Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem na něj mrkla. Ze začátku jsem z toh všeho měla špatný pocit, ale nakonec se to všechno samo srovnalo a neměla jsem se čeho bát. To bylo docela poučení do života. Na rozdíl ode mě se Cyril rozhodl do lesa jít, a tak jsem přikývla. "Řekni, že se za tebe zaručuju," navrhla jsem mu a zavrtěla ocáskem. Rozhlédla jsem se dokola kolem a nakonec si vybrala známou cestu k jezeru. Koneckonců cestu za neznámem bylo nejlepší započít někde, kde jsem to dobře znala. "Tak se měj. A už netrucuj," popíchla jsem ho a naposledy ho štípla elektrickým proudem, který mu pořádně naježil kožich. Rozesmála jsem se a raději se rozklusala, aby se náhodou nerozhodl, že umí šlehat plameny.

//Mahtae (sever) přes Zrcadlové hory

Tentokrát se dokázal uklidnit sám, a celkem rychle. Tlapka se znovu zviditelnila a Cyril byl úplný - očividně i co se týče emocí. "Gratuluju," popřála jsem mu, "zasloužíš si to. Fakt." K čertu s hádkami, kterými jsme si cestou na Vyhlídku prošli. Prostě jsme si na první pohled nesedli. Ale to proto, že je to buran, rozhodla jsem se a trochu se nad tou myšlenkou pousmála a hrdě se napřímila. Díky mně svou magii neviditelnosti objevil. To bylo téměř stejné jako naučit vlče používat tlapky. Spokojeně jsem si povzdechla a zavrtěla ocasem. "Inu, budeš mě ještě potřebovat?" Zazubila jsem se. Zpět do Borůvkového lesa se mi ještě nechtělo, a pořád jsem měla v plánu objevit zákoutí Gallirei, která jsem předtím ještě neviděla.

Pobaveně jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. "Ne, ne." Jsem jenom neviditelná, nezmizela jsem úplně," zazubila jsem se. Vlastně jsem pochybovala, že dokáži zmizet celá - do teď se mi podařilo nechat zmizet jen mé končetiny. A hlavu, která chudáka Cyrila tak vyděsila.
Trpělivě jsem se posadila a pozorovala ho. Doufala jsem, že ten jeho nepřítomný pohled neznamená, že dál trucuje, ale že se o něco snaží. A opravdu se snažil. Zavrtěla jsem ocasem a nadšeně poskočila. "Dokázals to!" Vyhrkla jsem a nadšeně do něj strčila, aby se na mě tak nelepil. Slow down, cowboy. "Máš! Je to jen magie," připomněla jsem mu se smíchem. "Tak vidíš. Uklidníš se konečně? Nejsi k ničemu," broukla jsem a jemně ho švihla ocasem, abych mu dala reality chce aniž bych jeho hlavě způsobila trauma elektrickým proudem.

Choval se jako malé vlče a já musela ignorovat nutkání ho znovu štípnout elektřinou. Zakroutila jsem očima. "Tak se nezvedej, ale věř mi, bude ti líp," odfrkla jsem si. Kolikrát jsem se já sama nezvedla? Skoro jsem zůstala ležet, až do smrti. Nad tou myšlenkou jsem se musela trochu oklepat, a naštěstí měl Cyril jakýsi projev, který odvedl mou pozornost jinam. "No... neviditelnost. Jako, že něco nevidíš," pousmála jsem se, "a prosimtě. Vsadím se, že kdyby ses o to pokusil, určitě oheň ovládneš. A možná i jinou magii. Ne vždycky si pro ni musíš dojít za jedním z bohů," pobídla jsem ho, "prostě si trochu sáhni na duši a zkus to, místo toho trucování, které akorát dokazuje to, co říkáš." Ale on si stále jel svůj příběh. Jasně, asi chtěl být chlap, ale já na takový kec rozhodně skočit nehodlala. Žádný panický ataky, jasně. Zpražila jsem ho ještě ledovějším pohledem než byl ten jeho. "Já moc dobře vím, jak vypadají," odsekla jsem. Přeber si to, jak chceš.

