Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostrov přes úkryt

Cesta zpět byla poměrně snadnější než cesta tam. Už jsem se nebála, že mě cestou spláchne velká voda. Začala jsem se cítit trochu provinile za to, že jsem tam ty dvě nechala tak, jak jsem je tam nechala, ale... za nic jsem nemohla. Za nic jsi nemohla, zopakovala jsem si a snažila se tomu uvěřit. Povzdychla jsem si. V cestě mi překážela smečková území - od kdy tu jsou smečky - a tak jsem se to rozhodla vzít okolo kolem. Jako obvykle jsem následovala řeku, neboť její směr mě nikdy nezklamal.

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Nelíbilo se mi, jak s Agape mluvila, a ačkoliv už jsem se nebála někomu naložit, byla jsem proti násilným trestům pro vlčata. A to před námi koneckonců vlče ještě stále bylo. Její poznámku jsem tak odignorovala a místo toho něžně drcla do Agape, aby věděla, že s těmi slovy vůbec nesouhlasím a stojím při ní.
Bylo mi z toho smutno. Vlče očividně nemělo dobrý život - vždyť bralo jako samozřejmost, že by proti vlčeti někdo použil magii. Ani s ní moc má přehlídka nezatřásla, ačkoliv to musela být podívaná. Zavrtěla jsem hlavou. Stále se vyjadřovala neslušně a bylo mi to proti srsti, a tak jsem se rozhodla celou tuhle sešlost rozpustit. "Tak dost!" Štěkla jsem a zamračila se. "Nechci, aby ses mě bála. A Vlče je velmi nezvyklé jméno, ale dobrá." Zajímalo mě, jestli až vyroste, bude si říkat... Vlčice.
Neměla jsem možnost se v tom dál šťourat, protože se pískle rozhodlo, že chce dělat problémy. Sotva jsem stihla udělat překvapený krok vzad a ty dvě byly v sobě. Chápala jsem, že za to mohla Vlče - napadla mě a Agape jí v tom zabránila, přesto jsem v tu chvíli měla tak akorát dost obou. Oběma jako by zamrzly svaly a přestaly se hýbat. Povzdychla jsem si. "Vážně se musím vrátit domů. Moc mě těšilo, Agape. Doufám, že se ještě uvidíme," zazubila jsem se na ni a stočila přísný pohled na Vlče. "A ty mazej odkud jsi přišla. Nikdo tu na tebe není zvědavý. Dovoluj si na někoho, kdo o to stojí," cvakla jsem jí zuby u nehybného obličeje a obě je obešla směrem k únikové cestě z tohoto ostrova. Začínalo tu být dusno, a nebylo to počasím. Vlčice se opět mohly volně hýbat a pokračovat ve své činnosti. Já už se raději neohlížela. Agape byla starší, zkušenější, větší. Neměla jsem o ni starost.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Listopad 1/10 | Nickolas

Usadila jsem se pod stromem, neboť deště na své srsti už jsem měla dost. Byla jsem pěkně promáčená - a vodu jsem milovala, ale jen do určité meze. Ani jsem nemusela chodit přímo k jezeru, abych shladila hrdlo. Stačilo mi podívat se vzhůru a otevřít pusu. To však nebylo moc efektivní, a tak jsem se tu nakonec opět ocitla. Život byl podivný. Neustálé honění se za jakýmsi pomyslným cílem, a mezitím? Jídlo, pití, základní potřeby. Neustále dokola, abychom se k tomu cíli vůbec dostali. Kdo ten systém vymyslel? Zamyšleně jsem naklonila hlavu do strany a pozorovala kapky deště, které klouzaly po posledním listí na stromech. Do zimy už nezbývala dlouhá doba.

