně, než bych chtěla, jsem se postavila zpět do pozoru a čekala, co zase vymyslí. Byla jsem připravená (nebo možná ne tak docela) ho utopit, kdyby vymyslel zase něco tak prokletého, jako jeho jiskry.

Oheň naštěstí zhasl, ale to už mi uniklo osamocené heknutí. Trochu jsem sebou ošila a přesunula se, jako by mi to mohlo pomoct. Sice jsem neposkakovala s ohněm za zadkem po lese jako idiot, ale kvůli svému nehybnému sedu jsem teď měla spálenou srst - a trochu kůži. Měla jsem chuť to Duncanovi vrátit i s úroky, ale nebyla jsem taková. Navíc, než jsem stihla cokoliv udělat, už zase chrlil slova. Vyhovoval mi víc, když mluvil bez přestání a nebylo mezi námi trapné ticho. Pokrčila jsem rameny a zabodla pohled do země. Potěšilo mě to, i když jsem byla pořád jen kappa a ve smečce jsem se k mé ostudě sotva ukázala. Zavrtěla jsem hlavou jako nesouhlas a nechala ho mluvit dál.
Trochu jsem sebou trhla nad nabídkou přátelství a vrhla pohled zpět na něj. Rychle jsem si ho změřila pohledem, než mi zase přišla zajímavá jen země pode mnou. "Jasně," vydechla jsem. Cože? Tolik k neschopnosti kohokoliv odmítnout. Zabránila jsem nutkání mrdnout hlavou o strom. Duncan nebyl tak špatný. Jen nevěděl, že mi některá slova mohla ublížit - a jak by taky mohl, nic jsem neřekla. Takže nic nebyla jeho chyba. Duncan byl dobrý. Snad. V jeho podání přátelství to vypadalo, jako by mě chtěl zneužívat, ale nad tím jsem jen potřásla hlavou. On to mohl brát jak chtěl. Já zůstávala neutrální.
Skoro to vypadalo, že už se bojovat nepůjde, než začal nanovo. Pobaveně, ale zároveň unaveně jsem se uchechtla a čekala, s čím přijde, abych se mohla jen bránit, případně ho znovu přiutopit. Tiše jsem kvíkla, když mě něco zaštípalo na tlapce, a zvedla ji do vzduchu - jenže to už jsem musela zvedat tu druhou a začít couvat, abych se vyhnula jeho hrátkám. Vtipné. Trochu to lechtalo, ale zároveň trochu bolelo. Přimhouřila jsem oči a rozhodla se hrát stejné karty, i když bylo těžké soustředit se na magii, když vás okupovaly jiskry. Zastavovala jsem dešťové kapky nad ním, takže na něj na pár sekund nepršelo. Udělala jsem z nich maličkaté kuličky a nechala je najednou spadnout, aby si zkusil stejné štípance.

Pokrčila jsem rameny. Tvářil se pohoršeně, což nebyl můj záměr, a okamžitě jsem si to s používáním ironie na pár dalších dnů, měsíců, let, rozmyslela. Někteří vlci si sice zasloužili ostrá slova a narážky, ale já se to učit nechtěla. Nepotřebovala jsem to. Znovu jsem se spokojeně narovnala, až když vlk ne úplně přesně pochválil magii - ale ano, bylo to děsivé, i když to malé škrábnutí bylo tak všechno, co dokázala voda ve větší míře způsobit mez úmrtí oběti. Musela jsem uznat, že to děsilo i mě samotnou. Čekala jsem, co provede Duncan, ale dlouho nic nepřicházelo. Bylo mi trochu tepleji, takže jsem předpokládala, že zase ohřívá vzduch a na něco se chystá, takže jsem zůstala ve střehu. Povytáhla jsem obočí a naklonila hlavu, jako bych se ho bez slov ptala, co zamýšlí. Dobře, už nikdy nebudu ostatní napínat. Do hrudi se mi vrátila úzkost, která mi připomněla, jak nepříjemná mohla být. Překvapeně jsem vyvalila oči, když mě začal pálit ocas - asi jako když stojíte hodně, hodně dlouho na jednom místě pod pařícím poledním sluncem. Nevydala jsem ani jedinou hlásku, i když uvnitř jsem ječela. Neudělala jsem mu ovšem tu radost, že bych se začala otáčet a poskakovat. Nehodlala jsem se ztrapnit.
Zatnula jsem zuby a ještě chvíli čekala a doufala, že ho to přestane bavit, než se to nedalo vydržet. Trochu jsem si poposedla a soustředila svoji mysl na okolí. Sesbírala jsem do menší vlny všechnu vodu ze země za mnou a nechala ji přejet přes můj ocas a tlapky - a legenda praví, že pokud Duncan nestihl svůj plamínek uhnout, už nehoří. Přemýšlela jsem, jestli mu vlnu nehodit do obličeje, ale to už by mě stálo moc energie.