Musela jsem se trochu uchechtnout nad tím obrázkem, Cyril, rozplácnutý na zemi. Ale stále brečel, a to mi rozhodně k smíchu nepřišlo. Měla jsem nutkání to spravit, jenže jsem nevěděla jak. Přitiskla jsem uši k hlavě a překvapeně zamrkala. Teda, očekávala jsem stížnosti na tu magickou část, ale Cyril si začal stěžovat i na spoustu dalších věcí. Oh. Jako bych to párkrát v životě neměla úplně stejně.
Popošla jsem k němu a jemně do něj strčila tlapkou. "Notak, zvedni se," pobídla jsem ho, "byla to jen magie myšlenek a neviditelnosti. Klasická Gallirejská omáčka," vysvětlila jsem, znovu, tentokrát snad už naposled. Posadila jsem se vedle něj a se soucitem se na něj usmála. "Jen to rozdýchej. Panický ataky nejsou nic příjemného," povzdechla jsem si.

Vypadalo to, že se snad Cyril brzy uklidní. Spokojeně jsem máchla ocasem, ale ne nadarmo se říká neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Očividně jsem to s tou magií zase přehnala, protože Cyril se málem skutálel z Vyhlídky až dolů. Poplašeně jsem zalapala po dechu. "Cyrile!" Vyhrkla jsem a nakoukla přes okraj. Naštěstí tam pořád byl. No, možná je němý, ale alespoň jsem ho nezabila, uznala jsem a čapla ho za zátylek, abych mu pomohla vytáhnout se nahoru. Pak už jsem si držela rozumný odstup a raději nečarovala. "Jsi v pořádku?" Ujišťovala jsem se. Už jsem pomalu ani nečekala odpověď, ale kdoví? Možná ho další úlek vyděsil natolik, že mu znovu vrátil hlas. Ty to dneska vedeš, Wizku, pokárala jsem se a zavrtěla hlavou.

Povzdechla jsem si. Očividně to byl ten typ vlka, který si myslel, jak nechlapské je plakat. To mně se to líbilo. Bylo to... sweet, hned jsem ho měla radši, než když si hrál na tvrďáka. Jenže se mu nedalo pomoct, odmítal mě poslouchat a blíž přijít taky nechtěl. No tak si dojdu pro něj, rozhodla jsem se a souhlas nesouhlas překročila tu naši krátkou vzdálenost, abych mu mohl položit jednu tlapku za krk a trochu se k němu přitulit. "No tak to vybreč," chlácholila jsem ho, "promiň, já tě nechtěla tak moc vyděsit. Přísahám," podotkla jsem, pro jistotu, kdyby to náhodou neslyšel už desetkrát předtím. Napadlo mě, jestli magie myšlenek fungovala i opačným směrem - Erlend se mnou konec konců v myšlenkách promlouval. Ale možná jsem na to nebyla ještě dost silná? Číst... nebudu. Původně jsem chtěla říct číst myšlenky už ti nebudu, ale i z tohohle mála mě zabolela hlava.

Páni, vážně jsem ho vyděsila. Znepokojeně jsem máchla ocasem a jemně mu žuchla čenichem do tváře. "Notak, co je s tebou? Elektřině ses tolik nedivil!" I když jsem chápala, že když vlkovi zmizí hlava, je to nejspíš úplně něco jiného. Usadila jsem se před Cyrila, a jak se dalo předpokládat, čtení myšlenek se mu vůbec nelíbilo. Jen jsem nečekala, že začne brečet. Brečet jsem měla já. To já byla ta přecitlivělá, nestabilní, zlomená troska - a teď jsem tu seděla se zmateným úsměvem na tváři a brečel on. Byla to tak nečekaná situace, že jsem měla trochu chuť se smát. To by však nebylo moc milé. "Ale notak, pojď sem," broukla jsem a mávla tlapkou, aby přišel blíž. "Vždyť se zas tolik nestalo, klídek," zašeptala jsem. Celá ta tvrdá slupka ve vteřině zmizela a stála tu ta moje vnitřní máma, připravená pofoukat každou bolístku.

Cyril úplně oněměl. Překvapeně jsem zamrkala a ještě chvíli počkala, jestli náhodou nezačne mluvit, jenže on nic. Jen tak tam stál a pohyboval tlamou jako leklá ryba. Asi jsem ho vyděsila. Oops? "V klidu, to... byla jen magie," nervózně jsem se uchechtla, ale on začal couvat. Rychle jsem k němu přiběhla a zastoupila mu cestu, aby jen tak neutekl. Nechtěla jsem být ten důvod, proč se nám na Galliree pohybuje nějaký šílenec a vyřvává, že vlci nemají hlavy. Viděla to taky? Halucinuju? Jsem šílený? Škubla jsem sebou. Tak o téhle magii jsem ještě nevěděla. Očividně jsem byla silnější, než jsem předpokládala - každopádně to akorát potvrzovalo můj problém. "Nehalucinuješ ani nejsi šílený, vážně to je jen magie!" Zaúpěla jsem, ačkoliv číst mu myšlenky nejspíš nebylo úplně uklidňující pro někoho, kdo se považoval za šílence. Jejda?