Přitiskla jsem uši k hlavě. Agape byla milá a hodná vlčice, a takové komentáře od duše, co na světě byla sotva rok a pár měsíců - jestli vůbec - si nezasloužila. "Přivolala vánek, který ti pročechral srst. Magie potřebují trénink, dlouho zůstávají slabé. Mistr se z tebe nestane přes noc," vysvětlila jsem ještě vcelku trpělivě a přidala k tomu úsměv.
Vlčice chtěla, abych zůstala. Měla jsem sto chutí odsud odejít, ale... nemohla jsem jí tu nechat napospas té nevychované. Jemně jsem přikývla. "Dobře," uchechtla jsem se. Jenže vlče si jelo takovou, že trocha vody by to všechno leda tak zhoršila. Nikdy jsem nemusela vlčata kárat něčím horším než zvýšeným hlasem. Tohle byla novinka, ale byla jsem připravená.
Agape začala mluvit o bouři a blescích, čímž mi nad čelem rozsvítila žárovku. Nasadila jsem vážný, káravý výraz. Nebe tady na ostrově bylo čisté a bez mráčku, přesto však za mými zády do moře udeřil blesk tak silný, že nám zježila kožichy statická elektřina. Přimhouřila jsem na vlče modrá očka a převzala kontrolu nad jejími hlasivkami, tudíž cokoliv dalšího se snažila říct, vyšlo to z ní jen jako skřeky. Spokojeně jsem se pousmála a střihla ušima. "Víš, taková slova by se neměla používat. Raději si rozmysli, co vypustíš z úst, ano?" Varovně jsem kývla hlavou zpět k moři, aby bylo jasné, že ten blesk nebyl jen náhoda a kdybych chtěla, zajel by přímo do ní. To jsem samozřejmě udělat nechtěla a nikdy bych to nikomu neudělala, ale trochu pohrozit jsem jí za to chování musela. Agape se jí každopádně zeptala na jméno, a tak jsem magii příkazu po chvíli povolila, aby nám ho mohla sdělit.
Pootočila jsem hlavu k vlčici a pokrčila rameny. "To bylo docela dobré, nemyslíš?" Magii loutkář jsem používala jen zřídka, zdála se mi příliš krutá, ale... bylo to vlastně úžasné.

10 kytiček na vzhled 3 omg <3

Pobaveně jsem se uchechtla. Slaná voda opravdu nebyla dobrá, ale moře bylo nádherné. Kéž bych se tu mohla utábořit navěky.
Odrostlé vlče se dožadovalo ukázky. Vánek, který mi připomněl léto, pravděpodobně patřil Agape, a tak byla řada na mně. Jemně jsem se pousmála a vytvořila z vody dvě vodní kuličky, které se chvíli honily nad hladinou a pak se o ni rozprskly. "Zajímá tě něco dalšího?” Pobídla jsem jí. Pořád jsem k neznámé chovala jistou nedůvěru, což jsem nechápala. Měla jsem vlčata ráda.
"Už bych se měla asi vrátit do smečky,” povzdychla jsem si směrem k Agape a natočila hlavu do strany. Chtěla jsem se vrátit domů, očividně mi to cestování už lezlo na mozek, ale zároveň jsem nebyla proti tomu tu ještě chvilku zůstat. "Pokud mě tu tedy nechceš držet rukojmím?” zazubila jsem se a čekala na odpověď. Nikam jsem se hnát nepotřebovala.

Naprosto jsem chápala, že to všechno musí být pro Agape moc. Pamatovala jsem si, že když jsem na Gallireu přišla nově, panikařila jsem. Bála jsem se, že si na takové věci nikdy nezvyknu, ale byla jsem to stále a vlastně už jsem jen pokrčila rameny, kdykoliv se stalo něco magického. Přikývla jsem. "Souhlasím," zazubila jsem se a vděčně na ni mrkla, to za to, že si myslela, že jsem chytrá. Zahřálo to u srdce.
Vrtěla jsem ocasem a nadšeně ve vodě poskakovala. Sledovala jsem kapičky vody, jak všude létají, a se zaujetím jsem pozorovala sůl, která se mi zachytávala v srsti. Agape mi prozradila, že nikdy na pláži nebyla, a tak jsem se šibalsky ušklíbla a natáhla k ní tlapku, kterou jsem měla do té doby ponořenou ve vodě. "Zkus si líznout. Věř mi," pobídla jsem ji a pobaveně to sledovala.
Najednou náš však vyrušil hlas. Trhla jsem hlavou a překvapeně vyjekla, protože jsem byla přesvědčená, že snad nikdo další o tomto ostrově nevěděl. Mýlila jsem se. Asi byl frekventovanější, než jsem si myslela. Ale bylo to jen odrostlé vlče. Pousmála jsem se, ačkoliv mi nějak neseděl její pach. Jako bych ho znala, ale jen tak částečně. Možná něčí rodinný příslušník? Jen jsem si nedokázala vybavit, čí by mohla být - ale uši se mi automaticky přilepily k hlavě. Hm. "Ano. Potřebuješ nějak pomoct?" Natočila jsem hlavu do strany.