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho hotovým rozhodnutím, ale pořád jsem se usmívala. "To víš, že jo," odpověděla jsem se značnou dávkou ironie v hlase. U srdce mě zabodl osten úzkosti, ale kupodivu to nebylo nic, co bych nedokázala setřást zavrtěním hlavy. Usoudila jsem, že má Duncan takovou energii - která by snad všechny donutila zakroutit očima a napodobit jeho slovní hrátky. Doma mi něco takového nebylo z mé vlastní tlamy cizí, ale po tolika letech to byla příjemně vítaná novinka. Vyzývavě jsem povytáhla obočí, ale už jsem znovu nic neřekla. Čtyři slova po několika minutách mlčení bylo až dost.
Soucitně jsem sledovala jeho smočený obličej. Z nedávného setkání s jistou šelmou jsem věděla, jak nepříjemná je voda tam, kde by být neměla - ale tohle byl koneckonců pořád souboj, i když přátelský. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a přemýšlela, jestli bych kdy mohla brát Duncana jako přítele, i když to znamenalo, že jsem porušila svoje snažení žití v přítomnosti. Nebyl tak špatný, jak se napoprvé zdál, ale jeho výběr slov byl pořád příšerně jedovatý. Možná byla šance, že bych někdy našla protijed, ale rozhodně ne uprostřed našeho malého... Cokoliv to vlastně bylo.
Další útok už od něj nepřišel - a ne, že bych si stěžovala. Sice už jsem na tom očividně byla podobně špatně, jako on, ale stále mě vyzýval - a já nedokázala odmítnout, i kdybych chtěla. Někde daleko v mysli mi zvonila na poplach moje paranoidní stránka. Vysaje z tebe energii a pak tě tady nechá uhořet. Zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, co by mu mohlo ukázat, že voda je určitě dobrá volba. Opět jsem vytvořila z kapek deště jehličku, tentokrát jen jednu, ale pěkně ostrou. V dešti vypadala skoro jako normální kapka a bez většího zkoumání vzduchu jsem ji ani já pořádně neviděla. Ovládala jsem ji pouze silou vůle - a nechala ji letět na Duncanovu tlapku. Dala jsem si záležet, aby o cíl pouze škrtla a vytvořila tak jen menší řezné zranění, jako by se vlk jen maličko řízl o trn a vlastně mu nebylo vůbec ublíženo, ale stejně se na povrchu objevilo maličké množství krve. Bylo mi to proti srsti a naprosto proti mým zásadám, ale bylo to pravděpodobně to nejlepší, co voda uměla - ne prolít krev jako na popravišti, ale rozhodně vlka překvapit. A pak samozřejmě někoho utopit, ale to jsem zkoušet nehodlala. Pokývala jsem hlavou, abych ho vyzvala k nějaké jeho super schopnosti. Mohla jsem použít slova, ale to bych nebyla já, že jo.