"Přestaň se chovat jako ignorant!" Odfrkla jsem si zase já a přikývla jsem. Celý život jsem před něčím utíkala, schovávala se, odmítala nové možnosti. Vidět někoho dělat to samé bylo nervy drásající. Nechápala jsem, jak to se mnou někdo mohl zvládat. Možná proto jsem neměla žádné přátele. "Anebo můžeš založit vlastní," navrhla jsem, "Hromova úžasná nikomu přístupná smečka," přednesla jsem s dramatickým mávnutím tlapek ve vzduchu, jako bych měla nápis Hromova smečka ve vzduchu před sebou.
Takže bohové, huh? "Chceš začít Životem, nebo Smrtí?" Naklonila jsem neviditelnou hlavu do strany, ale Cyril na mě jen koukal a tak zaraženě stál. Jejda. Znovu jsem se zviditelnila a uvolněně zavrtěla ocasem. "Dejcháš?" Nejistě jsem se uchechtla. Nevypadal, že by dýchal.

Protočila jsem očima, ale tentokrát tak trochu ze soucitu. Znovu jsem ho nakopla malým elektrickým výbojem, abych jeho mysli dopřála takový milý restart. "To jsou jen tvoje vlastní předsudky, a to je to jediné, co tě jednou zabije," poučila jsem ho a hrdě se napřímila. "Jsem starší a rozumnější než ty, tak trochu poslouchej. Svoje možnosti si určuješ jenom ty sá. Byl jsi tam? V tom lese? Mluvil jsi s alfou? Ne. Nemůžeš vědět, co by se stalo," pokrčila jsem rameny, "zahoď tragické scénáře. Ty dělají všechno jenom horší," povzdechla jsem si. Vždyť jsem na tom ještě před několika měsíci byla úplně stejně. Byla jsem na dně, osamocená, měla jsem pocit, že na ničem nezáleží. A teď jsem věděla, jak moc je všechno jinak.
"Tak to zkus. Sejdi dolů, nemusíš ani do lesa, často se členové smeček pohybují v jeho blízkém okolí. Třeba ti něco padne do oka," pobídla jsem ho. Nad jeho další otázkou jsem se musela zamyslet, a nakonec jsem se jen uchechtla. "Znám hodně věcí. Mám začít fotosyntézou a skončit u zdejších bohů, nebo obráceně?" Ušklíbla jsem se a střihla ušima. "Nebo se ptáš na to co dalšího umím? Třeba tohle?" Zazubila jsem se a zmizela mi hlava.

Spokojeně jsem pokývala hlavou. Takže všechny naše nešvary byly vyřešeny. Mohla jsem zase volně dýchat.
O dobrém životě tuláků jsem pochybovala. "Taky jsem jím hodnou chvíli byla, nechápu, proč by to někdo podstupoval dobrovolně," přiznala jsem bez jakéhokoliv náznaku agrese. Prostě jsem to nechápala, to bylo celé.
Vlk si trochu protiřečil. "Tak chceš být tulák, nebo ne?" Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. Pohlédla jsem dolů na Asgaar a naznačila ten směr tlapkou. "Ano. Asgaarská smečka. Ale nevím, myslím, že tam jsou na tom podobně jako my," pokrčila jsem rameny. Každá smečka tu fungovala na podobný princip. "Sarumenská též... Ještě by měla být smečka na severu," uvažovala jsem nahlas a kývla hlavou tím směrem. Bylo odsud opravdu vidět téměř až do Sarumenu, ačkoliv jejich les byl v dálce už značně pidi a rozmazaný. Podívala jsem se zpět na Cyrila. "Bude těžké najít si smečku, která funguje jinak."