Rozesmála jsem se. Ano, nejspíš to vyznělo jako hádanka. Jemně jsem pokrčila rameny. "Pokud v Sarumenu zastihneme Nickolase, tak ti to sama ukážu," zazubila jsem se Bylo to těžké na vysvětlení, takže názorná otázka byla ta nejlepší cesta. Přikyvovala jsem, abych svá slova potvrdila. "Všechno je to asi nějak... magicky očarované," uvažovala jsem nahlas. Nikdy jsem se Baghý nezeptala, jestli jí křídla táhnou k zemi, byla oproti nim úplně maličká. Ale nikdy si nestěžovala, ani nevypadala nějak ve stresu, a tak byla nejspíš lehká jako pírko. "Získala jsem je po návštěvě Života. Zdejší magická bytost," vysvětlila jsem a zavrtěla ocasem. Života jsem měla celkem ráda, i když se mi nelíbilo jak manipulativní občas dokázal být.
Naše cesta skrz krápníky mě vyděsila k smrti, na rozdíl od Agape, která zachovávala mrtvolný klid. Měla samozřejmě pravdu, nic se nám nestalo a brzy jsme se ocitli pod palmovými stromy, tlapky zabořené v písku. Souhlasila jsem s tím, že ti barevní ptáci orlové nebudou. Ale byli krásní. "Jsou nádherní," vydechla jsem a urychleně zavrtěla hlavou. "Rozhodně ne," zasmála jsem a rozkousala se směrem k moři, které se ve vlnách rozbíjelo o břeh. Na ostrově bylo překvapivě teplo, a tak jsem neváhala zabořit tlapky do vody. "Je teplá! Pojď!" Zavrtěla jsem ocasem jako maniak.

//Západní úkryt

Trochu jsem se zastyděla. Mluvila jako moudrá vlčice, ačkoliv nevypadala starší než já, ale zdání mohlo klamat. Já si samozřejmě myslela své a také jsem spoustu svých rozhodnutí odsuzovala, ale když to dělal někdo jiný, byl to úplně jiný příběh. Zavrtěla jsem hlavou. "Ani jedno, ani to druhé. Je to... Hebké jako mech, ale mech to rozhodně není. Neřekla bych, že to je rostlinka. Přišlo mi to jako něco, co do našeho světa nepatří," prozradila jsem jí a pokrčila rameny, "ale takové věci tu nosí víc vlků. Rádi se tím zdobíme, řekla bych. Někdo má čímsi, co vypadá jako kámen, propíchnuté uši, někdo zase nosí něco podobného jako já. Někdo má cosi pověšené kolem krku a třešničkou na vršku je má alfa, která má křídla," uchechtla jsem se. Znělo to neuvěřitelně, ale byla to pravda, na vlastní oči jsem to viděla. "Nemluvě o odznacích, které se objevují v srsti. Sama jsem je měla, modré ornamenty na čele, ale stářím mi modré chloupky pomalu vypadaly," prozradila jsem.
Agape byla důležitým protikladem mě. Zdálo se mi, že se začínám přetvařovat ve flegmatika, ale ta zarytá panika uvnitř mě ne a ne zmizet. Nejistě jsem našlapovala a pokračovala za ní. "No, nevím, možná bychom se měli vrátit..." Neudržela jsem to v sobě, ale to už na mě vlčice volala. Zalapala jsem po dechu a rozeběhla se. "Co? Co se děje, co se ti stalo?" Zavolala jsem a překvapeně zaječela, když se ze stromu vedle mě vzneslo pobouřené hejno modrých ptáků s dlouhými ocasy a nádhernými křídly. Zabrzdila jsem po boku Agape a se staženými oušky se rozhlížela kolem. Tropické rostliny, které jsem v životě neviděla - a jen málo z nich jsem mohla zahlédnout na jihu Gallirei. Ptáci, spousta neuvěřitelně barevných ptáků, které jsem jakbysmet nepoznávala. "Páni," vydechla jsem a zahleděla se na červeného ptáčka, který nás pozoroval. Střihla jsem ušima. "Nikdy jsem neviděla ptáka s tak velkým zobákem... teda, až na orla, ale... tohle není orel, ne?"