Vydechla jsem úlevou, když jeho stěna opadla. Oči už mi z toho světla slzely a musela jsem si tvář otřít o tlapku. Překvapila mě vzdálenost, kterou mezitím Duncan překonal. Nějak jsem si neodkázala vzpomenout, kde jsem nechala osobní prostor. Zatnula jsem zuby, když jsem nechala modré oči setkat se se žlutými. S někým jiným by to možná byla intimní chvilka, ale já měla spíš pocit, že po něm za chvíli i přesto, že se mi začínaly třást tlapky, něco hodím. Krok. Zpátky. Poručila jsem mu, i když jsem věděla, že mě neslyší. Nakonec asi usoudil sám, že bylo nejlepší se stáhnout. I když už odešel, vzduch kolem se zdál čím dál tím teplejší. V hlavě mě bolestivě začínalo tepat, protože jsem se musela soustředit na několik desítek jehliček z vody na mnoha místech najednou - a na to jsem nebyla dost mentálně vyspělá. Nechala jsem jehličky, nebo to, co z nich zbylo, dopadnout na zem vedle nás. Zprudka jsem vydechla a protáhla si tlapky. I když jsem s nimi nic nedělala, svaly se mi nepříjemně natahovaly. Už jsem toho použila moc v krátkém časovém rozmezí - a navíc jsem tolik ještě magii vody nikdy nepoužívala. Byl to skvělý pocit a taky jediná věc, za kterou jsem byla Duncanovi vděčná.
Sledovala jsem, jak zadýchaně Duncan vypadal. Sice jsem na tom s energií taky nebyla nejlépe a tušila jsem, že dlouho už to trvat nebude, ale dech jsem měla pořád v rámci možností stabilní. Ta malá drobnost mi vykouzlila další nevinný úsměv na tváři. Do očí se mi hnala únava a měla jsem chuť si s vodou už jen hrát, ale ještě nebyl konec. Nehodlala jsem se tak snadno vzdát, ne před ním. Navíc se nakonec zvedl s úplně novou energií. Ušklíbla jsem se. Vytvořila jsem z vody, která pod námi vznikla, vodní kouli jen o něco málo větší než byla Duncanova hlava. Nedělala jsem s ní tajnosti a doslova si ji změřila před jeho obličejem, aby byla přesná, ale neútočila jsem. Místo toho jsem mu ji nasadila na hlavu stejně lhostejně, jako kdybych mu dávala kytku, ale pár vteřin nato ji nechala spadnout dolů a znovu ho smočit. Tím jsem vyčerpala v podstatě všechnu energii, kterou jsem si držela, takže jsem napodobila Duncanovo dýchání - ale pořád jsem byla odhodlaná bojovat a přirovnávala jsem zničení koule k tomu, že jsem ho nechtěla utopit. Postavila jsem se do přímé pozice v očekávání jeho útoku, i když jsem cítila, jak se mi tlapky jemně třesou. Tohle není konec.

Skoro jsem vyskočila radostí, když se skrz rozplývající se kouř ozvalo bolestivé citoslovce. Na chvíli jsem byla nadšená, ale pak jsem zůstala nehybně stát a čekala, co bude. Nechtěla jsem mu ublížit a věděla jsem, že jehličky mu nemohly nic velkého udělat, ale i tak jsem měla strach, že jsem mu něco provedla. Když se ale kouř rozplynul, naskytl se mi pohled na jeho celkem dost působivou ohnivou stěnu. Překvapeně jsem zamrkala - muselo ho to stát spoustu energie, i když jsem o tom nic nevěděla. Jen jsem věděla, že udržet takovou stěnu s vodou bylo složité. Oheň vytvářel jakousi vysokou stěnu vždycky, když plál - nebo se jednoduše zvedal do vzduchu, no normální stav pro vodu byl v leže. A i když mi déšť všechno usnadňoval, jen těžko bych pouze z malých dešťových kapek, které se zasekávaly na stromech, vytvořila nedobitnou stěnu tak rychle. Musela jsem tak Duncanovi složit poklonu, i když pouze v duchu. Působivé.
Poklony jsem zanechala, když se začal přibližovat. To jako vážně? Nechtěla jsem ani zkoušet, jak dlouho by mi zabralo takovou stěnu stavět. I když jsem se ocitla uprostřed boje, musela jsem se nad jeho slovy pousmát. Co na to říct, jsem prostě super. Zvýšila jsem si chatrné ego. Začala jsem opět zastavovat kapky deště v pohybu a znovu vytvořila jehličky, tentokrát s ostrým koncem, a nechala je ve vzduchu. Nechávala jsem si svoji zbraň po boku a sledovala, co Duncan provede. Zatím to pouze vypadalo, že mě nadobro sežehne jeho novým výtvorem. Přála jsem si vidět vlkům do mysli, i když to muselo vlastníkům té magie lézt na nervy. Myšlenky byly všude.
Nejistě jsem naklonila hlavu. Nepředpokládala jsem, že by moje jehličky proletěly ohnivou stěnou jen tak - ale i tak jsem se bála je pustit vpřed. Asi bych si nikdy neodpustila, kdybych tady prolila něčí krev, no pořád jsem chovala nějakou lásku ke svojí srsti a nenávist ke spáleninám. Ani jsem nevěděla, jak taková spálenina vypadá. Poslala jsem jehličky vody vpřed, ale jen velmi pomalu, aby měly šanci pouze narušit jeho štít a s trochou štěstí tak vyřadit Duncanovo soustředění z rovnováhy. Vynaložila jsem ovšem polovinu energie na to, abych se ujistila, že žádný ostrý konec nedojde až k jeho srsti, takže kdo ví, co se mohlo stát. Zůstala jsem bez hnutí stát a čekala, jaký bude jeho další krok.