Trochu a tiše jsem se tomu zasmála. Už jsem nechtěla, aby měl za to, že se mu posmívám. Dokázala jsem svou pointu a to mi stačilo. Rázně jsem přikývla a trochu se pootočila směrem k němu. S trochou štěstí snad byla válečná sekera už zakopána nadobro. "Asi ano," uznala jsem a pokrčila rameny. Ve finále mi to bylo jedno. Možná jsem se nakonec nechala unést emocemi, ačkoliv jsem ještě před chvílí měla za to, že to já rozhodně nikdy nedělám. Oh well. Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
Zakroutila jsem očima, protože on to prostě nedokázal pochopit. "Aby nevznikl chaos, jako v každé smečce. Pomáháme si, ano, ale Kappa stále musí poslouchat Deltu a tak dále," vysvětlila jsem mu a doufala, že moje frustrace není v mém hlase tak evidentní jak mi přišlo. Naneštěstí - ale k mém štěstí - Cyril předem uznal, že by se mu v Borůvkové smečce nelíbilo. Že by nezapadl. Odfrkla jsem si. "Všichni zapadnou. Stačí mít trochu respekt," odtušila jsem. Vlk se zvedl, a tak jsem se pro jistotu postavila taky. "Někam cestuješ?" Povytáhla jsem kůži nad očima. Možná chtěl získat informace o Borůvce pro nějakého nepřítele. To jsem zas něco řekla.

Spokojeně jsem se pousmála. Dokázala jsem mu zavřít klapačku aniž bych mu nadávala nebo používala hrubou sílu. To bylo něco, na co jsem dokázala být pyšná. A Cyril si pro změnu připsal body k dobru tím, že se zastával svého přítele. Střihla jsem ušima a vševědoucně na něj mrkla. "Aha. A co ti ten Varjargar dává za to, že ho tu přede mnou bráníš?" Natočila jsem hlavu do strany. Muselo být jasné, proč se na to ptám - on také nedokázal pochopit proč by smečka bránila zatoulané vlče aniž by od něj něco chtěla.
Zamračila jsem se. "To samé bych mohla říct já o tobě. Nejsi zrovna prvotřídní posluchač," odfrkla jsem si také a posadila se, napůl natočená od něj. Museli jsme vypadat jako dvě uražená vlčata. "No... ano. O tom je společné soužití a radost," zavrtěla jsem hlavou, "nic ti do hlavy vtloukávat nepotřebuju. Tohle jsou základní vlčí pocity, jestli je nemáš, někde je problém." Pokrčila jsem rameny.
Začalo to klasické vyptávání, na které už jsem byla zvyklá. Odpovídala jsem v podstatě automaticky. "Ne. Máme i bety a všechna další postavení, která tě napadnou. Všichni mezi sebou spolupracují. Pokud potřebuje Kappa pomoct, nikdo se na nic neptá a pomůže jí, i kdyby to měla být samotná alfa. Nejsou mezi námi žádné rozdíly kromě těch hierarchických," odtušila jsem. "bývala jsem pečovatelkou, dobrovolně. Jestli chceš, aby smečka fungovala, každý musí zastávat nějakou úlohu," poučila jsem ho.

Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. Cyril byl očividně ztracený případ - ale nemohla jsem mu to mít tak úplně za zlé. Já také bývala ztracený případ, a ještě horší, takový nevyřešitelný. Natočila jsem hlavu do strany a povytáhla obočí. "Jaký to je, neznat v životě lásku?" Popíchla jsem ho. "Jediné, co za to chceme, je věrnost. A občasná pomoc, při lovu a tak. Oni dva očividně o azyl až tak moc nestojí," zamručela jsem. Ale vlk pokračoval ve vysvětlování, až nám oběma bylo jasné, že jsme se jen špatně pochopili. V klidu jsem si ho vyslechla - vždycky jsem byla pyšná na to, že se nenechám jen tak ovládnout emocemi. A nyní se mi to hodilo. Přikývla jsem na srozuměnou. "Aha. Co takhle to příště říct narovinu?" Povzdechla jsem si. I ta jediná hláska byla plná frustrace. "Takže ve zkratce jsi vážně nepoznal lásku, huh? To je smutný. Možná by ses tam měl jít podívat a zjistit sám, co to znamená, pomáhat z dobré vůle," změřila jsem si ho pohledem. "Máme dvě úžasné alfy které udělají cokoliv pro to, aby se smečce dařilo. Nepotřebují kvůli tomu dary a uctívání, promiň, jestli tě život přesvědčil o opaku. My o ničí dluh nestojíme," ukončila jsem to.
Vyvalila jsem na něj oči. Neměl rád vlčata? Páni. Netušila jsem, že může být ještě horší než se do té chvíle ukazoval. Elektrický výboj ho hezky štípl do boku, a já se jen ušklíbla. "Nejsem žádná nána," odsekla jsem. "Tak se ptej. Přece ti tu nebudu vyprávět všechny detaily, když o naši smečku ani nestojíš."