Střihla jsem ušima a zaúpěla, ačkoliv jsem se i trochu zasmála, aby bylo jasno, že Agape nemám žádnou radu za zlou. "Ale já nechci!" Dramaticky jsem to protáhla, jako bych sama byla to vlče, které potřebuje do školky. Zavrtěla jsem ocasem, když vlčice souhlasila s naším malým výletem. "Dohodnuto," zazubila jsem se, "a, no, je to takový kus... čehosi, který mám na noze. Našla jsem to a zalíbilo se mi to, tak jsem si to nechala, ale pak jsem to půjčila bráškovi, aby věděl, že se za ním vrátím," vysvětlila jsem.
Čekalo nas nějaké dobrodružství, cítila jsem to v kostech. Agape se očividně hrnula do věcí po hlavě. Pobaveně jsem se rozesmála a rozutekla se do chodby, ale brzy jsem musela trochu zpomalit. Byla plná krápníků a byla... úžasná. "Nemůžu uvěřit, že jsem o tomhle místě nevěděla," vydechla jsem a trochu zmateně zavrtěla hlavou. Cítila jsem jakýsi tlak v uších a pokud jsem správně odhadovala směr... "My... my musíme být pod mořem! Panebože!" Zalapala jsem po dechu. "Kam nás to vede? Co když odejdeme z Gallirei? Co když nás zaplaví voda? Proboha, co když se nepůjde dostat zpátky?" Jop. Rozhodně jsem zůstala v klidu.

//Papouščí ostrov

Soucítila jsem s ní. Mně se Smrt také nelíbila, a přesto jsem vlastnila tři její magie. Asi to byla nějaká ironie života, toho s malým Ž.
Přitiskla jsem uši k hlavě nad tou představou a rozesmála se. "Já? A chodit kolem? Agape, obávám se, že to je přesný opak mě," upozornila jsem jí a zamyslela se, "mohla bych tě doprovodit do Sarumenu a zeptat se brášky, jestli by se mu ten nápad nelíbil. A taky má pořád můj náramek," zakroutila jsem očima, ale na tváři se mi rozléval veselý úsměv. Vlastně mi vůbec nevadilo, že Nickolas nosí něco mého. Hlavně, že byl zdravý a šťastný.
Cesta do Sarumenu však musela počkat, neboť jsem udělala velkolepý objev. Přikývla jsem. Vodní hladina se trochu rozehnala do stran, aby mi dala prostor přejít více méně v mělčině. Vydala jsem se kupředu, k tomu tmavšímu místu mezi tmavými místy. Zalapala jsem po dechu a otočila se směrem k Agape. "Je tady chodba!" Zavrtěla jsem nadšeně ocasem a zazubila se. Vylezla jsem z vody zpět do sucha. V chodbě stále bylo teplo, takže mi nevadilo být zase chvíli mokrá. Nedočkavě jsem přešlapovala na místě a sledovala vlčici, která stála na břehu. "Prozkoumáme to?" Navrhla jsem.

//we're going on an adventure

To byla dobrá otázka. Kdyby to bylo na mně, za Smrtí bych nikdy nešla. Pokrčila jsem rameny. "Protože... no, oba nabízí něco jiného. Takže se tomu v podstatě nemůžeš vyhnout," přiznala jsem, "ale neboj se. Smrt nezabíjí - tedy, alespoň mě nikdy nezabila," ujasnila jsem. Návštěvě Smrti se nedalo navěky vyhýbat. Dříve či později tam vlk nakonec stejně skončil, ať už dobrovolně či ne.
Představa školky pro vlčata byla nádherná, jenže to mělo jeden velký háček - moje neexistující známosti. "Také mi stačíš ke štěstí, Agape," pousmála jsem se a povzdychla si, "ale smečka se nemůže zakládat v jednom. To bych se mohla alfou prohlašovat kdekoliv a nikdo by mě nebral vážně," upozornila jsem jí.
Noc se venku přehoupla v den, a s radostí jsem si uvědomila, že můj kožíšek je opět suchý. Spokojeně jsem se protáhla a postavila se, abych mohla přejít k jezírku a trochu doplnit tekutiny. Nemohla jsem si nevšimnout, že na mě vane vánek, ale... to bylo nemožné. Na té straně byla jenom zeď. Leda že... "Zdá se mi to, nebo je támhle průchod?" Kývla jsem hlavou ke zdi, která se v jedné částí zdála být tmavší než v jiné. Jako by pokračovala.