Neskrývala jsem pobavení, když se Duncan snažil najít cestu útěku. Stejně měl moc práce s hledáním sebezáchrany, takže jsem se nebála, že by mě viděl - a taky jsem se už nebála, že by byl naštvaný. Můj úsměv se ještě více rozšířil, když konečně skončil na zemi a voda se začínala pomalu vsakovat zpět do země. Tou dobou už jsme oba stáli na jednom velkém bahnitém poli, skoro, jako bychom byli v bažinách. Překvapeně jsem sledovala, s jakou energií se zvedl a usušil se. To by se mi hodilo. Napadlo mě. Já jsem byla stále ještě mokrá, ale nechystala jsem se energii plýtvat na odebrání vody z mé srsti - schovávala jsem si ji pro případ nouze.
Nedočkavě jsem čekala, co se bude dít. Duncan měl pravdu, neubližoval mi, a to mi u něj přidalo jedno malinké plus - které sice bylo zastíněné spoustou dalších věcí, ale bylo tam. Zatím jsem z něj navíc dělala mokrou slepici jen já a hrozba usmažení byla v nedohlednu. Zopakoval svoje ohýnky a dokonce i ohnivé koule, i když tentokrát se zdálo, že je ovládá pomaleji. No fajn. Zastavovala jsem kapky deště ve vzduchu na několika specifických místech a nechala je zformulovat do dalších vodních koulí. To už se Duncanův magický výtvor skoro setkal s mým tělem. Poslala jsem koule vpřed, ale nestihly odletět třicet centimetrů, než se srazily s několika ohnivými koulemi. Les zaplnil kouř, jak oheň pod vodou zhasl. Fakt, že jsem najednou neviděla, byl sám o sobě děsivý, ale navíc jsem nedokázala trefit všechny jeho výtvory najednou, takže jsem stejně dostala nakládačku, i když menší. Zasyčela jsem, když mě na několika místech navštívila již známá bolest. Pár chlupů na tlapce mi dokonce chytlo plamenem, ale déšť samotný ho hned uhasil, takže jsem jen zůstala s opálenými chlupy. Oklepala jsem se, abych ze sebe dostala podivný pocit... No, jako kdyby vás někdo podpálil.
"Au," pronesla jsem k Duncanovi, ale hlasem mi znělo pobavení a trocha ironie, i když to vážně bolelo. Pokrčila jsem rameny nad jeho údivem, který pronesl předtím, než na mě zaútočil. Mohla bych tě utopit. Napadlo mě, ale nic takového jsem neměla v plánu - pokud by mě neohrožoval on. Místo toho jsem ze své srsti nechala do vzduchu vznést jednotlivé kapky vody, které jsem následně přetvořila v malé jehličky - které ovšem byly tupé, aby mu nemohly tak ublížit - mohly maximálně trochu bolestivěji polechtat, nebo někde zanechat modřinu. Vyslala jsem je směrem k Duncanovi podobnou rychlostí, jako předtím vlnu. Doufala jsem, že si najdou svůj cíl, i když tentokrát ty jeho ohýnky pořád hořely.