To se samozřejmě jednoduše říkalo, ale hůře dělalo. Jen jsem přikývla a věnovala Agape vděčný úsměv. Nepochybovala jsem o tom, že se mi její rady budou honit hlavou ještě dlouho. Tak to vždycky bývalo, když vám někdo promlouval do duše.
"Vlastně... asi ano, je tu kolébka magie," uznala jsem. Nikdy jsem to takhle nebrala, nenapadlo mě to, ale byla to pravda. Magie tu byla nejsilnější. "Nebo možná mají v jiných krajích jiné bohy, těžko říct. Život a Smrt každopádně do našich životů moc nezasahují, tedy, jakože ti vlci. Spíš... ty musíš přijít za nimi. Občas tě něčím obdaří, třeba nějakou speciální magií, kterou jiní moc nemají," vysvětlila jsem.
Překvapeně jsem zamrkala a natočila hlavu do strany. Vlastní smečku? "Taková moje mateřská školka," zasnila jsem se a zavrtěla ocasem, ale pak jsem zase rychle přestala a pokrčila rameny. "Víš, Agape, vím, že se to zdá naprosto neuvěřitelný, ale... nemám moc přátel," rozesmála jsem se a povzdychla si, "což znamená, že bych na to byla sama." Ale alespoň na svoje problémy jsem teď nebyla sama. Vděčně jsem Agape žuchla čenichem do tváře.

Pokrčila jsem rameny. "Je to můj domov déle než mým domovem byli rodiče," špitla jsem, protože jsem neměla co jiného na srdci. Na Borůvkový les jsem byla zvyklá, bylo těžké se jen tak rozhodnout, že bych se měla přesunout někam jinam. Už jsem nebyla nejmladší a změny byly čím dál tím složitější.
Přikývla jsem. Roztodivné. Agape se ke svému neštěstí zeptala na nějaký přesný příklad. Raději jsem začala tím nejjednodušším, ale také nejpodstatnějším. "Tak třeba... máme dva bohy, kteří opravdu existují. Vidíš je, cítíš je, a i když bych to nedoporučovala, můžeš si na ně i sáhnout," uchechtla jsem se, "jmenují se Život a Smrt. Originální, já vím." Zakroutila jsem pobaveně očima.
S úsměvem jsem přikývla, ale pak znovu zavrtěla hlavou a nejistě se zasmála. Už mi bylo jasné, že Agape prokoukne každý můj smích. Bylo to vlastně celkem osvobozující. Play pretend no more. "To si spíš stihnu založit vlastní smečku než umřu," ušklíbla jsem se a pokrčila rameny, "ale to nevadí. Najdu si víc věcí, které mě dělají šťastnou," přislíbila jsem. Jemně jsem se na Agape zamračila, spíše pro efekt než že bych byla vážně pohoršená. "Hele! Já mám být ta, co ostatním radí," zazubila jsem se.

Ta otázka mě překvapila. Uvědomovala jsem si jen z části, jak nadšeně jsem o Sarumenské smečce mluvila, a nedocházelo mi, jak to musí vypadat. Pokrčila jsem rameny a bezradně se zadívala na stěny úkrytu, jako by v nich mohly být vyryté odpovědi. "No... protože patřím do Borůvky," řekla jsem pomalu, "asi," dodala jsem a zmateně střihla ušima. Sama jsem se nevyznala v tom co je pro mě dobré. Ještě jsem neměla čas být chvíli uzavřená sama do sebe a jen přemýšlet po tom, co jsem si prošla Limbem.
Přikývla jsem a zvesela se zasmála. "Magické," potvrdila jsem, "a úplně roztodivné." Nechtěla jsem ale, aby chudák Agape čekala jiskřičky a srdíčka, a tak jsem šla s pořádnou odpovědí rychle ven. "Ale vážně. Dějí se tu občas šílené věci, ale po chvíli si zvykneš. Patří to k tomu," vysvětlila jsem a vyčkala, jestli náhodou nebude chtít, abych šla do větších detailů.
Nervózně jsem posouvala ocas po zemi a kousala se do jazyku. Bylo podivné mluvit o mně. Řešit nějaký problém. "Já... jsem vlastně ze smečky odešla, po pár letech," vysoukala jsem ze sebe, "bývala jsem Gammou, pečovatelkou. Tím odchodem jsem o svou pozici přišla, ale znovu jsem se vrátila domů. Bylo to takové... krušnější období co jsem měla," uchechtla jsem se a ukázala si tlapkou na čelo, aby bylo jasné, že mi prostě hráblo.
Agape už pár smeček prošla. Přikývla jsem a vesele se zazubila. "Já také, já také, Agape," zabědovala jsem a povzdechla si, "no, třeba se nám to někdy splní. Tobě spíš než mě," pousmála jsem se.