Chvíli bylo ticho a já přemýšlela, jestli mě sežere. Řekni něco! Najednou mi chyběl jeho otravný hlas a slova a já se chystala nervózně stáhnout ještě o další metr dozadu, ale to už konečně promluvil. Rozzářila jsem se a i když jsem to neměla v úmyslu, zavrtěla jsem ocasem. Měla jsem ráda, když mě někdo chválil. Byla to změna oproti narážkám - a byla to dvojitá změna vzhledem k jeho normálnímu rozpoložení.
Mezitím co jsem se rozplývala nad pochvalou už Duncan používal svoji magii. Sledovala jsem oheň po jeho stranách jako pavouka, který by mě mohl v sekundě zabít. Neměla jsem nic proti vlkům s magií ohně, ale zjišťovala jsem, že samotný oheň už mě trochu děsil. Koneckonců to byla dost bolestivá zbraň. Přemýšlela jsem, jestli je nemám rovnou uhasit, ale neudělala jsem to - vždyť Duncan ještě neměl šanci nic udělat. Ten teď vypadal jako jeden velký, oranžový flek s dvěma ohni vedle sebe a mou dalekozrakostí. Chvíli se nic nedělo, než vlk použil podobné koule, jako já - akorát z ohně. Sledovala jsem, jak stoupají do vzduchu, než jsem hlavou trhla zpět k jeho vyzývavému výrazu. Ne! Vyjekla jsem v duchu, ale to už jsem měla práci s vyjeknutím v realitě - tentokrát kvůli v podstatě jen malému štípnutí, které mi projelo tělem. V ten moment mi ovšem strach namluvil, že to bolí, jako kdybych spadla do lávy. Zamrkala jsem, když se najednou zase nic nedělo. Už je asi pozdě říct, že to tak nebolelo? Přimhouřila jsem oči a naštvaně si Duncana změřila pohledem. Takhle mě ztrapnit? Sbírala jsem vodu z rostlin, listí, deště, stromů, vzduchu a všeho možného, dokonce jsem došla až k nedalekému vodnímu toku, dokud se někde pryč z našeho dohledu nevytvořila menší-větší vlna. Naklonila jsem pobaveně hlavu na stranu a úplně zapomněla na své milé vychování. Bum. Nechala jsem vlnu putovat velmi rychle až k nám, čímž trochu ztratila na velikosti, ale stále byla velká jako větší vlk a každým rychle plynoucím metrem nabírala na síle. Duncan už ji mohl slyšet, ale jen velmi těžko ji mohl zastavit. S pobaveným úsměvem jsem čekala, až ho vlna smete. Nemohla by mu ublížit, ale rozhodně měla dost síly na to, aby ho srazila k zemi.

//Úzká rokle

//Souhlas, za mě taky bez sázky :D

Nejistě jsem vešla mezi stromy a začala se rozhlížet, jako by na mě mohlo něco vyskočit. Moc vlků sem nemohlo chodit – nikoho jsem necítila, ani zvířata. Bylo to nanejvýš podivné. Na hlavu mi začaly dopadat větší kapky deště, které vznikly ze spojení vody na větvích stromů. Otřásla jsem se, když mnou projela husina. Déšť byl dobrý – znamenalo to, že mám alespoň nějakou šanci, když už ne. Nevěděla jsem, jestli Duncan může jen tak na místě rozdělat oheň i za deště – ale rozhodně jsem věděla, že mi tentokrát počasí hrálo alespoň trošku do karet. Po té zimně to taky bylo to jediné, co bych očekávala. Měla jsem pocit, že nás život z nějakého důvodu nesnáší. Nemohla jsem si pomoct a na sekundu mi hlavou proběhla myšlenka, že bych za to třeba mohla já, ale to už mě z mého malého koutku mysli vyprovodil vlk svým hlasem. Tiše jsem na jeho slova přikývla, i když si hleděl své cesty a nemohl mě vidět.
Duncan se na mě otočil, takže jsem se zastavila. Neuvědomila jsem si to, ale pořád jsem se držela dva metry daleko – za každé situace. "Hodně věcí," vydechla jsem, jen, abych zaplnila ticho, které na chvíli nastalo. Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Tohle si užiju. Napadlo mě. Nechtěla jsem ihned vyzkoušet všechno, co mi teď voda nabízela, a taky jsem mu nechtěla ublížit. Když už jsem tu byla, chtěla jsem si to udělat příjemné pro sebe – v rámci možností. Oči jsem nechávala zabodnuté do země, tak, jak byli teď už všichni zvyklí, ale soustředila jsem se na vodu, která zůstávala na větvích stromů – především tedy na větvích nad Duncanem. Vytvořila jsem na největší větvi kouli z vody, kterou jsem sbírala nejen z deště, ale i z větví. Nechala jsem ji narůst do velikosti něčí hlavy a nechala ji spadnout z větve přímo na vlka přede mnou. Spokojeně jsem se uchechtla. I když byl Duncan deštěm mokrý i předtím, teď to bylo snad ještě horší, pokud to vůbec šlo. A navíc chtěl jen příklad toho, co voda dokáže, no ne? Povytáhla jsem obočí ve vyzývavém pohledu a zůstala bez hnutí stát. Když mě nechal udělat něco on, nechala jsem udělat něco i já jeho.

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho radou. Trochu z pobavení, trochu jako nesouhlas. Chtěla jsem taky namítnout, že ne všechny holky jsou drbny - já rozhodně nebyla drbna, ale nic jsem neřekla. Stačilo mi, že jsem to věděla já, i když mě ta poznámka z nějakého důvodu pronásledovala ještě chvíli po tom, co svůj výjev dokončil. Nevěřila jsem mu - možná jsem z části trochu chtěla a nějaké vypovídání by mi vážně bodlo, a koneckonců neznámým se vše říká nejlíp, ale nemohla jsem. Na nic z toho, co řekl, jsem ani neodpověděla a radši ho následovala do lesa.
Držela jsem se v dobré dvoumetrové vzdálenosti. Nechtěla jsem shořet ještě předtím, než bych udělala jen jeden krok do lesa. V hlavě jsem si přehrávala, jak se ovládá voda, i když to bylo zbytečné - tak nějak to chodilo přirozeně, ale pořád jsem si připadala jako malé neschopné kuře. Nechtěla jsem se před Duncanem ztrapnit a moc dobře jsem věděla, že kdybych selhala hned v prvních dvou minutách, nikdy by to nenechal jen tak odejít. Alespoň jsem to předpokládala. Zdál se, jako ten typ, který by se potom ještě týden válel na zemi smíchem a vyprávěl to po celé Galliree. Ta myšlenka mi navrátila úzkost, kterou jsem za celý tenhle náš nezáživný rozhovor stihla zahodit.
Když jsem se zase trochu posbírala, rozhodla jsem se po velmi dlouhém přemlouvání promluvit první. "Co oheň umí?" zeptala jsem se. Hned na to jsem probodla očima zem, ale nebylo to tak strašné, jak jsem si představovala. Z mých sourozenců měla magii ohně jen Asu a nikdy jsem neměla příležitost zjistit, jak magie vypadá ve své nejvyšší formě. Žádnou magii jsem tak ještě neviděla, až na zemi, když Naomi ze smečky vyprovodila šedivou.

//Zakrvácený les

Chtěla jsem zmizet, když znovu začal s narážkami. Už jsem ho ale potkala dvakrát v celkem krátké době a riskovat, že bych se totálně ztrapnila útěkem a potkala ho znovu, jsem vážně nechtěla. Takže jsem místo toho jen znovu pokrčila rameny. Z toho pohybu už mě bolela záda, ale nemohla jsem si pomoct. "Ne," odpověděla jsem v podstatě na každou jeho otázku. Snažila jsem se mluvit hlasitěji a v mé mysli jsem skoro křičela, ale ve skutečnosti jsem se jeho hlasitosti pořád nevyrovnala. Tohle bude ještě na dlouho. Ta myšlenka se mi znechucovala, ale nemohla jsem nic dělat. Alespoň jsem se upínala k doufání, že ze mě úzkost každou další minutou strávenou s ním postupně odpadne. Koneckonců jsem si nemohla celý souboj vystačit s dvěma slovy. Souboj? Dech se mi zastavil v hrdle, když jsem si uvědomila, čemu jsem dala souhlas. Chtěla jsem švihnout hlavou o nějaký kámen, ale neudělala jsem ani pohyb. Už jsi jednou bojovala. A tohle bude jen magie, ne? Žádné zuby. Připomněla jsem si, ale i tak jsem se najednou účastnit nechtěla. Ztrapnila jsem se za jeden den už mockrát a moje ubohá dušička to už nedávala - a myslet na to až budu konečně sama... No, očekávala jsem peklo. Ale nevzala jsem to zpátky. Nějak ze mně nevycházela žádná slova.
Nakonec jsem se našla s malým úsměvem, když to vypadalo, že jsem mu udělala vyloženě radost. Alespoň něco. Třeba mě ušetří. Přimhouřila jsem oči, když zmínil magii od Smrti. Nevěděla jsem, jestli to brát vážně, ale nakonec bylo jen dobře, že to řekl. Trochu mě to uklidnilo - ale pořád tu byl někdo, kdo měl ve snášení bolesti velmi špatný rozsah - já. "Jasně," zavrtěla jsem hlavou s ironií v hlase, což mě překvapilo. Většinou jsem takovou věc používala jen s vlky, které jsem vyloženě nesnášela - nebo je znala dobře. Předpokládala jsem, že byly Duncanovy řeči nakažlivé, ale nic mi nezabránilo v okamžitém litování toho jediného slova.
Radši jsem se znovu soustředila na souboj, který byl akorát tak stejně stresující. Nehasí voda náhodou oheň? Zavrtěla jsem mentálně hlavou. Stejně bych se z toho už nevykroutila. Pokrčila jsem rameny nad jeho otázkou a rozhlédla se kolem. Tady nebylo moc kde se skrýt, kdyby šlo do tuhého. Alespoň takovou jsem měla strategii, schovat se co nejdřív a neudělat ze sebe špekáček. Takže jsem zase pokrčila rameny. "V lese?" navrhla jsem, znovu tichá jako myš. Pokývala jsem hlavou k nejbližším stromům a nechala ho jít vpředu. Neplánovala jsem otočit se k němu zády.

Skoro jsem zavrtěla hlavou, když se mě zeptal na magii, ale včas jsem se zarazila. Jasně, že jsem měla magii. Nestačilo se podívat na oči? Ta otázka mi přišla naprosto zbytečná a vlk plýtval slovy, ale i tak jsem přikývla, opět beze slov. Nepotřeboval je. V jeho společnosti jsem se cítila nanejvýš špatně a nehodlala jsem plýtvat slovy na někom takovém, i když se nedalo říct, že bych jím pohrdala. Vlastně byl docela zajímavý, minimálně charakterem. Ani šedivá nebyla takhle slizká a i když se mi to protivilo, musela jsem uznat, že kdyby mi srdce nemačkala úzkost, možná bych se i bavila. Takhle jsem ale jen mlčela, jako obvykle.
Když se začal přibližovat, trochu jsem ustoupila, i když jsem se snažila udržet na místě. Svaly mě ale neposlouchaly a nakonec se rozestup mezi námi díky mému couvání nezměnil. Nevěřila jsem mu ani čenich mezi očima. Zmateně jsem povytáhla obočí, když mi nabídl vybití vzteku. Nebyla jsem naštvaná, ani trošku. To už jsem spíš měla strach, i když hlavním pocitem stále zůstávala úzkost, která mi bránila normálně dýchat. Trochu jsem sebou ošila, když mě skoro prokoukl. Vážně jsem tak předvídatelná? Pokrčila jsem rameny. Dusila jsem v sobě věci - a také jsem se dusila jeho přítomností já sama, ale co jsem mohla dělat.
Duncan mi prozradil svoji magii, ale jak už jsem říkala, nevěřila jsem mu. Mohl mít jinou magii, nebo mohl mít další, které by mě z tohohle světa dostaly. Možná by to byla značná úleva, ale kdybych se měla nechat zabít, nedala bych mu tu možnost - ačkoliv pod tlakem jsem byla schopná nechat si udělat cokoliv. To mě děsilo. "Asi jo," pokrčila jsem rameny lhostejně, ale hlas se mi trochu třásl. Nevěděla jsem, jestli to stihl zaznamenat on, ale já jsem to zaznamenala dostatečně. Sklonila jsem hlavu ještě více, než předtím. Připadalo mi, jako bych zapomněla, jak se voda vlastně ovládá.